povídky

Hádají se písmenka, které z nich je nejdůležitější.

„Vedu celou abecedu, jsem vůdce – chválilo se „A.“

Když řekneš „A“ musíš říct i „B“ a beze mě bys to nedokázal, chlubilo se „béčko“.

Nebýt mě, nikdy by nic necinklo, neexistoval by vitamín „C“ a nemohl by vzniknout

celek – celkem logicky oponovalo „céčko“.

A tak to pokračovalo dál.

Beze mě by nemohl být začátek ani zrod ani zázrak, zašeptalo skromné „Z“.

Poučení: i ten poslední v řadě může být často v čele.

Závratný pocit. Něco jako na velkém řetízkovém kolotoči.

Točí se se mnou celý svět a trošku se bojím, abych si neblinkla.

Odvaha se míchá s připosránectvím.

Kombinace nekombinovatelného.

Nechápu to.

Abychom dokázaly jít dál, musíte opustit to, co nejvíc milujeme.  

Občas.

„Občas“ je zvláštní chlapík.

Je nečitelný.

Je v něm nebezpečí i klid.

Možnost úniku i vnitřního vězení.

Nikdy netuším, jak se zachová.

Elegán i gentleman.

Sexi hajzlík.

Férový chlap.

Odvážný střelec i váhavý zpátečník.

Pan „Občas“ je ob veškerý váš čas – i nečas.

Opouštíme i odpouštíme.

Občas.

A občas … doufáme.

Čeká mě cestování. Miluji ho stejně jako ho obcházím. Od té doby, co jsem dospěla, tedy zestárla, a zároveň zmoudřela, chytla jsem jako lapka, horečku.

Cestovní.

Ta „mrška“ se projevuje stejně neprozřetelně jako každá jiná ženská. Nevyzná se v ní ani prase. Těší se na cestu už spoustu dní předem, a když už je nablízku svému cíli či spíše startu, začne vyvádět. Jak stará Blažková. Najednou se jí nikam nechce, psychosomaticky ji bolí vše, nač si vzpomene i šáhne, neví, co si vzít s sebou a vůbec. Nejraději by zůstala doma.

Něco Vám na ní prásknu.

Normálka se bojí. Bojí se změny.

Každopádně. Strach máme jen ve své hlavě a taky jen tam má své hranice. Zbavit se strachu není těžké. Musíme udělat dvě věci.

Dát ho z hlavy do kapsy u kalhot.

A pokud je to málo – stačí jednoduchá otázka – „a co se mi může stát? zastřelí mě?“

Věřte mi, že v kapse u kalhot se strach zmenší, neboť už není Vašim pánem a taky Vás nikdo nezastřelí. Proč by to dělal?

Balím se na „tour de B“.

Co je to tour zná každý, co je to „B“? Cokoliv.

Má cesta za „B“ právě započala.

Mé první „B“ je kombinace „Bytí“ a „Boha“.

Nebýt mého bytí.

Nemohla bych psát.

Není zbytí.

Vždy je důvod, proč se ptát.

Ptáš se „cože?“

Já ptám se „existuješ, Bože?“

Ano či ne? Je to sázka.

Samozřejmě, že ano. Existuje.

Neboť Bůh je Láska.

A pak se vypravují na další cestu.

„B“ je bar, beer, Beskydy, bláznovství, bájo, B. - mužské jméno, biceps, bomba, bobek, bikiny, bubák, blbec, bázlivost, Brno, bohémství, brána, bohatství, bydlení, báseň…

Rozprostírám před sebou itinerář mé cesty:

.. tehdy, v baru, u piva, nedaleko hor, které podobaly se Beskydám, jsem bláznivě tančila. Bylo to vážně bájo. Ptáte se s kým? No přeci s pánem B., který měl úžasné bicepsy. Byla to bomba. Měla jsem z toho všeho docela bobky a mé bikiny mi byly těsné. Ta situace vypadala dost strašidelně, skoro jako bubák. Cítila jsem se se svou bázlivostí jako blbec. A pak v hlavě zasvítil nápis jako Brno. Ozvalo se mé bohémství. Otevřela se brána. Veškeré duševní bohatství bylo na dosah. Zabydleli jsme se v sobě.

Život se stal básní dvou bláznů.

Jsem v klidu.

Dokud miluji. Nezestárnu.

Neboť i cesta, může být cíl.

Tour de B.

Narodil ses, abys žil.

„Co nám to děláš?“

Výtky nohou vrážejí dýku do mého mozku.

„Mlčte.“

Jsem na ně přísná.

Jasně, že jít po dlažebních kostkách v tanečních střevíčkách je hloupý nápad, ale přece to nepřiznám.

Těším se. Na svou skvělou kamarádku, na její oslavu narozenin, na vynikající jídlo a na slíbený zážitek. Literární kavárnu.

Klopýtám jako kobyla, co má malý bok a tvářím se, že výmoly na chodníku mi vůbec nevadí.

„Do háje. Jak je to ještě daleko?“

Kamarádka nadšeně ukazuje všechny krásy jejího oblíbeného města. Miluje to tady. Chápu ji, ale nejde se vcítit. Znám to. Když jsem ve Františkových Lázních taky toužím všem ukázat, vysvětlit a nakreslit srdcem tu neobyčejnost, originalitu a jedinečnost místa, ale…  Je prostě jen pár vyvolených, kteří to chápou. Vnímají a mají to stejně. Láska k danému místu je nepřenositelná. Musí se zažít a prožít.

Došli jsme. K Jelenu.

Jelene, jelene. Co je zde zelené?

Procházíme krásnou stylovou restaurací a pak usedáme na zahrádku.

Běžte do háje, vy všichni, kteří tvrdíte, jak polské jídlo je nezdravé, nevhodné, nekvalitní.

Polské jídlo, je vážení, božské.

Pak hledáme literární kavárnu. A já jsem se nevcítila. Občas se stane. Není to špatné. Hodně jsme přemýšlely proč. Našly jsme odpověď.

V kavárně se vznášel duch skvělého polského literáta.

Miluji Poláky. A polský Těšín.

Jenže jsem patriot. A já potřebovala sedět v kavárně Seiferta. Borovského. Hrubína.

A vůbec. Stejně bylo plno až po okraj. Odešly jsme hledat další zátiší.

A pak jsme došly.

Do tramvaje.

Kavárnička v jejím stylu. Včetně úchytu na horních tyčkách. Můžete si to splést se sadomasochistickým salonem, ale opak je pravdou.

Usedáme na retro dřevěné rádoby tramvajové lavičky a naše jízda může započít.

Dáváme si „herbatu na patyku“, „rumbabu“ a „sierniky“.

Něco Vám řeknu. Jsem „bitý“ Čech, ale tohle je vážně „niebo v gymbie“.

A co je rumbaba? Dle obsluhy drožďový koláč nasáklý v rumu nahoře ozdobený šlehačkou a čerstvým ovocem.

Upřímně? Vypadá to jako něco mezi malým atomovým hřibem, a ještě menším penisem. Každopádně. Jeho chuť vybuchuje přesně včas a chutná… Hříšně.

Teprve, když odcházíme z tramvajové kavárnické zastávky, zjišťujeme, že jsme jaksi nedodrželi aktuální jízdní řád. Do depa se mělo přijet v šest. Jenže, když dvě pasažérky opouštějí kabinu vozu o hodinu později, těžko nadehnat zpoždění. Nějak posunuli jsme se literárně na řádku.

Milá obsluha se tváří, že je vše v pořádku.

Tak ještě foto na rozhraní řeky,

která zde na hranicích teče snad už věky.

Na mostě blízko kavárničky AVIONU,

naprosto mimo veškerého shonu

NOIVA se občas připomene,

že život nelze žít bez historie.

Bez pramene.

Tak nějak „po sousedsku“

posloucháme obehranou desku,

že uzeniny jsou wendliny,

a to není problém jediný

Neboť szukać není žádná sprosťárna.

Cokoliv hledat je správná rošťárna.

Řeka, co mezi námi teče

už dávno ví, že rádi se máme přece.

Pokud si myslíte, že už Vás nic nepřekvapí, budete překvapení. Co Vás nikdy nepřestane nudit, rozčilovat, vztekat, překvapovat, rozesmávat a přivádět k šíleností jsou právě ony.

Většinou je nevnímám. Vlastně dodnes jsem nepochopila, jak je možné, že mají takovou sílu. Za posledních třicet let nikdy netratily svou práci a za svou práci jsou většinou velmi, velmi dobře placené.

Bez hanby osloví muže, ženy, seniory, děti. Bohaté i chudé. Mají sílu pozlátka a výhodu, že to nemusí ani skrývat. Všichni je již dávno prokoukli, a přesto každý z nás jim občas sedne na pomyslný lep.

Nikdy neříkají celou pravdu a občas nepokrytě lžou. A přesto se najde spousta těch, kteří jim za jejich lež ještě dobrovolně zaplatí.

I přes svůj krátký monolog jsou schopné otrávit Vám celý večer. Nikdo je nemá rád, a přesto každý z nás nejednou cituje jejich mluvu v obyčejnosti každého dne.

Mají krásný obal a divný vnitřek. Občas je vnitřek pěkný, ale oblečený do stupidity.

Jsou skromné i bohaté, každopádně prostopášně laškující. Prodejné.

V jejich podání však prodejné není negativem, ale pozitivem.

Dokážou být chytré i hloupé. Zákeřné i upřímné. Veselé i smutné. Oblíbené i nenáviděné. Jsou s námi v kině, v nemocnici, ve městě, v domácím prostředí, na sportovních utkáních i na koncertech.

Myslíme si, že patří nám.

A přitom my patříme jim.

Jsou našimi věrnými společníky. A my? Namísto, abychom byli rádi, že máme v nich věrného, stabilního partnera, bychom je rádi poslali za jinými.

Občas jen tak jednoduše, máme chuť, dát jim do tlamy.

Jsou nedobrovolnými součástmi našich životů.

Všudypřítomné.

Reklamy.

Jak být šťastnou – šťastným?

Jednoduše.

Je obyčejný pondělní večer.

Venku je nádherně. Obloha bez mráčku, fouká mírný vítr. Sedím na svém panelákovém balkóně. Na nohou notebook, na stole svíčku a dvojku bílého vína. Z Jižní Moravy.

Jsem šťastná. Tak nějak obyčejně. Lidsky, mateřsky, dětský, žensky.

Víte, najít štěstí je strašně těžké. Jednoduše proto, že ho hledáme moc nahoře nebo moc dole. Hledáme ho vlevo i vpravo. Hledáme ho v bohatství, v lásce, v kariéře, v přátelství, v úspěších. Hledáme ho tam, kde nikdy nebylo, není a ani nebude. Hledáme blbě.

Víte, ten pocit nejde popsat a ani nelze ničím nahradit. Lze jen zažít. Procítit. Většinou netrvá dlouho. Důležité je, že přijde. A na chvíle zůstane. Uprostřed nás samotných. Nebojte, nemůžete ho minout. A nebojte se, nepřijdete o něj. Neboť pocit štěstí je připravený pro každého z nás. Jsem o tom skálopevně přesvědčená.

Dnes už vím, že neumím hrát žádné hry a neumím lhát. Možná tím hodně lidí ztratím, ale ty nejdůležitější zůstanou. A Ti noví, kteří přijdou, budou kvalitní. A to je štěstí.

Mám báječného syna. Ptáte se, zda splnil má očekávání a má přání? Ano. Splnil. Je sám sebou. Není důležité, zda souhlasí s mými názory. Zda plní má přání. Má očekávání. Důležité je, že je zdravý, silný, soběstačný, statečný, milující, přímý. Je svůj. Je hrdý. A já jsem hrdá na něho. A to je štěstí.

Je mi padesát a mám své rodiče. Už dávno vím, že své rodiče si sami vybíráme. A pak se ptáme proč? Proč jsme si vybrali právě tyto rodiče? Co nás měli naučit? Pokud byste se mě zeptali ve dvaceti, třiceti a čtyřiceti budu Vám říkat, co mi vadí, co mě bolí, co mě mrzí, co si přeji. Dnes je mi padesát. A já tohle vše dokáži shrnout do jediné věty. Své rodiče miluji. Bezpodmínečně. Na všechny otázky jsem již našla své odpovědi. Již dávno nepátrám a neřeším. Jsem ráda, že je mám. Tady a teď. A to je štěstí.

Cítím se poctěná, že jsem žena. Mám volbu mít muže, jakého chci a jakého si zasloužím. Mohu nosit kalhoty i sukně. Mohu být křehká i silná. Mohu a nemusím být matkou. Mohu být bázlivou, naivní nebo silnou osobností, jdoucí příkladem. Žena má v sobě sílu všech žen svého rodu. Všem svým osudovým mužům děkuji a navždy je budu mít ve svém srdci. Ano. Ublížili mi, ponížili, dostali na kolena. Možná si mysleli, že mě tím ničí a berou sílu. Jenže opak je pravdou. V boji vyhrává ten, který má víru. Opravdové ženy mají v sobě navíc výsadu pupeční šňůry, sílu lvice, křehkosti srdce a něhy. Není větší síly než v ženě. Její největší zbraní jsou něha, láska a moudrost. A to je štěstí.

Můj muž je již blízko. Cítím a vím, že spolu budeme do konce našich dnů. Nevím, jak vypadá co dělá, jak voní a jak se jmenuje. Ale vím, že je a že se nemůžeme minout. A to je štěstí.

Sedím na svém panelákovém balkóně. Dívám se na nádherný západ slunce. Vnímám vůni vonné svíčky a poslouchám starou dobrou ABBU. Na jazyku převaluji lahodnou příchuť moravského bílého Veltlínu a cítím horkost svých dlaní.

Mít všech pět smyslů a všech pět pohromadě.

Tomu se říká opravdové štěstí.

Jezdit do práce autobusem skýtá neskutečné množství pozitiv. V zimě máte vnitřní prostor hned po nástupu vyhřátý. V létě mírně klimatizovaný, V každém ročním období můžete 40-ti  minutovou trasu využít k dohnání spánkového deficitu. Ke čtení knihy. K povídání se spolucestujícími. Pokud vše selže, začnete pozorovat okolí.

Tato aktivita je obzvlášť zajímavá. Nejenže časem pochopíte skrytý vnitřní řád pravidelné linky, kde každý ví, kde si má sednout, ale také postupně dáváte pro lepší orientaci lidem různé přezdívky.

Jsem svobodná a středněvěká.

Nebudeme si nic nalhávat a přiznejme si, že možnost zapálení lýtek či jiných částí těla je možný kdykoliv a věk je v této situaci opravdu jen číslo.

Kolegyně spí. Já ne. Číst nemám co, a tak si při nedávné cestě do práce všímám mužů. Oba nastupují až po mně, každý na jiné zastávce. Vystupují společně, o dvě zastávky rychleji než já. Sedí přede mnou. Vystupují a mě zaujaly jejich zadky. Jeden ho má větší, ale tvář je milá. Druhý ho má pěkný. Tváře jsem si tím pádem zatím nestačila všimnout. Zadky se mnou jezdí pravidelně.

Dnešní den utekl jako voda a bylo načase jít z práce domů. Ještě předtím na mě vyskočil horoskop pro dnešní den. „Potkáte velmi přitažlivého intelektuála, který Vás zaujme“ píše se v něm.

„Potkám, potkám, ale kde?“ zamýšlím se.

Venku leje celý den jako z konve a já mám v plánu jít z práce přímo domů a udělat si lenošící den pod dekou.

Odcházím a loučím se s kolegyní od vedlejšího stolu.

„Dnes už jdu domů, musím. Čeká na mě osud.“

Chápavě se směje. „Pojedou Zadky?“ ptá se.

Na zastávce jsou již všichni v řadě. Autobus přijíždí a já celou historii vyprávím své spolucestující kolegyni. Smějeme se. Tedy, jen dvě zastávky.

Neboť pak – přistupuje Pěkný Zadek.  

„To je ON?“ šeptá dost nahlas kolegyně.

Kývám na souhlas. Jako bonus nastupuje cizí muž s kolem. Ten jede poprvé. Je podezřelý. Kolo dobré. Obličej mladý. Odmítám připustit, že zrovna tento je muž z horoskopu.

„Je mladý“ říkám kolegyni.

„To nevadí, na hrátky s čertem to nemá vliv“ odpovídá.

Situaci popisuji přes SMS kolegyni do práce,

„Ten to nebude“ přichází rychlá odpověď. „O kole v horoskopu nic nebylo.“

Na další zastávce vystupuje mladá holka a radostně skáče do náruče svému klukovi, který na ní čeká.

„Vidíš, tak se to musí dělat“ uděluje mi skvělé rady má spolucestující.

„Jakmile uvidíme, že na zastávce stojí osamocený chlap, urychleně vystoupíš a skočíš na něho.“

Na další zastávce stojí. Je sám a je mu asi osmdesát.

„Na toho neskákej, ten už by se nezvednul“ varuje mě.

Na další zastávce vystupuje Pěkný Zadek. Stačila jsem si všimnout, že má i pěkný předek. Tedy obličej.

Pak už je naše domácí zastávka. Vystupujeme my a muž s kolem. Ten je z našeho veselí tak pomatený, že nastupuje na kolo i s respirátorem a rychle odjíždí pryč.

„Nemůžeš domů, čas Ti běží. Musíš do obchodu. Tam je šance“ mírně se mnou manipuluje kolegyně a srdečně mi mává, když se za mnou zavírají dveře hypermarketu.

Přicházím domů. Nikoho jsem nepotkala. Směji se veselému dni.

Spokojeně usedám k počítači a otevírám svou mailovou adresu.

V něm zvláštní mail. Z mailové adresy obsahující jméno Myšáka Mickeyho se mě někdo ptá, zda jsem již zamilovaná. Teda, že mě to nenapadlo. No jasně, to bude ON. Moderní doba si žádá moderní postupy. Já čekala, že se potkáme na cestě busem a ono je to cesta elektronická. Horoskopy by přece nikdy nelhaly.

„Čekám na Tebe“ odepisuji a podepisuji se stylově.

Myška Minnie.  

Noční koupání v moři se nevyplácí.

Já to riskla. Bylo to fajn.

Je nebezpečné se potápět.

Já to riskla a bylo to neuvěřitelně krásné.

Prý je nebezpečné letět v letadle, jet autem, sjíždět na kole, stěhovat se, měnit práci, rozčílit se, opít se, milovat se, spát v noci v horách.

Já to riskla a žiju.

Ano, život je nebezpečný.

Podle nebezpečí života jsou žraloci jedním z nejbezpečnějších setkání.

Teda ti mořští.

Ti suchozemští jsou draví, strhující a vycítí váš strach. Zároveň jsou velmi inspirativní.

Co z toho vyplývá za poučení?

Zbavte se strachu a sami se staňte žralokem. Svůj svému nikdy neublíží.