povídky | Andělské pohlazení

Má dovolená je plná emocí. Život je duha.

Odpočívám, relaxuji, užívám každé hezké chvíle.

Na kole, ve wellnesu, na masáží, v restauraci, s přáteli.

V jeden a tentýž den slavím narozeniny a zároveň zapaluji svíčku.

Tentokráte, bohužel, ne narozeninovou.

Tak už to bývá. Každý den se někdo rodí a jiný odchází.

Život je duha. A tam, za tou duhou jsou duše těch, kteří odešli. Jsou přitom tak blízko, že stačí natáhnout jen dlaň …

V dlani, stejně jako v srdci se zrcadlí slzy. Slzy smutku, lásky, vzpomínek, bolesti i víry a naděje.

Můžeme a musíme žít dál. Chodit do práce, starat se o své blízké i o sebe, setkávat a smát se se svými přáteli. A pak přijde čas na zklidnění, zapálení svíčky, vzpomínky a smutnění. Na čas poděkování. Čas smutku, který každý z nás si musí prožít, procítit a propustit.

V životě jsme spolu mnoho nenamluvili. Někdy není třeba slov.

Na místo toho hovoří síla rodu a síla dobrého člověka.

Svět utíká a my nemáme čas na setkávání a povídání si s těmi, kteří jsou nám nejblíže. Věřím, že nikdy není pozdě na změnu.

Myslím, že už mám i datum setkávání. V ten den můžeme slavit narozeniny a zároveň vzpomínat. Tvé skvělé holky a zbytek rodiny.

Vždy jsi rád fotil.

Věřím, že tam shora budou ty fotky vážně pecka.

Občas se koukni dolů, abych Ti mohla zamávat.

Šťastnou cestu, strejdo.