NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)
Vítej na mém webu, laskavý čtenáři.

Odpusť, že Ti tykám, ale cítím, že bychom si mohli být blízcí. Přijmi mé pozvání do domova mého srdce, mé duše a mé fantazie.

Kontaktovat mě můžeš na adrese: hanlen@hanlen.cz
1649881404-nahled-czech-budejovice-g804cee48c-1280.jpg

Budík zařinčel v 3.00. Možná si myslíte, že mě to naštvalo, ale opak byl pravdou. Vyletěla jsem jako ranní ptáče a radostně letěla do koupelny. Dovolená!!!!

Můj muž mezitím zalil čaj a kávu a udělal snídaní a postlal lůžka a pochopil, že jsem žena, tudíž potřebuji o 150 procent více času než on, abychom mohli  vyrazit z domu. 

Já si sebou nesla malinký kufřík s hadříky na pět dnů a kabelu s botičkami, make-upem a příruční lékárnou. Myslela jsem si, že menší kufřík už neexistuje, ale jak se později ukázalo, mýlila jsem se. 
Těsně před pátou hodinou jsme vyrazili směr jižní Čechy. 
Do Budějovic jsme dorazili nádherně po desáté hodině. Zaparkovali a vyrazili na prohlídku. Byla nám doporučena Černá věž, Solnice, hausbóty, procházka historickým centrem a hlavně .... Masné krámy. 
Na náměstí jsme se zastavili pro další informace do místního informačního centra. Byli jsme zahrnutí spoustou informací a upozorněním "nezapomeňte navštívit Masné krámy". 
"Jsme vegeteriáni" špitli jsme tiše a nechali stát udivenou informační paní s otevřenou pusou a dovětkem "aha" na svém místě. 
"Tak si tam dejte alespoň pivo" snažila se zachránit situaci.  
 
Než jsme na náměstí stačili sníst oběd, úslužná obsluha nám donesla účet. 
"My jsme nechtěli platit" divili jsme se. 
"Tak to jsem si spletla stůl" kála se servírka. Pro jistotu jsme zaplatili hned, A pak, že prý Čecháčci jsou pomalí. 
Vydali jsme se na obhlídku. 
 
Když jsme došli ke kostelu a chtěli ho shlédnout byl zavřený. Vedle byla restaurace Solnice - otevřená.  A tak nám nezbývalo než ukojit původní duševní potřebu dobrým pivem. 
Donesli ho v cukuletu. Ještě jsme si ani neťukli a dorazila místní obsluha. V ruce zabalenou krabičku s jídlem. 
"Nechcete alespoň oběd na doma?" zeptala se soucitně.
Nechápavě jsme odmítli a pochopili, že jižní Čechy jsou opravdu pohostinný kraj. 
 
Vyšli jsme ven. Zapnuli navigaci a vydali se k národnímu pivovaru Budvar na prohlídku. Můj muž s klidem Angličana pronesl:
"V pohodě, jsme tam za 4 minuty". 
Vyvalila jsem oči. 
"Dva a půl kilometrů za 4 minuty nedá ani Bolt, natož naše dvojice". 
Pozorně zkontroloval navigaci.
"Jo, tak to je autem, pěšky to bude trochu déle". 
Bylo. 
Přišli jsme akorát včas, prohlídka začínala za deset minut. 
Pan průvodce nám oznámil, že pivovar je jako jediný státní, což neměl dělat, neboť můj drahý hned poznamenal:
"Lásko, tady nic neplať. Tohle je naše.". 
Prohlídka byla zajímavá a mě jen potvrdila, že mám správného koníčka. 
 
Konečně byl čas se ubytovat. 
Z auta můj drahý vytáhl svůj opravdu malý kufr. Cca 30 x  30 cm. 
V něm jsem na pokoji objevila tři trička, mikinu, dvoje kalhot, košili, spodní prádlo a kosmetickou taštičku. Neuvěřitelné. 
Dámy, mám se ještě opravdu, ale opravdu co učit. 
Pokoj máme v rustikálním stylu i s balkónem. Balkón je přes celé patro, takže se volně můžeme seznamovat se sousedy nejen z pokoje vlevo a vpravo, ale přes celé naše poschodí. Uvidíme, kolik nezapomenutelných přátelství se tímto balkónovým experimentem do konce pobytu vytvoří. 
"Snad nebude v příštích dnech pršivo" pronesla moje polovička. Přeložila jsem si to do češtiny a také doufám, že nás nezastihne  déšť. 
 
Večerní procházkou jsme došli k Vltavě. Nechali se hýčkat pohodovou atmosférou u vody a zašli do kavárny na Hausbótu na podvečerní kafe. Při zapadajícím slunci jsme vytvářeli fotky na fackabuk a pochopili, že od určitého věku vytvořit alespoň jedno normální foto je docela nadlidský úkol. 
 
No a pak nadešel čas popasovat se z úkolem dne:
Masné krámy. 
 
S odvážným pokřikem "přece nejsme srabi" jsme bojácně otevírali dveře hospůdky. Užuž to vypadalo, že na štěstí nebude volný stůl, když zastrčen vzadu se jeden přece jen našel. 
"Co si dáte prozatím k pití?" optala se sladce obsluha "než budete jíst? dodala a podala nám jídelní lístek plný masožravých dobrot. 
Výběr byl lehký. 
"Červené suché a bílé suché". 
"A k jídlu?" 
Zatvářili jsme se, že jsme si v nabídce vůbec nevšimli grilovaných steaků, vynikajících kolen, guláše, burgerů, svíčkové a jiných šíleností a bezelstně špitli:
"Jednou vega zeleninový salát a jednou pstruh z udírny". 
No.... donesli nám to. 
Vypadalo to, že paní servírka pořád nemůže uvěřit tomu, že bychom si přeci jen nedali něco z gruntu normálního a co pět minut se chodila ptát "zda je vše v pořádku". 
Raději jsme zaplatili a v pořádku došli na pokoj. Je čas popřát si dobrou noc.
Zítra nás čeká Český Krumlov. 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 13.04.2022
1646775809-nahled-storm-gadcb1a9a1-1280.jpg

„Milánku, měl by sis najít slušné děvče“ řekla mi už posté má matka.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem byl v jedné z největších euforií.

Můj milovaný Baník vyhrával.

 

„Jo“ odpověděl jsem a přidal zvuk na televizi.

 

„Nebudu tady věčně a kdo ti pak uvaří, vypere a uklidí“ nahlédla do otevřených dveří tvář mé starostlivé rodičky a ve mně se hnulo svědomí i mužství.

 

Zapnul jsem počítač.

„Tak jo, mami, jak si přeješ.“.

Myšlenka byla na světě. Teď ještě vymyslet nick na seznamku a zapamatovat si heslo.

 

Možná to způsobilo momentální sledování přírodovědného dokumentu, ale můj nick „hledamtygrici“ se chytil poměrně snadno a rychle. Odpovědi blikaly jedna přes druhou, fotky potencionálních nevěstinek jsem si málem nestačil ani ukládat a úplně jsem přestal rozumět tomu, proč já vůl se vlastně ještě neoženil.

 

Marika vypadala skvostně. Byla Slovenka a ty, jak známo bývají nejen slušně vybavené, pohostinné, ale i otevřené.

 

„Poď ďalej“ zašveholila na prvním rande.

„Predsa nebudeme mrznúť vonku“  sladce zašeptala a vtáhla mě hned do své útulné garsonky.

 

Okamžitě jsem pocítil nával slovanské pohostinnosti. Nedal jsem se zahanbit. Položil ji požadované  eura na stůl a omluvil se, že jsem nedonesl kytku.

 

„Já som tvoje kvietka“ byla poslední slova před tsunami, které přišly hned po otevření ložnice.

 

Co Vám budu nalhávat. Byl jsem Bůh.

Bol som chvíľu tvrdý, chvíľu mäkký a tiež oboječný.

 

Máma by na mě byla náležitě hrdá.

 

Stal se ze mě opravdový chlap.

 

Staral jsem se o celou domácnost, vařil, žehlil, pral, roztrhané spodní prádlo mé Marice s láskou zašíval.

A když v noci nebývala doma, nikdy jsem nežárlil.

Co jsem? Kokot?

 

Však noční pro ženu nikdy nebývala lehká záležitost.

 

Rozhodl jsem se k životnímu kroku.

Rád bych ji k nohám položil všechny své mládenecké úspory, ale ty už jaksi padly.

A tak jsem na zem padl sám.

 

„Mariko, vezmeš si mě?“ zeptal jsem se své měsíční lásky hned ráno, jak přišla po noční.

 

„Za poslednú noc mi dlhuješ 100 eur. Nechaj to v predsieni a vypadni“ odpověděla má empatická láska.

 

Nezlobil jsem se. Vždyť jsem vážně včera nevypnul televizi a usnul u rozsvícené lampy. Energie jsou sakra drahé.

Důchodu se zřejmě nedožiju, takže jsem vlastně rád, že jsem se zbavil i svého penzijního připojištění.

 

Vyšel jsem před barák zrovna ve chvíli, kdy se spustil liják.

 

Jsem opět svobodný. Maminčin hodný syn.

 

Myslím, ale, že si máma nemůže na nic stěžovat,

neboť domů se jí vrací opravdový chlap.

 

Taky, kdo jiný by se postavil stejně hrdinně jako já nepřízní počasí?

Jedním šmahem jsem zkrotil všechny přírodní živly.

 

Zažil tsunami, skáču mezi kapkami deště, mám slunce v duši a vítr v kapse.

 

Proti tomu všemu je ta „bouřka co mě čeká doma“ příjemný vánek.

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Život tropí hlouposti | publikováno: 08.03.2022
1646428570-nahled-people-g9b75fc428-1280.jpg

Pane prezidente.

 

Jsem Češka.

Bojím se.

Jen tak obyčejně.

Dneška.

 

Pane prezidente.

Vy mě pochopíte.

 

Já chci jen kousek štěstí.

Osobně nikdy jsem nezvonila na náměstí.

 

 

Nikdy neměla jsem své klíče.

Upřímně?

Nikdo už nechce slyšet více.

 

 

Pane prezidente.

Jsem Češka.

 

Zajímá to snad někoho?

Dneska?

 

Tak snad jediné, co mám, je jizva od anděla.

Jen tak odhodlaná.

 

 

Věřte mi.

Dneska mnohem více než včera.

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 2 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 04.03.2022
1644342816-nahled-tulips-g5a3c53ce6-1280.jpg

Právě tato slovíčka má obsahovat básnička:

tulipán, držgrešle, alpa, obaly, risk, koloběžka, záclona.

 

Ani nevím jak, včera vyvolal jsem hádku.

Prý jsem držgrešle a lakomec a urazil jsem její matku.

Ani jsem si nevšiml v tom zmatku,

že zapomněl jsem popřát tchýni k svátku.

 

Jarmila je její jméno,

že zazdil jsem to, bylo mi vyčiněno.

Nejsem necita a ani hrdina.

Pochopil jsem, že čas omluv právě začíná.

 

Vešel jsem do obchodu a neměl žádné plány,

do očí mě ťukly dva vadnoucí tulipány.

Koupil jsem ji taky alpu na revmatické zábaly,

k tomu v akci přibral vánoční obaly.

 

Natěšený rozjel jsem svou koloběžku z kopce,

s velkým riskem dorazil jsem do tchýniny obce.

Zpozdil jsem se čtyři dny, tchýně byla nerada.

Prý co jsem to za zeťáka, vždyť dnes má svátek Milada.

 

Co Vám budu povídat, byla to pěkná pohroma.           

Ze vzteku ji od cigára chytla celá záclona.

Dobrovolní hasiči zasáhli však včas.

Ještě za mnou volala, ať mě vezme ďas.

 

Poučení z toho plyne jediné:

Pište si vždy upomínky

pro klid v celé rodině.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 08.02.2022
1642711036-nahled-bloom-g61aeea415-1280.jpg

„Hele, Karle, neblbni. Napij se a nepiš tady pořád něco“ strčil Valy do kámoše a šel si ubalit další cígo.

 

„Neruš“ nerudně odpověděl Karel. Napil se vinného moku a přemýšlel … „co by se hodilo k verši o tom, že byl pozdní večer, první máj?“

 

Zatím ho nic o hrdličce nenapadalo, tak vyšel ven se projít.

 

Zítra ho čekala cesta do Litoměřic. Těšil se na studia a napadaly ho jak filozofické, tak právnické otázky. Nejen o tom, zda je vhodné být či nebýt, ale také, zda to může být klasifikováno jako trestný čin.

 

Kromě češtiny, němčiny a latiny se zamiloval do polštiny. A tak když slyšel, že jeho kámoš Valy prý „szuka“, ani chvíli nelenil, a rozhodl se kamarádovi pomoct v hledání. Ať je to, co je to.

 

Našel ho hned vedle, v hostinském pokoji.

 

Valy vůbec nevypadal, že by snad něco hledal. Tedy pokud něco hledal, už to určitě našel. Karel ve své romantické povaze nemohl pochopit Valyho zájmy, které byly tak rozdílné od jeho. Každopádně to, co viděl, mu jeho zálibu v zámcích, hradech či spíše zříceninách něco málo připomínalo.

 

Karel nebyl žádný hlupák a tušil, že Valy už není to, co se o něm od pradávna tradovalo.

Věděl, že ten s kým se kamarádi je Valentýnův vnuk, pravnuk či nejspíše prapraprapravnuk… nicméně geny nezapřete, ať děláte, co děláte.

 

Valy byl stejně jako jeho prapraprapraděd velmi urozený a oddával taky tajně koho mohl. Nejraději však oddával se ženám.

 

A protože byl pěkný chlap, ženy se oddávaly jemu.

Možná bychom mohli v příběhu jít až do extrému.

 

Nicméně od dob svatého Valentýna přes Karla Máchů stálé platí:

Láska – to je věc křehká – milí zlatí.

 

Potřebujete do ní vložit romantiku Hynka.

Také však trochu lumpačin svatého Valentýnka.

 

Každý rok je pozdní večer, 1.máj.

Muži se modlí, aby stál….

 

… jako májka uprostřed vesnice.

To přály si i ženy. Velice.
 

Hrdlička zdálky vypraví,

jak smutno je, když srdce churaví.

 

A copak Vy?

 

Co Vám by se líbilo?

 

Hynku! Viléme! Jarmilo!

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 20.01.2022
Další příspěvky naleznete v archivu nebo v konkrétní rubrice: AKTUALITY | POVÍDKY | POEZIE