NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1606136025-nahled-blue-2705642-1280.jpg

Milý Františku.

 

Čas utíká rychle a nečekaně jako Faraonová pomsta. Dovol tedy, abych Ti při příležitostí blížících se vánočních svátků opožděně poděkovala za Tvůj minuloroční dárek k vánocům.

 

Pokud se domníváš, že je to za ty náušnice, které již delší dobu nenosím, neboť mě z nich rozbolely uši, či dokonce za ten řetízek, ze kterého jsem měla tlaky na hrudi, poněkud se mýlíš. Ale jak jistě víš, mýliti se je lidské a nic lidského nám není cizí. Tedy, Tobě jako muži dokonalému, možná ano. Mě, jako ženě díkybohu nedokonalé, za to však životem hýřící, určitě ne.

 

Již dávno vím, že zrak není to, co by bylo mou silnou stránkou. Díky tomu občas nevidím, co mám a naopak, co vidím se mi často zobrazuje v naprosto jiných barvách, než jaká je opravdická realita. Je to občas na hovno, milý Františku.

 

Pokud jsi teď pobouřený, mám radost.

 

Neboť bouře znamená emoci,

která není v tvé moci.

 

Tak nějak uznávám, že jsme se oba snažili se milovat. Snažit se milovat je stejně kvalitní činnost jako opít se z nealkoholického piva, líbat se přes roušku či potápět se v městském bazénu. Není to úplně blbě, ale taky to není úplně dobře.

 

Snaha se cení. Já se empaticky snažila věřit, že jednou přijde čas i tak nějak na mě. Uznávám, že je to hodně přes čáru. A tak jsem moc ráda, že jsi mi vše vysvětlil svým báječným dárkem, který jsi mi věnoval v pravý čas na pravém místě.

 

Štědře na Štědrý den.

Bez obalu, čert to vem.

 

Bylo to nádherné, opájet se na Vánoce horkým africkým sluncem, skvělým jídlem, mořskými dary pod vodou i na talíři i Tvým hříšně skvělým tělem.

Bylo to opojné, dotýkat se Tvé mužnosti, vážného pohledu i vlažného smyslu pro humor.

Bylo to s Tebou skoro jako v pohádce až jsem úplně zapomněla, že pohádky patří mezi sci-fi literaturu pro děti. Já už dávno nejsem dítě a sci-fi není můj žánr.

 

Co se mnou? Rozedraným snílkem, přikovaným v realitě, věřícím na opravdovost a koule u mužů?

 

Radostně radující se z přítomného okamžiku, teplé vody v moři, pohody v duši a skvělého alkoholického moku byla jsem té německý hovořící paní vděčná, že zachytila okamžik v čase. Fotka se tomu, tuším, říká. Fotka dvou lidí u vánočního stromku. Žádné porno. Žádná brutalita. Žádná vulgarita. Dokonce i strejda Facebook mi to schválil a nebyla jsem blokována. Jen jsem omylem, protože jsem ještě neměla ten tvůj skvělý dárek, sdílela tuto sympatickou fotku i s Tebou.

No do prdele.

 

Františku, lásko, ty umíš překvapit. I po roce a půl spolužití dvou svobodných lidí.

Tohle bylo hodné ženatého milence, kterým jsi jaksi nebyl.

 

Tvá vážná, vymodelovaná krásná tvář utrpěla nějaký postraumatický šok, nasranost najednou nešla skrýt. Ztratila se Tvá inteligentní mluva a stal se z Tebe had. Asi. Neboť jsi syčel. Kdybychom nebyli ten večer tak daleko od domova, práskla bych Tvými dveřmi, jenže ze Sinajského ostrova se jde pěšky docela dlouho a já hodlám svůj čas využít mnohem lépe.

Ten Štědrý den jsem hotelovými dveřmi nepráskla. Jen jsem věděla, že již neuléhám na posteli s Tebou, ale vedle Tebe.

 

Za Tvůj dárek jsem Ti velmi vděčná, i když jsme ho oba rozbalili až o tři měsíce později. Díky Tvému vánočnímu dárku vím, že s mužem bez humoru nejsem sama sebou. A také, že ve vztahu je místo jen pro dva.

 

Tebou darované brýle prozření nosím poctivě sebou. Po většinu času si je nesundávám, občas v nich také usínám, neboť kdo je připraven, není překvapen.

 

A tak nám oběma, milý Františku, kromě báječného odlesku těch barevných sklíček kaleidoskopu života přeji opět po roce mnohem krásnější Vánoce.

 

Zora

Sdílet článek | Přidat komentář
1606145564-nahled-ceo-3637288-1280.png

Laura chodila podél oken ve své prosklené kanceláři ve třináctém poschodí jako lvice v kleci.

Dnes si dala na sobě obzvlášť záležet. Úzká sukně, vysoké kozačky na ještě vyšších podpatcích

a zcela nová push-upka. Její prsa, stejně jako její život nabraly nový, přímý směr.

 

Hrdě se týčily vpřed. Zpupně vystrčila bradu, dala ruku v bok a …. rozesmála se.

 

„Dnes máte dopoledne dvě schůzky, Lauro“ připomněla ji její asistentka.

„Díky, Kamilo, vím.“

 

Důležité obchodní schůzky. Neboť, co jiného vztahy mezi muži a ženami jsou? Nutno číst dobře obchodní podmínky.

 

Obvykle se rozhodovala rychle a svých rozhodnutí nelitovala. Buď vedly k úspěchu nebo k poučení.

 

Otevřela připravené složky. Tyhle dvě transakce jsou ještě pořád na pořadu dne. Divné. Kolik dnů již prováděla analýzy, používala rozum i cit. Zbytečně. Až dnes přišlo řešení. Skoro jako z nebe. Nebo spíše ze samotného pekla.

 

Stejně jako zrození, vše velkolepé začíná sexem.

 

Ležela na posteli jako každé ráno spokojeně uspokojená. Šťastná, že ten slastný pocit ještě funguje. Dnes při tom nemyslela ani na jednoho z nich. Milenec p. Božský ani nový kolega  p. Skvostný do její fantazie nepřišli. Pochopila, že nejdůležitější je být uspokojený a spokojený sám sebou. To ostatní, co přijde je bonus. Třešnička na dortu. Horké maliny se šlehačkou.

 

Pochopila, že pokud ji chtějí mít ve svém životě, musí se snažit si ji získat a vybojovat. Pokud ne, nestojí je mít v jejím životě.

 

Zajímavých pekelníků je všude kolem dost.

 

„Pánové jsou tady, Lauro. Koho mohu uvést jako prvního?“  vytrhl ji z přemýšlení Kamilin hlas.

„Pozvěte je oba současně, Kamilo“ usmála se Laura.

 

Podívala se na volně položeného Parkera s gravírováním.

Její smlouva s ďáblem čekala na podpis.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1605896529-nahled-nature-4787027-1280.jpg

Zavřela jsem akční leták a šla na jisto. Tu palmu jsem musela mít. Byla úžasná. Krásná. Velká. A v akci. Za uspořené peníze jsem ji koupila i nový obal.

 

Dala jsem ji do ložnice ke dvěma dalším květinovým kolegyním a spokojeně na tu krásu hleděla z postele.

 

Jako všechny začátky i mé soužití s palmou bylo pohodové a bezstarostné. Pak jsem zalévala a s láskou promlouvala a zpívala. Čas běžel a já stálé zalévala a promlouvala. I další dny jsem se občas kolem ní prošla s konvicí vody.

 

Za dva měsíce…..

Vzala jsem ji jako samozřejmost. Její krásu, její společnost, její naději zelenající se stonky.

 

Za čtyři měsíce palma začala opadat.

Uklidila jsem ten nepořádek.

 

Opadaných listí bylo více než těch zdravých.

Ani nevím, kdy a jak se to stalo.

 

Palma umřela.

 

A to byl ten moment, kdy jsem si ji znovu všimla.

 

Přišlo mi to strašně líto. Taková báječná společnice. Neměla jsem sílu ji vyhodit. Ostříhala jsem ji jako před odvodem na vojnu. Na ježka. Chodila jsem si k ní každý den sednou. Občas jsem ji podlévala. Dlouho se nic nedělo.

 

Najednou jsem zahlédla uprostřed suchého ježka malý zelený stonek. Příští týden další. Dnes už jsou čtyři. A já si opět uvědomila, že „my lidé si začínáme vážit toho, co máme rádi, až když o to příjdeme."

 

Opět se divám z postele na mou palmu. Dnes, zdá se, půjdu spát později.

Znovu potvrdilo se mé oblíbené rčení, že „s láskou má svět naději“.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1605902986-nahled-img-20181225-wa0002.jpg

Jsem Maylo.

Začátek mého života nebyl nic moc. Než jsem se stačil seznámit s mou původní rodinou, dali mě šmejdi, do děcáku. Říkají tomu útulek. To teda nevím proč. Bylo tam všelijak, jen ne útulně.

 

Byl jsem docela smutný.

Ležel jsem na studené zemi, koukal po ostatních kotcích a žvýkal ty nejlevnější granule. Psí život, tohle. Už jsem málem usínal, když jsem zaslechl hlasy. Nějaký hubený kluk s holčinou. Ta najednou začala rychle gestikulovat a něco vzrušeně mluvit. Podíval jsem se jí do očí. A byl jsem ztracený. Láska na první pohled.

 

Cože??? Otevírají můj kotec? Dívám se s lítostí na své kámoše vedle, ale jsem sobecký rád, že jsem to já, kdo hrdě odchází pryč.

Ještě jsem stačil zamávat na pozdrav nejobávanějšímu pitbullovi, který tu byl samozvaným šéfem a vyskočil jsem do její náruče. Jsem zamotaný do jejich nádherných dlouhých vlasů a cítím, jak ji něco bije. Jo, opravdické srdce. Páni, to je blaho. Vděčně olizuji celý její obličej a snažím se vykouzlit ten nejkrásnější psí úsměv, kterého jsem schopen. Teda páni, a ten kluk, jak zařadil v autě jedničku a odpálil to i se mnou směr opravdický domov, tak to byl teda frajer.

 

Lebedil jsem si na zadním sedadle tak spokojeně, až jsem se od radostí počůral. Nevadí, však oni si to vytřou. Vkráčel jsem do své nové psí boudy dost suverénně, a tak mě docela překvapilo, že už tam mám kámoše. Králík čuměl jako puk, kdo mu klepe na vrátka klece.

„Neboj, kámo“ říkám mu, „ještě to tady spolu roztočíme.“

 

A pak začala výchova. Panička byla suprová, ale páníček se nějak pomátl nebo co já vím, Pořád říkal, ať si sednu, lehnu, k noze a podobné nesmysly. Nechápu, co ho na tom bavilo. Taky měl nějakou přednášku o tom, co psi můžou a nemůžou a tak. Moc jsem ho teda neposlouchal, měl jsem hlad a taky jsem našel v ložnici docela pěknou postel na spaní.

Trochu mě překvapilo, že si ke mně lehli i ti dva.

 

Co Vám budu povídat. Hned od počátku jsem se snažil ukázat své vynikající povahové vlastnosti jako je přátelství, láska a smysl pro humor.

 

Když jsme byli doma všichni, ležel jsem a v klidu přemýšlel, co budu dělat, jakmile budu opět sám. Musím se pochválit, že má fantazie neznala mezí.

 

Tak prvně mi bylo líto Ušáka, že je zavřený. Dalo mi to hodně práce, ale podařilo se mi otevřít klec, vytáhnout mu ven nejen žrádlo, odmontovat vodu, ale nakonec jsem vytáhl i samotného králíka. Hráli jsme si na honěnou a řeknu Vám, že to byla docela psina. No – pravda – páníček trochu křičel.

 

Jindy jsem se rozhodl, že jim uklidím skříň. Trochu mi pomohlo, že ji zapomněli pořádně zavřít. Ten kelímek se mi líbil. Šel otevřít těžce, ale já to dokázal. Chuť uvnitř nic moc, ale potom ta jízda, pánové. Smál jsem se ještě na veterině. A jako zdálky jsem slyšel, jak ten chlap v bílém plášti říká mým „rodičům“, ať příště tu konopnou mast dají někde jinde. Že bych to prý nemusel přežít. No tak, to by mě fakt naštvalo. Páníček dával tomu chlapíkovi nějaké papírky ze štrajtofle a potom – pravda – trochu křičel. Ale až doma a díval se přitom na mě.

 

Rozhodl jsem se vylepšit reputaci a odplatit jim jejich dobrotu. Budu hlídat, jak nejlépe dovedu. No což o to, hlídat, co se děje uvnitř bytu, když tam jsem, to jde. Ale jak chcete hlídat, co se děje na chodbě, když ty dveře nemají žádnou pořádnou díru? Tohle ti lidé fakt nedomysleli. S radostí jsem se pustil do práce. Teda musím říct, že tentokrát se mi podařil husarský kousek. Zdálo se mi, že páníček má nějaký zdravotní problém – stal na chodbě a nevěřícně se díval do svého bytu, aniž musel použít klíč a otevřít dveře. Pravda – trochu křičel.

 

Naštěstí moje milovaná páníčka má rozum a chápe, že po té dřině, si zasloužím také odpočinek a dovolenou. A tak mě berou s sebou na hory, k vodě, na pivo i na Silvestra.

 

Nebudete tomu věřit, ale uchystali mi i nádhernou svatbu. Prý, že po tolika společných létech si zasloužím, abychom byli opravdická rodina a jmenovali se všichni stejně. No slušelo mi to, co Vám budu povídat. Měl jsem motýlka úplně stejného, jako měl páníček sako. A kdyby jste viděli, jak to slušelo mé paní. Prvně jsem si myslel, že je to princezna, ale prý se tomu říká nevěsta. No mě to bylo upřímně jedno. Každopádně jsem byl ten nejdůležitější svatební host a raut taky nebyl vůbec špatný.

 

Taky jsem docílil toho, že mám svůj film, ve kterém hraji hlavní roli. Koupili kvůli mně kameru a točí si mě, když jsem sám doma. Jsem zvědavý, jak se k tomu postaví Hollywood, neboť věřím, že mám i na Oskara.

 

A tak si tady spolu tak pěkně žijeme. Ten kluk, co už je muž a ta holčina, co už je žena. A taky ten králík, který už asi napořád zůstane králíkem. Mám tuhle bláznivou rodinu fakt moc rád.

 

Občas, když má můj páníček slabou chvilku – dívá se na mě rádoby přísně a říká mi:

„Maylo, vládcem rodiny jsem tady já.“

Podívám se něho, jak nejvíce oddaně dovedu, sklopím své ucho a řeknu „spolehni se, kámo.“

 

Pak na sebe mrkneme tajně s králíkem.

V naší tajné řeči to znamená – „my víme své“.

 

1605595119-nahled-tree-5740069-1280.jpg

 

„Jaký je dnes den?“ zeptal se Pú.

„Dnes je dnes,“ řeklo prasátko.

„Můj oblíbený den,“ řekl Pú.

 

Vítejte i v mém oblíbeném dni.

Sedím na zemi a v rukou svírám svazek klíčů.

 

Listopad je pro mě jedním ze zajímavých měsíců. Přiznám se Vám, že těch zajímavých mám ještě dalších jedenáct.

 

Zaslechla jsem, že listopad je hrozný měsíc plný chladu, tmy, spadaného listí, smutku, deprese, plískanic a přicházející zimy. Nemohu tomu uvěřit.

 

Listopad je nádherný měsíc večerů plných nicnedělání. Zachumlání se do teplých mikin a příjemných dek.

 

Vzpomínkově zapalujeme svíčky na hřbitovech, nostalgicky v obývácích a romanticky v ložnicích.

 

Při procházkách nám pod nohami spadané listí nádherně šustí a díky obnaženým korunám stromů můžeme vidět výš než kdykoliv předtím. Můžeme zahlédnout hejna ptáků, která se na jaře zase vrací a třepotání draků, které nám pro změnu vrací vzpomínky na dětství.

 

Plískanice a deště hrají svou jedinečnou skladbu na okenní tabule a střechy domů.  Celé nás to vede ke zklidnění a odpočinku. A my, věčně se honící a nestíhající, namísto „děkuji“ říkáme „hnus“.

 

Bez listopadu bych byla ztracená.

 

S mou milovanou babičkou jsme sice v dennodenním láskyplném kontaktu, ale přece jen  2. listopadu spolu slavíme tak nějak oficiálně. Dívám se na její zarámovanou fotku na mramorové desce. Neměla jsem možnost poznat osobně její mladickou krásu, za to s její vnitřní krásou, laskavostí a moudrostí obyčejné vesnické ženy žijí každý den. Díky ní vím, jak moudré je „se nad nikoho nepovyšovat a před nikým neponižovat“ a také „nedělat druhému, co nám samotným je nemilo“.

 

Díky listopadu jsem na světě. Neboť v listopadu se narodila má maminka. A nebýt jí, není ani mne.

 

Díky listopadu jsem poznala všechny své osudové muže. A nebýt jich a jejich lekcí, nejsem dnes tam, kde jsem a jaká jsem.

V listopadu budu slavit své druhé jméno, Kateřina.

 

A dnes? Dnes je to opravdická sláva. 

 

Tak především je Mezinárodní den předčasně narozených dětí, a na to já, co by sedmiměsíční inkubátorský dorostenec fakt slyším.

 

A taky slavím svobodu a demokracii.

Doufám, že si na mě dnes udělá čas. Ráda bych ji totiž poděkovala. Za vše hezké, co nám dala. A taky bych ji ráda poprosila, zda by nám postupně mohla vrátit vše hezké, co nám vzala. Slušnost, morálku, úctu, hodnoty, respekt, důvěru.

 

Sedím na zemi a v rukou svírám svazek klíčů.  

Klíče v mých dlaních jsou příjemně teplé.

Možná proto, že jsou to klíče od mého domova.

 

Krásný sváteční den nám všem, přátelé.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1605606035-nahled-bald-mountain-3783428-1280.jpg

Mám nového přítele.

 

Můj nový přítel je ode mě o něco málo starší. O hodně moudřejší. A především nedosažitelně vtipný. Jeho šarm, vitalitu a životní nadhled mu zcela nepokrytě závidím. O hyperaktivitě u malých dětí již bylo napsáno hodně. U hyperaktivity u zralých mužů se zcela jistě nepodařilo ani zdaleka prozkoumat všechno.

 

S mým novým přítelem jsme se setkali zcela náhodně. Ten únorový den ještě ani jeden z nás netušil, jaký z nás bude pár. Vzhledem k tomu, že jsme oba velmi společenští, nebráníme se ani rozšíření našeho svazku o další ženy a muže. Čím nás je více, tím lépe si to užíváme   Nebráníme se dalšímu setkávání i seznamování s novými lidmi, kteří mají stejně úchylného koníčka jako my.

 

Svým chováním i myšlením nám jasně dokazuje, že věk je jenom číslo. Byť ten jeho neuvěřitelně začíná sedmičkou. Já osobně bych tu druhou, nepodstatnou číslovku smazala. Sedm stačí. Na jeho klukoviny, lotroviny, bláznoviny. A také i statečných přece bylo sedm. Myslím, že ani se „sedmičkou“ nemá problém. Poradí si hbitě, či spíše střelhbitě se vším. Upřímně vážení, jsem ráda, že jsme se s mým novým přítelem seznámili až teď. Být to o pár let dříve, nebyla bych schopná dohonit ho ani raketou nízkého doletu.

 

Je velmi romantický a již nejednou mě zval na malebné listopadové koupání, klus místním parkem, radostný výběh na horu Lysou či in-linové krasobruslení. On ve všem IN, já ve všem OFF. Což je v pořádku, neboť protipóly se prý přitahují.

 

Má v sobě přirozenou autoritu, a tak vše co řekne je jak zapsáno zlatým písmem v Bibli. Díky němu jsem se dozvěděla, že kromě přehršle nezapomenutelných svátků se blíží HALLO DAY – Světový den pozdravů.

 

Přirozenou autoritou mi připomněl, že kdo zapomene, bude mu do žákovské knížky udělena důtka s výstrahou.

Jsem hujer, a tak dělám vše, co mohu, abych se ji vyhnula.

 

Ptáte se, proč žákovská knížka? No a kde jinde by měl mé úspěchy i pády psát ten, jenž je jedním z mých báječných, životních učitelů.

 

Díky, za našeho společného koníčka – psaní - a především za Vaše vzácné přátelství.

Jo a ještě ten úkol…

 

Srdečně Vás zdravím, velevážený Dědku Beskydský!!!

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1603575518-nahled-tree-99852-1280.jpg

Tak nevím. Jestli mám děkovat Bohu, Vesmíru, lékařské vědě, přátelům nebo sama sobě, ale každopádně jsem vstala z mrtvých.

Rychlost z jara na podzim dala by se přirovnat z nuly na sto, a to vůbec není špatné.

 

Byl květen. Máj. Lásky čas. A já byla chcíplá jako ta poslední myš. Nemyslím tu u počítače, ta pořád skáče, jak jen ji to slaboproud povolí. Myslím tu obyčejnou myšku polní.

 

Sťalo mě všechno. Partnerský rozchod. Blázinec v práci. A pak nádherná směs koronaviru a menopauzy.

Teoreticky bych řekla, že jsem to nedala.

Prakticky ovšem jsem se z toho nepokrytě posr……

 

Bylo to strašné. Nebylo to jako slušná obyčejná střevní chřipka, trvající tři dny a tři noci. Tato akce byla jednorázová, trvala chvíli a zabila mě na měsíc dopředu. Tehdy jsem to ještě nevěděla, dnes si myslím, že mám tu věc, o které se skoro nikde nemluví, už díkybohu úspěšně za sebou.

 

Po naprosto šílené noci nastalo o něco šílenější ráno. Když jsem viděla tu spoušť, po čtyřech jsem se snažila dát vše do pohody. Neboť představa, že mou mrtvolu najdou nádherní chlapci hasiči, kteří budou nucení vyrazit dveře mého bytu, v ne zrovna líbivém stavu, bylo to jediné, co zaměstnávalo mou třeštící hlavu. Podařilo se.

 

Byt jsem vyvětrala, navoněla.

Jen já pořád nějak nebyla jsem celá.

Mrtvá, ač žijící.

Mezi návaly horka a zimnicí.

 

Dny rychle plynuly

pod taktovkou profesora Prymuly.

 

Šlo to pomalu, ale šlo to. Síla a energie nenápadně dostávala se do mých žil, do mých myšlenek, do mého srdce, do mého života.

Ač obklopovala mě samota,

cítila jsem v sobě vnitřní sílu a vůni každodenního okamžiku.

 

Dnes jsem se protáhla a jako obvykle vyskočila z postele s radostným pokřikem „Dobré ráno, živote. Miluji Tě.“

 

Pokaždé, když na Vás život vystrčí svou prdel, neznamená to, že je něco špatně.

Znamená to jen, že je třeba mu to oplatit.

 

Spoustu věcí nemůžeme. Hmmm…….

Ale spoustu věcí můžeme.

 

Jsou cesty možné a nemožné.

A já jdu – pokud mohu

tou, na kterou pokládám svou nohu.

Zpočátku možná neznámo kam.

Já vím, živote, já vím.

Dobře si to spočítám.

 

A tak jsem si dnes udělila výsostně svůj radostný den.

Udělat si radostný den znamená, že jako cíl si stanovíte udělat někomu jen tak radost.

 

Po nádherném probuzení, vodou voňavé sprše, bláznivém tanci a zcela nezdravé snídaní jsem pochopila, že pokud je Vám něco zakázáno, v tu chvíli Vám život ukáže, co je Vám povoleno.

Není vhodné se setkávat? Dobře. Ale je možné si napsat. Kdy jste naposledy dostali dopis, pohled, pozdrav? Jen tak? Nepamatujete si? To je v pořádku. Já taky ne. A to už v pořádku není.

 

Oblékám se do sportovního, beru batoh, brýle, tužku, podložku a strašně se těším. Neboť mám nápad.

Neuvěříte, jak těžké je koupit pohlednici vlastního města. Ale já se nevzdávám. Mezi narozeninovými přáními našla jsem pár veselých pohlednic.

Venku před hypermarketem se šťastným úsměvem nešťastně ukrytým pod rouškou píšu svá přání…. pro milovanou tetu, rodiče, sestru, přátele…

 

A jdu na to. Rychlou chůzi opájím se podzimní krásou a jako pošťák tiše vkládám do schránek své pohledy … „krásný pozdrav z procházky“ … vždyť … „copak „dá si žití bez lásky?“ …..

 

Nádherný den ten dnešní.

Kdyby máj byl, stála bych pod třešní.

Ale je podzim, předzvěst zimy, vloček sněhu.

Posílám Vám úsměv, naději a něhu.

 

Možná, že doba opravdu je zlá, ale copak zlost něco změní?

„Dáme to“ říkám Vám.

„Láska, síla a přátelství“ to je to, co opravdu se cení.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1602134937-nahled-plant-3585490-1280.jpg

Známe to všichni. Pořád něco musíme. Někde se honíme.

Divná doba.

V divné době musíme divně žít.

 

V práci už dávno neděláme za jednoho nebo dva. Spíše za tři, za čtyři. Večer jsme podráždění a v noci nespíme, neboť nám v hlavě naskakují všechny pracovní povinnosti a problémy, které se dalšího rána zhmotní. Autem jezdíme tak, že většinou nevíme, jak jsme se dostali z bodu A do bodu B. Trpíme dlouhodobými bolestmi hlavy, páteře, žaludku, chodíme od lékaře k lékaři a na místo radostí jsme překvapení, když máme negativní výsledky. Vždyť je nám přece tak zlé. Jsme na smrt unavení. Když se sejdeme s přáteli, povídáme si o tom, kdo má více starostí a jak šílené to je. Nemáme čas na děti, na rodiče, na přátelé.

 

Nemáme čas na sebe.

Nemáme čas, sílu a energii na život.

Divná doba plodí nás – divné lidí, podivíny.

 

Jako každý den jsem vyřídila spoustu mailů. V rámci spolupráce s ostatními firmami mám v každé z nich určitého zaměstnance, se kterým řeším danou problematiku. V jedné z firem je takovým člověkem p. Karel. Nevíme navzájem, jak vypadáme, kolik máme let, kolik dětí. Vůbec netušíme, jaké máme starosti nebo radosti. Také koho by to zajímalo? Na takové věci není ani prostor ani čas. Za to máme dobrou spolupráci a na pracovní maily odpovídáme rychle a zodpovědně. Jsme totiž rychlí a zodpovědní zaměstnanci.

 

Jako každý den mi z firmy pana Karla přišla pracovní odpověď. Psala nová paní. Vyřídili jsme pracovní záležitostí. Oznámila mi, že tuto agendu teď bude řešit ona, neboť jaksi pan Karel je náhle opustil.

 

„Jak opustil? Proč? Kde šel?“ kladu si nepodstatné otázky mezi podstatnými papíry.

Nedá mi to a v odpovědi pokládám pokud možno empaticky obávanou otázku. Odpověď je jasná, stručná, šokující, smutná, skutečná. Konečná.

 

Nevím, jak p. Karel vypadal, kolik měl let nebo dětí. Každopádně vím, že to by Člověk. Všiml si toho prosím někdo?

 

Člověk Karel náhle nedodělal svou práci a zcela nezodpovědně odešel. Jeho práci v mžiku přebral jiný zodpovědný kolega. Kdo ví, zda bude vůbec čas, aby jeho kolegové šli na poslední rozloučení, neboť termíny hoří.

 

Včera bylo 7.10. Když toto datum otočím, mám svůj den narozenin. Náhoda? Nemyslím. Spíš znamení. Nechci náhle opustit svou práci, své kolegy, své přátelé, a především svůj život.

 

Kromě života totiž počká úplně všechno.

 

Otevřel jste mi oči, až poté, co ty své jste zavřel.

Do zapáleného plamenu svíčky tiše šeptám „je mi to líto“.

Odpočívejte v pokoji, pane Karle. Teď už, bohužel, můžete.

 

Sdílet článek | Přidat komentář