povídky | Život tropí hlouposti

Budík zazvonil jako každý den v 4.10 ráno. Mé sedmnáctileté téměř anorektické tělo vážící 48 kg hbitě vyskočilo z postele, ještě poslepu jsem si nasadila brýle, které byly větší než obličej a ucítila tlak v žaludku ze stresu. Šla jsem se připravit. Autobus na šachtu odjížděl v pět hodin. 

Hladový žaludek se znovu ozval v autobuse naplněném až po střechu většinou bodrými muži. Naparfemování včerejších chlastem a ranní cigaretou spokojeně pochrupovali do cílové stanice. Už z dálky na mě svítil jeden z hornických symbolů – mlátek a želízko – na oprýskané hlavní budově dolu.

Stála jsem celá vyplašená před vstupem do budovy.

Jo, dnes, dnes bych si to užila.

Ale tehdy, co by téměř nepolíbené, přísně vychované, stydlivé vylekané pískle jsem musela sebrat veškerou odvahu a vstoupit. Projít špalírem mužů všech věkových kategorií, hmotností, pachů a rázovitého naturelu. Vydržet narážky a pískot. Čekali před dveřmi jednotlivých úseků na svého štajgra, na rozdělení práce, pak do lampovny, stáhnout z háku fáračky a vzhůru dolů. Tedy do dolu.

Já co by kancelářská myška celá červená studem vzhůru nahoru, po schodech, k hlavnímu inženýrovi dolu.

Ještě jsem si nestačila ani sundat kryt z psacího stroje a vešel šéf. Tedy jako obvykle rozrazil dveře a vyhodil je z pantu.  

„Ku….va, kde jsi tak dlouho?“ zahulákal srdečně.

„Snídaně“ řekl a nalil do mého už tak stáhnutého a hladového žaludku velkou štamprli slivovice.

„Dezinfekce“ vysvětlil a já se ani nesnažila odporovat. Byl o 35 let starší, původem z východního Slovenska a jak bouchl pěstí do stolu, většinou jsem volala opraváře.

„Uvař mi pořádného smrťáka, za chvíli začíná raport.“

Malá kancelář se brzy zaplnila spoustou techniků, geodetů, měřičů, záchranářů, mechaniků, vedoucích polí a úseků.

„Do prd…le“ bylo to nejslušnější, co jsem slyšela.  

Běhala jsem jako hadr na holi, klepala na psacím stroji zápisy z fárání, celá špinavá od ormiku, díky kterému se pak daly tyto zápisy rozmnožit. Psala žádosti na báňské úřady, vytvářela neuvěřitelně kreativní občerstvení pro návštěvy z hornických svačin. Vyťukávala na dálnopise zprávy na ostatní doly o úrazech. Byla u zápisu s báňskými komisaři v případě pracovních úrazu, i těch smrtelných. Viděla ty silné, nezlomné chlapy brečet. Opít se, poprat, nadat si, ale zároveň se nepodtrhnout a držet za jeden provaz. Na šachtě nikdy nevíte, zda když sfáráte, tak ještě vyfáráte.

Otrkala jsem se hodně rychle. Snídala slivovici a klobásu z kantýny, orientovala se mezi zakouřenými místnostmi bez kompasu, tykala si s chlapy, kteří mohli být mými otci i dědy, naučila se říkat „ku … va“ a milovat drsný humor.

Jen jsem neměla ráda rekordy.

Jo dnes, dnes bych si to užila.

Když se udělal rekord v těžbě, všechny mladé holky z kanceláři vyfasovaly karafiát a byly nahnány před těžní jámu. Občas tam hrála i hornická kapela. Chlapi černí jako bota vystoupili z klece a my jim v bílých šatičkách srdečně blahopřály k dosažení vynikajícího výkonu. Chlapi nás svými černými rukami srdečně objímali, takže nebyl problém odcházet domu s otiskem černé ruky na pozadí světlých šatů.

Jednoho dne šéf zahulákal:

„Děvucho, nechceš fárat?“

Než jsem se nadala, už jsem šla se studenty Vysoké školy báňské do dolu. První problém nastal při hledání fáraček, neboť na takového malého horníka žádné fáračky nebyly. Nechápala jsem, proč si musím sundat i spodní prádlo. Nakonec mi oblečení namotali na mé úzké boky, na hlavu šátek, přilbu, lampu a šli jsme. Mocnost sloje jeden metr byla normální, takže ze dvou jsem šla na čtyři, někdy jsem zaujala i polohu ležícího střelce a plazila se vpřed. Obdivně koukala na hajcmany. Neslavně dopadl můj pokus zvednout sbíječku. Ta zůstala neochvějně stát na místě, já nohy ve vzduchu. Byla to taková důlní procházka uhelnou zahradou. Doteď nechápu, jak můžou v tom prostředí chlapi celou šichtu pracovat. Ne každá práce vleže je k závidění.

Ten den byl opět rekord.

Vyfárali jsme chvíli před opravdovými havíři. A než jsme se u těžní věže stačili zorientovat, už se na mě omylem mačkaly mé kolegyně z kanceláře a cpali mi do mých umouněných rukou karafiát.

Mezitím v kanceláři můj skvělý šéf neochvějně do telefonu řval:

„Sekretářka Ti zavolá hned jak, vyfárá. A nedělej ze mě, ku..va, cy ..pa.“

Přivítal mě stylově. Na stole jsem měla připravenou 5-ti centimetrové kolečko tlačenky s cibuli  mezi dvěma chleby a štamprli slivovice. Nechal mě ve své kanceláři skočit přes kůži, poplácal mě srdečně po rameni a pochválil: „tak už jsi, kur…va, opradový chlop. A do hodiny chci mít na stole tvůj zápis z fárání“.

Byla to neskutečně dobrá škola života.

Tehdy jsem se klepala kvůli všemu jako ratrlík. Jo dnes, dnes bych si to užila.

Šéf už je pár let na pravdě boží. Přes prvotní strach, jsem si ho časem oblíbila a začala si ho vážit. A ráda na něj vzpomínám.

„Tak Zdař Bůh, tam nahoru, šéfe a nedělej tam ku…va bordel.“

Se skvělou náladou se vracíme domů. Je pozdní večer, nebo spíše časné ráno. Z výtahových dveří nahoře trčí nějaký drát.

Zamáčkneš ho dovnitř dveřní lišty a gentlemanský mi otevíráš dveře.

Zavřeme dveře výtahu a mačkáme číslo našeho patra.

Nic.

Zkusíme znovu.

Nic.

Mačkáme jiná poschodí, ale výtah zdá se hluchý.

„Asi nezbývá než jít po schodech“ povzdechnu si a otevírám dveře.

Nic.

„No dělej, chce se mi spát“ ponoukáš mě.

„Nejdou otevřít dveře“ krčím rameny.

„Ukaž“ chlapský se opíráš do dveří, které se staly nedobytnými.

Z výtahu se stává trezor a my jsme jeho pokladem.

„Co budeme dělat?“ ptáš se.

„Nic“ odpovídám jako výtah.

„Sedni si na zem a spi“ navrhuji.

„To nemyslíš vážně“ nevzdáváš se a mačkáš pohotovostní zvonek.

„Ve tři hodiny ráno je ti zvonek na prd. Jediné, co nás může zachránit je nějaký soused vracející se z hospody“ moudře podotknu a chystám se usadit na zem.

Spiklenecky na mě mrkneš.

Je mi jasné, že přemýšlíš, jak využít jinak nevyužitý čas.

„Ne“ řeknu rázně, „je tady kamera.“

Nevzdáváme to. Mačkáme knoflíky ve výtahu a tlačíme na dveře. Pak už se mačkáme a tlačíme na sebe. Tma a malý prostor více zábavy nenabízí.

Najednou ..... cvak.

Klika cvakla, dveře letí – soused vchází do vchodu.

Děkujeme, pane Bože, za tuto krásnou náhodu.

Vratkým krokem se blíží k výtahovým dveřím.

„Haló, haló“ voláme z útrob výtahu, „ zatáhněte za dveře a otevřete nám, prosím.“

Soused se chvíli tváří nechápavě, ale tahá. Tahá jako dědek řepu.

Vydatně ho povzbuzujeme.

„To dokážete, táhněte“ voláme a doufáme, že nás nevyslyší doslovně a nepotáhne pryč.

Jo. Výtah je otevřený, my zachránění.

Objímáme se před výtahovými dveřmi a radujeme se znovu nabyté svobody. Jak rádi půjdeme

domů po schodech.

Z euforie nás vytrhne hlasité klepání na výtahové dveře.

Otáčíme se a díváme se na souseda zavřeného ve výtahu... 

Jojo, kdyby znal pohádku O plaváčkovi, tohle by se mu určitě nemohlo stát. 

„Hele, holka, tak já mám po dlouhé době rande“ nadšeně mi hlásila Božena, která už dlouhou dobu žila sama.

Byla docela šikovná padesátnice, o ctitelé neměla nouzi, ale byla docela náročná.

Chtěla muže inteligentního, slušně vypadajícího, zabezpečeného, se smyslem pro humor, který by měl rád kulturu a taky hudbu. Odmala hrála na housle, chodila ráda na koncerty vážné hudby, na divadelní představení, do kina.

„Tak to Ti moc přeji, Boženko“ byla jsem nadšená z tak dobré zprávy.

„A kdy to rande máte?“ zeptala jsem se.                                                                                                  n

„Za měsíc“ řekla Božka.

„Až za měsíc? To je nějaké zvláštní“ podivila jsem se.

„To jsem navrhla já ten termín, ještě musím cvičit“ řekla cudně Boženka.

„Cvičit? Proboha, co to říkáš holka zlatá. Vždyť ty se celý život vyhýbáš sportu jako čert kříži. A navíc to vůbec nepotřebuješ. Máš postavu jako třicítka.“

„Ale ne cvičit jako cvičit, ale cvičit na housle“ opravila mě Boženka a mě spadla brada po druhé.

„Na housle? A proč?“ nestačila jsem sypat zvídavé otázky z rukávu.

Božce zasvítily oči nadšením. „Já ti narazila konečně na kvalitu. Bude to nějaký hudební virtuos, nebo profesor hudby či něco podobného a já bych si nerada uhnala ostudu hned na začátku. Přece jen, kdo je připraven není překvapen.“

„Božka, to je skvělé“ radovala jsem se zároveň s kamarádkou. „Kéž by Ti to konečně vyšlo, ale pokud budete mít společného koníčka, tak je to na dobré cestě“ řekla jsem přesvědčeně.

Měsíc utekl jako voda.

Těšila jsem se až se s Božkou setkáme. Už ode dveří vinárny jsem viděla, že něco není v pořádku.

„Tak co?“ byla jsem zvědavá jako stará Blažková.

„Ani nemluv, větší trapas jsem nemohla udělat“ zalykala se smíchy Božka.

„Neříkej, tedy říkej. A co se stalo? Hrála si falešně nebo ti snad dokonce praskla struna?“

Božka se smíchy nemohla nadechnout.

„Ani jedno. Já tam přišla, no pěkný chlap. Nabídl mi kávu a zákusek, prý osobně pekl. Příjemný, inteligentní, voňavý. Čas plynul jako voda až jsem se sama nabídla, že se mu tedy předvedu. Povytáhl obočí, ale nic neříkal. Tak jsem vytáhla housle a spustila Montyho čardáš. Když jsem skončila, nadšeně tleskal, ale smál se tak, že to vypadalo, že už nikdy nepřestane. Vlastně se tomu smějeme pořád, je vážně príma.“

„On teda není profesor hudby? Co dělá? Jak si na to přišla, že je z hudební branže?“

„Podle znění inzerátu“ smála se Božka „jenže on tím chtěl jen naznačit, že je ve svém věku ještě chlap.“

S obavou jsem Božku požádala, aby mi dala přečíst ten inzerát a pro jistotu objednala dva koňaky.

„Inteligentní VŠ, 56/185 hledám osamělou ženu hrající na hudební nástroj“.

Poté nezbývalo než dodat: „pane vrchní, ty koňáky prosím ještě jednou“.

Uzené je zvláštní slovo.

Voňavé, slané, lahodné, chutné, přátelské a taky nezdravé.

Co takhle uzené k čočce, křenové omáčce, k zelí nebo třeba bramborové knedlíky s uzeným?

No jo, jenže to už tak na světě chodí, co je dobré, není zdravé.

Jenže toho, kdo jednou poznal kouzlo domácí udírny, těžko přesvědčím. Taková uzená krkovička, klobáska či špek je velkou konkurenci pro zdravou debatu.

Ta krása, když sedíte u udírny v zimním kabátě, celí očouzení, zahříváte se domácí slivovicí a filozofujete s kamarády, kteří Vám rádi přišli pomoci s tou nadlidskou dřinou. Když tu nádheru večer konečně vytáhnete, málokdo odolá neokusit první vzorek. V té době už je Vám většinou celkem příjemné teplo a ostražitost není taková, jaká by měla být. A tak se nejednou stalo, že když se ráno mistr udíř probudil z opice, zjistil, že mu jeho vychladlé dílo zpracoval jeho věrný přítel pes.

Ale není uzené jako uzené. Tady se zdravější varianta najde.

Kromě uzeného bůčku si můžeme dát uzený sýr nebo uzené tofu.

Horší je to však, pokud se někdo po vás vozí jako po uzeném.  Tady je každá rada drahá. Buď mu fakt voníte, nebo by se do Vás s chutí zakousl. Jestli je to vždy z lásky, to si nejsem úplně jistá. Ovšem pozor. I vozitel si může vylámat zuby – třeba právě na uzených kostech.

Opravdový horor ovšem nastává, pokud jste žena, vaše dospělé dítě se ožení nebo vdá a vy tak dostanete funkci ne zcela populární.

Říká se: „Tchýně a uzené nejlepší je studené.“

Schválně se tvářím nejapně a domnívám se, že se zřejmě jedná o nějaký zhýralý druh otužování ubohé ženy. Říkám si, že když budu podávat uzené se zmrzlými rukami, chladnými nohami a ledovým klidem, že bude pořekadlu učiněno zadost.

Ale člověk nikdy neví.

Tak raději je být vegetariánem a nabídnout zeleninou mísu, sýry, čočku, fazole, květák či brokolici. 

I zde číhá nebezpečí, neboť nějaký vtipálek by klidně mohl říci „Tchýně a brokolice – tu už nikdy nechci vidět více.“

Já však pevně doufám, že se uchytí: „Tchýně a květák smažený – z těch jsem vždy nadšený.“

Ať už se zabýváte astrologii, esoterikou, horoskopy nebo vůbec nic z toho Vám není blízké, věřím, že víte, že existuje dvanáct slunečních znamení.

Od Ryb přes Raka k Vodnáři. Každé z těchto znamení má svá specifika. Své všeobecně známé špatné i dobré vlastnosti. Na někoho se hodí více, na někoho méně. Neboť ani sám život není jen dobrý nebo špatný. Není černobílý. Je pestrobarevný.

A stejně pestrobarevný je život s Vodnářem.

Úžasné originální znamení. Jsou to hodní lidé, kteří by se pro své blízké rozdali. Mají velké srdce, velký smysl pro humor a velkou dávku optimismu. Samozřejmě, že jsou občas uražení, občas choleričtí, občas velmi starostliví a velmi často plující ve svém vlastním světě plném nádherné fantazie. Lítají ve vesmíru mezi hvězdami a je jim dobře.

S Vodnářem se každopádně nikdy, ale nikdy nenudíte.

Buď chcete žít nudný, klidný a ničím nerušený život a tím pádem Vodnář není nic pro Vás

Nebo jste akční, veselý člověk a nuda ve Vašem životě nemá místo. A tak, když Vám Vodnář nabídne místo ve svém autě, už z něj nikdy nechcete vystoupit a toužíte vydat se na tu bláznivou cestu společně.

A tak oslavíte narozeniny svého Vodnáře. V noci po oslavě, dostávám křeče v břiše, tipuji to na jasný holčičí zánět. Kdybych byla doma, nasadím si čípky, mast, čaj. Ale doma nejsem. Krčím se v posteli bolestí a dívám se do ustarané tváře Vodnáře. Uklidňuji ho.

„To bude dobré, doma si dám mast.“

„Mast? Já tady mám dobrou mast“ vyskakuje ochotně ke své domácí lékarničce.

„Co je to za mast?“ ptám se s obavou.

„Vynikající, když potřebuji, namažu si s tím celé nohy a zabere to hned“ a podává mi Olfen.

Zánět se vyléčil. Dny plynou a směny se mění. Po ranní přichází noční.

Po příchodu z noční slyším z chodby spokojený hlas mého muže:

„Když přijdu domů, vidím nachystané papuče, tak bych tě nejraději celou zliskal“.

„Cože?“ doufám, že jsem se snad přeslechla.

Láskyplně přichází do ložnice a objímá mě. Jo a já chápu, že došlo k dalšímu překlepu. Neboť nejraději by mě celou zulíbal.

Je tak milý a občas mě vozí do práce.

„Od kolika hodin se ti počítá směna“ ptá se.

„Hned, jak si píchnu“ odpovídám.

Dojíždíme k pracovišti.

„Tak to se nebudeme zdržovat líbáním a běž rovnou píchat“ loučí se se mnou a přeje krásnou směnu.

Rádi spolu trávíme každou volnou chvíli a neustálé si máme, co říct. Máme k sobě důvěru a říkáme si své pocity.

Dívám se na svého Vodnáře a říkám:

„Cítím, že stárnu, už nejenom tělo, ale ani mozek už nefunguje tak jako kdysi“.

„Tak proto jsi se mnou, že ti nefunguje mozek“ odpoví chápavě.

A jen tak mimochodem dodá:

„A tak to bude, i kdyby koza na kobyle jezdila.“

Rádi spolu vaříme a jíme. Není nic výjimečného slyšet „podej mi na ten stůl povlečení“ a já už vím, že je potřeba podat prostírání.

A když se mi něco nepovede, hned se mi zlepší nálada, když slyším, jak mi říká:

„Jsem klidný jako pes želva. Ty jsi můj pytel štěstí“.

Žijeme si opravdu moc hezky a jsme rádi, že se máme.

Včera mi můj romantik při cestě domů říká:

„Koupil jsem Ti bramboračku.“

„Bramboračku?“ ptám se, neboť vím, že nejlepší bramboračka je od něj a žádná kupovaná bramboračka mu nemůže konkurovat.

„Kde ji dáš? Do ložnice nebo do obýváku?“ ptá se a já tuším, že tady něco nehraje.

Doma na mě čeká nádherný, rozkvetlý červený brambořík.

Už kdysi jsem si říkala, že pokud budu prolévat pro muže slzy, tak už jedině slzy štěstí a smíchů.

S velkým díky mohu říct, tohle mi můj Vodnář dopřává vrchovatě.

Cítím se mladě. Tedy cítila jsem se mladě. Do dnešního rána.

Jsem zvyklá, že do autobusu do práce nastupuji na jedné z prvních zastávek na trase. Sednu si, kde chci, neboť volných míst je spousta.

V klidu si odložím všechny tašky, pod sedadlo i na sedadlo vedle mě. Mám ráda svůj soukromý prostor.

Rozepnu si bundu. Schovám brýle na dálku. Vytáhnu brýle na čtení. Do mobilu si dám sluchátka, rozevřu knížku a cesta může pohodově utíkat. Zastávku před výstupem mám pak plné ruce práce. Schovat brýle na čtení, nasadit brýle do dálky, schovat sluchátka a před tím ještě pokud možno vypnout zvuk na mobilu. Uschovat knihu. Vytáhnout tašku zpod sedadla. Zapnout bundu, dát mobil do kapsy, vytáhnout klíče do práce. Postavit se, ale až za poslední zatáčkou. Letmo zkontrolovat, zda po mně nic nezůstalo a vystoupit.

Dnes jsem nastupovala ve školní den uprostřed autobusové trasy. Autobus byl obsazený k prasknutí.          O výběru místa nemohla být řeč. Řeč nemohla být o žádném místě k sezení. Spousta mladých lidí stálo.      V pohodě ve stoje, s bezdrátovými sluchátky v uších, ležérně opření o tyčku si dopisovali tu na instagramu, tu na facebooku. Používali aplikaci za aplikaci. Brýle nepotřebovali, rovnováhu udrželi a tvářili se na pohodu. Dokonce ti, kteří stáli v prostoru výstupních dveří občas byli při výstupu jiných vyhození chvíli ven, aby zase ladně nastoupili dovnitř. Necítili stres. Až na jednu.

Na mě.

Brýle jsem si nestačila nasadit ani jedny. Křečovitě jsem se držela a doufala, že vzhledem k mému špatnému zraku je to, čeho se držím opravdu tyč. V zatáčkách jsem lítala zleva doprava a občas při změně směru i dopředu a dozadu. Nohy mi komíhaly v rytmu nějakého nového latinsko-amerického tance. Kde se hrabe cha-cha. Sluchátka jsem ani nevytáhla, než bych ty své šňůrky rozmotala, už bych musela vystupovat. Mobil zůstal v bezpečí kabely. Číst knihu se nedalo, poslouchat hudbu se nedalo a po deseti minutách divoké jízdy se už nedálo ani křečovitě se udržet na místě. 

Při posledním smyku jsem si ladně sedla na nejbližší schod a ještě ladněji jsem z něho vyskočila. Mládež, zdá se,  si ničeho nevšimla, co to ta stará bába provádí. Byli v zajetí svých sociálních sítí. Bránila jsem se dostat do přední řady výstupních dveří, neboť pokud by mě na zastávce vyšoupli, určitě bych se nestačila vrátit zpět. A kdo ví, kdy by jel další spoj.

Mnozí vystupovali rychleji než já a vytvořili tímto další problém. V přeplněné uličce bylo potřeba uvolnit místo. Nezbývalo než postupně dosedat na právě uvolněná místa a znovu přeskakovat na jiná. Znáte to, taková ta zábavná hra na oslavách, kdy je méně židlí než zadků.

Když mi neprozřetelně zazvonil mobil, přitiskla jsem se k němu tak rychle až jsem spustila hovor nahlas.

Z posledních sil jsem vystoupila, tam kde jsem chtěla.

A pochopila, že jediná možnost, jak v klidu jezdit do práce dalších 15 let než nastane kýžený důchod je nastupovat na začátku trasy a pokud možno okolo pěti ráno. To mládež ještě spí a

my, co se doteď mladě cítili, můžeme v klidu zahájit svůj oblíbený ranní autobusový rituál. 

Vsedě. 

Vím, co je to e-mail.

Co je e-book, e-shop, e-portal.

Ale co je to e-nergie, o které slýchávám dnes a denně, to se snažím vypátrat. Teda určitě to bude něco ultra lehkého, neboť prý za krátký čas byla schopná vyletět do nebývalých výšin.

Taky musí být velice mocná, neboť se jí všichni bojí a silná, protože je schopná položit klidně na lopatky celou firmu.

Pokud tedy chápu, že jakékoliv e-spojení je spojení elektronické, měla by být i e-nergie rychlá, pohodlná a skýtající samé výhody.

Vyzbrojena těmito informacemi se ji snažím vyhýbat, co mi mé síly stačí a nestát ji v její e-cestě. Neboť i cesta může být cíl.

Díky tomu se k nám domů s nastupujícím podzimem jak za okny, tak v našich životech vrátila romantika.

Při setmění zapalujeme v pokoji svíčky a na místo blikající televizní obrazovky koukáme do komíhajícího plamínku. Při přemísťování z pokoje do pokoje z důvodu bezpečí nepoužíváme otevřený oheň, ale čelovky. Svíčky taky nejsou zadarmo, a tak chodíme spát brzy, ať nám svíčkové světlo vydrží na co nejvíce dnů.

Pod duchnou od babičky, snesenou nedávno z půdy se k sobě mačkáme, neboť živočišné teplo má tu nejlepší výhřevnost. Díky tomu, se ani nehádáme. Přece se kvůli hloupé hádce neošidíme o hřejivou chvíli. Nenecháme si ji vzít ani zbytečnými pochůzkami v nočních hodinách k lednici a na toaletu. Lednice je stejně vypnutá a prázdná.

Čaj nevaříme na hrníčky, ale na litry a uschováváme v termosce. Dokonce už i varná konvice se obává, že přijde o své pracovní místo. Mikrovlnku nemáme. Nejsme šetřiví, ale žijeme zdravě. Trouba? Na co? Nepečeme. Jsme tlustí dost.

Výpověď už díky tomu dostal mixér, toustovač, topinkovač i gril.

S přibývající zimou se mění i šatník. Letní modely, které se nosily i v zimních měsících, neboť ve vnitřních prostorách bylo přetopeno, jsou již uschovány vysoko ve skříních a těší se na léto příštího roku.

Nosím jen zimní svetr, zimní kalhoty, zimní ponožky a babiččiny bombarďáky. Taky košilku, neboť takový proradný severní vítr na bederní páteři není zrovna to, co chcete zažít. Oblečení nestřídám a tak není ani čím bych denně nakrmila pračku. Svetr a ponožky se nežehlí, takže i žehlička čerpá svou dovolenou.

Z toho mála co jíme, ani moc nenadrobíme. Navíc, chleba je tak drahý, že pokud už nám upadne na zem, hned se pro něj shýbneme a pokračujeme v chutné krmi jako by se nechumelilo. Tím chci naznačit, že lux je poslední dobou taky luxus. Proč by běhal po podlaze bez drobků?

Počítač nezapínám, neboť tam stejně nic pozitivního nenajdu. Facebookové přátele vybuchám za opravdové.

Ve volném čase pro zahřátí udělám si rozcvičku.

S přáteli si dáme víno, pak mám malou opičku.

Vyhýbám se té nebezpečné e-nergií jako čert kříži až zjišťuji, že uvnitř ji mám čím dál více.

Lépe se mi dýchá, roztahují se mi plíce.

Copak potřebují od života více?

„Tak jste opět nejhorší v republice“ hlásí mi známý z druhého konce země.

„To přece není možné“ bráním své rodné město zuby nehty.

Máme tady všechno, co jen potřebujeme k životu. Relativně levné byty, školky, školy, kulturní dům, kostel, autobusové stanoviště a hospod jako máků.

Faktem je, že nám chybí nemocnice, lékaři, železniční stanice, koupaliště, místa na parkování a ve večerních hodinách pocit bezpečí, ale to přece není nic, co by stálo za povšimnutí.

Vydávám se na jednu z kulturních akcí města – Gulášfest.

Guláše jsem moc neviděla, ale pivo teklo proudem. Program veskrze rockerského zaměření zřejmě zaujal mé spoluobčany velkou měrou, neboť jsem potkávala spoustu těch, kteří i nadále zůstali mladí duchem. Rockerským duchem. Kolem mě se to jen hemžilo padesátníky, šedesátníky a vícetníky se správně dlouhými umaštěnými vlasy, na svých léty již pivem vytuněných postavách měli hrdě nátělníky se jmény rockových kapel, v jedné ruce cigáro, ve druhé půllitr. Duší navždy mladí si užívali a mě to přišlo veskrze normální kulturní odpoledne.

Pár fotek se objevilo i na facebooku. A tak jsem se hned zatepla pochválila v práci, jak je to naše město krásné a kulturní.

Děvčata, žijící povětšinou v obcích a městech na hory vzdálených tomu našemu, byly v úžasu.

Jak shlédly postavičky na facebookových fotkách, ihned jsem se stala terčem obdivu.

„Chudinko, a tam ty žiješ? Proboha, to my jsme vlastně rády, že každý den v pořádku dorazíš do práce. A nebojíš se?“

Tvářila jsem se hrdinně i hrdě. Neboť, jiný kraj, jiný mrav.

A to, že jsme kraj rázovitý, bylo z fotek naprosto zřejmé.

Ale víte co?

Ať je to jak je to. Já tu svou rodnou hroudu mám stejně tak nějak opravdu ráda.

Bo co už .....