povídky

Někdy opouštíme to, co milujeme.

Někdy opouštíme  ty, co milujeme.

Ti, které milujeme a to, co milujeme občas opouští nás.

Proč, proč, proč?  ptáme se jako malé, umíněné děti. Inu proto, že takhle to chtěl sám život.

Právo silnějšího není vždy spravedlivé. Nezná pochopení ani soucit. Bere a nechává.

Zamává s námi jako vlna tsunami s ubohou chaloupkou na pobřeží.

Když přežijeme, musíme chvíli zůstat ležet na pláži, jako by nás vyvrhlo samotné moře. Se zavřenými očima, aby se nerozkutálely všechny slzy a nezpůsobily potopu. Se zavřeným srdcem, aby nikdo nemohl ani dovnitř, ani ven. Se zavřenými ústy, neboť slova došla.

Každý z nás to zažil, zažívá a bude zažívat. V těch chvílích křehkých jako skořápka vajíčka, v těch chvílích těžkých jako ten největší balvan, v těch chvílích tak bolestných, až se bojíme,  že žádné další nadechnutí už nezvládneme, právě tehdy se stáváme silnějšími než kdykoliv předtím. Ještě to nevíme, ale je to přesně tak. Znovu se rodíme, v bolestech, ale s novou životní silou.

Občas musíme zemřít, abychom se mohli znovu zrodit.

Může a nemusí se nám to líbit.

Můžeme kolem sebe kopat, plakat, vztekat se, zoufat si nebo se hysterický smát. Můžeme se snažit utéct, podlézt nebo se schovat, jenže „ono“ nás to stejně chytí, předběhne, zastaví nebo najde i v té nejtajnější skrýši. Stojíme uprostřed filmu a slyšíme jak běží kamera ….

Někdy se díváme  na desky svého scénáře a bojíme se ho otevřít. Čeho se bojíme? Že se nám nebude líbit? Že v něm budou hrát nesympatičtí herci? Co když budeme mít roli, která  nám nebude sedět? Toho, že budeme obsazení do „štěku“ nebo že dostaneme „hlavní“ roli? Budeme v tom filmu vůbec hrát?

Beru do dlaní ty tvrdé desky nadepsané mým jménem. Ano, je tam napsáno JÁ, takže komu jinému by měly patřit než mě? Než ho otevřu, přičichnu k němu. Voní novotou. Voní dálkou. Voní zvědavostí a nadějí. Voní životem.

Pohodlně se usazuji a chci být na chvíli opět dítětem. To proto, abych při otevírání měla v sobě všechna kouzla, která jsme cestou života už většinou poztráceli. Kouzlo zvědavostí, překvapení, těšení se, důvěry, naděje, bezelstnosti, touhy poznávat, učit se a smát se.

Mé voňavé desky jdou špatně zavřít, protože uvnitř se rozpíná zvědavost. 

Je načase je pohladit, nadechnout se a otevřít…. tři, dva, jedna …. teď…..

…. Ta rozkvetlá alej přede mnou mě zve na první jarní procházku…..

„Ťuky, ťuky,  ťuk…..“

Ubírám zvuk v televizi, rychle na sebe oblékám sukni a jdu se podívat, kdo to klepe. Na prahu mého bytu stojí malý chlapeček v roztomilé čepici a zvědavými očima si mě prohlíží. Tváře má krásně červené od venkovního chladu a ve svých drobných ručičkách drží tři krabičky. Nesmělé se usmívá.

„Dobrý den, paní.“

„Dobrý den, chlapče.“

„Tak jsem tady“ říká dospěle a najednou vůbec nevypadá nesměle ani dětsky. Působí na mě ochranitelsky, silně, nadějně a tak nějak nově.

„Copak mi neseš?“ usmívám se na něho a zvědavě si ho prohlížím. Moc dobře už vím, jak bude každým dnem růst, vyspívat, moudřet až z něho vyroste další silný parťák do mé životní sbírky.

„Jako každoročně tři krabičky. Nakládejte s nimi, milá paní, jak nejlépe dovedete. Mějte se krásně a těším se na příště. Mám toho ještě hodně, nebudu už dále zdržovat, co jsem měl, to jsem dal",  zamává a odchází. Ještě zaslechnu známé „ťuky ťuky ťuk“ o patro výš. Pomalu zavírám dveře a opatrně si jdu prohlédnout obsah krabiček.

Sedám si na zem do tureckého sedu, opírám se o stěnu a na chvíli zavřu oči. Ještě než je otevřu, v duchu se loučím s těmi, které jsou již zabalené a připravené k uložení. Volně nechávám stéct slzy po tváří a kreslím si na tváří nový úsměv…. Výdech, nádech… teď… otevírám.

V první je krásná Aeskulapova hůl obtočená hadem jakožto symbol životní síly a zdraví, ve druhé něžný čtyřlístek a ve třetí kouzelné srdíčko.

Beru si je do dlaní a tiše a s pokorou šeptám „budu Vás chránit mé vzácné dary“. Vtisknu jim polibek a zakápnu slzou. To proto, aby u mě měly živnou půdu, rostly a nabíraly síly.

Podívám se z okna a vidím, jak stojí dole na chodníku a uličnicky na mě mává – ten roztomilý chlapec – nový – v pořadí dvoutisícídevatenáctý ….

Uvnitř měla jasno.

Všude kolem ní venku poletoval sníh, do uši štípal mráz, lidí byli protivní a nevlídní a navíc ji bolelo úplně všechno, co se dalo pojmenovat. Blázinec, kde se podíváš. V rodině, v práci, na ulicích, v obchodech.

Kolem dokola byl chaos. V životě všech kolem.

Kámen na kameni nezůstal, jak měl. Co bylo včera, dnes už není. Co včera neexistovalo, dnes vyplňuje každou minutu. Kdyby ji někdo před měsícem řekl, co bude teď, vysmála by se mu. Vlastně se poslední dobou smála všemu, co ji život přinášel. Plakat už neměla sílu. Slzy došly. Jediné, co zůstalo v kbelíku na dně schované, byly slzy štěstí. Ty na svou příležitost čekaly. Věděly, že jednou přijde jejich čas a tak trpělivě vyčkávaly.

Byla zvyklá na své změny, které ji provázely životem stejně jako každodenní nadechnutí. Už dávno se jich nebála, přijímala je a jen se občas ještě pořád divila nad jejich podobou a rozmanitostí.

Jedna změna ji přece jen překvapila. Tou změnou byl klid. Tam někde uvnitř sebe sama, v tom nejniternějším koutku jejího já seděl, pozoroval, volně dýchal a rozhlížel se po okolí. Chápal minulost, přítomnost i budoucnost. Jen tak … byl. Její klid. Nikde ji netahal, na nic se neptal, nic nechtěl vědět. Jen byl s ní.

…. A ona věděla, že díky němu je tak silná…. Neboť největší síla je schovaná v něze….

Tam uvnitř měla jasno.

Tam uvnitř měla lásku.

Její kotníky se topily v jejich slzách. Tak moc jich bylo. Až po okraj.

Portské víno pomalu vysychalo a ona věděla, že dnes je ten den, kdy musí zapít žal. Zabít lásku. Utopit se v slzách. Padnout na dno a vstát z popela. Na jednu noc nebylo toho málo.

Plakala a křičela bolestí jako poraněná srna. Přesto věděla, že má sílu jít dál. Vlastně to vůbec nechápala. Nechápala, kde se v ní ta neuvěřitelná síla bere. Přicházela vždy ve chvíli, kdy už si myslela, že není schopná jít dál. Ve chvíli, kdy už nemohla. Ve chvíli, kdy se zavíraly staré dveře a otevíraly ty nové,  o kterých ještě nevěděla, jen povědomě tušila.

Pochopila.

Pokorně sklonila hlavu. A plakala.

Dokázala mnohé, ale zabít v sobě lásku?

Žena miluje tam, kde nemůže.

Muž miluje tam, kde pomoci není.

Pak se žena a muž setkají kdesi.

Žena najednou dívá se na muže.

Muž na chvíli oddává se snění.

Oba dva bez adresy.

Dnes nevíme, co bude se psát zítra.

Dnes víme jen, že občas chladná jsou jitra.

Dnes pomalu ve včerejšek se mění.

Dnes zůstává všem jen přání a tužby a bláznivé snění.