povídky

„Dobře ti tak,“ naskočí mi v hlavě hlas mé bývalky.

Nikdy bych nevěřil, že po deseti letech manželství dám za pravdu své protivné matce.
„Ano, neměl jsem si Dianu brát, máš pravdu, mami,“ opakoval jsem jako kolovrátek pokaždé, když jsem byl u ní.

Ani ve snu by mě nenapadlo, co se může z té krásné okouzlující dlouhonohé blondýny se jménem bohyně stát.
Začátky byly fantastické. Tělo modelky, tvář anděla. Sex – ach, Bože můj…!!!
První facku jsem obdržel právě při něm.
Já blázen se domníval, že to bylo v zajetí vášně. Dokonce i první žárlivé scény mi přišly roztomilé. Mé ego dotýkalo se hvězd. Jenže když někdo dostává hysterické scény pokaždé, jakmile se přiblížíte k jakékoliv jiné ženě, začíná vám to být divné.
Prodavačky, lékařky, spolupracovnice i uklízečky v mé firmě již dávno věděly, kdo je má žena. Její stav se zhoršoval. Nebo spíše můj stav? Upřímně – neznám chlapa, který by se chtěl přiznat, že je obětí domácího násilí.

Svůj poslední počin přehnala. U soudu bylo jasně prokázáno, že bych po Dianiném zásahu své auto s tak dobře upravenými brzdami fakt neubrzdil.
Válka Roseových po česku. Rozvod byl šílený, ale rychlý. Dianin odchod za mříže na sebe naštěstí taky nenechával dlouho čekat.

„Sakra, přemýšlím nad hloupostmi a pivo pořád není otevřené. Kde je ten otvírák?“

Nechápu proč, ale nemůžu ho najít a láhev otevřu nožem.

Jdu do ložnice ustlat peřiny, co jsem ráno nestihl. Ve dveřích zůstávám překvapeně stát.
„Copak už jsem se vážně zbláznil?!“ Dívám se na ustlanou postel.
Kroutím hlavou.

Na toaletu jdu automaticky potmě.
„Proboha. Co se to děje?“
Slyším, jak mé tělesné kapky padají k zemi. Prkýnko je vzorně zavřené.
Do nosu mě udeří nenáviděná vůně dámského Dioru.

Pak už jen tma.

Jako z šílené dálky vnímám nad svou hlavou sirénu sanity a útržky z poledních zpráv z puštěného radia…
„…uprchlá Diana K. je 180 cm vysoká, štíhlá blondýna…

A o tři týdny později....

"Katko, už jsi to někdy měla?“ ptám se mé kamarádky.
„A co jako?“
„Lítající mušky před očima a stříbrné záblesky.“
„No občas se přede mnou blýskne můj muž,“ zasměje se kamarádka a pak zvážní.
„A nemůžeš to mít po té ráně do hlavy?“
„Můžu,“ odpovím a není mi přímo do zpěvu.

Lékař Google mi bere poslední zbytky mého úsměvu, když si v klidu píše: „Plovoucí mušky doprovázené záblesky v očích patří mezi příznaky odchlípení sítnice,“ a jako by se nechumelilo, pokračuje dále. „Odchlípení sítnice je léčitelný stav. Musí však být rychle ošetřeno, jinak může nastat zhoršení zraku a v nejhorších případech i oslepnutí.“

Na nic nečekám a vytáčím číslo oční ambulance.
„Ano, sestřičko, ráno tam budu.“

Jenže mezi večerem a ránem je ještě noc. Neprospalá noc. A já si najednou uvědomuji, co by se dělo, kdyby se život obrátil vzhůru nohama. Ponořil ze světla do tmy. Lusknutím prstů. Malým odchlípnutím…

Tu noc chodím po bytě a uvědomuji si, jak strašně jsem bohatá. Zkouším zavírat oči.
Svůj byt znám. Vůně cítím. Zvuky slyším. Dotýkám se všeho.  Najednou se mi z rukou stává metr. Proměřuji si, jak širokou mám chodbu. Předpažím je před sebou a jsou mou ochranou. Zkouším se v naprosto známém prostoru svléci, obléci, vykoupat, najíst, napít, pustit hudbu. Zkuste to. Svlékání jde. Oblékání taky. Jen ta kombinace nevyšla a vypadám jako šašek. Při vstupu do sprchového kouta si ukopávám palec. Vlasy si vysouším fénem, ale jak vypadám, to je záhadou. Namalovat se nemám šanci. Čistím si zuby. Pasta je všude, kam se podíváš. Vlastně nepodíváš.

Pouštím si hudbu. Volume je na maximu. Chudáci sousedé. Ráda bych to ubrala, ale které tlačítko je to správné? Cítím vůní ohřívaného jídla, ale který hořák mám vypnout? Jdu si ustlat peřiny a houpu se. Samozřejmě nedobrovolně. Kdo mi dal do cesty to houpací křeslo? ptám se pro sebe. Chci vyťukat číslo na mobilu. Bohužel. 

Chce se mi brečet. Ale nemůžu se strefit do krabičky s papírovými ubrousky.

Těch bláznivých věcí, které by se šmahem staly zoufalými, je tisíc a jedna. Tisíc a jeden problém. A to jsem ještě ani nevyšla před dveře mého bytu. Na společnou chodbu. Do výtahu. Na chodník. Na silnici. Do autobusu. Obchodu. Do života.

Tu noc jsem nespala.

„Tak paní Mocková, zkontrolovala jsem vám oko ze všech stran. Vše je v pořádku. Ale každopádně je dobře, že jste přišla. Váš problém může být způsoben poklesem tlaku, bouchnutím do hlavy, problémy s krční páteří,“ hovoří má oční lékařka a já mám pocit, že slyším andělskou hudbu. „Pro jistotu se zastavte na kontrolu za čtrnáct dnů,“ zní mi ještě v uších.

Vycházím ven. Nikdy v životě jsem neviděla tak nádherný podzim. Míjím lidí a usmívám se. Jsem jednoduše šťastná.

Neboť ke štěstí, k opravdovému štěstí potřebujeme opravdu tak bláznivě málo.

Někdy opouštíme to, co milujeme.

Někdy opouštíme  ty, co milujeme.

Ti, které milujeme a to, co milujeme občas opouští nás.

Proč, proč, proč?  ptáme se jako malé, umíněné děti. Inu proto, že takhle to chtěl sám život.

Právo silnějšího není vždy spravedlivé. Nezná pochopení ani soucit. Bere a nechává.

Zamává s námi jako vlna tsunami s ubohou chaloupkou na pobřeží.

Když přežijeme, musíme chvíli zůstat ležet na pláži, jako by nás vyvrhlo samotné moře. Se zavřenými očima, aby se nerozkutálely všechny slzy a nezpůsobily potopu. Se zavřeným srdcem, aby nikdo nemohl ani dovnitř, ani ven. Se zavřenými ústy, neboť slova došla.

Každý z nás to zažil, zažívá a bude zažívat. V těch chvílích křehkých jako skořápka vajíčka, v těch chvílích těžkých jako ten největší balvan, v těch chvílích tak bolestných, až se bojíme,  že žádné další nadechnutí už nezvládneme, právě tehdy se stáváme silnějšími než kdykoliv předtím. Ještě to nevíme, ale je to přesně tak. Znovu se rodíme, v bolestech, ale s novou životní silou.

Občas musíme zemřít, abychom se mohli znovu zrodit.

Může a nemusí se nám to líbit.

Můžeme kolem sebe kopat, plakat, vztekat se, zoufat si nebo se hysterický smát. Můžeme se snažit utéct, podlézt nebo se schovat, jenže „ono“ nás to stejně chytí, předběhne, zastaví nebo najde i v té nejtajnější skrýši. Stojíme uprostřed filmu a slyšíme jak běží kamera ….

Někdy se díváme  na desky svého scénáře a bojíme se ho otevřít. Čeho se bojíme? Že se nám nebude líbit? Že v něm budou hrát nesympatičtí herci? Co když budeme mít roli, která  nám nebude sedět? Toho, že budeme obsazení do „štěku“ nebo že dostaneme „hlavní“ roli? Budeme v tom filmu vůbec hrát?

Beru do dlaní ty tvrdé desky nadepsané mým jménem. Ano, je tam napsáno JÁ, takže komu jinému by měly patřit než mě? Než ho otevřu, přičichnu k němu. Voní novotou. Voní dálkou. Voní zvědavostí a nadějí. Voní životem.

Pohodlně se usazuji a chci být na chvíli opět dítětem. To proto, abych při otevírání měla v sobě všechna kouzla, která jsme cestou života už většinou poztráceli. Kouzlo zvědavostí, překvapení, těšení se, důvěry, naděje, bezelstnosti, touhy poznávat, učit se a smát se.

Mé voňavé desky jdou špatně zavřít, protože uvnitř se rozpíná zvědavost. 

Je načase je pohladit, nadechnout se a otevřít…. tři, dva, jedna …. teď…..

…. Ta rozkvetlá alej přede mnou mě zve na první jarní procházku…..