povídky

Oko do srdce okno, říká se. Něco na tom bude. Pokud tedy neuhýbáte pohledem, nekoukáte do země, do strany nebo nedej bože, doblba.

Můj oční kontakt je omezen výši dioptrií, což vysvětluje udivené pohledy mých kamarádek, jací muži se mi líbí. Nevadí, stejně, jak říkávala babička, z pěkné misky se nenajíš. Raději v otřískané misce dobré žrádlo, než naopak.

Můj pohled se občas zaměří a myslí si, že s objektem zájmu se navzájem známe. Není to pravidlem. Již několikrát jsem důležitě oslovila „dobrým dnem“ mé kamarády a veselým „ahoj“ častovala naprosto neznámé lidí. Ano, i já již objímala cizí a tvářila se bez zájmů na vlastní. Již jako malé dítě jsem mžourajíc do slunečních paprsků omylem vletěla do náruče jiné maminky, než té mé, která stála těsně vedle. V dospělosti jsem dokonce i do cizího auta bez uzardění sedla a nebohého řidiče plácala po nohou, domnívajíc se, že se jedná o kamaráda Lojzu.

Vtipné a odhalující byly pohledy, kdy tváře zakrývaly roušky.

Mé oči se již setkaly s radostí i smutkem, narozením i smrtí, dobrosrdečností i zradou. Neboť i zrádci jsou schopní zcela bezostyšně dívat se Vám do očí.

A pak ten oční kontakt, když uvidíte JEHO. Ten oční záblesk, kdy se Vám podlomí kolena, zrychlí tep, vyschne v ústech a cítíte vnitřní třes a venkovní zrudnutí. V 15-ti si myslíte, že tohle je poprvé a napořád, v padesáti už dávno víte, že napořád to už mnohokrát nebylo a doufáte, že snad to nebylo ani naposled.

Poslední dobou mám oční kontakt se sluncem. Zamilovala jsem se do jeho východu. Oba rozespalí hledíme na sebe a nestačíme se divit. Já nikdy neopakovatelnou krásou okamžiku a slunce, no….. nezávidím mu ten jeho pohled.

Ranní budík jsem posunula o deset minut rychleji. Těch deset minut sedím u otevřeného okna, v rukou objímám hrníček s čajem nebo ranní kávou, vdechuji osvěžující vzduch a dívám se na oblohu. Pokaždé, opravdu na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, opravdu pokaždé je scéna naprosto jiná. A když už je vše připravené, začne pomalounku prosvítat. Někdy do růžové nebo jemně žlutě, jindy do neuvěřitelně rudé barvy. A pak se vyhoupne v celé své kráse.

Ten přítomný okamžik má neuvěřitelnou sílu. Dává nám nový den. Novou šanci něco udělat lépe nebo naopak něco už nedělat vůbec. Někoho potěšit, obejmout, rozesmát. Udělat dobrý skutek. Provést bláznivé i vážné věci. Dává nám šanci být zase o něco lepším člověkem. Poděkovat za dnešek a poprosit o přídavek - deset minut zázraku i pro zítřek.  

Otevřela jsem oči přesně v 04.58.

„Zvláštní východ Slunce“ pomyslela jsem si.

Růžovo, oranžovo, náchovo, červený. Nedalo mi to.

Vstala jsem, otevřela okno dokořán a začala fotit. Nešlo to. Tak nádherný na obloze, vůbec nešel vyfotit. Na fotce neviditelný. Očividně dělal drahoty.

Teprve pak mi došlo, že to není východ Slunce, ale Měsíc.

V úplňku. V jahodovém úplňku.

Pravda. To nejkrásnější a nejvzácnější není vidět na povrchu. Není uchopitelné.

To nejkrásnější vidíme jen srdcem.

Chtěla jsem to pro Vás zachytit, ale nešlo to.

To nevadí. Stejně vím, že Ti, co mají srdce, viděli stejné, to, co já.

Neboť, co vysíláme, to si přitahujeme.

Ahoj táto.

Chápu, že nemáš s sebou brýle, aby sis přečetl můj dopis, ale pokud si vzpomínám, tak si je na čtení nikdy nepotřeboval. Že by si trpěl jen dalekozrakostí? No to není špatné.

Dnes notář uzavřel Tvůj život. Poslední zmínka, poslední papíry s Tvým jménem. Poslední rozhodování. Zvláštní. Tak strašně zvláštní.

Úřední slova, paragrafy. Podpis, razítko, samozřejmě kulaté a na konec – konec. Jakože opravdu tohle je vše. Opravdu??

Je mi tak strašně divně. No chápu, že to nechápeš. Možná, to ještě nechápu ani já.

Je mi smutno, táto.

Divíš se? Já taky.

Přišel brácha. Legrace. Jako bys přišel Ty. Ta podoba.

Složka s Tvým jménem byla zřejmě založená ad acta. Pak archiv. Po čase skartace. Šílené.

Musíte se tam nahoře strašně smát. Protože Vy už víte.

Ad acta Tě nikdy nezaložím.

A víš proč?

Nejen proto, že nejsem notář.

Ale taky proto, že ať jsme si, co jsme si - jsi můj táta.

S láskou.

Jsme spolu.

Navždy. 

Vždycky mi bylo hrozně líto, že neumím malovat. A taky, že neumím fotit. Nemyslím fotit, jako fotit. Ale fotit tak, že jen koukáte na fotografií a víte, že mluví. Tak, že se díváte na obraz, a přesto, že nemáte patřičné vzdělání, tak ten obraz milujete, neboť vypráví a vy mu naprosto rozumíte. Vždycky mi to bylo líto, protože mám v sobě často spoustu emocí, které bych tak ráda nakreslila, vyfotila, vyzpívala, zahrála na hudební nástroj, vyšila na ubrus nebo třeba jen tak … napsala.

Dnes jsem byla venku. Tráva opojně voněla a sluníčko se mě snažilo přesvědčit, že je červenec. Málem jsem mu to uvěřila. Bylo neuvěřitelně přesvědčivé. Předpovědí bouřky a deště mě nechávaly klidnou. Příroda vytvářela scenérie, které jsou rok od roku krásnější. Ne proto, že by byly jiné, ale proto, že s přibývajícími léty si přejeme tu krásu vrýt navždy do paměti, obejmout ji, nacpat si ji do kapes a nechat se jí opít až k zbláznění.

Proto, že čas letí jako bláznivý a nikdo z nás neví. Nevíme. Je to úžasné. Jak si bláhově a pod vlivem ega často myslíme, že víme. Víme vše. Pravda je mnohem jednodušší. Nevíme naprosto nic.

Vše ví jen naše srdce a naše duše. A ty nejchytřejší v nás často umlčujeme, zakrýváme, tváříme se nejen, že je neslyšíme, ale že snad dokonce nejsou.

Tak.

Zavázané tkaničky daly povel k vykročení. Sluneční brýle důležitě plnily svou funkcí a ani v tom nejbláznivějším snu by je nenapadlo, že dnes zapadnou na úplné dno. Tak už to někdy bývá. Jo, jo. Na dno batohu.

Poseděly jsme s kamarádkou na venkovní terase a ve chvíli, kdy se slunce schovalo za mraky, zatáhlo se a začalo hřmít jsme naprosto nepochopitelně zaplatily a vydaly se domů. Deštník, spolu s brýlemi se krčil na dně. Nemůžu se mu divit, neboť do takové sloty se ani deštníku nechce.

A tak jsme šly, z jemného májového deště se stál liják s kroupami a naprostá průtrž mračen. Bylo to úžasné a osvobozující. Smály jsme se, skákaly do kaluží a když jsme se na sebe podívaly, vypadaly jsme jako vodnice. Teklo nám z uší, nosů, vlasů, kalhot a boty? Ty byly naprosto zbytečné. Nevím, kdy jsem naposledy takhle zmokla. Před 10-ti, 20-ti léty? Volaly jsme na sebe, jak je to super a ptaly se … zažijeme tohle ještě někdy?

Nevíme, nic nevíme. A tak jsme si to užily. Užily jsme si moc přítomného okamžiku. Sílu, štěstí a vědomí, že nejenže můžeme, ale ještě pořád umíme tančit v dešti a skákat přes kaluže. Smát se samy sobě a být jednoduše šťastné.

Není nač čekat. Právě teď je ten nejlepší čas vyběhnout ven a chytit si svou duhu.

Sakra, tohle by vážně mohl být docela pěkný obraz. Jen umět kreslit.

Zadání - povídka na téma "Jak jsem poznal své nejoblíbenější zvíře" s použitím těchto slov:

PROSTOPÁŠNOST, EVŽEN, BLBOST, SMUTEK, FAZOLE, PRD, DOBROTA, ŽUŽLAT, ÚTĚK, TRPASLÍK

„Casanova přišel“ řekla Erika a rozesmála se.

„Nech toho“ ohradil se Evžen, objal ji a dal ji pusu.

Narozeniny Eričiných dvojčat byly jako každoročně vždy možností, jak se sejít celá rodina, včetně přátel.

Tomáš, Eričin manžel, se zodpovědně staral o krb, venku řádilo kromě dvojčat snad ještě dalších deset rozesmátých malých dětí.  Slunce hřálo a venkovní bazén byl skvělým místem k ochlazení.

„Čau, ty zvíře“ poplácal Tomáš Evžena po rameni. „Tak jak jde život?“.

„Je to na prd, kámo“ mrknul Evžen přátelsky na Toma.

„Další holka, co Tě odhalila?“

Tomáš měl Evžena rád. Znali se od dětství. Věděl, jak je Evžen fajn kluk. Chytrý, inteligentní, pohledný, sportovní typ. A to možná byla ta chyba. Holky mu samotné padaly k nohám a on jim neuměl odolat. Měl charisma, šarm.

„Linda, no jak bych to řekl…“ začal Evžen.

„Viděla Tě?“

„Jen jsem v obchodě pomáhal hledat fazole“ rozesmál se.

„A úplně náhodou to byla mladá, krásná, prsatá blondýna v minisukni, viď?“

„Ty Kláru znáš?“

„Znám Tebe, ty prostopášníku, a to mi opravdu stačí“ usmál se Tom a zavolal na děti „dávejte pozor v tom bazénu.“

S Erikou to probírali už mnohokrát. Evženovi táhlo na čtyřicet. Věděli, že by byl úžasný otec, jenže jaký by byl s těmi svými zálety manžel?

„Jedna ženská je blbost“ říkal vždy rozšafně u piva Tomovi, ale nešlo přehlédnout v jeho očích smutek.

„Co ten Tvůj útěk před láskou, jak dlouho ještě bude trvat?“ zeptal se ho Tom a otočil panenku na grilu.

„Copak jsem Bolt, abych někde utíkal? Hmmm, to je dobrota“ žužlal s horkou panenkou v ústech a snažil se odklonit pozornost od ožehavého tématu.

Tomáš se něj zamyšleně zadíval.

„Petra je pryč už 10 let“ zašeptal.

„Petra nikdy nebude pryč“ zlostně zasyčel Evžen. Petra umřela měsíc před svatbou, nehoda na D1. Evžen skončil na antidepresivech. Chtěl jít dokonce studovat na faráře, ale pak se začal chovat naprosto naopak. Užíval si života, byl pořád s někým jiným a snažil se vypadat šťastně. Až na ten hluboký smutek v očích.

„Evžene, mně….“ nestačil doříct Tom, když najednou viděl, jak Evžen zblednul a vyřítil se směrem k bazénu.

„Mamííííí, tatíííí, Lukášek dělá kotouly“ vřískalo jedno z dvojčat.

To už Evžen v bazénu vytahoval kašlajícího se Lukáška, který vyplivoval vodu.

„Pane bože, pane bože“ plakala Lukášova maminka, která se zrovna vracela z útrob domů. „Byla jsem jen umýt ovoce a jasně jsem mu řekla, že do bazénu sám nemůže. Co se stalo, ty můj trpaslíčku?“ nemohla se nadechnout.

„Myslím, že příště už Vás poslechne“ řekl Evžen a předal zděšené mamince malého klučinu. „Počkej, počkej, kluku, až to zjistí táta, ten Ti pěkně naplácá.“

Lukášek se vytřeštěně zadíval na Evžena.

„Máma říkala, že můj táta mě vždycky a všude bude chránit, jako opravdový hrdina. To jsi ty? Ty jsi můj táta?“

Lukášova maminka celá vyklepaná zašeptala. „Odešel, syčák, dříve než se Lukášek narodil. A tak jsem mu vymyslela příběh o tátovi hrdinovi“ omluvně zvedla uplakané oči.

Nebyla ani blondýna, ani prsatá, dokonce neměla ani minisukní. Za to však měla v očích tolik síly, lásky, něhy a odhodlání až se mu z toho koktejlu podlomily nohy.

„No to nevím, trpaslíčku, to se musíš zeptat maminky“ rozesmál se Evžen.  

Byl 17. srpen. Nebylo možné zapomenout na toto setkání. V kalendáři měl jako každý rok zaškrtnuto jméno svého strážného anděla – Petry.

O rok později.

Narozeniny Eričiných dvojčat byly jako každoročně vždy možností, jak se sejít celá rodina, včetně přátel.

„Kde je Casanova?“ dobírala si jej tiše Erika, když uviděla malého Lukáška, jak si Evžena drží za ruku a ten druhou rukou objímá jeho maminku.

„Z Casanovy zůstalo jen zvíře“ smála se Lukáškova maminka. „To nejkrásnější zvíře domácí, které chrání svou rodinu až do roztrhání těla“.

Úkol v našem spolku Pisálků zněl jasně - vymyslet příběh z těchto slov:

zlato, zuby, hokej, pes, vtip, Pepa, sex, strach, trolejbus - a výsledek ... 

ZLATO. 

Nasaď ZUBY. 

Vypni HOKEJ.

Zavři PSA.

Ne - není to VTIP.

Rozbal PEPU

a jdeme na SEX.

Neměj STRACH.

TROLEJBUS domů stihneš. 

Myslela jsem si, že jsem nikdy neviděla žádný sci-fi film a nečetla žádnou knihu se sci-fi žánrem. Prostě se navzájem sobě vyhýbáme obloukem.

Pak jsem si vzpomněla, jak jsem ve třinácti seděla v kině a brečela nad E. T. Mimozemšťanem. Na tu dobu to byla pecka.

Možná ani nesleduji a nečtu, ale každopádně žiji. A tak si myslím, že sci-fi scénám nelze uniknout. Možná to nejsou výplody fantazie, ale jen generační rozdíly. Nevím. Každopádně vidět dnes někoho, kdo není oblečený do šedých tepláků nebo narvaných legín, někoho, z koho nečoudí elektronická cigareta či nesmrdí marjánka, někoho, kdo nemá v ruce mobil, v uších sluchátka a na hlavě kapuci je opravdu sci-fi. Potkat někoho, kdo Vás pozdraví, poděkuje, požádá, není frustrovaný, v depresí a dokonce, nedej bože, se usmívá je sci-fi – díl druhý.

Nestěžuji si. Tak jako si naši dědové mysleli, že generace naších rodičů je nemožná, naší rodiče si to mysleli o nás, my si to myslíme také o těch dalších, co přijdou za námi. Zřejmě se tak generačně všichni pleteme. Neboť i přesto, že je to vše v našich očích strašné, přesto i další generace žijí, plodí dětí, pracují, budují nové projekty a nadávají na ty mladší, kteří jsou oproti nim, jak jinak než naprosto otřesní.

Včera jsem cestou z ambulance lékaře navštívila nemocniční toaletu pro pacienty. Šla jsem tak nějak na last minute. Moje chyba. Vletěla jsem dovnitř jako neřízená střela. Vypínač jsem našla, ale bohužel „budíž světlo“ se nekonalo. Doskákala jsem v kabátě a batohu do první kabinky a znovu zoufale mačkala vypínač. I tentokráte bezúspěšně. Říká se, že když nejde o život, jde o ho…. Naštěstí v mém případě nešlo ani o to, nicméně jsem vůbec netušila, kde mám v té černočerné tmě odložit batoh, o kabátu už ani nemluvím. Zda jsem se strefila do správného otvoru mohu jen doufat. Toaletní papír jsem nenahmatala, takže jsem využila svých papírových kapesníčků v levé kapse a při té příležitostí do tmy vysypala obsah kapsy na zem. Sbírala jsem to v kleče při romantickém světýlku mého mobilu. Nemít možnost si rozsvítit a poněkud kulturně si ulevit mi přijde poněkud sci-fi, i když to byl vlastně takový malý horor. Ale to už je jiný literární žánr.

Možná nesleduji sci-fi a ani tento žánr nečtu. Každopádně si velmi často připadám jako E.T.Mimozemšťan.

Už jde – můj člověk.

Mé dřevěné srdce bije jako o závod. Jsem za něj tak ráda. Dává mým rukám něhu a nohám pohyb. Mé hlavě myšlení a sílu hlasu. Pod jeho vedením doslova ožívám. Jsem vším čím jen mohu být a jsem za to moc ráda. 
Sedíme v šatně před představením a slaďujeme se. Známe se už dlouho. Vlastně celý můj život.

Hovoří se mnou. Zachycuje empaticky mé tiché odpovědi. Usměje se vždy, když souhlasně poklepávám nohou. Ano, mohlo by se zdát, že mě snad trochu manipuluje, ale nenechte se mýlit. Mám svou hlavu. Dřevěnou a prý občas pěkně tvrdohlavou. Nasávám svým ostře vyřezaným nosem jeho vůni. Voní dřevitě. I on se snaží přizpůsobit mně. Když mě roztančí, jsem šťastná. Tak ráda bych tančila někdy s ním, ale prý je na tanec úplné dřevo.

 „To mi ale nevadí“ zvolám šťastně. Usměje se a vezme si mě do svých teplých dlaní. Je mi v nich tak dobře a bezpečně. Složím své ruce do klína a naprosto a s důvěrou se mu odevzdávám. 

Mám obrovské štěstí. Jsem loutka v rukou dobrého člověka. 

Moc tomu sice nerozumím, ale slyšela jsem, že občas se prý stávají opravdu špatné věci. To, když dobří lidé se dostanou do rukou bezcitných loutek. 

Ale to už je zřejmě jiný příběh.