NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | Život tropí hlouposti

1632661799-nahled-fashion-1029438-1280.jpg

 

Vždycky jsem si zakládal na své eleganci. Čisté boty, čistá hlava. Holkám jsem se líbil a ony mě. Byl to vzájemný koníček. Byl jsem pěkný chlap a mé ego mě doprovázelo jako věrný pejsek. Měl jsem značkové oblečení i auta. Dobrou vůni i skvělý čich.

 

Stárnul jsem z grácií. Vlasy řídly, ubývaly až vypadly docela. Chvíli jsem byl z toho špatný, ale po přečtení článku, že plešatí muži jsou pro ženy velmi sexy se mé sebevědomí a šmrnc vrátily zpět na své místo.

 

Ten večer se mi za kámošemi do té zaplivané putyky nechtělo, ale měl jsem je rád a těšil jsem se na jejich humor. Pivo bylo jako křen, trochu jsme to přitvrdili slivovici. Za poslední týden jsem byl dost unavený z poslední známosti. Usnul jsem na židli, prvně elegantně zakloněný dozadu. Pak mě to přemohlo i dopředu. Když jsem se probudil, kamarádi už byli na cestě k domovu. Zaplatil jsem útratu. Šibalský úsměv číšníka jsem bral jako poděkování za nemalé díško. Poplácal jsem ho po rameni a se slovy „díky za všechno“ jsem odkráčel domů.

 

Rána po opici nejsou nic moc. Houpe se vám žaludek, třepe s Vámi zimnice a v mém věku už máte na sebe zlost, že jste zase promarnili další den. Šel jsem do koupelny a v duchu jsem si přehrával vtipné hlášky ze včerejška. Díval jsem se na sebe do zrcadla a nechápal, co za černou šmouhu to mám na čele.

 

„To jsou blázni“ drhnul jsem své fixem pomalované čelo, kde se ještě trochu dal vyčíst nápis oblíbeného fotbalového klubu.

 

Byl čas zajít nakoupit. Bílé polotriko, nové džíny, černý svetr ležérně přehozený přes ramena. Ještě příjemná vůně, ať se holky v krámu mají nač koukat. U salámového pultu jsem se ohnul, abych si vybral šunku. Příjemná blondýnka se zavlnila v bocích a usmála se. Od ucha k uchu. Pak zaběhla dozadu, vrátila se i s atraktivní černovláskou. Ta mi nabízela, co se dalo a obě se smály čím dál více. Vlastně jsem takový úspěch po včerejší opilecké jízdě ani nečekal. Holkám zjevně vůbec nevadil můj pokrčený obličej a líbil jsem se jim více než obvykle. Když mě neustále zdržovaly a přiváděly kdoví odkud další a další spoluzaměstnankyně začal jsem být už i já trochu nervózní.

„Ale no tak, Karle, jsi pořád dobrý bejk“ chlácholil jsem se v duchu a spiklenecky na ten babský spolek mrkl.

 

Měl jsem plný košík uzenin a holky se na mě smály jako už dlouho ne.

„Přijďte zas“ volaly za mnou a já neměl důvod jim to neslíbit.

„Jasně, děvčata, už teď se na Vás zase těším“ odcházel jsem a připadal si jako místní Alan Delon.

 

Den probíhal v klidu až do odpoledne.

„Jak je, Karle?“ hulákal na mě ve sluchátku Pepa ze včerejška. „Všechno dobré“ smál se.

„Jasně, že dobré, dokonce jsem měl úspěch i v obchodě“ chvástal jsem se.

Pepa u telefonu řval smíchy: „ty jsi byl v obchodě? Tak to už máš úspěch celoživotní.“

Nechápal jsem ho.

„Karle, skoč za námi na pivo, máš to kousek, zrovna se dáváme po včerejšku dohromady“.

Měl jsem divné tušení, a tak jsem šel.

 

Ani jsem se nepřevlékl. Bílé triko, nové džíny, černý svetr ležérně hozeny přes ramena. Ještě jsem si přeleštil boty. Ať ti burani vidí, jak má vypadat chlap.

 

Hospoda mě vítala potleskem. Židle už čekala. A naproti ní zrcadlo.

„No jo, asi si mě zase chtějí dobírat, že na sebe tak dbám.“

Odsunuji židli, trochu se ohnu a zahlédnu temeno své holé hlavy v zrcadle. Přímo uprostřed mám ze včerejška fixem namalovaný vulgární znak pro ženské přirození.

Ztěžka dosedám.

 

Odsouvám pivo a objednávám slivovici.

Je mi jasné, že po dnešku v mém životě už nikdy nebude všechno jako dřív.

 

A tak se ptám:

„Chlapi, jaké máte zkušenosti s potravinovými e-shopy?“

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1628186366-nahled-astrology-993127-1280.jpg

Jezdit do práce autobusem skýtá neskutečné množství pozitiv. V zimě máte vnitřní prostor hned po nástupu vyhřátý. V létě mírně klimatizovaný, V každém ročním období můžete 40-ti  minutovou trasu využít k dohnání spánkového deficitu. Ke čtení knihy. K povídání se spolucestujícími. Pokud vše selže, začnete pozorovat okolí.

 

Tato aktivita je obzvlášť zajímavá. Nejenže časem pochopíte skrytý vnitřní řád pravidelné linky, kde každý ví, kde si má sednout, ale také postupně dáváte pro lepší orientaci lidem různé přezdívky.

 

Jsem svobodná a středněvěká.

Nebudeme si nic nalhávat a přiznejme si, že možnost zapálení lýtek či jiných částí těla je možný kdykoliv a věk je v této situaci opravdu jen číslo.

 

Kolegyně spí. Já ne. Číst nemám co, a tak si při nedávné cestě do práce všímám mužů. Oba nastupují až po mně, každý na jiné zastávce. Vystupují společně, o dvě zastávky rychleji než já. Sedí přede mnou. Vystupují a mě zaujaly jejich zadky. Jeden ho má větší, ale tvář je milá. Druhý ho má pěkný. Tváře jsem si tím pádem zatím nestačila všimnout. Zadky se mnou jezdí pravidelně.

 

Dnešní den utekl jako voda a bylo načase jít z práce domů. Ještě předtím na mě vyskočil horoskop pro dnešní den. „Potkáte velmi přitažlivého intelektuála, který Vás zaujme“ píše se v něm.

„Potkám, potkám, ale kde?“ zamýšlím se.

Venku leje celý den jako z konve a já mám v plánu jít z práce přímo domů a udělat si lenošící den pod dekou.

Odcházím a loučím se s kolegyní od vedlejšího stolu.

„Dnes už jdu domů, musím. Čeká na mě osud.“

Chápavě se směje. „Pojedou Zadky?“ ptá se.

 

Na zastávce jsou již všichni v řadě. Autobus přijíždí a já celou historii vyprávím své spolucestující kolegyni. Smějeme se. Tedy, jen dvě zastávky.

Neboť pak – přistupuje Pěkný Zadek.  

„To je ON?“ šeptá dost nahlas kolegyně.

Kývám na souhlas. Jako bonus nastupuje cizí muž s kolem. Ten jede poprvé. Je podezřelý. Kolo dobré. Obličej mladý. Odmítám připustit, že zrovna tento je muž z horoskopu.

„Je mladý“ říkám kolegyni.

„To nevadí, na hrátky s čertem to nemá vliv“ odpovídá.

Situaci popisuji přes SMS kolegyni do práce,

„Ten to nebude“ přichází rychlá odpověď. „O kole v horoskopu nic nebylo.“

 

Na další zastávce vystupuje mladá holka a radostně skáče do náruče svému klukovi, který na ní čeká.

„Vidíš, tak se to musí dělat“ uděluje mi skvělé rady má spolucestující.

„Jakmile uvidíme, že na zastávce stojí osamocený chlap, urychleně vystoupíš a skočíš na něho.“

Na další zastávce stojí. Je sám a je mu asi osmdesát.

„Na toho neskákej, ten už by se nezvednul“ varuje mě.

Na další zastávce vystupuje Pěkný Zadek. Stačila jsem si všimnout, že má i pěkný předek. Tedy obličej.

Pak už je naše domácí zastávka. Vystupujeme my a muž s kolem. Ten je z našeho veselí tak pomatený, že nastupuje na kolo i s respirátorem a rychle odjíždí pryč.

 

„Nemůžeš domů, čas Ti běží. Musíš do obchodu. Tam je šance“ mírně se mnou manipuluje kolegyně a srdečně mi mává, když se za mnou zavírají dveře hypermarketu.

 

Přicházím domů. Nikoho jsem nepotkala. Směji se veselému dni.

 

Spokojeně usedám k počítači a otevírám svou mailovou adresu.

V něm zvláštní mail. Z mailové adresy obsahující jméno Myšáka Mickeyho se mě někdo ptá, zda jsem již zamilovaná. Teda, že mě to nenapadlo. No jasně, to bude ON. Moderní doba si žádá moderní postupy. Já čekala, že se potkáme na cestě busem a ono je to cesta elektronická. Horoskopy by přece nikdy nelhaly.

„Čekám na Tebe“ odepisuji a podepisuji se stylově.

Myška Minnie.  

Sdílet článek | Přidat komentář
1626887816-nahled-woman-1850709-1280.jpg

Smrad chlorované vody mi stáhnul můj malý dětský žaludek.

 

„Tak jdeme, jdeme“ volala na nás ta hnusná ženská v černých plavkách, s dlouhou tyčí v ruce. My, prvňáčci s vypoulenými očima jsme zamířili k bazénu. První část bazénu nám byla po pás. Dostali jsme korkovou destičku a měli splývat.

 

Nemohla jsem své dětské nohy odlepit ode dna, tlačila rukami svou desku pod hladinu a za nenápadného pochodu ponořovala i svou hlavu. Snažila jsem se ze všech sil, ale byla jsem odhalená. Po několika marných pokusech mě donutit položit se  na vodní hladinu, byl vyřknut ortel.

 

„Nelíbí se ti v malé hloubce, půjdeš do dvoumetrovky“.

Nevím, kolik měří prvňáček, ale dva metry to jistě nebude.

 

Hodila mě do hloubky. Polykala jsem vodu, zmatkovala, panikařila, nesnášela chlór a snažila se zachytit o okraj bazénu. Ona stála nahoře a při sebemenším pokusu o zachycení mě tou tyčí bouchala do rukou a odtlačovala doprostřed plavecké dráhy. Výsledek byl jasný. Namísto plavání ve mně vyvolala křečovité bolesti břicha a neprospanou noc před každou další lekci.

Docela v pohodě jsem se smířila s tím, že mou stěnu u postele nezdobí hrdě zarámované Mokré vysvědčení. 

 

Plavat jsem se naučila v deseti v moři. Tedy myslela jsem si to. To jsem ovšem netušila, co to opravdu znamená, umět plavat.

 

V patnácti jsem se znovu ocitla u bazénu. Měl modré plavky a byl mou první láskou, ve které jsem se začala topit. Kamarádka, která se mě snažila chránit, plavala při mně tak blízko, až jsem si o ní zlomila malíček. O to víc se upevnilo naše přátelství, které se stalo nezlomným. Pokaždé, když jedna z nás jde pod hladinu, druhá automaticky nahazuje kruh, skáče po hlavě za ní a dělá všechno proto, aby ji dotáhla bezpečně na břeh.

 

„Topila“ jsem se v životě již mnohokrát a občas jsem měla pocit, že mám kolem sebe opět tu hnusnou ženskou v černých plavkách s tyčí, která mě hází do hloubky a bouchá tyčí po rukou. I když pokaždé vypadala a jmenovala se jinak, já ji říkám „životní lekcí“ a dokonce ji za její nedobrovolný ponor děkuji. Neboť čím více mě ponoří, tím více se odrážím ode dna a učím se čím dál rychleji dostat opět nad hladinu.

 

Nesčetněkrát jsem se podřela o kameny, plácala se na mělčině, byla vržena mezi žraloky, téměř tonoucí se i stébla chytala, plavala proti proudu, polykala andělíčky a zakašlala se slanou vodou. Oblečená v plavkách nebo jen ve své kůži. A někdy mě strhnul proud tak rychle, že jsem se smáčela i s botami, neboť ne nadarmo se říká, že nám občas „teče do bot“.

 

Dnes jsem již zkušený plavec.

Někdy méně je více. Už vím, že plavat proti proudu mě unaví, vrhat se do vln je nebezpečné, žraloci si občas rádi smlsnou, stéblo mě moc neudrží a boty je dobré mít v suchu. Neboť důležité je neprochladnout od noh.

 

Plavat umíme všichni, je to naše přirozenost. Jak spokojení jsme byli v plodové vodě i bez rukávků a záchranné vesty. My jen pilujeme, aby náš styl měl styl.

 

A tak si jen tak ležím na hladině a nechám se unášet životním proudem. Kochám se okolní krajinou a mávám na ostatní vodáky, co radostně plují se mnou.

 

Sama jsem zvědavá, do kterého přístavu tentokráte dopluji.

Sdílet článek | Přidat komentář
1626154302-nahled-cars-6381364-1280.jpg

Zaparkovat malé auto na velkém sídlišti je docela problém. Problém často těžce řešitelný. Aut je mnoho, parkovacích míst málo. Pokud ještě vynechám parkování v malém prostoru a podélné stání, neboť do žádných velkých akcí se raději nepouštím, je jasné, že výbornou volbou je odstavit svého plechového miláčka na parkovišti u marketu. Donedávna to platilo.

 

Nepřeji Vám ten pocit, kdy se jednoho dne ocitnete na parkovišti u svého vozu a zjistíte, že výjezdová cesta již není výjezdovou cestou, dokonce není ani cestou únikovou. V místě, kde se vyjíždělo leží betonové zátarasy. Oblečená do šatů a střevíců se ani nepokouším je odkopnout.

 

Vedení marketu se zjevně rozhodlo rozšířit plochu pro své zákazníky a zúžit prostor pro volné parkování pro starousedlíky z nedalekého sídliště.

 

Chuť nakupovat mě přešla. Jedinou touhou zůstává dostat se z betonové pasti. Než zahájím manévry zkusím, zda vůbec nastartuji, neboť ani baterka už není co bývala. Auto reaguje v pořádku, motor vrčí, rádio hraje, světla svítí, stěrače stírají.

 

Chvíli nenápadně pochoduji po parkovišti. „Přece ta závora, kterou musím projet ven, nemůže vědět, kdy jsem přijela. Vytisknu si příjezdový lístek a odjedu.“

Neznalá věcí se blížím k automatu. Mačkám nenápadně tlačítko. Pár okolojdoucích se dívá divně. Nic se neděje. Automat mlčí.

Odstoupím stranou na chodník a pozoruji. Přijíždí auto, automat vyplivne lístek a je to.

„Jasně, málo jsem zmáčkla“ říkám si a opakuji tuto potupnou záležitost po druhé.

Tančím ve svých šatech a střevících okolo automatu jako šílená, mačkám silně tlačítko a vztekle syčím „lístek, dej sem lístek“.

Nedá a nedá. Prý mi chybí plechy a airbagy, drzoun jeden.

 

Celá splavená usilovně přemýšlím, co dál. Volat městskou? Jít pro radu za ochrankou marketu? Sehnat dělníky na odklizení betonů? Prodat auto?

 

Najednou vidím, že z mého „zataraseného“ parkoviště se chystá odjíždět dodávka parkující kousek ode mě. Zpozorním. Chlapík se postaví na okraj chodníku, několik metrů před závoru a číhá. Číhá na auto, které má platný lístek. Vstupenku ke svobodě. Pak se za něj zařadí a než závora spadne, projede nalepený za ním, blatník na blatník.

 

Oči mi zajiskří. Jdu na to. Vyhlížím si potencionální oběť. Takovou, které by nevadilo mé případné zadní ťuknutí. Takovou, která by byla ochotná, v případě, že závora spadne rychleji, vystřihat mě z auta. Zkusím zmírnit následky a vybírám si alespoň stejnou barvu vozu, ať není tolik vidět můj lak na jeho.

Muž v červené oktávii nakoupil a chystá se k odjezdu. Několik metrů od něj na něj číhám. Mám otevřená okna i mysl. Můj zrak i s brýlemi je zcela nalepený na přední sklo. Srdce mi tluče až v kalhotách. Vlastně, co to říkám. Nemám kalhoty. Tedy srdce mi tluče až v šatech. Jsem ráda, že se nevidím.

Můj záchrance vkládá do automatu lístek, závora se zvedá. Za ním se lepí nešťastné červené autíčko, ve kterém jsem nalepená já.

Tiše, o to však naléhavěji ho povzbuzuji: „Jeď, jeď, jeď!!! Pro jistotu, kdyby to byl cizinec, přidávám ještě „Go, go, go!!!!“

 

Závora se zvedá a tradá – dvě auta za sebou jedoucí vyjíždějí slavnostně ven. Parkuji s tlukoucím srdcem a oroseným čelem hned naproti, za závorou.

 

Teprve nyní mi dochází, že jsem se úplně zapomněla ujistit, zda měl pan platný test a respirátor. Díky bohu, že jsme se nepřiblížili na dva metry.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1625861924-nahled-four-leaf-clover-19776-1280.jpg

Fotky do mé další knihy jsou vybrané.

Jedu zaklepat na dveře tiskárny. Tisknout se je každopádně příjemný pocit, dát k tisku svou knihu je pocit zvláštní. Odevzdávám nějaký konec, abych si přišla pro nový začátek. Těším se.

 

Je páteční večer.

V plamínku voňavé svíčky pozoruji obrazy na stěnách svého pokoje. Dívka na houpačce s motýlem v dlaních. Rodný dům houpající se na nejistých vlnách. Okno otevřené dokořán - na parapetu kytice, za oknem imaginární levandulové pole s vůni Francie, v tyrkyzových barvách moře. Cítím, jak moc mě vystihují.

 

Na nohou mám notebook a píšu. Jemně svými prsty hladím písmenka na klávesnici a je mi jednoduše pěkně. Je to tak vždy, když jsem v souladu sama se sebou. Se svou duší.

 

A tak se svým notebookem často vstávám, a ještě častěji s ním chodím spát. Tahám ho všude sebou jako neposedné dítě a když dotknout se mé prsty klávesnice a přede mnou se rozprostře nová nepopsaná stránka je mi hřejivě, šťastně a zvědavě. To proto, že nikdy netuším, co si za chvíli přečtu.

 

Užívám si posledního dne své padesátky a přemýšlím, jaká byla. Každopádně hodně rychlá. Mám pocit, že uplynul týden, nikoliv rok.

 

V plamenu plapolající voňavé svíčky cítím klid a vyrovnanost. Poslední dva roky nebyly jednoduché. Po dlouhé době cítím, že i uvnitř mě znovu plápolá. Plamen a životní síla. S každým dalším rokem je to vzácnější.

Mám sílu znovu stát ve své síle.

 

Před měsícem jsem se svou lázeňskou kamarádkou stala před divadlem ve Františkových Lázních a čekaly jsme na začátek představení. Ona se najednou shýbla a utrhla čtyřlístek, který byl tak blízko mě. Podala mi ho – „ten je Tvůj, pro štěstí“.

 

Mám ho vylisovaný.

 

Zítra je novoluní v Raku. Nové začátky a výzvy.

 

Začít vyrovnaností, pokorou a klidem uvnitř a čtyřlístkem v dlaních je výzvou pro odvážné nebo bláznivé. Nevím, zda patřím do první nebo druhé skupiny.

 

Jen vím, že jsem jiná než ostatní.

Jsem jednoduše svá.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1625543974-nahled-ice-cream-1274894-1280.jpg

Vždycky to začíná stejně. Snídani.

 

Je sedm ráno. Sedím za kuchyňským stolem, snídám a k tomu si otevřu okno dokořán.

„A sakra“ pomyslím si „musím Tě umýt“.

Nemyslím sebe, myslím jeho.

To okno. Je malé a jde to rychle. Otázka 15-ti minut.

 

Jenže když už je umyté to kuchyňské, najednou mi přijde hloupé nechat ty ostatní jako by snad byly v tovární hale. Takhle je zasklít nemohu.

A tak pokračuji z pokoje do pokoje. Přes lesknoucí se okna prosvítají sluneční paprsky. Je to úžasný pocit, dokud si nevezmu brýle.

Pak prozřu. Zajímalo by mě, kdo mi ten prach snad v kyblících po nocích tajně rozhazuje. Nebudu Vás zdržovat. Tak ještě umýt dveře, otřít skříně, utřít prach, vyluxovat, převléct lůžkoviny, vytřít podlahy, osprchovat a přesadit kytky. Osprchovat a usadit sebe. Z patnácti minut je rázem patnáctá hodina.

 

Je nejvyšší čas vyrazit ven. Dneska mají svátek kluci. Myslím tím Cyrdu a Metudka. Díky ním mohu o pár století později mít ve svém životě jednoho krásného koníčka. Neboť na Moravu nepřinesli slivovici, ale hlaholici, nejstarší slovanské písmo. Ona se nám ta hlaholice rozdvojila na latinku a cyrilici. Ale základní kámen byl položen. Dneska by asi ani jeden z bratrů nevěřil svým středověkým očím, na čem to píšu. Zřejmě by si mysleli, že je to nějaká „tabulka“ a že se svět vlastně až tolik nezměnil.

 

Při této slavnostní příležitostí jsem si venku koupila zmrzlinu, jenže jak zjistit, zda je na počest Cyrdy či Méti? A tak jsem si pro jistotu na zpáteční cestě koupila ještě jednu.

 

V čistém voňavém bytě jsem se pustila do vytváření dekorací v barvě mých nových obrazů. Nevěřili byste, jak Vám takový obraz změní život. Co život? Celý pokoj. Najednou zjistíte, že se k nim nehodí původní koberec, původní keramika a ani původní obývací stěna. Ne, vůbec si nemyslím, že by to byl nějaký ženský výmysl. Cítím, že obrazy si žádají své. A já nemám sílu jim to odepřít.

 

Je další, brzké ráno. Díky čistému oknu, kouzelnému východu a hlaholici již nespím a píšu. Od samotného rána se zvenku ozývá kdákání slepice. Vzhledem k mé ornitofobií, mi to nedělá dobře.

 

Najednou je venku ticho. Nevím sice, jaký oběd se bude podávat u Vás, ale tuším, že v blízkém sousedství se dnes bude podávat vynikající slepičí vývar.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1625382830-nahled-watch-828848-1280.jpg

Vyběhla jsem se sebou poměrně brzy.

Hned ráno, ještě před snídaní. Oblékla jsem si tričko, legíny a tenisky. Mé nohy se údivem kroutily.

„Co nám to dáváš?“ ptaly se mě. „Kde máme naší oblíbenou sukni a lodičky. Jak budeme vypadat?“

„Nechte toho, holky“ už jsem dost nervózní i bez vašich hloupých poznámek.

I všechny klouby zapomněly, co je jich úkolem, ale po pár uběhnutých metrech se snažily zapojit.

„Znáte to, vždyť jste se mnou před třiceti léty na základce taky běhaly“ snažila jsem se je povzbudit.

„Stejně ti nerozumíme, co říkáš“ naštvaně mě odpověděly. „Funíš jak lokomotiva“.

Po návratu domů po půl hodině jsem hrdě koukala na splavenou tvář v zrcadle.

„Dobrá jsi“ pochválila jsem se a šla si dát zaslouženou snídaní.

 

Pak byl čas vyrazit do města.

Už jsem pomalu zavírala dveře bytu, když jsem ho zaslechla.

„Haló, zbláznila ses, zapomněla jsi na mě“ křičel z pokoje můj mobil, jako by ho na nože brali.“

„Máš volno, užívej, chlape“ odpověděla jsem a rychle zamkla dveře z druhé strany.

 

Dveře do klenotnictví jsem otevírala bez punčochy na hlavě. Však v létě se punčochy nenosí.

„Co to bude“?

„Hodinky“.

Majitelka se usmála a začala mi nabízet modely „chytrých hodinek“.

Pak jsem se usmála já.

„Nechci vědět, jaké maily mi přišly, kolik kroků jsem ušla a jaký mám tep. Maily jsou buď pracovní a ty se řeší v práci nebo osobní a na ty se najde vždy vhodný čas. Kroky jsou důležité v trávě, když bosá noha druhou bosou nohu míjí, na počtu nezáleží. A od tepu jsou tady lékaři. Mě bohatě postačí, že tepu.“

Vybrala jsem si hodinky „hloupé“. Hodinky, které jen ukazují čas. Dokonce ani do vody nemůžou. Hodinkám ani mě to nevadí.  Nepotřebují vědět, kolik času jsem ve vodě. Čas strávený ve vodě je buď příjemný, nebo nepříjemný. Prd na tom záleží, kolik to trvá minut.

 

„Voda, čo má drží nad vodou“ pobrukují si a vcházím do místního relaxačního centra navštívit nově vybudovaný mini wellnes.

Vyřívky, sauny, Kneippův chodník, odpočívárna. Lidí málo, času dosti vyhřát si své staré kosti. Paráda.

 

Odpočatá vyrazila jsem podívat se do obchodu s nábytkem. Oblíbené kousky nefotím. Nemám čím. Píšu si název a míry na papír. Ještě dříve, než jsem stačila vybrat si své komody do pokoje, dostala jsem nabídku od jiného zákazníka k její montáži.

„Napište si můj telefon“ říká a já znovu beru papír a tužku. Jako v prvobytně pospolné.

Dívá se na mě s úsměvem. „Já myslel, že si to zapíšete přímo do mobilu.“

Zvedám hlavu od papíru. „Je doma. Tam je mu dobře“ odpovídám.

Dlouho se na mě nikdo z mužů nedíval s tak zvláštním výrazem.

Zastavím se na oběd. Ze zvyku šahám do batohu, abych si vyfotila jídlo a zaslala ho známým s nějakým duchaplným dovětkem.

Ruka se vrací prázdná zpátky a já se směji nad bláznovstvím toho, co děláme tak automaticky a připadá nám to normální.

 

Je letní podvečer. Sedím na balkoně, popíjím vodu s mátou a citronem, kochám se výhledem na přírodu a svými hodinkami. Těmi, které vůbec nejsou hloupé.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1625276585-nahled-music-1813100-1280.png

Moje dovolená začala netradičně.

Svatbou.

 

Ale pěkně od začátku.

Poslední den před dovolenou v práci je vždy divoký, známe to všichni. Všechno dodělat, předpřipravit, předat, na nic nezapomenout. Proč? Protože tak nějak musíme.

„Tak příjemnou dovolenou“ přejí mi kolegyně. „Kde jedeš?“

„Nikam“ odpovídám. „Budu doma.“

„Tak si to užij“ přeji mi.

A já jim slibuji, že si to užiji.

Budu si dovolovat.

Budu si dovolovat dělat co chci, jak chci, kde chci a s kým chci.

Hlavně budu dělat vše úplně jinak, než jsem zvyklá.

Proč? Protože mám dovolenou. Nemusím nic a můžu všechno.

 

Podvědomí to tuší asi rychleji než já samotná. A tak na cestě z práce si v autobuse vytahuji jako puberťák sluchátka, pohodlně se usadím, pustím taneční hudbu a užívám si. Je to o úhlu pohledu. Někdo by mohl říct, že jedu z práce domů, ale já vím, že jedu na dovolenou.

 

Doma si pouštím televizi. Možná si myslíte, že na tom není nic divného, ale ono je. Já si totiž televizi nepouštím. Nepouštím si ji na zprávy, na filmy a dokonce jsem si ji ještě nepustila ani na špacír ani na nohu.

Dnes u televize kamarádím s melounem. Je k sežrání. A do toho ta svatba. Televizní. Pořad o splněných přáních. Paní, která je onkologický nemocná, splnil televizní štáb přání a udělal ji svatbu.

 

Největší bohatství je zdraví.

Život je hra. A je o zážitcích.

 

V noci se vzbudím. Dívám se na svůj mobil, který nabíjím a mám ho pohozený v posteli. Být neustále na příjmu, a hlavně nevybít baterku. Zvykli jsme si, že je to normální. Jenže není. Spíše než na příjmu, jsme čím dál častěji na výdaji. Vydáváme se všanc. Namísto baterky jsme vybití my sami. Dávám ho daleko od své postele a otevírám okno dokořán. Telefon není nutný, čerstvý vzduch ano.

 

V mé skupině Pisálků máme zpracovat téma „Jak jsem se naučil plavat“. Tak nějak cítím, že možná na konci dovolené budu mít námět na to, jak toto téma uchopit.

 

Pokud byste se mi nedovolali, nebojte se. Nic se neděje. Jsem v pořádku. A mám dovolenou.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
Další stránky: 12