NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595526580-nahled-tree-mallow-4314836-1280.jpg
Jsem hledačem lásky.
 
Někdo hledá peníze, někdo štěstí, někdo sám sebe. Všichni jsme v bludném kruhu hledání.
A než příjde další svítání, už zase hledáme to, co je našemu srdci nejblíže.
 
Někdo penízky, jiný čtyřlístky a já hledám srdce. Není to krásné? Hledat srdce? Musím říct, že mi Bůh dal jeden z nejtěžších, ale i nejkrásnějších úkolů. Být hledačem srdce je mnohem krásnější a zodpovědnější než být hledačem čehokoliv jiného. Jsem hledačem pokladů a děkuji za tak krásný úkol. 
 
Dokud budu žít, nevzdám se.
Namítnete, že to bolí, přináší více soli, než sladkosti medu a vůně pampelišek. A já přesto hledám v lidských srdcích jen to nejlepší. A kdo hledá, najde. Neboť jsem ibišek.
 
Ibišek bahenní - trvalka, odolná proti mrazu.
 
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595525625-nahled-facebook-793048-1280.jpg
Brouzdám po internetu, až jsem zabrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky, otipuješ přátele, otevřeš pusu, protože se občas nestačíš divit, kdo s kým je přítel.
 
Slovo Přítel pro mě vždy bylo trochu posvátné. Něco jako Láska. Nebo Něha. Vždy jsem si říkala, že člověk může mít spoustu známých, hodně kamarádů a velmi, velmi málo přátel. Tedy, někdy i jeden je dost. Víte, o čem mluvím? No přeci takový ten člověk mezi manželem, rodinou, dětmi, kolegyněmi z práce a sousedy. Někdo, kdo je pro Vás více než sestra nebo bratr. Někdo, koho pošlete do háje a on jde. Ale vy víte, že zase přijde. Protože, kdyby nepřišel, tak zblbnete. Člověk, pro koho by jste udělali cokoliv na světě a on pro Vás. Člověk, se kterým, když se nevidíte dlouho, tak se Vám po něm stýská tak, že Vás bolí srdce. A najednou na facebooku má někdo tolik přátel, že rolujete, rolujete, až je z Vás málem rolba.
 
Brouzdala jsem po internetu, až jsem se dobrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky a víš, co měl kdo k obědu, jaký dostal dárek, kdy měl první sex nebo poslední menstruaci. Kdo se s kým zhulil a ožral. Kdo se s kým vyspal. Jo, a taky kdo se s kým nevyspal. Tak trochu psycho, nemyslíte?
 
Pamatuji si doby, kdy fotky se ukazovaly jen v rodině a u velmi, velmi dobrých přátel. Šly ty černobílé vzpomínky posvátně z ruky do ruky a běda, vševěda tomu, kdo by je byl opalcoval. Opalcoval nemá nic společného s technickými palci, ale jsou to jen nedobrovolné otisky prstů na dobových fotkách.
 
Brouzdala jsem po internetu, až jsem zabrouzdala na facebook. Našla jsem své spolužáky, spolupracovníky, sousedy a dávné lásky. Vlastně už mi nepřijde až tak úplně fajn. Připravil mě o fantazii, hezké sny a překvapení.
 
A tak nevím co je lepší "to be" or "not to be"?
Sdílet článek | Přidat komentář
1595523867-nahled-beautiful-parakeet-5392861-1280.jpg
Chci Tě líbat. 
Vašek Neckář zpívá a mě to rve duši. Nejsem nešťastná. Jsem jen citlivá. Jsem žena v tom nejhezčím ženském věku. Žena má každý věk ten nejhezčí. Záleží jen na ní, kdy pochopí ten zázrak.
 
Děkuji každému ránu, který položí mé nohy na studenou zem. Cítit ten kontrast tepla vyhřáté postele a chladné podlahy. Probuzení do nového dne. 
 
"Studená" není špatná. Dává signál k zahřátí.
 
Zahřát svými city, svými doteky, svým pohlazením a svým úsměvem. Od toho tady my ženy jsme. Abychom dělaly svět "kouzelným" svými činy.
 
Buďme, ženy, hrdé.
A přijímejme hrdost našich mužů.
Protože jen dvě poloviny tvoří celek.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595523142-nahled-light-bulb-503881-1280.jpg
Minulý rok jsme díky mému úrazu nikde nebyli, a tak jsme se na třídenní cestu na Slovensko docela těšili. Počasí u nás všelijaké, takže představa krásného vyhřátí ve slovenských termálech byla lákavá. Miláček se rozhodl pro trasu přes sousední Polsko. Proč ne. Cesty tam mají krásné, dvouproudové s rychlou jízdou a vyjedeme kousek od místa určení - slovenské Oravice.
 
Vyali jsme se na cestu. Měli jsme nachystáno vše, včetně výborného obědu na dva dny, hovězích líček s bramborovou kaší. V Českém Těšíně jsme suverénně odbočili na polskou stranu a řítili se směr Bielsko-Biala.
 
Cesta krásně ubíhala, chválili jsme situaci, jak jsme přechytračili slovenské sousedy a nemuseli dodržovat větší část cesty jejich 50-ti či dokonce 40-ti kilometrovou rychlost. Mířili jsme bezelstně dál a dál až jsme asi po hodině cesty přejeli slavnostně polsko-slovenskou hranici a ocitli se ve Skalitém. Už tady jsme začali pochybovat, zda zkratka přes Polsko byla opravdu zkratkou. O pár kilometrů dál jsme dojeli na okraj Čadce a dál pokračovali přes Slovensko tradičně 50-ti kilometrovou rychlostí a radostně míjeli policejní hlídky, které se na nás srdečně usmívali a především pozorně sledovali naší provozní rychlost.
 
Po čtyřhodinové cestě jsme dorazili na místo určení - obci Vitanova. Čekalo nás dobrodružné hledání přechodného domova. Navigace urputně mlčela a tvrdila, že uvedenou adresu nezná, telefonní kontakt nebyl k dispozici. Dobrá místní žena nás přeci jen navedla na hledanou ulici a tak jsme krokem projížděli domeček za domečkem a hledali podle čísla domu místo určení.
 
Z ubytování jsme byli nadšení. V přízemí, útulná ložnice, sociální zařízení a plně vybavená kuchyňka, včetně lednice, mikrovlné trouby, varné konvice a elektrického sporáku. K termálům pouze 5 km přes les. Paráda.
 
Po vydatném obědě z vlastních zdrojů a chvilky u kávy jsme se vydali zahřát svá těla do krásně teplé oravské vody. Zaplatili jsme těžce ušetřených 30 éček a šli se smočit. Po hodině jsme toho už měli dostatek, ale prachy jsou prachy a tak jsme se rozhodli, že to musíme vydržet aspoň dvě hodinky. Mezitím nám místní plavčík pustil atrakci vysokých mořských vln. Bylo legrační skákat mezi dětmi a ještě více legračnější z tohoto "mořského světa" odejít pryč. Po chvíli trápení jsem to vzdala,  seděla, smála se  a čekala, až mě to umělé moře vyhodí potupně ven jako mušli.
 
Využili jsme všech trysek a bublinek a pomalu se ploužili k autu.  Voda nás krásně vyhladověla, a tak naše chuťové buňky zaujaly pohotovost a těšily se na babiččinu domácí tlačenku s octem a cibuli. Mezi jednotlivými sousty jsme se domlouvali, jaký televizní kanál pustíme, těšili se na horký čaj a vychlazené víno. Zrovna jsem se chystala vyfoukat si polomokré vlasy, když se celý náš prostor pohltil do černočerné tmy. Silný vítr udělal své a vyhodil elektřinu na celé Oravici. Vzhledem k absenci elektřiny,  přestalo topit topení a začalo být naprosto zbytečné hledat pyžamo. Ve svých civilních věcech, včetně svetrů jsme ulehli a začali se připravovat na polární noc. Rozloučili jsme se s horkým čajem, horkou polévkou i horkými radiátory a začali se zahřívat bílým vínem při světle našich mobilů. Po dvouhodinovém večírku jsme ovíněně a spokojeně usnuli a spali až do rána.
 
Probudilo nás světlo za oknem. Lednice stále nelednila, radiátory byly studené jako psí čumák a víno došlo. Rozhodli jsme se  zavítat do sousedního Polska a navštívit známé romantické městečko Zakopané. Vyrazili jsme brzy - nemuseli jsme se zdržovat ani ohříváním čaje ani oblékáním. Bylo časné ráno a my  se už procházeli po polském území. Radovali jsme se, jak jsme se v autě zahřáli. Prohlédli si pohádkové městečko. Cestou zpět jsme si  pro jistotu dali na zahřátí teplou tradiční polskou polévku. Při otevírání dveří v proajatém bytečku nás vítala hrající televize, svítící světlo a teplo. Radostně jsme začali využívat všech elektrických vydobytků. Ohřáli si oběd, dali si kavčo a rozhodli jsme se na chvíli natáhnout v rámci odpoledního klidu.
 
Probudili jsme se po hodině a půl a nevěřícně koukali ven. Zelená tráva zmizela, hnědá hlína zmizela a málem zmizel i náš vůz. Krčil se tam tiše pod nánosem 20-ti centimetrového sněhu a nevěřil vlastním světlám, co se to za takovou chvilku událo.
 
O to víc jsme se těšili na opětovné vyhřátí v teple termálních bazénů. Po odhrabání našeho vozu jsme vyjeli směr termály. Cestou jsme potkávali spoustu aut jedoucích v protisměru, hodně výjezdních pohotovostních aut a pracovníků opravujících pohromy na sloupech vysokého napětí. Na parkovišti se smutně krčilo pět aut. Těšili jsme se, jak budeme mít bazény jen sami pro sebe, ale jen do chvíle, než jsme se dočetli, že z technických důvodů "sa nepremává". Otočili jsme se zpět, nedali se odradit a s veselou náladou se těšili, že se tedy alespoň projdeme po vísce a okusíme místní pivo.
 
Dojeli jsme zpět. Paní domácí mezitím bojovala se sněhovou nadílkou. Svěřila jsem se, že jsme se jeli vyhřát, ale bohužel na termálech nejde elektřina. Paní domácí odvětila - "a tady už taky ne". Představa další ledové noci a pobytu terapie ve tmě nás vyburcovala k okamžitému rozhodnutí, že místní pobyt ukončíme předčasně.
 
V polotmě jsme začali balit. Miláček vyšel z koupelny a celý radostný mi ukazoval plavky, které si zapomněl v koupelně. Ještě že termály "nepremávaly".
 
Cesta zpět byla šílená. Překročení rychlosti jsme se bát nemuseli, rychleji než čtyřicítkou se v tom počasí nedalo jet. Cestu nám osvětloval asi 40 km svými veselými oranžovými světly sypač. Cestou jsme míjeli auta, které nedobrovolně zaparkovaly na svodidlech a jiných divných parkovištích. Jediní, koho jsme nepotkali byli kupodivu policejní hlídky. Za tři a půl hodiny jsme se radostně vítali doma s překvapeným psíkem, který nechápal, jak to, že už jsme doma.
 
Večer jsme si dali v teplém a osvětleném domácím prostředí láhvinku slovenského bílého vína. Konec dobrý, všechno dobré. Druhý den jsme se šli znovu zahřát - tentokrát do místní sauny, nacházející se asi 2 km od našeho domova.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595521043-nahled-christmas-2918569-1280.jpg
Jsou Vánoce. Nejkrásnější svátky. Svátky rodiny, klidu, míru a lásky. Myslím, že všichni jsme si všimli, že za posledních pár let se nám to poněkud zvrhlo ve svátky stresu, bláznovství a utrácení za dárky ve jménu více, více a ještě více a taky čím dál dráž. Někteří méně majetní jsou dokonce ochotni si kvůli dárkům i vzít půjčku.
 
Pojďme se na chvíli vrátit zpět, probudit v sobě své vnitřní dítě a taky se malým dítětem stát. Budeme se zase těšit na krásnou atmosféru, na to, že  máma s tátou a třeba i bábi s dědou budou milí a budou s námi, na to, že už jsme stihli i nakreslit nějaký pěkný obrázek jako dárek a taky se naučili novou básničku. Ve vzduchu bude cítit vůně tajemna a zázraků. Vůně lásky a pohody. Vůně slavnostního dne. A taky vůně mandarinek.
 
Kolem nás je hodně zla, krutosti a starosti.
 
Buďme šťastní a radujme se z toho, že jsme zdraví, že máme kolem sebe své rodiny a přátele, že máme střechu nad hlavou a plná bříška.
 
Přejí Vám všem z celého srdce, ať máte vánoce každý den. Ať Vás každý den provází jen zázračné zdraví, hladivé štěstí, krásná láska a perličky smíchů,  ať se kutálí všude, kde budete. Přeji Vám, ať Vašim krásným duším každý den svítí na cestu ta nejjasnější hvězda. Žijte každou vteřinu a radujte se z ní.
S láskou Hanlen
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 24.12.2015
1595520287-nahled-connection-4810563-1280.jpg
Pípla mi zpráva. "promiň, přijedu později" psala mi kamarádka. Nu což. Seděla jsem v lázeňské kavárničce, před sebou dvojku oblíbeného Tramínu a nikam nespěchala.
Na setkání jsem se těšila, takže nějaké menší zpoždění mi nemohlo zkazit radost. Ráda sedím
a pozoruji okolí.
 
"Můžeme si přisednout", zeptala se ta paní a usmála se.
"Samozřejmě, není problém, pokud Vám nebude vadit moje přítomnost", odpověděla jsem a zároveň pozdravila i její doprovod.
 
Byli příjemní a milí. Chvíli jsem si četla svou e-knihu v mobilu a snažila se nevnímat jejich smích. Pán, zřejmě dobrý společník, právě vyprávěl vtip a já vyprskla rychleji, než jsem stačila zakamuflovat, že je vlastně vůbec neposlouchám.
 
"Přidejte se k nám" pobídl mě se smíchem pán a představil se. Jmenuji se Gabriel a toto je Káťa.
"Těší mě, Lenka".
Káťa a Škubánek, napadlo mě okamžitě a začala jsem se smát.
"Škubánek nejsem" odpověděl Gabriel jako by snad četl mé myšlenky, "ale občas se tak trošku oškubaně cítím" zasmál se a já si řekla, že mi ta chvilka čekání asi pěkně rychle uteče.
"Co to máte dobrého" zeptala se mě Káťa a hned si objednala dvojku bílého taky.
 
Chvíli jsme si povídali o tom, jak se nám tady líbí a zda jsme tady poprvé či ne. Oba už nebyli
žádní lázeňští nováčci.
"Jezdíte vždycky spolu?" zeptala jsem se bezelstně a netušila, jaký smích tím vyvolám.
"Ne" odpověděl Gabriel, "ale asi začneme".
"Jste manželé?" prohlásila ta naivka ve mně.
"Jsme přátele" odpověděla Káťa, "což je asi někdy lepší."
Moje zvídavost dostoupila vrcholu. "Jste milenci?"
Kaťa na mě upřela svůj upřímný pohled. "Nespíme spolu" a Gabriel se se smíchem přidal "to máš jedno, stejně nám to nikdo nevěří" a políbil ji ruku.
Fascinovaně jsem hleděla, jak přirozená může být něha.
V krku mi nějak vyschlo a tak jsem si usrkla ze své skleničky. "A jak jste se vlastně seznámili?"
 
Káťa se chvíli zamyslela. "V jídelně. Seděla jsem uprostřed jídelny a on vždycky prošel kolem, pozdravil a popřál dobré chuti. Celou dobu jsem si myslela, že sedí u stolu někde přede mnou a když prochází kolem, tak už odchází. Jen mi bylo divné, že jsem si nikdy nevšimla, u kterého stolu vlastně sedí. Marně jsem okem procházela jedno místo kolem druhého. Vždycky se prostě jen tak zjevil, pozdravil, prošel a byl pryč."
 
Gabriel na ní nevěřícně zíral. "No tak, Lenko, to teď slyším úplně poprvé. Já totiž celou dobu seděl hned za ní. Neodcházel jsem, ale přicházel. Prošel kolem a sedl si hned k následujícímu stolu. Seděli jsme k sobě zády asi půl metru" a začal se smát.
 
Káťa zčervenala "přece Ti nemůžu říct, jaká jsem popleta".
 
"A co jste si myslela, Káťo, když tak kolem pořád odcházel či přicházel?" zeptala jsem se se smíchem.
 
Gabriel zvědavě pozvedl obočí ….."No….?"
 
Káťa se ke mně naklonila - "konečně hezký chlap, ale pěkně důležitý" šeptala mi až jsme prskaly vínem obě.
 
"A co tedy spolu dělají přátele, kteří nejsou manželé a ani spolu nespí?" vyzvídala jsem neohroženě dál.
 
Gabriel objal Káťu kolem ramen a něžně ji políbil na tvář. Pak se zaklonil na židli, protáhl se a naklonil se ke mně i se svou příjemnou vůni. Spiklenecky se ke mně naklonil "co myslíte, vy zvědavče lázeňský, vy hadači všech hádanek a záhad?"
 
"Já už nemyslím, jsem z Vás pěkně popletená, takový příběh snad ani nejde vymyslet, to kdybych napsala, tak mi to stejně nikdo neuvěří."
 
"A napíšete?" optal se Gabriel.
 
"Záleží, co se ještě dozvím a zda to bude publikovatelné" odpověděla jsem šibalsky.
 
"Tak, Káťo, řekni paní, co děláme" pobídl jí a rošťácky do ní ťukl.
 
"Chodíme na procházky a taky chodíme na kulturu. Chodíme někdy hlasitě a někdy po špičkách, to když se vyhýbáme sestřičkám. Ohlížíme si fotky a degustujeme víno. Vyměňujeme si myšlenky a slova. Klademe si otázky a dáváme si odpovědi. Učíme se důvěře a pokoře. Překvapujeme se. Tím jací jsme. Vyprávíme si příběhy a vymýšlíme bláznoviny. Předáváme si vůni a čistotu. A cákáme na sebe vodu. A jíme čokoládu. Pijeme čaj a vymýšlíme výmluvy a …..
 
"….a někdy mi masíruješ nohy" skočil ji do toho Gabriel.
 
"No to snad ne" smála jsem se nahlas.
 
"To víte, že ne, jen kecá, taky mu nemůžete věřit všechno" odpověděla Káťa a vypadala, že mu tu jeho prostořekost pěkně oplatí.
 
Bylo mi najednou moc hezky a přistihla jsem se, že jim asi tak nějak závidím. Tím, že dokážou žít pro tuto chvíli, že se dokáží smát a radovat, že si kreslí úsměvy. Vypadali tak rošťácky, že by mě vůbec neudivilo, kdyby na sebe vyplázli jazyk jako rozpustilé děti.
 
"No nic, pěkně jsme si pokecali, ale musíme jít" zvedl se Gabriel k odchodu. Třeba si někdy něco o sobě přečtu, vy spisovatelko. Mějte se pěkně. Rádi jsme Vás poznali."
 
"Já taky" řekla jsem a podala ruku na rozloučenou.
 
Ve dveřích se minuli s mou opožděnou kamarádkou, která ještě ani netušila, jak chvilka zpoždění může jiné obohatit o nové zážitky.
 
Často na Vás vzpomínám, Káťo a Gabrieli. Třeba se ještě někdy u dvojky bílého zase náhodně potkáme.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595352842-nahled-essential-oils-1433692-1280.jpg

Všichni moji blízcí.


I když jsem to oddalovala jak se dalo, po pondělku přišlo úterý a já jak zpráskaný pes kráčela vstříc svým posledním procedurám.

Emoce se mnou cloumaly jako v pubertě a mě se neustále v hlavě přetáčel ten neuvěřitelný pětitýdenní film. Občas jsem při vzpomínkách převrácela oči, ale většinou jsem se smála pod imaginárním fousem a vzpomínala s láskou na vše a na všechny.

Z jodobrómové koupele mě sestřička vytahovala celou uslzenou, asi to byla nějaká obzvlášť silná koncentrace. Pak jsem ještě vrhla své stařecké tělo na lůžko a dožadovala se posledního rašelinového zábalu. Tajně jsem doufala, že na mě sestřička zapomene, ale bohužel po 20-ti minutách bylo po všem – finito – odchod.

Po obědě a malém příjemném odpočinku jsem šla hájit barvy našeho pokoje v bowlingovém turnaji. Samozřejmě nad našim hlavním vrhačem kouli neměl nikdo šanci, ten kdyby mohl shodí na první šup i 11 kuželek. To mě ty počty tolik nešly. Občas mi pravda vypadla koule z ruky a drkotavým stylem shodila omylem pár kuželek, ale přátele, co si budeme povídat, na zlato to nebylo. Nevadí, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Rozhodla jsem se, že se dnes i „mimořádně“ zúčastním také ochutnávky domácí „šlivovičky“. Poté rychle na večeři a pak ještě „mimořádněji“ zúčastnit se taneční zábavy.

Nevím, zda to bylo celkovým vysílením nebo sílou místní darkovské speciality, ale zábava utekla naprosto šíleným tempem.

Polokulhajícím tanečním krokem jsem odtančila na pokoj, voňavá sprška a hajat na kutě.

Ráno jsem se oblékla, šla do recepce podepsat fakturu pro pojišťovnu. Objednala jsem si pána na pokoj  - to je co, holky? – no ten pán mi pak pomohl s kufrem. Teda fuj, nevím na co jste myslely?

Mezitím jsem ještě navštívila místní ošetřovnu, kde mi dali propouštěcí zprávu a nekompromisně za mnou zavřeli dveře.

Na pokoji jsem balila jako divá, protože jak je Vám jasné, večer jsem to holt nestihla. Pak jsem ještě na snídaní ponechala svou procedurní taštičku jako štafetu hodné paní od vedle. Přibalila jsem ji do toho ještě 1,5 kg humoru a optimismu, tak snad bude vědět, jak ho dál roznášet a dělat lidem radost.


Ráda bych Vám řekla, co bylo na snídaní, ale snědla jsem ho s takovým nasazením, že vlastně ani netuším, co to bylo zač.


Ještě pár rozlučkových podání rukou a rychle na pokoj očekávat chlapa kufrového.

Moudrost sovy noční praví, hlavně štěstí, lásku, zdraví.

Všem hodným lidem dobré vůle, všichni jsme jednou nahoře a jednou důle.

Hlavně se pořád smějte, ať víte, že žijem, užívejte dne – carpe diem.

Na pokoji s moji nocležnici mi už hlas přeskakoval jako mutujícímu jinochovi. Milá paní se se mnou na cestu rozloučila placatkou dárkovské a myslím, že kdyby se kufříkáč ještě chvilku zdržel, že ji asi otevřeme a pokoříme. Klepání na dveře ukončilo drama loučení.

Mávala jsem paní Miladce zoufale jako dítě své matce první den ve školce.

Odvoz již byl připraven. Pravda, včerejšek byl ještě poněkud roztržitý. Dnes jsem se do toho obula jako do lyžáků. Prvně jsem se nechala otlouct v Kauflandě vozíky bojujících důchodců, poté zapnula již několikerou pračku, žehlička mě rozehřála skoro jako správná jodobrómová koupel a zítra mě čeká lékařský kolotoč.

Lázeňské zpravodaje pro tuto chvíli končí. Věřím, že Vy všichni, kteří mě znáte umíte číst tam i zpátky a občas i mezi řádky.

Bylo mi s Vám pěkně a tajně doufám, že to bylo oboustranné.

Krásné dny Vám všem.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595352656-nahled-foot-1885546-1280.jpg

Baf. Přeji všem krásný listopadový den.

Tak a už je to tady. Konec. Dneska poslední den a zítra mě vykopnou. Držím se své milované postýlky zuby nehty, ale asi mi to bude prd platné a zítra už tady na ní dají úplně cizí babu.  Ach jo.

V neděli jsme byli ve starých lázních. Určitě si vzpomenete, jak jsem v jednom z prvních zpravodajů psala, jak pro mě chodil tančit stoletý kmet ne nepodobný Smrtce a snažil se mě okouzlit svými kreacemi a laškovnými pohledy. Jak moc jsem se snažila ho zbavit
a už nikdy v životě nevidět. No co myslíte, že se stalo. Sotva jsme zasedli ke stolu, ještě jsem ani nesundala bundu a najednou - hups- kde se vzal tu se vzal, už mi visel na zádech a táhnul mě na parket. Taneční série byla nekonečná. Na závěr ještě spustili čardáš a ten nešťastník mě nutil učit se jeho styl. Naprosté fiasko. Byla jsem opět rudá hanbou, vzteky a nakonec jsem vypukla v hurónský smích, protože do takových situací se fakt můžu dostat jen já. Muzikanti se nade mnou slitovali a tu hrůznou sérii skončili. Celá schvácená jsem se dopotácela ke stolu a prosila všechny v naší skupině o ochranu mé osobnosti. Zbytek večera už probíhal v komorních duchu a veselé atmosféře.


V pondělí jsem zahájila své předposlední procedury a všichni se mě asi snaží dojmout k slzám, Jsou na mě ještě hodnější než já na ně. Sestry mě na rozlučku hladí a usmívají se. Třeba jsou šťastné, že už mě neuvidí. Kdo ví…

Celých pět týdnů jsem se těšila, jak navštívím místní saunu a neuvěřitelné se stalo skutkem. Prostě jsem to nestihla. Včera byl poslední termín, ale padla na mě taková únava, že sauna musela stranou. No nic, snad příště. Večer ještě proběhla schůzka naší skupinky s plánem na dnešní den.

Odpoledne bychom měli jít na bowling, pak večeře a po večeři ti co odjíždí (do této skupinky patřím bohužel i já) půjdou balit, ti co zůstávají půjdou urvat místo k posledním tanečním radovánkám. A pak rozlučka.

Kupuji poslední oplatky a nostalgicky procházím společné chodby.

Zatím se mějte krásně.

Sdílet článek | Přidat komentář