NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595775168-nahled-woman-837156-1280.jpg

Nádherné ráno.


Probudila jsem se rychleji než můj budík. Pustila si hudební stanici a šla uvítat tancem nový den. Prvně rozcvičit hlavu, ramena, pánev, ruce, nohy. Pak v rytmu latinsko-amerických tónů radostně obejmout celý svět.

Otevřít okno a nadýchat se únorového vzduchu.

 

Protančila jsem se až mezi kapky vody. Ve sprše bylo teplo, voňavo a útulno. Se šamponem ve vlasech smyla jsem i veškeré negace a dívala se, jak nenávratně mizí tam někde v odpadu. Zahalila se do osušky a nechala se hýčkat její hebkostí.


Vyžehlila jsem pár svých kousků a nechala se unášet jejich vůni a hladkou vyžehlenou plochou. Pozdravila jsem kytičky a umyla jim nožičky. Uzené tofu převalují si v ústech a zapíjím lahodným čajem. Opájím se novou vůni santalového dřeva v aroma lampě.

 

Pak se pomalu obleču a začnu balit. Za hodinu odjíždím na wellness víkend. Nechat se hýčkat.

 

Děkuji Ti životě, že jsem žena.

Děkuji Ti živote, že jsem žena, která konečně otevřela oči.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595779936-nahled-coffee-3428862-1280.jpg
Je tři hodiny ráno a já nemůžu spát. Přišlo to. Pozvání na kurz. Do Prahy. Jeden mám za sebou a moc se mi líbil. Vzpomínám ráda a často. Při odjezdu říkala jsem si, že snad někdy bych si ho ráda zopakovala. Datum nejistý. V nedohlednu.
 
Mezitím pořád čerpám z předešlého. Něco mě ale nutí jít dál, dál, dál - však znáte to známé pnutí a třepotání malých motýlích křídel v oblasti žaludku.
 
Nic nemusím. Rozhodnutí je čistě na mě. Ale něco mě tam táhne jako magnet a já těžce odolávám. V praxi to vypadá tak, že již dvě hodiny sedím u otevřeného notebooku, "jako" hledám ubytování, vlakové spojení a formulář Přihlášky. Neuvěřitelné. Našla jsem i blízký penzion. Tak třeba tam budou mít obsazeno, když ráno zavolám. Moje "jako" si v hlavě pomalu tvoří domácí úkoly. Moje "jako" myšlenkově utíká ke známé budově a známým tvářím. A taky k tvářím novým. Jsem nervózní,  jen co to píšu. Tak dobře. Ještě se podívám do diáře na termín, zda ho již nemám obsazený jinou akcí. Prázdná políčka toho víkendu smějí se mi hlasitě do očí.
 
A stejně, nemám peníze, pomyslím si, když otevírám internetové bankovnictví. Představte si, jaká náhoda. Zrovna včera přišla výplata i s prémií. No jo, přeci jen počkám - ráno moudřejší večera. Jenže, copak je teď večer, když je 5.13 hod.? Jestlipak to moudro právě nenastalo?
 
Dobře, až bude opravdové ráno a ostatní normální lidé už nebudou spát, zavolám své kamarádce pro radu. Nahlas se smějí. Vzpomněla jsem si, jak před nedávnem chtěla jet do Prahy taky na nějaký svůj kurz a hádejte, který to je termín?
 
Oči se mi klíží únavou. Půjdu si lehnout a dospat noc. Jen si nejsem jistá, jestli z toho těšení vůbec usnu.
 
Je ráno, 10.30 hod. Zmateně se motám z postele. Ještě celá rozespalá volám velké "šéfové" kurzu. Jasně, místo je volné a ještě stihnu 20-ti % slevu. Bomba, takže cesta vlakem je zaplacená v rámci slevy. Penzion obsluhuje milý hlas. Jasně přijeďte. Potvrzení noclehu už svítí v mém mailu. V hlavě radost malého dítěte. V pondělí nesmím zapomenout koupit jízdenky na vlak.
 
Cestovní horečka přišla o měsíc dříve.
Tak kdepak jsem schovala tu cestovní kabelu?
Sdílet článek | Přidat komentář
1595779487-nahled-musicians-690591-1280.jpg
Laura procházela nemocničním parkem, když z otevřeného okna zaslechla tu nádhernou originální skladbu novorozeneckého pláče. S nostalgii se posadila na lavičku. S úsměvem vzpomínala, jak kdysi před léty stejně kouzelně skládal tóny svých prvních životních písní její syn.
 
Zavřela oči. Vůně rozkvetlých stromů ji něžně objala kolem ramen, zpěv ptáků vykouzlil mírumilovný pocit štěstí. Vzdálené tóny indiánských bubnů doléhající z nedalekého náměstí připomínaly ji tlukot srdcí. Usmála se pod svým imaginárním fousem.
 
Hudba byla její přítel, bez kterého neuměla si představit život. A ona? Jakým přítelem byla ona pro Hudbu? Upřímně? Velmi špatným. Její nakreslený houslový klíč připomínal spíše zavináč-cz, její hudební stupnice byla natolik originální, že při zpěvu velmi úspěšně ze známých písní tvořila neznámé a zatím nikdy neobjevené skladby. A když opravdu chtěla někoho vystrašit, stačila jednoduchá věta … "chceš zazpívat?".
 
Vyděšené pohledy, vlasy hrůzou postavené jako obilí a špunty v uších jasně svědčily o tom, že tito lidé již její zpěv alespoň jednou zaslechli. Její zpívající hlas dokázal spolehlivě odradit i případné nápadníky. Upřímně, nedivila by se, kdyby to byl i důvod k vydědění. A přesto, ve chvílích samoty zpívala srdečně ráda. Vodní kapky její sprchy by mohly vyprávět. I interiér jejího vozu již něco zažil, když bez hanby snažila se překřičet lahodné hlasy známých interpretů linoucí se z puštěného CD.
 
Nebudete tomu věřit, ale tato zpěvem a hudebním nadáním naprosto nepolíbená žena chodila za doby své povinné školní docházky do sborového zpěvu. Jak se toto mohlo stát, ptáte se? Jednoduše. Paní učitelka potřebovala do sboru dívku, která hezky zpívala. Jenže tohle zpívající děvče bylo dobrou Lauřinou kamarádkou a odmítalo chodit do zpěvu bez ní. Paní učitelka tedy porušila veškeré pedagogické nařízení té doby a obě děvčata jako jeden muž pěly po svém boku. Jedna z nich opravdu zpívala, druhá se stala naprosto nepřekonatelná v playbacku. Účel světí prostředky. Laura si mlsně olízla rty při vzpomínce na ty vynikající chlebíčky a zákusky, které vždy po zásluze dostaly po vystoupení.
 
Jako opravdový přítel ji Hudba přinášela neuvěřitelné zážitky. Když na zábavě s tajemným mužem tančila první tanec a u toho si spolu s Haničkou Písničkou tiše zpívala "Ta pusa je tvá". Následovala další …. "Proč nejsi větší" a ona se neuměla ubránit veselému smíchu, když s hlavou zakloněnou až ke hvězdám dívala se tomu dvoumetrovému chlapovi do očí. Na povrch vytanuly ji vzpomínky na lázeňské tanečky, kde při prvních tónech pacienti odhazovali své francouzské hole a vrhali se do víru tance. Báječné tóny stmelily kolektiv natolik, že žádná z žen se ani neurazila, když na závěr zpíval celý darkovský ansámbl jako o život "Jestesz szalóna"…..
 
Vzpomněla si, jak naivně tvrdila, že nikdy by nešla na operu. Nabucco. Ještě dnes, i po těch létech má mrazení z té krásy po celém těle. I přesto, že není homosexuální, Paní Hudbu nepokrytě zbožňuje. Při jejich tónech se směje i pláče, tančí jako o život i choulí se jako zraněné zvíře. Během dne vytváří si svou soukromou diskotéku a ke spánku meditační relaxační tóny dávají jí pusu na dobrou noc. Koupila si televizi. Nu, televizi. Jediná ohmataná tlačítka jsou dvojka a devítka. Kanál 29. Óčko Gold. Nekupte si rádio za 15 tisíc.
Hudební dáma nemá šanci být nikdy sama. Laura už má vymyšleno, že i Tomáše Kluse Cesta jednou vyprovodit mohla by ji i na její cestě za světlem. Ale kde je do devadesáti?? Třeba ten výběr ještě někdy změní.
 
Laura se protáhla.
 
Na kolečkových bruslích projela kolem děvčata s walkmanem na uších, kousek vedle na "U" rampě mladí skejťáci kývali rytmicky hlavami se sluchátky. Byla ráda, že není jediný závislák.
 
Pomalu se zvedla a vydala se zpátky domů. Něco pěkného si pustit - k tanci i poslechu - jak hlásal čerstvě vylepený plakát na sloupu veřejného osvětlení.
 
Při východu z parku minula se s babičkou a dědečkem držících se za ruce.
Láska. Pokora. Porozumění. Souznění.
 
Tyhle tóny v duši poslouchala ze všeho nejraději.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595784850-nahled-relaxing-1979674-1280.jpg
Teplo z krbu se rozlévalo místností. Matěj seděl na zemi se svou velikou krabici od bot. Měl velkou botu, takže mezi krabicí a ploskou jeho nohy byla jasná přímá úměra. Ve dvojce Tokaje houpal se plamínek a on na něho fascinovaně hleděl. Že by pracovní deformace? Ale ne, dnes přece nemá službu.
 
Ve svých domácích teplácích a vytahaném tričku připadal si spokojeně, uvolněně a svobodně. Nedávno, když procházel kolem výkladní skříně knihkupectví, zahlédl název knihy "Jak se žije padesátkám?" Natáhl se spokojeně kolem krbu a svého psa. 
"Jak se žije padesátníkům?" položil si sobě otázku a rozesmál se:
"Celý život je jako kocour v pytli", tedy rozuměj "kočka v měchu" nikdy nevíš, co si vytáhneš.
 
Měl velký úkol. Projít si svým dosavadním životem cestou fotografií. Rozhodil si je okolo sebe jako tarotové karty. Mezi černobílými i barevnými fotografiemi začal se pomalu odvíjet jeho příběh. Převalil se na břicho a bral fotku za fotkou.
"Ty jo, tak takhle jsem ležel už kdysi. Takže já teď vlastně "pasu koníčky" a jak mi to hezky jde. I hlavičku už udržím vzhůru. Tedy pokud se ta dvojka Tokaje vícekrát nezopakuje".
 
"A tady - táta s mámou - táta vypadal jako kníže pan a maminka jako jeho víla Amálka." Na další fotce - sestra žijící za velkou louží -  už tehdy nešlo přehlédnout její světácký výraz v obličeji. A brácha, který dokáže být vším - a vším čím je, je samozřejmě rád.
Kluci, moji milovaní kluci. Sakra, už zase pláču. Vždyť chlapi přece nepláčou - kdo to kdy řekl takovou hloupost". Díval se na své malé-velké syny s tou největší otcovskou láskou. Měl je strašně moc rád.
Svatební fotka - "že jsme byli ale krásní, viď? Tolik jsme toho prožili a teď?"
Bylo mu všelijak. Postavil se na všechny čtyři a upil ze své skleničky.
 
Další fotka -  "no toto…. Proboha…. Kdo mě fotil v té báječné dědové vestě" nevydržel a běžel do sklepa. Šel na jisto. Vesta ležela na místě a čekala na svého milovaného pána. Oblékl si ji a slavnostně se vrátil ke krbu.
"Na zdraví, můj milovaný dědečku" pronesl do ticha plamenů. Cítil se tak dobře, když díval se tomu báječnému člověku z očí do očí. Co na tom, že jen prostřednictvím historické fotky. Ten nádherný vnukovský cit byl opravdový.
 
"Kde se tady objevily pracovní fotky? Ty jo, tak ten už odešel, ten je pořád stejný blázen a tady … no zdravím Tě, kamaráde. Že už jsme spolu něco zažili. No to je teda fotka, docela vášnivě mě líbáš na tvář…. Hahaha… nebylo těch piv tehdy trošku přes čáru??"
 
Wau. První lásky "no holky, taky už jste pěkně zestárly, ale v mých očích jste pořád dívenky. Promiňte, milé dámy, pro jistotu vás schovám do bezpečí až na dno krabice a omlouvám se, ale zítra vás na oslavu raději nevezmu. Znáte to, .zbytečný problém."
 
Tokaj se tak nějak pod vlivem tepla vypařovala. Matěj byl plný emocí. Ležel na zádech a svými dlouhými nohami kreslil čísla. Dělal to vždy, když byl rozhozený, nervózní, poblázněný, prostě jiný. Dnes byl chvíli vším - roztomilých dítětem, skvělým manželem, milujícím otcem, pokorným služebníkem svatého Floriána, príma sourozencem, báječným kámošem. Něco zůstalo, něco se změnilo, něco vytratilo…… jeho nohy kreslily pomalu číslice od nuly do padesátky……
 
Zítra je jeho den.
 
Na oslavu pozval obrovskou spoustu lidí. Nádherné. Pozval téměř všechny, které má rád a oni jeho. Nevěděl, zda se má těšit nebo se bát. Ale bylo mu řečeno, že je to jeho den a ať si ho užije.
 
Tak jo, vzal vybrané fotografie, které zítra s sebou vezme na tu slávu a zbytek s láskou sobě vlastní ukryl opět v bezpečí krabice.
 
Začal se těšit. Protahoval se na koberci spokojeně tam a zpět. Jen nějak pořád nedokázal jednoznačně odpovědět na otázku "jak se žije padesátníkům?".
 
Nevadí, ráno je moudřejší večera.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.02.2018
1595772203-nahled-house-1805113-1280.jpg

Zavřela za sebou dveře za šesti léty. Stála tam to páteční odpoledne v zajetí svých emocí. Tušila to již pár dnů předem. Její intuitivní nos ji nezklamal. Bolel jako hrom. Cítil tu zvláštní vůni ve vzduchu. Vůni odcházející lásky, smutných pohledů do očí a stříbrných slz.

A přitom uvnitř byl pevně usídlený pocit správností věci nadcházejících.

 

Byli k sobě slušně smutní a smutně slušní. Pocit sounáležitostí, kdy každý ví, co má dělat a taky předvídá, co v danou chvíli udělá ten druhý prolínal každou minutu poslední hodiny jejich společného MY.

 

Rozlučkové milování proběhlo už dávno předtím. Nevěděla, zda si to tehdy uvědomil i on, ale ona si ten den vybavovala naprosto přesně. Jak stála pod horkou sprchou, slzy ji ve slaných potůčkách stékaly na prsa, chytala jazykem tu rozpouštějící sůl a věděla, že už je na všechno pozdě.

 

Věděla, že její srdce musí projít křovinami plnými kopřiv a bodláků. Zašpiní se v kalužích bahnité vody. Skoulí se ze srázu a bude bezvládně ležet u cesty plné projíždějících aut.
Dnes, na prahu nedělního dne  se opět mazlí se solí na jazyku, ale už má nakreslený první úsměv. Eros Ramazzoti prohání se v její blízkostí a jeho písně ji zahaluji do ženskosti, vášně a touhy. Do nových zítřků. Do těšení. Do bláznovin a legrácek. Do životního kolotoče hladivých pocitů. Do mačkacích chvil.

 

Dnes otočila se pomalu za sebe.

Viděla v dáli křoviny plné kopřiv, bahnité kaluže vody a ten proklatý sraz.

Viděla, že dole u cesty už nikdo neleží.

 

Malá Laura v ní už stála na špičkách a rozpustile se pokoušela dosáhnout na kliku nových dveří. 

Sdílet článek | Přidat komentář
1595778604-nahled-new-years-eve-1905144-1280.jpg
Tak šťastný a veselý. První hodina nového roku je za námi a já si uspořádávám myšlenky.
 
Zlatavá barva pětileté whisky se houpe ve skleničce, všude kolem dokola hraje hudba a střílejí petardy. A mě je jako každoročně v tuto chvíli moc pocitově. Nostalgicky se loučím se starým rokem. Přemýšlím, jaký byl. Usmívám se, protože jako vždy byl prostě překvapivý. Byl dobrý nebo špatný? Proboha, kdo by byl schopen tak jednoduše odpovědět? Copak život je černobílý?
A tak stejně jako je svět barevný, i ten minulý rok byl neuvěřitelný, nečekaný, neskutečný. A přes všechny radosti, bolesti, kotrmelce, ztráty i nálezy mu děkuji. Za vše co mi dal i vzal. Ukládám si ho do svých vzpomínek a posílám mu pusu na rozloučenou. Byl můj. Teď už je minulostí.
 
Jeho nástupce je jako malé narozené dítě. Všichni ho pro tuto chvíli oslavujeme. I přesto, že vůbec netušíme, jaké toto dítko bude. Zda z něho vyroste inteligent, vědec, profesor, prodavač, uklizeč, popelář. Netušíme, jestli bude hodný či zlobivý. Krásný nebo ošklivý. Částečně můžeme ho ovlivnit. Částečně ovlivní on nás. Nový rok. Nepopsaný list papíru. Čichám k jeho vůni. Voní novotou a neposkvrností. Nadějí a přáním.
 
Každý z nás si upřímně přeje hodně zdraví, mnoho štěstí, lásky, pohody. I přesto, že víme, že občas onemocníme, budeme mít pech, v lásce to zaskřípe a do pohody bude daleko. Po bujaré noci přijde vystřízlivění. Ale já si přesto přeji, ať v srdci každého z nás zůstane ta kouzelná skořápka dnešní noci.
Ať v nás zůstane naděje. Přání všeho nejlepšího všem okolo. Touha a síla. Radost a veselí.
 
Dovolte mi použít dva citáty: "K pochopení všeho je nutno vše odpustit." a druhý..."Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě".
 
Přejí Vám z celého srdce, aby Váš nepopsaný list začal pochopením a láskou.
 
S pokorou k nádherným zítřkům Vaše Hanlen.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 01.01.2018
1595767131-nahled-kitchen-2565105-1280.jpg
Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.
Kuchyně je místnost, kde se odpradávna rádi všichni setkávali. Znáte to. Máte krásný obývací pokoj, nádhernou prostornou halu, rozkvetlou terasu a pak k Vám příjde návštěva a Vy řeknete "tak kde se posadíme?" a ona řekne "no přece v kuchyni, tady je to nejlepší".
A tak se většinou tísníme v té malé místnosti velkého domu a je nám tam jednoduše pěkně. Klábosíme o obyčejných věcech, sdělujeme si důvěrnosti, pláčeme nad smutkem a radujeme se z kouzelných životních okamžiků. Ve vzduchu je vůně kávy, čaje, jídla, dobroty, laskavosti, péče a někde uvnitř nás i pocit bezpečí dětství. Vždyť i malé dítě, které má svůj dětský pokojíček plný hraček se nejraději batolí pod nohami mámy v kuchyni a krásně si hraje s vařečkou a hrníčkem.
 
Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.
Přede mnou na poličkách je 12 hrnců vonících novotou. Kolem 52 talířků a příborů a 365 kořenek různých chůtí a vůni.
 
Už zítra vezmu do ruky jeden ze svých hrnců a začnu v něm vařit, to nač právě budu mít chuť. Někdy to bude neslané nemastné, jindy hříšně sladké a občas se vaření nepovede, takže budu muset snít i nějakou tu hořkost. Vyberu si první čtyři talířky, na každý týden jeden a rozhodnu se pro skladbu 31 kořenek. V duchu nasávám tu vůni. Hrnec Leden už staví se do popředí.
 
Zavírám oči a představuji si tu pohádkovou alchymií kouzelníka Života. Stojí tam uprostřed kuchyně ve své mohutnosti a v obrovském kotli míchá ty nejrozmanitější nápoje a many pro každý příští den.
 
Kuchyňská linka voní novotou. Míchá se ve mě radost z nových příležitostí a obava, zda budu umět se všemi těmi novými vydobytky správně zacházet, zda se občas nespálím a zda bude chutnat nejenom mě, ale i mým spolustolovníkům. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
 
Takže nám všem, co stojíme na prahu přeji šťastnou ruku. Ať je vše tak, jak má být. Správně osolené, jemně sladké, trošku pikantní. Ať ve vzduchu se mísí vůně domova i dálek, vůně těšení a setkávání.
 
Pokud se nám občas nepodaří vytvořit přímo kulinářský zážitek, nebuďme smutní. Vezměme si pro ten den chleba se solí a pochutnejte si i na něm.
 
Ať nám všem chutná.
Báječný nový rok 2018.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 31.12.2017
1595766649-nahled-christmas-2971961-1280.jpg
Je mi blaženě.
 
Salát okoštovaný, kapr snězený. Všude kolem kupy dárkového papíru. Na sedačce vzorně jako vojáci sedí mé nové milé dárky. Vrátila jsem se z výletu.
 
Nádherný podvečer. Kapr už byl nasmažený a vše připraveno. Můj milovaný syn přišel a tiše položil pod stromeček dárky. Prošel bytem a dospěle posadil se ke stolu. Chtěla jsem začít večeři, ale přeci jen bylo brzy. "Máme čas, mami" řekl, "nespěchej".
A tak jsme si povídali. Já jemu a on mě. Moc pěkné. Čočková polévka veselé chládla.
"Ohřeju ji" řekla jsem a při těch slovech jsme v jednu chvíli oba smočili malíčky dovnitř kastrůlku.
"Nic neohřívej, stejně to nemám rád moc horké".
"Já taky ne" odpověděla jsem. Čočkové malíčky vytáhli jsme na svět a labužnicky oblízli.
 
Najednou tak lehce svěřovala jsem se mu jako své nejlepší kamarádce a on se mnou mluvil jako s kámošem od vedle. Byli jsme v pohodě, smáli se a bylo nám tak nějak spokojeně hezky. Já ubrala ze své přísné výchovy a přestala dopodrobna dodržovat vánoční zvyky.
Zapálila jsem věnec čtyř svíček a teatrálně pronesla:
"tímto prohlašuji naše vánoce za zahájené".
"Toť" odpovědělo mé přerostlé dítě a pustili jsme se do chladnoucí čočkovky.
 
Nabírali salát a jedli ryby. Povídali si smutně i veselé. Smáli se a vyplivovali kosti. Vánoční cukroví oba ignorovali a kroutili hlavami nad nesmyslností jeho bytí. Ovoce neposkvrněně usmívalo se na nás ze svých mís.
 
Obřadně rozdali jsme si oplatky. Laskavě, upřímně a srdečně popřáli si to nejhezčí, co můžeme si přát. Zdraví, prací, lásku, štěstí, pohodu a ať jeden druhého má rád.
Má závěrečná modlitba byla tak "obyčejná" :
"Bože, děkujeme Ti za vše, co máme a přejeme si za rok to samé. Děkujeme. Ámen."
 
Dárečky dávali jsme si z ruky do ruky a těšili se z nich. Jeden hezčí než druhý. Laskavé byly i stuhy.
 
Nakonec přišel ten dárek ze všech největší. Mámino a synovo krásné objetí.
 
A co bylo dál? Jeli jsme navštívit rodinu jeho lásky. Pak prošli jsme se náměstím a dali si svařáček. Pak zvedli hlavu a uprostřed nádherného davu koukali na ohňostroj. A já v něm cítila neobyčejnou sílu. Neskutečnou víru. A věděla, že vše co příjde, zvládnu. A když kapesníkem dojetím otírala si oči, začala jsem se těšit na budoucnost.
 
Posezení v místní pizzerii dotvářelo scenérii. Všude svíčky, ozdoby, dobroty. Tři starší mezi zbytkem mladších a přitom nikdo nikomu nevadil ani neradil. Pohoda, klídek, tabáček..... v dáli svítil na cestu bezpečný majáček.
 
A tak teď nenůžu spát. Dávám si kávu. Ano, teď po jedné hodině ranní. Takhle už to mám. Dávám si, nač zrovna mám chuť a nedívám se na hodiny.
 
A mé dějiny tiše si zapisuji větu k dnešnímu dni..... "tak takhle vypadá štěstí".
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 24.12.2017