NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1625276585-nahled-music-1813100-1280.png

Moje dovolená začala netradičně.

Svatbou.

 

Ale pěkně od začátku.

Poslední den před dovolenou v práci je vždy divoký, známe to všichni. Všechno dodělat, předpřipravit, předat, na nic nezapomenout. Proč? Protože tak nějak musíme.

„Tak příjemnou dovolenou“ přejí mi kolegyně. „Kde jedeš?“

„Nikam“ odpovídám. „Budu doma.“

„Tak si to užij“ přeji mi.

A já jim slibuji, že si to užiji.

Budu si dovolovat.

Budu si dovolovat dělat co chci, jak chci, kde chci a s kým chci.

Hlavně budu dělat vše úplně jinak, než jsem zvyklá.

Proč? Protože mám dovolenou. Nemusím nic a můžu všechno.

 

Podvědomí to tuší asi rychleji než já samotná. A tak na cestě z práce si v autobuse vytahuji jako puberťák sluchátka, pohodlně se usadím, pustím taneční hudbu a užívám si. Je to o úhlu pohledu. Někdo by mohl říct, že jedu z práce domů, ale já vím, že jedu na dovolenou.

 

Doma si pouštím televizi. Možná si myslíte, že na tom není nic divného, ale ono je. Já si totiž televizi nepouštím. Nepouštím si ji na zprávy, na filmy a dokonce jsem si ji ještě nepustila ani na špacír ani na nohu.

Dnes u televize kamarádím s melounem. Je k sežrání. A do toho ta svatba. Televizní. Pořad o splněných přáních. Paní, která je onkologický nemocná, splnil televizní štáb přání a udělal ji svatbu.

 

Největší bohatství je zdraví.

Život je hra. A je o zážitcích.

 

V noci se vzbudím. Dívám se na svůj mobil, který nabíjím a mám ho pohozený v posteli. Být neustále na příjmu, a hlavně nevybít baterku. Zvykli jsme si, že je to normální. Jenže není. Spíše než na příjmu, jsme čím dál častěji na výdaji. Vydáváme se všanc. Namísto baterky jsme vybití my sami. Dávám ho daleko od své postele a otevírám okno dokořán. Telefon není nutný, čerstvý vzduch ano.

 

V mé skupině Pisálků máme zpracovat téma „Jak jsem se naučil plavat“. Tak nějak cítím, že možná na konci dovolené budu mít námět na to, jak toto téma uchopit.

 

Pokud byste se mi nedovolali, nebojte se. Nic se neděje. Jsem v pořádku. A mám dovolenou.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1624568382-nahled-letter-2484500-1280.png

Jenkote. Jaký já jsem Janek!

Jsem jiná.

Je jinotaj, jakmile jdu jinam.

 

Jenže. Já jsem Já.

Jinotajná. Jmenovitě jednoznačně jiskrná.

Jakmile juknu, Jan jásá.

 

Jisto jistě - jdu jihozápadně, jezdím jihovýchodně.

 

Jemine.

Jak jednou jeknu, je jasno.

 

Ještě jednou juknu.

Jak jinak.

Sdílet článek | Přidat komentář
1623876334-nahled-trip-3348658-1280.jpg

Vzdávám to. Ten kufr na nádraží vážně neodtáhnu. To zase byl nápad. Sbalit si do lázní vše potřebné. Doma zůstaly jen zimní bundy a kozačky. Vytahuji vizitku a objednávám si odvoz taxíkem od lázeňského domu na nádraží.

 

V mezičase ještě projdu všechna známá místa, poobědvám v oblíbené kavárničce. V odlesku vínové skleničky zalesknou se i mé utajované slzy. Hrdinně se loučím „tak zase za rok“ a pevně tomu věřím.

 

Před lázeňským domem si ještě povídám s paní od jídelního stolu.

Najednou přijíždí taxi.

„Ten už je asi pro Vás“ upozorní mě.

„Kdepak, já mám ještě 15 minut čas“ sedím v klidu dál.

„Dívá se na Vás, myslím, že je to opravdu Vaše taxi“ přesvědčuje mě ta hodná paní.

„Pokud si mě chce odvézt, ať si pro mě dojde“ odpovídám se smíchem.

Dveře taxíku se otevírají, řidič se blíží.

„Taxi na nádraží objednané na 13.15?“ ptá se.

„No vidíte, přišel“ loučím se a opravdu odjíždím.

 

Na nádraží jsem první. Přicházejí další a další odjíždějící hosté. Můj lodní kufr mi pomáhá naložit do vagónu manžel mé kamarádky. Lidé se cpou všemi směry. Už jsem neměla ani šanci znovu vystoupit na peron, poděkovat a rozloučit se.

 

Sedám si ve čtvrtém vagónu na své sedadlo číslo 42, připravená sluchátka i hudba v mobilu. Dělám si pohodlí na příštích šest hodin jízdy.

„Promiňte, tady sedím já“ ozve se mi nad hlavou.

Starší paní se tváří, že to myslí zcela vážně.

„To určitě ne. Je to mé místo“ nedám se.

„Já mám čtyřicet dvojku“ oponuje mi.

„Já mám taky čtyřicet dvojku“.

„A sedíte v dobrém vagónu?“ zkouší mě zviklat.

„Určitě ano“.

„Kupovala jsem si jízdenku přes internet“ vytahuje další trumf.

„Já také“ odpovím a chystám se hledat průvodčího, ať vyřeší naší situaci. Procestovat dvě na jednom sedadle přes celou republiku nevyznívá příliš lákavě.

Navzájem si ukazujeme jízdenku. Paní si kupovala jízdenku na cestu tam i zpět zároveň, u toho zpět bohužel nezměnila datum.

Zůstávám sedět na svém správném sedadle, ale je mi ji líto. Naštěstí je ještě volné místo a můžeme vyrazit na cestu.

 

Zjišťuji, že v Pendolínu je nutná jízdenka jen na trase Bohumín-Praha. Praha-Františkovy Lázně není místenka nutná. To samé platí i ve zpátečním směru.

V praxi to vypadá tak, že vlak je nacpaný k prasknutí, v uličkách se válí kufry a děti. Děti řvou. Pohádky pro děti řvou a  řve i průvodčí, neboť lid cestovatelský není příliš ukázněný. Zmatek nad zmatek. Tiše sedím na svém těžce vybojovaném sedadle, vyhlížím Prahu a doufám, že všichni vypadnou. Ze sluchátek mi zní Kornova píseň „Každá trampota má svou mez“.

 

Z Prahy již vše probíhá v klidu a míříme směr Olomouc – Ostrava – Bohumín.

Z oken se dívám na ubíhající krajinu.

„Ach Čechy krásné, Čechy mé“ mumlám si tiše. A taky notuji „Morava, krásná zem“.

 

Máme to ale krásnou zemi.

U srdce nějak teskno je mi.

 

Doma si musím koupit pokladničku – prasátko.

Možná raději mamuta či jiného velkého slona.

Na další lázně šetřit musím drobátko.

Tak vítej holka, do reality. Vítej zpátky doma.

1623871921-nahled-buxus-4160115-1280.jpg

Dny plynou jeden za druhým čím dál rychleji. Je nádherný podvečer. Sedíme s kamarádkou na hlavní třídě, za námi lázeňský dům plný vojáků z povolání.

 

„Mám bublinky“ říká má kamarádka.

„Já taky. V kolik to zítra máš?“ ptám se.

„Já je mám už dneska. Na pokoji.“

Nechápavě se na ní dívám. „Dneska? Já mám perličkovou zítra na balneo provozu. A Ty ještě dneska a na pokoji?“

„Šáňo“ odpoví.

 

Stačil jeden jediný pohled a jako jeden muž se zvedáme a jdeme pro něj. Však my se za chvíli vrátíme. Šampus v batohu, na místo skleniček stylově kelímky s nápisem léčivého pramene. Tiché bouchnutí v batohu nikdo nepostřehl.

 

Ťukáme si kelímky, jak jinak než „na zdraví“.

V nedalekém altánku zní živá hudba, pod nohami chlazené šampíčko, počasí jako vymalované. Nálada se zlepšuje, vidíme po dlouhé době první pěkné chlapy. Nenápadně otáčím hlavu vpravo než zapadnou do vojenského lázeňského domu.

„Ale dobře nás tady léčí“ pochvaluji si. Pravá blokáda krční páteře zdá se vyléčena“.

 

Přemýšlíme, kde odložíme prázdnou láhev.

„Třídíme odpad. A sklo patří do zeleného“  uličnicky pokukujeme po blízkém buksusu.

Slušnost zvítězila a odnášíme prázdnou láhev zpátky v batohu. Ještě s naplněnými kelímky jdeme blíže k altánku a vychutnáváme si obdivné pohledy okolo stojících. Oni v ruce kelímky s pivem a vínem, my s „léčivým“ pramenem. Je to na něm jasně napsané.

 

Přicházíme právě včas. Kapela srdečně blahopřeje přítomnému místnímu fyzioterapeutovi k jeho abrahámovinám a hraje písničku na přání. Koho by udivilo, že stojíme zrovna v jeho těsné blízkostí?  Než se nadějeme jsme vtažené do děje. To víte, oslavenec se vytančit musí. Veselý večer to byl.

 

Následující ráno jdu vstříc dalším procedurám. Čeká mě opravdická bublinková koupel. Z blížícího konce pobytu jsem nějaká nervózní a odkládám si věci na židli na místo toho, abych je pověsila na otáčivé dveře.

„Teda takový zkušený lázeňák a takové začátečnické chyby“ hudruje sestřička.

„Jsem nervózní z odjezdu“ omlouvám se.

„To se nedivím, já ne. Já jsem totiž v lázních celoročně“.

„Budete si přát zarážku na nohy?“ ptá se sestřička.

„Určitě, raději mě zaražte, já když se rozjedu, nevím, kdy skončit“.

„No právě“ směje se sestra. „Aby jste nám nakonec neodplavala až do Hamburku“.  Nechává mě svému osudu ve vaně a zavírá dveře. Příjemná čtvrthodinka je za chvíli u konce a mě čeká zábal a desetiminutový odpočinek.

Jak říká sestřička „ještě pohádku o deseti minutách“ a můžete jít.

 

Já vím, že pravda je jiná. Já jít musím.

Neboť každá legrace jednou končí.

 

Seznam naordinovaných procedur, stejně jako já, zdá se vyčerpán.

 

 

1623418675-nahled-girl-3402351-1280.jpg

V lázeňském prostředí mám možnost vyslechnout si mnoho povídání nás maminek o svých dětech, jejich dětech a vše, co s tím souvisí.

 

Vyprávějící ženy jsou většinou unavené, vyčerpané, frustrované. V dobrém duchu si stěžuji na děti, vnuky, snachy, zetě, muže, život. Musí přece celý život vařit, prát, žehlit, zařizovat, plánovat. Pořád všechno a za všechny. Také se musí o všechny bát.

Oči zapomněly zářit, ústa se smát.

Jsou uštvané, vyčerpané.

 

„A proč to děláte?“ ptám se.

„No to já musím“ slyším většinou odpověď.

„Nemusíte. Když nechcete, tak to nedělejte. Jsou to všechno dospělí lidé. A vnuci? Ti mají své rodiče.“ odpovídám s úsměvem.

 

Odpovědí je mi nesouhlasné mručení.

„Já to ale dělám ráda“ tvrdí mi.

„Jsem šťastná, mě to nevadí“ lžou nejen mi, ale především sobě.

 

Matky bojovnice slepě přesvědčené o své jediné pravdě se vypovídají, vypláčou, vyvztekají, ale sotva přijedou domů budou pokračovat ve své šílené jízdě  

Poslouchám, přemýšlím, vyhodnocuji.

 

To nejskvělejší, co můžete udělat pro své milované dítě, pokud je dospělé, fyzický i mentálně zdravé, nechat ho jít žít si svůj život. A pokud dlouho nechce sám, vzít ho za pačesy a vyhodit ho z hnízda.

 

Dát mu možnost letu i pádů. Jak jinak má pochopit Vámi tisíckrát omílané dobře míněné rady, když mu nedovolíte jeho vlastní pády a chráníte mu nejen záda, ale i pusu?

 

Neberte mu jeho vlastní zodpovědnost.

 

To nejlepší, co můžete udělat je přestříhnout pupeční šňůru a s láskou dát možnost volně dýchat, snít a žít.

Podle svého.

Věřte, že se uleví Vám i jemu.

 

A časem, po létech, až bude otlučený životem, ošlehaný ohněm vlastních zkušeností, svých výher, proher a nejednou nabitých úst, sám pochopí.

 

My mámy nemůžeme vědět, co je nejlepší pro naše děti.

Protože naše děti nejsme my.

Možná jsou nám v něčem podobné, ale v něčem jsou diametrálně jiné.

 

A především - jsou to svobodné bytosti.

 

Daly jsme jim možnost prvního nádechu, tak mu ten nádherný pocit volného dýchání v průběhu života pod záštitou mateřské lásky, strachu, obav a bláznivé myšlenky, že my přece „víme“ – neberme.

 

Nemusí se nám líbit účes a oblečení, jaké naše dospělé „dítě“ nosí, nemusí se nám líbit jejich partneři a kamarádi. Nemusíme souhlasit s jejich názory. Nemusíme chápat jejich činy a pohnutky.

Ale je to náš problém.

Ne jejich.

 

A hlavně. Nic z toho nám nebrání je dál dál volně milovat tou nejčistější láskou mámy.

Dejte jim možnost být tím, kým opravdu jsou.

Sámi sebou.

 

Děti jsou dar. Sami si nás vybrali.

Ne my pro ně, ale naše děti jsou pro nás jedním z největších životních učitelů.

 

Maminky vždy ví, že mají to nejbáječnější dítě na světě.

A Vaše dítě? Vaše dítě tak získá třeba docela príma mámu.

1623144582-nahled-oxygen-502887-1280.jpg

Pokud si myslíte, že jen tak sedět s hadičkou v nose nic neznamená, ošklivě se pletete. Je to procedura naprosto skvělá. Oxygenoterapie.

 

Zpomaluje proces stárnutí, zlepšuje psychický stav, posiluje imunitní systém, zvyšuje fyzickou kondici, buňky produkují více energie (snad i mozkové), působí proti infekcím, migréně, cukrovce, hypertenzi. Má léčivé účinky v případě pohybového aparátu, trávicí soustavy a mnoho a mnoho dalšího.

 

Vždy je to o úhlu pohledu a pochopení. Já se snažím chápat vše správně.

Mou „the best“ písní se ode dneška nově stává „Jsem stálé mlád“.

Mé nové heslo zní „no stress“.

Mohu zahodit respirátor a přidat do klusu.

Výhodně prodat kanadské brusinky spolu s brufenem, akce dva v jednom. Neboť hlava bolet nebude. Mohu si dát zákusek a natlakovaná jsem tak akorát.

 

Jsem tak nadšená, že při odchodu tohle vše říkám nové příchozí. Vysvětluji, vyprávím, své zahřáté křeslo nabízím.

 

Bába nereaguje. Ani se neusměje. Nepoděkuje. Nadšení nesdílí. Dívá se na mě s despektem.

No dobrá, dobrá. Lidí jsou fakt divní.

 

Odcházím a říkám „na shledanou“.

Tak snad mi alespoň odpoví na pozdrav.

Odpověděla.

„Auf Wiedersehen“.

1623142465-nahled-email.seznam.cz.jpg

Den jako vymalovaný na výlet.

Jsme vybavené pohodlnými boty, vodou, deštníkem a mikinou pro případ ochlazení v pozdějších hodinách.

 

Hrad Seeberg čekal.

 

Od Františkových Lázní co by kamenem dohodil. S lázeňskou parťačkou jsme se domluvily, že to pěšky určitě nebude žádný problém. Cestou jsme se pro jistotu zastavily do informačního centra se ubezpečit, že hrad je otevřený.

 

„Chcete jít pěšky?“ zeptala se milá paní v informacích.

„Jasně“ usmívaly jsme se.

„Je to kolem sedmi kilometrů tam a sedm zpátky. Jede Vám za půl hodiny autobus“ poradila.

Koukly jsme na sebe.

„Tak dobře. Tam pojedeme autobusem a zpátky se projdeme pěšky“ shodly jsme se.

 

„K hradu“ hlásili jsme řidiči autobusu.

Vydal nám jízdenku.

„Je to konečná?“

„Není“ odpověděl řidič.

„A jak poznáme, že máme vystupovat? Že jsme na místě?“ nedaly jsme se odbyt.

Řidič se na nás podíval shovívavě jako bychom byly chovanky z ústavu pro duševně choré na vycházce.

„Poznáte to tak, že tam bude hrad.“

Měl pravdu.

 

Hrad byl krásný, prohlídka zajímavá. Nastal čas vydat se na avizovanou zpáteční cestu. Ještě fotečku.

„Můžete nás prosím vyfotit?“ zatarasila jsem cestu zaměstnanci hradu, který právě odcházel.

„Samozřejmě“ byl pan ochotný.

Snímky zdokumentovány.

„Jedu do Františkových Lázní, nechcete přibrat?“ zeptal se milé.

Jen blázen by odolal.

A tak jsme za dalších 15 minut byli zpět.

 

Stihli jsme i večeři,

ať kuchaři neláteří.

Z plánované velké procházky

nestačily otlačit nás nové botasky.

Za absenci ve vinotéce tak nehrozí nám pokuta,

logistika dobře byla zmáknuta.

 

1622980836-nahled-hotel-575085-1280.jpg

„Tak konečně jsme si po roce vrzly“ řekly dveře hotelového pokoje.

„Já taky, já taky“ nadšeně se ozývalo od vedle. Podlaha taky nevydržela být dlouho zticha. 

„A my jsme se otevřely dokořán“ chlubily se okna.

„Já se konečně spustila“ radovala se sprcha.

„Dokonce i mě poctivě vyprášili“ udýchaně přispěchal do debaty zátěžový koberec na schodech.

 

Ve vedlejším pokoji bylo chvíli ticho.

 

Pak se ozvalo:

„Tak konečně jsme si po roce vrzli“ řekl lázeňský pár na pokoji a rozesmáli se.

 

Co z toho plyne za poučení?

Když dva dělají totéž, není to totéž.