NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1606145564-nahled-ceo-3637288-1280.png

Laura chodila podél oken ve své prosklené kanceláři ve třináctém poschodí jako lvice v kleci.

Dnes si dala na sobě obzvlášť záležet. Úzká sukně, vysoké kozačky na ještě vyšších podpatcích

a zcela nová push-upka. Její prsa, stejně jako její život nabraly nový, přímý směr.

 

Hrdě se týčily vpřed. Zpupně vystrčila bradu, dala ruku v bok a …. rozesmála se.

 

„Dnes máte dopoledne dvě schůzky, Lauro“ připomněla ji její asistentka.

„Díky, Kamilo, vím.“

 

Důležité obchodní schůzky. Neboť, co jiného vztahy mezi muži a ženami jsou? Nutno číst dobře obchodní podmínky.

 

Obvykle se rozhodovala rychle a svých rozhodnutí nelitovala. Buď vedly k úspěchu nebo k poučení.

 

Otevřela připravené složky. Tyhle dvě transakce jsou ještě pořád na pořadu dne. Divné. Kolik dnů již prováděla analýzy, používala rozum i cit. Zbytečně. Až dnes přišlo řešení. Skoro jako z nebe. Nebo spíše ze samotného pekla.

 

Stejně jako zrození, vše velkolepé začíná sexem.

 

Ležela na posteli jako každé ráno spokojeně uspokojená. Šťastná, že ten slastný pocit ještě funguje. Dnes při tom nemyslela ani na jednoho z nich. Milenec p. Božský ani nový kolega  p. Skvostný do její fantazie nepřišli. Pochopila, že nejdůležitější je být uspokojený a spokojený sám sebou. To ostatní, co přijde je bonus. Třešnička na dortu. Horké maliny se šlehačkou.

 

Pochopila, že pokud ji chtějí mít ve svém životě, musí se snažit si ji získat a vybojovat. Pokud ne, nestojí je mít v jejím životě.

 

Zajímavých pekelníků je všude kolem dost.

 

„Pánové jsou tady, Lauro. Koho mohu uvést jako prvního?“  vytrhl ji z přemýšlení Kamilin hlas.

„Pozvěte je oba současně, Kamilo“ usmála se Laura.

 

Podívala se na volně položeného Parkera s gravírováním.

Její smlouva s ďáblem čekala na podpis.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1605896529-nahled-nature-4787027-1280.jpg

Zavřela jsem akční leták a šla na jisto. Tu palmu jsem musela mít. Byla úžasná. Krásná. Velká. A v akci. Za uspořené peníze jsem ji koupila i nový obal.

 

Dala jsem ji do ložnice ke dvěma dalším květinovým kolegyním a spokojeně na tu krásu hleděla z postele.

 

Jako všechny začátky i mé soužití s palmou bylo pohodové a bezstarostné. Pak jsem zalévala a s láskou promlouvala a zpívala. Čas běžel a já stálé zalévala a promlouvala. I další dny jsem se občas kolem ní prošla s konvicí vody.

 

Za dva měsíce…..

Vzala jsem ji jako samozřejmost. Její krásu, její společnost, její naději zelenající se stonky.

 

Za čtyři měsíce palma začala opadat.

Uklidila jsem ten nepořádek.

 

Opadaných listí bylo více než těch zdravých.

Ani nevím, kdy a jak se to stalo.

 

Palma umřela.

 

A to byl ten moment, kdy jsem si ji znovu všimla.

 

Přišlo mi to strašně líto. Taková báječná společnice. Neměla jsem sílu ji vyhodit. Ostříhala jsem ji jako před odvodem na vojnu. Na ježka. Chodila jsem si k ní každý den sednou. Občas jsem ji podlévala. Dlouho se nic nedělo.

 

Najednou jsem zahlédla uprostřed suchého ježka malý zelený stonek. Příští týden další. Dnes už jsou čtyři. A já si opět uvědomila, že „my lidé si začínáme vážit toho, co máme rádi, až když o to příjdeme."

 

Opět se divám z postele na mou palmu. Dnes, zdá se, půjdu spát později.

Znovu potvrdilo se mé oblíbené rčení, že „s láskou má svět naději“.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1605902986-nahled-img-20181225-wa0002.jpg

Jsem Maylo.

Začátek mého života nebyl nic moc. Než jsem se stačil seznámit s mou původní rodinou, dali mě šmejdi, do děcáku. Říkají tomu útulek. To teda nevím proč. Bylo tam všelijak, jen ne útulně.

 

Byl jsem docela smutný.

Ležel jsem na studené zemi, koukal po ostatních kotcích a žvýkal ty nejlevnější granule. Psí život, tohle. Už jsem málem usínal, když jsem zaslechl hlasy. Nějaký hubený kluk s holčinou. Ta najednou začala rychle gestikulovat a něco vzrušeně mluvit. Podíval jsem se jí do očí. A byl jsem ztracený. Láska na první pohled.

 

Cože??? Otevírají můj kotec? Dívám se s lítostí na své kámoše vedle, ale jsem sobecký rád, že jsem to já, kdo hrdě odchází pryč.

Ještě jsem stačil zamávat na pozdrav nejobávanějšímu pitbullovi, který tu byl samozvaným šéfem a vyskočil jsem do její náruče. Jsem zamotaný do jejich nádherných dlouhých vlasů a cítím, jak ji něco bije. Jo, opravdické srdce. Páni, to je blaho. Vděčně olizuji celý její obličej a snažím se vykouzlit ten nejkrásnější psí úsměv, kterého jsem schopen. Teda páni, a ten kluk, jak zařadil v autě jedničku a odpálil to i se mnou směr opravdický domov, tak to byl teda frajer.

 

Lebedil jsem si na zadním sedadle tak spokojeně, až jsem se od radostí počůral. Nevadí, však oni si to vytřou. Vkráčel jsem do své nové psí boudy dost suverénně, a tak mě docela překvapilo, že už tam mám kámoše. Králík čuměl jako puk, kdo mu klepe na vrátka klece.

„Neboj, kámo“ říkám mu, „ještě to tady spolu roztočíme.“

 

A pak začala výchova. Panička byla suprová, ale páníček se nějak pomátl nebo co já vím, Pořád říkal, ať si sednu, lehnu, k noze a podobné nesmysly. Nechápu, co ho na tom bavilo. Taky měl nějakou přednášku o tom, co psi můžou a nemůžou a tak. Moc jsem ho teda neposlouchal, měl jsem hlad a taky jsem našel v ložnici docela pěknou postel na spaní.

Trochu mě překvapilo, že si ke mně lehli i ti dva.

 

Co Vám budu povídat. Hned od počátku jsem se snažil ukázat své vynikající povahové vlastnosti jako je přátelství, láska a smysl pro humor.

 

Když jsme byli doma všichni, ležel jsem a v klidu přemýšlel, co budu dělat, jakmile budu opět sám. Musím se pochválit, že má fantazie neznala mezí.

 

Tak prvně mi bylo líto Ušáka, že je zavřený. Dalo mi to hodně práce, ale podařilo se mi otevřít klec, vytáhnout mu ven nejen žrádlo, odmontovat vodu, ale nakonec jsem vytáhl i samotného králíka. Hráli jsme si na honěnou a řeknu Vám, že to byla docela psina. No – pravda – páníček trochu křičel.

 

Jindy jsem se rozhodl, že jim uklidím skříň. Trochu mi pomohlo, že ji zapomněli pořádně zavřít. Ten kelímek se mi líbil. Šel otevřít těžce, ale já to dokázal. Chuť uvnitř nic moc, ale potom ta jízda, pánové. Smál jsem se ještě na veterině. A jako zdálky jsem slyšel, jak ten chlap v bílém plášti říká mým „rodičům“, ať příště tu konopnou mast dají někde jinde. Že bych to prý nemusel přežít. No tak, to by mě fakt naštvalo. Páníček dával tomu chlapíkovi nějaké papírky ze štrajtofle a potom – pravda – trochu křičel. Ale až doma a díval se přitom na mě.

 

Rozhodl jsem se vylepšit reputaci a odplatit jim jejich dobrotu. Budu hlídat, jak nejlépe dovedu. No což o to, hlídat, co se děje uvnitř bytu, když tam jsem, to jde. Ale jak chcete hlídat, co se děje na chodbě, když ty dveře nemají žádnou pořádnou díru? Tohle ti lidé fakt nedomysleli. S radostí jsem se pustil do práce. Teda musím říct, že tentokrát se mi podařil husarský kousek. Zdálo se mi, že páníček má nějaký zdravotní problém – stal na chodbě a nevěřícně se díval do svého bytu, aniž musel použít klíč a otevřít dveře. Pravda – trochu křičel.

 

Naštěstí moje milovaná páníčka má rozum a chápe, že po té dřině, si zasloužím také odpočinek a dovolenou. A tak mě berou s sebou na hory, k vodě, na pivo i na Silvestra.

 

Nebudete tomu věřit, ale uchystali mi i nádhernou svatbu. Prý, že po tolika společných létech si zasloužím, abychom byli opravdická rodina a jmenovali se všichni stejně. No slušelo mi to, co Vám budu povídat. Měl jsem motýlka úplně stejného, jako měl páníček sako. A kdyby jste viděli, jak to slušelo mé paní. Prvně jsem si myslel, že je to princezna, ale prý se tomu říká nevěsta. No mě to bylo upřímně jedno. Každopádně jsem byl ten nejdůležitější svatební host a raut taky nebyl vůbec špatný.

 

Taky jsem docílil toho, že mám svůj film, ve kterém hraji hlavní roli. Koupili kvůli mně kameru a točí si mě, když jsem sám doma. Jsem zvědavý, jak se k tomu postaví Hollywood, neboť věřím, že mám i na Oskara.

 

A tak si tady spolu tak pěkně žijeme. Ten kluk, co už je muž a ta holčina, co už je žena. A taky ten králík, který už asi napořád zůstane králíkem. Mám tuhle bláznivou rodinu fakt moc rád.

 

Občas, když má můj páníček slabou chvilku – dívá se na mě rádoby přísně a říká mi:

„Maylo, vládcem rodiny jsem tady já.“

Podívám se něho, jak nejvíce oddaně dovedu, sklopím své ucho a řeknu „spolehni se, kámo.“

 

Pak na sebe mrkneme tajně s králíkem.

V naší tajné řeči to znamená – „my víme své“.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1605595119-nahled-tree-5740069-1280.jpg

 

„Jaký je dnes den?“ zeptal se Pú.

„Dnes je dnes,“ řeklo prasátko.

„Můj oblíbený den,“ řekl Pú.

 

Vítejte i v mém oblíbeném dni.

Sedím na zemi a v rukou svírám svazek klíčů.

 

Listopad je pro mě jedním ze zajímavých měsíců. Přiznám se Vám, že těch zajímavých mám ještě dalších jedenáct.

 

Zaslechla jsem, že listopad je hrozný měsíc plný chladu, tmy, spadaného listí, smutku, deprese, plískanic a přicházející zimy. Nemohu tomu uvěřit.

 

Listopad je nádherný měsíc večerů plných nicnedělání. Zachumlání se do teplých mikin a příjemných dek.

 

Vzpomínkově zapalujeme svíčky na hřbitovech, nostalgicky v obývácích a romanticky v ložnicích.

 

Při procházkách nám pod nohami spadané listí nádherně šustí a díky obnaženým korunám stromů můžeme vidět výš než kdykoliv předtím. Můžeme zahlédnout hejna ptáků, která se na jaře zase vrací a třepotání draků, které nám pro změnu vrací vzpomínky na dětství.

 

Plískanice a deště hrají svou jedinečnou skladbu na okenní tabule a střechy domů.  Celé nás to vede ke zklidnění a odpočinku. A my, věčně se honící a nestíhající, namísto „děkuji“ říkáme „hnus“.

 

Bez listopadu bych byla ztracená.

 

S mou milovanou babičkou jsme sice v dennodenním láskyplném kontaktu, ale přece jen  2. listopadu spolu slavíme tak nějak oficiálně. Dívám se na její zarámovanou fotku na mramorové desce. Neměla jsem možnost poznat osobně její mladickou krásu, za to s její vnitřní krásou, laskavostí a moudrostí obyčejné vesnické ženy žijí každý den. Díky ní vím, jak moudré je „se nad nikoho nepovyšovat a před nikým neponižovat“ a také „nedělat druhému, co nám samotným je nemilo“.

 

Díky listopadu jsem na světě. Neboť v listopadu se narodila má maminka. A nebýt jí, není ani mne.

 

Díky listopadu jsem poznala všechny své osudové muže. A nebýt jich a jejich lekcí, nejsem dnes tam, kde jsem a jaká jsem.

V listopadu budu slavit své druhé jméno, Kateřina.

 

A dnes? Dnes je to opravdická sláva. 

 

Tak především je Mezinárodní den předčasně narozených dětí, a na to já, co by sedmiměsíční inkubátorský dorostenec fakt slyším.

 

A taky slavím svobodu a demokracii.

Doufám, že si na mě dnes udělá čas. Ráda bych ji totiž poděkovala. Za vše hezké, co nám dala. A taky bych ji ráda poprosila, zda by nám postupně mohla vrátit vše hezké, co nám vzala. Slušnost, morálku, úctu, hodnoty, respekt, důvěru.

 

Sedím na zemi a v rukou svírám svazek klíčů.  

Klíče v mých dlaních jsou příjemně teplé.

Možná proto, že jsou to klíče od mého domova.

 

Krásný sváteční den nám všem, přátelé.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1605606035-nahled-bald-mountain-3783428-1280.jpg

Mám nového přítele.

 

Můj nový přítel je ode mě o něco málo starší. O hodně moudřejší. A především nedosažitelně vtipný. Jeho šarm, vitalitu a životní nadhled mu zcela nepokrytě závidím. O hyperaktivitě u malých dětí již bylo napsáno hodně. U hyperaktivity u zralých mužů se zcela jistě nepodařilo ani zdaleka prozkoumat všechno.

 

S mým novým přítelem jsme se setkali zcela náhodně. Ten únorový den ještě ani jeden z nás netušil, jaký z nás bude pár. Vzhledem k tomu, že jsme oba velmi společenští, nebráníme se ani rozšíření našeho svazku o další ženy a muže. Čím nás je více, tím lépe si to užíváme   Nebráníme se dalšímu setkávání i seznamování s novými lidmi, kteří mají stejně úchylného koníčka jako my.

 

Svým chováním i myšlením nám jasně dokazuje, že věk je jenom číslo. Byť ten jeho neuvěřitelně začíná sedmičkou. Já osobně bych tu druhou, nepodstatnou číslovku smazala. Sedm stačí. Na jeho klukoviny, lotroviny, bláznoviny. A také i statečných přece bylo sedm. Myslím, že ani se „sedmičkou“ nemá problém. Poradí si hbitě, či spíše střelhbitě se vším. Upřímně vážení, jsem ráda, že jsme se s mým novým přítelem seznámili až teď. Být to o pár let dříve, nebyla bych schopná dohonit ho ani raketou nízkého doletu.

 

Je velmi romantický a již nejednou mě zval na malebné listopadové koupání, klus místním parkem, radostný výběh na horu Lysou či in-linové krasobruslení. On ve všem IN, já ve všem OFF. Což je v pořádku, neboť protipóly se prý přitahují.

 

Má v sobě přirozenou autoritu, a tak vše co řekne je jak zapsáno zlatým písmem v Bibli. Díky němu jsem se dozvěděla, že kromě přehršle nezapomenutelných svátků se blíží HALLO DAY – Světový den pozdravů.

 

Přirozenou autoritou mi připomněl, že kdo zapomene, bude mu do žákovské knížky udělena důtka s výstrahou.

Jsem hujer, a tak dělám vše, co mohu, abych se ji vyhnula.

 

Ptáte se, proč žákovská knížka? No a kde jinde by měl mé úspěchy i pády psát ten, jenž je jedním z mých báječných, životních učitelů.

 

Díky, za našeho společného koníčka – psaní - a především za Vaše vzácné přátelství.

Jo a ještě ten úkol…

 

Srdečně Vás zdravím, velevážený Dědku Beskydský!!!

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1604755781-nahled-dog-4390885-1280.jpg

Probudil jsem se a protáhl. S ještě rozespalýma očima jsem si pomalu zvykal na tmu za okny a poslouchal, co se kolem mě děje. Zvláštní.

 

Ani dneska v pět ráno žádný pohyb. Bydlím s Karlem, Verčou, puberťákem Michalem a prvňačkou Kristýnkou. Karel chodí na směny, dnes by měl mít ranní, stejně jako Verča. Ta má ranní každou směnu. Skočil jsem mezi ně, jestli náhodou nezaspali, ale vyletěl jsem jako špinavý hadr. Něco zamručeli, otočili se a v klidu pokračovali ve spánku.

 

Jsem z toho trochu zblblý. Byl jsem zvyklý, že po ranním mumraji vždy od pondělí do pátku všichni vypadnou do práce a do školy a já mám svůj klid. Jejich třípokojová bouda je jen a jen pro mě. Neválím se tady jen tak zbůhdarma. Pěkně špicluji, co se děje na chodbě a hlídám, aby k nám nevlezl někdo, kdo nemá.

 

Jenže poslední dny je to hrůza.

 

Verča sedí od rána až do odpoledne na počítači a Karel namísto, aby ji seřval, je potichu. Prý pracuje na „houmofis“. Co je to „houmlesák“ to vím, takže předpokládám, že to bude hodně podobné.

A Karel? Ten prý je v „anténě“. Tomu už nerozumím vůbec. Vždycky řekne, že už ho ta „…anténa“ nebaví a chtěl by na pivo.

Nechápu, v čem je problém. Tak slezu z antény a jdu do hospody, ne?

 

Jenže Karel, na místo toho, nechodí vůbec nikde, dokonce ani s odpadky. Jen do kuchyně, kde si bere plechovku piva z lednice a k tomu vždy něco na zub.

Do toho Verča volá z ložnice, kde je s tím divným „houmofisem“ zavřená celý den, ať furt nežere.

Přiznám se Vám, že když to řekla poprvé, spolkl jsem dvě granule najednou, jak jsem se lekl. Myslel jsem, že mluví na mě. Jenže ne, to ona tak divně křičí na Karla a ten ji ještě divněji odpovídá.

Prý „neřvi, Veruno, víš, že děcka jsou teď ve škole“.

 

Málem to se mnou seklo. V jaké škole? Přece nejsem žádný blbec. Děcka máš, Karle, v pokojíku. Je fakt, že taky koukají každý na ten svůj počítač, a ještě do toho s někým křičí. Kristýnka s vytřeštěnými očima čte nahlas nějaké cizí bábě „máma má mísu“ a ta  ženská ji říká, že za to dostane jedničku. No nevím, zdá se mi to nějaký zvláštní obchod. Já bych tedy radši dostal tu mísu plnou uzených kostí. A Michal? Ten před tím počítačem už i cvičí. Prý mají tělocvik. Abych řekl pravdu, připadám si, že jsem tady snad jediný, kdo má ještě rozum.

 

Těšil jsem se minulý víkend, že pojedeme na výlet na hory nebo alespoň k babičce na zahradu. Tam se vždy skvělé vyřádím. Jenže nechápu proč, ale mám asi domácí vězení. Hory zakázané, a dokonce i babča zakázána. To nevím, co udělala za průser ona.

 

Ovšem největší gól jsem zažil nedávno. Večer v televizi říkal nějaký divný chlap, že prý mám výjimku. Jsem snad jediný, kdo může jít po deváté hodině večer ven. Ani nevíte, jak mi okamžitě narostlo sebevědomí. Výjimky se totiž nedávají jen tak. Chtěl jsem původně chodit spát brzy, ale od té doby na nás večer pořád někdo zvoní a musím Vám říct, že jsem v jednom kole. Chodím pořád kolem baráku jako blázen. Konečně jsem poznal všechny sousedy, hlavně ty, kteří nikdy žádného psa neměli. Občas je venku hnusně a já říkám, že je čas, že bys ani psa nevyhnal. Jenže výjimka je výjimka, a tak chodím za každého počasí.

 

A největší prča je ta, že jsou všichni tak pomatení, že na místo toho, aby dali náhubek mě, dávají ho sobě. No věřili byste tomu?

 

Jako, není to zas tak úplně špatná doba. Je sice fakt, že se mi doma všichni motají mezi tlapkami, ale aspoň nejsem sám a není mi smutno. Protože večer v té samé televizi zase říkali, že hodně lidí je samo a je jim smutno. A prý nemůžou bez psa chodit ani večer ven.

 

Tak Vám nevím. Vypadá to, že je asi něco divného ve vzduchu.

Já jsem pořád s lidmi, s ostatními kamarády, chodíme si ven kdykoliv a s kýmkoliv, nemusíme mít náhubky a je o nás boj. Jsme v poslední době dost nedostatkové zboží.

 

Za to lidí nadávají, že se prý mají pod psa.

A to ještě donedávna nám ten psí život málem záviděli.

 

Váš Baryk

Sdílet článek | Přidat komentář
1604772680-nahled-statue-4363254-1280.jpg

Toho auťáku si číšník Mirek všiml už od baru. Zaparkoval jako by snad stal u vstupu do samotného ráje.

 

Je fakt, že dnes na SPZ můžete mít cokoliv chcete. Lidí už asi neví, na čem ušetřit, neboť ten frajer měl na místo SPZ jen SP NB. Vystoupil z něj vysoký, nepřehlédnutelný chlap. Prošedivělé vlasy, husté vousy. V ruce držel svazek klíčů. Vedle něj jako po špičkách kráčela něžná nádherná blondýnka.

 

Číšník měl málem infarkt.

„No to snad ne. Taková šílená doba a ten chlapík si to tady mašíruje bez roušky, jako by snad spadl z nebe. A celý je takový zvláštně folklorní. Radil bych mu, aby u něj stáli všichni svatí.“

 

„Kam kráčíte, pane?“ sarkasticky se zeptal číšník Mirek hosta a zastoupil mu dveře.

„Quo vadis, Domine?“ byl překvapený host. „Ptáte se stejně, jako já se kdysi ptal svého Pána.“

 

„Kam kráčíte tak suverénně bez roušky?“ nedal se odbýt číšník.

 

Host začal být nesvůj.

 

„Roucho jsem nechal doma, nahoře u nebeské brány. Všiml jsem si, že už i prostý lid chodí jinak oblečený než za času Krista. Vám se můj staročeský kroj nelíbí?“

 

„Co jste to za člověka, že nevíte, jak máte přijít v dnešní době do restaurace? Vypadáte, že jste tady s tou andělskou tvářičkou, která je vedle Vás, vstali teprve před chvíli z postele a kdo ví, zda jste vůbec stihli snídaní.“

 

„Chápu“ mrknul číšník spiklenecky na chlapíka. „Po noci plné sexu tady s andělem bych na roušku zapomněl asi taky.“

 

„Máme tam nahoře teď hodně práce, nestačím znovu a znovu otevírat bránu. Přišel jsem se podívat, co se to tady u Vás děje. Nemáme, pane, čas na spánek. A sex, jak nazýváte vy dole to nádherné boží splynutí dvou spřízněných duší jsme naposledy zakusili s mou drahou ženou Perpetuou. Krásné děvčátko se nám tehdy s požehnáním Božím narodilo.“

„Na snídaní jsme s pokorou na jazyku nechali rozpustit hostii. U Vás bychom si rádi dopřáli kousek chleba z pece se solí a trochu vody ze studny. Máme před sebou dalekou cestu. A zde Anděl je již taky znavený.“

 

Mirek byl ohromen.

„Co to tady melete, pane. Při vší úctě, nevím, kdo jste, ale asi jste si dnes šlehli nějaký obzvlášť silný materiál.“

 

„Like newborn babies, crave pure spiritual milk, so that by it you may grow up in your salvation.“ odvětil host a šel si unaveně sednout.

(„jako novorozenci toužíte po čistém duchovním mléce, abyste díky němu mohli růst ve spáse“).

 

Mirek vzal pár jednorázových roušek, co měl ve skladu pro strýčka Příhodu a podal ho hostům u stolu.

„Než donesu jídlo, zakryjte si prosím ústa a nos. Měl bych problém s hygienou.“

„Hygiena? Znáš ji?“ zeptal se host blondýnky.

„Myslím, že jedna kamarádka Máří Magdalény se kdysi tak jmenovala. Možná se to jméno dědí po staletí, milý Petře“ odpověděla.

 

Mirek se s tak zvláštními hosty nikdy nesetkal. Ale co, majitel mu vždy kladl na srdce „náš host, náš pán“ a navíc doba je zlá. Na místo chleba donesl specialitu podniku a kromě vody ještě i domácí bezinkovou limonádu. Hosté byli navýsost spokojení.

 

Při odchodu si podali ruce.

„Děkujeme za vše, dobrý muži. Rádi Vám Vaši dobrotu až přijde čas oplatíme, viď Anděli milosrdenství.“

„Ano“ odpověděla něžně blondýnka. "Na mě a na Svatého Petra se můžete spolehnout.“

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1603915071-nahled-ok-2385794-1280.jpg

Zkrácená a turbulentní doba si žádá jasně, zkrácené a strohé vyjadřování. Pokusím se o to.

Probudila jsem se OK. Hned po výskoku z postele jsem navštívila sociální zařízení, kde jsem se setkala s H20. Jednou na toaletě a podruhé ve sprše.

Oblékla jsem se a běžela na zastávku MHD, kde jsem očekávala příjezd ČSAD a doufala, že budu mít platnou ODIS.

V práci v ZP šlo vše jako po másle, jen co jsem zapnula své PC.

Moc nás tam teď není, neboť skoro všichni mají HO, OŠ nebo nedej Bože PN.

Cestou se zastavím do HM, kde nakoupím.

Po příchodu domů si občas pustím TLV, abych se podívala na CNN nebo naladím príma FM.

Na výlet do přírody jedu IC a doufám, že mi ho nezruší stejně jako FC.

Těšila jsem se také na zimní dovolenou ve FL, ale v rámci LD asi nikam nepojedu.

Jj. Dějou se divné věci. Ale já pevně věřím, že vše se dobře obrátí.

Teď už ale jdu spát, neboť jsem opravdu K.O.

 

Sdílet článek | Přidat komentář