Každý, kdo kdy měl domácího mazlíčka si do svých kontaktů dříve či později zapíše pár nových. Kontakt telefonicky, mailový, případně webový odkaz.

Na zverimex, e-shop se skvělými dárky pro Vaše mazlíčky, hotely, kde můžete přijet, případného hlídače, a hlavně veterinární kliniku.

Mezi jednotlivými kontakty je velký rozdíl. Ty první využíváte radostně s předem známým ceníkem, ten poslední s obavou.

Jak o zdraví vašeho mazla, tak o své vlastní při placení, které je do poslední chvíle opravdovým překvapením.

Vašim zvířecím přítelem může být rybička, křeček, pes, kanárek, papoušek, kočka, kůň. Srdci neporučíš a možností jsou téměř neomezené.

A tak i návštěva veterinární stanice může mít různé podoby.

S rybou se k veterináři tak často nevypravujete a její osud je většinou rychle zpečetěn. Němě zírá a většinou překvapením lekne rychleji, než stačíte naplnit přenosnou sklenici od okurek vodou.

Sem tam najdete v čekárně sedět s klíckou majitele morčete, křečka či králíčka. Ti se tlačí do koutku svého malého příbytku, klepou se strachy a zimou, na venčení nejsou zvyklí. Stejně tak se třepe zimou i jejich majitel, neboť ten ve své skříni kožich z králíka z pochopitelných důvodu nemá. Jsou to většinou nemluvní klienti ambulancí, poněkud introverti. Čím víc zvíře škrabe ve své klícce, tím dotěrněji škrabe majitel na dveře zvěrolékaře, aby ho vzal dovnitř.

Největší psina na veterině je jasně se psy. Ti největší se stávají zároveň největšími strašpytli. Nejeden retrívr, vlčák či berňák se zapře při vstupu do čekárny všemi čtyřmi tak vehementně, že vypadá, jako by se reinkarnoval do osla. Ti nejmenší – čivavy, maltezáčci a jim podobní miláčci naopak dostanou velkou odvahu a štěkají vydatně úplně na všechny a na všechno. Žádného psa nejste schopni zvážit na váze, neboť vám skáče zpět do náruče. Váhu Vašeho psa si tedy určujete sami. Pokud to ustojíte, je to většinou do deseti kilo. Ve chvíli, kdy se zvedáte se země je jasné, že Váš pes není žádné vyžle a má stejně jako minule svých krásných 40. Motají se po celé čekárně do svých vlastních obojků a radostně do nich zamotají vás i nohy ostatních čekajících lidí. Neustálé Vás tahají ven s jasným výrazem: „pojď už domů, já už fakt budu hodný.“

Pokud se vypravíte za veterinářem s koťátkem, je to na kočku. Nejenže ho nemůžete zvážit, neboť u kočky se váha přece neříká na veřejnosti, ale také ji nemůžete volně pustit. Ten pitbul vedle by mohl její zdravotní stav zhoršit natolik, že by již žádné lékařské pomoci nebylo potřeba.

Jestli je vedle kočky jediné volné místo a vy dorazíte s ptákem, řeknu Vám na rovinu, že je to pěkná ptákovina. Pták zběsile poletuje v přenosné klícce. Pokud je to papoušek a uvidí kočku, je možné, že se rozmluví.

„Do prrrrrdele … .“ není sice slušné, ale zase pobaví všechny přítomné.

Největší konina je ovšem dotáhnout do čekárny koně. Zaručuji, že si nesednete ani jeden z Vás a pokud ostatní čekající dostanou ránu kopytem, tak už se ani nezvednou a jediný, kdo si odfrkne bude ten kůň. 

V tu chvíli přenecháte všechny starosti jemu, neboť jak říká staré příslovi:

"nech to koňovi, ten má větší hlavu". 

V tureckém sedu na oblaku

dívám se na koncová světla vlaku

mého minulého života.

Jistota.

Minulost. Neměnná.

Budoucnost. Proměnná.

Přítomnost. Ve světle. Doma.

Tohle není kóma.

Relaxuji. Odpočívám.

Po kolikáté již

navlékám si svůj kříž?

Čeká mě tvrdá práce.

Rekapitulace

právě proběhlého vtělení.

Bez připojení k sítím dávám sdílení

se svou vesmírnou rodinou.

Co mohou, ať mi prominou.

Na dovolenou, pokud se nepletu,

zaletím si na jinou planetu

vybranou z katalogu

Bohů.

Pak v čase, který nemá hranice

vesmírný střípek u silnice

Mléčné dráhy

objeví se záhy

v procesu milostného vzplanutí.

Jako prsty lusknutí.

Má duše vrátí se zpět

do školních let.

S batohem zkušeností z minulého studia

vše znovu právě začíná.

Hlavně jednoduše.

Jednoduše se to řekne, hůře provádí.

Zajímavé je, že všichni takhle chceme žít. Hlavně jednoduše.

Bez složitých vět, nepochopených vztahů, problémů a frází. Bez komplikovaných situací. Bez bezesných nocí plných zamotaných myšlenek. Bez hádek, karambolů. Bez nesnází a bolů. S lehkostí. Nadhledem. S láskou. Pohledem.

Jak jednoduše se to říká a sakra hůř provádí.

V mládí, ve stáří.

A tak čtu.

Knihy osobnostního rozvoje.

Knihy o životě.

O smrti.

O radosti.

O bolesti.

No někdy taky ... o ničem.     

Žiju.

Žiju život. Snad bez boje.

I kůň občas přece shodí svého kovboje.

A přesto občas se každý z nás zamotá.

Do splínů, kopanců, falše, toxického prostředí.

Přátelé milí, tohle to mi nesedí.

Jsem v nestandartní situací. Sama sobě proti své vůli dostávám se do divného stavu, ve kterém býti nechci. Do stavu částečné zlosti, apatie, disharmonie, ale hlavně do stavu smutku.

No teda.

Ale proč?

Smu-tek – smu-tný příběh, který již dávno u-tek. Minulost. Vše, co proběhlo dříve než právě TEĎ, je přece minulost.

Jedna paní mi jednou řekla:

Víte, poslouchala jsem Vás, jak jste hovořila se svým šéfem. On se Vás mimoděk zeptal:

„Jak se máš?“

A vy jste mu odpověděla:

„Mám se hezky. Protože jsem se rozhodla, že se už vždycky budu mít jen hezky.“

„Víte“, řekla mi ta paní, „tohle jsem si zapamatovala. Tohle mě dostalo.“

Dívala jsem se na ní.

„Tohle zase dostalo mě. A… víte co? Děkuji Vám za připomenutí.“

Neboť, přátele – tak jednoduché to je – stačí se jen rozhodnout.

A já? Já už se přece rozhodla.

Mám se hezky. Moc hezky. 

Milovali jsme to.

Už více jak dvacet let.

Nádherné italské večery. Vynikající traviolly, pasty, spagetti zalité tím nejlepším olivovým olejem. Krevety. Melouny. Červené víno. Azzurová obloha. Vůně moře. Pohoda, klid, láska. Úžasní lidé. Blízkost nepoznaného. Poznání neznámého.

S mužem tady trávíme už více jak dvacet let každé léto. Vlastně trošku jara a trošku podzimu, snad proto, aby to léto bylo delší než by mělo být.

Poznali jsme se příliš pozdě na to, abychom se tady odstěhovali a začali nový život.

Bohudík, poznali jsme se ještě natolik včas, abychom stihli tady žít alespoň pár měsíců v roce.

Jsme u našich italských přátel v Lido di Classe,  malé vesničce nedaleko Ravenny.  Jezdíme tady každé léto od naší svatby. Je nám  75 let a cítíme se blaženě.

Pozoruji mladý pár před sebou.

„Na zdraví, Marco.“

„Na tvé, bellisima Caira, na naše výročí.“

Za těch dvacet let už docela rozumíme a trochu se domluvíme.

Mám na sebe šátek, který mi můj muž koupil na výletě ve Ferraře a upíjím kávu z hrníčku od vesnické dívky, která jej přímo pro mě vytočila na hrnčířském kruhu. Můj muž má stálé ten samý živý pohled moudrého muže. Pohled plný laskavostí a dobroty. Mužské moudrostí a chlapeckého uličnictví.

„Copak tady slavíte?“ zvídavě se zeptám.

„Naše výročí, siňorina“ odpovídá Marco a jeho tmavé oči se na mě zadívají.

„Povídejte“ vybídnu jej.

„Nebudete tomu věřit, madam, ale potkali jsme se s Cairou před třemi roky v Rimini na pracovním setkání. A první náš víkend byl zde. Povídali jsme si, poznávali se a pak promilovali všechny hodiny, které zde pro nás byly určeny. Jezdili jsme tady často, není to až tak daleko.“

„Já vím“ usmála jsem se.

„Každý další víkend byl skvělý, ale nešlo se jen milovat, museli jsme spolu začít i hovořit. O našich plánech, snech, touhách. O našich radostech a o našich bolestech. O našich životech, našem dětství.“

„Já vím“ pokývala jsem hlavou a vzala svého muže za ruku.

„Najednou ocitli jsme se v dětství a Caira, představte si to, madam, Caira řekla, že tady byla kdysi dávno na dovolené se svými dvěma babičkami. Bylo to v době, kdy se její rodiče rozváděli a babičky se dohodly, že chtějí, aby holčička měla krásné léto a vzaly ji tady…“

Pohladila jsem mimoděk hrníček z Ferrary.

„A víte, siňorina, nebudete tomu ani věřit, ale já tady byl s tátou, ten samý rok. Naši už dávno byli rozvedení. Zřejmě jsme byli ve stejném místě ve stejném čase. Jako děti. Věřila by jste tomu? Škoda, že nevíme, zda je to pravda. Není nikdo, kdo by nám to mohl potvrdit.“

Před očima mi začal běžet film….

S mužem jsme na svatební cestě.

Ležíme na lehátkách a věnujeme se nicnedělání a lehkostí bytí. Můj muž má zavřené oči a pluje si svým vesmírem. Já pod víčky, schovanými za slunečními brýlemi, pozorují mraky a taky trochu okolí.

Malá nádherná holčička s blonďatými vlásky v zelených plavkách poskakuje mezi dvěma staršími dámami. Ty ji zodpovědně hlídají a dělají vše pro to, aby děvčátko bylo šťastné. A ono opravdu je. Staví si hrad z písku, běhá po pláži, chodí bosou nohou po hladině moře, protože v době odlivu je možné úplně vše. Je tak kouzelná. A mimoděk několikrát bez zájmu obejde klučinu v modrých plavkách, který si právě vybírá své štěstí a tráví nádherné chvíle se svým tátou.

Ležím a dívám se na děti.

„Copak asi s Vámi bude za dvacet let?“ říkám si, a tak moc Vám přeji, ať jste šťastní jako my dva teď, až se mi mimoděk kutálí po tváří slza dojetí. 

„Cairo, jedna babička měla šedé krátké vlasy a druhá, trošku korpulentní zvláštní typ chůze? Jako by napadala na levou nohu? A Cairo, měla jste jako dítě zelené plavky? A blonďaté vlásky?“

Caira si pohladila své roztomilé, kulaté bříško.

„Si“ řekla tiše.

_A Marco, tatínek byl hodně hubený a i přes svůj mladý věk, plešatý? A vy jste po něm? Hubený klučina v modrých plavkách?“

„Siňorina, vy, chcete říci…. „ Marco se musel napít ze svého pohárku vína.

Můj muž se na mě díval.

„Ty je znáš?“ zeptal se mě.

„Ano, lásko. Znám jejich dětské duše. Znám jejich nádherný dětský smích. Znám její babičky a jeho tatínka. Znám lidí, kteří je milovali, milují a vždy budou. Znám jejich střípky šťastných chvil.“

„Jak se jmenujete, madam?“ zeptá se mě Caira.

„Zuzana“ odpovím s úsměvem

„Marco. Konečně vím jméno pro naše bambini“ usměje se na svého muže Caira.

„Má holčička se bude jmenovat…. Suzanna….

 Tak moc Vám přeji, ať jste šťastní jako my dva teď, až se mi mimoděk kutálí po tváří slza dojetí ... 

Budík zazvonil jako každý den v 4.10 ráno. Mé sedmnáctileté téměř anorektické tělo vážící 48 kg hbitě vyskočilo z postele, ještě poslepu jsem si nasadila brýle, které byly větší než obličej a ucítila tlak v žaludku ze stresu. Šla jsem se připravit. Autobus na šachtu odjížděl v pět hodin. 

Hladový žaludek se znovu ozval v autobuse naplněném až po střechu většinou bodrými muži. Naparfemování včerejších chlastem a ranní cigaretou spokojeně pochrupovali do cílové stanice. Už z dálky na mě svítil jeden z hornických symbolů – mlátek a želízko – na oprýskané hlavní budově dolu.

Stála jsem celá vyplašená před vstupem do budovy.

Jo, dnes, dnes bych si to užila.

Ale tehdy, co by téměř nepolíbené, přísně vychované, stydlivé vylekané pískle jsem musela sebrat veškerou odvahu a vstoupit. Projít špalírem mužů všech věkových kategorií, hmotností, pachů a rázovitého naturelu. Vydržet narážky a pískot. Čekali před dveřmi jednotlivých úseků na svého štajgra, na rozdělení práce, pak do lampovny, stáhnout z háku fáračky a vzhůru dolů. Tedy do dolu.

Já co by kancelářská myška celá červená studem vzhůru nahoru, po schodech, k hlavnímu inženýrovi dolu.

Ještě jsem si nestačila ani sundat kryt z psacího stroje a vešel šéf. Tedy jako obvykle rozrazil dveře a vyhodil je z pantu.  

„Ku….va, kde jsi tak dlouho?“ zahulákal srdečně.

„Snídaně“ řekl a nalil do mého už tak stáhnutého a hladového žaludku velkou štamprli slivovice.

„Dezinfekce“ vysvětlil a já se ani nesnažila odporovat. Byl o 35 let starší, původem z východního Slovenska a jak bouchl pěstí do stolu, většinou jsem volala opraváře.

„Uvař mi pořádného smrťáka, za chvíli začíná raport.“

Malá kancelář se brzy zaplnila spoustou techniků, geodetů, měřičů, záchranářů, mechaniků, vedoucích polí a úseků.

„Do prd…le“ bylo to nejslušnější, co jsem slyšela.  

Běhala jsem jako hadr na holi, klepala na psacím stroji zápisy z fárání, celá špinavá od ormiku, díky kterému se pak daly tyto zápisy rozmnožit. Psala žádosti na báňské úřady, vytvářela neuvěřitelně kreativní občerstvení pro návštěvy z hornických svačin. Vyťukávala na dálnopise zprávy na ostatní doly o úrazech. Byla u zápisu s báňskými komisaři v případě pracovních úrazu, i těch smrtelných. Viděla ty silné, nezlomné chlapy brečet. Opít se, poprat, nadat si, ale zároveň se nepodtrhnout a držet za jeden provaz. Na šachtě nikdy nevíte, zda když sfáráte, tak ještě vyfáráte.

Otrkala jsem se hodně rychle. Snídala slivovici a klobásu z kantýny, orientovala se mezi zakouřenými místnostmi bez kompasu, tykala si s chlapy, kteří mohli být mými otci i dědy, naučila se říkat „ku … va“ a milovat drsný humor.

Jen jsem neměla ráda rekordy.

Jo dnes, dnes bych si to užila.

Když se udělal rekord v těžbě, všechny mladé holky z kanceláři vyfasovaly karafiát a byly nahnány před těžní jámu. Občas tam hrála i hornická kapela. Chlapi černí jako bota vystoupili z klece a my jim v bílých šatičkách srdečně blahopřály k dosažení vynikajícího výkonu. Chlapi nás svými černými rukami srdečně objímali, takže nebyl problém odcházet domu s otiskem černé ruky na pozadí světlých šatů.

Jednoho dne šéf zahulákal:

„Děvucho, nechceš fárat?“

Než jsem se nadala, už jsem šla se studenty Vysoké školy báňské do dolu. První problém nastal při hledání fáraček, neboť na takového malého horníka žádné fáračky nebyly. Nechápala jsem, proč si musím sundat i spodní prádlo. Nakonec mi oblečení namotali na mé úzké boky, na hlavu šátek, přilbu, lampu a šli jsme. Mocnost sloje jeden metr byla normální, takže ze dvou jsem šla na čtyři, někdy jsem zaujala i polohu ležícího střelce a plazila se vpřed. Obdivně koukala na hajcmany. Neslavně dopadl můj pokus zvednout sbíječku. Ta zůstala neochvějně stát na místě, já nohy ve vzduchu. Byla to taková důlní procházka uhelnou zahradou. Doteď nechápu, jak můžou v tom prostředí chlapi celou šichtu pracovat. Ne každá práce vleže je k závidění.

Ten den byl opět rekord.

Vyfárali jsme chvíli před opravdovými havíři. A než jsme se u těžní věže stačili zorientovat, už se na mě omylem mačkaly mé kolegyně z kanceláře a cpali mi do mých umouněných rukou karafiát.

Mezitím v kanceláři můj skvělý šéf neochvějně do telefonu řval:

„Sekretářka Ti zavolá hned jak, vyfárá. A nedělej ze mě, ku..va, cy ..pa.“

Přivítal mě stylově. Na stole jsem měla připravenou 5-ti centimetrové kolečko tlačenky s cibuli  mezi dvěma chleby a štamprli slivovice. Nechal mě ve své kanceláři skočit přes kůži, poplácal mě srdečně po rameni a pochválil: „tak už jsi, kur…va, opradový chlop. A do hodiny chci mít na stole tvůj zápis z fárání“.

Byla to neskutečně dobrá škola života.

Tehdy jsem se klepala kvůli všemu jako ratrlík. Jo dnes, dnes bych si to užila.

Šéf už je pár let na pravdě boží. Přes prvotní strach, jsem si ho časem oblíbila a začala si ho vážit. A ráda na něj vzpomínám.

„Tak Zdař Bůh, tam nahoru, šéfe a nedělej tam ku…va bordel.“