povídky

Noční koupání v moři se nevyplácí.

Já to riskla. Bylo to fajn.

Je nebezpečné se potápět.

Já to riskla a bylo to neuvěřitelně krásné.

Prý je nebezpečné letět v letadle, jet autem, sjíždět na kole, stěhovat se, měnit práci, rozčílit se, opít se, milovat se, spát v noci v horách.

Já to riskla a žiju.

Ano, život je nebezpečný.

Podle nebezpečí života jsou žraloci jedním z nejbezpečnějších setkání.

Teda ti mořští.

Ti suchozemští jsou draví, strhující a vycítí váš strach. Zároveň jsou velmi inspirativní.

Co z toho vyplývá za poučení?

Zbavte se strachu a sami se staňte žralokem. Svůj svému nikdy neublíží.

Smrad chlorované vody mi stáhnul můj malý dětský žaludek.

„Tak jdeme, jdeme“ volala na nás ta hnusná ženská v černých plavkách, s dlouhou tyčí v ruce. My, prvňáčci s vypoulenými očima jsme zamířili k bazénu. První část bazénu nám byla po pás. Dostali jsme korkovou destičku a měli splývat.

Nemohla jsem své dětské nohy odlepit ode dna, tlačila rukami svou desku pod hladinu a za nenápadného pochodu ponořovala i svou hlavu. Snažila jsem se ze všech sil, ale byla jsem odhalená. Po několika marných pokusech mě donutit položit se  na vodní hladinu, byl vyřknut ortel.

„Nelíbí se ti v malé hloubce, půjdeš do dvoumetrovky“.

Nevím, kolik měří prvňáček, ale dva metry to jistě nebude.

Hodila mě do hloubky. Polykala jsem vodu, zmatkovala, panikařila, nesnášela chlór a snažila se zachytit o okraj bazénu. Ona stála nahoře a při sebemenším pokusu o zachycení mě tou tyčí bouchala do rukou a odtlačovala doprostřed plavecké dráhy. Výsledek byl jasný. Namísto plavání ve mně vyvolala křečovité bolesti břicha a neprospanou noc před každou další lekci.

Docela v pohodě jsem se smířila s tím, že mou stěnu u postele nezdobí hrdě zarámované Mokré vysvědčení. 

Plavat jsem se naučila v deseti v moři. Tedy myslela jsem si to. To jsem ovšem netušila, co to opravdu znamená, umět plavat.

V patnácti jsem se znovu ocitla u bazénu. Měl modré plavky a byl mou první láskou, ve které jsem se začala topit. Kamarádka, která se mě snažila chránit, plavala při mně tak blízko, až jsem si o ní zlomila malíček. O to víc se upevnilo naše přátelství, které se stalo nezlomným. Pokaždé, když jedna z nás jde pod hladinu, druhá automaticky nahazuje kruh, skáče po hlavě za ní a dělá všechno proto, aby ji dotáhla bezpečně na břeh.

„Topila“ jsem se v životě již mnohokrát a občas jsem měla pocit, že mám kolem sebe opět tu hnusnou ženskou v černých plavkách s tyčí, která mě hází do hloubky a bouchá tyčí po rukou. I když pokaždé vypadala a jmenovala se jinak, já ji říkám „životní lekcí“ a dokonce ji za její nedobrovolný ponor děkuji. Neboť čím více mě ponoří, tím více se odrážím ode dna a učím se čím dál rychleji dostat opět nad hladinu.

Nesčetněkrát jsem se podřela o kameny, plácala se na mělčině, byla vržena mezi žraloky, téměř tonoucí se i stébla chytala, plavala proti proudu, polykala andělíčky a zakašlala se slanou vodou. Oblečená v plavkách nebo jen ve své kůži. A někdy mě strhnul proud tak rychle, že jsem se smáčela i s botami, neboť ne nadarmo se říká, že nám občas „teče do bot“.

Dnes jsem již zkušený plavec.

Někdy méně je více. Už vím, že plavat proti proudu mě unaví, vrhat se do vln je nebezpečné, žraloci si občas rádi smlsnou, stéblo mě moc neudrží a boty je dobré mít v suchu. Neboť důležité je neprochladnout od noh.

Plavat umíme všichni, je to naše přirozenost. Jak spokojení jsme byli v plodové vodě i bez rukávků a záchranné vesty. My jen pilujeme, aby náš styl měl styl.

A tak si jen tak ležím na hladině a nechám se unášet životním proudem. Kochám se okolní krajinou a mávám na ostatní vodáky, co radostně plují se mnou.

Sama jsem zvědavá, do kterého přístavu tentokráte dopluji.

Ahoj strejdo.

Konečně si můžeme v klidu sednout a povykládat. Byl to fičák ten minulý týden. Ale zvládli jsme to. Ty, my, oni.

Sedíme spolu na balkóně, z otevřeného okna lodžie je slyšet přicházející bouřka. Svíčka plápolá a nám je hezky. Vyrovnaně.

Mnoho lidí si myslí, že je to „hrozné“, že jsi zemřel zrovna na mé narozeniny a taky na narozeniny své nejstarší dcery. Nevím sice, jak to vnímá, ale protože jsme stejné, tak předpokládám, že tak jako já. Tohle není hrozné, tohle je vlastně pěkné. Protože si vždy na Tebe vzpomeneme a vždy budeme „slavit“ společně. My naše pozemské narozeniny a taky Tvou cestu zpátky domů.

Jako mladá žena jsem nikdy nechápala, že v jiných kulturách se při úmrtích nosí bílé oblečení, tančí a oslavuje. Tohle jsi mě naučil až Ty.

Ano, je to o přijetí daného stavu.

Tvůj čas jít domů přišel.

Na jedné straně jsi vnímal a viděl svou duchovní rodinu, která Tě přišla radostně přivítat do svého světa, svého Anděla strážného, který je s námi pořád a nikdy nás neopouští i Anděla přeměny. Na druhé straně byl žal a smutek těch, kteří zůstávají.

Byl jsi zmatený z nastalé situace,  a přesto klidný. U nás se tomu říká „vyrovnaný“. Věděl jsi, že vše je v naprostém pořádku a navíc, měl jsi dost práce pochopit přicházející změnu.

Ten týden byl náročný pro všechny. Těšil ses na shledání a objetí těch, kteří Ti podávali pomocnou ruku, a přitom Ty sám jsi chtěl podat pomocnou ruku a obejmutí nám, co zůstáváme. Taky sis musel uvědomit, co se děje.

A pak jsi přišel na pohřeb. My se loučili s Tebou a Ty s námi. Nebyla jsem se na „tebe“ podívat. Neboť bych viděla „jen“ tělo. Neplakala jsem. Neboť vím, že Ty a Tvá duše nikam neodešla. Zůstává navždy s námi, i když v jiné rovině.

Dnes tady sedíme. Vlastně ani nevím, co jsi měl rád (tedy kromě brambor). Nabídla jsem Ti sýr, olivy a malou štamprličku.

Jen se usmíváš. Asi nemáš chuť.

To nevadí.

A pak začala zpívat Gloria Gaynor I will survive.

"Smím prosit?" řekl jsi.

A já si s Tebou báječně zatančila. Šlo to tak lehce. Vážně jsi báječný tanečník. Nakonec jsem se Ti uklonila. A poděkovala za to, že jsi tady nechal tři super holky. A taky jsem Ti zamávala tam nahoru. Vím, že má babička a Tvá mamka Tě teď objímá a je tak ráda, že Tě zase vidí. Teď teda trochu pláču, ale to víš – já a babča… my už to tak prostě máme. Ta taneční písnička vznikla v roce 1978, v roce Tvé svatby. V době, kdy začaly přicházet do našich životů Tvé holky. Život není náhoda, no to je přece jasné.

Shora na nás pěkně burácíte, ale my co víme, že je to jen Vaše souhlasné pobroukávání toho co píšu, jsme rádi. A taky nám nevadí, že prší, neboť Vaše slzičky jsou pro nás pohlazením.

Naše světy.

Na louce rozkvetlé květy

I přes slzy život je plný krás.

Naše společné světy - v nás.

Zaparkovat malé auto na velkém sídlišti je docela problém. Problém často těžce řešitelný. Aut je mnoho, parkovacích míst málo. Pokud ještě vynechám parkování v malém prostoru a podélné stání, neboť do žádných velkých akcí se raději nepouštím, je jasné, že výbornou volbou je odstavit svého plechového miláčka na parkovišti u marketu. Donedávna to platilo.

Nepřeji Vám ten pocit, kdy se jednoho dne ocitnete na parkovišti u svého vozu a zjistíte, že výjezdová cesta již není výjezdovou cestou, dokonce není ani cestou únikovou. V místě, kde se vyjíždělo leží betonové zátarasy. Oblečená do šatů a střevíců se ani nepokouším je odkopnout.

Vedení marketu se zjevně rozhodlo rozšířit plochu pro své zákazníky a zúžit prostor pro volné parkování pro starousedlíky z nedalekého sídliště.

Chuť nakupovat mě přešla. Jedinou touhou zůstává dostat se z betonové pasti. Než zahájím manévry zkusím, zda vůbec nastartuji, neboť ani baterka už není co bývala. Auto reaguje v pořádku, motor vrčí, rádio hraje, světla svítí, stěrače stírají.

Chvíli nenápadně pochoduji po parkovišti. „Přece ta závora, kterou musím projet ven, nemůže vědět, kdy jsem přijela. Vytisknu si příjezdový lístek a odjedu.“

Neznalá věcí se blížím k automatu. Mačkám nenápadně tlačítko. Pár okolojdoucích se dívá divně. Nic se neděje. Automat mlčí.

Odstoupím stranou na chodník a pozoruji. Přijíždí auto, automat vyplivne lístek a je to.

„Jasně, málo jsem zmáčkla“ říkám si a opakuji tuto potupnou záležitost po druhé.

Tančím ve svých šatech a střevících okolo automatu jako šílená, mačkám silně tlačítko a vztekle syčím „lístek, dej sem lístek“.

Nedá a nedá. Prý mi chybí plechy a airbagy, drzoun jeden.

Celá splavená usilovně přemýšlím, co dál. Volat městskou? Jít pro radu za ochrankou marketu? Sehnat dělníky na odklizení betonů? Prodat auto?

Najednou vidím, že z mého „zataraseného“ parkoviště se chystá odjíždět dodávka parkující kousek ode mě. Zpozorním. Chlapík se postaví na okraj chodníku, několik metrů před závoru a číhá. Číhá na auto, které má platný lístek. Vstupenku ke svobodě. Pak se za něj zařadí a než závora spadne, projede nalepený za ním, blatník na blatník.

Oči mi zajiskří. Jdu na to. Vyhlížím si potencionální oběť. Takovou, které by nevadilo mé případné zadní ťuknutí. Takovou, která by byla ochotná, v případě, že závora spadne rychleji, vystřihat mě z auta. Zkusím zmírnit následky a vybírám si alespoň stejnou barvu vozu, ať není tolik vidět můj lak na jeho.

Muž v červené oktávii nakoupil a chystá se k odjezdu. Několik metrů od něj na něj číhám. Mám otevřená okna i mysl. Můj zrak i s brýlemi je zcela nalepený na přední sklo. Srdce mi tluče až v kalhotách. Vlastně, co to říkám. Nemám kalhoty. Tedy srdce mi tluče až v šatech. Jsem ráda, že se nevidím.

Můj záchrance vkládá do automatu lístek, závora se zvedá. Za ním se lepí nešťastné červené autíčko, ve kterém jsem nalepená já.

Tiše, o to však naléhavěji ho povzbuzuji: „Jeď, jeď, jeď!!! Pro jistotu, kdyby to byl cizinec, přidávám ještě „Go, go, go!!!!“

Závora se zvedá a tradá – dvě auta za sebou jedoucí vyjíždějí slavnostně ven. Parkuji s tlukoucím srdcem a oroseným čelem hned naproti, za závorou.

Teprve nyní mi dochází, že jsem se úplně zapomněla ujistit, zda měl pan platný test a respirátor. Díky bohu, že jsme se nepřiblížili na dva metry.

Má dovolená je plná emocí. Život je duha.

Odpočívám, relaxuji, užívám každé hezké chvíle.

Na kole, ve wellnesu, na masáží, v restauraci, s přáteli.

V jeden a tentýž den slavím narozeniny a zároveň zapaluji svíčku.

Tentokráte, bohužel, ne narozeninovou.

Tak už to bývá. Každý den se někdo rodí a jiný odchází.

Život je duha. A tam, za tou duhou jsou duše těch, kteří odešli. Jsou přitom tak blízko, že stačí natáhnout jen dlaň …

V dlani, stejně jako v srdci se zrcadlí slzy. Slzy smutku, lásky, vzpomínek, bolesti i víry a naděje.

Můžeme a musíme žít dál. Chodit do práce, starat se o své blízké i o sebe, setkávat a smát se se svými přáteli. A pak přijde čas na zklidnění, zapálení svíčky, vzpomínky a smutnění. Na čas poděkování. Čas smutku, který každý z nás si musí prožít, procítit a propustit.

V životě jsme spolu mnoho nenamluvili. Někdy není třeba slov.

Na místo toho hovoří síla rodu a síla dobrého člověka.

Svět utíká a my nemáme čas na setkávání a povídání si s těmi, kteří jsou nám nejblíže. Věřím, že nikdy není pozdě na změnu.

Myslím, že už mám i datum setkávání. V ten den můžeme slavit narozeniny a zároveň vzpomínat. Tvé skvělé holky a zbytek rodiny.

Vždy jsi rád fotil.

Věřím, že tam shora budou ty fotky vážně pecka.

Občas se koukni dolů, abych Ti mohla zamávat.

Šťastnou cestu, strejdo.

Fotky do mé další knihy jsou vybrané.

Jedu zaklepat na dveře tiskárny. Tisknout se je každopádně příjemný pocit, dát k tisku svou knihu je pocit zvláštní. Odevzdávám nějaký konec, abych si přišla pro nový začátek. Těším se.

Je páteční večer.

V plamínku voňavé svíčky pozoruji obrazy na stěnách svého pokoje. Dívka na houpačce s motýlem v dlaních. Rodný dům houpající se na nejistých vlnách. Okno otevřené dokořán - na parapetu kytice, za oknem imaginární levandulové pole s vůni Francie, v tyrkyzových barvách moře. Cítím, jak moc mě vystihují.

Na nohou mám notebook a píšu. Jemně svými prsty hladím písmenka na klávesnici a je mi jednoduše pěkně. Je to tak vždy, když jsem v souladu sama se sebou. Se svou duší.

A tak se svým notebookem často vstávám, a ještě častěji s ním chodím spát. Tahám ho všude sebou jako neposedné dítě a když dotknout se mé prsty klávesnice a přede mnou se rozprostře nová nepopsaná stránka je mi hřejivě, šťastně a zvědavě. To proto, že nikdy netuším, co si za chvíli přečtu.

Užívám si posledního dne své padesátky a přemýšlím, jaká byla. Každopádně hodně rychlá. Mám pocit, že uplynul týden, nikoliv rok.

V plamenu plapolající voňavé svíčky cítím klid a vyrovnanost. Poslední dva roky nebyly jednoduché. Po dlouhé době cítím, že i uvnitř mě znovu plápolá. Plamen a životní síla. S každým dalším rokem je to vzácnější.

Mám sílu znovu stát ve své síle.

Před měsícem jsem se svou lázeňskou kamarádkou stala před divadlem ve Františkových Lázních a čekaly jsme na začátek představení. Ona se najednou shýbla a utrhla čtyřlístek, který byl tak blízko mě. Podala mi ho – „ten je Tvůj, pro štěstí“.

Mám ho vylisovaný.

Zítra je novoluní v Raku. Nové začátky a výzvy.

Začít vyrovnaností, pokorou a klidem uvnitř a čtyřlístkem v dlaních je výzvou pro odvážné nebo bláznivé. Nevím, zda patřím do první nebo druhé skupiny.

Jen vím, že jsem jiná než ostatní.

Jsem jednoduše svá.

Vždycky to začíná stejně. Snídani.

Je sedm ráno. Sedím za kuchyňským stolem, snídám a k tomu si otevřu okno dokořán.

„A sakra“ pomyslím si „musím Tě umýt“.

Nemyslím sebe, myslím jeho.

To okno. Je malé a jde to rychle. Otázka 15-ti minut.

Jenže když už je umyté to kuchyňské, najednou mi přijde hloupé nechat ty ostatní jako by snad byly v tovární hale. Takhle je zasklít nemohu.

A tak pokračuji z pokoje do pokoje. Přes lesknoucí se okna prosvítají sluneční paprsky. Je to úžasný pocit, dokud si nevezmu brýle.

Pak prozřu. Zajímalo by mě, kdo mi ten prach snad v kyblících po nocích tajně rozhazuje. Nebudu Vás zdržovat. Tak ještě umýt dveře, otřít skříně, utřít prach, vyluxovat, převléct lůžkoviny, vytřít podlahy, osprchovat a přesadit kytky. Osprchovat a usadit sebe. Z patnácti minut je rázem patnáctá hodina.

Je nejvyšší čas vyrazit ven. Dneska mají svátek kluci. Myslím tím Cyrdu a Metudka. Díky ním mohu o pár století později mít ve svém životě jednoho krásného koníčka. Neboť na Moravu nepřinesli slivovici, ale hlaholici, nejstarší slovanské písmo. Ona se nám ta hlaholice rozdvojila na latinku a cyrilici. Ale základní kámen byl položen. Dneska by asi ani jeden z bratrů nevěřil svým středověkým očím, na čem to píšu. Zřejmě by si mysleli, že je to nějaká „tabulka“ a že se svět vlastně až tolik nezměnil.

Při této slavnostní příležitostí jsem si venku koupila zmrzlinu, jenže jak zjistit, zda je na počest Cyrdy či Méti? A tak jsem si pro jistotu na zpáteční cestě koupila ještě jednu.

V čistém voňavém bytě jsem se pustila do vytváření dekorací v barvě mých nových obrazů. Nevěřili byste, jak Vám takový obraz změní život. Co život? Celý pokoj. Najednou zjistíte, že se k nim nehodí původní koberec, původní keramika a ani původní obývací stěna. Ne, vůbec si nemyslím, že by to byl nějaký ženský výmysl. Cítím, že obrazy si žádají své. A já nemám sílu jim to odepřít.

Je další, brzké ráno. Díky čistému oknu, kouzelnému východu a hlaholici již nespím a píšu. Od samotného rána se zvenku ozývá kdákání slepice. Vzhledem k mé ornitofobií, mi to nedělá dobře.

Najednou je venku ticho. Nevím sice, jaký oběd se bude podávat u Vás, ale tuším, že v blízkém sousedství se dnes bude podávat vynikající slepičí vývar.

Vyběhla jsem se sebou poměrně brzy.

Hned ráno, ještě před snídaní. Oblékla jsem si tričko, legíny a tenisky. Mé nohy se údivem kroutily.

„Co nám to dáváš?“ ptaly se mě. „Kde máme naší oblíbenou sukni a lodičky. Jak budeme vypadat?“

„Nechte toho, holky“ už jsem dost nervózní i bez vašich hloupých poznámek.

I všechny klouby zapomněly, co je jich úkolem, ale po pár uběhnutých metrech se snažily zapojit.

„Znáte to, vždyť jste se mnou před třiceti léty na základce taky běhaly“ snažila jsem se je povzbudit.

„Stejně ti nerozumíme, co říkáš“ naštvaně mě odpověděly. „Funíš jak lokomotiva“.

Po návratu domů po půl hodině jsem hrdě koukala na splavenou tvář v zrcadle.

„Dobrá jsi“ pochválila jsem se a šla si dát zaslouženou snídaní.

Pak byl čas vyrazit do města.

Už jsem pomalu zavírala dveře bytu, když jsem ho zaslechla.

„Haló, zbláznila ses, zapomněla jsi na mě“ křičel z pokoje můj mobil, jako by ho na nože brali.“

„Máš volno, užívej, chlape“ odpověděla jsem a rychle zamkla dveře z druhé strany.

Dveře do klenotnictví jsem otevírala bez punčochy na hlavě. Však v létě se punčochy nenosí.

„Co to bude“?

„Hodinky“.

Majitelka se usmála a začala mi nabízet modely „chytrých hodinek“.

Pak jsem se usmála já.

„Nechci vědět, jaké maily mi přišly, kolik kroků jsem ušla a jaký mám tep. Maily jsou buď pracovní a ty se řeší v práci nebo osobní a na ty se najde vždy vhodný čas. Kroky jsou důležité v trávě, když bosá noha druhou bosou nohu míjí, na počtu nezáleží. A od tepu jsou tady lékaři. Mě bohatě postačí, že tepu.“

Vybrala jsem si hodinky „hloupé“. Hodinky, které jen ukazují čas. Dokonce ani do vody nemůžou. Hodinkám ani mě to nevadí.  Nepotřebují vědět, kolik času jsem ve vodě. Čas strávený ve vodě je buď příjemný, nebo nepříjemný. Prd na tom záleží, kolik to trvá minut.

„Voda, čo má drží nad vodou“ pobrukují si a vcházím do místního relaxačního centra navštívit nově vybudovaný mini wellnes.

Vyřívky, sauny, Kneippův chodník, odpočívárna. Lidí málo, času dosti vyhřát si své staré kosti. Paráda.

Odpočatá vyrazila jsem podívat se do obchodu s nábytkem. Oblíbené kousky nefotím. Nemám čím. Píšu si název a míry na papír. Ještě dříve, než jsem stačila vybrat si své komody do pokoje, dostala jsem nabídku od jiného zákazníka k její montáži.

„Napište si můj telefon“ říká a já znovu beru papír a tužku. Jako v prvobytně pospolné.

Dívá se na mě s úsměvem. „Já myslel, že si to zapíšete přímo do mobilu.“

Zvedám hlavu od papíru. „Je doma. Tam je mu dobře“ odpovídám.

Dlouho se na mě nikdo z mužů nedíval s tak zvláštním výrazem.

Zastavím se na oběd. Ze zvyku šahám do batohu, abych si vyfotila jídlo a zaslala ho známým s nějakým duchaplným dovětkem.

Ruka se vrací prázdná zpátky a já se směji nad bláznovstvím toho, co děláme tak automaticky a připadá nám to normální.

Je letní podvečer. Sedím na balkoně, popíjím vodu s mátou a citronem, kochám se výhledem na přírodu a svými hodinkami. Těmi, které vůbec nejsou hloupé.