povídky

„Hele, holka, tak já mám po dlouhé době rande“ nadšeně mi hlásila Božena, která už dlouhou dobu žila sama.

Byla docela šikovná padesátnice, o ctitelé neměla nouzi, ale byla docela náročná.

Chtěla muže inteligentního, slušně vypadajícího, zabezpečeného, se smyslem pro humor, který by měl rád kulturu a taky hudbu. Odmala hrála na housle, chodila ráda na koncerty vážné hudby, na divadelní představení, do kina.

„Tak to Ti moc přeji, Boženko“ byla jsem nadšená z tak dobré zprávy.

„A kdy to rande máte?“ zeptala jsem se.                                                                                                  n

„Za měsíc“ řekla Božka.

„Až za měsíc? To je nějaké zvláštní“ podivila jsem se.

„To jsem navrhla já ten termín, ještě musím cvičit“ řekla cudně Boženka.

„Cvičit? Proboha, co to říkáš holka zlatá. Vždyť ty se celý život vyhýbáš sportu jako čert kříži. A navíc to vůbec nepotřebuješ. Máš postavu jako třicítka.“

„Ale ne cvičit jako cvičit, ale cvičit na housle“ opravila mě Boženka a mě spadla brada po druhé.

„Na housle? A proč?“ nestačila jsem sypat zvídavé otázky z rukávu.

Božce zasvítily oči nadšením. „Já ti narazila konečně na kvalitu. Bude to nějaký hudební virtuos, nebo profesor hudby či něco podobného a já bych si nerada uhnala ostudu hned na začátku. Přece jen, kdo je připraven není překvapen.“

„Božka, to je skvělé“ radovala jsem se zároveň s kamarádkou. „Kéž by Ti to konečně vyšlo, ale pokud budete mít společného koníčka, tak je to na dobré cestě“ řekla jsem přesvědčeně.

Měsíc utekl jako voda.

Těšila jsem se až se s Božkou setkáme. Už ode dveří vinárny jsem viděla, že něco není v pořádku.

„Tak co?“ byla jsem zvědavá jako stará Blažková.

„Ani nemluv, větší trapas jsem nemohla udělat“ zalykala se smíchy Božka.

„Neříkej, tedy říkej. A co se stalo? Hrála si falešně nebo ti snad dokonce praskla struna?“

Božka se smíchy nemohla nadechnout.

„Ani jedno. Já tam přišla, no pěkný chlap. Nabídl mi kávu a zákusek, prý osobně pekl. Příjemný, inteligentní, voňavý. Čas plynul jako voda až jsem se sama nabídla, že se mu tedy předvedu. Povytáhl obočí, ale nic neříkal. Tak jsem vytáhla housle a spustila Montyho čardáš. Když jsem skončila, nadšeně tleskal, ale smál se tak, že to vypadalo, že už nikdy nepřestane. Vlastně se tomu smějeme pořád, je vážně príma.“

„On teda není profesor hudby? Co dělá? Jak si na to přišla, že je z hudební branže?“

„Podle znění inzerátu“ smála se Božka „jenže on tím chtěl jen naznačit, že je ve svém věku ještě chlap.“

S obavou jsem Božku požádala, aby mi dala přečíst ten inzerát a pro jistotu objednala dva koňaky.

„Inteligentní VŠ, 56/185 hledám osamělou ženu hrající na hudební nástroj“.

Poté nezbývalo než dodat: „pane vrchní, ty koňáky prosím ještě jednou“.

Zkuste napsat příběh na sedm slov: 

• Ohlédla se zpátky. Byly tam. Její zkušenosti.

• Jako ve škole – samé čtyřky – zhodnotil plavčík.

• Zestárla, pochopila, odpustila. Spokojeně tiše usnula. Navždy.

• Radovat se z maličkostí znamená šťastně žít.

Týden před vánoci byla v hračkářství pěkná mela.

Maminky a babičky se předháněly s tatínky a dědečky, kdo koupí svým maličkým tu nejlepší a nejdražší hračku.

Na poličce seděla nádherná Barbie a nemohla se dočkat, až skončí v nákupním košíku. Chvástala se mezi svými kamarády a nejvíce útočila na nebohého medvídka, který byl z výroby nepovedený a byl ve slevě.

„Já jsem krásná, dokonalá a už se moc těším, až budu u bohaté holčičky v krásném domě a budu spát v obrovské posteli a bude se se mnou chlubit na všech návštěvách.“

„A Ty, opelichaný chlupáči, strávíš svátky tady, zapomenutý na poličce v hračkářství. Sám a potmě“ vysmívala se medvídkovi.

„Barbie, Barbie, kéž by jsi byla šťastná. Věřím, že i mě si někdo najde.“

Neuplynulo ani deset minut a cizí ruka vzala Barbie do nákupního košíku a byla fuč.

O 14 dnů později.

 „Brumlo, Brumlo, dám Ti čepičku, ať mi nenastydneš a půjdeš mi pomoct vyhodit odpadky“ řekla láskyplně malá Barunka medvídkovi. Tomu, který jí pod vánočním stromečkem udělal tak obrovskou radost. Barunka věděla moc dobře, že Ježíšek pro ni moc peněz nemá, ale když našla pod stromečkem toho krásného plyšáčka, plakala radostí. Byl to ten nejhezčí dárek, který si jen mohla přát.

U popelnic bylo strašně moc krabic.

„Jé, hele Brumlo, tady někdo vyhodil krásnou panenku, je celá otrhaná“ řekla Barunka a vzala do svých prokřehlých rukou Barbie.

A tak se opět sešli.

Na poličce v útulném malém pokojíčku holčičky Barunky.

Největší bohatství není v penězích, ale v laskavostí lidských srdcí.

Uzené je zvláštní slovo.

Voňavé, slané, lahodné, chutné, přátelské a taky nezdravé.

Co takhle uzené k čočce, křenové omáčce, k zelí nebo třeba bramborové knedlíky s uzeným?

No jo, jenže to už tak na světě chodí, co je dobré, není zdravé.

Jenže toho, kdo jednou poznal kouzlo domácí udírny, těžko přesvědčím. Taková uzená krkovička, klobáska či špek je velkou konkurenci pro zdravou debatu.

Ta krása, když sedíte u udírny v zimním kabátě, celí očouzení, zahříváte se domácí slivovicí a filozofujete s kamarády, kteří Vám rádi přišli pomoci s tou nadlidskou dřinou. Když tu nádheru večer konečně vytáhnete, málokdo odolá neokusit první vzorek. V té době už je Vám většinou celkem příjemné teplo a ostražitost není taková, jaká by měla být. A tak se nejednou stalo, že když se ráno mistr udíř probudil z opice, zjistil, že mu jeho vychladlé dílo zpracoval jeho věrný přítel pes.

Ale není uzené jako uzené. Tady se zdravější varianta najde.

Kromě uzeného bůčku si můžeme dát uzený sýr nebo uzené tofu.

Horší je to však, pokud se někdo po vás vozí jako po uzeném.  Tady je každá rada drahá. Buď mu fakt voníte, nebo by se do Vás s chutí zakousl. Jestli je to vždy z lásky, to si nejsem úplně jistá. Ovšem pozor. I vozitel si může vylámat zuby – třeba právě na uzených kostech.

Opravdový horor ovšem nastává, pokud jste žena, vaše dospělé dítě se ožení nebo vdá a vy tak dostanete funkci ne zcela populární.

Říká se: „Tchýně a uzené nejlepší je studené.“

Schválně se tvářím nejapně a domnívám se, že se zřejmě jedná o nějaký zhýralý druh otužování ubohé ženy. Říkám si, že když budu podávat uzené se zmrzlými rukami, chladnými nohami a ledovým klidem, že bude pořekadlu učiněno zadost.

Ale člověk nikdy neví.

Tak raději je být vegetariánem a nabídnout zeleninou mísu, sýry, čočku, fazole, květák či brokolici. 

I zde číhá nebezpečí, neboť nějaký vtipálek by klidně mohl říci „Tchýně a brokolice – tu už nikdy nechci vidět více.“

Já však pevně doufám, že se uchytí: „Tchýně a květák smažený – z těch jsem vždy nadšený.“

Lidovka dnešních dnů

Holka hnědooká, nepostávej u dálnice,

holka hnědooká, nepostávej tam.

V autech jezdí darebáci, nabídnou ti divnou práci,

holka hnědooká nepostávej tam.

Holka hnědooká, nepostávej u dálnice,

holka hnědooká nepostávej tam.

Ve společnosti chlípných pánů

dostaneš se domů k ránu,

holka hnědooká nepostávej tam.

Holka hnědooká, nepostávej u dálnice,

holka hnědooká nepostávej tam.

Nevystavuje svoje plíce, jinak neuvidíme Tě více,

holka hnědooká nepostávej tam.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát vánoční poselství.

Jenže pak jsem dostala ten dárek. 

Včera byl Štědrý den. Po několika dnech sněhové nadílky byl kupodivu opět na blátě. Opět, jako každoročně, vyšel na 24. prosince. Jako obvykle jsme měli vánoční stromeček, bramborový salát, kapra, krásně prostřený stůl a slavnostní náladu. Slavnostní náladu máme celou dobu, co se známe.

Neboť, jak říkáme ... "sláva, sláva, velká sláva, že jsme se v tom světě konečně potkali a jsme spolu."

Jediné, co bylo jinak, že můj muž šel večer do práce. 

Z toho důvodu jsme měli na místo štědrovečerní večeře štědrovečerní oběd. Nepoznali bychom rozdíl, nebýt venku na místo měsíce a hvězd, roztomilé sluníčko. Popřáli jsme si vánočními oplátky, sfoukli svíčku a utíkali radostně jako malé děti k dárkům. Byly krásné. Úplně všechny. Menší i větší, tvrdé i měkké, kulaté i hranaté. Všechny měly nedozírnou hodnotu. 

Byly darované od milovaných a z lásky. 

Ráda dostávám knížky. Je těžké darovat knížku, která Vás zaujme. Když jsem zvěavě prohmátavala  ještě zabalené dárečky, tušila jsem, že v jednom z nich bude kniha. 

"Júúúú, kniha" zvolala jsem překvapeně po odbalení. A samozřejmě dodala "děkují, Ježíšku". 

Večer jsme si s mužem dali pác a pusu a rozloučili se. On šel nově oháknutý s novou vůní vánočně okouzlovat své klientky, já s novým prádlem, novou vůni a s novým přítelem do postele. Můj přítel byl hranatý a voněl tiskařskou černí.  

Nevím, jak vy, ale já čtu některé knihy potichu a některé nahlas. Jako bych se rozhodla hned při prvních písmenkách. Jako bych vždy intuitivně vycítila, že čím je kniha silnější, tím je větší šance, že ji budu číst nahlas. Některé stránky přednáším, jiné si prošeptávám a některé pasáže propláču. Nahlas a s úctou. 

Tento světový bestseller napsal vážený pan Eddie Jaku. Jmenuje se "Nejšťastnější muž na zemi".

Kniha je o neuvěřitelných lidských osudech, o neskutečných hrůzách, zvěrstvech, holocaustu, bídě a utrpení. Je také o obrovské síle, naději, dobrotě lidí, laskavostí a nezdolné víře. O neuvěřitelné pokoře k životu. O pekle na zemi i zázracích v pekle. Proplakala jsem celý Štědrý večer. 

Možná si myslíte, že tohle o vánocích nechcete, že se nám to "nějak nehodí do krámu". Nehodí se to ke slavnostně a bohatým prostřeným stolům, bohatým dárkům, navoněnému domovu a veselým a šťastným očím.  Ale ano, já Vám budu oponovat. Přesně tehdy se nám tato kniha hodí. 

Abychom si až na dřeň našeho srdce uvědomili, že dnešní dny nejsou samozřejmostí. Že žijeme každodenní zázrak a že se máme tak nádherně jako nikdy. 

Je naší povinností každý den děkovat naším babičkám a dědečkům, a také jejich babičkám a dědečkům,  s úctou za jejich životy a za vše, co generace našich předků musela prožívat a vybojovat za to, abychom my, vy i ti další, co příjdou byli jen tak jednoduše šťastní. Musí se o tom číst, mluvit a nesmí se zapomenout. Nikdy. 

Dovolte mi, abych ocitovala závěr knihy:

"Chci změnit svět k lepšímu a doufám, že přečtením této knihy se do něj navrátí trochu lidskosti. Chci ti také říct, aby ses nikdy nevzdával naděje. Nikdy není příliš pozdě na to být laskavá, slušná a milující lidská bytost."

Kéž by se tato kniha stala součástí povinné školní četby. Kéž by otevřela srdce všem a nedovolila zapomenout.

Já sama jsem se rozhodla, že ji velmi ráda budu kupovat pro své blízké jako dárek a dál šířit její poselství. Je to to nejmenší, co pro generace našich předků můžu udělat. 

Přeji si pro nás pro všechny pevné zdraví, hodně štěstí, mnoho všeobjímající lásky, srdečného smíchu, nádherného přátelství. Přeji si mír. Mír pro všechny. Venku i uvnitř našich srdcí. Přeji si tohle všechno ze všeho úplně, ale úplně nejvíce. 

Moc Ti, za to všechno děkuji, Ježíšku. 

Ať už se zabýváte astrologii, esoterikou, horoskopy nebo vůbec nic z toho Vám není blízké, věřím, že víte, že existuje dvanáct slunečních znamení.

Od Ryb přes Raka k Vodnáři. Každé z těchto znamení má svá specifika. Své všeobecně známé špatné i dobré vlastnosti. Na někoho se hodí více, na někoho méně. Neboť ani sám život není jen dobrý nebo špatný. Není černobílý. Je pestrobarevný.

A stejně pestrobarevný je život s Vodnářem.

Úžasné originální znamení. Jsou to hodní lidé, kteří by se pro své blízké rozdali. Mají velké srdce, velký smysl pro humor a velkou dávku optimismu. Samozřejmě, že jsou občas uražení, občas choleričtí, občas velmi starostliví a velmi často plující ve svém vlastním světě plném nádherné fantazie. Lítají ve vesmíru mezi hvězdami a je jim dobře.

S Vodnářem se každopádně nikdy, ale nikdy nenudíte.

Buď chcete žít nudný, klidný a ničím nerušený život a tím pádem Vodnář není nic pro Vás

Nebo jste akční, veselý člověk a nuda ve Vašem životě nemá místo. A tak, když Vám Vodnář nabídne místo ve svém autě, už z něj nikdy nechcete vystoupit a toužíte vydat se na tu bláznivou cestu společně.

A tak oslavíte narozeniny svého Vodnáře. V noci po oslavě, dostávám křeče v břiše, tipuji to na jasný holčičí zánět. Kdybych byla doma, nasadím si čípky, mast, čaj. Ale doma nejsem. Krčím se v posteli bolestí a dívám se do ustarané tváře Vodnáře. Uklidňuji ho.

„To bude dobré, doma si dám mast.“

„Mast? Já tady mám dobrou mast“ vyskakuje ochotně ke své domácí lékarničce.

„Co je to za mast?“ ptám se s obavou.

„Vynikající, když potřebuji, namažu si s tím celé nohy a zabere to hned“ a podává mi Olfen.

Zánět se vyléčil. Dny plynou a směny se mění. Po ranní přichází noční.

Po příchodu z noční slyším z chodby spokojený hlas mého muže:

„Když přijdu domů, vidím nachystané papuče, tak bych tě nejraději celou zliskal“.

„Cože?“ doufám, že jsem se snad přeslechla.

Láskyplně přichází do ložnice a objímá mě. Jo a já chápu, že došlo k dalšímu překlepu. Neboť nejraději by mě celou zulíbal.

Je tak milý a občas mě vozí do práce.

„Od kolika hodin se ti počítá směna“ ptá se.

„Hned, jak si píchnu“ odpovídám.

Dojíždíme k pracovišti.

„Tak to se nebudeme zdržovat líbáním a běž rovnou píchat“ loučí se se mnou a přeje krásnou směnu.

Rádi spolu trávíme každou volnou chvíli a neustálé si máme, co říct. Máme k sobě důvěru a říkáme si své pocity.

Dívám se na svého Vodnáře a říkám:

„Cítím, že stárnu, už nejenom tělo, ale ani mozek už nefunguje tak jako kdysi“.

„Tak proto jsi se mnou, že ti nefunguje mozek“ odpoví chápavě.

A jen tak mimochodem dodá:

„A tak to bude, i kdyby koza na kobyle jezdila.“

Rádi spolu vaříme a jíme. Není nic výjimečného slyšet „podej mi na ten stůl povlečení“ a já už vím, že je potřeba podat prostírání.

A když se mi něco nepovede, hned se mi zlepší nálada, když slyším, jak mi říká:

„Jsem klidný jako pes želva. Ty jsi můj pytel štěstí“.

Žijeme si opravdu moc hezky a jsme rádi, že se máme.

Včera mi můj romantik při cestě domů říká:

„Koupil jsem Ti bramboračku.“

„Bramboračku?“ ptám se, neboť vím, že nejlepší bramboračka je od něj a žádná kupovaná bramboračka mu nemůže konkurovat.

„Kde ji dáš? Do ložnice nebo do obýváku?“ ptá se a já tuším, že tady něco nehraje.

Doma na mě čeká nádherný, rozkvetlý červený brambořík.

Už kdysi jsem si říkala, že pokud budu prolévat pro muže slzy, tak už jedině slzy štěstí a smíchů.

S velkým díky mohu říct, tohle mi můj Vodnář dopřává vrchovatě.

Cítím se mladě. Tedy cítila jsem se mladě. Do dnešního rána.

Jsem zvyklá, že do autobusu do práce nastupuji na jedné z prvních zastávek na trase. Sednu si, kde chci, neboť volných míst je spousta.

V klidu si odložím všechny tašky, pod sedadlo i na sedadlo vedle mě. Mám ráda svůj soukromý prostor.

Rozepnu si bundu. Schovám brýle na dálku. Vytáhnu brýle na čtení. Do mobilu si dám sluchátka, rozevřu knížku a cesta může pohodově utíkat. Zastávku před výstupem mám pak plné ruce práce. Schovat brýle na čtení, nasadit brýle do dálky, schovat sluchátka a před tím ještě pokud možno vypnout zvuk na mobilu. Uschovat knihu. Vytáhnout tašku zpod sedadla. Zapnout bundu, dát mobil do kapsy, vytáhnout klíče do práce. Postavit se, ale až za poslední zatáčkou. Letmo zkontrolovat, zda po mně nic nezůstalo a vystoupit.

Dnes jsem nastupovala ve školní den uprostřed autobusové trasy. Autobus byl obsazený k prasknutí.          O výběru místa nemohla být řeč. Řeč nemohla být o žádném místě k sezení. Spousta mladých lidí stálo.      V pohodě ve stoje, s bezdrátovými sluchátky v uších, ležérně opření o tyčku si dopisovali tu na instagramu, tu na facebooku. Používali aplikaci za aplikaci. Brýle nepotřebovali, rovnováhu udrželi a tvářili se na pohodu. Dokonce ti, kteří stáli v prostoru výstupních dveří občas byli při výstupu jiných vyhození chvíli ven, aby zase ladně nastoupili dovnitř. Necítili stres. Až na jednu.

Na mě.

Brýle jsem si nestačila nasadit ani jedny. Křečovitě jsem se držela a doufala, že vzhledem k mému špatnému zraku je to, čeho se držím opravdu tyč. V zatáčkách jsem lítala zleva doprava a občas při změně směru i dopředu a dozadu. Nohy mi komíhaly v rytmu nějakého nového latinsko-amerického tance. Kde se hrabe cha-cha. Sluchátka jsem ani nevytáhla, než bych ty své šňůrky rozmotala, už bych musela vystupovat. Mobil zůstal v bezpečí kabely. Číst knihu se nedalo, poslouchat hudbu se nedalo a po deseti minutách divoké jízdy se už nedálo ani křečovitě se udržet na místě. 

Při posledním smyku jsem si ladně sedla na nejbližší schod a ještě ladněji jsem z něho vyskočila. Mládež, zdá se,  si ničeho nevšimla, co to ta stará bába provádí. Byli v zajetí svých sociálních sítí. Bránila jsem se dostat do přední řady výstupních dveří, neboť pokud by mě na zastávce vyšoupli, určitě bych se nestačila vrátit zpět. A kdo ví, kdy by jel další spoj.

Mnozí vystupovali rychleji než já a vytvořili tímto další problém. V přeplněné uličce bylo potřeba uvolnit místo. Nezbývalo než postupně dosedat na právě uvolněná místa a znovu přeskakovat na jiná. Znáte to, taková ta zábavná hra na oslavách, kdy je méně židlí než zadků.

Když mi neprozřetelně zazvonil mobil, přitiskla jsem se k němu tak rychle až jsem spustila hovor nahlas.

Z posledních sil jsem vystoupila, tam kde jsem chtěla.

A pochopila, že jediná možnost, jak v klidu jezdit do práce dalších 15 let než nastane kýžený důchod je nastupovat na začátku trasy a pokud možno okolo pěti ráno. To mládež ještě spí a

my, co se doteď mladě cítili, můžeme v klidu zahájit svůj oblíbený ranní autobusový rituál. 

Vsedě.