NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1661879389-nahled-little-girl-reading-g20c9b2eae-1920.jpg

„Ahoj.“

„Ahoj“ odpovídám a dívám se na to kouzelné děvčátko, které se, nevím odkud, vynořilo najednou přede mnou.

 

Byl nádherný letní večer.

Seděla jsem na terase domů mě tak blízkým lidem. Dívala jsem se na oblohu plnou hvězd, poslouchala písničky z rádia, ze srdce a dívala se do ….

Možná do prázdná, možná do budoucnosti, možná jen do …tmy

 

„Ahoj“ řeklo mi to děvčátko.

„Ahoj“ odpověděla jsem.

Kocour, který ležel vedle mě, se jako by přitiskl a naježil. Přesto zůstal v klidu ležet dál.

 

Dívaly jsme se na sebe a mě se hlavou honilo spoustu otázek.

Kdo to je, kde se tady vzala a hlavně – proč ji, teď v noci, nikdo nehledá.

Kde má mámu a tátu?

Bábi a dědu?

Sourozence?

 

Byla - … nádherná.

A já si ji okamžitě zamilovala.

 

Noc proběhla tak, jak letní nocí probíhají…. Rychle, nádherně, voňavě, barevně a hladivě.

Ráno jsem si v kuchyni chystala míchaná vajíčka.

 

„Je to tady fajn. Krásná energie“ říkám svému muži.

„Opravdu?“ odpoví.

„Malá Ami“ (dítě v rodině) říká, že je tady malá holčička.

 

Vajíčka se rozprostírají na podlaze ….

 

„Malá holčička?“ ptám se jako ve snu.

„Ano, Ami ji viděla, prý tam vzadu v pokoji.“¨

 

Malá holčička.

Vím, proč jsem vždy tam, kde jsem – kde patřím.

 

Malá holčička.

„Kdopak jsi, malá holčičko?“¨

 

Kdo jsi, ze světa za oponou? Jsi má spřízněná duše? Má holčička z života zn. Minulost, má rodina, má přítelkyně? Kdo jsi, malá holčičko – jsi Já rozstříštěná v Univerzu? Jsi kus mě tam ...má duše rozsetá jako semínka v makovém poli?  

Kdo jsi, holčičko?

 

Co na tom záleží?

 

Stejně vím, že jsi Láska.

 

A taky vím, proč jsem vždy tam, kde patřím.

 

Budu na Tebe čekat a až opět přijdeš – půjdu ti naproti. 

 

Přesně tam, kde mě to pustí a pak … Tě obejmu a zažijeme „bezpodmínečnost“.

 

Tak „ahoooooooooj“ má holčičko ….

 

Maličká a přitom tak neskonalé silná.

 

Tak „ahoooooooooj“ Andílku milovaný.

Sdílet článek | Přidat komentář
1666937531-nahled-cauldron-with-goulash-g2ec82d8bc-1280.jpg

 

„Tak jste opět nejhorší v republice“ hlásí mi známý z druhého konce země.

„To přece není možné“ bráním své rodné město zuby nehty.

 

Máme tady všechno, co jen potřebujeme k životu. Relativně levné byty, školky, školy, kulturní dům, kostel, autobusové stanoviště a hospod jako máků.

 

Faktem je, že nám chybí nemocnice, lékaři, železniční stanice, koupaliště, místa na parkování a ve večerních hodinách pocit bezpečí, ale to přece není nic, co by stálo za povšimnutí.

 

Vydávám se na jednu z kulturních akcí města – Gulášfest.

Guláše jsem moc neviděla, ale pivo teklo proudem. Program veskrze rockerského zaměření zřejmě zaujal mé spoluobčany velkou měrou, neboť jsem potkávala spoustu těch, kteří i nadále zůstali mladí duchem. Rockerským duchem. Kolem mě se to jen hemžilo padesátníky, šedesátníky a vícetníky se správně dlouhými umaštěnými vlasy, na svých léty již pivem vytuněných postavách měli hrdě nátělníky se jmény rockových kapel, v jedné ruce cigáro, ve druhé půllitr. Duší navždy mladí si užívali a mě to přišlo veskrze normální kulturní odpoledne.

 

Pár fotek se objevilo i na facebooku. A tak jsem se hned zatepla pochválila v práci, jak je to naše město krásné a kulturní.

 

Děvčata, žijící povětšinou v obcích a městech na hory vzdálených tomu našemu, byly v úžasu.

Jak shlédly postavičky na facebookových fotkách, ihned jsem se stala terčem obdivu.

„Chudinko, a tam ty žiješ? Proboha, to my jsme vlastně rády, že každý den v pořádku dorazíš do práce. A nebojíš se?“

Tvářila jsem se hrdinně i hrdě. Neboť, jiný kraj, jiný mrav.

A to, že jsme kraj rázovitý, bylo z fotek naprosto zřejmé.

 

Ale víte co?

Ať je to jak je to. Já tu svou rodnou hroudu mám stejně tak nějak opravdu ráda.

Bo co už ..... 

Sdílet článek | Přidat komentář
1658285161-nahled-door-gd8764970c-1280.jpg

„Budeme šít, sestři“ slyším doktora a zavírám oči.

 

Vlastně se ani nedivím. Ta díra nad okem si ani nic jiného než sešít nezaslouží. 

A opět, jako už několikrát jsem k tomu přišel, jako slepý k houslím. A opět, jako už několikrát se zdá, že má pravdivá verze působí na okolí jako bych si jí snad vycucal z prstu.

 

„Co jste dělal, člověče?“ ptá se mě zúčastněně lékař. „Takový slušný chlap v létech, to jste se musel v hospodě bít?“

„Já se nebil, pane doktore. A v hospodě jsem nebyl“ dodávám skoro zbytečně.

„Tak jak se Vám to stalo?“ ptá se doktor a vpíchne mi injekci na umrtvení.

„To mi, pane doktore, stejně nebudete věřit“ říkám.

„Zkuste to“ usmívá se lékař a zapichuje jehlu do už necitlivého místa nad obočí.

„Víte, pane doktore, jsem ve spokojeném vztahu. Vše klape jak má a nemám si na co stěžovat. Jsme oba zodpovědní a zároveň praštění a máme i skvělý smysl pro humor. Jen jsem takový starostlivý chlap, a to je možná někdy na škodu. To víte, já vám byl v minulém životě brazilská žena a měl jsem osm dětí. Měla jsem se co otáčet. Tak se nedivte, že jsem si tu starostlivost přenesl i do tohoto života.“

 

Sestřička se směje na plné kolo a doktor se k ní přidává.

Mám rád, když se holky smějí. Sluší jím to.

 

„Nesmějte se, vše je pravda“ pokračuji ve svém vyprávění.

„A dnes ráno jsem se staral, aby mé ženě neujel autobus do práce. To víte, odjíždí ji to 5.40 a ta moje Filoména si ještě v 5.25 klidně doma se mnou povídá, rozkládá rukama nohama a vůbec ji nevadí, že je čas běžet na autobus. Horší než malé dítě, pane doktore, opravdu. Horší než malé dítě.“

 

Doktor se směje čím dál víc.

 

„Už jsem se na to nemohl v klidu dívat. Vylezl jsem jen tak ve spacích trenýrkách z postele. „Prosím tě,  obuj se a běž už“ napomínám ji. „Jako bych hrách na stěnu házel“.

„Do kuchyně už se nevracej, věci ti beru.“ Vzal jsem do jedné ruky její kabelku, do druhé tašku s jídlem, přišel do chodby a se slovy „dělej, přivolám výtah“ jsem nic netuše vyběhl ven.

„Zmáčkl tlačítko a díval se, jak skáče číslice z nuly na sedmičku. Zrovna jsem se chtěl otočit ke dveřím s vítězoslavným pokřikem „výtah máš tady“, když tu se dveře bytu potichu zavřely a jen jsem slyšel záchvat smíchu mé ženy. Ta hadice mě pozorovala přes kukátko a mohla se smíchy potrhat, jak tam stojím polonahý s kabelkou.“

„Já už nemůžu“ slyšel jsem, jak hýká jako osel a utíká na záchod.

„To víte, doktore, už nejsme nejmladší a ani ty svěrače už nejsou, co bývaly.  

Výtah se mezitím rozjel zpátky do přízemí. „A máš po výtahu, princezno“ pomyslel jsem si škodolibě a čekal, až se dveře konečně otevřou.

 

„Dveře se opravdu za pár sekund otevřely. Nebyly to však dveře bytu, ale dveře výtahu. Sličná sousedka Králíčková se zrovna unaveně vracela z noční směny.

„Proboha, co se Vám stalo?“ vyvalila na mě oči a rozesmála se.

„Ale, to víte, ženská“ mávl jsem rukou a taky se usmál.

„Mohu Vám nějak pomoci?“ smála se Králíčková.

„Vlastně ano, mohl by mi manžel půjčit na chvíli tepláky a tričko. Samozřejmě vrátím.“ A ještě dodal „vyprané.“

„Pojďte dál, manžel už je možná taky doma z noční. Tepláky Vám dáme, společně se i nasnídáme“ smála se, jak se jí to vše rýmuje.

 

V bytě Králíčkových bylo ještě prázdno.

„Posaďte se do obýváku, hned Vám něco podám“.

Nemusel jsem se ani zouvat. Byl jsem stejně bosý.

Usedl jsem na kraj pohovky, nervózně si dal nohu přes nohu a kabelku své ženy uložil decentně v klíně.

 

A pak ….

 

Pak přišel Králíček.

 

„Já ti dám, že jsi nechtěl, aby Tvé ženě ujel autobus, já ti dám, že je to kabelka Tvé ženy, já ti dám, že si Tvá žena z Tebe vystřelila“ bušil do mě hlava nehlava.

„Neblbněte, Králíčku…“ snažil jsem se o další vysvětlení a chránil si přitom obličej i jiné části těla.

„Kdo je u Tebe králíček?“ řval soused, když otevíral vztekle dveře svého bytu.

 

… „a tak jsem tady, pane doktore“ …..

„Ale nebojte, já si na tu svou babu taky něco vymyslím, už ať se těší“.

 

„Nůžky, sestři“ požádá vysmátý lékař a dokončuje svou práci.

„A kde máte kabelku?“ rýpne si s úsměvem sestřička.

„Venku, v čekárně. S mou ženou.“

„A víte, doktore, co je na tom všem to nejhorší?“

„Ona ten autobus opravdu nestihla.“

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1655491067-nahled-room-g446cb05bb-1280.jpg

„Já na televizi nekoukám“ hlásila jsem všude. Dokonce jsem osm let televizi neměla a vůbec mi nechyběla.

Byla jsem tím známá v širokém okolí.

Nebylo možné se mnou diskutovat o reality show, seriálech, televizních zpravodajstvích, ani o sportovních utkáních.

Žila jsem si svůj spokojený netelevizní život, poslouchala hudbu a aktuální informace čerpala z internetu.

 

A pak jsem nastoupila do auta.

Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by v tom autě neseděl můj nový partner. První dny jsme se poznávali, povídali, chodili do přírody, sauny, mezi přátele a vystačili jsme si sami. Jenže pak přišlo odhalení. Našel si mě muž, který celoživotně má televizi v každém pokoji.

 

Jako zkušená žena vím, že problémy ve vztahu může vyvolat například  rozdílnost v koníčcích, názorech na politiku, náboženství, smysl či nesmysl pro humor a jiné známé faktory. Že v tom může hrát roli bedýnka plná blikajících obrazců mě nenapadlo.

Má televize v obývacím pokoji začala plnit svou funkci. Až tak úplně moc mi to nevadilo, já si v mezičase ve vedlejším pokoji pokecala na telefonu.

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsme zjistili, že spolu trávíme veškerý volný čas, to znamená i ten v kuchyni. Jenže ouha. Tam chyběla blikající kulisa.

 

Život je o kompromisech.

Dohodli jsme se, že v kuchyni pojede jen příroda, hudební kanály a jako bonus vařící pořady. Žádná politika, sport nebo stupidní seriály.

 

„Zkusme se podívat, kolik dnes stojí malé televize“ vyslovila jsem prapodivnou větu, když jsme kráčeli kolem elektro obchodu.

Za celých pět minut jsme vycházeli z obchodu zpět s televizí pod paží.

Můj muž byl šťastný.

Televize nainstalována v kuchyni – bohužel ani obraz ani zvuk.

Druhý den k televizi přibyla anténa – hrálo krásně všech 40 programů ze 140 možných – všechny polské.

Další možnost zapojit novou telku ke kooxiálu v obýváku byla. Nebyla však má chuť vrtat díry do zdí.

Ještě, že máme moderní dobu. Došli jsme k mobilnímu operátorovi, přepsali smlouvy na telefony, zřídili mobilní odběr televize a převod k jejich internetu. Vypověděli smlouvu se současným poskytovatelem internetu a čekali na technika.

 

První technik za 14 dnů nedorazil. Druhý dorazil a oznámil, že by musel překopat celou chodbu. Nevím proč, opět jsem odmítla.

Takže zpět obnovit vypovězenou smlouvu k internetu. Odmítnout internet u mobilního operátora a vrátit zapůjčenou krabičku k připojení. I ke starému internetu, který je v dětském pokoji musela by se vykopat ve zdi cestička. Nebo se koukat na telku v děcáku.

My však jako dva urpuťáci chceme telku v kuchyni.

 

A tak sedíme v kuchyni s novou malou nehrající televizi, která je vlastně stará, protože není chytrá.

V obýváku zatím hraje stará velká televize, která je chytrá, ale zase tam nejsme my.

 

V očích mého muže zajiskřilo – vyměníme televize.

 

Dnes se v prostorném obýváku krčí na televizním stolku malá blbá telka, která je ráda, že vůbec přežila a nebyla vzteky defenestrována z okna.

 

V malé útulné kuchyni pak trůní na malém prostoru velká stará, za to však chytrá obluda. Nabízí spoustu programů a bliká o sto šest. Hraje, co jen ji stařičké síly stačí a je šťastná, že je v naší společnosti.

 

Nám je to šumafuk.

Kecáme, smějeme se a vůbec - stejně máme oči jen pro sebe.

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1655490572-nahled-adam-and-eve-ge13c7921f-1280.png

Ten den se Adam s Evou probudili v docela dobré náladě.

Obloha jako vymalována a rajská zahrada jim nabízela samé delikatesy.

Rozhodli se, že si zajdou na zdravou ovocnou snídaní, sednou si pod strom a budou si vyprávět o všem, co jim slina na jazyk přinese.

Protáhli se, podívali na sebe a vyrazili na cestu.

Oblečení, namalování ani kontrolu svých mobilů neřešili a tak byli docela rychle připravení.

 

Adam chtěl jít jako obvykle do stínu lípy, kde to moc pěkně vonělo a bzukot včel zněl jako líbezná melodie.

Eva však znovu začala.

„Adame, pojďme k jabloni, je tam taky stín.“

„Neblázni, Evo“ snažil se Adam o zodpovědnost, ale když viděl, jak se před ním Eva zavlnila v bocích, ležérně odhodila vlasy dozadu a svůdně se usmála, jen vzdychl a vydal se za ní.

Celá zahrada byla nádherná a oni dva tam mohli být, jak dlouho chtěli a jíst a pít, co jen hrdlo ráčilo.

Jejich šéf měl jen jednu podmínku – nesmí utrhnout a sníst jablko ze stromu poznání.

 

„Hele, Adame, přemýšlela jsem….“ začala opatrně Eva.

Adam zpozorněl. Když Eva začala přemýšlet, ještě nikdy to nepřineslo nic dobrého. 

„Proč myslíš“ pokračovala nenápadně… „že nemůžeme jablko právě z toho stromu. Není přece ničím zvláštní. Má kořeny, kmen, větve, listí a dokonce i ovoce jako mnohé další stromy v okolí.“

Adama ty ženské řeči moc nebavily, ale nechtěl být nezdvořilý, tak filozofický odpověděl, že zřejmě „není jablko jako jablko“.

Eva na chvíli zmlkla. V duchu musela uznat, že Adamovi to vážně pálí.

Ve vzájemné symbióze došli pod inkriminovanou jabloň. Sotva se posadili do jejího stínu, uvědomili si, že si cestou zapomněli utrhnout něco k snědku. Adam se gentlemansky zvedl, že něco donese, když tu mu u nohy zasyčel had:

 

„Kde by jsi chodil, Adame? Snídaně Ti visí přímo nad hlavou, stačí jen natáhnout ruku a utrhnout.“

Adam zůstal jako opařený.

„Hade, k čemu mě to nabádáš? To přece nesmíme. To by si nedovolil ani samotný ďábel.“

Had jen syknul: „Kam čert nemůže, nastrčí bábu.“

Eva vyskočila jako by ji něco píchlo. „Kdo je u Tebe bába, hade?“

Adam cítil, že dneska fakt není dobrý den. Z posledních sil se snažil zabránit blížícímu se průseru.

 

„Hele Evi, jak naštveme šéfa, vyžene nás z ráje, budeme nemocní a umřeme, to přece nechceš?“

Eva se něj podívala jako by snad nerozuměla latinsky.

 

„Adame, proč je to strom poznání? Co bychom poznali, co ještě nevíme? A vůbec, proč tady kromě nás nikdo není? Já sama bych ráda poznala nějaké kamarádky a probrala s nimi, proč Ti někdy nerozumím.“

Adam tiše přemýšlel.

„Možná, že máš v něčem pravdu, Evi.“

„Já mám vždy pravdu, pronesla bojovně Eva. „Copak by si taky nechtěl pokecat s jinými muži a třeba si zahrát s nimi i nějakou tu přiblblou hru, co jsi nutil mě – abych ti odkopla pomeranč mezi dva stromy. A ty ses radoval jako pominutý, že jsem se nestrefila a já Ti vůbec nerozuměla. Třeba by pro tohle měl někdo jiný, kdo by vypadal jako ty, pochopení.“

 

Museli uznat, že jim chybí společnost jiných lidí. Jenže, kde je vzít? Jak zařídit, aby bylo více Adamů a Ev? Jak se takový člověk vyrábí? Odkud přichází? Jak mluví?

Otázka střídala otázku. Oba byli jako v transu a nechápali, co se to najednou stalo. Kde se v nich vzala ta zvídavost a touha po objevení něčeho nového. Zajímavého. Vzrušujícího. Zakázaného.

 

Had se mezitím radostně plazil okolo stromu.

„Sssssáhni a sssssssssněz to krásné jablko ….. „ lísavě napovídal Evě.

Ženy už odpradávna byly odvážnější. A tak Eva ……..ssssáhla …..

 

Díky tomu, máme my holky spoustu kamarádek a chlapi si mezitím v klidu můžou zahrát fotbálek.

Co svět světem stojí Adamové si hledají Evy a Evy své Adamy.

A přesto, že si vlastně vůbec nerozumí, nakonec je jim spolu přece jen dobře.

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1655490021-nahled-restaurant-ga41fde896-1280.jpg

Byl to den jako každý jiný.

Ráno v klidu oblékl jsem si džíny.

A zavolal mámě, že opět přijdu k obědu.

Ta jediná mě chápe, že v kuchyni nic nesvedu.

 

V telefonu kašlající máma – prý opět chytily ji plíce.

Už včera večer odvezli ji do nemocnice.

Zdá se, že dlouho pálilo mě dobré bydlo.

Obávám se o její zdraví a také o své jídlo.

 

„Nezůstaly Ti, mami, doba jídla zbytky?

Přece nestanu se veganem a nezačnu jíst kytky.

Máma – ta je ovšem jednička.

„Určitě Tě nakrmí naše tetička“.

 

Tetička je skvělá kuchařka a má mě ráda.

Tentokráte však řekla mi  „ať vlezu ji na záda“.

Mám to zkusit zaměřit se na ženský.

Jí prý zrovna oblbuje švihák lázeňský.

 

Jsem zoufalý, čas oběda se blíží jako lavina.

Má první hodina vaření právě začíná.

Na mě si nepřijdou, obejdu se bez tety. 

Ze špajzu důležitě vytahuji špagety.

Zmocnila se mě přímo vařící touha.

Ale ouha.

Špageta do kastrolu je příliš dlouhá.

 

Zjevně narazil jsem na problematický háček.

Můj žaludek volal „nebyl by raději španělský ptáček?“

Bezradně šáhnul jsem do kapsy, tam čekala mě radost převelká.

Skrývala se v ní zapomenutá stravenka.

 

Obouvám boty, s radostí běžím

k prvním otevřeným hospodským dveřím.

Na kostele odbíjí poledne, obědu čas.

Zdá se, že španělský ptáček přiletí včas.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1655489602-nahled-wallet-gbe99423d0-1280.jpg

„Milánku, měl by sis najít slušné děvče“ řekla mi už posté má matka.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem byl v jedné z největších euforií.

Můj milovaný Baník vyhrával.

 

„Jo“ odpověděl jsem a přidal zvuk na televizi.

 

„Nebudu tady věčně, a kdo ti pak uvaří, vypere a uklidí“ nahlédla do otevřených dveří tvář mé starostlivé rodičky a ve mně se hnulo svědomí i mužství.

 

Zapnul jsem počítač.

„Tak jo, mami, jak si přeješ.“.

Myšlenka byla na světě. Teď ještě vymyslet nick na seznamku a zapamatovat si heslo.

 

Možná to způsobilo momentální sledování přírodovědného dokumentu, ale můj nick „hledamtygrici“ se chytil poměrně snadno a rychle. Odpovědi blikaly jedna přes druhou, fotky potencionálních nevěstinek jsem si málem nestačil ani ukládat a úplně jsem přestal rozumět tomu, proč já vůl se vlastně ještě neoženil.

 

Marika vypadala skvostně. Byla Slovenka a ty, jak známo bývají nejen slušně vybavené, pohostinné, ale i otevřené.

 

„Poď ďalej“ zašveholila na prvním rande.

„Predsa nebudeme mrznúť vonku“  sladce zašeptala a vtáhla mě hned do své útulné garsonky.

 

Okamžitě jsem pocítil nával slovanské pohostinnosti. Nedal jsem se zahanbit. Položil ji požadované  eura na stůl a omluvil se, že jsem nedonesl kytku.

 

„Já som tvoje kvietka“ byla poslední slova před tsunami, které přišlo vzápětí.

 

Co Vám budu nalhávat. Byl jsem Bůh.

Bol som chvíľu tvrdý, chvíľu mäkký a tiež oboječný.

 

Máma by na mě byla náležitě hrdá.

 Stal se ze mě opravdový chlap.

 

Staral jsem se o celou domácnost, vařil, žehlil, pral, roztrhané spodní prádlo mé Marice s láskou zašíval.

A když v noci nebývala doma, nikdy jsem nežárlil.

Co jsem? Kokot?

 

Však noční pro ženu nikdy nebývala lehká záležitost.

 

Rozhodl jsem se k životnímu kroku.

Rád bych ji k nohám položil všechny své mládenecké úspory, ale ty už jaksi padly.

A tak jsem na zem padl sám.

 

„Mariko, vezmeš si mě?“ zeptal jsem se své měsíční lásky hned ráno, jak přišla po noční.

 

„Za poslednú noc mi dlhuješ 100 eur. Nechaj to v predsieni a vypadni“ odpověděla má empatická láska.

 

Nezlobil jsem se. Vždyť jsem vážně včera nevypnul televizi a usnul u rozsvícené lampy. Energie jsou sakra drahé.

Důchodu se zřejmě nedožiju, takže jsem vlastně rád, že jsem se zbavil i svého penzijního připojištění.

 

Vyšel jsem před barák zrovna ve chvíli, kdy se spustil liják.  

Jsem opět svobodný. Maminčin hodný syn.

 

Myslím, že si máma nemůže na nic stěžovat, neboť domů se jí vrací opravdový chlap.

 

Taky, kdo jiný by se postavil stejně hrdinně jako já nepřízní počasí?

Jedním šmahem jsem zkrotil všechny přírodní živly.

 

Zažil tsunami, skáču mezi kapkami deště, mám slunce v duši a vítr v kapse.

 

Proti tomu všemu je ta „bouřka co mě čeká doma“ příjemný vánek.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1655489416-nahled-beer-g8387b5f5d-1280.jpg

Sedím a čekám až přijde má chvíle.

 

Každý by si mohl myslet, že jsem tvrdá nátura, protože nejeden chlap už se mnou udeřil o stůl, ale věřte mi, že jsem i docela křehký. Kolik mých příbuzných už bylo rozbito na maděru, stačilo, když nějaký agresivní blbec se neudržel a prásknul s nimi o zem.

 

Přiznávám, že jsem docela promiskuitní, neboť jsem už prošel tolika rukami, že se to ani nedá spočítat. Na druhou stranu nejsem až tak přelétavý, neboť kde mě postaví, tam stojím.

Mí kámoši skončili různorodě.

Někteří si hoví na  hogo fogo policích, ale já jsem byl vždy skromný a lidový a jsem rád, že jsem obklopen normálními lidmi.

 

Zkusím Vám popsat svůj normální pracovní den, aby jste věděli, že jsem dalo by se říci, v jednom kole.

 

Vstávám docela pozdě, kolem desáté. To je ještě docela klid. Většinou se kolem mě točí jen ta prsatá blondýna, na kterou večer všichni volají jeden přes druhého:

„Maruno, dej sem ještě jedno“.

Tak Maruna je zgruntu hodná ženská. Po ránu si dá kafe a cigárko a pak nás všechny :zkontroluje, zda jsme dost čistí a vymydlení na směnu. Je to taková naše předačka.

 

V klidu se rozhlížím po celém našem lokále. Nemáme to tady špatné. Místa je dost. Na oknem visí záclony, na stolech jsou z té samé látky ubrusy a podtácky. Ty znám všechny. Vždy si na ně sednu plnou vervou. U pípy to znám jako své staré boty, tam jsem vařený pečený po celý den. Než mě Maruna přemístí, tak občas slyším i pěknou písničku, když se se mnou nese kolem juboxu. Trochu je mi líto, že jsem nikdy ještě nebyl za těmi dveřmi vpravo, ale prý není čeho litovat. Ptal jsem se Maruny, co tam je a ona, že prý „hajzl“, tak nevím, co jí ten chlap udělal, že o něm tak ošklivě mluví.

 

Dopoledne se toho moc neděje, většinou se zastaví na jedno Franta Mrázek, který už je v důchodu a nechtěl jít ze starou do marketu na výprodeje v akci. Dává si desítku, protože nikdy neví, jestli ho ta jeho nepožene autem ještě někde do vedlejší vesnice, kde prý jsou levnější sýry než tady. A pak se to trochu rozjede okolo třetí odpoledne. To víte, chlapi z fabriky už potřebují zchladit žáhu a nic lepšího než pivo na to nefunguje.

 

Můj čas přichází hlavně večer. To Vám řeknu, to se dějí věcí. Jdu doslova z ruky do huby. Jednou jsou to ruce jak od dřevorubce, podruhé cítím ještě vůni oleje a včera si mě k sobě přivinula i křehká ženská. Jo, tak to se mi líbilo snad nejvíce. Hladila mě nahoru a dolu, až jsem celý zteplal.

 

Když už jsem na konci směny docela unavený z toho neustálého bouchání o stůl a o své kámoše, rád bych se usadil na své místo na polici a usnul. Jenže Maruna to neodbývá. Přichází na řadu noční očista. Teda musím vám říct, že ty kartáče mě nejen škrábou, ale taky pěkně lechtají, Pak na mě naleje pěnu z jaru, jako bych snad byl nějaká primadona a nakonec mě dlouze opláchne pod studenou vodou. No jo, otužování je zdravé. Jako by to nestačilo, nakonec mě postaví ještě vzhůru nohami a prý „dobrou noc“.

 

Někteří si myslí, že to jako krygl nemám na světě lehké, ale já mám jiný názor.

Vždyť kdo z Vás může říci, že se mu práce stala koníčkem?

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.05.2022