NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | Lázeňský zpravodaj - Darkov

1595352842-nahled-essential-oils-1433692-1280.jpg

Všichni moji blízcí.


I když jsem to oddalovala jak se dalo, po pondělku přišlo úterý a já jak zpráskaný pes kráčela vstříc svým posledním procedurám.

Emoce se mnou cloumaly jako v pubertě a mě se neustále v hlavě přetáčel ten neuvěřitelný pětitýdenní film. Občas jsem při vzpomínkách převrácela oči, ale většinou jsem se smála pod imaginárním fousem a vzpomínala s láskou na vše a na všechny.

Z jodobrómové koupele mě sestřička vytahovala celou uslzenou, asi to byla nějaká obzvlášť silná koncentrace. Pak jsem ještě vrhla své stařecké tělo na lůžko a dožadovala se posledního rašelinového zábalu. Tajně jsem doufala, že na mě sestřička zapomene, ale bohužel po 20-ti minutách bylo po všem – finito – odchod.

Po obědě a malém příjemném odpočinku jsem šla hájit barvy našeho pokoje v bowlingovém turnaji. Samozřejmě nad našim hlavním vrhačem kouli neměl nikdo šanci, ten kdyby mohl shodí na první šup i 11 kuželek. To mě ty počty tolik nešly. Občas mi pravda vypadla koule z ruky a drkotavým stylem shodila omylem pár kuželek, ale přátele, co si budeme povídat, na zlato to nebylo. Nevadí, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Rozhodla jsem se, že se dnes i „mimořádně“ zúčastním také ochutnávky domácí „šlivovičky“. Poté rychle na večeři a pak ještě „mimořádněji“ zúčastnit se taneční zábavy.

Nevím, zda to bylo celkovým vysílením nebo sílou místní darkovské speciality, ale zábava utekla naprosto šíleným tempem.

Polokulhajícím tanečním krokem jsem odtančila na pokoj, voňavá sprška a hajat na kutě.

Ráno jsem se oblékla, šla do recepce podepsat fakturu pro pojišťovnu. Objednala jsem si pána na pokoj  - to je co, holky? – no ten pán mi pak pomohl s kufrem. Teda fuj, nevím na co jste myslely?

Mezitím jsem ještě navštívila místní ošetřovnu, kde mi dali propouštěcí zprávu a nekompromisně za mnou zavřeli dveře.

Na pokoji jsem balila jako divá, protože jak je Vám jasné, večer jsem to holt nestihla. Pak jsem ještě na snídaní ponechala svou procedurní taštičku jako štafetu hodné paní od vedle. Přibalila jsem ji do toho ještě 1,5 kg humoru a optimismu, tak snad bude vědět, jak ho dál roznášet a dělat lidem radost.


Ráda bych Vám řekla, co bylo na snídaní, ale snědla jsem ho s takovým nasazením, že vlastně ani netuším, co to bylo zač.


Ještě pár rozlučkových podání rukou a rychle na pokoj očekávat chlapa kufrového.

Moudrost sovy noční praví, hlavně štěstí, lásku, zdraví.

Všem hodným lidem dobré vůle, všichni jsme jednou nahoře a jednou důle.

Hlavně se pořád smějte, ať víte, že žijem, užívejte dne – carpe diem.

Na pokoji s moji nocležnici mi už hlas přeskakoval jako mutujícímu jinochovi. Milá paní se se mnou na cestu rozloučila placatkou dárkovské a myslím, že kdyby se kufříkáč ještě chvilku zdržel, že ji asi otevřeme a pokoříme. Klepání na dveře ukončilo drama loučení.

Mávala jsem paní Miladce zoufale jako dítě své matce první den ve školce.

Odvoz již byl připraven. Pravda, včerejšek byl ještě poněkud roztržitý. Dnes jsem se do toho obula jako do lyžáků. Prvně jsem se nechala otlouct v Kauflandě vozíky bojujících důchodců, poté zapnula již několikerou pračku, žehlička mě rozehřála skoro jako správná jodobrómová koupel a zítra mě čeká lékařský kolotoč.

Lázeňské zpravodaje pro tuto chvíli končí. Věřím, že Vy všichni, kteří mě znáte umíte číst tam i zpátky a občas i mezi řádky.

Bylo mi s Vám pěkně a tajně doufám, že to bylo oboustranné.

Krásné dny Vám všem.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595352656-nahled-foot-1885546-1280.jpg

Baf. Přeji všem krásný listopadový den.

Tak a už je to tady. Konec. Dneska poslední den a zítra mě vykopnou. Držím se své milované postýlky zuby nehty, ale asi mi to bude prd platné a zítra už tady na ní dají úplně cizí babu.  Ach jo.

V neděli jsme byli ve starých lázních. Určitě si vzpomenete, jak jsem v jednom z prvních zpravodajů psala, jak pro mě chodil tančit stoletý kmet ne nepodobný Smrtce a snažil se mě okouzlit svými kreacemi a laškovnými pohledy. Jak moc jsem se snažila ho zbavit
a už nikdy v životě nevidět. No co myslíte, že se stalo. Sotva jsme zasedli ke stolu, ještě jsem ani nesundala bundu a najednou - hups- kde se vzal tu se vzal, už mi visel na zádech a táhnul mě na parket. Taneční série byla nekonečná. Na závěr ještě spustili čardáš a ten nešťastník mě nutil učit se jeho styl. Naprosté fiasko. Byla jsem opět rudá hanbou, vzteky a nakonec jsem vypukla v hurónský smích, protože do takových situací se fakt můžu dostat jen já. Muzikanti se nade mnou slitovali a tu hrůznou sérii skončili. Celá schvácená jsem se dopotácela ke stolu a prosila všechny v naší skupině o ochranu mé osobnosti. Zbytek večera už probíhal v komorních duchu a veselé atmosféře.


V pondělí jsem zahájila své předposlední procedury a všichni se mě asi snaží dojmout k slzám, Jsou na mě ještě hodnější než já na ně. Sestry mě na rozlučku hladí a usmívají se. Třeba jsou šťastné, že už mě neuvidí. Kdo ví…

Celých pět týdnů jsem se těšila, jak navštívím místní saunu a neuvěřitelné se stalo skutkem. Prostě jsem to nestihla. Včera byl poslední termín, ale padla na mě taková únava, že sauna musela stranou. No nic, snad příště. Večer ještě proběhla schůzka naší skupinky s plánem na dnešní den.

Odpoledne bychom měli jít na bowling, pak večeře a po večeři ti co odjíždí (do této skupinky patřím bohužel i já) půjdou balit, ti co zůstávají půjdou urvat místo k posledním tanečním radovánkám. A pak rozlučka.

Kupuji poslední oplatky a nostalgicky procházím společné chodby.

Zatím se mějte krásně.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595352443-nahled-lavender-3066531-1280.jpg

Krásný podzimní den.

Utíká mi to jako voda a pomalu každý den pláču do peřin, aby pak těch slz při loučení nebylo příliš mnoho a nezpůsobila tak lokální záplavu. Jídlo je čím dál chutnější, procedury příjemnější a lázeňáci a lázeňáčky čím dál veselejší.

Při posledním posezení u kytary nám Maďar, který tvrdohlavě tvrdil, že není Rom,  líčil svůj hrůzostrašný příběh. Stal si prý tak klidně u výtahu, když tu se k němu přitočila dáma ve věku cca 75 let. Její vnady již znejistěly zemskou přitažlivostí a houpaly se až u pupku (tak to říkal). A paní povídá: „pane, můžete jít se mnou prosím na pokoj?". Maďar se zcela u vytržení točil kolem sebe a pak se ustrašeně zeptal: „Já? Opravdu já?“

"Ano, pane" odpověděla ta statná žena. Maďar celý orosený strachem následoval dračici  na pokoj. Paní mu vesele ukázala na postýlku a řekla ... "tam.....". Jeho nohy ztěžkly, dech se zastavil a srdce málem přestalo bít strachy. Když tu paní pokračovala .... "...tam, za postel mi spadl rozpis procedur, mohl by jste mi prosím odtáhnout postel a vytáhnout ten papír?". No myslím, že ten spadlý kámen z maďarova srdce byl slyšet po celé budově. A náš hurónský  smích taky.

Včera se někteří rozhodli sportem zjistit stav vlastního zdraví i vydali jsme se na místní bowling. Jeden z nás nám to tam pěkně kazil, když neustále házel plný počet, ale my ostatní jsme házeli tak, jak nám to jednotlivě zdravotní stav dovolil. Je víkend, můj lázeňský poslední. Pomalu si přehrávám v hlavě ten neuvěřitelný měsíční příběh. Kolik lidí člověk poznal, jaké rozlišné povahy, spoustu těžkých zdravotních problémů, směska všeho nač si jen vzpomenete. Najednou, tak jak je to na konci všeho možného zvykem zapomínáte na ty protivné a nepříjemné a vybavují se Vám jen hezké věci.

Děkuji všem bez výjimky, se kterými mě osud dal dohromady.
Sestřičkám a jejich profesionálnímu přístupu, holkám z jídelen, všem pacientům a pacientkám. Děkuji, že mi dovolili nahlédnout do jejich životů, prožit s nimi nějaký čas a zase se něco od každého z nich naučit. Je zajímavé, že pokud chcete a dáte si tu práci, najdete i v tom největším škarohlídovi alespoň něco maličko pěkného. Občas i v tom největším kakabusovi vykouzlíte úsměv a těm smutným svým veselým přístupem nakreslíte každý den sluníčko. A to mě na životě moc baví. Učím se poslouchat a vnímat. Učím se pokládat otázky a ukládat si odpovědi. Určitě jsem nikomu, kdo figuroval v mých zpravodajích nechtěla nijak ublížit nebo urazit. Jen jsem se snažila lehce vtipnou formou nastínit, co vše je možné i nemožné. Děkuji všem bez výjimky za dar potkávání a setkávání. Tak a dost. Prostě bylo to tady moc príma a ráda budu vzpomínat, jak mě tady dali dohromady po všech stránkách.

Dneska odpoledne máme domluvenou první společnou procházku s paní Miladkou z pokoje, tak se asi projdeme do kavárničky na dvojku vína. Paní mi to chce mermomocí za mou péči zaplatit a tak se tady od rána hádáme. :) Já ji říkám, že nejsem úplatná a jestli mě bude zlobit, tak ji zamknu na pokoji a vycházku zarazím. Je to príma ženská.

 
Večer se chystáme na jedny z posledních tanečků, abychom zjistili, jak jsme se zdravotně zlepšili.

Mějte krásnou neděli.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595351773-nahled-body-913908-1280.jpg

Zdravím všechny své příznivce.

Tak jsem strávila volný čas příjemně s návštěvami svých známých a kamarádek. Ty byly trochu mimo z okolního prostředí a zástupců seniorů všude kolem dokola.

V sobotu jsme s mladou Ivetkou šli po večeři do kavárny i s našimi novými jedlíky - paní Maruškou a panem Tondou. Vzali jsme si stůl o čtyřech židlích a mysleli, že už nám nic špatného nehrozí. Kde se vzal, tu se vzal vyskočil jako čert z krabičky – Kobylák.

Dotáhl si svou židli odjinud a tlačil se mezi nás tak dlouho až slavil úspěch a s úsměvem od ucha k uchu se nás ptal, jak se máme.

Pak nám vyprávěl zapeklitou historku o tom, že mu volal kamarád s tím, že viděl v jeho rodné vísce jezdit jeho auto. To milého Kobyláka vystrašilo a zadal přísný úkol svému vzdálenému příbuznému, ať nenadálou situaci vyřeší. A opravdu. Kobylákovo auto prý bylo zaparkováno jinak než původně. V podezření je sousedovic holomek a Kobylák celý smutný nechápal, jak toto mohl dopustit jeho psí kamarád Bobík.

Bobík prostě nezvládl svou hlídací funkci a čeká ho peprnatý pohovor s páníčkem, který se již díkybohu na svatého Martina vrací do své domoviny sjednat pořádek.

Pak se Kobylák odporoučel na pokoj pro peníze, které zapomněl a když se vrátil zpátky, pro změnu zapomněl, že už nám to všechno barvitě vylíčil a začal nám tento příběh vyprávět znovu. Holt, opakování matka moudrosti.

A přišla neděle. S ní bonusový závěr týdne - kavárenské tanečky. Paní Maruška jakožto nováček se tohoto prapodivného seskupení chtěla zúčastnit a tak jsme se s Ivetkou obětovaly a dělaly ji společnost a průvodce v jednom. Světe div se, chytly jsme místo de luxe přímo u parketu, ba co víc, přímo u muziky.

Vše probíhalo v klidu a pohodě, my dámy různorodého věku jsme si decentně ucucávaly  ze svých předražených nápojů a dívaly se na ten mumraj kolem. Objevil se tam pár seniorů, kteří zcela jistě byli úspěšnými absolventy kurzu tance pro starší a pokročilé a omračovali přítomné svými tanečními kreacemi.

A náhle to přišlo. Stůl vedle byl obsazen cca 50-tiletou mládeži a co se nestalo. Všimli si mě. Prvně pro mě dorazil jejich fešný Fousek a vzal mě k tanci. Šeptal mi do ucha, že tam přece nemůžu být se seniorkami a musím se co nejrychleji a nejnápadněji přemístit k jejich stolu.
Jejich stůl tvořili místní lázeňští veteráni, kteří tady jezdí už několik let opakovaně a znají se všichni se všemi. Parta jako hrom. Cudně jsem prohlásila, že bych jim nerada narušila jejich integritu, ale byla jsem odbytá, že to se nedá nic dělat, vnutit se musím. Asi jsem vypadala, že budu i já lázeňskou pomoc potřebovat každoročně a potřebovali doplnit klan mocných.
Sotva začala další série, stalo se něco nečekaného. Jistě si všichni pamatujete kultovní film Hříšný tanec. Já se najednou stála hlavní hrdinkou.

Kudrnáč od vedle - skoro Patrik Swayzi skočil prudce přede mě a se slovy

"bejby nebude sedět v koutě" mě vtáhl do vířivého tance.


Strašně jsem se bála, že po mě bude požadovat i ten ladný skok vzduchem z pódia, ale asi vhodně vyhodnotil, že tuto kreaci ještě bude nutno opatrně nacvičit.

Co Vám budu říkat, už patřím mezi ně. Mám tolik nových kamarádů a kamarádek, že pomalu nestíhám procedury, ale je to velmi pestré a příjemné. Už tady jako starý lázeňák chodím po chodbách a nestačím zdravit - ahoj Franto, nazdar Mirku, čau Maruško, jak se daří Stando?, kdy odjíždíš, Reni…? …

Úterní tanečky byly zatím ze všech nejlepší, seděly jsme s Ivetkou ve VIP boxu a dokonce ani Kobylák neměl k nám přístup. Nakonec se přece jen odvážil a přišel se rozloučit, ve středu odjížděl. Udělal u stolu neuvěřitelné purkle, v nanosekundě nám ještě rychle převyprávěl, jak tančil s ženou se sousední vísky, že se mu doma ztratila bankovní karta, navíc že musí pořád pít mléko a na závěr něco zablekotal o Bobíkovi. Když už těch slátanin bylo tolik, že se v tom sám ztratil, řekl že nás rád poznal a celý zpitý dojetím se odporoučel pryč.

Středa - loučení s naším zlatíčkem Ivetkou. Tak jsme si holky pěkně poplákaly a každá si šla po svých. Ivetka domů, já se dobrečet na záchod.

Dneska je čtvrtek, obíhávám místní procedury a dokonce místního kadeřníka. Když péče  o tělo, tak se vším všudy. Utíkám se nasytit a těším se na každou minutu strávenou v tomto malebném prostředí plného spokojených a veselých lidiček.

Mějte se krásně.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1595351534-nahled-massage-therapy-1731456-1280.jpg

Baf - a už jsem zase mezi Vámi.

Klidně se můžete přestat stydět a přiznejte, že jsem Vám chyběla. Vy mi samozřejmě taky. Nelze se s Vámi podělit o všechny zážitky, protože některé jsem ještě nestačila zpracovat ani já sama, ale snad některé budou publikovatelné.

Náš život ve dvojici s plzeňskou rodačkou se pomalu chýlil ke konečné fázi a dostával se do stálé větších obrátek. Babča kolem sebe kopala jako divá a její příběhy ze života jí a jejich kamarádek a sousedů nabývaly nezvykle bajkářských rozměrů. Jeden z večerů mi zcela vážně vykládala příběh své kamarádky, která prodělala gynekologickou operaci a pozbyla při ní všechny možné i nemožné pánevní orgány. Její manžel s ní přestal intimně žít a tak tato ubohá žena měla lékařem předepsané rehabilitace. Při těch se tyto jí podobné ženy učily sebe uspokojovat a navíc dostaly od zdravotní pojišťovny vibrátor. Je Vám jasné, že jsem se zahrabávala do polštáře čím dál víc a nevěřila vlastním uším.

Poslední noc se babča rozhodla zpestřit mi krásu nočního běsnění na maximum a tak vyváděla jako divá. Její chrápání chtělo  dosáhnout co nejvíce decibelů.  Od půl páté již byla vzhůru a protože nechtěla pochopit, že já ne, tak nenápadně kopala svými bosými nohama do zdi, pak vzteky shodila na zem své léky, šustila všemi 30-ti igelitovými pytlíky najednou a neúnavně rozsvěcovala a zhasínala světlo. Poté se co nejhlasitěji rozhodla obléknout, párkrát sebou bouchla do skříně a když viděla, že pořád nereaguji, opustila náš pokoj.

Jupíííí, výhra byla sladká. Hned po jejím odchodu jsem čile vyskočila, aniž bych poznala, že jsem spala pouze necelé dvě hodiny. Pustila jsem si místní rozhlas po drátě a tančila radostně po pokoji.

V pondělí ráno (odjezdový den) se se mnou dojatě loučila, věnovala mi neznámý a již dávno prošlý prášek na praní a lžíci na boty, kdo ví odkud a od koho. Přála si, abych si na ní při každém obutí vzpomněla. Slíbila jsem jí, že to bude mnohem častěji a že určitě na ní nezapomenu.

Na snídani ke mě přiběhla s neuvěřitelnou historkou, že po ní požadují další tisícovku za to, že měla na pokoji sprchu. Ona jim ale výhružně dala co proto, že nám nešlo na pokoji otevírat okno. A tak se slitovali a úhradu přestali požadovat. Spíš si myslím, že chtěla, abych ji dala imaginární půlku. A možná i celou částku, protože já se sprchovala několikrát za den a babče to za tři týdny nevyšlo ani jednou.

S hrůzou jsem očekávala novou spolunocležnici. Prvně dorazil kufr a vysoké berle, paní nikde. Asi za tři hodiny přišla šarmantní šedesátnice s veselým humorem. Je pouze týden  po operaci, takže je něco mezi nemocničním pacientem, rehabilitačním pacientem a lázeňským hostem.

Je příjemná a milá. Již čtvrtou noc jsem celou spala, na pokoji opravdu svítíme a hraje nám i televize. Tolik komfortu jsem si už dlouho neužila. Jediný problém je naše velmi malá toaleta, takže když se tam paní poprvé dostala s berlemi, nebylo možné vytáhnout ji nazpátek. Pro větší bezpečí jsme se dohodly, že dveře raději vůbec nebudeme zavírat. V noci dokonce máme rozsvíceno v chodbičce, takže odpadá nebezpečí pádu našich těl o skříně či podlahu.

Čtvrtek byl ve znamení smutného loučení s holkami od jídelního stolu – holky nám udělaly pápá a ujely se smutně koukat do prázdných hrnců domů. S mladinkou dvacetiletou Ivetkou jsme osiřely. Ne nadlouho. Máme  novou starší paní Marušku a pána Toníčka. Jsou to starší, slušní lidé.

Ploužím se tady sama po rozlehlých chodbách a vlastně už ani nemám chuť se s někým seznamovat a sdílet jeho životy. Je mi to ale houby platné, protože tady asi působím jako magnet - vypadám jako mobilní zpovědnice a k mé osamělé osobě si neustále někdo přisedá. Marně se maskuji novinami či knihou a předstírám, že doháním povinnou školní četbu. Nedají mi pokoj. Snaha si povídat je silná.

Paní Miladka - to je ta nová bojovnice na pokoji - mě občas zásobuje vtipnými slogany typu "na každého jednou v životě čert vypne řiť" a nebo že každá choroba se dá vyléčit třídenním tahem - první den se pije a další dva léčí. Je to ženská veselá, takže věřím tomu, že ještě pár dnů a bude tady pobíhat jako srnec a ještě nějakou legraci spolu zažijeme.

Procedury jsou tady bezvadné, i když já se trochu trápím ve vanách. Za prvé je mi tam teplo.  Za druhé nesnáším varhánky na rukou, takže neustále sedím s rukama vzhůru a vypadám, jako by na mě někdo mířil pistoli. Po dalších pěti minutách usínám a mé stařecké tělo ujíždí ke dnu. Pak se obracím na bok a ruce mi bezvládně visí z vany, což již několikrát vylekalo nebohou sestřičku. A když se po dvaceti minutách konečně uvelebím, přijde personál   a vytahují mě ven. Pak mě zabalí do deky (asi vědí, že se neumím utírat) a nechají mě odpočívat. Prý deset minut. No jo, ale to já se teprve dostávám do limbu a když konečně začnu sladce chrápat, tak mě zase jemně postrkují o proceduru dál. Je to náročné.

Blíží se doma obědu, tak to si nemohu nechat ujít. Krásný den Váš vyspalý lázeňáček.

PS: dostala jsem poštu - bábi z Plzně mi posílá srdečný pozdrav i s podpisem jejího přítele fešného pana Standy. Uááá, tak to je bomba.

Mějte se báječně.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595351377-nahled-essential-oils-3084952-1280.jpg

Vítejte.

V pondělí jsem byla požádána místním švihákem, zda bych mu neudělala pár fotek před jeho odjezdem v místním parku.

Vžila jsem se do role Sáry Saudkové a fotila jako divá. Chlap na lavičce, chlap u stromu, chlap na cestě, chlap kde se podíváš. Přišlo mi to sice trošku úchylné, že si dělá takové hezké osobní fotoalbum, ale odměna mě neminula a byla jsem pozvána na dvojku vína. V úterý fotomodel odfrčel na Hanácko a mám po přivýdělku.

Pondělí ještě pokračovalo již tradičními zpěvy u kytary. Blížily jsme se tiše, ať nerušíme kulturu, když tu od stolu vyběhl Kobylák a řval na celé kolo jako pominutý, ať si jdeme sednout k němu. Naprosto příšerný trapas, všichni se na nás dívali jako na úchyly. Usedly jsme asi 6 metrů od Kobyláka, ten do nás naléval nějaké své čučo a sám si přiťukával mlékem.

Nakonec jsme se přidružily k jiné skupině a vesele se bavily. Bábi po mém návratu už řezala dřevo. Hopsla jsem do postýlky a spala jako zabitá až do 1/2 čtvrté. Jak jistě všichni víte, následovalo křupavé tucové pochutnáníčko a záchodová procedura. O půl páté to vylepšila ještě tím, že začala na malé lampičce provozovat světelnou show ... vypínala, zapínala, vypínala, zapínala.... to byl trest za to, že jsem přišla tak pozdě.
Nemělo cenu předstírat spánek. V pět už tady na celé kolo ryčelo rádio a babrle byla ve svém živlu.

Už jen pět dnů a nocí a bába jede na západ. Nejraději bych ji přibalila na cestu i Kobyláka, ale to se mi asi nepovede.

Včera večer jsme byly na přednášce cestovatele a fotografa Jirky Kolbaby. Bábi ihned zorganizovala zasedací pořádek a s výmluvou, že já nevidím (já tam v té době vůbec nebyla) přesadila všechny v řadě před námi. Na konci přednášky rozdával Kolbaba vtipnou formou otázek a hádajících odpovědí své knihy a kalendáře. Babča hádala jako divá, ale když kalendář vyhrál někdo jiný, trucovala na pokoji jako pětileté dítě. Ona chce kalendář a basta.

Dnes jsme ji utekly do starých lázní. Má nejapné poznámky o tom, že já mám svou partu a ona ne. Tvářím se, že jsem hluchá a milé se na ní usmívám. Bohužel, už se začala zajímat i o techniku a dnes mi koukala přes rameno i na internet, cože je to za zázrak. Už ani lázeňské zpravodaje nemůžu psát v klidu, ale inkognito, když je někde mimo pokoj. Proto ten dnešní skluz.

K večeru chtěla pomoct zabalit své retro kufry jako balík na poštu. Ó jak ráda jsem je balila a lepila pásky a provázky, až mi srdce radostně plesalo. Teď už utíkala na večeři a já musím taky.

Mějte se krásně.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595351104-nahled-harmony-1229893-1280.jpg

Ahoj, ahoj, ahoj ..... tak už jsem zase mezi Vámi.


Sobota byla krásná, sluníčková, tak jsem hned po ranní proceduře utekla své babce tajně  z pokoje a šla se projít. Vyčistila jsem si hlavu od šílených keců a nadýchala čerstvého lázeňského vzduchu.

 

Sobota a neděle utekly skoro jako voda a už tady byl opět hřeb nedělního večera - taneční chvíle.


Myslela jsem, že už jsem dost otrlá a nemůže mě nic překvapit, ale co se dělo tentokrát před ještě zavřeným tanečním sálem začalo hraničit s invazí uprchlíků. Všichni hůlkoví senioři se začali postrkovat, nadávat si, kopat a plivat, a to vše jen z jednoho důvodu - zachránit pár míst k sezení u tanečního parketu.

 

V mezičase jsme zjistily, že pacienti udělali škatule škatule hejbejte se. Náš známý Pionýr již asi odjel nenávratně do své domoviny, další tanečnice z Lučnice byla odtažena násilím. To Vám byla ženská, kterou jsem odhadovala na cca 60 let, ale jak jsem se později dozvěděla bylo ji 71. Byla docela hezká, štíhlá postava, elegantní oblečení, vlasy černé, ruce i nohy bez jakýchkoliv holí. No a tato štramanda, která nastoupila asi tři dny po mně,  si tady tak náramně užívala, že denně byla jako motýl. Motýl bohužel spadl a v opojení si rozbil hlavu. Musel být tedy dovlečen na ošetřovnu a tam ji vyčistili nejen ránu, ale i peněženku. Okamžitě ji byl zrušen lázeňský pobyt, vyměřena pokuta ve výši 25 tisíc Kč a tanečnice mohla odtančit v kvapíkovém rytmu na adresu svého trvalého pobytu. Plakala jako želva a bála se svého domácího pantáty, s jak otevřenou náručí ji přivítá. No holt to měla takový malý lázeňský rychlokurs.


A tak místo těchto nezapomenutelných postaviček se objevily další a další naprosto unikátní postavičky. Co osoba, to naprostý originál.

 

Obávám se, že jsem díky jodobromovým koupelím zestárla alespoň na 75 let. Jinak si neumím vysvětlit zájem o mou osobu chlapců nejen 70-ti, ale i 80 - 90-ti letých. Začala jsem mít obavu, že pro mě dorazí i smrťák s kosou, jeden se mu totiž nápadně podobal. Skotačil kolem mně jako malé dítě kolem svého prvního jízdního kola a vypadalo to, že se mi snaží hopsnout na záda. Nevím, zda bych dědulu byla schopna odtáhnout vzhledem ke svým bederním bolestem, tak jsem se raději rychle vymluvila na náhlou bolest svého nemocného kotníku a odkráčela si zmučeně sednout.

 

Zbytek zábavy jsem při plouživých tónech strávila vždy na místní toaletě a teprve při tónech italské divočiny se bezpečně vracela na své místo u stolu.

 
Když pro naší 21letou holčinu dorazil sedmdesátiletý  děda a požádal ji o tanec, zeptala se tato dívka s udivujícím pohledem nevinně „a s kým?“..

 

Muži ztrácejí soudnost, starší ženy nás úspěšně nenávidí čím dál víc a já se musím dopátrat, co jim všem dávají ráno a večer do čaje. Ať je to co je to, vypadá to, že je to pěkně silný dryák.

 

Jediným pozitivem včerejšího večera bylo, že náš stůl byl obsazený k prasknutí, takže když suverénně dorazil Kobylák, mohly jsme mu s úsměvem říct, že už je obsazeno. Nasadil výraz koně převalského a opustil místní stáj. Asi se šel urazit do svého pokoje, popíjet své mléko a léčit si své neduhy s vyprazdňováním.

 

Kapela dobrnkala poslední tóny a my se ploužily na pokoj. Mě už tady čekala bábrle, která se místního tanečního šílenství zúčastnila spolu se svou kamarádkou, která za ní přijela.
Tak, jak jsem dancing akci pojmenovala jako volné pokračování filmu Tanec s vlky, netušila jsem, že mě čeká i další pokračování thrilleru Noci s nepřítelem.

Neustálé si opakuji páté přikázání "Nezabiješ", ale upřímně nejsem si jistá, zda mi je to k něčemu platné.

Babča do půl dvanácté vesele žvatlala, když zjistila, že nereaguji, rozhodla se pro pozdní večeři. Sedla na postel, rozbalila svoje už asi sté balení sušenek Tuc a zvesela křupala, srkala vodu, šoupala nohami a vrávorala na záchod a zpátky do půl jedné. Pak zalehla a upadla do kómatu. Chrápala jako dřevorubec Nonstop.

Snad kolem jedné se podařilo usnout i mě. Ve tři hodiny následoval další záchod, a tak jsem skoro do pěti počítala ovečky, ale že jich bylo - stádo jako bejk. Když jsem se v pět propadala totálně znavená do dalšího pokusu o spánek, bábina noc jasně naznačovala konec. Když zjistila, že nijak nereaguji, směle si rozsvítila lampičku, zívala a zívala jako by zpívala, stlala postel, srdnatě se oblékala, bouchala všemi třemi dveřmi, které máme k dispozici, opětovně chroupala ty zpropadené Tuc, tuc, tuc, tuc a já jen čekala, kdy se mi vrhne na postel a zapne nade mnou místní rozhlas po drátě.

Tvářila jsem se, že jsem naprosto v hlubokém spánku, zlostí dýchala jako lokomotiva a bořila svou bolavou hlavu a štípavé oči marně do dvou polštářů. V šest jsem vzteklá jako čert vyletěla z postele. To měla bábi radost, že "Hanička už nespinká". Uááááá, bála jsem se, že ji pokoušu i se svým čtvrt stoletím starým zubním můstkem.

Považte, i na proceduru se ke mě zvesela přidala a vypadalo to, že naše pouto již nic nerozpojí.

V sedm jsem totálně vyčerpaná s očima červenými jako angorák a povadlou fasádou seděla v příjmové kanceláři, a dožadovala se, koho dostanu příští týden. Snažila jsem se paní vysvětlit, že moje empatie má ještě životnost posledních sedm dní do odjezdu bábrle a dalšího seniora již moje těžce nalomená psychika nezvládne.

 

Prý dostanu paní 41. Snad ta dobrá příjmová žena myslela věk a nikoliv ročník!!! Ale stejně  bych si polepšila, tady toto neuvěřitelné stvoření je ročník 1935.

No nic, moji milí. Rašelina čeká. Mizím dát si chrupec.

Krásný den všem.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595350239-nahled-massage-599532-1280.jpg

 

Už nikdy, nikdy, nikdy dvoulůžkáč.


Všichni moji blízcí - vezměte si tuto radu k srdci a kdyby se Vám někdy poštěstilo navštívit jako pacient lázně, opravdu nelitujte peněz ani nevýhodných půjček a vezměte si jednolůžkový pokoj. Dnešní noc byla naprosto hororová

Vrátím se ještě k včerejšímu odpoledni. S Líbou a ještě jednou, trošku cáklou tetinou z jižní Moravy jsme navštívily místní vietnamské butiky. Tetina (tak si na Moravě říkají) tady nakoupila tolik nesmyslů, že jí chybí zavazadlo a tak si šla koupit další kufr. Zajímavostí je, že tato prostá žena jela do lázní původně s rukama – plastika na jedné ruce, tenisový loket na druhé. Nicméně, 14 dnů před nástupem spadla tak šikovně, že si poranila koleno a frajeří tady s francouzskými holemi. Vzhledem ke svým vlastním zkušenostem, že v tomto případě opravdu ruce hojně potřebuje, tak moc nechápu, jak se vlastně léčí.

Když jsme se navracely z nákupu zpátky do ústavu, venku už stála bábi s tralaláčkem na hlavě a čekala na svou nóbl kamarádku. Říkala sice, že je unavená ale holt kamarádka byla ochotná přijet, tak se babi hecla.

My nákupčí jsme zatím dorazily na pokoj a v klidu očekávaly večeři. Klavírní melodie jsme samozřejmě nestihly, ale myslím, že jsme o moc nepřišly.

Večer, při cestě z večeře, jsme viděly na chodbě Kobyláka, jak stojí u výtahu a nedočkavě nás vyhlíží. Jakmile jsme ho shlédly, otočily jsme  se jako jeden muž na podpatku (já teda na klínku) čelem vzad a prchaly pryč. Asi mu to došlo, protože pak jsme ho už neviděly.


Přišla jsem na pokoj netušíc, co mě čeká. Myslím, že lidé by měli do lázní jezdit do určitého věku. Nejsou schopni si připustit, že je to pro ně již fyzicky náročné. Celé dopoledne běhat tam a zpátky na procedury, které jsou pro ně naprosto vysilující. No, a když pak ještě někteří nevyužívají odpoledne ke klidu na lůžku a k odpočinku, tak pak je to šílené.

Bábi se slovy, že jí bolí oči vypnula televizi. Mluvila do 21.50. Pak usnula. Bere si vždycky prášek na spaní. Probudil mě šramot okolo 23 hodiny. Babrle seděla celá zfetovaná na posteli (asi z té tablety na spaní), tlačila do hlavy nějaké keksy, zapíjela je hrníčkem, ve kterém neměla žádnou vodu. Asi chytla nějaké arabské manýry, protože vše odhazovala na zem a bezvládně se kymácela na posteli. Do toho občas něco nesmyslně zamumlala. Tlačila do sebe nějaké další tablety a chystala se vypít oční kapky. Já na to koukala jako blázen. Nakonec  jsem rázně zakročila.

Totálně motající bábi jsem odvedla na záchod, připravila ji postel, dala ji napít, vzala ji  z dosahu všechny léky, uklidila bordel na podlaze, dovedla ji zpátky ze záchodu, sundala boty, uložila do postele, přikryla, zhasla, ulehla.

Do minuty se od 23.30 ozývalo šílené chrápání. Ještě  v 01,30 jsem vesele čuměla do stropu.


V pět ráno spící krasavice už šmátrala, byla teda méně oblouzněná než v noci, ale  na samotnou chůzi to nevypadalo. Stěžovala si, jak celou noc nespala. Takže jsem ji opět posadila na záchod, kde si zodpovědně počurala noční košili. Říkala, jak je to pro ní náročné, ale domluva, že by měla vypustit kamarádku a odpoledne odpočívat zjevně nezabírala. Ani doporučení, ať ji lékař změní procedury a třeba vynechá bazén. Ne, to ne, protože si to zaplatila, tak to musí všechno absolvovat, i kdyby měla vypustit duši. To už si neumím představit příští týden, kdy už se bude pomalu balit a chystat na dálný západ.

Nyní již nespící babička hodinu v klidu spinká a já jak vidíte v neklidu píšu brzký ranní zpravodaj.


Teď mi zazvonil budík, já si totiž naivně myslela, že ho tady budu potřebovat. Jsem skoro čilá jako rybička a jdu se dát do gala na další proceduru.

Jednolůžkové pokoje  jsou obsazené. Myslela jsem si, že bych si po jejím odjezdu doplatila neobsazené lůžko, ale stojí to 480,- Kč na den, což se nelíbí mé šetřivé povaze.

Chystám se na výzvědy, kdo má na starosti rozdělování pokojů a uplatit kompetentního pracovníka, ať mi do další části pobytu dají někoho   n o r m á l n í h o .

Babrle odjíždí 2.11. a já už se nemůžu dočkat. Co bude dál a kdo obsadí její postýlku raději nechci domyslet. To mám za to, že jsem nechtěla platit za jednolůžkový pokoj. Jak praví přísloví „vysr…ný platí dvakrát“.

Krásný den všem. Mě bolí hlava jako střep, zobnu brufík a vyrážím do terénu.

Váš nevyspalec.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
Další stránky: 12