NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | Život tropí hlouposti

1626887816-nahled-woman-1850709-1280.jpg

Smrad chlorované vody mi stáhnul můj malý dětský žaludek.

 

„Tak jdeme, jdeme“ volala na nás ta hnusná ženská v černých plavkách, s dlouhou tyčí v ruce. My, prvňáčci s vypoulenými očima jsme zamířili k bazénu. První část bazénu nám byla po pás. Dostali jsme korkovou destičku a měli splývat.

 

Nemohla jsem své dětské nohy odlepit ode dna, tlačila rukami svou desku pod hladinu a za nenápadného pochodu ponořovala i svou hlavu. Snažila jsem se ze všech sil, ale byla jsem odhalená. Po několika marných pokusech mě donutit položit se  na vodní hladinu, byl vyřknut ortel.

 

„Nelíbí se ti v malé hloubce, půjdeš do dvoumetrovky“.

Nevím, kolik měří prvňáček, ale dva metry to jistě nebude.

 

Hodila mě do hloubky. Polykala jsem vodu, zmatkovala, panikařila, nesnášela chlór a snažila se zachytit o okraj bazénu. Ona stála nahoře a při sebemenším pokusu o zachycení mě tou tyčí bouchala do rukou a odtlačovala doprostřed plavecké dráhy. Výsledek byl jasný. Namísto plavání ve mně vyvolala křečovité bolesti břicha a neprospanou noc před každou další lekci.

Docela v pohodě jsem se smířila s tím, že mou stěnu u postele nezdobí hrdě zarámované Mokré vysvědčení. 

 

Plavat jsem se naučila v deseti v moři. Tedy myslela jsem si to. To jsem ovšem netušila, co to opravdu znamená, umět plavat.

 

V patnácti jsem se znovu ocitla u bazénu. Měl modré plavky a byl mou první láskou, ve které jsem se začala topit. Kamarádka, která se mě snažila chránit, plavala při mně tak blízko, až jsem si o ní zlomila malíček. O to víc se upevnilo naše přátelství, které se stalo nezlomným. Pokaždé, když jedna z nás jde pod hladinu, druhá automaticky nahazuje kruh, skáče po hlavě za ní a dělá všechno proto, aby ji dotáhla bezpečně na břeh.

 

„Topila“ jsem se v životě již mnohokrát a občas jsem měla pocit, že mám kolem sebe opět tu hnusnou ženskou v černých plavkách s tyčí, která mě hází do hloubky a bouchá tyčí po rukou. I když pokaždé vypadala a jmenovala se jinak, já ji říkám „životní lekcí“ a dokonce ji za její nedobrovolný ponor děkuji. Neboť čím více mě ponoří, tím více se odrážím ode dna a učím se čím dál rychleji dostat opět nad hladinu.

 

Nesčetněkrát jsem se podřela o kameny, plácala se na mělčině, byla vržena mezi žraloky, téměř tonoucí se i stébla chytala, plavala proti proudu, polykala andělíčky a zakašlala se slanou vodou. Oblečená v plavkách nebo jen ve své kůži. A někdy mě strhnul proud tak rychle, že jsem se smáčela i s botami, neboť ne nadarmo se říká, že nám občas „teče do bot“.

 

Dnes jsem již zkušený plavec.

Někdy méně je více. Už vím, že plavat proti proudu mě unaví, vrhat se do vln je nebezpečné, žraloci si občas rádi smlsnou, stéblo mě moc neudrží a boty je dobré mít v suchu. Neboť důležité je neprochladnout od noh.

 

Plavat umíme všichni, je to naše přirozenost. Jak spokojení jsme byli v plodové vodě i bez rukávků a záchranné vesty. My jen pilujeme, aby náš styl měl styl.

 

A tak si jen tak ležím na hladině a nechám se unášet životním proudem. Kochám se okolní krajinou a mávám na ostatní vodáky, co radostně plují se mnou.

 

Sama jsem zvědavá, do kterého přístavu tentokráte dopluji.

Sdílet článek | Přidat komentář
1626154302-nahled-cars-6381364-1280.jpg

Zaparkovat malé auto na velkém sídlišti je docela problém. Problém často těžce řešitelný. Aut je mnoho, parkovacích míst málo. Pokud ještě vynechám parkování v malém prostoru a podélné stání, neboť do žádných velkých akcí se raději nepouštím, je jasné, že výbornou volbou je odstavit svého plechového miláčka na parkovišti u marketu. Donedávna to platilo.

 

Nepřeji Vám ten pocit, kdy se jednoho dne ocitnete na parkovišti u svého vozu a zjistíte, že výjezdová cesta již není výjezdovou cestou, dokonce není ani cestou únikovou. V místě, kde se vyjíždělo leží betonové zátarasy. Oblečená do šatů a střevíců se ani nepokouším je odkopnout.

 

Vedení marketu se zjevně rozhodlo rozšířit plochu pro své zákazníky a zúžit prostor pro volné parkování pro starousedlíky z nedalekého sídliště.

 

Chuť nakupovat mě přešla. Jedinou touhou zůstává dostat se z betonové pasti. Než zahájím manévry zkusím, zda vůbec nastartuji, neboť ani baterka už není co bývala. Auto reaguje v pořádku, motor vrčí, rádio hraje, světla svítí, stěrače stírají.

 

Chvíli nenápadně pochoduji po parkovišti. „Přece ta závora, kterou musím projet ven, nemůže vědět, kdy jsem přijela. Vytisknu si příjezdový lístek a odjedu.“

Neznalá věcí se blížím k automatu. Mačkám nenápadně tlačítko. Pár okolojdoucích se dívá divně. Nic se neděje. Automat mlčí.

Odstoupím stranou na chodník a pozoruji. Přijíždí auto, automat vyplivne lístek a je to.

„Jasně, málo jsem zmáčkla“ říkám si a opakuji tuto potupnou záležitost po druhé.

Tančím ve svých šatech a střevících okolo automatu jako šílená, mačkám silně tlačítko a vztekle syčím „lístek, dej sem lístek“.

Nedá a nedá. Prý mi chybí plechy a airbagy, drzoun jeden.

 

Celá splavená usilovně přemýšlím, co dál. Volat městskou? Jít pro radu za ochrankou marketu? Sehnat dělníky na odklizení betonů? Prodat auto?

 

Najednou vidím, že z mého „zataraseného“ parkoviště se chystá odjíždět dodávka parkující kousek ode mě. Zpozorním. Chlapík se postaví na okraj chodníku, několik metrů před závoru a číhá. Číhá na auto, které má platný lístek. Vstupenku ke svobodě. Pak se za něj zařadí a než závora spadne, projede nalepený za ním, blatník na blatník.

 

Oči mi zajiskří. Jdu na to. Vyhlížím si potencionální oběť. Takovou, které by nevadilo mé případné zadní ťuknutí. Takovou, která by byla ochotná, v případě, že závora spadne rychleji, vystřihat mě z auta. Zkusím zmírnit následky a vybírám si alespoň stejnou barvu vozu, ať není tolik vidět můj lak na jeho.

Muž v červené oktávii nakoupil a chystá se k odjezdu. Několik metrů od něj na něj číhám. Mám otevřená okna i mysl. Můj zrak i s brýlemi je zcela nalepený na přední sklo. Srdce mi tluče až v kalhotách. Vlastně, co to říkám. Nemám kalhoty. Tedy srdce mi tluče až v šatech. Jsem ráda, že se nevidím.

Můj záchrance vkládá do automatu lístek, závora se zvedá. Za ním se lepí nešťastné červené autíčko, ve kterém jsem nalepená já.

Tiše, o to však naléhavěji ho povzbuzuji: „Jeď, jeď, jeď!!! Pro jistotu, kdyby to byl cizinec, přidávám ještě „Go, go, go!!!!“

 

Závora se zvedá a tradá – dvě auta za sebou jedoucí vyjíždějí slavnostně ven. Parkuji s tlukoucím srdcem a oroseným čelem hned naproti, za závorou.

 

Teprve nyní mi dochází, že jsem se úplně zapomněla ujistit, zda měl pan platný test a respirátor. Díky bohu, že jsme se nepřiblížili na dva metry.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1625861924-nahled-four-leaf-clover-19776-1280.jpg

Fotky do mé další knihy jsou vybrané.

Jedu zaklepat na dveře tiskárny. Tisknout se je každopádně příjemný pocit, dát k tisku svou knihu je pocit zvláštní. Odevzdávám nějaký konec, abych si přišla pro nový začátek. Těším se.

 

Je páteční večer.

V plamínku voňavé svíčky pozoruji obrazy na stěnách svého pokoje. Dívka na houpačce s motýlem v dlaních. Rodný dům houpající se na nejistých vlnách. Okno otevřené dokořán - na parapetu kytice, za oknem imaginární levandulové pole s vůni Francie, v tyrkyzových barvách moře. Cítím, jak moc mě vystihují.

 

Na nohou mám notebook a píšu. Jemně svými prsty hladím písmenka na klávesnici a je mi jednoduše pěkně. Je to tak vždy, když jsem v souladu sama se sebou. Se svou duší.

 

A tak se svým notebookem často vstávám, a ještě častěji s ním chodím spát. Tahám ho všude sebou jako neposedné dítě a když dotknout se mé prsty klávesnice a přede mnou se rozprostře nová nepopsaná stránka je mi hřejivě, šťastně a zvědavě. To proto, že nikdy netuším, co si za chvíli přečtu.

 

Užívám si posledního dne své padesátky a přemýšlím, jaká byla. Každopádně hodně rychlá. Mám pocit, že uplynul týden, nikoliv rok.

 

V plamenu plapolající voňavé svíčky cítím klid a vyrovnanost. Poslední dva roky nebyly jednoduché. Po dlouhé době cítím, že i uvnitř mě znovu plápolá. Plamen a životní síla. S každým dalším rokem je to vzácnější.

Mám sílu znovu stát ve své síle.

 

Před měsícem jsem se svou lázeňskou kamarádkou stala před divadlem ve Františkových Lázních a čekaly jsme na začátek představení. Ona se najednou shýbla a utrhla čtyřlístek, který byl tak blízko mě. Podala mi ho – „ten je Tvůj, pro štěstí“.

 

Mám ho vylisovaný.

 

Zítra je novoluní v Raku. Nové začátky a výzvy.

 

Začít vyrovnaností, pokorou a klidem uvnitř a čtyřlístkem v dlaních je výzvou pro odvážné nebo bláznivé. Nevím, zda patřím do první nebo druhé skupiny.

 

Jen vím, že jsem jiná než ostatní.

Jsem jednoduše svá.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1625543974-nahled-ice-cream-1274894-1280.jpg

Vždycky to začíná stejně. Snídani.

 

Je sedm ráno. Sedím za kuchyňským stolem, snídám a k tomu si otevřu okno dokořán.

„A sakra“ pomyslím si „musím Tě umýt“.

Nemyslím sebe, myslím jeho.

To okno. Je malé a jde to rychle. Otázka 15-ti minut.

 

Jenže když už je umyté to kuchyňské, najednou mi přijde hloupé nechat ty ostatní jako by snad byly v tovární hale. Takhle je zasklít nemohu.

A tak pokračuji z pokoje do pokoje. Přes lesknoucí se okna prosvítají sluneční paprsky. Je to úžasný pocit, dokud si nevezmu brýle.

Pak prozřu. Zajímalo by mě, kdo mi ten prach snad v kyblících po nocích tajně rozhazuje. Nebudu Vás zdržovat. Tak ještě umýt dveře, otřít skříně, utřít prach, vyluxovat, převléct lůžkoviny, vytřít podlahy, osprchovat a přesadit kytky. Osprchovat a usadit sebe. Z patnácti minut je rázem patnáctá hodina.

 

Je nejvyšší čas vyrazit ven. Dneska mají svátek kluci. Myslím tím Cyrdu a Metudka. Díky ním mohu o pár století později mít ve svém životě jednoho krásného koníčka. Neboť na Moravu nepřinesli slivovici, ale hlaholici, nejstarší slovanské písmo. Ona se nám ta hlaholice rozdvojila na latinku a cyrilici. Ale základní kámen byl položen. Dneska by asi ani jeden z bratrů nevěřil svým středověkým očím, na čem to píšu. Zřejmě by si mysleli, že je to nějaká „tabulka“ a že se svět vlastně až tolik nezměnil.

 

Při této slavnostní příležitostí jsem si venku koupila zmrzlinu, jenže jak zjistit, zda je na počest Cyrdy či Méti? A tak jsem si pro jistotu na zpáteční cestě koupila ještě jednu.

 

V čistém voňavém bytě jsem se pustila do vytváření dekorací v barvě mých nových obrazů. Nevěřili byste, jak Vám takový obraz změní život. Co život? Celý pokoj. Najednou zjistíte, že se k nim nehodí původní koberec, původní keramika a ani původní obývací stěna. Ne, vůbec si nemyslím, že by to byl nějaký ženský výmysl. Cítím, že obrazy si žádají své. A já nemám sílu jim to odepřít.

 

Je další, brzké ráno. Díky čistému oknu, kouzelnému východu a hlaholici již nespím a píšu. Od samotného rána se zvenku ozývá kdákání slepice. Vzhledem k mé ornitofobií, mi to nedělá dobře.

 

Najednou je venku ticho. Nevím sice, jaký oběd se bude podávat u Vás, ale tuším, že v blízkém sousedství se dnes bude podávat vynikající slepičí vývar.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1625382830-nahled-watch-828848-1280.jpg

Vyběhla jsem se sebou poměrně brzy.

Hned ráno, ještě před snídaní. Oblékla jsem si tričko, legíny a tenisky. Mé nohy se údivem kroutily.

„Co nám to dáváš?“ ptaly se mě. „Kde máme naší oblíbenou sukni a lodičky. Jak budeme vypadat?“

„Nechte toho, holky“ už jsem dost nervózní i bez vašich hloupých poznámek.

I všechny klouby zapomněly, co je jich úkolem, ale po pár uběhnutých metrech se snažily zapojit.

„Znáte to, vždyť jste se mnou před třiceti léty na základce taky běhaly“ snažila jsem se je povzbudit.

„Stejně ti nerozumíme, co říkáš“ naštvaně mě odpověděly. „Funíš jak lokomotiva“.

Po návratu domů po půl hodině jsem hrdě koukala na splavenou tvář v zrcadle.

„Dobrá jsi“ pochválila jsem se a šla si dát zaslouženou snídaní.

 

Pak byl čas vyrazit do města.

Už jsem pomalu zavírala dveře bytu, když jsem ho zaslechla.

„Haló, zbláznila ses, zapomněla jsi na mě“ křičel z pokoje můj mobil, jako by ho na nože brali.“

„Máš volno, užívej, chlape“ odpověděla jsem a rychle zamkla dveře z druhé strany.

 

Dveře do klenotnictví jsem otevírala bez punčochy na hlavě. Však v létě se punčochy nenosí.

„Co to bude“?

„Hodinky“.

Majitelka se usmála a začala mi nabízet modely „chytrých hodinek“.

Pak jsem se usmála já.

„Nechci vědět, jaké maily mi přišly, kolik kroků jsem ušla a jaký mám tep. Maily jsou buď pracovní a ty se řeší v práci nebo osobní a na ty se najde vždy vhodný čas. Kroky jsou důležité v trávě, když bosá noha druhou bosou nohu míjí, na počtu nezáleží. A od tepu jsou tady lékaři. Mě bohatě postačí, že tepu.“

Vybrala jsem si hodinky „hloupé“. Hodinky, které jen ukazují čas. Dokonce ani do vody nemůžou. Hodinkám ani mě to nevadí.  Nepotřebují vědět, kolik času jsem ve vodě. Čas strávený ve vodě je buď příjemný, nebo nepříjemný. Prd na tom záleží, kolik to trvá minut.

 

„Voda, čo má drží nad vodou“ pobrukují si a vcházím do místního relaxačního centra navštívit nově vybudovaný mini wellnes.

Vyřívky, sauny, Kneippův chodník, odpočívárna. Lidí málo, času dosti vyhřát si své staré kosti. Paráda.

 

Odpočatá vyrazila jsem podívat se do obchodu s nábytkem. Oblíbené kousky nefotím. Nemám čím. Píšu si název a míry na papír. Ještě dříve, než jsem stačila vybrat si své komody do pokoje, dostala jsem nabídku od jiného zákazníka k její montáži.

„Napište si můj telefon“ říká a já znovu beru papír a tužku. Jako v prvobytně pospolné.

Dívá se na mě s úsměvem. „Já myslel, že si to zapíšete přímo do mobilu.“

Zvedám hlavu od papíru. „Je doma. Tam je mu dobře“ odpovídám.

Dlouho se na mě nikdo z mužů nedíval s tak zvláštním výrazem.

Zastavím se na oběd. Ze zvyku šahám do batohu, abych si vyfotila jídlo a zaslala ho známým s nějakým duchaplným dovětkem.

Ruka se vrací prázdná zpátky a já se směji nad bláznovstvím toho, co děláme tak automaticky a připadá nám to normální.

 

Je letní podvečer. Sedím na balkoně, popíjím vodu s mátou a citronem, kochám se výhledem na přírodu a svými hodinkami. Těmi, které vůbec nejsou hloupé.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1625276585-nahled-music-1813100-1280.png

Moje dovolená začala netradičně.

Svatbou.

 

Ale pěkně od začátku.

Poslední den před dovolenou v práci je vždy divoký, známe to všichni. Všechno dodělat, předpřipravit, předat, na nic nezapomenout. Proč? Protože tak nějak musíme.

„Tak příjemnou dovolenou“ přejí mi kolegyně. „Kde jedeš?“

„Nikam“ odpovídám. „Budu doma.“

„Tak si to užij“ přeji mi.

A já jim slibuji, že si to užiji.

Budu si dovolovat.

Budu si dovolovat dělat co chci, jak chci, kde chci a s kým chci.

Hlavně budu dělat vše úplně jinak, než jsem zvyklá.

Proč? Protože mám dovolenou. Nemusím nic a můžu všechno.

 

Podvědomí to tuší asi rychleji než já samotná. A tak na cestě z práce si v autobuse vytahuji jako puberťák sluchátka, pohodlně se usadím, pustím taneční hudbu a užívám si. Je to o úhlu pohledu. Někdo by mohl říct, že jedu z práce domů, ale já vím, že jedu na dovolenou.

 

Doma si pouštím televizi. Možná si myslíte, že na tom není nic divného, ale ono je. Já si totiž televizi nepouštím. Nepouštím si ji na zprávy, na filmy a dokonce jsem si ji ještě nepustila ani na špacír ani na nohu.

Dnes u televize kamarádím s melounem. Je k sežrání. A do toho ta svatba. Televizní. Pořad o splněných přáních. Paní, která je onkologický nemocná, splnil televizní štáb přání a udělal ji svatbu.

 

Největší bohatství je zdraví.

Život je hra. A je o zážitcích.

 

V noci se vzbudím. Dívám se na svůj mobil, který nabíjím a mám ho pohozený v posteli. Být neustále na příjmu, a hlavně nevybít baterku. Zvykli jsme si, že je to normální. Jenže není. Spíše než na příjmu, jsme čím dál častěji na výdaji. Vydáváme se všanc. Namísto baterky jsme vybití my sami. Dávám ho daleko od své postele a otevírám okno dokořán. Telefon není nutný, čerstvý vzduch ano.

 

V mé skupině Pisálků máme zpracovat téma „Jak jsem se naučil plavat“. Tak nějak cítím, že možná na konci dovolené budu mít námět na to, jak toto téma uchopit.

 

Pokud byste se mi nedovolali, nebojte se. Nic se neděje. Jsem v pořádku. A mám dovolenou.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1624568382-nahled-letter-2484500-1280.png

Jenkote. Jaký já jsem Janek!

Jsem jiná.

Je jinotaj, jakmile jdu jinam.

 

Jenže. Já jsem Já.

Jinotajná. Jmenovitě jednoznačně jiskrná.

Jakmile juknu, Jan jásá.

 

Jisto jistě - jdu jihozápadně, jezdím jihovýchodně.

 

Jemine.

Jak jednou jeknu, je jasno.

 

Ještě jednou juknu.

Jak jinak.

Sdílet článek | Přidat komentář
1619546991-nahled-view-1302515-1280.jpg

Tak jak to ynym rzyc. Je żech, jak se prawi, dziołcha tu z tela.  

 

Z mojóm fajnóm babcióm my fulali po naszymu każdy dziyń. O wszystkim. Óna uż była fajnie staro a jo taki głupi dziecko, co se myślało, że wiym ganc wszystko. Ale prowda to nie była.

Moja babcia czytała takóm fajnóm gazete. Nazywała se „Kamratka“ – pisane po polsku „Przyjaciółka“ no a jo dziepro teraz pochopiła, że moja babcia była mojóm przyjaciółkóm cały żywot. Ale to ni ma wszystko. Bo dziynki ni wiym, co to taki przyjacielstwo znaczy.

 

To wóm powiym takóm bajke.

 

Były żyły dwie młode dziołchy. Jedna była tako fajno, krew a mlyko. A drugo? No chudo jak lónt, ynym ty bryle co miała były wiynksze niż cało gymba.

 

I ty dziołchy se kamraciły od młodych lot. Lotały za synkami, kurzyły cygaretle tak, aby to tatowie nie poznali a malowały se szminkami, co mamy wyciepały. Fajnie było. Chodziły do pezetki a posłochały Liste przebojów programu trzeciego.

 

Miyszkali my kónsek od granicy a jeździli na szmeline do Polski. Pro bóty, gorzołke, cygaretle a fajne jodło. A taki głupi rzeczy, że to ni ma zdrowe, my wubec nie posłuchali.

Cały żywot żyjym w takim kraju razowitym. Chłopi pijóm piwo jak mlyko, nadowajóm na wszystko, ale robotni sóm jak pierón. Baby se też z tego nie posmolóm, bo wióm, że jak nie idzie o żywot, tak idzie o guwno.     

 

Cały świat se miyni, no my tu wiymy, że na świecie je fajnie a bez śmiychu to nie idzie i gdyby na chleba nie było.

 

A jak uż se nie wiym rady, zawołóm tej swoji przyjaciółce a óna mi dycki powiy.

 

 „A tóż ciotka, co se starosz. Życie to nie bajka. Głównie to trzeba brać z rozumym, bo jak prawióm bracia Polacy – byle do piątku“.

A jo wiym, że to je prowda. I prawiym ji – no to cześć, byle było by co zjeść.

Bo jak słóneczko świyci, mómy co do gymby, fajnych kamratów kolem, zatancujymy, popijymy, chłopi swoji babki pościskajóm, to je na świecie fajnie.

 

A jo wóm wszystkim życzym, aż i wy se mocie f@jnie na tej żywotni l@jnie.

Sdílet článek | Přidat komentář
Další stránky: 1234567