NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595615715-nahled-sad-2042536-1280.jpg
Obyčejný krásný den. Nic zvláštního.
Večer s povídáním. Pak trošku vína. Ve víně je pravda.
 
Hodně slov a myšlenek. Názoru. Legrace. Večírek ve dvou.
Letmé doteky. Pohledy do očí. Hudba, tanec. Plápolající plamínek svíčky.
 
Tichounké zašeptání do ucha.... "pojď, nenápadně se vytrátíme".
 
Škoda, že to řekl, své vlastní ženě.
Škoda, že to řekl na večírku, kde byli jen oni dva.
Škoda, že to znělo tak....... naučeně.
 
V dálce tiše znělo "Rande u Zdi nářků" .....
Sdílet článek | Přidat komentář
1595530574-nahled-hundred-3835735-1280.jpg
Televizní noviny mi oznámily, že další naše spoluobčanka dosáhla sto let. Neuvěřitelné.
 
Paní Maruška měla živé oči živou mysl a radostný úsměv. Vypadala mnohem živěji než někteří o osmdesát let mladší spoluobčané.
Maruška ve své kariéře byla kuchařkou v mateřské školce. Učila svou obyčejnou lidskou moudrostí ty malé dětské dušičky, jaký je rozdíl mezi "chtít" přidat jídlo a "poprosit" o přidání jídla. Jednoduché. Moudré. Poučné. Maruška si to pamatuje několik desítek let a věřím tomu, že tohle si pamatují i ty tehdejší děti, které to zcela jistě učily i své děti a dětí svých dětí.
 
Nádherné lidské moudro proneseno lidskou komunikací. V době bez přítomností chytrých telefonů, chytrých sociálních sítí, chytrých pedagogických poradech a chytrých vědeckých publikací.
 
Maruška se narodila před sto léty, v roce 1917. Přežít jeden lidský život v průběhu tak náročného století plného neuvěřitelných a naprosto různorodých změn je zázrak.
Maruška chodí po své vesnici dvakrát denně ve svém chodítku, povídá si s cizími lidmi, rozdává úsměvy a neutuchající energii.
Mnoho z nás se neustálé někam honí, něco očekává a čeká zázraky.
A oni jsou.
Jsou mnohdy tak strašně blízko kolem nás a je jich pořád hodně. Jsou každý den. Jen my jsme občas více slepí, více hluší a více nevšímaví než je nutné.
Maruška si na své oslavě i zatančila. Dala si skleničku šampíčka. Dojala se z obrázků a přání malých dětí.
 
Tančeme denně chvíli, protože můžeme, opájejme se bublinkami každého dne, protože jsou naše dny tak bláznivě bublající, malujme si obrázky života a hledejme v sobě své vnitřní dítě. Buďme šťastní a zázrak bude všude kolem nás i v nás.
Vše nejlepší, paní Maruško. A díky za impuls vaších očí.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595526580-nahled-tree-mallow-4314836-1280.jpg
Jsem hledačem lásky.
 
Někdo hledá peníze, někdo štěstí, někdo sám sebe. Všichni jsme v bludném kruhu hledání.
A než příjde další svítání, už zase hledáme to, co je našemu srdci nejblíže.
 
Někdo penízky, jiný čtyřlístky a já hledám srdce. Není to krásné? Hledat srdce? Musím říct, že mi Bůh dal jeden z nejtěžších, ale i nejkrásnějších úkolů. Být hledačem srdce je mnohem krásnější a zodpovědnější než být hledačem čehokoliv jiného. Jsem hledačem pokladů a děkuji za tak krásný úkol. 
 
Dokud budu žít, nevzdám se.
Namítnete, že to bolí, přináší více soli, než sladkosti medu a vůně pampelišek. A já přesto hledám v lidských srdcích jen to nejlepší. A kdo hledá, najde. Neboť jsem ibišek.
 
Ibišek bahenní - trvalka, odolná proti mrazu.
 
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595525625-nahled-facebook-793048-1280.jpg
Brouzdám po internetu, až jsem zabrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky, otipuješ přátele, otevřeš pusu, protože se občas nestačíš divit, kdo s kým je přítel.
 
Slovo Přítel pro mě vždy bylo trochu posvátné. Něco jako Láska. Nebo Něha. Vždy jsem si říkala, že člověk může mít spoustu známých, hodně kamarádů a velmi, velmi málo přátel. Tedy, někdy i jeden je dost. Víte, o čem mluvím? No přeci takový ten člověk mezi manželem, rodinou, dětmi, kolegyněmi z práce a sousedy. Někdo, kdo je pro Vás více než sestra nebo bratr. Někdo, koho pošlete do háje a on jde. Ale vy víte, že zase přijde. Protože, kdyby nepřišel, tak zblbnete. Člověk, pro koho by jste udělali cokoliv na světě a on pro Vás. Člověk, se kterým, když se nevidíte dlouho, tak se Vám po něm stýská tak, že Vás bolí srdce. A najednou na facebooku má někdo tolik přátel, že rolujete, rolujete, až je z Vás málem rolba.
 
Brouzdala jsem po internetu, až jsem se dobrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky a víš, co měl kdo k obědu, jaký dostal dárek, kdy měl první sex nebo poslední menstruaci. Kdo se s kým zhulil a ožral. Kdo se s kým vyspal. Jo, a taky kdo se s kým nevyspal. Tak trochu psycho, nemyslíte?
 
Pamatuji si doby, kdy fotky se ukazovaly jen v rodině a u velmi, velmi dobrých přátel. Šly ty černobílé vzpomínky posvátně z ruky do ruky a běda, vševěda tomu, kdo by je byl opalcoval. Opalcoval nemá nic společného s technickými palci, ale jsou to jen nedobrovolné otisky prstů na dobových fotkách.
 
Brouzdala jsem po internetu, až jsem zabrouzdala na facebook. Našla jsem své spolužáky, spolupracovníky, sousedy a dávné lásky. Vlastně už mi nepřijde až tak úplně fajn. Připravil mě o fantazii, hezké sny a překvapení.
 
A tak nevím co je lepší "to be" or "not to be"?
Sdílet článek | Přidat komentář
1595523867-nahled-beautiful-parakeet-5392861-1280.jpg
Chci Tě líbat. 
Vašek Neckář zpívá a mě to rve duši. Nejsem nešťastná. Jsem jen citlivá. Jsem žena v tom nejhezčím ženském věku. Žena má každý věk ten nejhezčí. Záleží jen na ní, kdy pochopí ten zázrak.
 
Děkuji každému ránu, který položí mé nohy na studenou zem. Cítit ten kontrast tepla vyhřáté postele a chladné podlahy. Probuzení do nového dne. 
 
"Studená" není špatná. Dává signál k zahřátí.
 
Zahřát svými city, svými doteky, svým pohlazením a svým úsměvem. Od toho tady my ženy jsme. Abychom dělaly svět "kouzelným" svými činy.
 
Buďme, ženy, hrdé.
A přijímejme hrdost našich mužů.
Protože jen dvě poloviny tvoří celek.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595523142-nahled-light-bulb-503881-1280.jpg
Minulý rok jsme díky mému úrazu nikde nebyli, a tak jsme se na třídenní cestu na Slovensko docela těšili. Počasí u nás všelijaké, takže představa krásného vyhřátí ve slovenských termálech byla lákavá. Miláček se rozhodl pro trasu přes sousední Polsko. Proč ne. Cesty tam mají krásné, dvouproudové s rychlou jízdou a vyjedeme kousek od místa určení - slovenské Oravice.
 
Vyali jsme se na cestu. Měli jsme nachystáno vše, včetně výborného obědu na dva dny, hovězích líček s bramborovou kaší. V Českém Těšíně jsme suverénně odbočili na polskou stranu a řítili se směr Bielsko-Biala.
 
Cesta krásně ubíhala, chválili jsme situaci, jak jsme přechytračili slovenské sousedy a nemuseli dodržovat větší část cesty jejich 50-ti či dokonce 40-ti kilometrovou rychlost. Mířili jsme bezelstně dál a dál až jsme asi po hodině cesty přejeli slavnostně polsko-slovenskou hranici a ocitli se ve Skalitém. Už tady jsme začali pochybovat, zda zkratka přes Polsko byla opravdu zkratkou. O pár kilometrů dál jsme dojeli na okraj Čadce a dál pokračovali přes Slovensko tradičně 50-ti kilometrovou rychlostí a radostně míjeli policejní hlídky, které se na nás srdečně usmívali a především pozorně sledovali naší provozní rychlost.
 
Po čtyřhodinové cestě jsme dorazili na místo určení - obci Vitanova. Čekalo nás dobrodružné hledání přechodného domova. Navigace urputně mlčela a tvrdila, že uvedenou adresu nezná, telefonní kontakt nebyl k dispozici. Dobrá místní žena nás přeci jen navedla na hledanou ulici a tak jsme krokem projížděli domeček za domečkem a hledali podle čísla domu místo určení.
 
Z ubytování jsme byli nadšení. V přízemí, útulná ložnice, sociální zařízení a plně vybavená kuchyňka, včetně lednice, mikrovlné trouby, varné konvice a elektrického sporáku. K termálům pouze 5 km přes les. Paráda.
 
Po vydatném obědě z vlastních zdrojů a chvilky u kávy jsme se vydali zahřát svá těla do krásně teplé oravské vody. Zaplatili jsme těžce ušetřených 30 éček a šli se smočit. Po hodině jsme toho už měli dostatek, ale prachy jsou prachy a tak jsme se rozhodli, že to musíme vydržet aspoň dvě hodinky. Mezitím nám místní plavčík pustil atrakci vysokých mořských vln. Bylo legrační skákat mezi dětmi a ještě více legračnější z tohoto "mořského světa" odejít pryč. Po chvíli trápení jsem to vzdala,  seděla, smála se  a čekala, až mě to umělé moře vyhodí potupně ven jako mušli.
 
Využili jsme všech trysek a bublinek a pomalu se ploužili k autu.  Voda nás krásně vyhladověla, a tak naše chuťové buňky zaujaly pohotovost a těšily se na babiččinu domácí tlačenku s octem a cibuli. Mezi jednotlivými sousty jsme se domlouvali, jaký televizní kanál pustíme, těšili se na horký čaj a vychlazené víno. Zrovna jsem se chystala vyfoukat si polomokré vlasy, když se celý náš prostor pohltil do černočerné tmy. Silný vítr udělal své a vyhodil elektřinu na celé Oravici. Vzhledem k absenci elektřiny,  přestalo topit topení a začalo být naprosto zbytečné hledat pyžamo. Ve svých civilních věcech, včetně svetrů jsme ulehli a začali se připravovat na polární noc. Rozloučili jsme se s horkým čajem, horkou polévkou i horkými radiátory a začali se zahřívat bílým vínem při světle našich mobilů. Po dvouhodinovém večírku jsme ovíněně a spokojeně usnuli a spali až do rána.
 
Probudilo nás světlo za oknem. Lednice stále nelednila, radiátory byly studené jako psí čumák a víno došlo. Rozhodli jsme se  zavítat do sousedního Polska a navštívit známé romantické městečko Zakopané. Vyrazili jsme brzy - nemuseli jsme se zdržovat ani ohříváním čaje ani oblékáním. Bylo časné ráno a my  se už procházeli po polském území. Radovali jsme se, jak jsme se v autě zahřáli. Prohlédli si pohádkové městečko. Cestou zpět jsme si  pro jistotu dali na zahřátí teplou tradiční polskou polévku. Při otevírání dveří v proajatém bytečku nás vítala hrající televize, svítící světlo a teplo. Radostně jsme začali využívat všech elektrických vydobytků. Ohřáli si oběd, dali si kavčo a rozhodli jsme se na chvíli natáhnout v rámci odpoledního klidu.
 
Probudili jsme se po hodině a půl a nevěřícně koukali ven. Zelená tráva zmizela, hnědá hlína zmizela a málem zmizel i náš vůz. Krčil se tam tiše pod nánosem 20-ti centimetrového sněhu a nevěřil vlastním světlám, co se to za takovou chvilku událo.
 
O to víc jsme se těšili na opětovné vyhřátí v teple termálních bazénů. Po odhrabání našeho vozu jsme vyjeli směr termály. Cestou jsme potkávali spoustu aut jedoucích v protisměru, hodně výjezdních pohotovostních aut a pracovníků opravujících pohromy na sloupech vysokého napětí. Na parkovišti se smutně krčilo pět aut. Těšili jsme se, jak budeme mít bazény jen sami pro sebe, ale jen do chvíle, než jsme se dočetli, že z technických důvodů "sa nepremává". Otočili jsme se zpět, nedali se odradit a s veselou náladou se těšili, že se tedy alespoň projdeme po vísce a okusíme místní pivo.
 
Dojeli jsme zpět. Paní domácí mezitím bojovala se sněhovou nadílkou. Svěřila jsem se, že jsme se jeli vyhřát, ale bohužel na termálech nejde elektřina. Paní domácí odvětila - "a tady už taky ne". Představa další ledové noci a pobytu terapie ve tmě nás vyburcovala k okamžitému rozhodnutí, že místní pobyt ukončíme předčasně.
 
V polotmě jsme začali balit. Miláček vyšel z koupelny a celý radostný mi ukazoval plavky, které si zapomněl v koupelně. Ještě že termály "nepremávaly".
 
Cesta zpět byla šílená. Překročení rychlosti jsme se bát nemuseli, rychleji než čtyřicítkou se v tom počasí nedalo jet. Cestu nám osvětloval asi 40 km svými veselými oranžovými světly sypač. Cestou jsme míjeli auta, které nedobrovolně zaparkovaly na svodidlech a jiných divných parkovištích. Jediní, koho jsme nepotkali byli kupodivu policejní hlídky. Za tři a půl hodiny jsme se radostně vítali doma s překvapeným psíkem, který nechápal, jak to, že už jsme doma.
 
Večer jsme si dali v teplém a osvětleném domácím prostředí láhvinku slovenského bílého vína. Konec dobrý, všechno dobré. Druhý den jsme se šli znovu zahřát - tentokrát do místní sauny, nacházející se asi 2 km od našeho domova.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595521043-nahled-christmas-2918569-1280.jpg
Jsou Vánoce. Nejkrásnější svátky. Svátky rodiny, klidu, míru a lásky. Myslím, že všichni jsme si všimli, že za posledních pár let se nám to poněkud zvrhlo ve svátky stresu, bláznovství a utrácení za dárky ve jménu více, více a ještě více a taky čím dál dráž. Někteří méně majetní jsou dokonce ochotni si kvůli dárkům i vzít půjčku.
 
Pojďme se na chvíli vrátit zpět, probudit v sobě své vnitřní dítě a taky se malým dítětem stát. Budeme se zase těšit na krásnou atmosféru, na to, že  máma s tátou a třeba i bábi s dědou budou milí a budou s námi, na to, že už jsme stihli i nakreslit nějaký pěkný obrázek jako dárek a taky se naučili novou básničku. Ve vzduchu bude cítit vůně tajemna a zázraků. Vůně lásky a pohody. Vůně slavnostního dne. A taky vůně mandarinek.
 
Kolem nás je hodně zla, krutosti a starosti.
 
Buďme šťastní a radujme se z toho, že jsme zdraví, že máme kolem sebe své rodiny a přátele, že máme střechu nad hlavou a plná bříška.
 
Přejí Vám všem z celého srdce, ať máte vánoce každý den. Ať Vás každý den provází jen zázračné zdraví, hladivé štěstí, krásná láska a perličky smíchů,  ať se kutálí všude, kde budete. Přeji Vám, ať Vašim krásným duším každý den svítí na cestu ta nejjasnější hvězda. Žijte každou vteřinu a radujte se z ní.
S láskou Hanlen
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 24.12.2015
1595520287-nahled-connection-4810563-1280.jpg
Pípla mi zpráva. "promiň, přijedu později" psala mi kamarádka. Nu což. Seděla jsem v lázeňské kavárničce, před sebou dvojku oblíbeného Tramínu a nikam nespěchala.
Na setkání jsem se těšila, takže nějaké menší zpoždění mi nemohlo zkazit radost. Ráda sedím
a pozoruji okolí.
 
"Můžeme si přisednout", zeptala se ta paní a usmála se.
"Samozřejmě, není problém, pokud Vám nebude vadit moje přítomnost", odpověděla jsem a zároveň pozdravila i její doprovod.
 
Byli příjemní a milí. Chvíli jsem si četla svou e-knihu v mobilu a snažila se nevnímat jejich smích. Pán, zřejmě dobrý společník, právě vyprávěl vtip a já vyprskla rychleji, než jsem stačila zakamuflovat, že je vlastně vůbec neposlouchám.
 
"Přidejte se k nám" pobídl mě se smíchem pán a představil se. Jmenuji se Gabriel a toto je Káťa.
"Těší mě, Lenka".
Káťa a Škubánek, napadlo mě okamžitě a začala jsem se smát.
"Škubánek nejsem" odpověděl Gabriel jako by snad četl mé myšlenky, "ale občas se tak trošku oškubaně cítím" zasmál se a já si řekla, že mi ta chvilka čekání asi pěkně rychle uteče.
"Co to máte dobrého" zeptala se mě Káťa a hned si objednala dvojku bílého taky.
 
Chvíli jsme si povídali o tom, jak se nám tady líbí a zda jsme tady poprvé či ne. Oba už nebyli
žádní lázeňští nováčci.
"Jezdíte vždycky spolu?" zeptala jsem se bezelstně a netušila, jaký smích tím vyvolám.
"Ne" odpověděl Gabriel, "ale asi začneme".
"Jste manželé?" prohlásila ta naivka ve mně.
"Jsme přátele" odpověděla Káťa, "což je asi někdy lepší."
Moje zvídavost dostoupila vrcholu. "Jste milenci?"
Kaťa na mě upřela svůj upřímný pohled. "Nespíme spolu" a Gabriel se se smíchem přidal "to máš jedno, stejně nám to nikdo nevěří" a políbil ji ruku.
Fascinovaně jsem hleděla, jak přirozená může být něha.
V krku mi nějak vyschlo a tak jsem si usrkla ze své skleničky. "A jak jste se vlastně seznámili?"
 
Káťa se chvíli zamyslela. "V jídelně. Seděla jsem uprostřed jídelny a on vždycky prošel kolem, pozdravil a popřál dobré chuti. Celou dobu jsem si myslela, že sedí u stolu někde přede mnou a když prochází kolem, tak už odchází. Jen mi bylo divné, že jsem si nikdy nevšimla, u kterého stolu vlastně sedí. Marně jsem okem procházela jedno místo kolem druhého. Vždycky se prostě jen tak zjevil, pozdravil, prošel a byl pryč."
 
Gabriel na ní nevěřícně zíral. "No tak, Lenko, to teď slyším úplně poprvé. Já totiž celou dobu seděl hned za ní. Neodcházel jsem, ale přicházel. Prošel kolem a sedl si hned k následujícímu stolu. Seděli jsme k sobě zády asi půl metru" a začal se smát.
 
Káťa zčervenala "přece Ti nemůžu říct, jaká jsem popleta".
 
"A co jste si myslela, Káťo, když tak kolem pořád odcházel či přicházel?" zeptala jsem se se smíchem.
 
Gabriel zvědavě pozvedl obočí ….."No….?"
 
Káťa se ke mně naklonila - "konečně hezký chlap, ale pěkně důležitý" šeptala mi až jsme prskaly vínem obě.
 
"A co tedy spolu dělají přátele, kteří nejsou manželé a ani spolu nespí?" vyzvídala jsem neohroženě dál.
 
Gabriel objal Káťu kolem ramen a něžně ji políbil na tvář. Pak se zaklonil na židli, protáhl se a naklonil se ke mně i se svou příjemnou vůni. Spiklenecky se ke mně naklonil "co myslíte, vy zvědavče lázeňský, vy hadači všech hádanek a záhad?"
 
"Já už nemyslím, jsem z Vás pěkně popletená, takový příběh snad ani nejde vymyslet, to kdybych napsala, tak mi to stejně nikdo neuvěří."
 
"A napíšete?" optal se Gabriel.
 
"Záleží, co se ještě dozvím a zda to bude publikovatelné" odpověděla jsem šibalsky.
 
"Tak, Káťo, řekni paní, co děláme" pobídl jí a rošťácky do ní ťukl.
 
"Chodíme na procházky a taky chodíme na kulturu. Chodíme někdy hlasitě a někdy po špičkách, to když se vyhýbáme sestřičkám. Ohlížíme si fotky a degustujeme víno. Vyměňujeme si myšlenky a slova. Klademe si otázky a dáváme si odpovědi. Učíme se důvěře a pokoře. Překvapujeme se. Tím jací jsme. Vyprávíme si příběhy a vymýšlíme bláznoviny. Předáváme si vůni a čistotu. A cákáme na sebe vodu. A jíme čokoládu. Pijeme čaj a vymýšlíme výmluvy a …..
 
"….a někdy mi masíruješ nohy" skočil ji do toho Gabriel.
 
"No to snad ne" smála jsem se nahlas.
 
"To víte, že ne, jen kecá, taky mu nemůžete věřit všechno" odpověděla Káťa a vypadala, že mu tu jeho prostořekost pěkně oplatí.
 
Bylo mi najednou moc hezky a přistihla jsem se, že jim asi tak nějak závidím. Tím, že dokážou žít pro tuto chvíli, že se dokáží smát a radovat, že si kreslí úsměvy. Vypadali tak rošťácky, že by mě vůbec neudivilo, kdyby na sebe vyplázli jazyk jako rozpustilé děti.
 
"No nic, pěkně jsme si pokecali, ale musíme jít" zvedl se Gabriel k odchodu. Třeba si někdy něco o sobě přečtu, vy spisovatelko. Mějte se pěkně. Rádi jsme Vás poznali."
 
"Já taky" řekla jsem a podala ruku na rozloučenou.
 
Ve dveřích se minuli s mou opožděnou kamarádkou, která ještě ani netušila, jak chvilka zpoždění může jiné obohatit o nové zážitky.
 
Často na Vás vzpomínám, Káťo a Gabrieli. Třeba se ještě někdy u dvojky bílého zase náhodně potkáme.
Sdílet článek | Přidat komentář