NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595708248-nahled-building-1210022-1280.jpg
Když je člověk malý, přeje si spoustu věcí.
 
Dnes večer vyšla jsem si na svou prosklenou lodžii a hrozně mě překvapilo, že je venku taková tma, Na okraji sídliště s výhledem na blízkou vesnicí. Ráno mi v otevřeném okně na parapetu brnká zpěv probouzejícího se kohouta, večer slyším ržaní koně. Cítím vůni sena a pulsuje ve mě touha zabořit do něj hlavu i celé tělo. Cítít píchání a lámání stébel.
A v pozdní večer tma. Po pravé straně blok bytů. Okna prosvětlená a já do nich láskyplně hledím a neuvěřitelná síla mi našeptává příběh jednotlivých oken.
 
V prvním smutně sedí jeden člověk, ve druhém sedí dva a přesto každý sám, ve třetím běhají děti, ve čtvrtém se umírá a v pátém probíhá hádka o malichernosti. V šestém se lidé hádají a v sedmém miluji. To proto, že sedmička je šťastné číslo.
V osmém vaří pozdní večeři a v devátém probíhá žárlivá scéna. Desáté okno spí. Těch oken kolem je  mnohem více. Ale věřte nevěřte,  jen jedno jediné okno na mě zapůsobilo teplem domova. A je zcela jedno, kolik v něm je lidiček.
 
Když je člověk malý, má své sny.
 
Z domova svého dětství dívala jsem se na světla blízkého města a fascinovaly mě ty malé světýlka v dáli. A již jako dítě toužila jsem být v jednom z těch světel. A nyní ukrytá tiše jsem v jednom z nich. Je mi hřejivě a příjemně.
 
Pamatuji si, že to okno, které jako jediné bylo cítit energii a teplem domova bylo vlevo třetí shora. Budu ho nenápadně pozorovat, zda ten hřejivý pocit přetrvává i v další dny.
 
Věřím, že i mí sousedé vidí mé okno stejně pocitově jako já jejich.
 
Blues večerních oken a jejich blikotajích světel právě začal.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595706956-nahled-boat-164989-1280.jpg
Před chvíli jsem vstala. Srpnová rána jsou již studená. Já na to večer trošku pozapomněla a nechala otevřená okna. Ráno jsem si to třepající se chladem rychle uvědomila a zavírala okna a vdechovala ranní omamnou vůni.
 
Vešla jsem do kuchyně, zalila si kávu a musli s mlékem. Z okna na mě koukala rudá kulička vycházejícího slunce. Pak se na chvíli schovala v mracích a nádherně je prosvětlila. A teď se v nich koupe. Jako žena ve vaně plné pěny. Už není možné zadržet čas a slunce v celé své kráse pomalu vystupuje výš a výš a je znovu mezi námi. Aby nás zahřálo, prosvětlilo a vlivo do nás životadárnou sílu. Jak nádherný dar máme možnost přijímat.
 
Promiňte, ale bylo to tak silné, že musela jsem se s Vámi o to podělit. Tak ať nás slunce svými paprsky láskyplně objímá a vyzvedává tak vysoko, jako jsou naše fantazie, sny a touhy.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595617959-nahled-the-colonnade-1337679-1280.jpg
Zdravím Vás.
 
Opět jsem zde. V lázních.  Tentokráte na druhém konci republiky - tudíž západ zdraví východ.
 
Největší starosti jsem si dělala samozřejmě z cesty vlakem. Neumím číst nádražní cedule. Nechápu, jak se dostat na konkrétní nástupiště a dokonce netuším, na kterou stranu se můj vlak vydá.

Pro úspěšný odjezd mě do vlaku naložili. Pendolíno jede přímo. Cestou jsem se modilia, ať nenapadne žádného  zoufalce skočit mému strojvůdci pod rozjetou mašinu. Těžkým úkolem se zdálo sehnat někoho, kdo můj kufr vynese z vlaku ven až před nádražní budovu.
Plně zaujata svými starostmi byla jsem vytržena spolucestující Polkou  otázkou, zda jedeme dobře směrem na Prahu. Tak to se  zeptala té pravé. Suverenně jsem odkývala vše, nač se ptala.
 
V Olomoucí nastoupila pravá lázeňská dáma. Ještě na nádraží srdceryvně mávala z okénka svému manželovi a sotva vlak opustil nádraží už začala poletávat mezi vagóny a shánět domluvené kamarády a kamarádky. Neustále se česala a líčila, nacvičovala sexi úsměvy a přemýšlela, zda již dnes stihne první tanečky. Byla mi sympatická.
 
Cesta dopadla nadmíru dobře a cíl byl na dosah. Mnou vyhlídnuty jediný muž ve vagónu se náhle stal objektem všech cestujících žen všeho možného vzhledu i věku, obtěžkán jejich kufry a žádostmi o pomoc.
Byla jsem nejrychlejší. Můj kufr dotáhl až před nádraží a vypadal, že po zbytek pobytu mě nechce vidět.
 
Celá natěšená jsem vstoupila do pokoje s příslušenstvím. V koupelně ve stylu 70. let na mě čekalo překvapení. Místnost vypadala jako by byla předurčená ke skotským stříkům. Kromě kachliček a sprchové hadice v ní nebylo zhola nic. Poličky, umývadlo a zrcadlo nepatřilo do výbavy této místnosti.
 
Zkušenostmi se člověk učí, pro příště se svlékám na pokoji, beru jen sprchový gel, hodím na sebe proud vody a zpět v osušce na pokoj.
 
Jídlo ve formě rautů je vynikající. Nikdo nemá své stálé místo ani čas u stolu a tak se volně střídáme a seznamujeme s novými spolustravníky.
 
Večer mě čekala první procházka. Nepouštěla jsem se do žádných velkých akcí. Pro začátek jsem našla kolonádu a Františka. První dvě procedury jsou za mnou a já se těším na dny příští.
 
Krásný den.
 
 
1595615715-nahled-sad-2042536-1280.jpg
Obyčejný krásný den. Nic zvláštního.
Večer s povídáním. Pak trošku vína. Ve víně je pravda.
 
Hodně slov a myšlenek. Názoru. Legrace. Večírek ve dvou.
Letmé doteky. Pohledy do očí. Hudba, tanec. Plápolající plamínek svíčky.
 
Tichounké zašeptání do ucha.... "pojď, nenápadně se vytrátíme".
 
Škoda, že to řekl, své vlastní ženě.
Škoda, že to řekl na večírku, kde byli jen oni dva.
Škoda, že to znělo tak....... naučeně.
 
V dálce tiše znělo "Rande u Zdi nářků" .....
Sdílet článek | Přidat komentář
1595530574-nahled-hundred-3835735-1280.jpg
Televizní noviny mi oznámily, že další naše spoluobčanka dosáhla sto let. Neuvěřitelné.
 
Paní Maruška měla živé oči živou mysl a radostný úsměv. Vypadala mnohem živěji než někteří o osmdesát let mladší spoluobčané.
Maruška ve své kariéře byla kuchařkou v mateřské školce. Učila svou obyčejnou lidskou moudrostí ty malé dětské dušičky, jaký je rozdíl mezi "chtít" přidat jídlo a "poprosit" o přidání jídla. Jednoduché. Moudré. Poučné. Maruška si to pamatuje několik desítek let a věřím tomu, že tohle si pamatují i ty tehdejší děti, které to zcela jistě učily i své děti a dětí svých dětí.
 
Nádherné lidské moudro proneseno lidskou komunikací. V době bez přítomností chytrých telefonů, chytrých sociálních sítí, chytrých pedagogických poradech a chytrých vědeckých publikací.
 
Maruška se narodila před sto léty, v roce 1917. Přežít jeden lidský život v průběhu tak náročného století plného neuvěřitelných a naprosto různorodých změn je zázrak.
Maruška chodí po své vesnici dvakrát denně ve svém chodítku, povídá si s cizími lidmi, rozdává úsměvy a neutuchající energii.
Mnoho z nás se neustálé někam honí, něco očekává a čeká zázraky.
A oni jsou.
Jsou mnohdy tak strašně blízko kolem nás a je jich pořád hodně. Jsou každý den. Jen my jsme občas více slepí, více hluší a více nevšímaví než je nutné.
Maruška si na své oslavě i zatančila. Dala si skleničku šampíčka. Dojala se z obrázků a přání malých dětí.
 
Tančeme denně chvíli, protože můžeme, opájejme se bublinkami každého dne, protože jsou naše dny tak bláznivě bublající, malujme si obrázky života a hledejme v sobě své vnitřní dítě. Buďme šťastní a zázrak bude všude kolem nás i v nás.
Vše nejlepší, paní Maruško. A díky za impuls vaších očí.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595527114-nahled-disease-4392136-1280.jpg
Tak a je to tady. Dostala jsem vážnou mužskou nemoc - rýmičku. Co Vám budu povídat. Úplně Vás, pánové, chápu.
Přijdete o všechny životní radosti. Nemáte chuť na studené pivo, protože Vás štípe v krku. Nechutná Vám maso,
protože se Vám vytratily chuťové buňky a při pohledu na svou ženu, která Vás láká do postýlky se Vám prudce zvedne už tak urputná bolest hlavy. Je Vám jasné, že dneska tuhle disciplínu prostě neudýcháte.
 
A tak si užívám "chlapského" volna - vypadám utrápeně, koukám na televizi, zkušeně zahuhleným hlasem komentuji všechny sportovní zápasy a válím se na sedačce v obýváku. Znervozňuje mě zvuk domácího luxu a nemám vůbec chuť si povídat a být empatická.
 
Stačí malá rýmička a příjde velké prozření. Pánově, Váš život je tak těžký.
Ještě horší však je, že se mi ten Váš těžký život začíná líbit.
 
Z televize mi reklama nutí nějaké úžasné přípravky, které mají zkrátit "léčbu" rýmy o dva dny.
Jsem snad blázen, dobrovolně se připravit o dva dny plné pohody a životního nadhledu?
 
Hledejte ve všem pozitiva.
Každá strana má dvě mince - tak už to v životě bývá.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595526580-nahled-tree-mallow-4314836-1280.jpg
Jsem hledačem lásky.
 
Někdo hledá peníze, někdo štěstí, někdo sám sebe. Všichni jsme v bludném kruhu hledání.
A než příjde další svítání, už zase hledáme to, co je našemu srdci nejblíže.
 
Někdo penízky, jiný čtyřlístky a já hledám srdce. Není to krásné? Hledat srdce? Musím říct, že mi Bůh dal jeden z nejtěžších, ale i nejkrásnějších úkolů. Být hledačem srdce je mnohem krásnější a zodpovědnější než být hledačem čehokoliv jiného. Jsem hledačem pokladů a děkuji za tak krásný úkol. 
 
Dokud budu žít, nevzdám se.
Namítnete, že to bolí, přináší více soli, než sladkosti medu a vůně pampelišek. A já přesto hledám v lidských srdcích jen to nejlepší. A kdo hledá, najde. Neboť jsem ibišek.
 
Ibišek bahenní - trvalka, odolná proti mrazu.
 
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595525625-nahled-facebook-793048-1280.jpg
Brouzdám po internetu, až jsem zabrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky, otipuješ přátele, otevřeš pusu, protože se občas nestačíš divit, kdo s kým je přítel.
 
Slovo Přítel pro mě vždy bylo trochu posvátné. Něco jako Láska. Nebo Něha. Vždy jsem si říkala, že člověk může mít spoustu známých, hodně kamarádů a velmi, velmi málo přátel. Tedy, někdy i jeden je dost. Víte, o čem mluvím? No přeci takový ten člověk mezi manželem, rodinou, dětmi, kolegyněmi z práce a sousedy. Někdo, kdo je pro Vás více než sestra nebo bratr. Někdo, koho pošlete do háje a on jde. Ale vy víte, že zase přijde. Protože, kdyby nepřišel, tak zblbnete. Člověk, pro koho by jste udělali cokoliv na světě a on pro Vás. Člověk, se kterým, když se nevidíte dlouho, tak se Vám po něm stýská tak, že Vás bolí srdce. A najednou na facebooku má někdo tolik přátel, že rolujete, rolujete, až je z Vás málem rolba.
 
Brouzdala jsem po internetu, až jsem se dobrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky a víš, co měl kdo k obědu, jaký dostal dárek, kdy měl první sex nebo poslední menstruaci. Kdo se s kým zhulil a ožral. Kdo se s kým vyspal. Jo, a taky kdo se s kým nevyspal. Tak trochu psycho, nemyslíte?
 
Pamatuji si doby, kdy fotky se ukazovaly jen v rodině a u velmi, velmi dobrých přátel. Šly ty černobílé vzpomínky posvátně z ruky do ruky a běda, vševěda tomu, kdo by je byl opalcoval. Opalcoval nemá nic společného s technickými palci, ale jsou to jen nedobrovolné otisky prstů na dobových fotkách.
 
Brouzdala jsem po internetu, až jsem zabrouzdala na facebook. Našla jsem své spolužáky, spolupracovníky, sousedy a dávné lásky. Vlastně už mi nepřijde až tak úplně fajn. Připravil mě o fantazii, hezké sny a překvapení.
 
A tak nevím co je lepší "to be" or "not to be"?
Sdílet článek | Přidat komentář