povídky | Myšlenky a pocity
Jak být šťastnou – šťastným?
Jednoduše.
Je obyčejný pondělní večer.
Venku je nádherně. Obloha bez mráčku, fouká mírný vítr. Sedím na svém panelákovém balkóně. Na nohou notebook, na stole svíčku a dvojku bílého vína. Z Jižní Moravy.
Jsem šťastná. Tak nějak obyčejně. Lidsky, mateřsky, dětský, žensky.
Víte, najít štěstí je strašně těžké. Jednoduše proto, že ho hledáme moc nahoře nebo moc dole. Hledáme ho vlevo i vpravo. Hledáme ho v bohatství, v lásce, v kariéře, v přátelství, v úspěších. Hledáme ho tam, kde nikdy nebylo, není a ani nebude. Hledáme blbě.
Víte, ten pocit nejde popsat a ani nelze ničím nahradit. Lze jen zažít. Procítit. Většinou netrvá dlouho. Důležité je, že přijde. A na chvíle zůstane. Uprostřed nás samotných. Nebojte, nemůžete ho minout. A nebojte se, nepřijdete o něj. Neboť pocit štěstí je připravený pro každého z nás. Jsem o tom skálopevně přesvědčená.
Dnes už vím, že neumím hrát žádné hry a neumím lhát. Možná tím hodně lidí ztratím, ale ty nejdůležitější zůstanou. A Ti noví, kteří přijdou, budou kvalitní. A to je štěstí.
Mám báječného syna. Ptáte se, zda splnil má očekávání a má přání? Ano. Splnil. Je sám sebou. Není důležité, zda souhlasí s mými názory. Zda plní má přání. Má očekávání. Důležité je, že je zdravý, silný, soběstačný, statečný, milující, přímý. Je svůj. Je hrdý. A já jsem hrdá na něho. A to je štěstí.
Je mi padesát a mám své rodiče. Už dávno vím, že své rodiče si sami vybíráme. A pak se ptáme proč? Proč jsme si vybrali právě tyto rodiče? Co nás měli naučit? Pokud byste se mě zeptali ve dvaceti, třiceti a čtyřiceti budu Vám říkat, co mi vadí, co mě bolí, co mě mrzí, co si přeji. Dnes je mi padesát. A já tohle vše dokáži shrnout do jediné věty. Své rodiče miluji. Bezpodmínečně. Na všechny otázky jsem již našla své odpovědi. Již dávno nepátrám a neřeším. Jsem ráda, že je mám. Tady a teď. A to je štěstí.
Cítím se poctěná, že jsem žena. Mám volbu mít muže, jakého chci a jakého si zasloužím. Mohu nosit kalhoty i sukně. Mohu být křehká i silná. Mohu a nemusím být matkou. Mohu být bázlivou, naivní nebo silnou osobností, jdoucí příkladem. Žena má v sobě sílu všech žen svého rodu. Všem svým osudovým mužům děkuji a navždy je budu mít ve svém srdci. Ano. Ublížili mi, ponížili, dostali na kolena. Možná si mysleli, že mě tím ničí a berou sílu. Jenže opak je pravdou. V boji vyhrává ten, který má víru. Opravdové ženy mají v sobě navíc výsadu pupeční šňůry, sílu lvice, křehkosti srdce a něhy. Není větší síly než v ženě. Její největší zbraní jsou něha, láska a moudrost. A to je štěstí.
Můj muž je již blízko. Cítím a vím, že spolu budeme do konce našich dnů. Nevím, jak vypadá co dělá, jak voní a jak se jmenuje. Ale vím, že je a že se nemůžeme minout. A to je štěstí.
Sedím na svém panelákovém balkóně. Dívám se na nádherný západ slunce. Vnímám vůni vonné svíčky a poslouchám starou dobrou ABBU. Na jazyku převaluji lahodnou příchuť moravského bílého Veltlínu a cítím horkost svých dlaní.
Mít všech pět smyslů a všech pět pohromadě.
Tomu se říká opravdové štěstí.
Dnes jsem si vzala své oblíbené černé tričko. Své oblíbené bílé ponožky. A svou oblíbenou dobrou náladu. Tančím a raduji se ze života. Mám spoustu energie, spoustu báječných přátel a spoustu krásných chvil v každém dni.
Dnes vzala jsem si své oblíbené brýle a v tanci jsem dotančila až ke svému zrcadlu. A tam jsem je uviděla. Své nádherné vrásky. Pod očima plnými jiskřiček. Pod dioptrickými skly se zvětšily ještě více než obvykle. A já se na ně dívala s veškerou svou láskou. Na své vrásky od smíchu, od pláče i od bolesti. Vrásky kreslené prohrami i nadějí.
Dnes jsem znovu pocítila v nose neobyčejnou vůni. Na jazyku delikatní chuť. V oku omamnou krásu. V uších perlivý zvuk. A v dlaních nádherný pocit. Dnes jsem znovu vzala svůj život do svých vlastních rukou.
Přijala jsem svou ženskou křehkost i kreativního bohéma. Svou dětskou hravost i dospělou odvahu. Přijala jsem sebe samu. Tu křehce něžnou, hrdou dámu.
Dnes vím, že dokáži mnohem více než jen mám v plánu.
Byla jsem připravená a dnes naskočila zelená.
Jak taky jinak, v tom dnešním „neobyčejném“ čtvrtečním podvečeru.
Přijala jsem v sobě - ženu.
Žiji v nádherném domě.
V mém domě je vše naprosto dokonalé. Neustálé tam hraje hudba, zpívá se v něm po celý den, zní smích a tančí se tam. Je tam spousta lidí. Dalo by se říci, takový nikdy nekončící večírek.
Je zde vše, co nesmí na správném večírku chybět.
Sluneční paprsky ve dne, měsíční svit v noci. Slzy smíchu se míchají se slzami pláče, mezitím sem tam slzička dojetí, štěstí, překvapení.
Je zde spousta božské many a taky vody. Někdy živé a někdy mrtvé.
Můj dům je na tom nejkrásnějším místě na světě. Je nádherně situován. V jeho zahradách najdete místo k lenošení i k práci. Ke slunění i k ukrytí ve stínu. Najdete v něm vůni květin, zpěv ptáků i štěkot psů.
Na zahradě rostou okrasné květiny, léčivé byliny a taky kopřivy. Co občas popálí, ale dají sílu do dalších dnů.
V mých místnostech to voní člověčenstvím. Není tam nikdy dokonalý pořádek, neboť dokonalost je tou nejméně dokonalou věcí na světě. Navíc je velmi nudná, zkostnatělá a konzervativní. Dokonalost si je sama sebou natolik jistá, že úplně zapomíná na životní proud a pohyb. Stojí a obdivuje sebe samu. U mě tato dáma místo nemá. U mě panuje neustálé paní Změna. Ta je tak skvělá. Neustálé vše mění. Své nálady, své potřeby i své touhy. Vypadá kouzelně a má všechny barvy duhy. A je s ní velká legrace.
V mé kuchyni se vaří jen ty nejlepší jídla. Chutě jsou zde mezinárodní. Občas sladkost medu střídá hořkost pelyňku. Slané slzy jsou opepřený tím, co šeptá se v ložnici. Plané řeči střídají se plamennými náměty. Někdy nevím, zda budu hasit požár nebo zalévat suchý troud. A přesto vím, že není zbytí. Je třeba dnes a denně dále plout.
Jsem plavec. Ne olympionik. La Manche nepřeplavu. Občas se trochu potopím a občas polykám „andělíčky“. Ale zatím jsem vždy vyplavala na hladinu. Vždy jsem milovala opájet se vodou, ať už mořskou nebo ve sprše. Nebo jen tím, že jí hltám stejně vášnivě jako Tebe, můj příteli Živote.
Hosté na mém večírku jsou různorodí. Laskaví i protivní. Ti s pomocnou rukou i dýkou za zády. Smutní poutníci i veselí klauni. A já? Já jsem jen jejich zrcadlem uprostřed lesního jezera.
A kdeže je ten můj nejkrásnější dům?
Přece, tam, kde i vy máte dům Váš, přátele.
Přesně uprostřed mého srdce.
Jsem Čech jak poleno.
Miluji český jazyk a nad jeho krásou a kouzelností dojetím pláču.
Miluji Českou republiku. Když se vracím z ciziny a překračuji hranice své země, pláču.
Miluji chvíle, kdy naší sportovci vyhrávají soutěže, závody, mistrovství. A když stojí na bedně, pláču.
Miluji české vepřo-knedlo-zelo a k tomu pivo jako křen. Když dojde, taky pláču.
Jako malá holka jsem se školou často chodila na válečné filmy nebo filmy z novodobé historie. Doteď mám v paměti, když v rámci filmového děje zahrála naše hymna a herci, kteří hráli své postavy u ní plakali. V kině jsem plakala já dojetím, ale neuměla jsem ten pocit prožít.
Dnes jsem na počítači na ní narazila. Na kanále Českého rozhlasu. Na tu, mému srdci, nejkrásnější píseň. Naší českou hymnu. Poslouchala jsem všechny čtyři sloky. Plakala jsem nahlas a pochopila. Pochopila to, to tehdy v kině pochopit nešlo. TEN pocit. Proč? Protože zkušeností jsou nepřenositelné.
Ach Čechy krásné, Čechy mé.
Nejsem ani slepá, ani hluchá, ani naivní a už ani úplně mladá. Přesto si stojím za mým českým národem.
Jsme skvělý, hrdý a úžasný národ.
A já jsem Čech jak poleno.
Hrdý Čech.
Život a smrt. Zrození a umírání.
Zdravotnictví. Slovo stokrát omílané. Chválené, pomlouvané, nenáviděné, obdivované. To záleží, na které straně barikády zrovna jsme a jaké máme zkušenosti.
Poprvé se s týmem zdravotníků setkáváme hned při svém narození v porodnici. Zdravotníci jsou, ač nevědomky, naší první známí v tomto životě.
Zpočátku se setkáváme s dětskými lékaři, poté s odbornými, případně nějaká hospitalizace či dokonce operace. Vše bereme samozřejmě. A když je něco samozřejmé, moc si toho nevážíme a naopak, cítíme se dotčeně, pokud není vše podle nás.
Léta plynou a my všichni si žijeme lépe či hůře své turbulentní životy.
A pak přijde jaro 2020 a v ruce drží pomyslnou „stopku“.
Nechápeme. Jsme překvapení, vystrašení, konsternování, vzteklí, bezmocní.
Zdravotnictví, kde již léta chybí lékaři, sestry i ostatní personál čeká velká zkouška. Jenže zdravotnictví není jen slovo. Jsou to především lidé. Ženy a muži, kteří mají také své životy, své rodiny, své starosti a radosti, své zájmy a také svůj strach a obavy.
Jsme ve zvláštní době. Není vůbec dobrá. Každá generace si musí prožít svou nedobrou dobu, některá bohužel i vícekrát. Máme zavřené obchody, kina, knihovny, divadla, fitness centra, lyžařské vleky, hotely, restaurace. Je to velmi smutné a těžké.
Ale naštěstí nám nad hlavou nelítají bombardéry, neodstřelují se domy, nestřílí se na potkání, nemáme jídlo na příděl a nejsme odvlečení do koncentračních táborů. Protože i takhle vypadala špatná doba našich pradědů a prababiček.
Pokora. To je to slovo, které tady spoustu let chybělo.
Pro každého je tato doba těžká v něčem jiném, každému něco bere a něco nového mu dává. Dává mu nové poznání. O prioritách, o kvalitách, o moudrostí, a především o pokoře.
Zdravotníci. Jste především lidé. Děkuji Vám za vše, co pro nás děláte. Přejí Vám především pevné zdraví, pevné nervy a kvalitně zaplacenou práci. Je spousta lidí, kteří budou věčně nespokojení a útoční, ale věřte, že je i spousta z nás, kteří jsou vděční. Upřímně Vám děkují a skládají obdiv, za to, co pro nás všechny děláte.
Naposledy se s týmem zdravotníků setkáváme v nemocnici. Ač nevědomky, mohou to být naši poslední lidé v tomto životě.
Říkám své „děkuji“, dokud ještě není na nic pozdě.
Zavřela jsem akční leták a šla na jisto. Tu palmu jsem musela mít. Byla úžasná. Krásná. Velká. A v akci. Za uspořené peníze jsem ji koupila i nový obal.
Dala jsem ji do ložnice ke dvěma dalším květinovým kolegyním a spokojeně na tu krásu hleděla z postele.
Jako všechny začátky i mé soužití s palmou bylo pohodové a bezstarostné. Pak jsem zalévala a s láskou promlouvala a zpívala. Čas běžel a já stálé zalévala a promlouvala. I další dny jsem se občas kolem ní prošla s konvicí vody.
Za dva měsíce…..
Vzala jsem ji jako samozřejmost. Její krásu, její společnost, její naději zelenající se stonky.
Za čtyři měsíce palma začala opadat.
Uklidila jsem ten nepořádek.
Opadaných listí bylo více než těch zdravých.
Ani nevím, kdy a jak se to stalo.
Palma umřela.
A to byl ten moment, kdy jsem si ji znovu všimla.
Přišlo mi to strašně líto. Taková báječná společnice. Neměla jsem sílu ji vyhodit. Ostříhala jsem ji jako před odvodem na vojnu. Na ježka. Chodila jsem si k ní každý den sednou. Občas jsem ji podlévala. Dlouho se nic nedělo.
Najednou jsem zahlédla uprostřed suchého ježka malý zelený stonek. Příští týden další. Dnes už jsou čtyři. A já si opět uvědomila, že „my lidé si začínáme vážit toho, co máme rádi, až když o to příjdeme."
Opět se divám z postele na mou palmu. Dnes, zdá se, půjdu spát později.
Znovu potvrdilo se mé oblíbené rčení, že „s láskou má svět naději“.
„Jaký je dnes den?“ zeptal se Pú.
„Dnes je dnes,“ řeklo prasátko.
„Můj oblíbený den,“ řekl Pú.
Vítejte i v mém oblíbeném dni.
Sedím na zemi a v rukou svírám svazek klíčů.
Listopad je pro mě jedním ze zajímavých měsíců. Přiznám se Vám, že těch zajímavých mám ještě dalších jedenáct.
Zaslechla jsem, že listopad je hrozný měsíc plný chladu, tmy, spadaného listí, smutku, deprese, plískanic a přicházející zimy. Nemohu tomu uvěřit.
Listopad je nádherný měsíc večerů plných nicnedělání. Zachumlání se do teplých mikin a příjemných dek.
Vzpomínkově zapalujeme svíčky na hřbitovech, nostalgicky v obývácích a romanticky v ložnicích.
Při procházkách nám pod nohami spadané listí nádherně šustí a díky obnaženým korunám stromů můžeme vidět výš než kdykoliv předtím. Můžeme zahlédnout hejna ptáků, která se na jaře zase vrací a třepotání draků, které nám pro změnu vrací vzpomínky na dětství.
Plískanice a deště hrají svou jedinečnou skladbu na okenní tabule a střechy domů. Celé nás to vede ke zklidnění a odpočinku. A my, věčně se honící a nestíhající, namísto „děkuji“ říkáme „hnus“.
Bez listopadu bych byla ztracená.
S mou milovanou babičkou jsme sice v dennodenním láskyplném kontaktu, ale přece jen 2. listopadu spolu slavíme tak nějak oficiálně. Dívám se na její zarámovanou fotku na mramorové desce. Neměla jsem možnost poznat osobně její mladickou krásu, za to s její vnitřní krásou, laskavostí a moudrostí obyčejné vesnické ženy žijí každý den. Díky ní vím, jak moudré je „se nad nikoho nepovyšovat a před nikým neponižovat“ a také „nedělat druhému, co nám samotným je nemilo“.
Díky listopadu jsem na světě. Neboť v listopadu se narodila má maminka. A nebýt jí, není ani mne.
Díky listopadu jsem poznala všechny své osudové muže. A nebýt jich a jejich lekcí, nejsem dnes tam, kde jsem a jaká jsem.
V listopadu budu slavit své druhé jméno, Kateřina.
A dnes? Dnes je to opravdická sláva.
Tak především je Mezinárodní den předčasně narozených dětí, a na to já, co by sedmiměsíční inkubátorský dorostenec fakt slyším.
A taky slavím svobodu a demokracii.
Doufám, že si na mě dnes udělá čas. Ráda bych ji totiž poděkovala. Za vše hezké, co nám dala. A taky bych ji ráda poprosila, zda by nám postupně mohla vrátit vše hezké, co nám vzala. Slušnost, morálku, úctu, hodnoty, respekt, důvěru.
Sedím na zemi a v rukou svírám svazek klíčů.
Klíče v mých dlaních jsou příjemně teplé.
Možná proto, že jsou to klíče od mého domova.
Krásný sváteční den nám všem, přátelé.
Tak nevím. Jestli mám děkovat Bohu, Vesmíru, lékařské vědě, přátelům nebo sama sobě, ale každopádně jsem vstala z mrtvých.
Rychlost z jara na podzim dala by se přirovnat z nuly na sto, a to vůbec není špatné.
Byl květen. Máj. Lásky čas. A já byla chcíplá jako ta poslední myš. Nemyslím tu u počítače, ta pořád skáče, jak jen ji to slaboproud povolí. Myslím tu obyčejnou myšku polní.
Sťalo mě všechno. Partnerský rozchod. Blázinec v práci. A pak nádherná směs koronaviru a menopauzy.
Teoreticky bych řekla, že jsem to nedala.
Prakticky ovšem jsem se z toho nepokrytě posr……
Bylo to strašné. Nebylo to jako slušná obyčejná střevní chřipka, trvající tři dny a tři noci. Tato akce byla jednorázová, trvala chvíli a zabila mě na měsíc dopředu. Tehdy jsem to ještě nevěděla, dnes si myslím, že mám tu věc, o které se skoro nikde nemluví, už díkybohu úspěšně za sebou.
Po naprosto šílené noci nastalo o něco šílenější ráno. Když jsem viděla tu spoušť, po čtyřech jsem se snažila dát vše do pohody. Neboť představa, že mou mrtvolu najdou nádherní chlapci hasiči, kteří budou nucení vyrazit dveře mého bytu, v ne zrovna líbivém stavu, bylo to jediné, co zaměstnávalo mou třeštící hlavu. Podařilo se.
Byt jsem vyvětrala, navoněla.
Jen já pořád nějak nebyla jsem celá.
Mrtvá, ač žijící.
Mezi návaly horka a zimnicí.
Dny rychle plynuly
pod taktovkou profesora Prymuly.
Šlo to pomalu, ale šlo to. Síla a energie nenápadně dostávala se do mých žil, do mých myšlenek, do mého srdce, do mého života.
Ač obklopovala mě samota,
cítila jsem v sobě vnitřní sílu a vůni každodenního okamžiku.
Dnes jsem se protáhla a jako obvykle vyskočila z postele s radostným pokřikem „Dobré ráno, živote. Miluji Tě.“
Pokaždé, když na Vás život vystrčí svou prdel, neznamená to, že je něco špatně.
Znamená to jen, že je třeba mu to oplatit.
Spoustu věcí nemůžeme. Hmmm…….
Ale spoustu věcí můžeme.
Jsou cesty možné a nemožné.
A já jdu – pokud mohu
tou, na kterou pokládám svou nohu.
Zpočátku možná neznámo kam.
Já vím, živote, já vím.
Dobře si to spočítám.
A tak jsem si dnes udělila výsostně svůj radostný den.
Udělat si radostný den znamená, že jako cíl si stanovíte udělat někomu jen tak radost.
Po nádherném probuzení, vodou voňavé sprše, bláznivém tanci a zcela nezdravé snídaní jsem pochopila, že pokud je Vám něco zakázáno, v tu chvíli Vám život ukáže, co je Vám povoleno.
Není vhodné se setkávat? Dobře. Ale je možné si napsat. Kdy jste naposledy dostali dopis, pohled, pozdrav? Jen tak? Nepamatujete si? To je v pořádku. Já taky ne. A to už v pořádku není.
Oblékám se do sportovního, beru batoh, brýle, tužku, podložku a strašně se těším. Neboť mám nápad.
Neuvěříte, jak těžké je koupit pohlednici vlastního města. Ale já se nevzdávám. Mezi narozeninovými přáními našla jsem pár veselých pohlednic.
Venku před hypermarketem se šťastným úsměvem nešťastně ukrytým pod rouškou píšu svá přání…. pro milovanou tetu, rodiče, sestru, přátele…
A jdu na to. Rychlou chůzi opájím se podzimní krásou a jako pošťák tiše vkládám do schránek své pohledy … „krásný pozdrav z procházky“ … vždyť … „copak „dá si žití bez lásky?“ …..
Nádherný den ten dnešní.
Kdyby máj byl, stála bych pod třešní.
Ale je podzim, předzvěst zimy, vloček sněhu.
Posílám Vám úsměv, naději a něhu.
Možná, že doba opravdu je zlá, ale copak zlost něco změní?
„Dáme to“ říkám Vám.
„Láska, síla a přátelství“ to je to, co opravdu se cení.