NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595758499-nahled-woman-2197947-1280.jpg
Nevím, jak pro Vás, ale pro mě je Spánek fakt kámoš. Se vším, co k tomu patří. A taky se tak podle toho chová.
 
Na většinu kamarádů je spoleh. Víte, kdy přijdou a co od nich můžete čekat. Jak se budou chovat. A jak budou reagovat. Zda-li s Vámi budou souhlasit nebo se hádat. Jestli půjdete pařit, nebo jen tak si povídat. Spánek je tedy parťák jako hrom. A v poslední době se rozhodl, že nebude chodit sám. Bere sebou Sny. A někdy i novou kámošku Únavu. A ta je tedy na zabití.
 
Nevím, co se to s ním děje. V poslední době je nějaký roztržitý. A občas chová se velmi nestandardně. Tedy, ne že by s ním nebyla legrace. Překvapuje mě čím dál více. Občas radostně a občas mě doslova nas….. tedy naštve.
 
No řekněte sami. Minule jsem se na něho fakt těšila. Sotva jsem přišla domů, začala jsem mít pocit, že ho snad jeho kamarádka Únava předběhla a přišla ještě rychleji než on.
 
"No nic", říkala jsem si. "Dneska se na Spánek připravím." Naposledy zdržel se jen chvíli a tak jsem ho nedočkavě čekala. Okoupala jsem se, navoněla, oblékla do košilky a zalezla do postele. Otevřela okno a zapálila vonnou tyčinku, ať máme příjemné a vonné prostředí. Ať je nám spolu dobře. Už jsem nevěděla, jak víc ho přilákat a těšila se na něho nedočkavě jako milenka na svého milého. Nepokrytě přiznávám - toužila jsem po něm, co to jen šlo. Jak myslíte, že to dopadlo? Parchant, nepřišel. Tedy přišel, ale až hodně, hodně pozdě a zase se zdržel jen na krátkou dobu. Začínám ho podezřívat, že snad má jinou známost.
 
Víte, jak to je s kamarádstvím. Sice vás jednou naštve, ale vy mu rádi odpustíte. A on, jako by to věděl. Dělá překvapení a přichází nezván a nečekán. Myslíc, že mi svou návštěvou udělá radost vždy a za každých okolností. A tak minule skočil mi na záda s takovou vervou, že jsem vůbec nebyla schopná dočíst knížku. Vypadla mi na zem a já pod jeho tíhou uvolnila hlavu vsedě v křesle. Smál se tomu jako cvok.
 
Říkám mu "hele kámo, mám Tě fakt ráda. Ale pamatuj, jsou místa, kde za mnou nesmíš. Kde je to pro Tebe tabu."
 
"Jak nesmím? zeptá se mě můj Spánek. "Myslel jsem, že jsi vždycky ráda, když přijdu."
 
"To jo", říkám, "ale pamatuj. "Nikdy, nikdy ať Tě nevidím v práci a v autě. Jo a při sexu, prosím, taky neotravuj". To už jsme se smáli společně.
 
Včera měl vůbec roztomilý den. Neustálé přicházel a odcházel. Vstávala jsem brzy. To byl pro změnu naštvaný on, protože chtěl ještě se mnou chvíli pobýt. Nedá se nic dělat. Práce volala. Zpátky byla jsem v poledne. Poobědvala jsem, vzala si kávu na sedačku do obýváku. Chtěla jsem být sama. A co myslíte? Vůbec se neohlásil, nezazvonil a byl tady. Dokonce slyšela jsem sebe samu, jak si v klidu pochrupávám. Neuvěřitelné, co to za habaďuru na mě zase vymyslel. K večeru domluvili jsme se, že půjdeme brzy na kutě. Tentokrát dodržel slovo. Bylo krátce po dvacáté hodině a už mě něžně držel v náruči a spiklenecky zpíval "Hájej, dádej…" V jedenáct zmizel. Jako ženatý chlap. Prostě byl pryč. Udělala jsem si čaj, četla si, vařila a byla fit. Tedy, myslela jsem si, že jsem fit. Kámoška Únava měla jiný názor. V 01,30 jsem ji poslechla a vzdala se. Kdy jsem dávala do postele i druhou nohu již nevím.
 
Byla jsem uprostřed bláznivé hudební skupiny Sny. Miluji hudbu. Ta jejich je tak kreativní, barevná, hlasitá, veselá, smutná, psycho i moudrá. Většinou ještě dlouho po probuzení ve mně doznívají její tóny. Poslední dobou chodí Spánek právě s nimi. Asi abychom nebyli spolu jen sami dva, protože co by si pomysleli lidé. Já, křehká Duše a on silný Spánek, já žena a on muž.  Však víte, lidem ústa nezavřete.
 
Sny jsou jeho alibi, že nejsme sami - vystavení pokušení. A přitom jsme láska na první dobrou.
 
Mohla bych Vám na něho napráskat spoustu věcí. Ale přece nepodtrhnu kámoše. Ať je to, jak je to, má teď zvláštní období. Věřím, že se časem zase zklidní a bude dodržovat své návštěvní hodiny. Začne se chovat, tak jak má.
 
Třeba má jen opožděnou pubertu. To víte, chlap.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595760231-nahled-table-football-167869-1280.jpg
"Tak chlapi, dneska jsem si Vás pozvala na kobereček. Je čas udělat si inventuru. Najít ten bludný kámen, o který pořád zakopávám".
Nepáře se s tím. Pozvala je všechny najednou, v jednom čase na jedno místo.  Konfrontace.
 
"Jestli chcete, můžete se k tomu vyjádřit, ale až domluvím. Jasné? Kritika se musí umět přijímat mlčky a nereagovat hned, jinak se okamžitě dostanete do role oponenta a brániče svých myšlenek" říkavá jedna moudrá dáma.
 
Otočila se k Němu.
"Prosím Tě, netvař se tak vražedně. Byli jsme ještě hloupé děti, když jsme se poznali. Naše láska byla šíleně krásná. Než mi došlo, co za devítihlavou saň se dostala mezi nás". Žárlivost s citovým vydíráním. Tolik let žárlivých scén s výhružkami sebevražd. Jedinou sebevraždu provedla má duše. Musela jsem ji zachránit. A odešla jsem. "Promiň". Jedno z nejbolestivějších a přitom nejlepších rozhodnutí mého života.
 
Zamračila se.
"Tebe jsem nepozvala. Co tu děláš? Proč jsi přijel přes celou republiku? Nikdo Tě tady nezval. Prosím Tě, mlč. Nevěřím Ti už ani slovo. Tvá pohádka stála mé srdce málem život. Odpouštím Ti. Ale jdi pryč."
Nechápavě kroutí hlavou nad tou drzostí.
 
"Kdopak nám tady chybí? A pán Lev. Jeho Ego nedovolí mu zúčastnit se společného potlachu.
"Je dobře, že jsi nepřišel. Přece jen, měli jsme se 6 let rádi". Zkušenost k nezaplacení, když jsem zlomená na lázeňském chodníčku sbírala se země svou hrdost, ženskost a sebevědomí.
"Děkují všem,  kteří jste tam klečeli se mnou a z bolestných slz vytvářeli slzy smíchů".
 

"Tak pánové a teď, prosím Vaše připomínky."

 

Rozhlédla se po prázdném pokoji. Vstala ze svého křesílka, protáhla se a vyšla spokojeně ven.
No jo, chlapi. Ti na řeči nikdy moc nebyli.
 
 
 
 
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595756952-nahled-leaf-55859-1280.jpg
Schoulená v klubíčku myšlenek chránila si své krvácející srdce. Navenek vypadala spokojeně. Dávno však věděla, že každá mince má dvě strany. Feng-šuej, harmonie v prostoru. Nastolení rovnováhy.
 
Roh místnosti zdál se být báječným místem. Tedy alespoň teď. Zvířata to dělají stejně. Zalezou si do kouta a lížou si rány. Sebeobrana, sebeochrana, hrana, studená rána, slza slaná - to vše bylo v rohu naskládané jako knihy v antikvariátu. Stejně důvěrně jako ohmatané knihy,  znala všechny ty pocity.
 
Zvyk je železná košile. Tak jak je možné, že si ještě nezvykla? Byla překvapená jako každoročně silničáři s příchodem prvního sněhu. Kdo by to byl čekal, že v prosinci nasněží? Kdo by to byl čekal, že po divné době přijde ještě divnější?
 
V té studené řece myšlenek rozbolela ji hlava. Říční kameny při nárazu ještě nikomu nepřidaly. Nebyla hloupá, a přesto některé věci docházely ji pozdě. Pozdě, ale přece. Pozdě bycha honit, říká se. Jak to jen ti předkové všechno věděli, že po nich zůstalo tolik pravdivých přísloví?
 
Nemohla pochopit, proč až teď otevírá oči, když si je poctivě každé ráno myla studenou vodou? "Zrak nikdy nebyl mou silnou stránkou" pomyslela si. Uvažovala, kolik dioptrií je potřeba, aby příště lépe viděla a lépe slyšela. Jako vlk v pohádce o červené Karkulce.
 
Přemýšlela, jak jen nasadit srdci brýle, když nemá uši. Ač bezušák, velmi dobrý je posluchač ten náš orgán ve tvaru lístku z lípy.
První zaklepání nebylo v rohu místnosti moc slyšet. To druhé bylo silnější.
 
Šla překvapeně otevřít. Její život tam stál s úsměvem a taškou. V jedné ruce měl nádherně zabalený dárek.
 
Druhou rukou, aniž o tom věděla, sebral ji část jejího bolavého světa a položil na dno kabely. Moc dobře věděl, co už nebude potřebovat. Zprvu si toho ani nevšimla.
 
Ta mašle na dárkové krabici byla příliš velká. Těšila se až ho rozbalí, protože tušila, že by něm v hedvábném papíru mohl být zabalen její sen.
 
Mezitím pan Život, poněkud nachýlen pod tíhou kabely tiše odcházel po schodišti dolů. Nebál se o ní. Věděl o ní tak hodně. Jednou mu opětovně poděkuje, že ji pomohl odnést tu těžkou tašku.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 13.12.2017
1595756539-nahled-angel-1891440-1280.jpg
Anděl seděl jako obvykle na zídce blízko letiště a pozoroval cvrkot. Bylo to jeho oblíbené místo. Přílety a odlety letadel měl v malíčku lépe než dispečer.
 
Ten den bylo hezky. Malý Jakub se mu líbil už od první chvíle, co vstoupil s rodiči do letištní haly. Táta byl takový mlčoch, ale maminka se k němu chovala pěkně. Co chtěl vidět, to mu ukazovala a nač se zeptal, tak mu odpověděla. Vypadali šťastně a spokojeně. Kuba byl typicky neposedné dítě. Bavilo ho běhat kolem kufrů, smát se na lidí a ukazovat jim, co všechno už umí. Byl nebojácný a milý. Jak mu to vždycky říkala máma? "Když budeš na lidí milý, oni budou milí k Tobě a budou Tě mít rádi". Miloval od malička letadla, takže každá příležitost byla pro něho svátkem. Znal dokonce už i jejich názvy. Zajímal se, jak rychle a vysoko létají. S tátou doma sedávali nad mapou a ukazovali si, kde všude vedou letecké trasy.
 
"Mami, mě se chce čůrat". Maminka se zvedla že půjde s ním.
"Ne, ne, já sám. Vždyť už jsem velký. Já vím, že jsou to ty dveře na konci haly. Je tam nakreslený ten pán".
Maminka se usmála.
"Ty už jsi vážně velký. Tak utíkej a dávej pozor. My Tě s tatínkem počkáme tady na těch sedačkách."
 
Jakub se na toaletách zdržel. Bylo tam přece tolik zajímavých věcí. Vesele strkal ručičky do otvoru pro osušení rukou, líbilo se mu, jak na záchodě zhasínalo a rozsvěcovalo se světlo a dokonce,  když dal ručičky pod kohoutek, tak sama, ale úplně sama začala téct voda.
Už se chystal utíkat pochlubit se mámě....
 
"Co je to, že by ohňostroj jako na Silvestra?" nechápavě zůstal stát. Začal mít strach. Máma mu vždy říkala, ať nechodí někam, kde má pocit strachu. Zašel zpátky do kabinky.
"Počkám tady, však maminka si pro mě příjde" pomyslel si.
Sedl si na zem na bobek, hlavičku schoval do dlaní a tiše čekal.
 
Anděl pochopil. Věděl, že přišel jeho čas. Objal svými mohutnými křídly malého chlapce a tiše mu šeptal do ucha, že je v bezpečí. V bezpečí nebes.
 
Kulometná palba šíleného teroristy vykonala své.
 
Až po dlouhé době našla zachranářka Marta na záchodě vyděšeného třepajícího se chlapce, který se neustále ptal, kdy příjde máma a zda už ten ohňostroj skončil.
 
V nemocnice ho milovali. I v dětském domově, kde byl miláčkem všech tet. Každý obdivoval, že i přesto, co zažil, letadla miluje nadále. Byl neuvěřitelně chytrý a vnímavý. Uběhlo několik let a Gaudeamus Igitur zněl hlavně pro Jakuba.
 
Jako obvykle seděl anděl na známé zídce. Dnes se kolem něho linula slavnostní barva. Jeho milovaný pilot Jakub má dnes svůj první let. Na trávník pod zídkou se jako klřištálky leskly andělské slzy štěstí .......
Sdílet článek | Přidat komentář
1595764715-nahled-car-1149997-1280.jpg

 

Na setkání s Martou se domlouvaly více než půl roku. Padly všechny varianty. U Marty doma, u ní doma, v kavárničce. Nápadů na místa bylo mnoho, času málo. A tak utíkal měsíc za měsícem až jednou zazvonil u Katky na stole telefon.

 

"Nazdar, Káťo, žiješ ještě?" ozvalo se na druhém konci sluchátka.

 

"Jasně. Ráda Tě slyším Marti. Jak jde život?"

 

"Život jde pěkně rychle, kamarádko. Jak je to dlouho, co jsme se neviděly?" zeptala se Marta.

 

"Já nevím, měsíc, dva?"

 

"Houby, měsíc, dva. Naposledy jsi u nás byla v létě na grilování a už je únor" naoko hubovala Marta.

"Takže žádné vymlouvání, dneska Tě čekám."

 

"Dneska? Přijdu z práce pozdě a ani nevím, v kolik mi jede takhle na večer k Vám bus" odpověděla Katka popravdě.

 

"Nestarej se nic, holka zlatá. Dovoz i odvoz zajištěn. Syn má nové auto, rád jezdí. Čekej u hlavní cesty na zastávce autobusu v 18 hodin."

 

Káťa se nestačila divit...

"Marti, ty jsi skvělá. Tak to beru. Jen mi ještě řekni, jaké má auto. Víš, že blbě vidím."

 

"Auto jako auto. Taková stará vrána je to. Velké, černé. Copak já vím, jak se všechny ty auta jmenuji?" bezstarostně odpověděla Marta.

"Moc se těším. Večer pa.“

 

„Pa" odpověděla Katka už do hluchého sluchátka.

 

Začala se těšit. Martu i celou její rodinu měla ráda. A s tím odvozem je Marťa kabrňák. To jí fakt bodlo.

 

Z práce proběhla rychle domovem, vzala víno, brambůrky a utíkala na smluvené místo. Sama neměla ráda, když musela na někoho čekat, a tak se snažila chodit všude včas.  V tom poklusu si ani nevšimla, že své brýle nechala ležet na kuchyňském stole.

 

V únoru se stmívá brzy. V šest už je tma jako o půlnoci s tím rozdílem, že potkáváte více lidí. Postavila se na chodník, hrábla do kabelky pro brýle a ztuhla.

"Sakra.“

"Klid, nic se neděje, číst se nechystám a auto snad ještě uvidím" zasmála se sama pro sebe.

 

Osmnáctá hodina se blížila.

Autobusy přijížděly a odjížděly. Lidí proudili ve všech směrech. přicházeli a odcházeli. Auta svištěla podél hlavní cesty, ale nikdo nezastavoval. Už jí začalo být docela chladno, když uviděla, jak řidič blížícího se auta vyhodil blinkr a pomalu přistavuje k chodníku. Kateřina se nefalšovaně zaradovala. Představa vytopeného vozu byla krásná.

 

Rozběhla se natěšeně k autu, otevřela dveře a hrnula se dovnitř. Náraz do právě vystupující pasažérky byl docela silný.

"Promiňte, netušila jsem,  že Danek ještě někoho bere cestou" omlouvala se Káťa překvapené ženě.

"Nic, nic, to nevadí" odpověděla neznáma a s údivem pokračovala ve vystupování z vozu.

 

Místo pro Káťu zdálo se být volné.

"Čau Dando, ty jo, kde jsi tak dlouho chlape? Tvá "stará teta" už málem umrzla" se smíchem usedala na místo spolujezdce. Aby toho nebylo málo, plácla rozverně domnělého Danouše do stehen.

 

V kabině vozu se rozprostřelo ticho.

 

Podívala se pozorněji na řidiče. Dívala se do naprosto překvapených cizích mužských očí. Cizích mužských očí cizího muže.

 

"Bože můj, promiňte, já sedím asi špatně" vykoktala zmateně.

"Vy asi nejste Danek, že?" dodala, aby už tak dostatečně trapnou situaci dovedla do naprosté dokonalosti.

 

"Ne, to opravdu nejsem" smál se pobaveně cizí muž. "Ale pokud chcete, klidně mi tak říkejte a já Vás třeba odvezu tam, kam potřebujete."

 

Znovu se omlouvala a pomalu vycouvávala z příjemného tepla zpět do zimy.

"Chudák chlap. Sotva se zbaví jedné ženy, už se mu tam hrne další, a navíc naprosto nečekaná" běželo ji hlavou a dusila se záchvatem smíchu.

 

Málem přeslechla pípnutí Martiny SMS zprávy: "Káťo, vydrž, Danek už vyjíždí.“

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1595754349-nahled-cross-country-691295-1280.jpg
Z okna kuchyně mám nádherný výhled na dveře nového dne. Každé ráno po probuzení běžím jako malá holka a okouzleně a zvídavě šahám na imaginární kliku. Je strašně dobrodružné otevírat nový den, zvídavost ze mě jen číší. Na nebi klene se nádherný východ. Každý den je jinak zbarvený, stejně tak jako každý den je jinak zbarvená naše duše. Někdy je žlutě veselá, jindy šedě úzkostná, kreativně oranžová nebo červeně zamilovaná.
 
Ráno voní překvapením. Netušíme, co nás čeká a proto je naprosto zbytečné zkazit si překvapení spěchem, nadávkami nebo zatrpklostí. Stačí jen dýchat a dívat se. Často je to taková krása, že dýchat ani nelze. Jen okouzleně děkovat za možnost být součástí toho všeho.
 
Nastoluji si ranní klid a pohodu. Uvařím si čaj a taky kávu. Sednu si o poslouchám zvuky a zpoza otevřeného okna dostávám do plic první závan sněhových vloček. Zavřu oči a vidím celé sněhové království. Zasněžené kopce plné lyžařů, zasypané silnice bez silničářů. Novou rodinku sněhuláků. Pan Sněhulda Nový nedávno vytvořen byl zkřehlými dětskými dlaněmi a rozvážně dýchá do svého kulatého bříška. Pozoruje svými černými uhlíky okolí a hlídá si svůj mrkváček, aby mu ho někdo nesnědl. Na zábradlí tvoří se jako vidličky první rampouchy. Pod nohami křupe sníh. A někdy technická sůl. Na nos padají mi vločky sněhu a hladí mě, co nejněžněji jsou toho svým studeným pohlazením schopny. To všechno skrývá se za víčky. Vdechuji vůni zázvorového čaje a černé kávy. Film běží dál. Stačí jen dýchat zimní vzduch. Běžkař projel kolem ve své pečlivě vyjeté koleji a už vidím jen jeho záda. Přivírám oči a snažím se přečíst nápis na jeho mikině "jsem Tvůj nový den, nenechávej si mě jen tak proklouznout mezi prsty," hlásá do okolí hlasem dědy Mrazíka.
 
Otevírám oči. Čaj je ještě příjemně teplý a káva zdá se dopitá. Po lungu není kávová sedlina, tak není z čeho věštit věci příštích. Nezbývá než se obout a jít dohnat svého běžkaře.
 
V předsíní z věšáku sundávám bundu s kuličkami smíchu po kapsách. Obouvám si boty do nepohody a na hlavu nasazuji ušanku plnou veselých myšlenek. Na ruce rukavice s deseti prsty, které připomínají desatero. Desatero dobrých úmyslů.
 
Sjíždím dolů výtahem a je mi líto, že není to paternoster. Byl byl mnohem svobodnější, kouzelnější, nebepečnější, byl by tak nějak životně svůj.  "Stůj", řeklo mi to tlačítko jménem "nula". A tak poslušně stojím a možná trošku se bojím udělat ten první krok.
 
Pak si ale vzpomenu na svého běžkaře. S úsměvem vkráčím do náruče dalšího svítání a volám do korun stromů "počkej na mě,  už s láskou běžím za Tebou, můj běžkaři pane Živote."
Sdílet článek | Přidat komentář
1595771553-nahled-dancing-couple-3156089-1280.jpg
V tom vynikajícím ryzlinku se tiše houpal odraz čajové svíčky.

„Smím prosit?
„Ano, prosím.“
„Co tady dělá takové mládě?
„Mládě?“ Smích.
„A kolik by jste mi hádala let?“
„Nevím, snad… čtyřicet?“
„To ne, to přidejte.“
„Tak dobře. Pětačtyřicet.“
„Jak říkám, přidejte.
"Nevím. Jsem v rozpacích.“
„Bude mi padesát.“
„ A odkud jste se tady vzal?“
„Tady, teď… na Západě?“
„Nebudete mi věřit, ale jsem až z druhé strany republiky.“
 
Zůstala stát jako solný sloup. 
„No. Tak to je teda průser,“ řekla tehdy a v kaskádách smíchu ještě vůbec netušila dopad svých slov.
 
Měsíc neskutečně ozařoval i ty nejtemnější místa.
K tanci se mezitím rozezněla další písnička ... "Ta pusa je tvá...“
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1596132737-nahled-baby-2453297-1280.jpg

Ta slušná holka s halenkou poctivě zastrčenou uvnitř sukně čekala na autobus do práce. Byla tak krásně bezbranná ve svém požehnaném stavu. Do konce týdne stačilo odpracovat poslední směnu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo nastat něco pozoruhodného.


Soused Tonda jel se svým náklaďákem přes malou vesničku a přemýšlel, co dobrého mu mamina připravila za dobrotu k obědu. Těšil se na vychlazenou dvanáctku. Veškerá představivost byla okamžitě pryč, když ji náhle uviděl – rodičku v akci.

"Proboha, co se děje?"


„Já nevím, Tondo, je mi nějak divně, jejda … už asi…. Tondo….. A tak se poprvé zrodil pojem „zdravotní bratr“.
Tonda vzal šťastně nešťastnou rodičku do kabiny svého auta a za zpěvu písně „Snad jsem to zavinil já“ neomylně zamířil k nejbližší porodnici. Bylo za pět minut dvanáct. A pak hoplá…. 13.30 hod. jsem na svět přišla Já. Malá, podvyživená, nedonošená, a jako by to všechno nestačilo s křivým nosem.

 

„No tak, tatínku, ten nos se časem srovná, to dáte“, pronesla svůdně sestřička a s empatií pohladila mého otce po tváři, sotva se probral z mdlob.

 

A tehdy poprvé se projevila moje tvrdohlavá hrdost. Když můj vlastní táta se na mě není schopen podívat, tak mě teda odvezte do toho proklatého inkubátoru. Máma brečela, táta zarytě mlčel.


Trvalo mi poměrně dost dlouho než mi došlo, že termín mého zrodu mínus sedm měsíců se neshoduje s termínem svatby mých zroditelů. Vypadá to tedy, že jsem nebyla příčinou toho bláznivého počinu jménem svatba. K oné radostné události mého zplození došlo pravděpodobně na Silvestra, z čehož jasně odvozují mou veselou a společenskou povahu, která mi byla dána do vínku.

 

Dva měsíce v inkubátoru utekly jako voda. Bylo tam príma teplo, do bříška mi šlo mlíčko a všichni o mě pečovali jako o vlastní. Tátovi jsem dala časový prostor smířit se s mým nosem, který se tak nějak vyrovnával. Máma začala chápat, že i přes diagnostikovanou šelest na srdci asi fakt neumřu a starší ségra se šla podívat, co za tvora ji bude jednou mluvit do života.


Velká sestra se tvářila pesimisticky. Já na ní přes sklo házela obličeje a třepotala v dírkách pro ruce malými prstíky, ale ona už tehdy nesdílela moji schopnost pro lumpárny a tvářila se, jak nejvíc to šlo vážně a důležitě v celé šíři jejich již 8 let. Nějaké ne příliš hezké, pitvořící se škvrně s porodní váhou čerstvého chleba ji v její pozici nemohlo ohrozit.


Škoda 105 byla fakt dobrá, cesta uběhla jako voda a já se těšila domů..Babičky jako správné ženské ze zkušenostmi už byly na startovní čáře a připravené radit.

Soused Tonda čekal taky. Ten ovšem na správné zapíjení mezi chlapy. První babička s načesanými vlasy, v nových střevíčcích a kostýmku ušitým právě pro tuto příležitost si šla ostřím zrakem zjistit, zda opravdu jsem dcerou svého otce. Hra „hledej deset rozdílů“ pro tuto chvíli skončila 10:0 pro mě. Druhá bábinka v „kumiňorkách“, zástěře a tom nejkrásnějším šátku na světě mě k sobě přivinula a já pochopila, že můj krásný strážný anděl je se mnou a už mě nikdy v životě neopustí.

Naše duše byly spolu a tak to bude až do konce mých dnů.

 

Ta postýlka po ségře nebyla špatná, byla to první z mnoha věcí, které jsem pak po ní zdědila. Všechny totiž byly moc pěkné a nezničené, takže by byla škoda je vyhodit. Začala jsem žít i proti své vůli svůj second hand život.

 

Dny ubíhaly hodně rychle, můj mozek ani srdce ještě nevnímaly, co se kolem děje a zpětně musím říct, že to díky mé nevědomosti asi bylo jedno z nejhezčích období.

 

Čím míň víš, tím líp spíš. A věřte, že já spala jako dudek.

Sdílet článek | Přidat komentář