povídky

Už jde – můj člověk.

Mé dřevěné srdce bije jako o závod. Jsem za něj tak ráda. Dává mým rukám něhu a nohám pohyb. Mé hlavě myšlení a sílu hlasu. Pod jeho vedením doslova ožívám. Jsem vším čím jen mohu být a jsem za to moc ráda. 
Sedíme v šatně před představením a slaďujeme se. Známe se už dlouho. Vlastně celý můj život.

Hovoří se mnou. Zachycuje empaticky mé tiché odpovědi. Usměje se vždy, když souhlasně poklepávám nohou. Ano, mohlo by se zdát, že mě snad trochu manipuluje, ale nenechte se mýlit. Mám svou hlavu. Dřevěnou a prý občas pěkně tvrdohlavou. Nasávám svým ostře vyřezaným nosem jeho vůni. Voní dřevitě. I on se snaží přizpůsobit mně. Když mě roztančí, jsem šťastná. Tak ráda bych tančila někdy s ním, ale prý je na tanec úplné dřevo.

 „To mi ale nevadí“ zvolám šťastně. Usměje se a vezme si mě do svých teplých dlaní. Je mi v nich tak dobře a bezpečně. Složím své ruce do klína a naprosto a s důvěrou se mu odevzdávám. 

Mám obrovské štěstí. Jsem loutka v rukou dobrého člověka. 

Moc tomu sice nerozumím, ale slyšela jsem, že občas se prý stávají opravdu špatné věci. To, když dobří lidé se dostanou do rukou bezcitných loutek. 

Ale to už je zřejmě jiný příběh. 

Tak asi to znáte všichni. Dobře. Možná ne úplně všichni, ale mnozí snad ano. Dobře. Možná to znají jen ti, kteří už alespoň jednou byli v lázních.

Neboť být v lázních a vynechat jednu z nejdůležitějších procedur by byl vážně hřích. Je naordinována po jídle, ve večerních hodinách a mimo balneo provoz. Důležitá je pravidelnost, nejlépe několikrát týdně. S sebou je potřeba vzít si dobrou náladu a milý úsměv. Pánové si přibalí i tajně našetřené finanční úspory.

Procedura je to kolektivní a probíhá v takové zvláštní tělocvičně. Okolo hlavní cvičební plochy jsou rozmístěny odpočinkové zóny, hlavní terapeut je již usazen za svým mixážním pultem. Léčební hosté jsou připravení k zahájení. Posilnění iontovými a jinými nápoji a povzbuzováním se navzájem, bezelstně odkládají své francouzské hole do rohu a mlsně se navzájem okukují.

Cvičenky všech věkových kategorií a tělesných proporcí, zahalené v modelech, kde kreativita je občas hraničně neomezená, tajně pošilhávají po svých mužských protějšcích. Řekněme si to na rovinu, požadavky na ideálního partnera či partnerku se přímoúměrně vypitým iontovým nápojům a přítmí v prostoru snižují na minimum.

Důležité je žít.

Kdepak, tahle procedura žádných 15 minut netrvá. Je to několikahodinová akce. Doba aktivně taneční se střídá s dobou pasivně odpočinkovou. V pasivní době se aktivně hledá nejen něco k pití, ale především dech. Rovněž se všichni přemísťují na úlevovou místnost. Úleva může být různorodá.

„Uff,  konečně jsem si vzpomněla jak se jmenuje“ promluvila kabinka číslo jedna.

Kabinka číslo dvě si rovněž oddychne – „tak snad jsem se ho konečně zbavila.“

Kabinka číslo tři je naprosto praktická. „Teda holky, řeknu Vám, stihla jsem to na poslední chvíli. No to je úleva.“

Ovšem není čas ztrácet čas. Další taneční mix se rozjíždí. Rychle, za pomocí kamarádek a kamarádů postavit se na cvičební plochu a jedeme. Disco, rokenrol, swing, tango, polka, čača, jive a jiné, těžce pojmenovatelné styly probíhají bezúnavně do další pauzy.

Blíží se večerka. Hlavní terapeut v roli DJ děkuje všem za hojnou účast a připomíná další, zítřejší cvičení.

Mohlo by se zdát, že se všichni, již opět s francouzskými holemi, těší na zasloužený spánek a doběhla je únava. Ale zřejmě jsou mezi přítomnými i opravdoví borci.

Neboť jak jinak bych mohla vzadu uslyšet vysmátý ženský hlas s kouzelnou prosbou na závěr:

„Prosím Tě, hlavně mi NIC neukazuj.“

„Góoool“ zařval radostně Karel a zašel si do lednice pro další pivo.

„Hrají dobře, kluci“ vlepil mi pusu a urychleně se vrátil před televizní obrazovku.

„Jak dlouho to ještě bude?“ zavolala jsem.

„Vydrž, Martičko, vydrž, za půl hoďky jsem jen Tvůj“.

To vypadalo dobře. Za prvé se zbavím toho nesmyslného pokřikování mého muže a za druhé konečně můžeme vyrazit na procházku. 

Opravdu. Za půl hodiny přišel Karel do kuchyně jako vyměněný a šťastný jako malé dítě.

„Teda, Martičko, to byl zápas. Paráda.“

„Zpočátku se na to nedalo koukat. To snad nebyl ani fotbal. Jako by na hřiště vypustili „mistry světa“. Všechno znám a vím, všude jsem byl, rady nepotřebuji a výsledek? Škoda mluvit“ mávl rukou. „Do šatny šli jak spráskaní psi. Soupeři jim to pěkně natřeli. 2:0. Vypadalo to špatně, moc špatně, Martičko.“

„V šatně je musel trenér pěkně postavit do latě, to si hoši za rámeček asi nedají“ mnul si Karel spokojeně ruce.

„Kdepak, jen co nastoupili v druhém poločase, byli jako vyměnění. Asi pochopili, že to není o nagelovaných vlasech. Opřeli se do toho plnou vervou. Ale klobouk dolů, hráli férově. Rvali se jako psi. A výsledek? Vyhráli jsme, Martičko, vyhráli 4:2!“. Karel si hladil spokojeně bříško, otevřel lednici a koukal dovnitř.

„To by chtělo ještě jedno pivo, na vítězství“ mrknul na mně.

„A co takhle společně si zajít při procházce na čepované?“ zeptala jsem se a usmála, jak nejlépe jsem dovedla.

„No to je nápad“ nadšeně mě objal Karel.

„To víš, Karlíku. Zpočátku mi taky spousta věcí vadila, ale po těch třiceti létech jsme se pěkně obrousili a já myslím, že v tom druhém poločase to dotáhneme do vítězného konce. Co myslíš?“

„Myslím, že je čas na procházku“ rozesmál se Karel a dokonce vzal s sebou bez řečí i pytel s odpady na vyhození.

Jojo, druhý poločas je fakt dobrý.

Oheň nám krásně osvětloval tváře, teskný zvuk kytary se rozléhal do noci, nadechovali jsme vůni letní noci a cítili jsme se opravdu šťastní.

Parta starých spolužáků ošlehaná životem, s pěti, vlastně skoro šesti křížky. V očích plamínky, na tvářích úsměv a v srdci radost ze života.

Mezi námi kolovala další láhev, od úst k ústům. Jako zamlada.

Kdysi jsme hráli flašku. Dnes jsme vytahovali z mysli naše nejzajímavější zážitky.

„Pamatuji, jak jsem se v padesáti poprvé potápěl“ vzpomínal Ruda.

„No, ty ses v padesáti poprvé potápěl a já poprvé letěla v letadle. Bála jsem se jako malá holka a nakonec to bylo super. Od té doby lítáme každý rok“ přispěla do diskuze Lída.

„Já jsem v padesáti poprvé přišel o panictví“ vzal si slovo playboy Radim. Rozesmáli jsme se.

A tak, posilnění alkoholem, jsme se začali hlásit jako malé děti ve školce, abychom se pochlubili, co byl pro nás ten největší zážitek.

„Vyhodnotíme to a ten nejlepší, největší zážitek vyhraje klobásu navíc.“

„Já jsem se kdysi na svatbě tak opil, že jsem skončil v posteli se svědky“ hlásil Kamil a rychle dodal „jasně, že všichni oblečení.“

„Hmm, to já skončila se dvěma neoblečenými a svědčit nám u toho nikdo nemusel“ hodila horkého kandidáta do placu místní kusanda Vanda.

„Největším zážitkem bylo, jak jsem kamarádovi poskytnul první pomoc, když dostal epileptický záchvat“ skromně poznamenal Milan.

„Pro mě byl teda zážitek, když jsem na prahu šedesátky změnil práci. Jako dinosaurus jsem si připadal, ale nakonec ničeho nelituji a bylo to skvělé. Co bylo, vlastně je. Teď jsem si vzpomněl, že vlastně ještě pořád pracuji“ rozesmál se srdečně Tonda.

„Já myslím“ řekl Karel „že můj největší zážitek je, že jsem se narodil“.

„To je pravda“ shodli jsme se všichni. „Vlastně jakákoliv změna je skvělý zážitek.“

Byli jsme tím filozofováním tak unešení, že jsme se rozhodli změnit frekvenci našich setkání. Ode dneška to nebude jednou ročně, ale jednou čtvrtletně.

Věřím, že ten pravý zážitek teprve přijde. Jen, co to doma oznámíme našim drahým polovičkám.

Tak tak.

Doma má být klid a pohoda.

Jak lehce se to píše, tak těžce se to vytváří.

Jo v mládí, to je paráda. Jakékoliv nedorozumění se vysvětlí a dořeší v posteli, neboť co se škádlívá, to se rádo mívá.

Jenže jak léta plynou, je jasné, že usmiřování více než v ložnici probíhá v kuchyni. Na řadu přichází další životní moudro, a to, že láska prochází žaludkem. Taky sklenička kvalitního vína může zlepšit náladu a vysvětlit nevysvětlitelné.

Občas pomáhají procházky. Samozřejmě, že ne společné. Pěkně každý sám. Jeden vlevo, druhý vpravo. Vydýchat a uklidnit. Však ono je na světě přece jen krásně.

Ženám občas pomůže koupit si nějaký pěkný hadřík na sebe, mužům zvedne náladu dobře odehraný zápas domácího klubu.

Zkrotit horké hlavy se někdy podaří i nečekané návštěvě, kde se z Vás v mžiku stává naprosto okouzlující pár stálé se milujících seniorů.

Chtělo by to něco fakt trvalého. Ale co, ale co?

Mám to.

Pokojíček. Pokojíček pro každého zvlášť. Osobní prostor, diskrétní zóna. S cedulkou na dveřích „Nerušit“.

Nádhera. Možnost svobodného úniku v kterékoliv chvíli je darem z nebes. Říkejte si tomu, jak chcete. Trucovna, odpočinková zóna, kamrlíček, to je úplně jedno. A jako bonus, sluchátka. Když vám v uších hraje vaše oblíbená hudba, není důvod se neusmívat.

Poté se znovu potkáte v kuchyni, kde si společně připravíte něco dobrého k snědku. Zklidnění sí  ťuknete dvojkou červeného a kdo ví? Možná, že to cinknutí skleniček ve Vás rozvibruje i jiné, lehce lechtivé pocity a s nenápadným pohledem do ložnice si připomenete, že přece, co se škádlivá, to se rádo mívá. 

Jojo.

Klid v domě, to je něco pro mě.

„Pojďte dál“ otevírám dveře do ordinace.

„Posaďte se, Olgo“ usměji se na mou klientku. „Jak se máte?“

„Nevím“ odpoví.

„Nevím je mnohem lepší než špatně“ povzbudím ji. „Tak povídejte, přišla jste na něco, kde máme zakopaného psa?“

Olga se pohodlně natáhne na pohovku v mé psychologické poradně.

Zavře oči a tiše začne vyprávět.

„Od dětství jsem měla pocit, že pokud se děje nějaká nespravedlnost nebo se někdo má špatně je mou povinnosti mu pomáhat. Díky mé silně vyvinuté empatií jsem vycítila nepohodu. A tak jsem pomáhala. Rozveselovat smutné tváře. Byla vrbou pro nešťastné. Pomáhala starším. Věnovala svůj čas a energií. Přizpůsobovala se. Chápala je. Neodmítala. Deset let, dvacet let, třicet let. Čtyřicet let. Slůvko „ne“ nebylo vůbec v mém slovníku. V mezičase jsem si řešila své bolesti, starosti, problémy."

„Kdo pomáhal Vám?“ zeptala jsem se.

„Nechtěla jsem nikoho obtěžovat“ odpoví tiše a zastydí se.

„Pokračujte“ vybídnu ji.

„Zvláštní, když jsem měla spoustu problémů, všem jsem přišla v pořádku. Ale pak se něco zlomilo. Ve mně a zřejmě i tam nahoře. Začala jsem se mít jednoduše hezky. Zároveň už jsem ale přestala mít sílu neustálé pomáhat ostatním.“

„Tak to okolí pochopilo a radovalo se s Vámi, předpokládám“ napověděla jsem ji a záměrně trochu zmátla.

„No právě, že vůbec ne. Najednou mou radost nikdo nechtěl sdílet. Z těch, kterým jsem pomáhala najednou vylézala závist. Jak je možné, že zrovna já se mám najednou dobře. Vždyť jsem se měla dobře vždycky, nikdy si  na nic nestěžovala. Jak k tomu přijdou oni, chudáci? Celý život těžký, nepochopený. A já – tolik štěstí.“

„Energetičtí upíři začali kopat, když jste jim přestala dávat svou energii“ podotkla jsem.

„Přesně. Já jim najednou dávala spíše své osobní zkušenosti. Dávala myšlenky, jak je možné žít pozitivně. Jak máme vždy volbu. Víte, co se říká - „Když dáte člověku rybu, nakrmíte ho pro tento den. Když ho naučíte ryby chytat, nasytíte ho na celý život.“ 

„Ale tohle přece nechtěli slyšet“ usmála jsem se.

„Nechtěli. A pak jsem se naučila říkat „NE“. Z počátku to bylo strašně těžké. Nejenže jsem se strašně styděla, ještě jsem navíc měla potřebu vysvětlovat, proč ne.“

„Nechtěli slyšet důvod ani to slůvko, viďte“ řekla jsem.

„Přesně. Byla jsem z toho hrozně špatná. Jednoho dne jsem seděla v zahradní restauraci a dávala si presso. Po cestě projelo houkající policejní auto.  Byl to okamžik. Hned byli pryč, jen v dáli ještě chvíli bylo slyšet sirénu policejního vozu. A já pochopila.“

„Povídejte ….“

„Pomáhat a chránit, to je oč tu běží. Siréna uvnitř mě už křičela dlouho. Dávat ostatním můžeme jedině, pokud my sami máme dostatek. Ať se jedná o peníze či o psychickou pomoc. Pokud máme dost, můžeme se podělit. Pokud ne, musíme prvně pomoci sobě.

Vše musí být vyváženo. Dávání i braní.

Pokud jen dáváte a nic nedostáváte zpět, je to špatně. Takže první, komu musím pomáhat a chránit jsem já. Teprve pak mohu pomáhat a chránit ostatní.“

„Ale ne“ usměju se.

„Ne - to je přesné. Už se nechci nechat vysávat."

„Ale ne“ zopakuji „to je mi ale krásný posun“.

„Copak máte v plánu dneska?“ optám se.

„Jedna kamarádka chtěla pohlídat dítě, druhá psa a třetí půjčit peníze.“

„Předpokládám, že peníze půjčíte a psa i dítě pohlídáte.“

„Kdepak“ zvedla se Olga z pohovky.

„Peníze nemám a čas už vůbec ne.“

„A co budete dělat?“ vyzvídám.

„Zalezu do peřin a budu číst knihu“ usměje se.

„Tak zase příští týden“ stačí ještě říct než zavře za sebou dveře.

Svět není spravedlivý. 

Muži nestárnou, zatímco ženy po čtyřicítce jsou již staré báby a neměly by si hrát na schovávanou, neboť je nebezpečí, že by je už stejně nikdo nehledal. 

Muži jsou zábavní, hraví, vtipní, šarmantní a stárnou s grácií. Oproti protivným, unaveným, frustrovaným a uvadajícím polovičkám. Někde je něco špatně. 

Zřejmě se o ně staráme příliš dobře. Z té neustálé péče jsme strhané a zničené, zatímco naše opečovávané poklady jdou do rozkvětu. 

Přemýšlím, v čem je zakopaný pes. Dumám až se mi z obou hemisfér kouří a snažím se přijít na to věčné tajemství. Jako bych tušila, že cíl je na dosah. 

Něco bych možná našla.

Oni totiž muži nestárnou, nebť celým životem zůstávají dítětem. Tedy pokud je, dámy, musíte krmit, oblékat a vodit za ručičku není to dítě, ale mimino. 

Ale pokud jsou samostatní a přesto si rádi hrají, zachovávají si mladickou vášeň, nadšení pro věc, soutěživost, zvídavost a talent na maléry, jsou to ti správní adepti na nestárnoucího muže.

Podařilo se mi vypozorovat, že mezi nejoblíbenější hračky patří ženy a auta.  Jejich vášní může zůstat sport v jakékoliv podobě, nadšení jsou ze všeho, co mohou dělat, aniž by byli rušení a talent na maléry je jim dán do vínku. 

Nestárnou, neboť většinou mají smysl pro humor a hlavně nádherný životní nadhled. Řečeno méně prozaicky, neřeší kilometry zbytečných myšlenek, které se nám ženám prohánějí v hlavě od rána do včera a v noci dvojnásobně. 

A to je přesně to co bychom se od nich měly naučit.

Nádhernou lehkost bytí. 

Vypadá to, dámy, že není zbytí.

Vždyť milujeme je přece - i když jsou často na zabití. 

Ing. Únor vešel do zasedací místností přes sekretariát paní Studené právě ve chvíli, kdy odbila půlnoc z 31. ledna na prvního února, aby se znovu setkal se svými podřízenými.

„Všichni už čekají“ řekla a otevřela mu dveře.

Kolem stolu sedělo 29 členů. Pravidelně jich v tomto čase sedělo 28, ale jednou za čtyři roky přibyl jeden člen navíc.

První Hynek seděl tiše, za to hned druhá Hromnice hlásila, že sebou nese hodinu navíc. Třetí Blažej se zahalil do šály a se slovy, že na Svatého Blažeje slunce ještě nehřeje si u kolegyně Studené objednal horký čaj.

Všichni na chvíli zmlkli, dokud se neozvala devátá Apolena, v mlze celá zahálená a cudně se optala, zda ji to sluší. Vedle sedící Mojmír ji pochválil, ale zároveň poradil, že přeci jen je potřeba o Svaté Scholastice navléct si rukavice.

Ob tři místa dále Valentík zamudroval, že na Svatého Valentýna může zamrznout i kolo mlýna a ať se zamilovaní zahřejí raději svým vřelým objetím.

„Pravdu máš bratře, do Petra není tepla“ zanotoval na dvacáté druhé židli jmenovec a pokýval moudře hlavou.

Dvacetčtyřka se slovy „Na svatého Matěje léta naděje“ se začala pomalu svlékat z huňatého svetru.

Dvacátý sedmý Sáša Alexandr, který moc dobře věděl, že dříve býval svatým Gabrielem ho hned zpražil. „Nikam nepospíchej, Matěji, zapomněl jsi, jak sis loni naběhnul? Dovol, abych Ti tedy znovu připomenul, že je-li mráz na Svatého Gabriela, bývají žně veselé. A kdo by si nepřál, veselé žně, že?“

Ing. Únor se ze zvědavostí podíval na člena navíc. „ A co Ty Horymíre? Máš pro nás nějakou moudrost?“

„Připadne-li na 29.února neděle, tak děti v tento den narozené budou mít štěstí ve všem, cokoliv podniknou“ řekl skromně Horymír a usmál se na přítomné dámy.

Seděli by rádi ještě dlouho a zamýšleli se nad moudrostí svých předků, jenže v tom zazvonil ing.Únorovi mobil.

„Tady Bedřich“ zaslechli jsme ve sluchátku. „Doufám, že tam nebudete tvrdnout a mrznout příliš dlouho. Rád bych za pár dnů se svým teamem přivítal jaro. Víš, že Radek si tohle vzít nenechá."

„Neboj se, když se na nás jde vřele, my radostí přímo roztajeme“ řekl náš předák a zavěsil.

„Tak přátelé, vše má svůj čas. Rád jsem Vás všechny viděl a zase za rok na shledanou."