poezie
Tam někde pod víčky
mezi jednotlivými slzami
je náš společný svět nad námi.
Tam někde nad mraky.
Uprostřed samotného nebe.
Hledám Tě ráno, co ráno.
Hledám Tebe.
Tam někde mezi světy.
Uprostřed živých.
Uprostřed mrtvých.
Spojily se duše bílými květy.
Hladím Tvou tvář
a doufám, že cítíš mou dlaň v dlani Tvé.
Tam, kde začíná sluneční zář.
Odpočati ve společné modlitbě.
Naše duše setkají se znovu.
Vždyť každý máme své poslání.
Posílám, táto, pusu.
Uprostřed vnitřního poznání.
Otevřela jsem starou almaru
tam někde na půdě domů.
Nakoukla jsem tiše, dýchala pomalu.
Vnímala venkovní šum stromů.
Zaostřila zrak a klekla si k zemi.
Prý tady někde ho kdysi ukryly.
Najednou ucítila jsem, jak zima je mi.
Oči slzami se zalily.
Od pradávna předával se ženám rodu.
Náhrdelník s fotografií z nás té prvé.
Ne, nevěřím na náhodu.
Naprosto cítím sílu své rodné krve.
Ruka ve tmě náhle žije.
Zesílil pocit netušený.
Na zašlé fotce prababička Viktorie
opět předává dále sílu ženy.
Je ráno. Kolonáda strádá.
Mám to tady ráda.
Těžce tuším,
co radit rozervaným duším.
Emoce těšení schované
v objetí loučení.
Lázeňské lungo pijí nově.
Ztracená v každém zbytečném slově.
Ponořená jako do šlehačkového krému.
Zachycení mžiku šťastného vjemu.
Vše objeví se a zároveň mizí v mžiku.
Když najdeš sebe, vážně máš kliku.
Kolonádá strádá v ranním oparu.
Ještě pár chvil tiše sedět zůstanu.
V tureckém sedu na oblaku
dívám se na koncová světla vlaku
mého minulého života.
Jistota.
Minulost. Neměnná.
Budoucnost. Proměnná.
Přítomnost. Ve světle. Doma.
Tohle není kóma.
Relaxuji. Odpočívám.
Po kolikáté již
navlékám si svůj kříž?
Čeká mě tvrdá práce.
Rekapitulace
právě proběhlého vtělení.
Bez připojení k sítím dávám sdílení
se svou vesmírnou rodinou.
Co mohou, ať mi prominou.
Na dovolenou, pokud se nepletu,
zaletím si na jinou planetu
vybranou z katalogu
Bohů.
Pak v čase, který nemá hranice
vesmírný střípek u silnice
Mléčné dráhy
objeví se záhy
v procesu milostného vzplanutí.
Jako prsty lusknutí.
Má duše vrátí se zpět
do školních let.
S batohem zkušeností z minulého studia
vše znovu právě začíná.
Jsme jako dvě sušenky spojené k sobě
v této zvláštní době.
Pojítkem na místo sladkého krému
naplněné okamžiky plné vjemu.
Jsme jako dvě kolejnice lemující stejnou trasu.
Ve změti světa hledáme tóny svých hlasů.
Občas v tichu, v síle mlčení
vychutnáváme souznění.
Jsme jako žloutek a bílek v jednom vajíčku.
Třikrát denně kapeme si štěstí na lžičku.
V elixíru nachystaném pro denní užití
v radosti jsme ukrytí.
Jsme jako dva zdroje energeticky napojení.
Jeden pluje si ve svých snech, druhý zajistí bezpečné uzemnění.
Zády k sobě přisátí tvoříme pevnou zeď
v přítomném okamžiku, tady a teď.
Při východu slunce v době tání
má dlaň schoulená je ve tvé dlani.
Při západu slunce na mořském molu
shledání duší.
Jsme spolu.
Pane prezidente.
Jsem Češka.
Bojím se.
Jen tak obyčejně.
Dneška.
Pane prezidente.
Vy mě pochopíte.
Já chci jen kousek štěstí.
Osobně nikdy jsem nezvonila na náměstí.
Nikdy neměla jsem své klíče.
Upřímně?
Nikdo už nechce slyšet více.
Pane prezidente.
Jsem Češka.
Zajímá to snad někoho?
Dneska?
Tak snad jediné, co mám, je jizva od anděla.
Jen tak odhodlaná.
Věřte mi.
Dneska mnohem více než včera.
Právě tato slovíčka má obsahovat básnička:
tulipán, držgrešle, alpa, obaly, risk, koloběžka, záclona.
Ani nevím jak, včera vyvolal jsem hádku.
Prý jsem držgrešle a lakomec a urazil jsem její matku.
Ani jsem si nevšiml v tom zmatku,
že zapomněl jsem popřát tchýni k svátku.
Jarmila je její jméno,
že zazdil jsem to, bylo mi vyčiněno.
Nejsem necita a ani hrdina.
Pochopil jsem, že čas omluv právě začíná.
Vešel jsem do obchodu a neměl žádné plány,
do očí mě ťukly dva vadnoucí tulipány.
Koupil jsem ji taky alpu na revmatické zábaly,
k tomu v akci přibral vánoční obaly.
Natěšený rozjel jsem svou koloběžku z kopce,
s velkým riskem dorazil jsem do tchýniny obce.
Zpozdil jsem se čtyři dny, tchýně byla nerada.
Prý co jsem to za zeťáka, vždyť dnes má svátek Milada.
Co Vám budu povídat, byla to pěkná pohroma.
Ze vzteku ji od cigára chytla celá záclona.
Dobrovolní hasiči zasáhli však včas.
Ještě za mnou volala, ať mě vezme ďas.
Poučení z toho plyne jediné:
Pište si vždy upomínky
pro klid v celé rodině.
Můžete si říkat, co jen chcete,
cítím se divně v dnešním světě.
Všichni známe, jak nás zocelí
setkávání s rodinou či přáteli.
Potkat se v kavárně, na horách, u vody.
Nabídnout šlehačku i jahody.
Poklábosit se sousedy.
Prolomit občas tuhé ledy.
Před dvěma roky přišel březen.
Chápali jsme, že za kamna vlezem.
Co je ovšem pecka,
sedíme tam ještě dneska.
Mě ovšem nejvíce chybí NOS – ten určitě nás zachrání.
NOS – Neotřelá Osobní Setkání.