NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1619802829-nahled-old-age-360714-1280.jpg

 

Ahoj bábinko.

 

Chtěla jsem ti napsat mail, ale nikde jsem nenašla Tvou mailovou adresu. Dokonce ani Google si nevěděl rady. Možná by stačilo babi@nebe.cz, ale nechtěla jsem riskovat, že by si můj dopis adresovaný Tobě přečetl někdo jiný.

Vždyť právě Ty jsi mě učila, že cizí dopisy se neotevírají a nečtou.

 

Dneska je venku pěkná zima, lidí jsou z toho celí nesví. Určitě by ses divila:

„Tohle, že je nějaká zima?“

„To my jsme měli sněhu až po pás a teploty pod mínus dvacet byly úplně normální. A jaké byly rampouchy.“

Jo, rampouchy. To si myslím, bábi, že už dnešní dětí ani nevědí, co to znamená.

 

Pamatuješ, jak jsme si každý den, když jsem přišla ze školy nebo později z práce, povídaly o všem? Tak to už dneska taky není. Všichni koukají do telefonu nebo do počítače.

Ne do sluchátka. Dnes jsou telefony jiné. Je to taková malá krabička, vůbec to nemá kabely, strčíš si to do kapsy a můžeš volat nebo psát kdykoliv komukoliv na celém světě.

Vážně, do telefonu už se může psát. Dokonce s ním můžeš i platit. Můžeš s ním fotit. Můžeš na něm hrát hry. Poslouchat hudbu a spoustu jiných věcí.

Ne, babičko, vážně si z Tebe nedělám srandu.

A počítač? Jak jen Ti to mám vysvětlit? Dnes mají skoro všichni notebook. Otevřeš ho jako velkou bonboniéru. Na místo bonbonů jsou tam písmena na klávesnici a na místo horního víčka je tam taková legrační malá televize. Je v ní moc chytrých věcí, ale někdy ještě více hloupostí. Můžeš tak číst, poslouchat, sledovat.

Proč lidí čtou hloupostí?

To nevím. Možná proto, že jim chybí moudrost jejich předků.

 

Musím Ti říct, co se u mě všechno změnilo, od té doby, co jsi odešla.

 

Asi Tě trošku zklamu, protože s Petrem jsme se rozvedli. Já vím, že jsi ho měla moc ráda, ale neboj, už je to za mnou a všechno jsem to v pohodě zvládla. A pamatuješ na malého rozumbradu Patrika? Ano, ten, co měl ty malé kulaté brýle. Takový klučík roztomilý, desetiletý. Tak ten by teď za Tebou sám přijel autem. Nediv se, už je to velký chlap a na místo kulatých brýlí má na ruce kulatý prstýnek.

 

„No to snad ani není možné“ slyším, jak se směješ.

Je to pravda, pravdoucí. Zatím nemají miminko, ale mají báječného psa.

Ne babi, to není ten malý chlupatý veselý Rexík. Ten už je kousíček od Tebe. V nebi pro pejsky. Určitě jsi ho někde na obláčku zahlédla. Ale Patrik má taky skvělého psíka, je s ním legrace, určitě by se Ti líbil. A hlavně má bezvadnou manželku. Ta by se Ti líbila ještě více než ten pejsek.

 

To je co, jak ten život utíká? Když Ti bylo asi osmdesát a mě kolem dvaceti, říkala jsi:

Ten život Ti, holka, uteče mezi prsty, ani nebudeš vědět jak“ a já se tehdy na Tebe nechápavě dívala.

Dnes si tuto větu říkám každý den. A každý den si na Tebe s láskou vzpomenu.

 

Jak se mám?

Mám se moc dobře, bábinko.

Jsem zdravá, mám práci, své bydlení, spoustu skvělých lidí kolem sebe. Ráda se směji jako tehdy. A někdy taky pláču, ale to přece nevadí.

 

„I poplakat si člověk někdy musí“ říkávala jsi.

 

Když je mi smutno, obleču se do Tvé mikiny a pod polštář si dám Tvůj šátek. Hned vím, že zase bude lépe a vše se zvládne.

 

Někteří si myslí, že jsem moudrá. Ale já vím, že to nejsem já, ale že jsi to Ty ve mně. To, co jsi mě učila.

„Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“

„Z pěkné misky se nenajíš.“

„Pan Bůh chce mít na světě všechny lidí“.

 

A tak díky Tobě nejsem domýšlivá, snažím se nad nikoho nepovyšovat, ale jsem svá a hrdá. Lidí si nevybírám podle tváře, ale podle charakteru. A snažím se být tolerantní a nesoudit. Taky mám v sobě pokoru a lásku.

 

Ten dopis Ti nechám na okně, takže až zase za mnou někdy přijdeš, tak jak mě občas chodíš zkontrolovat, obejmout a ochránit od té doby, co jsi tak daleko, a přitom tak strašně blízko, vím, že si ho všimneš a přečteš.

 

Brýle ani světlo potřebovat nebudeš.

Neboť už vše vidíš úplně jinak a světlem jsi Ty sama.

 

Chtěla jsem Ti moc poděkovat, za to, že vždy přijdeš v ten pravý čas. Bdíš nade mnou a mými blízkými, opatruješ nás a vnukneš ty nejbáječnější rady.

 

Dívám se do plamene svíčky, myslím na Tebe, znovu cítím teplo Tvých upracovaných rukou a vnímám ten nejlaskavější pohled na celém světě.

 

Chtěla jsem Ti napsat o tom, jaké to je od doby Tvého odchodu před 16-ti léty, jenže to nejde.

 

Protože Ty, bábi, jsi nikdy neodešla.  

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1619546991-nahled-view-1302515-1280.jpg

Tak jak to ynym rzyc. Je żech, jak se prawi, dziołcha tu z tela.  

 

Z mojóm fajnóm babcióm my fulali po naszymu każdy dziyń. O wszystkim. Óna uż była fajnie staro a jo taki głupi dziecko, co se myślało, że wiym ganc wszystko. Ale prowda to nie była.

Moja babcia czytała takóm fajnóm gazete. Nazywała se „Kamratka“ – pisane po polsku „Przyjaciółka“ no a jo dziepro teraz pochopiła, że moja babcia była mojóm przyjaciółkóm cały żywot. Ale to ni ma wszystko. Bo dziynki ni wiym, co to taki przyjacielstwo znaczy.

 

To wóm powiym takóm bajke.

 

Były żyły dwie młode dziołchy. Jedna była tako fajno, krew a mlyko. A drugo? No chudo jak lónt, ynym ty bryle co miała były wiynksze niż cało gymba.

 

I ty dziołchy se kamraciły od młodych lot. Lotały za synkami, kurzyły cygaretle tak, aby to tatowie nie poznali a malowały se szminkami, co mamy wyciepały. Fajnie było. Chodziły do pezetki a posłochały Liste przebojów programu trzeciego.

 

Miyszkali my kónsek od granicy a jeździli na szmeline do Polski. Pro bóty, gorzołke, cygaretle a fajne jodło. A taki głupi rzeczy, że to ni ma zdrowe, my wubec nie posłuchali.

Cały żywot żyjym w takim kraju razowitym. Chłopi pijóm piwo jak mlyko, nadowajóm na wszystko, ale robotni sóm jak pierón. Baby se też z tego nie posmolóm, bo wióm, że jak nie idzie o żywot, tak idzie o guwno.     

 

Cały świat se miyni, no my tu wiymy, że na świecie je fajnie a bez śmiychu to nie idzie i gdyby na chleba nie było.

 

A jak uż se nie wiym rady, zawołóm tej swoji przyjaciółce a óna mi dycki powiy.

 

 „A tóż ciotka, co se starosz. Życie to nie bajka. Głównie to trzeba brać z rozumym, bo jak prawióm bracia Polacy – byle do piątku“.

A jo wiym, że to je prowda. I prawiym ji – no to cześć, byle było by co zjeść.

Bo jak słóneczko świyci, mómy co do gymby, fajnych kamratów kolem, zatancujymy, popijymy, chłopi swoji babki pościskajóm, to je na świecie fajnie.

 

A jo wóm wszystkim życzym, aż i wy se mocie f@jnie na tej żywotni l@jnie.

Sdílet článek | Přidat komentář
1618764187-nahled-living-room-497851-1280.jpg

Dřepím si tady nečinně už skoro rok.

 

Tehdy, když mě přivezli, cca před pěti léty, no tak to byla sláva. Dokonce i dveře mi otevřeli jako pravé dámě, nesli mě dva krásní silní chlapi, a když mě vysvlékali z igelitového kabátu, byli velmi opatrní, jen aby mě neumačkali a nezašpinili.

Než odešli pohladili mě. Dokonce jsem zaslechla,  jak říká jeden druhému „fakt příjemná na dotek“. Cítila jsem se skvělé.

 

Byla jsem uprostřed prosluněné haly, hned pod oknem, takže jsem cítila vůni přírody a slyšela zpěv ptactva. Ti, kteří chodili kolem mě rychle, většinou říkali „škoda, že si na ní nemůžeme chvíli odpočinou“ a spěchali dál, protože na ně čekala nějaká paní Práce. Já ji teda neznám osobně, ale zřejmě je dost přísná, protože všichni jsou z ní unavení. Zároveň musí být i zajímavá, občas ji oslovují křehce - Poslání.

 

Většinou však kolem chodí mnoho nohou pomalu. Někteří rozvážně, někteří se šourají a někteří mají  pomocníka. Ať už vycházkovou šviháckou hůlku, nebo berličky dvě, aby té jedné nebylo smutno. Už jsem si všimla, že opravdoví frajeři mají svůj zvláštní vozíček před sebou, pěkně se o něj opírají a ono to jde skoro samo. Někteří mě vůbec nepotřebují. Ti mají své vlastní křeslo na kolečkách. Jejich nohy jsou již unavené příliš. Každopádně bylo kolem mě plno vzruchu. Věděla jsem všechny novinky z našeho domova. Slyšela příběhy veselé i smutné, nové i staré. Byla to skvělá doba. Ale cca před rokem vše utichlo. Zřejmě se venku muselo něco stát. Otírají mě více než obvykle, sedí se na mě méně než obvykle a návštěv, kterým bych mohla posloužit je jako šafránů.

 

Až dnes. Představte si, smutně si dřepím na svém místě a najednou…

 

Otevírají se vchodové dveře a tam chlap. Vysoký, statný, usměvavý a rozhlíží se po okolí, jako by snad někoho hledal. Tiše mu nabízím, aby se posadil. Zaregistroval mě, ale cítím z něho takovou zvláštní nervozitu. Jako by snad byl na prvním rande. Zpozorním a čekám, co bude následovat.

 

Najednou z druhé strany přichází můj oblíbenec Jaroušek. Jejda, co ten se na mě naseděl. A jaká s ním byla legrace. A kolik toho ví a zná. Moc ráda jsem ho vždy poslouchala, jenže on si teď sedí na své židličce a pořád něco studuje a učí se. To jsem zvědavá, co nového mi bude vyprávět.

 

A pak si to sedlo.

 

Prvně na mě, dvakrát žuch žuch.

 

A pak mezi těmi dvěma.

 

Víte, dalo by se říci, že jsem jen obyčejná sedačka v domově pro seniory, ale až tak to není. Já jsem hlavně znalá věcí a taky velmi empatická. Okamžitě jsem vycítila, že tohle je to pravé ořechové. Přivítali a poplácali se, jako to umí jen opravdoví chlapi. A pak už se to rozjelo. Mluvilo se o všem. O ženských i o tabáku. Prý, že jsou rádi, že jsou v těch Pisálcích. Nevím, tedy přesně, co to je, ale musí to být asi fajn parta, klidně bych je ráda poznala všechny. Ten čas s nimi mi hrozně rychle utekl, ale tak nějak cítím, že to nebylo naposledy.

 

Trochu ráčkuji. Strašně se těším, že už nebude dlouho trvat a já znovu budu tiše šveholit všem kolemjdoucím svou oblíbenou větu:

 

„Dámy a pánové, rrrrračte se posadit.“

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.04.2021
1617303698-nahled-fashion-2309519-1280.jpg

Dnes jsem si vzala své oblíbené černé tričko. Své oblíbené bílé ponožky. A svou oblíbenou dobrou náladu. Tančím a raduji se ze života. Mám spoustu energie, spoustu báječných přátel a spoustu krásných chvil v každém dni.

 

Dnes vzala jsem si své oblíbené brýle a v tanci jsem dotančila až ke svému zrcadlu. A tam jsem je uviděla. Své nádherné vrásky. Pod očima plnými jiskřiček. Pod dioptrickými skly se zvětšily ještě více než obvykle. A já se na ně dívala s veškerou svou láskou. Na své vrásky od smíchu, od pláče i od bolesti. Vrásky kreslené prohrami i nadějí.

 

Dnes jsem znovu pocítila v nose neobyčejnou vůni. Na jazyku delikatní chuť. V oku omamnou krásu. V uších perlivý zvuk. A v dlaních nádherný pocit. Dnes jsem znovu vzala svůj život do svých vlastních rukou.

 

Přijala jsem svou ženskou křehkost i kreativního bohéma. Svou dětskou hravost i dospělou odvahu. Přijala jsem sebe samu. Tu křehce něžnou, hrdou dámu.

Dnes vím, že dokáži mnohem více než jen mám v plánu.

 

Byla jsem připravená a dnes naskočila zelená.

Jak taky jinak, v tom dnešním „neobyčejném“ čtvrtečním podvečeru.

 

Přijala jsem v sobě - ženu.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1616871948-nahled-fireworks-879461-1280.jpg

Můj muž má styl.

 

Obklopuje se pěknými auty, pěknými domy, pěknými zážitky a pěknými ženami. Tak jistě, ne nadarmo mě pojal před třiceti léty za svou ženu.

Můj muž se vždy o nás královský postaral. A tak máme velký dům, velký bazén  a velký smysl pro legraci.

Můj muž má v životě mnoho opravdických starostí a taky filozofických myšlenek, a tak ho jako správná empatická žena většinou neobtěžuji žádnou z přízemních domácích prací.

 

Vyšlo první jarní slunce a já s rýčem v jedné ruce a lopatou ve druhé vyšla odvážně na zahradu. Díky své pracovitostí už dávno vím, že práce šlechtí, a tak jsem šlechetná až až. Ale taky už vím, že práce neuteče, neboť není zajíc. A když to přeženu, tak už pak mé dost vyšlechtěné tělo prosebně volá, že už by s práci přestat chtělo. Dnes jsem mu slíbila, že budu dělat jen do té doby, abych se uměla o sebe postarat i tam, kde císař pán chodí pěšky.

Svého muže jsem požádala, zda by nemohl obstarat domácí nákup. Neprotestoval. Nastartoval své sportovní auto nemalé hodnoty a odjel.

 

Po dvou hodinách jsem nechala práce na zahradě a vrátila se dovnitř domu. Muž se už také vrátil z nákupu a tašky nechal volně na kuchyňské lince. Snažíme se jíst a žít zdravě, a tak ani moc neholdujeme alkoholu. Tedy já vůbec a můj muž sporadicky. A v tom případě si vybírá spíše kvalitnější pití.

V jedné z nákupních tašek – Bůh mi buď svědkem – na mě vykukovalo víko toho nejobyčejnějšího rumu. Vzpomněla jsem si na reklamu a začala se smát ….takže asi … „popoplujem“

 

Jsem snílek, žiju neustálé myšlenkou na vytvoření kanálu a  splavení Odry již kousek od mého domova. Miluji vodu, námořnickou modř, hausbóty, jachty, Pepka námořníka a potažmo i špenát.

 

Můj muž mě občas překvapí neobvyklými dárky a taky i jejich originálním předáním. Blížil se večer a mě to došlo. No jasně, blíží se velikonoce. Blíží se doba, kdy hledáme „velikonočního zajíčka“ s nějakou tou sladkostí.

A můj muž? Je přece dobrák od kosti. On mi koupil JACHTU. A ten rum mě měl ťuknout. Wau. Jsem v transu. Pobíhám domem. On mi, já jemu. Jdu do extrému a rozhoduji se pro nádherný romantický večer. Však co. Vždyť, si to ten můj chlap, zaslouží.

 

Zasněně vytahuji ze skříně brazilky a mířím do koupelny. Malovat se nebudu, stejně by se mi štěstím rozmazala řasenka. Rafinovaně zhasnu světla, zapaluji svíčky a připravuji hudbu … a tiše si společně zpívám v češtině .. „vzhůru na palubu ….“.

 

Představuji si tu krásu, jak si s mým mužem romanticky ťukneme skleničkami rumu za zvuku irských tónů a do dlaně mi vklouznout klíčky mé nové jachty. Pane Bože, ten svět ale umí překvapit. Vím, že manžel není troškař a tak má fantazie se ubírá dál. Bude večer, budeme spolu stát na prahu domu a dívat se na nádherný ohňostroj, který pro tuto slavnostní chvíli určitě zařídil.

 

Už je tady….

 

Dívá se na mě a nechápe, co se děje.

Laškovně se usmívám a jen tak lehce pohladím láhev rumu.

Začínám nenápadně nahlas vyslovovat myšlenky.

„Teda ten rum…..“

„Jo, ten rum“ opáčí můj muž „není rum. Nechci tě zklamat, je to šťáva z aronie od našich, stavil jsem se k nim, když jsem jel z obchodu.“

Pak na mě spiklenecky mrkne … „ale ty plány na večer jsou super“.

Směji se na celé kolo.

A k dovršení všeho kousek od mého bydliště začal na obloze krásný ohňostroj.

Nenechám se zviklat.

„Hele, Tomku, stejně jsi frajer. Takový krásný ohňostroj, a to vše kvůli šťávě z aronie. Kdo by to byl do Tebe řekl.“

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1616228501-nahled-bridge-1038830-1280.jpg

Svět se dozajista zbláznil.

 

Ženy nosí kalhoty.

Opravují odpad, malují byt, nahazují omítku.

Řídí jako šílené auta, firmy i svou rodinu.

Odmítají nosit šaty, vysoké podpatky.

Neumějí přijímat květiny a pozornost.

Příjemné lichotky od mužů berou jako drzost.

Obracejí oči v sloup i půllitry piva.

Občas si odplivnou.

Dosáhnout vše, co chtějí.

Bohatství, moci, horských vrcholů i mořských hlubin.

Jen nějak se nemohou dostat na vrchol svého štěstí a do hlubin svých duší.

Bojí se ukázat svou ženskost, zranitelnost a něhu.

Ženy nosí pánské oblečení a boty.

Mají v sobě mužskou hrubost, agresi, vulgárnost.

A stěžují si, že se k nim muži neumějí chovat.

Ale to není pravda. Muži se k nim chovají tak, jak vidí. Vidí chlapa, tak se k nim chovají jako k chlapům.

 

Ženy hledají muže. Opravdového muže.

Ten, který je uspokojí, ochrání, bude je hýčkat, vzhlížet k nim a milovat.

Ale copak muž může chránit „muže“?

 

Svět se dozajista zbláznil.

 

I muži kupodivu ještě nosí kalhoty.

K tomu však chodí do kosmetických salónu, na nehty, k psychologovi.

Opravují si své oblečení, pečou dorty, vaří, perou, žehlí, nakupují, jsou na mateřské.

K dokonalostí už chybí jen kojení a porod.

Umí krásně vyšívat a neumí zatlouct hřebík.

Rozvážně nechávají pro svůj klid řídit ženy svůj život.

Odmítají nosit obleky, elegantní módu a vytříbené vůně.

Neumějí přijímat výzvy a porážky.

Odmítnutí ženy berou jako prohru namísto možnosti zahájení lovu.  

Zavírají oči a na uších mají klapky.

Občas pláčou.

 

Už dávno nedosahují všeho, co chtějí.

Jen o tom ještě neví. Nevidí, jak se dobrovolně vzdávají své mužské síly a chlapáctví.

Jejich zklamání a frustrace jim vzala smysl pro humor, lišácký pohled a chlapecký šarm.

Na místo, aby nebojácně zdolávali vrcholy svých životů, hýčkali svou mužnou sílou a odvahou své něžné polovičky, čím dál více se propadají do hlubin své nespokojenosti a usazují se v rolí obětí.

Bojí se ukázat svou mužnost, ochranitelskou sílu, humor a přirozený instinkt lovce a vůdce smečky.

Mají v sobě ženskou labilitu, ústupnost, poddajnost a potřebu být chráněn.

A stěžují si, že se k nim ženy neumějí chovat.

Ale to není pravda. Ženy se k nim chovají tak, jak vidí. Vidí „ženskou“, tak se k nim chovají jako k ženám.  

 

Muži hledají ženy. Opravdové ženy.

Ale copak „ženská“ může ochraňovat ženu?

 

Tak nějak dostali jsme se do extrému.

 

Je čas vzít kousek selského rozumu do dlaní.

A najít si každý z nás své pravé poslání.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1616232493-nahled-dream-4827288-1280.jpg

Sny se plní ve chvíli, kdy to nejméně čekáš.

 

My kluci to máme jednoduché. Chceme být buď slavným fotbalistou, kosmonautem a úplně nejvíc popelářem.

Doteď jsem nepochopil, proč někteří rodiče berou dětem tyhle úžasné sny a vysvětlují jim, že lepší je být lékařem, právníkem nebo inženýrem.

 

Je možné, že to bude tím, že jsem ještě nedospěl a ani se k tomu v příštích padesáti létech nechystám.

Podle výrobní karty, myslím, že se tomu říká rodný list, jsem údajně už dospělý dost dlouho. Ale to víte, nemůžete věřit všemu, co se píše.

 

Jsem hudebník. Má práce je mým koníčkem a jsem šťastný jako malé děcko. Tím je jasné, že nikdy nemůžu úplně dospět. Vzhlížel jsem ke svým slavným kolegům z branže a říkal si, že by bylo fajn mít jednou svou osobní ochranku. Snil jsem o tom na svých cestách a cítil se být dost silný v kramflecích. A taky jsem nikdy nepochyboval, že se mi můj sen jednou splní.

 

Můj život si plul nejen na vlnách hudby, ale i na vlnách mořských. Hrál jsem jako o duši nejen na zaoceánských lodích, ale i na souší. Cítím se jako ryba ve vodě v nahrávacím studiu i mezi svými žáky, kdy jim odevzdám své hudební vzdělání, zkušeností a nervy.

 

Sobota a já jedu do nahrávacího studia. Tu křižovatku znám nazpaměť. Jasně, že vím moc dobře, že je tam „stopka“, jen vůbec nevím, proč mi noha na pedálu jen jemně brzdí a nezůstává tvrdě stát, jak hovoří příkazová značka. A co už vůbec nechápu, kde se zrovna dneska tady vzali chlapi v uniformě. Muži v černém. Salutují jako by snad bylo výročí státu a chtějí po mě doklady. Kladou mi záludné otázky typu „zda vím, co jsem udělal za přestupek“. Plzák mě naučil „zapírat, zapírat, zapírat“ a tak se tvářím nevinně a čekám, co se bude dít dále.

 

Prý si můžu vybrat, pokuta je od tři sta do dvou tisíc. Čeho? Jo, korun, pánové. No tak já jsem skromný kluk, pokud můžu vyberu si dvěstě. Smějeme se na sebe. Dobře, tak ať je po Vašem. Tři sta z místa.

 

Podávám Vám dvoutisícovku. Nemáte vydat.

 

Jsme kousíček od marketu, kde chodím celý život a známe se tam všichni jako jedná velká rodina.

 

A v tu chvíli se můj sen plnit začíná.

 

„Tak já to zajdu rozměnit do obchodu“ říkám.

„Půjdeme s Vámi.“

„To snad není třeba. Koupím Vám vodu za pět kaček, rozměním a vyrovnáme se.“

„Úplatky nebereme“ bráníte se vodě jako by Vám snad hrozilo utonutí.

No nerad bych Vás potopil, chlapi.

 

Tak jdeme.

 

Brano už dávno otvírá samo a já se cítím jako opravdová hvězda. Vcházím dovnitř, mířím ke známé pokladní. Usmívám se a ničeho se nebojím. Vychutnávám si obdivné pohledy všech mým známých i neznámých a cítím se naprosto skvělé.

 

Neboť když máte po každém boku vlastní ochranku, víte, že se Vám vůbec nemůže nic stát.

 

Sny se plní vždy. I když občas vypadají trochu jinak než si představujeme.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1616235872-nahled-fantasy-3054736-1280.jpg

„Mám skvělou mámu“ říká mi kamarádka.

 

„I přes svůj věk se vůbec nebrání vymoženosti moderní doby. Má chytrý mobil, chytrý notebook, chytrou hlavu a chytrou dceru“.

 

„Má máma je taky poctivý občan a poslouchá nařízení“ pokračuje kamarádka dál ve vyprávění.

„A tak nikde zbytečně necamrá a co může řeší on-line. Nákupy, hovory, vzdělávání třetího věku, webináře“.

 

„Zrovna jako teď. Opět je přilepená ve svém pokoji u počítače jako děti u distanční výuky a s někým živě diskutuje. Je zřejmě přihlášená na nějaké skvělé platformě.“

 

Jdu kolem dveří a slyším, jak vypráví o nás. O mně, o sestře, o svých vnucích. O tom, co se změnilo, jak vypadá náš dům, kdo zemřel a kdo se narodil. Jaké jezdí auta a staví se domy. Jaká je móda a jak vypadá moře na fotkách.  To, u kterého nikdy nebyla.

 

„Proboha, proč tam někomu vypráví, jak jsme vyrostli a kdo se jak jmenuje?“ divím se. „Jasně, že jsou po Tobě“ slyším a nechápu, co se to děje.

Dokonce mám pocit, jako by se s někým škorpila. Jako kdysi, jako kdysi dávno s tátou.

 

Otevírám dveře. Dívám se na šťastnou mámu v křesle a na tátu na obrazovce monitoru.

Platforma.

Propojení světů.

 

A pak se probouzím. Živý sen. Utírám si další slzu. Stejně jako to při vzpomínce dělám posledních třicet let.“

 

„To by bylo skvělé, kdyby to šlo, viď?“ říkám tiše kamarádce a obě se zasníme.

 

Jako Julius Verne.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář