NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595965006-nahled-bamberg-102179-1280.jpg

Děcka. Tak to je pecka. Dojela jsem z lázní přímo do Německa.

 

Poprvé v životě. A to jsem se ani nemusela stydět. Znáte tu hlášku? Stydím se tak, že se asi propadnu až do Západního Německa? No a já se propadla beze studu. Přímo do skvostu kulturního dědictví UNESCO městečka Bamberk.

 

Začalo to nevinnou otázkou mé lázeňské spolustolovnice, zda nechci na výlet. Podmínkou uskutečnění výletu byl zájem minimálně dvanácti účastníků. Pokud by se nenaplnil stav, nikam by se nejelo.  

 

Přemýšlela jsem jen chvíli a řekla si:

„ Kdy jindy, když ne teď? Kde jinde, než do Bamberku?“ Za pár minutek jsem již stála v informačním centru a má jediná otázka na kompetentní pracovnici byla jasná:

„Máte ještě volné místo?“

 

"Zatím je 11 účastníků, pokud bude dvanáct, pojedeme" řekla ta informační žena, a tím pádem zjistila, že jsem zachránila celý zájezd, neboť jsem v hodině dvanácté byla dvanáctou, skromně podotýkám, nejdůležitější účastníci již výše zmiňovaného zájezdu.

"Tady mě máte, zapište si mě a můžeme v neděli vyrazit. Dvanáct účastníků zájezdu je připraveno poznat krásy a zákoutí německého skvostu."

 

Než se den se dnem sešel a proběhlo několik procedur blížilo se nedělní ráno. Den předtím jsem ještě zcela nezodpovědně protančila celou noc. Mé nohy odmítaly ráno vstát jako za mlada. Spíše jsem vypadla z postele a tiše si nadávala, že jsem se opět zapomněla podívat do svého rodného listu na první dvojčíslí. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Odvážně jsem polepila své nohy náplastí proti puchýřům, namalovala si nový obličej, nasadila svůj úsměv a s celou lehkostí svého bytí vyrazila na vydatnou snídaní. Poté vyfasovala balíček na cestu a šla zabalit do svého příručního zavazadla doklady a finanční hotovost.

Měkké tuzemské koruny a tvrdou evropskou měnu v celé výši 20-ti eur. Na toaletu to snad postačí. Jinak problémy se mnou budou mít Němci jinačí.

 

Vycházíme s kamarádkou z hotelu, když se k nám připojí milá dáma.

"Jedete taky na výlet?" optala jsem se.

"Taky, taky."

"Tak děvčata, máte občanky a eura?" pokládám nic netuše starostlivé otázky.

"Na co eura?" zeptala se mě nová paní Vilma.

"Na toaletu."

"A proč bych měla používat na toaletu eura?" s údivem odpověděla nevinně ta dobrá žena.

"A jak chcete v Německu jinak platit?"

"Cože???? My jedeme do Německa?" Její zděšený výraz opravdu nebyl hraný.

"Pokud jedete s námi do Bamberku, tak jedeme do Německa" začala jsem se smát.

"Panebože, a já myslela, že jedeme do Vamberku, ale oni to jen špatně vyslovují. No tak to já se musím vrátit. Eura mám samozřejmě na pokoji."

Žena byla rychlá a než dorazil mistr šofér i se svým minibusem a zdatným průvodcem, byly jsme v kompletu a celá 14-ti členná parta mohla vyrazit.

 

Počasí nám kouzelně přálo. Daly jsme si s novou paní nejen společné dvousedadlo v autobuse, ale taky doporučenou specialitu - bamberskou plněnou cibuli a kouřové pivo. Moc dobré obojí. Někteří si nedali nic a tím pádem přišli o všechno.

 

Bamberk je plný zajímavostí. Hned při vstupu do města je socha velmi objemné ženy. Pohled na ní všechny přítomné dámy ukolébal v přesvědčení, že čas předsevzetí nasadit dietu je zcela mimo mísu a není jediný důvod odmítat báječné lázeňské zmrzlinové poháry.

 

Došli jsme k vinotéce, kde na nás nevinně čekala „bock beutel“. Ptáte se, co je to?. No přece „kozlova varlata“. Ne, opravdu nejsem vínem naváta, i přesto , že se opravdu jedná o patentovanou láhev na kvalitní vína. Zde první hodina němčina začíná. Bock - kozel, beutel - sáček, pytel. Láhev by měla připomínat "kozlova varlata" zezadu, což mi hned zvedlo mou veselou náladu a rozvířilo neutuchající fantazii.

 

A jako by toho nebylo málo. Před námi náhle stál sloup, který kupodivu neroste do nebe, ale do země. Zdá se přátele, že takhle krční páteř chrání se vesele. Místní génius zasadil sloup do země, přikryl zajímavým skleněným poklopem a zajistil si tím nesmrtelnost brouka bamberského. I po létech turisté stojí v kruhu a udiveně koukají na skleněnou desku a věří, že sloup směrem dolů tam opravdu je.

 

Také jsme prošli kolem desky plné ohnivých kruhů, která měla připomínat starodávné pálení čarodějnic. Ten strach, aby mě nepoznali si neumíte představit.

 

Zpáteční cesta proběhla v klidu. Všichni příjemně unavení pospávali. Odvážlivci s cibuli a kouřovým pivem v bříšku hlídali své orgány, aby neprovedli nějakou společensky nevhodnou hloupost.

 

Auf wiedenseher, Bamberk. Neskrývám dojetí.

Loučíme se přátelský a děkujeme za přijetí.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1595960732-nahled-czech-republic-2268820-1280.jpg

Z domova vyrážím v šest. O hodinu a 12 minut dříve, než vyjíždí vlak.

Můj syn, který mě veze na nádraží, je na mrtvici. Na nádraží jsme jako obvykle první. Kupodivu i na nástupišti jsme nejen první, ale i jediní.

 

Vcházím poprvé a jako první do první třídy.

Jako nezkušená školačka hledám místo pro zavazadlo, místo pro sebe a nezbytné WC. Vše úspěšně nalezeno. Po chvíli spatřím poličku na zavazadla blíže k mému sedadlu. Dochází k prvnímu stěhování zavazadel. Téměř dobrovolné selfie se synem a foto interiéru vlaku. Vagón, zdá se, je celý pro mě, výhoda výjezdní nástupní stanice.

Stopnu si procházející průvodčí: "prosím Vás, u Plzně by měla být nějaká výluka. Týká se to i Pendolina?"

Výpravčí se usměje: "Pendolina se netýká skoro nic. Jedině, že by vytrhli koleje."

 

Ostrava-hlavní nádraží.

První cestující. Vedle přes uličku, na sedadle, na kterém budu sedět při zpáteční cestě, sedí žena a marně hledá zásuvku. Pomáháme si navzájem. Klečíme každá pod svým sedadlem a pátráme jako Sherlock Holmes. Stevard nás zachraňuje. Pomáhá nám na nohy, usazuje nás a ukazuje zásuvku hned vedle levé či pravé ruky. Jak jednoduché. Ihned zapínáme do sítě své mobily a cítíme se v bezpečí a klidu.

Stevardka nabízí welcome drink. Šampus. Dotaz, zda si dáme alko či nealko, zdá se mi i nové paní Zásuvkové zbytečný. Jednotným hlasem objednáváme alko. Paní ho vypila raz dva, já se s ním decentně mazlím, neboť tuším, že přídavek není možný.

 

Ostrava-Svinov.

Na stolečku kávička, sendviče a denní tisk. Mé pozadí lehce si zvyká na příjemné, koženkové sedadla.

 

V Olomouci přisedá postarší fešák a sedá si naproti přes uličku. Je příjemné cestovat s pěkným výhledem po okolí. Za ním pár protivných starších žen bouchající svými zavazadly okolo sebe. Tohle mít na lázeňském pokoji, nepřežiji. S obavami kontroluji svou rezervaci jednolůžkového pokoje. Je čas, kdy doma obvykle vstávám. Žaludek ví své a já otevírám a konzumuji svou první půlku sendviče. Blížíme se k Pardubicím. Ráda bych si zdřímla. Ale představa, že mi klimbá hlava, z úst kape slina a občas zachrápu mi nedovolí zavřít oči. Přeci jen, jsem v 1.třídě a snažím se zachovat dekorum.

Jsem jediná, která nepíše na mobil ani na tablet prstem, ale do deníčku pérem. Písmo je kostrbaté. Tentokráte není na vině víno, ale koridor Českých drah. Začínám přitahovat pozornost. Asi vypadám podezřelé. Bába naproti nesdílí můj úsměv, mračí se jako kakabus. Nasazuje si mafiánské černé brýle a cítí se být neviditelná. Nasadila jasně hovořící výraz "neruš mě".

Zamračená bába, usmívající se chlap - skóre vyrovnáno. Pardubice, a mé sedadlo spolujezdce zatím zeje prázdnotou. To se ani nestihnu pořádně seznámit. Snad nepřistoupí spolujezdec až v Chebu.

 

Paní Zásuvková spí. Vypadá to, že ten přivítací šampus lokla moc rychle. Není na ní pěkný pohled. Dokonce už má i první flíček na svých kalhotách. Raději budu i nadále držet svá oční víčka v pohotovosti.


Do nosu se mi line vůně svíčkové. Přede mnou sedí nějaký fajnšmekr a laduje se šesti poctivými jako od maminky. Bon apetit, maistro.

Nastoupil horolezec. Krosna na jeho zádech vypadá, že je větší než strop vlaku. Bože, protivná Bába zjišťuje, že sedí blbě a dělá první problémy. Dokonce si vyklopila i tmavá skla a vypadá jako Mucha puk.

 

Ááá, mám spolucestující.

Má veselý hlas, veselou halenu, veselou nadváhu. Když zjistila, že místo vedle mě je příliš úzké, sedí za mnou a doufá, že hned tak někdo nepřistoupí a nevyhodí ji ke mně. Doufám i já. Zatím hledá zásuvku, a tak ji zkušeně poradím. Ta kdyby hledala na zemi, tak leží až do Německa. Za okny kvetou rudé vlčí máky a navozují romantickou atmosféru. Za mnou se nabízí welcome drink a já jen tiše na sucho polykám. Mohla by mi dát alespoň loknout za tu zásuvku.

 

Paní Zásuvková se probouzí a odvážně odchází na nejvíce obávanou místnost pro ženy při cestování vlakem, a tím je WC. Jsem zvědavá, za jak dlouho a s jakým výrazem se vrátí. Třeba přibude i další flíček na kalhotách. To je raz dva. Toaleta dopadla zřejmě dobře. Paní Zásuvková se vrací a vytahuje ze svých domácích zásob banán a balíček čokoládových bonbónů. Nevím, nevím, zda dělá dobře. Moje barevná veselá sousedka, která zcela netypicky nesedí po mé levici, ale za mou zadnicí odhazuje prázdný kelímek od šampusu a něčemu se vesele směje. Pěkný chlap spí a dá se na něj dívat i v tomto stavu.

 

Zásuvková je příliš akční. Neustálé vstává a sedá, stahuje a nahazuje kabelu a šustí papírky. Jestli toho nenechá, tak mi ošoupe sedadlo a na své zpáteční cestě na mě zbude jen kovový rám. Jestli nenechá toho šustění, tak se projde na toaletu ještě několikrát a čím dál svižnějším tempem.

 

Blížíme se k Praze. Kdybych nejela do Frantovek, určitě bych byla v Praze na kurzu tvůrčího psaní. Nevím, co je lepší. Baví mě oboje. Myšlenky se mi honí v hlavě. Co vše se událo za poslední rok? Všechno. Nejen ve vlaku přešla jsem z 2. třídy do první. Z horšího do lepšího. Cítím se spokojenější o tři sta procent než loni, a to ještě nejsem ve Františkových Lázních. Mám vnitřní klid a venkovní radost.

 

Paní Zásuvková si pouští na mobilu domácí video, takže všichni slyšíme, jak příbuzné dítě dělá za radostného povzbuzování zbytku rodiny veselé paci paci. Chlap od naproti již nespí. Labužník se svíčkovou v bříšku se chystá vystupovat.

Vítejte v Praze.

 

Bába už nemá klapky nahrazující sluneční brýle a dramatický se drží za hruď. Dochází ji, že je lázeňský pacient a je potřeba urychleně vzpomenout všechny diagnózy. Zbývá už jen tři hodinky cesty a jsme na místě. Vjíždíme do železniční stanice Praha hlavní nádraží a já si už připadám jako doma.

 

Vystupuje svíčkový muž, pěkný chlap i moje sousedka, která ani nestačila být mou sousedkou. Jsem zvědavá, jestli ještě dostanu nějakou náhradu. První třída se poněkud vyprázdnila, Zásuvková chroupe už asi desátý bonbón. Nezávidím. Jen zírám. Momentálně zírám přímým pohledem na Bábu. Tak snad ještě někdo nastoupí a zastíní mi ten nepěkný výhled.
Bůh mě miluje. Bábu přestávám vidět. Nastupuji hoši s golfovými holemi - asi dodatkáři. Hned mám lepší náladu. Vypadá to, že zbytek cesty bude příjemný na oči.

 

Proběhlo oficiální seznámení s paní Zásuvkovou. Jede taky na bonusový program jako já. Na rozdíl ode mě už má jistou kamarádku z minulého roku. Takže nic.

Chlapci golfáči se s námi začali bavit. Usmívali se, laškovali, očkami házeli a když slyšeli, že se chystáme tančit do Royalu, hned zdvořile nabízeli nám své mužné rámě. Když jsem si vzpomněla na jejich golfové zavazadla, znejistěla jsem. Oprávněně. My budeme tančit ve Frantovkách, ale ouha chlapci v Mariánkách. Když jsme zjistili nepatrný rozdíl v cíli cesty, už si nepovídáme a energii necháváme na další místní life seznamky.

 

Znovu vidím na Bábu.

Teda tohle dostat na pokoj, tak mám po náladě až do Vánoc. Přemýšlím, že asi nemá zuby, jinak nechápu, proč se ani neusměje. Tváří se, jako by nejela do lázní, ale na pohřeb.

 

V Mariánkách probíhá loučení s golfovými chlapci  a vzájemné přání příjemného pobytu a ještě příjemnějších zážitků. Kluci se loučí s holkami, cesta je skoro za námi.

 

Cheb - je čas přitáhnout si svá objemná zavazadla blíže k sobě a vyřešit technický problém, jak to na první dobrou dopravím z vagónu na perón.

 

Dámy a pánově, vjíždíme do stanice Františkové Lázně, kde vlak svou jízdu končí.

 

Moje noha líbá půdu Frantovek.

Dámy a pánové, doufám, že moje jízda teprve začíná.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1595960489-nahled-train-3169964-1280.jpg
Nasedám do vlaku. Jsem unavený. Zavazadlo mi pomohli dát na horní poličku a příjemný průvodčí mi slibuje, že při vystupování pomůže dát mi ho zase dolů.
Usazuji se u okna a rozmázávám zamlžené okno. Za okny je ponuro, deštivo a chladno. Počasí veselé kopíruje smutný stav mé duše. Cítím se hluše.
 
Zdravě naštvaný na život. Přesto ho milující. Bojovníkem se člověk nerodí. Bojovníkem se stává. Marná sláva. Ukolébán jako malé dítě pomalu upadám do spánku. Mám rád ten stav mezi realitou a sněním. Ponořuji se,  jak do měkké peřiny, je mi příjemně a bezpečně jako v náručí mámy.
 
Někomu zvoní mobil. Proboha, copak si to ti lidé nemohou vypnout alespoň ve vlaku? Volající je zřejmě neodbytný. Začínám být vážně naštvaný. Zrovna jsem vstupoval do svého snového světa, a do toho ten protivný randál. Navíc má stejný vyzváněcí tón jako já. Sakra, tak to alespoň zvedni. Dochází mi, že je to můj mobil. Sakra, tak to alespoň zvedni, Petře.
 
"Prosím" štěknu nevrlé, když zahlédnu na displeji rozmazaně cizí číslo. Preventivně, aniž chci cokoliv poslouchat, vše odmítám. "Šmejdi", říkám si, "zasraní šmejdi."
 
"Ne, opravdu nic nechci, všechno mám, nic nepotřebuji prosím už nevolejte" říkám naučenou frázi a těším se, až uslyším známé a osvobozující -ty-ty-ty-ty-ty…..
 
"Promiňte", ženský hlas zapichuje se mi přímo do srdce. "To bude asi omyl. Omlouvám se."
 
"Ne, to vy promiňte", cítím, že o spánku už nemůže být ani řeč. Ten lahodný ženský hlas ve mně v mžiku probudil všechny mužské smysly až to bolí.
 
"Nezlobte se, že jsem byl nevrlý." Snažím se ze všech sil udržet ten nečekaný hovor, neztratit ho v éteru. "Domníval jsem se, že jsou to ty otravné společnosti, která tak bezelstně a láskyplně nabízejí všechny nezbytné věci pro život, bez kterých nemůže normální člověk existovat. Jsem rád, že nejsem normální" pokusil jsem se o špetku humoru.
 
Nikdy bych nevěřil, jak může být cesta do Ostravy tak krátká.
 
S telefonem u ucha smějí se jako pubescent na plné kolo, dokonce se přistihují, jak laškovně měním hlas a vůbec se chovám jako tichý blázen. Jako tichý, starý blázen.
 
"Kde vystupujete?" ptá se ONA, poté co se dozvěděla, že jedu vlakem.
 
"V Ostravě. Přesně za 32 minuty bez zpoždění".
"No to je neuvěřitelné. Já zrovna čekám na nádraží na tento spoj a budu vyzvedávat kamarádku."
 
"Prosím, počkejte tam na mě" žadoním jako mladý kluk o první pusu a nechápu, co se to děje. "Jak Vás poznám?"
 
"Budu mít zvednutou ruku a budu mávat do okolí" říká má neznámá a já v opojení dokážu úplně sám sundat zavazadlo na zem.
 
"Ostrava, hlavní nádraží".
Vystupují a zoufalé hledím na plný peron zvednutých mávajících rukou. Jsem zmatený. Chytám se okraje. Okraje postele….
 
"Prosím, prosím, neodcházejte….. " slyším ještě svůj výkřik ze spánku než se úplně probudím ze svého snu.
 
Odpovědí je mi jen černočerná tma a ticho všude kolem mě.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.05.2018
1595960077-nahled-drink-1870139-1280.jpg
Zase jedno zajímavé "poprvé". Sedím v lázeňském "lobby baru".
 
Kamarádka již unavená letním sluncem a procedurami odešla odpočívat do pokoje. Zůstala jsem sedět sama u rohového stolečku s dvojkou Rulandy. Najednou vypnutá elektřina.
 
Okna otevřené dokořán, nikdo neodchází. Na všechny dýchla krásná atmosféra.
Jen servírka je mírně nervózní a nezvládá nastalou situaci. Celá nesvá se bojí, že hosté odejdou bez zaplacení. Nikdo nechce odejít a je nám všem príma.
Nemůže pochopit, že lidé si i nadále objednávají a zůstávají. Se vším má problém a najednou nic nejde. Dokonce nalít ani další víno. Bez elektřiny nemožné.
 
A přitom stačilo by tak málo. Třeba zapálit svíčky, co jsou na stolech.
Třeba z mínusu udělat plusy. Zapnout na notebooku hudbu.
Třeba vymyslet hru na tajná přání.
Třeba zahájit seznámení naslepo.
Třeba začít "pějme píseň dokola….".
 
Světlo se znovu rozsvítilo.
Všichni jsou zklamání.
 
Hosté, protože zmizelo kouzlo.
Servírka, že hosté ještě nezmizeli….
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.05.2018
1595958738-nahled-candle-2905395-1280.jpg
Bylo mi sedmnáct a Tobě osmnáct.
Byla jsem vychrtlá, stydlivá. Brýle větší než obličej. Sebevědomí na bodu mrazu. Ty jsi byl nádherný mladý kluk. Viděli jsme se ve svém životě poprvé a naposled před 31 léty. Byl jsi tak krásný. Vlastně ani netuším, zda jsi mě tehdy ve svém nádherném mladém světě zaregistroval. Co na tom záleží.
 
Život šel dál.
Jen útržkovitě jsem se dozvídala, že ses oženil a narodila se Ti dcera.
Já se vdala a narodil se mi syn.
S úsměvem vzpomněla jsem si na to, jaký jsi byl tehdy fešák.
 
Život šel dál.
Dozvídala jsem se, kolik máš problémů a jak je řešíš, neřešíš.
Já se rozvedla, přestěhovala, změnila práci, řešila každodenní starostí.
Říkala jsem si, jak asi vypadáš a že z Tebe bude pěkný chlap.
 
Život šel dál.
Dozvěděla jsem se, jak jsi onemocněl a že to není zrovna dobré.
Já řešila vztahové problémy, své zdraví, pubertu syna, stresové situace.
Bylo mi líto, že jsi nemocný a nedaří se Ti tak, jak bych Ti to přála.
 
Život šel dál.
Je to špatné. Dávají Ti pár dnů, pár hodin, pár neuchopitelných chvíl.
Řeším stálé něco, stejně jako každý z nás a uvědomuji si, jak malicherné jsou naše strasti s porovnáním s Tvými.
 
Je krásné májové odpoledne a já se procházím rozkvetlými uličkami a jsem omámená nádhernou vůni rozkvétajících šeříků. Miluji život a moc se mi líbí. Jsem šťastná, že mohu vychutnávat dar života a s pokorou za něj děkuji.
 
Poprvé jsme se viděli před 31 léty. Dnes už vím, že tehdy to bylo i naposled.
 
Je první máj.
 
Zapaluji svíčku a přeji Tvé duši pokoj a šťastnou cestu domů, za světlem…..
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 01.05.2018
1595957410-nahled-daffodils-1316127-1280.jpg
Velikonoce v plném proudu.
 
"Tak zítra tam máš koledníky" hlásila ji včera máma po telefonu.
"Aha, a kdopak přijde?"
"No samozřejmě přímo ode mě tam pojede Tvůj syn a vezme dědu s sebou."
"Super, tak to je fajn, budu se těšit."
 
Byl večer, neděle velikonoční a ona se začala připravovat. Nachystala obložené talířky a jednohubky, vše zakryla potravinářskou folii a uložila na zítřek do lednice. Nachystala na konferenční stůl skleničky. Do svícnů vyměnila svíčky. Prošla bytem. Těšila se a byla zvědavá, jak návštěva dopadne.
 
Ráno vstala brzy. Přece se nenechá nachytat v posteli. Vše překontrolovala. Taková vzácnost jako návštěva táty a syna nelze podcenit. Snad bude mít táta radost i z malé štamprličky.
 
Okolo desáté zazvonil venkovní bzučák.
"Jo, jo …. pojďte dál, už na Vás čekám."
V sluchátku domácího telefonu slyšela cvaknutí venkovních dveří. Tak ještě šest pater výtahem a jsou tady.
 
Uplynula minuta, dvě, tři, pět…. Pak zazvonil mobil.
 
"… mami, výtah se někde seknul…."
"Vydržte, jdu to zjistit." Mirka si nazula boty, vzala klíče, mobil a šla pátrat. Ona a výtah se setkali ve čtvrtém poschodí. Svítil tam jako vánoční stromeček. Však otevřít nešel. Ani drobeček.
 
Spása - domovník. Otevřel a díval se na ní podezřelé.
"Hele sousedko, nespletla jste to trochu? Je velikonoční pondělí. Neměl bych spíš zvonit já na vás než vy na mě?"
"Omlouvám se, ale zasekl se výtah. Nemohl by jste mi nějak pomoci?"
"Proč?. Vždyť nejste uvnitř. Jak zpívá Richard Muller. Po schodoch, po schodoch, poznávám poschodia….. po schodoch, po schodoch…. Čo zme kdo za ludia…."
 
Vtipálek s vůni domácí slivovičky….
 
"Jasně, já po schodech, ale dole mám tátu a ten to nevyjde. Tak co zavolat servisního technika?"
"Na techniky je spoleh. Už jsem to hlásil, takže přijedou."
"Super. A nevíte kdy?"
"Vím. Zítra."
 
Sešla jsem zpátky dolů k poštovním schránkám. Otec se na mě díval tak, jako bych snad ten výtah zasekla já osobně. Dostala jsem našupáno v přízemí, otočili se a jeli domů. Nenapadlo mě, když jsem šla zjišťovat problém s výtahem, vzít s sebou pohotově i láhev něčeho ostřejšího.
 
Škoda, radost by měl táta i domovník.
 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1595958166-nahled-hands-2906458-1280.jpg
Lauřin smích se rozléhal po rozlehlé chodbě domova. Seděla uprostřed své "party" a královský se bavila. Eliška úžasně vyprávěla své cestovatelské zážitky, Boženka byla jako vždy zdravě protivná, takže si jí ostatní dobírali. Josífek se na svém vozíčku pohyboval bravurně a rychleji než někteří po svých vlastních nohou. A hlavně radostněji. Vyprávěl své neuvěřitelné životní příběhy, kdy se narodil poprvé, podruhé, potřetí. Mezitím stihnul  uličnicky mrkat na sestřičky a bylo vidět, že by si ještě rád i plácnul. Na svém "mládeneckém pokoji" měl zařízení jako hrom a tak přítomné dámy místo na motýly zval na wifi a písničky z youtube. A taky na malou štamprličku fernetu.
 
Laura pracovala ve velkém podniku. Na firemním večírku měla příležitost zkusit si zahrát hry, kdy musíte splnit nebo vyřešit nějaký nelehký úkol a posune Vás to dál. A pak znovu a znovu. Máte dvě možnosti. Nevzdát se a neúprosně a namáhavě postupovat krůček po krůčku, něco nového se naučit, pochopit a dostat se do dalšího kola. A tak dál až dojdete na konec a výhra je pak Vaše. Je opojná, radostná a Vás hřeje pocit vítězství.
Nebo taky po prvním problému či nezdaru být naštvaný, vzteklý a bez boje odejít. Výhra v nedohlednu, pocit vítězství taky a zůstává jen zmar a frustrace.
Vlastně je ještě jedna možnost. Vůbec neotevřít dveře herní místnosti. Nic neriskovat, nic nezměnit, nic nezkusit. Nepohnout se z místa. Dívat se na přicházející i odcházející, na naštvané poražené i radostné vítěze. A nepatřit nikam. Nezažít extremní zklamání, ale ani radost k zalknutí.
Jen stát ve hře i v životě bez hnutí.
 
"A jak to máte z výši důchodu vy?" vytrhl z myšlenek Lauru veselý Josífkův hlas a všichni kolem se tomu srdečně zasmáli. Bodejť, čas Lauřiného důchodu nebyl vidět ani dalekohledem.
 
Cítila se mezi nimi príma. Poslouchala jejich příběhy, pozorovala kolikrát museli zavírat staré dveře, aby mohli otevřít nové. Kolikrát prohráli a pak se tomu zasmáli. Jaké byly jejich vítězství a pocity, když stáli na místě vítězů. Nejlepší injekcí pro nabití energie byl jejich životní optimismus, přijímání výzev a plánování budoucnosti. Moudrost, pokora a živé jiskřičky v očích, které jako rám obrazu lemovaly vrásky. Vrásky z bolesti i lásky.
 
Čas se zastavil a nebylo, kde spěchat.
 
Když se vracela zpátky do hektického světa měla tu nejlepší náladu. Byla v pohodě a klidu, nenechala se nikým vytočit a se vším byla spokojená.Svět je přece to nejlepší místo pro život. Moc ráda měla ta společná setkávání.
 
Těšila se jako malá holka na své další životní hry. Na nové dveře, před kterými stála. Otevírala je s trochou bázní a nedůvěry, ale taky s obrovskou zvědavostí, těšením se a nadšením, co na ní čeká.
 
Život je báječná hra. Tak pojďme si hrát. Kdo si hraje, nezlobí. Zdolá i to nejvyšší poschodí.
Až jednou dojde na vrchol rozhledny, celý svět bude mít jako na dlaní.
To je ta síla, co dál nás pohání.
Víra v lepší zítřky a tiché pokání.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 08.04.2018
1595956764-nahled-upset-2681502-1280.jpg
"Mě asi šlehne, tak to mám za to, že jsem na Tebe tak hodná. Starám se, bojím se, dělám první poslední."
 
Při slovech první poslední se stejnou údernosti třískám vlastními rukama vlastní dítě. Taky ještě, aby to bylo jinak. Že bych vlastními rukami bila cizí dítě nebo nedej Bože, cizí ruce tloukli mé dítě. Kdepak, své děti si zmlátím sama. Jsem dost samostatná ženská. Malá vzrůstem, který se mění přímo úměrně síle mého vzteku. Momentálně už mám skoro dva metry. Mohla bych reprezentovat Českou republiku ve volejbalu. Nebo v boxu. Sakra. Matky samoživitelky by měly být zákonem chráněny jako pandy. A měli by mít víc dovolené, víc lázní a více nervů.
 
Páteční řinčení mobilu nic nenasvědčovalo tomu, že budu mít adrenalinový víkend. Cizí číslo. "Prosím" štěkla jsem do sluchátka připravená bleskurychle odmítnout lákavé nabídky dodavatelů plynů, vody, elektřiny či jiné psiny. "Děkuji, nic nechci, všechno mám, měnit nic nehodlám" moje naučená fráze už visela v éteru až jsem málem přeslechla jméno ředitele školy, kterou navštěvuje můj pubertální syn. Tedy, abych byla přesnější - kterou by měl navštěvovat můj syn. A to byl ten důvod telefonního hovoru. Měl, ale nečiní tak. A ti předobří profesoři tak neměli tu čest vidět na vlastní oči mé dítě již více než týden.
 
"Jak nechodí?" ptala jsem se naivně a dívala se na ten Bellův přístroj, jako bych snad od něj očekávala nějakou odpověď.
"Nerozčilujte se, paní Proutková. Určitě najdeme nějaké řešení. Zastavte se v pondělí za mnou do školy" jako v mrákotách jsem ještě slyšela ředitelův hlas. "Pěkný víkend" dodal ještě provokatér jeden a rychle zavěsil. Měl štěstí. Byla jsem jak pes Baskervillský a od pusy mi šla vzteky pěna i pára zároveň.
"Zastavte se, zastavte se" bručela jsem si pro sebe, když jsem šla domů. No pokud se mi do té doby nezastaví srdce, tak se k Tobě,  řediteli zastavím. Ale první zástavka, věhlasný pedagogu bude v pokoji mého dorostence. Protože, jak praví přísloví "ohýbej proutek dokud je mladý". Jdu podle lidových pranostik ohnout svého rodného Proutka. Proutka Michala, ještě donedávna docházejícího studenta střední školy.
 
Úplně jsem zapomněla, že dveře mají kliku a málem jsem vešla do inkriminované místnosti nejapně zvané dětský pokoj přes zeď.
"Nemáš mi co říct?" můj výhružný hlas by mohl skály lámat.
"A co?" odpovědělo moje dítě a tvářilo se, že vůbec nechápe o co jako go.
 
"A co?" šla jsem do vrtule. "Jako to, že pololetí končí červnem, nikoli dubnem. Třeba to, že i přesto, že je apríl, tak ho nezkoušej dělat ze své matky. Třeba to, že nestuduješ v Plzni a nevím nic o tom, že by jsi měl individuální zkrácený studijní plán."
"Jsi dobrá mami, vidím, že máš smysl pro humor" řeklo to pubertální stvoření, které sedělo v křesle mého malého roztomilého chlapečka.
"Už jsi slyšel, že i humor může být životu nebezpečný???" a pak následovalo to, čím začíná má povídka. Z posledních sil jsem si sedla na válendu.
"Ještě ne, ale teď už to vidím."
"Proč nechodíš do školy?"
"Nebaví mě to tam."
 
No výborně. Zeptáte se a máte odpověď. Dokonce logickou. Taky, koho by bavilo chodit někam, kde vás to nebaví. Ženy nechodí na hokej, muži na pokec do kavárny, lenoši do práce, nevěřící do kostela. Protože je to prostě nebaví. A moje dítě nechodí do školy. Proč…. Nesnažte se nasr… mě ještě vy….. proč, proč…. Pro slepičí kvoč.
"A ty si myslíš, že mě baví chodit do práce? Nechat si nadávat od lidí i od nadřízených, chovat se ke všem milé a pěkně, i když mám smutek, nemám náladu nebo jsem prostě jen tak unavená??" Nebaví, nebaví a přesto chodím. Protože musím."
 
"Hmm…"
"A co Tě baví?" snažila jsem se o osobní empatický přístup. Jiný nebyl na výběr. Ruka mě už fakt bolela.
"No to právě ještě úplně nevím, ale průmka to není."
"Krása."
 
Rozhovor nedobrovolně ještě pokračoval v sobotu a taky trochu v neděli. Už nehovořím. Jsem unavená tak, že odešel i vztek.
 
Zítra mám tedy rande-vouz s říďou. "Třeba to bude aspoň pěkný a volný chlap" pomyslela jsem si hořce. "Ať z toho setkání mám aspoň něco. Přece ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré.
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář