povídky

Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.

Kuchyně je místnost, kde se odpradávna rádi všichni setkávali. Znáte to. Máte krásný obývací pokoj, nádhernou prostornou halu, rozkvetlou terasu a pak k Vám příjde návštěva a Vy řeknete "tak kde se posadíme?" a ona řekne "no přece v kuchyni, tady je to nejlepší".

A tak se většinou tísníme v té malé místnosti velkého domu a je nám tam jednoduše pěkně. Klábosíme o obyčejných věcech, sdělujeme si důvěrnosti, pláčeme nad smutkem a radujeme se z kouzelných životních okamžiků. Ve vzduchu je vůně kávy, čaje, jídla, dobroty, laskavosti, péče a někde uvnitř nás i pocit bezpečí dětství. Vždyť i malé dítě, které má svůj dětský pokojíček plný hraček se nejraději batolí pod nohami mámy v kuchyni a krásně si hraje s vařečkou a hrníčkem.

 

Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.

Přede mnou na poličkách je 12 hrnců vonících novotou. Kolem 52 talířků a příborů a 365 kořenek různých chůtí a vůni.

 

Už zítra vezmu do ruky jeden ze svých hrnců a začnu v něm vařit, to nač právě budu mít chuť. Někdy to bude neslané nemastné, jindy hříšně sladké a občas se vaření nepovede, takže budu muset snít i nějakou tu hořkost. Vyberu si první čtyři talířky, na každý týden jeden a rozhodnu se pro skladbu 31 kořenek. V duchu nasávám tu vůni. Hrnec Leden už staví se do popředí.

 

Zavírám oči a představuji si tu pohádkovou alchymií kouzelníka Života. Stojí tam uprostřed kuchyně ve své mohutnosti a v obrovském kotli míchá ty nejrozmanitější nápoje a many pro každý příští den.

 

Kuchyňská linka voní novotou. Míchá se ve mě radost z nových příležitostí a obava, zda budu umět se všemi těmi novými vydobytky správně zacházet, zda se občas nespálím a zda bude chutnat nejenom mě, ale i mým spolustolovníkům. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.

 

Takže nám všem, co stojíme na prahu přeji šťastnou ruku. Ať je vše tak, jak má být. Správně osolené, jemně sladké, trošku pikantní. Ať ve vzduchu se mísí vůně domova i dálek, vůně těšení a setkávání.

 

Pokud se nám občas nepodaří vytvořit přímo kulinářský zážitek, nebuďme smutní. Vezměme si pro ten den chleba se solí a pochutnejte si i na něm.

 

Ať nám všem chutná.

Báječný nový rok 2018.

 

Je mi blaženě.

 

Salát okoštovaný, kapr snězený. Všude kolem kupy dárkového papíru. Na sedačce vzorně jako vojáci sedí mé nové milé dárky. Vrátila jsem se z výletu.

 

Nádherný podvečer. Kapr už byl nasmažený a vše připraveno. Můj milovaný syn přišel a tiše položil pod stromeček dárky. Prošel bytem a dospěle posadil se ke stolu. Chtěla jsem začít večeři, ale přeci jen bylo brzy. "Máme čas, mami" řekl, "nespěchej".

A tak jsme si povídali. Já jemu a on mě. Moc pěkné. Čočková polévka veselé chládla.

"Ohřeju ji" řekla jsem a při těch slovech jsme v jednu chvíli oba smočili malíčky dovnitř kastrůlku.

"Nic neohřívej, stejně to nemám rád moc horké".

"Já taky ne" odpověděla jsem. Čočkové malíčky vytáhli jsme na svět a labužnicky oblízli.

 

Najednou tak lehce svěřovala jsem se mu jako své nejlepší kamarádce a on se mnou mluvil jako s kámošem od vedle. Byli jsme v pohodě, smáli se a bylo nám tak nějak spokojeně hezky. Já ubrala ze své přísné výchovy a přestala dopodrobna dodržovat vánoční zvyky.

Zapálila jsem věnec čtyř svíček a teatrálně pronesla:

"tímto prohlašuji naše vánoce za zahájené".

"Toť" odpovědělo mé přerostlé dítě a pustili jsme se do chladnoucí čočkovky.

 

Nabírali salát a jedli ryby. Povídali si smutně i veselé. Smáli se a vyplivovali kosti. Vánoční cukroví oba ignorovali a kroutili hlavami nad nesmyslností jeho bytí. Ovoce neposkvrněně usmívalo se na nás ze svých mís.

 

Obřadně rozdali jsme si oplatky. Laskavě, upřímně a srdečně popřáli si to nejhezčí, co můžeme si přát. Zdraví, prací, lásku, štěstí, pohodu a ať jeden druhého má rád.

Má závěrečná modlitba byla tak "obyčejná" :

"Bože, děkujeme Ti za vše, co máme a přejeme si za rok to samé. Děkujeme. Ámen."

 

Dárečky dávali jsme si z ruky do ruky a těšili se z nich. Jeden hezčí než druhý. Laskavé byly i stuhy.

 

Nakonec přišel ten dárek ze všech největší. Mámino a synovo krásné objetí.

 

A co bylo dál? Jeli jsme navštívit rodinu jeho lásky. Pak prošli jsme se náměstím a dali si svařáček. Pak zvedli hlavu a uprostřed nádherného davu koukali na ohňostroj. A já v něm cítila neobyčejnou sílu. Neskutečnou víru. A věděla, že vše co příjde, zvládnu. A když kapesníkem dojetím otírala si oči, začala jsem se těšit na budoucnost.

 

Posezení v místní pizzerii dotvářelo scenérii. Všude svíčky, ozdoby, dobroty. Tři starší mezi zbytkem mladších a přitom nikdo nikomu nevadil ani neradil. Pohoda, klídek, tabáček..... v dáli svítil na cestu bezpečný majáček.

 

A tak teď nenůžu spát. Dávám si kávu. Ano, teď po jedné hodině ranní. Takhle už to mám. Dávám si, nač zrovna mám chuť a nedívám se na hodiny.

 

A mé dějiny tiše si zapisuji větu k dnešnímu dni..... "tak takhle vypadá štěstí".

Laura stála uprostřed ovoce a zeleniny v supermarketu a královský se bavila. Ti lidí jsou fakt blázni. Byl 21. prosinec a do Štědrého dne zbývaly 3 dny. Tři, dva, jedna....start...... Vpadalo to, že místo startu se blíží konec světa.

 

Ženy s více či méně mastnými vlasy, navlečeny jako do arktické zimy, celé zpocené a schvácené ve jménu rodiny razily své nákupní vozíky přímo vpřed. Dýchaly, kýchaly a vypadaly všelijak, jen ne jako ženy. Marně by v nich někdo hledal to něžné stvoření, ty kouzelné víly, které vytvářejí teplo domova a dělají svět krásnější a lepší. Některé s  sebou a za sebou táhly jako kačera na provázku svého pravoplatného muže, jiné své dospělé děti. Pokyny jako na cvičáku. Podej, nahoď, zvaž, nestůj jak hňup, dělej něco, panebože, co děláš........ taškařice v přímém přenosu.

 

Laura, pečlivě upravená a navoněná, s kožešinkou kolem krku stála na svých vysokých kozačkách a vychutnávala své kouzlo vánoc. Vypadalo to, že je snad jediná, která vnímá příjemně hrající hudbu. Vypadalo, to že je jediná, která při hlášení ..."vážení zákazníci, oznamujeme Vám, že 25. a 26. prosince bude zavřeno" řekla své "díky Bohu". Všude kolem nikdo nic nevnímal.

 

Nebyl čas se zastavit, vždyť byl přece "čas adventní".

 

Zrovna si čichala ke své mandarince a hladila nádherná jablka, když tu jako z kulometu vedle stojící korpulentní dáma dostávala se do ráže...."pocem" švihla jako bičem svým hlasem "no dělej, ti říkám"....."pojď s tím vozíkem ke mně, přece nebudu běhat já za Tebou"..... a dál vesele peskovala svého nemocného manžela o dvou francouzských holích. Ten snad sílou vůle, nebo možná svým bříškem posouval poslušně vozík blíž a blíž ke své milující ženě. Neuvěřitelné.

 

Laura tuhle dvojici potkala ještě párkrát a když uviděla v regálu veselé "espezetky" okamžitě dostala nápad dohnat tu milou dámu a na záda ji přilepit SPZ s nápisem "šílenec na palubě".

 

Dav houstnul, uličky stávaly se čím dál užší a lidé čím dál šílenější. Laura v klidu pokládala do svého košíku své ovoce,

pro radost ručníky a pro slavnostní chvíli šampus. Voněla k těm všem dobrotám a hladila vyzdobené regály. Usmívala se na prodavačky a íkala jim "děkuji".

 

Děkovala životu za to, jak se všichni máme dobře a přála si, aby to ti běžci vedle ní pochopili. Aby pochopili, jak mají šťastný život a že kouzlo vánoc je jenom o prožitcích. O pocitech. O odpuštění. O radosti. O znovuzrození. O víře v dobro. O lásce ve všech podobenstvích.

 

U pokladen byl boj. Kdo bude první venku a komu nejrychleji nastartuje auto .... a hrrrr prrr drnc bum bác rychle pokračoval v šílenství i na domácí půdě.

 

U pokladny v klidu pustila před sebou jinou dvojici, kteří nechápavě kroutili hlavou a nechtěli uvěřit Lauřiné větě... "běžte v klidu přede mně, já mám času dost".

 

Slavnostně vyšla ven z toho mumraje. Začalo nádherně sněžit. Umocňovalo to láskyplně blížící se vánoční čas. Za sebou zaslechla rozhovor dvou rádoby žen ...."ty jo, lidí jak sraček a navíc takový humus tady venku". Otočila se a a s úsměvem jim přitákala

"Hrůza,. v prosinci a navíc před vánocemi sníh,  kdopak by to čekal?"

 

Nechala je překvapeně stát na chodníku a v klidu nasedla do svého vozu a pustila si koledy.

 

Tak tedy - "klidné a veselé, přátele."

Před ní, na kuchyňském stole stála dřevěná ošatka. Tedy, ta kdyby mohla vyprávět.

 

Vzpomněla si, na to mladé děvčátko, které celé vyplašené chodilo s ošatkou větší než její dětská náruč ke slepicím pro vajíčka. Neměla je ráda. Slepice, ne vajíčka. Bála se jich a vyhýbala, jak to jen šlo. Ale když ty vajíčka byly tak dobré. Bylo třeba jen překonat strach a odměna pak byla zářivě žlutá.

 

Seděla za kuchyňským stolem a před očima viděla dospívající slečnu, jak ukládá na ošatku ovoce - mandarinky, pomeranče, jablíčka a banány. A taky ořechy. Byly přece vánoce. Neměla je ráda. Vánoce. Ne, ořechy. Bála se, že i přes vůni jehličí a smaženého kapra bude slyšet hádky. Bylo třeba jen na chvíli vypnout uši a poslouchat cinkot rolničky uvnitř sebe.

 

Jak dlouho seděla za kuchyňským stolem, nevěděla. Viděla před sebou mladou ženu, jak nadšeně do ošatky ukládá všechny své sny. Hodně děti, báječnou rodinu, chápajícího muže, útulný dům. Měla ho ráda, toho muže i ten dům. Milovala své dítě. A přesto se jednoho mrazivého dne na chodníku před okresním soudem ošatka vysypala. Stačilo se však jen podívat, jak její syn zvedá ošatku ze země. Usmála se se a přestala se bát. Nemusela mít strach. Ta nádherná odměna měla 13 let a její geny.

 

Ošatka nezůstala dlouho prázdná. Jako duhové kuličky začaly se v ní skládat mužská jména. Kuličky žárlivé, sobecké, vylhané i vypočítavé. Poslední kulička zdála se dlouho být tou, co nosíme si pro štěstí v kapsičce svého kabátu. Chvíli zoufale prohledávala prázdné kapsy, než pochopila, že kulička se cestou zatoulala. Ošatka vypadala na první pohled prázdná.

 

Byla adventní neděle. Pátá hodina ranní. Den úplňku. Její ošatka čekala. Pohladila ji a přivinula k sobě. Ucítila vůni těch desítek let. Už beze strachu pomalu do ní začala ukládat vajíčka, mandarinky, banány a ořechy. Nahoru posadila synův úsměv a štěstí. Kolem s láskou srdíčka celé rodiny. Na ně opatrně rolničky svých snů. Věděla, že i duhová kulička se zase přikutálí, aby radostně rozezněla její duši.

 

Seděla u přeplněné ošatky ve svém milovaném domově a byla šťastná.

 

Bodejť by ne, vždyť byl přece advent.

 

 

V pokoji bylo teplo a přítmí.

 

Karla seděla na sedačce v tureckém posedu a naproti ní seděl její nejlepší přítel. Dalo by se říct, nejsrdečnější. Tmu prozařovalo teplé světlo svíček a hrála jemně hudba. Romantcký večer. Konečně udělali si na sebe čas.

I on seděl v tureckém sedu a díval se na ní.

 

"Co budeme dělat?" zeptal se.

Smutně se usmála "nevím. Je mi to líto, příteli, fakt se snažím a přesto, neustále Ti ubližuji".

"Ty ne", odpověděl, "to spíš já jsem pořád stejně naivní. Jdu do všeho upřímně a naplno a pak se někdy divím".

 

Soustředěně se na sebe dívali a láskyplně usmívali.

"Jsem fakt hrozná, neupoučitelná" řekla mu.

"A což teprve bych měl říct já. Podívej, kolikrát už jsem se spálil. Měl bych Tě gentlemansky chránit a přitom, však znáš mě, jakmile mám ten krásný hřejivý pocit, nedívám se vlevo vpravo a důvěřivě jdu vpřed."

"Náhodou" odpověděla ona "jeden velký výkřičník už máš. Jsi dobrý".

 

"To je fakt. Alespoň jeden výkřičník už mám", odpověděl přítel, "ale jak se zdá, jeden nestačí". Jsem Tvůj velký přítel, měl bych Tě chránit víc, vlastně pořád. Vidím, a hlavně cítím, že když Já udělám špatnou volbu, tak Ty trpíš. A to přece není spravedlivé."

 

Začala se smát. "Hele, příteli, a není to náhodou se mnou úplně stejné. Já se prostě blbě rozhodnu a Ty přitom trpíš jako zvíře. Jsi tak křehký a tolikrát už sis natloukl. Jsi celý pomlácený a rozbolavělý. A přesto, vždy vstaneš a pohladíš mě. Máš mě pořád moc rád a odpouštíš mi všechny mé přešlapy".

 

"Hmmmm" zamyslel se nejlepší přítel na chvíli. "Když mě se s Tebou všude líbí a co si budeme nalhávat? Jeden bez druhého neuděláme ani ránu. Patříme k sobě. Ty a já. Na věky věků".

 

"Mám Tě moc ráda, můj věrný příteli", odpověděla tiše a vtiskla něžný polibek svému Srdci.