povídky | Ochutnávka z knihy Co v kartách nebylo

Můj muž má styl.

Obklopuje se pěknými auty, pěknými domy, pěknými zážitky a pěknými ženami. Tak jistě, ne nadarmo mě pojal před třiceti léty za svou ženu.

Můj muž se vždy o nás královský postaral. A tak máme velký dům, velký bazén  a velký smysl pro legraci.

Můj muž má v životě mnoho opravdických starostí a taky filozofických myšlenek, a tak ho jako správná empatická žena většinou neobtěžuji žádnou z přízemních domácích prací.

Vyšlo první jarní slunce a já s rýčem v jedné ruce a lopatou ve druhé vyšla odvážně na zahradu. Díky své pracovitostí už dávno vím, že práce šlechtí, a tak jsem šlechetná až až. Ale taky už vím, že práce neuteče, neboť není zajíc. A když to přeženu, tak už pak mé dost vyšlechtěné tělo prosebně volá, že už by s práci přestat chtělo. Dnes jsem mu slíbila, že budu dělat jen do té doby, abych se uměla o sebe postarat i tam, kde císař pán chodí pěšky.

Svého muže jsem požádala, zda by nemohl obstarat domácí nákup. Neprotestoval. Nastartoval své sportovní auto nemalé hodnoty a odjel.

Po dvou hodinách jsem nechala práce na zahradě a vrátila se dovnitř domu. Muž se už také vrátil z nákupu a tašky nechal volně na kuchyňské lince. Snažíme se jíst a žít zdravě, a tak ani moc neholdujeme alkoholu. Tedy já vůbec a můj muž sporadicky. A v tom případě si vybírá spíše kvalitnější pití.

V jedné z nákupních tašek – Bůh mi buď svědkem – na mě vykukovalo víko toho nejobyčejnějšího rumu. Vzpomněla jsem si na reklamu a začala se smát ….takže asi … „popoplujem“

Jsem snílek, žiju neustálé myšlenkou na vytvoření kanálu a  splavení Odry již kousek od mého domova. Miluji vodu, námořnickou modř, hausbóty, jachty, Pepka námořníka a potažmo i špenát.

Můj muž mě občas překvapí neobvyklými dárky a taky i jejich originálním předáním. Blížil se večer a mě to došlo. No jasně, blíží se velikonoce. Blíží se doba, kdy hledáme „velikonočního zajíčka“ s nějakou tou sladkostí.

A můj muž? Je přece dobrák od kosti. On mi koupil JACHTU. A ten rum mě měl ťuknout. Wau. Jsem v transu. Pobíhám domem. On mi, já jemu. Jdu do extrému a rozhoduji se pro nádherný romantický večer. Však co. Vždyť, si to ten můj chlap, zaslouží.

Zasněně vytahuji ze skříně brazilky a mířím do koupelny. Malovat se nebudu, stejně by se mi štěstím rozmazala řasenka. Rafinovaně zhasnu světla, zapaluji svíčky a připravuji hudbu … a tiše si společně zpívám v češtině .. „vzhůru na palubu ….“.

Představuji si tu krásu, jak si s mým mužem romanticky ťukneme skleničkami rumu za zvuku irských tónů a do dlaně mi vklouznout klíčky mé nové jachty. Pane Bože, ten svět ale umí překvapit. Vím, že manžel není troškař a tak má fantazie se ubírá dál. Bude večer, budeme spolu stát na prahu domu a dívat se na nádherný ohňostroj, který pro tuto slavnostní chvíli určitě zařídil.

Už je tady….

Dívá se na mě a nechápe, co se děje.

Laškovně se usmívám a jen tak lehce pohladím láhev rumu.

Začínám nenápadně nahlas vyslovovat myšlenky.

„Teda ten rum…..“

„Jo, ten rum“ opáčí můj muž „není rum. Nechci tě zklamat, je to šťáva z aronie od našich, stavil jsem se k nim, když jsem jel z obchodu.“

Pak na mě spiklenecky mrkne … „ale ty plány na večer jsou super“.

Směji se na celé kolo.

A k dovršení všeho kousek od mého bydliště začal na obloze krásný ohňostroj.

Nenechám se zviklat.

„Hele, Tomku, stejně jsi frajer. Takový krásný ohňostroj, a to vše kvůli šťávě z aronie. Kdo by to byl do Tebe řekl.“

Jsem Maylo.

Začátek mého života nebyl nic moc. Než jsem se stačil seznámit s mou původní rodinou, dali mě šmejdi, do děcáku. Říkají tomu útulek. To teda nevím proč. Bylo tam všelijak, jen ne útulně.

Byl jsem docela smutný.

Ležel jsem na studené zemi, koukal po ostatních kotcích a žvýkal ty nejlevnější granule. Psí život, tohle. Už jsem málem usínal, když jsem zaslechl hlasy. Nějaký hubený kluk s holčinou. Ta najednou začala rychle gestikulovat a něco vzrušeně mluvit. Podíval jsem se jí do očí. A byl jsem ztracený. Láska na první pohled.

Cože??? Otevírají můj kotec? Dívám se s lítostí na své kámoše vedle, ale jsem sobecký rád, že jsem to já, kdo hrdě odchází pryč.

Ještě jsem stačil zamávat na pozdrav nejobávanějšímu pitbullovi, který tu byl samozvaným šéfem a vyskočil jsem do její náruče. Jsem zamotaný do jejich nádherných dlouhých vlasů a cítím, jak ji něco bije. Jo, opravdické srdce. Páni, to je blaho. Vděčně olizuji celý její obličej a snažím se vykouzlit ten nejkrásnější psí úsměv, kterého jsem schopen. Teda páni, a ten kluk, jak zařadil v autě jedničku a odpálil to i se mnou směr opravdický domov, tak to byl teda frajer.

Lebedil jsem si na zadním sedadle tak spokojeně, až jsem se od radostí počůral. Nevadí, však oni si to vytřou. Vkráčel jsem do své nové psí boudy dost suverénně, a tak mě docela překvapilo, že už tam mám kámoše. Králík čuměl jako puk, kdo mu klepe na vrátka klece.

„Neboj, kámo“ říkám mu, „ještě to tady spolu roztočíme.“

A pak začala výchova. Panička byla suprová, ale páníček se nějak pomátl nebo co já vím, Pořád říkal, ať si sednu, lehnu, k noze a podobné nesmysly. Nechápu, co ho na tom bavilo. Taky měl nějakou přednášku o tom, co psi můžou a nemůžou a tak. Moc jsem ho teda neposlouchal, měl jsem hlad a taky jsem našel v ložnici docela pěknou postel na spaní.

Trochu mě překvapilo, že si ke mně lehli i ti dva.

Co Vám budu povídat. Hned od počátku jsem se snažil ukázat své vynikající povahové vlastnosti jako je přátelství, láska a smysl pro humor.

Když jsme byli doma všichni, ležel jsem a v klidu přemýšlel, co budu dělat, jakmile budu opět sám. Musím se pochválit, že má fantazie neznala mezí.

Tak prvně mi bylo líto Ušáka, že je zavřený. Dalo mi to hodně práce, ale podařilo se mi otevřít klec, vytáhnout mu ven nejen žrádlo, odmontovat vodu, ale nakonec jsem vytáhl i samotného králíka. Hráli jsme si na honěnou a řeknu Vám, že to byla docela psina. No – pravda – páníček trochu křičel.

Jindy jsem se rozhodl, že jim uklidím skříň. Trochu mi pomohlo, že ji zapomněli pořádně zavřít. Ten kelímek se mi líbil. Šel otevřít těžce, ale já to dokázal. Chuť uvnitř nic moc, ale potom ta jízda, pánové. Smál jsem se ještě na veterině. A jako zdálky jsem slyšel, jak ten chlap v bílém plášti říká mým „rodičům“, ať příště tu konopnou mast dají někde jinde. Že bych to prý nemusel přežít. No tak, to by mě fakt naštvalo. Páníček dával tomu chlapíkovi nějaké papírky ze štrajtofle a potom – pravda – trochu křičel. Ale až doma a díval se přitom na mě.

Rozhodl jsem se vylepšit reputaci a odplatit jim jejich dobrotu. Budu hlídat, jak nejlépe dovedu. No což o to, hlídat, co se děje uvnitř bytu, když tam jsem, to jde. Ale jak chcete hlídat, co se děje na chodbě, když ty dveře nemají žádnou pořádnou díru? Tohle ti lidé fakt nedomysleli. S radostí jsem se pustil do práce. Teda musím říct, že tentokrát se mi podařil husarský kousek. Zdálo se mi, že páníček má nějaký zdravotní problém – stal na chodbě a nevěřícně se díval do svého bytu, aniž musel použít klíč a otevřít dveře. Pravda – trochu křičel.

Naštěstí moje milovaná páníčka má rozum a chápe, že po té dřině, si zasloužím také odpočinek a dovolenou. A tak mě berou s sebou na hory, k vodě, na pivo i na Silvestra.

Nebudete tomu věřit, ale uchystali mi i nádhernou svatbu. Prý, že po tolika společných létech si zasloužím, abychom byli opravdická rodina a jmenovali se všichni stejně. No slušelo mi to, co Vám budu povídat. Měl jsem motýlka úplně stejného, jako měl páníček sako. A kdyby jste viděli, jak to slušelo mé paní. Prvně jsem si myslel, že je to princezna, ale prý se tomu říká nevěsta. No mě to bylo upřímně jedno. Každopádně jsem byl ten nejdůležitější svatební host a raut taky nebyl vůbec špatný.

Taky jsem docílil toho, že mám svůj film, ve kterém hraji hlavní roli. Koupili kvůli mně kameru a točí si mě, když jsem sám doma. Jsem zvědavý, jak se k tomu postaví Hollywood, neboť věřím, že mám i na Oskara.

A tak si tady spolu tak pěkně žijeme. Ten kluk, co už je muž a ta holčina, co už je žena. A taky ten králík, který už asi napořád zůstane králíkem. Mám tuhle bláznivou rodinu fakt moc rád.

Občas, když má můj páníček slabou chvilku – dívá se na mě rádoby přísně a říká mi:

„Maylo, vládcem rodiny jsem tady já.“

Podívám se něho, jak nejvíce oddaně dovedu, sklopím své ucho a řeknu „spolehni se, kámo.“

Pak na sebe mrkneme tajně s králíkem.

V naší tajné řeči to znamená – „my víme své“.

Je brzké ráno.

Jako každý pracovní den můj budík zvoní ve tři. Doby, kdy jsem vstávala až v půl páté jsou již nenávratně pryč. Potřebuji více času, než si do své pracovní kabelky zabalím několikery brýle, lupu, lepidlo na zubní protézu, náhradní spodní prádlo, tena plínu, hůlku, naslouchadlo a složím mobilní chodítko.

Nestěžuji si, staří lidé již tolik spánku stejně nepotřebuji.

Vytahuji z lednice namletou svačinku, kterou si vždy připravuji již den předem a vyrážím na autobus. Ještě štěstí, že jezdí pořád ten stejný šofér, co se mi kdysi v padesáti tak líbil. Ani on se za posledních dvacet let nezměnil a stálé si drží své pracovní místo.

V autobuse je jako vždy pěkná legrace. Se svými postaršími kumpány trošku křičíme, ale jak jinak bychom se dozvěděli, jak jsme se měli o víkendu a zda už naše pravnoučata chodí na vysokou školu?

Je občas těžké vzpomenout si na všechno, co chceme říct, ale nám to nevadí. Stejně si prd pamatujeme a zítra si to všechno zopakujeme.

Naštěstí ještě netrpím špatnou orientaci v prostoru, a tak svou kancelář najdu vždy na první dobrou. Jsem na to hrdá a moc dobře vím, kolik mých spolužáků mi to závidí.

Jako každé ráno, zakleknu dolů k počítači, abych ho zapnula. A pak počkám na mladší kolegy, kteří mě hned po svém příchodu do práce laskavě zvedají ze země. Chodí až na devátou. Minule jsem tak ležela tři hodiny a pěkně jsem od země prochladla. Tak už si sebou vždy beru i termofor a teplé ponožky. Už i naše babičky věděly, že nejhorší je prochladnout od noh.

Můj téměř bystrý rozum se pomalu probouzí, a tak mohu svými revmatickými prsty lehce zpracovávat veškerou elektronickou korespondenci. Obdivuji svého šéfa, který i ve svých 82 létech dokáže dělat tak pěkné excelovské tabulky. Bohužel už mi na jejich prostudování nestačí brýle a lupa, jako v dobách minulých. Naštěstí si v rámci fasování kancelářských potřeb mohu v rámci výjimky objednat i mikroskop, dalekohled a další pracovní potřeby.

Mám moc ráda přestávku na oběd. Vycházím se svým chodítkem poněkud dříve před svými mladšími kolegy. Většinou mě doženou, předběhnout, snědí vše, nač jsem původně měla chuť a znovu již pracuji.

Já se šourám sice pomalu, ale zato zodpovědně ke svému zdraví. Neboť zdraví, stejně jako zubní protézu, máme jen jedno.

Po vydatném obědě a nedobrovolném spánku se probouzím. Je pozdní odpoledne a už jsem tady opět sama. Má slina na úředních lejstrech mi bude jako obvykle vytknuta v rámci vytýkacího řízení. Musím vymyslet, jak obelstít svou únavu tak, aby se mi podařilo usnout mimo nové metodické pokyny. Ještě chvíli pracuji a těším se na zítřek. Zítra mám totiž narozeniny.

Kolegové mě dovezou na mé židli doprostřed kanceláře. Už nemusím ani vstávat. Těším se, až dostanu spoustu nových báječných dárků z nedaleké lékárny a zdravotních potřeb.

A víte, co miluji ze všeho nejvíce? Jak mi každý rok ze srdce přejí hodně zdraví a pracovních úspěchů. Vidím na nich, jak moc je jim líto, že už mi do důchodu zbývá posledních pět let.

Jojo. Život vážně utíká jak splašený kůň. Tak zítra máš, holka zlatá, sedmdesát. A to sis myslela, že se toho důchodu snad ani nedožiješ.

Být matkou ženicha není žádná legrace.

Musíte vypadat svěže a na pohodu.

Musíte mít elegantní oblečení, úsměv na rtu, upravený účes a sportovní kabelu plnou modelů k převlečení a bot k přezutí. Nejlépe i zimní sadu.

Musíte být cool.

„Tak tohle je Tvůj pokoj“ řekli mi hned při příjezdu na svatební hostinu.

„Skvělé. V přízemí a v bezprostřední blízkosti tanečního parketu. Zde trefím.“ Zcela nepokrytě jsem se radovala. Pokoj – vlastně malý apartmán – byl velmi příjemný. Chodbička, sociální zařízení, malý obývací pokoj včetně sedací soupravy a dveře do ložnice pro dva. Sundávám z ramene sportovní kabelu a hlásím všem, kteří se v mém dosavadním obydlí vyskytují, že si zabírám na spaní sedačku. V prostoru se pohybuje příliš mnoho družiček, svatebčanů a jiných lidiček. Příliš mnoho na počítání. Taky na co. Sedačku jsem si již obsadila.

Příjezd svatebních hostů. Příprava nevěsty. Mírná nervozita. Lehké úsměvy. Šáňo na přivítání. Snídaně a bezinková minerálka.

Nástup na obřad. 2x jasné ANO. Je dokonáno.

Máme hlad. Předkrm, polévka, hlavní chod. S plnými bříšky ženeme se do dalších prožitků. Dojetí, objetí, nezapomenutelné chvíle.

Objednané slunce maká na sto dvacet procent. Vše je dokonalé, krásné, báječné. Foto na tisíc a jednu noc. Tanec novomanželů v zajetí láskyplných mandal. Hod kytici, krájení dortu a jde se soutěžit. Vše utíká jako lusknutí prstů. Jako mžik.

V mezičase skáčeme z rautu na raut a už je tady hudba a první odvážní vcházejí na taneční parket. Pak taky druzí, třetí, čtyřicátí. Parket naplněn až po strop.

Mezi hudbou a chytáním dechu dozvídám se, že spím v tom správném pokoji s nevěstinou kamarádkou Maruškou. Nevadí? No jasně, že nevadí.

Desátá hodina náhle odbila. Místo žárovky nahazujeme plamen svíčky na moře prskavek a novomanželům vytváříme privátní nebe.

Srpnová tráva trochu zebe. Takže zpět na disco scénu. Tančíme tak trochu do extrému. Panáky, víno, pivo i voda s mátou teče ze všech stran. Najednou i přesto, že discokoule ještě svítila, třetí hodina ranní odbila. Hlásí se konec svatebního veselí.

Ano, opravdu ano, platí to i pro maminku ženicha.

Jsem chvíli tiše, nic neříkám. Pak beru si z parketu své protančené boty a jdu poslušně do svého pokoje.

Boty v jedné ruce, mobil nahrazující baterku v druhé. Otevírám dveře. Zapomínám na dvoulůžko s Maruškou a v paměti mám jen původní plán – sedačku. Tiše odložím mobil. Ze sportovní kabely vytahuji již předem připravený pléd k přikrytí a zcela oblečená – ó jaké to božské štěstí – ulehám na sedačku a zahajuji spánek spravedlivých.

Ze všech sil ještě odsouvám ležící tělo vedle mě.

Poslední myšlenka před usnutím patří Marušce.

„Sakra, sakra, ta holka se nějak roztahuje…..“

Kýchnutí způsobené šimráním ranního slunce hlásí nový den.

Otevírám oči a přetáčím se na stranu. Ve chvíli sedím na zemi. Sedačka, zdá se, není příliš veliká. Vedle mě hromada oblečení. Nevěřícně beru do rukou cizí, pánské, riflové kraťasy.

Zděšení dostupuje bodu varu.

„Nene“ kroutím v šoku hlavou. „Co jsem to provedla? Vždyť všichni svatební hosté byli o půlstoletí mladší než já. Jsem snad pedofil???“

S vytřeštěnými očima hledím na svou původní spolunocležnicí Marušku, která stojí ve dveřích ložnice a vesele se směje.

„Ach bože, návrat v čase. Jsem snad na vysokoškolských kolejích v době svého ztraceného mládí?“

S velkým strachem otáčím hlavu za sebe na sedačku.

Tam sedí kamarád ženicha a slušně zdraví „Dobré ráno“.

A když už to vypadá, že nic dalšího nemůže přijít, za kamarádem se probouzí ještě jedno mladé děvče.

„Mladý muži“ říkám opatrně. „Vypadá, to, že máte nejvíce traumatizující zážitek z této svatby. Hlavně nikomu neříkejte, že jste strávil noc s matkou ženicha. Jinak jste neprodejný.“

„Neřeknu“ usmívá se gentlemanský ten mladý muž.

„Vypadá to, že vy máte za sebou švédskou trojku“ směje se a já slibuji, že rovněž budu mlčet jako hrob.

No jo no, slíbit není hřích.