NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595877071-nahled-hamster-1772742-1280.jpg
Dívala se do otevřené dveře lednice a přemýšlela, co si dá na snídani. To je tak těžké. Rybičky nebo chleba s marmeládou. Dobrá, dá si rybičky. S máslem a chlebem. Začala jíst a v tu ránu ji napadlo, jestli nebylo lepší dát si tu marmeládu. Rádio na okně vyhrávalo zrovna písničky na přání.
 
"To by bylo super, kdyby mi tak někdo nechal zahrát" pomyslela si. "Ale co já vím, jakou oblíbenou píseň bych si přála. To je jedno, stejně mi to nikdo nezahraje. To ne, jak Jiřce. Té minulý týden nechal zahrát ten nový kolík, co ho poznala na seznamce. Jakže se jmenuje? Pavel? Pavel nebo Petr? Pak mi to tady líčila celou návštěvu, jako by mě to snad zajímalo.
Jo, Jiřka. Klidně si odjede na dovolenou a ještě ji zaúkoluje, ať ji chodí do bytu zalévat kytky. No nic, zajde tam hned. Ať má klid."
Venku se ochladilo. Vzala si kabát. "Má si vzít kabelku? Ale ne, není třeba. No jo, ale kde dá mobil, klíče a kapesník? Vezme si tu novou, co si nedávno koupila".
Málem už vyšla z domu, když zjistila, že ta modrá kabelka ji k hnědému kabátu nejde. Už tak má malé neforemné tělo a v té šílené kombinaci bude vypadat fakt blbě. Kabelku schovala zpátky do skříně. Mobil a klíče dala do kapsy a konečně vyšla.
 
Tak nerada chodila k někomu domů bez jeho přítomnosti. Bez zájmu otevírala dveře do bytu. "Pane Bože, ta Jiřka se fakt zbláznila. Copak je normální nechat tady takový nepořádek a odjet pryč? A to ještě říkala, že tu občas zajde její máma, no tak ta z toho asi taky musí mít radost. No nic, mám tady zalít kytky a o ostatní se starat nebudu."
 
Sotva naplnila konvičku vodou, zazvonil ji v kapse telefon. Máma od Jiřky. Co asi chce?
 
"Nooo" odpověděla svým monotónním hlasem.
"Jejda, Markétko. Prosím Tě, až zase někdy půjdeš k Jiřince…."
"Už jsem tady."
.… "no právě, trochu jsem to tam překopala"……
"Vy, paní Mrázková?"
"Hlavně to neříkej, Jiřce. Ten její nový přítel ji koupil z recese křečka. Šla jsem ho nakrmit a jakmile jsem otevřela klícku, stačila jsem se na chvíli jen vzdálit a křeček nikde. Prohledala jsem co se dalo, prostě není."
"To nic, paní Mrázková. Já zaleju ty kytky a půjdu domů."
"Jsi hodná, Markétko, tak se měj."
 
Začala zalévat kytky.
" Jiřka, má všechno, co chce. Byt, přítele, príma mámu, křečka…. I tu halenku, kterou jsem původně chtěla já. Já se pořád nemohla rozhodnout, až mi Jiřka vzala poslední kousek."
 
Naklonila se, že ji zvedne ze země. Dívala se do vyhaslých očí křečka Jerryho, kterému se jeho útěk ošklivě vymstil. Položila halenku zpátky na místo.
 
Když zamykala dveře bytu bručela si pro sebe ….. "dobře ji tak".
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.03.2018
1595867445-nahled-office-583841-1280.jpg
Pět věcí, které nám dal kurs. Pět, jako prstů na ruce. Pět, jako známka ne zrovna dostatečná ve škole. Pět jako počet kamarádů Karla Poláčka. Pět - převrátí Tvůj svět.
 
Výběr je daný. Buď tam nebo zpět.
 
Po kurzu nikdo nechce již zpět. Chce tam - dál a dál, vlastně ani nevíme kam. Jen víme, že nechceme zůstat zaražení jako solné sloupy. Chceme dál psát. Je to jako droga. Naprosto nebezpečně bezpečná. Nic horšího než cvok v té nejkrásnější podobě se z nás nemůže stát. Ale to už všichni tak trochu jsme.
 
Jsme zamilovaní do svého jazyka a do své mateřštiny.
Jsme závislí na výzvě bílého nepopsaného listu.
Jsme naprosto nevhodně vzhůru, kdy ostatní spí a spíme tehdy, když oni bdí.
Jsme možná ve špatné době a špatném čase, ale určitě, zcela určitě jsme na nejlepším kurzu.
Jsme jako matky chránicí své děti. I my své prvorozené "psané dítě" chráníme zuby nehty.
 
Jsme tak trochu na palici.
Vzruší nás pohled na klávesnici.
 
Jsme tak trochu žongléři v cirkusu plného písmenek. Zachytáváme je v letu, tvoříme větu, odstavec, příběh. Kreslíme jako kouzelný malíř nové prostředí, stavíme jako architekti nové domy, jako lékaři léčíme nemocné duše, jako klauni kreslíme úsměvy a červenými nosy našich rým "nos-kos-bos"  nikdy nemáme dost.
 
Jsme strašně bohatí i s průvanem v kapsách. Protože naší touhu, fantazií, radost, nadšení nám nikdo nemůže vzít. Jsme v bezpečí svých duší. Máme dar být šťastní. Protože jsme v sobě našli své vnitřní dítě. Našli jsme sami sebe.
 
Milá Dany. Děkujeme.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.03.2018
1595776110-nahled-nature-3159111-1280.jpg
Malý mamut ležel schoulený pod stromem a díval se na noční oblohu. Byl ještě celý zděšený a rozhozený z dnešního dne. Vlastně byl celý mimo z celého svého ne dlouhého života. Nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Jediné, co cítil byla potřeba k někomu se schoulit a nechat se hladit a utěšovat. Ale nebylo ke komu. 
 
Ještě nedávno by běžel ke své mamince, která by ho objala a konejšila. Tátu už si skoro nepamatuje, ale podle máminých slov to byl opravdu mamut činu. Co řekl, to platilo. Uměl úplně všechno, co správný mamut má umět. Jeho nádherná mohutná postava dokázala ochránit celou rodinu. Maminku měl moc rád a jeho taky. Občas euforicky zamotal své kly s mámou, a to teda byla podívaná. Byli spolu moc šťastní. Táta umřel, ale nikdy mu nikdo nevysvětlil, co se vlastně stalo. Jen máma se na něho dívala těma svými hnědými očima tak strašně smutně.
 
S mámou byla velká legrace. Kolikrát ho okřikla, že si ve svém jeskynním pokojíčku neuklidí a tahá tam vše, co venku najde. Kolikrát ho požádala, aby ji pomohl s hledáním bylinek a rostlinek, aby si pak napapali bříška jako v pohádce. Kolikrát mu ta jeho báječná maminka vyprávěla krásné pohádky. Laskavě ho hladila svou velkou, ale něžnou tlapou po jeho chlupatém tělíčku a bylo jim spolu tak moc pěkně. Vyprávěla mu i o nebezpečí, které mamutům hrozí. O tom, aby si dal pozor na lovce bílých tváří. Tolik věděla o světě a teď tady leží a spinká. Jeho pláč pohnul by i samotným nebem. Nevěděl ještě hodně o životě, ale tušil, že z tohoto spánku se už maminka neprobudí. Bolelo ho jeho mamutí srdíčko. Byl tak bezbranný.
 
„Budu se o Tebe starat.“ Jako ve snu opět se mu vybavila slova toho malého kluka. Byl tak legračně maličký, pomyslel si mamutík. Takový malý bílý kluk a chce se starat o mamuta? Vzpomněl si, jak ho ten príma kluk objal a jak to bylo pěkné.
 
„Jakže se jmenoval? Sta…str….sto… stam … Stamích….To je něco jako „stálý smích“ pomyslel si mamutík. Tak takový veselý kamarád by se mi moc hodil. Navíc jsme na tom úplně stejně. Já nemám maminku, on tatínka. A to, že ho dneska pustil??? Ty jo, ten kluk je tedy frajer. Ten by mě určitě chránil a pečoval. A až vyrostu, tak mu to vrátím. A budu chránit a pečovat o něho já.“
 
Stamíček přece mluvil o nějakém výletě do budoucnosti.
Mamutík vůbec netušil, kde by ta budoucnost měla bydlet, co by měla jíst a jak by měla vypadat, ale po dnešku pochopil, že se Stamíkem se není čeho bát.
 
Schoulil se ještě blíž ke kmeni stromu. Nad hlavou na něho spiklenecky mrkala Jitřenka a na místo maminky mu začala pomalu vyprávět novou pohádku na dobrou noc …. „Byla-nebyla jedna kouzelná budoucnost…… „
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.03.2018
1595866869-nahled-heart-293186-1280.jpg
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže, vstane brzy ráno se mnou. Obejme mě a rozespale si spolu dáme ranní čaj. Bude tři hodiny ráno. Obleče se, vezme mou kabelu a odveze mě na nádraží. Počká tam gentlemanský se mnou až vlak přijede, kabelu uloží na odkládací polici nad hlavou, políbí mě a řekne "tak hodně štěstí, Lásko. Dobře dojeď a ať se Ti ten kurz líbí."
 
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže budeme si večer volat. Já jemu domů, on mě do hotelového pokoje. Budeme se spolu smát a vyprávět si, co jsme ten den zažili. Před usnutím pošeptáme si, jak moc si chybíme a co bychom právě teď chtěli. Bude to lechtivé, milé, romantické, naše.
 
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže, bude čekat na příjezd mého vlaku na perónu. Bude tam bezhlavě běhat tam a zpět, protože sice ví, ve kterém vagónu sedím, ale kdo má tušit, jak je pro tentokráte vlak řazen. Pak vystoupím. Budeme se líbat a objímat a bude úplně jedno, kolik bude hodin na nádražních hodinách i v našich životech. Vezme mi kabelu, lehce si ji přehodí přes své mužné rameno. Druhou volnou rukou mě obejme, zazubí se a řekne … "tak jedeme domů, Lásko."
 
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže na příští kurz řekne … "a co kdybych jel s Tebou?" V ranním vlaku schoulení k sobě dospíme brzké vstávání, dáme si nabízenou bagetu a vynikající lungo. V Praze vystoupíme oba stejnou nohou. Budeme jezdit metrem a busem. Najdeme místo určení. Já budu na kurzu a on mezitím najde vše, co budeme chtít vidět. Pak počká mě před "učebnou". Budu tak ráda, že ho vidím. Budeme si skákat do řečí. Já budu nadšeně říkat, co kdo napsal, četl, co kdo řekl, vymyslel a jak jsme se všemu všichni smáli. On řekne  "rychle pojď, musím Ti ukázat, co jsem tady našel…. A říct, co jsem zažil. A kde jsem se ztratil."
 
Večerní Praha bude jenom naše. Stejně jako pražská noc. Ten malý útulný pokojíček s decentním osvětlením. Roztomilými záclonky v okně. Teplým stropním obložením. Pruhovanými tapety na zdi. Nehrající televizi. Teplou sprchou. S malým obchůdkem na rohu ulice, kde můžeme si koupit víno, džus a oříšky. Víno bez zátky. Vývrtku jsme, my blázni, zapomněli doma.
 
Na druhý den po kurzu pojedeme společně domů. Budeme unavení, ale šťastní. Budeme vzpomínat, kdo co vyvedl a kreslit si pěnou od capuccina bílé fousy na obličej.
 
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže, dám Vám vědět.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.03.2018
1595866234-nahled-crystals-1567953-1280.jpg
To Vám byla noc. Jsem celá otlučená a nevyspalá. Málokdy si někoho tahám do postele, dneska jsem udělala výjimku.
 
Večer už jsem byla unavená a chtělo se mi spát. Užuž to vypadalo, že budu ulehat na manželskou postel sama. Ale díval se na mě tak, že jsem prostě neodolala. Vzala jsem ho do ruky. Vypadalo to, že je spokojený a že se mu to líbí. Poznala jsem to hned podle jeho barvy. Byl celý zrůžovělý od hlavy až k patě.
 
Zpočátku to vypadalo, že se nic nebude dít a noc bude klidná. Myslela jsem si, že bude rád, že taky nespí sám. Přece jen ve dvou se to lépe táhne. Jenže sotva jsem se ponořila do spánku, chytil se své příležitostí. Lezl, kde se dalo. Pode mně, na mně. I na místa, která snad ani nebudu popisovat. Ohmatal mě celou. Byl docela tvrdý a vůbec si nebral servítky. Nejhorší bylo,  když v noci dokonce vypadl z postele. To byla rána jako z děla. Dokonce se mu podařilo tou svou tvrdostí mě udeřit i do hlavy. Chápu, že tohle asi nechtěl.
 
Na druhou stranu musím říct, že byl krásně teplý a hřál. Takhle se pěkně v noci vyhřát taky není na škodu. Takže si vlastně vůbec nestěžuji, jen jsem měla potřebu Vám to sdělit.
 
Už jsem vzhůru.
Nedivte se, nad ránem opět jsem narazila na jeho tvrdost a probudila se.
 
Díváme se na sebe a usmíváme - já a můj kámen Růženín.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595863939-nahled-nature-3106213-1280.jpg
Divné, je to divné. Nechybí mi. Něco je špatně. Žiju si spokojeně, radostně a spokojeně. 
Dívám se kolem sebe, nad sebe, pod sebe a občas i do zastrčených kapes, protože.... co kdyby.
 
Poslouchám nádherné písničky, pozoruji dvojice - mladé, perspektivní i staré.
 
Skládám své dlaně k sobě a proplétám si prsty.
Úsměv je jako razítko potvrzení, že vše je přesně tak,  jak má být.
 
Přemýšlím, zda jsem neztratila kus svého já někde cestou. Nebudu se vracet, protože minulost je uzavřená na sedm západů. V objetí svých bláznivých nápadů nechci otáčet se dozadu. Jít se má dopředu.
 
Zmizíkem odstraňuji své vrásky na čele. Je všude kolem mě. Jsem ji plná.
Láska.
 
Ta parnerská dneska chybí. Je omluvena. Dostaví se příště.
Vchází do dveří vždy, když nikdo ji nečeká.
 
Zadávám do vyhledavače zvídavou otázku - co je to láska?
".. především akt vůle ....."
 
Nádherná odpověď - akt - takt - dává věci do pohybu. Vůle podává ruku a vede jí tou správnou cestou přímo k srdcí.
 
Jednou, až akt taktně aktivně taktovkou zaklepe,
vůle se uvolní, volně se otřepe.
Pak položím na Tvou mužnou hruď svou něžnou ženskou dlaň.
Jsem v přístavu Tvého bytí. Tak prosím, tiše mě chraň.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595785532-nahled-camping-2790968-1280.jpg
Je mě hodně málo let na rekapitulaci a málo více pro zkušenosti, tužby, přání a výzvy. Je mi přesně tolik, na kolik se cítím. A já se cítím na šťastno.
 
Uvolněně sedím v křesle, nohy volně položeny na blízké posteli. Za okny mráz, uvnitř domu teplo, uvnitř mě laskavo.
 
Jako růženec probírám si ve své mysli mé milníky. Něco je spojuje s omyly. Ty jsou od toho, aby nás omyly. Vzpamatovaly. Rozzářily. Pomohly otevřít oči, duši, srdce. Být s sebou a uvnitř sebe.
 
Procházím se po svých milnících jako po schodech. Každý z nich jinak vysoký, z jiného materiálu. Jeden pevný, druhý vrtkavý, třetí nebezpečný, čtvrtý hliněný. Co všechno dá se vložit do ženy? Tolik naděje, lásky, obětavosti, potupy, nedůvěry, ztráty sebevědomí. Co vše dokáže muž vnitřně rozhozený?
 
Rozhlížím se kolem sebe a cítím ji, jak krásně se rozprostírá a roste. Usmíváme se na sebe. My víme své. Jsme dvě nerozlučné přítelkyně. Já a ona. Já a SÍLA ženy. Cítím ji v každém kousku svého těla, své duše, svých myšlenek a v perličkách svého smíchu.
 
Tak odvážná a přitom pokorná. Hrdá a svá. Bezbranná. Pevně stojící. Něžně se choulící. Toužící.
 
V uších zní mi tóny kytary. Sedím uprostřed přírody, cítím vůní čerstvě pokosené trávy, koupu se ve svitu měsíce a opájím se koncertem cikád. Usmívám se, protože už vím, co si letos budu přát jako dárek k narozeninám.
 
Milý letní Ježíšku, přeji si zažít opravdické toulavé chvíle s večery u kytary a ohně. Žádný gril a vakuované marinované maso v akci. Přeji si vrátit se v čase. Opéct buřty na opravdickém klacku z lesa. Utřít si mastnou bradu do rukávu své oblíbené mikiny. Zažít noc pod širákem ve spacáku.
 
In nomine Patris et Filií Et Spiritus Sancti. Amen.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595780933-nahled-natchez-1624414-1280.jpg
 
V ruce mám fotografii. Kočárek a kolem něho babičky - každá tak rozdílně jiné, každá tak naprosto stejná - moje. Tolik zbytečných hádek mezi nimi.  A přitom tolik společného měly. Třeba mě. Procházím se mezi hřbitovními uličkami a říkám jim s úsměvem "holky, co blázníte? Tady si tak ležíte, no, uznejte. Stálo Vám to za to? Vždyť já Vás přeci miluji, obě dvě.
A každá z Vás je ve mně. Nevěříte? No tak jen odsuňte ten obláček vpravo a jukněte dolů.
Sedím si tady v mikině bábinky a tulím se k jejímu šátku. A přitom labužnicky na jazyku převalují rybí očka a v chodbě zkouším nové střevíčky. Po kom to asi mám, Bety?"
 
Dívám se na fotky poslední doby. Celý život mám hrozně príma chlapy. A jsem na ně moc hodná. A díky té mé hodností se z těch príma chlapů stávají jiní, už ne tak príma. Myslí si, že jejich ego převýší Eiffelovku v Paříži. A přes to své ego, které jim dovolím v dobré víře zalévat a růst úplně zapomínají na to, že Paříž není o výšce Eiffelovky, není o nenávistí rasové rozdílnosti, není o rozpínavostí bohatství.
 
Pánové - Paříž je Louvre, Paříž jsou nádherné zahrady, Paříž jsou hlavně romantická zákoutí s cudně svítícími lucerničkami. S nádherným uměním, s pohádkovým západem slunce, s těmi nejkouzelnějšími kavárničkami a s nejlepší kávou na světě. S nejlahodnějším vínem kutálejícím se na jazyku. Paříž je kolébkou umění, tichého pohlazení i nezřízené touhy. Paříž je ráj bohémů.
 
Muži - projdi se podzimní Paříži plné spadaného zlatého listí a objev poklad.
Ten pak tiše a s pokorou polož k mým nohám.
A já pochopím, že přišla vzácná chvíle.
Otevřu vynikající ledové víno a velmi, velmi ráda si s Tebou připijí na život.
Sdílet článek | Přidat komentář