NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)
Vítej na mém webu, laskavý čtenáři.

Odpusť, že Ti tykám, ale cítím, že bychom si mohli být blízcí. Přijmi mé pozvání do domova mého srdce, mé duše a mé fantazie.

Kontaktovat mě můžeš na adrese: hanlen@hanlen.cz
1718733598-nahled-woman-6304184-1280.jpg

Tak tak.

Doma má být klid a pohoda.

Jak lehce se to píše, tak těžce se to vytváří.

Jo v mládí, to je paráda. Jakékoliv nedorozumění se vysvětlí a dořeší v posteli, neboť co se škádlívá, to se rádo mívá.

Jenže jak léta plynou, je jasné, že usmiřování více než v ložnici probíhá v kuchyni. Na řadu přichází další životní moudro, a to, že láska prochází žaludkem. Taky sklenička kvalitního vína může zlepšit náladu a vysvětlit nevysvětlitelné.

Občas pomáhají procházky. Samozřejmě, že ne společné. Pěkně každý sám. Jeden vlevo, druhý vpravo. Vydýchat a uklidnit. Však ono je na světě přece jen krásně.

Ženám občas pomůže koupit si nějaký pěkný hadřík na sebe, mužům zvedne náladu dobře odehraný zápas domácího klubu.

Zkrotit horké hlavy se někdy podaří i nečekané návštěvě, kde se z Vás v mžiku stává naprosto okouzlující pár stálé se milujících seniorů.

Chtělo by to něco fakt trvalého. Ale co, ale co?

Mám to.

Pokojíček. Pokojíček pro každého zvlášť. Osobní prostor, diskrétní zóna. S cedulkou na dveřích „Nerušit“.

Nádhera. Možnost svobodného úniku v kterékoliv chvíli je darem z nebes. Říkejte si tomu, jak chcete. Trucovna, odpočinková zóna, kamrlíček, to je úplně jedno. A jako bonus, sluchátka. Když vám v uších hraje vaše oblíbená hudba, není důvod se neusmívat.

Poté se znovu potkáte v kuchyni, kde si společně připravíte něco dobrého k snědku. Zklidnění sí  ťuknete dvojkou červeného a kdo ví? Možná, že to cinknutí skleniček ve Vás rozvibruje i jiné, lehce lechtivé pocity a s nenápadným pohledem do ložnice si připomenete, že přece, co se škádlivá, to se rádo mívá. 

Jojo.

Klid v domě, to je něco pro mě.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 18.06.2024
1717009702-nahled-ai-generated-8708404-1280.jpg

„Pojďte dál“ otevírám dveře do ordinace.

„Posaďte se, Olgo“ usměji se na mou klientku. „Jak se máte?“

 

„Nevím“ odpoví.

„Nevím je mnohem lepší než špatně“ povzbudím ji. „Tak povídejte, přišla jste na něco, kde máme zakopaného psa?“

 

Olga se pohodlně natáhne na pohovku v mé psychologické poradně.

 

Zavře oči a tiše začne vyprávět.

 

„Od dětství jsem měla pocit, že pokud se děje nějaká nespravedlnost nebo se někdo má špatně je mou povinnosti mu pomáhat. Díky mé silně vyvinuté empatií jsem vycítila nepohodu. A tak jsem pomáhala. Rozveselovat smutné tváře. Byla vrbou pro nešťastné. Pomáhala starším. Věnovala svůj čas a energií. Přizpůsobovala se. Chápala je. Neodmítala. Deset let, dvacet let, třicet let. Čtyřicet let. Slůvko „ne“ nebylo vůbec v mém slovníku. V mezičase jsem si řešila své bolesti, starosti, problémy."

 

„Kdo pomáhal Vám?“ zeptala jsem se.

„Nechtěla jsem nikoho obtěžovat“ odpoví tiše a zastydí se.

 

„Pokračujte“ vybídnu ji.

 

„Zvláštní, když jsem měla spoustu problémů, všem jsem přišla v pořádku. Ale pak se něco zlomilo. Ve mně a zřejmě i tam nahoře. Začala jsem se mít jednoduše hezky. Zároveň už jsem ale přestala mít sílu neustálé pomáhat ostatním.“

 

„Tak to okolí pochopilo a radovalo se s Vámi, předpokládám“ napověděla jsem ji a záměrně trochu zmátla.

 

„No právě, že vůbec ne. Najednou mou radost nikdo nechtěl sdílet. Z těch, kterým jsem pomáhala najednou vylézala závist. Jak je možné, že zrovna já se mám najednou dobře. Vždyť jsem se měla dobře vždycky, nikdy si  na nic nestěžovala. Jak k tomu přijdou oni, chudáci? Celý život těžký, nepochopený. A já – tolik štěstí.“

 

„Energetičtí upíři začali kopat, když jste jim přestala dávat svou energii“ podotkla jsem.

 

„Přesně. Já jim najednou dávala spíše své osobní zkušenosti. Dávala myšlenky, jak je možné žít pozitivně. Jak máme vždy volbu. Víte, co se říká - „Když dáte člověku rybu, nakrmíte ho pro tento den. Když ho naučíte ryby chytat, nasytíte ho na celý život.“ 

 

„Ale tohle přece nechtěli slyšet“ usmála jsem se.

 

„Nechtěli. A pak jsem se naučila říkat „NE“. Z počátku to bylo strašně těžké. Nejenže jsem se strašně styděla, ještě jsem navíc měla potřebu vysvětlovat, proč ne.“

 

„Nechtěli slyšet důvod ani to slůvko, viďte“ řekla jsem.

 

„Přesně. Byla jsem z toho hrozně špatná. Jednoho dne jsem seděla v zahradní restauraci a dávala si presso. Po cestě projelo houkající policejní auto.  Byl to okamžik. Hned byli pryč, jen v dáli ještě chvíli bylo slyšet sirénu policejního vozu. A já pochopila.“

 

„Povídejte ….“

 

„Pomáhat a chránit, to je oč tu běží. Siréna uvnitř mě už křičela dlouho. Dávat ostatním můžeme jedině, pokud my sami máme dostatek. Ať se jedná o peníze či o psychickou pomoc. Pokud máme dost, můžeme se podělit. Pokud ne, musíme prvně pomoci sobě.

Vše musí být vyváženo. Dávání i braní.

Pokud jen dáváte a nic nedostáváte zpět, je to špatně. Takže první, komu musím pomáhat a chránit jsem já. Teprve pak mohu pomáhat a chránit ostatní.“

 

„Ale ne“ usměju se.

„Ne - to je přesné. Už se nechci nechat vysávat."

„Ale ne“ zopakuji „to je mi ale krásný posun“.

 

„Copak máte v plánu dneska?“ optám se.

„Jedna kamarádka chtěla pohlídat dítě, druhá psa a třetí půjčit peníze.“

„Předpokládám, že peníze půjčíte a psa i dítě pohlídáte.“

„Kdepak“ zvedla se Olga z pohovky.

„Peníze nemám a čas už vůbec ne.“

„A co budete dělat?“ vyzvídám.

„Zalezu do peřin a budu číst knihu“ usměje se.

„Tak zase příští týden“ stačí ještě říct než zavře za sebou dveře.

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 2 | povídky / Všehochuť | publikováno: 29.05.2024
1710670806-nahled-sunset-110305-1280.jpg

Svět není spravedlivý. 

 

Muži nestárnou, zatímco ženy po čtyřicítce jsou již staré báby a neměly by si hrát na schovávanou, neboť je nebezpečí, že by je už stejně nikdo nehledal. 

Muži jsou zábavní, hraví, vtipní, šarmantní a stárnou s grácií. Oproti protivným, unaveným, frustrovaným a uvadajícím polovičkám. Někde je něco špatně. 

 

Zřejmě se o ně staráme příliš dobře. Z té neustálé péče jsme strhané a zničené, zatímco naše opečovávané poklady jdou do rozkvětu. 

 

Přemýšlím, v čem je zakopaný pes. Dumám až se mi z obou hemisfér kouří a snažím se přijít na to věčné tajemství. Jako bych tušila, že cíl je na dosah. 

Něco bych možná našla.

 

Oni totiž muži nestárnou, nebť celým životem zůstávají dítětem. Tedy pokud je, dámy, musíte krmit, oblékat a vodit za ručičku není to dítě, ale mimino. 

 

Ale pokud jsou samostatní a přesto si rádi hrají, zachovávají si mladickou vášeň, nadšení pro věc, soutěživost, zvídavost a talent na maléry, jsou to ti správní adepti na nestárnoucího muže.

 

Podařilo se mi vypozorovat, že mezi nejoblíbenější hračky patří ženy a auta.  Jejich vášní může zůstat sport v jakékoliv podobě, nadšení jsou ze všeho, co mohou dělat, aniž by byli rušení a talent na maléry je jim dán do vínku. 

 

Nestárnou, neboť většinou mají smysl pro humor a hlavně nádherný životní nadhled. Řečeno méně prozaicky, neřeší kilometry zbytečných myšlenek, které se nám ženám prohánějí v hlavě od rána do včera a v noci dvojnásobně. 

 

A to je přesně to co bychom se od nich měly naučit.

Nádhernou lehkost bytí. 

 

Vypadá to, dámy, že není zbytí.

Vždyť milujeme je přece - i když jsou často na zabití. 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / O mužích a ženách | publikováno: 17.03.2024
1709412263-nahled-girl-2242858-1280.jpg

„Hoplá“ zvolám a začnu se smát.

Sedím na dřevěné desce zavěšené na stromě.

„Hoplá“ zvláštně se houpe někdo vedle mě.

 

„Ahoj“ otáčím se vpravo a ….

„Ahoj“ zaslechnu ozvěnu v pravém uchu.

 

Vedle mě sedí anděl.

Vypadá docela dobře.

 

„Máš se?“ ptá se mě a šoupe nohami.

 

„Mám“ odpovím, protože vím, že je úplně jedno, co řeknu.

Chápu, že jsem se zbláznila.

Protože přece není možné, abych v padesáti seděla na houpačce.

 

„To je skvělé“ odpoví mi ten nadpozemský hezký chlap a odrazí se o něco víc, než na co já mám koule.

 

„Houpeš se skvělé“ znalecky podotknu. „Skoro jako popoháněný vánkem.“

„A máš koule“ doplním.

 

„Jsem anděl“ odpoví a lišácký se zasměje.

 

„A máš koule?“ zeptám se hloupě.

„O tom nepochybuj. Kdybych neměl koule, kde bych asi vzal odvahu houpat se jako nesmrtelný?“ udiveně mi pokládá otázku.

 

„Třeba by jsi mohl odrazit se ještě víc“ provokuji ho. „Kdybys náhodou vyletěl ze sedla, zachránily by tě křídla.“

 

„Nejsem žokej, abych vyletěl ze sedla“ odpovíš a díváš se na mě jako na malé dítě.

 

„A k čemu máš křídla, když ne k letu?“ doplním svou další větu a odrazím se k dalšímu zhoupnutí.

 

„Ty nevíš, k čemu má anděl křídla?“ překvapením otevřeš pusu.

 

„K třepotání a mávání ve větru?“

 

Směješ se a houpeš se čím dál výš.

Při dalším odpíchnutí se mi na sekundu podíváš do očí.

„Myslíš si, že jsem pták?“ zavoláš do prostoru.

 

„Nejsi“ odrážím se čím dál víc.

 

„Má křídla jsou jako vaše ruce, potřebuješ je ke všemu co máš rád. K pohlazení, k uklízení, k pokárání, ke šťourání, k pozdravení a k obejmutí, ty popleto…“ voláš na mě z koruny stromů, kde jsi doletěl, aniž bych si všimla, jak jsi tohle tohle tohle všechno mohl dokázat. I když jsi anděl.

 

„Jak ses tam dostal?“ ptám se a cítím v sobě závistivě píchání pod levým žebrem.

 

„Dostanu se úplně všude, kde chci a můžu být kým jen chci“ voláš na mě a zasypáváš mě listím.

 

„Ty se máš, můžeš vše“ volám nahoru.

„Ty se máš,  můžeš vše“ slyším dole.

 

„Anděli, slyším ozvěnu“ volám na Tebe na třetí větev.

 

„To je odpověď, ty blázne“ zaslechnu těsně předtím, než skočíš na první mrak, který Tě odveze meteletu blesku domů.

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Andělské pohlazení | publikováno: 02.03.2024
1709412587-nahled-winter-3087060-1280.jpg

 

Ing. Únor vešel do zasedací místností přes sekretariát paní Studené právě ve chvíli, kdy odbila půlnoc z 31. ledna na prvního února, aby se znovu setkal se svými podřízenými.

 

„Všichni už čekají“ řekla a otevřela mu dveře.

 

Kolem stolu sedělo 29 členů. Pravidelně jich v tomto čase sedělo 28, ale jednou za čtyři roky přibyl jeden člen navíc.

 

První Hynek seděl tiše, za to hned druhá Hromnice hlásila, že sebou nese hodinu navíc. Třetí Blažej se zahalil do šály a se slovy, že na Svatého Blažeje slunce ještě nehřeje si u kolegyně Studené objednal horký čaj.

Všichni na chvíli zmlkli, dokud se neozvala devátá Apolena, v mlze celá zahálená a cudně se optala, zda ji to sluší. Vedle sedící Mojmír ji pochválil, ale zároveň poradil, že přeci jen je potřeba o Svaté Scholastice navléct si rukavice.

 

Ob tři místa dále Valentík zamudroval, že na Svatého Valentýna může zamrznout i kolo mlýna a ať se zamilovaní zahřejí raději svým vřelým objetím.

„Pravdu máš bratře, do Petra není tepla“ zanotoval na dvacáté druhé židli jmenovec a pokýval moudře hlavou.

Dvacetčtyřka se slovy „Na svatého Matěje léta naděje“ se začala pomalu svlékat z huňatého svetru.

 

Dvacátý sedmý Sáša Alexandr, který moc dobře věděl, že dříve býval svatým Gabrielem ho hned zpražil. „Nikam nepospíchej, Matěji, zapomněl jsi, jak sis loni naběhnul? Dovol, abych Ti tedy znovu připomenul, že je-li mráz na Svatého Gabriela, bývají žně veselé. A kdo by si nepřál, veselé žně, že?“

 

Ing. Únor se ze zvědavostí podíval na člena navíc. „ A co Ty Horymíre? Máš pro nás nějakou moudrost?“

„Připadne-li na 29.února neděle, tak děti v tento den narozené budou mít štěstí ve všem, cokoliv podniknou“ řekl skromně Horymír a usmál se na přítomné dámy.

 

Seděli by rádi ještě dlouho a zamýšleli se nad moudrostí svých předků, jenže v tom zazvonil ing.Únorovi mobil.

„Tady Bedřich“ zaslechli jsme ve sluchátku. „Doufám, že tam nebudete tvrdnout a mrznout příliš dlouho. Rád bych za pár dnů se svým teamem přivítal jaro. Víš, že Radek si tohle vzít nenechá."

 

„Neboj se, když se na nás jde vřele, my radostí přímo roztajeme“ řekl náš předák a zavěsil.

„Tak přátelé, vše má svůj čas. Rád jsem Vás všechny viděl a zase za rok na shledanou."

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 23.02.2024
Další příspěvky naleznete v archivu nebo v konkrétní rubrice: AKTUALITY | POVÍDKY | POEZIE