NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1596129236-nahled-physiotherapy-595529-1280.jpg
Karla se rozhodla cvičit.
Nebyl čas ztrácet čas. Ještě v práci Karla vytočila telefon do místního fitness centra a objednala si čas s mužem. Tedy osobním trenérem. Když už musí cvičit, ať je to alespoň ladící oku. Byla si vědomá, že z počátku jen jejímu.
S bojovnou větou "nikdo učený z nebe nespadl" vydala se vstříc dalšímu svému dobrodružství.
Přivítání bylo příjemné. Trenér i ostatní zaměstnanci ve věku jejího syna se na ní shovívavě usmívali a tvářili se, že je jednou z nich.
 
"Mokrou nebo suchou" optala se recepční a Karla zkušeně požádala o mokrý klíček. Co možná nejvíc sportovním stylem se odkolébala hledat svou skříňku. Vytáhla brýle, prostudovala to přiblblé malé číslo na visačce a v mezičase přemýšlela, proč má dva klíče k jedné skříňce. Začala se převlékat. Byla tam sama, tak šla prozkoumat okolí. Spokojená, že našla nejen toaletu a sprchy, ale dokonce i vypínač, dokončila přípravu a šla do toho.
 
Trenérova empatie, snaha a profesionalita byly těžce nad rámec zaplacených dvou unišekových poukázek a pajdy k tomu. Od stroje k stroji v plném zbroji úspěšně pokračovala až k poslednímu cviku.
"A teď ještě tři série po deseti sklápěčkách na míči" řekl trenér a šel pro nářadí.
Karla netušila, kde ten mladý člověk vzal takovou odvahu.
Neuvěřitelné se stalo skutkem a Karla se po třiceti sklápěčkách téměř ladně postavila z mučícího míče, který i nadále vesele poskakoval radostí. Naše cvičenka celá šťastná, že udržela rovnováhu i ostatní záležitostí se rozloučila se svým novým kamarádem. Domluvili si příští schůzku a vypadalo to, že nic horšího než skákací balón ji již nemůže potkat.
 
Tentokráte šla na jistotu a svou skříňku č. 4 otevřela na první pokus. Nějaká ohebná žena vedle ní se zrovna chystala do sprchy.
"Dobrý nápad, jdu taky" rozhodla se Karla. Vzala si osušku a vyrazila.
Ve sprše velký, opravdu velký schod a pak čtyři sprchy v řadě. Háčky byly bohužel urvané a nikde neviděla ani úchyty na stěnách.
"Jsi ve fitku, kámo, ne ve starobinci" zasmála se sama sobě a šla ze sebe spláchnout těžce vydřený pot.
Sprcha byla příjemná. Odhrnula závěs, utřela se a s hrůzou se dívala, jak stojí sama v zátopové oblasti, bez záchranných složek v blízkosti.
"A sakra, jak ten schod sejdu?" byla pro další chvíli její poslední otázka.
 
Stačil malý pohyb a velký problém byl okamžitě a střelhbitě vyřešen. Naše hrdinka rychlosti světla udělala neuvěřitelný ozembouch a plavmo vpřed proletěla celou koupelnou téměř až ke své šatní skříňce.
Vteřinu, dvě hanbatě ležela na zemi. Chvíli se dívala po okolí stylem Mr. Beana. Poté co zjistila, že přežila, dostala neuvěřitelný záchvat smíchu. U skříňky už byla, tak stačilo jen vstát a obléknout se.
Znovu si vzpomněla na svou prvotní myšlenku "žádný učený z nebe nespadne" a pochopila, že kdo ovšem spadne ze sprchového kouta už je učený ažaž. Tato svatá pravda se jí potvrdila hned při odchodu. Držela zrovna v ruce své sandálky vytažené ze skříňky a četla na dveřích cedulí jako Brno "děkujeme, že obuv nedáváte do svých šatních skříněk, ale do boxů k tomu určených". Záhada druhého klíče byla vyřešena.
 
Věřme, že tato dobrá žena dá v příštích dnech na své místo nejen myšlenky, ale i celé tělo. 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1596128504-nahled-pay-2662758-1280.jpg
Úkol přátel zněl jasně,
napsat příběh nebo básně.
Musí obsahovat co nejvíce číselek a čísel,
shromáždit je na stránku máme jako sysel.
Tak tedy zkouším zas a znova, jak kouzelná dokážou být slova.
 
Jako první bych Vás ráda seznámila o mém druhém vztahu, který vyšel na třetí pokus. Do té doby jsem nosila v kapse tři kaštany. Ten den jsem našla čtvrtý a vytvořila si v kapse kaštánkový čtyřlístek pro štěstí.
V danou chvíli se nás tam sešlo pět - jeho už asi desáté auto, mé třetí auto, můj jediný syn, on bez žádné číslice a já bez žádného čísla. Pokud by Vás zajímal věk nás dvou, tak si vynásobte dvakrát 48.
Zprvu mi nabídl své auto. Pro jistotu vyměnili jsme si každý po devíti číslech - samozřejmě telefonních. Já ho nechtěla, neboť jeho barva mi připomínala barvu mou. Tedy, bavíme se o autech. A jak víte, barva auta je jeden z nejdůležitějších požadavků při výběru vozu u žen. Musí nám přeci ladit k nejedním šatům.
Pravda líbil se mi on. Ladil mému oku.
 
Zpočátku to vypadalo na pouhý bezcitný obchod v bazaru plného aut i čísel. Padaly otázky jako na burze, bohužel se více ubíralo než přidávalo. Mé auto nikdo nechtěl. Nedivím se. Ani já sama jsem ho již nechtěla. Ovšem odhadnutá cena prodejce 9 tisíc korun mi vyrazila dech a způsobila docela dlouhý záchvat smíchu.
"Mám dražší kolo na balkóně, milý pane" odpověděla jsem se slzami v očích od smíchu.
Přidávali po tisícovce a já se nepřestávala smát.
Když už těch čísel bylo hodně a cena neustálé malá, rozhodla jsem se o obrat o 360 stupňů a řekla… "nechte si své peníze, já své auto a jedu domů".
Teda, ti si rychle spočítali všechny drobné dohromady a vsadili na výhodný obchod pro všechny zúčastněné. Trochu navýšili číslo u výkupu a pár čísel ubrali při mé koupi a mohli jsme si plácnout.
Na druhé straně - pán a jeho auto - dopadli stejně dobře a obchod mohl být uzavřen.
 
Tohle vše se událo dvacátého pátého dne desátého měsíce roku 2018. Dva plus pět je sedm. Což už samo o sobě je šťastné číslo. Oba jsme v sedmém měsíci. Já navíc jako bónus sedmiměsíční a narodila jsem se desátého. Když sečteme čísla roku 2+0+1+8 vyjde 11. A sčítáme dále 1+1 - no pro pána krále … vychází nám dvojka - dvojice.
 
Uběhlo několik dnů a já najednou viděla jeho devět čísel na mém mobilu. A pak jsme šli na první kafe, pro milovníky čísel připomínám, že to bylo v devatenáct hodin, osmého dne a jedenáctého měsíce.
 
Vytvořili jsme si svou vlastní číselnou soustavu, ve které nikdo z nás nechce hrát prim, ale ani se nechce cítit jako ten druhý. Jsme oba v první řadě a učíme se společným prvním krokům.
 
Myslíme na sebe dvacet čtyři hodin denně a těšíme se až se uvidíme alespoň jednou za sedm dní na víkend. Přejeme si, aby každý z nás byl šťastný všech 365 dnů v roce a těšíme se z každé minuty našeho bytí.  A doufáme, že nás jich čeká ještě nekonečně mnoho.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.07.2019
1596127003-nahled-stop-473914-1280.jpg
"Dvakrát lungo a cheescake" objednala Stará s úsměvem.
 
"Myslíš, že můžu?" optala se Nová.
 
"Můžeš, všechno, co chceš. Je to Tvůj život. A pamatuj, že všichni se k Tobě budou chovat přesně tak, jak jim dovolíš." řekla Stará moudře.
 
"Nechápu to" zavrtěla hlavou Nová. "Znám Tě jako své boty. Tak dobře a tak dlouho. Tolik toho znáš, z knížek načteno, ze života odžito. Všem umíš poradit. Můžeš mi, laskavě vysvětlit, proč se s tím už konečně taky sama neřídíš?"
 
Stará zůstala sedět s otevřenou pusou. Začala se cítit dotčeně. "Aha, tak nové koště dobře mete. Podívejme na ní, jak se chová. Nová je tady a drzá jak opice. Přirozená, otevřená, ale …" pomyslela si v duchu.
 
A najednou ji to došlo.
Naposledy se svým starým hodným uplakaným pohledem podívala do tváře své Nové. Ta seděla pohodlně, spokojeně, klidně a s úsměvem a jen tak se radovala ze života. Byla sebou.
Stará v ní na poslední chvíli přehodila výhybku a místo bolestného úšklebku se rozesmála.
"Dobře, ty", řekla. "Ty mi dáváš".

Obě věděly, že takhle spolu sedí naposled. Užívaly si spolu celý večer. Nasmály se, poplakaly, zavzpomínaly a na rozloučenou se srdečně objaly.
 
"Děkuji Ti za vše, co jsi mě naučila" řekla Nová vážně.
"Rádo se stalo a děkuji, že jsi mě přišla vystřídat" odpověděla Stará laskavě a s pokorou.
"Mám Tě moc ráda" odpověděly unisono a znovu se rozesmály.
 
Byl čas jít domů. Na autobusovou zastávku šly spolu.
"Jé, tady je nějaké oznámení."
"Výluka na trase z důvodu transformace" četly společně.
Staré znovu přijížděla "čtyricetosmička" s nápisem Minulost a Nové "čtyřicetdevítka" s nápisem Přítomnost. Naposledy si zamávaly.
 
Znáte to. Stará s Novou žít zároveň nemohou. Generační rozdíly jsou generační rozdíly.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 04.07.2019
1596052036-nahled-divers-681516-1280.jpg
Když jsem na procházce v zimě položila řečnickou otázku "zda i já bych si mohla udělat potápěčský kurz?" vůbec mi v mých závitech nedošlo, co se v jiných závitech spouští. Dny a měsíce běžely jako voda v Nilu a než jsem se otočila byl tady květen - máj, lásky to čas. Karel Hynek věděl moc dobře, co píše.
 
Na malém mošnovském letišti se ani mě nepodařilo ztratit se. Lehce jsem se domluvila a po odevzdání lodního kufru, kontrole pasu, batohu, kabelky a připravených svačin jsem byla vpuštěna na palubu inteligentních křídel. Čtyři hodinky uběhly jako voda a má noha letos již podruhé líbala africkou horkou zem.
 
Spolu ruku v ruce s mým šampiónem jako zkušení egyptští matadoři vyrazili jsme neohroženě vpřed v první linii. Ostatní sousedé z leteckých sedaček zůstávali daleko za námi. Radostně jsme se zbavili svých prvních 25 dolarů za osobu ve jménu víz a nedočkavě očekávali vyplivnutí našich zavazadel z gumových tlam. Rychle dokoupit datovou kartu a můžeme hledat delegáta a autobus. U karet menší zdržení, neboť egyptští operátoři neuměli plynně česky. Než jsme se rozhlédli kolem, už jsme žádné známé tváře neviděli. Vyrazili jsme vpřed A já už neviděla ani příruční batoh na rameni mého gentlemana. Pár vteřin překvapení a nás zalilo horko jako u ostravských vysokých pecí. Stačila maličkost. Vrátit se ke správnému stánku datového operátora, vzít zapomenutý batoh a jít hledat autobus, který by nás dovezl k resortu.
"Jak jednoduché", řeknete si, když víte, že je to číslo 12. "Jak těžké" dojde vám záhy, když zjistíte, že daný autobus v pralese svých plechových kamarádů není touto kouzelnou číslici označen. V praxi to znamenalo, že ti dva splašenci, kteří z letadla předběhli davy, byli těmi samými davy doprovázení vražednými pohledy, když nastupovali do autobusu jako poslední. Právě ti, na kterých se v 38 stupních rádo a ochotně čeká.
 
Snězená je svačina, dovolená začíná.
 
Vybalit v krásném pokoji a první romantická procházka s nádherným úplňkem koupajícím se v moři jako bonus. Dny nicnedělání, ochutnávání jídla, nápojů, sebe. Nadechování vůní květů, moře, života. Málem jsem v tom pohádkovém ráji přeslechla tu kouzelnou větu…. "tak v úterý přijede a udělá s Tebou ten ponor…."
 
Uznávám, že moje "aha" nepatří mezi top inteligenční odpovědi, ale navíc jsem se nezmohla. Jsem stresman. Vlastně streswoman. A tak od úterního rána jsem seděla na toaletě a vypadalo to, že mě přepadla pomsta Faraóna. Obavy, těšení a nervozita ze všeho neznámého vykonaly své. Strach chtěl udělat krok vzad, zvědavost krok vpřed, takže jsem byla jako solný sloup zaražená do země a přestávala mluvit. Když přestávám mluvit, je to něco jako žlutočerná páska na místě činu. Jako červená na semaforu. Jako černá vlajka u moře. Jako vykřičník kdekoliv. Prostě pohotovost, nebezpečí a výstraha největšího stupně. Pro mě i pro okolí.
 
Instruktorka byla velmi příjemná a báječná a tvářila se, že si vůbec nevšimla mých zoufalých pohledů, které říkaly … "vím, že to bude krásné, ale já bych snad raději domů…".
 
Upřímně se přiznávám, že nad mé síly již bylo nasoukat se do neoprenového oblečku. Vypadáte v tom sice velmi štíhlé, ale kdybych se tak měla oblékat do práce můj budík by musel řinčet snad ve tři hodiny ráno. A pak se šlo na instruktáž a školení. Moje zlatá Petruška byla velmi trpělivá a profesionálně se tvářila, že žádná moje otázka fakt není blbá. V uších mi ze všech bohatých informacích neustálé zněly jen dvě - ta o tom, že jeden z miliónů může ohluchnout a že při rychlém vylítnutí nahoru se mohou roztrhnout plíce. Můj Faraón se začal velmi rychle a intenzivně hlásit o slovo, což mi v neoprénu způsobilo něco mezi záchvatem zoufalého smíchu a posledních zbytků strachu.
 
Nasadila jsem si "vestu" a "bombu" "závaží", a "brýle" - tímto se omlouvám, všem opravdickým potápěčům za zprasení správným termínů potápěčské výbavy …. a šla. Šla jsem vstříc jednomu ze svým nezapomenutelných zážitků s pocity Jana Koziny směrem na popraviště.
 
Vzala jsem si své "baťovky", jak jsem vtipně nazvala ploutve, do ruky, nasadila z posledních sil úsměv k vytvoření fotografie a  v duchu jsem si říkala "a tak je to správné, i na poslední fotce se má člověk usmívat".
 
Nahrbená pod tíhou závaží, kyslíkové bomby a strachu šourala jsem se vstříc podmořskému světu. A neustálé opakovala jsem si jako zaklínadlo jedinou větu "Raku, ty blázne, čeho se bojíš? Vždyť moře, moře Tvá láska, Ti ještě nikdy, nikdy neublížilo". Ještě pořád jsem se snažila usmívat, pokud se dá tak nazvat ten křečovitý výraz v obličeji.
 
První úleva přišla v moři, kdy se poněkud odlehčil náklad na mých zádech. Pak jsme trénovaly nasazování masky a zkouška vyrovnání tlaku v uších na suchu. Prskala jsem do všech světových stran. Poté jsme se smočily jako při šnorchlování a já měla čím dál blbější otázky. A pak už jsem jen cítila, jak moje zlatá Petruška pochopila, že to dám a že mě ovládá jen ten pitomý strach. A stáhla mě sebou dolů. První vteřinu, dvě jsem zpanikařila a pak jsem si řekla "klid, dýchej, dýchej a kochej se. Život Ti dává dárek a nabízí Ti ho na dlani. Tak se jen dívej, žasni, zklidni, svou mysl a své tělo. A nezapomeň dýchat jen ústy. A nezapomeň vyrovnávat tlak v uších. A nezapomeň kopat nohami jako nůžkami."
 
Bylo to  ….. nádherné, krásné, nepopsatelné, úžasné. A víte co? Dokonce jsem si v jednu chvíli řekla, že i kdybych tam zůstala, tak by se vlastně nic nestalo. Protože bych odešla ve chvílích absolutního štěstí. Jenže chudáci Ti, kteří by za mě byli tam nahoře bití. A tak jsem se snažila zachovat si své bytí a těšila se nahoru.
 
Ztratila jsem pojem o prostoru i čase. Uvědomovala jsem si jen svůj dech, stav beztíže, pokoru, krásu, nádheru, neopakovatelnost chvíle a kdyby to jen trochu šlo, určitě bych se tou sílou okamžiku rozbrečela.
 
Pak najednou jsem ve vodě uviděla slunce a měla pocit jako bych stoupala vzhůru po písčité stěně… a wauuu…. Byly jsme nahoře…
 
"Ty jo, ty máš snad syndrom dutých nohou" smála se mi Peťulka, vůbec jsi s nimi nekopala. A já blázen jsem měla celou dobu pocit, že máchám nohami jako zahradnickými nůžkami. Nakonec jsem byla ráda, že nemám syndrom "duté hlavy", neboť s tím se žije tady nahoře mnohem hůře.
 
Takže vážení. Klobouk dolů všem potápěčům. Před jejich umem, odvahou, zdatností, sílou, zvídavostí a přátelství.
 
Děkuji, za krásný zážitek. Děkuji, Peťulko, za to, že jsi zodpovědně vzala na chvílí můj život do svých rukou.
A upřímně, děkuji Ti Bože, že jsem se z toho vše nepo…. no však víte, co?
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1596051760-nahled-lighthouse-1150061-1280.jpg
Kamila přišla domů něco po čtvrté hodině. Zítra do práce nemusí, je volno. Spokojeně si natáhla nohy a uvařila kafe. Samozřejmě v opačném pořadí. Byla spokojená.
 
Pustila si co nejvíce nahlas svého Enriqua Iglesia a zavřela oči.
 
Nechala plynout myšlenky posledních dvou let. Hlouběji do minulosti si netroufla zabloudit, taky by se pro dnešek nemusela vymotat ze spleti svého života.
 
Vrátila se zpátky o pouhé dva roky.
Viděla se, jak žije v místech, které nikdy nebyly jejím domovem, jak žije s člověkem, který nikdy nebyl jejím přístavem, jak dovolí, co nikdo dovolit si nesmí, jak všechno, co žije je špatně.
 
Viděla se, jak stojí v té nemocniční chodbě.
Viděla, jak ztrácí přátele, domov, rodinu, sebe a pak spatřila se v zrcadle a zeptala se "a Ty jsi kdo?"
Pracovala, usmívala se a přitom bylo ji všelijak, jen ne do smíchu.
 
Viděla, jak někdo pláče u kašny.
 
"Ahoj, proč pláčeš?" zeptala se.
"Protože už nemůžu" odpověděla si.
"To dáš, vždyť víš" řekla si.
"To víš, že dám" odpověděla té zlomené ženě v sobě a pomalu, pomalounku vstávala ze zaprášené cesty. Ještě, že kašna s vodou byla tak blízko.
 
Jako z velké dálky vracela se zpátky a po dlouhé době se usmála.
 
"Jedu domů" řekla lehce, když balila si od partnera své kufry.
"Jestli chceš, přijeď za mnou".
Přijel ještě dvakrát. Pravda, není to málo po šestiletém vztahu.
A najednou znovu začala zvedat hlavu.
 
Doma byla šťastná. Sama, ale opravdová. Každý den na obloze kreslila si své snové mraky. Jeden byl naplněný psaním, druhý cestováním, třetí tancem, čtvrtý dobrovolnictvím, pátý přátelstvím. Když máte oblohu plnou snů začnete věřit v zázraky, píšete dopisy andělům a smějete se v dešti.
 
Když napíšete dopis andělům, musíte přijmout fakt, že zázraky prostě jsou.
 
Najednou jste tehdy a tam, kde jste vlastně vůbec neměli být, čtete knihy náhodně vypadlé z knihovničky, posloucháte písně, které zastaví váš uspěchaný krok a občas v letu zachytíte letící pírko i přesto, že nad vámi žádné ptáče široko daleko neproletělo.
 
Kamila přehodila své nohy do pohodlnější podoby a lahodně vychutnávala další doušky kávy.
 
Vrátila se zpátky jen o pár měsíců.
Do chvil, kdy se pomalu zvedáte, začnete si všímat dřívek, které Vám život klade pod nohy, ale vy víte, že jsou tu proto, aby jste přemýšleli, po jaké cestě se dáte.
Do chvil těžkých začátků, které když překonáte, to ostatní už bude o něco lehčí.
 
Vrátila se zpátky o dva dny.
Do chvil štěstí ve svém domově, do chvil štěstí, kdy dívala se do očí, které byly jejím přístavem, do chvil, kdy sdílení dobrého i zlého patří k životu tak přirozeně jako den s nocí a slunce s měsícem.
 
V místech, kde skrývala se její duše ucítila laskavý klid.
 
Vrátila se zpátky k včerejšímu dni, kdy ji při utírání prachu z nočního stolku vypadl na zem ten kouzelný andělský dopis psaný její vlastní rukou. "Děkuji" zašeptala tiše, když vracela ho zpátky na místo.
 
Procítěně dopila studenou kávu.
Svět je báječný kout zaslechla z rádia Gottův hlas.
Máte pravdu, Karle, to teda je.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 07.05.2019
1595710362-nahled-spring-3347189-1280.jpg

Někdy opouštíme to, co milujeme.

Někdy opouštíme  ty, co milujeme.

 

Ti, které milujeme a to, co milujeme občas opouští nás.

 

Proč, proč, proč?  ptáme se jako malé, umíněné děti. Inu proto, že takhle to chtěl sám život.

Právo silnějšího není vždy spravedlivé. Nezná pochopení ani soucit. Bere a nechává.

Zamává s námi jako vlna tsunami s ubohou chaloupkou na pobřeží.

 

Když přežijeme, musíme chvíli zůstat ležet na pláži, jako by nás vyvrhlo samotné moře. Se zavřenými očima, aby se nerozkutálely všechny slzy a nezpůsobily potopu. Se zavřeným srdcem, aby nikdo nemohl ani dovnitř, ani ven. Se zavřenými ústy, neboť slova došla.

 

Každý z nás to zažil, zažívá a bude zažívat. V těch chvílích křehkých jako skořápka vajíčka, v těch chvílích těžkých jako ten největší balvan, v těch chvílích tak bolestných, až se bojíme,  že žádné další nadechnutí už nezvládneme, právě tehdy se stáváme silnějšími než kdykoliv předtím. Ještě to nevíme, ale je to přesně tak. Znovu se rodíme, v bolestech, ale s novou životní silou.

 

Občas musíme zemřít, abychom se mohli znovu zrodit.

 

Může a nemusí se nám to líbit.

Můžeme kolem sebe kopat, plakat, vztekat se, zoufat si nebo se hysterický smát. Můžeme se snažit utéct, podlézt nebo se schovat, jenže „ono“ nás to stejně chytí, předběhne, zastaví nebo najde i v té nejtajnější skrýši. Stojíme uprostřed filmu a slyšíme jak běží kamera ….

 

Někdy se díváme  na desky svého scénáře a bojíme se ho otevřít. Čeho se bojíme? Že se nám nebude líbit? Že v něm budou hrát nesympatičtí herci? Co když budeme mít roli, která  nám nebude sedět? Toho, že budeme obsazení do „štěku“ nebo že dostaneme „hlavní“ roli? Budeme v tom filmu vůbec hrát?

 

Beru do dlaní ty tvrdé desky nadepsané mým jménem. Ano, je tam napsáno JÁ, takže komu jinému by měly patřit než mě? Než ho otevřu, přičichnu k němu. Voní novotou. Voní dálkou. Voní zvědavostí a nadějí. Voní životem.

 

Pohodlně se usazuji a chci být na chvíli opět dítětem. To proto, abych při otevírání měla v sobě všechna kouzla, která jsme cestou života už většinou poztráceli. Kouzlo zvědavostí, překvapení, těšení se, důvěry, naděje, bezelstnosti, touhy poznávat, učit se a smát se.

 

Mé voňavé desky jdou špatně zavřít, protože uvnitř se rozpíná zvědavost. 

Je načase je pohladit, nadechnout se a otevřít…. tři, dva, jedna …. teď…..

 

…. Ta rozkvetlá alej přede mnou mě zve na první jarní procházku…..

Sdílet článek | Přidat komentář
1595711293-nahled-champagne-glasses-4731532-1280.jpg

„Ťuky, ťuky,  ťuk…..“

 

Ubírám zvuk v televizi, rychle na sebe oblékám sukni a jdu se podívat, kdo to klepe. Na prahu mého bytu stojí malý chlapeček v roztomilé čepici a zvědavými očima si mě prohlíží. Tváře má krásně červené od venkovního chladu a ve svých drobných ručičkách drží tři krabičky. Nesmělé se usmívá.

 

„Dobrý den, paní.“

„Dobrý den, chlapče.“

 

„Tak jsem tady“ říká dospěle a najednou vůbec nevypadá nesměle ani dětsky. Působí na mě ochranitelsky, silně, nadějně a tak nějak nově.

 

„Copak mi neseš?“ usmívám se na něho a zvědavě si ho prohlížím. Moc dobře už vím, jak bude každým dnem růst, vyspívat, moudřet až z něho vyroste další silný parťák do mé životní sbírky.

 

„Jako každoročně tři krabičky. Nakládejte s nimi, milá paní, jak nejlépe dovedete. Mějte se krásně a těším se na příště. Mám toho ještě hodně, nebudu už dále zdržovat, co jsem měl, to jsem dal",  zamává a odchází. Ještě zaslechnu známé „ťuky ťuky ťuk“ o patro výš. Pomalu zavírám dveře a opatrně si jdu prohlédnout obsah krabiček.

 

Sedám si na zem do tureckého sedu, opírám se o stěnu a na chvíli zavřu oči. Ještě než je otevřu, v duchu se loučím s těmi, které jsou již zabalené a připravené k uložení. Volně nechávám stéct slzy po tváří a kreslím si na tváří nový úsměv…. Výdech, nádech… teď… otevírám.

 

V první je krásná Aeskulapova hůl obtočená hadem jakožto symbol životní síly a zdraví, ve druhé něžný čtyřlístek a ve třetí kouzelné srdíčko.

 

Beru si je do dlaní a tiše a s pokorou šeptám „budu Vás chránit mé vzácné dary“. Vtisknu jim polibek a zakápnu slzou. To proto, aby u mě měly živnou půdu, rostly a nabíraly síly.

 

Podívám se z okna a vidím, jak stojí dole na chodníku a uličnicky na mě mává – ten roztomilý chlapec – nový – v pořadí dvoutisícídevatenáctý ….

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 31.12.2018
1596049509-nahled-island-3542290-1280.jpg
Láska je potůček slz dojetí při tvém zrození
a moře slz při tvém odchodu.
 
Láska bez života možná není.
Život bez lásky jako by nebyl.
Oba bez sebe nejsou nic.
Společně jsou vše.
Sdílet článek | Přidat komentář