Jako obvykle jsem vyšla pozdě.

Na ranní běh na autobus to již dávno nevypadá. Nedovolí to nejen boty na podpatku a ztížený dech, ale ani strach o zakopnutí a případný držkopád.

Kdysi dávno jsem při pozdním odchodu z domu na ranní autobus utíkala. Jako bych snad chtěla dohnat čas. Jak pošetilé. Stejně tak pošetilé bylo i mé jednání. Udýchaná, vystresovaná, v poklusu sledující hodiny. A pak naštvaná, když jsem i přes veškerou snahu zahlédla jen koncová světla autobusu. Ujel vždy o fous. Já pak celá zpocená stála v zimě další půlhodinu a čekala na další spoj. Většinou jsem se třásla zimou, nervozitou a strachem z důsledku.

Dnes už neutíkám a nespěchám. Ani na autobus ani v životě. Není kam spěchat. A není důvod se třást a bát.

Věci, na které je pozdě, již stejně nedoženu. Nemá cenu honit se za koncovými světly.

Jdu svým tempem a nedívám se na hodiny. Ukrajují čas pořád stejným tempem. Není důvod je neustálé kontrolovat.

Už vím, že pokud něco stihnout mám, tak to stihnu. Nemusím kvůli tomu běžet nebo dokonce předbíhat. A pokud mi něco ujede, je zřejmě k tomu důvod.

Každému z nás v životě ujelo tolik věcí.

Pozdním příchodem jsme možná přišli o hodně skvělých příležitostí, zajímavých setkání, krásných chvil. Pozdním příchodem jsme si ovšem možná ušetřili spoustu zklamání, frustrace, peněz nebo možná zachránili zdraví či dokonce život.

Říká se, že kdo pozdě chodí sám sobě škodí. Ale také, co se vleče, neuteče. A pak si vyberte.

Jako obvykle jsem vyšla pozdě.

Kdysi jsem se při spěchu na autobus neustálé otáčela dozadu, zda mě již nedohání.

Dnes se dozadu neotáčím a nedívám.

Dívám se vpřed.

A také kolem.

Neboť jsem ve středu, i když je třeba čtvrtek nebo pátek. Ve svém středu.

Na poslední rovince před zastávkou jsem věděla, že pokud autobus bude přijíždět, pan řidič na mě počká. Protože ví, že jsem jeho stálý pasažér. Neboť mě zná.

Už nespěchám. Neboť, co mám stihnout, stihnu. Co mám potkat, potkám. Co nestihnu a nepotkám není zřejmě určeno pro mě.

Můj život už ví. Neboť jsem jeho stálý pasažér.

Opět mezi námi.

Propletení prstů v dlaních.

„Vítej máji“ – ševelí stromy tuto větu.

Nedočkavě jdeme vstříc přicházejícímu létu.

Opět v jeho zajetí.

Jen hluší v srdci nemají ponětí,

co znamená vůně rozkvétajících stromů.

Jen slepí v srdci ptají se na cestu domů.

Opět uprostřed objímání.

Ti, co slyší tlukot srdcí náhlé nemají stání.

Nachází štěstí v kapce rosy, ve čtyřlístku v trávě.

Jen ti co vidí, dobře ví, že to krásné děje se TEĎ právě.

Chudý muž toho moc neměl.

Vodu k pití, skývu chleba k žití.

A malé políčko, kde sadil brambory.

Občas byl ze své chudoby nešťastný.

Obzvláště tehdy, když mu to vyčítala jeho žena.

To pak byly velké hádky, které končily

křikem a vztekem.

Po jedné takové hádce muž šel na pole,

vykopal ještě nezralé brambory ze země

a vzteky je celé rozsekal na malé kousky.

Co z toho vyplývá za poučení:

Nevylívej si zlost z jiných, na těch, kteří

Ti chtějí pomoci.

Hrníčky seděli zavěšené na hrotech dřevěného plotu a hovořili:

„Já jsem za celý život tak pomlácený, že tak tak tady visím.

Nacestoval jsem se s ní, kde se dalo, a to víte, občas se mnou někdo nešetrně hodil, ale viděl jsem toho hodně a mé ouško slyšelo tolik zajímavých věcí.“

„To já jsem občas zůstal stát jako opařený“ připojil se bucláček. "Hlavně, když do mě lila horkou vodu a říkala něco o vyluhování bylinkové směsi."

„Já jsem celý černý“ ozvalo se zleva, "ale neberu si to nijak osobně. To víte, to bylo litrů a litrů voňavé kávy, které jsem v sobě měl. Už to prý nejde ani umýt."

Dvouškáč vzadu se usmál. „Já jsem polívkový. Mě držela svými slabými rukami v době nemoci a když ji nebylo dobře po duši. Lil jsem do ní silné vývary, co jen mi síly stačily, aby zesílila a postavila se zpátky na nohy.“

„Já se ještě teď červenám“ poznamenal srdíčkový. "Když pila ze mě, byla to rozkoš a láska. Občas mě podala i jiným ústům a pak ze mě pili společně. Ještě teď slyším jejich smích."

„Já jsem pracovní“ ozvalo se o kousek dál. „Teda těch přesčasů, pánové, ještě teď mě z toho bolí hlava. Ale taky jsem se toho hodně naučil a nasmál se. Jsem docela zodpovědný, víte.“

„Já jsem babiččin“ přihlásil se o slovo hnědásek vzadu. Už jsem sloužil u její babičky, jsem hodně starý a přesto, vždy když si mě přivinula do dlaní, slyšel jsem moc dobře, jak šeptá „ty moje lásko milovaná“.

Najednou se otevřely dveře chaloupky za plůtkem.

„Tak babičko, nebojte se, v domově se Vám bude líbit. Chaloupka se prodá. Penízky Vám pošleme na účet“ pronesl mladý muž v kravatě. „A co máme dělat s těmi hrníčky na plotě? Vyhodit?“ zeptal se mimoděk.

Babička zvedla svou prošedivělou hlavu.

„Ty hrníčky, mi pane, zabalte do toho nejjemnějšího papíru a velmi opatrně mi je přivezte ke mně do mého nového pokojíčku. Už mám připravenou pro ně nádhernou novou poličku.“

„Ale babičko – vždyť jsou to staré, otlučené hrníčky.“

„Mýlíš se, chlapče. Tohle - je můj život. A já nedovolím nikomu, aby ho zahodil.“

Jemný cinkot hrníčků způsobený náhlým větrem jako by babičce zvonil do uší pokorné „děkujeme“.

„Vidíte“ zašeptal vítězoslavně „ten babiččin“, já Vám přece říkal, že nás tady nenechá.

Zrovna jsi uvnitř ordinace. Sedím na chodbě a čekám na Tebe.

Naproti mně sedí stará paní. Taky čeká na svého muže. Ten zrovna přichází z ordinace.

Sedají si blíže k sobě.

Stará paní pomáhá svému muži schovat jeho lékařskou zprávu do kabely, podává mu brýle a hůlku. Upravuje mu bundu. Starostlivě se na něho podívá.

„A teď, mi prosím Tě řekni, a to mě opravdu zajímá, jak vypadá ta Tvá moč?“.

„Dobře“, řekne starý muž.

„A krev?“

„Krev je taky dobrá“ unaveně odpoví.

„Tak pojď, půjdeme“ navzájem si pomáhají vstát a krůček po krůčku odcházejí.

Dívám se za nimi. Jako by se mi naskytl pohled do budoucnosti.

Tak nějak budeme vypadat my. Za deset, dvacet, třicet let.

Láska má neskutečně mnoho podob.

V mládí si přejeme lásky moc, ve stáří negativní moč.

Co na tom záleží? 

Důležité je mít krev.

Dobrou krev. Krev místo vody.

Takovou, která kdykoliv rozproudí naše srdce.

Zrovna vycházíš z ordinace a já mám chuť zeptat se Tě:

„Tak jak vypadá ta tvá …. ?“

Ale víš co, tohle si ještě schovám. Na co bych se Tě ptala za třicet let?

…… neboť láska má neskutečně mnoho podob.