NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1621965400-nahled-luck-3650060-1280.jpg

Budíček zazvonil v šest. Povinnosti volají. Dávám se do kupy. V praxi to znamená prostudovat spícími očima rozpis procedur a vydat se na první z nich.

 

Slatinný zábal. Nemohla jsem se dočkat, jak se krásně vyhřeji. Svlékám se do císařových nových šatů a chystám se ulehat do slatiny. Představuji si, jak se rochním a nádherně vyhřívám po celém těle. Blaženě zavírám oči.

 

Přeruší mě hlas sestřičky: „Chcete chladič srdce?“

 

Chladič srdce? Bože, co je to? Chladit srdce v lázních, je to dobrý nápad? Snad nějaký typ psychoterapie? Něco proti depresím, úzkostí, panické atace? Tak rychle mi po ránu mozek už dlouho nefungoval.

 

„Nevím“ odpovím po pravdě.

„Když nevíte, tak ho dostanete“ odpoví sestra a bez dalšího upozornění mi „něco“ přiloží na mou obnaženou hruď.

Doteď nevím, co to bylo. Ale už naprosto přesně vím, jak se cítí zteplalá whisky, když se do ní hodí kostka ledu.

 

„Uáááá“ stačila jsem zaúpět těsně před tím, než se za sestřičkou zavřely dveře z druhé strany. Respirátor spolehlivě utlumil můj hlas i můj smích. Než uplynula čtvrthodinka se má přehřáta záda promíchaly se zmrzlým hrudníkem a cítila jsem se slastně.

 

Po bahenním rochnění jsem se šla nakrmit a uložit. Podle tukových polštářků se pomalu začínám měnit ve veselé zvíře, které prý občas i štěstí přinese.

 

Neuvěřitelné, co vše jsem dnes dostala do těla. Od plynu v injekcích, přes elektriku v ultrazvuku po kvalitní zmasírování na masérském stole. Postel na pokoji se na mě hříšně usmívala a zvala mě do své náruče. Usnula jsem mnohem rychleji, než jsem stačila vyslovit své protestní „ne“.

 

Předvečerní procházkou v parcích míjím smutné lavičky bez milenců, prázdné zahrádky bez štamgastů a pusté bary bez rozevlátých tanečníků. Největší šanci na oživení mají lavičky. Stačí navýšit venkovní teplotu a lýtka se budou zapalovat samy. O tom není pochyb.

 

Zatím mi nezbývá nic jiného než tiše závidět již zapáleným kuřákům. Nejenže se mohou v chladném počasí zahřívat od plamínku své cigarety, ale zároveň se mohou i seznámit s dalšími lázeňskými hosty.

 

Stačí jen vyměnit gentlemanské „smím prosit“ na „dáme cígo“.

Inovaci nezastavíš.

 

1621877715-nahled-czech-republic-2268820-1280-1-.jpg

Zdravím Vás, všechny – lásky moje.

 

Myslím, že jsem si uměla vybrat. Sedím na padesát jedničce. Tedy není to žádný chlap, jak by jste snad očekávali. Je to sedadlo. Padesát jednička je fajn a jedu ve směru jízdy, což je ještě lepší. Jsem dojatá. Přemýšlím, čím to může být, než mi dojde, že je to jeden ze symptomů menopauzy.

 

Jedu vstříc novým zítřkům, teplému počasí, skvělým procedurám a neuvěřitelným zážitkům. Jasně, že netuším, jakým. Ale je mi jasné, že budou, neboť nevidím jediný důvod, aby se mi vyhnuly.

 

V Pardubicích přistupuje skupina důchodců. Vysvětluji mi, že jediná diagnóza, se kterou se léčí je stáří a že v dešti nechodí ven, neboť jim kapky pleskají na přibývající pleš. Decentně se ptají svých právoplatných žen, kdy tedy mají mít hlad a na co mají chuť. Marná sláva, ženy vždy vědí vše. Smějeme se až do cílové stanice.

 

V Praze nastupuje můj soused na protějším sedadle. Zřejmě jasná padesátka. Má kufr mnohem větší než já, což jsem vůbec netušila, že je to technicky možné. Odhaduji ho na minimálně tři společenské obleky. Snažím se mu vysvětlit, že s lázeňskými tanečky je v této době utrum. Uklidňuje mě, že jede tančit do Německa. Prý je tam tolik práce, že bude v jednom kole. V Chebu se s pracantem loučíme.

 

Já zaklekávám na zem a vytahuji svůj lodní kufr. Nechápu, jak může být deset párů bot, osmero šatů, dvacet triček, patery kalhoty, tři kabelky a šest sukní tak neskutečně těžkých. No jasně, mám tam ještě notebook, tím to bude. Pak se natahuji pro menší kabelu nad mou hlavou. Taky kde jinde bych dala svůj malý kosmetický balíček a tablety na tlak? Důchodci ke mně obdivně vzhlížejí a ptají se, zda mám domluvenou na nádraží stěhovací firmu.

 

Přede mnou náhle stojí muž.

„Pokud Vám nevadí, že jsem Ukrajinec, rád Vám s kufrem pomůžu“ říká.

No copak jsem nějaký rasista?

Kufr je venku i s chlapem, já decentně s kabelou vystupuji hned v závěsu. Před nádraží se dostávám zkratkou kolem nádražní budovy, neboť vím, jak důležité je chytit si svého taxíka.

 

Ani se nestačím rozhlédnout a už stojím na recepci hotelu. Předložím negativní test a pozitivně dostávám klíč od pokoje. Jsem opět tam, kde patřím.

 

V lázních.

1619802829-nahled-old-age-360714-1280.jpg

 

Ahoj bábinko.

 

Chtěla jsem ti napsat mail, ale nikde jsem nenašla Tvou mailovou adresu. Dokonce ani Google si nevěděl rady. Možná by stačilo babi@nebe.cz, ale nechtěla jsem riskovat, že by si můj dopis adresovaný Tobě přečetl někdo jiný.

Vždyť právě Ty jsi mě učila, že cizí dopisy se neotevírají a nečtou.

 

Dneska je venku pěkná zima, lidí jsou z toho celí nesví. Určitě by ses divila:

„Tohle, že je nějaká zima?“

„To my jsme měli sněhu až po pás a teploty pod mínus dvacet byly úplně normální. A jaké byly rampouchy.“

Jo, rampouchy. To si myslím, bábi, že už dnešní dětí ani nevědí, co to znamená.

 

Pamatuješ, jak jsme si každý den, když jsem přišla ze školy nebo později z práce, povídaly o všem? Tak to už dneska taky není. Všichni koukají do telefonu nebo do počítače.

Ne do sluchátka. Dnes jsou telefony jiné. Je to taková malá krabička, vůbec to nemá kabely, strčíš si to do kapsy a můžeš volat nebo psát kdykoliv komukoliv na celém světě.

Vážně, do telefonu už se může psát. Dokonce s ním můžeš i platit. Můžeš s ním fotit. Můžeš na něm hrát hry. Poslouchat hudbu a spoustu jiných věcí.

Ne, babičko, vážně si z Tebe nedělám srandu.

A počítač? Jak jen Ti to mám vysvětlit? Dnes mají skoro všichni notebook. Otevřeš ho jako velkou bonboniéru. Na místo bonbonů jsou tam písmena na klávesnici a na místo horního víčka je tam taková legrační malá televize. Je v ní moc chytrých věcí, ale někdy ještě více hloupostí. Můžeš tak číst, poslouchat, sledovat.

Proč lidí čtou hloupostí?

To nevím. Možná proto, že jim chybí moudrost jejich předků.

 

Musím Ti říct, co se u mě všechno změnilo, od té doby, co jsi odešla.

 

Asi Tě trošku zklamu, protože s Petrem jsme se rozvedli. Já vím, že jsi ho měla moc ráda, ale neboj, už je to za mnou a všechno jsem to v pohodě zvládla. A pamatuješ na malého rozumbradu Patrika? Ano, ten, co měl ty malé kulaté brýle. Takový klučík roztomilý, desetiletý. Tak ten by teď za Tebou sám přijel autem. Nediv se, už je to velký chlap a na místo kulatých brýlí má na ruce kulatý prstýnek.

 

„No to snad ani není možné“ slyším, jak se směješ.

Je to pravda, pravdoucí. Zatím nemají miminko, ale mají báječného psa.

Ne babi, to není ten malý chlupatý veselý Rexík. Ten už je kousíček od Tebe. V nebi pro pejsky. Určitě jsi ho někde na obláčku zahlédla. Ale Patrik má taky skvělého psíka, je s ním legrace, určitě by se Ti líbil. A hlavně má bezvadnou manželku. Ta by se Ti líbila ještě více než ten pejsek.

 

To je co, jak ten život utíká? Když Ti bylo asi osmdesát a mě kolem dvaceti, říkala jsi:

Ten život Ti, holka, uteče mezi prsty, ani nebudeš vědět jak“ a já se tehdy na Tebe nechápavě dívala.

Dnes si tuto větu říkám každý den. A každý den si na Tebe s láskou vzpomenu.

 

Jak se mám?

Mám se moc dobře, bábinko.

Jsem zdravá, mám práci, své bydlení, spoustu skvělých lidí kolem sebe. Ráda se směji jako tehdy. A někdy taky pláču, ale to přece nevadí.

 

„I poplakat si člověk někdy musí“ říkávala jsi.

 

Když je mi smutno, obleču se do Tvé mikiny a pod polštář si dám Tvůj šátek. Hned vím, že zase bude lépe a vše se zvládne.

 

Někteří si myslí, že jsem moudrá. Ale já vím, že to nejsem já, ale že jsi to Ty ve mně. To, co jsi mě učila.

„Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“

„Z pěkné misky se nenajíš.“

„Pan Bůh chce mít na světě všechny lidí“.

 

A tak díky Tobě nejsem domýšlivá, snažím se nad nikoho nepovyšovat, ale jsem svá a hrdá. Lidí si nevybírám podle tváře, ale podle charakteru. A snažím se být tolerantní a nesoudit. Taky mám v sobě pokoru a lásku.

 

Ten dopis Ti nechám na okně, takže až zase za mnou někdy přijdeš, tak jak mě občas chodíš zkontrolovat, obejmout a ochránit od té doby, co jsi tak daleko, a přitom tak strašně blízko, vím, že si ho všimneš a přečteš.

 

Brýle ani světlo potřebovat nebudeš.

Neboť už vše vidíš úplně jinak a světlem jsi Ty sama.

 

Chtěla jsem Ti moc poděkovat, za to, že vždy přijdeš v ten pravý čas. Bdíš nade mnou a mými blízkými, opatruješ nás a vnukneš ty nejbáječnější rady.

 

Dívám se do plamene svíčky, myslím na Tebe, znovu cítím teplo Tvých upracovaných rukou a vnímám ten nejlaskavější pohled na celém světě.

 

Chtěla jsem Ti napsat o tom, jaké to je od doby Tvého odchodu před 16-ti léty, jenže to nejde.

 

Protože Ty, bábi, jsi nikdy neodešla.  

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1618764187-nahled-living-room-497851-1280.jpg

Dřepím si tady nečinně už skoro rok.

 

Tehdy, když mě přivezli, cca před pěti léty, no tak to byla sláva. Dokonce i dveře mi otevřeli jako pravé dámě, nesli mě dva krásní silní chlapi, a když mě vysvlékali z igelitového kabátu, byli velmi opatrní, jen aby mě neumačkali a nezašpinili.

Než odešli pohladili mě. Dokonce jsem zaslechla,  jak říká jeden druhému „fakt příjemná na dotek“. Cítila jsem se skvělé.

 

Byla jsem uprostřed prosluněné haly, hned pod oknem, takže jsem cítila vůni přírody a slyšela zpěv ptactva. Ti, kteří chodili kolem mě rychle, většinou říkali „škoda, že si na ní nemůžeme chvíli odpočinou“ a spěchali dál, protože na ně čekala nějaká paní Práce. Já ji teda neznám osobně, ale zřejmě je dost přísná, protože všichni jsou z ní unavení. Zároveň musí být i zajímavá, občas ji oslovují křehce - Poslání.

 

Většinou však kolem chodí mnoho nohou pomalu. Někteří rozvážně, někteří se šourají a někteří mají  pomocníka. Ať už vycházkovou šviháckou hůlku, nebo berličky dvě, aby té jedné nebylo smutno. Už jsem si všimla, že opravdoví frajeři mají svůj zvláštní vozíček před sebou, pěkně se o něj opírají a ono to jde skoro samo. Někteří mě vůbec nepotřebují. Ti mají své vlastní křeslo na kolečkách. Jejich nohy jsou již unavené příliš. Každopádně bylo kolem mě plno vzruchu. Věděla jsem všechny novinky z našeho domova. Slyšela příběhy veselé i smutné, nové i staré. Byla to skvělá doba. Ale cca před rokem vše utichlo. Zřejmě se venku muselo něco stát. Otírají mě více než obvykle, sedí se na mě méně než obvykle a návštěv, kterým bych mohla posloužit je jako šafránů.

 

Až dnes. Představte si, smutně si dřepím na svém místě a najednou…

 

Otevírají se vchodové dveře a tam chlap. Vysoký, statný, usměvavý a rozhlíží se po okolí, jako by snad někoho hledal. Tiše mu nabízím, aby se posadil. Zaregistroval mě, ale cítím z něho takovou zvláštní nervozitu. Jako by snad byl na prvním rande. Zpozorním a čekám, co bude následovat.

 

Najednou z druhé strany přichází můj oblíbenec Jaroušek. Jejda, co ten se na mě naseděl. A jaká s ním byla legrace. A kolik toho ví a zná. Moc ráda jsem ho vždy poslouchala, jenže on si teď sedí na své židličce a pořád něco studuje a učí se. To jsem zvědavá, co nového mi bude vyprávět.

 

A pak si to sedlo.

 

Prvně na mě, dvakrát žuch žuch.

 

A pak mezi těmi dvěma.

 

Víte, dalo by se říci, že jsem jen obyčejná sedačka v domově pro seniory, ale až tak to není. Já jsem hlavně znalá věcí a taky velmi empatická. Okamžitě jsem vycítila, že tohle je to pravé ořechové. Přivítali a poplácali se, jako to umí jen opravdoví chlapi. A pak už se to rozjelo. Mluvilo se o všem. O ženských i o tabáku. Prý, že jsou rádi, že jsou v těch Pisálcích. Nevím, tedy přesně, co to je, ale musí to být asi fajn parta, klidně bych je ráda poznala všechny. Ten čas s nimi mi hrozně rychle utekl, ale tak nějak cítím, že to nebylo naposledy.

 

Trochu ráčkuji. Strašně se těším, že už nebude dlouho trvat a já znovu budu tiše šveholit všem kolemjdoucím svou oblíbenou větu:

 

„Dámy a pánové, rrrrračte se posadit.“

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.04.2021
1617303698-nahled-fashion-2309519-1280.jpg

Dnes jsem si vzala své oblíbené černé tričko. Své oblíbené bílé ponožky. A svou oblíbenou dobrou náladu. Tančím a raduji se ze života. Mám spoustu energie, spoustu báječných přátel a spoustu krásných chvil v každém dni.

 

Dnes vzala jsem si své oblíbené brýle a v tanci jsem dotančila až ke svému zrcadlu. A tam jsem je uviděla. Své nádherné vrásky. Pod očima plnými jiskřiček. Pod dioptrickými skly se zvětšily ještě více než obvykle. A já se na ně dívala s veškerou svou láskou. Na své vrásky od smíchu, od pláče i od bolesti. Vrásky kreslené prohrami i nadějí.

 

Dnes jsem znovu pocítila v nose neobyčejnou vůni. Na jazyku delikatní chuť. V oku omamnou krásu. V uších perlivý zvuk. A v dlaních nádherný pocit. Dnes jsem znovu vzala svůj život do svých vlastních rukou.

 

Přijala jsem svou ženskou křehkost i kreativního bohéma. Svou dětskou hravost i dospělou odvahu. Přijala jsem sebe samu. Tu křehce něžnou, hrdou dámu.

Dnes vím, že dokáži mnohem více než jen mám v plánu.

 

Byla jsem připravená a dnes naskočila zelená.

Jak taky jinak, v tom dnešním „neobyčejném“ čtvrtečním podvečeru.

 

Přijala jsem v sobě - ženu.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1616871948-nahled-fireworks-879461-1280.jpg

Můj muž má styl.

 

Obklopuje se pěknými auty, pěknými domy, pěknými zážitky a pěknými ženami. Tak jistě, ne nadarmo mě pojal před třiceti léty za svou ženu.

Můj muž se vždy o nás královský postaral. A tak máme velký dům, velký bazén  a velký smysl pro legraci.

Můj muž má v životě mnoho opravdických starostí a taky filozofických myšlenek, a tak ho jako správná empatická žena většinou neobtěžuji žádnou z přízemních domácích prací.

 

Vyšlo první jarní slunce a já s rýčem v jedné ruce a lopatou ve druhé vyšla odvážně na zahradu. Díky své pracovitostí už dávno vím, že práce šlechtí, a tak jsem šlechetná až až. Ale taky už vím, že práce neuteče, neboť není zajíc. A když to přeženu, tak už pak mé dost vyšlechtěné tělo prosebně volá, že už by s práci přestat chtělo. Dnes jsem mu slíbila, že budu dělat jen do té doby, abych se uměla o sebe postarat i tam, kde císař pán chodí pěšky.

Svého muže jsem požádala, zda by nemohl obstarat domácí nákup. Neprotestoval. Nastartoval své sportovní auto nemalé hodnoty a odjel.

 

Po dvou hodinách jsem nechala práce na zahradě a vrátila se dovnitř domu. Muž se už také vrátil z nákupu a tašky nechal volně na kuchyňské lince. Snažíme se jíst a žít zdravě, a tak ani moc neholdujeme alkoholu. Tedy já vůbec a můj muž sporadicky. A v tom případě si vybírá spíše kvalitnější pití.

V jedné z nákupních tašek – Bůh mi buď svědkem – na mě vykukovalo víko toho nejobyčejnějšího rumu. Vzpomněla jsem si na reklamu a začala se smát ….takže asi … „popoplujem“

 

Jsem snílek, žiju neustálé myšlenkou na vytvoření kanálu a  splavení Odry již kousek od mého domova. Miluji vodu, námořnickou modř, hausbóty, jachty, Pepka námořníka a potažmo i špenát.

 

Můj muž mě občas překvapí neobvyklými dárky a taky i jejich originálním předáním. Blížil se večer a mě to došlo. No jasně, blíží se velikonoce. Blíží se doba, kdy hledáme „velikonočního zajíčka“ s nějakou tou sladkostí.

A můj muž? Je přece dobrák od kosti. On mi koupil JACHTU. A ten rum mě měl ťuknout. Wau. Jsem v transu. Pobíhám domem. On mi, já jemu. Jdu do extrému a rozhoduji se pro nádherný romantický večer. Však co. Vždyť, si to ten můj chlap, zaslouží.

 

Zasněně vytahuji ze skříně brazilky a mířím do koupelny. Malovat se nebudu, stejně by se mi štěstím rozmazala řasenka. Rafinovaně zhasnu světla, zapaluji svíčky a připravuji hudbu … a tiše si společně zpívám v češtině .. „vzhůru na palubu ….“.

 

Představuji si tu krásu, jak si s mým mužem romanticky ťukneme skleničkami rumu za zvuku irských tónů a do dlaně mi vklouznout klíčky mé nové jachty. Pane Bože, ten svět ale umí překvapit. Vím, že manžel není troškař a tak má fantazie se ubírá dál. Bude večer, budeme spolu stát na prahu domu a dívat se na nádherný ohňostroj, který pro tuto slavnostní chvíli určitě zařídil.

 

Už je tady….

 

Dívá se na mě a nechápe, co se děje.

Laškovně se usmívám a jen tak lehce pohladím láhev rumu.

Začínám nenápadně nahlas vyslovovat myšlenky.

„Teda ten rum…..“

„Jo, ten rum“ opáčí můj muž „není rum. Nechci tě zklamat, je to šťáva z aronie od našich, stavil jsem se k nim, když jsem jel z obchodu.“

Pak na mě spiklenecky mrkne … „ale ty plány na večer jsou super“.

Směji se na celé kolo.

A k dovršení všeho kousek od mého bydliště začal na obloze krásný ohňostroj.

Nenechám se zviklat.

„Hele, Tomku, stejně jsi frajer. Takový krásný ohňostroj, a to vše kvůli šťávě z aronie. Kdo by to byl do Tebe řekl.“

 

 

 

1616235872-nahled-fantasy-3054736-1280.jpg

„Mám skvělou mámu“ říká mi kamarádka.

 

„I přes svůj věk se vůbec nebrání vymoženosti moderní doby. Má chytrý mobil, chytrý notebook, chytrou hlavu a chytrou dceru“.

 

„Má máma je taky poctivý občan a poslouchá nařízení“ pokračuje kamarádka dál ve vyprávění.

„A tak nikde zbytečně necamrá a co může řeší on-line. Nákupy, hovory, vzdělávání třetího věku, webináře“.

 

„Zrovna jako teď. Opět je přilepená ve svém pokoji u počítače jako děti u distanční výuky a s někým živě diskutuje. Je zřejmě přihlášená na nějaké skvělé platformě.“

 

Jdu kolem dveří a slyším, jak vypráví o nás. O mně, o sestře, o svých vnucích. O tom, co se změnilo, jak vypadá náš dům, kdo zemřel a kdo se narodil. Jaké jezdí auta a staví se domy. Jaká je móda a jak vypadá moře na fotkách.  To, u kterého nikdy nebyla.

 

„Proboha, proč tam někomu vypráví, jak jsme vyrostli a kdo se jak jmenuje?“ divím se. „Jasně, že jsou po Tobě“ slyším a nechápu, co se to děje.

Dokonce mám pocit, jako by se s někým škorpila. Jako kdysi, jako kdysi dávno s tátou.

 

Otevírám dveře. Dívám se na šťastnou mámu v křesle a na tátu na obrazovce monitoru.

Platforma.

Propojení světů.

 

A pak se probouzím. Živý sen. Utírám si další slzu. Stejně jako to při vzpomínce dělám posledních třicet let.“

 

„To by bylo skvělé, kdyby to šlo, viď?“ říkám tiše kamarádce a obě se zasníme.

 

Jako Julius Verne.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1616090445-nahled-daisies-712892-1280.jpg

Žiji v nádherném domě.

 

V mém domě je vše naprosto dokonalé. Neustálé tam hraje hudba, zpívá se v něm po celý den, zní smích a tančí se tam. Je tam spousta lidí. Dalo by se říci, takový nikdy nekončící večírek.

Je zde vše, co nesmí na správném večírku chybět.

 

Sluneční paprsky ve dne, měsíční svit v noci. Slzy smíchu se míchají se slzami pláče, mezitím sem tam slzička dojetí, štěstí, překvapení.

 

Je zde spousta božské many a taky vody. Někdy živé a někdy mrtvé.

 

Můj dům je na tom nejkrásnějším místě na světě. Je nádherně situován. V jeho zahradách najdete místo k lenošení i k práci. Ke slunění i k ukrytí ve stínu.  Najdete v něm vůni květin, zpěv ptáků i štěkot psů.

 

Na zahradě rostou okrasné květiny, léčivé byliny a taky kopřivy. Co občas popálí, ale dají sílu do dalších dnů.

 

V mých místnostech to voní člověčenstvím. Není tam nikdy dokonalý pořádek, neboť dokonalost je tou nejméně dokonalou věcí na světě. Navíc je velmi nudná, zkostnatělá a konzervativní. Dokonalost si je sama sebou natolik jistá, že úplně zapomíná na životní proud a pohyb. Stojí a obdivuje sebe samu. U mě tato dáma místo nemá. U mě panuje neustálé paní Změna. Ta je tak skvělá. Neustálé vše mění. Své nálady, své potřeby i své touhy. Vypadá kouzelně a má všechny barvy duhy. A je s ní velká legrace.

 

V mé kuchyni se vaří jen ty nejlepší jídla. Chutě jsou zde mezinárodní. Občas sladkost medu střídá hořkost pelyňku. Slané slzy  jsou opepřený tím, co šeptá se v ložnici. Plané řeči střídají se plamennými náměty. Někdy nevím, zda budu hasit požár nebo zalévat suchý troud. A přesto vím, že není zbytí. Je třeba dnes a denně dále plout.

 

Jsem plavec. Ne olympionik. La Manche nepřeplavu. Občas se trochu potopím a občas polykám „andělíčky“. Ale zatím jsem vždy vyplavala na hladinu. Vždy jsem milovala opájet se vodou, ať už mořskou nebo ve sprše. Nebo jen tím, že jí hltám stejně vášnivě jako Tebe, můj příteli Živote.

 

Hosté na mém večírku jsou různorodí. Laskaví i protivní. Ti s pomocnou rukou i dýkou za zády. Smutní poutníci i veselí klauni. A já? Já jsem jen jejich zrcadlem uprostřed lesního jezera.

 

A kdeže je ten můj nejkrásnější dům?

 

Přece, tam, kde i vy máte dům Váš, přátele.

 

Přesně uprostřed mého srdce.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář