povídky

Ať už se zabýváte astrologii, esoterikou, horoskopy nebo vůbec nic z toho Vám není blízké, věřím, že víte, že existuje dvanáct slunečních znamení.

Od Ryb přes Raka k Vodnáři. Každé z těchto znamení má svá specifika. Své všeobecně známé špatné i dobré vlastnosti. Na někoho se hodí více, na někoho méně. Neboť ani sám život není jen dobrý nebo špatný. Není černobílý. Je pestrobarevný.

A stejně pestrobarevný je život s Vodnářem.

Úžasné originální znamení. Jsou to hodní lidé, kteří by se pro své blízké rozdali. Mají velké srdce, velký smysl pro humor a velkou dávku optimismu. Samozřejmě, že jsou občas uražení, občas choleričtí, občas velmi starostliví a velmi často plující ve svém vlastním světě plném nádherné fantazie. Lítají ve vesmíru mezi hvězdami a je jim dobře.

S Vodnářem se každopádně nikdy, ale nikdy nenudíte.

Buď chcete žít nudný, klidný a ničím nerušený život a tím pádem Vodnář není nic pro Vás

Nebo jste akční, veselý člověk a nuda ve Vašem životě nemá místo. A tak, když Vám Vodnář nabídne místo ve svém autě, už z něj nikdy nechcete vystoupit a toužíte vydat se na tu bláznivou cestu společně.

A tak oslavíte narozeniny svého Vodnáře. V noci po oslavě, dostávám křeče v břiše, tipuji to na jasný holčičí zánět. Kdybych byla doma, nasadím si čípky, mast, čaj. Ale doma nejsem. Krčím se v posteli bolestí a dívám se do ustarané tváře Vodnáře. Uklidňuji ho.

„To bude dobré, doma si dám mast.“

„Mast? Já tady mám dobrou mast“ vyskakuje ochotně ke své domácí lékarničce.

„Co je to za mast?“ ptám se s obavou.

„Vynikající, když potřebuji, namažu si s tím celé nohy a zabere to hned“ a podává mi Olfen.

Zánět se vyléčil. Dny plynou a směny se mění. Po ranní přichází noční.

Po příchodu z noční slyším z chodby spokojený hlas mého muže:

„Když přijdu domů, vidím nachystané papuče, tak bych tě nejraději celou zliskal“.

„Cože?“ doufám, že jsem se snad přeslechla.

Láskyplně přichází do ložnice a objímá mě. Jo a já chápu, že došlo k dalšímu překlepu. Neboť nejraději by mě celou zulíbal.

Je tak milý a občas mě vozí do práce.

„Od kolika hodin se ti počítá směna“ ptá se.

„Hned, jak si píchnu“ odpovídám.

Dojíždíme k pracovišti.

„Tak to se nebudeme zdržovat líbáním a běž rovnou píchat“ loučí se se mnou a přeje krásnou směnu.

Rádi spolu trávíme každou volnou chvíli a neustálé si máme, co říct. Máme k sobě důvěru a říkáme si své pocity.

Dívám se na svého Vodnáře a říkám:

„Cítím, že stárnu, už nejenom tělo, ale ani mozek už nefunguje tak jako kdysi“.

„Tak proto jsi se mnou, že ti nefunguje mozek“ odpoví chápavě.

A jen tak mimochodem dodá:

„A tak to bude, i kdyby koza na kobyle jezdila.“

Rádi spolu vaříme a jíme. Není nic výjimečného slyšet „podej mi na ten stůl povlečení“ a já už vím, že je potřeba podat prostírání.

A když se mi něco nepovede, hned se mi zlepší nálada, když slyším, jak mi říká:

„Jsem klidný jako pes želva. Ty jsi můj pytel štěstí“.

Žijeme si opravdu moc hezky a jsme rádi, že se máme.

Včera mi můj romantik při cestě domů říká:

„Koupil jsem Ti bramboračku.“

„Bramboračku?“ ptám se, neboť vím, že nejlepší bramboračka je od něj a žádná kupovaná bramboračka mu nemůže konkurovat.

„Kde ji dáš? Do ložnice nebo do obýváku?“ ptá se a já tuším, že tady něco nehraje.

Doma na mě čeká nádherný, rozkvetlý červený brambořík.

Už kdysi jsem si říkala, že pokud budu prolévat pro muže slzy, tak už jedině slzy štěstí a smíchů.

S velkým díky mohu říct, tohle mi můj Vodnář dopřává vrchovatě.

Cítím se mladě. Tedy cítila jsem se mladě. Do dnešního rána.

Jsem zvyklá, že do autobusu do práce nastupuji na jedné z prvních zastávek na trase. Sednu si, kde chci, neboť volných míst je spousta.

V klidu si odložím všechny tašky, pod sedadlo i na sedadlo vedle mě. Mám ráda svůj soukromý prostor.

Rozepnu si bundu. Schovám brýle na dálku. Vytáhnu brýle na čtení. Do mobilu si dám sluchátka, rozevřu knížku a cesta může pohodově utíkat. Zastávku před výstupem mám pak plné ruce práce. Schovat brýle na čtení, nasadit brýle do dálky, schovat sluchátka a před tím ještě pokud možno vypnout zvuk na mobilu. Uschovat knihu. Vytáhnout tašku zpod sedadla. Zapnout bundu, dát mobil do kapsy, vytáhnout klíče do práce. Postavit se, ale až za poslední zatáčkou. Letmo zkontrolovat, zda po mně nic nezůstalo a vystoupit.

Dnes jsem nastupovala ve školní den uprostřed autobusové trasy. Autobus byl obsazený k prasknutí.          O výběru místa nemohla být řeč. Řeč nemohla být o žádném místě k sezení. Spousta mladých lidí stálo.      V pohodě ve stoje, s bezdrátovými sluchátky v uších, ležérně opření o tyčku si dopisovali tu na instagramu, tu na facebooku. Používali aplikaci za aplikaci. Brýle nepotřebovali, rovnováhu udrželi a tvářili se na pohodu. Dokonce ti, kteří stáli v prostoru výstupních dveří občas byli při výstupu jiných vyhození chvíli ven, aby zase ladně nastoupili dovnitř. Necítili stres. Až na jednu.

Na mě.

Brýle jsem si nestačila nasadit ani jedny. Křečovitě jsem se držela a doufala, že vzhledem k mému špatnému zraku je to, čeho se držím opravdu tyč. V zatáčkách jsem lítala zleva doprava a občas při změně směru i dopředu a dozadu. Nohy mi komíhaly v rytmu nějakého nového latinsko-amerického tance. Kde se hrabe cha-cha. Sluchátka jsem ani nevytáhla, než bych ty své šňůrky rozmotala, už bych musela vystupovat. Mobil zůstal v bezpečí kabely. Číst knihu se nedalo, poslouchat hudbu se nedalo a po deseti minutách divoké jízdy se už nedálo ani křečovitě se udržet na místě. 

Při posledním smyku jsem si ladně sedla na nejbližší schod a ještě ladněji jsem z něho vyskočila. Mládež, zdá se,  si ničeho nevšimla, co to ta stará bába provádí. Byli v zajetí svých sociálních sítí. Bránila jsem se dostat do přední řady výstupních dveří, neboť pokud by mě na zastávce vyšoupli, určitě bych se nestačila vrátit zpět. A kdo ví, kdy by jel další spoj.

Mnozí vystupovali rychleji než já a vytvořili tímto další problém. V přeplněné uličce bylo potřeba uvolnit místo. Nezbývalo než postupně dosedat na právě uvolněná místa a znovu přeskakovat na jiná. Znáte to, taková ta zábavná hra na oslavách, kdy je méně židlí než zadků.

Když mi neprozřetelně zazvonil mobil, přitiskla jsem se k němu tak rychle až jsem spustila hovor nahlas.

Z posledních sil jsem vystoupila, tam kde jsem chtěla.

A pochopila, že jediná možnost, jak v klidu jezdit do práce dalších 15 let než nastane kýžený důchod je nastupovat na začátku trasy a pokud možno okolo pěti ráno. To mládež ještě spí a

my, co se doteď mladě cítili, můžeme v klidu zahájit svůj oblíbený ranní autobusový rituál. 

Vsedě. 

Vím, co je to e-mail.

Co je e-book, e-shop, e-portal.

Ale co je to e-nergie, o které slýchávám dnes a denně, to se snažím vypátrat. Teda určitě to bude něco ultra lehkého, neboť prý za krátký čas byla schopná vyletět do nebývalých výšin.

Taky musí být velice mocná, neboť se jí všichni bojí a silná, protože je schopná položit klidně na lopatky celou firmu.

Pokud tedy chápu, že jakékoliv e-spojení je spojení elektronické, měla by být i e-nergie rychlá, pohodlná a skýtající samé výhody.

Vyzbrojena těmito informacemi se ji snažím vyhýbat, co mi mé síly stačí a nestát ji v její e-cestě. Neboť i cesta může být cíl.

Díky tomu se k nám domů s nastupujícím podzimem jak za okny, tak v našich životech vrátila romantika.

Při setmění zapalujeme v pokoji svíčky a na místo blikající televizní obrazovky koukáme do komíhajícího plamínku. Při přemísťování z pokoje do pokoje z důvodu bezpečí nepoužíváme otevřený oheň, ale čelovky. Svíčky taky nejsou zadarmo, a tak chodíme spát brzy, ať nám svíčkové světlo vydrží na co nejvíce dnů.

Pod duchnou od babičky, snesenou nedávno z půdy se k sobě mačkáme, neboť živočišné teplo má tu nejlepší výhřevnost. Díky tomu, se ani nehádáme. Přece se kvůli hloupé hádce neošidíme o hřejivou chvíli. Nenecháme si ji vzít ani zbytečnými pochůzkami v nočních hodinách k lednici a na toaletu. Lednice je stejně vypnutá a prázdná.

Čaj nevaříme na hrníčky, ale na litry a uschováváme v termosce. Dokonce už i varná konvice se obává, že přijde o své pracovní místo. Mikrovlnku nemáme. Nejsme šetřiví, ale žijeme zdravě. Trouba? Na co? Nepečeme. Jsme tlustí dost.

Výpověď už díky tomu dostal mixér, toustovač, topinkovač i gril.

S přibývající zimou se mění i šatník. Letní modely, které se nosily i v zimních měsících, neboť ve vnitřních prostorách bylo přetopeno, jsou již uschovány vysoko ve skříních a těší se na léto příštího roku.

Nosím jen zimní svetr, zimní kalhoty, zimní ponožky a babiččiny bombarďáky. Taky košilku, neboť takový proradný severní vítr na bederní páteři není zrovna to, co chcete zažít. Oblečení nestřídám a tak není ani čím bych denně nakrmila pračku. Svetr a ponožky se nežehlí, takže i žehlička čerpá svou dovolenou.

Z toho mála co jíme, ani moc nenadrobíme. Navíc, chleba je tak drahý, že pokud už nám upadne na zem, hned se pro něj shýbneme a pokračujeme v chutné krmi jako by se nechumelilo. Tím chci naznačit, že lux je poslední dobou taky luxus. Proč by běhal po podlaze bez drobků?

Počítač nezapínám, neboť tam stejně nic pozitivního nenajdu. Facebookové přátele vybuchám za opravdové.

Ve volném čase pro zahřátí udělám si rozcvičku.

S přáteli si dáme víno, pak mám malou opičku.

Vyhýbám se té nebezpečné e-nergií jako čert kříži až zjišťuji, že uvnitř ji mám čím dál více.

Lépe se mi dýchá, roztahují se mi plíce.

Copak potřebují od života více?

Reklamní slogany na tulipány, stavební materiál, luxusní hodinky, preventivní vyšetření prsou, spodní prádlo.... 

tulipány

Otevíráme květinářství.

Náš důmyslný plán

požehnál sám Fan Fan Tulipán.

stavební materiál

Pánové, máte problémy?

S naším stavebním materiálem postavíte vše.

luxusní hodinky

Svůj ke svému.

Měřte svůj luxusní čas

našimi luxusními hodinkami.

preventivní vyšetření prsou

Raději malý tlak na Vaše prsa

než velká bolest Vašich blízkých.

spodní prádlo

Toužíte mít svůdná prsa i prdýlku?

Jak jednoduché v našem pradýlku.

„Tak ještě bednu oleje v akci, cukr ve slevě, vezmu celý balík, minerální vody ochucené, nemám je sice rád, ale třeba se hodí.“

„Půlku chleba, čaj, 20 dkg šunky, vajíčka, rajčata, plátkový sýr“.

„Zbláznila ses? To chceš dokázat jako co?“

„Nechci nikomu nic dokazovat. Ale dokážu udělat například míchaná vajíčka, vaječnou omeletu se šunkou, chleba ve vajíčku, chleba se sýrem a rajčaty, chleba se šunkou a rajčaty, čaj…“

„Podívej se, jaká je doba. Co je doma, to se počítá. Žádné rozhazování a dělení se s ostatními, sám mám málo.“

„Sám máš málo? Vždyť toho máš jako pro regiment vojáků. To já doma zásoby nemám. A co mám, ráda se rozdělím. Vím, že ostatní by pro mě udělali totéž.“

„Jsi bláhová a naivní.“

„A ty jsi sobecký a ustrašený“.

„Nechci se tady mezi regály s Tebou hádat. Co navrhuješ?“

„Pojď vždy nakupovat se mnou.“

„Nene, ty skoro nic nenakupuješ, to se mi nelíbí. Pojď vždy raději Ty se mnou.“

Chvíli se hášteřili, co je lepší a pak mě zastavili.

„Prosím, řekněte – co je lepší? Abych chodil nakupovat já s ní, nebo ona se mnou?“

Podívala jsem se na ně s úsměvem:

„Ptáte se mě, zda je lepší, když chodí Strach s Láskou nebo Láska se Strachem?“

„Když půjde Láska se Strachem, nebude to Láska, ale jen menší Strach. Ale když půjde Strach s Láskou, za chvíli se bát přestane, neboť zjistí, že s Láskou se není čeho bát.“

Pomalu jsem odcházela. Usmála jsem se na toho, který vypadal tak hrozivě:

„Jen se jí hezky držte a uvidíte, s čím vším se dá kouzlit. Začněte třeba s úsměvem.“

Když se mezi regály potkají Láska se Strachem a Strach s Láskou občas odcházejí spolu. A vy jen pozorujete, jak ten velký hrozivý Strach je menší a menší až se úplně rozplyne v širokém úsměvu své nové přítelkyně.

„Ahoj.“

„Ahoj“ odpovídám a dívám se na to kouzelné děvčátko, které se, nevím odkud, vynořilo najednou přede mnou.

Byl nádherný letní večer.

Seděla jsem na terase domů mě tak blízkým lidem. Dívala jsem se na oblohu plnou hvězd, poslouchala písničky z rádia, ze srdce a dívala se do ….

Možná do prázdná, možná do budoucnosti, možná jen do …tmy

„Ahoj“ řeklo mi to děvčátko.

„Ahoj“ odpověděla jsem.

Kocour, který ležel vedle mě, se jako by přitiskl a naježil. Přesto zůstal v klidu ležet dál.

Dívaly jsme se na sebe a mě se hlavou honilo spoustu otázek.

Kdo to je, kde se tady vzala a hlavně – proč ji, teď v noci, nikdo nehledá.

Kde má mámu a tátu?

Bábi a dědu?

Sourozence?

Byla - … nádherná.

A já si ji okamžitě zamilovala.

Noc proběhla tak, jak letní nocí probíhají…. Rychle, nádherně, voňavě, barevně a hladivě.

Ráno jsem si v kuchyni chystala míchaná vajíčka.

„Je to tady fajn. Krásná energie“ říkám svému muži.

„Opravdu?“ odpoví.

„Malá Ami“ (dítě v rodině) říká, že je tady malá holčička.

Vajíčka se rozprostírají na podlaze ….

„Malá holčička?“ ptám se jako ve snu.

„Ano, Ami ji viděla, prý tam vzadu v pokoji.“¨

Malá holčička.

Vím, proč jsem vždy tam, kde jsem – kde patřím.

Malá holčička.

„Kdopak jsi, malá holčičko?“¨

Kdo jsi, ze světa za oponou? Jsi má spřízněná duše? Má holčička z života zn. Minulost, má rodina, má přítelkyně? Kdo jsi, malá holčičko – jsi Já rozstříštěná v Univerzu? Jsi kus mě tam ...má duše rozsetá jako semínka v makovém poli?  

Kdo jsi, holčičko?

Co na tom záleží?

Stejně vím, že jsi Láska.

A taky vím, proč jsem vždy tam, kde patřím.

Budu na Tebe čekat a až opět přijdeš – půjdu ti naproti. 

Přesně tam, kde mě to pustí a pak … Tě obejmu a zažijeme „bezpodmínečnost“.

Tak „ahoooooooooj“ má holčičko ….

Maličká a přitom tak neskonalé silná.

Tak „ahoooooooooj“ Andílku milovaný.

„Tak jste opět nejhorší v republice“ hlásí mi známý z druhého konce země.

„To přece není možné“ bráním své rodné město zuby nehty.

Máme tady všechno, co jen potřebujeme k životu. Relativně levné byty, školky, školy, kulturní dům, kostel, autobusové stanoviště a hospod jako máků.

Faktem je, že nám chybí nemocnice, lékaři, železniční stanice, koupaliště, místa na parkování a ve večerních hodinách pocit bezpečí, ale to přece není nic, co by stálo za povšimnutí.

Vydávám se na jednu z kulturních akcí města – Gulášfest.

Guláše jsem moc neviděla, ale pivo teklo proudem. Program veskrze rockerského zaměření zřejmě zaujal mé spoluobčany velkou měrou, neboť jsem potkávala spoustu těch, kteří i nadále zůstali mladí duchem. Rockerským duchem. Kolem mě se to jen hemžilo padesátníky, šedesátníky a vícetníky se správně dlouhými umaštěnými vlasy, na svých léty již pivem vytuněných postavách měli hrdě nátělníky se jmény rockových kapel, v jedné ruce cigáro, ve druhé půllitr. Duší navždy mladí si užívali a mě to přišlo veskrze normální kulturní odpoledne.

Pár fotek se objevilo i na facebooku. A tak jsem se hned zatepla pochválila v práci, jak je to naše město krásné a kulturní.

Děvčata, žijící povětšinou v obcích a městech na hory vzdálených tomu našemu, byly v úžasu.

Jak shlédly postavičky na facebookových fotkách, ihned jsem se stala terčem obdivu.

„Chudinko, a tam ty žiješ? Proboha, to my jsme vlastně rády, že každý den v pořádku dorazíš do práce. A nebojíš se?“

Tvářila jsem se hrdinně i hrdě. Neboť, jiný kraj, jiný mrav.

A to, že jsme kraj rázovitý, bylo z fotek naprosto zřejmé.

Ale víte co?

Ať je to jak je to. Já tu svou rodnou hroudu mám stejně tak nějak opravdu ráda.

Bo co už ..... 

„Budeme šít, sestři“ slyším doktora a zavírám oči.

Vlastně se ani nedivím. Ta díra nad okem si ani nic jiného než sešít nezaslouží. 

A opět, jako už několikrát jsem k tomu přišel, jako slepý k houslím. A opět, jako už několikrát se zdá, že má pravdivá verze působí na okolí jako bych si jí snad vycucal z prstu.

„Co jste dělal, člověče?“ ptá se mě zúčastněně lékař. „Takový slušný chlap v létech, to jste se musel v hospodě bít?“

„Já se nebil, pane doktore. A v hospodě jsem nebyl“ dodávám skoro zbytečně.

„Tak jak se Vám to stalo?“ ptá se doktor a vpíchne mi injekci na umrtvení.

„To mi, pane doktore, stejně nebudete věřit“ říkám.

„Zkuste to“ usmívá se lékař a zapichuje jehlu do už necitlivého místa nad obočí.

„Víte, pane doktore, jsem ve spokojeném vztahu. Vše klape jak má a nemám si na co stěžovat. Jsme oba zodpovědní a zároveň praštění a máme i skvělý smysl pro humor. Jen jsem takový starostlivý chlap, a to je možná někdy na škodu. To víte, já vám byl v minulém životě brazilská žena a měl jsem osm dětí. Měla jsem se co otáčet. Tak se nedivte, že jsem si tu starostlivost přenesl i do tohoto života.“

Sestřička se směje na plné kolo a doktor se k ní přidává.

Mám rád, když se holky smějí. Sluší jím to.

„Nesmějte se, vše je pravda“ pokračuji ve svém vyprávění.

„A dnes ráno jsem se staral, aby mé ženě neujel autobus do práce. To víte, odjíždí ji to 5.40 a ta moje Filoména si ještě v 5.25 klidně doma se mnou povídá, rozkládá rukama nohama a vůbec ji nevadí, že je čas běžet na autobus. Horší než malé dítě, pane doktore, opravdu. Horší než malé dítě.“

Doktor se směje čím dál víc.

„Už jsem se na to nemohl v klidu dívat. Vylezl jsem jen tak ve spacích trenýrkách z postele. „Prosím tě,  obuj se a běž už“ napomínám ji. „Jako bych hrách na stěnu házel“.

„Do kuchyně už se nevracej, věci ti beru.“ Vzal jsem do jedné ruky její kabelku, do druhé tašku s jídlem, přišel do chodby a se slovy „dělej, přivolám výtah“ jsem nic netuše vyběhl ven.

„Zmáčkl tlačítko a díval se, jak skáče číslice z nuly na sedmičku. Zrovna jsem se chtěl otočit ke dveřím s vítězoslavným pokřikem „výtah máš tady“, když tu se dveře bytu potichu zavřely a jen jsem slyšel záchvat smíchu mé ženy. Ta hadice mě pozorovala přes kukátko a mohla se smíchy potrhat, jak tam stojím polonahý s kabelkou.“

„Já už nemůžu“ slyšel jsem, jak hýká jako osel a utíká na záchod.

„To víte, doktore, už nejsme nejmladší a ani ty svěrače už nejsou, co bývaly.  

Výtah se mezitím rozjel zpátky do přízemí. „A máš po výtahu, princezno“ pomyslel jsem si škodolibě a čekal, až se dveře konečně otevřou.

„Dveře se opravdu za pár sekund otevřely. Nebyly to však dveře bytu, ale dveře výtahu. Sličná sousedka Králíčková se zrovna unaveně vracela z noční směny.

„Proboha, co se Vám stalo?“ vyvalila na mě oči a rozesmála se.

„Ale, to víte, ženská“ mávl jsem rukou a taky se usmál.

„Mohu Vám nějak pomoci?“ smála se Králíčková.

„Vlastně ano, mohl by mi manžel půjčit na chvíli tepláky a tričko. Samozřejmě vrátím.“ A ještě dodal „vyprané.“

„Pojďte dál, manžel už je možná taky doma z noční. Tepláky Vám dáme, společně se i nasnídáme“ smála se, jak se jí to vše rýmuje.

V bytě Králíčkových bylo ještě prázdno.

„Posaďte se do obýváku, hned Vám něco podám“.

Nemusel jsem se ani zouvat. Byl jsem stejně bosý.

Usedl jsem na kraj pohovky, nervózně si dal nohu přes nohu a kabelku své ženy uložil decentně v klíně.

A pak ….

Pak přišel Králíček.

„Já ti dám, že jsi nechtěl, aby Tvé ženě ujel autobus, já ti dám, že je to kabelka Tvé ženy, já ti dám, že si Tvá žena z Tebe vystřelila“ bušil do mě hlava nehlava.

„Neblbněte, Králíčku…“ snažil jsem se o další vysvětlení a chránil si přitom obličej i jiné části těla.

„Kdo je u Tebe králíček?“ řval soused, když otevíral vztekle dveře svého bytu.

… „a tak jsem tady, pane doktore“ …..

„Ale nebojte, já si na tu svou babu taky něco vymyslím, už ať se těší“.

„Nůžky, sestři“ požádá vysmátý lékař a dokončuje svou práci.

„A kde máte kabelku?“ rýpne si s úsměvem sestřička.

„Venku, v čekárně. S mou ženou.“

„A víte, doktore, co je na tom všem to nejhorší?“

„Ona ten autobus opravdu nestihla.“