Odpusť, že Ti tykám, ale cítím, že bychom si mohli být blízcí. Přijmi mé pozvání do domova mého srdce, mé duše a mé fantazie.
Kontaktovat mě můžeš na adrese: hanlen@hanlen.cz
Už jde – můj člověk.
Mé dřevěné srdce bije jako o závod. Jsem za něj tak ráda. Dává mým rukám něhu a nohám pohyb. Mé hlavě myšlení a sílu hlasu. Pod jeho vedením doslova ožívám. Jsem vším čím jen mohu být a jsem za to moc ráda.
Sedíme v šatně před představením a slaďujeme se. Známe se už dlouho. Vlastně celý můj život.
Hovoří se mnou. Zachycuje empaticky mé tiché odpovědi. Usměje se vždy, když souhlasně poklepávám nohou. Ano, mohlo by se zdát, že mě snad trochu manipuluje, ale nenechte se mýlit. Mám svou hlavu. Dřevěnou a prý občas pěkně tvrdohlavou. Nasávám svým ostře vyřezaným nosem jeho vůni. Voní dřevitě. I on se snaží přizpůsobit mně. Když mě roztančí, jsem šťastná. Tak ráda bych tančila někdy s ním, ale prý je na tanec úplné dřevo.
„To mi ale nevadí“ zvolám šťastně. Usměje se a vezme si mě do svých teplých dlaní. Je mi v nich tak dobře a bezpečně. Složím své ruce do klína a naprosto a s důvěrou se mu odevzdávám.
Mám obrovské štěstí. Jsem loutka v rukou dobrého člověka.
Moc tomu sice nerozumím, ale slyšela jsem, že občas se prý stávají opravdu špatné věci. To, když dobří lidé se dostanou do rukou bezcitných loutek.
Ale to už je zřejmě jiný příběh.
Otevřela jsem starou almaru
tam někde na půdě domů.
Nakoukla jsem tiše, dýchala pomalu.
Vnímala venkovní šum stromů.
Zaostřila zrak a klekla si k zemi.
Prý tady někde ho kdysi ukryly.
Najednou ucítila jsem, jak zima je mi.
Oči slzami se zalily.
Od pradávna předával se ženám rodu.
Náhrdelník s fotografií z nás té prvé.
Ne, nevěřím na náhodu.
Naprosto cítím sílu své rodné krve.
Ruka ve tmě náhle žije.
Zesílil pocit netušený.
Na zašlé fotce prababička Viktorie
opět předává dále sílu ženy.
Je ráno. Kolonáda strádá.
Mám to tady ráda.
Těžce tuším,
co radit rozervaným duším.
Emoce těšení schované
v objetí loučení.
Lázeňské lungo pijí nově.
Ztracená v každém zbytečném slově.
Ponořená jako do šlehačkového krému.
Zachycení mžiku šťastného vjemu.
Vše objeví se a zároveň mizí v mžiku.
Když najdeš sebe, vážně máš kliku.
Kolonádá strádá v ranním oparu.
Ještě pár chvil tiše sedět zůstanu.
Tak asi to znáte všichni. Dobře. Možná ne úplně všichni, ale mnozí snad ano. Dobře. Možná to znají jen ti, kteří už alespoň jednou byli v lázních.
Neboť být v lázních a vynechat jednu z nejdůležitějších procedur by byl vážně hřích. Je naordinována po jídle, ve večerních hodinách a mimo balneo provoz. Důležitá je pravidelnost, nejlépe několikrát týdně. S sebou je potřeba vzít si dobrou náladu a milý úsměv. Pánové si přibalí i tajně našetřené finanční úspory.
Procedura je to kolektivní a probíhá v takové zvláštní tělocvičně. Okolo hlavní cvičební plochy jsou rozmístěny odpočinkové zóny, hlavní terapeut je již usazen za svým mixážním pultem. Léčební hosté jsou připravení k zahájení. Posilnění iontovými a jinými nápoji a povzbuzováním se navzájem, bezelstně odkládají své francouzské hole do rohu a mlsně se navzájem okukují.
Cvičenky všech věkových kategorií a tělesných proporcí, zahalené v modelech, kde kreativita je občas hraničně neomezená, tajně pošilhávají po svých mužských protějšcích. Řekněme si to na rovinu, požadavky na ideálního partnera či partnerku se přímoúměrně vypitým iontovým nápojům a přítmí v prostoru snižují na minimum.
Důležité je žít.
Kdepak, tahle procedura žádných 15 minut netrvá. Je to několikahodinová akce. Doba aktivně taneční se střídá s dobou pasivně odpočinkovou. V pasivní době se aktivně hledá nejen něco k pití, ale především dech. Rovněž se všichni přemísťují na úlevovou místnost. Úleva může být různorodá.
„Uff, konečně jsem si vzpomněla jak se jmenuje“ promluvila kabinka číslo jedna.
Kabinka číslo dvě si rovněž oddychne – „tak snad jsem se ho konečně zbavila.“
Kabinka číslo tři je naprosto praktická. „Teda holky, řeknu Vám, stihla jsem to na poslední chvíli. No to je úleva.“
Ovšem není čas ztrácet čas. Další taneční mix se rozjíždí. Rychle, za pomocí kamarádek a kamarádů postavit se na cvičební plochu a jedeme. Disco, rokenrol, swing, tango, polka, čača, jive a jiné, těžce pojmenovatelné styly probíhají bezúnavně do další pauzy.
Blíží se večerka. Hlavní terapeut v roli DJ děkuje všem za hojnou účast a připomíná další, zítřejší cvičení.
Mohlo by se zdát, že se všichni, již opět s francouzskými holemi, těší na zasloužený spánek a doběhla je únava. Ale zřejmě jsou mezi přítomnými i opravdoví borci.
Neboť jak jinak bych mohla vzadu uslyšet vysmátý ženský hlas s kouzelnou prosbou na závěr:
„Prosím Tě, hlavně mi NIC neukazuj.“