povídky

Milovali jsem to.

Už více jak dvacet let.

Nádherné italské večery. Vynikající traviolly, pasty, spagetti zalité tím nejlepším olivovým olejem. Krevety. Melouny. Červené víno. Azzurová obloha. Vůně moře. Pohoda, klid, láska. Úžasní lidé. Blízkost nepoznaného. Poznání neznámého.

S mužem tady trávíme už více jak dvacet let každé léto. Vlastně trošku jara a trošku podzimu, snad proto, aby to léto bylo delší než by mělo být.

Poznali jsme se příliš pozdě na to, abychom se tady odstěhovali a začali nový život.

Bohudík, poznali jsme se ještě natolik včas, abychom stihli tady žít alespoň pár měsíců v roce.

Jsme u našich italských přátel v Lido di Classe,  malé vesničce nedaleko Ravenny.  Jezdíme tady každé léto od naší svatby. Je nám  75 let a cítíme se blaženě.

Pozoruji mladý pár před sebou.

„Na zdraví, Marco.“

„Na tvé, bellisima Caira, na naše výročí.“

Za těch dvacet let už docela rozumíme a trochu se domluvíme.

Mám na sebe šátek, který mi můj muž koupil na výletě ve Ferraře a upíjím kávu z hrníčku od vesnické dívky, která jej přímo pro mě vytočila na hrnčířském kruhu. Můj muž má stálé ten samý živý pohled moudrého muže. Pohled plný laskavostí a dobroty. Mužské moudrostí a chlapeckého uličnictví.

„Copak tady slavíte?“ zvídavě se zeptám.

„Naše výročí, siňorina“ odpovídá Marco a jeho tmavé oči se na mě zadívají.

„Povídejte“ vybídnu jej.

„Nebudete tomu věřit, madam, ale potkali jsme se s Cairou před třemi roky v Rimini na pracovním setkání. A první náš víkend byl zde. Povídali jsme si, poznávali se a pak promilovali všechny hodiny, které zde pro nás byly určeny. Jezdili jsme tady často, není to až tak daleko.“

„Já vím“ usmála jsem se.

„Každý další víkend byl skvělý, ale nešlo se jen milovat, museli jsme spolu začít i hovořit. O našich plánech, snech, touhách. O našich radostech a o našich bolestech. O našich životech, našem dětství.“

„Já vím“ pokývala jsem hlavou a vzala svého muže za ruku.

„Najednou ocitli jsme se v dětství a Caira, představte si to, madam, Caira řekla, že tady byla kdysi dávno na dovolené se svými dvěma babičkami. Bylo to v době, kdy se její rodiče rozváděli a babičky se dohodly, že chtějí, aby holčička měla krásné léto a vzaly ji tady…“

Pohladila jsem mimoděk hrníček z Ferrary.

„A víte, siňorina, nebudete tomu ani věřit, ale já tady byl s tátou, ten samý rok. Naši už dávno byli rozvedení. Zřejmě jsme byli ve stejném místě ve stejném čase. Jako děti. Věřila by jste tomu? Škoda, že nevíme, zda je to pravda. Není nikdo, kdo by nám to mohl potvrdit.“

Před očima mi začal běžet film….

S mužem jsme na svatební cestě.

Ležíme na lehátkách a věnujeme se nicnedělání a lehkostí bytí. Můj muž má zavřené oči a pluje si svým vesmírem. Já pod víčky, schovanými za slunečními brýlemi, pozorují mraky a taky trochu okolí.

Malá nádherná holčička s blonďatými vlásky v zelených plavkách poskakuje mezi dvěma staršími dámami. Ty ji zodpovědně hlídají a dělají vše pro to, aby děvčátko bylo šťastné. A ono opravdu je. Staví si hrad z písku, běhá po pláži, chodí bosou nohou po hladině moře, protože v době odlivu je možné úplně vše. Je tak kouzelná. A mimoděk několikrát bez zájmu obejde klučinu v modrých plavkách, který si právě vybírá své štěstí a tráví nádherné chvíle se svým tátou.

Ležím a dívám se na děti.

„Copak asi s Vámi bude za dvacet let?“ říkám si, a tak moc Vám přeji, ať jste šťastní jako my dva teď, až se mi mimoděk kutálí po tváří slza dojetí. 

„Cairo, jedna babička měla šedé krátké vlasy a druhá, trošku korpulentní zvláštní typ chůze? Jako by napadala na levou nohu? A Cairo, měla jste jako dítě zelené plavky? A blonďaté vlásky?“

Caira si pohladila své roztomilé, kulaté bříško.

„Si“ řekla tiše.

_A Marco, tatínek byl hodně hubený a i přes svůj mladý věk, plešatý? A vy jste po něm? Hubený klučina v modrých plavkách?“

„Siňorina, vy, chcete říci…. „ Marco se musel napít ze svého pohárku vína.

Můj muž se na mě díval.

„Ty je znáš?“ zeptal se mě.

„Ano, lásko. Znám jejich dětské duše. Znám jejich nádherný dětský smích. Znám její babičky a jeho tatínka. Znám lidí, kteří je milovali, milují a vždy budou. Znám jejich střípky šťastných chvil.“

„Jak se jmenujete, madam?“ zeptá se mě Caira.

„Zuzana“ odpovím s úsměvem

„Marco. Konečně vím jméno pro naše bambini“ usměje se na svého muže Caira.

„Má holčička se bude jmenovat…. Suzanna….

 Tak moc Vám přeji, ať jste šťastní jako my dva teď, až se mi mimoděk kutálí po tváří slza dojetí ... 

Budík zazvonil jako každý den v 4.10 ráno. Mé sedmnáctileté téměř anorektické tělo vážící 48 kg hbitě vyskočilo z postele, ještě poslepu jsem si nasadila brýle, které byly větší než obličej a ucítila tlak v žaludku ze stresu. Šla jsem se připravit. Autobus na šachtu odjížděl v pět hodin. 

Hladový žaludek se znovu ozval v autobuse naplněném až po střechu většinou bodrými muži. Naparfemování včerejších chlastem a ranní cigaretou spokojeně pochrupovali do cílové stanice. Už z dálky na mě svítil jeden z hornických symbolů – mlátek a želízko – na oprýskané hlavní budově dolu.

Stála jsem celá vyplašená před vstupem do budovy.

Jo, dnes, dnes bych si to užila.

Ale tehdy, co by téměř nepolíbené, přísně vychované, stydlivé vylekané pískle jsem musela sebrat veškerou odvahu a vstoupit. Projít špalírem mužů všech věkových kategorií, hmotností, pachů a rázovitého naturelu. Vydržet narážky a pískot. Čekali před dveřmi jednotlivých úseků na svého štajgra, na rozdělení práce, pak do lampovny, stáhnout z háku fáračky a vzhůru dolů. Tedy do dolu.

Já co by kancelářská myška celá červená studem vzhůru nahoru, po schodech, k hlavnímu inženýrovi dolu.

Ještě jsem si nestačila ani sundat kryt z psacího stroje a vešel šéf. Tedy jako obvykle rozrazil dveře a vyhodil je z pantu.  

„Ku….va, kde jsi tak dlouho?“ zahulákal srdečně.

„Snídaně“ řekl a nalil do mého už tak stáhnutého a hladového žaludku velkou štamprli slivovice.

„Dezinfekce“ vysvětlil a já se ani nesnažila odporovat. Byl o 35 let starší, původem z východního Slovenska a jak bouchl pěstí do stolu, většinou jsem volala opraváře.

„Uvař mi pořádného smrťáka, za chvíli začíná raport.“

Malá kancelář se brzy zaplnila spoustou techniků, geodetů, měřičů, záchranářů, mechaniků, vedoucích polí a úseků.

„Do prd…le“ bylo to nejslušnější, co jsem slyšela.  

Běhala jsem jako hadr na holi, klepala na psacím stroji zápisy z fárání, celá špinavá od ormiku, díky kterému se pak daly tyto zápisy rozmnožit. Psala žádosti na báňské úřady, vytvářela neuvěřitelně kreativní občerstvení pro návštěvy z hornických svačin. Vyťukávala na dálnopise zprávy na ostatní doly o úrazech. Byla u zápisu s báňskými komisaři v případě pracovních úrazu, i těch smrtelných. Viděla ty silné, nezlomné chlapy brečet. Opít se, poprat, nadat si, ale zároveň se nepodtrhnout a držet za jeden provaz. Na šachtě nikdy nevíte, zda když sfáráte, tak ještě vyfáráte.

Otrkala jsem se hodně rychle. Snídala slivovici a klobásu z kantýny, orientovala se mezi zakouřenými místnostmi bez kompasu, tykala si s chlapy, kteří mohli být mými otci i dědy, naučila se říkat „ku … va“ a milovat drsný humor.

Jen jsem neměla ráda rekordy.

Jo dnes, dnes bych si to užila.

Když se udělal rekord v těžbě, všechny mladé holky z kanceláři vyfasovaly karafiát a byly nahnány před těžní jámu. Občas tam hrála i hornická kapela. Chlapi černí jako bota vystoupili z klece a my jim v bílých šatičkách srdečně blahopřály k dosažení vynikajícího výkonu. Chlapi nás svými černými rukami srdečně objímali, takže nebyl problém odcházet domu s otiskem černé ruky na pozadí světlých šatů.

Jednoho dne šéf zahulákal:

„Děvucho, nechceš fárat?“

Než jsem se nadala, už jsem šla se studenty Vysoké školy báňské do dolu. První problém nastal při hledání fáraček, neboť na takového malého horníka žádné fáračky nebyly. Nechápala jsem, proč si musím sundat i spodní prádlo. Nakonec mi oblečení namotali na mé úzké boky, na hlavu šátek, přilbu, lampu a šli jsme. Mocnost sloje jeden metr byla normální, takže ze dvou jsem šla na čtyři, někdy jsem zaujala i polohu ležícího střelce a plazila se vpřed. Obdivně koukala na hajcmany. Neslavně dopadl můj pokus zvednout sbíječku. Ta zůstala neochvějně stát na místě, já nohy ve vzduchu. Byla to taková důlní procházka uhelnou zahradou. Doteď nechápu, jak můžou v tom prostředí chlapi celou šichtu pracovat. Ne každá práce vleže je k závidění.

Ten den byl opět rekord.

Vyfárali jsme chvíli před opravdovými havíři. A než jsme se u těžní věže stačili zorientovat, už se na mě omylem mačkaly mé kolegyně z kanceláře a cpali mi do mých umouněných rukou karafiát.

Mezitím v kanceláři můj skvělý šéf neochvějně do telefonu řval:

„Sekretářka Ti zavolá hned jak, vyfárá. A nedělej ze mě, ku..va, cy ..pa.“

Přivítal mě stylově. Na stole jsem měla připravenou 5-ti centimetrové kolečko tlačenky s cibuli  mezi dvěma chleby a štamprli slivovice. Nechal mě ve své kanceláři skočit přes kůži, poplácal mě srdečně po rameni a pochválil: „tak už jsi, kur…va, opradový chlop. A do hodiny chci mít na stole tvůj zápis z fárání“.

Byla to neskutečně dobrá škola života.

Tehdy jsem se klepala kvůli všemu jako ratrlík. Jo dnes, dnes bych si to užila.

Šéf už je pár let na pravdě boží. Přes prvotní strach, jsem si ho časem oblíbila a začala si ho vážit. A ráda na něj vzpomínám.

„Tak Zdař Bůh, tam nahoru, šéfe a nedělej tam ku…va bordel.“

Se skvělou náladou se vracíme domů. Je pozdní večer, nebo spíše časné ráno. Z výtahových dveří nahoře trčí nějaký drát.

Zamáčkneš ho dovnitř dveřní lišty a gentlemanský mi otevíráš dveře.

Zavřeme dveře výtahu a mačkáme číslo našeho patra.

Nic.

Zkusíme znovu.

Nic.

Mačkáme jiná poschodí, ale výtah zdá se hluchý.

„Asi nezbývá než jít po schodech“ povzdechnu si a otevírám dveře.

Nic.

„No dělej, chce se mi spát“ ponoukáš mě.

„Nejdou otevřít dveře“ krčím rameny.

„Ukaž“ chlapský se opíráš do dveří, které se staly nedobytnými.

Z výtahu se stává trezor a my jsme jeho pokladem.

„Co budeme dělat?“ ptáš se.

„Nic“ odpovídám jako výtah.

„Sedni si na zem a spi“ navrhuji.

„To nemyslíš vážně“ nevzdáváš se a mačkáš pohotovostní zvonek.

„Ve tři hodiny ráno je ti zvonek na prd. Jediné, co nás může zachránit je nějaký soused vracející se z hospody“ moudře podotknu a chystám se usadit na zem.

Spiklenecky na mě mrkneš.

Je mi jasné, že přemýšlíš, jak využít jinak nevyužitý čas.

„Ne“ řeknu rázně, „je tady kamera.“

Nevzdáváme to. Mačkáme knoflíky ve výtahu a tlačíme na dveře. Pak už se mačkáme a tlačíme na sebe. Tma a malý prostor více zábavy nenabízí.

Najednou ..... cvak.

Klika cvakla, dveře letí – soused vchází do vchodu.

Děkujeme, pane Bože, za tuto krásnou náhodu.

Vratkým krokem se blíží k výtahovým dveřím.

„Haló, haló“ voláme z útrob výtahu, „ zatáhněte za dveře a otevřete nám, prosím.“

Soused se chvíli tváří nechápavě, ale tahá. Tahá jako dědek řepu.

Vydatně ho povzbuzujeme.

„To dokážete, táhněte“ voláme a doufáme, že nás nevyslyší doslovně a nepotáhne pryč.

Jo. Výtah je otevřený, my zachránění.

Objímáme se před výtahovými dveřmi a radujeme se znovu nabyté svobody. Jak rádi půjdeme

domů po schodech.

Z euforie nás vytrhne hlasité klepání na výtahové dveře.

Otáčíme se a díváme se na souseda zavřeného ve výtahu... 

Jojo, kdyby znal pohádku O plaváčkovi, tohle by se mu určitě nemohlo stát. 

Pauza - prostor mezi něčím, ničím nebo vším. 

Pauza na oběd, na cigaretu, na odpočinek. Pauza ve vztahu. Menopauza.

Veskrze pozitivní slovo tahle pauza.

Je to příchod, odchod nebo přechod.

Přemýšlím, kdy jsem si dala svou první pauzu. V dětství to byly zřejmě bezpečnostní pauzy na jídlo, které nás jako děti odtrhly od hraní a pak taky neoblíbená pauza na spaní trvající celou noc. V pubertě se k tomu přidaly tajné pauzy na cigaretu a víno. Tajné líbání se většinou obešlo bez pauz, čím delší tím lepší. Pauzy na sex byly kratší,  ale o to divočejší a vášnivější.

Časem se obliba pauz mění. Nyní je spací pauza mou nejoblíbenější a pauzy na jídlo nejvíc nebezpečné.  Pauzy na cigarety a víno nám již vzal zdravotní stav, díky němuž se z nás stávají nekuřáci a abstinenti. Z pauzy na odpočinek se stal nejoblíbenější koníček.

Po rozvodu jsem si dala pauzu od mužů. Po přehodnocení jsem se k mužům vrátila, neboť s nimi je to těžké, ale bez nich ještě těžší. Dala jsem si pauzu od nesmyslných povinností v domácnosti a relaxuji bez pauz.

Teď se těším na pracovní pauzu a balím kufry na dovolenou. Tam mě čekají pauzy na benzínce, na odpočívadle a taky pauzy na namazání bolavých nohou na lavičkách. Pauza na hledání místa určení v mapách a pauza na vydýchání hádek, když místo v mapách jako obvykle nenajdu. Neboť mapa a žena k sobě nejde.

Za to jde žena ve mně vstříc své meno-pauze. Ruku v ruce kráčíme spolu. Občas se díky ní orosím, dostanu záchvaty vzteku, padne na mě únava a stává se ze mě saň. Jsem v klidu, neboť vím, že to nejsem já, že mám jen chvilkové pauzy od té úžasné, skvělé, milé a pohodové ženské, kterou opravdu jsem. Pro muže jsou tyto pauzy těžké a rád si dá pauzu ode mě, aniž tuší, jak moc je tato pauza nebezpečná. 

Do háje s pauzami, čas letí jako bláznivý.

Zařaďme rychlost a projeďme životem radostně, lehce a s větrem ve vlasech.

Dříve než přijde pauza poslední.

Jako obvykle jsem vyšla pozdě.

Na ranní běh na autobus to již dávno nevypadá. Nedovolí to nejen boty na podpatku a ztížený dech, ale ani strach o zakopnutí a případný držkopád.

Kdysi dávno jsem při pozdním odchodu z domu na ranní autobus utíkala. Jako bych snad chtěla dohnat čas. Jak pošetilé. Stejně tak pošetilé bylo i mé jednání. Udýchaná, vystresovaná, v poklusu sledující hodiny. A pak naštvaná, když jsem i přes veškerou snahu zahlédla jen koncová světla autobusu. Ujel vždy o fous. Já pak celá zpocená stála v zimě další půlhodinu a čekala na další spoj. Většinou jsem se třásla zimou, nervozitou a strachem z důsledku.

Dnes už neutíkám a nespěchám. Ani na autobus ani v životě. Není kam spěchat. A není důvod se třást a bát.

Věci, na které je pozdě, již stejně nedoženu. Nemá cenu honit se za koncovými světly.

Jdu svým tempem a nedívám se na hodiny. Ukrajují čas pořád stejným tempem. Není důvod je neustálé kontrolovat.

Už vím, že pokud něco stihnout mám, tak to stihnu. Nemusím kvůli tomu běžet nebo dokonce předbíhat. A pokud mi něco ujede, je zřejmě k tomu důvod.

Každému z nás v životě ujelo tolik věcí.

Pozdním příchodem jsme možná přišli o hodně skvělých příležitostí, zajímavých setkání, krásných chvil. Pozdním příchodem jsme si ovšem možná ušetřili spoustu zklamání, frustrace, peněz nebo možná zachránili zdraví či dokonce život.

Říká se, že kdo pozdě chodí sám sobě škodí. Ale také, co se vleče, neuteče. A pak si vyberte.

Jako obvykle jsem vyšla pozdě.

Kdysi jsem se při spěchu na autobus neustálé otáčela dozadu, zda mě již nedohání.

Dnes se dozadu neotáčím a nedívám.

Dívám se vpřed.

A také kolem.

Neboť jsem ve středu, i když je třeba čtvrtek nebo pátek. Ve svém středu.

Na poslední rovince před zastávkou jsem věděla, že pokud autobus bude přijíždět, pan řidič na mě počká. Protože ví, že jsem jeho stálý pasažér. Neboť mě zná.

Už nespěchám. Neboť, co mám stihnout, stihnu. Co mám potkat, potkám. Co nestihnu a nepotkám není zřejmě určeno pro mě.

Můj život už ví. Neboť jsem jeho stálý pasažér.

Chudý muž toho moc neměl.

Vodu k pití, skývu chleba k žití.

A malé políčko, kde sadil brambory.

Občas byl ze své chudoby nešťastný.

Obzvláště tehdy, když mu to vyčítala jeho žena.

To pak byly velké hádky, které končily

křikem a vztekem.

Po jedné takové hádce muž šel na pole,

vykopal ještě nezralé brambory ze země

a vzteky je celé rozsekal na malé kousky.

Co z toho vyplývá za poučení:

Nevylívej si zlost z jiných, na těch, kteří

Ti chtějí pomoci.

Hrníčky seděli zavěšené na hrotech dřevěného plotu a hovořili:

„Já jsem za celý život tak pomlácený, že tak tak tady visím.

Nacestoval jsem se s ní, kde se dalo, a to víte, občas se mnou někdo nešetrně hodil, ale viděl jsem toho hodně a mé ouško slyšelo tolik zajímavých věcí.“

„To já jsem občas zůstal stát jako opařený“ připojil se bucláček. "Hlavně, když do mě lila horkou vodu a říkala něco o vyluhování bylinkové směsi."

„Já jsem celý černý“ ozvalo se zleva, "ale neberu si to nijak osobně. To víte, to bylo litrů a litrů voňavé kávy, které jsem v sobě měl. Už to prý nejde ani umýt."

Dvouškáč vzadu se usmál. „Já jsem polívkový. Mě držela svými slabými rukami v době nemoci a když ji nebylo dobře po duši. Lil jsem do ní silné vývary, co jen mi síly stačily, aby zesílila a postavila se zpátky na nohy.“

„Já se ještě teď červenám“ poznamenal srdíčkový. "Když pila ze mě, byla to rozkoš a láska. Občas mě podala i jiným ústům a pak ze mě pili společně. Ještě teď slyším jejich smích."

„Já jsem pracovní“ ozvalo se o kousek dál. „Teda těch přesčasů, pánové, ještě teď mě z toho bolí hlava. Ale taky jsem se toho hodně naučil a nasmál se. Jsem docela zodpovědný, víte.“

„Já jsem babiččin“ přihlásil se o slovo hnědásek vzadu. Už jsem sloužil u její babičky, jsem hodně starý a přesto, vždy když si mě přivinula do dlaní, slyšel jsem moc dobře, jak šeptá „ty moje lásko milovaná“.

Najednou se otevřely dveře chaloupky za plůtkem.

„Tak babičko, nebojte se, v domově se Vám bude líbit. Chaloupka se prodá. Penízky Vám pošleme na účet“ pronesl mladý muž v kravatě. „A co máme dělat s těmi hrníčky na plotě? Vyhodit?“ zeptal se mimoděk.

Babička zvedla svou prošedivělou hlavu.

„Ty hrníčky, mi pane, zabalte do toho nejjemnějšího papíru a velmi opatrně mi je přivezte ke mně do mého nového pokojíčku. Už mám připravenou pro ně nádhernou novou poličku.“

„Ale babičko – vždyť jsou to staré, otlučené hrníčky.“

„Mýlíš se, chlapče. Tohle - je můj život. A já nedovolím nikomu, aby ho zahodil.“

Jemný cinkot hrníčků způsobený náhlým větrem jako by babičce zvonil do uší pokorné „děkujeme“.

„Vidíte“ zašeptal vítězoslavně „ten babiččin“, já Vám přece říkal, že nás tady nenechá.

Zrovna jsi uvnitř ordinace. Sedím na chodbě a čekám na Tebe.

Naproti mně sedí stará paní. Taky čeká na svého muže. Ten zrovna přichází z ordinace.

Sedají si blíže k sobě.

Stará paní pomáhá svému muži schovat jeho lékařskou zprávu do kabely, podává mu brýle a hůlku. Upravuje mu bundu. Starostlivě se na něho podívá.

„A teď, mi prosím Tě řekni, a to mě opravdu zajímá, jak vypadá ta Tvá moč?“.

„Dobře“, řekne starý muž.

„A krev?“

„Krev je taky dobrá“ unaveně odpoví.

„Tak pojď, půjdeme“ navzájem si pomáhají vstát a krůček po krůčku odcházejí.

Dívám se za nimi. Jako by se mi naskytl pohled do budoucnosti.

Tak nějak budeme vypadat my. Za deset, dvacet, třicet let.

Láska má neskutečně mnoho podob.

V mládí si přejeme lásky moc, ve stáří negativní moč.

Co na tom záleží? 

Důležité je mít krev.

Dobrou krev. Krev místo vody.

Takovou, která kdykoliv rozproudí naše srdce.

Zrovna vycházíš z ordinace a já mám chuť zeptat se Tě:

„Tak jak vypadá ta tvá …. ?“

Ale víš co, tohle si ještě schovám. Na co bych se Tě ptala za třicet let?

…… neboť láska má neskutečně mnoho podob.