povídky

Život a smrt. Zrození a umírání.

Zdravotnictví. Slovo stokrát omílané. Chválené, pomlouvané, nenáviděné, obdivované. To záleží, na které straně barikády zrovna jsme a jaké máme zkušenosti.

Poprvé se s týmem zdravotníků setkáváme hned při svém narození v porodnici. Zdravotníci jsou, ač nevědomky, naší první známí v tomto životě.

Zpočátku se setkáváme s dětskými lékaři, poté s odbornými, případně nějaká hospitalizace či dokonce operace. Vše bereme samozřejmě. A když je něco samozřejmé, moc si toho nevážíme a naopak, cítíme se dotčeně, pokud není vše podle nás.

Léta plynou a my všichni si žijeme lépe či hůře své turbulentní životy.

A pak přijde jaro 2020 a v ruce drží pomyslnou „stopku“.

Nechápeme. Jsme překvapení, vystrašení, konsternování, vzteklí, bezmocní.

Zdravotnictví, kde již léta chybí lékaři, sestry i ostatní personál čeká velká zkouška. Jenže zdravotnictví není jen slovo. Jsou to především lidé. Ženy a muži, kteří mají také své životy,  své rodiny, své starosti a radosti, své zájmy a také svůj strach a obavy.

Jsme ve zvláštní době. Není vůbec dobrá. Každá generace si musí prožít svou nedobrou dobu, některá bohužel i vícekrát. Máme zavřené obchody, kina, knihovny, divadla, fitness centra, lyžařské vleky, hotely, restaurace.  Je to velmi smutné a těžké.

Ale naštěstí nám nad hlavou nelítají bombardéry, neodstřelují se domy, nestřílí se na potkání, nemáme jídlo na příděl a nejsme odvlečení do koncentračních táborů. Protože i takhle vypadala špatná doba našich pradědů a prababiček.

Pokora. To je to slovo, které tady spoustu let chybělo.

Pro každého je tato doba těžká v něčem jiném, každému něco bere a něco nového mu dává. Dává mu nové poznání. O prioritách, o kvalitách, o moudrostí, a především o pokoře.

Zdravotníci. Jste především lidé. Děkuji Vám za vše, co pro nás děláte. Přejí Vám především pevné zdraví, pevné nervy a kvalitně zaplacenou práci. Je spousta lidí, kteří budou věčně nespokojení a útoční, ale věřte, že je i spousta z nás, kteří jsou vděční. Upřímně Vám děkují a skládají obdiv, za to, co pro nás všechny děláte.

Naposledy se s týmem zdravotníků setkáváme v nemocnici. Ač nevědomky, mohou to být naši poslední lidé v tomto životě.

Říkám své „děkuji“,  dokud ještě není na nic pozdě.

Protahuji se a otáčím zpět.  Zvláštní prazvláštní dny jsou na té cestě za mnou. A přitom tak nádherně stejné. Na jaře vše vonělo, v létě hřálo slunce, na podzim rozkvetl celý svět do neskutečných barev a v zimě se halíme do rukavic, čepic a šálů. Nic se nezměnilo.

Na jaře bez pozvání přišel strach, překvapení, naštvání, frustrace, zlost, pláč a bezmoc.

Na jaře lidé na místo kabátu shazovali své masky.

I přes zahalená ústa, vše opravdové prozradily oči a činy.

Jaro bylo očistné. Už nebylo možné se skrýt za nabubřelost, bohatství, sladké řeči a falešné úsměvy. To vše bylo přikryto.

Jen oči a činy mluvily. Mluvily hlasitě, jasně, bez obalu. Oči a činy nás všech.

Přešlo voňavé léto, okouzlující podzim a na trůn si sedla paní Zima.

Zítra máme Štědrý den. Lidé se spolu budou scházet nebo taky ne. Budou přemýšlet, nadávat, smát se, bát se, pomlouvat, radovat, nenávidět, milovat. Proč? Protože je Štědrý den?

Ne, protože jsme lidé. Pořád stálé stejní. Jen někdy je to vidět o něco více.

Přeji Vám všem, aby jste si uměli udělat štědrý každý den. Buďte štědří k sobě, ke svým blízkým i ke svým vzdáleným. Rozdávejte lásku, pohodu, úsměv a s radosti to samé přijímejte. Neboť to jsou ty nejkrásnější dárky.

A já Vám z celého srdce přeji, ať jich máte nejen plný dům, ale především ať těmito dary přetékají Vaše srdce a srdce lidí kolem Vás.

V dojemném objetí andělských křídel uložila jsem svou hlavu na péřový polštář. 23. 12. 2020 chvíli před půlnoci.

Bramborový salát obsadil své čestné místo v lednici. Kapr se připravoval na svůj zítřejší trojkabát, na balkoně tiše šumivě notoval šampus. Cukroví sladce cukrovalo mezi svými a vánoční oplatky se těšily až se zítra smočí do lepkavého medu.

„Tak zítra“ šeptá mi můj objímající anděl. „Budeme mezi Vámi více než obvykle“.

„Vím. Zítra Vás čeká náročný den.“

„Ano. Budeme poslouchat jako každoročně Vaši nespokojenost s vánočními dárky, rozladěnost ze špatných pořadů v televizi, zklamání z absence sněhu venku, unavenost, marnost, sklíčenost, frustraci, samotu.“

„Také ovšem uvidíme mnoho pohody a klidu, šťastné úsměvy a objetí, lásku, poděkování, pokoru a smích.“

„Víme, že zítra taky uvidíme o hodně více prázdných židlí u stolu a v přichystaných talířích bude více slz. Lidé budou trošku jiní. Někteří smutnější, někteří naštvanější, ustrašenější, zoufalejší, vyhaslejší.“

„Zítra nás čeká náročný den.“

„Budeme Vás více než kdykoliv jindy objímat a foukat Vám do vlasů. Budeme Vám šeptat, že vše je v pořádku. Budeme Vám mezi plameny svíčky zapalovat plameny naděje a víry. Budeme dělat vše proto, abyste byli jednoduše šťastní.“

„Zvládnete to?“ zeptala jsem se tiše.

„Samozřejmě“ odpověděl jsi mi.

„Děláme to pro Vás s láskou, neboť jste to nejhezčí, co tady dole máme“.

Kateřina se protáhla. Tělem i údivem. Měla svůj volný den. Na svých volných dnech nejvíce milovala, jak volně je nechávala plynout. Někdy byly akční, jindy lenivé, ale vždy ji něco přinesly zajímavého.

Mezi řádky právě čtené knihy nechávala protékat myšlenky na vztahy, které již dávno spaly v jejich vzpomínkách přikryté minulostí. Každý z nich byl protkaný počáteční zamilovaností a poté láskou. Ta po určité době vyprchala. Už dávno se naučila odpouštět. Sobě i jim. Snažila se pochopit, čeho se vyvarovat pro příště. Kde se stala chyba?

Skrze žaluzie ji příjemně objímaly studené sluneční paprsky. Odložila knihu a překvapeně se usmála. Pod lampou je vždy největší tma.

Chyba byla hledat chyby.

Znovu si v duchu prošla své osudové vztahy a nahlas si vyjmenovala, proč v nich byla šťastná. Vytáhla si z každého jen to nejlepší. Top seznam. V prvém společné vědomé prožívání dennodenní obyčejnosti. Ve druhém smysl pro humor v každém dni. Ve třetím gentlemanské chování a společné duchovní propojení.

Pro Kateřinu bylo vždy těžké odpovědět, co by si přála. Neuměla to jednoznačně pojmenovat Mnohem jednodušší bylo vždy říct, co by si nepřála.

Když sama neuměla vyjmenovat, co ji udělá šťastnou, jak to mohl vědět partner?

Teda, Káťo. To je dárek.

Tak krásné jmeniny přeji.

Milý Františku.

Čas utíká rychle a nečekaně jako Faraonová pomsta. Dovol tedy, abych Ti při příležitostí blížících se vánočních svátků opožděně poděkovala za Tvůj minuloroční dárek k vánocům.

Pokud se domníváš, že je to za ty náušnice, které již delší dobu nenosím, neboť mě z nich rozbolely uši, či dokonce za ten řetízek, ze kterého jsem měla tlaky na hrudi, poněkud se mýlíš. Ale jak jistě víš, mýliti se je lidské a nic lidského nám není cizí. Tedy, Tobě jako muži dokonalému, možná ano. Mě, jako ženě díkybohu nedokonalé, za to však životem hýřící, určitě ne.

Již dávno vím, že zrak není to, co by bylo mou silnou stránkou. Díky tomu občas nevidím, co mám a naopak, co vidím se mi často zobrazuje v naprosto jiných barvách, než jaká je opravdická realita. Je to občas na hovno, milý Františku.

Pokud jsi teď pobouřený, mám radost.

Neboť bouře znamená emoci,

která není v tvé moci.

Tak nějak uznávám, že jsme se oba snažili se milovat. Snažit se milovat je stejně kvalitní činnost jako opít se z nealkoholického piva, líbat se přes roušku či potápět se v městském bazénu. Není to úplně blbě, ale taky to není úplně dobře.

Snaha se cení. Já se empaticky snažila věřit, že jednou přijde čas i tak nějak na mě. Uznávám, že je to hodně přes čáru. A tak jsem moc ráda, že jsi mi vše vysvětlil svým báječným dárkem, který jsi mi věnoval v pravý čas na pravém místě.

Štědře na Štědrý den.

Bez obalu, čert to vem.

Bylo to nádherné, opájet se na Vánoce horkým africkým sluncem, skvělým jídlem, mořskými dary pod vodou i na talíři i Tvým hříšně skvělým tělem.

Bylo to opojné, dotýkat se Tvé mužnosti, vážného pohledu i vlažného smyslu pro humor.

Bylo to s Tebou skoro jako v pohádce až jsem úplně zapomněla, že pohádky patří mezi sci-fi literaturu pro děti. Já už dávno nejsem dítě a sci-fi není můj žánr.

Co se mnou? Rozedraným snílkem, přikovaným v realitě, věřícím na opravdovost a koule u mužů?

Radostně radující se z přítomného okamžiku, teplé vody v moři, pohody v duši a skvělého alkoholického moku byla jsem té německý hovořící paní vděčná, že zachytila okamžik v čase. Fotka se tomu, tuším, říká. Fotka dvou lidí u vánočního stromku. Žádné porno. Žádná brutalita. Žádná vulgarita. Dokonce i strejda Facebook mi to schválil a nebyla jsem blokována. Jen jsem omylem, protože jsem ještě neměla ten tvůj skvělý dárek, sdílela tuto sympatickou fotku i s Tebou.

No do prdele.

Františku, lásko, ty umíš překvapit. I po roce a půl spolužití dvou svobodných lidí.

Tohle bylo hodné ženatého milence, kterým jsi jaksi nebyl.

Tvá vážná, vymodelovaná krásná tvář utrpěla nějaký postraumatický šok, nasranost najednou nešla skrýt. Ztratila se Tvá inteligentní mluva a stal se z Tebe had. Asi. Neboť jsi syčel. Kdybychom nebyli ten večer tak daleko od domova, práskla bych Tvými dveřmi, jenže ze Sinajského ostrova se jde pěšky docela dlouho a já hodlám svůj čas využít mnohem lépe.

Ten Štědrý den jsem hotelovými dveřmi nepráskla. Jen jsem věděla, že již neuléhám na posteli s Tebou, ale vedle Tebe.

Za Tvůj dárek jsem Ti velmi vděčná, i když jsme ho oba rozbalili až o tři měsíce později. Díky Tvému vánočnímu dárku vím, že s mužem bez humoru nejsem sama sebou. A také, že ve vztahu je místo jen pro dva.

Tebou darované brýle prozření nosím poctivě sebou. Po většinu času si je nesundávám, občas v nich také usínám, neboť kdo je připraven, není překvapen.

A tak nám oběma, milý Františku, kromě báječného odlesku těch barevných sklíček kaleidoskopu života přeji opět po roce mnohem krásnější Vánoce.

Zora

Laura chodila podél oken ve své prosklené kanceláři ve třináctém poschodí jako lvice v kleci.

Dnes si dala na sobě obzvlášť záležet. Úzká sukně, vysoké kozačky na ještě vyšších podpatcích

a zcela nová push-upka. Její prsa, stejně jako její život nabraly nový, přímý směr.

Hrdě se týčily vpřed. Zpupně vystrčila bradu, dala ruku v bok a …. rozesmála se.

„Dnes máte dopoledne dvě schůzky, Lauro“ připomněla ji její asistentka.

„Díky, Kamilo, vím.“

Důležité obchodní schůzky. Neboť, co jiného vztahy mezi muži a ženami jsou? Nutno číst dobře obchodní podmínky.

Obvykle se rozhodovala rychle a svých rozhodnutí nelitovala. Buď vedly k úspěchu nebo k poučení.

Otevřela připravené složky. Tyhle dvě transakce jsou ještě pořád na pořadu dne. Divné. Kolik dnů již prováděla analýzy, používala rozum i cit. Zbytečně. Až dnes přišlo řešení. Skoro jako z nebe. Nebo spíše ze samotného pekla.

Stejně jako zrození, vše velkolepé začíná sexem.

Ležela na posteli jako každé ráno spokojeně uspokojená. Šťastná, že ten slastný pocit ještě funguje. Dnes při tom nemyslela ani na jednoho z nich. Milenec p. Božský ani nový kolega  p. Skvostný do její fantazie nepřišli. Pochopila, že nejdůležitější je být uspokojený a spokojený sám sebou. To ostatní, co přijde je bonus. Třešnička na dortu. Horké maliny se šlehačkou.

Pochopila, že pokud ji chtějí mít ve svém životě, musí se snažit si ji získat a vybojovat. Pokud ne, nestojí je mít v jejím životě.

Zajímavých pekelníků je všude kolem dost.

„Pánové jsou tady, Lauro. Koho mohu uvést jako prvního?“  vytrhl ji z přemýšlení Kamilin hlas.

„Pozvěte je oba současně, Kamilo“ usmála se Laura.

Podívala se na volně položeného Parkera s gravírováním.

Její smlouva s ďáblem čekala na podpis.

Zavřela jsem akční leták a šla na jisto. Tu palmu jsem musela mít. Byla úžasná. Krásná. Velká. A v akci. Za uspořené peníze jsem ji koupila i nový obal.

Dala jsem ji do ložnice ke dvěma dalším květinovým kolegyním a spokojeně na tu krásu hleděla z postele.

Jako všechny začátky i mé soužití s palmou bylo pohodové a bezstarostné. Pak jsem zalévala a s láskou promlouvala a zpívala. Čas běžel a já stálé zalévala a promlouvala. I další dny jsem se občas kolem ní prošla s konvicí vody.

Za dva měsíce…..

Vzala jsem ji jako samozřejmost. Její krásu, její společnost, její naději zelenající se stonky.

Za čtyři měsíce palma začala opadat.

Uklidila jsem ten nepořádek.

Opadaných listí bylo více než těch zdravých.

Ani nevím, kdy a jak se to stalo.

Palma umřela.

A to byl ten moment, kdy jsem si ji znovu všimla.

Přišlo mi to strašně líto. Taková báječná společnice. Neměla jsem sílu ji vyhodit. Ostříhala jsem ji jako před odvodem na vojnu. Na ježka. Chodila jsem si k ní každý den sednou. Občas jsem ji podlévala. Dlouho se nic nedělo.

Najednou jsem zahlédla uprostřed suchého ježka malý zelený stonek. Příští týden další. Dnes už jsou čtyři. A já si opět uvědomila, že „my lidé si začínáme vážit toho, co máme rádi, až když o to příjdeme."

Opět se divám z postele na mou palmu. Dnes, zdá se, půjdu spát později.

Znovu potvrdilo se mé oblíbené rčení, že „s láskou má svět naději“.

Jsem Maylo.

Začátek mého života nebyl nic moc. Než jsem se stačil seznámit s mou původní rodinou, dali mě šmejdi, do děcáku. Říkají tomu útulek. To teda nevím proč. Bylo tam všelijak, jen ne útulně.

Byl jsem docela smutný.

Ležel jsem na studené zemi, koukal po ostatních kotcích a žvýkal ty nejlevnější granule. Psí život, tohle. Už jsem málem usínal, když jsem zaslechl hlasy. Nějaký hubený kluk s holčinou. Ta najednou začala rychle gestikulovat a něco vzrušeně mluvit. Podíval jsem se jí do očí. A byl jsem ztracený. Láska na první pohled.

Cože??? Otevírají můj kotec? Dívám se s lítostí na své kámoše vedle, ale jsem sobecký rád, že jsem to já, kdo hrdě odchází pryč.

Ještě jsem stačil zamávat na pozdrav nejobávanějšímu pitbullovi, který tu byl samozvaným šéfem a vyskočil jsem do její náruče. Jsem zamotaný do jejich nádherných dlouhých vlasů a cítím, jak ji něco bije. Jo, opravdické srdce. Páni, to je blaho. Vděčně olizuji celý její obličej a snažím se vykouzlit ten nejkrásnější psí úsměv, kterého jsem schopen. Teda páni, a ten kluk, jak zařadil v autě jedničku a odpálil to i se mnou směr opravdický domov, tak to byl teda frajer.

Lebedil jsem si na zadním sedadle tak spokojeně, až jsem se od radostí počůral. Nevadí, však oni si to vytřou. Vkráčel jsem do své nové psí boudy dost suverénně, a tak mě docela překvapilo, že už tam mám kámoše. Králík čuměl jako puk, kdo mu klepe na vrátka klece.

„Neboj, kámo“ říkám mu, „ještě to tady spolu roztočíme.“

A pak začala výchova. Panička byla suprová, ale páníček se nějak pomátl nebo co já vím, Pořád říkal, ať si sednu, lehnu, k noze a podobné nesmysly. Nechápu, co ho na tom bavilo. Taky měl nějakou přednášku o tom, co psi můžou a nemůžou a tak. Moc jsem ho teda neposlouchal, měl jsem hlad a taky jsem našel v ložnici docela pěknou postel na spaní.

Trochu mě překvapilo, že si ke mně lehli i ti dva.

Co Vám budu povídat. Hned od počátku jsem se snažil ukázat své vynikající povahové vlastnosti jako je přátelství, láska a smysl pro humor.

Když jsme byli doma všichni, ležel jsem a v klidu přemýšlel, co budu dělat, jakmile budu opět sám. Musím se pochválit, že má fantazie neznala mezí.

Tak prvně mi bylo líto Ušáka, že je zavřený. Dalo mi to hodně práce, ale podařilo se mi otevřít klec, vytáhnout mu ven nejen žrádlo, odmontovat vodu, ale nakonec jsem vytáhl i samotného králíka. Hráli jsme si na honěnou a řeknu Vám, že to byla docela psina. No – pravda – páníček trochu křičel.

Jindy jsem se rozhodl, že jim uklidím skříň. Trochu mi pomohlo, že ji zapomněli pořádně zavřít. Ten kelímek se mi líbil. Šel otevřít těžce, ale já to dokázal. Chuť uvnitř nic moc, ale potom ta jízda, pánové. Smál jsem se ještě na veterině. A jako zdálky jsem slyšel, jak ten chlap v bílém plášti říká mým „rodičům“, ať příště tu konopnou mast dají někde jinde. Že bych to prý nemusel přežít. No tak, to by mě fakt naštvalo. Páníček dával tomu chlapíkovi nějaké papírky ze štrajtofle a potom – pravda – trochu křičel. Ale až doma a díval se přitom na mě.

Rozhodl jsem se vylepšit reputaci a odplatit jim jejich dobrotu. Budu hlídat, jak nejlépe dovedu. No což o to, hlídat, co se děje uvnitř bytu, když tam jsem, to jde. Ale jak chcete hlídat, co se děje na chodbě, když ty dveře nemají žádnou pořádnou díru? Tohle ti lidé fakt nedomysleli. S radostí jsem se pustil do práce. Teda musím říct, že tentokrát se mi podařil husarský kousek. Zdálo se mi, že páníček má nějaký zdravotní problém – stal na chodbě a nevěřícně se díval do svého bytu, aniž musel použít klíč a otevřít dveře. Pravda – trochu křičel.

Naštěstí moje milovaná páníčka má rozum a chápe, že po té dřině, si zasloužím také odpočinek a dovolenou. A tak mě berou s sebou na hory, k vodě, na pivo i na Silvestra.

Nebudete tomu věřit, ale uchystali mi i nádhernou svatbu. Prý, že po tolika společných létech si zasloužím, abychom byli opravdická rodina a jmenovali se všichni stejně. No slušelo mi to, co Vám budu povídat. Měl jsem motýlka úplně stejného, jako měl páníček sako. A kdyby jste viděli, jak to slušelo mé paní. Prvně jsem si myslel, že je to princezna, ale prý se tomu říká nevěsta. No mě to bylo upřímně jedno. Každopádně jsem byl ten nejdůležitější svatební host a raut taky nebyl vůbec špatný.

Taky jsem docílil toho, že mám svůj film, ve kterém hraji hlavní roli. Koupili kvůli mně kameru a točí si mě, když jsem sám doma. Jsem zvědavý, jak se k tomu postaví Hollywood, neboť věřím, že mám i na Oskara.

A tak si tady spolu tak pěkně žijeme. Ten kluk, co už je muž a ta holčina, co už je žena. A taky ten králík, který už asi napořád zůstane králíkem. Mám tuhle bláznivou rodinu fakt moc rád.

Občas, když má můj páníček slabou chvilku – dívá se na mě rádoby přísně a říká mi:

„Maylo, vládcem rodiny jsem tady já.“

Podívám se něho, jak nejvíce oddaně dovedu, sklopím své ucho a řeknu „spolehni se, kámo.“

Pak na sebe mrkneme tajně s králíkem.

V naší tajné řeči to znamená – „my víme své“.