NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595356597-nahled-asparagus-1307604-1280.jpg

„Guten Morgen“ chtělo by se mi říct, neboť je před námi úterní návštěva do sousedního Německa. Čeká nás německá oblast Saského Švýcarska, pevnost Konigstein, vyhlídková terasa Bastei se skalním mostem Basteibrucke, hradem Neurathen a sladká tečka na závěr pro ty, kteří nejsou v dietě – lahodná zmrzlina v lázeňském městečku Bad Schandau.

 

Počasí je jako vymalované. Musím říct, že pevnost mě nadchla. Jak praví moudrý letáček, nachází se na ploše 13 fotbalových hřišť a patří k největším pevnostem v Evropě. Ve výšce 247 metrů nad Labem nabízí kombinaci přírody i kultury. Všude kolem nás je 800 let života na pevnosti. Ve výtahu, který nás vyváží nahoru si dávám svou ovocnou svačinku, pozdější oběd opět vyplňuji slimbelkami. Zjišťuji, jak jsou výhodné pro cestování a příště si jich u mé milé poradkyně zakoupím určitě více do zásoby.

 

Po obědě se vydáváme na vyhlídkové terasy a další zajímavostí naplánované pro tento den. Jedna z účastnic má zapnutý krokoměr, takže je jasné, že i dnešní den máme našlapáno okolo 10-12 kilometrů a jemně unavení se vracíme na základnu. K večeři se samozřejmě vyhýbám polévce zcela, druhý chod vybírám ten nejméně nebezpečný. Pro dnešek květákový mozeček. Mozeček navíc se vždy hodí. Přílohu v podobě brambor nechávám ladem, buchty si nevšímám. Jenže opětovně je tady krásný večer a naše trojice již sehraná. Musíme si ještě dopovídat vtipy ze včerejška a kde jinde, než v blízké pivní baště. No nic…. přejdu raději volně ke dni dalšímu – středě.

 

…. „kdepak ty ptáčku hnízdo máš, skrýš a zázemí, vždyť ještě léčky málo znáš, málo zdá se mi“… rozněžněle si v duchu zpívám, když se procházím provoněnými zahradami zalitými sluncem u barokního zámku Moritzburg a marně zkouším střevíček Popelky…. Je mi pohádkově krásně.

 

Když střevíc tlačí více než je zdrávo, loučím se s romantickou podívanou a s ostatními poslušně nastupuji zpět do autobusu a těším se na Drážďany. Naše báječná paní průvodkyně nás seznamuje s obrazárnou Zwinger, klenotnici, Semperovou operou, kostelem Frauenkirche. V Muzeu míšeňského porcelánu si vybírám, do které mísy by se mi líbilo servírovat zeleninový salát a z Labských teras se kochám okolím. O obědě tentokráte pomlčím, tyčinky se vůbec nedostaly ke slovu. Paní průvodkyně nás zavedla na typickou drážďanskou klobásu a pivo. Já se fakt bránila. Držela se zuby nehty, otáčela hlavu na stranu, tvářila se, že tam nejsem, no a pak jsem ji sežr….    Odpolední ovocnou svačinku jsem samozřejmě nevynechala, večeře byla light, jen kuřecí steak se zeleninkou. No, tak už se na mě za tu klobásu, nezlobte.

 

Nevím, čím to bylo, ale Drážďany mě unavily nejvíce a věřím, že se k tomu velkou měrou přidala i tíha svědomí za tu drážďanskou hříšně dobrou specialitu. Auf Wiedersehen….

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 19.09.2018
1595356457-nahled-orange-1995056-1280.jpg

Natur House míní, dovolená mění. Tak už to bývá. Úmysl na první pohled zdá se skvělý, jenže to by na světě nesměly být nástrahy lahodných chutí či vůní. Ale pěkně po pořádku.

 

V pondělí nás čekala Naučná stezka Růžová, která měla být dlouhá 10 km. Ke švédským stolům jsem si donesla své vlastní suchary, dala si plátek šunky, plátek sýra, zeleninu  a trochu neslazeného jogurtu. Tuto větu již nebudu opakovat, ale věřte mi, že skladba mé snídaně se po celý týden nezměnila a zůstala mi tak jedinou jistotou. Zapila jsem to vydatně černou kávou a mátovým čajem a mohla se jít připravit k nástupu do autobusu. Tam už čekali ostatní účastníci zájezdu. Procházka stezkou zdála se být mírnou a nenáročnou, nicméně než jsme dorazili zpátky k autobusu, někteří již tvářili se kysele, někteří dokonce i hlasitě nadávali a byli tací, kteří trucovitě seděli, unaveně vzdychali a nechtěli se vrátit spořádaně do autobusu.

 

Jediná naděje byla, že kousek od místa našeho působení se nacházejí dvě hospůdky, kde je možné se chvíli občerstvit. Jaké však bylo naše zklamání, když obě nejenže zely prázdnotou, ale především se chlubily velkým zamknutým zámkem na dveřích. Smutně jsme se ploužili do místní mydlárny Rubens, kde nás čekalo velmi příjemné a zajímavé povídání a možnost utratit těžké peníze důchodců i jejich mladších ještě pracujících přátel. Obtěžkání voňavými mýdly a olejíčky vraceli jsme se zpět a těšili se na večeři. Během dne jsem poctivě dodržovala ovocné přesnídávky a oběd jsem vyplnila dvěmi tyčinkami slimbelkami.

 

U večeře se střídaly polévky s předkrmy, takže když jsem viděla před sebou kupu salátu, zaradovala jsem se jako králík a vrhla se na připravené jídlo. Ostatní, nevím proč mé nadšení nesdíleli.

 

Nastal večer. Parta nejstarších seniorek, které jako by z oka vypadly Troškovic paní Kelišové se odebraly na kutě. Ale co s načatým večerem. Při procházce naučnou stezkou spřátelila jsem se s paní, která taky byla sama. Byla to nonšalantní dáma, se kterou jsme se v prvých dnech poněkud nestihly představit a pak již to nemělo ani cenu. Říkali jsme ji všichni „paní z Liberce“ a já ji ještě přejmenovala vzhledem k její předdůchodové kariéře na „manažerku“. Jediný volný muž, který také ještě nebyl v důchodu byl náš řidič, takže jsme v této svaté trojici vyrazili do místní pivnice. Ta byla sympatická hned ze dvou důvodů. Za prvé byla velmi blízko našeho hotelu a za druhé měli na čepu 10 druhů piv. No uznejte, že provokovat v tomto prostředí bílým vínem, čistou vodou či snad dokonce kefírem s Fibčou by bylo nejenže provokativní, ale naprosto neslušné. Takže jsme opatrně zahájili degustaci. Tímto bych ukončila vyprávění pondělního dne a nenápadně přešla ke dni dalšímu.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 17.09.2018
1595355824-nahled-olive-oil-968657-1280.jpg

Dneškem začínám hřešit. Tedy, co se jídla týče. V jiných oblastech hřeším průběžně a ráda, neboť jsme jen lidé a k těm občas nějaký ten hřích neodmyslitelně patří.

 

Po páteční euforii z úspěšné kontroly jsem se velmi rychle sžila s Čikitou. Pravda, musela jsem přeprogramovat své myšlenky ze dvou štamprliček Levči ráno a večer na dvě Čikity před obědem a dvě před večeři. Samozřejmě sobota ráno a já naučeně, ještě se zavřenými očima lupnula dvě Čikity. V tu ránu mi to došlo, takže jsem je urychleně vyplivnula a decentně je dala stranou připravené na dobu oběda. Poněvadž jsem v sobotu vstala později, dala jsem si pouze jednu snídaní ve formě dvou toustíku a 125 g tvarohu light.

 

Dopoledne jsem se podívala k polským sousedům. Cestou jsem chroupala švestičky a na místním tržišti koupila si nové kalhoty o číslo menší, heč. Dívala jsem se na zahraniční krásnou zeleninu, ale poněvadž se vydávám na cesty, nechala jsem zeleninu zeleninou a koupila si rybičky ve vlastní šťávě.

 

Doma na mě již čekala zeleninová polévka s vajíčkem. Určitě si vzpomínáte, jak jsem udělala v prvopočátcích chybu a polévku snědla bez vajíčka. Chybami se člověk učí a já před servírováním zodpovědně stála u slepičky kropenaté a čekala než mi vydá svůj produkt. Ze zbytku zeleniny poklidně odpočívající v mé lednici jsem si udělala ještě bonusový salát, neboť jsem děvče spořivé a nerada vyhazuji jídlo do popelnice. Poté jsem se dala do balení kufru a přemýšlení, co vše si sebou vezmu z nabídky Natur House.

 

Celá unavená jsem si uvařila kafe a dala si odpolední svačinku ve formě ananasu. Na cestu si balím připravené suchary, které si budu nosit k švédské snídaní na dovolené.  Budu asi jediný exot, který na snídaní ve formě švédských stolů přináší, nikoliv odnáší.

 

Rovněž si balím Fibču a taky malinkou lahvičku, do které si budu Fibču dávkovat a nosit sebou, abych si jí po obědě a po večeři mohla zobat. Tentokráte bez kefíru. Uznejte, nosit sebou ještě kefír, to už by mě asi šlak trefil. A až sním všechny přibalené hrušky, obávám se, že pochopím, jak dá se střílet i bez pušky. Do příruční kabelky vkládám Čikitu a jeho kámošky slimbelky.  Vypadá to, že mám sbaleno. Na večeři zbytek zeleninové polévky s příspěvkem místního drůbežího spolku. Zbytek kefiru s Fibčou a mířím na kutě.

 

Nedělní vstávání ve čtyři hodiny není zrovna to, co bych si přála. Ale představa nového dobrodružství mě staví na nohy. Vařím si matový čaj a kafe. Tři sušenky a vzhůru na cesty. Od této chvíle si dovolím své dietní zkušenosti obohatit rovněž cestovatelskými, ať máte motivaci nejen hubnout, ale i shlédnout něco pěkného.

 

Nástupní místo je pro mě -  jak zpívá Yo Yo Band - … „tam v Karvinééé“ a před šestou ranní již sedím na sedadle zájezdového autobusu. Na první nástupní stanici jsem kromě paní průvodkyně a pana řidiče – což znamená dvou nejdůležitějších účastníků tohoto zájezdu – potkala ještě jednu sympatickou paní. Měla jsem radost, že taky jede sama, do té doby, než mi řekla, že kamarádka nastoupí v Havířově. Ach tak. Pak jsem se ještě dozvěděla, že už tak jezdí dlouho a že ten čas tak rychle utíká, že už mají 50 let po maturitě. Ach tak.

 

Ani nevím proč, začala jsem se trošku obávat věci příštích.

 

Paní průvodkyně mi radostně sdělila, že zatím sedím sama. Teď, když to píšu, jsem pochopila, že její „zatím“ znamenalo asi tento zájezd, na příštím zájezdu třeba budu sedět s někým. Neboť až do cíle, to je na druhý konec republiky jsem zůstala sedět sama.

 

Okolo sedmé ranní jsem si dala na svém luxusním dvousedadle dva tousty se šunkou. Než jsme dojeli na poslední sběrné místo, byla doba svačinky a já ještě z domácích zdrojů snědla mandarinku a švestku. No a teď to přijde. Doba oběda se nezadržitelně blížila, Čikitu jsem již sezobla a zastavili jsme na benzínce. Zoufale jsem hledala z jejich nabídky něco vhodného. Nakonec zvítězil toust s tuňákem a vejcem, ale je jasné, že tento toust fakt nebyl the best.

 

Když jsem kousala do toho naprosto nevhodného pečiva, připadala jsem si jak nevěrný manžel chycený při činu a navíc ještě v situaci, kdy to vlastně ani nestálo za to. Prostě průser a ještě zbytečný.  Už za jízdy křupala jsem Fibču z dlaně a zapíjela vydatně vodou. Odpolední svačinkou ve formě hrušky jsem snad nic nepokazila.

 

Mezitím se paní průvodkyně zeptala, zda by se mezi přítomnými našel dobrovolník, který by ji pomáhal po večeři vybírat a zapisovat peníze za vzdušný poplatek, na výlet do sousedního Německa, za pojištění léčebných výloh do zahraničí a také eura na vstupy v Německu. Se skromností sobě vlastní nabídla jsem ji své služby a ta dobrá žena radostně přijala.

 

Poté jsme navštívili Národní přírodní památku Pánská skála s čedičovými varhany v Kamenickém Šenově a také Sklářské muzeum. Dozvěděli jsme se něco z historie rytého a broušeného skla. V místní prodejně byla možnost zakoupit si skleněné suvenýry na památku. Vzhledem k tomu, že mě ještě stálé tížilo svědomí ze snězené zapovězené veky koupila jsem si … co jiného … než těžítko. Ale je vážně pěkné.

 

Dojeli jsme do cíle – Děčína, zde náš pobyt začíná.

 

Mám báječný jednolůžkový pokoj. Našla jsme místní supermarket a zásobila se pitnou vodou, ovocem, paprikou a sedmičkou kvalitního suchého bílého vína …. jaj, nebijte mě, prosím. Však mám dovolenou, přeci. A navíc – já vás varovala hned první větou. Psala jsem přeci, že začínám hřešit, takže není důvod se divit.

 

Přišla doba večeře. Tříchodové večeře – polévka, hlavní chod a zákusek. Podle hesla „borec na konec“ dorazila jsem do jídelny jako poslední. Paní průvodkyně mě usadila ke stolu tří žen, z čehož jedna vypadala, že je zde převlečena za benjamínka zájezdu stejně jako já. Na stole připraveny talíře na polévku. Zůstávám ledově klidná. Přichází číšník a nalévá polévku. Jen tiše šeptnu … „ó děkuji, polévku nebudu“…. a dívám se, jak zmateně odchází k dalšímu stolu.

 

V mezičase zjišťuji, že moje mladá spolustolovnice je dokonce ještě o něco málo mladší než já. Pro opravdické zvědavce prozradím, že o dva roky. Počkám, až sní svou porci polévky a srdečně si tykáme. Během cesty jsme asi obě pochopily, že jsme se tak nějak omylem ocitly v seniorském klubu. Další dvě spolustolovnice jsou pravděpodobně její starší příbuzné. Nicméně moje mladá kamarádka má stejně jako já pokoj jen pro sebe a nespí se svou rodinou na přistýlce.

 

Číšník se opět vrací, odnést talíře (u některých naprosto čisté) a podává hlavní chod. Kuřecí maso na žampionech a hranolky. Pouštím se do masa, hranolky těžce ignoruji a odsouvám je nejen na kraj talíře, ale málem až na okraj společnosti. Tím je pro mě dnešní večeře u konce.

 

Nikoliv však pro zbytek zájezdu. Rozdává se sladkost v podobě zmrzliny se šlehačkou. Jsem klidná jako želva. Ptám se svých spolustolovnic, zda se o mou porci poperou nebo ji mám rovnou odmítnout. Odpověď je jasná „neodmítat“. Děvčata jsou rozhodnuta o mou porci zmrzliny bojovat. Starší příbuzná okamžitě organizátorsky rozděluje mou šlehačku a zmrzlinu mezi sebe a juniorku a všichni jsou spokojeni.

 

Ještě splnit slib a spolu s paní průvodkyní vybrat požadované peníze. Vše nám jde pěkně od ruky a po sečtení všech příjmů jsme došli k radostnému zjištění, že se vybralo přesně tolik, kolik mělo, ani více ani méně. S pocitem dobře vykonané práce se loučíme a odcházíme do svých pokojů.

 

Já si po příchodu dala Fibču a hodně hodně vody.  Teď si tady s Vámi píšu a k tomu obrovskému množství vody si dávám i trošku toho hříšně dobrého Rulandského. Věřím, děvčata a chlapci, ve Vaší loajalitu. Nepráskněte to na mě.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 15.09.2018
1595355524-nahled-fruit-2305192-1280.jpg

Pátek – den kontroly je tady, jdu ukázat, jak vyspravila jsem si vnady. Tradadadáááá…. Přijímám první gratulace…. A tvářím se dost pyšně. Ale nebudu předbíhat. A už vůbec ne sama sebe.

 

Takže ranní rituál – Levča – 3 sušenky – 2 toustíky + tvaroh proběhl v pohodě a po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo. Vlastně stalo. Proběhlo dojemné loučení s Levčou. Konec štamprlíčkových časů nastal a já smutně hladila prázdnou skleněnou lahvičku, kde už po Levči nezůstala ani kapka nazmar. Dopoledne jsem posvačila švestičky bez pecičky a než se nadála byl konec dnešní pracovní doby. Místní kostel hlásil pravé poledne. Poobědvala jsem kuřecí kostky a rajčato-cibulkový salát s bazalkou a medvědím česnekem. Mezitím jsem se psychicky připravila na první zkoušení a na cestu si dala Fibrokyškový huhu kokteil.

 

Na kontrolu jsem dorazila přesně. S milou paní poradkyní jsme se srdečně přivítaly. Po veselém úvodu nastala hodina pravdy a já šla na váhu. Výsledek? I přes mé neuvěřitelné pražské kopance se úspěch dostavil. Beru si do ruky kartičku se svými intimními záznamy a jdu se chlubit. Váha -2,10 kg, pas – 3 cm, břicho – 2 cm, boky -3 cm. Plácám se po rameni. Jak říká můj rusky hovořící kamarád „ty maladěc“. Motivace k pokračování je veliká. Příští týden bude velmi improvizační, neboť mě čeká spoustu výletů. Sama jsem zvědavá, jak se s tím poperu.

 

Namísto odešlé Levči dostávám Chitosan. Tentokráte žádné štamprle, ale poctivé pilulky v pevném stavu. Nějak mi ty oficiální názvy nejdou zapamatovat a tak si ho volně pro své účely přejmenovávám (Chitosan…. čtu Čitosan) a hned mám pana Čikitu. Můj nový parťák bílý je jak sníh, když kila půjdou dolů, uslyší můj smích.

 

Milý Čikito, vítej v mé kuchyni,  v mém pracovním šuplíku a v mém životě. A aby Ti u mě nebylo jakožto nováčkovi smutno, přidávají se k Tobě nové nevyzkoušené bezkonkurenční tyčinky Slimbelky – vynikající do kabelky. Namísto svačinky či oběda. Příchuť vybrala jsem si čokoládovou (to je, co?), oříškovou, jablíčkovou, kávovou a citrónovou. Já fakt umím žít.

 

Loučení s báječnou paní poradkyni nebralo konce a už teď se těším na příště. A jak budu bojovat v nadcházejících dnech se určitě brzy dozvíte.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 13.09.2018
1595354496-nahled-diet-695723-1280.jpg

Je večer. Zrovna jsem přišla z oslavy narozenin. Už vidím Vaše zvídavé obličeje s otázkou na rtu… „jak to asi dopadlo???“.

 

Sedám k počítači a pouštím si hudbu. Známé tóny se rozléhají po okolí…. „kávu si osladím o trochu víc…“ – teda pane Karle, no to snad nemyslíte vážně??? Další hudební kousek už dostávám záchvat smíchu. Po mé dnešní směsi brokolice a jiné zeleniny Karel přidává … „dám dělovou ránu, bum, bum, bum, bum….“ Nevím, zda nezměním interpreta. Jenže co dodat, když se od Evy dozvídám…. „že mám boky jako skříň???“

 

Raději se v myšlenkách vrátím k včerejšku a dnešku. Středa – plán byl jasný – na dopolední svačinku švestky, na odpolední mandarinky. Jenže pak kouknete do lednice a vidíte, že je potřeba spotřebovat zbytek melounu a taky jablko, které si už v lednici na polici vysedělo i své inventární číslo. Jo, jo… dobrá hospodyňka i pro kus melounu klidně skočí.

 

Ráno jsem začala klasicky štamprličkou Levči, třemi sušenkami a posléze dva toustíky se dvěmi plátky šunky (pozůstatek z leča). Místo švestiček z naší zahrádky, jablíčko. Nemůžu si pomoci, ale mám pocit, že pořád jím. Tomu se říká, pánové a dámy, dieta. S tímhle klidně půjdu do světa.

 

V poledne vyrážím do ulic – prvně s naději na zajímavý nákup na selský rynek, kde kromě burčáku, domácího vína, domácích klobásek a smažených bramboráků nenajdu zhola nic pro můj mlsný jazýček.

 

V cuku letu vcházím do prodejny zdravé výživy, abych se optala, zda nemají štíhlé nudle, vegi steak, tempeh, setian či robí maso. Ale co to? Fronta je až ven. Copak všichni začali navštěvovat své milé výživové poradce Natur Housu??? Vzdávám to, čas mě tlačí. Tak alespoň nakoupit pár krabiček na přenos jídla. Krabičky – nejsou. Je čas vrátit se s nepořízenou zpět. Vypadá to, že zbláznil se svět.

 

Doba oběda se nezadržitelně blíží a králíčka střídá kuře stokrát jinak. Tentokráte dušené kuřecí kostky + 300 g vařené zeleniny. Talíř je přeplněn. Já taky. Po chvíli samozřejmě Fíbčové kuličky tentokráte s paní Kyškou. Pracovní doba utíká jako zběsilá a je tady doba svačinky. Nesu si vidličku….. zapíchnutou v kostce melounu. Další den se chýlí ke konci a já odjíždím na úpravu nehtů. Neuvěříte, o čem si s paní pedikérkou povídám. No, o čem asi???? Malá nápověda … začíná to na NH.

 

Nepíšu to proto, že bych se chtěla pochlubit návštěvou salónu, ale aby vám bylo jasné, že jsem opět domů přišla později.

 

Cestou zastávka v obchodě pro kefír (tolik kefíru jsem nevypila za celý svůj život). Statečně otáčím hlavu na druhou stranu, když procházím se svým nákupním vozíkem kolem vonících houstiček. Nevěřícně zírám do košíku souseda – cola, tlačenka, buřty, pivo, chipsy – a zase do svého – bazalka, kefír, tofu, šunka 92%, kuchyňské utěrky – však víte, že mi všechno padá z ruky. Můj pohled skáče z košíku do košíku a hraji hru „najdi deset rozdílů.“

 

Po příchodu domu zjišťuji, že doba večeře už úpěnlivě klepe na dveře, takže vybírám rychlejší verzi – zeleninový salát s ananasem a tofu. Voda na čaj se už vaří. Ještě uvařit brokolici k zítřejším kuřecím kostkám a jdu krabičkovat. Tu ohranou písničku o kefíru a Febči jste už myslím někde slyšeli, takže ji pro dnešek nezazpívám, ale věřte, že proběhla. Za 2-3 hodinky nastává doba spánku.

 

Něco neuvěřitelného Vám musím říci. Je to tak zvláštní, že nevím, zda to není tajné. Nejenže jsem pořád sytá, ale začínám mít čím dál tím více energie a navíc, po téměř deseti létech problémového spánku poslední noci spím jako normální člověk. Pokud i tohle dokáže změna stravovacích návyků, začínám věřit na zázraky.

 

Dnes jsem obědové menu zaměnila jinou zeleninou, místo salátku byla vařená brokolice, dušené kuřecí kostky ještě dnes měly své čestné místo na mém talíři. Na svačinku jsem měla mix zbytečku melounu a ananasu rozdělen na dopolední a odpolední část.

 

Dnešní čtvrtek se nesl ve jménu oslav mé báječné přítelkyně z dětství. Mít stálé přátelé z dětství je nádherný a vzácný dárek. A dnešní den byl navíc narozeninový. A ta milá osůbka mě ještě pozvala do zajímavé restaurace v Havířově. Ráda navštěvuji nová místa, takže jsem se těšila dvojnásobně.

 

Nádherné, zajímavé, inspirativní a velmi kreativní prostředí. Usadily jsme se a začaly studovat jídelní a nápojovou nabídku podniku. Voda s mátou a citronem, káva černá bez přísad. Poté jsem si objednala kuřecí steak a grilovanou zeleninu. A nyní – nejvyšší čas se opravdu pochválit. Ani decinka bílého suchého vína. Přemýšlím, kdy naposledy jsem tak pěkně oslavila narozeniny, aniž bych musela dodržovat zákaz alkoholu z důvodu řízení motorových vozidel. Snad v ranné pubertě? Z ní jsem občas ještě nevystoupila, takže je vše v naprostém pořádku.

 

Hned vedle podniku byla kouzelná prodejna zdravé výživy. Jako suvenýr z výletu dovezla jsem si řezané koření medvědí česnek a vegetariánskou pomazánku (kořenová zelenina+kurkuma).

 

Vláknina je již snědená, ještě uvařit čaj, ať mám co popíjet. Nezbývá než Vám popřát krásnou dobrou noc. Zítra mám svou první kontrolu. Jsem moc zvědavá, jak dopadnu.

 

Zítra mě čeká první zkoušení.

Bude probíhat měření i vážení .

 

Probereme všechny chyby i nástrahy.

Do dalších dnů popřejeme si mnoho odvahy.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 11.09.2018
1596048395-nahled-key-to-the-heart-5142327-1280.jpg

Unaveně jsem si sedla na sedačku a z kabelky vytáhla dopis, který jsem našla ve schránce.
„Ahoj holky a kluci,“ četla jsem, „náš třídní sraz se bude konat jako obvykle na stejném místě ve stejném čase. A protože je doba masopustu, volím tematický maškarní oděv. Převlečte se za to, co vás vystihuje, ať se poznáme.“
V první chvíli jsem vůbec netušila, co na sebe.

 

Ten den jsem jela obvyklou cestou z práce autobusem a dívala se kolem sebe. Na křižovatce vedle nás na červenou zastavila firemní dodávka s nápisem ´Velkoobchod s jednorázovými obaly´. OBALY. No to je nápad. Na sraz se prostě zabalíme, obalíme, jak je komu libo.
Domů jsem dorazila úplně nadšená. Z chodby jsem přímo v kozačkách letěla k počítači a sdílela svůj nápad s ostatními.
Den D nadešel. Vlastně den S. S jako sraz.

 

Pomalu jsem se začala balit. Doslova a do písmene. Rudé červené šaty. Zabalit do bublinkové folie. Nalepit nápisy. A vyjít pravou.
Vešla jsem do salónku místní restaurace.
Nikdo se nezměnil. Jedlík Mirek se převlékl za kuchaře. I bez korunky na hlavě bych poznala naší třídní šťabajznu Vilmu.
S naprosto šíleným průhledným gumovým obalem s malou čepičkou na hlavě, průřezem pro oči a ústa ke mně přiskákal nádherný chlap. Na černém triku jsem četla Durex a se slzami od smíchu radostně objala našeho místního playboye Jirku.
„Bože, Jirko, jak to vypadáš?“
„To víš, doba je zlá, bez čepičky už ani ťuk,“ tulil se ke mně Jiří a laškovně na mě mrkal svýma neodolatelnýma hnědýma očima.
Vysokoškolačka Martina v taláru zrovna distingovaně poučovala třídního klauna Jarka, ať se konečně začne chovat jako dospělý.

 

„Tak se ukaž!“ pokřikovali na mě a já se rázem cítila zpátky, tam ve třetí lavici u okna. I přes únorový mráz jsem ucítila tu známou vůni jara, kterou jsem vždy tak citlivě vdechovala z otevřených oken třídy.
Ti mí nádherní parťáci z dob dětství a mládí mě prostě odhalili na první dobrou. Věděli moc dobře, že si nikdy nenechám vzít lásku a přitom se chci ochránit od bolestí. A já tedy obalila své srdce krásně bublinkovou folií.
Srdce v ní je volné a pluje si lehounce ve svém prostoru. Může svobodně dolů i nahoru, všude, kde se mu líbí.
Bublinky jsem polepila z obou stran nápisy „křehké“ a „neklopit“. Místo opasku jsem měla řetízek, který se skládal ze všech písmenek abecedy. Tvořit z písmenek slova a ze slov příběhy, to mě vždycky bavilo.
„No jo, náš třídní pisálek a snílek,“ vítali mě mezi sebou.
Místa u stolu se zaplnila a my začali vyprávět. Jak se kdo má, co kdo dělá a kdy se zase potkáme. Vypadali jsme šťastně a spokojeně.


Vilma líčila, jak se vrátila z Dubaje, Mirek rozdával vizitky své nově otevřené restaurace, Martina všem nabídla vynikající pojistné podmínky z pozice manažerky místní pojišťovny. Tančili jsme a bavili se dlouho do noci.

 

„Kde je Jirka?“ začali jsme se shánět po našem třídním krasavci. Kluci šli zkontrolovat záchodky, my holky běhaly kolem restaurace. Po Jirkovi jako by se slehla zem. Byl čas vrátit se domů.

 

Ráno mě probudilo pípnutí esemesky.

Psala Vilma.
„Na příští sraz nepřijdu. V Dubaji jsem byla tajně s Jirkou.

Před chvíli mi volal. Testy na AIDS vyšly pozitivně.“

Sdílet článek | Přidat komentář
1595354147-nahled-fruit-2367029-1280.jpg

Ufff. Je večer, další dietní den téměř za mnou. Rána již mám docela pěkně nacvičené. Jsou poklidná a v pohodě. Ono s třemi sušenkami žádnou divočinu ani nenaděláte. Vlastně, naděláte. Mě dneska spadly, rozpadly se na ještě menší kousky než původně jsou a já začala skládat bio puzzle. Kdo si hraje, nezlobí. Poskládala jsem si svou snídaní č. 1 a šla ji sezobnout.

 

Začala si balit jídlo do práce. Zjistila jsem, že ať dělám, co dělám, přenosných krabiček není nikdy dost. Do tašky ukládám toustíky na druhou snídaní, tvaroh již čeká v pracovní lednici. Na první svačinku krabička s nakrájeným melounem, na druhou svačinku hruška v pevném stavu. Další krabička se plní Fibčou a sklenice kefírem. To mám po obědě místo zákusku. Obědový králík již na mě v předstihu čeká ze včerejška v práci, tak už zbývá jen sbalit k němu rajčato-papriko-cibulkový salát. Sebou si beru i nabídkový lístek na večeře, neboť jsem pochopila, že se musím řídit heslem „co můžeš udělat teď, neodkládej na zítřek“. V tomto případě to znamená „co chceš k jídlu na večeři, rozmysli si pro jistotu už ráno – a během dne poskládej si správné ingredience“. 

 

V průběhu dne jsem si vytvořila pracovní sešit a uložila jídelní lístky Natur Housu do euro složek. Je to takové malé bezpečnostní opatření, neboť  pokaždé při jejich studiu mi na ně upadne něco z připravovaného chodu – rajče, cibule, kousek šunky.

 

Během dopoledne jsem si vybrala večerní menu – žampiónovou polévku s mlékem. Protože mi doma došla šunka, první mé kroky směřovaly do masny. K šunce jsem rovnou přibrala kuřecí a krůtí maso. Cestou se stavila do prodejny zdravé výživy pro šmakouna a ďobáčky.

 

„Kdo je připraven, není překvapen“ zvesela jsem si notovala a utíkala pro hlavní surovinu dnešního večera. Nebudete tomu věřit, ale v daném obchůdku neměli ani žampiony ani mléko. Zlepšila jsem si náladu alespoň kyškou, švestkami, mandarinkami, kousky květáku a pár cibulemi. Obtěžkaná jako vánoční stromeček vrátila jsem se na pracovní základnu a chystala se na králičí hody. Hody, hody doprovody….. pošmákla jsem si báječně, výtečně a tvářila se statečně. Za půl hodinky jsem si vzpomněla, že je čas tzv. vlákninový. Kefír byl výborně vychlazen a já si křupala, co mi síly stačily.

 

Než jsem ukončila svou pracovní směnu byla již doba svačinková a tak jsem odcházela k autu s hruškou v ruce. Čekala mě kadeřnice, která je již zvyklá, že vždy přijdu s nějakou neuvěřitelnou historkou z natáčení, takže dnes jsem se jí svěřila se svým zdravým stravováním. I když to jídlo zatím popletu, kudy chodím tudy dělám osvětu.

 

Poté malá návštěva příbuzných. Poprosila jsem o černé, neslazené ani nijak obarvené kafe. Při dobromyslné otázce „Chceš chleba?“ se mi zježily vlasy na hlavě a při další nevinné nabídce….“a dáš si vodu se šťávou?“ jsem se zděsila do maxima. Hlava se točí zleva doprava a zprava doleva jako na tenisovém zápase… nenene….. a poté vysvětluji důvod svého tvrdého odmítnutí. Je čas dopít kafe a vyrazit chystat večeři.

 

Změna plánu. Ještě je potřeba zajet s pejskem k lékaři a vše se posouvá. Můj žaludek klepe a hlásí se o slovo. Je bezvadně načasovaný. „Já vím, já vím, že je Tvůj čas, ale miska ještě zeje prázdnotou“ uklidňuji ho tiše a mířím mílovými kroky k domovu.

 

Doma vykládám na kuchyňskou linku všechny potravinové poklady. Takže Levča na zdraví, pohled na hodiny, v mezičase chystám večeři – 300 g zeleninového salátu (rajče, okurka, bazalka) smíchané se šmakounem. Stavím vodu na čaj a dávám dusit kuřecí plátky na rajčatech. Ještě zapsat snědené jídlo za dnešní den a připravit si krabičky na zítřek.

 

Vypadá to, že obměním svačinky, zítra bude dopoledne švestkobraní a odpoledne mandarinkový bowling. K obědu si naservírují kuřecí kostky s vařenou zeleninou a večeře bude asi ďobáčková. Je mi s vámi dobře, ale jak vidíte, mám před sebou ještě kus poctivé práce. Takže vzhůru do toho, půl je hotovo.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 07.09.2018
1595353750-nahled-salad-2756467-1280.jpg

Tak jsem se vrátila z hradu. Tedy přímo z Prahy. Víkend uběhl jako voda a já udělala v rámci hubnutí všechny možné přešlapy. Do pondělního rána jsem byla docela klidná a myslela si, že jsem to s improvizaci zvládla docela dobře. Pak ale zazvonil telefon a na druhém konci veselý hlásek milé paní poradkyně.

 

„Tak jak jste se měla?“ optala se přívětivě.

„Velmi dobře, děkuji za optání“.

 

„A jak jste zvládla dodržovat režim?“ zněla druhá otázka a já se začala rosit jako na potítku   ve škole.

Prvně jsem se začala chlubit páteční večeři. Tím, jak jsem po urputném boji se svou fantazii vykouzlila na talíři uvařené filé s uvařenou brokolicí.

„Kolik bylo toho filé?“ zeptala se mě milé.

„Jeden kousek, 100 g.“

„To je málo, je potřeba kousky dva.“

 

Neohroženě jsem pokračovala sobotou. Tím, jak jsem si ráno dala štamprli Levči a posnídala 3 sušenky. Po hodince a půl následovaly 2 suchary s tvarohem. Pak jsem si celá zblblá do vlaku vzala namísto jednoduchého jednoho kusu ovoce bílý jogurt. I s vlastní lžíci.  Předpokládám, že tato nepochopitelná chybička vyplynula z mé obavy, jak dalece neslušně by mohla vypadat má cesta do Prahy po snědení hrušky. Osvěžovala jsem se čistou vodou. Tedy chápejte, ne po obličeji. Vnitřně. Pila jsem zodpovědně a dost, takže jsem vypadala jako  po náročném flámu nebo začínající diabetik. Cesta z města do ještě většího města utekla jako nic a nastal čas oběda.

 

Kamarádka seděla naproti mně. Její lahodná, vonící až nos málem rvoucí polévka se na mě smála a netrvalo dlouho a smál se na mě i její nádherně smažený řízek přes celý talíř. A když před ním postavili vychlazené pivečko, pochopila jsem, jak cítí se pes, když kouká na své hodující páníčky. Smutně, přesmutně srkala jsem svou černou kávu bez cukru, mléka či dokonce snad smetany. Tvářila se dost labužnicky a vnitřně se přesvědčovala, že tak lahodnou kávu jsem ještě nikdy nepila. Poté mi donesli zeleninový salát, který byl výborný i s kozím sýrem. Kozí produkt jsem s chutí snědla a teprve poté mi došlo, že tohle opravdu „neeee“. Bohužel, pozdě bycha či kozla honit. No a pak už to šlo se mnou celou sobotu z kopce. Nejenže jsem vynechala i druhý kus ovoce, ale k dovršení všeho povečeřela nedělní snídaní 3+2….takže vše špatně.

 

Neděle se snídaní podávanou v ubytovacím sektoru taky nedopadla na pochvalu mé poradkyně, navíc opětovně vynechané ovoce a oběd sice lehký, ale bez bílkoviny. Snažila jsem se vzorně nahlásit, že při zpáteční cestě jsem si ve vlaku objednala ovocný mix, tudíž jsem se konečně přiblížila k alespoň jednomu pochvalnému puntíku tohoto dne, nicméně večerní zeleninová polévka s absencí vajíčka tomu nasadila pověstnou korunu. Ach jo. To,  že jsem zodpovědně chroustala vlákninu už obraz mého víkendového jídelníčku příliš  do růžových barev nevykreslilo.

 

Dnešek snad bych mohla obstát. Ráno Levča a po chvíli 3 sušenky. Pak cesta do práce, kde jsem si ihned připravila 2 toustíky s tvarohem. Po třech hodinách obávaná hruška. Na oběd králík a já pevně doufám, že to byl opravdu králík, nikoliv jiné zvíře. K tomu rajčatový salát s cibulkou, bazalkou,  jednou polévkou lžíci olivového oleje a oregánem. Poté do půl hodinky nastoupila již známá dvojka Fibča-Kefča (rozuměj kefír). Na svačinku jsem si dala jedno jablíčko a můj ovocný úkol je pro dnešek splněný.

 

Pochopila jsem, že doba, kdy jsem přišla z domů z práce, osprchovala se, natáhla nohy a povečeřela cokoliv, co nabízela domácí lednice je nenávratně v tahu. Nyní ve své malé kuchyňce mám na jídelním stole namísto ubrusu rozverně rozloženy všechny dokumenty z Natur Housu. Bez brýlí se vůbec neodvažuji vstoupit do kuchyně, neboť bych nebyla schopná si přečíst, co mám jíst. Připadám si ve své kuchyni jako naprostý cizinec. Koukám nejen do ledničky, ale i do dosud prázdného talíře. Jediné, co mi opravdu jde lehce a začínám být v tom dost dobrá, je zalití čaje, vytažení vyluhovaného sáčku a popíjení ve svém oblíbeném hrníčku se sovou. „Sovičko milá, chytré to zvíře… poraď, mi poraď, co dám si do talíře“ ptám se bezradně obrázku na hrníčku.

 

Pro začátek večerního boje dám si Levču nejen na zdraví, ale i na kuráž. Pak mě zaujme z nabídky večeří lečo. Chystám si 300 g zeleniny (rajčata, paprika, cibule), krájím 75 g šunky a hledám jedno vajíčko. Na pánev si dávám jednu polévkovou lžíci oleje a připravené suroviny. Vypadá to, že toho bude hodně. Pro pocit, že opravdu do rána neumřu hlady servíruji si to záměrně na malý talířek. Čeká mě vrchovatá večeře. Musím říct, že i chuťově dobrá. Nic mi k tomu nechybí. Popíjím chladnoucí čaj a připravují si Kevčo-Fibčovou pochoutku.

 

Teď ještě poctivě zapsat na papír vše, co jsem již tady na sebe práskla a jít si připravit jídlo na zítřek. Tak mi držte palce, ať mám alespoň o jeden přešlap méně.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 05.09.2018