NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1601573737-nahled-typewriter-801921-1280.jpg

Na jaře jsem si porodila své první knižní dítě. Je to takové malé nedochůdče, porodní váha je těžce pod průměrem a ani výška není nic moc. Jsem prvorodička, a tak nemám s čím ani s kým srovnávat.

 

Každopádně se narodilo s láskou.

 

Jaro bylo v rozpuku a já celá nadšená jsem se těšila, jak vyjedu s kočárem taženým poetickými oři, budu se rozhlížet krajinou a ukazovat své prvorozené světu. Všem mým nejbližším jsem ho samozřejmě ukázala, nechala přivonět, a dokonce i ponosit. A těšila se, jak taky jinak, na křest.

 

Mezitím svět se zvláštně uzavřel. S mým maličkým jsme si z toho pranic nedělali a ve chvílích smutku, veselí i obyčejného žití pracovali a také i nadále pracujeme na dalším knižním dítěti, neboť jednomu přeci jen je na světě tak nějak smutno.

 

Proběhlo léto. Podzim pomalu ťukal na dveře a my se spolu s celou čtenářskou rodinou těšili na opravdický křest. Měl se konat za přítomností strejdy ilustrátora i s jeho tvorbou. Obrazy, jak v rámech, tak otištěné v modelech autorských oděvů. A také se spoustou tetiček v roli modelek. Měl se konat možná i za přítomnosti kouzelníka Čáryfuka. Těšili se kmotři a kmotřičky, rodiče, přátele i dětičky. Jenže přátele milí - člověk míní a doba mění.  Nebuďte smutní, vždyť nic zlého se přece nestalo.

 

Jste zdraví? Máte, co jíst? Máte, co pít? Máte, koho obejmout? Už jste se dneska zasmáli? Božínku, tak to jste nádherně bohatí. Stejně jako já.

 

Spousta z Vás je zklamaná, smutná, naštvaná a ptáte se mě, zda jsem zklamaná, smutná, naštvaná také já.

Ne, přátele, budete se divit, ale nejsem.

 

Neboť, život mě naučil, že to, co nemohu změnit, mohu jedině přijmout. A jít s pokorou, láskou a radostí dál.

Dál se mohu věnovat tomu, co mě naplňuje a co mám ráda. Skládat básničky, psát povídky, tvořit a uchopovat myšlenky. Dále mohu každé ráno vítat slunce a večer při jeho západu a voňavé svíčce Vám všem popřát dobrou noc, krásné sny, pevné zdraví a lásku v každé podobě.

 

Takže všem mým blízkým, známým i neznámým na vědomí se dává:

neuvidíme se sice na křtu mé básnické prvotiny „Zavolej mi včera aneb 1.PADesát“ v pondělí 5.10.2020 v orlovské knihovně, ale uvidíme se určitě někdy jindy.

 

Neboť vážení. Já se jen tak nevzdávám. A Vám – přeji z celého srdce – to samé.

 

S láskou Vaše Hanlen.

Sdílet článek | Přidat komentář
1601196253-nahled-design-3062508-1280.jpg

Je brzké ráno.

 

Jako každý pracovní den můj budík zvoní ve tři. Doby, kdy jsem vstávala až v půl páté jsou již nenávratně pryč. Potřebuji více času, než si do své pracovní kabelky zabalím několikery brýle, lupu, lepidlo na zubní protézu, náhradní spodní prádlo, tena plínu, hůlku, naslouchadlo a složím mobilní chodítko.

Nestěžuji si, staří lidé již tolik spánku stejně nepotřebuji.

Vytahuji z lednice namletou svačinku, kterou si vždy připravuji již den předem a vyrážím na autobus. Ještě štěstí, že jezdí pořád ten stejný šofér, co se mi kdysi v padesáti tak líbil. Ani on se za posledních dvacet let nezměnil a stálé si drží své pracovní místo.

 

V autobuse je jako vždy pěkná legrace. Se svými postaršími kumpány trošku křičíme, ale jak jinak bychom se dozvěděli, jak jsme se měli o víkendu a zda už naše pravnoučata chodí na vysokou školu?

Je občas těžké vzpomenout si na všechno, co chceme říct, ale nám to nevadí. Stejně si prd pamatujeme a zítra si to všechno zopakujeme.

Naštěstí ještě netrpím špatnou orientaci v prostoru, a tak svou kancelář najdu vždy na první dobrou. Jsem na to hrdá a moc dobře vím, kolik mých spolužáků mi to závidí.

 

Jako každé ráno, zakleknu dolů k počítači, abych ho zapnula. A pak počkám na mladší kolegy, kteří mě hned po svém příchodu do práce laskavě zvedají ze země. Chodí až na devátou. Minule jsem tak ležela tři hodiny a pěkně jsem od země prochladla. Tak už si sebou vždy beru i termofor a teplé ponožky. Už i naše babičky věděly, že nejhorší je prochladnout od noh.

 

Můj téměř bystrý rozum se pomalu probouzí, a tak mohu svými revmatickými prsty lehce zpracovávat veškerou elektronickou korespondenci. Obdivuji svého šéfa, který i ve svých 82 létech dokáže dělat tak pěkné excelovské tabulky. Bohužel už mi na jejich prostudování nestačí brýle a lupa, jako v dobách minulých. Naštěstí si v rámci fasování kancelářských potřeb mohu v rámci výjimky objednat i mikroskop, dalekohled a další pracovní potřeby.

 

Mám moc ráda přestávku na oběd. Vycházím se svým chodítkem poněkud dříve před svými mladšími kolegy. Většinou mě doženou, předběhnout, snědí vše, nač jsem původně měla chuť a znovu již pracuji.

Já se šourám sice pomalu, ale zato zodpovědně ke svému zdraví. Neboť zdraví, stejně jako zubní protézu, máme jen jedno.

 

Po vydatném obědě a nedobrovolném spánku se probouzím. Je pozdní odpoledne a už jsem tady opět sama. Má slina na úředních lejstrech mi bude jako obvykle vytknuta v rámci vytýkacího řízení. Musím vymyslet, jak obelstít svou únavu tak, aby se mi podařilo usnout mimo nové metodické pokyny. Ještě chvíli pracuji a těším se na zítřek. Zítra mám totiž narozeniny.

 

Kolegové mě dovezou na mé židli doprostřed kanceláře. Už nemusím ani vstávat. Těším se, až dostanu spoustu nových báječných dárků z nedaleké lékárny a zdravotních potřeb.

 

A víte, co miluji ze všeho nejvíce? Jak mi každý rok ze srdce přejí hodně zdraví a pracovních úspěchů. Vidím na nich, jak moc je jim líto, že už mi do důchodu zbývá posledních pět let.

 

Jojo. Život vážně utíká jak splašený kůň. Tak zítra máš, holka zlatá, sedmdesát. A to sis myslela, že se toho důchodu snad ani nedožiješ.

1600500700-nahled-couple-731890-1280.jpg

„Co to bylo?“

 

Stojíme opřeni o zamčené dveře, přerývaně dýcháme a díváme se na sebe s vytřeštěnými očima.

„Nevím“ odpověděl jsi. „Vůbec ty lidí neznám a nechápu, proč nás honili jako štvanou zvěř.“

 

Mačkáme se k sobě, ruce se potí, tvé i mé srdce chtějí vyskočit někam ven. Pomalu se začínáme ohlížet okolo sebe. Stojíme uprostřed vzdušné místnosti, někde v horních patrech budovy. Přes otevřené žaluzie zalévá přes okna celý prostor sluneční svit.

 

Obcházíme velký paraván stojící uprostřed místnosti a usedáme na rozlehlou pohovku, která je za ním.

Tiskneme se k sobě těsněji. Naše pohledy se vpíjejí do sebe. Tam, odkud již není cesty zpět. Šeptáš mi uklidňující věty, hladíš, líbáš. Milujeme se. Jako o život. Nebo opravdu o život? Tělo je v křeči, lapáme po dechu. Živočišné vzdýchání je slyšet snad všude.

 

Tak všude až mě probudilo...

 

Přerývaně dýchám, nemohu polykat, ležím v černočerné tmě probuzená ze živého snu. Už nespím.  A přesto mám pocit, jako by sen pokračoval bláznivě dál. Jsem vmáčknuta do peřin, po tváří mi nekontrolovaně stékají horké slzy a bolest na hrudi zdá se k zešílení.

 

Ve skutečnosti neviděli jsme se již několik let.

 

„Co to bylo?“ ptám se nahlas do ticha noci.

 

Nevím.

Jen tuším, že bolest na hrudi tentokráte nezpůsobily problémy s páteři.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1600371690-nahled-woman-731894-1280.jpg

1983 – září 2017 – mám velkou kliku.

Píšu do šuplíku.

 

Říjen 2017.

Stojím na bohumínském vlakovém nádraží. V jedné ruce cestovní kabelu, v druhé toaletní papír. Důvod je zřejmý. Mám průjem, neboť jsem nervózní jako prvnička. Ještě nikdy jsem nejela sama vlakem. Ještě nikdy jsem nebyla sama v Praze. Ještě nikdy jsem nejela přečíst své bláboly ze šuplíku cizím a pro mě velmi inteligentním, zkušeným a skvělým lidem.

Mé emoce dostupuji vrcholu. Je to něco jako K2. Prostě nějaká ženská Kavalová a kabela.

 

Mám v sobě strach. Těšení. Zvědavost. A konečně chápu, že jsem opravdu regulérní blázen.

 

Neuvěřitelné. Našla jsem místo kurzu - Divadlo Dobešku. Našla jsem vůdčí osobnost kurzu Tvůrčího psaní dle Lustiga paní Danu Emingerovou. Našla jsem partu skvělých lidí. A dokonce jsem našla i heslo na wifi. První čtení, první kritika, první poznatky a první „aha“ efekty.

 

Jakože „aha“ – tohle je holka, pro Tebe, to pravé ořechové.

Večer ležím na svém hotelovém pokoji a jsem neskutečně unavená. Ale neskutečně šťastná. Neboť jsem se konečně našla.

 

Říjen 2018.

Praha. Kurz Tvůrčího psaní. Kamarádka Dana. Noví lidé, nové povídky, nové poznatky. Toaletní papír už nepotřebuji. Pendolino poznám a v metru už jezdím jako rodilá Pražanda. Jsem neskutečně unavená. Cítím, že jsem na správném místě ve správné době.

 

Prosinec 2019.

Praha. Divadlo Dobeška. Autorské čtení. Bomba. Užívám si každou chvíli. Líbí se mi Praha. Líbí se mi můj bohémský svět. Cestovní kabela je príma. Po Praze jezdím taxíkem, neboť peníze budou a my ne.

Líbí se mi žít.

Miluji lidí, které potkávám.

Všechny, kteří mě překvapují, učí, mučí, a hlavně posouvají dál a dále.

 

Jaro 2020.

Zcela suverénně s modlitbou a pokorou, s opětovným malým průjmem, ale především s láskou k sobě a ke svým čtenářům zahajují druhé autorské čtení. A víte co? Pláču. Ale jen tak, doma tajně. Neboť, plnit si své sny je vážně skvělé.

 

Pozdní jaro 2020.

Vydávám si svou prvotinu básní. Obklopují se skvělými lidmi, kteří miluji to, co já. Milují to, co dělají. Malují, kreslí, tancují, zpívají. Nezajímají je majetky, pomluvy a hrůzy světa. Stačí totiž jediná věta – a to, že „život je přece báječný“. Stačí jen pozitivní myšlení, pozitivní přístup a pozitivní test – na to, že umím žít fakt „fest“. 

 

Léto 2020.

Další sen kreslí tečku. Mám své webové stránky.

Pomalu kreslím si malé životní plánky.

Toužím jít svou cestičkou bytí. Není cesty zpět.

Pro štěstí stačí napsat si pár svých vět.

 

Podzim 2020.

Obklopují se nádhernými lidmi. Těším se na křest své prvotiny. Jo, doufám, že přijdete. Bude tam totiž autorské čtení, výstava obrazů, malá módní přehlídka a možná… přijde i Kouzelník.

Pracuji na své druhé knize. Tentokráte veselé povídky.

 

A chci své vlastní štěstí a radost z bytí rozdělit mezi ostatní.

Neboť sdílený smutek je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná.

A tak vítejte na mém dalším bláznivém projektu – Pisálci sami sobě.

Pojďme žít a radovat se v každé době.

 

Budoucnost I.

Píšu. Pevně věřím, že jednou budu moci říct, že mé psaní je mým povoláním v jakékoliv podobě, který mi přinese můj život. Budu sedět na břehu moře, v jedné ruce sklenici vychlazeného vína, ve druhé tužku a papír a celým svým srdcem objímat ten bláznivý svět.

 

Budoucnost II. – r. 2061

 

… ještě … prosím dopíšu poslední větu.

Dopiji poslední sklenku báječného sektu a zatančím poslední tanec.

A pak řeknu světu

 …. „Bella Ciao…..“

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1598700767-nahled-light-506120-1280.jpg

Být matkou ženicha není žádná legrace.

Musíte vypadat svěže a na pohodu.

Musíte mít elegantní oblečení, úsměv na rtu, upravený účes a sportovní kabelu plnou modelů k převlečení a bot k přezutí. Nejlépe i zimní sadu.

Musíte být cool.

„Tak tohle je Tvůj pokoj“ řekli mi hned při příjezdu na svatební hostinu.

„Skvělé. V přízemí a v bezprostřední blízkosti tanečního parketu. Zde trefím.“ Zcela nepokrytě jsem se radovala. Pokoj – vlastně malý apartmán – byl velmi příjemný. Chodbička, sociální zařízení, malý obývací pokoj včetně sedací soupravy a dveře do ložnice pro dva. Sundávám z ramene sportovní kabelu a hlásím všem, kteří se v mém dosavadním obydlí vyskytují, že si zabírám na spaní sedačku. V prostoru se pohybuje příliš mnoho družiček, svatebčanů a jiných lidiček. Příliš mnoho na počítání. Taky na co. Sedačku jsem si již obsadila.

Příjezd svatebních hostů. Příprava nevěsty. Mírná nervozita. Lehké úsměvy. Šáňo na přivítání. Snídaně a bezinková minerálka.

Nástup na obřad. 2x jasné ANO. Je dokonáno.

Máme hlad. Předkrm, polévka, hlavní chod. S plnými bříšky ženeme se do dalších prožitků. Dojetí, objetí, nezapomenutelné chvíle.

Objednané slunce maká na sto dvacet procent. Vše je dokonalé, krásné, báječné. Foto na tisíc a jednu noc. Tanec novomanželů v zajetí láskyplných mandal. Hod kytici, krájení dortu a jde se soutěžit. Vše utíká jako lusknutí prstů. Jako mžik.

V mezičase skáčeme z rautu na raut a už je tady hudba a první odvážní vcházejí na taneční parket. Pak taky druzí, třetí, čtyřicátí. Parket naplněn až po strop.

Mezi hudbou a chytáním dechu dozvídám se, že spím v tom správném pokoji s nevěstinou kamarádkou Maruškou. Nevadí? No jasně, že nevadí.

Desátá hodina náhle odbila. Místo žárovky nahazujeme plamen svíčky na moře prskavek a novomanželům vytváříme privátní nebe.

Srpnová tráva trochu zebe. Takže zpět na disco scénu. Tančíme tak trochu do extrému. Panáky, víno, pivo i voda s mátou teče ze všech stran. Najednou i přesto, že discokoule ještě svítila, třetí hodina ranní odbila. Hlásí se konec svatebního veselí.

Ano, opravdu ano, platí to i pro maminku ženicha.

Jsem chvíli tiše, nic neříkám. Pak beru si z parketu své protančené boty a jdu poslušně do svého pokoje.

Boty v jedné ruce, mobil nahrazující baterku v druhé. Otevírám dveře. Zapomínám na dvoulůžko s Maruškou a v paměti mám jen původní plán – sedačku. Tiše odložím mobil. Ze sportovní kabely vytahuji již předem připravený pléd k přikrytí a zcela oblečená – ó jaké to božské štěstí – ulehám na sedačku a zahajuji spánek spravedlivých.

Ze všech sil ještě odsouvám ležící tělo vedle mě.

Poslední myšlenka před usnutím patří Marušce.

„Sakra, sakra, ta holka se nějak roztahuje…..“

Kýchnutí způsobené šimráním ranního slunce hlásí nový den.

Otevírám oči a přetáčím se na stranu. Ve chvíli sedím na zemi. Sedačka, zdá se, není příliš veliká. Vedle mě hromada oblečení. Nevěřícně beru do rukou cizí, pánské, riflové kraťasy.

Zděšení dostupuje bodu varu.

„Nene“ kroutím v šoku hlavou. „Co jsem to provedla? Vždyť všichni svatební hosté byli o půlstoletí mladší než já. Jsem snad pedofil???“

S vytřeštěnými očima hledím na svou původní spolunocležnicí Marušku, která stojí ve dveřích ložnice a vesele se směje.

„Ach bože, návrat v čase. Jsem snad na vysokoškolských kolejích v době svého ztraceného mládí?“

S velkým strachem otáčím hlavu za sebe na sedačku.

Tam sedí kamarád ženicha a slušně zdraví „Dobré ráno“.

A když už to vypadá, že nic dalšího nemůže přijít, za kamarádem se probouzí ještě jedno mladé děvče.

„Mladý muži“ říkám opatrně. „Vypadá, to, že máte nejvíce traumatizující zážitek z této svatby. Hlavně nikomu neříkejte, že jste strávil noc s matkou ženicha. Jinak jste neprodejný.“

„Neřeknu“ usmívá se gentlemanský ten mladý muž.

„Vypadá to, že vy máte za sebou švédskou trojku“ směje se a já slibuji, že rovněž budu mlčet jako hrob.

No jo no, slíbit není hřích.

 

1597988926-nahled-heart-529607-1280.jpg

Největším počinem lásky je nechat žít své milované

jejich vlastní životy.

 

Dovolit si nechat procítit v každé vteřině svého života

moc přítomného okamžiku.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1597906572-nahled-miami-967985-1280.jpg

Eustres, to je to co mě zaměstnává poslední dny. Hlava si jede svou, tělo a duše neposlouchá. Jsem jako ten pověstný lev v kleci. Nejsem schopná se pochopit ani uchopit. Vztek, smutek, zlost, rozjitřelost, něha, tíseň, rozladěnost. Truc. Ano, truc je to správné slovo. Pod vlivem eustresu jsem v zajetí trusu, tedy trucu.

 

Jeden z nejkrásnějších dnů v životě se blíží.

 

Dívám se z okna na krajinu nádherně zabalenou v mlze, kterou zatím jemně tam někde v dáli osvětluje vycházející slunce. I přesto, že nic nevidím, přesto vím, že bude nádherný den.

 

Snídám vajíčka.

 

Zpozorním. Je tady. Jasně ji cítím.

 

Nezklamala. Přišla.

 

Jako vždy, když jsem ji nejvíce potřebovala. Jako vždy ve chvíli, kdy nikdo nebyl schopen mě pochopit. Ani příliš brzy. Ani příliš pozdě. Přišla právě teď. V pravý čas. Cítila jsem ten nádherný pohled, úsměv, obejmutí. Slyšela jsem tu nádhernou nejobyčejnější větu a ono to sedlo.

 

Spustilo se to ve mně. Vše, co muselo ven. Z nejhlubšího nitra jako vodotrysk vyběhl na povrch neuvěřitelnou sílou několikasekundový osvobozující pláč.

 

Lusknutí prstů. Zalila jsem slzami celý svůj prostor. Zalknutí v každém vzdechu. Tolik nádherných slz. Pak chvíli poseděly jsem u jednoho stolu a já opět cítila nezapomenutelnou dobrotu tvých dlaní.

 

Slíbila jsi, že se zítra na tem mumraj přijdeš podívat.

 

„Promiň, málem jsem zapomněla Tě pozvat“ omlouvám se zamotaná v závoji osvobozujících slz.

„Ale nezapomněla. Copak bych jinak byla tady?“ řekla jsi a byla jsi pryč.

 

Venku mezitím tam nahoře kulisáci vytáhli tu mlžnou oponu a ukázali o kousek krásy více.

 

Od jídla se neodchází, já vím – můj anděli. Má babičko.

Jdu dojíst to své vajíčko.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595534112-nahled-barley-field-1684052-1280.jpg

Je časné ráno.

S opětovným úžasem i dnes hledím na nově vyvěšené dílo.

V jeho galerií obrazů je vše tak originální a neopakovatelné. Nemůžu se vynadívat.

 

V ruce držím svou permanentku s neznámou dobou platností pro každodenní vstup.

Tiše stojím před dechberoucí krásou. Tajně doufám, že má permanentka bude platná ještě spoustu let. 

 

Odcházím od okna vedoucího na východ a šťastně nastupuji do nového dne.

 

Nad galérií se klene duhový nápis: tady vystavuje Bůh.

Sdílet článek | Přidat komentář