povídky

Všichni moji blízcí.

I když jsem to oddalovala jak se dalo, po pondělku přišlo úterý a já jak zpráskaný pes kráčela vstříc svým posledním procedurám.

Emoce se mnou cloumaly jako v pubertě a mě se neustále v hlavě přetáčel ten neuvěřitelný pětitýdenní film. Občas jsem při vzpomínkách převrácela oči, ale většinou jsem se smála pod imaginárním fousem a vzpomínala s láskou na vše a na všechny.

Z jodobrómové koupele mě sestřička vytahovala celou uslzenou, asi to byla nějaká obzvlášť silná koncentrace. Pak jsem ještě vrhla své stařecké tělo na lůžko a dožadovala se posledního rašelinového zábalu. Tajně jsem doufala, že na mě sestřička zapomene, ale bohužel po 20-ti minutách bylo po všem – finito – odchod.

Po obědě a malém příjemném odpočinku jsem šla hájit barvy našeho pokoje v bowlingovém turnaji. Samozřejmě nad našim hlavním vrhačem kouli neměl nikdo šanci, ten kdyby mohl shodí na první šup i 11 kuželek. To mě ty počty tolik nešly. Občas mi pravda vypadla koule z ruky a drkotavým stylem shodila omylem pár kuželek, ale přátele, co si budeme povídat, na zlato to nebylo. Nevadí, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Rozhodla jsem se, že se dnes i „mimořádně“ zúčastním také ochutnávky domácí „šlivovičky“. Poté rychle na večeři a pak ještě „mimořádněji“ zúčastnit se taneční zábavy.

Nevím, zda to bylo celkovým vysílením nebo sílou místní darkovské speciality, ale zábava utekla naprosto šíleným tempem.

Polokulhajícím tanečním krokem jsem odtančila na pokoj, voňavá sprška a hajat na kutě.

Ráno jsem se oblékla, šla do recepce podepsat fakturu pro pojišťovnu. Objednala jsem si pána na pokoj  - to je co, holky? – no ten pán mi pak pomohl s kufrem. Teda fuj, nevím na co jste myslely?

Mezitím jsem ještě navštívila místní ošetřovnu, kde mi dali propouštěcí zprávu a nekompromisně za mnou zavřeli dveře.

Na pokoji jsem balila jako divá, protože jak je Vám jasné, večer jsem to holt nestihla. Pak jsem ještě na snídaní ponechala svou procedurní taštičku jako štafetu hodné paní od vedle. Přibalila jsem ji do toho ještě 1,5 kg humoru a optimismu, tak snad bude vědět, jak ho dál roznášet a dělat lidem radost.

Ráda bych Vám řekla, co bylo na snídaní, ale snědla jsem ho s takovým nasazením, že vlastně ani netuším, co to bylo zač.

Ještě pár rozlučkových podání rukou a rychle na pokoj očekávat chlapa kufrového.

Moudrost sovy noční praví, hlavně štěstí, lásku, zdraví.

Všem hodným lidem dobré vůle, všichni jsme jednou nahoře a jednou důle.

Hlavně se pořád smějte, ať víte, že žijem, užívejte dne – carpe diem.

Na pokoji s moji nocležnici mi už hlas přeskakoval jako mutujícímu jinochovi. Milá paní se se mnou na cestu rozloučila placatkou dárkovské a myslím, že kdyby se kufříkáč ještě chvilku zdržel, že ji asi otevřeme a pokoříme. Klepání na dveře ukončilo drama loučení.

Mávala jsem paní Miladce zoufale jako dítě své matce první den ve školce.

Odvoz již byl připraven. Pravda, včerejšek byl ještě poněkud roztržitý. Dnes jsem se do toho obula jako do lyžáků. Prvně jsem se nechala otlouct v Kauflandě vozíky bojujících důchodců, poté zapnula již několikerou pračku, žehlička mě rozehřála skoro jako správná jodobrómová koupel a zítra mě čeká lékařský kolotoč.

Lázeňské zpravodaje pro tuto chvíli končí. Věřím, že Vy všichni, kteří mě znáte umíte číst tam i zpátky a občas i mezi řádky.

Bylo mi s Vám pěkně a tajně doufám, že to bylo oboustranné.

Krásné dny Vám všem.

Baf. Přeji všem krásný listopadový den.

Tak a už je to tady. Konec. Dneska poslední den a zítra mě vykopnou. Držím se své milované postýlky zuby nehty, ale asi mi to bude prd platné a zítra už tady na ní dají úplně cizí babu.  Ach jo.

V neděli jsme byli ve starých lázních. Určitě si vzpomenete, jak jsem v jednom z prvních zpravodajů psala, jak pro mě chodil tančit stoletý kmet ne nepodobný Smrtce a snažil se mě okouzlit svými kreacemi a laškovnými pohledy. Jak moc jsem se snažila ho zbavit
a už nikdy v životě nevidět. No co myslíte, že se stalo. Sotva jsme zasedli ke stolu, ještě jsem ani nesundala bundu a najednou - hups- kde se vzal tu se vzal, už mi visel na zádech a táhnul mě na parket. Taneční série byla nekonečná. Na závěr ještě spustili čardáš a ten nešťastník mě nutil učit se jeho styl. Naprosté fiasko. Byla jsem opět rudá hanbou, vzteky a nakonec jsem vypukla v hurónský smích, protože do takových situací se fakt můžu dostat jen já. Muzikanti se nade mnou slitovali a tu hrůznou sérii skončili. Celá schvácená jsem se dopotácela ke stolu a prosila všechny v naší skupině o ochranu mé osobnosti. Zbytek večera už probíhal v komorních duchu a veselé atmosféře.

V pondělí jsem zahájila své předposlední procedury a všichni se mě asi snaží dojmout k slzám, Jsou na mě ještě hodnější než já na ně. Sestry mě na rozlučku hladí a usmívají se. Třeba jsou šťastné, že už mě neuvidí. Kdo ví…

Celých pět týdnů jsem se těšila, jak navštívím místní saunu a neuvěřitelné se stalo skutkem. Prostě jsem to nestihla. Včera byl poslední termín, ale padla na mě taková únava, že sauna musela stranou. No nic, snad příště. Večer ještě proběhla schůzka naší skupinky s plánem na dnešní den.

Odpoledne bychom měli jít na bowling, pak večeře a po večeři ti co odjíždí (do této skupinky patřím bohužel i já) půjdou balit, ti co zůstávají půjdou urvat místo k posledním tanečním radovánkám. A pak rozlučka.

Kupuji poslední oplatky a nostalgicky procházím společné chodby.

Zatím se mějte krásně.

Krásný podzimní den.

Utíká mi to jako voda a pomalu každý den pláču do peřin, aby pak těch slz při loučení nebylo příliš mnoho a nezpůsobila tak lokální záplavu. Jídlo je čím dál chutnější, procedury příjemnější a lázeňáci a lázeňáčky čím dál veselejší.

Při posledním posezení u kytary nám Maďar, který tvrdohlavě tvrdil, že není Rom,  líčil svůj hrůzostrašný příběh. Stal si prý tak klidně u výtahu, když tu se k němu přitočila dáma ve věku cca 75 let. Její vnady již znejistěly zemskou přitažlivostí a houpaly se až u pupku (tak to říkal). A paní povídá: „pane, můžete jít se mnou prosím na pokoj?". Maďar se zcela u vytržení točil kolem sebe a pak se ustrašeně zeptal: „Já? Opravdu já?“

"Ano, pane" odpověděla ta statná žena. Maďar celý orosený strachem následoval dračici  na pokoj. Paní mu vesele ukázala na postýlku a řekla ... "tam.....". Jeho nohy ztěžkly, dech se zastavil a srdce málem přestalo bít strachy. Když tu paní pokračovala .... "...tam, za postel mi spadl rozpis procedur, mohl by jste mi prosím odtáhnout postel a vytáhnout ten papír?". No myslím, že ten spadlý kámen z maďarova srdce byl slyšet po celé budově. A náš hurónský  smích taky.

Včera se někteří rozhodli sportem zjistit stav vlastního zdraví i vydali jsme se na místní bowling. Jeden z nás nám to tam pěkně kazil, když neustále házel plný počet, ale my ostatní jsme házeli tak, jak nám to jednotlivě zdravotní stav dovolil. Je víkend, můj lázeňský poslední. Pomalu si přehrávám v hlavě ten neuvěřitelný měsíční příběh. Kolik lidí člověk poznal, jaké rozlišné povahy, spoustu těžkých zdravotních problémů, směska všeho nač si jen vzpomenete. Najednou, tak jak je to na konci všeho možného zvykem zapomínáte na ty protivné a nepříjemné a vybavují se Vám jen hezké věci.

Děkuji všem bez výjimky, se kterými mě osud dal dohromady.
Sestřičkám a jejich profesionálnímu přístupu, holkám z jídelen, všem pacientům a pacientkám. Děkuji, že mi dovolili nahlédnout do jejich životů, prožit s nimi nějaký čas a zase se něco od každého z nich naučit. Je zajímavé, že pokud chcete a dáte si tu práci, najdete i v tom největším škarohlídovi alespoň něco maličko pěkného. Občas i v tom největším kakabusovi vykouzlíte úsměv a těm smutným svým veselým přístupem nakreslíte každý den sluníčko. A to mě na životě moc baví. Učím se poslouchat a vnímat. Učím se pokládat otázky a ukládat si odpovědi. Určitě jsem nikomu, kdo figuroval v mých zpravodajích nechtěla nijak ublížit nebo urazit. Jen jsem se snažila lehce vtipnou formou nastínit, co vše je možné i nemožné. Děkuji všem bez výjimky za dar potkávání a setkávání. Tak a dost. Prostě bylo to tady moc príma a ráda budu vzpomínat, jak mě tady dali dohromady po všech stránkách.

Dneska odpoledne máme domluvenou první společnou procházku s paní Miladkou z pokoje, tak se asi projdeme do kavárničky na dvojku vína. Paní mi to chce mermomocí za mou péči zaplatit a tak se tady od rána hádáme. :) Já ji říkám, že nejsem úplatná a jestli mě bude zlobit, tak ji zamknu na pokoji a vycházku zarazím. Je to príma ženská.

 
Večer se chystáme na jedny z posledních tanečků, abychom zjistili, jak jsme se zdravotně zlepšili.

Mějte krásnou neděli.