povídky

Zdravím všechny své příznivce.

Tak jsem strávila volný čas příjemně s návštěvami svých známých a kamarádek. Ty byly trochu mimo z okolního prostředí a zástupců seniorů všude kolem dokola.

V sobotu jsme s mladou Ivetkou šli po večeři do kavárny i s našimi novými jedlíky - paní Maruškou a panem Tondou. Vzali jsme si stůl o čtyřech židlích a mysleli, že už nám nic špatného nehrozí. Kde se vzal, tu se vzal vyskočil jako čert z krabičky – Kobylák.

Dotáhl si svou židli odjinud a tlačil se mezi nás tak dlouho až slavil úspěch a s úsměvem od ucha k uchu se nás ptal, jak se máme.

Pak nám vyprávěl zapeklitou historku o tom, že mu volal kamarád s tím, že viděl v jeho rodné vísce jezdit jeho auto. To milého Kobyláka vystrašilo a zadal přísný úkol svému vzdálenému příbuznému, ať nenadálou situaci vyřeší. A opravdu. Kobylákovo auto prý bylo zaparkováno jinak než původně. V podezření je sousedovic holomek a Kobylák celý smutný nechápal, jak toto mohl dopustit jeho psí kamarád Bobík.

Bobík prostě nezvládl svou hlídací funkci a čeká ho peprnatý pohovor s páníčkem, který se již díkybohu na svatého Martina vrací do své domoviny sjednat pořádek.

Pak se Kobylák odporoučel na pokoj pro peníze, které zapomněl a když se vrátil zpátky, pro změnu zapomněl, že už nám to všechno barvitě vylíčil a začal nám tento příběh vyprávět znovu. Holt, opakování matka moudrosti.

A přišla neděle. S ní bonusový závěr týdne - kavárenské tanečky. Paní Maruška jakožto nováček se tohoto prapodivného seskupení chtěla zúčastnit a tak jsme se s Ivetkou obětovaly a dělaly ji společnost a průvodce v jednom. Světe div se, chytly jsme místo de luxe přímo u parketu, ba co víc, přímo u muziky.

Vše probíhalo v klidu a pohodě, my dámy různorodého věku jsme si decentně ucucávaly  ze svých předražených nápojů a dívaly se na ten mumraj kolem. Objevil se tam pár seniorů, kteří zcela jistě byli úspěšnými absolventy kurzu tance pro starší a pokročilé a omračovali přítomné svými tanečními kreacemi.

A náhle to přišlo. Stůl vedle byl obsazen cca 50-tiletou mládeži a co se nestalo. Všimli si mě. Prvně pro mě dorazil jejich fešný Fousek a vzal mě k tanci. Šeptal mi do ucha, že tam přece nemůžu být se seniorkami a musím se co nejrychleji a nejnápadněji přemístit k jejich stolu.
Jejich stůl tvořili místní lázeňští veteráni, kteří tady jezdí už několik let opakovaně a znají se všichni se všemi. Parta jako hrom. Cudně jsem prohlásila, že bych jim nerada narušila jejich integritu, ale byla jsem odbytá, že to se nedá nic dělat, vnutit se musím. Asi jsem vypadala, že budu i já lázeňskou pomoc potřebovat každoročně a potřebovali doplnit klan mocných.
Sotva začala další série, stalo se něco nečekaného. Jistě si všichni pamatujete kultovní film Hříšný tanec. Já se najednou stála hlavní hrdinkou.

Kudrnáč od vedle - skoro Patrik Swayzi skočil prudce přede mě a se slovy

"bejby nebude sedět v koutě" mě vtáhl do vířivého tance.

Strašně jsem se bála, že po mě bude požadovat i ten ladný skok vzduchem z pódia, ale asi vhodně vyhodnotil, že tuto kreaci ještě bude nutno opatrně nacvičit.

Co Vám budu říkat, už patřím mezi ně. Mám tolik nových kamarádů a kamarádek, že pomalu nestíhám procedury, ale je to velmi pestré a příjemné. Už tady jako starý lázeňák chodím po chodbách a nestačím zdravit - ahoj Franto, nazdar Mirku, čau Maruško, jak se daří Stando?, kdy odjíždíš, Reni…? …

Úterní tanečky byly zatím ze všech nejlepší, seděly jsme s Ivetkou ve VIP boxu a dokonce ani Kobylák neměl k nám přístup. Nakonec se přece jen odvážil a přišel se rozloučit, ve středu odjížděl. Udělal u stolu neuvěřitelné purkle, v nanosekundě nám ještě rychle převyprávěl, jak tančil s ženou se sousední vísky, že se mu doma ztratila bankovní karta, navíc že musí pořád pít mléko a na závěr něco zablekotal o Bobíkovi. Když už těch slátanin bylo tolik, že se v tom sám ztratil, řekl že nás rád poznal a celý zpitý dojetím se odporoučel pryč.

Středa - loučení s naším zlatíčkem Ivetkou. Tak jsme si holky pěkně poplákaly a každá si šla po svých. Ivetka domů, já se dobrečet na záchod.

Dneska je čtvrtek, obíhávám místní procedury a dokonce místního kadeřníka. Když péče  o tělo, tak se vším všudy. Utíkám se nasytit a těším se na každou minutu strávenou v tomto malebném prostředí plného spokojených a veselých lidiček.

Mějte se krásně.

Baf - a už jsem zase mezi Vámi.

Klidně se můžete přestat stydět a přiznejte, že jsem Vám chyběla. Vy mi samozřejmě taky. Nelze se s Vámi podělit o všechny zážitky, protože některé jsem ještě nestačila zpracovat ani já sama, ale snad některé budou publikovatelné.

Náš život ve dvojici s plzeňskou rodačkou se pomalu chýlil ke konečné fázi a dostával se do stálé větších obrátek. Babča kolem sebe kopala jako divá a její příběhy ze života jí a jejich kamarádek a sousedů nabývaly nezvykle bajkářských rozměrů. Jeden z večerů mi zcela vážně vykládala příběh své kamarádky, která prodělala gynekologickou operaci a pozbyla při ní všechny možné i nemožné pánevní orgány. Její manžel s ní přestal intimně žít a tak tato ubohá žena měla lékařem předepsané rehabilitace. Při těch se tyto jí podobné ženy učily sebe uspokojovat a navíc dostaly od zdravotní pojišťovny vibrátor. Je Vám jasné, že jsem se zahrabávala do polštáře čím dál víc a nevěřila vlastním uším.

Poslední noc se babča rozhodla zpestřit mi krásu nočního běsnění na maximum a tak vyváděla jako divá. Její chrápání chtělo  dosáhnout co nejvíce decibelů.  Od půl páté již byla vzhůru a protože nechtěla pochopit, že já ne, tak nenápadně kopala svými bosými nohama do zdi, pak vzteky shodila na zem své léky, šustila všemi 30-ti igelitovými pytlíky najednou a neúnavně rozsvěcovala a zhasínala světlo. Poté se co nejhlasitěji rozhodla obléknout, párkrát sebou bouchla do skříně a když viděla, že pořád nereaguji, opustila náš pokoj.

Jupíííí, výhra byla sladká. Hned po jejím odchodu jsem čile vyskočila, aniž bych poznala, že jsem spala pouze necelé dvě hodiny. Pustila jsem si místní rozhlas po drátě a tančila radostně po pokoji.

V pondělí ráno (odjezdový den) se se mnou dojatě loučila, věnovala mi neznámý a již dávno prošlý prášek na praní a lžíci na boty, kdo ví odkud a od koho. Přála si, abych si na ní při každém obutí vzpomněla. Slíbila jsem jí, že to bude mnohem častěji a že určitě na ní nezapomenu.

Na snídani ke mě přiběhla s neuvěřitelnou historkou, že po ní požadují další tisícovku za to, že měla na pokoji sprchu. Ona jim ale výhružně dala co proto, že nám nešlo na pokoji otevírat okno. A tak se slitovali a úhradu přestali požadovat. Spíš si myslím, že chtěla, abych ji dala imaginární půlku. A možná i celou částku, protože já se sprchovala několikrát za den a babče to za tři týdny nevyšlo ani jednou.

S hrůzou jsem očekávala novou spolunocležnici. Prvně dorazil kufr a vysoké berle, paní nikde. Asi za tři hodiny přišla šarmantní šedesátnice s veselým humorem. Je pouze týden  po operaci, takže je něco mezi nemocničním pacientem, rehabilitačním pacientem a lázeňským hostem.

Je příjemná a milá. Již čtvrtou noc jsem celou spala, na pokoji opravdu svítíme a hraje nám i televize. Tolik komfortu jsem si už dlouho neužila. Jediný problém je naše velmi malá toaleta, takže když se tam paní poprvé dostala s berlemi, nebylo možné vytáhnout ji nazpátek. Pro větší bezpečí jsme se dohodly, že dveře raději vůbec nebudeme zavírat. V noci dokonce máme rozsvíceno v chodbičce, takže odpadá nebezpečí pádu našich těl o skříně či podlahu.

Čtvrtek byl ve znamení smutného loučení s holkami od jídelního stolu – holky nám udělaly pápá a ujely se smutně koukat do prázdných hrnců domů. S mladinkou dvacetiletou Ivetkou jsme osiřely. Ne nadlouho. Máme  novou starší paní Marušku a pána Toníčka. Jsou to starší, slušní lidé.

Ploužím se tady sama po rozlehlých chodbách a vlastně už ani nemám chuť se s někým seznamovat a sdílet jeho životy. Je mi to ale houby platné, protože tady asi působím jako magnet - vypadám jako mobilní zpovědnice a k mé osamělé osobě si neustále někdo přisedá. Marně se maskuji novinami či knihou a předstírám, že doháním povinnou školní četbu. Nedají mi pokoj. Snaha si povídat je silná.

Paní Miladka - to je ta nová bojovnice na pokoji - mě občas zásobuje vtipnými slogany typu "na každého jednou v životě čert vypne řiť" a nebo že každá choroba se dá vyléčit třídenním tahem - první den se pije a další dva léčí. Je to ženská veselá, takže věřím tomu, že ještě pár dnů a bude tady pobíhat jako srnec a ještě nějakou legraci spolu zažijeme.

Procedury jsou tady bezvadné, i když já se trochu trápím ve vanách. Za prvé je mi tam teplo.  Za druhé nesnáším varhánky na rukou, takže neustále sedím s rukama vzhůru a vypadám, jako by na mě někdo mířil pistoli. Po dalších pěti minutách usínám a mé stařecké tělo ujíždí ke dnu. Pak se obracím na bok a ruce mi bezvládně visí z vany, což již několikrát vylekalo nebohou sestřičku. A když se po dvaceti minutách konečně uvelebím, přijde personál   a vytahují mě ven. Pak mě zabalí do deky (asi vědí, že se neumím utírat) a nechají mě odpočívat. Prý deset minut. No jo, ale to já se teprve dostávám do limbu a když konečně začnu sladce chrápat, tak mě zase jemně postrkují o proceduru dál. Je to náročné.

Blíží se doma obědu, tak to si nemohu nechat ujít. Krásný den Váš vyspalý lázeňáček.

PS: dostala jsem poštu - bábi z Plzně mi posílá srdečný pozdrav i s podpisem jejího přítele fešného pana Standy. Uááá, tak to je bomba.

Mějte se báječně.

Vítejte.

V pondělí jsem byla požádána místním švihákem, zda bych mu neudělala pár fotek před jeho odjezdem v místním parku.

Vžila jsem se do role Sáry Saudkové a fotila jako divá. Chlap na lavičce, chlap u stromu, chlap na cestě, chlap kde se podíváš. Přišlo mi to sice trošku úchylné, že si dělá takové hezké osobní fotoalbum, ale odměna mě neminula a byla jsem pozvána na dvojku vína. V úterý fotomodel odfrčel na Hanácko a mám po přivýdělku.

Pondělí ještě pokračovalo již tradičními zpěvy u kytary. Blížily jsme se tiše, ať nerušíme kulturu, když tu od stolu vyběhl Kobylák a řval na celé kolo jako pominutý, ať si jdeme sednout k němu. Naprosto příšerný trapas, všichni se na nás dívali jako na úchyly. Usedly jsme asi 6 metrů od Kobyláka, ten do nás naléval nějaké své čučo a sám si přiťukával mlékem.

Nakonec jsme se přidružily k jiné skupině a vesele se bavily. Bábi po mém návratu už řezala dřevo. Hopsla jsem do postýlky a spala jako zabitá až do 1/2 čtvrté. Jak jistě všichni víte, následovalo křupavé tucové pochutnáníčko a záchodová procedura. O půl páté to vylepšila ještě tím, že začala na malé lampičce provozovat světelnou show ... vypínala, zapínala, vypínala, zapínala.... to byl trest za to, že jsem přišla tak pozdě.
Nemělo cenu předstírat spánek. V pět už tady na celé kolo ryčelo rádio a babrle byla ve svém živlu.

Už jen pět dnů a nocí a bába jede na západ. Nejraději bych ji přibalila na cestu i Kobyláka, ale to se mi asi nepovede.

Včera večer jsme byly na přednášce cestovatele a fotografa Jirky Kolbaby. Bábi ihned zorganizovala zasedací pořádek a s výmluvou, že já nevidím (já tam v té době vůbec nebyla) přesadila všechny v řadě před námi. Na konci přednášky rozdával Kolbaba vtipnou formou otázek a hádajících odpovědí své knihy a kalendáře. Babča hádala jako divá, ale když kalendář vyhrál někdo jiný, trucovala na pokoji jako pětileté dítě. Ona chce kalendář a basta.

Dnes jsme ji utekly do starých lázní. Má nejapné poznámky o tom, že já mám svou partu a ona ne. Tvářím se, že jsem hluchá a milé se na ní usmívám. Bohužel, už se začala zajímat i o techniku a dnes mi koukala přes rameno i na internet, cože je to za zázrak. Už ani lázeňské zpravodaje nemůžu psát v klidu, ale inkognito, když je někde mimo pokoj. Proto ten dnešní skluz.

K večeru chtěla pomoct zabalit své retro kufry jako balík na poštu. Ó jak ráda jsem je balila a lepila pásky a provázky, až mi srdce radostně plesalo. Teď už utíkala na večeři a já musím taky.

Mějte se krásně.

Ahoj, ahoj, ahoj ..... tak už jsem zase mezi Vámi.

Sobota byla krásná, sluníčková, tak jsem hned po ranní proceduře utekla své babce tajně  z pokoje a šla se projít. Vyčistila jsem si hlavu od šílených keců a nadýchala čerstvého lázeňského vzduchu.

Sobota a neděle utekly skoro jako voda a už tady byl opět hřeb nedělního večera - taneční chvíle.

Myslela jsem, že už jsem dost otrlá a nemůže mě nic překvapit, ale co se dělo tentokrát před ještě zavřeným tanečním sálem začalo hraničit s invazí uprchlíků. Všichni hůlkoví senioři se začali postrkovat, nadávat si, kopat a plivat, a to vše jen z jednoho důvodu - zachránit pár míst k sezení u tanečního parketu.

V mezičase jsme zjistily, že pacienti udělali škatule škatule hejbejte se. Náš známý Pionýr již asi odjel nenávratně do své domoviny, další tanečnice z Lučnice byla odtažena násilím. To Vám byla ženská, kterou jsem odhadovala na cca 60 let, ale jak jsem se později dozvěděla bylo ji 71. Byla docela hezká, štíhlá postava, elegantní oblečení, vlasy černé, ruce i nohy bez jakýchkoliv holí. No a tato štramanda, která nastoupila asi tři dny po mně,  si tady tak náramně užívala, že denně byla jako motýl. Motýl bohužel spadl a v opojení si rozbil hlavu. Musel být tedy dovlečen na ošetřovnu a tam ji vyčistili nejen ránu, ale i peněženku. Okamžitě ji byl zrušen lázeňský pobyt, vyměřena pokuta ve výši 25 tisíc Kč a tanečnice mohla odtančit v kvapíkovém rytmu na adresu svého trvalého pobytu. Plakala jako želva a bála se svého domácího pantáty, s jak otevřenou náručí ji přivítá. No holt to měla takový malý lázeňský rychlokurs.

A tak místo těchto nezapomenutelných postaviček se objevily další a další naprosto unikátní postavičky. Co osoba, to naprostý originál.

Obávám se, že jsem díky jodobromovým koupelím zestárla alespoň na 75 let. Jinak si neumím vysvětlit zájem o mou osobu chlapců nejen 70-ti, ale i 80 - 90-ti letých. Začala jsem mít obavu, že pro mě dorazí i smrťák s kosou, jeden se mu totiž nápadně podobal. Skotačil kolem mně jako malé dítě kolem svého prvního jízdního kola a vypadalo to, že se mi snaží hopsnout na záda. Nevím, zda bych dědulu byla schopna odtáhnout vzhledem ke svým bederním bolestem, tak jsem se raději rychle vymluvila na náhlou bolest svého nemocného kotníku a odkráčela si zmučeně sednout.

Zbytek zábavy jsem při plouživých tónech strávila vždy na místní toaletě a teprve při tónech italské divočiny se bezpečně vracela na své místo u stolu.

 
Když pro naší 21letou holčinu dorazil sedmdesátiletý  děda a požádal ji o tanec, zeptala se tato dívka s udivujícím pohledem nevinně „a s kým?“..

Muži ztrácejí soudnost, starší ženy nás úspěšně nenávidí čím dál víc a já se musím dopátrat, co jim všem dávají ráno a večer do čaje. Ať je to co je to, vypadá to, že je to pěkně silný dryák.

Jediným pozitivem včerejšího večera bylo, že náš stůl byl obsazený k prasknutí, takže když suverénně dorazil Kobylák, mohly jsme mu s úsměvem říct, že už je obsazeno. Nasadil výraz koně převalského a opustil místní stáj. Asi se šel urazit do svého pokoje, popíjet své mléko a léčit si své neduhy s vyprazdňováním.

Kapela dobrnkala poslední tóny a my se ploužily na pokoj. Mě už tady čekala bábrle, která se místního tanečního šílenství zúčastnila spolu se svou kamarádkou, která za ní přijela.
Tak, jak jsem dancing akci pojmenovala jako volné pokračování filmu Tanec s vlky, netušila jsem, že mě čeká i další pokračování thrilleru Noci s nepřítelem.

Neustálé si opakuji páté přikázání "Nezabiješ", ale upřímně nejsem si jistá, zda mi je to k něčemu platné.

Babča do půl dvanácté vesele žvatlala, když zjistila, že nereaguji, rozhodla se pro pozdní večeři. Sedla na postel, rozbalila svoje už asi sté balení sušenek Tuc a zvesela křupala, srkala vodu, šoupala nohami a vrávorala na záchod a zpátky do půl jedné. Pak zalehla a upadla do kómatu. Chrápala jako dřevorubec Nonstop.

Snad kolem jedné se podařilo usnout i mě. Ve tři hodiny následoval další záchod, a tak jsem skoro do pěti počítala ovečky, ale že jich bylo - stádo jako bejk. Když jsem se v pět propadala totálně znavená do dalšího pokusu o spánek, bábina noc jasně naznačovala konec. Když zjistila, že nijak nereaguji, směle si rozsvítila lampičku, zívala a zívala jako by zpívala, stlala postel, srdnatě se oblékala, bouchala všemi třemi dveřmi, které máme k dispozici, opětovně chroupala ty zpropadené Tuc, tuc, tuc, tuc a já jen čekala, kdy se mi vrhne na postel a zapne nade mnou místní rozhlas po drátě.

Tvářila jsem se, že jsem naprosto v hlubokém spánku, zlostí dýchala jako lokomotiva a bořila svou bolavou hlavu a štípavé oči marně do dvou polštářů. V šest jsem vzteklá jako čert vyletěla z postele. To měla bábi radost, že "Hanička už nespinká". Uááááá, bála jsem se, že ji pokoušu i se svým čtvrt stoletím starým zubním můstkem.

Považte, i na proceduru se ke mě zvesela přidala a vypadalo to, že naše pouto již nic nerozpojí.

V sedm jsem totálně vyčerpaná s očima červenými jako angorák a povadlou fasádou seděla v příjmové kanceláři, a dožadovala se, koho dostanu příští týden. Snažila jsem se paní vysvětlit, že moje empatie má ještě životnost posledních sedm dní do odjezdu bábrle a dalšího seniora již moje těžce nalomená psychika nezvládne.

Prý dostanu paní 41. Snad ta dobrá příjmová žena myslela věk a nikoliv ročník!!! Ale stejně  bych si polepšila, tady toto neuvěřitelné stvoření je ročník 1935.

No nic, moji milí. Rašelina čeká. Mizím dát si chrupec.

Krásný den všem.

Už nikdy, nikdy, nikdy dvoulůžkáč.

Všichni moji blízcí - vezměte si tuto radu k srdci a kdyby se Vám někdy poštěstilo navštívit jako pacient lázně, opravdu nelitujte peněz ani nevýhodných půjček a vezměte si jednolůžkový pokoj. Dnešní noc byla naprosto hororová

Vrátím se ještě k včerejšímu odpoledni. S Líbou a ještě jednou, trošku cáklou tetinou z jižní Moravy jsme navštívily místní vietnamské butiky. Tetina (tak si na Moravě říkají) tady nakoupila tolik nesmyslů, že jí chybí zavazadlo a tak si šla koupit další kufr. Zajímavostí je, že tato prostá žena jela do lázní původně s rukama – plastika na jedné ruce, tenisový loket na druhé. Nicméně, 14 dnů před nástupem spadla tak šikovně, že si poranila koleno a frajeří tady s francouzskými holemi. Vzhledem ke svým vlastním zkušenostem, že v tomto případě opravdu ruce hojně potřebuje, tak moc nechápu, jak se vlastně léčí.

Když jsme se navracely z nákupu zpátky do ústavu, venku už stála bábi s tralaláčkem na hlavě a čekala na svou nóbl kamarádku. Říkala sice, že je unavená ale holt kamarádka byla ochotná přijet, tak se babi hecla.

My nákupčí jsme zatím dorazily na pokoj a v klidu očekávaly večeři. Klavírní melodie jsme samozřejmě nestihly, ale myslím, že jsme o moc nepřišly.

Večer, při cestě z večeře, jsme viděly na chodbě Kobyláka, jak stojí u výtahu a nedočkavě nás vyhlíží. Jakmile jsme ho shlédly, otočily jsme  se jako jeden muž na podpatku (já teda na klínku) čelem vzad a prchaly pryč. Asi mu to došlo, protože pak jsme ho už neviděly.

Přišla jsem na pokoj netušíc, co mě čeká. Myslím, že lidé by měli do lázní jezdit do určitého věku. Nejsou schopni si připustit, že je to pro ně již fyzicky náročné. Celé dopoledne běhat tam a zpátky na procedury, které jsou pro ně naprosto vysilující. No, a když pak ještě někteří nevyužívají odpoledne ke klidu na lůžku a k odpočinku, tak pak je to šílené.

Bábi se slovy, že jí bolí oči vypnula televizi. Mluvila do 21.50. Pak usnula. Bere si vždycky prášek na spaní. Probudil mě šramot okolo 23 hodiny. Babrle seděla celá zfetovaná na posteli (asi z té tablety na spaní), tlačila do hlavy nějaké keksy, zapíjela je hrníčkem, ve kterém neměla žádnou vodu. Asi chytla nějaké arabské manýry, protože vše odhazovala na zem a bezvládně se kymácela na posteli. Do toho občas něco nesmyslně zamumlala. Tlačila do sebe nějaké další tablety a chystala se vypít oční kapky. Já na to koukala jako blázen. Nakonec  jsem rázně zakročila.

Totálně motající bábi jsem odvedla na záchod, připravila ji postel, dala ji napít, vzala ji  z dosahu všechny léky, uklidila bordel na podlaze, dovedla ji zpátky ze záchodu, sundala boty, uložila do postele, přikryla, zhasla, ulehla.

Do minuty se od 23.30 ozývalo šílené chrápání. Ještě  v 01,30 jsem vesele čuměla do stropu.

V pět ráno spící krasavice už šmátrala, byla teda méně oblouzněná než v noci, ale  na samotnou chůzi to nevypadalo. Stěžovala si, jak celou noc nespala. Takže jsem ji opět posadila na záchod, kde si zodpovědně počurala noční košili. Říkala, jak je to pro ní náročné, ale domluva, že by měla vypustit kamarádku a odpoledne odpočívat zjevně nezabírala. Ani doporučení, ať ji lékař změní procedury a třeba vynechá bazén. Ne, to ne, protože si to zaplatila, tak to musí všechno absolvovat, i kdyby měla vypustit duši. To už si neumím představit příští týden, kdy už se bude pomalu balit a chystat na dálný západ.

Nyní již nespící babička hodinu v klidu spinká a já jak vidíte v neklidu píšu brzký ranní zpravodaj.

Teď mi zazvonil budík, já si totiž naivně myslela, že ho tady budu potřebovat. Jsem skoro čilá jako rybička a jdu se dát do gala na další proceduru.

Jednolůžkové pokoje  jsou obsazené. Myslela jsem si, že bych si po jejím odjezdu doplatila neobsazené lůžko, ale stojí to 480,- Kč na den, což se nelíbí mé šetřivé povaze.

Chystám se na výzvědy, kdo má na starosti rozdělování pokojů a uplatit kompetentního pracovníka, ať mi do další části pobytu dají někoho   n o r m á l n í h o .

Babrle odjíždí 2.11. a já už se nemůžu dočkat. Co bude dál a kdo obsadí její postýlku raději nechci domyslet. To mám za to, že jsem nechtěla platit za jednolůžkový pokoj. Jak praví přísloví „vysr…ný platí dvakrát“.

Krásný den všem. Mě bolí hlava jako střep, zobnu brufík a vyrážím do terénu.

Váš nevyspalec.

Vážení a milí.
Dnešní lázeňský zpravodaj byl v ohrožení, protože nám tady blbne wifi připojení, takže jsem se chytla až teď. Včerejší procedury proběhly v pohodě, odpoledne jsem byla jako Hujer v akci. Měla jsem velkou rodinnou návštěvu. Zbytek odpoledne jsme si s Hančou na pokoji povídaly a chystal se k večeři.

U večeře jsme se s kolegyní Líbou bezva bavily a poté se pomalu přesunuly do kavárny. V tu ránu, kde se vzal tu se vzal náš známý starý mládenec, který neustálé omílá svá tři témata.

Poučil nás, že na Moravě se burčáku říká „kobylák“ a tudíž jeho nové indiánské jméno bylo na světě. Kobylák byl naprosto neodbytný. Opětovně nás krmil svými historkami v pořadí víno-vojna-síla zvuku a tak pořád dokola.

Přemístili jsme se pak do místní cukrárny, kde opětovně jako již v pátek zněla hudba jak u táborového ohně a kytara střídala harmoniku. Kobylák byl na zabití. Nepomáhaly domluvy a výstražně zvednuté prsty a obočí, žádosti o chvíli ticha, neustále mlel až dostal žlutou výstražnou kartu od kytaristy. Ale Kobylák byl jako hluchý a slepý. Zároveň byl také bez hany a studu a nebyl k zastavení. Byl nudný a trapný zároveň. Nakonec jsme to my holky zabalily, nechaly ho v zajetí své samomluvy a odešly znechuceně na pokoj. Dnes musíme  vymyslet nějaký ďábelský plán, jak se urpuťáka Kobyláka zbavit. Obávám se, že to nebude jednoduché. Možná by nebylo špatné půjčit si od bábi pár prášků na spaní.

Babička se mezitím umravnila, doběhla ji únava z rehabilitací a z věku a kolem deváté večerní už je pravidelně uložená v postýlce, prášek na spaní připravený ke spolknutí a spinká do pěti jako miminko. Krásný to stav.

Dnešní dopoledne probíhá v poklidu. Dnes by nás měly rozveselit odpolední klavírní melodie, tak uvidíme, jestli nás to nezabije. Čeká mě mražení kotníku a jízda na kole, tak se Vám poroučím.

Krásný den.

Dobré ráno přátele, kamarádi.

Včera jsem byla na individuálním tělocviku. Má milá sestřička, které tajně říkám „Paní krotitelka“ zjistila, že má ve své péči i mou kámošku z pokoje. Minule babičce zatejpovala břicho kvůli správnému dýchání. Slíbila mi, že ji zkusí říct, že u tejpování břicha se nesmí mluvit, může se jen zhluboka dýchat. Tak uvidíme.

Poté jsem si opět byla zmrazit kotník a šlapala jako drak na rotopedu.

Skromně podotýkám, že základna mých fanoušků a místních obdivovatelů roste přímo úměrně jejich věku. V závěru dne se situace prudce zhoršila. Ani nevíme jak, opětovně ocitly jsme se na taneční zábavě. Přiznávám, že jsme nenápadně prošly davem tancechtivých lázeňáků a dokonce nezaplatily ani vstupní poplatek.

Umíte si představit, co to se mnou, bláznem  poctivým dělalo. Trpěla jsem a celou dobu očekávala, kdy mě chytí ruka zákona a za všeobecné hanby budu vyvedena ven. Naštěstí nic takového se nestalo.

V klidu jsme si s Libuškou vychutnávaly své neřesti, ona cigaretu, já deci vína. Další lázeňský švihák na sebe nenechal dlouho čekat. Přisedl k nám starý mládenec, ročník 1949 a snažil se nás tři a půl hodiny bavit třemi tématy: 1) výroba vína na jižní Moravě. 2) zážitky z vojenské základní služby z roku 1968. 3) odbornými elektro informacemi a počtem Hz u kdejakého zvuku.

Upřímně, po hodině Líbě přestala chutnat cigareta a mě vínko. Hlavy jsme měly jako střep, tak jsme utekly na taneční parket, ale zdatný jinoch přiskotačil v mžiku za námi a pokračoval za tónu písně „Holky z naší školky“ v dalším odborném výkladu.

Po další hodině Líbu vysvobodil pozváním k tanci chlapec, kterému jsme daly přezdívku Pionýr. Je to hoch menšího vzrůstu a většího pupíku, nicméně nožky mu kmitají do rytmu hudby ze všech přítomných mužů nejlépe. On sám si říká Tanečník. Pojmenování Pionýr nás napadlo při prvním setkání, když dorazil s barevným šátkem kolem krku a vedle něho měl několik povadlých, za to však oddaných Jiskřiček. Pionýr se na taneční večery vždy zodpovědně "vystajluje", vezme si triko moderního vzhledu a ozdobí ho zlatým, asi 3 kg řetězem na krku. Je opravdu boží. Tak s tímto chlapcem to Líba vytáčela v kole, až se ji málem rozpadly její balarinky, které si tak složila lepila celé odpoledne sekundovým lepidlem.

Když jsem zůstala opuštěně sedět u stolu (elektromontér mezitím odskákal se svou prostatou na toaletu), tu zjevil se u našeho stolu stařík a jal se mě vyzvat k tanci. Při tónech teskné písně jsem vyslechla celou jeho zdravotní dokumentaci, meniskem počínaje a artrózou kolene konče. A taneční večer končil naštěstí taky.

Při cestě na pokoj (mimochodem Hanča byla na tanečkách taky a vzala si na to naprosto úchvatný model připomínající hornickou vlajku) nás dohonil náš starý mládenec, ovíněn zcela zapomněl na počty všech Hz světa a sedm pater nám zpíval moravské písně. No Sodoma Gomora.

Při vstupu do pokoje mě již vítala babičky slovy..."ááááááá moje záchrana je tady". Zamotala se chuděra do svého společenského modelu a nebyla schopná se odmotat. Knoflíček byl tak zapeklitě zapnut, že připomínal hlavolam ježek v kleci. Kdybych nedorazila, tak by se ze společenských šatů rázem stála noční košilka.

Málem bych zapomněla na hlavní hřeb dne.

Bábi kolem oběda celá nešťastná začala vytahovat svou zubní protézu a otvírat ústa.

„Vidíte, mám tady ještě jeden původní zub na vrchním patře. Ještě drží a mám ho vždy omotáno drátkem. Jenže… drátek jaksi není:“

„Já jsem tak nešťastná. Určitě jsem ho snědla a teď putuje v krevním oběhu a ohrožuje mě na životě.“

„Prosím Vás, vezměte si tu protézu a zajděte si na ošetřovnu“ poradila jsem ji jak nejlépe odborně jsem dokázala.

Pan doktor byl zběhlý.

„Nic se nebojte, to nic není. Drátek se jistě přirozenou cestou dostane ven.“

Jistota je jistota.

A tak babi řešila svůj problém i s dalšími obyvatelkami jejího věku v ústavu.

Jedna z nich se vesele smála „Opravdu se ničeho nebojte. Já sama svůj drátek spolkla už třikrát“.

Noc proběhla kupodivu v klidu.

Za chvíli mě čeká teplý rašelinový obklad a tudíž Vás, ač nerada musím opustit.

Mějte se, jak chcete, pokud možno pěkně. Klidně mi můžete taky napsat nějaký zpravodaj z domácích luhů a hájů.

Zdař bůh.

Dobré ráno milí a věrní čtenáři.

Zdravím Vás z ranního vysílání Svobodného Darkova.

Jedna velmi pozitivní zpráva. Včera večer jsem bábi pustila kriminálku. Ta ji však moc nebavila a úderem 21. hodiny se z vedlejšího lože ozývalo pravidelné chrápání. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem pro jistotu vypnula zvuk na mobilu a vůbec se ani nehýbala, aby náhodou tato vzácná chvilka nebyla narušená.

Včera odpoledne jsme s kámoškou Hanďou shlédly divadelní představení „Šest žen Jindřicha VIII.“ Bylo to super. Až na to, že herci do své hry občas vtahovali i diváky a nebudu Vás dále napínat, kdo asi byl do hry taky vtažen. Ano, máte pravdu, moje maličkost. Začínám se cítím jako malý herec velkých rolí. Či velký herec malých rolí???

Krásně se zde uchytil název „neurčitý věk“. Je to takové gentlemanské, takže když někdo o někom povídá, říká, že se jedná o ženu či muže neurčeného věku. Všichni tito věkem neurčení senioři se zbláznili. Téměř všude řeší své partnerské vztahy a sexuální problémy.  I včera mezi cigaretkou paní Líby a mou kávičkou  k nám přisedl muž neurčitého věku a po chvíli nás vesele zásoboval svými problémy s erekci.

Morálka se prudce a nekontrolovatelně uvolňuje. Je to tady mnohem mnohem horší než na pionýrských či jiných mládežnických táborech. I přesto, že jsem zde ač neurčitého věku benjamínek, občas mám pocit, že jim dělám tátu i mámu a musím je krotit.

Za chvíli jdu na individuální tělocvik, pro tuto chvíli se s Vámi loučím, povinnosti volají.

Váš terénní zpravodajce.