NEPŘEHLÉDNI
Mí drazí čtenáři. Křest je za námi Knížečka je možná k zakoupení na internetu po zadání názvu knihy "Tak daleko, a přitom tak blízko" nebo po zadání mého jména. Je možné ji zakoupit i přímo u mě. Děkuji za podporu.
NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dvojkniha povídek a básní je na světě. "Tak daleko, a přitom tak blízko / Zem/n/ědary aneb Snovořadí mého světa" se těší nejen na svůj křest, ale především na Vás. Bližší informace dám ihned, jakmile budu vědět podrobnosti.
NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1600371690-nahled-woman-731894-1280.jpg

1983 – září 2017 – mám velkou kliku.

Píšu do šuplíku.

 

Říjen 2017.

Stojím na bohumínském vlakovém nádraží. V jedné ruce cestovní kabelu, v druhé toaletní papír. Důvod je zřejmý. Mám průjem, neboť jsem nervózní jako prvnička. Ještě nikdy jsem nejela sama vlakem. Ještě nikdy jsem nebyla sama v Praze. Ještě nikdy jsem nejela přečíst své bláboly ze šuplíku cizím a pro mě velmi inteligentním, zkušeným a skvělým lidem.

Mé emoce dostupuji vrcholu. Je to něco jako K2. Prostě nějaká ženská Kavalová a kabela.

 

Mám v sobě strach. Těšení. Zvědavost. A konečně chápu, že jsem opravdu regulérní blázen.

 

Neuvěřitelné. Našla jsem místo kurzu - Divadlo Dobešku. Našla jsem vůdčí osobnost kurzu Tvůrčího psaní dle Lustiga paní Danu Emingerovou. Našla jsem partu skvělých lidí. A dokonce jsem našla i heslo na wifi. První čtení, první kritika, první poznatky a první „aha“ efekty.

 

Jakože „aha“ – tohle je holka, pro Tebe, to pravé ořechové.

Večer ležím na svém hotelovém pokoji a jsem neskutečně unavená. Ale neskutečně šťastná. Neboť jsem se konečně našla.

 

Říjen 2018.

Praha. Kurz Tvůrčího psaní. Kamarádka Dana. Noví lidé, nové povídky, nové poznatky. Toaletní papír už nepotřebuji. Pendolino poznám a v metru už jezdím jako rodilá Pražanda. Jsem neskutečně unavená. Cítím, že jsem na správném místě ve správné době.

 

Prosinec 2019.

Praha. Divadlo Dobeška. Autorské čtení. Bomba. Užívám si každou chvíli. Líbí se mi Praha. Líbí se mi můj bohémský svět. Cestovní kabela je príma. Po Praze jezdím taxíkem, neboť peníze budou a my ne.

Líbí se mi žít.

Miluji lidí, které potkávám.

Všechny, kteří mě překvapují, učí, mučí, a hlavně posouvají dál a dále.

 

Jaro 2020.

Zcela suverénně s modlitbou a pokorou, s opětovným malým průjmem, ale především s láskou k sobě a ke svým čtenářům zahajují druhé autorské čtení. A víte co? Pláču. Ale jen tak, doma tajně. Neboť, plnit si své sny je vážně skvělé.

 

Pozdní jaro 2020.

Vydávám si svou prvotinu básní. Obklopují se skvělými lidmi, kteří miluji to, co já. Milují to, co dělají. Malují, kreslí, tancují, zpívají. Nezajímají je majetky, pomluvy a hrůzy světa. Stačí totiž jediná věta – a to, že „život je přece báječný“. Stačí jen pozitivní myšlení, pozitivní přístup a pozitivní test – na to, že umím žít fakt „fest“. 

 

Léto 2020.

Další sen kreslí tečku. Mám své webové stránky.

Pomalu kreslím si malé životní plánky.

Toužím jít svou cestičkou bytí. Není cesty zpět.

Pro štěstí stačí napsat si pár svých vět.

 

Podzim 2020.

Obklopují se nádhernými lidmi. Těším se na křest své prvotiny. Jo, doufám, že přijdete. Bude tam totiž autorské čtení, výstava obrazů, malá módní přehlídka a možná… přijde i Kouzelník.

Pracuji na své druhé knize. Tentokráte veselé povídky.

 

A chci své vlastní štěstí a radost z bytí rozdělit mezi ostatní.

Neboť sdílený smutek je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná.

A tak vítejte na mém dalším bláznivém projektu – Pisálci sami sobě.

Pojďme žít a radovat se v každé době.

 

Budoucnost I.

Píšu. Pevně věřím, že jednou budu moci říct, že mé psaní je mým povoláním v jakékoliv podobě, který mi přinese můj život. Budu sedět na břehu moře, v jedné ruce sklenici vychlazeného vína, ve druhé tužku a papír a celým svým srdcem objímat ten bláznivý svět.

 

Budoucnost II. – r. 2061

 

… ještě … prosím dopíšu poslední větu.

Dopiji poslední sklenku báječného sektu a zatančím poslední tanec.

A pak řeknu světu

 …. „Bella Ciao…..“

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1598700767-nahled-light-506120-1280.jpg

Být matkou ženicha není žádná legrace.

Musíte vypadat svěže a na pohodu.

Musíte mít elegantní oblečení, úsměv na rtu, upravený účes a sportovní kabelu plnou modelů k převlečení a bot k přezutí. Nejlépe i zimní sadu.

Musíte být cool.

„Tak tohle je Tvůj pokoj“ řekli mi hned při příjezdu na svatební hostinu.

„Skvělé. V přízemí a v bezprostřední blízkosti tanečního parketu. Zde trefím.“ Zcela nepokrytě jsem se radovala. Pokoj – vlastně malý apartmán – byl velmi příjemný. Chodbička, sociální zařízení, malý obývací pokoj včetně sedací soupravy a dveře do ložnice pro dva. Sundávám z ramene sportovní kabelu a hlásím všem, kteří se v mém dosavadním obydlí vyskytují, že si zabírám na spaní sedačku. V prostoru se pohybuje příliš mnoho družiček, svatebčanů a jiných lidiček. Příliš mnoho na počítání. Taky na co. Sedačku jsem si již obsadila.

Příjezd svatebních hostů. Příprava nevěsty. Mírná nervozita. Lehké úsměvy. Šáňo na přivítání. Snídaně a bezinková minerálka.

Nástup na obřad. 2x jasné ANO. Je dokonáno.

Máme hlad. Předkrm, polévka, hlavní chod. S plnými bříšky ženeme se do dalších prožitků. Dojetí, objetí, nezapomenutelné chvíle.

Objednané slunce maká na sto dvacet procent. Vše je dokonalé, krásné, báječné. Foto na tisíc a jednu noc. Tanec novomanželů v zajetí láskyplných mandal. Hod kytici, krájení dortu a jde se soutěžit. Vše utíká jako lusknutí prstů. Jako mžik.

V mezičase skáčeme z rautu na raut a už je tady hudba a první odvážní vcházejí na taneční parket. Pak taky druzí, třetí, čtyřicátí. Parket naplněn až po strop.

Mezi hudbou a chytáním dechu dozvídám se, že spím v tom správném pokoji s nevěstinou kamarádkou Maruškou. Nevadí? No jasně, že nevadí.

Desátá hodina náhle odbila. Místo žárovky nahazujeme plamen svíčky na moře prskavek a novomanželům vytváříme privátní nebe.

Srpnová tráva trochu zebe. Takže zpět na disco scénu. Tančíme tak trochu do extrému. Panáky, víno, pivo i voda s mátou teče ze všech stran. Najednou i přesto, že discokoule ještě svítila, třetí hodina ranní odbila. Hlásí se konec svatebního veselí.

Ano, opravdu ano, platí to i pro maminku ženicha.

Jsem chvíli tiše, nic neříkám. Pak beru si z parketu své protančené boty a jdu poslušně do svého pokoje.

Boty v jedné ruce, mobil nahrazující baterku v druhé. Otevírám dveře. Zapomínám na dvoulůžko s Maruškou a v paměti mám jen původní plán – sedačku. Tiše odložím mobil. Ze sportovní kabely vytahuji již předem připravený pléd k přikrytí a zcela oblečená – ó jaké to božské štěstí – ulehám na sedačku a zahajuji spánek spravedlivých.

Ze všech sil ještě odsouvám ležící tělo vedle mě.

Poslední myšlenka před usnutím patří Marušce.

„Sakra, sakra, ta holka se nějak roztahuje…..“

Kýchnutí způsobené šimráním ranního slunce hlásí nový den.

Otevírám oči a přetáčím se na stranu. Ve chvíli sedím na zemi. Sedačka, zdá se, není příliš veliká. Vedle mě hromada oblečení. Nevěřícně beru do rukou cizí, pánské, riflové kraťasy.

Zděšení dostupuje bodu varu.

„Nene“ kroutím v šoku hlavou. „Co jsem to provedla? Vždyť všichni svatební hosté byli o půlstoletí mladší než já. Jsem snad pedofil???“

S vytřeštěnými očima hledím na svou původní spolunocležnicí Marušku, která stojí ve dveřích ložnice a vesele se směje.

„Ach bože, návrat v čase. Jsem snad na vysokoškolských kolejích v době svého ztraceného mládí?“

S velkým strachem otáčím hlavu za sebe na sedačku.

Tam sedí kamarád ženicha a slušně zdraví „Dobré ráno“.

A když už to vypadá, že nic dalšího nemůže přijít, za kamarádem se probouzí ještě jedno mladé děvče.

„Mladý muži“ říkám opatrně. „Vypadá, to, že máte nejvíce traumatizující zážitek z této svatby. Hlavně nikomu neříkejte, že jste strávil noc s matkou ženicha. Jinak jste neprodejný.“

„Neřeknu“ usmívá se gentlemanský ten mladý muž.

„Vypadá to, že vy máte za sebou švédskou trojku“ směje se a já slibuji, že rovněž budu mlčet jako hrob.

No jo no, slíbit není hřích.

 

1597988926-nahled-heart-529607-1280.jpg

Největším počinem lásky je nechat žít své milované

jejich vlastní životy.

 

Dovolit si nechat procítit v každé vteřině svého života

moc přítomného okamžiku.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1595534112-nahled-barley-field-1684052-1280.jpg

Je časné ráno.

S opětovným úžasem i dnes hledím na nově vyvěšené dílo.

V jeho galerií obrazů je vše tak originální a neopakovatelné. Nemůžu se vynadívat.

 

V ruce držím svou permanentku s neznámou dobou platností pro každodenní vstup.

Tiše stojím před dechberoucí krásou. Tajně doufám, že má permanentka bude platná ještě spoustu let. 

 

Odcházím od okna vedoucího na východ a šťastně nastupuji do nového dne.

 

Nad galérií se klene duhový nápis: tady vystavuje Bůh.

Sdílet článek | Přidat komentář
1596131074-nahled-number-170404-1280.jpg
Zamyslela jsem se. To samo už o sobě nevěstí nic dobrého. Zamýšlím se často. Zda je to přínosem i pro mé okolí se raději neptám, neboť nemám ráda negativní reakce.
Hned po výskoku z postele jsem se zamyslela nad tím, proč ten výskok není vyšší a hbitější. Odpověď přišla rychleji než bych čekala a přímo z úst samotného Mistra. Z rádia se na mě linula krásná melodie a pravdivá slova "To stárnutí zrádné…..".
Uspokojená odpovědi dávám si snídani. Ulomuji si čokoládu a zajídám kouskem masa připraveného na oběd. Pro dokreslení báječného jitra mažu své ztuhlé tělo dárcovskou dárkovskou soli a zálibně se dívám na lázeňské oplatky.
 
Ráda dělám to, co mě baví
Mě baví psaní. Začalo to někdy v první třídě. Jenže ouha, začala jsem psát intuitivně. To znamená levou rukou. Prý píše se pravou. Poslouchat se musí. Píšu pravou, ale intuitivní to, co cítím. Pak jsem začala psát na stroji. Rychle a zběsilé. Jak jsem žila, tak jsem psala. Občas s překlepy. Oprava je vždy možná. Čistých listů zatím je dost.
 
Mezitím stroj časů odvál i můj stroj psací a přivál nízkoprahovou klávesnici notebookovou. Prsty kloužou jemněji a pomaleji. S rozvahou a pohodou. Jak žiji, tak píši. Občas s překlepem. Čistých listůna hromádce ubylo, ale zatím ještě jsou. Však naučila jsem se šetřit s papírem.
 
Je 22.02.2020 10.00. To je inspirace. 22 let v jednom zaměstnání s malou přestávkou. Únorová dvojka napovídá, že dva jsou ideální počet - na radost, na bolest, na sdílení a milování. 20+20+10 je můj věk. Čas mezitím poskočil. Je 10.07. a vy tím pádem víte, kdy mi máte donést kytici.
 
Přes repro retro bedny Mistr dnes hýří vtipem -"Je jaká je….." Ano. Jsem. Jsem jaká jsem a dokonce ani já, občas nevím, stejně jako hlavní hrdinka, jak se zachovám. A přesto každý den "Stokrát chválím čas". Neúnavně padám dolů, jak podzimní listí. Znovu a znovu vstávám, protože i když jste občas dole, věřte, že je to to nejlepší místo na odraz nahoru.
 
Co pro dnešek pro mě chystá život, to zatím nevím.
Dnešek jsem věnovala svým dvojkám.
Kupodivu nebrouzdám na stránkách plastické chirurgie ani spodního prádla.
Přesto - cítím, že je to výzva.
 
Neboť uznejte, že tolik dvojek v kalendáři není jen tak.
Sdílet článek | Přidat komentář
1596133724-nahled-blond-1837062-1280.jpg
Otevřel jsem šuplík v kuchyni.
V levé ruce držím vychlazené pivo, pravá popaměti sahá po otvíráku.
„Au!“ Řízl jsem se o nůž.

„Dobře ti tak,“ naskočí mi v hlavě hlas mé bývalky.

 

Nikdy bych nevěřil, že po deseti letech manželství dám za pravdu své protivné matce.
„Ano, neměl jsem si Dianu brát, máš pravdu, mami,“ opakoval jsem jako kolovrátek pokaždé, když jsem byl u ní.

 

Ani ve snu by mě nenapadlo, co se může z té krásné okouzlující dlouhonohé blondýny se jménem bohyně stát.
Začátky byly fantastické. Tělo modelky, tvář anděla. Sex – ach, Bože můj…!!!
První facku jsem obdržel právě při něm.
Já blázen se domníval, že to bylo v zajetí vášně. Dokonce i první žárlivé scény mi přišly roztomilé. Mé ego dotýkalo se hvězd. Jenže když někdo dostává hysterické scény pokaždé, jakmile se přiblížíte k jakékoliv jiné ženě, začíná vám to být divné.
Prodavačky, lékařky, spolupracovnice i uklízečky v mé firmě již dávno věděly, kdo je má žena. Její stav se zhoršoval. Nebo spíše můj stav? Upřímně – neznám chlapa, který by se chtěl přiznat, že je obětí domácího násilí.

 

Svůj poslední počin přehnala. U soudu bylo jasně prokázáno, že bych po Dianiném zásahu své auto s tak dobře upravenými brzdami fakt neubrzdil.
Válka Roseových po česku. Rozvod byl šílený, ale rychlý. Dianin odchod za mříže na sebe naštěstí taky nenechával dlouho čekat.

 

„Sakra, přemýšlím nad hloupostmi a pivo pořád není otevřené. Kde je ten otvírák?“

Nechápu proč, ale nemůžu ho najít a láhev otevřu nožem.

 

Jdu do ložnice ustlat peřiny, co jsem ráno nestihl. Ve dveřích zůstávám překvapeně stát.
„Copak už jsem se vážně zbláznil?!“ Dívám se na ustlanou postel.
Kroutím hlavou.

 

Na toaletu jdu automaticky potmě.
„Proboha. Co se to děje?“
Slyším, jak mé tělesné kapky padají k zemi. Prkýnko je vzorně zavřené.
Do nosu mě udeří nenáviděná vůně dámského Dioru.

 

Pak už jen tma.

 

Jako z šílené dálky vnímám nad svou hlavou sirénu sanity a útržky z poledních zpráv z puštěného radia…
„…uprchlá Diana K. je 180 cm vysoká, štíhlá blondýna…

Sdílet článek | Přidat komentář
1596134210-nahled-beautiful-2315-1280.jpg
"Wau, no to byla teda šupa!“
Jsem divoká. Nedívám se vpravo, vlevo a přehlídla jsem nedovřené dveře. Rána to byla parádní. Což potvrzovala i boule na čele. Rázem jsem se stala jednorožcem.

A o tři týdny později....

 

"Katko, už jsi to někdy měla?“ ptám se mé kamarádky.
„A co jako?“
„Lítající mušky před očima a stříbrné záblesky.“
„No občas se přede mnou blýskne můj muž,“ zasměje se kamarádka a pak zvážní.
„A nemůžeš to mít po té ráně do hlavy?“
„Můžu,“ odpovím a není mi přímo do zpěvu.

 

Lékař Google mi bere poslední zbytky mého úsměvu, když si v klidu píše: „Plovoucí mušky doprovázené záblesky v očích patří mezi příznaky odchlípení sítnice,“ a jako by se nechumelilo, pokračuje dále. „Odchlípení sítnice je léčitelný stav. Musí však být rychle ošetřeno, jinak může nastat zhoršení zraku a v nejhorších případech i oslepnutí.“

 

Na nic nečekám a vytáčím číslo oční ambulance.
„Ano, sestřičko, ráno tam budu.“

 

Jenže mezi večerem a ránem je ještě noc. Neprospalá noc. A já si najednou uvědomuji, co by se dělo, kdyby se život obrátil vzhůru nohama. Ponořil ze světla do tmy. Lusknutím prstů. Malým odchlípnutím…

 

Tu noc chodím po bytě a uvědomuji si, jak strašně jsem bohatá. Zkouším zavírat oči.
Svůj byt znám. Vůně cítím. Zvuky slyším. Dotýkám se všeho.  Najednou se mi z rukou stává metr. Proměřuji si, jak širokou mám chodbu. Předpažím je před sebou a jsou mou ochranou. Zkouším se v naprosto známém prostoru svléci, obléci, vykoupat, najíst, napít, pustit hudbu. Zkuste to. Svlékání jde. Oblékání taky. Jen ta kombinace nevyšla a vypadám jako šašek. Při vstupu do sprchového kouta si ukopávám palec. Vlasy si vysouším fénem, ale jak vypadám, to je záhadou. Namalovat se nemám šanci. Čistím si zuby. Pasta je všude, kam se podíváš. Vlastně nepodíváš.


Pouštím si hudbu. Volume je na maximu. Chudáci sousedé. Ráda bych to ubrala, ale které tlačítko je to správné? Cítím vůní ohřívaného jídla, ale který hořák mám vypnout? Jdu si ustlat peřiny a houpu se. Samozřejmě nedobrovolně. Kdo mi dal do cesty to houpací křeslo? ptám se pro sebe. Chci vyťukat číslo na mobilu. Bohužel. 

Chce se mi brečet. Ale nemůžu se strefit do krabičky s papírovými ubrousky.

 

Těch bláznivých věcí, které by se šmahem staly zoufalými, je tisíc a jedna. Tisíc a jeden problém. A to jsem ještě ani nevyšla před dveře mého bytu. Na společnou chodbu. Do výtahu. Na chodník. Na silnici. Do autobusu. Obchodu. Do života.


Tu noc jsem nespala.

 

„Tak paní Mocková, zkontrolovala jsem vám oko ze všech stran. Vše je v pořádku. Ale každopádně je dobře, že jste přišla. Váš problém může být způsoben poklesem tlaku, bouchnutím do hlavy, problémy s krční páteří,“ hovoří má oční lékařka a já mám pocit, že slyším andělskou hudbu. „Pro jistotu se zastavte na kontrolu za čtrnáct dnů,“ zní mi ještě v uších.

 

Vycházím ven. Nikdy v životě jsem neviděla tak nádherný podzim. Míjím lidí a usmívám se. Jsem jednoduše šťastná.

 

Neboť ke štěstí, k opravdovému štěstí potřebujeme opravdu tak bláznivě málo.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.12.2019
1596130328-nahled-roses-1417263-1280.jpg
Kateřina zrovna vázala kytice do váz dle objednávek zákazníků, když ho zahlédla, jak se blíží k jejímu květinářství. Krásný, prošedivělý chlap v nejlepších létech.
"Tak jsem tady zase" usmál se na ní.
Květinová vůně se smíchala s jeho vůni Armani.
"Co to bude tenkrát? Narozeniny, jmeniny či snad jiné výročí?" oplatila mu úsměv.
"Jmeniny" odvětil a ukázal na tabuli před prodejničkou, kde bylo křídou napsané pro něj tak vzácné ženské jméno - Karla.
"Tentokráte bych rád 30 rudých růži v černém tubusu. Samozřejmě Vás poprosím o malý lísteček. Propisovačku mám" vytáhl z náprsní kapsy elegantního Parkera.
"Kurýrem na stejné místo i pro stejnou dámu jako obvykle?" zeptala se Kateřina zbytečně. Věděla již dopředu, jaká bude odpověď.
"Ano, prosím. A stejnou kytici ještě jednou".
"Tu si budete brát sebou, předpokládám".
"Jak Vy to všechno víte?" nepřímo ji pochválil.
 
Zaplatil jako obvykle vysoce nad rámec prodejní ceny. Z kbelíku neuvázaných růži vytáhl jednu a podal ji Kateřině - "ta je jen pro Vás. Děkuji Vám za vstřícnost a ochotu" rozloučil se a odcházel se zabalenou kytkou.
"Určitě je to pro nějakou krásnou mladou milenku." vzdychla Kateřina tiše pro sebe po jeho odchodu. "Ale nač kupuje vždy dvě stejné kytice?" A proč k tomu přání nechce přidat nějaké srdce a nikdy se nepodepíše? Tuhle záhadu snad nikdy nerozluštím." Naštěstí ji z přemítání vytrhl další zákazník. V zápalu práce na něj pomalu zapomínala přímoúměrně se ztrácející se vůni Armaniho.
 
Karel mezitím očistil hrob své milované ženy. Doprostřed postavil právě donesenou kytku. "Promiň, lásko" omluvil se snad již posté. "Snad se Ti budou líbit, růže si vždy milovala. Ještě se cestou zastavím do naší oblíbené kavárny na lungo" rozloučil se s Eliškou a setřel si slzu. Ta na rozdíl od trýznivého tlaku na hrudi setřít šla.
Osud občas dokáže schválnosti. Třeba když jejich oblíbenou kavárnu postaví naproti květinářství, ze kterého před hodinou odešel. Navíc téměř na dosah od bytu Karliny mámy. Upil z právě doneseného lunga a vrátil se zpět o téměř 35 let.
 
Viděl se jako mladý vyplašený kluk a ještě teď slyšel své jasné "ano", které říkal své ženě Elišce. Tolik se milovali již od patnácti. Plánovali svou báječnou budoucnost se spoustou dětí. Jako téměř všude ani jemu s Eliškou se nevyhnula krize ve vztahu. Tehdy se zapletl se svou kolegyni z práce. Bydlí pořád stejně, na dosah od kavárny. I po létech se za své tehdejší selhání styděl. Byl moc rád, že to neprasklo a kolegyně se záhy velmi rychle zasnoubila a vdala.
 
Viděl ji občas i s jejím manželem a malou narozenou dcerkou Karlou. Docela ji záviděl. I když krizi s Eliškou ustáli a měli krásné manželství bohužel zůstalo bezdětné. A když si myslel, že už nic horšího je nemůže potkat, osud znovu zasáhl. Na preventivní kontroly Eliška nikdy moc nechodila a když pak přišla, bylo už pozdě. Příliš pozdě na léčbu, příliš brzy na umírání.
 
Osud občas dokáže schválnosti. Seděl tehdy před 5-ti léty na pracovní schůzce v kavárně. Jeho obchodní partner se na chvíli vzdálil a on nechtěně vyslechl důvěrný rozhovor dvou žen u vedlejšího stolu.
"Myslíš, že to ví?" zeptala se ta mladší
"Myslím, že tuší" odpověděl pro něho povědomý hlas. "Ale nikdy mi nic neřekl. Tu lékařskou zprávu, že je neplodný jsem vlastně nikdy neměla najít."
"Nech to plavat" řekla mladší. "Je to dobrý muž, má Vás rád a vy jeho. Užívejte krásných chvil. On Ti dal jistotu, kterou by jsi nikdy neměla a Ty jemu dítě, které by nikdy neměl on. Vše je tak, jak má být."
"Asi ano" vzdychla ta starší s povědomým hlasem. Hlasem jeho bývalé milenky.
 
Karel dopil své lungo.
"Zaplatím" zavolal na servírku a vyšel z kavárny.
Právě včas, aby ještě zahlédl, jak kurýr na druhé straně ulice přebírá od prodavačky kytici, aby ji odvezl na tu správnou adresu. Adresu jeho dcery Karly.
 
Najednou věděl, co má udělat.
"Moment pane" zavolal na kurýra. "Já, já tu kytici předám osobně".
Byla to poslední myšlenka vyslaná k jeho dceři, než se ze zatáčky vyřítil ten šílený mercedes.
 
Osud občas dokáže schválnosti.
Hlášení ve večerních regionálních zprávách, na které se vždy díval o tom, že tragická nehoda byla zapříčiněna nepřizpůsobením rychlosti vozu, již Karel neslyšel.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 30.11.2019