NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1616235872-nahled-fantasy-3054736-1280.jpg

„Mám skvělou mámu“ říká mi kamarádka.

 

„I přes svůj věk se vůbec nebrání vymoženosti moderní doby. Má chytrý mobil, chytrý notebook, chytrou hlavu a chytrou dceru“.

 

„Má máma je taky poctivý občan a poslouchá nařízení“ pokračuje kamarádka dál ve vyprávění.

„A tak nikde zbytečně necamrá a co může řeší on-line. Nákupy, hovory, vzdělávání třetího věku, webináře“.

 

„Zrovna jako teď. Opět je přilepená ve svém pokoji u počítače jako děti u distanční výuky a s někým živě diskutuje. Je zřejmě přihlášená na nějaké skvělé platformě.“

 

Jdu kolem dveří a slyším, jak vypráví o nás. O mně, o sestře, o svých vnucích. O tom, co se změnilo, jak vypadá náš dům, kdo zemřel a kdo se narodil. Jaké jezdí auta a staví se domy. Jaká je móda a jak vypadá moře na fotkách.  To, u kterého nikdy nebyla.

 

„Proboha, proč tam někomu vypráví, jak jsme vyrostli a kdo se jak jmenuje?“ divím se. „Jasně, že jsou po Tobě“ slyším a nechápu, co se to děje.

Dokonce mám pocit, jako by se s někým škorpila. Jako kdysi, jako kdysi dávno s tátou.

 

Otevírám dveře. Dívám se na šťastnou mámu v křesle a na tátu na obrazovce monitoru.

Platforma.

Propojení světů.

 

A pak se probouzím. Živý sen. Utírám si další slzu. Stejně jako to při vzpomínce dělám posledních třicet let.“

 

„To by bylo skvělé, kdyby to šlo, viď?“ říkám tiše kamarádce a obě se zasníme.

 

Jako Julius Verne.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1616090445-nahled-daisies-712892-1280.jpg

Žiji v nádherném domě.

 

V mém domě je vše naprosto dokonalé. Neustálé tam hraje hudba, zpívá se v něm po celý den, zní smích a tančí se tam. Je tam spousta lidí. Dalo by se říci, takový nikdy nekončící večírek.

Je zde vše, co nesmí na správném večírku chybět.

 

Sluneční paprsky ve dne, měsíční svit v noci. Slzy smíchu se míchají se slzami pláče, mezitím sem tam slzička dojetí, štěstí, překvapení.

 

Je zde spousta božské many a taky vody. Někdy živé a někdy mrtvé.

 

Můj dům je na tom nejkrásnějším místě na světě. Je nádherně situován. V jeho zahradách najdete místo k lenošení i k práci. Ke slunění i k ukrytí ve stínu.  Najdete v něm vůni květin, zpěv ptáků i štěkot psů.

 

Na zahradě rostou okrasné květiny, léčivé byliny a taky kopřivy. Co občas popálí, ale dají sílu do dalších dnů.

 

V mých místnostech to voní člověčenstvím. Není tam nikdy dokonalý pořádek, neboť dokonalost je tou nejméně dokonalou věcí na světě. Navíc je velmi nudná, zkostnatělá a konzervativní. Dokonalost si je sama sebou natolik jistá, že úplně zapomíná na životní proud a pohyb. Stojí a obdivuje sebe samu. U mě tato dáma místo nemá. U mě panuje neustálé paní Změna. Ta je tak skvělá. Neustálé vše mění. Své nálady, své potřeby i své touhy. Vypadá kouzelně a má všechny barvy duhy. A je s ní velká legrace.

 

V mé kuchyni se vaří jen ty nejlepší jídla. Chutě jsou zde mezinárodní. Občas sladkost medu střídá hořkost pelyňku. Slané slzy  jsou opepřený tím, co šeptá se v ložnici. Plané řeči střídají se plamennými náměty. Někdy nevím, zda budu hasit požár nebo zalévat suchý troud. A přesto vím, že není zbytí. Je třeba dnes a denně dále plout.

 

Jsem plavec. Ne olympionik. La Manche nepřeplavu. Občas se trochu potopím a občas polykám „andělíčky“. Ale zatím jsem vždy vyplavala na hladinu. Vždy jsem milovala opájet se vodou, ať už mořskou nebo ve sprše. Nebo jen tím, že jí hltám stejně vášnivě jako Tebe, můj příteli Živote.

 

Hosté na mém večírku jsou různorodí. Laskaví i protivní. Ti s pomocnou rukou i dýkou za zády. Smutní poutníci i veselí klauni. A já? Já jsem jen jejich zrcadlem uprostřed lesního jezera.

 

A kdeže je ten můj nejkrásnější dům?

 

Přece, tam, kde i vy máte dům Váš, přátele.

 

Přesně uprostřed mého srdce.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1615577043-nahled-hands-2906458-1280-1-.jpg

Každý z nás má v sobě Muzeum své rodiny. Jak se to pozná? Jednoduše. Vejdete do vzpomínek a jste tam. Vstupenky netřeba.

 

Najednou vidíte nejenom portrét svého dědečka s fousem a babičku s šátkem na hlavě. Vidíte a slyšíte jejich hlasy. Ne, nezbláznili jste se. Jednoduše jste na správném místě ve správném čase.

Slyšíte nejen jejich hlasy, ale i šustot jejich oděvů. Vůni jejich doby. A hlavně odkaz, který zde zanechali. Ten odkaz Vám buší někde mezi srdcem a solárem. Je ve Vaší duši.

 

Vejdete dovnitř Muzea a jste tam, kde jste se nikdy nechtěli vrátit, a přitom tajně doufali, že z něj nikdy neodejdete.

Ve vašem dětství.

Cítíte všechno. Pocity, pláč, smích, bezpečí, strach, bezmoc, úzkost, hrdost, pokoru. Jste uvnitř sami sebe. Díváte se na galérie všech obrazů, které naskakují a bráníte se. Čím více se jim bráníte, tím více získávají obrysy a jsou zřetelné. Čím více stárnete, tím více jim rozumíte. Mlha ustupuje a v popředí se dostává to, co jste nikdy nechtěli vědět, a přesto vždy cítili. Vaši propojenost. Sounáležitost. Geny. Lásku. Lásku ke svým předkům a lásku Vašich předků k Vám. Ten nejhezčí a nejtěžší dar.

 

Odkaz.

 

Najednou uprostřed galerijní haly stojí Vaší rodiče a Vy.

Sotva jim saháte po kolena, milé děti.

 

Jsou tam.

 

Jejich rysy, zvyky, zlozvyky a otisky. Jako kopie dobových fotografií Vašich předků. Rodová dogmata. Rodové prokletí i přání. Přání tří kmotříček nad kolébkou každého z nás.

Ta tři kouzelná slůvka. Tak dojemná a silná, která všichni známe.  Občas se tváříme jako hlupáci. To ve chvílích, kdy je zakopáváme, stydíme se za ně, nebo je nechceme slyšet. Slova nejlaskavější a v těch nejtěžších chvílích nejvíce pomáhající. Tři slova: „síla mého rodu“.

 

….

 

……….. dnes ráno jsem zůstala při cestě do práce stát na přechodu pro chodce. Dívala se vlevo a pozorovala blížící se kamion. Stála jsem a čekala až zabrzdí. Chodci přece mají přednost. Řidič mě viděl již dávno před přechodem a jak mu velela nejen zákonitá, ale především lidská povinnost, sešlápl vší svou mužnou silou pedál a začal brzdit. Dělal vše, tak jak měl. A já… stála.

 

Kamión zastavil asi metr za přechodem.

 

Občas chcete brzdit, ale nepodaří se to.

Občas chcete jít, ale zůstanete stát.

 

Občas je vše přesně, tak jak má být.

I přesto, že tomu v tu danou chvíli ještě nerozumíte.

 

Usměji se a zamávám zkoprnělému řidiči kamiónu.

 

Vím, že ta zvláštní síla, mě vždy ochrání.

Neboť vím, že síla mého rodu je vždy se mnou.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 3 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.03.2021
1615142091-nahled-czech-republic-2361205-1280.jpg

Jsem Čech jak poleno.

Miluji český jazyk a nad jeho krásou a kouzelností dojetím pláču.

Miluji Českou republiku. Když se vracím z ciziny a překračuji hranice své země, pláču.

Miluji chvíle, kdy naší sportovci vyhrávají soutěže, závody, mistrovství. A když stojí na bedně, pláču.

Miluji české vepřo-knedlo-zelo a k tomu pivo jako křen. Když dojde, taky pláču.

 

Jako malá holka jsem se školou často chodila na válečné filmy nebo filmy z novodobé historie. Doteď mám v paměti, když v rámci filmového děje zahrála naše hymna a herci, kteří hráli své postavy u ní plakali. V kině jsem plakala já dojetím, ale neuměla jsem ten pocit prožít.

 

Dnes jsem na počítači na ní narazila. Na kanále Českého rozhlasu. Na tu, mému srdci, nejkrásnější píseň. Naší českou hymnu. Poslouchala jsem všechny čtyři sloky. Plakala jsem nahlas a pochopila. Pochopila to, to tehdy v kině pochopit nešlo. TEN pocit. Proč? Protože zkušeností jsou nepřenositelné.

 

Ach Čechy krásné, Čechy mé.

 

Nejsem ani slepá, ani hluchá, ani naivní a už ani úplně mladá. Přesto si stojím za mým českým národem.

 

Jsme skvělý, hrdý a úžasný národ.

A já jsem Čech jak poleno.

Hrdý Čech.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1615036355-nahled-ocean-1867285-1280.jpg

„Tlačte, maminko, tlačte“ slyšela jsem lékaře jako by z dálky.

 

Tak znovu. Cítila jsem, jak jsem na pokraji svých sil. A když jsem si myslela, že už to nedám, najednou se ten nádherný človíček ve mně rozhodl mi pomoci a byl venku.

 

Slzy úlevy, dojetí, a především neskutečného lidského štěstí mi stékaly po tváří a poslouchala jsem právě hlášené míry mé dcery. Tři a půl kila a 51 cm. Povedla ses, lásko naše.

 

„Jak se bude jmenovat, maminko?“ zaslechla jsem sestřičku.

 

Mé myšlenky byly u Jadranu.

Ten den jsme se v rámci zájezdu nachomýtli u oslav vítězství chorvatských fotbalistů na Mistrovství světa. Loka, rakija, euforie. Všeho bylo dostatek.

Tančili jsme spolu omotaní touhou a vlajkou Tvé země. Té noci stála jsem se fotbalovou fanynkou.

Slunovrat. Moře je hebké a růžové.

 

„Ach Toni, ty něžný a vášnivý Toni“ mumlám si mezi rty. Usmívám se na svou nádhernou novorozenou dceru, kterou mám na břiše. Už vím, jak vypadá štěstí.

Má heboučkou, jižanskou pleť a Tvé oči.

 

„Jmenuje se po otci, pane doktore.“

„Antonia“.

 

To nejkrásnější z muže, z ženy.

Hřich s vůni mořské pěny.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1615055533-nahled-hamster-shopping-4940922-1280.jpg

... z cyklu "Hrátky se slovy" - v textu musí být použitá tato slova:

Osel - cyklista - kadibudka - aslfalt - kalhotky - vášeň - popelář

 

Na dnešní výlet do lepší společnosti jsem se zodpovědně připravovala již od oběda.  Je fakt, že skladbu poledního menu jsem nezvolila příliš šťastně. Fazolovou polévku a fazolový salát pod tajuplným názvem Dva v jednom aneb jak se najíst a bránit, by snad nevymyslel ani osel.

 

Osprchovala jsem se, navoněla, namalovala a načechrala svůj vlas. Pro tuto příležitost oblékla i nejnovější kalhotky, model zima 2019 a jedny náhradní vzala pro jistotu do kabelky. Nikdy nevíte, zda v době, kdy to nejvíce budete potřebovat, narazíte na nějakou kadibudku.

 

Přišel čas se pěkně obléknout, neboť dostat se v dnešní době do společnosti příjemných, většinou neznámých lidí není jen tak. Nic jsem nenechala náhodě. Pečlivě jsem si ke svému sytě oranžovému respirátoru vybrala stejně sytou oranžovou šálu a nákupní tašku téže barvy. Tón v tónu se tomu tuším říká.

 

Neušla jsem z domu ani pár metrů a už jsem v tašce měla odhozený obal z čokolády od právě projíždějícího cyklisty, který si mě díky typické barvě asi spletl s popelářem na home office. Snažila jsem se.  Ke svým černým punčocháčům jsem zvolila i mini šaty stejné barvy. Buď jsem za poslední dobu vyrostla, nebo se šaty sepraly v pračce, neboť se pod mými nohami a za zvuku podpatků mých kozaček topil i poslední zbytek sněhu na asfaltu.

 

Prošla jsem se a obešla celé sídliště. Venku svítilo nádherné jarní slunce a vše vybízelo k nádherné romantické procházce mezi paneláky města. Míjela jsem všechny známé zkratky a vybírala jen tu nejdelší cestu k cíli. Desetikoruna v kapse hřála a těšila se na svou příležitost seznámit se se svým novým nákupním vozíkem. Seznamky všeho druhu jsou teď prý v kurzu.

 

Vešla jsem do potravinového řetězce a šťastně se usmívala respirátorem do jiného respirátoru. Člověk si zvykne na všechno. Jak vypadá opravdový úsměv již dávno nevíme, což v době, kdy se zubaři stali nedostatkovým zbožím, vlastně není až tak špatné.

 

Hned u pokladny potkávám známou. Vím, že má dneska narozeniny. Nač oslavy, chlebíčky, dárky, objímání? Stačí pod respirátorem zasyčet srdečně své přání. Všeho nejlepšího. Ještě se Vám ani nestačí orosit brýle hanbou nad vyslovenou stupiditou a vcházíte dovnitř.

 

Hned u vchodu si stylově kladu do košíku primulky. Tedy ony za nic nemohou. I když jedna z nich se očividně stydí, neboť je celá červená. „Ale no tak holky, rodinu ani jméno si přece nikdo nevybírá“ chlácholím je a jsem šťastná, že jsem ve společnosti lidí.

 

Je sobotní podvečer.

Za normálního stavu pěkný večer ve dvou. Ovšem jak chcete vyvolat vášeň, když jste v jednom? Beru si klasiku. Celer je známým afrodisiakem. Kladu bulvu do košíku a cestou přidávám i kytičku narcisů. Blíží se MDŽ a zasloužím si předat si kytku. Kdysi jsme dostávaly jako ženy z práce i ručníky či osušky. V pondělí 8.března se do jedné z nich zamotám. Na mě si jen tak nepřijdou. Jo a šampus. Mezinárodní den, milé ženy, je jen jednou v roce.

 

Nechtěla jsem utrácet, ale když jsem v úseku ovoce zahlédla kubánské pomeranče a pochopila, že letos se k nim domů nedostanu, už byly usazeny mezi afrocelerem a bublinkami.

 

Hned za zatáčkou k dalšímu regálu jsem potkala dalšího známého. Nádherný den. Byl překvapen, kdo mu vložil do košíku tu láhev whisky a dožadoval se, ať o tom napíšu.

Ráda plním přání na počkání

a tvářím se, že nemám ani zdání,

jak velkým vtipálkem kdysi býval.

Ale to bylo dávno tomu.

V době, kdy vzduch brali  jsme si z korun stromů.

 

Pokud si chcete opravdu popovídat, není problém. Zastavuji se u uzeninového pultu a zapáleně s paní prodávající hovoříme o procentuálním složení masa v právě slevněné šunce.

 

Potkávám opravdové přátele. Můj Bože. A pak, že prý v dnešním světě, není veselé. Nadšeně se zveme k sobě. Jasně, že jsme provokatéři, ale to už dávno víme.

Virtuálně si nabízíme, co si dáme, až se potkáme v obývacím pokoji.

Třeba o několik měsíců později.

 

Najednou se blíží konec společenské akce. Pokladna je na dosah. Přátele jsou již vyhození z párty. Čekají na mě. Já ještě chvíli zdržuji. Ono stačí zapomenout zvážit celer.

 

Vycházíme společně z obchodu.

Neseme si v nákupních taškách skvělé potraviny, lahodné nápoje,

smutek i naději. Přijímání pod oboje.

 

I s plnými taškami mě jdou odprovodit až před můj dům.

Cítíte tu nádhernou lidskost jako já?

 

Otáčí se kolem lampy veřejného osvětlení a přichází nádherné pozvání….

 

„Hele, co děláš příští týden v sobotu?“

„V sobotu třináctého?“ ptám se. „A nepřinese to smůlu“ přemýšlím, jak je hezké, že mě zvou na návštěvu.

„Nepřinese, není to pátek“ dostávám odpovědi a upřesnění… „takže příští sobotu třináctého, v 16 hodin zase u košíku..“.

 

Jak moudře řekl Jan Werich: "Kdo chce hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod."

 

Sedím ve svých černých šatech, černých punčocháčích a černých kozačkách. Pouštím si z počítače barovou hudbu, vychutnávám bublinky, mám nakrájený pomeranč.

 

Mám zavřené oči.

A vím, že zrovna teď jsem v nádherném kubánském baru, vychutnávám si vůní místa a kouzlo bublinek na jazyku. Jsem Ti vděčná, živote, za to, že jsi.

 

Neboť, jaké si to uděláš, takové to máš.

Já se zlomit nenechám.

A vy, mi přátele, taky ne. Silní přitahují silné.

 

Jo, a propó.

Na celer je vždy času dost.

 

Neboť v době lockdownové,

stálé se učíme věcí nové.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1610785979-nahled-protective-suit-5716753-1280.jpg

Život a smrt. Zrození a umírání.

 

Zdravotnictví. Slovo stokrát omílané. Chválené, pomlouvané, nenáviděné, obdivované. To záleží, na které straně barikády zrovna jsme a jaké máme zkušenosti.

 

Poprvé se s týmem zdravotníků setkáváme hned při svém narození v porodnici. Zdravotníci jsou, ač nevědomky, naší první známí v tomto životě.

 

Zpočátku se setkáváme s dětskými lékaři, poté s odbornými, případně nějaká hospitalizace či dokonce operace. Vše bereme samozřejmě. A když je něco samozřejmé, moc si toho nevážíme a naopak, cítíme se dotčeně, pokud není vše podle nás.

 

Léta plynou a my všichni si žijeme lépe či hůře své turbulentní životy.

A pak přijde jaro 2020 a v ruce drží pomyslnou „stopku“.

Nechápeme. Jsme překvapení, vystrašení, konsternování, vzteklí, bezmocní.

 

Zdravotnictví, kde již léta chybí lékaři, sestry i ostatní personál čeká velká zkouška. Jenže zdravotnictví není jen slovo. Jsou to především lidé. Ženy a muži, kteří mají také své životy,  své rodiny, své starosti a radosti, své zájmy a také svůj strach a obavy.

 

Jsme ve zvláštní době. Není vůbec dobrá. Každá generace si musí prožít svou nedobrou dobu, některá bohužel i vícekrát. Máme zavřené obchody, kina, knihovny, divadla, fitness centra, lyžařské vleky, hotely, restaurace.  Je to velmi smutné a těžké.

Ale naštěstí nám nad hlavou nelítají bombardéry, neodstřelují se domy, nestřílí se na potkání, nemáme jídlo na příděl a nejsme odvlečení do koncentračních táborů. Protože i takhle vypadala špatná doba našich pradědů a prababiček.

 

Pokora. To je to slovo, které tady spoustu let chybělo.

Pro každého je tato doba těžká v něčem jiném, každému něco bere a něco nového mu dává. Dává mu nové poznání. O prioritách, o kvalitách, o moudrostí, a především o pokoře.

 

Zdravotníci. Jste především lidé. Děkuji Vám za vše, co pro nás děláte. Přejí Vám především pevné zdraví, pevné nervy a kvalitně zaplacenou práci. Je spousta lidí, kteří budou věčně nespokojení a útoční, ale věřte, že je i spousta z nás, kteří jsou vděční. Upřímně Vám děkují a skládají obdiv, za to, co pro nás všechny děláte.

 

Naposledy se s týmem zdravotníků setkáváme v nemocnici. Ač nevědomky, mohou to být naši poslední lidé v tomto životě.

 

Říkám své „děkuji“,  dokud ještě není na nic pozdě.

Sdílet článek | Přidat komentář
1608716981-nahled-christmas-3983887-1280.jpg

Protahuji se a otáčím zpět.  Zvláštní prazvláštní dny jsou na té cestě za mnou. A přitom tak nádherně stejné. Na jaře vše vonělo, v létě hřálo slunce, na podzim rozkvetl celý svět do neskutečných barev a v zimě se halíme do rukavic, čepic a šálů. Nic se nezměnilo.

 

Na jaře bez pozvání přišel strach, překvapení, naštvání, frustrace, zlost, pláč a bezmoc.

 

Na jaře lidé na místo kabátu shazovali své masky.

I přes zahalená ústa, vše opravdové prozradily oči a činy.

Jaro bylo očistné. Už nebylo možné se skrýt za nabubřelost, bohatství, sladké řeči a falešné úsměvy. To vše bylo přikryto.

Jen oči a činy mluvily. Mluvily hlasitě, jasně, bez obalu. Oči a činy nás všech.

 

Přešlo voňavé léto, okouzlující podzim a na trůn si sedla paní Zima.

Zítra máme Štědrý den. Lidé se spolu budou scházet nebo taky ne. Budou přemýšlet, nadávat, smát se, bát se, pomlouvat, radovat, nenávidět, milovat. Proč? Protože je Štědrý den?

Ne, protože jsme lidé. Pořád stálé stejní. Jen někdy je to vidět o něco více.

 

Přeji Vám všem, aby jste si uměli udělat štědrý každý den. Buďte štědří k sobě, ke svým blízkým i ke svým vzdáleným. Rozdávejte lásku, pohodu, úsměv a s radosti to samé přijímejte. Neboť to jsou ty nejkrásnější dárky.

A já Vám z celého srdce přeji, ať jich máte nejen plný dům, ale především ať těmito dary přetékají Vaše srdce a srdce lidí kolem Vás.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 23.12.2020