Zdravím Vás.
Opět jsem zde. V lázních. Tentokráte na druhém konci republiky - tudíž západ zdraví východ.
povídky
Mám natažené nohy, na kterých odpočívá můj notebook. Vlastně nemá šanci odpočívat, protože ho používám. Brouzdám po internetu a čtu si přicházející články. Mám docela velký rozptyl. Skáču si mezi politiky, sportovce, modelky, nemocné, šťastné, zamilované, nešťastné, mrtvé.. To vše dává nám každý den ten neuvěřitelně ďábelský internet.
Nevím proč (nebo možná vím) uvízly mi v hlavě dvě zprávy. Zemřel mladý muž (24), který hrozně toužil žít a pak jedno mediálně známé parnerství ženy v létech a mladého kolouška. Smrt. Hlavní spojenec jich obou. Jak rozdílné a jak šílené.
Všimli jste si, že u mladého, toužícího po životě, dnes již zemřelého muže neudělala jsem křížek? Nemohu. Stejně starého (mladého) mám syna a to číslo s křížkem na konci mě porazilo a dorazilo. Slzy mi tečou. Přeji tomu mladému muži nádhernou cestu ke sv. Petru. Věřím, že až zaklepe na nebeskou bránu, bude vše tak, jak bylo ve vesmírném plánu.
Druhé mrtvé je partnersví-milostný vztah-touha po moci-touha pomoci-vlastně je jedno, jak to všechno bylo, nicméně umřelo něco, co kdysi krásné bylo.
I to je smutné. Zapaluji druhou svíčku jako poděkování za to, že je mi dneska krásně. Možná, je to sobecké.
Dneska byl krásný den. Začal mlhou, která "dala by se krájet", překlopil se ve slunečný den. V paprscích slunce odpočívaly i naše unavená těla po milování. Pozdější cesta autem byla provoněná proběhlou touhou tak silně, až jsme zabloudili. A skvělá lékářská zpráva, to že opravdu jsem zdravá, stala se pomyslenou třešničkou na dortu.
Každý den v sobě skrývá tolik protikladu.
Přeji Vám, ať Vaše sny kopírují Vaše touhy.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Neuvěřitelný den.
I takové občas jsou. Plné znamení a náhod. Synchronizace. Opojná vůně obzvláště silné máty a lahodné kávy.
Voda v karafě, která chutná vyjímečně lahodně.
Slovíčka jsou jako křehká kuřátka. Něžná, na vratkých nohou, plná zrození a nevinnosti.
Jako kulisa hlasy lidí kolem dokola a příjemý úsměv slečny servírky. Geniální skleničky příjemně se držící.
Návrat v čase. Počasí i den jsou stejné. Věk nehraje roli.
Horkost střídá se se zimnicí.
V rukou držíš sklenici a zapomínáš dát si do kávy cukru kostku. Zatmění slunce se zatměním mozku.
Každý den má 24 hodin a každá hodina má 60 minut. Některé minuty jsou neuvěřitelně krátké. Hodina mění se v pětiminutové zastavení. Radostný smích obyčejný den v neuvěřitelný mění. Tak neskutečně přirozeně.
Dlažební kostky vypadají nějak méně šedivé, když uvnitř je ti hladivě.
Úsměv pro dnešek píše Ti studentský věk a jiskřičky v očích rozpustile razitkují červené ubrousky na stole.
Je krásné zůstat v každém věku romantikem do posledního dechu.
Plamen svíčky cestu vzhůru má jedinou. Já obklopená květinou čichám k jejch kráse.
Houpu se v tónech písně.
Netvařte se tak příšně. Zhoupněte se spolu se mnou. Jako dítě na houpačce přivazané mezi dva statné duby. Stoupněte na úzkou dřevěnou desku, rukama chytněte se bočních provazů a silou vlastního těla zhoupněte se až ke hvězdám. Je tam moc krásně. Věřte mi.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Když je člověk malý, přeje si spoustu věcí.
Dnes večer vyšla jsem si na svou prosklenou lodžii a hrozně mě překvapilo, že je venku taková tma, Na okraji sídliště s výhledem na blízkou vesnicí. Ráno mi v otevřeném okně na parapetu brnká zpěv probouzejícího se kohouta, večer slyším ržaní koně. Cítím vůni sena a pulsuje ve mě touha zabořit do něj hlavu i celé tělo. Cítít píchání a lámání stébel.
A v pozdní večer tma. Po pravé straně blok bytů. Okna prosvětlená a já do nich láskyplně hledím a neuvěřitelná síla mi našeptává příběh jednotlivých oken.
V prvním smutně sedí jeden člověk, ve druhém sedí dva a přesto každý sám, ve třetím běhají děti, ve čtvrtém se umírá a v pátém probíhá hádka o malichernosti. V šestém se lidé hádají a v sedmém miluji. To proto, že sedmička je šťastné číslo.
V osmém vaří pozdní večeři a v devátém probíhá žárlivá scéna. Desáté okno spí. Těch oken kolem je mnohem více. Ale věřte nevěřte, jen jedno jediné okno na mě zapůsobilo teplem domova. A je zcela jedno, kolik v něm je lidiček.
Když je člověk malý, má své sny.
Z domova svého dětství dívala jsem se na světla blízkého města a fascinovaly mě ty malé světýlka v dáli. A již jako dítě toužila jsem být v jednom z těch světel. A nyní ukrytá tiše jsem v jednom z nich. Je mi hřejivě a příjemně.
Pamatuji si, že to okno, které jako jediné bylo cítit energii a teplem domova bylo vlevo třetí shora. Budu ho nenápadně pozorovat, zda ten hřejivý pocit přetrvává i v další dny.
Věřím, že i mí sousedé vidí mé okno stejně pocitově jako já jejich.
Blues večerních oken a jejich blikotajích světel právě začal.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Před chvíli jsem vstala. Srpnová rána jsou již studená. Já na to večer trošku pozapomněla a nechala otevřená okna. Ráno jsem si to třepající se chladem rychle uvědomila a zavírala okna a vdechovala ranní omamnou vůni.
Vešla jsem do kuchyně, zalila si kávu a musli s mlékem. Z okna na mě koukala rudá kulička vycházejícího slunce. Pak se na chvíli schovala v mracích a nádherně je prosvětlila. A teď se v nich koupe. Jako žena ve vaně plné pěny. Už není možné zadržet čas a slunce v celé své kráse pomalu vystupuje výš a výš a je znovu mezi námi. Aby nás zahřálo, prosvětlilo a vlivo do nás životadárnou sílu. Jak nádherný dar máme možnost přijímat.
Promiňte, ale bylo to tak silné, že musela jsem se s Vámi o to podělit. Tak ať nás slunce svými paprsky láskyplně objímá a vyzvedává tak vysoko, jako jsou naše fantazie, sny a touhy.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Pro úspěšný odjezd mě do vlaku naložili. Pendolíno jede přímo. Cestou jsem se modilia, ať nenapadne žádného zoufalce skočit mému strojvůdci pod rozjetou mašinu. Těžkým úkolem se zdálo sehnat někoho, kdo můj kufr vynese z vlaku ven až před nádražní budovu.
Plně zaujata svými starostmi byla jsem vytržena spolucestující Polkou otázkou, zda jedeme dobře směrem na Prahu. Tak to se zeptala té pravé. Suverenně jsem odkývala vše, nač se ptala.
V Olomoucí nastoupila pravá lázeňská dáma. Ještě na nádraží srdceryvně mávala z okénka svému manželovi a sotva vlak opustil nádraží už začala poletávat mezi vagóny a shánět domluvené kamarády a kamarádky. Neustále se česala a líčila, nacvičovala sexi úsměvy a přemýšlela, zda již dnes stihne první tanečky. Byla mi sympatická.
Cesta dopadla nadmíru dobře a cíl byl na dosah. Mnou vyhlídnuty jediný muž ve vagónu se náhle stal objektem všech cestujících žen všeho možného vzhledu i věku, obtěžkán jejich kufry a žádostmi o pomoc.
Byla jsem nejrychlejší. Můj kufr dotáhl až před nádraží a vypadal, že po zbytek pobytu mě nechce vidět.
Celá natěšená jsem vstoupila do pokoje s příslušenstvím. V koupelně ve stylu 70. let na mě čekalo překvapení. Místnost vypadala jako by byla předurčená ke skotským stříkům. Kromě kachliček a sprchové hadice v ní nebylo zhola nic. Poličky, umývadlo a zrcadlo nepatřilo do výbavy této místnosti.
Zkušenostmi se člověk učí, pro příště se svlékám na pokoji, beru jen sprchový gel, hodím na sebe proud vody a zpět v osušce na pokoj.
Jídlo ve formě rautů je vynikající. Nikdo nemá své stálé místo ani čas u stolu a tak se volně střídáme a seznamujeme s novými spolustravníky.
Večer mě čekala první procházka. Nepouštěla jsem se do žádných velkých akcí. Pro začátek jsem našla kolonádu a Františka. První dvě procedury jsou za mnou a já se těším na dny příští.
Krásný den.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Obyčejný krásný den. Nic zvláštního.
Večer s povídáním. Pak trošku vína. Ve víně je pravda.
Hodně slov a myšlenek. Názoru. Legrace. Večírek ve dvou.
Letmé doteky. Pohledy do očí. Hudba, tanec. Plápolající plamínek svíčky.
Tichounké zašeptání do ucha.... "pojď, nenápadně se vytrátíme".
Škoda, že to řekl, své vlastní ženě.
Škoda, že to řekl na večírku, kde byli jen oni dva.
Škoda, že to znělo tak....... naučeně.
V dálce tiše znělo "Rande u Zdi nářků" .....
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Televizní noviny mi oznámily, že další naše spoluobčanka dosáhla sto let. Neuvěřitelné.
Paní Maruška měla živé oči živou mysl a radostný úsměv. Vypadala mnohem živěji než někteří o osmdesát let mladší spoluobčané.
Maruška ve své kariéře byla kuchařkou v mateřské školce. Učila svou obyčejnou lidskou moudrostí ty malé dětské dušičky, jaký je rozdíl mezi "chtít" přidat jídlo a "poprosit" o přidání jídla. Jednoduché. Moudré. Poučné. Maruška si to pamatuje několik desítek let a věřím tomu, že tohle si pamatují i ty tehdejší děti, které to zcela jistě učily i své děti a dětí svých dětí.
Nádherné lidské moudro proneseno lidskou komunikací. V době bez přítomností chytrých telefonů, chytrých sociálních sítí, chytrých pedagogických poradech a chytrých vědeckých publikací.
Maruška se narodila před sto léty, v roce 1917. Přežít jeden lidský život v průběhu tak náročného století plného neuvěřitelných a naprosto různorodých změn je zázrak.
Maruška chodí po své vesnici dvakrát denně ve svém chodítku, povídá si s cizími lidmi, rozdává úsměvy a neutuchající energii.
Mnoho z nás se neustálé někam honí, něco očekává a čeká zázraky.
A oni jsou.
Jsou mnohdy tak strašně blízko kolem nás a je jich pořád hodně. Jsou každý den. Jen my jsme občas více slepí, více hluší a více nevšímaví než je nutné.
Maruška si na své oslavě i zatančila. Dala si skleničku šampíčka. Dojala se z obrázků a přání malých dětí.
Tančeme denně chvíli, protože můžeme, opájejme se bublinkami každého dne, protože jsou naše dny tak bláznivě bublající, malujme si obrázky života a hledejme v sobě své vnitřní dítě. Buďme šťastní a zázrak bude všude kolem nás i v nás.
Vše nejlepší, paní Maruško. A díky za impuls vaších očí.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Jsem hledačem lásky.
Někdo hledá peníze, někdo štěstí, někdo sám sebe. Všichni jsme v bludném kruhu hledání.
A než příjde další svítání, už zase hledáme to, co je našemu srdci nejblíže.
Někdo penízky, jiný čtyřlístky a já hledám srdce. Není to krásné? Hledat srdce? Musím říct, že mi Bůh dal jeden z nejtěžších, ale i nejkrásnějších úkolů. Být hledačem srdce je mnohem krásnější a zodpovědnější než být hledačem čehokoliv jiného. Jsem hledačem pokladů a děkuji za tak krásný úkol.
Dokud budu žít, nevzdám se.
Namítnete, že to bolí, přináší více soli, než sladkosti medu a vůně pampelišek. A já přesto hledám v lidských srdcích jen to nejlepší. A kdo hledá, najde. Neboť jsem ibišek.
Ibišek bahenní - trvalka, odolná proti mrazu.
Sdílet článek
|
Přidat komentář