povídky
Teplo z krbu se rozlévalo místností. Matěj seděl na zemi se svou velikou krabici od bot. Měl velkou botu, takže mezi krabicí a ploskou jeho nohy byla jasná přímá úměra. Ve dvojce Tokaje houpal se plamínek a on na něho fascinovaně hleděl. Že by pracovní deformace? Ale ne, dnes přece nemá službu.
Ve svých domácích teplácích a vytahaném tričku připadal si spokojeně, uvolněně a svobodně. Nedávno, když procházel kolem výkladní skříně knihkupectví, zahlédl název knihy "Jak se žije padesátkám?" Natáhl se spokojeně kolem krbu a svého psa.
"Jak se žije padesátníkům?" položil si sobě otázku a rozesmál se:
"Celý život je jako kocour v pytli", tedy rozuměj "kočka v měchu" nikdy nevíš, co si vytáhneš.
Měl velký úkol. Projít si svým dosavadním životem cestou fotografií. Rozhodil si je okolo sebe jako tarotové karty. Mezi černobílými i barevnými fotografiemi začal se pomalu odvíjet jeho příběh. Převalil se na břicho a bral fotku za fotkou.
"Ty jo, tak takhle jsem ležel už kdysi. Takže já teď vlastně "pasu koníčky" a jak mi to hezky jde. I hlavičku už udržím vzhůru. Tedy pokud se ta dvojka Tokaje vícekrát nezopakuje".
"A tady - táta s mámou - táta vypadal jako kníže pan a maminka jako jeho víla Amálka." Na další fotce - sestra žijící za velkou louží - už tehdy nešlo přehlédnout její světácký výraz v obličeji. A brácha, který dokáže být vším - a vším čím je, je samozřejmě rád.
Kluci, moji milovaní kluci. Sakra, už zase pláču. Vždyť chlapi přece nepláčou - kdo to kdy řekl takovou hloupost". Díval se na své malé-velké syny s tou největší otcovskou láskou. Měl je strašně moc rád.
Svatební fotka - "že jsme byli ale krásní, viď? Tolik jsme toho prožili a teď?"
Bylo mu všelijak. Postavil se na všechny čtyři a upil ze své skleničky.
Další fotka - "no toto…. Proboha…. Kdo mě fotil v té báječné dědové vestě" nevydržel a běžel do sklepa. Šel na jisto. Vesta ležela na místě a čekala na svého milovaného pána. Oblékl si ji a slavnostně se vrátil ke krbu.
"Na zdraví, můj milovaný dědečku" pronesl do ticha plamenů. Cítil se tak dobře, když díval se tomu báječnému člověku z očí do očí. Co na tom, že jen prostřednictvím historické fotky. Ten nádherný vnukovský cit byl opravdový.
"Kde se tady objevily pracovní fotky? Ty jo, tak ten už odešel, ten je pořád stejný blázen a tady … no zdravím Tě, kamaráde. Že už jsme spolu něco zažili. No to je teda fotka, docela vášnivě mě líbáš na tvář…. Hahaha… nebylo těch piv tehdy trošku přes čáru??"
Wau. První lásky "no holky, taky už jste pěkně zestárly, ale v mých očích jste pořád dívenky. Promiňte, milé dámy, pro jistotu vás schovám do bezpečí až na dno krabice a omlouvám se, ale zítra vás na oslavu raději nevezmu. Znáte to, .zbytečný problém."
Tokaj se tak nějak pod vlivem tepla vypařovala. Matěj byl plný emocí. Ležel na zádech a svými dlouhými nohami kreslil čísla. Dělal to vždy, když byl rozhozený, nervózní, poblázněný, prostě jiný. Dnes byl chvíli vším - roztomilých dítětem, skvělým manželem, milujícím otcem, pokorným služebníkem svatého Floriána, príma sourozencem, báječným kámošem. Něco zůstalo, něco se změnilo, něco vytratilo…… jeho nohy kreslily pomalu číslice od nuly do padesátky……
Zítra je jeho den.
Na oslavu pozval obrovskou spoustu lidí. Nádherné. Pozval téměř všechny, které má rád a oni jeho. Nevěděl, zda se má těšit nebo se bát. Ale bylo mu řečeno, že je to jeho den a ať si ho užije.
Tak jo, vzal vybrané fotografie, které zítra s sebou vezme na tu slávu a zbytek s láskou sobě vlastní ukryl opět v bezpečí krabice.
Začal se těšit. Protahoval se na koberci spokojeně tam a zpět. Jen nějak pořád nedokázal jednoznačně odpovědět na otázku "jak se žije padesátníkům?".
Nevadí, ráno je moudřejší večera.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Zavřela za sebou dveře za šesti léty. Stála tam to páteční odpoledne v zajetí svých emocí. Tušila to již pár dnů předem. Její intuitivní nos ji nezklamal. Bolel jako hrom. Cítil tu zvláštní vůni ve vzduchu. Vůni odcházející lásky, smutných pohledů do očí a stříbrných slz.
A přitom uvnitř byl pevně usídlený pocit správností věci nadcházejících.
Byli k sobě slušně smutní a smutně slušní. Pocit sounáležitostí, kdy každý ví, co má dělat a taky předvídá, co v danou chvíli udělá ten druhý prolínal každou minutu poslední hodiny jejich společného MY.
Rozlučkové milování proběhlo už dávno předtím. Nevěděla, zda si to tehdy uvědomil i on, ale ona si ten den vybavovala naprosto přesně. Jak stála pod horkou sprchou, slzy ji ve slaných potůčkách stékaly na prsa, chytala jazykem tu rozpouštějící sůl a věděla, že už je na všechno pozdě.
Věděla, že její srdce musí projít křovinami plnými kopřiv a bodláků. Zašpiní se v kalužích bahnité vody. Skoulí se ze srázu a bude bezvládně ležet u cesty plné projíždějících aut.
Dnes, na prahu nedělního dne se opět mazlí se solí na jazyku, ale už má nakreslený první úsměv. Eros Ramazzoti prohání se v její blízkostí a jeho písně ji zahaluji do ženskosti, vášně a touhy. Do nových zítřků. Do těšení. Do bláznovin a legrácek. Do životního kolotoče hladivých pocitů. Do mačkacích chvil.
Dnes otočila se pomalu za sebe.
Viděla v dáli křoviny plné kopřiv, bahnité kaluže vody a ten proklatý sraz.
Viděla, že dole u cesty už nikdo neleží.
Malá Laura v ní už stála na špičkách a rozpustile se pokoušela dosáhnout na kliku nových dveří.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Tak šťastný a veselý. První hodina nového roku je za námi a já si uspořádávám myšlenky.
Zlatavá barva pětileté whisky se houpe ve skleničce, všude kolem dokola hraje hudba a střílejí petardy. A mě je jako každoročně v tuto chvíli moc pocitově. Nostalgicky se loučím se starým rokem. Přemýšlím, jaký byl. Usmívám se, protože jako vždy byl prostě překvapivý. Byl dobrý nebo špatný? Proboha, kdo by byl schopen tak jednoduše odpovědět? Copak život je černobílý?
A tak stejně jako je svět barevný, i ten minulý rok byl neuvěřitelný, nečekaný, neskutečný. A přes všechny radosti, bolesti, kotrmelce, ztráty i nálezy mu děkuji. Za vše co mi dal i vzal. Ukládám si ho do svých vzpomínek a posílám mu pusu na rozloučenou. Byl můj. Teď už je minulostí.
Jeho nástupce je jako malé narozené dítě. Všichni ho pro tuto chvíli oslavujeme. I přesto, že vůbec netušíme, jaké toto dítko bude. Zda z něho vyroste inteligent, vědec, profesor, prodavač, uklizeč, popelář. Netušíme, jestli bude hodný či zlobivý. Krásný nebo ošklivý. Částečně můžeme ho ovlivnit. Částečně ovlivní on nás. Nový rok. Nepopsaný list papíru. Čichám k jeho vůni. Voní novotou a neposkvrností. Nadějí a přáním.
Každý z nás si upřímně přeje hodně zdraví, mnoho štěstí, lásky, pohody. I přesto, že víme, že občas onemocníme, budeme mít pech, v lásce to zaskřípe a do pohody bude daleko. Po bujaré noci přijde vystřízlivění. Ale já si přesto přeji, ať v srdci každého z nás zůstane ta kouzelná skořápka dnešní noci.
Ať v nás zůstane naděje. Přání všeho nejlepšího všem okolo. Touha a síla. Radost a veselí.
Dovolte mi použít dva citáty: "K pochopení všeho je nutno vše odpustit." a druhý..."Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě".
Přejí Vám z celého srdce, aby Váš nepopsaný list začal pochopením a láskou.
S pokorou k nádherným zítřkům Vaše Hanlen.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.
Kuchyně je místnost, kde se odpradávna rádi všichni setkávali. Znáte to. Máte krásný obývací pokoj, nádhernou prostornou halu, rozkvetlou terasu a pak k Vám příjde návštěva a Vy řeknete "tak kde se posadíme?" a ona řekne "no přece v kuchyni, tady je to nejlepší".
A tak se většinou tísníme v té malé místnosti velkého domu a je nám tam jednoduše pěkně. Klábosíme o obyčejných věcech, sdělujeme si důvěrnosti, pláčeme nad smutkem a radujeme se z kouzelných životních okamžiků. Ve vzduchu je vůně kávy, čaje, jídla, dobroty, laskavosti, péče a někde uvnitř nás i pocit bezpečí dětství. Vždyť i malé dítě, které má svůj dětský pokojíček plný hraček se nejraději batolí pod nohami mámy v kuchyni a krásně si hraje s vařečkou a hrníčkem.
Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.
Přede mnou na poličkách je 12 hrnců vonících novotou. Kolem 52 talířků a příborů a 365 kořenek různých chůtí a vůni.
Už zítra vezmu do ruky jeden ze svých hrnců a začnu v něm vařit, to nač právě budu mít chuť. Někdy to bude neslané nemastné, jindy hříšně sladké a občas se vaření nepovede, takže budu muset snít i nějakou tu hořkost. Vyberu si první čtyři talířky, na každý týden jeden a rozhodnu se pro skladbu 31 kořenek. V duchu nasávám tu vůni. Hrnec Leden už staví se do popředí.
Zavírám oči a představuji si tu pohádkovou alchymií kouzelníka Života. Stojí tam uprostřed kuchyně ve své mohutnosti a v obrovském kotli míchá ty nejrozmanitější nápoje a many pro každý příští den.
Kuchyňská linka voní novotou. Míchá se ve mě radost z nových příležitostí a obava, zda budu umět se všemi těmi novými vydobytky správně zacházet, zda se občas nespálím a zda bude chutnat nejenom mě, ale i mým spolustolovníkům. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
Takže nám všem, co stojíme na prahu přeji šťastnou ruku. Ať je vše tak, jak má být. Správně osolené, jemně sladké, trošku pikantní. Ať ve vzduchu se mísí vůně domova i dálek, vůně těšení a setkávání.
Pokud se nám občas nepodaří vytvořit přímo kulinářský zážitek, nebuďme smutní. Vezměme si pro ten den chleba se solí a pochutnejte si i na něm.
Ať nám všem chutná.
Báječný nový rok 2018.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Je mi blaženě.
Salát okoštovaný, kapr snězený. Všude kolem kupy dárkového papíru. Na sedačce vzorně jako vojáci sedí mé nové milé dárky. Vrátila jsem se z výletu.
Nádherný podvečer. Kapr už byl nasmažený a vše připraveno. Můj milovaný syn přišel a tiše položil pod stromeček dárky. Prošel bytem a dospěle posadil se ke stolu. Chtěla jsem začít večeři, ale přeci jen bylo brzy. "Máme čas, mami" řekl, "nespěchej".
A tak jsme si povídali. Já jemu a on mě. Moc pěkné. Čočková polévka veselé chládla.
"Ohřeju ji" řekla jsem a při těch slovech jsme v jednu chvíli oba smočili malíčky dovnitř kastrůlku.
"Nic neohřívej, stejně to nemám rád moc horké".
"Já taky ne" odpověděla jsem. Čočkové malíčky vytáhli jsme na svět a labužnicky oblízli.
Najednou tak lehce svěřovala jsem se mu jako své nejlepší kamarádce a on se mnou mluvil jako s kámošem od vedle. Byli jsme v pohodě, smáli se a bylo nám tak nějak spokojeně hezky. Já ubrala ze své přísné výchovy a přestala dopodrobna dodržovat vánoční zvyky.
Zapálila jsem věnec čtyř svíček a teatrálně pronesla:
"tímto prohlašuji naše vánoce za zahájené".
"Toť" odpovědělo mé přerostlé dítě a pustili jsme se do chladnoucí čočkovky.
Nabírali salát a jedli ryby. Povídali si smutně i veselé. Smáli se a vyplivovali kosti. Vánoční cukroví oba ignorovali a kroutili hlavami nad nesmyslností jeho bytí. Ovoce neposkvrněně usmívalo se na nás ze svých mís.
Obřadně rozdali jsme si oplatky. Laskavě, upřímně a srdečně popřáli si to nejhezčí, co můžeme si přát. Zdraví, prací, lásku, štěstí, pohodu a ať jeden druhého má rád.
Má závěrečná modlitba byla tak "obyčejná" :
"Bože, děkujeme Ti za vše, co máme a přejeme si za rok to samé. Děkujeme. Ámen."
Dárečky dávali jsme si z ruky do ruky a těšili se z nich. Jeden hezčí než druhý. Laskavé byly i stuhy.
Nakonec přišel ten dárek ze všech největší. Mámino a synovo krásné objetí.
A co bylo dál? Jeli jsme navštívit rodinu jeho lásky. Pak prošli jsme se náměstím a dali si svařáček. Pak zvedli hlavu a uprostřed nádherného davu koukali na ohňostroj. A já v něm cítila neobyčejnou sílu. Neskutečnou víru. A věděla, že vše co příjde, zvládnu. A když kapesníkem dojetím otírala si oči, začala jsem se těšit na budoucnost.
Posezení v místní pizzerii dotvářelo scenérii. Všude svíčky, ozdoby, dobroty. Tři starší mezi zbytkem mladších a přitom nikdo nikomu nevadil ani neradil. Pohoda, klídek, tabáček..... v dáli svítil na cestu bezpečný majáček.
A tak teď nenůžu spát. Dávám si kávu. Ano, teď po jedné hodině ranní. Takhle už to mám. Dávám si, nač zrovna mám chuť a nedívám se na hodiny.
A mé dějiny tiše si zapisuji větu k dnešnímu dni..... "tak takhle vypadá štěstí".
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Dívala se na červené desky svého diplomu. S vyznamenáním. Tak to přece nemůže být hloupá. Studium by mělo přinést své ovoce. Dostat teorii do praxe.
Trochu ekonomie snad nikoho nezabije.
"Studenti. Dnes si řekneme něco o krizovém managementu. Ten řídí firmu v době krize, vyhodnocuje tuto situaci a snaží se vytvořit preventivní opatření, aby ke krizím nedocházelo. Přednáška se koná tady a teď.
Rozume, Srdce a Duše, posaďte se. Omluven není nikdo."
"Pojďme analyticky vytvořit krizový plán. Využít Winterlingovou krizovou matici, Paterovo pravidlo. Prognózování. Zajímavý, ano studenti - velmi zajímavý bude návrh cílů - SMART, o technice scénářů snad ani nemluvě."
"V našem ukázkovém příkladě krizový plán nebyl vytvořen. Chyba. Nebyli jsme připraveni na to, co a jak dělat v případě krize. Přitom jsme se několikrát ocitli v typických krizových situacích - provozní nehodě nemocí, povodní slz, požáru lásky, úniku nebezpečných myšlenek, znečišťujících slov, výpadku dodávek pochopení a pozitivní energie."
"Krizová matice, studenti, nám ukazuje pravděpodobnost rizika v daném čase a účinky rizika na organizaci."
"Pravděpodobnost byla dost velká" odpověděl po pravdě Rozum. Teď to vidím. Dopady jsou pak negativní, ohrožující a zničující.
"A tak se taky stalo" řeklo tiše Srdce.
"Paterovo pravidlo platí nejen v organizaci, ale i v běžném životě, "20% příčin způsobuje 80% výsledků". Studenti, je potřeba soustředit se na podstatné věci - kritických 20%, které způsobují 80% možných efektů."
Duše se snažila zalézt až do zadních lavic.
"Teď to přijde" říkala si zoufale. Podle skript bychom měli probírat Prognózování. Zabývat se budoucím vývojem Života založeným na racionálních způsobu předvídání.
"Ach jo, copak já Duše dokážu uvažovat racionálně?" Teda to bude fuška.
"Cvičit, cvičit, cvičit" hřímal před katedrou pan profesor. "Nezapomeňte, těžko na cvičišti, lehko na bojišti".
A tak si Duše poslušně kreslila svou SWOT analýzu svých slabých a silných stránek, hrozeb i příležitostí. Profesorova slova nešla přeslechnout "Neopisovat, prosím. Vidím Vás".
A nyní, milí studenti. Malá přestávka. Po ní bude následovat SMART. Vytýčení cílů.
Na univerzitní chodbě bylo rušno.
Rozum, Srdce a Cit usrkovali svou kávu z automatu.
"Ty jo, to je dneska nářez, co? A profesor do nás pěkně jede. Jestli on si na nás nezasedl."
"Třeba ne" uvažovalo nahlas Srdce. "Prý je jeden z nejlepších. Asi nás fakt chce něco naučit i do praxe."
"Jdeme dovnitř" řekla Duše. "Už na nás čeká".
"SMART, milí studenti hovoří jasně. Cíl musí být specifický, měřitelný, dosažitelný, realistický a časově sledovatelný."
"Nemůžeme chtít být hned zítra zpěvákem ve vyprodané hale. Prvně zkusme zpívat si doma. Nemůžeme chtít všechno a hned. Stačí pomalu a postupně. Pokud měříme metr padesát těžko budeme nejlepším hráčem ve volejbalu. Neplánujme nereálně a na celý život. Pojďme si říct, jaký cíl máme na zítřek."
Rozum, Srdce a Duše se postavili.
"Zítra je, pane profesore Štědrý den. Náš cíl je jasný. Být spolu. Připravit si krásnou atmosféru a náladu. Nachystat stůl a pozvat k němu imaginárně celou rodinu i všechny přátele. A také všechny duše, které jsme měli rádi a jsou pořád s námi. Pak budeme rozsvěcovat to kouzelné světlo v nás všech. A jako dárek každý z našich blízkých dostane slavnostně zabaleno naší Lásku a Úsměv. Naše Odpuštění. A Pohlazení.A budeme se těšit všichni spolu na další Zítřky.
"Hmmm, moc pěkné. Je vidět, že spolu je Vám dobře" podrbal se pan profesor na hlavě.
"Nyní je potřeba probrat Techniku scénářů pro případ krizové situace nebo dalšího vývoje.A toto milý studenti, je Váš domácí úkol.
Děkuji za pozornost a přeji hezké svátky."
Než se nadáli, byli před školou.
"Zajdeme ještě posedět do naší oblíbené hospůdky?" zeptal se Rozum.
"Jasně, kámo, jdeme všichni". Šli na jisto.
Netrvalo dlouho a Rozum jako správný gentleman otevíral dveře a pouštěl dovnitř své Srdce a Duši.
A protože se setmělo, kouzelný název kavárničky "Tvůj zítřek" svítil do širokého okolí.
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Laura stála uprostřed ovoce a zeleniny v supermarketu a královský se bavila. Ti lidí jsou fakt blázni. Byl 21. prosinec a do Štědrého dne zbývaly 3 dny. Tři, dva, jedna....start...... Vpadalo to, že místo startu se blíží konec světa.
Ženy s více či méně mastnými vlasy, navlečeny jako do arktické zimy, celé zpocené a schvácené ve jménu rodiny razily své nákupní vozíky přímo vpřed. Dýchaly, kýchaly a vypadaly všelijak, jen ne jako ženy. Marně by v nich někdo hledal to něžné stvoření, ty kouzelné víly, které vytvářejí teplo domova a dělají svět krásnější a lepší. Některé s sebou a za sebou táhly jako kačera na provázku svého pravoplatného muže, jiné své dospělé děti. Pokyny jako na cvičáku. Podej, nahoď, zvaž, nestůj jak hňup, dělej něco, panebože, co děláš........ taškařice v přímém přenosu.
Laura, pečlivě upravená a navoněná, s kožešinkou kolem krku stála na svých vysokých kozačkách a vychutnávala své kouzlo vánoc. Vypadalo to, že je snad jediná, která vnímá příjemně hrající hudbu. Vypadalo, to že je jediná, která při hlášení ..."vážení zákazníci, oznamujeme Vám, že 25. a 26. prosince bude zavřeno" řekla své "díky Bohu". Všude kolem nikdo nic nevnímal.
Nebyl čas se zastavit, vždyť byl přece "čas adventní".
Zrovna si čichala ke své mandarince a hladila nádherná jablka, když tu jako z kulometu vedle stojící korpulentní dáma dostávala se do ráže...."pocem" švihla jako bičem svým hlasem "no dělej, ti říkám"....."pojď s tím vozíkem ke mně, přece nebudu běhat já za Tebou"..... a dál vesele peskovala svého nemocného manžela o dvou francouzských holích. Ten snad sílou vůle, nebo možná svým bříškem posouval poslušně vozík blíž a blíž ke své milující ženě. Neuvěřitelné.
Laura tuhle dvojici potkala ještě párkrát a když uviděla v regálu veselé "espezetky" okamžitě dostala nápad dohnat tu milou dámu a na záda ji přilepit SPZ s nápisem "šílenec na palubě".
Dav houstnul, uličky stávaly se čím dál užší a lidé čím dál šílenější. Laura v klidu pokládala do svého košíku své ovoce,
pro radost ručníky a pro slavnostní chvíli šampus. Voněla k těm všem dobrotám a hladila vyzdobené regály. Usmívala se na prodavačky a íkala jim "děkuji".
Děkovala životu za to, jak se všichni máme dobře a přála si, aby to ti běžci vedle ní pochopili. Aby pochopili, jak mají šťastný život a že kouzlo vánoc je jenom o prožitcích. O pocitech. O odpuštění. O radosti. O znovuzrození. O víře v dobro. O lásce ve všech podobenstvích.
U pokladen byl boj. Kdo bude první venku a komu nejrychleji nastartuje auto .... a hrrrr prrr drnc bum bác rychle pokračoval v šílenství i na domácí půdě.
U pokladny v klidu pustila před sebou jinou dvojici, kteří nechápavě kroutili hlavou a nechtěli uvěřit Lauřiné větě... "běžte v klidu přede mně, já mám času dost".
Slavnostně vyšla ven z toho mumraje. Začalo nádherně sněžit. Umocňovalo to láskyplně blížící se vánoční čas. Za sebou zaslechla rozhovor dvou rádoby žen ...."ty jo, lidí jak sraček a navíc takový humus tady venku". Otočila se a a s úsměvem jim přitákala
"Hrůza,. v prosinci a navíc před vánocemi sníh, kdopak by to čekal?"
Nechala je překvapeně stát na chodníku a v klidu nasedla do svého vozu a pustila si koledy.
Tak tedy - "klidné a veselé, přátele."
Sdílet článek
|
Přidat komentář
Před ní, na kuchyňském stole stála dřevěná ošatka. Tedy, ta kdyby mohla vyprávět.
Vzpomněla si, na to mladé děvčátko, které celé vyplašené chodilo s ošatkou větší než její dětská náruč ke slepicím pro vajíčka. Neměla je ráda. Slepice, ne vajíčka. Bála se jich a vyhýbala, jak to jen šlo. Ale když ty vajíčka byly tak dobré. Bylo třeba jen překonat strach a odměna pak byla zářivě žlutá.
Seděla za kuchyňským stolem a před očima viděla dospívající slečnu, jak ukládá na ošatku ovoce - mandarinky, pomeranče, jablíčka a banány. A taky ořechy. Byly přece vánoce. Neměla je ráda. Vánoce. Ne, ořechy. Bála se, že i přes vůni jehličí a smaženého kapra bude slyšet hádky. Bylo třeba jen na chvíli vypnout uši a poslouchat cinkot rolničky uvnitř sebe.
Jak dlouho seděla za kuchyňským stolem, nevěděla. Viděla před sebou mladou ženu, jak nadšeně do ošatky ukládá všechny své sny. Hodně děti, báječnou rodinu, chápajícího muže, útulný dům. Měla ho ráda, toho muže i ten dům. Milovala své dítě. A přesto se jednoho mrazivého dne na chodníku před okresním soudem ošatka vysypala. Stačilo se však jen podívat, jak její syn zvedá ošatku ze země. Usmála se se a přestala se bát. Nemusela mít strach. Ta nádherná odměna měla 13 let a její geny.
Ošatka nezůstala dlouho prázdná. Jako duhové kuličky začaly se v ní skládat mužská jména. Kuličky žárlivé, sobecké, vylhané i vypočítavé. Poslední kulička zdála se dlouho být tou, co nosíme si pro štěstí v kapsičce svého kabátu. Chvíli zoufale prohledávala prázdné kapsy, než pochopila, že kulička se cestou zatoulala. Ošatka vypadala na první pohled prázdná.
Byla adventní neděle. Pátá hodina ranní. Den úplňku. Její ošatka čekala. Pohladila ji a přivinula k sobě. Ucítila vůni těch desítek let. Už beze strachu pomalu do ní začala ukládat vajíčka, mandarinky, banány a ořechy. Nahoru posadila synův úsměv a štěstí. Kolem s láskou srdíčka celé rodiny. Na ně opatrně rolničky svých snů. Věděla, že i duhová kulička se zase přikutálí, aby radostně rozezněla její duši.
Seděla u přeplněné ošatky ve svém milovaném domově a byla šťastná.
Bodejť by ne, vždyť byl přece advent.
Sdílet článek
|
Přidat komentář