NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595775567-nahled-dog-4398249-1280.jpg

Věnováno nejbáječnějšímu bischonkovi na světě - velké díky Benečku za Tvou lásku posílám do psího nebe.

--------

 

Včera jsem měl narozeniny. Nevím, jestli to někoho zajímá, ale rád bych Vám něco o svém životě napsal. Narodil jsem se v Třinci. Máma i táta byli velcí fešáci a tak je jasné, že ani my čtyři děti jsme nevypadali úplně špatně. Byli jsme tři bratři a jedna sestra. O sestru byl velký zájem a než jsme se s bratry rozhlídli po světě, byla sestra z domů.

 

Myslel jsem si, že jakmile opustíme rodnou hroudu, už nikoho ze svých sourozenců neuvidím, ale neuvěřitelné se stalo skutkem. Já a brácha jsme začali úplně neplánovaně bydlet v jednom městě. I když jsme si byli s bratrem od narození velmi podobní, povahu jsme měli každý trošku jinou. Brácha byl neuvěřitelně uštěkaný a štval tím všechny kolem sebe. Pořád se mu něco nelíbilo a dával to hlasitě najevo. Nedej Bože, jak se mu někdo nevěnoval a byl snad chvíli sám. To začalo hotové peklo. Dokonce i sousedé ho přes jeho nádhernou tvář a roztomilou povahu začali mít plné zuby. A tak se různě stěhoval. Občas mě ještě přišel navštívit. Teda, musím říct, že já i brácha jsme z rozvedené rodiny, takže osud si s námi zahrál a teď už žijeme každý jinde a návštěvy ustaly. Škoda. Rád bych ho ještě viděl, starého brachu.

 

Prý už špatně vidí a má artrózu v kloubech. No, stáří není nic moc. Mě už taky vypadly všechny zuby, vidím ještě dobře. Za to jsem ale hluchý jako poleno. Ale nohy, jo tak ty mě slouží. Lítám jako mladík a nemůžu se toho nabažit. Dělám neuvěřitelné psí kusy. Mám radost ze života, jíst mi i přes absenci zubní protézy moc chutná, a když mám možnost být sám na zahradě, je to pro mě opravdový relax. Nebydlím sám.

Upřímně, to už v mém věku ani nejde. Bydlí se mnou moc príma babička a dědeček. Jsme si věkem blízcí, a tak si rozumíme. Jsou moc hodní, když potřebuji pomáhají mi do schodů i do postele. Babička báječně vaří a děda se se mnou rozdělí i o poslední kolečko tlačenky. Taky se spolu díváme na sportovní utkání v televizi, občas u toho oba usneme. Páni, každému z nás, přál bych tak skvělý podzim života.

 

Nikdy jsem se neměl špatně. Věděl jsem a taky cítil, že mě mí blízcí moc miluji a to je pro nás to nejhezčí, co nám může život dát. Vždycky jsem měl moc pěkné bydlení a zažil si spoustu legrace. Ale teď, se mám vážně moc pěkně.


Včera jsem měl narozeniny. Nejsem už sice takový krasavec jako za mlada, ale pořád Vás mám všechny moc rád. Jsem Vám moc vděčný za Vaší lásku a péči a doufám, že i já Vám svou přítomností dělám radost.

 

Je mi 105 let a jsem moc rád, že ta „maminčina“ ruka, tehdy před 15-ti človíčkovými léty šáhla právě po tom malém bílém klubíčku s modrou mašli a vzala si mě s sebou.

 

S láskou Váš bišonek Ben

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.02.2018
1595781518-nahled-medical-563427-1280.jpg
Od rána mě svědí prsty. To znamená jediné. Buď jsem zloděj nebo pisálek. Přikláním se k bodu B. Miluji chvíle, kdy zapnu svůj počítač, najedu na bílou nepolíbenou stránku a začnu ji plnit písmenky, slovíčky, větami.
 
Dnes mám zpoždění. Původní záměr vzešel v 5.56 při příchodu z ranní toalety. Omylem jsem však zakopla o postel, která mě láskyplně objala, vzala do své náručí a hříšně zašeptala … "ještě nikde neodcházej". Podlehla jsem. Zašimral mě v uchu až zvuk telefonu v 9.29. Pomalu jsem otevřela oči a usmála se. Můj nový další den.
 
Protáhla jsem se. Mé klouby se mnou. Moc se jim to nelíbilo, ale nedala jsem jim šanci. "Hele, klouby, potřebujeme se navzájem. Tak nedělejte krky. Já bez vás nemohu být a obávám se, že vy beze mě taky ne. Takže pustíme hudbu a jdeme se spolu protahovat. Vzdaly to a přistoupily na mou nekompromisní hru. Za chvíli už nám bylo všem dobře.
 
Představte si, co se stalo. Náhle jsem se vrátila z nemocnice. Vlastně opačně. Náhle jsem se dostala do nemocnice. Byl obyčejný pracovní den s neobyčejně dobrou náladou na pracovišti. Klienti chodili jeden za druhým, jako bychom snad dávali něco zadarmo. Lidí hodně, tvořily se malé fronty, které pomalu přerůstaly ve velkého hada. A já zničehonic mezi jednotlivými klienty začala cítit tíhu na prsou. Nechápala jsem proč.
 
Prohlédla jsem si frontu. Žádný princ na bílém koni, ze kterého by mi mohlo tlouct srdce rychleji, tam nestál. Hruď se začala drát na povrch. "Přeci dnes nebudu obsluhovat nahoře bez" říkala jsem si v duchu. Nejsme v baru. Otevřela jsem okno. Příchozí stálé nic nezpozorovali. Naštěstí pro ně, naneštěstí pro mě. Můj veselý štěbetavý hlas ztrácel na intenzitě. Usmívala jsem se křečovitě a poněkud se mi začal točit svět. Nebylo by to špatné, kdybych v sobě měla štamprli nebo alespoň seděla na kolotoči. Ale můj čaj byl prost jakékoliv alkoholu a kancelářská židle měla do pouťové atrakce taky daleko.
 
Šla jsem pomalu stařeckým krokem okopírovat doklad a cestou zašeptala kolegyni sladké tajemství "asi mám infarkt". Dívala se na mě nechápavě a zděšeně. Tato hra "nic mi není" trvala ještě asi hodinku. Pak přišel pracovní kolega - lékař. Když viděl mou bílou tvář a změřil tep, nekompromisně pronesl - "volejte sanitku". Volala jsem "sanitko, sanitko", ale nic se nedělo. Odmítala jsem zneužít zdravotní služby a rozhodla se, že si do nemocnice zajedu svým vozem.
"Vynikající nápad, jet svým vozem a ještě ho řídit při podezření na infarkt" pronesl suše lékař a já pochopila, že asi se mnou nesouhlasí. Zavolal mi taxi, já neodporovala. Ne že bych snad změnila svou povahu, to jen pomalu docházely mi síly. Taxikář mě dovezl až ke dveřím interní ambulance.
 
Zaklepala jsem a svěřila se. Lehla si. Připnuli mě na EKG a co myslíte?  Křivka se křivila a já se bavila. Těšila se, jak za chvíli přijdu do práce a budu pokračovat, jak si odpoledne zajedu nakoupit a nachystat na sobotní návštěvu, jak…..
 
Ruka lékaře byla příjemná a teplá. Stejně jako zbytek doktora. "Mladá paní" pronesl a já se radostně začepýřila. "Copak to tady máme na tom ekg? Máte nějaké problémy se srdcem? Už jste se léčila? Vyšetřoval to někdo? Takhle to přece nemůžeme nechat" hovořil ten moudrý muž.
 
"No jéje, pane doktore", chtělo se mi říci. "Se srdcem mám problém celý život. Jsem nesmělá, ale léčím se, jak pravil klasik. Moje vztahové příběhy by vydaly na knihu. Jen netuším, jestli by byly zařazeny v poličce "psycho", "sci-fi" nebo "humorné".
 
"Jste vedena v kardiologické ambulanci?" přerušil tok mých myšlenek lékař.
"Jo, tak tam jsem ještě nebyla" usmála jsem se.
"To je chyba" smazal šmahem lékař můj úsměv a nakreslil ho sobě. "To nevadí, to se všechno napraví. Sestři, vezměte křeslo a zavezte paní na oddělení. Musíme si ji tady nechat".
 
Nebráním se, neříkám ne. Už jen ta představa, že si mě v mém věku někde chtějí nechat, je velmi příjemná. Ani nevím jak a stávám se hlavní účinkující pořadu "Křeslo pro hosta". Vozí mě po chodbách jako malé dítě v kočárku a já si to nepokrytě užívám. Na oddělení není místo. Nechci dělat problémy, vstávám z křesla a chci jít domů. "Sedněte si" zní nekompromisně a já tedy čekám, až mi bude uvolněná postel.
 
V posteli není špatně, občas když máte vedle sebe sympatického spolunocležníka. Uvidíme, ke komu si lehnu. Radost byla krátká. Žádné dvojlůžko se nekonalo. Složila jsem své tělo na pryčnu a rozhlédla se po sousedkách. Jedna starší než druhá, obě starší než já. Klasika. Jsem zvyklá na své kamarádky a věkový rozdíl 30-40 let mi nekresli vrásky na čelo. Tuším, že opět bude veselo.
 
Držím se neustálé stydlivě za svou bolavou hruď a pokorně poslouchám a plním příkazy zdravotního personálu. Během chvíle je ze mě opravdický pacoš. Mám svou vlastní kanylu, pásek se jménem a šampusku na moč. Zvonek první či poslední pomoci visí mi nad hlavou a houpe se jako zvonkohra. Oběd nedostanu. Přišla jsem pozdě. Známá pravda -  kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Nevadí, mě nedoběhnou. Mám své tukové zásoby.
 
Ve tři hodiny místo návštěvy, které jsou kvůli chřipkové epidemii zakázány, dostávám infuzi, injekci do břicha a osm tablet. "Spolkněte je najednou" pronese zdravotní bratr a já chvíli uvažuji, jestli se nejedná o nějakou novou formu eutanázie. "Opravdu všech osm najednou?" dovoluji se připtat. "Ano, opravdu".
"Tak na zdraví" hážu je do sebe a jedním lokem zapíjím osm lentilek .
 
Babička od vedle je radostná, že má novou posluchačku. Začíná nenápadně rozjíždět své životní vyprávění. Během půl hodinky jede jako kávomlýnek. Od jejího narození v roce 1936 jsem šupito presto byla seznámená s jejími rodiči, prarodiči, manželem, dětmi, všemi diagnózami, stěhováním, vnuky, vnučkami, pravnuky, pravnučkami a radostným se těšením se na další miminkovský přírůstek. Hlavu mám jako střep, s kapačkou v kanyle nelze uniknout, ale nevadí mi to. Babi je vážně moc milá, hodná a optimistická.
 
Druhá paní je na tom hůře. A my taky. Je nemocná a já mám pochopení. Přesto je v ní něco špatného, zlého, protivného, sobeckého a agresivního. Z důvodu nemoci nemůže polykat, ale plive. Plive sliny, plive jed kolem sebe. Noc je naprosto šílená. Paní svítí, tedy světlo svítí, chrchlá a plive celou noc a celou noc nahlas šíleně agresivně nadává. Hodná paní odvedle do rytmu vesele chrápe. Já, nu co já, na mě přece nesejde….. čtu si na mobilu a říkám si, že spát můžu kdykoliv se mi zachce. Tak proč zrovna v noci, že?
 
Ráno další odběry a kontrolní vyšetření.
Místo zákusku a kávy je mi nabídnuta pracovní neschopenka. Chcete-nechcete? Nevím. Jak mám vědět, zda jsem práce schopná nebo neschopná. Vždyť já jsem přece všeho schopná. Až někdy vyděsím sebe i okolí. "Počkám, až co řekne pan primář na vizitě" odpovím. Mezitím jsem si zjistila, že včerejší přijímající lékař nebyl nikdo jiný, než samotný pan primář. Žádné "béčko", fakt jsem si uměla vybrat. Když odborník, tak ten nejlepší z nejlepších.
 
U mé postele strávil se svým týmem celou akademickou čtvrthodinku. Připadala jsem si jako kostra z kabinetu profesora biologie. Vše svým kolegyním na mě pečlivě ukazoval a vysvětloval. Chytil mě za ruku a držel. "Podívejte se, pacientka je mírně opocená, ale ruku má teplou. Kdyby ji měla studenou, svědčilo by to o nervozitě. Takhle to může znamenat dysfunkci štítné žlázy". …. "To je můj malý přechod, pane primáři" špitla jsem skromně.
Domluvili jsme se. On mě propustí z oddělení a já budu ambulantně polykat hadici, jezdit na rotopedu, nechám si hladit svůj hrudník na echu a nebudu dělat žádnou neplechu. Možná i do kardiologické ambulance někde mě dají, jinak jsem vážně v háji.
 
A tak se vracím zpět na začátek mé povídky. Raduji se, protože nemám infarkt. Raduji se, protože jsem si udělala príma pyžamový víkend. Poslouchám italské šlágry, tančím a jsem bláznivě zamilovaná do svého života. Vařím si svá oblíbená jídla. Páni, to je dobrota.
 
A v pondělí - protože odmítla jsem být neschopná - tak čeká mě robota.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595780933-nahled-natchez-1624414-1280.jpg
 
V ruce mám fotografii. Kočárek a kolem něho babičky - každá tak rozdílně jiné, každá tak naprosto stejná - moje. Tolik zbytečných hádek mezi nimi.  A přitom tolik společného měly. Třeba mě. Procházím se mezi hřbitovními uličkami a říkám jim s úsměvem "holky, co blázníte? Tady si tak ležíte, no, uznejte. Stálo Vám to za to? Vždyť já Vás přeci miluji, obě dvě.
A každá z Vás je ve mně. Nevěříte? No tak jen odsuňte ten obláček vpravo a jukněte dolů.
Sedím si tady v mikině bábinky a tulím se k jejímu šátku. A přitom labužnicky na jazyku převalují rybí očka a v chodbě zkouším nové střevíčky. Po kom to asi mám, Bety?"
 
Dívám se na fotky poslední doby. Celý život mám hrozně príma chlapy. A jsem na ně moc hodná. A díky té mé hodností se z těch príma chlapů stávají jiní, už ne tak príma. Myslí si, že jejich ego převýší Eiffelovku v Paříži. A přes to své ego, které jim dovolím v dobré víře zalévat a růst úplně zapomínají na to, že Paříž není o výšce Eiffelovky, není o nenávistí rasové rozdílnosti, není o rozpínavostí bohatství.
 
Pánové - Paříž je Louvre, Paříž jsou nádherné zahrady, Paříž jsou hlavně romantická zákoutí s cudně svítícími lucerničkami. S nádherným uměním, s pohádkovým západem slunce, s těmi nejkouzelnějšími kavárničkami a s nejlepší kávou na světě. S nejlahodnějším vínem kutálejícím se na jazyku. Paříž je kolébkou umění, tichého pohlazení i nezřízené touhy. Paříž je ráj bohémů.
 
Muži - projdi se podzimní Paříži plné spadaného zlatého listí a objev poklad.
Ten pak tiše a s pokorou polož k mým nohám.
A já pochopím, že přišla vzácná chvíle.
Otevřu vynikající ledové víno a velmi, velmi ráda si s Tebou připijí na život.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595775168-nahled-woman-837156-1280.jpg

Nádherné ráno.


Probudila jsem se rychleji než můj budík. Pustila si hudební stanici a šla uvítat tancem nový den. Prvně rozcvičit hlavu, ramena, pánev, ruce, nohy. Pak v rytmu latinsko-amerických tónů radostně obejmout celý svět.

Otevřít okno a nadýchat se únorového vzduchu.

 

Protančila jsem se až mezi kapky vody. Ve sprše bylo teplo, voňavo a útulno. Se šamponem ve vlasech smyla jsem i veškeré negace a dívala se, jak nenávratně mizí tam někde v odpadu. Zahalila se do osušky a nechala se hýčkat její hebkostí.


Vyžehlila jsem pár svých kousků a nechala se unášet jejich vůni a hladkou vyžehlenou plochou. Pozdravila jsem kytičky a umyla jim nožičky. Uzené tofu převalují si v ústech a zapíjím lahodným čajem. Opájím se novou vůni santalového dřeva v aroma lampě.

 

Pak se pomalu obleču a začnu balit. Za hodinu odjíždím na wellness víkend. Nechat se hýčkat.

 

Děkuji Ti životě, že jsem žena.

Děkuji Ti živote, že jsem žena, která konečně otevřela oči.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595779936-nahled-coffee-3428862-1280.jpg
Je tři hodiny ráno a já nemůžu spát. Přišlo to. Pozvání na kurz. Do Prahy. Jeden mám za sebou a moc se mi líbil. Vzpomínám ráda a často. Při odjezdu říkala jsem si, že snad někdy bych si ho ráda zopakovala. Datum nejistý. V nedohlednu.
 
Mezitím pořád čerpám z předešlého. Něco mě ale nutí jít dál, dál, dál - však znáte to známé pnutí a třepotání malých motýlích křídel v oblasti žaludku.
 
Nic nemusím. Rozhodnutí je čistě na mě. Ale něco mě tam táhne jako magnet a já těžce odolávám. V praxi to vypadá tak, že již dvě hodiny sedím u otevřeného notebooku, "jako" hledám ubytování, vlakové spojení a formulář Přihlášky. Neuvěřitelné. Našla jsem i blízký penzion. Tak třeba tam budou mít obsazeno, když ráno zavolám. Moje "jako" si v hlavě pomalu tvoří domácí úkoly. Moje "jako" myšlenkově utíká ke známé budově a známým tvářím. A taky k tvářím novým. Jsem nervózní,  jen co to píšu. Tak dobře. Ještě se podívám do diáře na termín, zda ho již nemám obsazený jinou akcí. Prázdná políčka toho víkendu smějí se mi hlasitě do očí.
 
A stejně, nemám peníze, pomyslím si, když otevírám internetové bankovnictví. Představte si, jaká náhoda. Zrovna včera přišla výplata i s prémií. No jo, přeci jen počkám - ráno moudřejší večera. Jenže, copak je teď večer, když je 5.13 hod.? Jestlipak to moudro právě nenastalo?
 
Dobře, až bude opravdové ráno a ostatní normální lidé už nebudou spát, zavolám své kamarádce pro radu. Nahlas se smějí. Vzpomněla jsem si, jak před nedávnem chtěla jet do Prahy taky na nějaký svůj kurz a hádejte, který to je termín?
 
Oči se mi klíží únavou. Půjdu si lehnout a dospat noc. Jen si nejsem jistá, jestli z toho těšení vůbec usnu.
 
Je ráno, 10.30 hod. Zmateně se motám z postele. Ještě celá rozespalá volám velké "šéfové" kurzu. Jasně, místo je volné a ještě stihnu 20-ti % slevu. Bomba, takže cesta vlakem je zaplacená v rámci slevy. Penzion obsluhuje milý hlas. Jasně přijeďte. Potvrzení noclehu už svítí v mém mailu. V hlavě radost malého dítěte. V pondělí nesmím zapomenout koupit jízdenky na vlak.
 
Cestovní horečka přišla o měsíc dříve.
Tak kdepak jsem schovala tu cestovní kabelu?
Sdílet článek | Přidat komentář
1595779487-nahled-musicians-690591-1280.jpg
Laura procházela nemocničním parkem, když z otevřeného okna zaslechla tu nádhernou originální skladbu novorozeneckého pláče. S nostalgii se posadila na lavičku. S úsměvem vzpomínala, jak kdysi před léty stejně kouzelně skládal tóny svých prvních životních písní její syn.
 
Zavřela oči. Vůně rozkvetlých stromů ji něžně objala kolem ramen, zpěv ptáků vykouzlil mírumilovný pocit štěstí. Vzdálené tóny indiánských bubnů doléhající z nedalekého náměstí připomínaly ji tlukot srdcí. Usmála se pod svým imaginárním fousem.
 
Hudba byla její přítel, bez kterého neuměla si představit život. A ona? Jakým přítelem byla ona pro Hudbu? Upřímně? Velmi špatným. Její nakreslený houslový klíč připomínal spíše zavináč-cz, její hudební stupnice byla natolik originální, že při zpěvu velmi úspěšně ze známých písní tvořila neznámé a zatím nikdy neobjevené skladby. A když opravdu chtěla někoho vystrašit, stačila jednoduchá věta … "chceš zazpívat?".
 
Vyděšené pohledy, vlasy hrůzou postavené jako obilí a špunty v uších jasně svědčily o tom, že tito lidé již její zpěv alespoň jednou zaslechli. Její zpívající hlas dokázal spolehlivě odradit i případné nápadníky. Upřímně, nedivila by se, kdyby to byl i důvod k vydědění. A přesto, ve chvílích samoty zpívala srdečně ráda. Vodní kapky její sprchy by mohly vyprávět. I interiér jejího vozu již něco zažil, když bez hanby snažila se překřičet lahodné hlasy známých interpretů linoucí se z puštěného CD.
 
Nebudete tomu věřit, ale tato zpěvem a hudebním nadáním naprosto nepolíbená žena chodila za doby své povinné školní docházky do sborového zpěvu. Jak se toto mohlo stát, ptáte se? Jednoduše. Paní učitelka potřebovala do sboru dívku, která hezky zpívala. Jenže tohle zpívající děvče bylo dobrou Lauřinou kamarádkou a odmítalo chodit do zpěvu bez ní. Paní učitelka tedy porušila veškeré pedagogické nařízení té doby a obě děvčata jako jeden muž pěly po svém boku. Jedna z nich opravdu zpívala, druhá se stala naprosto nepřekonatelná v playbacku. Účel světí prostředky. Laura si mlsně olízla rty při vzpomínce na ty vynikající chlebíčky a zákusky, které vždy po zásluze dostaly po vystoupení.
 
Jako opravdový přítel ji Hudba přinášela neuvěřitelné zážitky. Když na zábavě s tajemným mužem tančila první tanec a u toho si spolu s Haničkou Písničkou tiše zpívala "Ta pusa je tvá". Následovala další …. "Proč nejsi větší" a ona se neuměla ubránit veselému smíchu, když s hlavou zakloněnou až ke hvězdám dívala se tomu dvoumetrovému chlapovi do očí. Na povrch vytanuly ji vzpomínky na lázeňské tanečky, kde při prvních tónech pacienti odhazovali své francouzské hole a vrhali se do víru tance. Báječné tóny stmelily kolektiv natolik, že žádná z žen se ani neurazila, když na závěr zpíval celý darkovský ansámbl jako o život "Jestesz szalóna"…..
 
Vzpomněla si, jak naivně tvrdila, že nikdy by nešla na operu. Nabucco. Ještě dnes, i po těch létech má mrazení z té krásy po celém těle. I přesto, že není homosexuální, Paní Hudbu nepokrytě zbožňuje. Při jejich tónech se směje i pláče, tančí jako o život i choulí se jako zraněné zvíře. Během dne vytváří si svou soukromou diskotéku a ke spánku meditační relaxační tóny dávají jí pusu na dobrou noc. Koupila si televizi. Nu, televizi. Jediná ohmataná tlačítka jsou dvojka a devítka. Kanál 29. Óčko Gold. Nekupte si rádio za 15 tisíc.
Hudební dáma nemá šanci být nikdy sama. Laura už má vymyšleno, že i Tomáše Kluse Cesta jednou vyprovodit mohla by ji i na její cestě za světlem. Ale kde je do devadesáti?? Třeba ten výběr ještě někdy změní.
 
Laura se protáhla.
 
Na kolečkových bruslích projela kolem děvčata s walkmanem na uších, kousek vedle na "U" rampě mladí skejťáci kývali rytmicky hlavami se sluchátky. Byla ráda, že není jediný závislák.
 
Pomalu se zvedla a vydala se zpátky domů. Něco pěkného si pustit - k tanci i poslechu - jak hlásal čerstvě vylepený plakát na sloupu veřejného osvětlení.
 
Při východu z parku minula se s babičkou a dědečkem držících se za ruce.
Láska. Pokora. Porozumění. Souznění.
 
Tyhle tóny v duši poslouchala ze všeho nejraději.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595784850-nahled-relaxing-1979674-1280.jpg
Teplo z krbu se rozlévalo místností. Matěj seděl na zemi se svou velikou krabici od bot. Měl velkou botu, takže mezi krabicí a ploskou jeho nohy byla jasná přímá úměra. Ve dvojce Tokaje houpal se plamínek a on na něho fascinovaně hleděl. Že by pracovní deformace? Ale ne, dnes přece nemá službu.
 
Ve svých domácích teplácích a vytahaném tričku připadal si spokojeně, uvolněně a svobodně. Nedávno, když procházel kolem výkladní skříně knihkupectví, zahlédl název knihy "Jak se žije padesátkám?" Natáhl se spokojeně kolem krbu a svého psa. 
"Jak se žije padesátníkům?" položil si sobě otázku a rozesmál se:
"Celý život je jako kocour v pytli", tedy rozuměj "kočka v měchu" nikdy nevíš, co si vytáhneš.
 
Měl velký úkol. Projít si svým dosavadním životem cestou fotografií. Rozhodil si je okolo sebe jako tarotové karty. Mezi černobílými i barevnými fotografiemi začal se pomalu odvíjet jeho příběh. Převalil se na břicho a bral fotku za fotkou.
"Ty jo, tak takhle jsem ležel už kdysi. Takže já teď vlastně "pasu koníčky" a jak mi to hezky jde. I hlavičku už udržím vzhůru. Tedy pokud se ta dvojka Tokaje vícekrát nezopakuje".
 
"A tady - táta s mámou - táta vypadal jako kníže pan a maminka jako jeho víla Amálka." Na další fotce - sestra žijící za velkou louží -  už tehdy nešlo přehlédnout její světácký výraz v obličeji. A brácha, který dokáže být vším - a vším čím je, je samozřejmě rád.
Kluci, moji milovaní kluci. Sakra, už zase pláču. Vždyť chlapi přece nepláčou - kdo to kdy řekl takovou hloupost". Díval se na své malé-velké syny s tou největší otcovskou láskou. Měl je strašně moc rád.
Svatební fotka - "že jsme byli ale krásní, viď? Tolik jsme toho prožili a teď?"
Bylo mu všelijak. Postavil se na všechny čtyři a upil ze své skleničky.
 
Další fotka -  "no toto…. Proboha…. Kdo mě fotil v té báječné dědové vestě" nevydržel a běžel do sklepa. Šel na jisto. Vesta ležela na místě a čekala na svého milovaného pána. Oblékl si ji a slavnostně se vrátil ke krbu.
"Na zdraví, můj milovaný dědečku" pronesl do ticha plamenů. Cítil se tak dobře, když díval se tomu báječnému člověku z očí do očí. Co na tom, že jen prostřednictvím historické fotky. Ten nádherný vnukovský cit byl opravdový.
 
"Kde se tady objevily pracovní fotky? Ty jo, tak ten už odešel, ten je pořád stejný blázen a tady … no zdravím Tě, kamaráde. Že už jsme spolu něco zažili. No to je teda fotka, docela vášnivě mě líbáš na tvář…. Hahaha… nebylo těch piv tehdy trošku přes čáru??"
 
Wau. První lásky "no holky, taky už jste pěkně zestárly, ale v mých očích jste pořád dívenky. Promiňte, milé dámy, pro jistotu vás schovám do bezpečí až na dno krabice a omlouvám se, ale zítra vás na oslavu raději nevezmu. Znáte to, .zbytečný problém."
 
Tokaj se tak nějak pod vlivem tepla vypařovala. Matěj byl plný emocí. Ležel na zádech a svými dlouhými nohami kreslil čísla. Dělal to vždy, když byl rozhozený, nervózní, poblázněný, prostě jiný. Dnes byl chvíli vším - roztomilých dítětem, skvělým manželem, milujícím otcem, pokorným služebníkem svatého Floriána, príma sourozencem, báječným kámošem. Něco zůstalo, něco se změnilo, něco vytratilo…… jeho nohy kreslily pomalu číslice od nuly do padesátky……
 
Zítra je jeho den.
 
Na oslavu pozval obrovskou spoustu lidí. Nádherné. Pozval téměř všechny, které má rád a oni jeho. Nevěděl, zda se má těšit nebo se bát. Ale bylo mu řečeno, že je to jeho den a ať si ho užije.
 
Tak jo, vzal vybrané fotografie, které zítra s sebou vezme na tu slávu a zbytek s láskou sobě vlastní ukryl opět v bezpečí krabice.
 
Začal se těšit. Protahoval se na koberci spokojeně tam a zpět. Jen nějak pořád nedokázal jednoznačně odpovědět na otázku "jak se žije padesátníkům?".
 
Nevadí, ráno je moudřejší večera.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.02.2018
1595772203-nahled-house-1805113-1280.jpg

Zavřela za sebou dveře za šesti léty. Stála tam to páteční odpoledne v zajetí svých emocí. Tušila to již pár dnů předem. Její intuitivní nos ji nezklamal. Bolel jako hrom. Cítil tu zvláštní vůni ve vzduchu. Vůni odcházející lásky, smutných pohledů do očí a stříbrných slz.

A přitom uvnitř byl pevně usídlený pocit správností věci nadcházejících.

 

Byli k sobě slušně smutní a smutně slušní. Pocit sounáležitostí, kdy každý ví, co má dělat a taky předvídá, co v danou chvíli udělá ten druhý prolínal každou minutu poslední hodiny jejich společného MY.

 

Rozlučkové milování proběhlo už dávno předtím. Nevěděla, zda si to tehdy uvědomil i on, ale ona si ten den vybavovala naprosto přesně. Jak stála pod horkou sprchou, slzy ji ve slaných potůčkách stékaly na prsa, chytala jazykem tu rozpouštějící sůl a věděla, že už je na všechno pozdě.

 

Věděla, že její srdce musí projít křovinami plnými kopřiv a bodláků. Zašpiní se v kalužích bahnité vody. Skoulí se ze srázu a bude bezvládně ležet u cesty plné projíždějících aut.
Dnes, na prahu nedělního dne  se opět mazlí se solí na jazyku, ale už má nakreslený první úsměv. Eros Ramazzoti prohání se v její blízkostí a jeho písně ji zahaluji do ženskosti, vášně a touhy. Do nových zítřků. Do těšení. Do bláznovin a legrácek. Do životního kolotoče hladivých pocitů. Do mačkacích chvil.

 

Dnes otočila se pomalu za sebe.

Viděla v dáli křoviny plné kopřiv, bahnité kaluže vody a ten proklatý sraz.

Viděla, že dole u cesty už nikdo neleží.

 

Malá Laura v ní už stála na špičkách a rozpustile se pokoušela dosáhnout na kliku nových dveří. 

Sdílet článek | Přidat komentář