povídky

Ten den se Adam s Evou probudili v docela dobré náladě.

Obloha jako vymalována a rajská zahrada jim nabízela samé delikatesy.

Rozhodli se, že si zajdou na zdravou ovocnou snídaní, sednou si pod strom a budou si vyprávět o všem, co jim slina na jazyk přinese.

Protáhli se, podívali na sebe a vyrazili na cestu.

Oblečení, namalování ani kontrolu svých mobilů neřešili a tak byli docela rychle připravení.

Adam chtěl jít jako obvykle do stínu lípy, kde to moc pěkně vonělo a bzukot včel zněl jako líbezná melodie.

Eva však znovu začala.

„Adame, pojďme k jabloni, je tam taky stín.“

„Neblázni, Evo“ snažil se Adam o zodpovědnost, ale když viděl, jak se před ním Eva zavlnila v bocích, ležérně odhodila vlasy dozadu a svůdně se usmála, jen vzdychl a vydal se za ní.

Celá zahrada byla nádherná a oni dva tam mohli být, jak dlouho chtěli a jíst a pít, co jen hrdlo ráčilo.

Jejich šéf měl jen jednu podmínku – nesmí utrhnout a sníst jablko ze stromu poznání.

„Hele, Adame, přemýšlela jsem….“ začala opatrně Eva.

Adam zpozorněl. Když Eva začala přemýšlet, ještě nikdy to nepřineslo nic dobrého. 

„Proč myslíš“ pokračovala nenápadně… „že nemůžeme jablko právě z toho stromu. Není přece ničím zvláštní. Má kořeny, kmen, větve, listí a dokonce i ovoce jako mnohé další stromy v okolí.“

Adama ty ženské řeči moc nebavily, ale nechtěl být nezdvořilý, tak filozofický odpověděl, že zřejmě „není jablko jako jablko“.

Eva na chvíli zmlkla. V duchu musela uznat, že Adamovi to vážně pálí.

Ve vzájemné symbióze došli pod inkriminovanou jabloň. Sotva se posadili do jejího stínu, uvědomili si, že si cestou zapomněli utrhnout něco k snědku. Adam se gentlemansky zvedl, že něco donese, když tu mu u nohy zasyčel had:

„Kde by jsi chodil, Adame? Snídaně Ti visí přímo nad hlavou, stačí jen natáhnout ruku a utrhnout.“

Adam zůstal jako opařený.

„Hade, k čemu mě to nabádáš? To přece nesmíme. To by si nedovolil ani samotný ďábel.“

Had jen syknul: „Kam čert nemůže, nastrčí bábu.“

Eva vyskočila jako by ji něco píchlo. „Kdo je u Tebe bába, hade?“

Adam cítil, že dneska fakt není dobrý den. Z posledních sil se snažil zabránit blížícímu se průseru.

„Hele Evi, jak naštveme šéfa, vyžene nás z ráje, budeme nemocní a umřeme, to přece nechceš?“

Eva se něj podívala jako by snad nerozuměla latinsky.

„Adame, proč je to strom poznání? Co bychom poznali, co ještě nevíme? A vůbec, proč tady kromě nás nikdo není? Já sama bych ráda poznala nějaké kamarádky a probrala s nimi, proč Ti někdy nerozumím.“

Adam tiše přemýšlel.

„Možná, že máš v něčem pravdu, Evi.“

„Já mám vždy pravdu, pronesla bojovně Eva. „Copak by si taky nechtěl pokecat s jinými muži a třeba si zahrát s nimi i nějakou tu přiblblou hru, co jsi nutil mě – abych ti odkopla pomeranč mezi dva stromy. A ty ses radoval jako pominutý, že jsem se nestrefila a já Ti vůbec nerozuměla. Třeba by pro tohle měl někdo jiný, kdo by vypadal jako ty, pochopení.“

Museli uznat, že jim chybí společnost jiných lidí. Jenže, kde je vzít? Jak zařídit, aby bylo více Adamů a Ev? Jak se takový člověk vyrábí? Odkud přichází? Jak mluví?

Otázka střídala otázku. Oba byli jako v transu a nechápali, co se to najednou stalo. Kde se v nich vzala ta zvídavost a touha po objevení něčeho nového. Zajímavého. Vzrušujícího. Zakázaného.

Had se mezitím radostně plazil okolo stromu.

„Sssssáhni a sssssssssněz to krásné jablko ….. „ lísavě napovídal Evě.

Ženy už odpradávna byly odvážnější. A tak Eva ……..ssssáhla …..

Díky tomu, máme my holky spoustu kamarádek a chlapi si mezitím v klidu můžou zahrát fotbálek.

Co svět světem stojí Adamové si hledají Evy a Evy své Adamy.

A přesto, že si vlastně vůbec nerozumí, nakonec je jim spolu přece jen dobře.

Byl to den jako každý jiný.

Ráno v klidu oblékl jsem si džíny.

A zavolal mámě, že opět přijdu k obědu.

Ta jediná mě chápe, že v kuchyni nic nesvedu.

V telefonu kašlající máma – prý opět chytily ji plíce.

Už včera večer odvezli ji do nemocnice.

Zdá se, že dlouho pálilo mě dobré bydlo.

Obávám se o její zdraví a také o své jídlo.

„Nezůstaly Ti, mami, doba jídla zbytky?

Přece nestanu se veganem a nezačnu jíst kytky.

Máma – ta je ovšem jednička.

„Určitě Tě nakrmí naše tetička“.

Tetička je skvělá kuchařka a má mě ráda.

Tentokráte však řekla mi  „ať vlezu ji na záda“.

Mám to zkusit zaměřit se na ženský.

Jí prý zrovna oblbuje švihák lázeňský.

Jsem zoufalý, čas oběda se blíží jako lavina.

Má první hodina vaření právě začíná.

Na mě si nepřijdou, obejdu se bez tety. 

Ze špajzu důležitě vytahuji špagety.

Zmocnila se mě přímo vařící touha.

Ale ouha.

Špageta do kastrolu je příliš dlouhá.

Zjevně narazil jsem na problematický háček.

Můj žaludek volal „nebyl by raději španělský ptáček?“

Bezradně šáhnul jsem do kapsy, tam čekala mě radost převelká.

Skrývala se v ní zapomenutá stravenka.

Obouvám boty, s radostí běžím

k prvním otevřeným hospodským dveřím.

Na kostele odbíjí poledne, obědu čas.

Zdá se, že španělský ptáček přiletí včas.

„Milánku, měl by sis najít slušné děvče“ řekla mi už posté má matka.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem byl v jedné z největších euforií.

Můj milovaný Baník vyhrával.

„Jo“ odpověděl jsem a přidal zvuk na televizi.

„Nebudu tady věčně, a kdo ti pak uvaří, vypere a uklidí“ nahlédla do otevřených dveří tvář mé starostlivé rodičky a ve mně se hnulo svědomí i mužství.

Zapnul jsem počítač.

„Tak jo, mami, jak si přeješ.“.

Myšlenka byla na světě. Teď ještě vymyslet nick na seznamku a zapamatovat si heslo.

Možná to způsobilo momentální sledování přírodovědného dokumentu, ale můj nick „hledamtygrici“ se chytil poměrně snadno a rychle. Odpovědi blikaly jedna přes druhou, fotky potencionálních nevěstinek jsem si málem nestačil ani ukládat a úplně jsem přestal rozumět tomu, proč já vůl se vlastně ještě neoženil.

Marika vypadala skvostně. Byla Slovenka a ty, jak známo bývají nejen slušně vybavené, pohostinné, ale i otevřené.

„Poď ďalej“ zašveholila na prvním rande.

„Predsa nebudeme mrznúť vonku“  sladce zašeptala a vtáhla mě hned do své útulné garsonky.

Okamžitě jsem pocítil nával slovanské pohostinnosti. Nedal jsem se zahanbit. Položil ji požadované  eura na stůl a omluvil se, že jsem nedonesl kytku.

„Já som tvoje kvietka“ byla poslední slova před tsunami, které přišlo vzápětí.

Co Vám budu nalhávat. Byl jsem Bůh.

Bol som chvíľu tvrdý, chvíľu mäkký a tiež oboječný.

Máma by na mě byla náležitě hrdá.

 Stal se ze mě opravdový chlap.

Staral jsem se o celou domácnost, vařil, žehlil, pral, roztrhané spodní prádlo mé Marice s láskou zašíval.

A když v noci nebývala doma, nikdy jsem nežárlil.

Co jsem? Kokot?

Však noční pro ženu nikdy nebývala lehká záležitost.

Rozhodl jsem se k životnímu kroku.

Rád bych ji k nohám položil všechny své mládenecké úspory, ale ty už jaksi padly.

A tak jsem na zem padl sám.

„Mariko, vezmeš si mě?“ zeptal jsem se své měsíční lásky hned ráno, jak přišla po noční.

„Za poslednú noc mi dlhuješ 100 eur. Nechaj to v predsieni a vypadni“ odpověděla má empatická láska.

Nezlobil jsem se. Vždyť jsem vážně včera nevypnul televizi a usnul u rozsvícené lampy. Energie jsou sakra drahé.

Důchodu se zřejmě nedožiju, takže jsem vlastně rád, že jsem se zbavil i svého penzijního připojištění.

Vyšel jsem před barák zrovna ve chvíli, kdy se spustil liják.  

Jsem opět svobodný. Maminčin hodný syn.

Myslím, že si máma nemůže na nic stěžovat, neboť domů se jí vrací opravdový chlap.

Taky, kdo jiný by se postavil stejně hrdinně jako já nepřízní počasí?

Jedním šmahem jsem zkrotil všechny přírodní živly.

Zažil tsunami, skáču mezi kapkami deště, mám slunce v duši a vítr v kapse.

Proti tomu všemu je ta „bouřka co mě čeká doma“ příjemný vánek.

Sedím a čekám až přijde má chvíle.

Každý by si mohl myslet, že jsem tvrdá nátura, protože nejeden chlap už se mnou udeřil o stůl, ale věřte mi, že jsem i docela křehký. Kolik mých příbuzných už bylo rozbito na maděru, stačilo, když nějaký agresivní blbec se neudržel a prásknul s nimi o zem.

Přiznávám, že jsem docela promiskuitní, neboť jsem už prošel tolika rukami, že se to ani nedá spočítat. Na druhou stranu nejsem až tak přelétavý, neboť kde mě postaví, tam stojím.

Mí kámoši skončili různorodě.

Někteří si hoví na  hogo fogo policích, ale já jsem byl vždy skromný a lidový a jsem rád, že jsem obklopen normálními lidmi.

Zkusím Vám popsat svůj normální pracovní den, aby jste věděli, že jsem dalo by se říci, v jednom kole.

Vstávám docela pozdě, kolem desáté. To je ještě docela klid. Většinou se kolem mě točí jen ta prsatá blondýna, na kterou večer všichni volají jeden přes druhého:

„Maruno, dej sem ještě jedno“.

Tak Maruna je zgruntu hodná ženská. Po ránu si dá kafe a cigárko a pak nás všechny :zkontroluje, zda jsme dost čistí a vymydlení na směnu. Je to taková naše předačka.

V klidu se rozhlížím po celém našem lokále. Nemáme to tady špatné. Místa je dost. Na oknem visí záclony, na stolech jsou z té samé látky ubrusy a podtácky. Ty znám všechny. Vždy si na ně sednu plnou vervou. U pípy to znám jako své staré boty, tam jsem vařený pečený po celý den. Než mě Maruna přemístí, tak občas slyším i pěknou písničku, když se se mnou nese kolem juboxu. Trochu je mi líto, že jsem nikdy ještě nebyl za těmi dveřmi vpravo, ale prý není čeho litovat. Ptal jsem se Maruny, co tam je a ona, že prý „hajzl“, tak nevím, co jí ten chlap udělal, že o něm tak ošklivě mluví.

Dopoledne se toho moc neděje, většinou se zastaví na jedno Franta Mrázek, který už je v důchodu a nechtěl jít ze starou do marketu na výprodeje v akci. Dává si desítku, protože nikdy neví, jestli ho ta jeho nepožene autem ještě někde do vedlejší vesnice, kde prý jsou levnější sýry než tady. A pak se to trochu rozjede okolo třetí odpoledne. To víte, chlapi z fabriky už potřebují zchladit žáhu a nic lepšího než pivo na to nefunguje.

Můj čas přichází hlavně večer. To Vám řeknu, to se dějí věcí. Jdu doslova z ruky do huby. Jednou jsou to ruce jak od dřevorubce, podruhé cítím ještě vůni oleje a včera si mě k sobě přivinula i křehká ženská. Jo, tak to se mi líbilo snad nejvíce. Hladila mě nahoru a dolu, až jsem celý zteplal.

Když už jsem na konci směny docela unavený z toho neustálého bouchání o stůl a o své kámoše, rád bych se usadil na své místo na polici a usnul. Jenže Maruna to neodbývá. Přichází na řadu noční očista. Teda musím vám říct, že ty kartáče mě nejen škrábou, ale taky pěkně lechtají, Pak na mě naleje pěnu z jaru, jako bych snad byl nějaká primadona a nakonec mě dlouze opláchne pod studenou vodou. No jo, otužování je zdravé. Jako by to nestačilo, nakonec mě postaví ještě vzhůru nohami a prý „dobrou noc“.

Někteří si myslí, že to jako krygl nemám na světě lehké, ale já mám jiný názor.

Vždyť kdo z Vás může říci, že se mu práce stala koníčkem?

Budík zařinčel v 3.00. Možná si myslíte, že mě to naštvalo, ale opak byl pravdou. Vyletěla jsem jako ranní ptáče a radostně letěla do koupelny. Dovolená!!!!

Můj muž mezitím zalil čaj a kávu a udělal snídaní a postlal lůžka a pochopil, že jsem žena, tudíž potřebuji o 150 procent více času než on, abychom mohli  vyrazit z domu. 

„Milánku, měl by sis najít slušné děvče“ řekla mi už posté má matka.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem byl v jedné z největších euforií.

Můj milovaný Baník vyhrával.

„Jo“ odpověděl jsem a přidal zvuk na televizi.

„Nebudu tady věčně a kdo ti pak uvaří, vypere a uklidí“ nahlédla do otevřených dveří tvář mé starostlivé rodičky a ve mně se hnulo svědomí i mužství.

Zapnul jsem počítač.

„Tak jo, mami, jak si přeješ.“.

Myšlenka byla na světě. Teď ještě vymyslet nick na seznamku a zapamatovat si heslo.

Možná to způsobilo momentální sledování přírodovědného dokumentu, ale můj nick „hledamtygrici“ se chytil poměrně snadno a rychle. Odpovědi blikaly jedna přes druhou, fotky potencionálních nevěstinek jsem si málem nestačil ani ukládat a úplně jsem přestal rozumět tomu, proč já vůl se vlastně ještě neoženil.

Marika vypadala skvostně. Byla Slovenka a ty, jak známo bývají nejen slušně vybavené, pohostinné, ale i otevřené.

„Poď ďalej“ zašveholila na prvním rande.

„Predsa nebudeme mrznúť vonku“  sladce zašeptala a vtáhla mě hned do své útulné garsonky.

Okamžitě jsem pocítil nával slovanské pohostinnosti. Nedal jsem se zahanbit. Položil ji požadované  eura na stůl a omluvil se, že jsem nedonesl kytku.

„Já som tvoje kvietka“ byla poslední slova před tsunami, které přišly hned po otevření ložnice.

Co Vám budu nalhávat. Byl jsem Bůh.

Bol som chvíľu tvrdý, chvíľu mäkký a tiež oboječný.

Máma by na mě byla náležitě hrdá.

Stal se ze mě opravdový chlap.

Staral jsem se o celou domácnost, vařil, žehlil, pral, roztrhané spodní prádlo mé Marice s láskou zašíval.

A když v noci nebývala doma, nikdy jsem nežárlil.

Co jsem? Kokot?

Však noční pro ženu nikdy nebývala lehká záležitost.

Rozhodl jsem se k životnímu kroku.

Rád bych ji k nohám položil všechny své mládenecké úspory, ale ty už jaksi padly.

A tak jsem na zem padl sám.

„Mariko, vezmeš si mě?“ zeptal jsem se své měsíční lásky hned ráno, jak přišla po noční.

„Za poslednú noc mi dlhuješ 100 eur. Nechaj to v predsieni a vypadni“ odpověděla má empatická láska.

Nezlobil jsem se. Vždyť jsem vážně včera nevypnul televizi a usnul u rozsvícené lampy. Energie jsou sakra drahé.

Důchodu se zřejmě nedožiju, takže jsem vlastně rád, že jsem se zbavil i svého penzijního připojištění.

Vyšel jsem před barák zrovna ve chvíli, kdy se spustil liják.

Jsem opět svobodný. Maminčin hodný syn.

Myslím, ale, že si máma nemůže na nic stěžovat,

neboť domů se jí vrací opravdový chlap.

Taky, kdo jiný by se postavil stejně hrdinně jako já nepřízní počasí?

Jedním šmahem jsem zkrotil všechny přírodní živly.

Zažil tsunami, skáču mezi kapkami deště, mám slunce v duši a vítr v kapse.

Proti tomu všemu je ta „bouřka co mě čeká doma“ příjemný vánek.

„Hele, Karle, neblbni. Napij se a nepiš tady pořád něco“ strčil Valy do kámoše a šel si ubalit další cígo.

„Neruš“ nerudně odpověděl Karel. Napil se vinného moku a přemýšlel … „co by se hodilo k verši o tom, že byl pozdní večer, první máj?“

Zatím ho nic o hrdličce nenapadalo, tak vyšel ven se projít.

Zítra ho čekala cesta do Litoměřic. Těšil se na studia a napadaly ho jak filozofické, tak právnické otázky. Nejen o tom, zda je vhodné být či nebýt, ale také, zda to může být klasifikováno jako trestný čin.

Kromě češtiny, němčiny a latiny se zamiloval do polštiny. A tak když slyšel, že jeho kámoš Valy prý „szuka“, ani chvíli nelenil, a rozhodl se kamarádovi pomoct v hledání. Ať je to, co je to.

Našel ho hned vedle, v hostinském pokoji.

Valy vůbec nevypadal, že by snad něco hledal. Tedy pokud něco hledal, už to určitě našel. Karel ve své romantické povaze nemohl pochopit Valyho zájmy, které byly tak rozdílné od jeho. Každopádně to, co viděl, mu jeho zálibu v zámcích, hradech či spíše zříceninách něco málo připomínalo.

Karel nebyl žádný hlupák a tušil, že Valy už není to, co se o něm od pradávna tradovalo.

Věděl, že ten s kým se kamarádi je Valentýnův vnuk, pravnuk či nejspíše prapraprapravnuk… nicméně geny nezapřete, ať děláte, co děláte.

Valy byl stejně jako jeho prapraprapraděd velmi urozený a oddával taky tajně koho mohl. Nejraději však oddával se ženám.

A protože byl pěkný chlap, ženy se oddávaly jemu.

Možná bychom mohli v příběhu jít až do extrému.

Nicméně od dob svatého Valentýna přes Karla Máchů stálé platí:

Láska – to je věc křehká – milí zlatí.

Potřebujete do ní vložit romantiku Hynka.

Také však trochu lumpačin svatého Valentýnka.

Každý rok je pozdní večer, 1.máj.

Muži se modlí, aby stál….

… jako májka uprostřed vesnice.

To přály si i ženy. Velice.
 

Hrdlička zdálky vypraví,

jak smutno je, když srdce churaví.

A copak Vy?

Co Vám by se líbilo?

Hynku! Viléme! Jarmilo!

Žili byli pes s kočičkou. Znali se od narození. Bydleli hned v sousedství a od dětství taky slyšeli o tom, jak jejich rodiny byli, co svět světem stojí znesvářené.

Rodina pejska Bojara vždy pronásledovala rodinné členy kočičky Mícy. Špitali si o tom i vrabci na střeše a věděla o tom celá zvířecí říše.

Pejskové štěkali a vrčeli sotva uviděli některou z koček. Ty vždy provokativně chodili kolem nich, někdy dokonce i drápky škrábly ubohé psy do čumáků a nakonec jim utekly až nahoru do korun stromů.

Bojar se rozhodl, že tohle rodinné prokletí zlomí a chtěl si Mícu ze sousedství vzít. Chodili spolu všude, kde to jen šlo. Dokonce i na vesničkou tancovačku. To byla teprve mela. Všechny feny žárlivě na Mícu vrčely a ani Bojar nebyl uchráněn před nenávistnými pohledy místních lačných kocourů. Pranic si z toho nedělali a tančili spolu jak o život.

Také doma v Bojarové boudě to vypadalo na idylu. Jednou spolu upekli i dort. Pravda, nebyl nic moc, a tak se o jídlo dělili. Bojar neodolal žádné masové pochoutce, ani kostmi nepohrdl a o zdravé výživě své milé Mícy nechtěl ani slyšet. Míca se snažila udržet svou linii, jedla jen vybrané dietní myšky a zapíjela je labužnicky mlíčkem, aby měla pevné kosti. Moc dobře věděla, že musí mít dost zdraví na všech sedm životů.

Domácí práce si taky rozdělili spravedlivě. Bojar hlídal dům od zlodějů a Míca sklep od myší. Páníčkové je měli rádi oba stejně a vypadalo to, že nic nemůže jejich idylku narušit.

První rozpor nastal v hygieně. Kočička se každé ráno vždy celá umyla a Bojar? Vletěl do první kaluže a lebedil si tam. Dokonce i když ho páníčkové voňavě okoupali, s odporem se otřepal a rychle odběhl vyválet se do té nejsmradlavější louže.

Míce se to vůbec nelíbilo, ale měla Bojara ráda a věřila, že ho té správné hygieně časem naučí. Bojar zase nechápal, proč se Míca neustálé nakrucuje i před ostatními kocoury, když má kolem sebe takového krásného psa.

Bylo potřeba postoupit ve vztahu dál, a tak se rozhodli mít spolu děti. Ale považte, ač se měli rádi čím dál víc, mláďata na svět nepřišla.

Bojar už byl z toho tak poblázněný, že když začala hárat sousedovic Běta, urval se z řetězu a běžel za ní. Ten večer přišel domů, jako zpráskaný pes. Tížilo ho svědomí, ale zároveň si uvědomil, že s Bětou si rozuměl tak nějak více.

Navíc – Míca už nebyla pár dnů doma a on nevěděl, co si má o tom všem myslet. A když přišla, řekla mu sladce…. „Bojare, budeme mít miminka“.

Bojar se radoval jako malý kluk, ale když se narodili samé koťátka a nebylo mezi nimi ani jedno štěně, začal tušit lotrovinu.

Nakonec se Míca přiznala, že toužila po miminkách tak moc, že neodolala místnímu Mourkovi. Bojar se rozhodl, že bude vždy čestný pes a přiznal se ke svému románku s Bětou.

Rozhodli se, že si nebudou stát v cestě a chtěli se rozejít jako přátelé.

Jenže, Bojar nemohl ztratit kredit u svých kámošů a tak se na Mícu zuřivě rozštěkal a Míca? Přece nedovolí, aby po ní štěkal kdejaký místní čokl. Škrábla Bojara na čumáku a utekla na strom.

Stálé platí, není zbytí.

Pes s kočkou – soužití je na zabití.

Od pradávna je známo jaksi

jen svůj ke svému patří.