Archiv | Září 2026

Stojím pod sprchou. 

Někdy je horká, jindy ledová.

Záleží, jak kdo se v té chvíli k Tobě zachová. 

Stojím pod sprchou.

Když vylézám, něco je cítit v ovzduší. 

Zvědavá, zda tentokrát se duše osuší. 

Samovolně či v jiné náručí. 

Přesto, že stálé nedokonalé jsem osušená,

něco se ve mně probouzí. Že by žena?

Pak najednou někdo zabalí Tě

do osušky jako malé dítě. 

A ty pochopíš, že musíš dovolit jiným i sobě, 

být hýčkanou i v této divné době. 

Je to tak snadné a hravé. 

Jako objevení čtyřlístku v hluboké trávě. 

Včera jsme si byly s Blaženkou koupit lístky do divadla na čtvrtek. Jdeme na muzikálové melodie. Zítra se pořádá zájezd do Karlových Varů, včetně návštěvy muzea a ochutnávky Becherovky. 

U toho nemohu chybět. 

Blaženka už v Karlových Varech byla, takže nepojede se mnou. Koukla jsem na svůj rozpis procedur, zda to budu stíhat, protože odjezd je ve 13.00 hod., ale vypadá to, že vše je v pořádku. Lístek jsem si zakoupila a už se těším a doufám, že i počasí bude fajn.

Večer jsme si byly sednout v tančírně, spoustů známých končí svůj třítýdenní turnus a odjíždí v neděli domů. Upřímně, už je to na některých vidět, že jdou do lázeňského finále. 

Dopoledne jsem proběhla město, zastavila se v konkurečním lázeňském domě, abych pozjišťovala ceny a zjistila, že tam kde jsem je to bezkonkurenčně nejlevnější. Rozumějte, nejlevnější neznamená levné.

Pak jsem utíkala na kontrolní lékařskou prohlídku. Paní doktorka se mě zeptala, zda vše snáším a změřila mi tlak. 

104/60, tak nízký jsem dlouho neměla. Vypadá to, že dehydratujete, více pijte - zněl příkaz lékařky. A to se přitom tak snažím. 

No nic, na doporučení lékaře se polepším - a pokusím se více pít. 

Ještě, že jedu zítra na tu Becherovku. 

Ten večer jsme šli z tančírny naprosto spokojení s proběhlým večerem. Najednou jsme zahlédli sedět nějakou postavu na lavičce. Mladá holka. Nemohla dýchat, jen se třásla.

Kluci k ní přistoupili. 

"Pila jste něco, nějaký alkohol, drogy?" vyptávali se profesionálně. 

Poněud vyplašeně se na ně podívala. 

"Chlapi, ustupte" požádala jsem je, neboť bylo vidět, že náhlý zájem tři neznámých mužů ji spíše vyděsil. 

Posadila jsem se k ní a objala ji. 

"Stalo se něci, ublížil Vám někdo, máme zavolat policii?" zeptala jsem se tiše. Zběžně jsem ji prohlédla, zda

třeba nemá roztrhané oblečení nebo nějaké viditelné zranění. 

Celá se třásla. "Ne, nikdo mi neublížil".... nemohla se nadechnout, dýchala krátce, zrychleně. 

Držela jsem ji za ruce a hladila. 

"Pomalu budeme zklidňovat dech" řekla jsem ji. Dívejte se na mě a dělejte přesně, co Vám řeknu."

Překvapilo mě, že mě poslouchá. 

"Takže na čtyři hluboký nádech - chvíli zadržet a pomalu na osm výdech, koukejte" řekla jsem a začala jsem takhle dýchat. 

Poprvé, podruhé ji to moc nešlo. 

"Pššt, tichounko, klid, to půjde, takže ještě jednou" snažila jsem se k ní mluvit co nejlaskavěji. 

Na potřetí se začala chytat.....

Nádech ... jedna, dvě, tři, čtyři .....zadržíme a pomalu výdech jedna, dvě, tři, čtyři ......sedm, osm.....

Napojily jsme se na sebe s dechem a asi desetkát si takhle dýchaly. 

Nádherně se zklidnila, začala pomalu dýchat normálně. 

Postalila se - obejmula jsem ji. 

"Můžete jít" zeptala jsem se. 

"Ano, v pořádku, už dojdu domů sama".

"No to v žádném případě" odmítla jsem ji pustit bez dozoru. 

Kousek cesty jsme šli celá skupina společně. 

Pak jsem požádala dva z naší skupiny, aby ji doprovodili. Trochu se polekala.

"Nebojte se, tihle vám neublíží, mohu se za ně zaručit" uklidnila jsem ji a znovu objala. 

"Příjdete zítra do tančírny?" zeptala se. 

"Ano, příjdeme."

Byla to servírka z tančírny. Setkání na další večer bylo domluveno. 

Přišla jsem na pokoj. 

Znovu jsem si uvědomila, jak nádherný a krásný pocit to je, když se Vám podaří tomu, kdo zrovna potřebuje, 

jakoliv pomoc. 

Ten pocit lidské sounáležitostí ve mě rezonuie doteď. 

Následují večer nás paní servírka, již normálně dýchající a usmívající radostně vítala. Moc mi děkovala. Za chvíli za mnou přišla druhá servírka.

Začala mně objímat: "Děkujeme Vám za záchranu kolegyňky". Ten krásný pocit ve mně se znovu probudil a umocnily to i slzy, které jsem nenápadně stírala z tváře.

Ten večer byl hodně náročný, ale krásný.

Další den začal čas loučení s touhle úžasnou partou. V neděli se odpojil jeden, v pondělí ráno zbývající dva. 

Nelze popsat, jak naprosto úžasný a neopakovatelný týden jsme společně všichni zažili. Tolik nekontrolovaného

výbuchu smíchu, nekončicího veselí, filozofických debat a kreativních tanečních výkonů nelze opakovat. Jsou zážitky, které předčí i to, co si myslíte, že již předčít nelze. Děkuji. Děkuji za prodloužení života alespoň o dvacet let. 

Tak se tady teď s Blaženkou teď brouzdáme samy. Včera jsme došly na kouzelné místo Amerika, poseděly jsme v křesílkách u vody a kochali se pomalu zapadajícím sluncem. 

Na večeři v jídelně jsem byla velmi překvapená, jak velké množství lidí přijelo. Jídelna praskala ve švech. 

Večer jsme se si byly v poklidu poslechnout muziku. Požádali jsme osamoceného pana o foto a nakonec nám ho bylo líto a vzaly jsme ho ke stolu. Příjemně jsme si povídali, večer opět utekl jako voda. 

Procházela jsem večerní uličky a padl na mě smutek, že ten neuvěřitelný smích minulého týdne, jak náhlé přišel, tak náhlé zmizel. Ale takový už je život.

Ráno po probuzení jsem zjistila, že mi nelze nabít mobil. 

Což by mi způsobilo spoustu problému. Chyběly by mi hodinky, budík, možnost se přihlásit na banku a možnost komunikace s blízkými i vzdálenými. 

Už jsem přemýšlela, že budu muset toto řešit v Chebu a doufala, že se nejedná o problém s mobilem, ale pouze s usb káblem. 

Na hlavní recepci jsem požádala paní recepční, zda má svou nabíječku a nezkusila by napojit můj mobil. Byla příjemná a ochotná. Mobil se chytil hned. 

Takže chyba je v káblíku. Zkusím ještě vietnamskou tržnici. Není to sice přímo ideální, ale na přestupnou dobu to bude stačit. 

Poslala jsem vzkaz Blažence, že mám problém s telefonem, tak aby se nedivila, kdyby se nemohla dovolat nebo bych ji neodpovídala na zprávy. 

"V pohodě" odepsala mi. "Však se spojíme". 

"No to je právě ono, Blaženko, nespojíme" pomyslela jsem si a rozesmála se. 

Než jsem odběhla na tržnici, ještě mně napadlo, zda problém není v zásuvkách. 

A bingo. Ani fén nevydal svůj obvyklý chraplavý zvuk. 

Ještě poslední ověření. Vzala jsem svou nabíječku a šla na vedlejší vrátnici. 

Vysvětlila jsem situaci a poprosila: "Můžete mi, prosím, zkusit dát nabíječku do zásuvky u Vás". 

Mobil najel bez problému. No hurá...... 

"Takže hlásím poruchu zásuvek na pokoji". Paní recepční přislíbila nápravu. 

A tak teď tady sedím, nabíjím mobil u počítače, píšu Vám, co se tady děje a tímto končím, neboť musím 

do koupele....

Ztráty a nálezy zde nejsou. Když jsem zjistila, že nemám sluneční dioptrické brýle, začala jsem pátrat. Ve skříni, v koupelně, na posteli, pod posteli, na stole, dokonce i do lednice jsem nakoukla. Po brýlích se slehla zem. Nahlásila jsem to na recepci i v jídelně. 

Ráno mě probudil telefon na stole. Vyběhla jsem jako postřelená srna. Z recepce mi radostně oznámili, že se brýle našly. To bylo radosti. 

Během dne se začala projevovat únava a tak jsem zvolila klidnější režim. Vytrhl mě až telefon od Blaženky. 

"Ani se neptej odkud jdu". 

"Odkud?"

"Byla jsem na školení, to byla kravina". 

Dostala jsem záchvat smíchu, být na školení v lázních je fakt pecka. Nahnali tam lázeňské hosty, aby jim řekli, na co mají nárok, nabídli různé slevové akce a pod. Blaženka jako zkušená lázeňačka byla naštvaná, že jim skočila na lep. Hned se cestou zastavila do bonbonárny, aby si zlepšila náladu. 

Po takovém probuzení jsem vyskočila z postele a šla ji podpořit ven. V kavárničce jsme narazili na číšníka, který pochází z Ostravy a když zjistil, že jsme také z kraje rázovitého okamžitě se náš stůl stál jeho oblíbeným. 

"Já se s tím nemažu" řekl. "Když mi žena napíše "ahoj, jak se máš"  tak se nevypisují. Hned se zeptam "co ti chybí?". A když viděl, že nám něco chybí, rychle nám to donesl na stůl. Úderně a rázně, bo není čas. 

Při čekání na procedury se vždy najde důvod k zasmání. 

Přisedl si ke mně postarší švihák v županu. 

Trochu jsem si odsedla, abych mu udělala více místa. 

"Vůbec se neodsouvejte, mě se nemusíte bát, vždyť byste mohla být moje vnučka."

"V tom případě jste již dosáhl úctyhodného věku sto let a vypadáte věru dobře" odvětila jsem. 

Pan chvíli přemýšlel, jestli se má urazit nebo potěšit a než se rozhodl, už si ho pod palec vzala sestřička. 

Vedle sedící soused se také rozpovídal. 

"Řeknu Vám veselou historku, paní"

"Povídejte, veselá historka se hodí vždy".

"Byl jsem včera na plynových injekcích. Víte, člověk je tak zmatený, kde se má co svléci a kde ne, že na místo toho,

abych si sundal jen tričko, jsem se obnažil do trenýrek. Ano, sestřičce vyletělo obočí údivem, nicméně zachovala dekorum a mlčela. Po aplikaci pak prohodila osudovou větu: "Tak hotovo, můžete jít. Vzal jsem procedurní lístek, poděkoval a šel. Já vám paní, vyšel v těch trenýrkach jako seladon až do čekárny."

Se slzami v očích od smíchu jsem mu poděkovala za zpříjemnění rána. 

V klidu jsem si dopoledne oddechovala v posteli, v 11 mě čekal slatinný zábal. Vyšla jsem z pokoje deset minut předem, myslíc, že je to v Goethe jako minule. Jen tak ledabyle jsem se koukla na rozpis - ty jo, vždyť to mám v Savoyi. No to byl úprk přes spojovací chodby. 

Paní na proceduře měla napilno, tak jsem vyvázla bez pokárání za pozdní příchod. 

"Sestřinko, minulé jsem byla u Vašeho kolegy. Mám na zádech aterom, nedávejte mi ten zábal na bedra" požádala jsem. 

"Já myslím, že by Vám to mohlo pomoct, je to léčivé" opačila. 

"To nevím, chirurg mi moc horké nedoporučil" řekla jsem. A důležité dodala: "Víte, však kvůli tomu mám jen slatinné zábaly, paní doktorka mi slatinné koupele vůbec nenapsala" mudrovala jsem. 

Sestřička se na mně podívala. 

"Slatinné koupele Vám doktorka ani napsat nemohla ani kdyby jste je chtěla. Ty tady nemáme." 

A mám to, mně už se ty lázeňské domy fakt pletou. Tak kde já, sakra, ty slatinné koupele vlastně v minulosti měla? 

Lázně. Ba co víc, Františkovy Lázně. Něco, co se mnou vibruje již několik let. Pocit, že jedu tam, kde jsem doma. Vždy je průběh naprosto jiný, nikoliv však nudný. Letos do poslední chvíle bylo vše velmi adrenalinové. Když se mi v srpnu zanítil aterom, který si na mých bedrech žil v klidu již několik měsíců, nebyl to příjemný pocit. Lékaři se prvotně snažili zapálený aterom přemluvit a domluvit mu antibiotiky, ale on se obelhat nedal. Byl tvrdohlavý. Ne nadarmo se říká - na hrubý pytel, hrubá záplata. A tak došlo k řezu. Nikoliv punčovému, ale chirurgickému. Následovaly tři týdny převazů a výměny drenů a když už to vypadalo, že nebezpečí je zažehnáno, ozval se následek léčby antibiotiky a mé kroky vedly na gynekologii. Rozhodla jsem se nevzdát. Vybavena půlkou lékárny jsem hrdinně nastupovala v 6.58 v Bohumíně do vlaku směr Františkovy Lázně. 

Tentokrát osud rozhodl, že nebudeme ztrácet čas, hledáním kvalitní kamarádky až v lázních, ale již ve Svinově mi přidělil parťačku. Když se vlak rozjel, neustále padal k zemi těžký kufr. Majitel-muž ho neustále zvedal a my měli dost abstraktní pohled na půlku jeho holého zadku. 

"To bude pokoukaníčko, pokud jede až do Frantovek" řekla jsem tiše. 

Paní vedle mě se usmála - "to teda". 

Komunikační zábrana byla překonána. Když jsem zjistila, že paní jede tam, kde já a navíc má stejný termín a úplně nejvíc má více než několikaleté lázeňské zkušenosti, byla ruka v rukávě. 

Vyprávěly jsme si historky a cesta příjemně utíkala. Vzhledem k tomu, že v lázních existují naprosto jiné zákonitostí a také informační kanály jsou naprosto unikátní, ani nevím jak se zjistilo, že přijedu, ale na nádraží již na mě jako milé překvapení čekal kamarád z let minulých. Ještě jsme si na nádraží dali kafe z další známou, která bohužel již odjížděla a mohla jsem se jít ubytovat. 

První hodiny se jevily více než dobře a já si naivně myslela, že mě již nic nemůže překvapit. 

Po vybalení mých kufrů a zabydlení jsme si večer dali sraz s vlakovou kolegyní Blaženkou. 

Nakoukli jsme do Gruzie, ale protože tam bylo ticho jako v kostele, přemístili jsme se do Royalu, jediné živě fungující tančírny. Zavolala jsem svému gentlemanskému kamarádovi, ať se za námi zastaví, neboť jsem mu chtěla poděkovat za nezištnou pomoc s kufry a počastovat ho štamprličkou. 

Nepil. Takhle jsem ho nikdy neviděla, ale antibiotika udělají abstinenta i z kdejakého frajera Došel k našemu stolu: 

"prosím Tě, pojď na chvíli ven, chtěl bych Ti něco ukázat" řekl. 

"Vezmu si bundu". 

"To snad nebude ani potřeba". 

Požádala jsem Blaženku, ať mě omluví, že jsem za chvíli zpátky. 

Udělala jsem pár kroků ... a zůstala nevěřícně stát Deja vu. 

Naproti mě se jako zjevení smáli další dva ze staré party. Trvalo mi přesně 0,75 sekund než mi došlo, že tohle se opravdu může stát jen tady a teď. 

Když vyjíždíte ráno v sedm jako samostatná jednotka a o pár hodin již sedíte jako spřátelená skupina pěti lidí, není to vlastně nic, co by někoho mohlo překvapit. Teda pokud zrovna nejste lázeňská panna či panic. 

Ale to nikdo z nás již dlouho není. 

Jak říká má kamarádka - i já použijí slova klasika "Tohle jsem opravdu nečekala". 

Takový start jsem v lázních ještě neměla. Naprosto střízlivá, nebot i já ještě byla pod práškami, jsem euforicky tančila jako zamlada a na pokoj jsem došla přesně 4 minuty po půlnoci. 

V pondělí již začal klasický lázeňský kolotoč - lékař - časování procedur - hledání jednotlivých místností a sledování hodin. 

Snídaně-obědy-večeře se podávají formou švédských stolů, což mi umožňuje naprosto bez problému pokračovat v mé již doma započaté hubnoucí strategií, a to vynechání pečiva a příloh. Jídelna je natolik velka, že téměř každý sedí sám a tudíž možnost dalšího seznámení poněkud odpadá. 

Teda, až na malou vyjímku. Přisedl si ke mně chlapík, veselé se usmíval a chtěl započít diskuzi. Byl to Angličan.  Zřejmě jediný v celých lázních a chudák si přisedl právě ke mně, která jsem byla schopná vydolovat při odchodu pouze suverenní "Buy and nice day". Byl potěšen a už už se chtěl pustit do diskuze, ale to už jsem na nic nečekala a urychleně opustila prostor jídelny. 

Odpoledne jsme s Blaženkou měli namířeno na poštu, ale cesta vedla okolo známé vinárničky, takže pracovní dobu pošty jsme pro tentokráte nestihly. Pro mě šlo o novou raritu. Neboť sedět ve vinárně a pít citronovou limonádu se mi do dnešních dnů ještě nepoštěstilo. Holt všechno je jednou poprvé. 

Večery jsou zde dlouhé. Původní plán zajít si sednout do kavárny nevyšel, neboť kavárníčky se zavírají okolo 17 hodiny. Takže sami proti své vůli jsme se ocitli kde? No nebudu Vás dlouho napínat. V Royalu. A opět ve svaté pětici. Tentokráte jsem odešla, jak se na starší ženu sluší a patří a ve 23.50 jsem již usínala ve své posteli. 

V úterý se nám s Blaženkou podařilo dokončit úkol z pondělí a dorazily jsme nejen na poštu, ale i na nádraží, kde si Blaženka kupovala lístek. Osud tomu opět pomohl a volné místo bylo vedle mně, která jsem jízdenku kupovala již před dvěma měsíci. Ve vinárničce jsme se zastavili raději až na zpáteční cestě. 

Dnes od rána běhám zodpovědně po procedurách. Nenapadlo mně, že by mně ještě mohlo něco překvapit. Avšak, stalo se. Došla jsem na procedůru vířivá koupel nohou. Předpokládala jsem, že se vysvleču do trička a spodního prádla, sednu na židli a smočím své nohy do připravené vířivky. Chyba lávky. Ocitla jsem se před hlubokou vanou se schůdkami. Chvíli jsem přemýšlela, jak budu sedět na schodech a močit nohy, když mě vyrušila sestřička. 

"Tak se svlékněte..."

"Jako ... všechno?"

Podívala se na mě jako na malomocnou - "máte pocit, že tady pereme prádlo?"

"Nemám plavky" namítla jsem. 

Opět jen tiše protočila panenky - "do naha" zavelela a já hbitě poslechla. 

Na poslední chvíli jsem si vzpomněla na svůj aterom a požádala generálku o spolupráci při nalepení voduvzdorné náplasti. Zřejmě něco takového viděla poprvé, neboť odlepila pouze jednu vrstvu a ne zcela připravenou mě posadila bez řeči do vany. 

Co Vám budu říkat. Snažila jsem se chránit své ateromové místo na bederní páteři a nenápadně se vyhýbala tryskám, mířící na bederní páteř. Můj postoj ve vaně odpovídal spíše posedu na veřejných záchodcích a tryska si vybrala naprosto nevhodnou nechráněnou část těla, do kterého ustavičně chrlila vodu. Z nožní koupele se záhy stál poněkud netradiční klystýr. 

Původně jsem nechtěla lázeňský zpravodaj psát, dokonce nemám sebou ani notebook, ale vzhledem k tomu, že během třech dnů je toho čím dál víc, odkládám si tady vzpomínky, na které snad nikdy nezapomenu. 

A tak si teď tady již hodinu sedím na recepci, okupuji veřejný počítač a klepu do klávesnice.

Pán z jídelny, který šel zrovna kolem se mě zúčastněně zeptal:

"Pracujete?"

"I kdepak to je jen koníček" odpověděla jsem. 

Usmál se - "to je krásné, když je pro Vás práce koníčkem" pronesl moudře. 

Ano, ano ... lázně a psaní jsou opravdu tím nejbáječnějším koníčkem, který si umím představit.