NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595756539-nahled-angel-1891440-1280.jpg
Anděl seděl jako obvykle na zídce blízko letiště a pozoroval cvrkot. Bylo to jeho oblíbené místo. Přílety a odlety letadel měl v malíčku lépe než dispečer.
 
Ten den bylo hezky. Malý Jakub se mu líbil už od první chvíle, co vstoupil s rodiči do letištní haly. Táta byl takový mlčoch, ale maminka se k němu chovala pěkně. Co chtěl vidět, to mu ukazovala a nač se zeptal, tak mu odpověděla. Vypadali šťastně a spokojeně. Kuba byl typicky neposedné dítě. Bavilo ho běhat kolem kufrů, smát se na lidí a ukazovat jim, co všechno už umí. Byl nebojácný a milý. Jak mu to vždycky říkala máma? "Když budeš na lidí milý, oni budou milí k Tobě a budou Tě mít rádi". Miloval od malička letadla, takže každá příležitost byla pro něho svátkem. Znal dokonce už i jejich názvy. Zajímal se, jak rychle a vysoko létají. S tátou doma sedávali nad mapou a ukazovali si, kde všude vedou letecké trasy.
 
"Mami, mě se chce čůrat". Maminka se zvedla že půjde s ním.
"Ne, ne, já sám. Vždyť už jsem velký. Já vím, že jsou to ty dveře na konci haly. Je tam nakreslený ten pán".
Maminka se usmála.
"Ty už jsi vážně velký. Tak utíkej a dávej pozor. My Tě s tatínkem počkáme tady na těch sedačkách."
 
Jakub se na toaletách zdržel. Bylo tam přece tolik zajímavých věcí. Vesele strkal ručičky do otvoru pro osušení rukou, líbilo se mu, jak na záchodě zhasínalo a rozsvěcovalo se světlo a dokonce,  když dal ručičky pod kohoutek, tak sama, ale úplně sama začala téct voda.
Už se chystal utíkat pochlubit se mámě....
 
"Co je to, že by ohňostroj jako na Silvestra?" nechápavě zůstal stát. Začal mít strach. Máma mu vždy říkala, ať nechodí někam, kde má pocit strachu. Zašel zpátky do kabinky.
"Počkám tady, však maminka si pro mě příjde" pomyslel si.
Sedl si na zem na bobek, hlavičku schoval do dlaní a tiše čekal.
 
Anděl pochopil. Věděl, že přišel jeho čas. Objal svými mohutnými křídly malého chlapce a tiše mu šeptal do ucha, že je v bezpečí. V bezpečí nebes.
 
Kulometná palba šíleného teroristy vykonala své.
 
Až po dlouhé době našla zachranářka Marta na záchodě vyděšeného třepajícího se chlapce, který se neustále ptal, kdy příjde máma a zda už ten ohňostroj skončil.
 
V nemocnice ho milovali. I v dětském domově, kde byl miláčkem všech tet. Každý obdivoval, že i přesto, co zažil, letadla miluje nadále. Byl neuvěřitelně chytrý a vnímavý. Uběhlo několik let a Gaudeamus Igitur zněl hlavně pro Jakuba.
 
Jako obvykle seděl anděl na známé zídce. Dnes se kolem něho linula slavnostní barva. Jeho milovaný pilot Jakub má dnes svůj první let. Na trávník pod zídkou se jako klřištálky leskly andělské slzy štěstí .......
Sdílet článek | Přidat komentář
1595754349-nahled-cross-country-691295-1280.jpg
Z okna kuchyně mám nádherný výhled na dveře nového dne. Každé ráno po probuzení běžím jako malá holka a okouzleně a zvídavě šahám na imaginární kliku. Je strašně dobrodružné otevírat nový den, zvídavost ze mě jen číší. Na nebi klene se nádherný východ. Každý den je jinak zbarvený, stejně tak jako každý den je jinak zbarvená naše duše. Někdy je žlutě veselá, jindy šedě úzkostná, kreativně oranžová nebo červeně zamilovaná.
 
Ráno voní překvapením. Netušíme, co nás čeká a proto je naprosto zbytečné zkazit si překvapení spěchem, nadávkami nebo zatrpklostí. Stačí jen dýchat a dívat se. Často je to taková krása, že dýchat ani nelze. Jen okouzleně děkovat za možnost být součástí toho všeho.
 
Nastoluji si ranní klid a pohodu. Uvařím si čaj a taky kávu. Sednu si o poslouchám zvuky a zpoza otevřeného okna dostávám do plic první závan sněhových vloček. Zavřu oči a vidím celé sněhové království. Zasněžené kopce plné lyžařů, zasypané silnice bez silničářů. Novou rodinku sněhuláků. Pan Sněhulda Nový nedávno vytvořen byl zkřehlými dětskými dlaněmi a rozvážně dýchá do svého kulatého bříška. Pozoruje svými černými uhlíky okolí a hlídá si svůj mrkváček, aby mu ho někdo nesnědl. Na zábradlí tvoří se jako vidličky první rampouchy. Pod nohami křupe sníh. A někdy technická sůl. Na nos padají mi vločky sněhu a hladí mě, co nejněžněji jsou toho svým studeným pohlazením schopny. To všechno skrývá se za víčky. Vdechuji vůni zázvorového čaje a černé kávy. Film běží dál. Stačí jen dýchat zimní vzduch. Běžkař projel kolem ve své pečlivě vyjeté koleji a už vidím jen jeho záda. Přivírám oči a snažím se přečíst nápis na jeho mikině "jsem Tvůj nový den, nenechávej si mě jen tak proklouznout mezi prsty," hlásá do okolí hlasem dědy Mrazíka.
 
Otevírám oči. Čaj je ještě příjemně teplý a káva zdá se dopitá. Po lungu není kávová sedlina, tak není z čeho věštit věci příštích. Nezbývá než se obout a jít dohnat svého běžkaře.
 
V předsíní z věšáku sundávám bundu s kuličkami smíchu po kapsách. Obouvám si boty do nepohody a na hlavu nasazuji ušanku plnou veselých myšlenek. Na ruce rukavice s deseti prsty, které připomínají desatero. Desatero dobrých úmyslů.
 
Sjíždím dolů výtahem a je mi líto, že není to paternoster. Byl byl mnohem svobodnější, kouzelnější, nebepečnější, byl by tak nějak životně svůj.  "Stůj", řeklo mi to tlačítko jménem "nula". A tak poslušně stojím a možná trošku se bojím udělat ten první krok.
 
Pak si ale vzpomenu na svého běžkaře. S úsměvem vkráčím do náruče dalšího svítání a volám do korun stromů "počkej na mě,  už s láskou běžím za Tebou, můj běžkaři pane Živote."
Sdílet článek | Přidat komentář
1595771553-nahled-dancing-couple-3156089-1280.jpg
V tom vynikajícím ryzlinku se tiše houpal odraz čajové svíčky.

„Smím prosit?
„Ano, prosím.“
„Co tady dělá takové mládě?
„Mládě?“ Smích.
„A kolik by jste mi hádala let?“
„Nevím, snad… čtyřicet?“
„To ne, to přidejte.“
„Tak dobře. Pětačtyřicet.“
„Jak říkám, přidejte.
"Nevím. Jsem v rozpacích.“
„Bude mi padesát.“
„ A odkud jste se tady vzal?“
„Tady, teď… na Západě?“
„Nebudete mi věřit, ale jsem až z druhé strany republiky.“
 
Zůstala stát jako solný sloup. 
„No. Tak to je teda průser,“ řekla tehdy a v kaskádách smíchu ještě vůbec netušila dopad svých slov.
 
Měsíc neskutečně ozařoval i ty nejtemnější místa.
K tanci se mezitím rozezněla další písnička ... "Ta pusa je tvá...“
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595763598-nahled-mikado-1743593-1280.jpg
Sedí naproti sobě.
Ani jeden neuhne pohledem. Jsou dobří. Hrají svou společenskou hru.
 
Jeho dlaně svírají 41 barevných tyčinek a čekají na moment rozprostření. S třeskotem se pokládají na stůl mezi nimi.
 
Je na řadě. Musí je sebrat tak, aby se nepohnula žádná jiná.
Může si vypomoci bílou nevinností a zelenou naději. Pokud to nedokáže, bude na tahu on. 
 
Většinou se hraje na 5 kol. Oni porušili pravidla a dali si kolo šesté.
 
Na tahu je muž - už.
Sebevědomě sbírá jednu barvu za druhou, aniž se ostatní pohnuly. Aniž by pohnul brvou.  S největším součtem stává se vítězem.
Počítá body a tváří se spokojeně.
 
Žena zatím hraje si tiše s písmenky.
M jako milování s příchutí kávy
I jako ibišek, co po ránu tě zdraví
K jako kouzlo, co úsměv v lásku promění
A jako ámen na konci modlení
D jako dar života, fata morgána každý den
O jako oratorium s božským refrénem
 
Pak schová písmenka a zvedne se k odchodu. 
"Hrát se má s úsměvem a radosti" říká než za sebou zavře dveře.
 
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595755955-nahled-blue-blot-609635-1280.jpg
Bože můj. Ta rána snad probudila půku baráku, myslela si. Bylo tři hodiny ráno. Její čas. V minulosti se té doby bála, Byla i nebyla to ještě noc. Bylo i nebylo to ještě ráno. V současnosti se nebojí. Ale taky nespí. Vždy kolem třetí se probudí a cítí se čile. Stejně jako dnes. Vstala a šla do kuchyně pro vodu. Měla žízeň.
 
Uviděla uvařené jídlo, které včera neschovala do lednice. Vzala do jedné ruky talíř s masem, do druhé kastrůlek s bramborami. Udělala krok k lednici a otevřela ji. Najednou, v mikrosekundě zhoupl se jí celý svět. Nohy se podlomily, ruce vyletěly nahoru. Brambory stály se rázem žonglujícími míčky pana klauna. Bože, to byla rána.
 
Ležela na zemi a nemohla se ani pohnout. Svět se pořád bláznivě houpal. Přicházela pomalu k sobě, Dívala se na tu spoušť. Začala se ozývat bolest v rameni. Au, při pádu se bouchla o hranu kuchyňské desky. Při pádech občas je na nás spadeno.
 
Jak dlouho tam ležela? Minutu, dvě, deset? Neví. Zdá se, že na chvíli i usnula. Chladivá zem dělala ji dobře. Pak se pomalu sunula po podlaze a začala sbírat tu obědovou spoušť.
 
Pomalounku se postavila. Otevřela okno a natočila si z kohoutku studenou vodu. Konečně. Vždyť proto tady před čtvrt hodinou přišla. Už dlouho ji nepřišla tak lahodná. Polykala pomalu, rozvážně a s chutí. Vzala si pohárek vody sebou zpátky do ložnice.
 
Ráno, hladila si přes své spací triko rameno. Jejda, to bude modřina, pomyslela si. Opatrně odhrnula rukáv. Po modřině ani stopy. Jen to ukrutně bolelo.
 
Usmála se.
 
Stejné jako v životě. Její modřiny nejsou na ní vidět. Jen občas krutě bolí.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 02.12.2017
1595755299-nahled-wave-1913559-1280.jpg
Neměla je ráda jako většina z nás. Změny. A přesto, nebo možná právě proto byly jejím životním partnerem. Jediným jistým. Nikdy ji neopustily. I když občas si to moc přála. Jak běžel čas zjistila, že všechny tyhle jeji souputnice ji vždy pomohly. Díky ním odcházela od nesprávných mužů. Stěhovala se z místa na místo. Objevila se v zaměstnání vždy v naprosto jiném oboru. Prošla si několika zdravotnickými zařízeními.
 
Jednou za čas přišlo období klidu. Vždy si naivně znovu a znovu myslela, že takhle už to zůstane a spokojeně oddychovala. Osud za rohem se tiše usmíval. I kdepak. Klidné období dával ji k nabírání sil do dalších změn. Její tsunami. Přišly vždy cca za deset let a bouraly a braly naprosto vše, co do té doby zdálo se neměnitelné.
Nikdy nezůstalo u jediného. A vždy, byla to pánové jízda.
 
Zvykla si na ně, přijala je za své a když přišel čas, očekávala je. Naprosto neuvěřitelné, ale začala je mít ráda. Byly přece její. Pochopila, že je to dar od Života pro ní. Jsou to její zkoušky. Její výzvy. A její odměny.
 
Sjížděla celý svůj život na emoční vlně. Teď stojí na pláží a dívá se na rozbouřené moře. Nohy v horkém, bortícím se písku snaží se být pevné. Oči upírá do dáli. Přes vlny není vidět, co tam je. Ale ona ví, že je tam jiná pevnina.
 
Na stožáru vlaje černá vlajka. Zákaz koupání.
 
Stojí a ví, že jí se to netýká. Musí vstoupit. Její vlna se blíží. Pak na ní naskočí a sveze se na její mohutnosti a síle.  Není důvod se bát, její ochránci moří jsou vždy s ní a drží ji za ruku. Ukazují ji tu krásu, kterou v té rychlosti není možné vždy zachytit. To nevadí. Vždy je pak času dost pochopit, jaké to bylo neuvěřitelně dobrodružné a co za úchvatné věci sebou přineslo. Její surfařské srdce ví, že příjde.
 
Čekání na vlnu nebylo nikdy zbytečné.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 01.12.2017
1595769150-nahled-wild-horses-2239420-1280.jpg
Dívala se do jeho tmavých očí a pomalu se v nich utápěla. Ani o píď neuhnula pohledem a cítila, jak ji neznámá síla přitahuje blíž, blíž a blíž až se ocitla uvnitř jeho nádherné duše.
 
Cesta přes pohled byla ta nejkrásnější. Byla uprostřed jeho světa.
Stála na zelené louce a všude kolem vznášely se barevné koule. Poletovaly kolem její hlavy a ona mohla číst nápisy na každé zvlášť. Poletovaly vedle ní jako v dětském království. Bohatství různobarevných balónků. Kolem ní vesele poskakovala Odvaha. Skákala společně s Nadšením. Vedle nich skotačila Radost s Něhou. Vlevo seděl Údiv a Překvapení. Vpravo polehávala Volnost a Svoboda.
 
Najednou jako velká voda hrnula se koule obrovská jako pána Sněhuláka.
Láska válcovala s Něhou vše kolem čeho prolétla.
 
V rohu krčila se koule Bolesti s kamarádkou Smutkem.
U okna koukaly se Přátelství se Soucitem a rozhlížely se kolem sebe. Tolik nádherných podob duhy.
 
Dívala se do jeho tmavých očí.
 
"Děkuji Ti pestrobarevný snílku s vůni Vody a sílou Větru", řekla a šla si odpočinou do svého račího krunýře.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595753781-nahled-sad-girl-1382940-1280.jpg
Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
To pravé sršelo. Byla v něm energie, nadšení, láska, milování, sex-apell, chtíč, vztek, vzdor, hrdost, radost, bláznovství.
To levé pozorovalo. Byla v něm něha, bolest, empatie, pochopení, pokora, pohlazení, úsměv a láska.
 
Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
To pravé, čokoladově hnědé ve své síle zabíhávalo do každého koutu. Vnímalo okolí. Rozprostíralo se do dáli. Hladilo svou sílou rozkvetlou louku. Občas zaběhlo na diskotéku. Šlapalo do pedálu kola. Sjíždělo zasněženou pláň. Káralo své dítě. Mračilo se na své protivníky. Smálo se se svými kamarády. Užívalo se tryskajícího milování a nemělo ani zdání, co děje se v levo-boku.
 
To levé často plakalo. Možná tou solí ze slz tvořenou stálo se náhle spíše zelenou.
A pak hladilo. Východ i západ slunce. Měsíc v úplňku. Mužské tělo. Občas sebe. Začátek dne i konec týdne. Zrození i umírání. Lásku i lhostejnost. Barvu kávy v dlaních s vůní máty.
 
Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
 
"Mám Tě ráda", řekla než zhasla světlo nad zrcadlem ve své vlastní koupelně.
 
Sdílet článek | Přidat komentář