NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595358338-nahled-breakfast-1804457-1280.jpg

Narozeniny dopadly dobře. Kuřecí plátek se zeleninou, místo dortu jablíčko a večeře s vlákninou již v klidu domova. Říjen utekl jako voda. Proběhl veselý víkend v Luhačovicích, ještě veselejší výlet v Praze a já šla po delší době na kontrolu. Dodržovala jsem všechny diety, které mi byly rozepsány. Střídaly se dny pestré diety s nárazovými. A tak se stalo, že jsem narazila i já.

 

 Květákovo-brokolicové šílenství patřilo mezi ty, které nikomu nevadily. Ani žampiónový týden nestal se problematickým. Ale pak došlo na lámání chleba. Tedy co to říkám? Chleba samozřejmě ne, ani v tom nejhorším snu. Nastal den nárazové diety „R“. Ryby, kde se podíváš. Což o to. Ryby miluji, jen ten typický pach stal se v zaměstnání naprosto neakceptovatelným. Nikdo se mnou nemluvil, větralo se jako za doby tropického léta a přátelské úsměvy vystřídaly úškleby.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 27.09.2018
1595357633-nahled-fruit-basket-1114060-1280.jpg

Pro někoho „Den otevřených dveří“, pro někoho den, kdy musím s pravdou ven. Po dovolené jsem se dostavila ke kontrole a s díky odmítla i nabízené dobroty značky Natur House. V rámci odmítání jsem nevyužila ani nabídky návštěvy toalety, což byla chyba.

 

Paní poradkyně mě již radostně vítala a já se nerada svlékala. Po očku dívala jsem se na váhu a snažila se odlehčit situaci alespoň svými humornými příběhy. Poté, co jsem již pochodovala ve spodním prádle, přiznala jsem se, že jsem ještě nebyla na toaletě. Takže znovu obléci a napravit to, co jsem již měla udělat dávno. Opětovný striptýz, váha již čeká… a vy, jak vidím také. Nebudu lhát, žádná sláva, ale naštěstí ani žádný pád směrem nahoru. Dole 0,60 kg. Pivní koutek, vybral si svou daň. Tady nic neutajíš. Voda v těle, přátele, nelže.

 

Jsem klidná. Další dovolená v nedohlednu a v ruce nový pokyn. Mám povolenou jednu přílohu. A během dalšího týdne  zařazeny dva „ananasové dny“. Znamená to, že dva dny, které ovšem nebudou následovat hned po sobě, budu jako v ráji. Ananas, kde se podíváš. V těchto dnech k pití dostávám drink Peipakoa, což je tak šílený název, že pro mě se ihned stává českých „Pepošem“.  

 

Přílohový den mám již úspěšně za sebou. K obědu podává se neskutečná kombinace červené čočky a zelí. Nebudete tomu věřit, ale je to opravdu moc dobré. Do čočky přidala jsem cibuli a trošku hořčice, což ji dodalo novou, zajímavou chuť.

 

Dnešní volný den určila jsem si jako první „ananasový“. Vzhledem k tomu, že jsem si svátečně přispala, měla jsem jen jednu snídaní ve formě dvou toustíků a tvarohu, černou kávu a pomeranč. Svačinka – plátek ananasu. Oběd – kuřecí maso zapečené v troubě s ananasem podle návodu. Druhá svačina – dva plátky ananasu, poté kefír se 2 lžícemi vlákniny Fibči. Na večeři omeleta se dvou bílků a jednoho žloutku a k tomu – hádejte co… ano, správně – vyhrává ten, kdo tipoval ananas. Je večer. Ananas zodpovědně snězený, Pepoš-drink vypitý.

 

Zítra mě čekají další narozeniny. Ničeho se nebojím. Již dopředu jsem si objednala místo nabízené svíčkové jako obědové menu zeleninové salát s kuřecím. Na místo odpolední kávy se zákuskem si dám kávu s ovocem a večeři budu improvizovat dle nabídky paní hostitelky. Snad nenastane problém příliš velký.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 25.09.2018
1595356858-nahled-soup-1006694-1280.jpg

Týden utekl naprosto neskutečně a my se probudili do pátečního rána. Protančila jsem si svým samostatným velkým pokojem u otevřeného okna s pohledem na vycházející slunce nad plochou místního rybníka. S Kryštofy zpívala si „pojď hledat břeh“. Sprcha byla osvěžující a já si chystala své potřebné svačinky, ovoce, pití a nové ponožky na další den.

 

Dnes jsme se měli více seznámit s hostitelem – městem Děčínem. Je malebný.  Pěšky jsme se dostali přes Dlouhou jízdu na nádvoří zámku a těšili se na okruh. Mladý průvodce byl vtipný a zábavný. Vyprávěl nám mimo jiné o rodině Thunů, v jehož majetku byl hrad až do roku 1932. Když jsme došli do poslední místnosti, mnohé ženy zkoprněli. Dívali se na visící obraz a na mě a zase zpět. Každý z nás vidí sám sebe poněkud jinak, takže jsem chvíli vůbec netušila, co se děje. A najednou mi začali říkat, že jsem neuvěřitelně podobná té ženě na obraze. „Kdo je to?“ ptali se překvapeně průvodce. „Přece Tereza Thunová“ odpověděl ten chytrý chlapec a dal jim za pravdu, že podoba tam je. Přemýšlím, že po návratu navštívím svou obvodní lékařku a požádám o odběr krve. Třeba vyteče modrý pramen.

 

Na závěr prohlídky jsme se ještě naučili nové pojmy intarzie a enfiláda. Pokud i Vy chcete vědět, co to znamená, nezbývá než se vydat do Děčína také. Když jsme pokračovali městem přes Tyršův most a dívali se na Vyhlídkovou restauraci na Pastýřské stěně, odmítali jsme věřit tomu, že bychom opravdu ještě dnes spočinuli na restauračních židličkách v takových výšinách. Vzhledem k tomu, co jsme již nachodili i tento výšlap jsme všichni zvládli hravě a já si říkala, že jsem snad více či méně těch svých dietních prohřešků vyšlapala.

 

S přibývajícím odpolednem jsme se všichni přes náměstí pomalu dostávali na své pokoje. Já si ještě před večeří sbalila většinu svých věcí, aniž bych tušila, jak báječný je to nápad. Po týdnu se nebe zatáhlo, začalo pršet a přidala se bouřka. Nic netuše jsem se zeptala, zda se i přes nepřízeň počasí půjdeme rozloučit – však víte kde….

 

„Tak na chvilku“ zněla odpověď a já netušila, jak dlouhá chvilka je přede mnou. Vzhledem k dešti a ochlazení, venkovní zahrádky osiřely a uvnitř bylo k prasknutí. Navíc byl pátek. Skvělý den pro oslavu narozenin a narození dítěte. V praxi to, milé dámy, vypadalo velmi velmi pozitivně. Dlouhý stůl plný příjemných mužů.  Pro dnešní večer jsme si s panem řidičem zbyli jen dva. Z nás dvou jeden odešel a hádejte, kdo to asi byl. No a v tuto chvíli začíná má návštěva do restaurace na náměstí, abych se na vlastní oči přesvědčila, jak se tančí v městě na Labi.

 

Takže, moje milá paní poradkyně, pokud jste dosud vydržela číst a byla zděšená z mých dietních prohřešků, dovolte, abych se pochlubila, že jsem kromě cca 70-ti ušlých kilometrů, protančila zodpovědně celou noc, a to vše jen proto, abych Vám udělala radost.

 

V sobotu směr domov a samozřejmě tvrdý nástup na ten správný režim. Zítra mě čeká kontrola a já vůbec netuším, jak dopadnu. A pokud jsem více než 10 dkg přibrala, tak ať se hanbou propadnu.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 23.09.2018
1595356730-nahled-cherries-2402449-1280.jpg

Čvrteček, cítím se jak krteček. Nohy již mám sešlapané, únava mi říká pane. Ale nás jen tak někdo nedostane. Dnes nás čeká „zlatý hřeb“ našeho zájezdu. Národní park České Švýcarsko. Túra k Pravčické bráně, Mezní Louka, údolí říčky Kamenice, plavba na pramicích Tichou (Edmundovou) soutěskou, Hřensko. Ráno nikdo netušil,  že večer budeme mít v nohou minimálně 17 kilometrů a v srdci pocit dobře vykonané práce.

 

Ženy již vytahují své hole a připravují se na túru. Já si ukládám na cestu do své příruční kabely slimbelky, ovoce, zeleninu, čistou vodu a chroupající vlákninu. Dobrou náladu mám samozřejmě v každé kapse. Na nohou pohodlné boty a můžeme vyrazit. Slunce je i nadále naším věrným společníkem. Ještě jsem vám nepředstavila nádhernou trojicí našich spolucestujících. Byla to maminka se dvěma synky. Maminka byla starší, oblečená celou dobu v bílém a na hlavě měla roztomilý tralaláček. Tento Pampalini a jeho hoši tvořili nepřehlédnutelné sousoší. Nakonec jsme zjistili, že chlapci jsou  dvojčata a nejsou tak mladí jako vypadají. Třetí křížek jim již táhne. Když věrně stáli po boku své maminky, okamžitě jsem si je představila do videoklipu skupiny Lunetic při písní… „jsi moje máma“…. Nezapomenutelné. Ale šlapali dobře a byli velmi příjemní.

 

Na pramici jsme dostali asi nejvtipnějšího převozníka roku. Při dotazu, jak je pod námi hluboko, odpovídal „až na dno, madam, až na dno“. Poté nám dovolil fotit si vše v okolí s tím, že si to můžeme dát na své „fackabuky“ a při výstupu, kde jediná možnost byla vpravo upozornil, že vpravo vystupují pouze muži. Ženy vlevo (do vody) a tchýně prý můžou skákat přímo, ať nezdržují. Nechápu, proč měly některé Kelišky tak zvláštní výraz ve tvářích.

 

Výstup na Pravčickou bránu byl pro mnohé náročnější, ale ta odměna nahoře. Teda, to byl pohled do okolí. Taky je vám tak pěkně, když jste blíže k nebesům? Tlačila jsem na místo oběda slimbelky, po zpáteční šestikilometrové trase ovoce a svižným krokem jsme se blížili k autobusu.

 

Na večeři mě čekaly špagety, což bylo dobře, neboť nic jiného bych nebyla schopná pokousat. Večer jsme sebrali poslední zbytek sil a navštívili místní pivní koutek. Líbilo se nám tam velmi, až jsme chtěli ještě pokračovat v tažení, jenže už nebylo moc těch, kteří by s námi sdíleli stejné hodnoty. Vzhledem k tomu, že jsme lidé společenští, seznámili jsme se s místními cyklisty a těm se náš plán pokračovat v přátelském duchu líbil a doprovodili nás do zařízení na náměstí. Povídali o tom, jak se tam v pátky a soboty vesele tančí a věřte, že mě v tu chvíli ani v tom nejbláznivějším snu nenapadlo, že jednou z tanečnic budu i já sama. Pravda je, že můj život je někdy šílenější, než ty nejdivočejší sny. Ale o tom zase až příště.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 21.09.2018
1595356597-nahled-asparagus-1307604-1280.jpg

„Guten Morgen“ chtělo by se mi říct, neboť je před námi úterní návštěva do sousedního Německa. Čeká nás německá oblast Saského Švýcarska, pevnost Konigstein, vyhlídková terasa Bastei se skalním mostem Basteibrucke, hradem Neurathen a sladká tečka na závěr pro ty, kteří nejsou v dietě – lahodná zmrzlina v lázeňském městečku Bad Schandau.

 

Počasí je jako vymalované. Musím říct, že pevnost mě nadchla. Jak praví moudrý letáček, nachází se na ploše 13 fotbalových hřišť a patří k největším pevnostem v Evropě. Ve výšce 247 metrů nad Labem nabízí kombinaci přírody i kultury. Všude kolem nás je 800 let života na pevnosti. Ve výtahu, který nás vyváží nahoru si dávám svou ovocnou svačinku, pozdější oběd opět vyplňuji slimbelkami. Zjišťuji, jak jsou výhodné pro cestování a příště si jich u mé milé poradkyně zakoupím určitě více do zásoby.

 

Po obědě se vydáváme na vyhlídkové terasy a další zajímavostí naplánované pro tento den. Jedna z účastnic má zapnutý krokoměr, takže je jasné, že i dnešní den máme našlapáno okolo 10-12 kilometrů a jemně unavení se vracíme na základnu. K večeři se samozřejmě vyhýbám polévce zcela, druhý chod vybírám ten nejméně nebezpečný. Pro dnešek květákový mozeček. Mozeček navíc se vždy hodí. Přílohu v podobě brambor nechávám ladem, buchty si nevšímám. Jenže opětovně je tady krásný večer a naše trojice již sehraná. Musíme si ještě dopovídat vtipy ze včerejška a kde jinde, než v blízké pivní baště. No nic…. přejdu raději volně ke dni dalšímu – středě.

 

…. „kdepak ty ptáčku hnízdo máš, skrýš a zázemí, vždyť ještě léčky málo znáš, málo zdá se mi“… rozněžněle si v duchu zpívám, když se procházím provoněnými zahradami zalitými sluncem u barokního zámku Moritzburg a marně zkouším střevíček Popelky…. Je mi pohádkově krásně.

 

Když střevíc tlačí více než je zdrávo, loučím se s romantickou podívanou a s ostatními poslušně nastupuji zpět do autobusu a těším se na Drážďany. Naše báječná paní průvodkyně nás seznamuje s obrazárnou Zwinger, klenotnici, Semperovou operou, kostelem Frauenkirche. V Muzeu míšeňského porcelánu si vybírám, do které mísy by se mi líbilo servírovat zeleninový salát a z Labských teras se kochám okolím. O obědě tentokráte pomlčím, tyčinky se vůbec nedostaly ke slovu. Paní průvodkyně nás zavedla na typickou drážďanskou klobásu a pivo. Já se fakt bránila. Držela se zuby nehty, otáčela hlavu na stranu, tvářila se, že tam nejsem, no a pak jsem ji sežr….    Odpolední ovocnou svačinku jsem samozřejmě nevynechala, večeře byla light, jen kuřecí steak se zeleninkou. No, tak už se na mě za tu klobásu, nezlobte.

 

Nevím, čím to bylo, ale Drážďany mě unavily nejvíce a věřím, že se k tomu velkou měrou přidala i tíha svědomí za tu drážďanskou hříšně dobrou specialitu. Auf Wiedersehen….

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 19.09.2018
1595356457-nahled-orange-1995056-1280.jpg

Natur House míní, dovolená mění. Tak už to bývá. Úmysl na první pohled zdá se skvělý, jenže to by na světě nesměly být nástrahy lahodných chutí či vůní. Ale pěkně po pořádku.

 

V pondělí nás čekala Naučná stezka Růžová, která měla být dlouhá 10 km. Ke švédským stolům jsem si donesla své vlastní suchary, dala si plátek šunky, plátek sýra, zeleninu  a trochu neslazeného jogurtu. Tuto větu již nebudu opakovat, ale věřte mi, že skladba mé snídaně se po celý týden nezměnila a zůstala mi tak jedinou jistotou. Zapila jsem to vydatně černou kávou a mátovým čajem a mohla se jít připravit k nástupu do autobusu. Tam už čekali ostatní účastníci zájezdu. Procházka stezkou zdála se být mírnou a nenáročnou, nicméně než jsme dorazili zpátky k autobusu, někteří již tvářili se kysele, někteří dokonce i hlasitě nadávali a byli tací, kteří trucovitě seděli, unaveně vzdychali a nechtěli se vrátit spořádaně do autobusu.

 

Jediná naděje byla, že kousek od místa našeho působení se nacházejí dvě hospůdky, kde je možné se chvíli občerstvit. Jaké však bylo naše zklamání, když obě nejenže zely prázdnotou, ale především se chlubily velkým zamknutým zámkem na dveřích. Smutně jsme se ploužili do místní mydlárny Rubens, kde nás čekalo velmi příjemné a zajímavé povídání a možnost utratit těžké peníze důchodců i jejich mladších ještě pracujících přátel. Obtěžkání voňavými mýdly a olejíčky vraceli jsme se zpět a těšili se na večeři. Během dne jsem poctivě dodržovala ovocné přesnídávky a oběd jsem vyplnila dvěmi tyčinkami slimbelkami.

 

U večeře se střídaly polévky s předkrmy, takže když jsem viděla před sebou kupu salátu, zaradovala jsem se jako králík a vrhla se na připravené jídlo. Ostatní, nevím proč mé nadšení nesdíleli.

 

Nastal večer. Parta nejstarších seniorek, které jako by z oka vypadly Troškovic paní Kelišové se odebraly na kutě. Ale co s načatým večerem. Při procházce naučnou stezkou spřátelila jsem se s paní, která taky byla sama. Byla to nonšalantní dáma, se kterou jsme se v prvých dnech poněkud nestihly představit a pak již to nemělo ani cenu. Říkali jsme ji všichni „paní z Liberce“ a já ji ještě přejmenovala vzhledem k její předdůchodové kariéře na „manažerku“. Jediný volný muž, který také ještě nebyl v důchodu byl náš řidič, takže jsme v této svaté trojici vyrazili do místní pivnice. Ta byla sympatická hned ze dvou důvodů. Za prvé byla velmi blízko našeho hotelu a za druhé měli na čepu 10 druhů piv. No uznejte, že provokovat v tomto prostředí bílým vínem, čistou vodou či snad dokonce kefírem s Fibčou by bylo nejenže provokativní, ale naprosto neslušné. Takže jsme opatrně zahájili degustaci. Tímto bych ukončila vyprávění pondělního dne a nenápadně přešla ke dni dalšímu.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 17.09.2018
1595355824-nahled-olive-oil-968657-1280.jpg

Dneškem začínám hřešit. Tedy, co se jídla týče. V jiných oblastech hřeším průběžně a ráda, neboť jsme jen lidé a k těm občas nějaký ten hřích neodmyslitelně patří.

 

Po páteční euforii z úspěšné kontroly jsem se velmi rychle sžila s Čikitou. Pravda, musela jsem přeprogramovat své myšlenky ze dvou štamprliček Levči ráno a večer na dvě Čikity před obědem a dvě před večeři. Samozřejmě sobota ráno a já naučeně, ještě se zavřenými očima lupnula dvě Čikity. V tu ránu mi to došlo, takže jsem je urychleně vyplivnula a decentně je dala stranou připravené na dobu oběda. Poněvadž jsem v sobotu vstala později, dala jsem si pouze jednu snídaní ve formě dvou toustíku a 125 g tvarohu light.

 

Dopoledne jsem se podívala k polským sousedům. Cestou jsem chroupala švestičky a na místním tržišti koupila si nové kalhoty o číslo menší, heč. Dívala jsem se na zahraniční krásnou zeleninu, ale poněvadž se vydávám na cesty, nechala jsem zeleninu zeleninou a koupila si rybičky ve vlastní šťávě.

 

Doma na mě již čekala zeleninová polévka s vajíčkem. Určitě si vzpomínáte, jak jsem udělala v prvopočátcích chybu a polévku snědla bez vajíčka. Chybami se člověk učí a já před servírováním zodpovědně stála u slepičky kropenaté a čekala než mi vydá svůj produkt. Ze zbytku zeleniny poklidně odpočívající v mé lednici jsem si udělala ještě bonusový salát, neboť jsem děvče spořivé a nerada vyhazuji jídlo do popelnice. Poté jsem se dala do balení kufru a přemýšlení, co vše si sebou vezmu z nabídky Natur House.

 

Celá unavená jsem si uvařila kafe a dala si odpolední svačinku ve formě ananasu. Na cestu si balím připravené suchary, které si budu nosit k švédské snídaní na dovolené.  Budu asi jediný exot, který na snídaní ve formě švédských stolů přináší, nikoliv odnáší.

 

Rovněž si balím Fibču a taky malinkou lahvičku, do které si budu Fibču dávkovat a nosit sebou, abych si jí po obědě a po večeři mohla zobat. Tentokráte bez kefíru. Uznejte, nosit sebou ještě kefír, to už by mě asi šlak trefil. A až sním všechny přibalené hrušky, obávám se, že pochopím, jak dá se střílet i bez pušky. Do příruční kabelky vkládám Čikitu a jeho kámošky slimbelky.  Vypadá to, že mám sbaleno. Na večeři zbytek zeleninové polévky s příspěvkem místního drůbežího spolku. Zbytek kefiru s Fibčou a mířím na kutě.

 

Nedělní vstávání ve čtyři hodiny není zrovna to, co bych si přála. Ale představa nového dobrodružství mě staví na nohy. Vařím si matový čaj a kafe. Tři sušenky a vzhůru na cesty. Od této chvíle si dovolím své dietní zkušenosti obohatit rovněž cestovatelskými, ať máte motivaci nejen hubnout, ale i shlédnout něco pěkného.

 

Nástupní místo je pro mě -  jak zpívá Yo Yo Band - … „tam v Karvinééé“ a před šestou ranní již sedím na sedadle zájezdového autobusu. Na první nástupní stanici jsem kromě paní průvodkyně a pana řidiče – což znamená dvou nejdůležitějších účastníků tohoto zájezdu – potkala ještě jednu sympatickou paní. Měla jsem radost, že taky jede sama, do té doby, než mi řekla, že kamarádka nastoupí v Havířově. Ach tak. Pak jsem se ještě dozvěděla, že už tak jezdí dlouho a že ten čas tak rychle utíká, že už mají 50 let po maturitě. Ach tak.

 

Ani nevím proč, začala jsem se trošku obávat věci příštích.

 

Paní průvodkyně mi radostně sdělila, že zatím sedím sama. Teď, když to píšu, jsem pochopila, že její „zatím“ znamenalo asi tento zájezd, na příštím zájezdu třeba budu sedět s někým. Neboť až do cíle, to je na druhý konec republiky jsem zůstala sedět sama.

 

Okolo sedmé ranní jsem si dala na svém luxusním dvousedadle dva tousty se šunkou. Než jsme dojeli na poslední sběrné místo, byla doba svačinky a já ještě z domácích zdrojů snědla mandarinku a švestku. No a teď to přijde. Doba oběda se nezadržitelně blížila, Čikitu jsem již sezobla a zastavili jsme na benzínce. Zoufale jsem hledala z jejich nabídky něco vhodného. Nakonec zvítězil toust s tuňákem a vejcem, ale je jasné, že tento toust fakt nebyl the best.

 

Když jsem kousala do toho naprosto nevhodného pečiva, připadala jsem si jak nevěrný manžel chycený při činu a navíc ještě v situaci, kdy to vlastně ani nestálo za to. Prostě průser a ještě zbytečný.  Už za jízdy křupala jsem Fibču z dlaně a zapíjela vydatně vodou. Odpolední svačinkou ve formě hrušky jsem snad nic nepokazila.

 

Mezitím se paní průvodkyně zeptala, zda by se mezi přítomnými našel dobrovolník, který by ji pomáhal po večeři vybírat a zapisovat peníze za vzdušný poplatek, na výlet do sousedního Německa, za pojištění léčebných výloh do zahraničí a také eura na vstupy v Německu. Se skromností sobě vlastní nabídla jsem ji své služby a ta dobrá žena radostně přijala.

 

Poté jsme navštívili Národní přírodní památku Pánská skála s čedičovými varhany v Kamenickém Šenově a také Sklářské muzeum. Dozvěděli jsme se něco z historie rytého a broušeného skla. V místní prodejně byla možnost zakoupit si skleněné suvenýry na památku. Vzhledem k tomu, že mě ještě stálé tížilo svědomí ze snězené zapovězené veky koupila jsem si … co jiného … než těžítko. Ale je vážně pěkné.

 

Dojeli jsme do cíle – Děčína, zde náš pobyt začíná.

 

Mám báječný jednolůžkový pokoj. Našla jsme místní supermarket a zásobila se pitnou vodou, ovocem, paprikou a sedmičkou kvalitního suchého bílého vína …. jaj, nebijte mě, prosím. Však mám dovolenou, přeci. A navíc – já vás varovala hned první větou. Psala jsem přeci, že začínám hřešit, takže není důvod se divit.

 

Přišla doba večeře. Tříchodové večeře – polévka, hlavní chod a zákusek. Podle hesla „borec na konec“ dorazila jsem do jídelny jako poslední. Paní průvodkyně mě usadila ke stolu tří žen, z čehož jedna vypadala, že je zde převlečena za benjamínka zájezdu stejně jako já. Na stole připraveny talíře na polévku. Zůstávám ledově klidná. Přichází číšník a nalévá polévku. Jen tiše šeptnu … „ó děkuji, polévku nebudu“…. a dívám se, jak zmateně odchází k dalšímu stolu.

 

V mezičase zjišťuji, že moje mladá spolustolovnice je dokonce ještě o něco málo mladší než já. Pro opravdické zvědavce prozradím, že o dva roky. Počkám, až sní svou porci polévky a srdečně si tykáme. Během cesty jsme asi obě pochopily, že jsme se tak nějak omylem ocitly v seniorském klubu. Další dvě spolustolovnice jsou pravděpodobně její starší příbuzné. Nicméně moje mladá kamarádka má stejně jako já pokoj jen pro sebe a nespí se svou rodinou na přistýlce.

 

Číšník se opět vrací, odnést talíře (u některých naprosto čisté) a podává hlavní chod. Kuřecí maso na žampionech a hranolky. Pouštím se do masa, hranolky těžce ignoruji a odsouvám je nejen na kraj talíře, ale málem až na okraj společnosti. Tím je pro mě dnešní večeře u konce.

 

Nikoliv však pro zbytek zájezdu. Rozdává se sladkost v podobě zmrzliny se šlehačkou. Jsem klidná jako želva. Ptám se svých spolustolovnic, zda se o mou porci poperou nebo ji mám rovnou odmítnout. Odpověď je jasná „neodmítat“. Děvčata jsou rozhodnuta o mou porci zmrzliny bojovat. Starší příbuzná okamžitě organizátorsky rozděluje mou šlehačku a zmrzlinu mezi sebe a juniorku a všichni jsou spokojeni.

 

Ještě splnit slib a spolu s paní průvodkyní vybrat požadované peníze. Vše nám jde pěkně od ruky a po sečtení všech příjmů jsme došli k radostnému zjištění, že se vybralo přesně tolik, kolik mělo, ani více ani méně. S pocitem dobře vykonané práce se loučíme a odcházíme do svých pokojů.

 

Já si po příchodu dala Fibču a hodně hodně vody.  Teď si tady s Vámi píšu a k tomu obrovskému množství vody si dávám i trošku toho hříšně dobrého Rulandského. Věřím, děvčata a chlapci, ve Vaší loajalitu. Nepráskněte to na mě.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 15.09.2018
1595355524-nahled-fruit-2305192-1280.jpg

Pátek – den kontroly je tady, jdu ukázat, jak vyspravila jsem si vnady. Tradadadáááá…. Přijímám první gratulace…. A tvářím se dost pyšně. Ale nebudu předbíhat. A už vůbec ne sama sebe.

 

Takže ranní rituál – Levča – 3 sušenky – 2 toustíky + tvaroh proběhl v pohodě a po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo. Vlastně stalo. Proběhlo dojemné loučení s Levčou. Konec štamprlíčkových časů nastal a já smutně hladila prázdnou skleněnou lahvičku, kde už po Levči nezůstala ani kapka nazmar. Dopoledne jsem posvačila švestičky bez pecičky a než se nadála byl konec dnešní pracovní doby. Místní kostel hlásil pravé poledne. Poobědvala jsem kuřecí kostky a rajčato-cibulkový salát s bazalkou a medvědím česnekem. Mezitím jsem se psychicky připravila na první zkoušení a na cestu si dala Fibrokyškový huhu kokteil.

 

Na kontrolu jsem dorazila přesně. S milou paní poradkyní jsme se srdečně přivítaly. Po veselém úvodu nastala hodina pravdy a já šla na váhu. Výsledek? I přes mé neuvěřitelné pražské kopance se úspěch dostavil. Beru si do ruky kartičku se svými intimními záznamy a jdu se chlubit. Váha -2,10 kg, pas – 3 cm, břicho – 2 cm, boky -3 cm. Plácám se po rameni. Jak říká můj rusky hovořící kamarád „ty maladěc“. Motivace k pokračování je veliká. Příští týden bude velmi improvizační, neboť mě čeká spoustu výletů. Sama jsem zvědavá, jak se s tím poperu.

 

Namísto odešlé Levči dostávám Chitosan. Tentokráte žádné štamprle, ale poctivé pilulky v pevném stavu. Nějak mi ty oficiální názvy nejdou zapamatovat a tak si ho volně pro své účely přejmenovávám (Chitosan…. čtu Čitosan) a hned mám pana Čikitu. Můj nový parťák bílý je jak sníh, když kila půjdou dolů, uslyší můj smích.

 

Milý Čikito, vítej v mé kuchyni,  v mém pracovním šuplíku a v mém životě. A aby Ti u mě nebylo jakožto nováčkovi smutno, přidávají se k Tobě nové nevyzkoušené bezkonkurenční tyčinky Slimbelky – vynikající do kabelky. Namísto svačinky či oběda. Příchuť vybrala jsem si čokoládovou (to je, co?), oříškovou, jablíčkovou, kávovou a citrónovou. Já fakt umím žít.

 

Loučení s báječnou paní poradkyni nebralo konce a už teď se těším na příště. A jak budu bojovat v nadcházejících dnech se určitě brzy dozvíte.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Natur House | publikováno: 13.09.2018