NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595270523-nahled-woman-865021-1280.jpg

Odkud jinud bych mohla zasílat srdečné pozdravy než z lázní. Vypadá to, že moje diagnóza bude znít něco jako NZNLP - nebezpečná závislost na lázeňském prostředí. Tentokráte ode mě neuslyšíte nic z rehabilitačních chodeb Lázní Darkov, dokonce ani vyleštěného Františka nebudu rozesílat na dojemných fotkách svým známým. Nyní přišla na řadu Vincentka a její okolí. Ano, chápete naprosto správně a já Vás zdravím z bodrého Slovácka.


Ve tři hodiny ráno, ještě v bezpečí své domácí postele a své obrovské ložnice mě probudilo šumění deště. Překvapilo mě to. Po třech týdnech tropických veder, kdo by to byl čekal. Představila jsem si hromádku svého cestovního oblečení skládající se z krátkých kalhot, lehkých prázdných botiček a trička a pochopila, že budu muset vstávat o něco rychleji a přehodnotit svůj outfit na cesty.


Ráno bylo chladné, ale milostivé. Ze zlověstně mračící se oblohy nespadla kupodivu ani kapka a já tak mohla suchou nohou nastoupit na první spoj své cesty. Řidič, zřejmě dobře naladěný mi  odpusti  i zavazadlo a nepožadoval žádný příplatek. Ve městě H. jsem hravě vystoupila i se svým lodním kufrem a přešla na druhou stranu silnice, abych mohla pokračovat svým druhým a posledním spojem.


Vše klaplo naprosto dokonalé a déšť se spustil až po nástupu do vozidla hromadné přepravy. Usadila jsem se na své již dříve rezervované místo, které bylo nad kolem autobusu a tudíž jsem si hověla výše než ostatní. Měla jsem přehled a radostně se rozhlížela po deštěm zmáčeném ubíhajícím okolí.


Jediné, co by snad zasloužilo pozornost byl mladík smrdící mariánkou a sedící za mnou. Tudíž jsem byla i já v rauši rychle a zběsilé a navíc zadarmo.


Vystoupila jsem úderem desáté hodiny na místě určení a táhla svůj objemný kufr vzhůru k objednanému penziónu. Pan domácí se zrovna objevil ve vstupních dveřích, oslovil mě jménem a pozval dál. Připomněla jsem se mu, že mám jednolůžkový pokoj a nic netuše šla za ním. Byla jsem moc ráda, že pokoj je hned v přízemí, neboť netuším, jak bych si se svým zavazadlem poradila na schodech. Už tak jsem měla nohy ve vzduchu a kufr stál na místě jako zalitý betonem.


Otevřel dveře a já zůstala stát jako přikovaná. Pak jsem se začala smát a ještě mě to nepřešlo. Tak nádherně malý, útulný a mini-nano-mikro-krychlo pokojíček jsem ještě nikdy, ale opravdu nikdy neviděla. Dovolím si říct, že už ani neuvidím. Udělám to pro vás a večer ho zkusím změřit, ale odhadem více než čtyři metry čtvereční včetně sprchového koutu a toalety to vážně není. Ač je to nepochopitelné, já si ho zamilovala. Naprosto neuvěřitelně je v něm tolik věcí, že už se tam skoro nevlezu ani já. Když jsem doprostřed prostoru postavila můj lodní kufr, bylo přeplněno. Musela jsem zatáhnout břicho, abych se dostala dovnitř a mohla bezpečně zavřít a zamknout. To proto, aby už nikdo nechtěl dovnitř.


V "obývací" části se nachází postel. Nad ní se týčí okýnko, které nemá ventilačku, tudíž je buď zavřeno na sedm západů nebo otevřeno dokořán. V případě, že ho chci otevřít, musím naskočit na postel, chytit se stropu a otevřít. Vzhledem k tomu, že spím nahá, trochu se bojím, ať mi nevypadnou prsa ven na přilehlou terasu a nevyděsím svými vnady eventuální sousedy. V mini prostoru je za posteli vklíněná vysoká úzká skříň, která bravurně lehce spolkla vše, co bylo v kufru. Je to jedna z mála možností, kde bych se eventuálně mohla vtlačit a svobodně se protáhnout. V této vysoce intimní zóně se u nohou postele nachází noční stolek s lampičkou a policová skříň, kde jsem si vystavila všechny své kosmetické zázraky, které mají za úkol udělat mě mnohem mladší než jsem. Na kosmetické skříni se týči televize. Hned vedle je mini lednička a mini stoleček. Do mini ledničky, kterou nebylo těžké naplnit až po okraj jsem vyložila svůj dnešní odpolední nákup. Dala jsem do ní i dvě plechovky piva Kozel. Pochopila jsem, že toto zvíře je jediný chlap, který se mi zde vejde. Tudíž naprosto postrádá smysl nahánět lázeňské šviháky, protože jaksi není, kde hlavu složit.


Okolo mé hlavy, tedy celé postele - vlastně v celé mé nové ložnici je také jedno živé kvítí a čtyřři obrazy.
Na volné "stěničce" je i malé umývadýlko s malou baterií a malým mýdlíčkem.


Na stoleček dala jsem notebook a uvedla ho i s heslem do provozu. Signál je příliš slabý, takový mini. Překvapí to snad někoho? Mě tedy ne, alespoň funguje word, protože tolik zážitků za tak krátkou chvíli bych nestihla psát ručně na papír.


Byla jsem zvědavá, co za skříň se skrývá za "divnými" dvířky a ejhle - ono to sprchovací kout i s baterií a teplou vodou. Zarazily mě další dveře. Že by třináctá komnata? I kdepak, to jen místnost, kde chodí i císař pan sám, ale pozor, pozor…. luxusně velké okno, nejméně třikrát větší než to první. I zde ovšem číhá nástraha. Pokud ho otevřu tak všichni odvážní, kteří budou zrovna na terase budou mít zážitek.

Poté, co jsem si vybalila svůj kufr a zaplnila tak svůj prostor až na půdu, okoupala jsem se, na jedné, té zdravé noze jsem se vyfoukala, namalovala a vyrazila do terénu.


Po vydatném obědě jsem vyrazila na obhlídku a poctivě se obhlížela na všechny světové strany čtyři hodiny. Pak mě mé staré nohy odnesly k mikro domovince. Jaké bylo mé překvapení, když jsem nemohla otevřít hlavní vchodové dveře. Nejen, že nešly otevřít, vůbec jsem nebyla schopná strefit se klíčem, což bylo pro mě docela smutné zjištění, že se ještě ve svém věku neumím strefovat. Zachránili mě přicházející sousedé a já pak tajně, nanečisto, s otevřenými dveřmi a tělem uvnitř domu trénovala odemykání a zamykání.


Uvařila jsem si kafe a než jsem ho stačila vypít, pod vlivem prvním zážitků jsem v okamžiku usnula. Rozhodla jsem se využít i venkovní terasy. Vzala jsem notebook a vyrazila i s kozlem tzv. velkopopovickým tmavým vpřed, tedy vzad domu. Jen ať není obsazeno, přála jsem si v duchu. To se mi taky splnilo a již druhou hodinu tady sedím sama.


Ve vedlejším domě zrovna probíhá láska. Je to tak hlasité a vše říkající, že už se ani nesnažím namluvit, že paní bolí břicho z hladu nebo trpí žlučníkovou kolikou. Trvá to dlouho. Muže nejen nevidím (ještě to tak), ale ani neslyším. Je možné, že jsem se stala nedobrovolnou účastníci samoobslužných erotických hrátek paní sousedky. Nu což, měla by být protivná a frustrovaná, tak raději ať se činí. Než jsem se rozloučila se svým kozlem v plechovce, vedle skončil erotický program a oba (aha, takže opravdický muž) se spokojeně vyklonili z okna a kouří do okolí. Tedy na mě. Veselé se na mě smějí a já na ně. Já vím, oni ví, je hezky, když je mezi lidmi jasno.


Mě je třeba taky úplně jasno, že z mého ložnicového okýnka by se dva určitě nemohli vyklonit, neboť i jedno tělo v okně je ažaž a hrozí nebezpečí zaklínění s nutností volat místní hasičský záchranný sbor.


Když už se pomalu loučím s terasou a myšlenkou, že už asi dnes nic nezažiji, spadne mi na hlavu jablko ze stromu poznání a já chápu, že je nejvyšší čas pro dnešek ukončit svůj psací monolog. Tak takové novoluní se hned tak nevidí. A to ještě neodbila půlnoc.



Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Luhačovice | publikováno: 11.08.2018
1596046851-nahled-poster-1702636-1280.jpg
V pět hodin jsem skákala radostně z postele. Ranní ptáče dál doskáče. Protáhla jsem se, přivítala východ slunce i sebe, uvařila si kávu a promnula si oči. Bodavá bolest mi připomněla mou první ranní zastávku - místní oční ambulanci. Již v šest hodin  jsem seděla na jedné ze dvou židliček před zavřenou čekárnou. Spokojená se svým pořadovým číslem, vytáhla jsem knihu a začetla se do příběhů mých kolegů z kurzů tvůrčího psaní. Zrovna jsem se bavila u jedné z nemocničních povídek - jak stylové - když mé místo obsadil starší muž. Slušně jsme se pozdravili a já naivně chtěla pokračovat ve čtení. Můj nový oční známý byl jiného názoru. Začal si povídat a nic nedbal na to, že mé oči se vpíjejí mezi řádky. Nebyl protivný, jen ukecaný.
 
Byla jsem slušná a dokonce jsem přidala i úsměv, ale nezapojovala jsem se. Zdálo se, že muži pojem "samomluva" nebyl cizí a neohroženě pokračoval dál. Dokonce nebyl ani naštvaný, že jsem neodložila knihu, ani brýle. Po chvíli - vyhrál. Brýle šly do pouzdra a moje snaha o čtení do pryč. I přes perfektní češtinu, jsem vycítila ruský přízvuk a jak jsem se později dozvěděla, nebyla jsem tak daleko od pravdy. Samomluva volně přešla do vzájemné komunikace. Další příchozí začali mít pocit, že patříme k sobě. Jako otec a dcera, soused a sousedka, dva staří dobří známí. Měl v sobě kouzlo dobrého člověka.
 
Čas se zrychlil, sestřička dorazila a my se přemístili na židličky v čekárně. Jako sehraná dvojka jsme si opětovně sedli kolem sebe. Když mě sestřička zavolala do svého království, začala jsem mít pocit, že mě ruší. Nicméně po kontrole mého zraku, který proběhl rychle a úderně, jsem byla vrácena zpět do čekárny. Ono taky přečíst první dva řádky netrvá tak dlouho. Ty ostatní jsou pro mě zbytečné, všechny písmena vypadají stejně jako nečitelné tečky.
 
Pan se tvářil potěšeně, že jsem zpět.
 
"Víte, byl jsem již jednou ženatý a má první žena nebyla dobrá. Nejen ke mně, ale ke všem. A tak se taky stalo, že mi zakázala styk se synem. Nechtěl jsem dělat problémy, tak jsem to akceptoval. Pak jsem se oženil podruhé se svou nynější paní."
 
"V prosinci jsem měl narozeniny. Zvonil telefon a má žena mě zavolala. Vzal jsem sluchátko a vyslechl jsem přání z druhé strany. Děkuji pěkně, řekl jsem, ale nevím, kdo volá."
 
"To jsem já, tati. Krásné narozeniny. Chtěl jsem se zeptat - mohl bych za Tebou přijet?"
 
"Byl jsem překvapený, šťastný, natěšený."
"Jasně, řekl jsem, nadiktuji Ti adresu. A kdy myslíš, že by jsi mohl přijet."
"Pokud stihnu letadlo, tak ještě dneska."
"Letadlo? A odkud voláš?"
"Jsem už 22 let britským občanem, tati."
 
Letadlo stihl. Dokonce linku do Mošnova, kde pro něho jel jeho brácha, se kterým se nikdy neviděli. Než dojeli z letiště, už o sobě věděli všechno.
 
Dívala jsem se na svého vyprávěče a zahlédla v jeho laskavých očích odlesk slz.
"A tak jsem se dozvěděl, že mám další tři velké vnuky."
Některé narozeninové dárky mohou předčít veškeré vaše očekávání.

 

"Tak další, prosím" zašveholila sestřička. Vstala jsem a šla do ordinace. Na cestě zpět jsem se ve dveřích minula se starým mužem. Usmáli jsme se na sebe.
 
Když k lékaři jdete s očima,
nikdy nevíte, jaký příběh právě začíná.
Mějme otevřené nejen oči,
když jiný o vyslechnutí tiše prosí.
S otevřeným srdcem a pozorným vyslechnutím.
Pro zdraví všech kýchnout musím.
Slza v oku starého pána
krásným dárkem i pro mě byla zrána.
 
Jednou i mě bude stejně jako jemu více let.
…. A ta stará dáma jiným bude vyprávět ……
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.08.2018
1595960489-nahled-train-3169964-1280.jpg
Nasedám do vlaku. Jsem unavený. Zavazadlo mi pomohli dát na horní poličku a příjemný průvodčí mi slibuje, že při vystupování pomůže dát mi ho zase dolů.
Usazuji se u okna a rozmázávám zamlžené okno. Za okny je ponuro, deštivo a chladno. Počasí veselé kopíruje smutný stav mé duše. Cítím se hluše.
 
Zdravě naštvaný na život. Přesto ho milující. Bojovníkem se člověk nerodí. Bojovníkem se stává. Marná sláva. Ukolébán jako malé dítě pomalu upadám do spánku. Mám rád ten stav mezi realitou a sněním. Ponořuji se,  jak do měkké peřiny, je mi příjemně a bezpečně jako v náručí mámy.
 
Někomu zvoní mobil. Proboha, copak si to ti lidé nemohou vypnout alespoň ve vlaku? Volající je zřejmě neodbytný. Začínám být vážně naštvaný. Zrovna jsem vstupoval do svého snového světa, a do toho ten protivný randál. Navíc má stejný vyzváněcí tón jako já. Sakra, tak to alespoň zvedni. Dochází mi, že je to můj mobil. Sakra, tak to alespoň zvedni, Petře.
 
"Prosím" štěknu nevrlé, když zahlédnu na displeji rozmazaně cizí číslo. Preventivně, aniž chci cokoliv poslouchat, vše odmítám. "Šmejdi", říkám si, "zasraní šmejdi."
 
"Ne, opravdu nic nechci, všechno mám, nic nepotřebuji prosím už nevolejte" říkám naučenou frázi a těším se, až uslyším známé a osvobozující -ty-ty-ty-ty-ty…..
 
"Promiňte", ženský hlas zapichuje se mi přímo do srdce. "To bude asi omyl. Omlouvám se."
 
"Ne, to vy promiňte", cítím, že o spánku už nemůže být ani řeč. Ten lahodný ženský hlas ve mně v mžiku probudil všechny mužské smysly až to bolí.
 
"Nezlobte se, že jsem byl nevrlý." Snažím se ze všech sil udržet ten nečekaný hovor, neztratit ho v éteru. "Domníval jsem se, že jsou to ty otravné společnosti, která tak bezelstně a láskyplně nabízejí všechny nezbytné věci pro život, bez kterých nemůže normální člověk existovat. Jsem rád, že nejsem normální" pokusil jsem se o špetku humoru.
 
Nikdy bych nevěřil, jak může být cesta do Ostravy tak krátká.
 
S telefonem u ucha smějí se jako pubescent na plné kolo, dokonce se přistihují, jak laškovně měním hlas a vůbec se chovám jako tichý blázen. Jako tichý, starý blázen.
 
"Kde vystupujete?" ptá se ONA, poté co se dozvěděla, že jedu vlakem.
 
"V Ostravě. Přesně za 32 minuty bez zpoždění".
"No to je neuvěřitelné. Já zrovna čekám na nádraží na tento spoj a budu vyzvedávat kamarádku."
 
"Prosím, počkejte tam na mě" žadoním jako mladý kluk o první pusu a nechápu, co se to děje. "Jak Vás poznám?"
 
"Budu mít zvednutou ruku a budu mávat do okolí" říká má neznámá a já v opojení dokážu úplně sám sundat zavazadlo na zem.
 
"Ostrava, hlavní nádraží".
Vystupují a zoufalé hledím na plný peron zvednutých mávajících rukou. Jsem zmatený. Chytám se okraje. Okraje postele….
 
"Prosím, prosím, neodcházejte….. " slyším ještě svůj výkřik ze spánku než se úplně probudím ze svého snu.
 
Odpovědí je mi jen černočerná tma a ticho všude kolem mě.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.05.2018
1595960077-nahled-drink-1870139-1280.jpg
Zase jedno zajímavé "poprvé". Sedím v lázeňském "lobby baru".
 
Kamarádka již unavená letním sluncem a procedurami odešla odpočívat do pokoje. Zůstala jsem sedět sama u rohového stolečku s dvojkou Rulandy. Najednou vypnutá elektřina.
 
Okna otevřené dokořán, nikdo neodchází. Na všechny dýchla krásná atmosféra.
Jen servírka je mírně nervózní a nezvládá nastalou situaci. Celá nesvá se bojí, že hosté odejdou bez zaplacení. Nikdo nechce odejít a je nám všem príma.
Nemůže pochopit, že lidé si i nadále objednávají a zůstávají. Se vším má problém a najednou nic nejde. Dokonce nalít ani další víno. Bez elektřiny nemožné.
 
A přitom stačilo by tak málo. Třeba zapálit svíčky, co jsou na stolech.
Třeba z mínusu udělat plusy. Zapnout na notebooku hudbu.
Třeba vymyslet hru na tajná přání.
Třeba zahájit seznámení naslepo.
Třeba začít "pějme píseň dokola….".
 
Světlo se znovu rozsvítilo.
Všichni jsou zklamání.
 
Hosté, protože zmizelo kouzlo.
Servírka, že hosté ještě nezmizeli….
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.05.2018
1595958738-nahled-candle-2905395-1280.jpg
Bylo mi sedmnáct a Tobě osmnáct.
Byla jsem vychrtlá, stydlivá. Brýle větší než obličej. Sebevědomí na bodu mrazu. Ty jsi byl nádherný mladý kluk. Viděli jsme se ve svém životě poprvé a naposled před 31 léty. Byl jsi tak krásný. Vlastně ani netuším, zda jsi mě tehdy ve svém nádherném mladém světě zaregistroval. Co na tom záleží.
 
Život šel dál.
Jen útržkovitě jsem se dozvídala, že ses oženil a narodila se Ti dcera.
Já se vdala a narodil se mi syn.
S úsměvem vzpomněla jsem si na to, jaký jsi byl tehdy fešák.
 
Život šel dál.
Dozvídala jsem se, kolik máš problémů a jak je řešíš, neřešíš.
Já se rozvedla, přestěhovala, změnila práci, řešila každodenní starostí.
Říkala jsem si, jak asi vypadáš a že z Tebe bude pěkný chlap.
 
Život šel dál.
Dozvěděla jsem se, jak jsi onemocněl a že to není zrovna dobré.
Já řešila vztahové problémy, své zdraví, pubertu syna, stresové situace.
Bylo mi líto, že jsi nemocný a nedaří se Ti tak, jak bych Ti to přála.
 
Život šel dál.
Je to špatné. Dávají Ti pár dnů, pár hodin, pár neuchopitelných chvíl.
Řeším stálé něco, stejně jako každý z nás a uvědomuji si, jak malicherné jsou naše strasti s porovnáním s Tvými.
 
Je krásné májové odpoledne a já se procházím rozkvetlými uličkami a jsem omámená nádhernou vůni rozkvétajících šeříků. Miluji život a moc se mi líbí. Jsem šťastná, že mohu vychutnávat dar života a s pokorou za něj děkuji.
 
Poprvé jsme se viděli před 31 léty. Dnes už vím, že tehdy to bylo i naposled.
 
Je první máj.
 
Zapaluji svíčku a přeji Tvé duši pokoj a šťastnou cestu domů, za světlem…..
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 01.05.2018
1595958166-nahled-hands-2906458-1280.jpg
Lauřin smích se rozléhal po rozlehlé chodbě domova. Seděla uprostřed své "party" a královský se bavila. Eliška úžasně vyprávěla své cestovatelské zážitky, Boženka byla jako vždy zdravě protivná, takže si jí ostatní dobírali. Josífek se na svém vozíčku pohyboval bravurně a rychleji než někteří po svých vlastních nohou. A hlavně radostněji. Vyprávěl své neuvěřitelné životní příběhy, kdy se narodil poprvé, podruhé, potřetí. Mezitím stihnul  uličnicky mrkat na sestřičky a bylo vidět, že by si ještě rád i plácnul. Na svém "mládeneckém pokoji" měl zařízení jako hrom a tak přítomné dámy místo na motýly zval na wifi a písničky z youtube. A taky na malou štamprličku fernetu.
 
Laura pracovala ve velkém podniku. Na firemním večírku měla příležitost zkusit si zahrát hry, kdy musíte splnit nebo vyřešit nějaký nelehký úkol a posune Vás to dál. A pak znovu a znovu. Máte dvě možnosti. Nevzdát se a neúprosně a namáhavě postupovat krůček po krůčku, něco nového se naučit, pochopit a dostat se do dalšího kola. A tak dál až dojdete na konec a výhra je pak Vaše. Je opojná, radostná a Vás hřeje pocit vítězství.
Nebo taky po prvním problému či nezdaru být naštvaný, vzteklý a bez boje odejít. Výhra v nedohlednu, pocit vítězství taky a zůstává jen zmar a frustrace.
Vlastně je ještě jedna možnost. Vůbec neotevřít dveře herní místnosti. Nic neriskovat, nic nezměnit, nic nezkusit. Nepohnout se z místa. Dívat se na přicházející i odcházející, na naštvané poražené i radostné vítěze. A nepatřit nikam. Nezažít extremní zklamání, ale ani radost k zalknutí.
Jen stát ve hře i v životě bez hnutí.
 
"A jak to máte z výši důchodu vy?" vytrhl z myšlenek Lauru veselý Josífkův hlas a všichni kolem se tomu srdečně zasmáli. Bodejť, čas Lauřiného důchodu nebyl vidět ani dalekohledem.
 
Cítila se mezi nimi príma. Poslouchala jejich příběhy, pozorovala kolikrát museli zavírat staré dveře, aby mohli otevřít nové. Kolikrát prohráli a pak se tomu zasmáli. Jaké byly jejich vítězství a pocity, když stáli na místě vítězů. Nejlepší injekcí pro nabití energie byl jejich životní optimismus, přijímání výzev a plánování budoucnosti. Moudrost, pokora a živé jiskřičky v očích, které jako rám obrazu lemovaly vrásky. Vrásky z bolesti i lásky.
 
Čas se zastavil a nebylo, kde spěchat.
 
Když se vracela zpátky do hektického světa měla tu nejlepší náladu. Byla v pohodě a klidu, nenechala se nikým vytočit a se vším byla spokojená.Svět je přece to nejlepší místo pro život. Moc ráda měla ta společná setkávání.
 
Těšila se jako malá holka na své další životní hry. Na nové dveře, před kterými stála. Otevírala je s trochou bázní a nedůvěry, ale taky s obrovskou zvědavostí, těšením se a nadšením, co na ní čeká.
 
Život je báječná hra. Tak pojďme si hrát. Kdo si hraje, nezlobí. Zdolá i to nejvyšší poschodí.
Až jednou dojde na vrchol rozhledny, celý svět bude mít jako na dlaní.
To je ta síla, co dál nás pohání.
Víra v lepší zítřky a tiché pokání.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 08.04.2018
1595955235-nahled-girls-417897-1280.png
Jana stála na zastávce, čekala na autobus do školy a zvědavě se točila doleva. Už včera si ji všimla. Taková veselá holčina, přiběhla na poslední chvíli a sotva do autobusu nastoupila, bylo ji všude plno. Jo, už jde. Zdálky vypadá jako kluk. Jako rozverný kluk. Byly obě bezelstné a dětské, radostné "ahoj" vzniklo tak nějak spontánně a vlastně ani jedna si nepamatuje ten den, kdy vzniklo jedno z nejkrásnějších věcí - přátelství na celý život.
 
Ten den Dana vystupovala na zastávce spolu s Janou. Obě měly aktovky jako velké holky, přes rameno. Jejich malá, útlá těla se lomila na jednu stranu pod váhou chytrých knížek, ale ony na nic nedbaly a připadaly si ve svých deseti létech velmi dospělé.
"Ty jo" pomyslela si Jana, "ona mluví jako moje bábinka, po našimu. To je divné. Já tak mluvím jen doma se staršími lidmi, jinak mluvím česky." Když se s chichotáním představily a zjistily, že jsou stejně staré, Jana hned pátrala: "Dani, já chodím do "áčka", takže ty jsi z "béčka"? Dana netušila, o čem ta praštěná holka mluví. "Jaki aczko czy beczko, my sum jedno klasa, nas je tak malo, my mumy děcka i z Bogumina a Orlove". Janu to úplně ohromilo. "Tolik zahraničních spolužáků, to je super" a tak došly k tomu, že ač stejně staré, každá chodí do jiné školy místní vesnice. Jedna do české a druhá do polské třídy.
 
Jak šel čas, nikdo nikdy už neviděl ty dvě zvlášť. Jana seznámila Danu se svými spolužáky, kterým se moc líbila a ona zase po očku pokukovala po nich. Dana na oplátku vtáhla Janu do "své" malé třídy, kde si Jana i v tom malém počtu taky našla svůj objekt zájmů. Byly tak krásně spjaté, že aby si udělaly radost Jana se snažila s Danou mluvit "po našimu" a Dana s Janou hovořila plynně česky jako paní profesorka.
Bydlely na jedné ulici rodinných domů, každá na jednom konci a vážně se poznaly až v deseti. Do té doby každá chodila do jiné školky i prvního stupně základní školy. Až pátá třída rozhodla. Vlastně autobusová zastávka.
 
Nádherná doba malin nezralých mohla začít. Neuměly si představit prázdniny bez návštěv místního koupaliště. Měly vždy oblíbené místo, takže i bez mobilu se jednoduše našly, vždy ve stejnou dobu na stejném místě. Třináctiletá Jana zrovna Daně líčila s očima navrch hlavy, jak úúúúžasný je ten kluk v modrých plavkách, když se Dana na dece pokoušela zkušeně kouřit poctivě ukradenou marsku. "Hele Jani, dívej, jak se ta ženská v brýlích pod námi na nás blbě dívá" stačila ještě podotknout a naposledy vyfoukla dým. "Já Ti dám blbě se dívá" řítila se na ní vlastní máma, když sundala sluneční brýle a Jana měla co dělat, aby ji uchránila před každou ránou, která padne vedle.
 
Jezdily spolu na svých nezapomenutelných "skládačkách zn. Eska" po celém okrese, což samozřejmě neměly dovolené. Na zvídavé otázky svých rodiček, kde že se tak dlouho zdržely, bez uzardění tvrdily, že přece "byla jsem u Dany" a naopak "byla jsem u Jany". Ještě štěstí, že se mamky až tak společně nekamarádily. Dana byla v té době "divočejší", i nadále odvážně chodila do místní hospůdky kupovat jako pro tátu "marsky" za pět korun, které pak společně pokuřovaly v místním lesíku. Tímto se pokorně zpětně omlouvají všem příslušníkům hasičských sborů. Když jim bylo dostatečně špatně, rozhodly se tajně namalovat zbytky kosmetických přípravků, které Dana hrdě vytáhla doma z odpadkového koše. Takový zbytek rtěnky či téměř zaschlá řasenka, to byl ten pravý dívčí poklad.
 
Dana už dokonce jezdila i na koncerty polských skupin, když se do vlaku nedostala dveřmi, rádi ji pomohli dostat se do kupé přes okno. Jednoho zimního dne stála se svou mámou na zastávce v čepici, což bylo velmi podezřelé. Jenže jak jinak zamaskovat nový účes "na pankáče", aby z toho mámu netrefil šlak. Byla moc hezká, ale její účes způsobil, že si jí starší sousedka spletla s klukem a žalovala Janině babičce, že se ta "jejich holka toulá s takovým divným klukem a pořád se něčemu smějí".
 
Puberta byla super. Oběma se zapalovaly lýtka a koukaly po klucích, ale měly tak rozdílný vkus, že si nikdy nelezly do zelí. Jana v té době začala jezdit na ekonomku a Dana na polský gympl, obě naštěstí do jednoho města. Kvůli klukům z průmyslovky jezdily pro jistotu autobusem o hodinku rychleji. To chichotavé "ahoj kluci" jim stálo za to. A pak po škole, rychle do dětských holčičích pokojíků a hodiny a hodiny probírat, kdo se na koho jak díval, usmíval a co určitě brzy přijde.
 
Chodily spolu do kina, se vstupenkami do třinácté řady doprostřed. Když v té době běžel kultovní "E.T. mimozemšťan" a celé kino slzelo dojetím, ony se jako správné puberťačky svíjely smíchem až je málem vyvedli za rušení klidu.
 
Střídaly české i polské diskotéky, špitaly si všechna tajemství a nenápadně zosnovaly jedna druhé rande s objektem svých snů. Odprovázely se vzájemně domů, jenže bylo pořád tolik co říct, že sotva došly k Daně, obrátily se a šly nazpátek. Od Jany to samé v druhém směru. Někdy se tak vyprovázely hodiny a hodiny, až si našly místo uprostřed ulice, kde si za svitu měsíce, řekly, že už fakt musí domů, smutně se loučily a volaly na sebe…. "tak zase zítra". To už většinou máma od Jany stála na balkóně a máma od Dany na konci ulice a nevěřícně kroutily hlavou, kdy se ty jejich holky konečně dostanou domů.
 
Psal se rok 1990 a Jana se vdávala. Dana dojetím plakala. O rok později si to holky vyměnily. Dana byla krásná nevěsta a Jana plačící svatební host.
Jana se přestěhovala s manželem do města a než se rok s rokem sešel už tam byla i vdaná Dana.
O tři roky později přišla Dana se svým synkem navštívit čerstvou maminku Janu a jejího syna a taky ji říct, že už znovu je "v tom". A tak kluci dostali mezi sebe ještě holčinu. To aby je trošku usměrňovala v jejich lumpačinkách.
 
Svět nabral na obrátkách. Jejich mobily zazvonily vždy, když jedna druhou zrovna co nejvíce potřebovala. Jejich rozhovory pravidelně začínaly slovy…. "ty jo, zrovna jsem na Tebe myslela….." a samozřejmě končily po dlouhých předlouhých minutách až hodinách. Navštěvovaly se navzájem ve svých domácnostech. Přišly radosti, které si tak moc navzájem přály, starosti, kde se podporovaly.
 
Jedno z nejhorších období přišlo, když Dana se synem byla dlouho v nemocnici a asi rok se neviděly. Po návratu se objímaly a brečely, protože pochopily, jak šílené a nemožné je být bez sebe. Ač každá naprosto jiná, bez sebe byly jako by umřela půlka jejich vlastního já. Víc než sestry, spíše prazvláštní druh dvojčat.
 
Dnes už na místo autobusu jezdí v autech. Dávají si "rande" u kafe a na dobré večeři. Na místo kluků probírají radosti i starosti svých dětí, rodičů, přátel, svých životů. Povídají si vážně i nevážně a vždy jsou si tady pro sebe.
 
"Hele, musíme se domluvit" řekla Dana. "Ať víme, jak se poznáme v příštím životě."
"No to je přece jasné" odpověděla Jana. "V kině. Třináctá řada uprostřed."
"Jo, třeba budou hrát E.T. mimozemšťan."
"To je jedno, co budou hrát. Tvůj smích přece nikdy nemůžu minout." A bylo domluveno.
 
Díky za to, že jsi ….
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 01.04.2018
1595954360-nahled-post-1168634-1280.png
"Dobrý den, milí televizní diváci, dovolte, abych Vás přivítala v dalším díle Pošty pro Tebe. Přivítejme mezi námi paní Kateřinu."
 
"Dobrý den."
"Dobrý den, paní Kateřino. Můžu prozradit, že Vy jste přišla pozvat svou přítelkyni."
"Ano, je to přesně, jak říkáte."
 
"Můžete nám povědět o Vaší přítelkyni něco více? Kdy a jak jste se seznámily? Co jste spolu zažily?"
"Ano, ráda. První seznámení si vlastně ani moc nepamatuji, ale je mi jasné, že muselo proběhnout, když jsem byla ještě dítě. Pak uplynulo trochu času a já si ji našla sama. Mohlo mi být tak 6-7 let. Byla báječná. Zamilovala jsem si jí od první chvíle."
 
"Je vidět, že toto přátelství Vás ovlivnilo na celý život."
"Máte pravdu. Od chvíle, kdy jsem si začala uvědomovat její přítomnost pochopila jsem, že o ní nechci nikdy přijít. Přiznávám, bylo období, kdy jsem se ji nevěnovala tak, jak by si zasloužila. Dokonce se stalo, že jsem ji nenavštívila i několik dnů či měsíců. Ale opravdové přátelství nikdy nezmizí. Začne Vám jednoduše chybět. Chtěla bych ji moc poděkovat, že nikdy na mě nezanevřela. Vždy, kdykoliv jsem ji potřebovala byla tak říkajíc po ruce."
 
"To zní moc hezky, paní Kateřino. Řekněte nám, jaká Vaše přítelkyně je?"
"Známe se více než 40 let. Je neuvěřitelně proměnlivá v tom nejlepším slova smyslu. Je milá, šokující, smutná, veselá, tajemná i bojovná. Především je velmi moudrá."
 
"Milí diváci, pojďme se zeptat, zda ji pošťák Ondra našel."
"Ano, nebudu nalhávat, že jsem s touto výjimečnou dámou měl tu čest se setkat a musím říct, že i mě uhranula. Prosím, pozvěme ji dále."
 
Následuje rozhovor s pozvaným hostem….
 
"Velmi mě těší, že Vás poznávám. Napadlo Vás, kdo si Vás mohl pozvat?"
"Víte" odpověděla spisovně "těch možností je obrovská spousta. Mám velmi mnoho přátel a věřte, že všechny je mám ráda. Ať si mě pozval kdokoliv z nich, udělá mi to setkání neskutečnou radost."
"Jste opravdu moc milá, jak jsme již slyšeli. Takže chápu to dobře, že mohu odstranit zeď?"
"Ano, odstraňme ji prosím."
 
Dívaly se jedna na druhou a usmívaly se na sebe….
 
"Pozvala jsem si Tě, drahá přítelkyně, abych Ti poděkovala za vše, co pro mě celý život děláš. Jak nádherně mě umíš rozesmát, dojmout, kolik dobrodružství jsme spolu zažily. Vždy jsi mi dobře poradila a nikdy nezklamala. Mám se pořád od Tebe tolik co učit. Děkuji Ti."
 
"Není vůbec zač. Taky jsem moc ráda, že jsme se našly" řekla Kniha a šla mi v ústrety ….
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.03.2018