NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1603575518-nahled-tree-99852-1280.jpg

Tak nevím. Jestli mám děkovat Bohu, Vesmíru, lékařské vědě, přátelům nebo sama sobě, ale každopádně jsem vstala z mrtvých.

Rychlost z jara na podzim dala by se přirovnat z nuly na sto, a to vůbec není špatné.

 

Byl květen. Máj. Lásky čas. A já byla chcíplá jako ta poslední myš. Nemyslím tu u počítače, ta pořád skáče, jak jen ji to slaboproud povolí. Myslím tu obyčejnou myšku polní.

 

Sťalo mě všechno. Partnerský rozchod. Blázinec v práci. A pak nádherná směs koronaviru a menopauzy.

Teoreticky bych řekla, že jsem to nedala.

Prakticky ovšem jsem se z toho nepokrytě posr……

 

Bylo to strašné. Nebylo to jako slušná obyčejná střevní chřipka, trvající tři dny a tři noci. Tato akce byla jednorázová, trvala chvíli a zabila mě na měsíc dopředu. Tehdy jsem to ještě nevěděla, dnes si myslím, že mám tu věc, o které se skoro nikde nemluví, už díkybohu úspěšně za sebou.

 

Po naprosto šílené noci nastalo o něco šílenější ráno. Když jsem viděla tu spoušť, po čtyřech jsem se snažila dát vše do pohody. Neboť představa, že mou mrtvolu najdou nádherní chlapci hasiči, kteří budou nucení vyrazit dveře mého bytu, v ne zrovna líbivém stavu, bylo to jediné, co zaměstnávalo mou třeštící hlavu. Podařilo se.

 

Byt jsem vyvětrala, navoněla.

Jen já pořád nějak nebyla jsem celá.

Mrtvá, ač žijící.

Mezi návaly horka a zimnicí.

 

Dny rychle plynuly

pod taktovkou profesora Prymuly.

 

Šlo to pomalu, ale šlo to. Síla a energie nenápadně dostávala se do mých žil, do mých myšlenek, do mého srdce, do mého života.

Ač obklopovala mě samota,

cítila jsem v sobě vnitřní sílu a vůni každodenního okamžiku.

 

Dnes jsem se protáhla a jako obvykle vyskočila z postele s radostným pokřikem „Dobré ráno, živote. Miluji Tě.“

 

Pokaždé, když na Vás život vystrčí svou prdel, neznamená to, že je něco špatně.

Znamená to jen, že je třeba mu to oplatit.

 

Spoustu věcí nemůžeme. Hmmm…….

Ale spoustu věcí můžeme.

 

Jsou cesty možné a nemožné.

A já jdu – pokud mohu

tou, na kterou pokládám svou nohu.

Zpočátku možná neznámo kam.

Já vím, živote, já vím.

Dobře si to spočítám.

 

A tak jsem si dnes udělila výsostně svůj radostný den.

Udělat si radostný den znamená, že jako cíl si stanovíte udělat někomu jen tak radost.

 

Po nádherném probuzení, vodou voňavé sprše, bláznivém tanci a zcela nezdravé snídaní jsem pochopila, že pokud je Vám něco zakázáno, v tu chvíli Vám život ukáže, co je Vám povoleno.

Není vhodné se setkávat? Dobře. Ale je možné si napsat. Kdy jste naposledy dostali dopis, pohled, pozdrav? Jen tak? Nepamatujete si? To je v pořádku. Já taky ne. A to už v pořádku není.

 

Oblékám se do sportovního, beru batoh, brýle, tužku, podložku a strašně se těším. Neboť mám nápad.

Neuvěříte, jak těžké je koupit pohlednici vlastního města. Ale já se nevzdávám. Mezi narozeninovými přáními našla jsem pár veselých pohlednic.

Venku před hypermarketem se šťastným úsměvem nešťastně ukrytým pod rouškou píšu svá přání…. pro milovanou tetu, rodiče, sestru, přátele…

 

A jdu na to. Rychlou chůzi opájím se podzimní krásou a jako pošťák tiše vkládám do schránek své pohledy … „krásný pozdrav z procházky“ … vždyť … „copak „dá si žití bez lásky?“ …..

 

Nádherný den ten dnešní.

Kdyby máj byl, stála bych pod třešní.

Ale je podzim, předzvěst zimy, vloček sněhu.

Posílám Vám úsměv, naději a něhu.

 

Možná, že doba opravdu je zlá, ale copak zlost něco změní?

„Dáme to“ říkám Vám.

„Láska, síla a přátelství“ to je to, co opravdu se cení.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1603185512-nahled-team-spirit-2447163-1280.jpg

„Jak dlouho už jste s Petrou spolu“ zeptal se mě u piva Pepík, můj nejlepší kámoš.

Cítil jsem zradu, a tak se opatrně zeptal.

„Skoro pět let. Proč?“

„A kdy bude svatba, princi?“ hodil na stůl Pepík tu obávanou otázku.

„Ještě ty začínej. A to si říkáš nejlepší kámoš?“ ohradil jsem se a snad abych to zamluvil objednal jsem další rundu.

 

Po více pivech se moudře filozofuje, a tak jsem se cestou domu opravdu zamyslel.

„Proč já se vlastně nežením? Petru miluji, je skvělá a nic nám spolu nechybí.“

„No právě, nic nám nechybí, tak nač se ženit?“ spokojeně jsem si pro sebe odpověděl.

 

Myslel jsem, že se z toho vyspím, ale opice již dávno byla v kleci a mě pořád napadaly ty divné věci.

 

Třeba, proč mi Petra neustálé ukazuje svatební fotografie svých kamarádek?

Třeba, proč přede mnou nenápadně vyskakují otevřené webové stránky půjčovny svatebních šatů?

Třeba, proč včera koupila ke kávě koláče a rozplývala se nad nimi, jako by snad byly svatební?

 

Něco Vám řeknu chlapi. Byl to boj. Nebál jsem se o Petru. Samo sebou, ta to měla jisté, že dostane skvělého chlapa. Ale co já? Ženské se prý po svatbě mění. Stávají se z nich dost věrné kopie jejich vlastních matek. Ufff, až jsem si z toho úleku málem cvrnknul.

 

A některé dokonce chtějí chlapa připravit o jeho svobodu. No to snad ani není možné. To už zavání trestným činem omezování osobní svobody.

 

„Každý správný chlap se alespoň jednou či dvakrát v životě ožení“ hučel do mě Pepík a já byl tak zblblý, až jsem zapomněl, že je nejen můj nejlepší kámoš, ale taky nejlepší brácha mé skvělé Petry.

 

„Jsem přece správný chlap“ mudroval jsem ten večer. Přece se nebudu bát ženské. Ráno, ještě s hlavou plnou permoníků jsem vyrazil.

„Je nás víc, nebudeme se bát vlka nic“ říkal jsem svým tlukoucím permoníkům v hlavě a zmáčknul kliku od blízkého zlatnictví.

 

„Ano, zásnubní prsten“ slyšel jsem se, jak říkám té kobře za pultem a pevně věřil, že se z toho bláznivého snu bez úhony probudím.

 

Za měsíc jsme měli výročí.

„Petro, lásko, vezmeš si mě za muže?“ klečel jsem před tou dojetím plačící křehkou vílou a věděl, že dělám vše, tak jak mám. Bo, tak je to správné, tak to musí být.

 

O pár měsíců později si má princezna brala svého prince a svatba byla vskutku pohádková.

 

 

 

 

Začal normální život.

 

Plný nákupů nikoliv ve sportovních, ale potravinářských řetězcích. Na místo fanouškovských pokřiků na stadionech, křičel ve dne v noci můj prvorozený syn. Ani druhorozená dcera se nenechala zahanbit a já nestačil v noci tlačit špunty do uší.

 

Má nově vyhlídnutá mikina a skvělé boty nepřišly na řadu nejen na jaře, ale ani v létě a na podzim. Mě prý stačí ta stará a noha už mi stejně neroste. Na rozdíl od dětí, které rostou snad rychlostí světla.

 

Na pivo jsem si s Pepíkem zašel. Musel jsem přece někomu říct, jak hrozně trpím, jak je Petra čím dál nesnesitelnější, s čím dál větší bolestí hlavy a jak je stejně protivná, jako její matka.

„Vlastně Vaše matka, promiň Pepo“ vyhrkl jsem.

 

Pepa se na mě chvíli díval.

„Hele, nevíš náhodou proč má Petra už několik let ty hnusné boty? Nevíš proč najednou odmítla jet s holkami na wellness, i přesto, že už se na něj tak dlouho těšila?“ Nevíš, proč zhubla a nenápadně zobe ty prášky od bolesti žaludku?“

„Nevíš, proč si k Tobě nejde odpočinout v deset večer a jako blázen uklízí, vaří, pere, chystá svačiny pro Tebe, pro děti a usíná vyčerpána v obýváku na sedačce s hadříkem na prach v ruce?“

 

Nechápavě jsem na něho díval.

„Tak já ti to kámo řeknu, proč“ začal moudře Pepík.

„Protože si vzala debila, proto“, zvedl se a odešel.

 

Už dlouho jsem nepil sám.

Ten večer jsem zase filozofoval. „Jak debila, snad vzala si mě?“ ptal jsem se a snažil se té záhadě přijít na kloub.

 

Nemusel jsem hledat dlouho.

Doma, kromě mě nikdo jiný nebyl. Jen strohý lístek na kuchyňském stole

„jsme s dětmi u rodičů“.

„Večeři najdeš ve třetím regálu vpravo, otevírací dobu najdeš na webu.“

Humor, zda se neztratila.

 

„Nevadí, však oni se vrátí. Budu jim chybět“ ulehal jsem do studené postele, hladový a pěkně naštvaný.

 

Po třech týdnech se náš útulný a vždy voňavý byt změnil v páchnoucí špeluňku. V zrcadle na mě koukal pěkně divný patron. A vůbec nevypadal spokojeně.

 

Chyběl mi ten neustálý cvrkot. To ticho v noci bylo k zešílení. Chyběly mi teplé večeře, chutné svačiny, voňavé povlečení a vypraná ta stará mikina. Ale hlavně chyběl mi vřískot a smích dětí. Chyběla mi má žena. Její nadávky i její zvonivý smích. Její poddajné hřejivé tělo i slzy únavy. Chyběla mi má báječná rodina.

 

 

Strašně jsem se sám se sebou pohádal.

 

Uklízel jsem dlouho. Zjistil, jaká je to dřina. Nakoupil jsem vše, co bylo třeba. Uvědomil si, jak je vše čím dál dražší. Koupil dětem nové oblečení a hračky. Ženě  šaty, parfém, kytku a objednal stůl pro romantickou večeři. Na večer šampus a svíčky.

 

„Promiň, jsem debil“ řekl jsem, když mi po zazvonění u tchýně přišla otevřít ta nádherná víla, která měla mé jméno.

Usmála se. „Prý se to dá už léčit“.

 

Ať oba, jak chtějí láteří.

V pohádkách vždy dobro nad zlém zvítězí.

 

Když jednou vezme si princ princeznu

bouřku zvládnou nejednu.

 

Teprve až po hádce

zjistíš, že už dávno žiješ v pohádce. 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1602938316-nahled-glass-ball-1754432-1280.jpg

Věštkyň a věštců je kolem nás plno. Jsem jednou z nich.

 

Když jsem v dávné minulosti tři měsíce před svatbou vjížděla do zatáčky na kole se slovy „tady se jednou někdo vytříská“, vůbec jsem netušila, že to není jen hloupá poznámka, ale má první opravdická předpověď.

 

Pochopila jsem to hned poté, co jsem své „ANO“ říkala s precizně zašitou bradou a trochu malou vadou. Chyběly mi zuby. Naštěstí ve slově „ano“ není žádné říčné „R“ a téměř nikdo si mého malého handicapu nevšiml. Také pan novomanžel stal se samozvaným věštcem, když mi v dobách posvatebních tiše šeptal, že jsem jeho „drahá“ žena. Nelhal, můj zánovní můstek plný zlata byl opravdovým věnem do právě vznikajícího manželství.

 

Poté jsem se už jen zlepšovala. Má malá proroctví stávaly se do puntíku přesně.

 

„Převleč se, nebo si ty nové kalhoty zašpiníš“ se potvrdilo nejen u muže, ale později i u syna.

 

„Napiš si, co máš udělat, jinak na to zapomeneš.“ Nenapsal. Zapomněl.

 

Méně radosti jsem měla, když se splnilo i mé „neber si ten mobil na záchod, ještě Ti tam spadne“.

 

„Do hajzlu“ křičel tehdy muž, když vytahoval svou mokrou ruku z mísy. S výrazem vítěze držel v ruce kapající mobil.

 

„Do hajzlu“ křičela jsem tehdy já, „kde jinde by Ti asi spadl?“

 

Z životních zkušeností vznikla malá analýza předpovědi z všedního života:

 

„Já jsem To věděla“ vříská nejedná matka, žena, babička, tchýně. Ta většinou ještě svou předpověď zabije smysluplným dodatkem „věděla jsem, že si ho /jí/ nemáš brát.“

 

„To zase bude ostuda“ ví naprosto přesně přátele, když zvou Tě na oslavu. 

 

„Nepij, bude Ti špatně.“ zbytečně věští manželka muži a jde pro jistotu vařit hovězí vývar pro příští den.

 

Jednou z Tebe zblbnu“ předvídá matka puberťáka a jde si uložit své brýle do lednice.

 

Bojím se vyslovovat v práci větu „já se toho důchodu snad nedožiju“ neboť, člověk nikdy neví. Mám vždy radost, když se důchodová hranice zvedá. Tím se přímo úměrně zvedá i má šance na dlouhověkost.

 

Zatím všechno vychází.

A já už vím, jak dostat se ze všech nesnází.

 

Svou křišťálovou koulí vyleštím. S láskou do budoucna hleď.

„Kuličko milá, poslouchej dobře, co přeji si teď.

Přeji si pro všechny zdraví, klid, pohodu a mír.

Ať zakrátko z života zmizí nám ten proklatý vír.

Ať zmizí nenávist, zloba a zášť.

Pojďme se rádi mít, společně i každý zvlášť."

 

Radost pak zavládne všude nemalá.

Hrdě pak prohlásím „Já Vám to přece říkala“.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1602134937-nahled-plant-3585490-1280.jpg

Známe to všichni. Pořád něco musíme. Někde se honíme.

Divná doba.

V divné době musíme divně žít.

 

V práci už dávno neděláme za jednoho nebo dva. Spíše za tři, za čtyři. Večer jsme podráždění a v noci nespíme, neboť nám v hlavě naskakují všechny pracovní povinnosti a problémy, které se dalšího rána zhmotní. Autem jezdíme tak, že většinou nevíme, jak jsme se dostali z bodu A do bodu B. Trpíme dlouhodobými bolestmi hlavy, páteře, žaludku, chodíme od lékaře k lékaři a na místo radostí jsme překvapení, když máme negativní výsledky. Vždyť je nám přece tak zlé. Jsme na smrt unavení. Když se sejdeme s přáteli, povídáme si o tom, kdo má více starostí a jak šílené to je. Nemáme čas na děti, na rodiče, na přátelé.

 

Nemáme čas na sebe.

Nemáme čas, sílu a energii na život.

Divná doba plodí nás – divné lidí, podivíny.

 

Jako každý den jsem vyřídila spoustu mailů. V rámci spolupráce s ostatními firmami mám v každé z nich určitého zaměstnance, se kterým řeším danou problematiku. V jedné z firem je takovým člověkem p. Karel. Nevíme navzájem, jak vypadáme, kolik máme let, kolik dětí. Vůbec netušíme, jaké máme starosti nebo radosti. Také koho by to zajímalo? Na takové věci není ani prostor ani čas. Za to máme dobrou spolupráci a na pracovní maily odpovídáme rychle a zodpovědně. Jsme totiž rychlí a zodpovědní zaměstnanci.

 

Jako každý den mi z firmy pana Karla přišla pracovní odpověď. Psala nová paní. Vyřídili jsme pracovní záležitostí. Oznámila mi, že tuto agendu teď bude řešit ona, neboť jaksi pan Karel je náhle opustil.

 

„Jak opustil? Proč? Kde šel?“ kladu si nepodstatné otázky mezi podstatnými papíry.

Nedá mi to a v odpovědi pokládám pokud možno empaticky obávanou otázku. Odpověď je jasná, stručná, šokující, smutná, skutečná. Konečná.

 

Nevím, jak p. Karel vypadal, kolik měl let nebo dětí. Každopádně vím, že to by Člověk. Všiml si toho prosím někdo?

 

Člověk Karel náhle nedodělal svou práci a zcela nezodpovědně odešel. Jeho práci v mžiku přebral jiný zodpovědný kolega. Kdo ví, zda bude vůbec čas, aby jeho kolegové šli na poslední rozloučení, neboť termíny hoří.

 

Včera bylo 7.10. Když toto datum otočím, mám svůj den narozenin. Náhoda? Nemyslím. Spíš znamení. Nechci náhle opustit svou práci, své kolegy, své přátelé, a především svůj život.

 

Kromě života totiž počká úplně všechno.

 

Otevřel jste mi oči, až poté, co ty své jste zavřel.

Do zapáleného plamenu svíčky tiše šeptám „je mi to líto“.

Odpočívejte v pokoji, pane Karle. Teď už, bohužel, můžete.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1601573737-nahled-typewriter-801921-1280.jpg

Na jaře jsem si porodila své první knižní dítě. Je to takové malé nedochůdče, porodní váha je těžce pod průměrem a ani výška není nic moc. Jsem prvorodička, a tak nemám s čím ani s kým srovnávat.

 

Každopádně se narodilo s láskou.

 

Jaro bylo v rozpuku a já celá nadšená jsem se těšila, jak vyjedu s kočárem taženým poetickými oři, budu se rozhlížet krajinou a ukazovat své prvorozené světu. Všem mým nejbližším jsem ho samozřejmě ukázala, nechala přivonět, a dokonce i ponosit. A těšila se, jak taky jinak, na křest.

 

Mezitím svět se zvláštně uzavřel. S mým maličkým jsme si z toho pranic nedělali a ve chvílích smutku, veselí i obyčejného žití pracovali a také i nadále pracujeme na dalším knižním dítěti, neboť jednomu přeci jen je na světě tak nějak smutno.

 

Proběhlo léto. Podzim pomalu ťukal na dveře a my se spolu s celou čtenářskou rodinou těšili na opravdický křest. Měl se konat za přítomností strejdy ilustrátora i s jeho tvorbou. Obrazy, jak v rámech, tak otištěné v modelech autorských oděvů. A také se spoustou tetiček v roli modelek. Měl se konat možná i za přítomnosti kouzelníka Čáryfuka. Těšili se kmotři a kmotřičky, rodiče, přátele i dětičky. Jenže přátele milí - člověk míní a doba mění.  Nebuďte smutní, vždyť nic zlého se přece nestalo.

 

Jste zdraví? Máte, co jíst? Máte, co pít? Máte, koho obejmout? Už jste se dneska zasmáli? Božínku, tak to jste nádherně bohatí. Stejně jako já.

 

Spousta z Vás je zklamaná, smutná, naštvaná a ptáte se mě, zda jsem zklamaná, smutná, naštvaná také já.

Ne, přátele, budete se divit, ale nejsem.

 

Neboť, život mě naučil, že to, co nemohu změnit, mohu jedině přijmout. A jít s pokorou, láskou a radostí dál.

Dál se mohu věnovat tomu, co mě naplňuje a co mám ráda. Skládat básničky, psát povídky, tvořit a uchopovat myšlenky. Dále mohu každé ráno vítat slunce a večer při jeho západu a voňavé svíčce Vám všem popřát dobrou noc, krásné sny, pevné zdraví a lásku v každé podobě.

 

Takže všem mým blízkým, známým i neznámým na vědomí se dává:

neuvidíme se sice na křtu mé básnické prvotiny „Zavolej mi včera aneb 1.PADesát“ v pondělí 5.10.2020 v orlovské knihovně, ale uvidíme se určitě někdy jindy.

 

Neboť vážení. Já se jen tak nevzdávám. A Vám – přeji z celého srdce – to samé.

 

S láskou Vaše Hanlen.

Sdílet článek | Přidat komentář
1601196253-nahled-design-3062508-1280.jpg

Je brzké ráno.

 

Jako každý pracovní den můj budík zvoní ve tři. Doby, kdy jsem vstávala až v půl páté jsou již nenávratně pryč. Potřebuji více času, než si do své pracovní kabelky zabalím několikery brýle, lupu, lepidlo na zubní protézu, náhradní spodní prádlo, tena plínu, hůlku, naslouchadlo a složím mobilní chodítko.

Nestěžuji si, staří lidé již tolik spánku stejně nepotřebuji.

Vytahuji z lednice namletou svačinku, kterou si vždy připravuji již den předem a vyrážím na autobus. Ještě štěstí, že jezdí pořád ten stejný šofér, co se mi kdysi v padesáti tak líbil. Ani on se za posledních dvacet let nezměnil a stálé si drží své pracovní místo.

 

V autobuse je jako vždy pěkná legrace. Se svými postaršími kumpány trošku křičíme, ale jak jinak bychom se dozvěděli, jak jsme se měli o víkendu a zda už naše pravnoučata chodí na vysokou školu?

Je občas těžké vzpomenout si na všechno, co chceme říct, ale nám to nevadí. Stejně si prd pamatujeme a zítra si to všechno zopakujeme.

Naštěstí ještě netrpím špatnou orientaci v prostoru, a tak svou kancelář najdu vždy na první dobrou. Jsem na to hrdá a moc dobře vím, kolik mých spolužáků mi to závidí.

 

Jako každé ráno, zakleknu dolů k počítači, abych ho zapnula. A pak počkám na mladší kolegy, kteří mě hned po svém příchodu do práce laskavě zvedají ze země. Chodí až na devátou. Minule jsem tak ležela tři hodiny a pěkně jsem od země prochladla. Tak už si sebou vždy beru i termofor a teplé ponožky. Už i naše babičky věděly, že nejhorší je prochladnout od noh.

 

Můj téměř bystrý rozum se pomalu probouzí, a tak mohu svými revmatickými prsty lehce zpracovávat veškerou elektronickou korespondenci. Obdivuji svého šéfa, který i ve svých 82 létech dokáže dělat tak pěkné excelovské tabulky. Bohužel už mi na jejich prostudování nestačí brýle a lupa, jako v dobách minulých. Naštěstí si v rámci fasování kancelářských potřeb mohu v rámci výjimky objednat i mikroskop, dalekohled a další pracovní potřeby.

 

Mám moc ráda přestávku na oběd. Vycházím se svým chodítkem poněkud dříve před svými mladšími kolegy. Většinou mě doženou, předběhnout, snědí vše, nač jsem původně měla chuť a znovu již pracuji.

Já se šourám sice pomalu, ale zato zodpovědně ke svému zdraví. Neboť zdraví, stejně jako zubní protézu, máme jen jedno.

 

Po vydatném obědě a nedobrovolném spánku se probouzím. Je pozdní odpoledne a už jsem tady opět sama. Má slina na úředních lejstrech mi bude jako obvykle vytknuta v rámci vytýkacího řízení. Musím vymyslet, jak obelstít svou únavu tak, aby se mi podařilo usnout mimo nové metodické pokyny. Ještě chvíli pracuji a těším se na zítřek. Zítra mám totiž narozeniny.

 

Kolegové mě dovezou na mé židli doprostřed kanceláře. Už nemusím ani vstávat. Těším se, až dostanu spoustu nových báječných dárků z nedaleké lékárny a zdravotních potřeb.

 

A víte, co miluji ze všeho nejvíce? Jak mi každý rok ze srdce přejí hodně zdraví a pracovních úspěchů. Vidím na nich, jak moc je jim líto, že už mi do důchodu zbývá posledních pět let.

 

Jojo. Život vážně utíká jak splašený kůň. Tak zítra máš, holka zlatá, sedmdesát. A to sis myslela, že se toho důchodu snad ani nedožiješ.

Sdílet článek | Přidat komentář
1600500700-nahled-couple-731890-1280.jpg

„Co to bylo?“

 

Stojíme opřeni o zamčené dveře, přerývaně dýcháme a díváme se na sebe s vytřeštěnými očima.

„Nevím“ odpověděl jsi. „Vůbec ty lidí neznám a nechápu, proč nás honili jako štvanou zvěř.“

 

Mačkáme se k sobě, ruce se potí, tvé i mé srdce chtějí vyskočit někam ven. Pomalu se začínáme ohlížet okolo sebe. Stojíme uprostřed vzdušné místnosti, někde v horních patrech budovy. Přes otevřené žaluzie zalévá přes okna celý prostor sluneční svit.

 

Obcházíme velký paraván stojící uprostřed místnosti a usedáme na rozlehlou pohovku, která je za ním.

Tiskneme se k sobě těsněji. Naše pohledy se vpíjejí do sebe. Tam, odkud již není cesty zpět. Šeptáš mi uklidňující věty, hladíš, líbáš. Milujeme se. Jako o život. Nebo opravdu o život? Tělo je v křeči, lapáme po dechu. Živočišné vzdýchání je slyšet snad všude.

 

Tak všude až mě probudilo...

 

Přerývaně dýchám, nemohu polykat, ležím v černočerné tmě probuzená ze živého snu. Už nespím.  A přesto mám pocit, jako by sen pokračoval bláznivě dál. Jsem vmáčknuta do peřin, po tváří mi nekontrolovaně stékají horké slzy a bolest na hrudi zdá se k zešílení.

 

Ve skutečnosti neviděli jsme se již několik let.

 

„Co to bylo?“ ptám se nahlas do ticha noci.

 

Nevím.

Jen tuším, že bolest na hrudi tentokráte nezpůsobily problémy s páteři.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1600371690-nahled-woman-731894-1280.jpg

1983 – září 2017 – mám velkou kliku.

Píšu do šuplíku.

 

Říjen 2017.

Stojím na bohumínském vlakovém nádraží. V jedné ruce cestovní kabelu, v druhé toaletní papír. Důvod je zřejmý. Mám průjem, neboť jsem nervózní jako prvnička. Ještě nikdy jsem nejela sama vlakem. Ještě nikdy jsem nebyla sama v Praze. Ještě nikdy jsem nejela přečíst své bláboly ze šuplíku cizím a pro mě velmi inteligentním, zkušeným a skvělým lidem.

Mé emoce dostupuji vrcholu. Je to něco jako K2. Prostě nějaká ženská Kavalová a kabela.

 

Mám v sobě strach. Těšení. Zvědavost. A konečně chápu, že jsem opravdu regulérní blázen.

 

Neuvěřitelné. Našla jsem místo kurzu - Divadlo Dobešku. Našla jsem vůdčí osobnost kurzu Tvůrčího psaní dle Lustiga paní Danu Emingerovou. Našla jsem partu skvělých lidí. A dokonce jsem našla i heslo na wifi. První čtení, první kritika, první poznatky a první „aha“ efekty.

 

Jakože „aha“ – tohle je holka, pro Tebe, to pravé ořechové.

Večer ležím na svém hotelovém pokoji a jsem neskutečně unavená. Ale neskutečně šťastná. Neboť jsem se konečně našla.

 

Říjen 2018.

Praha. Kurz Tvůrčího psaní. Kamarádka Dana. Noví lidé, nové povídky, nové poznatky. Toaletní papír už nepotřebuji. Pendolino poznám a v metru už jezdím jako rodilá Pražanda. Jsem neskutečně unavená. Cítím, že jsem na správném místě ve správné době.

 

Prosinec 2019.

Praha. Divadlo Dobeška. Autorské čtení. Bomba. Užívám si každou chvíli. Líbí se mi Praha. Líbí se mi můj bohémský svět. Cestovní kabela je príma. Po Praze jezdím taxíkem, neboť peníze budou a my ne.

Líbí se mi žít.

Miluji lidí, které potkávám.

Všechny, kteří mě překvapují, učí, mučí, a hlavně posouvají dál a dále.

 

Jaro 2020.

Zcela suverénně s modlitbou a pokorou, s opětovným malým průjmem, ale především s láskou k sobě a ke svým čtenářům zahajují druhé autorské čtení. A víte co? Pláču. Ale jen tak, doma tajně. Neboť, plnit si své sny je vážně skvělé.

 

Pozdní jaro 2020.

Vydávám si svou prvotinu básní. Obklopují se skvělými lidmi, kteří miluji to, co já. Milují to, co dělají. Malují, kreslí, tancují, zpívají. Nezajímají je majetky, pomluvy a hrůzy světa. Stačí totiž jediná věta – a to, že „život je přece báječný“. Stačí jen pozitivní myšlení, pozitivní přístup a pozitivní test – na to, že umím žít fakt „fest“. 

 

Léto 2020.

Další sen kreslí tečku. Mám své webové stránky.

Pomalu kreslím si malé životní plánky.

Toužím jít svou cestičkou bytí. Není cesty zpět.

Pro štěstí stačí napsat si pár svých vět.

 

Podzim 2020.

Obklopují se nádhernými lidmi. Těším se na křest své prvotiny. Jo, doufám, že přijdete. Bude tam totiž autorské čtení, výstava obrazů, malá módní přehlídka a možná… přijde i Kouzelník.

Pracuji na své druhé knize. Tentokráte veselé povídky.

 

A chci své vlastní štěstí a radost z bytí rozdělit mezi ostatní.

Neboť sdílený smutek je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná.

A tak vítejte na mém dalším bláznivém projektu – Pisálci sami sobě.

Pojďme žít a radovat se v každé době.

 

Budoucnost I.

Píšu. Pevně věřím, že jednou budu moci říct, že mé psaní je mým povoláním v jakékoliv podobě, který mi přinese můj život. Budu sedět na břehu moře, v jedné ruce sklenici vychlazeného vína, ve druhé tužku a papír a celým svým srdcem objímat ten bláznivý svět.

 

Budoucnost II. – r. 2061

 

… ještě … prosím dopíšu poslední větu.

Dopiji poslední sklenku báječného sektu a zatančím poslední tanec.

A pak řeknu světu

 …. „Bella Ciao…..“

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář