NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1596130328-nahled-roses-1417263-1280.jpg
Kateřina zrovna vázala kytice do váz dle objednávek zákazníků, když ho zahlédla, jak se blíží k jejímu květinářství. Krásný, prošedivělý chlap v nejlepších létech.
"Tak jsem tady zase" usmál se na ní.
Květinová vůně se smíchala s jeho vůni Armani.
"Co to bude tenkrát? Narozeniny, jmeniny či snad jiné výročí?" oplatila mu úsměv.
"Jmeniny" odvětil a ukázal na tabuli před prodejničkou, kde bylo křídou napsané pro něj tak vzácné ženské jméno - Karla.
"Tentokráte bych rád 30 rudých růži v černém tubusu. Samozřejmě Vás poprosím o malý lísteček. Propisovačku mám" vytáhl z náprsní kapsy elegantního Parkera.
"Kurýrem na stejné místo i pro stejnou dámu jako obvykle?" zeptala se Kateřina zbytečně. Věděla již dopředu, jaká bude odpověď.
"Ano, prosím. A stejnou kytici ještě jednou".
"Tu si budete brát sebou, předpokládám".
"Jak Vy to všechno víte?" nepřímo ji pochválil.
 
Zaplatil jako obvykle vysoce nad rámec prodejní ceny. Z kbelíku neuvázaných růži vytáhl jednu a podal ji Kateřině - "ta je jen pro Vás. Děkuji Vám za vstřícnost a ochotu" rozloučil se a odcházel se zabalenou kytkou.
"Určitě je to pro nějakou krásnou mladou milenku." vzdychla Kateřina tiše pro sebe po jeho odchodu. "Ale nač kupuje vždy dvě stejné kytice?" A proč k tomu přání nechce přidat nějaké srdce a nikdy se nepodepíše? Tuhle záhadu snad nikdy nerozluštím." Naštěstí ji z přemítání vytrhl další zákazník. V zápalu práce na něj pomalu zapomínala přímoúměrně se ztrácející se vůni Armaniho.
 
Karel mezitím očistil hrob své milované ženy. Doprostřed postavil právě donesenou kytku. "Promiň, lásko" omluvil se snad již posté. "Snad se Ti budou líbit, růže si vždy milovala. Ještě se cestou zastavím do naší oblíbené kavárny na lungo" rozloučil se s Eliškou a setřel si slzu. Ta na rozdíl od trýznivého tlaku na hrudi setřít šla.
Osud občas dokáže schválnosti. Třeba když jejich oblíbenou kavárnu postaví naproti květinářství, ze kterého před hodinou odešel. Navíc téměř na dosah od bytu Karliny mámy. Upil z právě doneseného lunga a vrátil se zpět o téměř 35 let.
 
Viděl se jako mladý vyplašený kluk a ještě teď slyšel své jasné "ano", které říkal své ženě Elišce. Tolik se milovali již od patnácti. Plánovali svou báječnou budoucnost se spoustou dětí. Jako téměř všude ani jemu s Eliškou se nevyhnula krize ve vztahu. Tehdy se zapletl se svou kolegyni z práce. Bydlí pořád stejně, na dosah od kavárny. I po létech se za své tehdejší selhání styděl. Byl moc rád, že to neprasklo a kolegyně se záhy velmi rychle zasnoubila a vdala.
 
Viděl ji občas i s jejím manželem a malou narozenou dcerkou Karlou. Docela ji záviděl. I když krizi s Eliškou ustáli a měli krásné manželství bohužel zůstalo bezdětné. A když si myslel, že už nic horšího je nemůže potkat, osud znovu zasáhl. Na preventivní kontroly Eliška nikdy moc nechodila a když pak přišla, bylo už pozdě. Příliš pozdě na léčbu, příliš brzy na umírání.
 
Osud občas dokáže schválnosti. Seděl tehdy před 5-ti léty na pracovní schůzce v kavárně. Jeho obchodní partner se na chvíli vzdálil a on nechtěně vyslechl důvěrný rozhovor dvou žen u vedlejšího stolu.
"Myslíš, že to ví?" zeptala se ta mladší
"Myslím, že tuší" odpověděl pro něho povědomý hlas. "Ale nikdy mi nic neřekl. Tu lékařskou zprávu, že je neplodný jsem vlastně nikdy neměla najít."
"Nech to plavat" řekla mladší. "Je to dobrý muž, má Vás rád a vy jeho. Užívejte krásných chvil. On Ti dal jistotu, kterou by jsi nikdy neměla a Ty jemu dítě, které by nikdy neměl on. Vše je tak, jak má být."
"Asi ano" vzdychla ta starší s povědomým hlasem. Hlasem jeho bývalé milenky.
 
Karel dopil své lungo.
"Zaplatím" zavolal na servírku a vyšel z kavárny.
Právě včas, aby ještě zahlédl, jak kurýr na druhé straně ulice přebírá od prodavačky kytici, aby ji odvezl na tu správnou adresu. Adresu jeho dcery Karly.
 
Najednou věděl, co má udělat.
"Moment pane" zavolal na kurýra. "Já, já tu kytici předám osobně".
Byla to poslední myšlenka vyslaná k jeho dceři, než se ze zatáčky vyřítil ten šílený mercedes.
 
Osud občas dokáže schválnosti.
Hlášení ve večerních regionálních zprávách, na které se vždy díval o tom, že tragická nehoda byla zapříčiněna nepřizpůsobením rychlosti vozu, již Karel neslyšel.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 30.11.2019
1596128504-nahled-pay-2662758-1280.jpg
Úkol přátel zněl jasně,
napsat příběh nebo básně.
Musí obsahovat co nejvíce číselek a čísel,
shromáždit je na stránku máme jako sysel.
Tak tedy zkouším zas a znova, jak kouzelná dokážou být slova.
 
Jako první bych Vás ráda seznámila o mém druhém vztahu, který vyšel na třetí pokus. Do té doby jsem nosila v kapse tři kaštany. Ten den jsem našla čtvrtý a vytvořila si v kapse kaštánkový čtyřlístek pro štěstí.
V danou chvíli se nás tam sešlo pět - jeho už asi desáté auto, mé třetí auto, můj jediný syn, on bez žádné číslice a já bez žádného čísla. Pokud by Vás zajímal věk nás dvou, tak si vynásobte dvakrát 48.
Zprvu mi nabídl své auto. Pro jistotu vyměnili jsme si každý po devíti číslech - samozřejmě telefonních. Já ho nechtěla, neboť jeho barva mi připomínala barvu mou. Tedy, bavíme se o autech. A jak víte, barva auta je jeden z nejdůležitějších požadavků při výběru vozu u žen. Musí nám přeci ladit k nejedním šatům.
Pravda líbil se mi on. Ladil mému oku.
 
Zpočátku to vypadalo na pouhý bezcitný obchod v bazaru plného aut i čísel. Padaly otázky jako na burze, bohužel se více ubíralo než přidávalo. Mé auto nikdo nechtěl. Nedivím se. Ani já sama jsem ho již nechtěla. Ovšem odhadnutá cena prodejce 9 tisíc korun mi vyrazila dech a způsobila docela dlouhý záchvat smíchu.
"Mám dražší kolo na balkóně, milý pane" odpověděla jsem se slzami v očích od smíchu.
Přidávali po tisícovce a já se nepřestávala smát.
Když už těch čísel bylo hodně a cena neustálé malá, rozhodla jsem se o obrat o 360 stupňů a řekla… "nechte si své peníze, já své auto a jedu domů".
Teda, ti si rychle spočítali všechny drobné dohromady a vsadili na výhodný obchod pro všechny zúčastněné. Trochu navýšili číslo u výkupu a pár čísel ubrali při mé koupi a mohli jsme si plácnout.
Na druhé straně - pán a jeho auto - dopadli stejně dobře a obchod mohl být uzavřen.
 
Tohle vše se událo dvacátého pátého dne desátého měsíce roku 2018. Dva plus pět je sedm. Což už samo o sobě je šťastné číslo. Oba jsme v sedmém měsíci. Já navíc jako bónus sedmiměsíční a narodila jsem se desátého. Když sečteme čísla roku 2+0+1+8 vyjde 11. A sčítáme dále 1+1 - no pro pána krále … vychází nám dvojka - dvojice.
 
Uběhlo několik dnů a já najednou viděla jeho devět čísel na mém mobilu. A pak jsme šli na první kafe, pro milovníky čísel připomínám, že to bylo v devatenáct hodin, osmého dne a jedenáctého měsíce.
 
Vytvořili jsme si svou vlastní číselnou soustavu, ve které nikdo z nás nechce hrát prim, ale ani se nechce cítit jako ten druhý. Jsme oba v první řadě a učíme se společným prvním krokům.
 
Myslíme na sebe dvacet čtyři hodin denně a těšíme se až se uvidíme alespoň jednou za sedm dní na víkend. Přejeme si, aby každý z nás byl šťastný všech 365 dnů v roce a těšíme se z každé minuty našeho bytí.  A doufáme, že nás jich čeká ještě nekonečně mnoho.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.07.2019
1596127003-nahled-stop-473914-1280.jpg
"Dvakrát lungo a cheescake" objednala Stará s úsměvem.
 
"Myslíš, že můžu?" optala se Nová.
 
"Můžeš, všechno, co chceš. Je to Tvůj život. A pamatuj, že všichni se k Tobě budou chovat přesně tak, jak jim dovolíš." řekla Stará moudře.
 
"Nechápu to" zavrtěla hlavou Nová. "Znám Tě jako své boty. Tak dobře a tak dlouho. Tolik toho znáš, z knížek načteno, ze života odžito. Všem umíš poradit. Můžeš mi, laskavě vysvětlit, proč se s tím už konečně taky sama neřídíš?"
 
Stará zůstala sedět s otevřenou pusou. Začala se cítit dotčeně. "Aha, tak nové koště dobře mete. Podívejme na ní, jak se chová. Nová je tady a drzá jak opice. Přirozená, otevřená, ale …" pomyslela si v duchu.
 
A najednou ji to došlo.
Naposledy se svým starým hodným uplakaným pohledem podívala do tváře své Nové. Ta seděla pohodlně, spokojeně, klidně a s úsměvem a jen tak se radovala ze života. Byla sebou.
Stará v ní na poslední chvíli přehodila výhybku a místo bolestného úšklebku se rozesmála.
"Dobře, ty", řekla. "Ty mi dáváš".

Obě věděly, že takhle spolu sedí naposled. Užívaly si spolu celý večer. Nasmály se, poplakaly, zavzpomínaly a na rozloučenou se srdečně objaly.
 
"Děkuji Ti za vše, co jsi mě naučila" řekla Nová vážně.
"Rádo se stalo a děkuji, že jsi mě přišla vystřídat" odpověděla Stará laskavě a s pokorou.
"Mám Tě moc ráda" odpověděly unisono a znovu se rozesmály.
 
Byl čas jít domů. Na autobusovou zastávku šly spolu.
"Jé, tady je nějaké oznámení."
"Výluka na trase z důvodu transformace" četly společně.
Staré znovu přijížděla "čtyricetosmička" s nápisem Minulost a Nové "čtyřicetdevítka" s nápisem Přítomnost. Naposledy si zamávaly.
 
Znáte to. Stará s Novou žít zároveň nemohou. Generační rozdíly jsou generační rozdíly.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 04.07.2019
1596051760-nahled-lighthouse-1150061-1280.jpg
Kamila přišla domů něco po čtvrté hodině. Zítra do práce nemusí, je volno. Spokojeně si natáhla nohy a uvařila kafe. Samozřejmě v opačném pořadí. Byla spokojená.
 
Pustila si co nejvíce nahlas svého Enriqua Iglesia a zavřela oči.
 
Nechala plynout myšlenky posledních dvou let. Hlouběji do minulosti si netroufla zabloudit, taky by se pro dnešek nemusela vymotat ze spleti svého života.
 
Vrátila se zpátky o pouhé dva roky.
Viděla se, jak žije v místech, které nikdy nebyly jejím domovem, jak žije s člověkem, který nikdy nebyl jejím přístavem, jak dovolí, co nikdo dovolit si nesmí, jak všechno, co žije je špatně.
 
Viděla se, jak stojí v té nemocniční chodbě.
Viděla, jak ztrácí přátele, domov, rodinu, sebe a pak spatřila se v zrcadle a zeptala se "a Ty jsi kdo?"
Pracovala, usmívala se a přitom bylo ji všelijak, jen ne do smíchu.
 
Viděla, jak někdo pláče u kašny.
 
"Ahoj, proč pláčeš?" zeptala se.
"Protože už nemůžu" odpověděla si.
"To dáš, vždyť víš" řekla si.
"To víš, že dám" odpověděla té zlomené ženě v sobě a pomalu, pomalounku vstávala ze zaprášené cesty. Ještě, že kašna s vodou byla tak blízko.
 
Jako z velké dálky vracela se zpátky a po dlouhé době se usmála.
 
"Jedu domů" řekla lehce, když balila si od partnera své kufry.
"Jestli chceš, přijeď za mnou".
Přijel ještě dvakrát. Pravda, není to málo po šestiletém vztahu.
A najednou znovu začala zvedat hlavu.
 
Doma byla šťastná. Sama, ale opravdová. Každý den na obloze kreslila si své snové mraky. Jeden byl naplněný psaním, druhý cestováním, třetí tancem, čtvrtý dobrovolnictvím, pátý přátelstvím. Když máte oblohu plnou snů začnete věřit v zázraky, píšete dopisy andělům a smějete se v dešti.
 
Když napíšete dopis andělům, musíte přijmout fakt, že zázraky prostě jsou.
 
Najednou jste tehdy a tam, kde jste vlastně vůbec neměli být, čtete knihy náhodně vypadlé z knihovničky, posloucháte písně, které zastaví váš uspěchaný krok a občas v letu zachytíte letící pírko i přesto, že nad vámi žádné ptáče široko daleko neproletělo.
 
Kamila přehodila své nohy do pohodlnější podoby a lahodně vychutnávala další doušky kávy.
 
Vrátila se zpátky jen o pár měsíců.
Do chvil, kdy se pomalu zvedáte, začnete si všímat dřívek, které Vám život klade pod nohy, ale vy víte, že jsou tu proto, aby jste přemýšleli, po jaké cestě se dáte.
Do chvil těžkých začátků, které když překonáte, to ostatní už bude o něco lehčí.
 
Vrátila se zpátky o dva dny.
Do chvil štěstí ve svém domově, do chvil štěstí, kdy dívala se do očí, které byly jejím přístavem, do chvil, kdy sdílení dobrého i zlého patří k životu tak přirozeně jako den s nocí a slunce s měsícem.
 
V místech, kde skrývala se její duše ucítila laskavý klid.
 
Vrátila se zpátky k včerejšímu dni, kdy ji při utírání prachu z nočního stolku vypadl na zem ten kouzelný andělský dopis psaný její vlastní rukou. "Děkuji" zašeptala tiše, když vracela ho zpátky na místo.
 
Procítěně dopila studenou kávu.
Svět je báječný kout zaslechla z rádia Gottův hlas.
Máte pravdu, Karle, to teda je.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 07.05.2019
1595710362-nahled-spring-3347189-1280.jpg

Někdy opouštíme to, co milujeme.

Někdy opouštíme  ty, co milujeme.

 

Ti, které milujeme a to, co milujeme občas opouští nás.

 

Proč, proč, proč?  ptáme se jako malé, umíněné děti. Inu proto, že takhle to chtěl sám život.

Právo silnějšího není vždy spravedlivé. Nezná pochopení ani soucit. Bere a nechává.

Zamává s námi jako vlna tsunami s ubohou chaloupkou na pobřeží.

 

Když přežijeme, musíme chvíli zůstat ležet na pláži, jako by nás vyvrhlo samotné moře. Se zavřenými očima, aby se nerozkutálely všechny slzy a nezpůsobily potopu. Se zavřeným srdcem, aby nikdo nemohl ani dovnitř, ani ven. Se zavřenými ústy, neboť slova došla.

 

Každý z nás to zažil, zažívá a bude zažívat. V těch chvílích křehkých jako skořápka vajíčka, v těch chvílích těžkých jako ten největší balvan, v těch chvílích tak bolestných, až se bojíme,  že žádné další nadechnutí už nezvládneme, právě tehdy se stáváme silnějšími než kdykoliv předtím. Ještě to nevíme, ale je to přesně tak. Znovu se rodíme, v bolestech, ale s novou životní silou.

 

Občas musíme zemřít, abychom se mohli znovu zrodit.

 

Může a nemusí se nám to líbit.

Můžeme kolem sebe kopat, plakat, vztekat se, zoufat si nebo se hysterický smát. Můžeme se snažit utéct, podlézt nebo se schovat, jenže „ono“ nás to stejně chytí, předběhne, zastaví nebo najde i v té nejtajnější skrýši. Stojíme uprostřed filmu a slyšíme jak běží kamera ….

 

Někdy se díváme  na desky svého scénáře a bojíme se ho otevřít. Čeho se bojíme? Že se nám nebude líbit? Že v něm budou hrát nesympatičtí herci? Co když budeme mít roli, která  nám nebude sedět? Toho, že budeme obsazení do „štěku“ nebo že dostaneme „hlavní“ roli? Budeme v tom filmu vůbec hrát?

 

Beru do dlaní ty tvrdé desky nadepsané mým jménem. Ano, je tam napsáno JÁ, takže komu jinému by měly patřit než mě? Než ho otevřu, přičichnu k němu. Voní novotou. Voní dálkou. Voní zvědavostí a nadějí. Voní životem.

 

Pohodlně se usazuji a chci být na chvíli opět dítětem. To proto, abych při otevírání měla v sobě všechna kouzla, která jsme cestou života už většinou poztráceli. Kouzlo zvědavostí, překvapení, těšení se, důvěry, naděje, bezelstnosti, touhy poznávat, učit se a smát se.

 

Mé voňavé desky jdou špatně zavřít, protože uvnitř se rozpíná zvědavost. 

Je načase je pohladit, nadechnout se a otevřít…. tři, dva, jedna …. teď…..

 

…. Ta rozkvetlá alej přede mnou mě zve na první jarní procházku…..

Sdílet článek | Přidat komentář
1595711293-nahled-champagne-glasses-4731532-1280.jpg

„Ťuky, ťuky,  ťuk…..“

 

Ubírám zvuk v televizi, rychle na sebe oblékám sukni a jdu se podívat, kdo to klepe. Na prahu mého bytu stojí malý chlapeček v roztomilé čepici a zvědavými očima si mě prohlíží. Tváře má krásně červené od venkovního chladu a ve svých drobných ručičkách drží tři krabičky. Nesmělé se usmívá.

 

„Dobrý den, paní.“

„Dobrý den, chlapče.“

 

„Tak jsem tady“ říká dospěle a najednou vůbec nevypadá nesměle ani dětsky. Působí na mě ochranitelsky, silně, nadějně a tak nějak nově.

 

„Copak mi neseš?“ usmívám se na něho a zvědavě si ho prohlížím. Moc dobře už vím, jak bude každým dnem růst, vyspívat, moudřet až z něho vyroste další silný parťák do mé životní sbírky.

 

„Jako každoročně tři krabičky. Nakládejte s nimi, milá paní, jak nejlépe dovedete. Mějte se krásně a těším se na příště. Mám toho ještě hodně, nebudu už dále zdržovat, co jsem měl, to jsem dal",  zamává a odchází. Ještě zaslechnu známé „ťuky ťuky ťuk“ o patro výš. Pomalu zavírám dveře a opatrně si jdu prohlédnout obsah krabiček.

 

Sedám si na zem do tureckého sedu, opírám se o stěnu a na chvíli zavřu oči. Ještě než je otevřu, v duchu se loučím s těmi, které jsou již zabalené a připravené k uložení. Volně nechávám stéct slzy po tváří a kreslím si na tváří nový úsměv…. Výdech, nádech… teď… otevírám.

 

V první je krásná Aeskulapova hůl obtočená hadem jakožto symbol životní síly a zdraví, ve druhé něžný čtyřlístek a ve třetí kouzelné srdíčko.

 

Beru si je do dlaní a tiše a s pokorou šeptám „budu Vás chránit mé vzácné dary“. Vtisknu jim polibek a zakápnu slzou. To proto, aby u mě měly živnou půdu, rostly a nabíraly síly.

 

Podívám se z okna a vidím, jak stojí dole na chodníku a uličnicky na mě mává – ten roztomilý chlapec – nový – v pořadí dvoutisícídevatenáctý ….

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 31.12.2018
1596049509-nahled-island-3542290-1280.jpg
Láska je potůček slz dojetí při tvém zrození
a moře slz při tvém odchodu.
 
Láska bez života možná není.
Život bez lásky jako by nebyl.
Oba bez sebe nejsou nic.
Společně jsou vše.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595710877-nahled-woman-5405866-1280.jpg

Uvnitř měla jasno.

 

Všude kolem ní venku poletoval sníh, do uši štípal mráz, lidí byli protivní a nevlídní a navíc ji bolelo úplně všechno, co se dalo pojmenovat. Blázinec, kde se podíváš. V rodině, v práci, na ulicích, v obchodech.

 

Kolem dokola byl chaos. V životě všech kolem.

 

Kámen na kameni nezůstal, jak měl. Co bylo včera, dnes už není. Co včera neexistovalo, dnes vyplňuje každou minutu. Kdyby ji někdo před měsícem řekl, co bude teď, vysmála by se mu. Vlastně se poslední dobou smála všemu, co ji život přinášel. Plakat už neměla sílu. Slzy došly. Jediné, co zůstalo v kbelíku na dně schované, byly slzy štěstí. Ty na svou příležitost čekaly. Věděly, že jednou přijde jejich čas a tak trpělivě vyčkávaly.

 

Byla zvyklá na své změny, které ji provázely životem stejně jako každodenní nadechnutí. Už dávno se jich nebála, přijímala je a jen se občas ještě pořád divila nad jejich podobou a rozmanitostí.

 

Jedna změna ji přece jen překvapila. Tou změnou byl klid. Tam někde uvnitř sebe sama, v tom nejniternějším koutku jejího já seděl, pozoroval, volně dýchal a rozhlížel se po okolí. Chápal minulost, přítomnost i budoucnost. Jen tak … byl. Její klid. Nikde ji netahal, na nic se neptal, nic nechtěl vědět. Jen byl s ní.

 

…. A ona věděla, že díky němu je tak silná…. Neboť největší síla je schovaná v něze….

 

Tam uvnitř měla jasno.

Tam uvnitř měla lásku.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 13.12.2018