povídky

Vím, co je to e-mail.

Co je e-book, e-shop, e-portal.

Ale co je to e-nergie, o které slýchávám dnes a denně, to se snažím vypátrat. Teda určitě to bude něco ultra lehkého, neboť prý za krátký čas byla schopná vyletět do nebývalých výšin.

Taky musí být velice mocná, neboť se jí všichni bojí a silná, protože je schopná položit klidně na lopatky celou firmu.

Pokud tedy chápu, že jakékoliv e-spojení je spojení elektronické, měla by být i e-nergie rychlá, pohodlná a skýtající samé výhody.

Vyzbrojena těmito informacemi se ji snažím vyhýbat, co mi mé síly stačí a nestát ji v její e-cestě. Neboť i cesta může být cíl.

Díky tomu se k nám domů s nastupujícím podzimem jak za okny, tak v našich životech vrátila romantika.

Při setmění zapalujeme v pokoji svíčky a na místo blikající televizní obrazovky koukáme do komíhajícího plamínku. Při přemísťování z pokoje do pokoje z důvodu bezpečí nepoužíváme otevřený oheň, ale čelovky. Svíčky taky nejsou zadarmo, a tak chodíme spát brzy, ať nám svíčkové světlo vydrží na co nejvíce dnů.

Pod duchnou od babičky, snesenou nedávno z půdy se k sobě mačkáme, neboť živočišné teplo má tu nejlepší výhřevnost. Díky tomu, se ani nehádáme. Přece se kvůli hloupé hádce neošidíme o hřejivou chvíli. Nenecháme si ji vzít ani zbytečnými pochůzkami v nočních hodinách k lednici a na toaletu. Lednice je stejně vypnutá a prázdná.

Čaj nevaříme na hrníčky, ale na litry a uschováváme v termosce. Dokonce už i varná konvice se obává, že přijde o své pracovní místo. Mikrovlnku nemáme. Nejsme šetřiví, ale žijeme zdravě. Trouba? Na co? Nepečeme. Jsme tlustí dost.

Výpověď už díky tomu dostal mixér, toustovač, topinkovač i gril.

S přibývající zimou se mění i šatník. Letní modely, které se nosily i v zimních měsících, neboť ve vnitřních prostorách bylo přetopeno, jsou již uschovány vysoko ve skříních a těší se na léto příštího roku.

Nosím jen zimní svetr, zimní kalhoty, zimní ponožky a babiččiny bombarďáky. Taky košilku, neboť takový proradný severní vítr na bederní páteři není zrovna to, co chcete zažít. Oblečení nestřídám a tak není ani čím bych denně nakrmila pračku. Svetr a ponožky se nežehlí, takže i žehlička čerpá svou dovolenou.

Z toho mála co jíme, ani moc nenadrobíme. Navíc, chleba je tak drahý, že pokud už nám upadne na zem, hned se pro něj shýbneme a pokračujeme v chutné krmi jako by se nechumelilo. Tím chci naznačit, že lux je poslední dobou taky luxus. Proč by běhal po podlaze bez drobků?

Počítač nezapínám, neboť tam stejně nic pozitivního nenajdu. Facebookové přátele vybuchám za opravdové.

Ve volném čase pro zahřátí udělám si rozcvičku.

S přáteli si dáme víno, pak mám malou opičku.

Vyhýbám se té nebezpečné e-nergií jako čert kříži až zjišťuji, že uvnitř ji mám čím dál více.

Lépe se mi dýchá, roztahují se mi plíce.

Copak potřebují od života více?

Reklamní slogany na tulipány, stavební materiál, luxusní hodinky, preventivní vyšetření prsou, spodní prádlo.... 

tulipány

Otevíráme květinářství.

Náš důmyslný plán

požehnál sám Fan Fan Tulipán.

stavební materiál

Pánové, máte problémy?

S naším stavebním materiálem postavíte vše.

luxusní hodinky

Svůj ke svému.

Měřte svůj luxusní čas

našimi luxusními hodinkami.

preventivní vyšetření prsou

Raději malý tlak na Vaše prsa

než velká bolest Vašich blízkých.

spodní prádlo

Toužíte mít svůdná prsa i prdýlku?

Jak jednoduché v našem pradýlku.

„Tak ještě bednu oleje v akci, cukr ve slevě, vezmu celý balík, minerální vody ochucené, nemám je sice rád, ale třeba se hodí.“

„Půlku chleba, čaj, 20 dkg šunky, vajíčka, rajčata, plátkový sýr“.

„Zbláznila ses? To chceš dokázat jako co?“

„Nechci nikomu nic dokazovat. Ale dokážu udělat například míchaná vajíčka, vaječnou omeletu se šunkou, chleba ve vajíčku, chleba se sýrem a rajčaty, chleba se šunkou a rajčaty, čaj…“

„Podívej se, jaká je doba. Co je doma, to se počítá. Žádné rozhazování a dělení se s ostatními, sám mám málo.“

„Sám máš málo? Vždyť toho máš jako pro regiment vojáků. To já doma zásoby nemám. A co mám, ráda se rozdělím. Vím, že ostatní by pro mě udělali totéž.“

„Jsi bláhová a naivní.“

„A ty jsi sobecký a ustrašený“.

„Nechci se tady mezi regály s Tebou hádat. Co navrhuješ?“

„Pojď vždy nakupovat se mnou.“

„Nene, ty skoro nic nenakupuješ, to se mi nelíbí. Pojď vždy raději Ty se mnou.“

Chvíli se hášteřili, co je lepší a pak mě zastavili.

„Prosím, řekněte – co je lepší? Abych chodil nakupovat já s ní, nebo ona se mnou?“

Podívala jsem se na ně s úsměvem:

„Ptáte se mě, zda je lepší, když chodí Strach s Láskou nebo Láska se Strachem?“

„Když půjde Láska se Strachem, nebude to Láska, ale jen menší Strach. Ale když půjde Strach s Láskou, za chvíli se bát přestane, neboť zjistí, že s Láskou se není čeho bát.“

Pomalu jsem odcházela. Usmála jsem se na toho, který vypadal tak hrozivě:

„Jen se jí hezky držte a uvidíte, s čím vším se dá kouzlit. Začněte třeba s úsměvem.“

Když se mezi regály potkají Láska se Strachem a Strach s Láskou občas odcházejí spolu. A vy jen pozorujete, jak ten velký hrozivý Strach je menší a menší až se úplně rozplyne v širokém úsměvu své nové přítelkyně.

„Tak jste opět nejhorší v republice“ hlásí mi známý z druhého konce země.

„To přece není možné“ bráním své rodné město zuby nehty.

Máme tady všechno, co jen potřebujeme k životu. Relativně levné byty, školky, školy, kulturní dům, kostel, autobusové stanoviště a hospod jako máků.

Faktem je, že nám chybí nemocnice, lékaři, železniční stanice, koupaliště, místa na parkování a ve večerních hodinách pocit bezpečí, ale to přece není nic, co by stálo za povšimnutí.

Vydávám se na jednu z kulturních akcí města – Gulášfest.

Guláše jsem moc neviděla, ale pivo teklo proudem. Program veskrze rockerského zaměření zřejmě zaujal mé spoluobčany velkou měrou, neboť jsem potkávala spoustu těch, kteří i nadále zůstali mladí duchem. Rockerským duchem. Kolem mě se to jen hemžilo padesátníky, šedesátníky a vícetníky se správně dlouhými umaštěnými vlasy, na svých léty již pivem vytuněných postavách měli hrdě nátělníky se jmény rockových kapel, v jedné ruce cigáro, ve druhé půllitr. Duší navždy mladí si užívali a mě to přišlo veskrze normální kulturní odpoledne.

Pár fotek se objevilo i na facebooku. A tak jsem se hned zatepla pochválila v práci, jak je to naše město krásné a kulturní.

Děvčata, žijící povětšinou v obcích a městech na hory vzdálených tomu našemu, byly v úžasu.

Jak shlédly postavičky na facebookových fotkách, ihned jsem se stala terčem obdivu.

„Chudinko, a tam ty žiješ? Proboha, to my jsme vlastně rády, že každý den v pořádku dorazíš do práce. A nebojíš se?“

Tvářila jsem se hrdinně i hrdě. Neboť, jiný kraj, jiný mrav.

A to, že jsme kraj rázovitý, bylo z fotek naprosto zřejmé.

Ale víte co?

Ať je to jak je to. Já tu svou rodnou hroudu mám stejně tak nějak opravdu ráda.

Bo co už ..... 

„Budeme šít, sestři“ slyším doktora a zavírám oči.

Vlastně se ani nedivím. Ta díra nad okem si ani nic jiného než sešít nezaslouží. 

A opět, jako už několikrát jsem k tomu přišel, jako slepý k houslím. A opět, jako už několikrát se zdá, že má pravdivá verze působí na okolí jako bych si jí snad vycucal z prstu.

„Co jste dělal, člověče?“ ptá se mě zúčastněně lékař. „Takový slušný chlap v létech, to jste se musel v hospodě bít?“

„Já se nebil, pane doktore. A v hospodě jsem nebyl“ dodávám skoro zbytečně.

„Tak jak se Vám to stalo?“ ptá se doktor a vpíchne mi injekci na umrtvení.

„To mi, pane doktore, stejně nebudete věřit“ říkám.

„Zkuste to“ usmívá se lékař a zapichuje jehlu do už necitlivého místa nad obočí.

„Víte, pane doktore, jsem ve spokojeném vztahu. Vše klape jak má a nemám si na co stěžovat. Jsme oba zodpovědní a zároveň praštění a máme i skvělý smysl pro humor. Jen jsem takový starostlivý chlap, a to je možná někdy na škodu. To víte, já vám byl v minulém životě brazilská žena a měl jsem osm dětí. Měla jsem se co otáčet. Tak se nedivte, že jsem si tu starostlivost přenesl i do tohoto života.“

Sestřička se směje na plné kolo a doktor se k ní přidává.

Mám rád, když se holky smějí. Sluší jím to.

„Nesmějte se, vše je pravda“ pokračuji ve svém vyprávění.

„A dnes ráno jsem se staral, aby mé ženě neujel autobus do práce. To víte, odjíždí ji to 5.40 a ta moje Filoména si ještě v 5.25 klidně doma se mnou povídá, rozkládá rukama nohama a vůbec ji nevadí, že je čas běžet na autobus. Horší než malé dítě, pane doktore, opravdu. Horší než malé dítě.“

Doktor se směje čím dál víc.

„Už jsem se na to nemohl v klidu dívat. Vylezl jsem jen tak ve spacích trenýrkách z postele. „Prosím tě,  obuj se a běž už“ napomínám ji. „Jako bych hrách na stěnu házel“.

„Do kuchyně už se nevracej, věci ti beru.“ Vzal jsem do jedné ruky její kabelku, do druhé tašku s jídlem, přišel do chodby a se slovy „dělej, přivolám výtah“ jsem nic netuše vyběhl ven.

„Zmáčkl tlačítko a díval se, jak skáče číslice z nuly na sedmičku. Zrovna jsem se chtěl otočit ke dveřím s vítězoslavným pokřikem „výtah máš tady“, když tu se dveře bytu potichu zavřely a jen jsem slyšel záchvat smíchu mé ženy. Ta hadice mě pozorovala přes kukátko a mohla se smíchy potrhat, jak tam stojím polonahý s kabelkou.“

„Já už nemůžu“ slyšel jsem, jak hýká jako osel a utíká na záchod.

„To víte, doktore, už nejsme nejmladší a ani ty svěrače už nejsou, co bývaly.  

Výtah se mezitím rozjel zpátky do přízemí. „A máš po výtahu, princezno“ pomyslel jsem si škodolibě a čekal, až se dveře konečně otevřou.

„Dveře se opravdu za pár sekund otevřely. Nebyly to však dveře bytu, ale dveře výtahu. Sličná sousedka Králíčková se zrovna unaveně vracela z noční směny.

„Proboha, co se Vám stalo?“ vyvalila na mě oči a rozesmála se.

„Ale, to víte, ženská“ mávl jsem rukou a taky se usmál.

„Mohu Vám nějak pomoci?“ smála se Králíčková.

„Vlastně ano, mohl by mi manžel půjčit na chvíli tepláky a tričko. Samozřejmě vrátím.“ A ještě dodal „vyprané.“

„Pojďte dál, manžel už je možná taky doma z noční. Tepláky Vám dáme, společně se i nasnídáme“ smála se, jak se jí to vše rýmuje.

V bytě Králíčkových bylo ještě prázdno.

„Posaďte se do obýváku, hned Vám něco podám“.

Nemusel jsem se ani zouvat. Byl jsem stejně bosý.

Usedl jsem na kraj pohovky, nervózně si dal nohu přes nohu a kabelku své ženy uložil decentně v klíně.

A pak ….

Pak přišel Králíček.

„Já ti dám, že jsi nechtěl, aby Tvé ženě ujel autobus, já ti dám, že je to kabelka Tvé ženy, já ti dám, že si Tvá žena z Tebe vystřelila“ bušil do mě hlava nehlava.

„Neblbněte, Králíčku…“ snažil jsem se o další vysvětlení a chránil si přitom obličej i jiné části těla.

„Kdo je u Tebe králíček?“ řval soused, když otevíral vztekle dveře svého bytu.

… „a tak jsem tady, pane doktore“ …..

„Ale nebojte, já si na tu svou babu taky něco vymyslím, už ať se těší“.

„Nůžky, sestři“ požádá vysmátý lékař a dokončuje svou práci.

„A kde máte kabelku?“ rýpne si s úsměvem sestřička.

„Venku, v čekárně. S mou ženou.“

„A víte, doktore, co je na tom všem to nejhorší?“

„Ona ten autobus opravdu nestihla.“

„Já na televizi nekoukám“ hlásila jsem všude. Dokonce jsem osm let televizi neměla a vůbec mi nechyběla.

Byla jsem tím známá v širokém okolí.

Nebylo možné se mnou diskutovat o reality show, seriálech, televizních zpravodajstvích, ani o sportovních utkáních.

Žila jsem si svůj spokojený netelevizní život, poslouchala hudbu a aktuální informace čerpala z internetu.

A pak jsem nastoupila do auta.

Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by v tom autě neseděl můj nový partner. První dny jsme se poznávali, povídali, chodili do přírody, sauny, mezi přátele a vystačili jsme si sami. Jenže pak přišlo odhalení. Našel si mě muž, který celoživotně má televizi v každém pokoji.

Jako zkušená žena vím, že problémy ve vztahu může vyvolat například  rozdílnost v koníčcích, názorech na politiku, náboženství, smysl či nesmysl pro humor a jiné známé faktory. Že v tom může hrát roli bedýnka plná blikajících obrazců mě nenapadlo.

Má televize v obývacím pokoji začala plnit svou funkci. Až tak úplně moc mi to nevadilo, já si v mezičase ve vedlejším pokoji pokecala na telefonu.

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsme zjistili, že spolu trávíme veškerý volný čas, to znamená i ten v kuchyni. Jenže ouha. Tam chyběla blikající kulisa.

Život je o kompromisech.

Dohodli jsme se, že v kuchyni pojede jen příroda, hudební kanály a jako bonus vařící pořady. Žádná politika, sport nebo stupidní seriály.

„Zkusme se podívat, kolik dnes stojí malé televize“ vyslovila jsem prapodivnou větu, když jsme kráčeli kolem elektro obchodu.

Za celých pět minut jsme vycházeli z obchodu zpět s televizí pod paží.

Můj muž byl šťastný.

Televize nainstalována v kuchyni – bohužel ani obraz ani zvuk.

Druhý den k televizi přibyla anténa – hrálo krásně všech 40 programů ze 140 možných – všechny polské.

Další možnost zapojit novou telku ke kooxiálu v obýváku byla. Nebyla však má chuť vrtat díry do zdí.

Ještě, že máme moderní dobu. Došli jsme k mobilnímu operátorovi, přepsali smlouvy na telefony, zřídili mobilní odběr televize a převod k jejich internetu. Vypověděli smlouvu se současným poskytovatelem internetu a čekali na technika.

První technik za 14 dnů nedorazil. Druhý dorazil a oznámil, že by musel překopat celou chodbu. Nevím proč, opět jsem odmítla.

Takže zpět obnovit vypovězenou smlouvu k internetu. Odmítnout internet u mobilního operátora a vrátit zapůjčenou krabičku k připojení. I ke starému internetu, který je v dětském pokoji musela by se vykopat ve zdi cestička. Nebo se koukat na telku v děcáku.

My však jako dva urpuťáci chceme telku v kuchyni.

A tak sedíme v kuchyni s novou malou nehrající televizi, která je vlastně stará, protože není chytrá.

V obýváku zatím hraje stará velká televize, která je chytrá, ale zase tam nejsme my.

V očích mého muže zajiskřilo – vyměníme televize.

Dnes se v prostorném obýváku krčí na televizním stolku malá blbá telka, která je ráda, že vůbec přežila a nebyla vzteky defenestrována z okna.

V malé útulné kuchyni pak trůní na malém prostoru velká stará, za to však chytrá obluda. Nabízí spoustu programů a bliká o sto šest. Hraje, co jen ji stařičké síly stačí a je šťastná, že je v naší společnosti.

Nám je to šumafuk.

Kecáme, smějeme se a vůbec - stejně máme oči jen pro sebe.

Ten den se Adam s Evou probudili v docela dobré náladě.

Obloha jako vymalována a rajská zahrada jim nabízela samé delikatesy.

Rozhodli se, že si zajdou na zdravou ovocnou snídaní, sednou si pod strom a budou si vyprávět o všem, co jim slina na jazyk přinese.

Protáhli se, podívali na sebe a vyrazili na cestu.

Oblečení, namalování ani kontrolu svých mobilů neřešili a tak byli docela rychle připravení.

Adam chtěl jít jako obvykle do stínu lípy, kde to moc pěkně vonělo a bzukot včel zněl jako líbezná melodie.

Eva však znovu začala.

„Adame, pojďme k jabloni, je tam taky stín.“

„Neblázni, Evo“ snažil se Adam o zodpovědnost, ale když viděl, jak se před ním Eva zavlnila v bocích, ležérně odhodila vlasy dozadu a svůdně se usmála, jen vzdychl a vydal se za ní.

Celá zahrada byla nádherná a oni dva tam mohli být, jak dlouho chtěli a jíst a pít, co jen hrdlo ráčilo.

Jejich šéf měl jen jednu podmínku – nesmí utrhnout a sníst jablko ze stromu poznání.

„Hele, Adame, přemýšlela jsem….“ začala opatrně Eva.

Adam zpozorněl. Když Eva začala přemýšlet, ještě nikdy to nepřineslo nic dobrého. 

„Proč myslíš“ pokračovala nenápadně… „že nemůžeme jablko právě z toho stromu. Není přece ničím zvláštní. Má kořeny, kmen, větve, listí a dokonce i ovoce jako mnohé další stromy v okolí.“

Adama ty ženské řeči moc nebavily, ale nechtěl být nezdvořilý, tak filozofický odpověděl, že zřejmě „není jablko jako jablko“.

Eva na chvíli zmlkla. V duchu musela uznat, že Adamovi to vážně pálí.

Ve vzájemné symbióze došli pod inkriminovanou jabloň. Sotva se posadili do jejího stínu, uvědomili si, že si cestou zapomněli utrhnout něco k snědku. Adam se gentlemansky zvedl, že něco donese, když tu mu u nohy zasyčel had:

„Kde by jsi chodil, Adame? Snídaně Ti visí přímo nad hlavou, stačí jen natáhnout ruku a utrhnout.“

Adam zůstal jako opařený.

„Hade, k čemu mě to nabádáš? To přece nesmíme. To by si nedovolil ani samotný ďábel.“

Had jen syknul: „Kam čert nemůže, nastrčí bábu.“

Eva vyskočila jako by ji něco píchlo. „Kdo je u Tebe bába, hade?“

Adam cítil, že dneska fakt není dobrý den. Z posledních sil se snažil zabránit blížícímu se průseru.

„Hele Evi, jak naštveme šéfa, vyžene nás z ráje, budeme nemocní a umřeme, to přece nechceš?“

Eva se něj podívala jako by snad nerozuměla latinsky.

„Adame, proč je to strom poznání? Co bychom poznali, co ještě nevíme? A vůbec, proč tady kromě nás nikdo není? Já sama bych ráda poznala nějaké kamarádky a probrala s nimi, proč Ti někdy nerozumím.“

Adam tiše přemýšlel.

„Možná, že máš v něčem pravdu, Evi.“

„Já mám vždy pravdu, pronesla bojovně Eva. „Copak by si taky nechtěl pokecat s jinými muži a třeba si zahrát s nimi i nějakou tu přiblblou hru, co jsi nutil mě – abych ti odkopla pomeranč mezi dva stromy. A ty ses radoval jako pominutý, že jsem se nestrefila a já Ti vůbec nerozuměla. Třeba by pro tohle měl někdo jiný, kdo by vypadal jako ty, pochopení.“

Museli uznat, že jim chybí společnost jiných lidí. Jenže, kde je vzít? Jak zařídit, aby bylo více Adamů a Ev? Jak se takový člověk vyrábí? Odkud přichází? Jak mluví?

Otázka střídala otázku. Oba byli jako v transu a nechápali, co se to najednou stalo. Kde se v nich vzala ta zvídavost a touha po objevení něčeho nového. Zajímavého. Vzrušujícího. Zakázaného.

Had se mezitím radostně plazil okolo stromu.

„Sssssáhni a sssssssssněz to krásné jablko ….. „ lísavě napovídal Evě.

Ženy už odpradávna byly odvážnější. A tak Eva ……..ssssáhla …..

Díky tomu, máme my holky spoustu kamarádek a chlapi si mezitím v klidu můžou zahrát fotbálek.

Co svět světem stojí Adamové si hledají Evy a Evy své Adamy.

A přesto, že si vlastně vůbec nerozumí, nakonec je jim spolu přece jen dobře.

Byl to den jako každý jiný.

Ráno v klidu oblékl jsem si džíny.

A zavolal mámě, že opět přijdu k obědu.

Ta jediná mě chápe, že v kuchyni nic nesvedu.

V telefonu kašlající máma – prý opět chytily ji plíce.

Už včera večer odvezli ji do nemocnice.

Zdá se, že dlouho pálilo mě dobré bydlo.

Obávám se o její zdraví a také o své jídlo.

„Nezůstaly Ti, mami, doba jídla zbytky?

Přece nestanu se veganem a nezačnu jíst kytky.

Máma – ta je ovšem jednička.

„Určitě Tě nakrmí naše tetička“.

Tetička je skvělá kuchařka a má mě ráda.

Tentokráte však řekla mi  „ať vlezu ji na záda“.

Mám to zkusit zaměřit se na ženský.

Jí prý zrovna oblbuje švihák lázeňský.

Jsem zoufalý, čas oběda se blíží jako lavina.

Má první hodina vaření právě začíná.

Na mě si nepřijdou, obejdu se bez tety. 

Ze špajzu důležitě vytahuji špagety.

Zmocnila se mě přímo vařící touha.

Ale ouha.

Špageta do kastrolu je příliš dlouhá.

Zjevně narazil jsem na problematický háček.

Můj žaludek volal „nebyl by raději španělský ptáček?“

Bezradně šáhnul jsem do kapsy, tam čekala mě radost převelká.

Skrývala se v ní zapomenutá stravenka.

Obouvám boty, s radostí běžím

k prvním otevřeným hospodským dveřím.

Na kostele odbíjí poledne, obědu čas.

Zdá se, že španělský ptáček přiletí včas.