Zdravím Vás.
Opět jsem zde. V lázních. Tentokráte na druhém konci republiky - tudíž západ zdraví východ.
povídky
Neměla je ráda jako většina z nás. Změny. A přesto, nebo možná právě proto byly jejím životním partnerem. Jediným jistým. Nikdy ji neopustily. I když občas si to moc přála. Jak běžel čas zjistila, že všechny tyhle jeji souputnice ji vždy pomohly. Díky ním odcházela od nesprávných mužů. Stěhovala se z místa na místo. Objevila se v zaměstnání vždy v naprosto jiném oboru. Prošla si několika zdravotnickými zařízeními.
Jednou za čas přišlo období klidu. Vždy si naivně znovu a znovu myslela, že takhle už to zůstane a spokojeně oddychovala. Osud za rohem se tiše usmíval. I kdepak. Klidné období dával ji k nabírání sil do dalších změn. Její tsunami. Přišly vždy cca za deset let a bouraly a braly naprosto vše, co do té doby zdálo se neměnitelné.
Nikdy nezůstalo u jediného. A vždy, byla to pánové jízda.
Zvykla si na ně, přijala je za své a když přišel čas, očekávala je. Naprosto neuvěřitelné, ale začala je mít ráda. Byly přece její. Pochopila, že je to dar od Života pro ní. Jsou to její zkoušky. Její výzvy. A její odměny.
Sjížděla celý svůj život na emoční vlně. Teď stojí na pláží a dívá se na rozbouřené moře. Nohy v horkém, bortícím se písku snaží se být pevné. Oči upírá do dáli. Přes vlny není vidět, co tam je. Ale ona ví, že je tam jiná pevnina.
Na stožáru vlaje černá vlajka. Zákaz koupání.
Stojí a ví, že jí se to netýká. Musí vstoupit. Její vlna se blíží. Pak na ní naskočí a sveze se na její mohutnosti a síle. Není důvod se bát, její ochránci moří jsou vždy s ní a drží ji za ruku. Ukazují ji tu krásu, kterou v té rychlosti není možné vždy zachytit. To nevadí. Vždy je pak času dost pochopit, jaké to bylo neuvěřitelně dobrodružné a co za úchvatné věci sebou přineslo. Její surfařské srdce ví, že příjde.
Čekání na vlnu nebylo nikdy zbytečné.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Dívala se do jeho tmavých očí a pomalu se v nich utápěla. Ani o píď neuhnula pohledem a cítila, jak ji neznámá síla přitahuje blíž, blíž a blíž až se ocitla uvnitř jeho nádherné duše.
Cesta přes pohled byla ta nejkrásnější. Byla uprostřed jeho světa.
Stála na zelené louce a všude kolem vznášely se barevné koule. Poletovaly kolem její hlavy a ona mohla číst nápisy na každé zvlášť. Poletovaly vedle ní jako v dětském království. Bohatství různobarevných balónků. Kolem ní vesele poskakovala Odvaha. Skákala společně s Nadšením. Vedle nich skotačila Radost s Něhou. Vlevo seděl Údiv a Překvapení. Vpravo polehávala Volnost a Svoboda.
Najednou jako velká voda hrnula se koule obrovská jako pána Sněhuláka.
Láska válcovala s Něhou vše kolem čeho prolétla.
V rohu krčila se koule Bolesti s kamarádkou Smutkem.
U okna koukaly se Přátelství se Soucitem a rozhlížely se kolem sebe. Tolik nádherných podob duhy.
Dívala se do jeho tmavých očí.
"Děkuji Ti pestrobarevný snílku s vůni Vody a sílou Větru", řekla a šla si odpočinou do svého račího krunýře.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
To pravé sršelo. Byla v něm energie, nadšení, láska, milování, sex-apell, chtíč, vztek, vzdor, hrdost, radost, bláznovství.
To levé pozorovalo. Byla v něm něha, bolest, empatie, pochopení, pokora, pohlazení, úsměv a láska.
Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
To pravé, čokoladově hnědé ve své síle zabíhávalo do každého koutu. Vnímalo okolí. Rozprostíralo se do dáli. Hladilo svou sílou rozkvetlou louku. Občas zaběhlo na diskotéku. Šlapalo do pedálu kola. Sjíždělo zasněženou pláň. Káralo své dítě. Mračilo se na své protivníky. Smálo se se svými kamarády. Užívalo se tryskajícího milování a nemělo ani zdání, co děje se v levo-boku.
To levé často plakalo. Možná tou solí ze slz tvořenou stálo se náhle spíše zelenou.
A pak hladilo. Východ i západ slunce. Měsíc v úplňku. Mužské tělo. Občas sebe. Začátek dne i konec týdne. Zrození i umírání. Lásku i lhostejnost. Barvu kávy v dlaních s vůní máty.
Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
"Mám Tě ráda", řekla než zhasla světlo nad zrcadlem ve své vlastní koupelně.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Mám natažené nohy, na kterých odpočívá můj notebook. Vlastně nemá šanci odpočívat, protože ho používám. Brouzdám po internetu a čtu si přicházející články. Mám docela velký rozptyl. Skáču si mezi politiky, sportovce, modelky, nemocné, šťastné, zamilované, nešťastné, mrtvé.. To vše dává nám každý den ten neuvěřitelně ďábelský internet.
Nevím proč (nebo možná vím) uvízly mi v hlavě dvě zprávy. Zemřel mladý muž (24), který hrozně toužil žít a pak jedno mediálně známé parnerství ženy v létech a mladého kolouška. Smrt. Hlavní spojenec jich obou. Jak rozdílné a jak šílené.
Všimli jste si, že u mladého, toužícího po životě, dnes již zemřelého muže neudělala jsem křížek? Nemohu. Stejně starého (mladého) mám syna a to číslo s křížkem na konci mě porazilo a dorazilo. Slzy mi tečou. Přeji tomu mladému muži nádhernou cestu ke sv. Petru. Věřím, že až zaklepe na nebeskou bránu, bude vše tak, jak bylo ve vesmírném plánu.
Druhé mrtvé je partnersví-milostný vztah-touha po moci-touha pomoci-vlastně je jedno, jak to všechno bylo, nicméně umřelo něco, co kdysi krásné bylo.
I to je smutné. Zapaluji druhou svíčku jako poděkování za to, že je mi dneska krásně. Možná, je to sobecké.
Dneska byl krásný den. Začal mlhou, která "dala by se krájet", překlopil se ve slunečný den. V paprscích slunce odpočívaly i naše unavená těla po milování. Pozdější cesta autem byla provoněná proběhlou touhou tak silně, až jsme zabloudili. A skvělá lékářská zpráva, to že opravdu jsem zdravá, stala se pomyslenou třešničkou na dortu.
Každý den v sobě skrývá tolik protikladu.
Přeji Vám, ať Vaše sny kopírují Vaše touhy.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Neuvěřitelný den.
I takové občas jsou. Plné znamení a náhod. Synchronizace. Opojná vůně obzvláště silné máty a lahodné kávy.
Voda v karafě, která chutná vyjímečně lahodně.
Slovíčka jsou jako křehká kuřátka. Něžná, na vratkých nohou, plná zrození a nevinnosti.
Jako kulisa hlasy lidí kolem dokola a příjemý úsměv slečny servírky. Geniální skleničky příjemně se držící.
Návrat v čase. Počasí i den jsou stejné. Věk nehraje roli.
Horkost střídá se se zimnicí.
V rukou držíš sklenici a zapomínáš dát si do kávy cukru kostku. Zatmění slunce se zatměním mozku.
Každý den má 24 hodin a každá hodina má 60 minut. Některé minuty jsou neuvěřitelně krátké. Hodina mění se v pětiminutové zastavení. Radostný smích obyčejný den v neuvěřitelný mění. Tak neskutečně přirozeně.
Dlažební kostky vypadají nějak méně šedivé, když uvnitř je ti hladivě.
Úsměv pro dnešek píše Ti studentský věk a jiskřičky v očích rozpustile razitkují červené ubrousky na stole.
Je krásné zůstat v každém věku romantikem do posledního dechu.
Plamen svíčky cestu vzhůru má jedinou. Já obklopená květinou čichám k jejch kráse.
Houpu se v tónech písně.
Netvařte se tak příšně. Zhoupněte se spolu se mnou. Jako dítě na houpačce přivazané mezi dva statné duby. Stoupněte na úzkou dřevěnou desku, rukama chytněte se bočních provazů a silou vlastního těla zhoupněte se až ke hvězdám. Je tam moc krásně. Věřte mi.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Když je člověk malý, přeje si spoustu věcí.
Dnes večer vyšla jsem si na svou prosklenou lodžii a hrozně mě překvapilo, že je venku taková tma, Na okraji sídliště s výhledem na blízkou vesnicí. Ráno mi v otevřeném okně na parapetu brnká zpěv probouzejícího se kohouta, večer slyším ržaní koně. Cítím vůni sena a pulsuje ve mě touha zabořit do něj hlavu i celé tělo. Cítít píchání a lámání stébel.
A v pozdní večer tma. Po pravé straně blok bytů. Okna prosvětlená a já do nich láskyplně hledím a neuvěřitelná síla mi našeptává příběh jednotlivých oken.
V prvním smutně sedí jeden člověk, ve druhém sedí dva a přesto každý sám, ve třetím běhají děti, ve čtvrtém se umírá a v pátém probíhá hádka o malichernosti. V šestém se lidé hádají a v sedmém miluji. To proto, že sedmička je šťastné číslo.
V osmém vaří pozdní večeři a v devátém probíhá žárlivá scéna. Desáté okno spí. Těch oken kolem je mnohem více. Ale věřte nevěřte, jen jedno jediné okno na mě zapůsobilo teplem domova. A je zcela jedno, kolik v něm je lidiček.
Když je člověk malý, má své sny.
Z domova svého dětství dívala jsem se na světla blízkého města a fascinovaly mě ty malé světýlka v dáli. A již jako dítě toužila jsem být v jednom z těch světel. A nyní ukrytá tiše jsem v jednom z nich. Je mi hřejivě a příjemně.
Pamatuji si, že to okno, které jako jediné bylo cítit energii a teplem domova bylo vlevo třetí shora. Budu ho nenápadně pozorovat, zda ten hřejivý pocit přetrvává i v další dny.
Věřím, že i mí sousedé vidí mé okno stejně pocitově jako já jejich.
Blues večerních oken a jejich blikotajích světel právě začal.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Před chvíli jsem vstala. Srpnová rána jsou již studená. Já na to večer trošku pozapomněla a nechala otevřená okna. Ráno jsem si to třepající se chladem rychle uvědomila a zavírala okna a vdechovala ranní omamnou vůni.
Vešla jsem do kuchyně, zalila si kávu a musli s mlékem. Z okna na mě koukala rudá kulička vycházejícího slunce. Pak se na chvíli schovala v mracích a nádherně je prosvětlila. A teď se v nich koupe. Jako žena ve vaně plné pěny. Už není možné zadržet čas a slunce v celé své kráse pomalu vystupuje výš a výš a je znovu mezi námi. Aby nás zahřálo, prosvětlilo a vlivo do nás životadárnou sílu. Jak nádherný dar máme možnost přijímat.
Promiňte, ale bylo to tak silné, že musela jsem se s Vámi o to podělit. Tak ať nás slunce svými paprsky láskyplně objímá a vyzvedává tak vysoko, jako jsou naše fantazie, sny a touhy.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Pro úspěšný odjezd mě do vlaku naložili. Pendolíno jede přímo. Cestou jsem se modilia, ať nenapadne žádného zoufalce skočit mému strojvůdci pod rozjetou mašinu. Těžkým úkolem se zdálo sehnat někoho, kdo můj kufr vynese z vlaku ven až před nádražní budovu.
Plně zaujata svými starostmi byla jsem vytržena spolucestující Polkou otázkou, zda jedeme dobře směrem na Prahu. Tak to se zeptala té pravé. Suverenně jsem odkývala vše, nač se ptala.
V Olomoucí nastoupila pravá lázeňská dáma. Ještě na nádraží srdceryvně mávala z okénka svému manželovi a sotva vlak opustil nádraží už začala poletávat mezi vagóny a shánět domluvené kamarády a kamarádky. Neustále se česala a líčila, nacvičovala sexi úsměvy a přemýšlela, zda již dnes stihne první tanečky. Byla mi sympatická.
Cesta dopadla nadmíru dobře a cíl byl na dosah. Mnou vyhlídnuty jediný muž ve vagónu se náhle stal objektem všech cestujících žen všeho možného vzhledu i věku, obtěžkán jejich kufry a žádostmi o pomoc.
Byla jsem nejrychlejší. Můj kufr dotáhl až před nádraží a vypadal, že po zbytek pobytu mě nechce vidět.
Celá natěšená jsem vstoupila do pokoje s příslušenstvím. V koupelně ve stylu 70. let na mě čekalo překvapení. Místnost vypadala jako by byla předurčená ke skotským stříkům. Kromě kachliček a sprchové hadice v ní nebylo zhola nic. Poličky, umývadlo a zrcadlo nepatřilo do výbavy této místnosti.
Zkušenostmi se člověk učí, pro příště se svlékám na pokoji, beru jen sprchový gel, hodím na sebe proud vody a zpět v osušce na pokoj.
Jídlo ve formě rautů je vynikající. Nikdo nemá své stálé místo ani čas u stolu a tak se volně střídáme a seznamujeme s novými spolustravníky.
Večer mě čekala první procházka. Nepouštěla jsem se do žádných velkých akcí. Pro začátek jsem našla kolonádu a Františka. První dvě procedury jsou za mnou a já se těším na dny příští.
Krásný den.
Sdílet článek
|
Přidat komentář