Stojím pod sprchou. 

Někdy je horká, jindy ledová.

Záleží, jak kdo se v té chvíli k Tobě zachová. 

Stojím pod sprchou.

Když vylézám, něco je cítit v ovzduší. 

Zvědavá, zda tentokrát se duše osuší. 

Samovolně či v jiné náručí. 

Přesto, že stálé nedokonalé jsem osušená,

něco se ve mně probouzí. Že by žena?

Pak najednou někdo zabalí Tě

do osušky jako malé dítě. 

A ty pochopíš, že musíš dovolit jiným i sobě, 

být hýčkanou i v této divné době. 

Je to tak snadné a hravé. 

Jako objevení čtyřlístku v hluboké trávě. 

Včera jsme si byly s Blaženkou koupit lístky do divadla na čtvrtek. Jdeme na muzikálové melodie. Zítra se pořádá zájezd do Karlových Varů, včetně návštěvy muzea a ochutnávky Becherovky. 

U toho nemohu chybět. 

Blaženka už v Karlových Varech byla, takže nepojede se mnou. Koukla jsem na svůj rozpis procedur, zda to budu stíhat, protože odjezd je ve 13.00 hod., ale vypadá to, že vše je v pořádku. Lístek jsem si zakoupila a už se těším a doufám, že i počasí bude fajn.

Večer jsme si byly sednout v tančírně, spoustů známých končí svůj třítýdenní turnus a odjíždí v neděli domů. Upřímně, už je to na některých vidět, že jdou do lázeňského finále. 

Dopoledne jsem proběhla město, zastavila se v konkurečním lázeňském domě, abych pozjišťovala ceny a zjistila, že tam kde jsem je to bezkonkurenčně nejlevnější. Rozumějte, nejlevnější neznamená levné.

Pak jsem utíkala na kontrolní lékařskou prohlídku. Paní doktorka se mě zeptala, zda vše snáším a změřila mi tlak. 

104/60, tak nízký jsem dlouho neměla. Vypadá to, že dehydratujete, více pijte - zněl příkaz lékařky. A to se přitom tak snažím. 

No nic, na doporučení lékaře se polepším - a pokusím se více pít. 

Ještě, že jedu zítra na tu Becherovku. 

Ten večer jsme šli z tančírny naprosto spokojení s proběhlým večerem. Najednou jsme zahlédli sedět nějakou postavu na lavičce. Mladá holka. Nemohla dýchat, jen se třásla.

Kluci k ní přistoupili. 

"Pila jste něco, nějaký alkohol, drogy?" vyptávali se profesionálně. 

Poněud vyplašeně se na ně podívala. 

"Chlapi, ustupte" požádala jsem je, neboť bylo vidět, že náhlý zájem tři neznámých mužů ji spíše vyděsil. 

Posadila jsem se k ní a objala ji. 

"Stalo se něci, ublížil Vám někdo, máme zavolat policii?" zeptala jsem se tiše. Zběžně jsem ji prohlédla, zda

třeba nemá roztrhané oblečení nebo nějaké viditelné zranění. 

Celá se třásla. "Ne, nikdo mi neublížil".... nemohla se nadechnout, dýchala krátce, zrychleně. 

Držela jsem ji za ruce a hladila. 

"Pomalu budeme zklidňovat dech" řekla jsem ji. Dívejte se na mě a dělejte přesně, co Vám řeknu."

Překvapilo mě, že mě poslouchá. 

"Takže na čtyři hluboký nádech - chvíli zadržet a pomalu na osm výdech, koukejte" řekla jsem a začala jsem takhle dýchat. 

Poprvé, podruhé ji to moc nešlo. 

"Pššt, tichounko, klid, to půjde, takže ještě jednou" snažila jsem se k ní mluvit co nejlaskavěji. 

Na potřetí se začala chytat.....

Nádech ... jedna, dvě, tři, čtyři .....zadržíme a pomalu výdech jedna, dvě, tři, čtyři ......sedm, osm.....

Napojily jsme se na sebe s dechem a asi desetkát si takhle dýchaly. 

Nádherně se zklidnila, začala pomalu dýchat normálně. 

Postalila se - obejmula jsem ji. 

"Můžete jít" zeptala jsem se. 

"Ano, v pořádku, už dojdu domů sama".

"No to v žádném případě" odmítla jsem ji pustit bez dozoru. 

Kousek cesty jsme šli celá skupina společně. 

Pak jsem požádala dva z naší skupiny, aby ji doprovodili. Trochu se polekala.

"Nebojte se, tihle vám neublíží, mohu se za ně zaručit" uklidnila jsem ji a znovu objala. 

"Příjdete zítra do tančírny?" zeptala se. 

"Ano, příjdeme."

Byla to servírka z tančírny. Setkání na další večer bylo domluveno. 

Přišla jsem na pokoj. 

Znovu jsem si uvědomila, jak nádherný a krásný pocit to je, když se Vám podaří tomu, kdo zrovna potřebuje, 

jakoliv pomoc. 

Ten pocit lidské sounáležitostí ve mě rezonuie doteď. 

Následují večer nás paní servírka, již normálně dýchající a usmívající radostně vítala. Moc mi děkovala. Za chvíli za mnou přišla druhá servírka.

Začala mně objímat: "Děkujeme Vám za záchranu kolegyňky". Ten krásný pocit ve mně se znovu probudil a umocnily to i slzy, které jsem nenápadně stírala z tváře.

Ten večer byl hodně náročný, ale krásný.

Další den začal čas loučení s touhle úžasnou partou. V neděli se odpojil jeden, v pondělí ráno zbývající dva. 

Nelze popsat, jak naprosto úžasný a neopakovatelný týden jsme společně všichni zažili. Tolik nekontrolovaného

výbuchu smíchu, nekončicího veselí, filozofických debat a kreativních tanečních výkonů nelze opakovat. Jsou zážitky, které předčí i to, co si myslíte, že již předčít nelze. Děkuji. Děkuji za prodloužení života alespoň o dvacet let. 

Tak se tady teď s Blaženkou teď brouzdáme samy. Včera jsme došly na kouzelné místo Amerika, poseděly jsme v křesílkách u vody a kochali se pomalu zapadajícím sluncem. 

Na večeři v jídelně jsem byla velmi překvapená, jak velké množství lidí přijelo. Jídelna praskala ve švech. 

Večer jsme se si byly v poklidu poslechnout muziku. Požádali jsme osamoceného pana o foto a nakonec nám ho bylo líto a vzaly jsme ho ke stolu. Příjemně jsme si povídali, večer opět utekl jako voda. 

Procházela jsem večerní uličky a padl na mě smutek, že ten neuvěřitelný smích minulého týdne, jak náhlé přišel, tak náhlé zmizel. Ale takový už je život.

Ráno po probuzení jsem zjistila, že mi nelze nabít mobil. 

Což by mi způsobilo spoustu problému. Chyběly by mi hodinky, budík, možnost se přihlásit na banku a možnost komunikace s blízkými i vzdálenými. 

Už jsem přemýšlela, že budu muset toto řešit v Chebu a doufala, že se nejedná o problém s mobilem, ale pouze s usb káblem. 

Na hlavní recepci jsem požádala paní recepční, zda má svou nabíječku a nezkusila by napojit můj mobil. Byla příjemná a ochotná. Mobil se chytil hned. 

Takže chyba je v káblíku. Zkusím ještě vietnamskou tržnici. Není to sice přímo ideální, ale na přestupnou dobu to bude stačit. 

Poslala jsem vzkaz Blažence, že mám problém s telefonem, tak aby se nedivila, kdyby se nemohla dovolat nebo bych ji neodpovídala na zprávy. 

"V pohodě" odepsala mi. "Však se spojíme". 

"No to je právě ono, Blaženko, nespojíme" pomyslela jsem si a rozesmála se. 

Než jsem odběhla na tržnici, ještě mně napadlo, zda problém není v zásuvkách. 

A bingo. Ani fén nevydal svůj obvyklý chraplavý zvuk. 

Ještě poslední ověření. Vzala jsem svou nabíječku a šla na vedlejší vrátnici. 

Vysvětlila jsem situaci a poprosila: "Můžete mi, prosím, zkusit dát nabíječku do zásuvky u Vás". 

Mobil najel bez problému. No hurá...... 

"Takže hlásím poruchu zásuvek na pokoji". Paní recepční přislíbila nápravu. 

A tak teď tady sedím, nabíjím mobil u počítače, píšu Vám, co se tady děje a tímto končím, neboť musím 

do koupele....

Ztráty a nálezy zde nejsou. Když jsem zjistila, že nemám sluneční dioptrické brýle, začala jsem pátrat. Ve skříni, v koupelně, na posteli, pod posteli, na stole, dokonce i do lednice jsem nakoukla. Po brýlích se slehla zem. Nahlásila jsem to na recepci i v jídelně. 

Ráno mě probudil telefon na stole. Vyběhla jsem jako postřelená srna. Z recepce mi radostně oznámili, že se brýle našly. To bylo radosti. 

Během dne se začala projevovat únava a tak jsem zvolila klidnější režim. Vytrhl mě až telefon od Blaženky. 

"Ani se neptej odkud jdu". 

"Odkud?"

"Byla jsem na školení, to byla kravina". 

Dostala jsem záchvat smíchu, být na školení v lázních je fakt pecka. Nahnali tam lázeňské hosty, aby jim řekli, na co mají nárok, nabídli různé slevové akce a pod. Blaženka jako zkušená lázeňačka byla naštvaná, že jim skočila na lep. Hned se cestou zastavila do bonbonárny, aby si zlepšila náladu. 

Po takovém probuzení jsem vyskočila z postele a šla ji podpořit ven. V kavárničce jsme narazili na číšníka, který pochází z Ostravy a když zjistil, že jsme také z kraje rázovitého okamžitě se náš stůl stál jeho oblíbeným. 

"Já se s tím nemažu" řekl. "Když mi žena napíše "ahoj, jak se máš"  tak se nevypisují. Hned se zeptam "co ti chybí?". A když viděl, že nám něco chybí, rychle nám to donesl na stůl. Úderně a rázně, bo není čas.