povídky | Vánoce
Týden před vánoci byla v hračkářství pěkná mela.
Maminky a babičky se předháněly s tatínky a dědečky, kdo koupí svým maličkým tu nejlepší a nejdražší hračku.
Na poličce seděla nádherná Barbie a nemohla se dočkat, až skončí v nákupním košíku. Chvástala se mezi svými kamarády a nejvíce útočila na nebohého medvídka, který byl z výroby nepovedený a byl ve slevě.
„Já jsem krásná, dokonalá a už se moc těším, až budu u bohaté holčičky v krásném domě a budu spát v obrovské posteli a bude se se mnou chlubit na všech návštěvách.“
„A Ty, opelichaný chlupáči, strávíš svátky tady, zapomenutý na poličce v hračkářství. Sám a potmě“ vysmívala se medvídkovi.
„Barbie, Barbie, kéž by jsi byla šťastná. Věřím, že i mě si někdo najde.“
Neuplynulo ani deset minut a cizí ruka vzala Barbie do nákupního košíku a byla fuč.
O 14 dnů později.
„Brumlo, Brumlo, dám Ti čepičku, ať mi nenastydneš a půjdeš mi pomoct vyhodit odpadky“ řekla láskyplně malá Barunka medvídkovi. Tomu, který jí pod vánočním stromečkem udělal tak obrovskou radost. Barunka věděla moc dobře, že Ježíšek pro ni moc peněz nemá, ale když našla pod stromečkem toho krásného plyšáčka, plakala radostí. Byl to ten nejhezčí dárek, který si jen mohla přát.
U popelnic bylo strašně moc krabic.
„Jé, hele Brumlo, tady někdo vyhodil krásnou panenku, je celá otrhaná“ řekla Barunka a vzala do svých prokřehlých rukou Barbie.
A tak se opět sešli.
Na poličce v útulném malém pokojíčku holčičky Barunky.
Největší bohatství není v penězích, ale v laskavostí lidských srdcí.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát vánoční poselství.
Jenže pak jsem dostala ten dárek.
Včera byl Štědrý den. Po několika dnech sněhové nadílky byl kupodivu opět na blátě. Opět, jako každoročně, vyšel na 24. prosince. Jako obvykle jsme měli vánoční stromeček, bramborový salát, kapra, krásně prostřený stůl a slavnostní náladu. Slavnostní náladu máme celou dobu, co se známe.
Neboť, jak říkáme ... "sláva, sláva, velká sláva, že jsme se v tom světě konečně potkali a jsme spolu."
Jediné, co bylo jinak, že můj muž šel večer do práce.
Z toho důvodu jsme měli na místo štědrovečerní večeře štědrovečerní oběd. Nepoznali bychom rozdíl, nebýt venku na místo měsíce a hvězd, roztomilé sluníčko. Popřáli jsme si vánočními oplátky, sfoukli svíčku a utíkali radostně jako malé děti k dárkům. Byly krásné. Úplně všechny. Menší i větší, tvrdé i měkké, kulaté i hranaté. Všechny měly nedozírnou hodnotu.
Byly darované od milovaných a z lásky.
Ráda dostávám knížky. Je těžké darovat knížku, která Vás zaujme. Když jsem zvěavě prohmátavala ještě zabalené dárečky, tušila jsem, že v jednom z nich bude kniha.
"Júúúú, kniha" zvolala jsem překvapeně po odbalení. A samozřejmě dodala "děkují, Ježíšku".
Večer jsme si s mužem dali pác a pusu a rozloučili se. On šel nově oháknutý s novou vůní vánočně okouzlovat své klientky, já s novým prádlem, novou vůni a s novým přítelem do postele. Můj přítel byl hranatý a voněl tiskařskou černí.
Nevím, jak vy, ale já čtu některé knihy potichu a některé nahlas. Jako bych se rozhodla hned při prvních písmenkách. Jako bych vždy intuitivně vycítila, že čím je kniha silnější, tím je větší šance, že ji budu číst nahlas. Některé stránky přednáším, jiné si prošeptávám a některé pasáže propláču. Nahlas a s úctou.
Tento světový bestseller napsal vážený pan Eddie Jaku. Jmenuje se "Nejšťastnější muž na zemi".
Kniha je o neuvěřitelných lidských osudech, o neskutečných hrůzách, zvěrstvech, holocaustu, bídě a utrpení. Je také o obrovské síle, naději, dobrotě lidí, laskavostí a nezdolné víře. O neuvěřitelné pokoře k životu. O pekle na zemi i zázracích v pekle. Proplakala jsem celý Štědrý večer.
Možná si myslíte, že tohle o vánocích nechcete, že se nám to "nějak nehodí do krámu". Nehodí se to ke slavnostně a bohatým prostřeným stolům, bohatým dárkům, navoněnému domovu a veselým a šťastným očím. Ale ano, já Vám budu oponovat. Přesně tehdy se nám tato kniha hodí.
Abychom si až na dřeň našeho srdce uvědomili, že dnešní dny nejsou samozřejmostí. Že žijeme každodenní zázrak a že se máme tak nádherně jako nikdy.
Je naší povinností každý den děkovat naším babičkám a dědečkům, a také jejich babičkám a dědečkům, s úctou za jejich životy a za vše, co generace našich předků musela prožívat a vybojovat za to, abychom my, vy i ti další, co příjdou byli jen tak jednoduše šťastní. Musí se o tom číst, mluvit a nesmí se zapomenout. Nikdy.
Dovolte mi, abych ocitovala závěr knihy:
"Chci změnit svět k lepšímu a doufám, že přečtením této knihy se do něj navrátí trochu lidskosti. Chci ti také říct, aby ses nikdy nevzdával naděje. Nikdy není příliš pozdě na to být laskavá, slušná a milující lidská bytost."
Kéž by se tato kniha stala součástí povinné školní četby. Kéž by otevřela srdce všem a nedovolila zapomenout.
Já sama jsem se rozhodla, že ji velmi ráda budu kupovat pro své blízké jako dárek a dál šířit její poselství. Je to to nejmenší, co pro generace našich předků můžu udělat.
Přeji si pro nás pro všechny pevné zdraví, hodně štěstí, mnoho všeobjímající lásky, srdečného smíchu, nádherného přátelství. Přeji si mír. Mír pro všechny. Venku i uvnitř našich srdcí. Přeji si tohle všechno ze všeho úplně, ale úplně nejvíce.
Moc Ti, za to všechno děkuji, Ježíšku.
Protahuji se a otáčím zpět. Zvláštní prazvláštní dny jsou na té cestě za mnou. A přitom tak nádherně stejné. Na jaře vše vonělo, v létě hřálo slunce, na podzim rozkvetl celý svět do neskutečných barev a v zimě se halíme do rukavic, čepic a šálů. Nic se nezměnilo.
Na jaře bez pozvání přišel strach, překvapení, naštvání, frustrace, zlost, pláč a bezmoc.
Na jaře lidé na místo kabátu shazovali své masky.
I přes zahalená ústa, vše opravdové prozradily oči a činy.
Jaro bylo očistné. Už nebylo možné se skrýt za nabubřelost, bohatství, sladké řeči a falešné úsměvy. To vše bylo přikryto.
Jen oči a činy mluvily. Mluvily hlasitě, jasně, bez obalu. Oči a činy nás všech.
Přešlo voňavé léto, okouzlující podzim a na trůn si sedla paní Zima.
Zítra máme Štědrý den. Lidé se spolu budou scházet nebo taky ne. Budou přemýšlet, nadávat, smát se, bát se, pomlouvat, radovat, nenávidět, milovat. Proč? Protože je Štědrý den?
Ne, protože jsme lidé. Pořád stálé stejní. Jen někdy je to vidět o něco více.
Přeji Vám všem, aby jste si uměli udělat štědrý každý den. Buďte štědří k sobě, ke svým blízkým i ke svým vzdáleným. Rozdávejte lásku, pohodu, úsměv a s radosti to samé přijímejte. Neboť to jsou ty nejkrásnější dárky.
A já Vám z celého srdce přeji, ať jich máte nejen plný dům, ale především ať těmito dary přetékají Vaše srdce a srdce lidí kolem Vás.
V dojemném objetí andělských křídel uložila jsem svou hlavu na péřový polštář. 23. 12. 2020 chvíli před půlnoci.
Bramborový salát obsadil své čestné místo v lednici. Kapr se připravoval na svůj zítřejší trojkabát, na balkoně tiše šumivě notoval šampus. Cukroví sladce cukrovalo mezi svými a vánoční oplatky se těšily až se zítra smočí do lepkavého medu.
„Tak zítra“ šeptá mi můj objímající anděl. „Budeme mezi Vámi více než obvykle“.
„Vím. Zítra Vás čeká náročný den.“
„Ano. Budeme poslouchat jako každoročně Vaši nespokojenost s vánočními dárky, rozladěnost ze špatných pořadů v televizi, zklamání z absence sněhu venku, unavenost, marnost, sklíčenost, frustraci, samotu.“
„Také ovšem uvidíme mnoho pohody a klidu, šťastné úsměvy a objetí, lásku, poděkování, pokoru a smích.“
„Víme, že zítra taky uvidíme o hodně více prázdných židlí u stolu a v přichystaných talířích bude více slz. Lidé budou trošku jiní. Někteří smutnější, někteří naštvanější, ustrašenější, zoufalejší, vyhaslejší.“
„Zítra nás čeká náročný den.“
„Budeme Vás více než kdykoliv jindy objímat a foukat Vám do vlasů. Budeme Vám šeptat, že vše je v pořádku. Budeme Vám mezi plameny svíčky zapalovat plameny naděje a víry. Budeme dělat vše proto, abyste byli jednoduše šťastní.“
„Zvládnete to?“ zeptala jsem se tiše.
„Samozřejmě“ odpověděl jsi mi.
„Děláme to pro Vás s láskou, neboť jste to nejhezčí, co tady dole máme“.
„Ťuky, ťuky, ťuk…..“
Ubírám zvuk v televizi, rychle na sebe oblékám sukni a jdu se podívat, kdo to klepe. Na prahu mého bytu stojí malý chlapeček v roztomilé čepici a zvědavými očima si mě prohlíží. Tváře má krásně červené od venkovního chladu a ve svých drobných ručičkách drží tři krabičky. Nesmělé se usmívá.
„Dobrý den, paní.“
„Dobrý den, chlapče.“
„Tak jsem tady“ říká dospěle a najednou vůbec nevypadá nesměle ani dětsky. Působí na mě ochranitelsky, silně, nadějně a tak nějak nově.
„Copak mi neseš?“ usmívám se na něho a zvědavě si ho prohlížím. Moc dobře už vím, jak bude každým dnem růst, vyspívat, moudřet až z něho vyroste další silný parťák do mé životní sbírky.
„Jako každoročně tři krabičky. Nakládejte s nimi, milá paní, jak nejlépe dovedete. Mějte se krásně a těším se na příště. Mám toho ještě hodně, nebudu už dále zdržovat, co jsem měl, to jsem dal", zamává a odchází. Ještě zaslechnu známé „ťuky ťuky ťuk“ o patro výš. Pomalu zavírám dveře a opatrně si jdu prohlédnout obsah krabiček.
Sedám si na zem do tureckého sedu, opírám se o stěnu a na chvíli zavřu oči. Ještě než je otevřu, v duchu se loučím s těmi, které jsou již zabalené a připravené k uložení. Volně nechávám stéct slzy po tváří a kreslím si na tváří nový úsměv…. Výdech, nádech… teď… otevírám.
V první je krásná Aeskulapova hůl obtočená hadem jakožto symbol životní síly a zdraví, ve druhé něžný čtyřlístek a ve třetí kouzelné srdíčko.
Beru si je do dlaní a tiše a s pokorou šeptám „budu Vás chránit mé vzácné dary“. Vtisknu jim polibek a zakápnu slzou. To proto, aby u mě měly živnou půdu, rostly a nabíraly síly.
Podívám se z okna a vidím, jak stojí dole na chodníku a uličnicky na mě mává – ten roztomilý chlapec – nový – v pořadí dvoutisícídevatenáctý ….