povídky

Jenkote. Jaký já jsem Janek!

Jsem jiná.

Je jinotaj, jakmile jdu jinam.

Jenže. Já jsem Já.

Jinotajná. Jmenovitě jednoznačně jiskrná.

Jakmile juknu, Jan jásá.

Jisto jistě - jdu jihozápadně, jezdím jihovýchodně.

Jemine.

Jak jednou jeknu, je jasno.

Ještě jednou juknu.

Jak jinak.

Vzdávám to. Ten kufr na nádraží vážně neodtáhnu. To zase byl nápad. Sbalit si do lázní vše potřebné. Doma zůstaly jen zimní bundy a kozačky. Vytahuji vizitku a objednávám si odvoz taxíkem od lázeňského domu na nádraží.

V mezičase ještě projdu všechna známá místa, poobědvám v oblíbené kavárničce. V odlesku vínové skleničky zalesknou se i mé utajované slzy. Hrdinně se loučím „tak zase za rok“ a pevně tomu věřím.

Před lázeňským domem si ještě povídám s paní od jídelního stolu.

Najednou přijíždí taxi.

„Ten už je asi pro Vás“ upozorní mě.

„Kdepak, já mám ještě 15 minut čas“ sedím v klidu dál.

„Dívá se na Vás, myslím, že je to opravdu Vaše taxi“ přesvědčuje mě ta hodná paní.

„Pokud si mě chce odvézt, ať si pro mě dojde“ odpovídám se smíchem.

Dveře taxíku se otevírají, řidič se blíží.

„Taxi na nádraží objednané na 13.15?“ ptá se.

„No vidíte, přišel“ loučím se a opravdu odjíždím.

Na nádraží jsem první. Přicházejí další a další odjíždějící hosté. Můj lodní kufr mi pomáhá naložit do vagónu manžel mé kamarádky. Lidé se cpou všemi směry. Už jsem neměla ani šanci znovu vystoupit na peron, poděkovat a rozloučit se.

Sedám si ve čtvrtém vagónu na své sedadlo číslo 42, připravená sluchátka i hudba v mobilu. Dělám si pohodlí na příštích šest hodin jízdy.

„Promiňte, tady sedím já“ ozve se mi nad hlavou.

Starší paní se tváří, že to myslí zcela vážně.

„To určitě ne. Je to mé místo“ nedám se.

„Já mám čtyřicet dvojku“ oponuje mi.

„Já mám taky čtyřicet dvojku“.

„A sedíte v dobrém vagónu?“ zkouší mě zviklat.

„Určitě ano“.

„Kupovala jsem si jízdenku přes internet“ vytahuje další trumf.

„Já také“ odpovím a chystám se hledat průvodčího, ať vyřeší naší situaci. Procestovat dvě na jednom sedadle přes celou republiku nevyznívá příliš lákavě.

Navzájem si ukazujeme jízdenku. Paní si kupovala jízdenku na cestu tam i zpět zároveň, u toho zpět bohužel nezměnila datum.

Zůstávám sedět na svém správném sedadle, ale je mi ji líto. Naštěstí je ještě volné místo a můžeme vyrazit na cestu.

Zjišťuji, že v Pendolínu je nutná jízdenka jen na trase Bohumín-Praha. Praha-Františkovy Lázně není místenka nutná. To samé platí i ve zpátečním směru.

V praxi to vypadá tak, že vlak je nacpaný k prasknutí, v uličkách se válí kufry a děti. Děti řvou. Pohádky pro děti řvou a  řve i průvodčí, neboť lid cestovatelský není příliš ukázněný. Zmatek nad zmatek. Tiše sedím na svém těžce vybojovaném sedadle, vyhlížím Prahu a doufám, že všichni vypadnou. Ze sluchátek mi zní Kornova píseň „Každá trampota má svou mez“.

Z Prahy již vše probíhá v klidu a míříme směr Olomouc – Ostrava – Bohumín.

Z oken se dívám na ubíhající krajinu.

„Ach Čechy krásné, Čechy mé“ mumlám si tiše. A taky notuji „Morava, krásná zem“.

Máme to ale krásnou zemi.

U srdce nějak teskno je mi.

Doma si musím koupit pokladničku – prasátko.

Možná raději mamuta či jiného velkého slona.

Na další lázně šetřit musím drobátko.

Tak vítej holka, do reality. Vítej zpátky doma.

Dny plynou jeden za druhým čím dál rychleji. Je nádherný podvečer. Sedíme s kamarádkou na hlavní třídě, za námi lázeňský dům plný vojáků z povolání.

„Mám bublinky“ říká má kamarádka.

„Já taky. V kolik to zítra máš?“ ptám se.

„Já je mám už dneska. Na pokoji.“

Nechápavě se na ní dívám. „Dneska? Já mám perličkovou zítra na balneo provozu. A Ty ještě dneska a na pokoji?“

„Šáňo“ odpoví.

Stačil jeden jediný pohled a jako jeden muž se zvedáme a jdeme pro něj. Však my se za chvíli vrátíme. Šampus v batohu, na místo skleniček stylově kelímky s nápisem léčivého pramene. Tiché bouchnutí v batohu nikdo nepostřehl.

Ťukáme si kelímky, jak jinak než „na zdraví“.

V nedalekém altánku zní živá hudba, pod nohami chlazené šampíčko, počasí jako vymalované. Nálada se zlepšuje, vidíme po dlouhé době první pěkné chlapy. Nenápadně otáčím hlavu vpravo než zapadnou do vojenského lázeňského domu.

„Ale dobře nás tady léčí“ pochvaluji si. Pravá blokáda krční páteře zdá se vyléčena“.

Přemýšlíme, kde odložíme prázdnou láhev.

„Třídíme odpad. A sklo patří do zeleného“  uličnicky pokukujeme po blízkém buksusu.

Slušnost zvítězila a odnášíme prázdnou láhev zpátky v batohu. Ještě s naplněnými kelímky jdeme blíže k altánku a vychutnáváme si obdivné pohledy okolo stojících. Oni v ruce kelímky s pivem a vínem, my s „léčivým“ pramenem. Je to na něm jasně napsané.

Přicházíme právě včas. Kapela srdečně blahopřeje přítomnému místnímu fyzioterapeutovi k jeho abrahámovinám a hraje písničku na přání. Koho by udivilo, že stojíme zrovna v jeho těsné blízkostí?  Než se nadějeme jsme vtažené do děje. To víte, oslavenec se vytančit musí. Veselý večer to byl.

Následující ráno jdu vstříc dalším procedurám. Čeká mě opravdická bublinková koupel. Z blížícího konce pobytu jsem nějaká nervózní a odkládám si věci na židli na místo toho, abych je pověsila na otáčivé dveře.

„Teda takový zkušený lázeňák a takové začátečnické chyby“ hudruje sestřička.

„Jsem nervózní z odjezdu“ omlouvám se.

„To se nedivím, já ne. Já jsem totiž v lázních celoročně“.

„Budete si přát zarážku na nohy?“ ptá se sestřička.

„Určitě, raději mě zaražte, já když se rozjedu, nevím, kdy skončit“.

„No právě“ směje se sestra. „Aby jste nám nakonec neodplavala až do Hamburku“.  Nechává mě svému osudu ve vaně a zavírá dveře. Příjemná čtvrthodinka je za chvíli u konce a mě čeká zábal a desetiminutový odpočinek.

Jak říká sestřička „ještě pohádku o deseti minutách“ a můžete jít.

Já vím, že pravda je jiná. Já jít musím.

Neboť každá legrace jednou končí.

Seznam naordinovaných procedur, stejně jako já, zdá se vyčerpán.

V lázeňském prostředí mám možnost vyslechnout si mnoho povídání nás maminek o svých dětech, jejich dětech a vše, co s tím souvisí.

Vyprávějící ženy jsou většinou unavené, vyčerpané, frustrované. V dobrém duchu si stěžuji na děti, vnuky, snachy, zetě, muže, život. Musí přece celý život vařit, prát, žehlit, zařizovat, plánovat. Pořád všechno a za všechny. Také se musí o všechny bát.

Oči zapomněly zářit, ústa se smát.

Jsou uštvané, vyčerpané.

„A proč to děláte?“ ptám se.

„No to já musím“ slyším většinou odpověď.

„Nemusíte. Když nechcete, tak to nedělejte. Jsou to všechno dospělí lidé. A vnuci? Ti mají své rodiče.“ odpovídám s úsměvem.

Odpovědí je mi nesouhlasné mručení.

„Já to ale dělám ráda“ tvrdí mi.

„Jsem šťastná, mě to nevadí“ lžou nejen mi, ale především sobě.

Matky bojovnice slepě přesvědčené o své jediné pravdě se vypovídají, vypláčou, vyvztekají, ale sotva přijedou domů budou pokračovat ve své šílené jízdě  

Poslouchám, přemýšlím, vyhodnocuji.

To nejskvělejší, co můžete udělat pro své milované dítě, pokud je dospělé, fyzický i mentálně zdravé, nechat ho jít žít si svůj život. A pokud dlouho nechce sám, vzít ho za pačesy a vyhodit ho z hnízda.

Dát mu možnost letu i pádů. Jak jinak má pochopit Vámi tisíckrát omílané dobře míněné rady, když mu nedovolíte jeho vlastní pády a chráníte mu nejen záda, ale i pusu?

Neberte mu jeho vlastní zodpovědnost.

To nejlepší, co můžete udělat je přestříhnout pupeční šňůru a s láskou dát možnost volně dýchat, snít a žít.

Podle svého.

Věřte, že se uleví Vám i jemu.

A časem, po létech, až bude otlučený životem, ošlehaný ohněm vlastních zkušeností, svých výher, proher a nejednou nabitých úst, sám pochopí.

My mámy nemůžeme vědět, co je nejlepší pro naše děti.

Protože naše děti nejsme my.

Možná jsou nám v něčem podobné, ale v něčem jsou diametrálně jiné.

A především - jsou to svobodné bytosti.

Daly jsme jim možnost prvního nádechu, tak mu ten nádherný pocit volného dýchání v průběhu života pod záštitou mateřské lásky, strachu, obav a bláznivé myšlenky, že my přece „víme“ – neberme.

Nemusí se nám líbit účes a oblečení, jaké naše dospělé „dítě“ nosí, nemusí se nám líbit jejich partneři a kamarádi. Nemusíme souhlasit s jejich názory. Nemusíme chápat jejich činy a pohnutky.

Ale je to náš problém.

Ne jejich.

A hlavně. Nic z toho nám nebrání je dál dál volně milovat tou nejčistější láskou mámy.

Dejte jim možnost být tím, kým opravdu jsou.

Sámi sebou.

Děti jsou dar. Sami si nás vybrali.

Ne my pro ně, ale naše děti jsou pro nás jedním z největších životních učitelů.

Maminky vždy ví, že mají to nejbáječnější dítě na světě.

A Vaše dítě? Vaše dítě tak získá třeba docela príma mámu.

Pokud si myslíte, že jen tak sedět s hadičkou v nose nic neznamená, ošklivě se pletete. Je to procedura naprosto skvělá. Oxygenoterapie.

Zpomaluje proces stárnutí, zlepšuje psychický stav, posiluje imunitní systém, zvyšuje fyzickou kondici, buňky produkují více energie (snad i mozkové), působí proti infekcím, migréně, cukrovce, hypertenzi. Má léčivé účinky v případě pohybového aparátu, trávicí soustavy a mnoho a mnoho dalšího.

Vždy je to o úhlu pohledu a pochopení. Já se snažím chápat vše správně.

Mou „the best“ písní se ode dneška nově stává „Jsem stálé mlád“.

Mé nové heslo zní „no stress“.

Mohu zahodit respirátor a přidat do klusu.

Výhodně prodat kanadské brusinky spolu s brufenem, akce dva v jednom. Neboť hlava bolet nebude. Mohu si dát zákusek a natlakovaná jsem tak akorát.

Jsem tak nadšená, že při odchodu tohle vše říkám nové příchozí. Vysvětluji, vyprávím, své zahřáté křeslo nabízím.

Bába nereaguje. Ani se neusměje. Nepoděkuje. Nadšení nesdílí. Dívá se na mě s despektem.

No dobrá, dobrá. Lidí jsou fakt divní.

Odcházím a říkám „na shledanou“.

Tak snad mi alespoň odpoví na pozdrav.

Odpověděla.

„Auf Wiedersehen“.

Den jako vymalovaný na výlet.

Jsme vybavené pohodlnými boty, vodou, deštníkem a mikinou pro případ ochlazení v pozdějších hodinách.

Hrad Seeberg čekal.

Od Františkových Lázní co by kamenem dohodil. S lázeňskou parťačkou jsme se domluvily, že to pěšky určitě nebude žádný problém. Cestou jsme se pro jistotu zastavily do informačního centra se ubezpečit, že hrad je otevřený.

„Chcete jít pěšky?“ zeptala se milá paní v informacích.

„Jasně“ usmívaly jsme se.

„Je to kolem sedmi kilometrů tam a sedm zpátky. Jede Vám za půl hodiny autobus“ poradila.

Koukly jsme na sebe.

„Tak dobře. Tam pojedeme autobusem a zpátky se projdeme pěšky“ shodly jsme se.

„K hradu“ hlásili jsme řidiči autobusu.

Vydal nám jízdenku.

„Je to konečná?“

„Není“ odpověděl řidič.

„A jak poznáme, že máme vystupovat? Že jsme na místě?“ nedaly jsme se odbyt.

Řidič se na nás podíval shovívavě jako bychom byly chovanky z ústavu pro duševně choré na vycházce.

„Poznáte to tak, že tam bude hrad.“

Měl pravdu.

Hrad byl krásný, prohlídka zajímavá. Nastal čas vydat se na avizovanou zpáteční cestu. Ještě fotečku.

„Můžete nás prosím vyfotit?“ zatarasila jsem cestu zaměstnanci hradu, který právě odcházel.

„Samozřejmě“ byl pan ochotný.

Snímky zdokumentovány.

„Jedu do Františkových Lázní, nechcete přibrat?“ zeptal se milé.

Jen blázen by odolal.

A tak jsme za dalších 15 minut byli zpět.

Stihli jsme i večeři,

ať kuchaři neláteří.

Z plánované velké procházky

nestačily otlačit nás nové botasky.

Za absenci ve vinotéce tak nehrozí nám pokuta,

logistika dobře byla zmáknuta.

„Tak konečně jsme si po roce vrzly“ řekly dveře hotelového pokoje.

„Já taky, já taky“ nadšeně se ozývalo od vedle. Podlaha taky nevydržela být dlouho zticha. 

„A my jsme se otevřely dokořán“ chlubily se okna.

„Já se konečně spustila“ radovala se sprcha.

„Dokonce i mě poctivě vyprášili“ udýchaně přispěchal do debaty zátěžový koberec na schodech.

Ve vedlejším pokoji bylo chvíli ticho.

Pak se ozvalo:

„Tak konečně jsme si po roce vrzli“ řekl lázeňský pár na pokoji a rozesmáli se.

Co z toho plyne za poučení?

Když dva dělají totéž, není to totéž.

Nemůžu jinak. Musím se k nim vrátit.

Moohomužoženy a mnohoženochlapi. Zdá se, že jsme opravdu genderově vyvážení. Nejsem žádná módní gúru nebožka Františka, ale na tohle se fakt nedá dívat. A konečně jsem pochopila, že dvě pohlaví jsou vážně sakra málo.

Na hlavní lázeňské kolonádní cukrárně to vypadá jako v úschovně kol a nordic walk holí. Pochopila jsem, že kdo nemá kolo, a dokonce nevlastní hůl se vůbec nehodí do lázní.  Už jsme jako Číňané, jezdíme na kole naprosto všude. Pokud jsme pěší, bez holí to taky nejde. Dokonce i starší dámy ve slušivých šatech a sandálkách na místo decentní procházky zapichují rázně své hole do dlažebních kostek jako do manžela po padesáti létech a vykračují vpřed.

Sedím u stolečku.

Vedle přicházejí vkusně oblečené dva páry. Mladší a starší. Pán se decentně opírá o rámě své ženy. Je jasné, že potřebuje oporu, a přesto je to krásné gesto, kde on neztrácí svou mužnost a stálé vypadá, že je ochránce své ženy.

Objednávají si palačinky. Žena je svému muži nenápadně kraje na kousíčky a nedovolí, aby snad někdo viděl jeho počínající nemohoucnost. Nechává mu ten důležitý pocit, zůstat i nadále silným mužem. Velice hezké. Zapomněla jsem podotknout. Jsou to Němci.

Naproti si sedá další dvojice. Muž ukazuje jako malé dítě na palačinky Němců a ptá se obsluhy:

„Co to je? To chci taky.“

A já myslela, že prstem se neukazuje.

Vedle je rodina cyklistů. „Těhotný“ tatínek, velmi korpulentní maminka a cvalík synek. Chystají se platit. Vidím cyklistku matku zezadu. Její tělo v cyklodresu se opět velikostně netrefilo. Boky jsou volně zaražené do nebohého ratanového křesílka. Chystají se platit a já se obávám, co nastane.

Už je to tady. Mé obavy se vyplnily. Matka se zvedá a odchází. I s křesílkem. Po malém urputném boji se z něho vysoukává a vydává se vstříc dalším sportovním výkonům.

Je další neděle. Příjezdní den.

Doba, kdy se do lázní jezdilo v jednotné osobě, jak velí slušnost, je zdá se, nenávratně pryč. Dovnitř se ženou velmi různorodé dvojice na týdenní pobyty, neboť nevyužít státní voucher byl by velký a neodpustitelný hřích.

Během posledních dnů jsem očekávala, zda můj pobyt bude prodloužen o týden. Žádost byla zamítnuta. Pozoruji ten mumraj kolem a pochopila jsem, že opět platí „všechno zlé je k něčemu dobré“. A že ono zamítnutí nebylo nic víc než nádherný akt milosrdenství.

Dnes jsem navštívila nejzápadnější město naší republiky. Až Aš. S malou překážkou, ve formě nemožnosti bezpečně odemknout bezpečností zařízení v autě mé spolustolovnice, jsme dorazily na místo. Během krátké chvíle jsme shlédly dvě muzea, radnici, dva kostely a místní market.

U jednoho kostela se jednalo pouze o jeho torzo, u druhého bylo vše v pořádku, včetně varhanní melodie ukončující nedělní mši. Přišly jsme pozdě. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.

Odpolední procházka městem opět uvrtala mé oči nesprávným směrem.  A tak jsem bohužel nezůstala ušetřená pohledem na ženu v černé haleně, černých kalhotách s nohami v bílých ponožkách zaraženými do letních černých sandálků. Na muže v pruhovaném nátělníků a károvaných kraťasech. Na gentlemana v obleku, jehož nohy zdobily sandály. Ovšem největší módní peckou letošní lázeňské sezony se staly na loktech laškovně zavěšeny respirátory. A tohle, tohle už opravdu nemohou překonat ani retro céčka.

U večeře jsem měla tu čest poznat nálet nových lázeňských dám.  Jediné, co mě v této souvislosti napadá, zavolat svému dospělému synovi, že pokud jednou budu stejně nevkusná, stejně protivná a stejně otřesná, je nejvyšší čas mě odstřelit.

Dnešní den byl všehochuť. A tak sedím v baru, kde se snažím chytit signál, myšlenky a dobrou náladu.

„…. a víte, co se stalo? … slyším z dálky vyprávění.

„Paní odcházela z pokoje, měla otevřené okno a zabouchly se jí dveře. Tím zabouchnutím odpadly dveře od skříně v chodbě a zatarasily ji dveře vchodové a znemožnily vstup dovnitř….“

Smějí se a nedivím se. V prostředí, kde namísto kabelek se nosí respirátory, na místo vyleštěných polobotek sandály a z restaurace se odchází s ratanovým křeslem na zadku, nic není nemožné.

Neuvěřitelný dovětek – dáma přede mnou si z útrob tašky vytahuje opravdický vějíř a víří vzduch kolem.

A mě nezbývá než výrat. Výrat jako výr velký (Bubo bubo).

A co jiného může Bubo bubo dělat než obligátní „bububu“.