povídky

Lázně. Ba co víc, Františkovy Lázně. Něco, co se mnou vibruje již několik let. Pocit, že jedu tam, kde jsem doma. Vždy je průběh naprosto jiný, nikoliv však nudný. Letos do poslední chvíle bylo vše velmi adrenalinové. Když se mi v srpnu zanítil aterom, který si na mých bedrech žil v klidu již několik měsíců, nebyl to příjemný pocit. Lékaři se prvotně snažili zapálený aterom přemluvit a domluvit mu antibiotiky, ale on se obelhat nedal. Byl tvrdohlavý. Ne nadarmo se říká - na hrubý pytel, hrubá záplata. A tak došlo k řezu. Nikoliv punčovému, ale chirurgickému. Následovaly tři týdny převazů a výměny drenů a když už to vypadalo, že nebezpečí je zažehnáno, ozval se následek léčby antibiotiky a mé kroky vedly na gynekologii. Rozhodla jsem se nevzdát. Vybavena půlkou lékárny jsem hrdinně nastupovala v 6.58 v Bohumíně do vlaku směr Františkovy Lázně. 

Tentokrát osud rozhodl, že nebudeme ztrácet čas, hledáním kvalitní kamarádky až v lázních, ale již ve Svinově mi přidělil parťačku. Když se vlak rozjel, neustále padal k zemi těžký kufr. Majitel-muž ho neustále zvedal a my měli dost abstraktní pohled na půlku jeho holého zadku. 

"To bude pokoukaníčko, pokud jede až do Frantovek" řekla jsem tiše. 

Paní vedle mě se usmála - "to teda". 

Komunikační zábrana byla překonána. Když jsem zjistila, že paní jede tam, kde já a navíc má stejný termín a úplně nejvíc má více než několikaleté lázeňské zkušenosti, byla ruka v rukávě. 

Vyprávěly jsme si historky a cesta příjemně utíkala. Vzhledem k tomu, že v lázních existují naprosto jiné zákonitostí a také informační kanály jsou naprosto unikátní, ani nevím jak se zjistilo, že přijedu, ale na nádraží již na mě jako milé překvapení čekal kamarád z let minulých. Ještě jsme si na nádraží dali kafe z další známou, která bohužel již odjížděla a mohla jsem se jít ubytovat. 

První hodiny se jevily více než dobře a já si naivně myslela, že mě již nic nemůže překvapit. 

Po vybalení mých kufrů a zabydlení jsme si večer dali sraz s vlakovou kolegyní Blaženkou. 

Nakoukli jsme do Gruzie, ale protože tam bylo ticho jako v kostele, přemístili jsme se do Royalu, jediné živě fungující tančírny. Zavolala jsem svému gentlemanskému kamarádovi, ať se za námi zastaví, neboť jsem mu chtěla poděkovat za nezištnou pomoc s kufry a počastovat ho štamprličkou. 

Nepil. Takhle jsem ho nikdy neviděla, ale antibiotika udělají abstinenta i z kdejakého frajera Došel k našemu stolu: 

"prosím Tě, pojď na chvíli ven, chtěl bych Ti něco ukázat" řekl. 

"Vezmu si bundu". 

"To snad nebude ani potřeba". 

Požádala jsem Blaženku, ať mě omluví, že jsem za chvíli zpátky. 

Udělala jsem pár kroků ... a zůstala nevěřícně stát Deja vu. 

Naproti mě se jako zjevení smáli další dva ze staré party. Trvalo mi přesně 0,75 sekund než mi došlo, že tohle se opravdu může stát jen tady a teď. 

Když vyjíždíte ráno v sedm jako samostatná jednotka a o pár hodin již sedíte jako spřátelená skupina pěti lidí, není to vlastně nic, co by někoho mohlo překvapit. Teda pokud zrovna nejste lázeňská panna či panic. 

Ale to nikdo z nás již dlouho není. 

Jak říká má kamarádka - i já použijí slova klasika "Tohle jsem opravdu nečekala". 

Takový start jsem v lázních ještě neměla. Naprosto střízlivá, nebot i já ještě byla pod práškami, jsem euforicky tančila jako zamlada a na pokoj jsem došla přesně 4 minuty po půlnoci. 

V pondělí již začal klasický lázeňský kolotoč - lékař - časování procedur - hledání jednotlivých místností a sledování hodin. 

Snídaně-obědy-večeře se podávají formou švédských stolů, což mi umožňuje naprosto bez problému pokračovat v mé již doma započaté hubnoucí strategií, a to vynechání pečiva a příloh. Jídelna je natolik velka, že téměř každý sedí sám a tudíž možnost dalšího seznámení poněkud odpadá. 

Teda, až na malou vyjímku. Přisedl si ke mně chlapík, veselé se usmíval a chtěl započít diskuzi. Byl to Angličan.  Zřejmě jediný v celých lázních a chudák si přisedl právě ke mně, která jsem byla schopná vydolovat při odchodu pouze suverenní "Buy and nice day". Byl potěšen a už už se chtěl pustit do diskuze, ale to už jsem na nic nečekala a urychleně opustila prostor jídelny. 

Odpoledne jsme s Blaženkou měli namířeno na poštu, ale cesta vedla okolo známé vinárničky, takže pracovní dobu pošty jsme pro tentokráte nestihly. Pro mě šlo o novou raritu. Neboť sedět ve vinárně a pít citronovou limonádu se mi do dnešních dnů ještě nepoštěstilo. Holt všechno je jednou poprvé. 

Večery jsou zde dlouhé. Původní plán zajít si sednout do kavárny nevyšel, neboť kavárníčky se zavírají okolo 17 hodiny. Takže sami proti své vůli jsme se ocitli kde? No nebudu Vás dlouho napínat. V Royalu. A opět ve svaté pětici. Tentokráte jsem odešla, jak se na starší ženu sluší a patří a ve 23.50 jsem již usínala ve své posteli. 

V úterý se nám s Blaženkou podařilo dokončit úkol z pondělí a dorazily jsme nejen na poštu, ale i na nádraží, kde si Blaženka kupovala lístek. Osud tomu opět pomohl a volné místo bylo vedle mně, která jsem jízdenku kupovala již před dvěma měsíci. Ve vinárničce jsme se zastavili raději až na zpáteční cestě. 

Dnes od rána běhám zodpovědně po procedurách. Nenapadlo mně, že by mně ještě mohlo něco překvapit. Avšak, stalo se. Došla jsem na procedůru vířivá koupel nohou. Předpokládala jsem, že se vysvleču do trička a spodního prádla, sednu na židli a smočím své nohy do připravené vířivky. Chyba lávky. Ocitla jsem se před hlubokou vanou se schůdkami. Chvíli jsem přemýšlela, jak budu sedět na schodech a močit nohy, když mě vyrušila sestřička. 

"Tak se svlékněte..."

"Jako ... všechno?"

Podívala se na mě jako na malomocnou - "máte pocit, že tady pereme prádlo?"

"Nemám plavky" namítla jsem. 

Opět jen tiše protočila panenky - "do naha" zavelela a já hbitě poslechla. 

Na poslední chvíli jsem si vzpomněla na svůj aterom a požádala generálku o spolupráci při nalepení voduvzdorné náplasti. Zřejmě něco takového viděla poprvé, neboť odlepila pouze jednu vrstvu a ne zcela připravenou mě posadila bez řeči do vany. 

Co Vám budu říkat. Snažila jsem se chránit své ateromové místo na bederní páteři a nenápadně se vyhýbala tryskám, mířící na bederní páteř. Můj postoj ve vaně odpovídal spíše posedu na veřejných záchodcích a tryska si vybrala naprosto nevhodnou nechráněnou část těla, do kterého ustavičně chrlila vodu. Z nožní koupele se záhy stál poněkud netradiční klystýr. 

Původně jsem nechtěla lázeňský zpravodaj psát, dokonce nemám sebou ani notebook, ale vzhledem k tomu, že během třech dnů je toho čím dál víc, odkládám si tady vzpomínky, na které snad nikdy nezapomenu. 

A tak si teď tady již hodinu sedím na recepci, okupuji veřejný počítač a klepu do klávesnice.

Pán z jídelny, který šel zrovna kolem se mě zúčastněně zeptal:

"Pracujete?"

"I kdepak to je jen koníček" odpověděla jsem. 

Usmál se - "to je krásné, když je pro Vás práce koníčkem" pronesl moudře. 

Ano, ano ... lázně a psaní jsou opravdu tím nejbáječnějším koníčkem, který si umím představit. 

Oko do srdce okno, říká se. Něco na tom bude. Pokud tedy neuhýbáte pohledem, nekoukáte do země, do strany nebo nedej bože, doblba.

Můj oční kontakt je omezen výši dioptrií, což vysvětluje udivené pohledy mých kamarádek, jací muži se mi líbí. Nevadí, stejně, jak říkávala babička, z pěkné misky se nenajíš. Raději v otřískané misce dobré žrádlo, než naopak.

Můj pohled se občas zaměří a myslí si, že s objektem zájmu se navzájem známe. Není to pravidlem. Již několikrát jsem důležitě oslovila „dobrým dnem“ mé kamarády a veselým „ahoj“ častovala naprosto neznámé lidí. Ano, i já již objímala cizí a tvářila se bez zájmů na vlastní. Již jako malé dítě jsem mžourajíc do slunečních paprsků omylem vletěla do náruče jiné maminky, než té mé, která stála těsně vedle. V dospělosti jsem dokonce i do cizího auta bez uzardění sedla a nebohého řidiče plácala po nohou, domnívajíc se, že se jedná o kamaráda Lojzu.

Vtipné a odhalující byly pohledy, kdy tváře zakrývaly roušky.

Mé oči se již setkaly s radostí i smutkem, narozením i smrtí, dobrosrdečností i zradou. Neboť i zrádci jsou schopní zcela bezostyšně dívat se Vám do očí.

A pak ten oční kontakt, když uvidíte JEHO. Ten oční záblesk, kdy se Vám podlomí kolena, zrychlí tep, vyschne v ústech a cítíte vnitřní třes a venkovní zrudnutí. V 15-ti si myslíte, že tohle je poprvé a napořád, v padesáti už dávno víte, že napořád to už mnohokrát nebylo a doufáte, že snad to nebylo ani naposled.

Poslední dobou mám oční kontakt se sluncem. Zamilovala jsem se do jeho východu. Oba rozespalí hledíme na sebe a nestačíme se divit. Já nikdy neopakovatelnou krásou okamžiku a slunce, no….. nezávidím mu ten jeho pohled.

Ranní budík jsem posunula o deset minut rychleji. Těch deset minut sedím u otevřeného okna, v rukou objímám hrníček s čajem nebo ranní kávou, vdechuji osvěžující vzduch a dívám se na oblohu. Pokaždé, opravdu na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, opravdu pokaždé je scéna naprosto jiná. A když už je vše připravené, začne pomalounku prosvítat. Někdy do růžové nebo jemně žlutě, jindy do neuvěřitelně rudé barvy. A pak se vyhoupne v celé své kráse.

Ten přítomný okamžik má neuvěřitelnou sílu. Dává nám nový den. Novou šanci něco udělat lépe nebo naopak něco už nedělat vůbec. Někoho potěšit, obejmout, rozesmát. Udělat dobrý skutek. Provést bláznivé i vážné věci. Dává nám šanci být zase o něco lepším člověkem. Poděkovat za dnešek a poprosit o přídavek - deset minut zázraku i pro zítřek.  

Otevřela jsem oči přesně v 04.58.

„Zvláštní východ Slunce“ pomyslela jsem si.

Růžovo, oranžovo, náchovo, červený. Nedalo mi to.

Vstala jsem, otevřela okno dokořán a začala fotit. Nešlo to. Tak nádherný na obloze, vůbec nešel vyfotit. Na fotce neviditelný. Očividně dělal drahoty.

Teprve pak mi došlo, že to není východ Slunce, ale Měsíc.

V úplňku. V jahodovém úplňku.

Pravda. To nejkrásnější a nejvzácnější není vidět na povrchu. Není uchopitelné.

To nejkrásnější vidíme jen srdcem.

Chtěla jsem to pro Vás zachytit, ale nešlo to.

To nevadí. Stejně vím, že Ti, co mají srdce, viděli stejné, to, co já.

Neboť, co vysíláme, to si přitahujeme.

Ahoj táto.

Chápu, že nemáš s sebou brýle, aby sis přečetl můj dopis, ale pokud si vzpomínám, tak si je na čtení nikdy nepotřeboval. Že by si trpěl jen dalekozrakostí? No to není špatné.

Dnes notář uzavřel Tvůj život. Poslední zmínka, poslední papíry s Tvým jménem. Poslední rozhodování. Zvláštní. Tak strašně zvláštní.

Úřední slova, paragrafy. Podpis, razítko, samozřejmě kulaté a na konec – konec. Jakože opravdu tohle je vše. Opravdu??

Je mi tak strašně divně. No chápu, že to nechápeš. Možná, to ještě nechápu ani já.

Je mi smutno, táto.

Divíš se? Já taky.

Přišel brácha. Legrace. Jako bys přišel Ty. Ta podoba.

Složka s Tvým jménem byla zřejmě založená ad acta. Pak archiv. Po čase skartace. Šílené.

Musíte se tam nahoře strašně smát. Protože Vy už víte.

Ad acta Tě nikdy nezaložím.

A víš proč?

Nejen proto, že nejsem notář.

Ale taky proto, že ať jsme si, co jsme si - jsi můj táta.

S láskou.

Jsme spolu.

Navždy. 

Vždycky mi bylo hrozně líto, že neumím malovat. A taky, že neumím fotit. Nemyslím fotit, jako fotit. Ale fotit tak, že jen koukáte na fotografií a víte, že mluví. Tak, že se díváte na obraz, a přesto, že nemáte patřičné vzdělání, tak ten obraz milujete, neboť vypráví a vy mu naprosto rozumíte. Vždycky mi to bylo líto, protože mám v sobě často spoustu emocí, které bych tak ráda nakreslila, vyfotila, vyzpívala, zahrála na hudební nástroj, vyšila na ubrus nebo třeba jen tak … napsala.

Dnes jsem byla venku. Tráva opojně voněla a sluníčko se mě snažilo přesvědčit, že je červenec. Málem jsem mu to uvěřila. Bylo neuvěřitelně přesvědčivé. Předpovědí bouřky a deště mě nechávaly klidnou. Příroda vytvářela scenérie, které jsou rok od roku krásnější. Ne proto, že by byly jiné, ale proto, že s přibývajícími léty si přejeme tu krásu vrýt navždy do paměti, obejmout ji, nacpat si ji do kapes a nechat se jí opít až k zbláznění.

Proto, že čas letí jako bláznivý a nikdo z nás neví. Nevíme. Je to úžasné. Jak si bláhově a pod vlivem ega často myslíme, že víme. Víme vše. Pravda je mnohem jednodušší. Nevíme naprosto nic.

Vše ví jen naše srdce a naše duše. A ty nejchytřejší v nás často umlčujeme, zakrýváme, tváříme se nejen, že je neslyšíme, ale že snad dokonce nejsou.

Tak.

Zavázané tkaničky daly povel k vykročení. Sluneční brýle důležitě plnily svou funkcí a ani v tom nejbláznivějším snu by je nenapadlo, že dnes zapadnou na úplné dno. Tak už to někdy bývá. Jo, jo. Na dno batohu.

Poseděly jsme s kamarádkou na venkovní terase a ve chvíli, kdy se slunce schovalo za mraky, zatáhlo se a začalo hřmít jsme naprosto nepochopitelně zaplatily a vydaly se domů. Deštník, spolu s brýlemi se krčil na dně. Nemůžu se mu divit, neboť do takové sloty se ani deštníku nechce.

A tak jsme šly, z jemného májového deště se stál liják s kroupami a naprostá průtrž mračen. Bylo to úžasné a osvobozující. Smály jsme se, skákaly do kaluží a když jsme se na sebe podívaly, vypadaly jsme jako vodnice. Teklo nám z uší, nosů, vlasů, kalhot a boty? Ty byly naprosto zbytečné. Nevím, kdy jsem naposledy takhle zmokla. Před 10-ti, 20-ti léty? Volaly jsme na sebe, jak je to super a ptaly se … zažijeme tohle ještě někdy?

Nevíme, nic nevíme. A tak jsme si to užily. Užily jsme si moc přítomného okamžiku. Sílu, štěstí a vědomí, že nejenže můžeme, ale ještě pořád umíme tančit v dešti a skákat přes kaluže. Smát se samy sobě a být jednoduše šťastné.

Není nač čekat. Právě teď je ten nejlepší čas vyběhnout ven a chytit si svou duhu.

Sakra, tohle by vážně mohl být docela pěkný obraz. Jen umět kreslit.