povídky

Ing. Únor vešel do zasedací místností přes sekretariát paní Studené právě ve chvíli, kdy odbila půlnoc z 31. ledna na prvního února, aby se znovu setkal se svými podřízenými.

„Všichni už čekají“ řekla a otevřela mu dveře.

Kolem stolu sedělo 29 členů. Pravidelně jich v tomto čase sedělo 28, ale jednou za čtyři roky přibyl jeden člen navíc.

První Hynek seděl tiše, za to hned druhá Hromnice hlásila, že sebou nese hodinu navíc. Třetí Blažej se zahalil do šály a se slovy, že na Svatého Blažeje slunce ještě nehřeje si u kolegyně Studené objednal horký čaj.

Všichni na chvíli zmlkli, dokud se neozvala devátá Apolena, v mlze celá zahálená a cudně se optala, zda ji to sluší. Vedle sedící Mojmír ji pochválil, ale zároveň poradil, že přeci jen je potřeba o Svaté Scholastice navléct si rukavice.

Ob tři místa dále Valentík zamudroval, že na Svatého Valentýna může zamrznout i kolo mlýna a ať se zamilovaní zahřejí raději svým vřelým objetím.

„Pravdu máš bratře, do Petra není tepla“ zanotoval na dvacáté druhé židli jmenovec a pokýval moudře hlavou.

Dvacetčtyřka se slovy „Na svatého Matěje léta naděje“ se začala pomalu svlékat z huňatého svetru.

Dvacátý sedmý Sáša Alexandr, který moc dobře věděl, že dříve býval svatým Gabrielem ho hned zpražil. „Nikam nepospíchej, Matěji, zapomněl jsi, jak sis loni naběhnul? Dovol, abych Ti tedy znovu připomenul, že je-li mráz na Svatého Gabriela, bývají žně veselé. A kdo by si nepřál, veselé žně, že?“

Ing. Únor se ze zvědavostí podíval na člena navíc. „ A co Ty Horymíre? Máš pro nás nějakou moudrost?“

„Připadne-li na 29.února neděle, tak děti v tento den narozené budou mít štěstí ve všem, cokoliv podniknou“ řekl skromně Horymír a usmál se na přítomné dámy.

Seděli by rádi ještě dlouho a zamýšleli se nad moudrostí svých předků, jenže v tom zazvonil ing.Únorovi mobil.

„Tady Bedřich“ zaslechli jsme ve sluchátku. „Doufám, že tam nebudete tvrdnout a mrznout příliš dlouho. Rád bych za pár dnů se svým teamem přivítal jaro. Víš, že Radek si tohle vzít nenechá."

„Neboj se, když se na nás jde vřele, my radostí přímo roztajeme“ řekl náš předák a zavěsil.

„Tak přátelé, vše má svůj čas. Rád jsem Vás všechny viděl a zase za rok na shledanou."

Tančím mezi slzami. Směji se. A volám nahoru „miluji Vás“.

Tam nahoře je pěkně veselo. Bábi přitáhla opět to své proklaté rádio a nechala ho hrát na plné pecky. Je jí očividně úplně jedno, že se svatý Petr netváří úplně nadšeně, a dokonce i Šimon s Janem se stáhli kousek stranou.

Ovšem, není sama. Přichází k ní parta, jak má být a byť ví, že zase zřejmě si poněkud pekelně spálí tlapky, sedí u ní, zpívají a nadšeně se houpou do rytmu.

Nedaleko od ní, její dcera. Zrovna si žehlí svá krásná andělská křídla a nenápadně pokukuje po sousedech v blízkostí. Hmmm, ten šedovlasý elegán v šedomodré obleku opravdu vůbec nevypadá špatně.

O patro níže před chvíli dorazil i syn. Je trochu zmatený, ale to tak zpočátku mají všichni. Ještě je celý rudý od vzteku, jak se tam dole naprosto zbytečně rozčiloval. Teprve ten tobogán vzhůru ho zklidnil. Ku…va – řekl na místo pozdravu a sám se tomu zasmál.

Podíval se dolů. Jako by to neříkal – utrácejí za blbosti. No a pak se otočil vedle. Sakra, Maruš z Luhačovic. Tak ta už taky dorazila.

„Vítej“ nahodil svůj nejlepší úsměv a v duchu si řekl:

„Ty vole, čeho ses tak bál?“.

Usmívám se. 

Nádherné červánky dnes.

Každý, kdo kdy měl domácího mazlíčka si do svých kontaktů dříve či později zapíše pár nových. Kontakt telefonicky, mailový, případně webový odkaz.

Na zverimex, e-shop se skvělými dárky pro Vaše mazlíčky, hotely, kde můžete přijet, případného hlídače, a hlavně veterinární kliniku.

Mezi jednotlivými kontakty je velký rozdíl. Ty první využíváte radostně s předem známým ceníkem, ten poslední s obavou.

Jak o zdraví vašeho mazla, tak o své vlastní při placení, které je do poslední chvíle opravdovým překvapením.

Vašim zvířecím přítelem může být rybička, křeček, pes, kanárek, papoušek, kočka, kůň. Srdci neporučíš a možností jsou téměř neomezené.

A tak i návštěva veterinární stanice může mít různé podoby.

S rybou se k veterináři tak často nevypravujete a její osud je většinou rychle zpečetěn. Němě zírá a většinou překvapením lekne rychleji, než stačíte naplnit přenosnou sklenici od okurek vodou.

Sem tam najdete v čekárně sedět s klíckou majitele morčete, křečka či králíčka. Ti se tlačí do koutku svého malého příbytku, klepou se strachy a zimou, na venčení nejsou zvyklí. Stejně tak se třepe zimou i jejich majitel, neboť ten ve své skříni kožich z králíka z pochopitelných důvodu nemá. Jsou to většinou nemluvní klienti ambulancí, poněkud introverti. Čím víc zvíře škrabe ve své klícce, tím dotěrněji škrabe majitel na dveře zvěrolékaře, aby ho vzal dovnitř.

Největší psina na veterině je jasně se psy. Ti největší se stávají zároveň největšími strašpytli. Nejeden retrívr, vlčák či berňák se zapře při vstupu do čekárny všemi čtyřmi tak vehementně, že vypadá, jako by se reinkarnoval do osla. Ti nejmenší – čivavy, maltezáčci a jim podobní miláčci naopak dostanou velkou odvahu a štěkají vydatně úplně na všechny a na všechno. Žádného psa nejste schopni zvážit na váze, neboť vám skáče zpět do náruče. Váhu Vašeho psa si tedy určujete sami. Pokud to ustojíte, je to většinou do deseti kilo. Ve chvíli, kdy se zvedáte se země je jasné, že Váš pes není žádné vyžle a má stejně jako minule svých krásných 40. Motají se po celé čekárně do svých vlastních obojků a radostně do nich zamotají vás i nohy ostatních čekajících lidí. Neustálé Vás tahají ven s jasným výrazem: „pojď už domů, já už fakt budu hodný.“

Pokud se vypravíte za veterinářem s koťátkem, je to na kočku. Nejenže ho nemůžete zvážit, neboť u kočky se váha přece neříká na veřejnosti, ale také ji nemůžete volně pustit. Ten pitbul vedle by mohl její zdravotní stav zhoršit natolik, že by již žádné lékařské pomoci nebylo potřeba.

Jestli je vedle kočky jediné volné místo a vy dorazíte s ptákem, řeknu Vám na rovinu, že je to pěkná ptákovina. Pták zběsile poletuje v přenosné klícce. Pokud je to papoušek a uvidí kočku, je možné, že se rozmluví.

„Do prrrrrdele … .“ není sice slušné, ale zase pobaví všechny přítomné.

Největší konina je ovšem dotáhnout do čekárny koně. Zaručuji, že si nesednete ani jeden z Vás a pokud ostatní čekající dostanou ránu kopytem, tak už se ani nezvednou a jediný, kdo si odfrkne bude ten kůň. 

V tu chvíli přenecháte všechny starosti jemu, neboť jak říká staré příslovi:

"nech to koňovi, ten má větší hlavu". 

Hlavně jednoduše.

Jednoduše se to řekne, hůře provádí.

Zajímavé je, že všichni takhle chceme žít. Hlavně jednoduše.

Bez složitých vět, nepochopených vztahů, problémů a frází. Bez komplikovaných situací. Bez bezesných nocí plných zamotaných myšlenek. Bez hádek, karambolů. Bez nesnází a bolů. S lehkostí. Nadhledem. S láskou. Pohledem.

Jak jednoduše se to říká a sakra hůř provádí.

V mládí, ve stáří.

A tak čtu.

Knihy osobnostního rozvoje.

Knihy o životě.

O smrti.

O radosti.

O bolesti.

No někdy taky ... o ničem.     

Žiju.

Žiju život. Snad bez boje.

I kůň občas přece shodí svého kovboje.

A přesto občas se každý z nás zamotá.

Do splínů, kopanců, falše, toxického prostředí.

Přátelé milí, tohle to mi nesedí.

Jsem v nestandartní situací. Sama sobě proti své vůli dostávám se do divného stavu, ve kterém býti nechci. Do stavu částečné zlosti, apatie, disharmonie, ale hlavně do stavu smutku.

No teda.

Ale proč?

Smu-tek – smu-tný příběh, který již dávno u-tek. Minulost. Vše, co proběhlo dříve než právě TEĎ, je přece minulost.

Jedna paní mi jednou řekla:

Víte, poslouchala jsem Vás, jak jste hovořila se svým šéfem. On se Vás mimoděk zeptal:

„Jak se máš?“

A vy jste mu odpověděla:

„Mám se hezky. Protože jsem se rozhodla, že se už vždycky budu mít jen hezky.“

„Víte“, řekla mi ta paní, „tohle jsem si zapamatovala. Tohle mě dostalo.“

Dívala jsem se na ní.

„Tohle zase dostalo mě. A… víte co? Děkuji Vám za připomenutí.“

Neboť, přátele – tak jednoduché to je – stačí se jen rozhodnout.

A já? Já už se přece rozhodla.

Mám se hezky. Moc hezky. 

Milovali jsme to.

Už více jak dvacet let.

Nádherné italské večery. Vynikající traviolly, pasty, spagetti zalité tím nejlepším olivovým olejem. Krevety. Melouny. Červené víno. Azzurová obloha. Vůně moře. Pohoda, klid, láska. Úžasní lidé. Blízkost nepoznaného. Poznání neznámého.

S mužem tady trávíme už více jak dvacet let každé léto. Vlastně trošku jara a trošku podzimu, snad proto, aby to léto bylo delší než by mělo být.

Poznali jsme se příliš pozdě na to, abychom se tady odstěhovali a začali nový život.

Bohudík, poznali jsme se ještě natolik včas, abychom stihli tady žít alespoň pár měsíců v roce.

Jsme u našich italských přátel v Lido di Classe,  malé vesničce nedaleko Ravenny.  Jezdíme tady každé léto od naší svatby. Je nám  75 let a cítíme se blaženě.

Pozoruji mladý pár před sebou.

„Na zdraví, Marco.“

„Na tvé, bellisima Caira, na naše výročí.“

Za těch dvacet let už docela rozumíme a trochu se domluvíme.

Mám na sebe šátek, který mi můj muž koupil na výletě ve Ferraře a upíjím kávu z hrníčku od vesnické dívky, která jej přímo pro mě vytočila na hrnčířském kruhu. Můj muž má stálé ten samý živý pohled moudrého muže. Pohled plný laskavostí a dobroty. Mužské moudrostí a chlapeckého uličnictví.

„Copak tady slavíte?“ zvídavě se zeptám.

„Naše výročí, siňorina“ odpovídá Marco a jeho tmavé oči se na mě zadívají.

„Povídejte“ vybídnu jej.

„Nebudete tomu věřit, madam, ale potkali jsme se s Cairou před třemi roky v Rimini na pracovním setkání. A první náš víkend byl zde. Povídali jsme si, poznávali se a pak promilovali všechny hodiny, které zde pro nás byly určeny. Jezdili jsme tady často, není to až tak daleko.“

„Já vím“ usmála jsem se.

„Každý další víkend byl skvělý, ale nešlo se jen milovat, museli jsme spolu začít i hovořit. O našich plánech, snech, touhách. O našich radostech a o našich bolestech. O našich životech, našem dětství.“

„Já vím“ pokývala jsem hlavou a vzala svého muže za ruku.

„Najednou ocitli jsme se v dětství a Caira, představte si to, madam, Caira řekla, že tady byla kdysi dávno na dovolené se svými dvěma babičkami. Bylo to v době, kdy se její rodiče rozváděli a babičky se dohodly, že chtějí, aby holčička měla krásné léto a vzaly ji tady…“

Pohladila jsem mimoděk hrníček z Ferrary.

„A víte, siňorina, nebudete tomu ani věřit, ale já tady byl s tátou, ten samý rok. Naši už dávno byli rozvedení. Zřejmě jsme byli ve stejném místě ve stejném čase. Jako děti. Věřila by jste tomu? Škoda, že nevíme, zda je to pravda. Není nikdo, kdo by nám to mohl potvrdit.“

Před očima mi začal běžet film….

S mužem jsme na svatební cestě.

Ležíme na lehátkách a věnujeme se nicnedělání a lehkostí bytí. Můj muž má zavřené oči a pluje si svým vesmírem. Já pod víčky, schovanými za slunečními brýlemi, pozorují mraky a taky trochu okolí.

Malá nádherná holčička s blonďatými vlásky v zelených plavkách poskakuje mezi dvěma staršími dámami. Ty ji zodpovědně hlídají a dělají vše pro to, aby děvčátko bylo šťastné. A ono opravdu je. Staví si hrad z písku, běhá po pláži, chodí bosou nohou po hladině moře, protože v době odlivu je možné úplně vše. Je tak kouzelná. A mimoděk několikrát bez zájmu obejde klučinu v modrých plavkách, který si právě vybírá své štěstí a tráví nádherné chvíle se svým tátou.

Ležím a dívám se na děti.

„Copak asi s Vámi bude za dvacet let?“ říkám si, a tak moc Vám přeji, ať jste šťastní jako my dva teď, až se mi mimoděk kutálí po tváří slza dojetí. 

„Cairo, jedna babička měla šedé krátké vlasy a druhá, trošku korpulentní zvláštní typ chůze? Jako by napadala na levou nohu? A Cairo, měla jste jako dítě zelené plavky? A blonďaté vlásky?“

Caira si pohladila své roztomilé, kulaté bříško.

„Si“ řekla tiše.

_A Marco, tatínek byl hodně hubený a i přes svůj mladý věk, plešatý? A vy jste po něm? Hubený klučina v modrých plavkách?“

„Siňorina, vy, chcete říci…. „ Marco se musel napít ze svého pohárku vína.

Můj muž se na mě díval.

„Ty je znáš?“ zeptal se mě.

„Ano, lásko. Znám jejich dětské duše. Znám jejich nádherný dětský smích. Znám její babičky a jeho tatínka. Znám lidí, kteří je milovali, milují a vždy budou. Znám jejich střípky šťastných chvil.“

„Jak se jmenujete, madam?“ zeptá se mě Caira.

„Zuzana“ odpovím s úsměvem

„Marco. Konečně vím jméno pro naše bambini“ usměje se na svého muže Caira.

„Má holčička se bude jmenovat…. Suzanna….

 Tak moc Vám přeji, ať jste šťastní jako my dva teď, až se mi mimoděk kutálí po tváří slza dojetí ... 

Budík zazvonil jako každý den v 4.10 ráno. Mé sedmnáctileté téměř anorektické tělo vážící 48 kg hbitě vyskočilo z postele, ještě poslepu jsem si nasadila brýle, které byly větší než obličej a ucítila tlak v žaludku ze stresu. Šla jsem se připravit. Autobus na šachtu odjížděl v pět hodin. 

Hladový žaludek se znovu ozval v autobuse naplněném až po střechu většinou bodrými muži. Naparfemování včerejších chlastem a ranní cigaretou spokojeně pochrupovali do cílové stanice. Už z dálky na mě svítil jeden z hornických symbolů – mlátek a želízko – na oprýskané hlavní budově dolu.

Stála jsem celá vyplašená před vstupem do budovy.

Jo, dnes, dnes bych si to užila.

Ale tehdy, co by téměř nepolíbené, přísně vychované, stydlivé vylekané pískle jsem musela sebrat veškerou odvahu a vstoupit. Projít špalírem mužů všech věkových kategorií, hmotností, pachů a rázovitého naturelu. Vydržet narážky a pískot. Čekali před dveřmi jednotlivých úseků na svého štajgra, na rozdělení práce, pak do lampovny, stáhnout z háku fáračky a vzhůru dolů. Tedy do dolu.

Já co by kancelářská myška celá červená studem vzhůru nahoru, po schodech, k hlavnímu inženýrovi dolu.

Ještě jsem si nestačila ani sundat kryt z psacího stroje a vešel šéf. Tedy jako obvykle rozrazil dveře a vyhodil je z pantu.  

„Ku….va, kde jsi tak dlouho?“ zahulákal srdečně.

„Snídaně“ řekl a nalil do mého už tak stáhnutého a hladového žaludku velkou štamprli slivovice.

„Dezinfekce“ vysvětlil a já se ani nesnažila odporovat. Byl o 35 let starší, původem z východního Slovenska a jak bouchl pěstí do stolu, většinou jsem volala opraváře.

„Uvař mi pořádného smrťáka, za chvíli začíná raport.“

Malá kancelář se brzy zaplnila spoustou techniků, geodetů, měřičů, záchranářů, mechaniků, vedoucích polí a úseků.

„Do prd…le“ bylo to nejslušnější, co jsem slyšela.  

Běhala jsem jako hadr na holi, klepala na psacím stroji zápisy z fárání, celá špinavá od ormiku, díky kterému se pak daly tyto zápisy rozmnožit. Psala žádosti na báňské úřady, vytvářela neuvěřitelně kreativní občerstvení pro návštěvy z hornických svačin. Vyťukávala na dálnopise zprávy na ostatní doly o úrazech. Byla u zápisu s báňskými komisaři v případě pracovních úrazu, i těch smrtelných. Viděla ty silné, nezlomné chlapy brečet. Opít se, poprat, nadat si, ale zároveň se nepodtrhnout a držet za jeden provaz. Na šachtě nikdy nevíte, zda když sfáráte, tak ještě vyfáráte.

Otrkala jsem se hodně rychle. Snídala slivovici a klobásu z kantýny, orientovala se mezi zakouřenými místnostmi bez kompasu, tykala si s chlapy, kteří mohli být mými otci i dědy, naučila se říkat „ku … va“ a milovat drsný humor.

Jen jsem neměla ráda rekordy.

Jo dnes, dnes bych si to užila.

Když se udělal rekord v těžbě, všechny mladé holky z kanceláři vyfasovaly karafiát a byly nahnány před těžní jámu. Občas tam hrála i hornická kapela. Chlapi černí jako bota vystoupili z klece a my jim v bílých šatičkách srdečně blahopřály k dosažení vynikajícího výkonu. Chlapi nás svými černými rukami srdečně objímali, takže nebyl problém odcházet domu s otiskem černé ruky na pozadí světlých šatů.

Jednoho dne šéf zahulákal:

„Děvucho, nechceš fárat?“

Než jsem se nadala, už jsem šla se studenty Vysoké školy báňské do dolu. První problém nastal při hledání fáraček, neboť na takového malého horníka žádné fáračky nebyly. Nechápala jsem, proč si musím sundat i spodní prádlo. Nakonec mi oblečení namotali na mé úzké boky, na hlavu šátek, přilbu, lampu a šli jsme. Mocnost sloje jeden metr byla normální, takže ze dvou jsem šla na čtyři, někdy jsem zaujala i polohu ležícího střelce a plazila se vpřed. Obdivně koukala na hajcmany. Neslavně dopadl můj pokus zvednout sbíječku. Ta zůstala neochvějně stát na místě, já nohy ve vzduchu. Byla to taková důlní procházka uhelnou zahradou. Doteď nechápu, jak můžou v tom prostředí chlapi celou šichtu pracovat. Ne každá práce vleže je k závidění.

Ten den byl opět rekord.

Vyfárali jsme chvíli před opravdovými havíři. A než jsme se u těžní věže stačili zorientovat, už se na mě omylem mačkaly mé kolegyně z kanceláře a cpali mi do mých umouněných rukou karafiát.

Mezitím v kanceláři můj skvělý šéf neochvějně do telefonu řval:

„Sekretářka Ti zavolá hned jak, vyfárá. A nedělej ze mě, ku..va, cy ..pa.“

Přivítal mě stylově. Na stole jsem měla připravenou 5-ti centimetrové kolečko tlačenky s cibuli  mezi dvěma chleby a štamprli slivovice. Nechal mě ve své kanceláři skočit přes kůži, poplácal mě srdečně po rameni a pochválil: „tak už jsi, kur…va, opradový chlop. A do hodiny chci mít na stole tvůj zápis z fárání“.

Byla to neskutečně dobrá škola života.

Tehdy jsem se klepala kvůli všemu jako ratrlík. Jo dnes, dnes bych si to užila.

Šéf už je pár let na pravdě boží. Přes prvotní strach, jsem si ho časem oblíbila a začala si ho vážit. A ráda na něj vzpomínám.

„Tak Zdař Bůh, tam nahoru, šéfe a nedělej tam ku…va bordel.“

Se skvělou náladou se vracíme domů. Je pozdní večer, nebo spíše časné ráno. Z výtahových dveří nahoře trčí nějaký drát.

Zamáčkneš ho dovnitř dveřní lišty a gentlemanský mi otevíráš dveře.

Zavřeme dveře výtahu a mačkáme číslo našeho patra.

Nic.

Zkusíme znovu.

Nic.

Mačkáme jiná poschodí, ale výtah zdá se hluchý.

„Asi nezbývá než jít po schodech“ povzdechnu si a otevírám dveře.

Nic.

„No dělej, chce se mi spát“ ponoukáš mě.

„Nejdou otevřít dveře“ krčím rameny.

„Ukaž“ chlapský se opíráš do dveří, které se staly nedobytnými.

Z výtahu se stává trezor a my jsme jeho pokladem.

„Co budeme dělat?“ ptáš se.

„Nic“ odpovídám jako výtah.

„Sedni si na zem a spi“ navrhuji.

„To nemyslíš vážně“ nevzdáváš se a mačkáš pohotovostní zvonek.

„Ve tři hodiny ráno je ti zvonek na prd. Jediné, co nás může zachránit je nějaký soused vracející se z hospody“ moudře podotknu a chystám se usadit na zem.

Spiklenecky na mě mrkneš.

Je mi jasné, že přemýšlíš, jak využít jinak nevyužitý čas.

„Ne“ řeknu rázně, „je tady kamera.“

Nevzdáváme to. Mačkáme knoflíky ve výtahu a tlačíme na dveře. Pak už se mačkáme a tlačíme na sebe. Tma a malý prostor více zábavy nenabízí.

Najednou ..... cvak.

Klika cvakla, dveře letí – soused vchází do vchodu.

Děkujeme, pane Bože, za tuto krásnou náhodu.

Vratkým krokem se blíží k výtahovým dveřím.

„Haló, haló“ voláme z útrob výtahu, „ zatáhněte za dveře a otevřete nám, prosím.“

Soused se chvíli tváří nechápavě, ale tahá. Tahá jako dědek řepu.

Vydatně ho povzbuzujeme.

„To dokážete, táhněte“ voláme a doufáme, že nás nevyslyší doslovně a nepotáhne pryč.

Jo. Výtah je otevřený, my zachránění.

Objímáme se před výtahovými dveřmi a radujeme se znovu nabyté svobody. Jak rádi půjdeme

domů po schodech.

Z euforie nás vytrhne hlasité klepání na výtahové dveře.

Otáčíme se a díváme se na souseda zavřeného ve výtahu... 

Jojo, kdyby znal pohádku O plaváčkovi, tohle by se mu určitě nemohlo stát. 

Pauza - prostor mezi něčím, ničím nebo vším. 

Pauza na oběd, na cigaretu, na odpočinek. Pauza ve vztahu. Menopauza.

Veskrze pozitivní slovo tahle pauza.

Je to příchod, odchod nebo přechod.

Přemýšlím, kdy jsem si dala svou první pauzu. V dětství to byly zřejmě bezpečnostní pauzy na jídlo, které nás jako děti odtrhly od hraní a pak taky neoblíbená pauza na spaní trvající celou noc. V pubertě se k tomu přidaly tajné pauzy na cigaretu a víno. Tajné líbání se většinou obešlo bez pauz, čím delší tím lepší. Pauzy na sex byly kratší,  ale o to divočejší a vášnivější.

Časem se obliba pauz mění. Nyní je spací pauza mou nejoblíbenější a pauzy na jídlo nejvíc nebezpečné.  Pauzy na cigarety a víno nám již vzal zdravotní stav, díky němuž se z nás stávají nekuřáci a abstinenti. Z pauzy na odpočinek se stal nejoblíbenější koníček.

Po rozvodu jsem si dala pauzu od mužů. Po přehodnocení jsem se k mužům vrátila, neboť s nimi je to těžké, ale bez nich ještě těžší. Dala jsem si pauzu od nesmyslných povinností v domácnosti a relaxuji bez pauz.

Teď se těším na pracovní pauzu a balím kufry na dovolenou. Tam mě čekají pauzy na benzínce, na odpočívadle a taky pauzy na namazání bolavých nohou na lavičkách. Pauza na hledání místa určení v mapách a pauza na vydýchání hádek, když místo v mapách jako obvykle nenajdu. Neboť mapa a žena k sobě nejde.

Za to jde žena ve mně vstříc své meno-pauze. Ruku v ruce kráčíme spolu. Občas se díky ní orosím, dostanu záchvaty vzteku, padne na mě únava a stává se ze mě saň. Jsem v klidu, neboť vím, že to nejsem já, že mám jen chvilkové pauzy od té úžasné, skvělé, milé a pohodové ženské, kterou opravdu jsem. Pro muže jsou tyto pauzy těžké a rád si dá pauzu ode mě, aniž tuší, jak moc je tato pauza nebezpečná. 

Do háje s pauzami, čas letí jako bláznivý.

Zařaďme rychlost a projeďme životem radostně, lehce a s větrem ve vlasech.

Dříve než přijde pauza poslední.