NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1598700767-nahled-light-506120-1280.jpg

Být matkou ženicha není žádná legrace.

Musíte vypadat svěže a na pohodu.

Musíte mít elegantní oblečení, úsměv na rtu, upravený účes a sportovní kabelu plnou modelů k převlečení a bot k přezutí. Nejlépe i zimní sadu.

Musíte být cool.

„Tak tohle je Tvůj pokoj“ řekli mi hned při příjezdu na svatební hostinu.

„Skvělé. V přízemí a v bezprostřední blízkosti tanečního parketu. Zde trefím.“ Zcela nepokrytě jsem se radovala. Pokoj – vlastně malý apartmán – byl velmi příjemný. Chodbička, sociální zařízení, malý obývací pokoj včetně sedací soupravy a dveře do ložnice pro dva. Sundávám z ramene sportovní kabelu a hlásím všem, kteří se v mém dosavadním obydlí vyskytují, že si zabírám na spaní sedačku. V prostoru se pohybuje příliš mnoho družiček, svatebčanů a jiných lidiček. Příliš mnoho na počítání. Taky na co. Sedačku jsem si již obsadila.

Příjezd svatebních hostů. Příprava nevěsty. Mírná nervozita. Lehké úsměvy. Šáňo na přivítání. Snídaně a bezinková minerálka.

Nástup na obřad. 2x jasné ANO. Je dokonáno.

Máme hlad. Předkrm, polévka, hlavní chod. S plnými bříšky ženeme se do dalších prožitků. Dojetí, objetí, nezapomenutelné chvíle.

Objednané slunce maká na sto dvacet procent. Vše je dokonalé, krásné, báječné. Foto na tisíc a jednu noc. Tanec novomanželů v zajetí láskyplných mandal. Hod kytici, krájení dortu a jde se soutěžit. Vše utíká jako lusknutí prstů. Jako mžik.

V mezičase skáčeme z rautu na raut a už je tady hudba a první odvážní vcházejí na taneční parket. Pak taky druzí, třetí, čtyřicátí. Parket naplněn až po strop.

Mezi hudbou a chytáním dechu dozvídám se, že spím v tom správném pokoji s nevěstinou kamarádkou Maruškou. Nevadí? No jasně, že nevadí.

Desátá hodina náhle odbila. Místo žárovky nahazujeme plamen svíčky na moře prskavek a novomanželům vytváříme privátní nebe.

Srpnová tráva trochu zebe. Takže zpět na disco scénu. Tančíme tak trochu do extrému. Panáky, víno, pivo i voda s mátou teče ze všech stran. Najednou i přesto, že discokoule ještě svítila, třetí hodina ranní odbila. Hlásí se konec svatebního veselí.

Ano, opravdu ano, platí to i pro maminku ženicha.

Jsem chvíli tiše, nic neříkám. Pak beru si z parketu své protančené boty a jdu poslušně do svého pokoje.

Boty v jedné ruce, mobil nahrazující baterku v druhé. Otevírám dveře. Zapomínám na dvoulůžko s Maruškou a v paměti mám jen původní plán – sedačku. Tiše odložím mobil. Ze sportovní kabely vytahuji již předem připravený pléd k přikrytí a zcela oblečená – ó jaké to božské štěstí – ulehám na sedačku a zahajuji spánek spravedlivých.

Ze všech sil ještě odsouvám ležící tělo vedle mě.

Poslední myšlenka před usnutím patří Marušce.

„Sakra, sakra, ta holka se nějak roztahuje…..“

Kýchnutí způsobené šimráním ranního slunce hlásí nový den.

Otevírám oči a přetáčím se na stranu. Ve chvíli sedím na zemi. Sedačka, zdá se, není příliš veliká. Vedle mě hromada oblečení. Nevěřícně beru do rukou cizí, pánské, riflové kraťasy.

Zděšení dostupuje bodu varu.

„Nene“ kroutím v šoku hlavou. „Co jsem to provedla? Vždyť všichni svatební hosté byli o půlstoletí mladší než já. Jsem snad pedofil???“

S vytřeštěnými očima hledím na svou původní spolunocležnicí Marušku, která stojí ve dveřích ložnice a vesele se směje.

„Ach bože, návrat v čase. Jsem snad na vysokoškolských kolejích v době svého ztraceného mládí?“

S velkým strachem otáčím hlavu za sebe na sedačku.

Tam sedí kamarád ženicha a slušně zdraví „Dobré ráno“.

A když už to vypadá, že nic dalšího nemůže přijít, za kamarádem se probouzí ještě jedno mladé děvče.

„Mladý muži“ říkám opatrně. „Vypadá, to, že máte nejvíce traumatizující zážitek z této svatby. Hlavně nikomu neříkejte, že jste strávil noc s matkou ženicha. Jinak jste neprodejný.“

„Neřeknu“ usmívá se gentlemanský ten mladý muž.

„Vypadá to, že vy máte za sebou švédskou trojku“ směje se a já slibuji, že rovněž budu mlčet jako hrob.

No jo no, slíbit není hřích.

 

1597988926-nahled-heart-529607-1280.jpg

Největším počinem lásky je nechat žít své milované

jejich vlastní životy.

 

Dovolit si nechat procítit v každé vteřině svého života

moc přítomného okamžiku.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1597906572-nahled-miami-967985-1280.jpg

Eustres, to je to co mě zaměstnává poslední dny. Hlava si jede svou, tělo a duše neposlouchá. Jsem jako ten pověstný lev v kleci. Nejsem schopná se pochopit ani uchopit. Vztek, smutek, zlost, rozjitřelost, něha, tíseň, rozladěnost. Truc. Ano, truc je to správné slovo. Pod vlivem eustresu jsem v zajetí trusu, tedy trucu.

 

Jeden z nejkrásnějších dnů v životě se blíží.

 

Dívám se z okna na krajinu nádherně zabalenou v mlze, kterou zatím jemně tam někde v dáli osvětluje vycházející slunce. I přesto, že nic nevidím, přesto vím, že bude nádherný den.

 

Snídám vajíčka.

 

Zpozorním. Je tady. Jasně ji cítím.

 

Nezklamala. Přišla.

 

Jako vždy, když jsem ji nejvíce potřebovala. Jako vždy ve chvíli, kdy nikdo nebyl schopen mě pochopit. Ani příliš brzy. Ani příliš pozdě. Přišla právě teď. V pravý čas. Cítila jsem ten nádherný pohled, úsměv, obejmutí. Slyšela jsem tu nádhernou nejobyčejnější větu a ono to sedlo.

 

Spustilo se to ve mně. Vše, co muselo ven. Z nejhlubšího nitra jako vodotrysk vyběhl na povrch neuvěřitelnou sílou několikasekundový osvobozující pláč.

 

Lusknutí prstů. Zalila jsem slzami celý svůj prostor. Zalknutí v každém vzdechu. Tolik nádherných slz. Pak chvíli poseděly jsem u jednoho stolu a já opět cítila nezapomenutelnou dobrotu tvých dlaní.

 

Slíbila jsi, že se zítra na tem mumraj přijdeš podívat.

 

„Promiň, málem jsem zapomněla Tě pozvat“ omlouvám se zamotaná v závoji osvobozujících slz.

„Ale nezapomněla. Copak bych jinak byla tady?“ řekla jsi a byla jsi pryč.

 

Venku mezitím tam nahoře kulisáci vytáhli tu mlžnou oponu a ukázali o kousek krásy více.

 

Od jídla se neodchází, já vím – můj anděli. Má babičko.

Jdu dojíst to své vajíčko.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595534112-nahled-barley-field-1684052-1280.jpg

Je časné ráno.

S opětovným úžasem i dnes hledím na nově vyvěšené dílo.

V jeho galerií obrazů je vše tak originální a neopakovatelné. Nemůžu se vynadívat.

 

V ruce držím svou permanentku s neznámou dobou platností pro každodenní vstup.

Tiše stojím před dechberoucí krásou. Tajně doufám, že má permanentka bude platná ještě spoustu let. 

 

Odcházím od okna vedoucího na východ a šťastně nastupuji do nového dne.

 

Nad galérií se klene duhový nápis: tady vystavuje Bůh.

Sdílet článek | Přidat komentář
1596131074-nahled-number-170404-1280.jpg
Zamyslela jsem se. To samo už o sobě nevěstí nic dobrého. Zamýšlím se často. Zda je to přínosem i pro mé okolí se raději neptám, neboť nemám ráda negativní reakce.
Hned po výskoku z postele jsem se zamyslela nad tím, proč ten výskok není vyšší a hbitější. Odpověď přišla rychleji než bych čekala a přímo z úst samotného Mistra. Z rádia se na mě linula krásná melodie a pravdivá slova "To stárnutí zrádné…..".
Uspokojená odpovědi dávám si snídani. Ulomuji si čokoládu a zajídám kouskem masa připraveného na oběd. Pro dokreslení báječného jitra mažu své ztuhlé tělo dárcovskou dárkovskou soli a zálibně se dívám na lázeňské oplatky.
 
Ráda dělám to, co mě baví
Mě baví psaní. Začalo to někdy v první třídě. Jenže ouha, začala jsem psát intuitivně. To znamená levou rukou. Prý píše se pravou. Poslouchat se musí. Píšu pravou, ale intuitivní to, co cítím. Pak jsem začala psát na stroji. Rychle a zběsilé. Jak jsem žila, tak jsem psala. Občas s překlepy. Oprava je vždy možná. Čistých listů zatím je dost.
 
Mezitím stroj časů odvál i můj stroj psací a přivál nízkoprahovou klávesnici notebookovou. Prsty kloužou jemněji a pomaleji. S rozvahou a pohodou. Jak žiji, tak píši. Občas s překlepem. Čistých listůna hromádce ubylo, ale zatím ještě jsou. Však naučila jsem se šetřit s papírem.
 
Je 22.02.2020 10.00. To je inspirace. 22 let v jednom zaměstnání s malou přestávkou. Únorová dvojka napovídá, že dva jsou ideální počet - na radost, na bolest, na sdílení a milování. 20+20+10 je můj věk. Čas mezitím poskočil. Je 10.07. a vy tím pádem víte, kdy mi máte donést kytici.
 
Přes repro retro bedny Mistr dnes hýří vtipem -"Je jaká je….." Ano. Jsem. Jsem jaká jsem a dokonce ani já, občas nevím, stejně jako hlavní hrdinka, jak se zachovám. A přesto každý den "Stokrát chválím čas". Neúnavně padám dolů, jak podzimní listí. Znovu a znovu vstávám, protože i když jste občas dole, věřte, že je to to nejlepší místo na odraz nahoru.
 
Co pro dnešek pro mě chystá život, to zatím nevím.
Dnešek jsem věnovala svým dvojkám.
Kupodivu nebrouzdám na stránkách plastické chirurgie ani spodního prádla.
Přesto - cítím, že je to výzva.
 
Neboť uznejte, že tolik dvojek v kalendáři není jen tak.
Sdílet článek | Přidat komentář
1596133724-nahled-blond-1837062-1280.jpg
Otevřel jsem šuplík v kuchyni.
V levé ruce držím vychlazené pivo, pravá popaměti sahá po otvíráku.
„Au!“ Řízl jsem se o nůž.

„Dobře ti tak,“ naskočí mi v hlavě hlas mé bývalky.

 

Nikdy bych nevěřil, že po deseti letech manželství dám za pravdu své protivné matce.
„Ano, neměl jsem si Dianu brát, máš pravdu, mami,“ opakoval jsem jako kolovrátek pokaždé, když jsem byl u ní.

 

Ani ve snu by mě nenapadlo, co se může z té krásné okouzlující dlouhonohé blondýny se jménem bohyně stát.
Začátky byly fantastické. Tělo modelky, tvář anděla. Sex – ach, Bože můj…!!!
První facku jsem obdržel právě při něm.
Já blázen se domníval, že to bylo v zajetí vášně. Dokonce i první žárlivé scény mi přišly roztomilé. Mé ego dotýkalo se hvězd. Jenže když někdo dostává hysterické scény pokaždé, jakmile se přiblížíte k jakékoliv jiné ženě, začíná vám to být divné.
Prodavačky, lékařky, spolupracovnice i uklízečky v mé firmě již dávno věděly, kdo je má žena. Její stav se zhoršoval. Nebo spíše můj stav? Upřímně – neznám chlapa, který by se chtěl přiznat, že je obětí domácího násilí.

 

Svůj poslední počin přehnala. U soudu bylo jasně prokázáno, že bych po Dianiném zásahu své auto s tak dobře upravenými brzdami fakt neubrzdil.
Válka Roseových po česku. Rozvod byl šílený, ale rychlý. Dianin odchod za mříže na sebe naštěstí taky nenechával dlouho čekat.

 

„Sakra, přemýšlím nad hloupostmi a pivo pořád není otevřené. Kde je ten otvírák?“

Nechápu proč, ale nemůžu ho najít a láhev otevřu nožem.

 

Jdu do ložnice ustlat peřiny, co jsem ráno nestihl. Ve dveřích zůstávám překvapeně stát.
„Copak už jsem se vážně zbláznil?!“ Dívám se na ustlanou postel.
Kroutím hlavou.

 

Na toaletu jdu automaticky potmě.
„Proboha. Co se to děje?“
Slyším, jak mé tělesné kapky padají k zemi. Prkýnko je vzorně zavřené.
Do nosu mě udeří nenáviděná vůně dámského Dioru.

 

Pak už jen tma.

 

Jako z šílené dálky vnímám nad svou hlavou sirénu sanity a útržky z poledních zpráv z puštěného radia…
„…uprchlá Diana K. je 180 cm vysoká, štíhlá blondýna…

Sdílet článek | Přidat komentář
1596134210-nahled-beautiful-2315-1280.jpg
"Wau, no to byla teda šupa!“
Jsem divoká. Nedívám se vpravo, vlevo a přehlídla jsem nedovřené dveře. Rána to byla parádní. Což potvrzovala i boule na čele. Rázem jsem se stala jednorožcem.

A o tři týdny později....

 

"Katko, už jsi to někdy měla?“ ptám se mé kamarádky.
„A co jako?“
„Lítající mušky před očima a stříbrné záblesky.“
„No občas se přede mnou blýskne můj muž,“ zasměje se kamarádka a pak zvážní.
„A nemůžeš to mít po té ráně do hlavy?“
„Můžu,“ odpovím a není mi přímo do zpěvu.

 

Lékař Google mi bere poslední zbytky mého úsměvu, když si v klidu píše: „Plovoucí mušky doprovázené záblesky v očích patří mezi příznaky odchlípení sítnice,“ a jako by se nechumelilo, pokračuje dále. „Odchlípení sítnice je léčitelný stav. Musí však být rychle ošetřeno, jinak může nastat zhoršení zraku a v nejhorších případech i oslepnutí.“

 

Na nic nečekám a vytáčím číslo oční ambulance.
„Ano, sestřičko, ráno tam budu.“

 

Jenže mezi večerem a ránem je ještě noc. Neprospalá noc. A já si najednou uvědomuji, co by se dělo, kdyby se život obrátil vzhůru nohama. Ponořil ze světla do tmy. Lusknutím prstů. Malým odchlípnutím…

 

Tu noc chodím po bytě a uvědomuji si, jak strašně jsem bohatá. Zkouším zavírat oči.
Svůj byt znám. Vůně cítím. Zvuky slyším. Dotýkám se všeho.  Najednou se mi z rukou stává metr. Proměřuji si, jak širokou mám chodbu. Předpažím je před sebou a jsou mou ochranou. Zkouším se v naprosto známém prostoru svléci, obléci, vykoupat, najíst, napít, pustit hudbu. Zkuste to. Svlékání jde. Oblékání taky. Jen ta kombinace nevyšla a vypadám jako šašek. Při vstupu do sprchového kouta si ukopávám palec. Vlasy si vysouším fénem, ale jak vypadám, to je záhadou. Namalovat se nemám šanci. Čistím si zuby. Pasta je všude, kam se podíváš. Vlastně nepodíváš.


Pouštím si hudbu. Volume je na maximu. Chudáci sousedé. Ráda bych to ubrala, ale které tlačítko je to správné? Cítím vůní ohřívaného jídla, ale který hořák mám vypnout? Jdu si ustlat peřiny a houpu se. Samozřejmě nedobrovolně. Kdo mi dal do cesty to houpací křeslo? ptám se pro sebe. Chci vyťukat číslo na mobilu. Bohužel. 

Chce se mi brečet. Ale nemůžu se strefit do krabičky s papírovými ubrousky.

 

Těch bláznivých věcí, které by se šmahem staly zoufalými, je tisíc a jedna. Tisíc a jeden problém. A to jsem ještě ani nevyšla před dveře mého bytu. Na společnou chodbu. Do výtahu. Na chodník. Na silnici. Do autobusu. Obchodu. Do života.


Tu noc jsem nespala.

 

„Tak paní Mocková, zkontrolovala jsem vám oko ze všech stran. Vše je v pořádku. Ale každopádně je dobře, že jste přišla. Váš problém může být způsoben poklesem tlaku, bouchnutím do hlavy, problémy s krční páteří,“ hovoří má oční lékařka a já mám pocit, že slyším andělskou hudbu. „Pro jistotu se zastavte na kontrolu za čtrnáct dnů,“ zní mi ještě v uších.

 

Vycházím ven. Nikdy v životě jsem neviděla tak nádherný podzim. Míjím lidí a usmívám se. Jsem jednoduše šťastná.

 

Neboť ke štěstí, k opravdovému štěstí potřebujeme opravdu tak bláznivě málo.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.12.2019
1596133288-nahled-ascension-1568162-1280.jpg

"Ahoj.“
„Ahoj.“

 

„Jak se máš? Já jsem dneska docela unavená. Ale šťastná. Promiň,“ řekla jsem v rozpacích. Usmála ses.
„Tak to jsme na tom stejně. Lítala jsem celý den. Taky už jsem pěkně unavená. Jsi šťastná? To já přece vím.“
Nikdy jsem neviděla krásnější úsměv.

 

"Uhni" řekla jsi a sedla jsi si ke mně na postel. Zasmála jsem se.
„Jsi neuvěřitelná. Přijdeš si, kdy chceš, odejdeš, kdy chceš, posadíš se, kde chceš a já tě navzdory všemu vždy ráda vidím.“
„Je fajn, že máme za sebou ty trapné formality a konečně si tykáme,“ řekla jsi a rozesmály jsme se obě. „Byl to fičák. Dneska jsem proletěla snad celou galaxii. Mám práce až nad hlavu, ale zvládám to v pohodě. Je to tady zvláštní, víš?“

Tentokráte jsi Ty nestačila ukrýt rozpaky.

 

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě a opět jsme se rozesmály.

 

„Jak mu je?“ zeptala ses zbytečně.
„Smutno,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Je náš, viď?“
„Ano, je náš.“

 

Turecký sed vyhovoval nám oběma. Nějak jsme se obě kroutily. Mně bolely záda a Tobě se špatně sedělo, od doby, kdy Ti chybělo tělo.
„Hele, já se jen tak proletím a protáhnu křídla, nevadí?“ Na chvíli ses vzdálila a láskyplně jsi mi věnovala nádherný vánek.
„Jsi nádherná, víš?“ řekla jsem upřímně. Usmála ses…
„Jsem přece anděl.“
Podívala ses na své nebeské hodiny bez ručiček.
„Už musím. Tak zase někdy příště.“
Spočinutí v objetí Tvých andělských křídel.
Tak neuvěřitelné.
Tak opravdové.
„S Bohem…“ loučí se pro dnešek se mnou Tvá ozvěna.
S Bohem buď, anděli, s pánem Bohem…

Sdílet článek | Přidat komentář