povídky

Pokud si myslíte, že už Vás nic nepřekvapí, budete překvapení. Co Vás nikdy nepřestane nudit, rozčilovat, vztekat, překvapovat, rozesmávat a přivádět k šíleností jsou právě ony.

Většinou je nevnímám. Vlastně dodnes jsem nepochopila, jak je možné, že mají takovou sílu. Za posledních třicet let nikdy netratily svou práci a za svou práci jsou většinou velmi, velmi dobře placené.

Bez hanby osloví muže, ženy, seniory, děti. Bohaté i chudé. Mají sílu pozlátka a výhodu, že to nemusí ani skrývat. Všichni je již dávno prokoukli, a přesto každý z nás jim občas sedne na pomyslný lep.

Nikdy neříkají celou pravdu a občas nepokrytě lžou. A přesto se najde spousta těch, kteří jim za jejich lež ještě dobrovolně zaplatí.

I přes svůj krátký monolog jsou schopné otrávit Vám celý večer. Nikdo je nemá rád, a přesto každý z nás nejednou cituje jejich mluvu v obyčejnosti každého dne.

Mají krásný obal a divný vnitřek. Občas je vnitřek pěkný, ale oblečený do stupidity.

Jsou skromné i bohaté, každopádně prostopášně laškující. Prodejné.

V jejich podání však prodejné není negativem, ale pozitivem.

Dokážou být chytré i hloupé. Zákeřné i upřímné. Veselé i smutné. Oblíbené i nenáviděné. Jsou s námi v kině, v nemocnici, ve městě, v domácím prostředí, na sportovních utkáních i na koncertech.

Myslíme si, že patří nám.

A přitom my patříme jim.

Jsou našimi věrnými společníky. A my? Namísto, abychom byli rádi, že máme v nich věrného, stabilního partnera, bychom je rádi poslali za jinými.

Občas jen tak jednoduše, máme chuť, dát jim do tlamy.

Jsou nedobrovolnými součástmi našich životů.

Všudypřítomné.

Reklamy.

Jak být šťastnou – šťastným?

Jednoduše.

Je obyčejný pondělní večer.

Venku je nádherně. Obloha bez mráčku, fouká mírný vítr. Sedím na svém panelákovém balkóně. Na nohou notebook, na stole svíčku a dvojku bílého vína. Z Jižní Moravy.

Jsem šťastná. Tak nějak obyčejně. Lidsky, mateřsky, dětský, žensky.

Víte, najít štěstí je strašně těžké. Jednoduše proto, že ho hledáme moc nahoře nebo moc dole. Hledáme ho vlevo i vpravo. Hledáme ho v bohatství, v lásce, v kariéře, v přátelství, v úspěších. Hledáme ho tam, kde nikdy nebylo, není a ani nebude. Hledáme blbě.

Víte, ten pocit nejde popsat a ani nelze ničím nahradit. Lze jen zažít. Procítit. Většinou netrvá dlouho. Důležité je, že přijde. A na chvíle zůstane. Uprostřed nás samotných. Nebojte, nemůžete ho minout. A nebojte se, nepřijdete o něj. Neboť pocit štěstí je připravený pro každého z nás. Jsem o tom skálopevně přesvědčená.

Dnes už vím, že neumím hrát žádné hry a neumím lhát. Možná tím hodně lidí ztratím, ale ty nejdůležitější zůstanou. A Ti noví, kteří přijdou, budou kvalitní. A to je štěstí.

Mám báječného syna. Ptáte se, zda splnil má očekávání a má přání? Ano. Splnil. Je sám sebou. Není důležité, zda souhlasí s mými názory. Zda plní má přání. Má očekávání. Důležité je, že je zdravý, silný, soběstačný, statečný, milující, přímý. Je svůj. Je hrdý. A já jsem hrdá na něho. A to je štěstí.

Je mi padesát a mám své rodiče. Už dávno vím, že své rodiče si sami vybíráme. A pak se ptáme proč? Proč jsme si vybrali právě tyto rodiče? Co nás měli naučit? Pokud byste se mě zeptali ve dvaceti, třiceti a čtyřiceti budu Vám říkat, co mi vadí, co mě bolí, co mě mrzí, co si přeji. Dnes je mi padesát. A já tohle vše dokáži shrnout do jediné věty. Své rodiče miluji. Bezpodmínečně. Na všechny otázky jsem již našla své odpovědi. Již dávno nepátrám a neřeším. Jsem ráda, že je mám. Tady a teď. A to je štěstí.

Cítím se poctěná, že jsem žena. Mám volbu mít muže, jakého chci a jakého si zasloužím. Mohu nosit kalhoty i sukně. Mohu být křehká i silná. Mohu a nemusím být matkou. Mohu být bázlivou, naivní nebo silnou osobností, jdoucí příkladem. Žena má v sobě sílu všech žen svého rodu. Všem svým osudovým mužům děkuji a navždy je budu mít ve svém srdci. Ano. Ublížili mi, ponížili, dostali na kolena. Možná si mysleli, že mě tím ničí a berou sílu. Jenže opak je pravdou. V boji vyhrává ten, který má víru. Opravdové ženy mají v sobě navíc výsadu pupeční šňůry, sílu lvice, křehkosti srdce a něhy. Není větší síly než v ženě. Její největší zbraní jsou něha, láska a moudrost. A to je štěstí.

Můj muž je již blízko. Cítím a vím, že spolu budeme do konce našich dnů. Nevím, jak vypadá co dělá, jak voní a jak se jmenuje. Ale vím, že je a že se nemůžeme minout. A to je štěstí.

Sedím na svém panelákovém balkóně. Dívám se na nádherný západ slunce. Vnímám vůni vonné svíčky a poslouchám starou dobrou ABBU. Na jazyku převaluji lahodnou příchuť moravského bílého Veltlínu a cítím horkost svých dlaní.

Mít všech pět smyslů a všech pět pohromadě.

Tomu se říká opravdové štěstí.

Jezdit do práce autobusem skýtá neskutečné množství pozitiv. V zimě máte vnitřní prostor hned po nástupu vyhřátý. V létě mírně klimatizovaný, V každém ročním období můžete 40-ti  minutovou trasu využít k dohnání spánkového deficitu. Ke čtení knihy. K povídání se spolucestujícími. Pokud vše selže, začnete pozorovat okolí.

Tato aktivita je obzvlášť zajímavá. Nejenže časem pochopíte skrytý vnitřní řád pravidelné linky, kde každý ví, kde si má sednout, ale také postupně dáváte pro lepší orientaci lidem různé přezdívky.

Jsem svobodná a středněvěká.

Nebudeme si nic nalhávat a přiznejme si, že možnost zapálení lýtek či jiných částí těla je možný kdykoliv a věk je v této situaci opravdu jen číslo.

Kolegyně spí. Já ne. Číst nemám co, a tak si při nedávné cestě do práce všímám mužů. Oba nastupují až po mně, každý na jiné zastávce. Vystupují společně, o dvě zastávky rychleji než já. Sedí přede mnou. Vystupují a mě zaujaly jejich zadky. Jeden ho má větší, ale tvář je milá. Druhý ho má pěkný. Tváře jsem si tím pádem zatím nestačila všimnout. Zadky se mnou jezdí pravidelně.

Dnešní den utekl jako voda a bylo načase jít z práce domů. Ještě předtím na mě vyskočil horoskop pro dnešní den. „Potkáte velmi přitažlivého intelektuála, který Vás zaujme“ píše se v něm.

„Potkám, potkám, ale kde?“ zamýšlím se.

Venku leje celý den jako z konve a já mám v plánu jít z práce přímo domů a udělat si lenošící den pod dekou.

Odcházím a loučím se s kolegyní od vedlejšího stolu.

„Dnes už jdu domů, musím. Čeká na mě osud.“

Chápavě se směje. „Pojedou Zadky?“ ptá se.

Na zastávce jsou již všichni v řadě. Autobus přijíždí a já celou historii vyprávím své spolucestující kolegyni. Smějeme se. Tedy, jen dvě zastávky.

Neboť pak – přistupuje Pěkný Zadek.  

„To je ON?“ šeptá dost nahlas kolegyně.

Kývám na souhlas. Jako bonus nastupuje cizí muž s kolem. Ten jede poprvé. Je podezřelý. Kolo dobré. Obličej mladý. Odmítám připustit, že zrovna tento je muž z horoskopu.

„Je mladý“ říkám kolegyni.

„To nevadí, na hrátky s čertem to nemá vliv“ odpovídá.

Situaci popisuji přes SMS kolegyni do práce,

„Ten to nebude“ přichází rychlá odpověď. „O kole v horoskopu nic nebylo.“

Na další zastávce vystupuje mladá holka a radostně skáče do náruče svému klukovi, který na ní čeká.

„Vidíš, tak se to musí dělat“ uděluje mi skvělé rady má spolucestující.

„Jakmile uvidíme, že na zastávce stojí osamocený chlap, urychleně vystoupíš a skočíš na něho.“

Na další zastávce stojí. Je sám a je mu asi osmdesát.

„Na toho neskákej, ten už by se nezvednul“ varuje mě.

Na další zastávce vystupuje Pěkný Zadek. Stačila jsem si všimnout, že má i pěkný předek. Tedy obličej.

Pak už je naše domácí zastávka. Vystupujeme my a muž s kolem. Ten je z našeho veselí tak pomatený, že nastupuje na kolo i s respirátorem a rychle odjíždí pryč.

„Nemůžeš domů, čas Ti běží. Musíš do obchodu. Tam je šance“ mírně se mnou manipuluje kolegyně a srdečně mi mává, když se za mnou zavírají dveře hypermarketu.

Přicházím domů. Nikoho jsem nepotkala. Směji se veselému dni.

Spokojeně usedám k počítači a otevírám svou mailovou adresu.

V něm zvláštní mail. Z mailové adresy obsahující jméno Myšáka Mickeyho se mě někdo ptá, zda jsem již zamilovaná. Teda, že mě to nenapadlo. No jasně, to bude ON. Moderní doba si žádá moderní postupy. Já čekala, že se potkáme na cestě busem a ono je to cesta elektronická. Horoskopy by přece nikdy nelhaly.

„Čekám na Tebe“ odepisuji a podepisuji se stylově.

Myška Minnie.  

Noční koupání v moři se nevyplácí.

Já to riskla. Bylo to fajn.

Je nebezpečné se potápět.

Já to riskla a bylo to neuvěřitelně krásné.

Prý je nebezpečné letět v letadle, jet autem, sjíždět na kole, stěhovat se, měnit práci, rozčílit se, opít se, milovat se, spát v noci v horách.

Já to riskla a žiju.

Ano, život je nebezpečný.

Podle nebezpečí života jsou žraloci jedním z nejbezpečnějších setkání.

Teda ti mořští.

Ti suchozemští jsou draví, strhující a vycítí váš strach. Zároveň jsou velmi inspirativní.

Co z toho vyplývá za poučení?

Zbavte se strachu a sami se staňte žralokem. Svůj svému nikdy neublíží.

Smrad chlorované vody mi stáhnul můj malý dětský žaludek.

„Tak jdeme, jdeme“ volala na nás ta hnusná ženská v černých plavkách, s dlouhou tyčí v ruce. My, prvňáčci s vypoulenými očima jsme zamířili k bazénu. První část bazénu nám byla po pás. Dostali jsme korkovou destičku a měli splývat.

Nemohla jsem své dětské nohy odlepit ode dna, tlačila rukami svou desku pod hladinu a za nenápadného pochodu ponořovala i svou hlavu. Snažila jsem se ze všech sil, ale byla jsem odhalená. Po několika marných pokusech mě donutit položit se  na vodní hladinu, byl vyřknut ortel.

„Nelíbí se ti v malé hloubce, půjdeš do dvoumetrovky“.

Nevím, kolik měří prvňáček, ale dva metry to jistě nebude.

Hodila mě do hloubky. Polykala jsem vodu, zmatkovala, panikařila, nesnášela chlór a snažila se zachytit o okraj bazénu. Ona stála nahoře a při sebemenším pokusu o zachycení mě tou tyčí bouchala do rukou a odtlačovala doprostřed plavecké dráhy. Výsledek byl jasný. Namísto plavání ve mně vyvolala křečovité bolesti břicha a neprospanou noc před každou další lekci.

Docela v pohodě jsem se smířila s tím, že mou stěnu u postele nezdobí hrdě zarámované Mokré vysvědčení. 

Plavat jsem se naučila v deseti v moři. Tedy myslela jsem si to. To jsem ovšem netušila, co to opravdu znamená, umět plavat.

V patnácti jsem se znovu ocitla u bazénu. Měl modré plavky a byl mou první láskou, ve které jsem se začala topit. Kamarádka, která se mě snažila chránit, plavala při mně tak blízko, až jsem si o ní zlomila malíček. O to víc se upevnilo naše přátelství, které se stalo nezlomným. Pokaždé, když jedna z nás jde pod hladinu, druhá automaticky nahazuje kruh, skáče po hlavě za ní a dělá všechno proto, aby ji dotáhla bezpečně na břeh.

„Topila“ jsem se v životě již mnohokrát a občas jsem měla pocit, že mám kolem sebe opět tu hnusnou ženskou v černých plavkách s tyčí, která mě hází do hloubky a bouchá tyčí po rukou. I když pokaždé vypadala a jmenovala se jinak, já ji říkám „životní lekcí“ a dokonce ji za její nedobrovolný ponor děkuji. Neboť čím více mě ponoří, tím více se odrážím ode dna a učím se čím dál rychleji dostat opět nad hladinu.

Nesčetněkrát jsem se podřela o kameny, plácala se na mělčině, byla vržena mezi žraloky, téměř tonoucí se i stébla chytala, plavala proti proudu, polykala andělíčky a zakašlala se slanou vodou. Oblečená v plavkách nebo jen ve své kůži. A někdy mě strhnul proud tak rychle, že jsem se smáčela i s botami, neboť ne nadarmo se říká, že nám občas „teče do bot“.

Dnes jsem již zkušený plavec.

Někdy méně je více. Už vím, že plavat proti proudu mě unaví, vrhat se do vln je nebezpečné, žraloci si občas rádi smlsnou, stéblo mě moc neudrží a boty je dobré mít v suchu. Neboť důležité je neprochladnout od noh.

Plavat umíme všichni, je to naše přirozenost. Jak spokojení jsme byli v plodové vodě i bez rukávků a záchranné vesty. My jen pilujeme, aby náš styl měl styl.

A tak si jen tak ležím na hladině a nechám se unášet životním proudem. Kochám se okolní krajinou a mávám na ostatní vodáky, co radostně plují se mnou.

Sama jsem zvědavá, do kterého přístavu tentokráte dopluji.

Zaparkovat malé auto na velkém sídlišti je docela problém. Problém často těžce řešitelný. Aut je mnoho, parkovacích míst málo. Pokud ještě vynechám parkování v malém prostoru a podélné stání, neboť do žádných velkých akcí se raději nepouštím, je jasné, že výbornou volbou je odstavit svého plechového miláčka na parkovišti u marketu. Donedávna to platilo.

Nepřeji Vám ten pocit, kdy se jednoho dne ocitnete na parkovišti u svého vozu a zjistíte, že výjezdová cesta již není výjezdovou cestou, dokonce není ani cestou únikovou. V místě, kde se vyjíždělo leží betonové zátarasy. Oblečená do šatů a střevíců se ani nepokouším je odkopnout.

Vedení marketu se zjevně rozhodlo rozšířit plochu pro své zákazníky a zúžit prostor pro volné parkování pro starousedlíky z nedalekého sídliště.

Chuť nakupovat mě přešla. Jedinou touhou zůstává dostat se z betonové pasti. Než zahájím manévry zkusím, zda vůbec nastartuji, neboť ani baterka už není co bývala. Auto reaguje v pořádku, motor vrčí, rádio hraje, světla svítí, stěrače stírají.

Chvíli nenápadně pochoduji po parkovišti. „Přece ta závora, kterou musím projet ven, nemůže vědět, kdy jsem přijela. Vytisknu si příjezdový lístek a odjedu.“

Neznalá věcí se blížím k automatu. Mačkám nenápadně tlačítko. Pár okolojdoucích se dívá divně. Nic se neděje. Automat mlčí.

Odstoupím stranou na chodník a pozoruji. Přijíždí auto, automat vyplivne lístek a je to.

„Jasně, málo jsem zmáčkla“ říkám si a opakuji tuto potupnou záležitost po druhé.

Tančím ve svých šatech a střevících okolo automatu jako šílená, mačkám silně tlačítko a vztekle syčím „lístek, dej sem lístek“.

Nedá a nedá. Prý mi chybí plechy a airbagy, drzoun jeden.

Celá splavená usilovně přemýšlím, co dál. Volat městskou? Jít pro radu za ochrankou marketu? Sehnat dělníky na odklizení betonů? Prodat auto?

Najednou vidím, že z mého „zataraseného“ parkoviště se chystá odjíždět dodávka parkující kousek ode mě. Zpozorním. Chlapík se postaví na okraj chodníku, několik metrů před závoru a číhá. Číhá na auto, které má platný lístek. Vstupenku ke svobodě. Pak se za něj zařadí a než závora spadne, projede nalepený za ním, blatník na blatník.

Oči mi zajiskří. Jdu na to. Vyhlížím si potencionální oběť. Takovou, které by nevadilo mé případné zadní ťuknutí. Takovou, která by byla ochotná, v případě, že závora spadne rychleji, vystřihat mě z auta. Zkusím zmírnit následky a vybírám si alespoň stejnou barvu vozu, ať není tolik vidět můj lak na jeho.

Muž v červené oktávii nakoupil a chystá se k odjezdu. Několik metrů od něj na něj číhám. Mám otevřená okna i mysl. Můj zrak i s brýlemi je zcela nalepený na přední sklo. Srdce mi tluče až v kalhotách. Vlastně, co to říkám. Nemám kalhoty. Tedy srdce mi tluče až v šatech. Jsem ráda, že se nevidím.

Můj záchrance vkládá do automatu lístek, závora se zvedá. Za ním se lepí nešťastné červené autíčko, ve kterém jsem nalepená já.

Tiše, o to však naléhavěji ho povzbuzuji: „Jeď, jeď, jeď!!! Pro jistotu, kdyby to byl cizinec, přidávám ještě „Go, go, go!!!!“

Závora se zvedá a tradá – dvě auta za sebou jedoucí vyjíždějí slavnostně ven. Parkuji s tlukoucím srdcem a oroseným čelem hned naproti, za závorou.

Teprve nyní mi dochází, že jsem se úplně zapomněla ujistit, zda měl pan platný test a respirátor. Díky bohu, že jsme se nepřiblížili na dva metry.

Má dovolená je plná emocí. Život je duha.

Odpočívám, relaxuji, užívám každé hezké chvíle.

Na kole, ve wellnesu, na masáží, v restauraci, s přáteli.

V jeden a tentýž den slavím narozeniny a zároveň zapaluji svíčku.

Tentokráte, bohužel, ne narozeninovou.

Tak už to bývá. Každý den se někdo rodí a jiný odchází.

Život je duha. A tam, za tou duhou jsou duše těch, kteří odešli. Jsou přitom tak blízko, že stačí natáhnout jen dlaň …

V dlani, stejně jako v srdci se zrcadlí slzy. Slzy smutku, lásky, vzpomínek, bolesti i víry a naděje.

Můžeme a musíme žít dál. Chodit do práce, starat se o své blízké i o sebe, setkávat a smát se se svými přáteli. A pak přijde čas na zklidnění, zapálení svíčky, vzpomínky a smutnění. Na čas poděkování. Čas smutku, který každý z nás si musí prožít, procítit a propustit.

V životě jsme spolu mnoho nenamluvili. Někdy není třeba slov.

Na místo toho hovoří síla rodu a síla dobrého člověka.

Svět utíká a my nemáme čas na setkávání a povídání si s těmi, kteří jsou nám nejblíže. Věřím, že nikdy není pozdě na změnu.

Myslím, že už mám i datum setkávání. V ten den můžeme slavit narozeniny a zároveň vzpomínat. Tvé skvělé holky a zbytek rodiny.

Vždy jsi rád fotil.

Věřím, že tam shora budou ty fotky vážně pecka.

Občas se koukni dolů, abych Ti mohla zamávat.

Šťastnou cestu, strejdo.

Fotky do mé další knihy jsou vybrané.

Jedu zaklepat na dveře tiskárny. Tisknout se je každopádně příjemný pocit, dát k tisku svou knihu je pocit zvláštní. Odevzdávám nějaký konec, abych si přišla pro nový začátek. Těším se.

Je páteční večer.

V plamínku voňavé svíčky pozoruji obrazy na stěnách svého pokoje. Dívka na houpačce s motýlem v dlaních. Rodný dům houpající se na nejistých vlnách. Okno otevřené dokořán - na parapetu kytice, za oknem imaginární levandulové pole s vůni Francie, v tyrkyzových barvách moře. Cítím, jak moc mě vystihují.

Na nohou mám notebook a píšu. Jemně svými prsty hladím písmenka na klávesnici a je mi jednoduše pěkně. Je to tak vždy, když jsem v souladu sama se sebou. Se svou duší.

A tak se svým notebookem často vstávám, a ještě častěji s ním chodím spát. Tahám ho všude sebou jako neposedné dítě a když dotknout se mé prsty klávesnice a přede mnou se rozprostře nová nepopsaná stránka je mi hřejivě, šťastně a zvědavě. To proto, že nikdy netuším, co si za chvíli přečtu.

Užívám si posledního dne své padesátky a přemýšlím, jaká byla. Každopádně hodně rychlá. Mám pocit, že uplynul týden, nikoliv rok.

V plamenu plapolající voňavé svíčky cítím klid a vyrovnanost. Poslední dva roky nebyly jednoduché. Po dlouhé době cítím, že i uvnitř mě znovu plápolá. Plamen a životní síla. S každým dalším rokem je to vzácnější.

Mám sílu znovu stát ve své síle.

Před měsícem jsem se svou lázeňskou kamarádkou stala před divadlem ve Františkových Lázních a čekaly jsme na začátek představení. Ona se najednou shýbla a utrhla čtyřlístek, který byl tak blízko mě. Podala mi ho – „ten je Tvůj, pro štěstí“.

Mám ho vylisovaný.

Zítra je novoluní v Raku. Nové začátky a výzvy.

Začít vyrovnaností, pokorou a klidem uvnitř a čtyřlístkem v dlaních je výzvou pro odvážné nebo bláznivé. Nevím, zda patřím do první nebo druhé skupiny.

Jen vím, že jsem jiná než ostatní.

Jsem jednoduše svá.