poezie
Opět mezi námi.
Propletení prstů v dlaních.
„Vítej máji“ – ševelí stromy tuto větu.
Nedočkavě jdeme vstříc přicházejícímu létu.
Opět v jeho zajetí.
Jen hluší v srdci nemají ponětí,
co znamená vůně rozkvétajících stromů.
Jen slepí v srdci ptají se na cestu domů.
Opět uprostřed objímání.
Ti, co slyší tlukot srdcí náhlé nemají stání.
Nachází štěstí v kapce rosy, ve čtyřlístku v trávě.
Jen ti co vidí, dobře ví, že to krásné děje se TEĎ právě.
Co Tě trápí, má duše bolavá?
Přeci jen, tak často se to nestává,
abychom spolu
u jednoho stolu
vedly rozhovor plný bolu.
Co Tě trápí, můj člověče po světě chodící?
Možná, že vypadá to jako voda na plicích,
ale je to tak trochu o lidských opicích.
O jejich hádkách, potyčkách a bitvách uvnitř nás.
O tom, jak zabít moře krás.
O tom, jak utopit naději a víru.
O tom, jak vzít si pro sebe od druhého jeho sílu.
Co Tě trápí, má duše bolavá?
Už nic, člověče. Přede mnou je dálava.
Co Tě trápí člověče, po světě chodící?
Už nic, duše má laskavá, hladící.
Stojíme spolu na rozcestí.
Našli jsme, duše má, spolu štěstí.
Ty víš, že neříkám Ti přeci,
kolik mě bolí věcí.
Já vím, že neříkáš mi stále,
co Tě trápí. A tak dále …
Ty víš, že neříkám Ti, co mě bolí
vtaženo do soukolí.
Já vím, že nikdy nikomu si nebral.
Nikdy ničeho ses nebál.
Já vím.
Konečně.
Už.
Pro mě opravdový jsi muž.
Musíš se obrnit proti zešílení.
Občas.
Často.
Musíš se obrnit proti zešílení.
Z nuly na sto.
V každém z nás dříme kus ďábla s andělem.
Záleží na tom, co cestou poberem.
V každém z nás dříme kus anděla s ďáblem.
Záleží na každém z nás, co zvládnem.
Přemýšlej.
Pochopíš, co je základní kámen.
Nehodnoť. Odpouštěj.
Amen.
Jsme jako dvě sušenky spojené k sobě
v této zvláštní době.
Pojítkem na místo sladkého krému
naplněné okamžiky plné vjemu.
Jsme jako dvě kolejnice lemující stejnou trasu.
Ve změti světa hledáme tóny svých hlasů.
Občas v tichu, v síle mlčení
vychutnáváme souznění.
Jsme jako žloutek a bílek v jednom vajíčku.
Třikrát denně kapeme si štěstí na lžičku.
V elixíru nachystaném pro denní užití
v radosti jsme ukrytí.
Jsme jako dva zdroje energeticky napojení.
Jeden pluje si ve svých snech, druhý zajistí bezpečné uzemnění.
Zády k sobě přisátí tvoříme pevnou zeď
v přítomném okamžiku, tady a teď.
Při východu slunce v době tání
má dlaň schoulená je ve tvé dlani.
Při západu slunce na mořském molu
shledání duší.
Jsme spolu.
Život je houpací křeslo.
V klubíčku schoulená jak dítě v děloze
odpočívám v prenatální poloze.
Houpe se se mnou.
Trochu dolů, trochu nahoru
ve vesmírném prostoru.
Neustálé zhoupnutí.
Napětí – k prasknutí.
Posune Tě vpřed
nebo pošle zpět.
Dostal jsi loďku a do rukou veslo.
Život je jako houpací křeslo.
Choulí se tiše.
Odhalená přítomnost.
Nahaté stromy.
Náhle přišel sníh.
Nevinně bílá barva
zakryla špínu.
Tváří se jinak.
Kožíškový sen stal se
skutečnou pravdou.
Pravda nebo klam?
Nic není černobílé.
Svět se točí dál.
Já s tímto pánem
chci tančit ránem.
Teď.
Tento pán ve své náruči
bezpečí mi zaručí.
Teď.
Ty, můj muž, dnešní noc
máš nade mnou kouzelnou moc.
Tady.
Já, tvá žena, konečně pochopená
cítím, že duše má před Tvou zcela je obnažená.
Tady.
Nám večer oporou jsou nám naše záda
ze dvou jednotných kusů stává se sada.
Tady a teď.
Tvé šeptání „se mnou buď“
na souhlas polibkem stvrdím na Tvou hruď.
Tady a teď.
Teď a tady.
Naše zápory a klady.
V propletenci dlaní
našich srdcí tání.