povídky

Uvnitř měla jasno.

Všude kolem ní venku poletoval sníh, do uši štípal mráz, lidí byli protivní a nevlídní a navíc ji bolelo úplně všechno, co se dalo pojmenovat. Blázinec, kde se podíváš. V rodině, v práci, na ulicích, v obchodech.

Kolem dokola byl chaos. V životě všech kolem.

Kámen na kameni nezůstal, jak měl. Co bylo včera, dnes už není. Co včera neexistovalo, dnes vyplňuje každou minutu. Kdyby ji někdo před měsícem řekl, co bude teď, vysmála by se mu. Vlastně se poslední dobou smála všemu, co ji život přinášel. Plakat už neměla sílu. Slzy došly. Jediné, co zůstalo v kbelíku na dně schované, byly slzy štěstí. Ty na svou příležitost čekaly. Věděly, že jednou přijde jejich čas a tak trpělivě vyčkávaly.

Byla zvyklá na své změny, které ji provázely životem stejně jako každodenní nadechnutí. Už dávno se jich nebála, přijímala je a jen se občas ještě pořád divila nad jejich podobou a rozmanitostí.

Jedna změna ji přece jen překvapila. Tou změnou byl klid. Tam někde uvnitř sebe sama, v tom nejniternějším koutku jejího já seděl, pozoroval, volně dýchal a rozhlížel se po okolí. Chápal minulost, přítomnost i budoucnost. Jen tak … byl. Její klid. Nikde ji netahal, na nic se neptal, nic nechtěl vědět. Jen byl s ní.

…. A ona věděla, že díky němu je tak silná…. Neboť největší síla je schovaná v něze….

Tam uvnitř měla jasno.

Tam uvnitř měla lásku.

Její kotníky se topily v jejich slzách. Tak moc jich bylo. Až po okraj.

Portské víno pomalu vysychalo a ona věděla, že dnes je ten den, kdy musí zapít žal. Zabít lásku. Utopit se v slzách. Padnout na dno a vstát z popela. Na jednu noc nebylo toho málo.

Plakala a křičela bolestí jako poraněná srna. Přesto věděla, že má sílu jít dál. Vlastně to vůbec nechápala. Nechápala, kde se v ní ta neuvěřitelná síla bere. Přicházela vždy ve chvíli, kdy už si myslela, že není schopná jít dál. Ve chvíli, kdy už nemohla. Ve chvíli, kdy se zavíraly staré dveře a otevíraly ty nové,  o kterých ještě nevěděla, jen povědomě tušila.

Pochopila.

Pokorně sklonila hlavu. A plakala.

Dokázala mnohé, ale zabít v sobě lásku?

Žena miluje tam, kde nemůže.

Muž miluje tam, kde pomoci není.

Pak se žena a muž setkají kdesi.

Žena najednou dívá se na muže.

Muž na chvíli oddává se snění.

Oba dva bez adresy.

Dnes nevíme, co bude se psát zítra.

Dnes víme jen, že občas chladná jsou jitra.

Dnes pomalu ve včerejšek se mění.

Dnes zůstává všem jen přání a tužby a bláznivé snění.

Jsem pohodlně opřený v sametové sedačce v kruhu blízkých přátel. Jsem s nimi rád, a přesto mé myšlenky utíkají mimo tento prostor i čas. Ven z místností, do přírody, na louku. Za dobrodružstvím. Za vůní začínajícího léta.

V duchu před sebou vidím nevinný dětský pohled, v uších jako zvonkohra zní dětský smích a opětovně slyším roztomilé „dědo….“
Myšlenky samy začaly zpětně kreslit živé obrazy.

Klečíme na sedmikráskovém koberci s mým vnukem a čekáme, až má žena odstartuje závod. Tři, dva, jedna, start! Vyrazíme po čtyřech vpřed a někdy taky vzad. Jednoduše se tomu říká pád.
Takový parťák o půlstoletí mladší, to je výhra.
Slunce nad hlavou, slunce v duši. Úkol zní jasně. Natrhat kytici sedmikrásek.
„No tak, Petře, to dáš.“ Žena je skvělá. Fandí jako mladé děvče, chybí jen kostým veselé roztleskávačky a barevné třásně. Pravý keep smiling doplním sám. Tedy pokud opět nepadnu na hubu. Přemýšlím, zda to její veselé „Petře“ patří mně nebo vnukovi. Mladý to dá určitě. Musím se smát jeho neohrabaným dětským ručkám, které ještě nejsou schopné uchytit ten něžný stonek a utrhnout kytičku. Pro maminku a babičku.

„No jen se směj,“ říkám si, „ale prvně si zameť před vlastním prahem.“ Úsměv mi šmahem mizí. Moje ruce jsou o něco málo starší, o něco málo zkušenější, ale naprosto stejně neohrabané jako jeho. Sakra, a čeho všeho už byly schopné. Kolik krásných věcí již držely, mazlily, tvarovaly, hladily. No tak holky, pravá, levá, to přece dáte. Je to tak jednoduché – palec a ukazováček kolem jemného stonku a trhnu. Trhám sebou celý, sedmikrásky - ty svůdné krásky - smutně se mi smějí. Mám slzy v očích. Do prdele, do prdele, do prdele!

„Co si to tam pro sebe mumláš?“ je zvědavá manželka. Ženské vždy slyší a vidí to, co nemají. Mám chuť říct jí, ať se stará sama o sebe. Mám chuť poslat ji pryč. Mám obrovskou chuť povalit ji na zem a nádherně ji pomilovat. Najednou vím, že dokud je pro co žít, budu ty proklaté sedmikrásky trhat tak dlouho, až se mi podaří ten kouzelný pohyb a budu je mít pokořené v dlaních. Budu to s mým malým parťákem zkoušet tak dlouho, až se to oba naučíme. Vůbec o tom nepochybuji, že to dokážeme.

Na chvíli se vracím zase zpátky do reálu. Zrovna jsem zaslechl konec vtipu… „Muž říká ženě: mám tě tak rád, že na svůj dům napíšu tvé jméno. To je krásné, je dojatá žena. Ale co kdybys na mé jméno napsal tvůj dům?“ Všichni se smějí a já se toulám zpátky myšlenkami.

Trvalo to dlouho, hodně dlouho. Jednoho dne přišla Zuzka unavená z práce. Spiklenecky jsem se na ní zazubil. „Ne, ne…. Dneska se mi fakt nechce.“
„No tak, nekaž mi radost. Pojď, projedeme ten velký okruh. Mám pro tebe překvapení.“
Ženská zvědavost je silná zbraň.
„Překvapení?! Tak jo, jedeme.“

Milovali jsme oba naše malé i velké okruhy autem. Dívali se po krajině, povídali si. Byli jsme tak nádherně spjatí malým prostorem a velkým životem. Donekonečna jsme si přes sklo vozu ukazovali nové a nové obrazy, které tam ještě včera, předevčírem, loni ani před deseti lety nebyly. Vážně, přísahám na holý pupek.
Jeden z nás začal větu a druhý ji dokončil. Neuvěřitelně mě štvala, když dokončovala mé jasné myšlenky úplně nesmyslně. To víte, po tolika letech manželství se milujete tak nějak na zabití. Její ukončení vyvrcholilo mým němým orgasmem. V praxi to vypadalo tak, že vzrušila můj už tak vysoký tlak, až jsem raději zmlknul. Mlčeti zlato. Občas pochopila a já byl ochoten jí odpustit. Horší bylo, když já mlčel, jako bych se snad narodil hluchoněmý, a má milá žena neohroženě pokračovala ve svém monologu. Ztratila snad pud sebezáchovy?

Ten den byl příliš sváteční na to, aby mě to vadilo. Byl jsem tak šťastný, že mi její povídání přišlo roztomilé.
Za další zatáčkou už na nás čekala.

Benzínka. Radost pro všechny přítomné. Nádrž našeho vozu již sama otevírala svou nenažranou železnou hubu a my dva se těšili na chvilku naší tradice.

Objednali jsme si kávu do kelímku a vyšli si jí vypít ven mezi sluneční paprsky.
„Nejsi zvědavá na to překvapení?“ zeptal jsem se.
„To víš, že ano.“
„Takže – tady a teď?“
„Ano“ odpověděla, „tady a teď.“

Na malou chvíli jsem se vrátil k autu a otevřel kufr. Vzal jsem tu vzácnost a vrátil se slavnostně s rukou za zády k horkému kelímku a nádherné ženě.

„Važ si toho, má drahá ženo. Mám odřená kolena i lokty a vyčerpanou roční zásobu sprostých slov.“

Pomalu jsem vytahoval ruku a podal – kytička malá, jen tak z lásky – usmívaly se na ní sedmikrásky.

Ten romantický okamžik vidím pořád před sebou. Objala mé ruce, ve kterých jsem neforemně, ale pevně držel kytičku. Do našich kelímků pomalu padaly slané slzy štěstí a radostně ředily kávovou pochoutku.

Přiťukli jsme si a v jednom okamžiku oba dali palec nahoru. Jo, v boji s mrtvicí i ten malinkatý krok přenese váš život do nádherných nebeských výšek.

Už dlouho jsme nepili tak lahodnou kávu.

Bez tebe, vodo, nebyl by život. Dokážeš život zachránit a také ho vzít. Dokážeš být nádherná i krutá. Jsi požehnáním i pohromou. Možná nejen proto, jsi rodu ženského.

Mé první setkání s Tebou je ještě před narozením. Jednalo se o značku vody "plodová" a bylo mi v ní pěkně. Jenže všechno pěkné jednou končí a já musela vyplout na povrch. Šlo to rychle. Jakožto nezkušený sedmiměsíční novorozenec jsem ovšem měla z pekla štěstí, neboť jsem neohroženě vplula do vodního znamení raka.

Pak přišla doba povinné výuky plavání a špatná paní učitelka. Jaký paradox - vyvolat ve vodním znamení strach z vody. Nicméně netrvalo dlouho a já se setkala se svou láskou, vodou mořskou. Strach byl šmahem pryč a já v zajetí slané kamarádky navázala nové životní přátelství.

Život ubíhá neskutečně rychle a přináší úspěchy i pády. Čím více zažíváme, tím více si ceníme, že ve svém okolí máme lidí, kterým můžeme spolu s Jožou Rážem zpívat jako své poděkování "jsi voda, čo má drží nad vodou".

Občas vodo, nádherně voníš. Jako muž či jako žena. Záleží, jakou máš zrovna náladu. Zda jsi plná květin, bylin, koření - když převlékáš se do své podoby "toaletní".

Dokážeš být tak všeobjímající, když stékáš po mém těle a tak erotická, když stékáš po tělech dvou bytostí v jedné chvíli.

V Tobě, vodo, odráží se měsíc, slunce i hvězdy. Jsi kouzelníkem Čáryfukem. Jednou nám protékáš mezi prsty, jindy do Tebe padáme jako do nejkrásnější bílé peřiny. Natahujeme ruce a do dlaní na zlomek vteřiny chytáme vločky.

Dokážeš být pěkně tvrdá, ať už na Tebe upadneme na bruslích nebo nám na hlavu spadne tvůj kamarád rampouch. Jsi ledová i horká a občas se vypaříš jako neplatící host z hospůdky. Hasičům pomáháš při práci, dětem v aqua parcích sloužíš pro rozveselení očí.

Vodo, s Tebou se rodíme. Jsi náš nepostradatelný přítel po celý život. A jednou, až přijde čas, opět budeš s námi. V podobě slz těch, které máme v životě tak moc rádi.

„Mňam… ten cheescake je tak dobrý“ vrním jako malé kotě. Nebo spíše jako stará kočka.

Mobil. Zvoní. Tedy … zvoní v mé kabelce. Do prkýnka dubového, zrovna TEĎ mě někdo obtěžuje… a do prčic…. To není jen tak lecjaký hovor, to mi volá moje výživová poradkyně….

Polykám, zapíjím čistou vodou… to abych očistila své černé svědomí, beru Bellův přístroj a usmívám se jako v té nejstupidnější americké reklamě… „ano, prosím… dobrý den, taky Vás moc ráda slyším…“

„Cože?“ Kdy přijdu na kontrolu? Ach tak….. nesnáším cheescaky… najednou i ta čistá voda připadá mi nějaká divně slazená….

Domlouváme termín a já mám o zábavu vystaráno.

„Ty už nebudeš, viď?“ utvrzuje se má opravdická kamarádka a přebírá vše, co jsem měla ještě před chvíli naservírováno v té vynikající cukrárně přede mnou.

„Ne, děkuji, již jsem ssssssssssytá“ odpovídám a syčím jak had, či spíše hadice.

Tak kontrola… po třech měsících, to jsem v pasti jako krokodýl Dundee. Doma chodím kolem váhy velmi váhavě a dokonce si neberu ani své dioptrické brýle. Když nic neuvidím, lépe se mi půjde spát, naivně si namlouvám….

Před domácím kontrolním vážením si ze sebe sundávám vše, co by mi mohlo přihoršit, ne-li přímo přitížit.  Když už na sebe opravdu nemám nic kromě řetízku s přívěskem, který vypadá jako řád za zásluhy opatrně jednou nohou vstupuji na to ďábelské zařízení zvané váha…. A velmi váhavě koukám na výsledek… ufffff….  Nedopadla jsem úplně nejhůř.

Dva dny dodržuji opravdickou dietu. Ráno bílkovina, v poledne bílkovina a světe div se …. večer bílkovina. Dopolední a odpolední svačinka v rytmu ovocné samby. Je pátek, čas dostavit se na místo činu a určit vinu za přibraná kila.

Paní Martina se usmívá jako vždy. Snažím se zrcadlit a usmívám se taky. Je tady příjemně. V té útulné místnosti, kde nechala jsem všeho všudy 18 kilo a věřte nevěřte, vůbec mi nechybí. Povídáme si, vážím se a konzultujeme. Jsem moc ráda, za všechny rady, recepty a hlavně povzbuzení. Za to bodré… „jste dobrá“…. No sakra, to bych řekla, že jsem „dobrá“. Taky nejste špatní… směji se a věřím, že za tu dobu už všichni pochopili můj humor. Takže oprava, vážení …. Jste výborní. Milí, skvělí, přátelští a já Vám děkuji za Vaši podanou ruku. Rozdíl mezi prvním a dnešním podáním ruky je docela příjemný. Z velikosti XL na S (někdy M), nejen potěší, ale i zahřeje.

Věřte mi, přátele, hubnutí s NATUR HOUSE nejsou žádné galeje.

Narozeniny dopadly dobře. Kuřecí plátek se zeleninou, místo dortu jablíčko a večeře s vlákninou již v klidu domova. Říjen utekl jako voda. Proběhl veselý víkend v Luhačovicích, ještě veselejší výlet v Praze a já šla po delší době na kontrolu. Dodržovala jsem všechny diety, které mi byly rozepsány. Střídaly se dny pestré diety s nárazovými. A tak se stalo, že jsem narazila i já.

 Květákovo-brokolicové šílenství patřilo mezi ty, které nikomu nevadily. Ani žampiónový týden nestal se problematickým. Ale pak došlo na lámání chleba. Tedy co to říkám? Chleba samozřejmě ne, ani v tom nejhorším snu. Nastal den nárazové diety „R“. Ryby, kde se podíváš. Což o to. Ryby miluji, jen ten typický pach stal se v zaměstnání naprosto neakceptovatelným. Nikdo se mnou nemluvil, větralo se jako za doby tropického léta a přátelské úsměvy vystřídaly úškleby.