povídky

„Hele, Anděli, co má tohle znamenat?“

Směješ se. „Proč tady chodíš jako lev v kleci?“

„Chodím, no. A vůbec. Neodpověděl jsi mi na mou otázku.“

„Ty mi na mou taky ne“ máš okamžitou odpověď.

„Tak dobře“ vzdávám to.

„Chodím tady nervózně a vztekle, protože jsem mimo. Jsem nešťastně šťastná a šťastně nešťastná, víš?“

„Ale nepovídej. A jakpak to?“ tváříš se udiveně a potutelně se přitom usmíváš.

„No sakra….“ začnu…

„Sakra?“ zvedáš významně obočí.

„Dobře, dobře. Sakra se Ti, setsakra nelíbí, já vím“ snažím se uklidnit.

Usedám na zem naproti Tebe.

„Anděli, proč jsme se potkali?“

„My dva?“ děláš ze sebe nechápavého.

„Ale ne MY dva, ale MY dva“ důrazně vysvětluji, co Ty víš už dávno.

„Protože, jak moc dobře víš, měli jste si dát lekci. Slíbili jste si to. Už dávno.“ Odpovídáš mi trpělivě jako malému dítěti.

„Jenže, jenže…. Já nechci nikomu ubližovat“ vzlykám jako malá holka.

„Ale ty přece neubližuješ. Ty pomáháš.“ Odpovídáš a nechápavě na mě koukáš.

Díváme se spolu do očí.

Já a můj Anděl.

Ano, občas opouštíme ty, co milujeme.

A Ti, co milují, občas opouštějí nás.

Proč?

Protože naše cesty jsou klikaté a každého z nás mají dovést k jinému cíli.

K tomu jedinému správnému.

A kdybychom se neopustili, nikdy – ani jeden z nás – bychom tam nedošli.

Kdysi dávno jsem opustila já. Bylo to před čtrnácti léty. Bylo to tak těžké. A přitom jedno z mých velmi správných rozhodnutí. Opouštěla jsem ve jménu lásky. Zdá to pochopil i on, dodnes netuším.

Uplynulo spousta let. A znovu jsem opustila ve jménu lásky. Neboť milovat dál už nešlo.  I srdce má své hranice. Vím, nečekal jsi to, ale já Tě opustila právě proto, že jsem Tě příliš milovala. A Ty? Naučil jsi mě to, co nikdo jiný. Naučil jsi milovat mě samotnou. Vážit si sebe sama a mít svou sebeúctu. Bylo to tak krásné, šílené, smutné a nezapomenutelné.

Nikdy nezapomenu, jak jsem ten den, kdy jsem Ti řekla, že chci všechno nebo nic, ten den, kdy jsem překonala sebe sama, stála večer před zrcadlem v koupelně. Slzy mi tekly po tváří a já nevěděla, zda ještě někdy téct přestanou. Dívala jsem se sobě sama do utopených očí a šeptala si: „Když jsi dokázalo tohle, dokážeš už naprosto vše. Dnes, dnes jsi pokořila své hranice. Dnes jsi pochopila, jak moc jsi silná.“

„Je podzimní večer“ začínám nenápadně své vyprávění.

„Já přece vím“ odpovídáš mi s andělským klidem.

„Víš, co Anděli?“ zeptám se.

„Copak?“

„Víš, že dnes je zvláštní den?“

„Proč?“ nakloníš hlavu.

„Protože, dnes jsem viděla, jak opět sněží listí.“

„Aha, chápu“ bereš mě do náručí svých andělských křídel.

„Dny, kdy sněží listí, opouštíme ve jménu lásky ty, co milujeme. Protože každý jdeme k cíli jinou cestou…“

Přikrýváš mě dekou, otíráš slzy a šeptáš dobrou noc.

Ochranitelsky usedáš do rohu mé postele a víš, že ráno, ráno bude o trošinku lépe.

Ukvapené závěry ani Anděl nedělá.

Neboť ráno, moudřejší je večera.

Žili byli pes s kočičkou. Znali se od narození. Bydleli hned v sousedství a od dětství taky slyšeli o tom, jak jejich rodiny byli, co svět světem stojí znesvářené.

Rodina pejska Bojara vždy pronásledovala rodinné členy kočičky Mícy. Špitali si o tom i vrabci na střeše a věděla o tom celá zvířecí říše.

Pejskové štěkali a vrčeli sotva uviděli některou z koček. Ty vždy provokativně chodili kolem nich, někdy dokonce i drápky škrábly ubohé psy do čumáků a nakonec jim utekly až nahoru do korun stromů.

Bojar se rozhodl, že tohle rodinné prokletí zlomí a chtěl si Mícu ze sousedství vzít. Chodili spolu všude, kde to jen šlo. Dokonce i na vesničkou tancovačku. To byla teprve mela. Všechny feny žárlivě na Mícu vrčely a ani Bojar nebyl uchráněn před nenávistnými pohledy místních lačných kocourů. Pranic si z toho nedělali a tančili spolu jak o život.

Také doma v Bojarové boudě to vypadalo na idylu. Jednou spolu upekli i dort. Pravda, nebyl nic moc, a tak se o jídlo dělili. Bojar neodolal žádné masové pochoutce, ani kostmi nepohrdl a o zdravé výživě své milé Mícy nechtěl ani slyšet. Míca se snažila udržet svou linii, jedla jen vybrané dietní myšky a zapíjela je labužnicky mlíčkem, aby měla pevné kosti. Moc dobře věděla, že musí mít dost zdraví na všech sedm životů.

Domácí práce si taky rozdělili spravedlivě. Bojar hlídal dům od zlodějů a Míca sklep od myší. Páníčkové je měli rádi oba stejně a vypadalo to, že nic nemůže jejich idylku narušit.

První rozpor nastal v hygieně. Kočička se každé ráno vždy celá umyla a Bojar? Vletěl do první kaluže a lebedil si tam. Dokonce i když ho páníčkové voňavě okoupali, s odporem se otřepal a rychle odběhl vyválet se do té nejsmradlavější louže.

Míce se to vůbec nelíbilo, ale měla Bojara ráda a věřila, že ho té správné hygieně časem naučí. Bojar zase nechápal, proč se Míca neustálé nakrucuje i před ostatními kocoury, když má kolem sebe takového krásného psa.

Bylo potřeba postoupit ve vztahu dál, a tak se rozhodli mít spolu děti. Ale považte, ač se měli rádi čím dál víc, mláďata na svět nepřišla.

Bojar už byl z toho tak poblázněný, že když začala hárat sousedovic Běta, urval se z řetězu a běžel za ní. Ten večer přišel domů, jako zpráskaný pes. Tížilo ho svědomí, ale zároveň si uvědomil, že s Bětou si rozuměl tak nějak více.

Navíc – Míca už nebyla pár dnů doma a on nevěděl, co si má o tom všem myslet. A když přišla, řekla mu sladce…. „Bojare, budeme mít miminka“.

Bojar se radoval jako malý kluk, ale když se narodili samé koťátka a nebylo mezi nimi ani jedno štěně, začal tušit lotrovinu.

Nakonec se Míca přiznala, že toužila po miminkách tak moc, že neodolala místnímu Mourkovi. Bojar se rozhodl, že bude vždy čestný pes a přiznal se ke svému románku s Bětou.

Rozhodli se, že si nebudou stát v cestě a chtěli se rozejít jako přátelé.

Jenže, Bojar nemohl ztratit kredit u svých kámošů a tak se na Mícu zuřivě rozštěkal a Míca? Přece nedovolí, aby po ní štěkal kdejaký místní čokl. Škrábla Bojara na čumáku a utekla na strom.

Stálé platí, není zbytí.

Pes s kočkou – soužití je na zabití.

Od pradávna je známo jaksi

jen svůj ke svému patří.

V jedné stodole žili slepičky, prasátko, kravička, ovečka a pavouk.

Každý den se zvířátka naparovala, chválila, jak jsou užitečné a pavoukovi se jen smáli.

„Kokodák, my snášíme denně čerstvá vajíčka a Ty, co Ty pavouku, k čemu jsi Ty?“

„Bú, já dávám sedlákovi a jeho rodině každý den spoustu mléka, ale Ty, pavouku, nedáváš nic.“

„Já zužitkuji vše, co sedlákovi zůstane na stole“ chrochtalo prasátko „ale Ty, pavouku, žereš jen hloupé mouchy.“ Smálo se prasátko až se za břicho popadalo.

„Já spasu trávu, ať je louka krásná a dávám vlnu sedlákovi na vestu“ chválila se ovečka. „A Ty, pavouku si tady jen motáš své pavučiny, fuj" opovržlivě se tvářila ovečka.

Otevřely se dveře a do stoly vešel sedlák s pacholkem.

„Chystám svatbu pro mou jedinou dceru“ pronesl sedlák. Rozhlédl se po stodole a rozkázal pacholkovi:

„Zabij slepičky, ať je na svatebním stole vynikající slepičí polévka. A taky prasátko, kravičku i ovečku. Vepřové a hovězí se bude podávat k obědu, ovečku opečeme na večer.“

Sedlák se otočil a odcházel ze stoly, když najednou zahlédl na stěně pavouka.

Usmál se. „A toho pavoučka si tady nechám. Pro štěstí.“

Co z toho vyplývá za poučení?

„Kdo se směje naposledy, ten se směje nejvíce.“

Vždycky jsem si zakládal na své eleganci. Čisté boty, čistá hlava. Holkám jsem se líbil a ony mě. Byl to vzájemný koníček. Byl jsem pěkný chlap a mé ego mě doprovázelo jako věrný pejsek. Měl jsem značkové oblečení i auta. Dobrou vůni i skvělý čich.

Stárnul jsem z grácií. Vlasy řídly, ubývaly až vypadly docela. Chvíli jsem byl z toho špatný, ale po přečtení článku, že plešatí muži jsou pro ženy velmi sexy se mé sebevědomí a šmrnc vrátily zpět na své místo.

Ten večer se mi za kámošemi do té zaplivané putyky nechtělo, ale měl jsem je rád a těšil jsem se na jejich humor. Pivo bylo jako křen, trochu jsme to přitvrdili slivovici. Za poslední týden jsem byl dost unavený z poslední známosti. Usnul jsem na židli, prvně elegantně zakloněný dozadu. Pak mě to přemohlo i dopředu. Když jsem se probudil, kamarádi už byli na cestě k domovu. Zaplatil jsem útratu. Šibalský úsměv číšníka jsem bral jako poděkování za nemalé díško. Poplácal jsem ho po rameni a se slovy „díky za všechno“ jsem odkráčel domů.

Rána po opici nejsou nic moc. Houpe se vám žaludek, třepe s Vámi zimnice a v mém věku už máte na sebe zlost, že jste zase promarnili další den. Šel jsem do koupelny a v duchu jsem si přehrával vtipné hlášky ze včerejška. Díval jsem se na sebe do zrcadla a nechápal, co za černou šmouhu to mám na čele.

„To jsou blázni“ drhnul jsem své fixem pomalované čelo, kde se ještě trochu dal vyčíst nápis oblíbeného fotbalového klubu.

Byl čas zajít nakoupit. Bílé polotriko, nové džíny, černý svetr ležérně přehozený přes ramena. Ještě příjemná vůně, ať se holky v krámu mají nač koukat. U salámového pultu jsem se ohnul, abych si vybral šunku. Příjemná blondýnka se zavlnila v bocích a usmála se. Od ucha k uchu. Pak zaběhla dozadu, vrátila se i s atraktivní černovláskou. Ta mi nabízela, co se dalo a obě se smály čím dál více. Vlastně jsem takový úspěch po včerejší opilecké jízdě ani nečekal. Holkám zjevně vůbec nevadil můj pokrčený obličej a líbil jsem se jim více než obvykle. Když mě neustále zdržovaly a přiváděly kdoví odkud další a další spoluzaměstnankyně začal jsem být už i já trochu nervózní.

„Ale no tak, Karle, jsi pořád dobrý bejk“ chlácholil jsem se v duchu a spiklenecky na ten babský spolek mrkl.

Měl jsem plný košík uzenin a holky se na mě smály jako už dlouho ne.

„Přijďte zas“ volaly za mnou a já neměl důvod jim to neslíbit.

„Jasně, děvčata, už teď se na Vás zase těším“ odcházel jsem a připadal si jako místní Alan Delon.

Den probíhal v klidu až do odpoledne.

„Jak je, Karle?“ hulákal na mě ve sluchátku Pepa ze včerejška. „Všechno dobré“ smál se.

„Jasně, že dobré, dokonce jsem měl úspěch i v obchodě“ chvástal jsem se.

Pepa u telefonu řval smíchy: „ty jsi byl v obchodě? Tak to už máš úspěch celoživotní.“

Nechápal jsem ho.

„Karle, skoč za námi na pivo, máš to kousek, zrovna se dáváme po včerejšku dohromady“.

Měl jsem divné tušení, a tak jsem šel.

Ani jsem se nepřevlékl. Bílé triko, nové džíny, černý svetr ležérně hozeny přes ramena. Ještě jsem si přeleštil boty. Ať ti burani vidí, jak má vypadat chlap.

Hospoda mě vítala potleskem. Židle už čekala. A naproti ní zrcadlo.

„No jo, asi si mě zase chtějí dobírat, že na sebe tak dbám.“

Odsunuji židli, trochu se ohnu a zahlédnu temeno své holé hlavy v zrcadle. Přímo uprostřed mám ze včerejška fixem namalovaný vulgární znak pro ženské přirození.

Ztěžka dosedám.

Odsouvám pivo a objednávám slivovici.

Je mi jasné, že po dnešku v mém životě už nikdy nebude všechno jako dřív.

A tak se ptám:

„Chlapi, jaké máte zkušenosti s potravinovými e-shopy?“

Hádají se písmenka, které z nich je nejdůležitější.

„Vedu celou abecedu, jsem vůdce – chválilo se „A.“

Když řekneš „A“ musíš říct i „B“ a beze mě bys to nedokázal, chlubilo se „béčko“.

Nebýt mě, nikdy by nic necinklo, neexistoval by vitamín „C“ a nemohl by vzniknout

celek – celkem logicky oponovalo „céčko“.

A tak to pokračovalo dál.

Beze mě by nemohl být začátek ani zrod ani zázrak, zašeptalo skromné „Z“.

Poučení: i ten poslední v řadě může být často v čele.

Závratný pocit. Něco jako na velkém řetízkovém kolotoči.

Točí se se mnou celý svět a trošku se bojím, abych si neblinkla.

Odvaha se míchá s připosránectvím.

Kombinace nekombinovatelného.

Nechápu to.

Abychom dokázaly jít dál, musíte opustit to, co nejvíc milujeme.  

Občas.

„Občas“ je zvláštní chlapík.

Je nečitelný.

Je v něm nebezpečí i klid.

Možnost úniku i vnitřního vězení.

Nikdy netuším, jak se zachová.

Elegán i gentleman.

Sexi hajzlík.

Férový chlap.

Odvážný střelec i váhavý zpátečník.

Pan „Občas“ je ob veškerý váš čas – i nečas.

Opouštíme i odpouštíme.

Občas.

A občas … doufáme.

Čeká mě cestování. Miluji ho stejně jako ho obcházím. Od té doby, co jsem dospěla, tedy zestárla, a zároveň zmoudřela, chytla jsem jako lapka, horečku.

Cestovní.

Ta „mrška“ se projevuje stejně neprozřetelně jako každá jiná ženská. Nevyzná se v ní ani prase. Těší se na cestu už spoustu dní předem, a když už je nablízku svému cíli či spíše startu, začne vyvádět. Jak stará Blažková. Najednou se jí nikam nechce, psychosomaticky ji bolí vše, nač si vzpomene i šáhne, neví, co si vzít s sebou a vůbec. Nejraději by zůstala doma.

Něco Vám na ní prásknu.

Normálka se bojí. Bojí se změny.

Každopádně. Strach máme jen ve své hlavě a taky jen tam má své hranice. Zbavit se strachu není těžké. Musíme udělat dvě věci.

Dát ho z hlavy do kapsy u kalhot.

A pokud je to málo – stačí jednoduchá otázka – „a co se mi může stát? zastřelí mě?“

Věřte mi, že v kapse u kalhot se strach zmenší, neboť už není Vašim pánem a taky Vás nikdo nezastřelí. Proč by to dělal?

Balím se na „tour de B“.

Co je to tour zná každý, co je to „B“? Cokoliv.

Má cesta za „B“ právě započala.

Mé první „B“ je kombinace „Bytí“ a „Boha“.

Nebýt mého bytí.

Nemohla bych psát.

Není zbytí.

Vždy je důvod, proč se ptát.

Ptáš se „cože?“

Já ptám se „existuješ, Bože?“

Ano či ne? Je to sázka.

Samozřejmě, že ano. Existuje.

Neboť Bůh je Láska.

A pak se vypravují na další cestu.

„B“ je bar, beer, Beskydy, bláznovství, bájo, B. - mužské jméno, biceps, bomba, bobek, bikiny, bubák, blbec, bázlivost, Brno, bohémství, brána, bohatství, bydlení, báseň…

Rozprostírám před sebou itinerář mé cesty:

.. tehdy, v baru, u piva, nedaleko hor, které podobaly se Beskydám, jsem bláznivě tančila. Bylo to vážně bájo. Ptáte se s kým? No přeci s pánem B., který měl úžasné bicepsy. Byla to bomba. Měla jsem z toho všeho docela bobky a mé bikiny mi byly těsné. Ta situace vypadala dost strašidelně, skoro jako bubák. Cítila jsem se se svou bázlivostí jako blbec. A pak v hlavě zasvítil nápis jako Brno. Ozvalo se mé bohémství. Otevřela se brána. Veškeré duševní bohatství bylo na dosah. Zabydleli jsme se v sobě.

Život se stal básní dvou bláznů.

Jsem v klidu.

Dokud miluji. Nezestárnu.

Neboť i cesta, může být cíl.

Tour de B.

Narodil ses, abys žil.

„Co nám to děláš?“

Výtky nohou vrážejí dýku do mého mozku.

„Mlčte.“

Jsem na ně přísná.

Jasně, že jít po dlažebních kostkách v tanečních střevíčkách je hloupý nápad, ale přece to nepřiznám.

Těším se. Na svou skvělou kamarádku, na její oslavu narozenin, na vynikající jídlo a na slíbený zážitek. Literární kavárnu.

Klopýtám jako kobyla, co má malý bok a tvářím se, že výmoly na chodníku mi vůbec nevadí.

„Do háje. Jak je to ještě daleko?“

Kamarádka nadšeně ukazuje všechny krásy jejího oblíbeného města. Miluje to tady. Chápu ji, ale nejde se vcítit. Znám to. Když jsem ve Františkových Lázních taky toužím všem ukázat, vysvětlit a nakreslit srdcem tu neobyčejnost, originalitu a jedinečnost místa, ale…  Je prostě jen pár vyvolených, kteří to chápou. Vnímají a mají to stejně. Láska k danému místu je nepřenositelná. Musí se zažít a prožít.

Došli jsme. K Jelenu.

Jelene, jelene. Co je zde zelené?

Procházíme krásnou stylovou restaurací a pak usedáme na zahrádku.

Běžte do háje, vy všichni, kteří tvrdíte, jak polské jídlo je nezdravé, nevhodné, nekvalitní.

Polské jídlo, je vážení, božské.

Pak hledáme literární kavárnu. A já jsem se nevcítila. Občas se stane. Není to špatné. Hodně jsme přemýšlely proč. Našly jsme odpověď.

V kavárně se vznášel duch skvělého polského literáta.

Miluji Poláky. A polský Těšín.

Jenže jsem patriot. A já potřebovala sedět v kavárně Seiferta. Borovského. Hrubína.

A vůbec. Stejně bylo plno až po okraj. Odešly jsme hledat další zátiší.

A pak jsme došly.

Do tramvaje.

Kavárnička v jejím stylu. Včetně úchytu na horních tyčkách. Můžete si to splést se sadomasochistickým salonem, ale opak je pravdou.

Usedáme na retro dřevěné rádoby tramvajové lavičky a naše jízda může započít.

Dáváme si „herbatu na patyku“, „rumbabu“ a „sierniky“.

Něco Vám řeknu. Jsem „bitý“ Čech, ale tohle je vážně „niebo v gymbie“.

A co je rumbaba? Dle obsluhy drožďový koláč nasáklý v rumu nahoře ozdobený šlehačkou a čerstvým ovocem.

Upřímně? Vypadá to jako něco mezi malým atomovým hřibem, a ještě menším penisem. Každopádně. Jeho chuť vybuchuje přesně včas a chutná… Hříšně.

Teprve, když odcházíme z tramvajové kavárnické zastávky, zjišťujeme, že jsme jaksi nedodrželi aktuální jízdní řád. Do depa se mělo přijet v šest. Jenže, když dvě pasažérky opouštějí kabinu vozu o hodinu později, těžko nadehnat zpoždění. Nějak posunuli jsme se literárně na řádku.

Milá obsluha se tváří, že je vše v pořádku.

Tak ještě foto na rozhraní řeky,

která zde na hranicích teče snad už věky.

Na mostě blízko kavárničky AVIONU,

naprosto mimo veškerého shonu

NOIVA se občas připomene,

že život nelze žít bez historie.

Bez pramene.

Tak nějak „po sousedsku“

posloucháme obehranou desku,

že uzeniny jsou wendliny,

a to není problém jediný

Neboť szukać není žádná sprosťárna.

Cokoliv hledat je správná rošťárna.

Řeka, co mezi námi teče

už dávno ví, že rádi se máme přece.