povídky

Jsem pohodlně opřený v sametové sedačce v kruhu blízkých přátel. Jsem s nimi rád, a přesto mé myšlenky utíkají mimo tento prostor i čas. Ven z místností, do přírody, na louku. Za dobrodružstvím. Za vůní začínajícího léta.

V duchu před sebou vidím nevinný dětský pohled, v uších jako zvonkohra zní dětský smích a opětovně slyším roztomilé „dědo….“
Myšlenky samy začaly zpětně kreslit živé obrazy.

Klečíme na sedmikráskovém koberci s mým vnukem a čekáme, až má žena odstartuje závod. Tři, dva, jedna, start! Vyrazíme po čtyřech vpřed a někdy taky vzad. Jednoduše se tomu říká pád.
Takový parťák o půlstoletí mladší, to je výhra.
Slunce nad hlavou, slunce v duši. Úkol zní jasně. Natrhat kytici sedmikrásek.
„No tak, Petře, to dáš.“ Žena je skvělá. Fandí jako mladé děvče, chybí jen kostým veselé roztleskávačky a barevné třásně. Pravý keep smiling doplním sám. Tedy pokud opět nepadnu na hubu. Přemýšlím, zda to její veselé „Petře“ patří mně nebo vnukovi. Mladý to dá určitě. Musím se smát jeho neohrabaným dětským ručkám, které ještě nejsou schopné uchytit ten něžný stonek a utrhnout kytičku. Pro maminku a babičku.

„No jen se směj,“ říkám si, „ale prvně si zameť před vlastním prahem.“ Úsměv mi šmahem mizí. Moje ruce jsou o něco málo starší, o něco málo zkušenější, ale naprosto stejně neohrabané jako jeho. Sakra, a čeho všeho už byly schopné. Kolik krásných věcí již držely, mazlily, tvarovaly, hladily. No tak holky, pravá, levá, to přece dáte. Je to tak jednoduché – palec a ukazováček kolem jemného stonku a trhnu. Trhám sebou celý, sedmikrásky - ty svůdné krásky - smutně se mi smějí. Mám slzy v očích. Do prdele, do prdele, do prdele!

„Co si to tam pro sebe mumláš?“ je zvědavá manželka. Ženské vždy slyší a vidí to, co nemají. Mám chuť říct jí, ať se stará sama o sebe. Mám chuť poslat ji pryč. Mám obrovskou chuť povalit ji na zem a nádherně ji pomilovat. Najednou vím, že dokud je pro co žít, budu ty proklaté sedmikrásky trhat tak dlouho, až se mi podaří ten kouzelný pohyb a budu je mít pokořené v dlaních. Budu to s mým malým parťákem zkoušet tak dlouho, až se to oba naučíme. Vůbec o tom nepochybuji, že to dokážeme.

Na chvíli se vracím zase zpátky do reálu. Zrovna jsem zaslechl konec vtipu… „Muž říká ženě: mám tě tak rád, že na svůj dům napíšu tvé jméno. To je krásné, je dojatá žena. Ale co kdybys na mé jméno napsal tvůj dům?“ Všichni se smějí a já se toulám zpátky myšlenkami.

Trvalo to dlouho, hodně dlouho. Jednoho dne přišla Zuzka unavená z práce. Spiklenecky jsem se na ní zazubil. „Ne, ne…. Dneska se mi fakt nechce.“
„No tak, nekaž mi radost. Pojď, projedeme ten velký okruh. Mám pro tebe překvapení.“
Ženská zvědavost je silná zbraň.
„Překvapení?! Tak jo, jedeme.“

Milovali jsme oba naše malé i velké okruhy autem. Dívali se po krajině, povídali si. Byli jsme tak nádherně spjatí malým prostorem a velkým životem. Donekonečna jsme si přes sklo vozu ukazovali nové a nové obrazy, které tam ještě včera, předevčírem, loni ani před deseti lety nebyly. Vážně, přísahám na holý pupek.
Jeden z nás začal větu a druhý ji dokončil. Neuvěřitelně mě štvala, když dokončovala mé jasné myšlenky úplně nesmyslně. To víte, po tolika letech manželství se milujete tak nějak na zabití. Její ukončení vyvrcholilo mým němým orgasmem. V praxi to vypadalo tak, že vzrušila můj už tak vysoký tlak, až jsem raději zmlknul. Mlčeti zlato. Občas pochopila a já byl ochoten jí odpustit. Horší bylo, když já mlčel, jako bych se snad narodil hluchoněmý, a má milá žena neohroženě pokračovala ve svém monologu. Ztratila snad pud sebezáchovy?

Ten den byl příliš sváteční na to, aby mě to vadilo. Byl jsem tak šťastný, že mi její povídání přišlo roztomilé.
Za další zatáčkou už na nás čekala.

Benzínka. Radost pro všechny přítomné. Nádrž našeho vozu již sama otevírala svou nenažranou železnou hubu a my dva se těšili na chvilku naší tradice.

Objednali jsme si kávu do kelímku a vyšli si jí vypít ven mezi sluneční paprsky.
„Nejsi zvědavá na to překvapení?“ zeptal jsem se.
„To víš, že ano.“
„Takže – tady a teď?“
„Ano“ odpověděla, „tady a teď.“

Na malou chvíli jsem se vrátil k autu a otevřel kufr. Vzal jsem tu vzácnost a vrátil se slavnostně s rukou za zády k horkému kelímku a nádherné ženě.

„Važ si toho, má drahá ženo. Mám odřená kolena i lokty a vyčerpanou roční zásobu sprostých slov.“

Pomalu jsem vytahoval ruku a podal – kytička malá, jen tak z lásky – usmívaly se na ní sedmikrásky.

Ten romantický okamžik vidím pořád před sebou. Objala mé ruce, ve kterých jsem neforemně, ale pevně držel kytičku. Do našich kelímků pomalu padaly slané slzy štěstí a radostně ředily kávovou pochoutku.

Přiťukli jsme si a v jednom okamžiku oba dali palec nahoru. Jo, v boji s mrtvicí i ten malinkatý krok přenese váš život do nádherných nebeských výšek.

Už dlouho jsme nepili tak lahodnou kávu.

Bez tebe, vodo, nebyl by život. Dokážeš život zachránit a také ho vzít. Dokážeš být nádherná i krutá. Jsi požehnáním i pohromou. Možná nejen proto, jsi rodu ženského.

Mé první setkání s Tebou je ještě před narozením. Jednalo se o značku vody "plodová" a bylo mi v ní pěkně. Jenže všechno pěkné jednou končí a já musela vyplout na povrch. Šlo to rychle. Jakožto nezkušený sedmiměsíční novorozenec jsem ovšem měla z pekla štěstí, neboť jsem neohroženě vplula do vodního znamení raka.

Pak přišla doba povinné výuky plavání a špatná paní učitelka. Jaký paradox - vyvolat ve vodním znamení strach z vody. Nicméně netrvalo dlouho a já se setkala se svou láskou, vodou mořskou. Strach byl šmahem pryč a já v zajetí slané kamarádky navázala nové životní přátelství.

Život ubíhá neskutečně rychle a přináší úspěchy i pády. Čím více zažíváme, tím více si ceníme, že ve svém okolí máme lidí, kterým můžeme spolu s Jožou Rážem zpívat jako své poděkování "jsi voda, čo má drží nad vodou".

Občas vodo, nádherně voníš. Jako muž či jako žena. Záleží, jakou máš zrovna náladu. Zda jsi plná květin, bylin, koření - když převlékáš se do své podoby "toaletní".

Dokážeš být tak všeobjímající, když stékáš po mém těle a tak erotická, když stékáš po tělech dvou bytostí v jedné chvíli.

V Tobě, vodo, odráží se měsíc, slunce i hvězdy. Jsi kouzelníkem Čáryfukem. Jednou nám protékáš mezi prsty, jindy do Tebe padáme jako do nejkrásnější bílé peřiny. Natahujeme ruce a do dlaní na zlomek vteřiny chytáme vločky.

Dokážeš být pěkně tvrdá, ať už na Tebe upadneme na bruslích nebo nám na hlavu spadne tvůj kamarád rampouch. Jsi ledová i horká a občas se vypaříš jako neplatící host z hospůdky. Hasičům pomáháš při práci, dětem v aqua parcích sloužíš pro rozveselení očí.

Vodo, s Tebou se rodíme. Jsi náš nepostradatelný přítel po celý život. A jednou, až přijde čas, opět budeš s námi. V podobě slz těch, které máme v životě tak moc rádi.

„Mňam… ten cheescake je tak dobrý“ vrním jako malé kotě. Nebo spíše jako stará kočka.

Mobil. Zvoní. Tedy … zvoní v mé kabelce. Do prkýnka dubového, zrovna TEĎ mě někdo obtěžuje… a do prčic…. To není jen tak lecjaký hovor, to mi volá moje výživová poradkyně….

Polykám, zapíjím čistou vodou… to abych očistila své černé svědomí, beru Bellův přístroj a usmívám se jako v té nejstupidnější americké reklamě… „ano, prosím… dobrý den, taky Vás moc ráda slyším…“

„Cože?“ Kdy přijdu na kontrolu? Ach tak….. nesnáším cheescaky… najednou i ta čistá voda připadá mi nějaká divně slazená….

Domlouváme termín a já mám o zábavu vystaráno.

„Ty už nebudeš, viď?“ utvrzuje se má opravdická kamarádka a přebírá vše, co jsem měla ještě před chvíli naservírováno v té vynikající cukrárně přede mnou.

„Ne, děkuji, již jsem ssssssssssytá“ odpovídám a syčím jak had, či spíše hadice.

Tak kontrola… po třech měsících, to jsem v pasti jako krokodýl Dundee. Doma chodím kolem váhy velmi váhavě a dokonce si neberu ani své dioptrické brýle. Když nic neuvidím, lépe se mi půjde spát, naivně si namlouvám….

Před domácím kontrolním vážením si ze sebe sundávám vše, co by mi mohlo přihoršit, ne-li přímo přitížit.  Když už na sebe opravdu nemám nic kromě řetízku s přívěskem, který vypadá jako řád za zásluhy opatrně jednou nohou vstupuji na to ďábelské zařízení zvané váha…. A velmi váhavě koukám na výsledek… ufffff….  Nedopadla jsem úplně nejhůř.

Dva dny dodržuji opravdickou dietu. Ráno bílkovina, v poledne bílkovina a světe div se …. večer bílkovina. Dopolední a odpolední svačinka v rytmu ovocné samby. Je pátek, čas dostavit se na místo činu a určit vinu za přibraná kila.

Paní Martina se usmívá jako vždy. Snažím se zrcadlit a usmívám se taky. Je tady příjemně. V té útulné místnosti, kde nechala jsem všeho všudy 18 kilo a věřte nevěřte, vůbec mi nechybí. Povídáme si, vážím se a konzultujeme. Jsem moc ráda, za všechny rady, recepty a hlavně povzbuzení. Za to bodré… „jste dobrá“…. No sakra, to bych řekla, že jsem „dobrá“. Taky nejste špatní… směji se a věřím, že za tu dobu už všichni pochopili můj humor. Takže oprava, vážení …. Jste výborní. Milí, skvělí, přátelští a já Vám děkuji za Vaši podanou ruku. Rozdíl mezi prvním a dnešním podáním ruky je docela příjemný. Z velikosti XL na S (někdy M), nejen potěší, ale i zahřeje.

Věřte mi, přátele, hubnutí s NATUR HOUSE nejsou žádné galeje.

Narozeniny dopadly dobře. Kuřecí plátek se zeleninou, místo dortu jablíčko a večeře s vlákninou již v klidu domova. Říjen utekl jako voda. Proběhl veselý víkend v Luhačovicích, ještě veselejší výlet v Praze a já šla po delší době na kontrolu. Dodržovala jsem všechny diety, které mi byly rozepsány. Střídaly se dny pestré diety s nárazovými. A tak se stalo, že jsem narazila i já.

 Květákovo-brokolicové šílenství patřilo mezi ty, které nikomu nevadily. Ani žampiónový týden nestal se problematickým. Ale pak došlo na lámání chleba. Tedy co to říkám? Chleba samozřejmě ne, ani v tom nejhorším snu. Nastal den nárazové diety „R“. Ryby, kde se podíváš. Což o to. Ryby miluji, jen ten typický pach stal se v zaměstnání naprosto neakceptovatelným. Nikdo se mnou nemluvil, větralo se jako za doby tropického léta a přátelské úsměvy vystřídaly úškleby.

Pro někoho „Den otevřených dveří“, pro někoho den, kdy musím s pravdou ven. Po dovolené jsem se dostavila ke kontrole a s díky odmítla i nabízené dobroty značky Natur House. V rámci odmítání jsem nevyužila ani nabídky návštěvy toalety, což byla chyba.

Paní poradkyně mě již radostně vítala a já se nerada svlékala. Po očku dívala jsem se na váhu a snažila se odlehčit situaci alespoň svými humornými příběhy. Poté, co jsem již pochodovala ve spodním prádle, přiznala jsem se, že jsem ještě nebyla na toaletě. Takže znovu obléci a napravit to, co jsem již měla udělat dávno. Opětovný striptýz, váha již čeká… a vy, jak vidím také. Nebudu lhát, žádná sláva, ale naštěstí ani žádný pád směrem nahoru. Dole 0,60 kg. Pivní koutek, vybral si svou daň. Tady nic neutajíš. Voda v těle, přátele, nelže.

Jsem klidná. Další dovolená v nedohlednu a v ruce nový pokyn. Mám povolenou jednu přílohu. A během dalšího týdne  zařazeny dva „ananasové dny“. Znamená to, že dva dny, které ovšem nebudou následovat hned po sobě, budu jako v ráji. Ananas, kde se podíváš. V těchto dnech k pití dostávám drink Peipakoa, což je tak šílený název, že pro mě se ihned stává českých „Pepošem“.  

Přílohový den mám již úspěšně za sebou. K obědu podává se neskutečná kombinace červené čočky a zelí. Nebudete tomu věřit, ale je to opravdu moc dobré. Do čočky přidala jsem cibuli a trošku hořčice, což ji dodalo novou, zajímavou chuť.

Dnešní volný den určila jsem si jako první „ananasový“. Vzhledem k tomu, že jsem si svátečně přispala, měla jsem jen jednu snídaní ve formě dvou toustíků a tvarohu, černou kávu a pomeranč. Svačinka – plátek ananasu. Oběd – kuřecí maso zapečené v troubě s ananasem podle návodu. Druhá svačina – dva plátky ananasu, poté kefír se 2 lžícemi vlákniny Fibči. Na večeři omeleta se dvou bílků a jednoho žloutku a k tomu – hádejte co… ano, správně – vyhrává ten, kdo tipoval ananas. Je večer. Ananas zodpovědně snězený, Pepoš-drink vypitý.

Zítra mě čekají další narozeniny. Ničeho se nebojím. Již dopředu jsem si objednala místo nabízené svíčkové jako obědové menu zeleninové salát s kuřecím. Na místo odpolední kávy se zákuskem si dám kávu s ovocem a večeři budu improvizovat dle nabídky paní hostitelky. Snad nenastane problém příliš velký.

Týden utekl naprosto neskutečně a my se probudili do pátečního rána. Protančila jsem si svým samostatným velkým pokojem u otevřeného okna s pohledem na vycházející slunce nad plochou místního rybníka. S Kryštofy zpívala si „pojď hledat břeh“. Sprcha byla osvěžující a já si chystala své potřebné svačinky, ovoce, pití a nové ponožky na další den.

Dnes jsme se měli více seznámit s hostitelem – městem Děčínem. Je malebný.  Pěšky jsme se dostali přes Dlouhou jízdu na nádvoří zámku a těšili se na okruh. Mladý průvodce byl vtipný a zábavný. Vyprávěl nám mimo jiné o rodině Thunů, v jehož majetku byl hrad až do roku 1932. Když jsme došli do poslední místnosti, mnohé ženy zkoprněli. Dívali se na visící obraz a na mě a zase zpět. Každý z nás vidí sám sebe poněkud jinak, takže jsem chvíli vůbec netušila, co se děje. A najednou mi začali říkat, že jsem neuvěřitelně podobná té ženě na obraze. „Kdo je to?“ ptali se překvapeně průvodce. „Přece Tereza Thunová“ odpověděl ten chytrý chlapec a dal jim za pravdu, že podoba tam je. Přemýšlím, že po návratu navštívím svou obvodní lékařku a požádám o odběr krve. Třeba vyteče modrý pramen.

Na závěr prohlídky jsme se ještě naučili nové pojmy intarzie a enfiláda. Pokud i Vy chcete vědět, co to znamená, nezbývá než se vydat do Děčína také. Když jsme pokračovali městem přes Tyršův most a dívali se na Vyhlídkovou restauraci na Pastýřské stěně, odmítali jsme věřit tomu, že bychom opravdu ještě dnes spočinuli na restauračních židličkách v takových výšinách. Vzhledem k tomu, co jsme již nachodili i tento výšlap jsme všichni zvládli hravě a já si říkala, že jsem snad více či méně těch svých dietních prohřešků vyšlapala.

S přibývajícím odpolednem jsme se všichni přes náměstí pomalu dostávali na své pokoje. Já si ještě před večeří sbalila většinu svých věcí, aniž bych tušila, jak báječný je to nápad. Po týdnu se nebe zatáhlo, začalo pršet a přidala se bouřka. Nic netuše jsem se zeptala, zda se i přes nepřízeň počasí půjdeme rozloučit – však víte kde….

„Tak na chvilku“ zněla odpověď a já netušila, jak dlouhá chvilka je přede mnou. Vzhledem k dešti a ochlazení, venkovní zahrádky osiřely a uvnitř bylo k prasknutí. Navíc byl pátek. Skvělý den pro oslavu narozenin a narození dítěte. V praxi to, milé dámy, vypadalo velmi velmi pozitivně. Dlouhý stůl plný příjemných mužů.  Pro dnešní večer jsme si s panem řidičem zbyli jen dva. Z nás dvou jeden odešel a hádejte, kdo to asi byl. No a v tuto chvíli začíná má návštěva do restaurace na náměstí, abych se na vlastní oči přesvědčila, jak se tančí v městě na Labi.

Takže, moje milá paní poradkyně, pokud jste dosud vydržela číst a byla zděšená z mých dietních prohřešků, dovolte, abych se pochlubila, že jsem kromě cca 70-ti ušlých kilometrů, protančila zodpovědně celou noc, a to vše jen proto, abych Vám udělala radost.

V sobotu směr domov a samozřejmě tvrdý nástup na ten správný režim. Zítra mě čeká kontrola a já vůbec netuším, jak dopadnu. A pokud jsem více než 10 dkg přibrala, tak ať se hanbou propadnu.

Čvrteček, cítím se jak krteček. Nohy již mám sešlapané, únava mi říká pane. Ale nás jen tak někdo nedostane. Dnes nás čeká „zlatý hřeb“ našeho zájezdu. Národní park České Švýcarsko. Túra k Pravčické bráně, Mezní Louka, údolí říčky Kamenice, plavba na pramicích Tichou (Edmundovou) soutěskou, Hřensko. Ráno nikdo netušil,  že večer budeme mít v nohou minimálně 17 kilometrů a v srdci pocit dobře vykonané práce.

Ženy již vytahují své hole a připravují se na túru. Já si ukládám na cestu do své příruční kabely slimbelky, ovoce, zeleninu, čistou vodu a chroupající vlákninu. Dobrou náladu mám samozřejmě v každé kapse. Na nohou pohodlné boty a můžeme vyrazit. Slunce je i nadále naším věrným společníkem. Ještě jsem vám nepředstavila nádhernou trojicí našich spolucestujících. Byla to maminka se dvěma synky. Maminka byla starší, oblečená celou dobu v bílém a na hlavě měla roztomilý tralaláček. Tento Pampalini a jeho hoši tvořili nepřehlédnutelné sousoší. Nakonec jsme zjistili, že chlapci jsou  dvojčata a nejsou tak mladí jako vypadají. Třetí křížek jim již táhne. Když věrně stáli po boku své maminky, okamžitě jsem si je představila do videoklipu skupiny Lunetic při písní… „jsi moje máma“…. Nezapomenutelné. Ale šlapali dobře a byli velmi příjemní.

Na pramici jsme dostali asi nejvtipnějšího převozníka roku. Při dotazu, jak je pod námi hluboko, odpovídal „až na dno, madam, až na dno“. Poté nám dovolil fotit si vše v okolí s tím, že si to můžeme dát na své „fackabuky“ a při výstupu, kde jediná možnost byla vpravo upozornil, že vpravo vystupují pouze muži. Ženy vlevo (do vody) a tchýně prý můžou skákat přímo, ať nezdržují. Nechápu, proč měly některé Kelišky tak zvláštní výraz ve tvářích.

Výstup na Pravčickou bránu byl pro mnohé náročnější, ale ta odměna nahoře. Teda, to byl pohled do okolí. Taky je vám tak pěkně, když jste blíže k nebesům? Tlačila jsem na místo oběda slimbelky, po zpáteční šestikilometrové trase ovoce a svižným krokem jsme se blížili k autobusu.

Na večeři mě čekaly špagety, což bylo dobře, neboť nic jiného bych nebyla schopná pokousat. Večer jsme sebrali poslední zbytek sil a navštívili místní pivní koutek. Líbilo se nám tam velmi, až jsme chtěli ještě pokračovat v tažení, jenže už nebylo moc těch, kteří by s námi sdíleli stejné hodnoty. Vzhledem k tomu, že jsme lidé společenští, seznámili jsme se s místními cyklisty a těm se náš plán pokračovat v přátelském duchu líbil a doprovodili nás do zařízení na náměstí. Povídali o tom, jak se tam v pátky a soboty vesele tančí a věřte, že mě v tu chvíli ani v tom nejbláznivějším snu nenapadlo, že jednou z tanečnic budu i já sama. Pravda je, že můj život je někdy šílenější, než ty nejdivočejší sny. Ale o tom zase až příště.