NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)
Vítej na mém webu, laskavý čtenáři.

Odpusť, že Ti tykám, ale cítím, že bychom si mohli být blízcí. Přijmi mé pozvání do domova mého srdce, mé duše a mé fantazie.

Kontaktovat mě můžeš na adrese: hanlen@hanlen.cz
1661869770-nahled-shopping-venture-gf895b3c66-1920.jpg

„Tak ještě bednu oleje v akci, cukr ve slevě, vezmu celý balík, minerální vody ochucené, nemám je sice rád, ale třeba se hodí.“

 

„Půlku chleba, čaj, 20 dkg šunky, vajíčka, rajčata, plátkový sýr“.

 

„Zbláznila ses? To chceš dokázat jako co?“

 

„Nechci nikomu nic dokazovat. Ale dokážu udělat například míchaná vajíčka, vaječnou omeletu se šunkou, chleba ve vajíčku, chleba se sýrem a rajčaty, chleba se šunkou a rajčaty, čaj…“

 

„Podívej se, jaká je doba. Co je doma, to se počítá. Žádné rozhazování a dělení se s ostatními, sám mám málo.“

 

„Sám máš málo? Vždyť toho máš jako pro regiment vojáků. To já doma zásoby nemám. A co mám, ráda se rozdělím. Vím, že ostatní by pro mě udělali totéž.“

 

„Jsi bláhová a naivní.“

 

„A ty jsi sobecký a ustrašený“.

 

„Nechci se tady mezi regály s Tebou hádat. Co navrhuješ?“

 

„Pojď vždy nakupovat se mnou.“

 

„Nene, ty skoro nic nenakupuješ, to se mi nelíbí. Pojď vždy raději Ty se mnou.“

Chvíli se hášteřili, co je lepší a pak mě zastavili.

 

„Prosím, řekněte – co je lepší? Abych chodil nakupovat já s ní, nebo ona se mnou?“

 

Podívala jsem se na ně s úsměvem:

 

„Ptáte se mě, zda je lepší, když chodí Strach s Láskou nebo Láska se Strachem?“

„Když půjde Láska se Strachem, nebude to Láska, ale jen menší Strach. Ale když půjde Strach s Láskou, za chvíli se bát přestane, neboť zjistí, že s Láskou se není čeho bát.“

 

Pomalu jsem odcházela. Usmála jsem se na toho, který vypadal tak hrozivě:

„Jen se jí hezky držte a uvidíte, s čím vším se dá kouzlit. Začněte třeba s úsměvem.“

 

Když se mezi regály potkají Láska se Strachem a Strach s Láskou občas odcházejí spolu. A vy jen pozorujete, jak ten velký hrozivý Strach je menší a menší až se úplně rozplyne v širokém úsměvu své nové přítelkyně.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 30.08.2022
1661879389-nahled-little-girl-reading-g20c9b2eae-1920.jpg

„Ahoj.“

„Ahoj“ odpovídám a dívám se na to kouzelné děvčátko, které se, nevím odkud, vynořilo najednou přede mnou.

 

Byl nádherný letní večer.

Seděla jsem na terase domů mě tak blízkým lidem. Dívala jsem se na oblohu plnou hvězd, poslouchala písničky z rádia, ze srdce a dívala se do ….

Možná do prázdná, možná do budoucnosti, možná jen do …tmy

 

„Ahoj“ řeklo mi to děvčátko.

„Ahoj“ odpověděla jsem.

Kocour, který ležel vedle mě, se jako by přitiskl a naježil. Přesto zůstal v klidu ležet dál.

 

Dívaly jsme se na sebe a mě se hlavou honilo spoustu otázek.

Kdo to je, kde se tady vzala a hlavně – proč ji, teď v noci, nikdo nehledá.

Kde má mámu a tátu?

Bábi a dědu?

Sourozence?

 

Byla - … nádherná.

A já si ji okamžitě zamilovala.

 

Noc proběhla tak, jak letní nocí probíhají…. Rychle, nádherně, voňavě, barevně a hladivě.

Ráno jsem si v kuchyni chystala míchaná vajíčka.

 

„Je to tady fajn. Krásná energie“ říkám svému muži.

„Opravdu?“ odpoví.

„Malá Ami“ (dítě v rodině) říká, že je tady malá holčička.

 

Vajíčka se rozprostírají na podlaze ….

 

„Malá holčička?“ ptám se jako ve snu.

„Ano, Ami ji viděla, prý tam vzadu v pokoji.“¨

 

Malá holčička.

Vím, proč jsem vždy tam, kde jsem – kde patřím.

 

Malá holčička.

„Kdopak jsi, malá holčičko?“¨

 

Kdo jsi, ze světa za oponou? Jsi má spřízněná duše? Má holčička z života zn. Minulost, má rodina, má přítelkyně? Kdo jsi, malá holčičko – jsi Já rozstříštěná v Univerzu? Jsi kus mě tam ...má duše rozsetá jako semínka v makovém poli?  

Kdo jsi, holčičko?

 

Co na tom záleží?

 

Stejně vím, že jsi Láska.

 

A taky vím, proč jsem vždy tam, kde patřím.

 

Budu na Tebe čekat a až opět přijdeš – půjdu ti naproti. 

 

Přesně tam, kde mě to pustí a pak … Tě obejmu a zažijeme „bezpodmínečnost“.

 

Tak „ahoooooooooj“ má holčičko ….

 

Maličká a přitom tak neskonalé silná.

 

Tak „ahoooooooooj“ Andílku milovaný.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Andělské pohlazení | publikováno: 30.08.2022
1661396622-nahled-meditation-gbf436d446-1920.jpg

Nevím, kde vzali se,

ale zahlédla jsem dva moly. 

Miluji protimluv a protipóly. 

 

Občas pocit mám, že topím se v kapce vody,

co zůstala na lžíci.

Tak nějak jsem zlobivá věřící. 

 

Má zodpovědnost s mou složitou povahou

jak tenisový míček lítá mi nad hlavou. 

 

Nešťastně šťastná, když zpívá Cohen.

V duši stálé jsem rozevlátý bohém.

 

Ne náhodou zrovna, když čtu Hovory s Bohem

překvapení číhá za každým rohem. 

 

Cítím, jak stačí jen odhrnout závoj.

V celé své síle spatřit svůj životní náboj.

 

Cítím, že stačí jen

s duší na dlaní vyjít ven.

 

Nejsilnější vjem? 

Já jsem. 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 25.08.2022
1658473020-nahled-constellations-gaeb828de7-1280.jpg

Jen tak galaxií letí

duše Tvá spojená s duší Tvých dětí.

Jen tak občas počítáš od deseti k pěti.

 

Jen tak život bere ti Tvou pýchu

prý, že tohle je přec k smíchu.

 

Jen tak.

Po schodech chvíli dolů, chvíli nahoru.

Jen tak. Nic neřeš. Přijmi pokoru.

 

Tiše se modli „buď vůle Tvá“.

Vždy přesně je vše tak, jak být má.

 

Bůh Popelce přikázal „hrách s čočkou přeber“.

Rozumím, co říká – „nikomu jeho zodpovědnost neber“.

 

Jen tak, různorodé světy galaxií letí.

Ze slov jsou věty vetkané do souvětí.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 21.07.2022
1658285161-nahled-door-gd8764970c-1280.jpg

„Budeme šít, sestři“ slyším doktora a zavírám oči.

 

Vlastně se ani nedivím. Ta díra nad okem si ani nic jiného než sešít nezaslouží. 

A opět, jako už několikrát jsem k tomu přišel, jako slepý k houslím. A opět, jako už několikrát se zdá, že má pravdivá verze působí na okolí jako bych si jí snad vycucal z prstu.

 

„Co jste dělal, člověče?“ ptá se mě zúčastněně lékař. „Takový slušný chlap v létech, to jste se musel v hospodě bít?“

„Já se nebil, pane doktore. A v hospodě jsem nebyl“ dodávám skoro zbytečně.

„Tak jak se Vám to stalo?“ ptá se doktor a vpíchne mi injekci na umrtvení.

„To mi, pane doktore, stejně nebudete věřit“ říkám.

„Zkuste to“ usmívá se lékař a zapichuje jehlu do už necitlivého místa nad obočí.

„Víte, pane doktore, jsem ve spokojeném vztahu. Vše klape jak má a nemám si na co stěžovat. Jsme oba zodpovědní a zároveň praštění a máme i skvělý smysl pro humor. Jen jsem takový starostlivý chlap, a to je možná někdy na škodu. To víte, já vám byl v minulém životě brazilská žena a měl jsem osm dětí. Měla jsem se co otáčet. Tak se nedivte, že jsem si tu starostlivost přenesl i do tohoto života.“

 

Sestřička se směje na plné kolo a doktor se k ní přidává.

Mám rád, když se holky smějí. Sluší jím to.

 

„Nesmějte se, vše je pravda“ pokračuji ve svém vyprávění.

„A dnes ráno jsem se staral, aby mé ženě neujel autobus do práce. To víte, odjíždí ji to 5.40 a ta moje Filoména si ještě v 5.25 klidně doma se mnou povídá, rozkládá rukama nohama a vůbec ji nevadí, že je čas běžet na autobus. Horší než malé dítě, pane doktore, opravdu. Horší než malé dítě.“

 

Doktor se směje čím dál víc.

 

„Už jsem se na to nemohl v klidu dívat. Vylezl jsem jen tak ve spacích trenýrkách z postele. „Prosím tě,  obuj se a běž už“ napomínám ji. „Jako bych hrách na stěnu házel“.

„Do kuchyně už se nevracej, věci ti beru.“ Vzal jsem do jedné ruky její kabelku, do druhé tašku s jídlem, přišel do chodby a se slovy „dělej, přivolám výtah“ jsem nic netuše vyběhl ven.

„Zmáčkl tlačítko a díval se, jak skáče číslice z nuly na sedmičku. Zrovna jsem se chtěl otočit ke dveřím s vítězoslavným pokřikem „výtah máš tady“, když tu se dveře bytu potichu zavřely a jen jsem slyšel záchvat smíchu mé ženy. Ta hadice mě pozorovala přes kukátko a mohla se smíchy potrhat, jak tam stojím polonahý s kabelkou.“

„Já už nemůžu“ slyšel jsem, jak hýká jako osel a utíká na záchod.

„To víte, doktore, už nejsme nejmladší a ani ty svěrače už nejsou, co bývaly.  

Výtah se mezitím rozjel zpátky do přízemí. „A máš po výtahu, princezno“ pomyslel jsem si škodolibě a čekal, až se dveře konečně otevřou.

 

„Dveře se opravdu za pár sekund otevřely. Nebyly to však dveře bytu, ale dveře výtahu. Sličná sousedka Králíčková se zrovna unaveně vracela z noční směny.

„Proboha, co se Vám stalo?“ vyvalila na mě oči a rozesmála se.

„Ale, to víte, ženská“ mávl jsem rukou a taky se usmál.

„Mohu Vám nějak pomoci?“ smála se Králíčková.

„Vlastně ano, mohl by mi manžel půjčit na chvíli tepláky a tričko. Samozřejmě vrátím.“ A ještě dodal „vyprané.“

„Pojďte dál, manžel už je možná taky doma z noční. Tepláky Vám dáme, společně se i nasnídáme“ smála se, jak se jí to vše rýmuje.

 

V bytě Králíčkových bylo ještě prázdno.

„Posaďte se do obýváku, hned Vám něco podám“.

Nemusel jsem se ani zouvat. Byl jsem stejně bosý.

Usedl jsem na kraj pohovky, nervózně si dal nohu přes nohu a kabelku své ženy uložil decentně v klíně.

 

A pak ….

 

Pak přišel Králíček.

 

„Já ti dám, že jsi nechtěl, aby Tvé ženě ujel autobus, já ti dám, že je to kabelka Tvé ženy, já ti dám, že si Tvá žena z Tebe vystřelila“ bušil do mě hlava nehlava.

„Neblbněte, Králíčku…“ snažil jsem se o další vysvětlení a chránil si přitom obličej i jiné části těla.

„Kdo je u Tebe králíček?“ řval soused, když otevíral vztekle dveře svého bytu.

 

… „a tak jsem tady, pane doktore“ …..

„Ale nebojte, já si na tu svou babu taky něco vymyslím, už ať se těší“.

 

„Nůžky, sestři“ požádá vysmátý lékař a dokončuje svou práci.

„A kde máte kabelku?“ rýpne si s úsměvem sestřička.

„Venku, v čekárně. S mou ženou.“

„A víte, doktore, co je na tom všem to nejhorší?“

„Ona ten autobus opravdu nestihla.“

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Život tropí hlouposti | publikováno: 19.07.2022
Další příspěvky naleznete v archivu nebo v konkrétní rubrice: AKTUALITY | POVÍDKY | POEZIE