NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | Andělské pohlazení

1661879389-nahled-little-girl-reading-g20c9b2eae-1920.jpg

„Ahoj.“

„Ahoj“ odpovídám a dívám se na to kouzelné děvčátko, které se, nevím odkud, vynořilo najednou přede mnou.

 

Byl nádherný letní večer.

Seděla jsem na terase domů mě tak blízkým lidem. Dívala jsem se na oblohu plnou hvězd, poslouchala písničky z rádia, ze srdce a dívala se do ….

Možná do prázdná, možná do budoucnosti, možná jen do …tmy

 

„Ahoj“ řeklo mi to děvčátko.

„Ahoj“ odpověděla jsem.

Kocour, který ležel vedle mě, se jako by přitiskl a naježil. Přesto zůstal v klidu ležet dál.

 

Dívaly jsme se na sebe a mě se hlavou honilo spoustu otázek.

Kdo to je, kde se tady vzala a hlavně – proč ji, teď v noci, nikdo nehledá.

Kde má mámu a tátu?

Bábi a dědu?

Sourozence?

 

Byla - … nádherná.

A já si ji okamžitě zamilovala.

 

Noc proběhla tak, jak letní nocí probíhají…. Rychle, nádherně, voňavě, barevně a hladivě.

Ráno jsem si v kuchyni chystala míchaná vajíčka.

 

„Je to tady fajn. Krásná energie“ říkám svému muži.

„Opravdu?“ odpoví.

„Malá Ami“ (dítě v rodině) říká, že je tady malá holčička.

 

Vajíčka se rozprostírají na podlaze ….

 

„Malá holčička?“ ptám se jako ve snu.

„Ano, Ami ji viděla, prý tam vzadu v pokoji.“¨

 

Malá holčička.

Vím, proč jsem vždy tam, kde jsem – kde patřím.

 

Malá holčička.

„Kdopak jsi, malá holčičko?“¨

 

Kdo jsi, ze světa za oponou? Jsi má spřízněná duše? Má holčička z života zn. Minulost, má rodina, má přítelkyně? Kdo jsi, malá holčičko – jsi Já rozstříštěná v Univerzu? Jsi kus mě tam ...má duše rozsetá jako semínka v makovém poli?  

Kdo jsi, holčičko?

 

Co na tom záleží?

 

Stejně vím, že jsi Láska.

 

A taky vím, proč jsem vždy tam, kde patřím.

 

Budu na Tebe čekat a až opět přijdeš – půjdu ti naproti. 

 

Přesně tam, kde mě to pustí a pak … Tě obejmu a zažijeme „bezpodmínečnost“.

 

Tak „ahoooooooooj“ má holčičko ….

 

Maličká a přitom tak neskonalé silná.

 

Tak „ahoooooooooj“ Andílku milovaný.

Sdílet článek | Přidat komentář
1637094151-nahled-heart-gdb656972a-1280.jpg

„Hele, Anděli, co má tohle znamenat?“

Směješ se. „Proč tady chodíš jako lev v kleci?“

„Chodím, no. A vůbec. Neodpověděl jsi mi na mou otázku.“

„Ty mi na mou taky ne“ máš okamžitou odpověď.

 

„Tak dobře“ vzdávám to.

„Chodím tady nervózně a vztekle, protože jsem mimo. Jsem nešťastně šťastná a šťastně nešťastná, víš?“

„Ale nepovídej. A jakpak to?“ tváříš se udiveně a potutelně se přitom usmíváš.

„No sakra….“ začnu…

„Sakra?“ zvedáš významně obočí.

„Dobře, dobře. Sakra se Ti, setsakra nelíbí, já vím“ snažím se uklidnit.

 

Usedám na zem naproti Tebe.

„Anděli, proč jsme se potkali?“

„My dva?“ děláš ze sebe nechápavého.

„Ale ne MY dva, ale MY dva“ důrazně vysvětluji, co Ty víš už dávno.

 

„Protože, jak moc dobře víš, měli jste si dát lekci. Slíbili jste si to. Už dávno.“ Odpovídáš mi trpělivě jako malému dítěti.

 

„Jenže, jenže…. Já nechci nikomu ubližovat“ vzlykám jako malá holka.

„Ale ty přece neubližuješ. Ty pomáháš.“ Odpovídáš a nechápavě na mě koukáš.

 

Díváme se spolu do očí.

Já a můj Anděl.

 

Ano, občas opouštíme ty, co milujeme.

A Ti, co milují, občas opouštějí nás.

Proč?

 

Protože naše cesty jsou klikaté a každého z nás mají dovést k jinému cíli.

K tomu jedinému správnému.

A kdybychom se neopustili, nikdy – ani jeden z nás – bychom tam nedošli.

 

Kdysi dávno jsem opustila já. Bylo to před čtrnácti léty. Bylo to tak těžké. A přitom jedno z mých velmi správných rozhodnutí. Opouštěla jsem ve jménu lásky. Zdá to pochopil i on, dodnes netuším.

 

Uplynulo spousta let. A znovu jsem opustila ve jménu lásky. Neboť milovat dál už nešlo.  I srdce má své hranice. Vím, nečekal jsi to, ale já Tě opustila právě proto, že jsem Tě příliš milovala. A Ty? Naučil jsi mě to, co nikdo jiný. Naučil jsi milovat mě samotnou. Vážit si sebe sama a mít svou sebeúctu. Bylo to tak krásné, šílené, smutné a nezapomenutelné.

 

Nikdy nezapomenu, jak jsem ten den, kdy jsem Ti řekla, že chci všechno nebo nic, ten den, kdy jsem překonala sebe sama, stála večer před zrcadlem v koupelně. Slzy mi tekly po tváří a já nevěděla, zda ještě někdy téct přestanou. Dívala jsem se sobě sama do utopených očí a šeptala si: „Když jsi dokázalo tohle, dokážeš už naprosto vše. Dnes, dnes jsi pokořila své hranice. Dnes jsi pochopila, jak moc jsi silná.“

 

 

„Je podzimní večer“ začínám nenápadně své vyprávění.

„Já přece vím“ odpovídáš mi s andělským klidem.

 

„Víš, co Anděli?“ zeptám se.

„Copak?“

„Víš, že dnes je zvláštní den?“

„Proč?“ nakloníš hlavu.

 

„Protože, dnes jsem viděla, jak opět sněží listí.“

„Aha, chápu“ bereš mě do náručí svých andělských křídel.

„Dny, kdy sněží listí, opouštíme ve jménu lásky ty, co milujeme. Protože každý jdeme k cíli jinou cestou…“

 

Přikrýváš mě dekou, otíráš slzy a šeptáš dobrou noc.

Ochranitelsky usedáš do rohu mé postele a víš, že ráno, ráno bude o trošinku lépe.

 

Ukvapené závěry ani Anděl nedělá.

Neboť ráno, moudřejší je večera.

Sdílet článek | Přidat komentář
1626539364-nahled-the-silence-4522878-1280.jpg

Ahoj strejdo.

 

Konečně si můžeme v klidu sednout a povykládat. Byl to fičák ten minulý týden. Ale zvládli jsme to. Ty, my, oni.

 

Sedíme spolu na balkóně, z otevřeného okna lodžie je slyšet přicházející bouřka. Svíčka plápolá a nám je hezky. Vyrovnaně.

 

Mnoho lidí si myslí, že je to „hrozné“, že jsi zemřel zrovna na mé narozeniny a taky na narozeniny své nejstarší dcery. Nevím sice, jak to vnímá, ale protože jsme stejné, tak předpokládám, že tak jako já. Tohle není hrozné, tohle je vlastně pěkné. Protože si vždy na Tebe vzpomeneme a vždy budeme „slavit“ společně. My naše pozemské narozeniny a taky Tvou cestu zpátky domů.

 

Jako mladá žena jsem nikdy nechápala, že v jiných kulturách se při úmrtích nosí bílé oblečení, tančí a oslavuje. Tohle jsi mě naučil až Ty.

 

Ano, je to o přijetí daného stavu.

 

Tvůj čas jít domů přišel.

Na jedné straně jsi vnímal a viděl svou duchovní rodinu, která Tě přišla radostně přivítat do svého světa, svého Anděla strážného, který je s námi pořád a nikdy nás neopouští i Anděla přeměny. Na druhé straně byl žal a smutek těch, kteří zůstávají.

 

Byl jsi zmatený z nastalé situace,  a přesto klidný. U nás se tomu říká „vyrovnaný“. Věděl jsi, že vše je v naprostém pořádku a navíc, měl jsi dost práce pochopit přicházející změnu.


Ten týden byl náročný pro všechny. Těšil ses na shledání a objetí těch, kteří Ti podávali pomocnou ruku, a přitom Ty sám jsi chtěl podat pomocnou ruku a obejmutí nám, co zůstáváme. Taky sis musel uvědomit, co se děje.

 

A pak jsi přišel na pohřeb. My se loučili s Tebou a Ty s námi. Nebyla jsem se na „tebe“ podívat. Neboť bych viděla „jen“ tělo. Neplakala jsem. Neboť vím, že Ty a Tvá duše nikam neodešla. Zůstává navždy s námi, i když v jiné rovině.

 

Dnes tady sedíme. Vlastně ani nevím, co jsi měl rád (tedy kromě brambor). Nabídla jsem Ti sýr, olivy a malou štamprličku.

Jen se usmíváš. Asi nemáš chuť.

To nevadí.

 

A pak začala zpívat Gloria Gaynor I will survive.

 

"Smím prosit?" řekl jsi.

 

A já si s Tebou báječně zatančila. Šlo to tak lehce. Vážně jsi báječný tanečník. Nakonec jsem se Ti uklonila. A poděkovala za to, že jsi tady nechal tři super holky. A taky jsem Ti zamávala tam nahoru. Vím, že má babička a Tvá mamka Tě teď objímá a je tak ráda, že Tě zase vidí. Teď teda trochu pláču, ale to víš – já a babča… my už to tak prostě máme. Ta taneční písnička vznikla v roce 1978, v roce Tvé svatby. V době, kdy začaly přicházet do našich životů Tvé holky. Život není náhoda, no to je přece jasné.

 

Shora na nás pěkně burácíte, ale my co víme, že je to jen Vaše souhlasné pobroukávání toho co píšu, jsme rádi. A taky nám nevadí, že prší, neboť Vaše slzičky jsou pro nás pohlazením.

 

Naše světy.

Na louce rozkvetlé květy

I přes slzy život je plný krás.

Naše společné světy - v nás.

Sdílet článek | Přidat komentář
1626036711-nahled-candle-4587034-1280.jpg

Má dovolená je plná emocí. Život je duha.

 

Odpočívám, relaxuji, užívám každé hezké chvíle.

Na kole, ve wellnesu, na masáží, v restauraci, s přáteli.

 

V jeden a tentýž den slavím narozeniny a zároveň zapaluji svíčku.

Tentokráte, bohužel, ne narozeninovou.

 

Tak už to bývá. Každý den se někdo rodí a jiný odchází.

 

Život je duha. A tam, za tou duhou jsou duše těch, kteří odešli. Jsou přitom tak blízko, že stačí natáhnout jen dlaň …

 

V dlani, stejně jako v srdci se zrcadlí slzy. Slzy smutku, lásky, vzpomínek, bolesti i víry a naděje.

 

Můžeme a musíme žít dál. Chodit do práce, starat se o své blízké i o sebe, setkávat a smát se se svými přáteli. A pak přijde čas na zklidnění, zapálení svíčky, vzpomínky a smutnění. Na čas poděkování. Čas smutku, který každý z nás si musí prožít, procítit a propustit.

 

V životě jsme spolu mnoho nenamluvili. Někdy není třeba slov.

Na místo toho hovoří síla rodu a síla dobrého člověka.

 

Svět utíká a my nemáme čas na setkávání a povídání si s těmi, kteří jsou nám nejblíže. Věřím, že nikdy není pozdě na změnu.

 

Myslím, že už mám i datum setkávání. V ten den můžeme slavit narozeniny a zároveň vzpomínat. Tvé skvělé holky a zbytek rodiny.

 

Vždy jsi rád fotil.

Věřím, že tam shora budou ty fotky vážně pecka.

 

Občas se koukni dolů, abych Ti mohla zamávat.

Šťastnou cestu, strejdo.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1619802829-nahled-old-age-360714-1280.jpg

 

Ahoj bábinko.

 

Chtěla jsem ti napsat mail, ale nikde jsem nenašla Tvou mailovou adresu. Dokonce ani Google si nevěděl rady. Možná by stačilo babi@nebe.cz, ale nechtěla jsem riskovat, že by si můj dopis adresovaný Tobě přečetl někdo jiný.

Vždyť právě Ty jsi mě učila, že cizí dopisy se neotevírají a nečtou.

 

Dneska je venku pěkná zima, lidí jsou z toho celí nesví. Určitě by ses divila:

„Tohle, že je nějaká zima?“

„To my jsme měli sněhu až po pás a teploty pod mínus dvacet byly úplně normální. A jaké byly rampouchy.“

Jo, rampouchy. To si myslím, bábi, že už dnešní dětí ani nevědí, co to znamená.

 

Pamatuješ, jak jsme si každý den, když jsem přišla ze školy nebo později z práce, povídaly o všem? Tak to už dneska taky není. Všichni koukají do telefonu nebo do počítače.

Ne do sluchátka. Dnes jsou telefony jiné. Je to taková malá krabička, vůbec to nemá kabely, strčíš si to do kapsy a můžeš volat nebo psát kdykoliv komukoliv na celém světě.

Vážně, do telefonu už se může psát. Dokonce s ním můžeš i platit. Můžeš s ním fotit. Můžeš na něm hrát hry. Poslouchat hudbu a spoustu jiných věcí.

Ne, babičko, vážně si z Tebe nedělám srandu.

A počítač? Jak jen Ti to mám vysvětlit? Dnes mají skoro všichni notebook. Otevřeš ho jako velkou bonboniéru. Na místo bonbonů jsou tam písmena na klávesnici a na místo horního víčka je tam taková legrační malá televize. Je v ní moc chytrých věcí, ale někdy ještě více hloupostí. Můžeš tak číst, poslouchat, sledovat.

Proč lidí čtou hloupostí?

To nevím. Možná proto, že jim chybí moudrost jejich předků.

 

Musím Ti říct, co se u mě všechno změnilo, od té doby, co jsi odešla.

 

Asi Tě trošku zklamu, protože s Petrem jsme se rozvedli. Já vím, že jsi ho měla moc ráda, ale neboj, už je to za mnou a všechno jsem to v pohodě zvládla. A pamatuješ na malého rozumbradu Patrika? Ano, ten, co měl ty malé kulaté brýle. Takový klučík roztomilý, desetiletý. Tak ten by teď za Tebou sám přijel autem. Nediv se, už je to velký chlap a na místo kulatých brýlí má na ruce kulatý prstýnek.

 

„No to snad ani není možné“ slyším, jak se směješ.

Je to pravda, pravdoucí. Zatím nemají miminko, ale mají báječného psa.

Ne babi, to není ten malý chlupatý veselý Rexík. Ten už je kousíček od Tebe. V nebi pro pejsky. Určitě jsi ho někde na obláčku zahlédla. Ale Patrik má taky skvělého psíka, je s ním legrace, určitě by se Ti líbil. A hlavně má bezvadnou manželku. Ta by se Ti líbila ještě více než ten pejsek.

 

To je co, jak ten život utíká? Když Ti bylo asi osmdesát a mě kolem dvaceti, říkala jsi:

Ten život Ti, holka, uteče mezi prsty, ani nebudeš vědět jak“ a já se tehdy na Tebe nechápavě dívala.

Dnes si tuto větu říkám každý den. A každý den si na Tebe s láskou vzpomenu.

 

Jak se mám?

Mám se moc dobře, bábinko.

Jsem zdravá, mám práci, své bydlení, spoustu skvělých lidí kolem sebe. Ráda se směji jako tehdy. A někdy taky pláču, ale to přece nevadí.

 

„I poplakat si člověk někdy musí“ říkávala jsi.

 

Když je mi smutno, obleču se do Tvé mikiny a pod polštář si dám Tvůj šátek. Hned vím, že zase bude lépe a vše se zvládne.

 

Někteří si myslí, že jsem moudrá. Ale já vím, že to nejsem já, ale že jsi to Ty ve mně. To, co jsi mě učila.

„Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“

„Z pěkné misky se nenajíš.“

„Pan Bůh chce mít na světě všechny lidí“.

 

A tak díky Tobě nejsem domýšlivá, snažím se nad nikoho nepovyšovat, ale jsem svá a hrdá. Lidí si nevybírám podle tváře, ale podle charakteru. A snažím se být tolerantní a nesoudit. Taky mám v sobě pokoru a lásku.

 

Ten dopis Ti nechám na okně, takže až zase za mnou někdy přijdeš, tak jak mě občas chodíš zkontrolovat, obejmout a ochránit od té doby, co jsi tak daleko, a přitom tak strašně blízko, vím, že si ho všimneš a přečteš.

 

Brýle ani světlo potřebovat nebudeš.

Neboť už vše vidíš úplně jinak a světlem jsi Ty sama.

 

Chtěla jsem Ti moc poděkovat, za to, že vždy přijdeš v ten pravý čas. Bdíš nade mnou a mými blízkými, opatruješ nás a vnukneš ty nejbáječnější rady.

 

Dívám se do plamene svíčky, myslím na Tebe, znovu cítím teplo Tvých upracovaných rukou a vnímám ten nejlaskavější pohled na celém světě.

 

Chtěla jsem Ti napsat o tom, jaké to je od doby Tvého odchodu před 16-ti léty, jenže to nejde.

 

Protože Ty, bábi, jsi nikdy neodešla.  

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1616235872-nahled-fantasy-3054736-1280.jpg

„Mám skvělou mámu“ říká mi kamarádka.

 

„I přes svůj věk se vůbec nebrání vymoženosti moderní doby. Má chytrý mobil, chytrý notebook, chytrou hlavu a chytrou dceru“.

 

„Má máma je taky poctivý občan a poslouchá nařízení“ pokračuje kamarádka dál ve vyprávění.

„A tak nikde zbytečně necamrá a co může řeší on-line. Nákupy, hovory, vzdělávání třetího věku, webináře“.

 

„Zrovna jako teď. Opět je přilepená ve svém pokoji u počítače jako děti u distanční výuky a s někým živě diskutuje. Je zřejmě přihlášená na nějaké skvělé platformě.“

 

Jdu kolem dveří a slyším, jak vypráví o nás. O mně, o sestře, o svých vnucích. O tom, co se změnilo, jak vypadá náš dům, kdo zemřel a kdo se narodil. Jaké jezdí auta a staví se domy. Jaká je móda a jak vypadá moře na fotkách.  To, u kterého nikdy nebyla.

 

„Proboha, proč tam někomu vypráví, jak jsme vyrostli a kdo se jak jmenuje?“ divím se. „Jasně, že jsou po Tobě“ slyším a nechápu, co se to děje.

Dokonce mám pocit, jako by se s někým škorpila. Jako kdysi, jako kdysi dávno s tátou.

 

Otevírám dveře. Dívám se na šťastnou mámu v křesle a na tátu na obrazovce monitoru.

Platforma.

Propojení světů.

 

A pak se probouzím. Živý sen. Utírám si další slzu. Stejně jako to při vzpomínce dělám posledních třicet let.“

 

„To by bylo skvělé, kdyby to šlo, viď?“ říkám tiše kamarádce a obě se zasníme.

 

Jako Julius Verne.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1597906572-nahled-miami-967985-1280.jpg

Eustres, to je to co mě zaměstnává poslední dny. Hlava si jede svou, tělo a duše neposlouchá. Jsem jako ten pověstný lev v kleci. Nejsem schopná se pochopit ani uchopit. Vztek, smutek, zlost, rozjitřelost, něha, tíseň, rozladěnost. Truc. Ano, truc je to správné slovo. Pod vlivem eustresu jsem v zajetí trusu, tedy trucu.

 

Jeden z nejkrásnějších dnů v životě se blíží.

 

Dívám se z okna na krajinu nádherně zabalenou v mlze, kterou zatím jemně tam někde v dáli osvětluje vycházející slunce. I přesto, že nic nevidím, přesto vím, že bude nádherný den.

 

Snídám vajíčka.

 

Zpozorním. Je tady. Jasně ji cítím.

 

Nezklamala. Přišla.

 

Jako vždy, když jsem ji nejvíce potřebovala. Jako vždy ve chvíli, kdy nikdo nebyl schopen mě pochopit. Ani příliš brzy. Ani příliš pozdě. Přišla právě teď. V pravý čas. Cítila jsem ten nádherný pohled, úsměv, obejmutí. Slyšela jsem tu nádhernou nejobyčejnější větu a ono to sedlo.

 

Spustilo se to ve mně. Vše, co muselo ven. Z nejhlubšího nitra jako vodotrysk vyběhl na povrch neuvěřitelnou sílou několikasekundový osvobozující pláč.

 

Lusknutí prstů. Zalila jsem slzami celý svůj prostor. Zalknutí v každém vzdechu. Tolik nádherných slz. Pak chvíli poseděly jsem u jednoho stolu a já opět cítila nezapomenutelnou dobrotu tvých dlaní.

 

Slíbila jsi, že se zítra na tem mumraj přijdeš podívat.

 

„Promiň, málem jsem zapomněla Tě pozvat“ omlouvám se zamotaná v závoji osvobozujících slz.

„Ale nezapomněla. Copak bych jinak byla tady?“ řekla jsi a byla jsi pryč.

 

Venku mezitím tam nahoře kulisáci vytáhli tu mlžnou oponu a ukázali o kousek krásy více.

 

Od jídla se neodchází, já vím – můj anděli. Má babičko.

Jdu dojíst to své vajíčko.

Sdílet článek | Přidat komentář
1596133288-nahled-ascension-1568162-1280.jpg

"Ahoj.“
„Ahoj.“

 

„Jak se máš? Já jsem dneska docela unavená. Ale šťastná. Promiň,“ řekla jsem v rozpacích. Usmála ses.
„Tak to jsme na tom stejně. Lítala jsem celý den. Taky už jsem pěkně unavená. Jsi šťastná? To já přece vím.“
Nikdy jsem neviděla krásnější úsměv.

 

"Uhni" řekla jsi a sedla jsi si ke mně na postel. Zasmála jsem se.
„Jsi neuvěřitelná. Přijdeš si, kdy chceš, odejdeš, kdy chceš, posadíš se, kde chceš a já tě navzdory všemu vždy ráda vidím.“
„Je fajn, že máme za sebou ty trapné formality a konečně si tykáme,“ řekla jsi a rozesmály jsme se obě. „Byl to fičák. Dneska jsem proletěla snad celou galaxii. Mám práce až nad hlavu, ale zvládám to v pohodě. Je to tady zvláštní, víš?“

Tentokráte jsi Ty nestačila ukrýt rozpaky.

 

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě a opět jsme se rozesmály.

 

„Jak mu je?“ zeptala ses zbytečně.
„Smutno,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Je náš, viď?“
„Ano, je náš.“

 

Turecký sed vyhovoval nám oběma. Nějak jsme se obě kroutily. Mně bolely záda a Tobě se špatně sedělo, od doby, kdy Ti chybělo tělo.
„Hele, já se jen tak proletím a protáhnu křídla, nevadí?“ Na chvíli ses vzdálila a láskyplně jsi mi věnovala nádherný vánek.
„Jsi nádherná, víš?“ řekla jsem upřímně. Usmála ses…
„Jsem přece anděl.“
Podívala ses na své nebeské hodiny bez ručiček.
„Už musím. Tak zase někdy příště.“
Spočinutí v objetí Tvých andělských křídel.
Tak neuvěřitelné.
Tak opravdové.
„S Bohem…“ loučí se pro dnešek se mnou Tvá ozvěna.
S Bohem buď, anděli, s pánem Bohem…

Sdílet článek | Přidat komentář
Další stránky: 12