NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1616090445-nahled-daisies-712892-1280.jpg

Žiji v nádherném domě.

 

V mém domě je vše naprosto dokonalé. Neustálé tam hraje hudba, zpívá se v něm po celý den, zní smích a tančí se tam. Je tam spousta lidí. Dalo by se říci, takový nikdy nekončící večírek.

Je zde vše, co nesmí na správném večírku chybět.

 

Sluneční paprsky ve dne, měsíční svit v noci. Slzy smíchu se míchají se slzami pláče, mezitím sem tam slzička dojetí, štěstí, překvapení.

 

Je zde spousta božské many a taky vody. Někdy živé a někdy mrtvé.

 

Můj dům je na tom nejkrásnějším místě na světě. Je nádherně situován. V jeho zahradách najdete místo k lenošení i k práci. Ke slunění i k ukrytí ve stínu.  Najdete v něm vůni květin, zpěv ptáků i štěkot psů.

 

Na zahradě rostou okrasné květiny, léčivé byliny a taky kopřivy. Co občas popálí, ale dají sílu do dalších dnů.

 

V mých místnostech to voní člověčenstvím. Není tam nikdy dokonalý pořádek, neboť dokonalost je tou nejméně dokonalou věcí na světě. Navíc je velmi nudná, zkostnatělá a konzervativní. Dokonalost si je sama sebou natolik jistá, že úplně zapomíná na životní proud a pohyb. Stojí a obdivuje sebe samu. U mě tato dáma místo nemá. U mě panuje neustálé paní Změna. Ta je tak skvělá. Neustálé vše mění. Své nálady, své potřeby i své touhy. Vypadá kouzelně a má všechny barvy duhy. A je s ní velká legrace.

 

V mé kuchyni se vaří jen ty nejlepší jídla. Chutě jsou zde mezinárodní. Občas sladkost medu střídá hořkost pelyňku. Slané slzy  jsou opepřený tím, co šeptá se v ložnici. Plané řeči střídají se plamennými náměty. Někdy nevím, zda budu hasit požár nebo zalévat suchý troud. A přesto vím, že není zbytí. Je třeba dnes a denně dále plout.

 

Jsem plavec. Ne olympionik. La Manche nepřeplavu. Občas se trochu potopím a občas polykám „andělíčky“. Ale zatím jsem vždy vyplavala na hladinu. Vždy jsem milovala opájet se vodou, ať už mořskou nebo ve sprše. Nebo jen tím, že jí hltám stejně vášnivě jako Tebe, můj příteli Živote.

 

Hosté na mém večírku jsou různorodí. Laskaví i protivní. Ti s pomocnou rukou i dýkou za zády. Smutní poutníci i veselí klauni. A já? Já jsem jen jejich zrcadlem uprostřed lesního jezera.

 

A kdeže je ten můj nejkrásnější dům?

 

Přece, tam, kde i vy máte dům Váš, přátele.

 

Přesně uprostřed mého srdce.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1615577043-nahled-hands-2906458-1280-1-.jpg

Každý z nás má v sobě Muzeum své rodiny. Jak se to pozná? Jednoduše. Vejdete do vzpomínek a jste tam. Vstupenky netřeba.

 

Najednou vidíte nejenom portrét svého dědečka s fousem a babičku s šátkem na hlavě. Vidíte a slyšíte jejich hlasy. Ne, nezbláznili jste se. Jednoduše jste na správném místě ve správném čase.

Slyšíte nejen jejich hlasy, ale i šustot jejich oděvů. Vůni jejich doby. A hlavně odkaz, který zde zanechali. Ten odkaz Vám buší někde mezi srdcem a solárem. Je ve Vaší duši.

 

Vejdete dovnitř Muzea a jste tam, kde jste se nikdy nechtěli vrátit, a přitom tajně doufali, že z něj nikdy neodejdete.

Ve vašem dětství.

Cítíte všechno. Pocity, pláč, smích, bezpečí, strach, bezmoc, úzkost, hrdost, pokoru. Jste uvnitř sami sebe. Díváte se na galérie všech obrazů, které naskakují a bráníte se. Čím více se jim bráníte, tím více získávají obrysy a jsou zřetelné. Čím více stárnete, tím více jim rozumíte. Mlha ustupuje a v popředí se dostává to, co jste nikdy nechtěli vědět, a přesto vždy cítili. Vaši propojenost. Sounáležitost. Geny. Lásku. Lásku ke svým předkům a lásku Vašich předků k Vám. Ten nejhezčí a nejtěžší dar.

 

Odkaz.

 

Najednou uprostřed galerijní haly stojí Vaší rodiče a Vy.

Sotva jim saháte po kolena, milé děti.

 

Jsou tam.

 

Jejich rysy, zvyky, zlozvyky a otisky. Jako kopie dobových fotografií Vašich předků. Rodová dogmata. Rodové prokletí i přání. Přání tří kmotříček nad kolébkou každého z nás.

Ta tři kouzelná slůvka. Tak dojemná a silná, která všichni známe.  Občas se tváříme jako hlupáci. To ve chvílích, kdy je zakopáváme, stydíme se za ně, nebo je nechceme slyšet. Slova nejlaskavější a v těch nejtěžších chvílích nejvíce pomáhající. Tři slova: „síla mého rodu“.

 

….

 

……….. dnes ráno jsem zůstala při cestě do práce stát na přechodu pro chodce. Dívala se vlevo a pozorovala blížící se kamion. Stála jsem a čekala až zabrzdí. Chodci přece mají přednost. Řidič mě viděl již dávno před přechodem a jak mu velela nejen zákonitá, ale především lidská povinnost, sešlápl vší svou mužnou silou pedál a začal brzdit. Dělal vše, tak jak měl. A já… stála.

 

Kamión zastavil asi metr za přechodem.

 

Občas chcete brzdit, ale nepodaří se to.

Občas chcete jít, ale zůstanete stát.

 

Občas je vše přesně, tak jak má být.

I přesto, že tomu v tu danou chvíli ještě nerozumíte.

 

Usměji se a zamávám zkoprnělému řidiči kamiónu.

 

Vím, že ta zvláštní síla, mě vždy ochrání.

Neboť vím, že síla mého rodu je vždy se mnou.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 3 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.03.2021
1615142091-nahled-czech-republic-2361205-1280.jpg

Jsem Čech jak poleno.

Miluji český jazyk a nad jeho krásou a kouzelností dojetím pláču.

Miluji Českou republiku. Když se vracím z ciziny a překračuji hranice své země, pláču.

Miluji chvíle, kdy naší sportovci vyhrávají soutěže, závody, mistrovství. A když stojí na bedně, pláču.

Miluji české vepřo-knedlo-zelo a k tomu pivo jako křen. Když dojde, taky pláču.

 

Jako malá holka jsem se školou často chodila na válečné filmy nebo filmy z novodobé historie. Doteď mám v paměti, když v rámci filmového děje zahrála naše hymna a herci, kteří hráli své postavy u ní plakali. V kině jsem plakala já dojetím, ale neuměla jsem ten pocit prožít.

 

Dnes jsem na počítači na ní narazila. Na kanále Českého rozhlasu. Na tu, mému srdci, nejkrásnější píseň. Naší českou hymnu. Poslouchala jsem všechny čtyři sloky. Plakala jsem nahlas a pochopila. Pochopila to, to tehdy v kině pochopit nešlo. TEN pocit. Proč? Protože zkušeností jsou nepřenositelné.

 

Ach Čechy krásné, Čechy mé.

 

Nejsem ani slepá, ani hluchá, ani naivní a už ani úplně mladá. Přesto si stojím za mým českým národem.

 

Jsme skvělý, hrdý a úžasný národ.

A já jsem Čech jak poleno.

Hrdý Čech.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1615036355-nahled-ocean-1867285-1280.jpg

„Tlačte, maminko, tlačte“ slyšela jsem lékaře jako by z dálky.

 

Tak znovu. Cítila jsem, jak jsem na pokraji svých sil. A když jsem si myslela, že už to nedám, najednou se ten nádherný človíček ve mně rozhodl mi pomoci a byl venku.

 

Slzy úlevy, dojetí, a především neskutečného lidského štěstí mi stékaly po tváří a poslouchala jsem právě hlášené míry mé dcery. Tři a půl kila a 51 cm. Povedla ses, lásko naše.

 

„Jak se bude jmenovat, maminko?“ zaslechla jsem sestřičku.

 

Mé myšlenky byly u Jadranu.

Ten den jsme se v rámci zájezdu nachomýtli u oslav vítězství chorvatských fotbalistů na Mistrovství světa. Loka, rakija, euforie. Všeho bylo dostatek.

Tančili jsme spolu omotaní touhou a vlajkou Tvé země. Té noci stála jsem se fotbalovou fanynkou.

Slunovrat. Moře je hebké a růžové.

 

„Ach Toni, ty něžný a vášnivý Toni“ mumlám si mezi rty. Usmívám se na svou nádhernou novorozenou dceru, kterou mám na břiše. Už vím, jak vypadá štěstí.

Má heboučkou, jižanskou pleť a Tvé oči.

 

„Jmenuje se po otci, pane doktore.“

„Antonia“.

 

To nejkrásnější z muže, z ženy.

Hřich s vůni mořské pěny.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1615055533-nahled-hamster-shopping-4940922-1280.jpg

... z cyklu "Hrátky se slovy" - v textu musí být použitá tato slova:

Osel - cyklista - kadibudka - aslfalt - kalhotky - vášeň - popelář

 

Na dnešní výlet do lepší společnosti jsem se zodpovědně připravovala již od oběda.  Je fakt, že skladbu poledního menu jsem nezvolila příliš šťastně. Fazolovou polévku a fazolový salát pod tajuplným názvem Dva v jednom aneb jak se najíst a bránit, by snad nevymyslel ani osel.

 

Osprchovala jsem se, navoněla, namalovala a načechrala svůj vlas. Pro tuto příležitost oblékla i nejnovější kalhotky, model zima 2019 a jedny náhradní vzala pro jistotu do kabelky. Nikdy nevíte, zda v době, kdy to nejvíce budete potřebovat, narazíte na nějakou kadibudku.

 

Přišel čas se pěkně obléknout, neboť dostat se v dnešní době do společnosti příjemných, většinou neznámých lidí není jen tak. Nic jsem nenechala náhodě. Pečlivě jsem si ke svému sytě oranžovému respirátoru vybrala stejně sytou oranžovou šálu a nákupní tašku téže barvy. Tón v tónu se tomu tuším říká.

 

Neušla jsem z domu ani pár metrů a už jsem v tašce měla odhozený obal z čokolády od právě projíždějícího cyklisty, který si mě díky typické barvě asi spletl s popelářem na home office. Snažila jsem se.  Ke svým černým punčocháčům jsem zvolila i mini šaty stejné barvy. Buď jsem za poslední dobu vyrostla, nebo se šaty sepraly v pračce, neboť se pod mými nohami a za zvuku podpatků mých kozaček topil i poslední zbytek sněhu na asfaltu.

 

Prošla jsem se a obešla celé sídliště. Venku svítilo nádherné jarní slunce a vše vybízelo k nádherné romantické procházce mezi paneláky města. Míjela jsem všechny známé zkratky a vybírala jen tu nejdelší cestu k cíli. Desetikoruna v kapse hřála a těšila se na svou příležitost seznámit se se svým novým nákupním vozíkem. Seznamky všeho druhu jsou teď prý v kurzu.

 

Vešla jsem do potravinového řetězce a šťastně se usmívala respirátorem do jiného respirátoru. Člověk si zvykne na všechno. Jak vypadá opravdový úsměv již dávno nevíme, což v době, kdy se zubaři stali nedostatkovým zbožím, vlastně není až tak špatné.

 

Hned u pokladny potkávám známou. Vím, že má dneska narozeniny. Nač oslavy, chlebíčky, dárky, objímání? Stačí pod respirátorem zasyčet srdečně své přání. Všeho nejlepšího. Ještě se Vám ani nestačí orosit brýle hanbou nad vyslovenou stupiditou a vcházíte dovnitř.

 

Hned u vchodu si stylově kladu do košíku primulky. Tedy ony za nic nemohou. I když jedna z nich se očividně stydí, neboť je celá červená. „Ale no tak holky, rodinu ani jméno si přece nikdo nevybírá“ chlácholím je a jsem šťastná, že jsem ve společnosti lidí.

 

Je sobotní podvečer.

Za normálního stavu pěkný večer ve dvou. Ovšem jak chcete vyvolat vášeň, když jste v jednom? Beru si klasiku. Celer je známým afrodisiakem. Kladu bulvu do košíku a cestou přidávám i kytičku narcisů. Blíží se MDŽ a zasloužím si předat si kytku. Kdysi jsme dostávaly jako ženy z práce i ručníky či osušky. V pondělí 8.března se do jedné z nich zamotám. Na mě si jen tak nepřijdou. Jo a šampus. Mezinárodní den, milé ženy, je jen jednou v roce.

 

Nechtěla jsem utrácet, ale když jsem v úseku ovoce zahlédla kubánské pomeranče a pochopila, že letos se k nim domů nedostanu, už byly usazeny mezi afrocelerem a bublinkami.

 

Hned za zatáčkou k dalšímu regálu jsem potkala dalšího známého. Nádherný den. Byl překvapen, kdo mu vložil do košíku tu láhev whisky a dožadoval se, ať o tom napíšu.

Ráda plním přání na počkání

a tvářím se, že nemám ani zdání,

jak velkým vtipálkem kdysi býval.

Ale to bylo dávno tomu.

V době, kdy vzduch brali  jsme si z korun stromů.

 

Pokud si chcete opravdu popovídat, není problém. Zastavuji se u uzeninového pultu a zapáleně s paní prodávající hovoříme o procentuálním složení masa v právě slevněné šunce.

 

Potkávám opravdové přátele. Můj Bože. A pak, že prý v dnešním světě, není veselé. Nadšeně se zveme k sobě. Jasně, že jsme provokatéři, ale to už dávno víme.

Virtuálně si nabízíme, co si dáme, až se potkáme v obývacím pokoji.

Třeba o několik měsíců později.

 

Najednou se blíží konec společenské akce. Pokladna je na dosah. Přátele jsou již vyhození z párty. Čekají na mě. Já ještě chvíli zdržuji. Ono stačí zapomenout zvážit celer.

 

Vycházíme společně z obchodu.

Neseme si v nákupních taškách skvělé potraviny, lahodné nápoje,

smutek i naději. Přijímání pod oboje.

 

I s plnými taškami mě jdou odprovodit až před můj dům.

Cítíte tu nádhernou lidskost jako já?

 

Otáčí se kolem lampy veřejného osvětlení a přichází nádherné pozvání….

 

„Hele, co děláš příští týden v sobotu?“

„V sobotu třináctého?“ ptám se. „A nepřinese to smůlu“ přemýšlím, jak je hezké, že mě zvou na návštěvu.

„Nepřinese, není to pátek“ dostávám odpovědi a upřesnění… „takže příští sobotu třináctého, v 16 hodin zase u košíku..“.

 

Jak moudře řekl Jan Werich: "Kdo chce hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod."

 

Sedím ve svých černých šatech, černých punčocháčích a černých kozačkách. Pouštím si z počítače barovou hudbu, vychutnávám bublinky, mám nakrájený pomeranč.

 

Mám zavřené oči.

A vím, že zrovna teď jsem v nádherném kubánském baru, vychutnávám si vůní místa a kouzlo bublinek na jazyku. Jsem Ti vděčná, živote, za to, že jsi.

 

Neboť, jaké si to uděláš, takové to máš.

Já se zlomit nenechám.

A vy, mi přátele, taky ne. Silní přitahují silné.

 

Jo, a propó.

Na celer je vždy času dost.

 

Neboť v době lockdownové,

stálé se učíme věcí nové.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1613293578-nahled-man-949058-1280.png

Nikdy neříkej nikdy.

 

A tak sedím na seznamce.

Teda nevěřte mi. Stejně tak jako já nevěřím těm chlapům tam. Samozřejmě, že sedím doma. Taky, kde jinde bych měla sedět? V sauně to nejde, v restauraci to nejde a na kole to v tomto počasí nejde mi.

 

A tak si klikám na zajímavé profily a pěkné chlapy. Když do pekla, tak na pěkném koni, Je to jízda, pánové a dámy.

Zpočátku to vypadá jako legrace. A ono taky je. Jenže pak jde do tuhého. Což upřímně, taky není špatné, ale záleží, s kým chcete tuhnout a s kým vytuhnout. A s kým to jde jen ztuha.

A tak na sebe jako lakmusový papírek přitahují samé skvosty. Vyhrávají ženáči. Někteří to na sebe řeknou hned, u některých musíte trochu zapátrat. Není to tak těžké.

 

Pak následují ti, kteří se velmi rychle a ochotně k vám přestěhují a změní svůj život. Doslova a do písmene přes noc. Taky skvělé. Jen jaksi zapomínají dodat, že buď jim zrovna vypršela nájemní smlouva, dorazila výpověď z práce, klepe exekutor nebo jsou jednoduše líní jako vši a pracovat nebudou a nebudou Holomci jsou to. A ještě se domýšlivě domnívají, že jsou snad opravdoví muži.

 

Pak tady máme skupinu hodných mužů. Ti nelžou, jen chtějí pokračovat ve svém stereotypu. Seznámit se, seznámit rodinu, sestěhovat se, žít. Budou mě čekat u autobusu, budeme spolu chodit nakupovat, vařit, uklízet, dáme si dobré jídlo, dobrý film, špatný sex a půjdeme spolu hajat. No jako že, fajn, ale pro mě ne.

 

Každopádně všichni tihle chlapi cítí, že chyba je na mé straně a jsem divná.

Souhlasím s nimi. Jsem divná převelice.

 

Nechci vytřepávače pytlíků.

Nechci ani veš v kožichu.

Nechci přílepku na svých zádech.

Nechci nikoho, kde problémem bude můj volný nádech.

A taky nechci svobodného mamánka.

Bože – to je mi ale seznamka.

 

Prý trpělivost růže přináší. Takže občas slyším v telefonu mužský hlas. Občas provedu osobní setkání. Podle prvotních sympatií volím buď krátký nebo dlouhý okruh. Myslím, že okruh je to správné slovo. Připadám si, jak ten pověstný křeček v kruhu. Marnost nad marnost.

 

„Karolíno, nech už toho průzkumu a pojď ven“ volá na mě můj muž.

„Už jdu lásko“ běžím obejmout svého muže.

„Krásného Valentýna přeji“.

 

Jak říkám. Na seznamce fakt nemůžete věřit nikomu.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1613166655-nahled-149152173-118024156892887-3659394844156025782-n.jpg

Jsem Maylo.

Myslím, že už mě všichni znáte. A pokud ne, je to každopádně divné. Chyba je zřejmě na Vaší straně. No nic, pro to, abych řešil Vaše chyby a Vaše problémy tu fakt nejsem. Je potřeba podívat se na to, co se mi stalo.

 

Jako obvykle jsem byl doma sám. Nijak mě to nevadí a neomezuje. Samota vůbec není zlá, to mě většinou napadají ty nejgeniálnější myšlenky. A proč to neříct? Jsem taky nejvíce pracovitý. To víte, nikdo mě nezdržuje a já pak zaberu a stihnu udělat to, co bych normálně nestihl ani naplánovat.

 

Sedím si tak pohodlně na parapetu okna a dívám se na dveře. Mí páníčci šli někam pryč, snad do práce. Jsem rád, že tam chodí, jinak bych z nich zblbnul. Mám už svůj věk a taky potřebuji mít chvíli volna a věnovat se sám sobě. Však všude se to píše a já věřím, že co je psáno, to je dáno. A taky se píše, že práce šlechtí. Rozhodl jsem se býti šlechticem.

 

Ty dveře byly divné od začátku, co jsem se zde nastěhoval. Ani velké ani malé. Tak nejsem blbý. Snažil jsem se to pánoví říct už několikrát, ale to je jako házet hrách na stěnu.

Podívá se na mě a řekne „Maylo, sakra chlape, jsi pes. Přece mi nebudeš mluvit do dveří.“

„Jasně, kámo, klídek. Proč bych mluvil. Vždyť tisíckrát nic umořilo vola. Není třeba slov. Je třeba činit. Tak si mě to vždycky učil.“

 

Nechám ho odejít do práce a začnu přemýšlet. Na to jsem fakt machr. No uznejte – dveře do koupelny a do záchodu. Není to zbytečné? Začal jsem těmi záchodovými a rozhodl jsem se udělat v nich větrák. Pěkně shora. Aby byla zajištěna intimita a zároveň, aby vše větralo. Kousal, škrábal a vyhazoval jsem jako divý. Dřina jako prase. Ale co, nebudu si stěžovat.

 

Přešel jsem volně ke dveřím koupelny a vzal to z druhé strany. Pěkně od spodu. Tady zase je potřeba, aby byl průvan na nohy a taky, aby páníček viděl, že v koupelně je má paní a zbytečně neprudil. Takže shora dveří jsem je oškubal, otrhal, okousal, udělal průřez. To vše bez jakýchkoliv technických pomůcek. Tzv. svépomocí a čeho si na sebe nejvíce cením – zadarmo.

 

Byl jsem tak zabraný do práce až jsem málem přeslechl rachot klíče v zámku vstupních dveří. Hrdě jsem si sklopil své ucho a čekal. Hmmmm…. No. Jak to jen říct. Svět fakt není spravedlivý. Nedostal jsem, to ne. Ale ani pochvala se nekonala. Co se však konalo, naprosto překonalo mé fantastické představy.

 

Páníček zbělal, zčervenal a vůbec byl tak nějak divně duhový. Pak vzal telefon a začal mluvit s nějakým pánem Horn Bachem. Zřejmě velmi inteligentní člověk, neboť mu hned řekl, ať přijede. Páníček mezi rty syčel něco jako „šedesátka, je to jasná šedesátka“ a odfrčel pryč. Než jsem si stačil chvíli schrupnout, byl zpátky. Normálně, mi frajer, koupil dvoje nových dveří. To jako, že mám znovu oloupávat, kousat, škrábat??? No to snad nemyslí vážně. Proboha, a kde mám brát na takovou dřinu pořád sílu?

Naštěstí, naštěstí – páníček dveře pověsil a zjistil, že jsou malé. Ani nevíte, jakou jsem měl radost.

 

Jenže ono ne. Pán je totiž skoro stejný urpuťák jako já. Než jsem se stačil dvakrát otočit, přivezl dveře nové. Říkal jím „sedmdesátky“ a znovu je věšel jako vzácný obraz na banty. Smál jsem se jako pološílený. Byly velké.

 

„Hele, kámo“ říkám mu z pelechu – tak proč se mě nezeptáš? Já přece vím, co hryžu. Jsou to „šedesát pětky“.

Dívá se na mě dost vražedně.

„Děláš si ze mě prdel, Maylo? Šedesát pětky neexistuji.“

„Jak myslíš“ odpovím a jdu si lehnout. „Není roků, není rozumu.“

 

Páníček zcela nevyrovnaně někde odjíždí, bere s sebou nejenom šedesátky a sedmdesátky, ale taky dalšího parťáka. Prý znovu jedou za tím panem Horn Bachem.

 

Je skoro noc, když se vrátí. Neuvěříte, ale jsou zpátky i s dveřmi a domlouvají se, jak budou předělávat futra, dveře a možná celý byt. Jsem za to šťastný. Neboť změna je přece život. A já žiju velmi rád.

 

Co se dělo další dny?

Byl jsem spokojený. Mí „rodiče“ vyhodnotili, že nemůžu být sám, a tak jsem jezdil na místo do školy v přírodě, k dědovi a babičce. Jasně, že autem. Musel jsem vstávat hodně brzy, s páníčkem do práce, pak následoval převoz k dědovi a bábi a odpoledne autem zase domů. Krásné a medové dny to byly. A doma? Doma se zatím děly věci.

 

Páníčkovi se zřejmě telefon přilepil k uchu. Volal snad všude. Bytové družstvo, dřevové družstvo, technici… Můj páníček je totiž velmi komunikativní. Většinou po ukončení hovoru říkal divné slovo. Nerozuměl jsem tomu, a tak jsem se podíval na google, ať vím. No jasně, říkal německý „zatáčka“ a já ho chápu. Neboť, zatočit je občas taky třeba. Já třeba, když je nejhůř zatočím ocasem a věřte, že spousta věcí se tak nějak vyřeší.

 

Prý je nouzový stav. Moc tomu, přiznám se nerozumím. Ale nouze u nás doma určitě není.  Určitě u nás není nouze o legraci a překvapení. Pořád se smějeme. Já se většinou směju naposled, protože prý se říká, že kdo se směje naposledy, ten se směje nejvíc. A to já moc rád. Páníčka byla báječná. Trávila se mnou každou volnou chvíli, páníček mezitím našel skvělého kamaráda pana Horn Bacha a vůbec celá rozvětvená rodina se u nás střídala, měřila, řezala, sháněla konexe, známosti a taky dveře.

 

A pak ani nevím jak, fakt přivezli „šedesátpětky“. Říkají jím „retro atypy“. Mě to nevadí. Mě říkají „Maylo“ a taky se nezlobím. Takže si myslím, že stejně jako mně, i těm dveřím je docela jedno, jak jim, kdo říká. Důležité je, že mají svůj domov.

 

A protože vše asi dobře dopadlo, byla velká sláva.

Přišel děda s bábi. Děda je skvělý kuchař a má pro mě slabost. Dostal jsem tu největší krkovičku a taky popcorn.

 

To víte, žaludek a střeva už nejsou úplně tak, jak bývaly a na druhý den – kupodivu opět, když jsem byl doma sám – jsem se s tím musel tak trochu popasovat po svém.

 

Jak už asi víte, jsem sledovaný vlastní kamerou. Tohle jak viděl můj páníček, okamžitě volal dědovi. Prý „posralo se ti děcko“ říkal.

Děda je fajn. Nevím sice, které děcko se jako potento, ale okamžitě přijel, uklidil to, co jsem jaksi nestihl, vytřel a navoněl.

 

A pak se na mě usmál jako to umí jen ten nejbáječnější děda na světě. Ani ho moc z toho smradu nenatahovalo.

 

Je večer. Páníčka konečně mohla odejít do práce. Páníček konečně zahodil ten proklatý mobil, ukončil přátelství s panem Bachem (vlastním jménem Horn) a spokojeně kouká na fotbal. Děda je dnes s bábi doma a asi chystá Valentýna.

 

A já? Já přemýšlím, co je třeba ještě zrekonstruovat, neboť marná sláva „práce šlechtí“.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1611952518-nahled-girl-3288623-1280.jpg

„Tak na zdraví.“

„Na Tvé, miláčku.“

„Na naše“ řekli jsme unisono a zasmáli se. 

Vášnivě jsme se políbili. Po dvaceti společných létech. V sedmdesáti.

 

Položila jsem sklenku portského na zem k posteli a svou hlavu položila na hruď svého muže. Jeho chloupky mě lechtaly do uší. Po milování jsme byli tak nádherně unavení.

 

„Na výročí“.

„Na naše výročí.“

„Řekni to, Dášo“, řekl můj muž a já se po dvacáté zasmála.

 

„Nech toho, Michale“ odpověděla jsem naučeně.

Něžně jsme se objali.

 

„Dobře. Potkali jsme se na seznamce.“

… „ a dál… „ řekl jsi jako nedočkavé dítě.

 

„Chvíli jsme si psali, pak volali. On byl tehdy na nemocenské a nemohli jsme se sejít.“

„Jo, vím, říkala jsi mi to.“

 

„Těšili jsme se na sebe.“

„Jo, vím, říkala jsi mi to.“

 

Říkal… „potkáme se v 16 hodin u divadla. Je zima a já jsem po nemoci. Nezlob se, ale budu mít čepici.“

 

„A Ty, co jsi tehdy řekla Ty?“ nedočkavě se ptal můj muž.

 

„Já? Ŕekla jsem: ..."

„Ano, Michale, vezmi si čepici, mě to přece vůbec nevadí.“

 

… „ a pak?“ .. skočil mi do řeči nedočkavě můj muž.

 

„Lásko, dál to přece znáš.“

… „řekni, řekni to…. „směješ se jako mladý kluk. Otočíme se na břicho, bereme každý své portské a ťukáme si. Hladíš mě po zadku a mě je laskavo.

 

„Přišla jsem o něco rychleji….“

„Ty nedočkavá…“

 

„A tam stal nějaký vysoký, cizí chlap. V čepici.“

….“To jsem byl přece já, lásko.“

„Já vím.“ říkám a beru si Tvou deku.

 

„Okamžitě mi ji vrať“ směješ se…

Vím, co mě čeká za trest. Budeš se chtít znovu milovat. A proč myslíš, že Ti tu deku beru?

Jsme oba vysílení. Už nám není dvacet.

Jsem propletená ve Tvém těle.

 

… „a dál..“ ptáš se?

„Co dělal ten cizí chlap?“

 

„Myslíš Ty?“ provokuji.

 

„Ano, co jsem dělal já?“

 

„Ty, který ses mi vůbec, ale vůbec nelíbil, jsi mě sledoval jako kořist. Jak jdu kolem Tebe, sleduji Tě a postavím se asi čtyři metry od Tebe.“

 

„Celý jsem se rozklepal. Nechápal jsem, co se děje. Věděl jsem, že Ty nejsi Ty, a přesto jsem okamžitě věděl, že Ty jsi právě ta, na kterou čekám. Celý život. Stál jsem tam jako hňup, čekal jsem na nějakou blondýnu. Jmenovala se, tuším … Dáša….. a najednou jde kolem naprosto cizí hnědovláska, netuším, jak se jmenuje, kdo je, ale vím, že tohle je ta pravá.“

 

„Blázinku“ … utírám si nenápadně slzu do polštáře. A nahlas říkám… „ty proutníku jeden“.

 

„No a ten cizí chlap, tedy dneska už vím, že jsi to byl Ty…“ dusím se smíchem….

 

„Ano? A co udělal, ten cizí chlap, kterým jsem byl já?“ směješ se a líbáš můj ušní lalůček.

 

„No… tak ten cizí chlap se mi vůbec nelíbil“ říkám a bojím se Tvé bláznivé reakce.

A je to tady. Liješ mi zbytek portského do pupku…. A piješ z něho jako z toho nejvzácnějšího poháru. Ach, Vodnáři… Ty bláznivý Vodnáři…..

 

„Tak co udělal ten cizí chlap, o kterém už všichni vědí, že jsem to byl já?“

„Ten, cizí chlap, ke mně přišel a řekl … jste paní Dáša…?“

 

Smějeme se, naše nejoblíbenější pasáž celého příběhu.

 

„Ne, nejsem“, řekla jsem. „Ale zjevně jsme tu ze stejného důvodu“…. A podívali jsme se na sebe. A pak jsme jednoduše šli pryč….

 

„A co se stálo s mou Dášou a Tvým Michalem, miláčku?“ ptáš se provokativně.

 

„To nevím, lásko, ale předpokládám, že pokud neumřeli, stojí tam do teď.. „

 

A nebo… miláčku…. mají zcela náhodou…. stejné výročí jako my…“

 

„Tak tedy – na Michala a na Dášu“.

„Ano, lásko. Na Dášu a Michala. Ať žijí.“

 


 

Sdílet článek | Přidat komentář