NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1623142465-nahled-email.seznam.cz.jpg

Den jako vymalovaný na výlet.

Jsme vybavené pohodlnými boty, vodou, deštníkem a mikinou pro případ ochlazení v pozdějších hodinách.

 

Hrad Seeberg čekal.

 

Od Františkových Lázní co by kamenem dohodil. S lázeňskou parťačkou jsme se domluvily, že to pěšky určitě nebude žádný problém. Cestou jsme se pro jistotu zastavily do informačního centra se ubezpečit, že hrad je otevřený.

 

„Chcete jít pěšky?“ zeptala se milá paní v informacích.

„Jasně“ usmívaly jsme se.

„Je to kolem sedmi kilometrů tam a sedm zpátky. Jede Vám za půl hodiny autobus“ poradila.

Koukly jsme na sebe.

„Tak dobře. Tam pojedeme autobusem a zpátky se projdeme pěšky“ shodly jsme se.

 

„K hradu“ hlásili jsme řidiči autobusu.

Vydal nám jízdenku.

„Je to konečná?“

„Není“ odpověděl řidič.

„A jak poznáme, že máme vystupovat? Že jsme na místě?“ nedaly jsme se odbyt.

Řidič se na nás podíval shovívavě jako bychom byly chovanky z ústavu pro duševně choré na vycházce.

„Poznáte to tak, že tam bude hrad.“

Měl pravdu.

 

Hrad byl krásný, prohlídka zajímavá. Nastal čas vydat se na avizovanou zpáteční cestu. Ještě fotečku.

„Můžete nás prosím vyfotit?“ zatarasila jsem cestu zaměstnanci hradu, který právě odcházel.

„Samozřejmě“ byl pan ochotný.

Snímky zdokumentovány.

„Jedu do Františkových Lázní, nechcete přibrat?“ zeptal se milé.

Jen blázen by odolal.

A tak jsme za dalších 15 minut byli zpět.

 

Stihli jsme i večeři,

ať kuchaři neláteří.

Z plánované velké procházky

nestačily otlačit nás nové botasky.

Za absenci ve vinotéce tak nehrozí nám pokuta,

logistika dobře byla zmáknuta.

 

1622980836-nahled-hotel-575085-1280.jpg

„Tak konečně jsme si po roce vrzly“ řekly dveře hotelového pokoje.

„Já taky, já taky“ nadšeně se ozývalo od vedle. Podlaha taky nevydržela být dlouho zticha. 

„A my jsme se otevřely dokořán“ chlubily se okna.

„Já se konečně spustila“ radovala se sprcha.

„Dokonce i mě poctivě vyprášili“ udýchaně přispěchal do debaty zátěžový koberec na schodech.

 

Ve vedlejším pokoji bylo chvíli ticho.

 

Pak se ozvalo:

„Tak konečně jsme si po roce vrzli“ řekl lázeňský pár na pokoji a rozesmáli se.

 

Co z toho plyne za poučení?

Když dva dělají totéž, není to totéž.

1623003718-nahled-umbrella-1822478-1280.jpg

Nemůžu jinak. Musím se k nim vrátit.

 

Moohomužoženy a mnohoženochlapi. Zdá se, že jsme opravdu genderově vyvážení. Nejsem žádná módní gúru nebožka Františka, ale na tohle se fakt nedá dívat. A konečně jsem pochopila, že dvě pohlaví jsou vážně sakra málo.

 

Na hlavní lázeňské kolonádní cukrárně to vypadá jako v úschovně kol a nordic walk holí. Pochopila jsem, že kdo nemá kolo, a dokonce nevlastní hůl se vůbec nehodí do lázní.  Už jsme jako Číňané, jezdíme na kole naprosto všude. Pokud jsme pěší, bez holí to taky nejde. Dokonce i starší dámy ve slušivých šatech a sandálkách na místo decentní procházky zapichují rázně své hole do dlažebních kostek jako do manžela po padesáti létech a vykračují vpřed.

 

Sedím u stolečku.

 

Vedle přicházejí vkusně oblečené dva páry. Mladší a starší. Pán se decentně opírá o rámě své ženy. Je jasné, že potřebuje oporu, a přesto je to krásné gesto, kde on neztrácí svou mužnost a stálé vypadá, že je ochránce své ženy.

Objednávají si palačinky. Žena je svému muži nenápadně kraje na kousíčky a nedovolí, aby snad někdo viděl jeho počínající nemohoucnost. Nechává mu ten důležitý pocit, zůstat i nadále silným mužem. Velice hezké. Zapomněla jsem podotknout. Jsou to Němci.

 

Naproti si sedá další dvojice. Muž ukazuje jako malé dítě na palačinky Němců a ptá se obsluhy:

„Co to je? To chci taky.“

A já myslela, že prstem se neukazuje.

 

Vedle je rodina cyklistů. „Těhotný“ tatínek, velmi korpulentní maminka a cvalík synek. Chystají se platit. Vidím cyklistku matku zezadu. Její tělo v cyklodresu se opět velikostně netrefilo. Boky jsou volně zaražené do nebohého ratanového křesílka. Chystají se platit a já se obávám, co nastane.

Už je to tady. Mé obavy se vyplnily. Matka se zvedá a odchází. I s křesílkem. Po malém urputném boji se z něho vysoukává a vydává se vstříc dalším sportovním výkonům.

 

Je další neděle. Příjezdní den.

 

Doba, kdy se do lázní jezdilo v jednotné osobě, jak velí slušnost, je zdá se, nenávratně pryč. Dovnitř se ženou velmi různorodé dvojice na týdenní pobyty, neboť nevyužít státní voucher byl by velký a neodpustitelný hřích.

Během posledních dnů jsem očekávala, zda můj pobyt bude prodloužen o týden. Žádost byla zamítnuta. Pozoruji ten mumraj kolem a pochopila jsem, že opět platí „všechno zlé je k něčemu dobré“. A že ono zamítnutí nebylo nic víc než nádherný akt milosrdenství.

 

Dnes jsem navštívila nejzápadnější město naší republiky. Až Aš. S malou překážkou, ve formě nemožnosti bezpečně odemknout bezpečností zařízení v autě mé spolustolovnice, jsme dorazily na místo. Během krátké chvíle jsme shlédly dvě muzea, radnici, dva kostely a místní market.

U jednoho kostela se jednalo pouze o jeho torzo, u druhého bylo vše v pořádku, včetně varhanní melodie ukončující nedělní mši. Přišly jsme pozdě. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.

 

Odpolední procházka městem opět uvrtala mé oči nesprávným směrem.  A tak jsem bohužel nezůstala ušetřená pohledem na ženu v černé haleně, černých kalhotách s nohami v bílých ponožkách zaraženými do letních černých sandálků. Na muže v pruhovaném nátělníků a károvaných kraťasech. Na gentlemana v obleku, jehož nohy zdobily sandály. Ovšem největší módní peckou letošní lázeňské sezony se staly na loktech laškovně zavěšeny respirátory. A tohle, tohle už opravdu nemohou překonat ani retro céčka.

 

U večeře jsem měla tu čest poznat nálet nových lázeňských dám.  Jediné, co mě v této souvislosti napadá, zavolat svému dospělému synovi, že pokud jednou budu stejně nevkusná, stejně protivná a stejně otřesná, je nejvyšší čas mě odstřelit.

 

Dnešní den byl všehochuť. A tak sedím v baru, kde se snažím chytit signál, myšlenky a dobrou náladu.

 

„…. a víte, co se stalo? … slyším z dálky vyprávění.

„Paní odcházela z pokoje, měla otevřené okno a zabouchly se jí dveře. Tím zabouchnutím odpadly dveře od skříně v chodbě a zatarasily ji dveře vchodové a znemožnily vstup dovnitř….“

 

Smějí se a nedivím se. V prostředí, kde namísto kabelek se nosí respirátory, na místo vyleštěných polobotek sandály a z restaurace se odchází s ratanovým křeslem na zadku, nic není nemožné.

 

Neuvěřitelný dovětek – dáma přede mnou si z útrob tašky vytahuje opravdický vějíř a víří vzduch kolem.

A mě nezbývá než výrat. Výrat jako výr velký (Bubo bubo).

A co jiného může Bubo bubo dělat než obligátní „bububu“.

 

1622836147-nahled-cinema-4609877-1280.jpg

V ospalých ulicích lázní bylo otevření divadla a uvedení prvních představení něco jako rána po výbuchu dynamitu či vlna tsunami. Ohlušilo mě to natolik, že jsem úplně zapomněla, že nejsem odborník na vážnou hudbu a už vůbec ne fanynka opery a než jsem se nadála, stála jsem ve frontě na Tři tenory.

 

Hned u vchodu jsem je potkala. Byli tři a poněkud mě zmátlo, že měli kola a cyklodresy. Pánové byli vtipní a ptali se mě, zda jdu na pohádku Lotrando a Zubajda.

Zpražila jsem je pohledem.

„Jdu na Vás, tři tenory“ odvětila jsem rádoby vtipně.

Chlapci, zřejmě znalí situace, se povinně zasmáli a řekli, že oni tři tenoři opravdu nejsou, za to mě můžou pomoci a ochránit mě.

Můj důvtip se nenechal zahanbit.

„Jste na rekondicích? Takže policie, vojsko nebo hasiči?“ zeptala jsem se nevinně.

„Jsme zástupci všech vyjmenovaných složek“ odpověděli.

 

Pak už ovšem nastal čas vybrat si své místo v divadle. Paní zjevně zděšená mými všetečnými otázkami ohledně covidu, na mě prosebně zvedla oči a odpověděla „hlavně si vezměte respirátor“.

A chlapci složek slíbili, že v případě, že nebudu vpuštěna, přehrají mi skladby osobně na kytaře. Jak říkám, dobré lidí, najdeš všude.

 

Den ubíhal svým poklidným tempem a já se rozhodla využít jednoho z nejhezčích aquaparků u nás. Tak samozřejmě, do vody nelezu, neboť smočit své tělo a vystoupit se zánětem není nic, o čem bych v bezesných nocích snila.

 

Nasoukala jsem své tělo do jednodílných plavek a frajerský zalehla jedno z lehátek u bazénu. Ve sluchátkách mi zněla Elánovská pecka „Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka“ tak dlouho, až jsem tomu málem uvěřila.

Natáhla jsem se na přinesený mini ručník, zodpovědně namazala své bledé tělo faktorem číslo 30 a chvíli se grilovala na pravoboku. Popíjela jsem svou zteplalou vodu, pravidelně se otáčela vlevo i vpravo, na břicho i na záda a pravidelně mazala a mazala. Bez ochrany ani ťuk.

 

Popovídala jsem si s ležícím manželským párem a důležitě odplula na pokoj. Při odstrojení a zhlédnutí svého těla na pokoji mě chtělo klepnout. Byly tam. Skvrny, mapy, fleky. Říkejte tomu jak chcete, ale správný název je sluneční alergie. Pravda, to jsem ještě neměla.

 

Se slzou v oku jsem zahodila své do divadla připravené sexy šaty a vytáhla černou sukni až na zem a bílou halenu upnutou až ke krku. Jeptiška by nevypadala hůř. Obávala jsem se cestou potkat otce představeného z nedalekého kostela. Mohl by mě chtít za svou hospodyni. Až tak pobožně jsem působila.

 

Nicméně divadlo jsem si utéct nenechala.

Po zasednutí, jsme všichni přítomní měli na ústech respirátory. Trochu sice nechápu, koho – my očkování, testování, pocovidoví a s protilátkami – nasazením respirátoru chráníme, ale což, není nutno chápat všecko – to dávno ví už i malé děcko.

 

A pak jsem pochopila.

 

Na podium přišli ti praví Tři tenoři a spustili. A nebýt respirátoru zíráme na ně s otevřenými ústy, což by dozajisté nebylo slušné.

 

A také jsem pochopila, že mám nového koníčka. Bylo to natolik silné, že jsem dojetím uronila i slzu. A pochopila, že tato duchovní potrava se neodmyslitelně stává součástí mého života.

 

Zaposlouchala jsem se do těch nejkrásnějších operních melodií tak, až jsem zapomněla nejen na čas, ale i na mé sluneční skvrny. Bylo to nádherné.

 

Druhý den jsem se lékaře zeptala, zda mohu coby novodobý dalmatin chodit na všechny procedury a zda není u některé z nich nějaká kontraindikace.

 

Nevím, jak moc to myslel pan doktor vážně.

"Na procedury můžete. A před sluníčkem se chraňte deštníčkem."

 

V kufru hledám svůj skládací deštník.

Lékaře se poslouchat musí a bontón je bontón.

Jsem přeci jen Dáma v lázních.

1622539311-nahled-pastille-1464285-1280.jpg

Za slunečními brýlemi je vidím.

 

Mnohomužoženy.  Poznáte je podle toho, že všeho mají mnoho. Mnoho kil, mnoho siláckých řečí, a především mnoho sebevědomí.

 

Výběr je rozmanitý, pestrý, bohatý.

Jsou všude a cítí se neohroženě. Mají zvláštní postavy, kde hranice mezi ženskými ňadry a bříškem je nenávratně pryč. Neupravené ucourané vlasy zdobí jejich dvojité brady. Naducané tváře by rády snědly a vypily vše, co je jim servírováno, včetně přídavku. Jejich původní bříška dnes připomínají pracně vypěstované mužské pivní mozoly. Ty zahalují buď do triček nejméně o dva čísla menších, kde nápisy se stávají zvláštně nečitelnými a obrázky jsou čím dále více surrealistické. Druhou variantou je naopak rozevlátá halena, kde velikost již dávno ztratila svůj původní smysl a která by klidně mohla sloužit jako plachta na plachetnici. Od neexistujícího pasu dolů jsou pak kypré boky nasoukané do legín, které postrádají veškeré fyzikální zákony a kupodivu drží veškerou hmotu uvnitř. Pokud váha dotyčné již překročila únosnou mez legín, přicházejí na řadu džíny zařezané či džíny podřezané. Jedny končí pod prsy, druhé se nedostaly ani na hranici kostře. Oba tyto typy spojuje tragičnost pohledu a odvaha majitelky.

 

Na svých nohou mívají buď ponožky v sandálech či gumových nazouvacích botách, nejvíce však vedou tenisky všech barev a provedení.

 

Při příchodu ani odchodu nezdraví, překážky na cestě odhazují volně svými boky a v jejich blízkostí marně nasávám vůni decentního ženského parfému. Výrazy ve tváři jsou většinou buldočí a čárka mezi obočím evokuje naštvanost, nespokojenost a životní frustrací.

Lázeňské švihačky.

 

Lázeňští šviháci vyměnili svou původní vycházkou hůl a společenský oděv za více variant. Nejlepší z nich je kolo a cyklodres. Tam alespoň hned víte, jak se věcí mají. Bohužel, i zde je to občas v háji.

 

Pokud nejste sportovní typ, vynecháváte projíždějící cyklisty a pouliční běžce a zaměříte svou pozornost na pěší turisty. Na místo klobouku kšiltovka. Na místo elegantních kalhot a bot, lesknoucích se svou čistotou do dáli jako psí kulky jejich nohy zdobí hrůzostrašné kraťasy s kapsami, stačí jen po stranách zastrčit šroubovák či kleště. Další variantou jsou pak tepláky a šusťáky, kde čím víc pruhu, tím lépe. A samozřejmě všudypřítomné tenisky. Jejich trička končící nad pupkem hrdě oznamují, že pivní těhotenství se blíží ke zdárnému konci. Vůně, stejně jako u žen došly. Zároveň došel šarm, vtipnost, gentlemanství a jiskra v oku.

 

Na lázeňské promenádě jako na přehlídkovém molu.

Hvězdná módní pěchota. Ženy i muži spolu.

 

A tak největším borcem i nadále zůstává František.

Je to ještě dítě držící v rukou rybičku. Jeho baculaté nožičky, ručičky a roztomilý pindík dávají všem ženám šanci doufat, že pokud by František jednou dospěl,  jeho mužná postava, příjemná vůně, gentlemanské chování, šibalský úsměv a šarm ho předurčil být tím největším lázeňským švihákem ve svém rodném městě.

 

Neboť už teď platí, že být v blízkosti Františka a nešáhnout si, byla by vážně chyba.

1622368984-nahled-salmon-518032-1280.jpg

Zdá se, že někdo otočil prstenem princezny Arabely. Zmizeli všichni, se kterými jsem se stačila během prvního pobytu v lázních seznámit. Odjely obě děvčata, se kterými jsem sdílela společný stůl v jídelně i všichni, kteří byli dočasně umístnění v pokojích v těsné blízkosti mého. Odluka od stolu i od lože.

 

Sedím v recepci hotelu u okna jako ve výkladní skříni a pozoruji cvrkot nově příchozích hostů. Jsem jako myslivec na čekané. Tvářím se netečně a nezúčastněně. Opak je však pravdou. Mé smysly jsou v pohotovosti. Nasadila jsem poker face a číhám.

 

Je to jiné než v minulých létech. Doba, kdy jsme se, my zůstavší lázeňáčky, nenápadně procházely kolem nádraží a obhlížely oku lahodící nový závoz chlapů, kteří přijížděli na rekondice, je v háji. Spoustů rekondic je pozastavených. Vojáci jsou uzavřeni ve svých kasárnách, policisté na svých obvodech a hasiči smutně sjíždějí po tyči na své domovské stanici. Své oči zaměřuji do uklidňující zeleně nádherných parků a mrkám do slunečních paprsků. Trénovat se musí.

 

Zatím to vypadá jako v pečovatelském domě. Také zde i pro mě platí ono obligátní „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“  Snad s malou úpravou – „co ve zralém věku odkoukáš, ve stáří snad Tě mine“.

 

Jediným zvukem, který ve mně v oblasti žaludku vyvolává jemné lechtání, se tak stává cinkot příborů z jídelny za mými zády. Na místo decentní vůně dámských a mužských parfému nasávám vůni lososa, což bude asi jediný mužský kousek, který dnes bude stát za hřích.

 

Blíží se dvanáctá hodina a vypadá to, že kromě personálu tady žádní nováčci nejsou.

 

Nevzdávám to a věřím v sílu mého rodného kraje. Neboť kvalitní kousky ne zřídka jezdí právě z východu na západ. Přivírám oči a představuji se trasu. Pendolíno je již za Prahou, ještě Plzeň, Mariánské Lázně, Cheb a je to tady. Je nejvyšší čas jít se na tu krásu posilnit.

 

Uvidíme, zda kromě lososa připlavou i jiné ryby.

 

1622364827-nahled-bonfire-1835829-1280.jpg

Spánkový deficit z reálného světa je částečně dohnaný. Postel i po dobrém obědě vypadá lákavě, ale dnes už mám sílu hlasitěji zavelet „ne“.

 

S odhodláním a myšlenkou „při chůzi snad neusnu“ vycházím z pokoje na krátkou odpolední procházku.

Při otáčení klíče v zámku mě zarazí hlas souseda z vedlejšího pokoje:

„Kdepak jdete? Nechcete jet se mnou a mámou do nedaleké přírodní rezervace?“

Z pokoje vychází šarmantní dáma.

Než stačíme prohodit pár společenských slov, už sedíme v autě a jedeme na výlet. Shlédneme přírodní rezervaci zevnitř i zavřenou záchrannou stanice zvenku. Vracíme se zpět. Procházíme kolem vinotéky. Byl by hřích ji minout. Zůstáváme holky sobě. Víno je lahodné a tak nezůstává u jednoho pohárku.

 

Lázeňský řád i pitný režim je nutno dodržovat. Vracíme se na večeři. Tam se dozvídáme o další hudební produkci ve venkovním altánku. Kdo by odolal? Hlad po normálním životě ještě dlouho nebude ukojen. Stojíme a zpíváme, pohupujeme se do rytmu. Po větru k nám přivane další informace. Opékání buřtů u muzea. Není nač čekat. Jdeme za davem. Vůně táboráku evokuje návrat do dětských let. A jako dítě si připadám, když zoufale dávám nohy křížem.

 

Paní vedle mě pobízí k návštěva muzea.

„Tam nemohu, budou si myslet, že jsem exemplář a už se nikdy nedostanu ven.“

„Je tam toaleta“ pošeptá mi spasnou větu.

Strach z vyraženého inventárního čísla se okamžitě rozplynul a neohroženě beru schody po dvou. Zachovávám dekorum a obdivně si prohlížím vystavené exponáty. Pohled na obrovskou lázeňskou vanu zhoršuje mou mikční situaci. O patro výš již rozrážím dveře s tím správným nápisem. Opět na „last minute“. Nikdy mě nenapadlo, že mohu být po návštěvě muzea tak šťastná.

 

Večer před usnutím čtu nové zprávy. Rozvolňujeme se. Máme před sebou otevírání vnitřních prostor restaurací, barů i tančíren. Tančírny ovšem bez možností tance.

 

Před očima mi přelétne dnešní den.

Svět, zdá se být v pořádku. Pokud se znovu začínají opékat buřty a tančit v ulicích, není důvod neponořit se v klidu do spánku. „Nás niedogoňat“.

 

 

1622138681-nahled-theater-1713816-1280.jpg

Jedna věc je jasná. Něco se muselo stát. Buď jsem se zbláznila nebo zestárla. Upřímně netuším, která z variant je lepší. Jsem v lázních a spím. Spím sama, spím dopoledne, odpoledne, před večeři i před samotným oficiálním spaním. Jsem, jak medvídek Mr. Beana. Stačí lusknout prsty a hlava uvolněně odpadá neznámo kam. Něco mě doběhlo a já netuším, co by to mohlo být. Snažím se to přičíst procedurám a chladnému počasí, ale to mě nijak neomlouvá a už vůbec netěší. Jestli to bude trvat celý pobyt, tak je to ten nejdražší spánek mého života. Nu což, pro mě jen to nejlepší.

 

Po včerejší večeři jsem se donutila obléknout nejteplejší oblečení z mých dovezených letních modelů a vydala se do města. Na teploměru bylo celých sedm stupňů a na obloze se kapky deště chystaly dopadnout na mou hlavu. Klepala jsem se zimou, ale hrdinně jsem si naordinovala půlhodinku na čerstvém vzduchu. V lázeňském altánku se chystala produkce živého hudebního vystoupení.

 

„Blázni“ pomyslela jsem si, když jsem kráčela kolem.

 

Jenže pak jsem šla zpátky. Začali se objevovat další a další lidé. Hudebníci začali hrát. Sinatru, Bobka. Gotta, Matušku, písničky ze Semaforu. Přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Lidé se pohupovali v rytmu, někteří začali tančit na chodníku, jiní se jen spokojeně usmívali. Potlesk nebyl vzhledem k počtu posluchačů ohlušující, ale o to více upřímnější a radostnější. Bylo vidět, jak všem neskutečně moc chybí obyčejné lidské setkávání a radost. Hudba a dobrá nálada. Úsměv a tanec. Najednou byl těch „nádherných bláznů“ plný chodník. Někdy skončit na chodníku nemusí být tak úplně špatně.

 

Doba přispívá improvizaci. Včera „hudba v ulici“, dnes pocit jako na divadle.

 

Ležím si ve vaně, bublinky se na mě slétávají jako vosy na med. Patnáct minut relaxu. Upadám do příjemného polospánku, když zařinčí první zvonění. Nechápu, co se děje. Beru to jako omyl sestřičky při natažení časomíry. Bezelstně se opět ponořují, minuty ubíhají a už to opět řinčí. Tentokrát dvakrát za sebou. Druhé zvonění, za chvíli se asi otevře opona. Jako bych to neříkala.

 

Za plentou se objevuje hlava sestřičky. „Vše v pořádku?“ ptá se.

 

„Samozřejmě“ usmívám se. V tom jemnocitném kraválu se nedá ani ponořit do svých myšlenek, natož do vody. Opět zvonění. Třikrát. Plenta se jako správná opona otevírá dokořán. Odpočinek skončil. Další představení může začít.

 

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se na místo relaxační hudby v reproduktoru ozval samotný Freddie Mercury. Neboť „the show must go on“, ať se děje, co se děje.