NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1686949203-nahled-alexas-fotos-cznlns3cj0u-unsplash.jpg

Pauza - prostor mezi něčím, ničím nebo vším. 

Pauza na oběd, na cigaretu, na odpočinek. Pauza ve vztahu. Menopauza.

Veskrze pozitivní slovo tahle pauza.

Je to příchod, odchod nebo přechod.

 

Přemýšlím, kdy jsem si dala svou první pauzu. V dětství to byly zřejmě bezpečnostní pauzy na jídlo, které nás jako děti odtrhly od hraní a pak taky neoblíbená pauza na spaní trvající celou noc. V pubertě se k tomu přidaly tajné pauzy na cigaretu a víno. Tajné líbání se většinou obešlo bez pauz, čím delší tím lepší. Pauzy na sex byly kratší,  ale o to divočejší a vášnivější.

 

Časem se obliba pauz mění. Nyní je spací pauza mou nejoblíbenější a pauzy na jídlo nejvíc nebezpečné.  Pauzy na cigarety a víno nám již vzal zdravotní stav, díky němuž se z nás stávají nekuřáci a abstinenti. Z pauzy na odpočinek se stal nejoblíbenější koníček.

 

Po rozvodu jsem si dala pauzu od mužů. Po přehodnocení jsem se k mužům vrátila, neboť s nimi je to těžké, ale bez nich ještě těžší. Dala jsem si pauzu od nesmyslných povinností v domácnosti a relaxuji bez pauz.

 

Teď se těším na pracovní pauzu a balím kufry na dovolenou. Tam mě čekají pauzy na benzínce, na odpočívadle a taky pauzy na namazání bolavých nohou na lavičkách. Pauza na hledání místa určení v mapách a pauza na vydýchání hádek, když místo v mapách jako obvykle nenajdu. Neboť mapa a žena k sobě nejde.

 

Za to jde žena ve mně vstříc své meno-pauze. Ruku v ruce kráčíme spolu. Občas se díky ní orosím, dostanu záchvaty vzteku, padne na mě únava a stává se ze mě saň. Jsem v klidu, neboť vím, že to nejsem já, že mám jen chvilkové pauzy od té úžasné, skvělé, milé a pohodové ženské, kterou opravdu jsem. Pro muže jsou tyto pauzy těžké a rád si dá pauzu ode mě, aniž tuší, jak moc je tato pauza nebezpečná. 

 

Do háje s pauzami, čas letí jako bláznivý.

 

Zařaďme rychlost a projeďme životem radostně, lehce a s větrem ve vlasech.

Dříve než přijde pauza poslední.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.06.2023
1684975417-nahled-vw-bus-g9f19e8fbc-1280.jpg

Jako obvykle jsem vyšla pozdě.

 

Na ranní běh na autobus to již dávno nevypadá. Nedovolí to nejen boty na podpatku a ztížený dech, ale ani strach o zakopnutí a případný držkopád.

 

Kdysi dávno jsem při pozdním odchodu z domu na ranní autobus utíkala. Jako bych snad chtěla dohnat čas. Jak pošetilé. Stejně tak pošetilé bylo i mé jednání. Udýchaná, vystresovaná, v poklusu sledující hodiny. A pak naštvaná, když jsem i přes veškerou snahu zahlédla jen koncová světla autobusu. Ujel vždy o fous. Já pak celá zpocená stála v zimě další půlhodinu a čekala na další spoj. Většinou jsem se třásla zimou, nervozitou a strachem z důsledku.

 

Dnes už neutíkám a nespěchám. Ani na autobus ani v životě. Není kam spěchat. A není důvod se třást a bát.

Věci, na které je pozdě, již stejně nedoženu. Nemá cenu honit se za koncovými světly.

 

Jdu svým tempem a nedívám se na hodiny. Ukrajují čas pořád stejným tempem. Není důvod je neustálé kontrolovat.

 

Už vím, že pokud něco stihnout mám, tak to stihnu. Nemusím kvůli tomu běžet nebo dokonce předbíhat. A pokud mi něco ujede, je zřejmě k tomu důvod.

 

Každému z nás v životě ujelo tolik věcí.

Pozdním příchodem jsme možná přišli o hodně skvělých příležitostí, zajímavých setkání, krásných chvil. Pozdním příchodem jsme si ovšem možná ušetřili spoustu zklamání, frustrace, peněz nebo možná zachránili zdraví či dokonce život.

 

Říká se, že kdo pozdě chodí sám sobě škodí. Ale také, co se vleče, neuteče. A pak si vyberte.

 

Jako obvykle jsem vyšla pozdě.

Kdysi jsem se při spěchu na autobus neustálé otáčela dozadu, zda mě již nedohání.

Dnes se dozadu neotáčím a nedívám.

Dívám se vpřed.

A také kolem.

Neboť jsem ve středu, i když je třeba čtvrtek nebo pátek. Ve svém středu.

 

Na poslední rovince před zastávkou jsem věděla, že pokud autobus bude přijíždět, pan řidič na mě počká. Protože ví, že jsem jeho stálý pasažér. Neboť mě zná.

 

Už nespěchám. Neboť, co mám stihnout, stihnu. Co mám potkat, potkám. Co nestihnu a nepotkám není zřejmě určeno pro mě.

 

Můj život už ví. Neboť jsem jeho stálý pasažér.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 2 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.05.2023
1684051761-nahled-potatoes-g638ea1d5b-1280.jpg

 

Chudý muž toho moc neměl.

Vodu k pití, skývu chleba k žití.

A malé políčko, kde sadil brambory.

 

Občas byl ze své chudoby nešťastný.

Obzvláště tehdy, když mu to vyčítala jeho žena.

To pak byly velké hádky, které končily

křikem a vztekem.

 

Po jedné takové hádce muž šel na pole,

vykopal ještě nezralé brambory ze země

a vzteky je celé rozsekal na malé kousky.

 

Co z toho vyplývá za poučení:

Nevylívej si zlost z jiných, na těch, kteří

Ti chtějí pomoci.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.05.2023
1684063463-nahled-cup-g5cdcaae15-1920.jpg

Hrníčky seděli zavěšené na hrotech dřevěného plotu a hovořili:

 

„Já jsem za celý život tak pomlácený, že tak tak tady visím.

Nacestoval jsem se s ní, kde se dalo, a to víte, občas se mnou někdo nešetrně hodil, ale viděl jsem toho hodně a mé ouško slyšelo tolik zajímavých věcí.“

 

„To já jsem občas zůstal stát jako opařený“ připojil se bucláček. "Hlavně, když do mě lila horkou vodu a říkala něco o vyluhování bylinkové směsi."

 

„Já jsem celý černý“ ozvalo se zleva, "ale neberu si to nijak osobně. To víte, to bylo litrů a litrů voňavé kávy, které jsem v sobě měl. Už to prý nejde ani umýt."

 

Dvouškáč vzadu se usmál. „Já jsem polívkový. Mě držela svými slabými rukami v době nemoci a když ji nebylo dobře po duši. Lil jsem do ní silné vývary, co jen mi síly stačily, aby zesílila a postavila se zpátky na nohy.“

 

„Já se ještě teď červenám“ poznamenal srdíčkový. "Když pila ze mě, byla to rozkoš a láska. Občas mě podala i jiným ústům a pak ze mě pili společně. Ještě teď slyším jejich smích."

 

„Já jsem pracovní“ ozvalo se o kousek dál. „Teda těch přesčasů, pánové, ještě teď mě z toho bolí hlava. Ale taky jsem se toho hodně naučil a nasmál se. Jsem docela zodpovědný, víte.“

 

„Já jsem babiččin“ přihlásil se o slovo hnědásek vzadu. Už jsem sloužil u její babičky, jsem hodně starý a přesto, vždy když si mě přivinula do dlaní, slyšel jsem moc dobře, jak šeptá „ty moje lásko milovaná“.

 

Najednou se otevřely dveře chaloupky za plůtkem.

„Tak babičko, nebojte se, v domově se Vám bude líbit. Chaloupka se prodá. Penízky Vám pošleme na účet“ pronesl mladý muž v kravatě. „A co máme dělat s těmi hrníčky na plotě? Vyhodit?“ zeptal se mimoděk.

 

Babička zvedla svou prošedivělou hlavu.

„Ty hrníčky, mi pane, zabalte do toho nejjemnějšího papíru a velmi opatrně mi je přivezte ke mně do mého nového pokojíčku. Už mám připravenou pro ně nádhernou novou poličku.“

 

„Ale babičko – vždyť jsou to staré, otlučené hrníčky.“

 

„Mýlíš se, chlapče. Tohle - je můj život. A já nedovolím nikomu, aby ho zahodil.“

 

Jemný cinkot hrníčků způsobený náhlým větrem jako by babičce zvonil do uší pokorné „děkujeme“.

 

„Vidíte“ zašeptal vítězoslavně „ten babiččin“, já Vám přece říkal, že nás tady nenechá.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.05.2023
1681919712-nahled-hands-gc89085b8f-1280.jpg

Zrovna jsi uvnitř ordinace. Sedím na chodbě a čekám na Tebe.

Naproti mně sedí stará paní. Taky čeká na svého muže. Ten zrovna přichází z ordinace.

 

Sedají si blíže k sobě.

Stará paní pomáhá svému muži schovat jeho lékařskou zprávu do kabely, podává mu brýle a hůlku. Upravuje mu bundu. Starostlivě se na něho podívá.

„A teď, mi prosím Tě řekni, a to mě opravdu zajímá, jak vypadá ta Tvá moč?“.

„Dobře“, řekne starý muž.

„A krev?“

„Krev je taky dobrá“ unaveně odpoví.

„Tak pojď, půjdeme“ navzájem si pomáhají vstát a krůček po krůčku odcházejí.

 

Dívám se za nimi. Jako by se mi naskytl pohled do budoucnosti.

Tak nějak budeme vypadat my. Za deset, dvacet, třicet let.

 

Láska má neskutečně mnoho podob.

V mládí si přejeme lásky moc, ve stáří negativní moč.

Co na tom záleží? 

Důležité je mít krev.

Dobrou krev. Krev místo vody.

Takovou, která kdykoliv rozproudí naše srdce.

 

Zrovna vycházíš z ordinace a já mám chuť zeptat se Tě:

„Tak jak vypadá ta tvá …. ?“

 

Ale víš co, tohle si ještě schovám. Na co bych se Tě ptala za třicet let?

 

 

…… neboť láska má neskutečně mnoho podob.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1677178066-nahled-woman-g75ab198f5-1280.jpg

„Hele, holka, tak já mám po dlouhé době rande“ nadšeně mi hlásila Božena, která už dlouhou dobu žila sama.

Byla docela šikovná padesátnice, o ctitelé neměla nouzi, ale byla docela náročná.

Chtěla muže inteligentního, slušně vypadajícího, zabezpečeného, se smyslem pro humor, který by měl rád kulturu a taky hudbu. Odmala hrála na housle, chodila ráda na koncerty vážné hudby, na divadelní představení, do kina.

„Tak to Ti moc přeji, Boženko“ byla jsem nadšená z tak dobré zprávy.

 

„A kdy to rande máte?“ zeptala jsem se.                                                                                                  n

„Za měsíc“ řekla Božka.

„Až za měsíc? To je nějaké zvláštní“ podivila jsem se.

„To jsem navrhla já ten termín, ještě musím cvičit“ řekla cudně Boženka.

„Cvičit? Proboha, co to říkáš holka zlatá. Vždyť ty se celý život vyhýbáš sportu jako čert kříži. A navíc to vůbec nepotřebuješ. Máš postavu jako třicítka.“

„Ale ne cvičit jako cvičit, ale cvičit na housle“ opravila mě Boženka a mě spadla brada po druhé.

„Na housle? A proč?“ nestačila jsem sypat zvídavé otázky z rukávu.

Božce zasvítily oči nadšením. „Já ti narazila konečně na kvalitu. Bude to nějaký hudební virtuos, nebo profesor hudby či něco podobného a já bych si nerada uhnala ostudu hned na začátku. Přece jen, kdo je připraven není překvapen.“

„Božka, to je skvělé“ radovala jsem se zároveň s kamarádkou. „Kéž by Ti to konečně vyšlo, ale pokud budete mít společného koníčka, tak je to na dobré cestě“ řekla jsem přesvědčeně.

 

Měsíc utekl jako voda.

 

Těšila jsem se až se s Božkou setkáme. Už ode dveří vinárny jsem viděla, že něco není v pořádku.

„Tak co?“ byla jsem zvědavá jako stará Blažková.

„Ani nemluv, větší trapas jsem nemohla udělat“ zalykala se smíchy Božka.

„Neříkej, tedy říkej. A co se stalo? Hrála si falešně nebo ti snad dokonce praskla struna?“

 

Božka se smíchy nemohla nadechnout.

„Ani jedno. Já tam přišla, no pěkný chlap. Nabídl mi kávu a zákusek, prý osobně pekl. Příjemný, inteligentní, voňavý. Čas plynul jako voda až jsem se sama nabídla, že se mu tedy předvedu. Povytáhl obočí, ale nic neříkal. Tak jsem vytáhla housle a spustila Montyho čardáš. Když jsem skončila, nadšeně tleskal, ale smál se tak, že to vypadalo, že už nikdy nepřestane. Vlastně se tomu smějeme pořád, je vážně príma.“

 

„On teda není profesor hudby? Co dělá? Jak si na to přišla, že je z hudební branže?“

 

„Podle znění inzerátu“ smála se Božka „jenže on tím chtěl jen naznačit, že je ve svém věku ještě chlap.“

 

S obavou jsem Božku požádala, aby mi dala přečíst ten inzerát a pro jistotu objednala dva koňaky.

 

„Inteligentní VŠ, 56/185 hledám osamělou ženu hrající na hudební nástroj“.

 

Poté nezbývalo než dodat: „pane vrchní, ty koňáky prosím ještě jednou“.

Sdílet článek | Přidat komentář
1677178257-nahled-number-g3ef91f725-1280.png

Zkuste napsat příběh na sedm slov: 

 

  • Ohlédla se zpátky. Byly tam. Její zkušenosti.

 

  • Jako ve škole – samé čtyřky – zhodnotil plavčík.

 

  • Zestárla, pochopila, odpustila. Spokojeně tiše usnula. Navždy.

 

  • Radovat se z maličkostí znamená šťastně žít.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 23.02.2023
1674326061-nahled-girl-ge1a9e114f-1280.jpg

Týden před vánoci byla v hračkářství pěkná mela.

Maminky a babičky se předháněly s tatínky a dědečky, kdo koupí svým maličkým tu nejlepší a nejdražší hračku.

Na poličce seděla nádherná Barbie a nemohla se dočkat, až skončí v nákupním košíku. Chvástala se mezi svými kamarády a nejvíce útočila na nebohého medvídka, který byl z výroby nepovedený a byl ve slevě.

 

„Já jsem krásná, dokonalá a už se moc těším, až budu u bohaté holčičky v krásném domě a budu spát v obrovské posteli a bude se se mnou chlubit na všech návštěvách.“

„A Ty, opelichaný chlupáči, strávíš svátky tady, zapomenutý na poličce v hračkářství. Sám a potmě“ vysmívala se medvídkovi.

„Barbie, Barbie, kéž by jsi byla šťastná. Věřím, že i mě si někdo najde.“

 

Neuplynulo ani deset minut a cizí ruka vzala Barbie do nákupního košíku a byla fuč.

 

O 14 dnů později.

 „Brumlo, Brumlo, dám Ti čepičku, ať mi nenastydneš a půjdeš mi pomoct vyhodit odpadky“ řekla láskyplně malá Barunka medvídkovi. Tomu, který jí pod vánočním stromečkem udělal tak obrovskou radost. Barunka věděla moc dobře, že Ježíšek pro ni moc peněz nemá, ale když našla pod stromečkem toho krásného plyšáčka, plakala radostí. Byl to ten nejhezčí dárek, který si jen mohla přát.

 

U popelnic bylo strašně moc krabic.

 

„Jé, hele Brumlo, tady někdo vyhodil krásnou panenku, je celá otrhaná“ řekla Barunka a vzala do svých prokřehlých rukou Barbie.

A tak se opět sešli.

Na poličce v útulném malém pokojíčku holčičky Barunky.

 

Největší bohatství není v penězích, ale v laskavostí lidských srdcí.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 21.01.2023