NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1610785979-nahled-protective-suit-5716753-1280.jpg

Život a smrt. Zrození a umírání.

 

Zdravotnictví. Slovo stokrát omílané. Chválené, pomlouvané, nenáviděné, obdivované. To záleží, na které straně barikády zrovna jsme a jaké máme zkušenosti.

 

Poprvé se s týmem zdravotníků setkáváme hned při svém narození v porodnici. Zdravotníci jsou, ač nevědomky, naší první známí v tomto životě.

 

Zpočátku se setkáváme s dětskými lékaři, poté s odbornými, případně nějaká hospitalizace či dokonce operace. Vše bereme samozřejmě. A když je něco samozřejmé, moc si toho nevážíme a naopak, cítíme se dotčeně, pokud není vše podle nás.

 

Léta plynou a my všichni si žijeme lépe či hůře své turbulentní životy.

A pak přijde jaro 2020 a v ruce drží pomyslnou „stopku“.

Nechápeme. Jsme překvapení, vystrašení, konsternování, vzteklí, bezmocní.

 

Zdravotnictví, kde již léta chybí lékaři, sestry i ostatní personál čeká velká zkouška. Jenže zdravotnictví není jen slovo. Jsou to především lidé. Ženy a muži, kteří mají také své životy,  své rodiny, své starosti a radosti, své zájmy a také svůj strach a obavy.

 

Jsme ve zvláštní době. Není vůbec dobrá. Každá generace si musí prožít svou nedobrou dobu, některá bohužel i vícekrát. Máme zavřené obchody, kina, knihovny, divadla, fitness centra, lyžařské vleky, hotely, restaurace.  Je to velmi smutné a těžké.

Ale naštěstí nám nad hlavou nelítají bombardéry, neodstřelují se domy, nestřílí se na potkání, nemáme jídlo na příděl a nejsme odvlečení do koncentračních táborů. Protože i takhle vypadala špatná doba našich pradědů a prababiček.

 

Pokora. To je to slovo, které tady spoustu let chybělo.

Pro každého je tato doba těžká v něčem jiném, každému něco bere a něco nového mu dává. Dává mu nové poznání. O prioritách, o kvalitách, o moudrostí, a především o pokoře.

 

Zdravotníci. Jste především lidé. Děkuji Vám za vše, co pro nás děláte. Přejí Vám především pevné zdraví, pevné nervy a kvalitně zaplacenou práci. Je spousta lidí, kteří budou věčně nespokojení a útoční, ale věřte, že je i spousta z nás, kteří jsou vděční. Upřímně Vám děkují a skládají obdiv, za to, co pro nás všechny děláte.

 

Naposledy se s týmem zdravotníků setkáváme v nemocnici. Ač nevědomky, mohou to být naši poslední lidé v tomto životě.

 

Říkám své „děkuji“,  dokud ještě není na nic pozdě.

Sdílet článek | Přidat komentář
1610818335-nahled-basket-918416-1280.jpg

Pátek, tři hodiny odpoledne. Zavřela jsem dveře bytu a byla ráda, že jsem doma. Konečně paťulínek. Víkend přede mnou. Sundala jsem své promočené boty.

 

Ráda chodím i do obchodu pěkně oblečená, ale jediné suché boty pro dnešní počasí byly sportovní, trekové. Zavázala jsem tkaničky, vzala dvě velké tašky a šla na týdenní nákup. Moje lednice vypadala dost prázdně a těšila se na své naplnění.

 

S peněženkou nabitou stravenkami jsem zamířila do žlutočerveného řetězce poblíž domova.

 

Košík se plnil rychle. Spoustů ovoce, zeleniny, zdravých potravin. Když již dno nákupního vozíku nebylo vidět, přiblížila jsem se k pokladnám. Za mnou muž se dvěma položkami. Pustla jsem ho před sebe. Za ním další muž se skromným nákupem. Také jeho jsem chtěla pustit před sebe. Odmítl.

 

„Jak myslíte, ale já Vás varovala“ řekla jsem ještě se smíchem a netušila, jak pravdivou větu vyslovuji.

 

Vyložila jsem svůj velký nákup na pás a svěřila se prodejci, že budu platit stravenkami. Postupně jsem potraviny vkládala do tašek. První část nákupu. Účet 502,- Kč jsem zatáhla pěti stravenkami a pětikorunou.

 

„Promiňte, mám tady malý problém na pokladně, musím zavolat kolegyni“ řekl mladý prodavač.

Kolegyně přišla, zkušeně se podívala a řekla:

"Ty jsi stornoval celý nákup, musíš znovu.“

 

„Mám nákup vytáhnout zpět z tašek?“ optala jsem se.

„Nezlobte se, ale ano.“

Postupně jsem obě plné tašky znovu naskládala na plochu před prodavačem.

 

Mladík tipoval, já po druhé schovávala potraviny do připravených tašek.

Spočítáno. 502,- Kč.

Chvíli ticha.

„Prosím Vás, nezlobte se, nějak se nám to seklo.“

 

Usmívám se.

„Mám vyložit nákup zpět?“

Přichází známá kolegyně.

„Nemusíte“.

"Budu Vám to tipovat skenerem přímo v tašce."

Paní tipuje jen chvíli.

„Došel skener, není nabitý“.

 

Mám tušení, co přijde. Netrvá to ani dvě sekundy a slyším známe…

„Prosím nezlobte se, ale mohla byste vyložit nákup zpět?“

Jasně, není problém.

 

Fronta za mnou začíná povážlivě syčet a hlučet.

 

S úsměvem vykládám po třetí nákup zpět na pult. Tentokráte se pokladna seká ještě před zakončením.

 

Kolegyně prodavačka přichází.

„Tady to nepůjde.“

„Můžete prosím vložit nákup do košíku a přejít si k vedlejší pokladně?“

 

Můj úsměv se mění v hurónský smích. Potí se mi rouška. Prodavači se už asi potí i na zadku. Jsou nervózní.

 

„V klidu“ říkám jim, "pokud nejde o život…."

„No jo, ale slyšíte ty lidí?“

„Aby se nepotento…“ šeptám spiklenecky prodavačce.

„Jste skvělá, že to tak berete“ s úlevou říká paní pokladní.

 

Jasně, jsem skvělá.

Vypadá to, že na počtvrté můžu platit.

Podávám stravenky.

 

„Prosím Vás, ty stravenky už projel kolega, mě už to nechytí“.

 

Proč jsem tady asi šla? Nechtěla jsem náhodou utratit stravenky? Opět propukám v smích.

Dávám ji jiné stravenky, ty „projeté“ schovávám zmateně zpět do peněženky.

 

Paní prodavačka se se mnou s úlevou loučí.

 

„Paní tady má ještě druhou část nákupu“ poněkud rozpačitě ji kazí radost její kolega.

 

Koukáme si významně z očí do očí.

Další kolo může začít.

 

Spočítáno, nákup uložen, částka vyřčena. Vytahuji všechny stravenky, které mám – platné, projeté, neprojeté.

Paní pokladní jako večerníček vyhazuje neplatné, schovává si platné, doplácím a rychle odcházím.

 

Syčící fronta za pokladnami vypadá opravdu nebezpečně.

Mám pocit, že jsem se ocitla v naprosto zvláštním nouzovém stavu.

 

Vycházím z obchodního řetězce ven. Pod tíhou tašek se kovové částí trekových bot uličnicky zasekávají do sebe, zakopávám svou nohu o nohu.

 

Tašky mi vypadávají z ruky a já nevěřícně koukám, jak se jablka, pomeranče, zelí, mandarinky, papriky, rajčata a další vtipálci jako nezbedné dětí rozebíhají do všech světových stran na parkoviště.  

 

Ještě než za nimi plavně dopadnu na tvrdou zem a začnu, dnes již po páté vkládat svůj nákup  zpět to tašek, musím uznat, že slogan tohoto řetězce platí na sto procent.

Neboť tohle byl vážně „nákup přesně podle mého gusta“.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1609787175-nahled-bath-2192-1280.jpg

Zrovna dneska den byl těžký.

Dokonce jsem šla i kousek pěšky.

Ani počasí nikomu nic moc nepřálo.

Slunce se jaksi za hory schovalo.

 

Unavená, naštvaná i frustrace byla.

Došla jsem domů. Nezbyla síla.

Společnost mou byste dnes nechtěli.

Splíny nejlépe je zaspat v posteli.

 

Říkám si „holka nejlepší rada

zalehni na kutě a natáhni si záda“.

Ještě se umýt a můžeš jít spát.

Nenapadlo mě vůbec, co vše se může stát.

 

Smutně se ploužím do koupelny po tmě,

prvně můj palec o práh se kopne.

Pak další krok a je tam vyvýšená vanička.

Do sprcháče jsem spadla na kolena celičká.

 

Na chvíli udělalo se mi tak nějak nanic.

To hlava má bouchla o kohoutek – divoce jak panic.

Nikdo netuší, jak se zachová,

když náhle se shora spustí sprcha ledová.

 

Tak tedy ještě jednou popíšu vám to drama,

do kterého rychlosti blesku dostala jsem se sama.

Klečím na kolenou jako bych o ruku žádati chtěla,

osprchovaná zázrakem oblečená jsem celá.

 

I přestože nebyla to skoro moje vina,

dostat se z té patálie  nebyla žádná psina.

A jaké je tedy mé další přání?

Každý den zasmát se k popukání.

Sdílet článek | Přidat komentář
1609665169-nahled-mountains-65483-1280.jpg

Sestřička ještě ani nezavřela dveře a ta "Zlomená ruka" odvedle hned začala vyzvídat.

„Co se Vám stalo?“

„Oboustranná zlomenina kotníku, devět šroubů v noze“ odpověděla jsem frajersky  a zálibně se podívala na svou sádrovou nožku.

„Lyže?“ zeptala se zvědavě "Zlomená ruka" z vedlejší postele.

 

… zavřela jsem oči a nechala se unášet svými báječnými lyžařskými zážitky.

 

Bylo mi deset, stála jsem v tepláčcích a příšerném vybavení na místním vesnickém kopci, na kterém se hrdě naučil lyžovat můj otec, děd i praděd. Jen já jsem se jaksi ani nepotatila, ani nepodědila. Jediné, co jsem podědila byly ty tepláky. Malý svižný kopec byl zakončen chaloupkou. A já vždy bezpečně zaparkovala přímo v ní. Chvíli mě to bavilo, ale cítila jsem již tehdy, že můj čas opravdového lyžaře teprve přijde.

 

Bylo mi 13. Měla jsem brýle větší než obličej, ty nejhorší lyže z bazaru a tu nejšílenější červenožlutozelenou kombinézu. Sebou jsem měla i svůj naprosto neorientační smysl.  Lyžovat jsem se tehdy nenaučila, dokonce ani ty šílené lyže nezlomila. Za to jsem se hned první den ztratila hned za chatou a stala se tak nejznámější, byť nelyžující účastníci tohoto lyžařského výcviku. Učitelé mě nepokrytě milovali a spolužáci obdivovali

 

Uplynulo pár let. Bylo mi 15. Střední škola. Za chatou už jsem se neztratila, neboť jsme se tam tajně scházeli na nezbytné cigáro, které stejně nikomu nechutnalo a zakázanou libačku s místními chlapci, která pro změnu chutnala všem. Dokonce jsem se dostala i na svah. Nastala chvíle rozdělování do jednoho z pěti družstev. Abych opravdu ukázala veškerý svůj sportovní um, obula jsem se do toho vší silou a sjížděla dolů.

Dodnes nikdo není schopen vysvětlit, jak je možné odpíchnout se při sjezdu dolů tak šikovně, že zůstanete viset na holích, vypadnete z pevných lyžáků, visíte pouze v ponožkách a Vaše lyže s Vašimi lyžáky, bohužel bez Vás sjíždějí samotně dolů k vytouženému cíli. V tom sportovním opojení zapomenete, kde jste a že jste téměř bosá. Není tak časté vidět lehký poklus sjezdovkou v ponožkách za účelem odchytu lyží. Okamžitě jsem se zařadila. Z původních pěti družstev bylo kvůli mně vytvořeno družstvo šesté. Nejnebezpečnější ze všech.

 

Když už to vypadalo, že lyžování mě mine obloukem, oslavila jsem svou čtyřicítku a zamilovala se do chlapa, který lyžoval od tří let. Láska hory přenáší. Při sklence vína jsem bez mrknuti oka sdělila, že lyžovat sice neumím, ale nevidím v tom žádný problém.

A tak mě ten skvělý chlapík tahal za sebou i před sebou jako své obrovské dítě, učil měl sjíždět z mini kopečku za svou horskou chatou, postoupili jsme i na opravdický kopec. Kolikrát jsem spadla a znovu vstala nevím, neboť bezpečně umím počítat pouze do stovky. Nakonec nemožné stalo se skutkem a já svým vlastním, neodolatelným stylem sjela dolů. Byla z toho velká sláva. Jezdili jsme spolu na Slovensko, já si užívala nádherného „manšestru“ nejen na kalhotách, ale hlavně na svahu, obdivovala ladné pohyby spolulyžovníků a byla šťastná, že jsem to dokázala a mohu zažít něco, co bych bez těch zvláštních prkýnek na nohou neměla šanci.

 

Roky romanticky ubíhaly a nic nenasvědčovalo tomu, že bych se měla tohoto báječného sportu vzdát. Až do včerejška.

 

Normální venkovní festivál. Normální cesta k toy-toy budkám. Normální stánek. S nenormálním ukotvením. Malá nenápadná šňůrka..Pád přišel nečekán. Na všech čtyřech na zemi jsem se elegantně přetočila na zadek, nic netuše, že noha zůstala zaklíněna v nataženém provázku. Křupnutí bylo zcela jasné i pro hluché a vybočení nohy do naprosto nepřirozené polohy i pro slepé. A tak tady ležím a hledám přijatelnou odpověď pro zvědavou "Zlomenou ruku."

 

„Slyšíte, ptám se Vás, zda jste si to zlomila na lyžích“  otravuje dál.

 

Zasněně se usměju.

„Jj, Kitzbuhel. Ale nelituji. Stálo to za to.“

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1608716981-nahled-christmas-3983887-1280.jpg

Protahuji se a otáčím zpět.  Zvláštní prazvláštní dny jsou na té cestě za mnou. A přitom tak nádherně stejné. Na jaře vše vonělo, v létě hřálo slunce, na podzim rozkvetl celý svět do neskutečných barev a v zimě se halíme do rukavic, čepic a šálů. Nic se nezměnilo.

 

Na jaře bez pozvání přišel strach, překvapení, naštvání, frustrace, zlost, pláč a bezmoc.

 

Na jaře lidé na místo kabátu shazovali své masky.

I přes zahalená ústa, vše opravdové prozradily oči a činy.

Jaro bylo očistné. Už nebylo možné se skrýt za nabubřelost, bohatství, sladké řeči a falešné úsměvy. To vše bylo přikryto.

Jen oči a činy mluvily. Mluvily hlasitě, jasně, bez obalu. Oči a činy nás všech.

 

Přešlo voňavé léto, okouzlující podzim a na trůn si sedla paní Zima.

Zítra máme Štědrý den. Lidé se spolu budou scházet nebo taky ne. Budou přemýšlet, nadávat, smát se, bát se, pomlouvat, radovat, nenávidět, milovat. Proč? Protože je Štědrý den?

Ne, protože jsme lidé. Pořád stálé stejní. Jen někdy je to vidět o něco více.

 

Přeji Vám všem, aby jste si uměli udělat štědrý každý den. Buďte štědří k sobě, ke svým blízkým i ke svým vzdáleným. Rozdávejte lásku, pohodu, úsměv a s radosti to samé přijímejte. Neboť to jsou ty nejkrásnější dárky.

A já Vám z celého srdce přeji, ať jich máte nejen plný dům, ale především ať těmito dary přetékají Vaše srdce a srdce lidí kolem Vás.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 23.12.2020
1606549485-nahled-christmas-2988122-1280.jpg

V dojemném objetí andělských křídel uložila jsem svou hlavu na péřový polštář. 23. 12. 2020 chvíli před půlnoci.

 

Bramborový salát obsadil své čestné místo v lednici. Kapr se připravoval na svůj zítřejší trojkabát, na balkoně tiše šumivě notoval šampus. Cukroví sladce cukrovalo mezi svými a vánoční oplatky se těšily až se zítra smočí do lepkavého medu.

 

„Tak zítra“ šeptá mi můj objímající anděl. „Budeme mezi Vámi více než obvykle“.

 

„Vím. Zítra Vás čeká náročný den.“

 

„Ano. Budeme poslouchat jako každoročně Vaši nespokojenost s vánočními dárky, rozladěnost ze špatných pořadů v televizi, zklamání z absence sněhu venku, unavenost, marnost, sklíčenost, frustraci, samotu.“

„Také ovšem uvidíme mnoho pohody a klidu, šťastné úsměvy a objetí, lásku, poděkování, pokoru a smích.“

 

„Víme, že zítra taky uvidíme o hodně více prázdných židlí u stolu a v přichystaných talířích bude více slz. Lidé budou trošku jiní. Někteří smutnější, někteří naštvanější, ustrašenější, zoufalejší, vyhaslejší.“

 

„Zítra nás čeká náročný den.“

„Budeme Vás více než kdykoliv jindy objímat a foukat Vám do vlasů. Budeme Vám šeptat, že vše je v pořádku. Budeme Vám mezi plameny svíčky zapalovat plameny naděje a víry. Budeme dělat vše proto, abyste byli jednoduše šťastní.“

 

„Zvládnete to?“ zeptala jsem se tiše.

 

„Samozřejmě“ odpověděl jsi mi.

„Děláme to pro Vás s láskou, neboť jste to nejhezčí, co tady dole máme“.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 28.11.2020
1606314384-nahled-light-1519784-1280.jpg

Kateřina se protáhla. Tělem i údivem. Měla svůj volný den. Na svých volných dnech nejvíce milovala, jak volně je nechávala plynout. Někdy byly akční, jindy lenivé, ale vždy ji něco přinesly zajímavého.

 

Mezi řádky právě čtené knihy nechávala protékat myšlenky na vztahy, které již dávno spaly v jejich vzpomínkách přikryté minulostí. Každý z nich byl protkaný počáteční zamilovaností a poté láskou. Ta po určité době vyprchala. Už dávno se naučila odpouštět. Sobě i jim. Snažila se pochopit, čeho se vyvarovat pro příště. Kde se stala chyba?

 

Skrze žaluzie ji příjemně objímaly studené sluneční paprsky. Odložila knihu a překvapeně se usmála. Pod lampou je vždy největší tma.

 

Chyba byla hledat chyby.

 

Znovu si v duchu prošla své osudové vztahy a nahlas si vyjmenovala, proč v nich byla šťastná. Vytáhla si z každého jen to nejlepší. Top seznam. V prvém společné vědomé prožívání dennodenní obyčejnosti. Ve druhém smysl pro humor v každém dni. Ve třetím gentlemanské chování a společné duchovní propojení.

 

Pro Kateřinu bylo vždy těžké odpovědět, co by si přála. Neuměla to jednoznačně pojmenovat Mnohem jednodušší bylo vždy říct, co by si nepřála.

 

Když sama neuměla vyjmenovat, co ji udělá šťastnou, jak to mohl vědět partner?

 

Teda, Káťo. To je dárek.

Tak krásné jmeniny přeji.

Sdílet článek | Přidat komentář
1606136025-nahled-blue-2705642-1280.jpg

Milý Františku.

 

Čas utíká rychle a nečekaně jako Faraonová pomsta. Dovol tedy, abych Ti při příležitostí blížících se vánočních svátků opožděně poděkovala za Tvůj minuloroční dárek k vánocům.

 

Pokud se domníváš, že je to za ty náušnice, které již delší dobu nenosím, neboť mě z nich rozbolely uši, či dokonce za ten řetízek, ze kterého jsem měla tlaky na hrudi, poněkud se mýlíš. Ale jak jistě víš, mýliti se je lidské a nic lidského nám není cizí. Tedy, Tobě jako muži dokonalému, možná ano. Mě, jako ženě díkybohu nedokonalé, za to však životem hýřící, určitě ne.

 

Již dávno vím, že zrak není to, co by bylo mou silnou stránkou. Díky tomu občas nevidím, co mám a naopak, co vidím se mi často zobrazuje v naprosto jiných barvách, než jaká je opravdická realita. Je to občas na hovno, milý Františku.

 

Pokud jsi teď pobouřený, mám radost.

 

Neboť bouře znamená emoci,

která není v tvé moci.

 

Tak nějak uznávám, že jsme se oba snažili se milovat. Snažit se milovat je stejně kvalitní činnost jako opít se z nealkoholického piva, líbat se přes roušku či potápět se v městském bazénu. Není to úplně blbě, ale taky to není úplně dobře.

 

Snaha se cení. Já se empaticky snažila věřit, že jednou přijde čas i tak nějak na mě. Uznávám, že je to hodně přes čáru. A tak jsem moc ráda, že jsi mi vše vysvětlil svým báječným dárkem, který jsi mi věnoval v pravý čas na pravém místě.

 

Štědře na Štědrý den.

Bez obalu, čert to vem.

 

Bylo to nádherné, opájet se na Vánoce horkým africkým sluncem, skvělým jídlem, mořskými dary pod vodou i na talíři i Tvým hříšně skvělým tělem.

Bylo to opojné, dotýkat se Tvé mužnosti, vážného pohledu i vlažného smyslu pro humor.

Bylo to s Tebou skoro jako v pohádce až jsem úplně zapomněla, že pohádky patří mezi sci-fi literaturu pro děti. Já už dávno nejsem dítě a sci-fi není můj žánr.

 

Co se mnou? Rozedraným snílkem, přikovaným v realitě, věřícím na opravdovost a koule u mužů?

 

Radostně radující se z přítomného okamžiku, teplé vody v moři, pohody v duši a skvělého alkoholického moku byla jsem té německý hovořící paní vděčná, že zachytila okamžik v čase. Fotka se tomu, tuším, říká. Fotka dvou lidí u vánočního stromku. Žádné porno. Žádná brutalita. Žádná vulgarita. Dokonce i strejda Facebook mi to schválil a nebyla jsem blokována. Jen jsem omylem, protože jsem ještě neměla ten tvůj skvělý dárek, sdílela tuto sympatickou fotku i s Tebou.

No do prdele.

 

Františku, lásko, ty umíš překvapit. I po roce a půl spolužití dvou svobodných lidí.

Tohle bylo hodné ženatého milence, kterým jsi jaksi nebyl.

 

Tvá vážná, vymodelovaná krásná tvář utrpěla nějaký postraumatický šok, nasranost najednou nešla skrýt. Ztratila se Tvá inteligentní mluva a stal se z Tebe had. Asi. Neboť jsi syčel. Kdybychom nebyli ten večer tak daleko od domova, práskla bych Tvými dveřmi, jenže ze Sinajského ostrova se jde pěšky docela dlouho a já hodlám svůj čas využít mnohem lépe.

Ten Štědrý den jsem hotelovými dveřmi nepráskla. Jen jsem věděla, že již neuléhám na posteli s Tebou, ale vedle Tebe.

 

Za Tvůj dárek jsem Ti velmi vděčná, i když jsme ho oba rozbalili až o tři měsíce později. Díky Tvému vánočnímu dárku vím, že s mužem bez humoru nejsem sama sebou. A také, že ve vztahu je místo jen pro dva.

 

Tebou darované brýle prozření nosím poctivě sebou. Po většinu času si je nesundávám, občas v nich také usínám, neboť kdo je připraven, není překvapen.

 

A tak nám oběma, milý Františku, kromě báječného odlesku těch barevných sklíček kaleidoskopu života přeji opět po roce mnohem krásnější Vánoce.

 

Zora

Sdílet článek | Přidat komentář