NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | Život tropí hlouposti

1655491067-nahled-room-g446cb05bb-1280.jpg

„Já na televizi nekoukám“ hlásila jsem všude. Dokonce jsem osm let televizi neměla a vůbec mi nechyběla.

Byla jsem tím známá v širokém okolí.

Nebylo možné se mnou diskutovat o reality show, seriálech, televizních zpravodajstvích, ani o sportovních utkáních.

Žila jsem si svůj spokojený netelevizní život, poslouchala hudbu a aktuální informace čerpala z internetu.

 

A pak jsem nastoupila do auta.

Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by v tom autě neseděl můj nový partner. První dny jsme se poznávali, povídali, chodili do přírody, sauny, mezi přátele a vystačili jsme si sami. Jenže pak přišlo odhalení. Našel si mě muž, který celoživotně má televizi v každém pokoji.

 

Jako zkušená žena vím, že problémy ve vztahu může vyvolat například  rozdílnost v koníčcích, názorech na politiku, náboženství, smysl či nesmysl pro humor a jiné známé faktory. Že v tom může hrát roli bedýnka plná blikajících obrazců mě nenapadlo.

Má televize v obývacím pokoji začala plnit svou funkci. Až tak úplně moc mi to nevadilo, já si v mezičase ve vedlejším pokoji pokecala na telefonu.

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsme zjistili, že spolu trávíme veškerý volný čas, to znamená i ten v kuchyni. Jenže ouha. Tam chyběla blikající kulisa.

 

Život je o kompromisech.

Dohodli jsme se, že v kuchyni pojede jen příroda, hudební kanály a jako bonus vařící pořady. Žádná politika, sport nebo stupidní seriály.

 

„Zkusme se podívat, kolik dnes stojí malé televize“ vyslovila jsem prapodivnou větu, když jsme kráčeli kolem elektro obchodu.

Za celých pět minut jsme vycházeli z obchodu zpět s televizí pod paží.

Můj muž byl šťastný.

Televize nainstalována v kuchyni – bohužel ani obraz ani zvuk.

Druhý den k televizi přibyla anténa – hrálo krásně všech 40 programů ze 140 možných – všechny polské.

Další možnost zapojit novou telku ke kooxiálu v obýváku byla. Nebyla však má chuť vrtat díry do zdí.

Ještě, že máme moderní dobu. Došli jsme k mobilnímu operátorovi, přepsali smlouvy na telefony, zřídili mobilní odběr televize a převod k jejich internetu. Vypověděli smlouvu se současným poskytovatelem internetu a čekali na technika.

 

První technik za 14 dnů nedorazil. Druhý dorazil a oznámil, že by musel překopat celou chodbu. Nevím proč, opět jsem odmítla.

Takže zpět obnovit vypovězenou smlouvu k internetu. Odmítnout internet u mobilního operátora a vrátit zapůjčenou krabičku k připojení. I ke starému internetu, který je v dětském pokoji musela by se vykopat ve zdi cestička. Nebo se koukat na telku v děcáku.

My však jako dva urpuťáci chceme telku v kuchyni.

 

A tak sedíme v kuchyni s novou malou nehrající televizi, která je vlastně stará, protože není chytrá.

V obýváku zatím hraje stará velká televize, která je chytrá, ale zase tam nejsme my.

 

V očích mého muže zajiskřilo – vyměníme televize.

 

Dnes se v prostorném obýváku krčí na televizním stolku malá blbá telka, která je ráda, že vůbec přežila a nebyla vzteky defenestrována z okna.

 

V malé útulné kuchyni pak trůní na malém prostoru velká stará, za to však chytrá obluda. Nabízí spoustu programů a bliká o sto šest. Hraje, co jen ji stařičké síly stačí a je šťastná, že je v naší společnosti.

 

Nám je to šumafuk.

Kecáme, smějeme se a vůbec - stejně máme oči jen pro sebe.

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1655490572-nahled-adam-and-eve-ge13c7921f-1280.png

Ten den se Adam s Evou probudili v docela dobré náladě.

Obloha jako vymalována a rajská zahrada jim nabízela samé delikatesy.

Rozhodli se, že si zajdou na zdravou ovocnou snídaní, sednou si pod strom a budou si vyprávět o všem, co jim slina na jazyk přinese.

Protáhli se, podívali na sebe a vyrazili na cestu.

Oblečení, namalování ani kontrolu svých mobilů neřešili a tak byli docela rychle připravení.

 

Adam chtěl jít jako obvykle do stínu lípy, kde to moc pěkně vonělo a bzukot včel zněl jako líbezná melodie.

Eva však znovu začala.

„Adame, pojďme k jabloni, je tam taky stín.“

„Neblázni, Evo“ snažil se Adam o zodpovědnost, ale když viděl, jak se před ním Eva zavlnila v bocích, ležérně odhodila vlasy dozadu a svůdně se usmála, jen vzdychl a vydal se za ní.

Celá zahrada byla nádherná a oni dva tam mohli být, jak dlouho chtěli a jíst a pít, co jen hrdlo ráčilo.

Jejich šéf měl jen jednu podmínku – nesmí utrhnout a sníst jablko ze stromu poznání.

 

„Hele, Adame, přemýšlela jsem….“ začala opatrně Eva.

Adam zpozorněl. Když Eva začala přemýšlet, ještě nikdy to nepřineslo nic dobrého. 

„Proč myslíš“ pokračovala nenápadně… „že nemůžeme jablko právě z toho stromu. Není přece ničím zvláštní. Má kořeny, kmen, větve, listí a dokonce i ovoce jako mnohé další stromy v okolí.“

Adama ty ženské řeči moc nebavily, ale nechtěl být nezdvořilý, tak filozofický odpověděl, že zřejmě „není jablko jako jablko“.

Eva na chvíli zmlkla. V duchu musela uznat, že Adamovi to vážně pálí.

Ve vzájemné symbióze došli pod inkriminovanou jabloň. Sotva se posadili do jejího stínu, uvědomili si, že si cestou zapomněli utrhnout něco k snědku. Adam se gentlemansky zvedl, že něco donese, když tu mu u nohy zasyčel had:

 

„Kde by jsi chodil, Adame? Snídaně Ti visí přímo nad hlavou, stačí jen natáhnout ruku a utrhnout.“

Adam zůstal jako opařený.

„Hade, k čemu mě to nabádáš? To přece nesmíme. To by si nedovolil ani samotný ďábel.“

Had jen syknul: „Kam čert nemůže, nastrčí bábu.“

Eva vyskočila jako by ji něco píchlo. „Kdo je u Tebe bába, hade?“

Adam cítil, že dneska fakt není dobrý den. Z posledních sil se snažil zabránit blížícímu se průseru.

 

„Hele Evi, jak naštveme šéfa, vyžene nás z ráje, budeme nemocní a umřeme, to přece nechceš?“

Eva se něj podívala jako by snad nerozuměla latinsky.

 

„Adame, proč je to strom poznání? Co bychom poznali, co ještě nevíme? A vůbec, proč tady kromě nás nikdo není? Já sama bych ráda poznala nějaké kamarádky a probrala s nimi, proč Ti někdy nerozumím.“

Adam tiše přemýšlel.

„Možná, že máš v něčem pravdu, Evi.“

„Já mám vždy pravdu, pronesla bojovně Eva. „Copak by si taky nechtěl pokecat s jinými muži a třeba si zahrát s nimi i nějakou tu přiblblou hru, co jsi nutil mě – abych ti odkopla pomeranč mezi dva stromy. A ty ses radoval jako pominutý, že jsem se nestrefila a já Ti vůbec nerozuměla. Třeba by pro tohle měl někdo jiný, kdo by vypadal jako ty, pochopení.“

 

Museli uznat, že jim chybí společnost jiných lidí. Jenže, kde je vzít? Jak zařídit, aby bylo více Adamů a Ev? Jak se takový člověk vyrábí? Odkud přichází? Jak mluví?

Otázka střídala otázku. Oba byli jako v transu a nechápali, co se to najednou stalo. Kde se v nich vzala ta zvídavost a touha po objevení něčeho nového. Zajímavého. Vzrušujícího. Zakázaného.

 

Had se mezitím radostně plazil okolo stromu.

„Sssssáhni a sssssssssněz to krásné jablko ….. „ lísavě napovídal Evě.

Ženy už odpradávna byly odvážnější. A tak Eva ……..ssssáhla …..

 

Díky tomu, máme my holky spoustu kamarádek a chlapi si mezitím v klidu můžou zahrát fotbálek.

Co svět světem stojí Adamové si hledají Evy a Evy své Adamy.

A přesto, že si vlastně vůbec nerozumí, nakonec je jim spolu přece jen dobře.

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1655490021-nahled-restaurant-ga41fde896-1280.jpg

Byl to den jako každý jiný.

Ráno v klidu oblékl jsem si džíny.

A zavolal mámě, že opět přijdu k obědu.

Ta jediná mě chápe, že v kuchyni nic nesvedu.

 

V telefonu kašlající máma – prý opět chytily ji plíce.

Už včera večer odvezli ji do nemocnice.

Zdá se, že dlouho pálilo mě dobré bydlo.

Obávám se o její zdraví a také o své jídlo.

 

„Nezůstaly Ti, mami, doba jídla zbytky?

Přece nestanu se veganem a nezačnu jíst kytky.

Máma – ta je ovšem jednička.

„Určitě Tě nakrmí naše tetička“.

 

Tetička je skvělá kuchařka a má mě ráda.

Tentokráte však řekla mi  „ať vlezu ji na záda“.

Mám to zkusit zaměřit se na ženský.

Jí prý zrovna oblbuje švihák lázeňský.

 

Jsem zoufalý, čas oběda se blíží jako lavina.

Má první hodina vaření právě začíná.

Na mě si nepřijdou, obejdu se bez tety. 

Ze špajzu důležitě vytahuji špagety.

Zmocnila se mě přímo vařící touha.

Ale ouha.

Špageta do kastrolu je příliš dlouhá.

 

Zjevně narazil jsem na problematický háček.

Můj žaludek volal „nebyl by raději španělský ptáček?“

Bezradně šáhnul jsem do kapsy, tam čekala mě radost převelká.

Skrývala se v ní zapomenutá stravenka.

 

Obouvám boty, s radostí běžím

k prvním otevřeným hospodským dveřím.

Na kostele odbíjí poledne, obědu čas.

Zdá se, že španělský ptáček přiletí včas.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1655489602-nahled-wallet-gbe99423d0-1280.jpg

„Milánku, měl by sis najít slušné děvče“ řekla mi už posté má matka.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem byl v jedné z největších euforií.

Můj milovaný Baník vyhrával.

 

„Jo“ odpověděl jsem a přidal zvuk na televizi.

 

„Nebudu tady věčně, a kdo ti pak uvaří, vypere a uklidí“ nahlédla do otevřených dveří tvář mé starostlivé rodičky a ve mně se hnulo svědomí i mužství.

 

Zapnul jsem počítač.

„Tak jo, mami, jak si přeješ.“.

Myšlenka byla na světě. Teď ještě vymyslet nick na seznamku a zapamatovat si heslo.

 

Možná to způsobilo momentální sledování přírodovědného dokumentu, ale můj nick „hledamtygrici“ se chytil poměrně snadno a rychle. Odpovědi blikaly jedna přes druhou, fotky potencionálních nevěstinek jsem si málem nestačil ani ukládat a úplně jsem přestal rozumět tomu, proč já vůl se vlastně ještě neoženil.

 

Marika vypadala skvostně. Byla Slovenka a ty, jak známo bývají nejen slušně vybavené, pohostinné, ale i otevřené.

 

„Poď ďalej“ zašveholila na prvním rande.

„Predsa nebudeme mrznúť vonku“  sladce zašeptala a vtáhla mě hned do své útulné garsonky.

 

Okamžitě jsem pocítil nával slovanské pohostinnosti. Nedal jsem se zahanbit. Položil ji požadované  eura na stůl a omluvil se, že jsem nedonesl kytku.

 

„Já som tvoje kvietka“ byla poslední slova před tsunami, které přišlo vzápětí.

 

Co Vám budu nalhávat. Byl jsem Bůh.

Bol som chvíľu tvrdý, chvíľu mäkký a tiež oboječný.

 

Máma by na mě byla náležitě hrdá.

 Stal se ze mě opravdový chlap.

 

Staral jsem se o celou domácnost, vařil, žehlil, pral, roztrhané spodní prádlo mé Marice s láskou zašíval.

A když v noci nebývala doma, nikdy jsem nežárlil.

Co jsem? Kokot?

 

Však noční pro ženu nikdy nebývala lehká záležitost.

 

Rozhodl jsem se k životnímu kroku.

Rád bych ji k nohám položil všechny své mládenecké úspory, ale ty už jaksi padly.

A tak jsem na zem padl sám.

 

„Mariko, vezmeš si mě?“ zeptal jsem se své měsíční lásky hned ráno, jak přišla po noční.

 

„Za poslednú noc mi dlhuješ 100 eur. Nechaj to v predsieni a vypadni“ odpověděla má empatická láska.

 

Nezlobil jsem se. Vždyť jsem vážně včera nevypnul televizi a usnul u rozsvícené lampy. Energie jsou sakra drahé.

Důchodu se zřejmě nedožiju, takže jsem vlastně rád, že jsem se zbavil i svého penzijního připojištění.

 

Vyšel jsem před barák zrovna ve chvíli, kdy se spustil liják.  

Jsem opět svobodný. Maminčin hodný syn.

 

Myslím, že si máma nemůže na nic stěžovat, neboť domů se jí vrací opravdový chlap.

 

Taky, kdo jiný by se postavil stejně hrdinně jako já nepřízní počasí?

Jedním šmahem jsem zkrotil všechny přírodní živly.

 

Zažil tsunami, skáču mezi kapkami deště, mám slunce v duši a vítr v kapse.

 

Proti tomu všemu je ta „bouřka co mě čeká doma“ příjemný vánek.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1646775809-nahled-storm-gadcb1a9a1-1280.jpg

„Milánku, měl by sis najít slušné děvče“ řekla mi už posté má matka.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem byl v jedné z největších euforií.

Můj milovaný Baník vyhrával.

 

„Jo“ odpověděl jsem a přidal zvuk na televizi.

 

„Nebudu tady věčně a kdo ti pak uvaří, vypere a uklidí“ nahlédla do otevřených dveří tvář mé starostlivé rodičky a ve mně se hnulo svědomí i mužství.

 

Zapnul jsem počítač.

„Tak jo, mami, jak si přeješ.“.

Myšlenka byla na světě. Teď ještě vymyslet nick na seznamku a zapamatovat si heslo.

 

Možná to způsobilo momentální sledování přírodovědného dokumentu, ale můj nick „hledamtygrici“ se chytil poměrně snadno a rychle. Odpovědi blikaly jedna přes druhou, fotky potencionálních nevěstinek jsem si málem nestačil ani ukládat a úplně jsem přestal rozumět tomu, proč já vůl se vlastně ještě neoženil.

 

Marika vypadala skvostně. Byla Slovenka a ty, jak známo bývají nejen slušně vybavené, pohostinné, ale i otevřené.

 

„Poď ďalej“ zašveholila na prvním rande.

„Predsa nebudeme mrznúť vonku“  sladce zašeptala a vtáhla mě hned do své útulné garsonky.

 

Okamžitě jsem pocítil nával slovanské pohostinnosti. Nedal jsem se zahanbit. Položil ji požadované  eura na stůl a omluvil se, že jsem nedonesl kytku.

 

„Já som tvoje kvietka“ byla poslední slova před tsunami, které přišly hned po otevření ložnice.

 

Co Vám budu nalhávat. Byl jsem Bůh.

Bol som chvíľu tvrdý, chvíľu mäkký a tiež oboječný.

 

Máma by na mě byla náležitě hrdá.

 

Stal se ze mě opravdový chlap.

 

Staral jsem se o celou domácnost, vařil, žehlil, pral, roztrhané spodní prádlo mé Marice s láskou zašíval.

A když v noci nebývala doma, nikdy jsem nežárlil.

Co jsem? Kokot?

 

Však noční pro ženu nikdy nebývala lehká záležitost.

 

Rozhodl jsem se k životnímu kroku.

Rád bych ji k nohám položil všechny své mládenecké úspory, ale ty už jaksi padly.

A tak jsem na zem padl sám.

 

„Mariko, vezmeš si mě?“ zeptal jsem se své měsíční lásky hned ráno, jak přišla po noční.

 

„Za poslednú noc mi dlhuješ 100 eur. Nechaj to v predsieni a vypadni“ odpověděla má empatická láska.

 

Nezlobil jsem se. Vždyť jsem vážně včera nevypnul televizi a usnul u rozsvícené lampy. Energie jsou sakra drahé.

Důchodu se zřejmě nedožiju, takže jsem vlastně rád, že jsem se zbavil i svého penzijního připojištění.

 

Vyšel jsem před barák zrovna ve chvíli, kdy se spustil liják.

 

Jsem opět svobodný. Maminčin hodný syn.

 

Myslím, ale, že si máma nemůže na nic stěžovat,

neboť domů se jí vrací opravdový chlap.

 

Taky, kdo jiný by se postavil stejně hrdinně jako já nepřízní počasí?

Jedním šmahem jsem zkrotil všechny přírodní živly.

 

Zažil tsunami, skáču mezi kapkami deště, mám slunce v duši a vítr v kapse.

 

Proti tomu všemu je ta „bouřka co mě čeká doma“ příjemný vánek.

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1632661799-nahled-fashion-1029438-1280.jpg

 

Vždycky jsem si zakládal na své eleganci. Čisté boty, čistá hlava. Holkám jsem se líbil a ony mě. Byl to vzájemný koníček. Byl jsem pěkný chlap a mé ego mě doprovázelo jako věrný pejsek. Měl jsem značkové oblečení i auta. Dobrou vůni i skvělý čich.

 

Stárnul jsem z grácií. Vlasy řídly, ubývaly až vypadly docela. Chvíli jsem byl z toho špatný, ale po přečtení článku, že plešatí muži jsou pro ženy velmi sexy se mé sebevědomí a šmrnc vrátily zpět na své místo.

 

Ten večer se mi za kámošemi do té zaplivané putyky nechtělo, ale měl jsem je rád a těšil jsem se na jejich humor. Pivo bylo jako křen, trochu jsme to přitvrdili slivovici. Za poslední týden jsem byl dost unavený z poslední známosti. Usnul jsem na židli, prvně elegantně zakloněný dozadu. Pak mě to přemohlo i dopředu. Když jsem se probudil, kamarádi už byli na cestě k domovu. Zaplatil jsem útratu. Šibalský úsměv číšníka jsem bral jako poděkování za nemalé díško. Poplácal jsem ho po rameni a se slovy „díky za všechno“ jsem odkráčel domů.

 

Rána po opici nejsou nic moc. Houpe se vám žaludek, třepe s Vámi zimnice a v mém věku už máte na sebe zlost, že jste zase promarnili další den. Šel jsem do koupelny a v duchu jsem si přehrával vtipné hlášky ze včerejška. Díval jsem se na sebe do zrcadla a nechápal, co za černou šmouhu to mám na čele.

 

„To jsou blázni“ drhnul jsem své fixem pomalované čelo, kde se ještě trochu dal vyčíst nápis oblíbeného fotbalového klubu.

 

Byl čas zajít nakoupit. Bílé polotriko, nové džíny, černý svetr ležérně přehozený přes ramena. Ještě příjemná vůně, ať se holky v krámu mají nač koukat. U salámového pultu jsem se ohnul, abych si vybral šunku. Příjemná blondýnka se zavlnila v bocích a usmála se. Od ucha k uchu. Pak zaběhla dozadu, vrátila se i s atraktivní černovláskou. Ta mi nabízela, co se dalo a obě se smály čím dál více. Vlastně jsem takový úspěch po včerejší opilecké jízdě ani nečekal. Holkám zjevně vůbec nevadil můj pokrčený obličej a líbil jsem se jim více než obvykle. Když mě neustále zdržovaly a přiváděly kdoví odkud další a další spoluzaměstnankyně začal jsem být už i já trochu nervózní.

„Ale no tak, Karle, jsi pořád dobrý bejk“ chlácholil jsem se v duchu a spiklenecky na ten babský spolek mrkl.

 

Měl jsem plný košík uzenin a holky se na mě smály jako už dlouho ne.

„Přijďte zas“ volaly za mnou a já neměl důvod jim to neslíbit.

„Jasně, děvčata, už teď se na Vás zase těším“ odcházel jsem a připadal si jako místní Alan Delon.

 

Den probíhal v klidu až do odpoledne.

„Jak je, Karle?“ hulákal na mě ve sluchátku Pepa ze včerejška. „Všechno dobré“ smál se.

„Jasně, že dobré, dokonce jsem měl úspěch i v obchodě“ chvástal jsem se.

Pepa u telefonu řval smíchy: „ty jsi byl v obchodě? Tak to už máš úspěch celoživotní.“

Nechápal jsem ho.

„Karle, skoč za námi na pivo, máš to kousek, zrovna se dáváme po včerejšku dohromady“.

Měl jsem divné tušení, a tak jsem šel.

 

Ani jsem se nepřevlékl. Bílé triko, nové džíny, černý svetr ležérně hozeny přes ramena. Ještě jsem si přeleštil boty. Ať ti burani vidí, jak má vypadat chlap.

 

Hospoda mě vítala potleskem. Židle už čekala. A naproti ní zrcadlo.

„No jo, asi si mě zase chtějí dobírat, že na sebe tak dbám.“

Odsunuji židli, trochu se ohnu a zahlédnu temeno své holé hlavy v zrcadle. Přímo uprostřed mám ze včerejška fixem namalovaný vulgární znak pro ženské přirození.

Ztěžka dosedám.

 

Odsouvám pivo a objednávám slivovici.

Je mi jasné, že po dnešku v mém životě už nikdy nebude všechno jako dřív.

 

A tak se ptám:

„Chlapi, jaké máte zkušenosti s potravinovými e-shopy?“

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1628186366-nahled-astrology-993127-1280.jpg

Jezdit do práce autobusem skýtá neskutečné množství pozitiv. V zimě máte vnitřní prostor hned po nástupu vyhřátý. V létě mírně klimatizovaný, V každém ročním období můžete 40-ti  minutovou trasu využít k dohnání spánkového deficitu. Ke čtení knihy. K povídání se spolucestujícími. Pokud vše selže, začnete pozorovat okolí.

 

Tato aktivita je obzvlášť zajímavá. Nejenže časem pochopíte skrytý vnitřní řád pravidelné linky, kde každý ví, kde si má sednout, ale také postupně dáváte pro lepší orientaci lidem různé přezdívky.

 

Jsem svobodná a středněvěká.

Nebudeme si nic nalhávat a přiznejme si, že možnost zapálení lýtek či jiných částí těla je možný kdykoliv a věk je v této situaci opravdu jen číslo.

 

Kolegyně spí. Já ne. Číst nemám co, a tak si při nedávné cestě do práce všímám mužů. Oba nastupují až po mně, každý na jiné zastávce. Vystupují společně, o dvě zastávky rychleji než já. Sedí přede mnou. Vystupují a mě zaujaly jejich zadky. Jeden ho má větší, ale tvář je milá. Druhý ho má pěkný. Tváře jsem si tím pádem zatím nestačila všimnout. Zadky se mnou jezdí pravidelně.

 

Dnešní den utekl jako voda a bylo načase jít z práce domů. Ještě předtím na mě vyskočil horoskop pro dnešní den. „Potkáte velmi přitažlivého intelektuála, který Vás zaujme“ píše se v něm.

„Potkám, potkám, ale kde?“ zamýšlím se.

Venku leje celý den jako z konve a já mám v plánu jít z práce přímo domů a udělat si lenošící den pod dekou.

Odcházím a loučím se s kolegyní od vedlejšího stolu.

„Dnes už jdu domů, musím. Čeká na mě osud.“

Chápavě se směje. „Pojedou Zadky?“ ptá se.

 

Na zastávce jsou již všichni v řadě. Autobus přijíždí a já celou historii vyprávím své spolucestující kolegyni. Smějeme se. Tedy, jen dvě zastávky.

Neboť pak – přistupuje Pěkný Zadek.  

„To je ON?“ šeptá dost nahlas kolegyně.

Kývám na souhlas. Jako bonus nastupuje cizí muž s kolem. Ten jede poprvé. Je podezřelý. Kolo dobré. Obličej mladý. Odmítám připustit, že zrovna tento je muž z horoskopu.

„Je mladý“ říkám kolegyni.

„To nevadí, na hrátky s čertem to nemá vliv“ odpovídá.

Situaci popisuji přes SMS kolegyni do práce,

„Ten to nebude“ přichází rychlá odpověď. „O kole v horoskopu nic nebylo.“

 

Na další zastávce vystupuje mladá holka a radostně skáče do náruče svému klukovi, který na ní čeká.

„Vidíš, tak se to musí dělat“ uděluje mi skvělé rady má spolucestující.

„Jakmile uvidíme, že na zastávce stojí osamocený chlap, urychleně vystoupíš a skočíš na něho.“

Na další zastávce stojí. Je sám a je mu asi osmdesát.

„Na toho neskákej, ten už by se nezvednul“ varuje mě.

Na další zastávce vystupuje Pěkný Zadek. Stačila jsem si všimnout, že má i pěkný předek. Tedy obličej.

Pak už je naše domácí zastávka. Vystupujeme my a muž s kolem. Ten je z našeho veselí tak pomatený, že nastupuje na kolo i s respirátorem a rychle odjíždí pryč.

 

„Nemůžeš domů, čas Ti běží. Musíš do obchodu. Tam je šance“ mírně se mnou manipuluje kolegyně a srdečně mi mává, když se za mnou zavírají dveře hypermarketu.

 

Přicházím domů. Nikoho jsem nepotkala. Směji se veselému dni.

 

Spokojeně usedám k počítači a otevírám svou mailovou adresu.

V něm zvláštní mail. Z mailové adresy obsahující jméno Myšáka Mickeyho se mě někdo ptá, zda jsem již zamilovaná. Teda, že mě to nenapadlo. No jasně, to bude ON. Moderní doba si žádá moderní postupy. Já čekala, že se potkáme na cestě busem a ono je to cesta elektronická. Horoskopy by přece nikdy nelhaly.

„Čekám na Tebe“ odepisuji a podepisuji se stylově.

Myška Minnie.  

Sdílet článek | Přidat komentář
1626887816-nahled-woman-1850709-1280.jpg

Smrad chlorované vody mi stáhnul můj malý dětský žaludek.

 

„Tak jdeme, jdeme“ volala na nás ta hnusná ženská v černých plavkách, s dlouhou tyčí v ruce. My, prvňáčci s vypoulenými očima jsme zamířili k bazénu. První část bazénu nám byla po pás. Dostali jsme korkovou destičku a měli splývat.

 

Nemohla jsem své dětské nohy odlepit ode dna, tlačila rukami svou desku pod hladinu a za nenápadného pochodu ponořovala i svou hlavu. Snažila jsem se ze všech sil, ale byla jsem odhalená. Po několika marných pokusech mě donutit položit se  na vodní hladinu, byl vyřknut ortel.

 

„Nelíbí se ti v malé hloubce, půjdeš do dvoumetrovky“.

Nevím, kolik měří prvňáček, ale dva metry to jistě nebude.

 

Hodila mě do hloubky. Polykala jsem vodu, zmatkovala, panikařila, nesnášela chlór a snažila se zachytit o okraj bazénu. Ona stála nahoře a při sebemenším pokusu o zachycení mě tou tyčí bouchala do rukou a odtlačovala doprostřed plavecké dráhy. Výsledek byl jasný. Namísto plavání ve mně vyvolala křečovité bolesti břicha a neprospanou noc před každou další lekci.

Docela v pohodě jsem se smířila s tím, že mou stěnu u postele nezdobí hrdě zarámované Mokré vysvědčení. 

 

Plavat jsem se naučila v deseti v moři. Tedy myslela jsem si to. To jsem ovšem netušila, co to opravdu znamená, umět plavat.

 

V patnácti jsem se znovu ocitla u bazénu. Měl modré plavky a byl mou první láskou, ve které jsem se začala topit. Kamarádka, která se mě snažila chránit, plavala při mně tak blízko, až jsem si o ní zlomila malíček. O to víc se upevnilo naše přátelství, které se stalo nezlomným. Pokaždé, když jedna z nás jde pod hladinu, druhá automaticky nahazuje kruh, skáče po hlavě za ní a dělá všechno proto, aby ji dotáhla bezpečně na břeh.

 

„Topila“ jsem se v životě již mnohokrát a občas jsem měla pocit, že mám kolem sebe opět tu hnusnou ženskou v černých plavkách s tyčí, která mě hází do hloubky a bouchá tyčí po rukou. I když pokaždé vypadala a jmenovala se jinak, já ji říkám „životní lekcí“ a dokonce ji za její nedobrovolný ponor děkuji. Neboť čím více mě ponoří, tím více se odrážím ode dna a učím se čím dál rychleji dostat opět nad hladinu.

 

Nesčetněkrát jsem se podřela o kameny, plácala se na mělčině, byla vržena mezi žraloky, téměř tonoucí se i stébla chytala, plavala proti proudu, polykala andělíčky a zakašlala se slanou vodou. Oblečená v plavkách nebo jen ve své kůži. A někdy mě strhnul proud tak rychle, že jsem se smáčela i s botami, neboť ne nadarmo se říká, že nám občas „teče do bot“.

 

Dnes jsem již zkušený plavec.

Někdy méně je více. Už vím, že plavat proti proudu mě unaví, vrhat se do vln je nebezpečné, žraloci si občas rádi smlsnou, stéblo mě moc neudrží a boty je dobré mít v suchu. Neboť důležité je neprochladnout od noh.

 

Plavat umíme všichni, je to naše přirozenost. Jak spokojení jsme byli v plodové vodě i bez rukávků a záchranné vesty. My jen pilujeme, aby náš styl měl styl.

 

A tak si jen tak ležím na hladině a nechám se unášet životním proudem. Kochám se okolní krajinou a mávám na ostatní vodáky, co radostně plují se mnou.

 

Sama jsem zvědavá, do kterého přístavu tentokráte dopluji.

Sdílet článek | Přidat komentář
Další stránky: 123