NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | Vánoce

1608716981-nahled-christmas-3983887-1280.jpg

Protahuji se a otáčím zpět.  Zvláštní prazvláštní dny jsou na té cestě za mnou. A přitom tak nádherně stejné. Na jaře vše vonělo, v létě hřálo slunce, na podzim rozkvetl celý svět do neskutečných barev a v zimě se halíme do rukavic, čepic a šálů. Nic se nezměnilo.

 

Na jaře bez pozvání přišel strach, překvapení, naštvání, frustrace, zlost, pláč a bezmoc.

 

Na jaře lidé na místo kabátu shazovali své masky.

I přes zahalená ústa, vše opravdové prozradily oči a činy.

Jaro bylo očistné. Už nebylo možné se skrýt za nabubřelost, bohatství, sladké řeči a falešné úsměvy. To vše bylo přikryto.

Jen oči a činy mluvily. Mluvily hlasitě, jasně, bez obalu. Oči a činy nás všech.

 

Přešlo voňavé léto, okouzlující podzim a na trůn si sedla paní Zima.

Zítra máme Štědrý den. Lidé se spolu budou scházet nebo taky ne. Budou přemýšlet, nadávat, smát se, bát se, pomlouvat, radovat, nenávidět, milovat. Proč? Protože je Štědrý den?

Ne, protože jsme lidé. Pořád stálé stejní. Jen někdy je to vidět o něco více.

 

Přeji Vám všem, aby jste si uměli udělat štědrý každý den. Buďte štědří k sobě, ke svým blízkým i ke svým vzdáleným. Rozdávejte lásku, pohodu, úsměv a s radosti to samé přijímejte. Neboť to jsou ty nejkrásnější dárky.

A já Vám z celého srdce přeji, ať jich máte nejen plný dům, ale především ať těmito dary přetékají Vaše srdce a srdce lidí kolem Vás.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 23.12.2020
1606549485-nahled-christmas-2988122-1280.jpg

V dojemném objetí andělských křídel uložila jsem svou hlavu na péřový polštář. 23. 12. 2020 chvíli před půlnoci.

 

Bramborový salát obsadil své čestné místo v lednici. Kapr se připravoval na svůj zítřejší trojkabát, na balkoně tiše šumivě notoval šampus. Cukroví sladce cukrovalo mezi svými a vánoční oplatky se těšily až se zítra smočí do lepkavého medu.

 

„Tak zítra“ šeptá mi můj objímající anděl. „Budeme mezi Vámi více než obvykle“.

 

„Vím. Zítra Vás čeká náročný den.“

 

„Ano. Budeme poslouchat jako každoročně Vaši nespokojenost s vánočními dárky, rozladěnost ze špatných pořadů v televizi, zklamání z absence sněhu venku, unavenost, marnost, sklíčenost, frustraci, samotu.“

„Také ovšem uvidíme mnoho pohody a klidu, šťastné úsměvy a objetí, lásku, poděkování, pokoru a smích.“

 

„Víme, že zítra taky uvidíme o hodně více prázdných židlí u stolu a v přichystaných talířích bude více slz. Lidé budou trošku jiní. Někteří smutnější, někteří naštvanější, ustrašenější, zoufalejší, vyhaslejší.“

 

„Zítra nás čeká náročný den.“

„Budeme Vás více než kdykoliv jindy objímat a foukat Vám do vlasů. Budeme Vám šeptat, že vše je v pořádku. Budeme Vám mezi plameny svíčky zapalovat plameny naděje a víry. Budeme dělat vše proto, abyste byli jednoduše šťastní.“

 

„Zvládnete to?“ zeptala jsem se tiše.

 

„Samozřejmě“ odpověděl jsi mi.

„Děláme to pro Vás s láskou, neboť jste to nejhezčí, co tady dole máme“.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 28.11.2020
1595711293-nahled-champagne-glasses-4731532-1280.jpg

„Ťuky, ťuky,  ťuk…..“

 

Ubírám zvuk v televizi, rychle na sebe oblékám sukni a jdu se podívat, kdo to klepe. Na prahu mého bytu stojí malý chlapeček v roztomilé čepici a zvědavými očima si mě prohlíží. Tváře má krásně červené od venkovního chladu a ve svých drobných ručičkách drží tři krabičky. Nesmělé se usmívá.

 

„Dobrý den, paní.“

„Dobrý den, chlapče.“

 

„Tak jsem tady“ říká dospěle a najednou vůbec nevypadá nesměle ani dětsky. Působí na mě ochranitelsky, silně, nadějně a tak nějak nově.

 

„Copak mi neseš?“ usmívám se na něho a zvědavě si ho prohlížím. Moc dobře už vím, jak bude každým dnem růst, vyspívat, moudřet až z něho vyroste další silný parťák do mé životní sbírky.

 

„Jako každoročně tři krabičky. Nakládejte s nimi, milá paní, jak nejlépe dovedete. Mějte se krásně a těším se na příště. Mám toho ještě hodně, nebudu už dále zdržovat, co jsem měl, to jsem dal",  zamává a odchází. Ještě zaslechnu známé „ťuky ťuky ťuk“ o patro výš. Pomalu zavírám dveře a opatrně si jdu prohlédnout obsah krabiček.

 

Sedám si na zem do tureckého sedu, opírám se o stěnu a na chvíli zavřu oči. Ještě než je otevřu, v duchu se loučím s těmi, které jsou již zabalené a připravené k uložení. Volně nechávám stéct slzy po tváří a kreslím si na tváří nový úsměv…. Výdech, nádech… teď… otevírám.

 

V první je krásná Aeskulapova hůl obtočená hadem jakožto symbol životní síly a zdraví, ve druhé něžný čtyřlístek a ve třetí kouzelné srdíčko.

 

Beru si je do dlaní a tiše a s pokorou šeptám „budu Vás chránit mé vzácné dary“. Vtisknu jim polibek a zakápnu slzou. To proto, aby u mě měly živnou půdu, rostly a nabíraly síly.

 

Podívám se z okna a vidím, jak stojí dole na chodníku a uličnicky na mě mává – ten roztomilý chlapec – nový – v pořadí dvoutisícídevatenáctý ….

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 31.12.2018
1595778604-nahled-new-years-eve-1905144-1280.jpg
Tak šťastný a veselý. První hodina nového roku je za námi a já si uspořádávám myšlenky.
 
Zlatavá barva pětileté whisky se houpe ve skleničce, všude kolem dokola hraje hudba a střílejí petardy. A mě je jako každoročně v tuto chvíli moc pocitově. Nostalgicky se loučím se starým rokem. Přemýšlím, jaký byl. Usmívám se, protože jako vždy byl prostě překvapivý. Byl dobrý nebo špatný? Proboha, kdo by byl schopen tak jednoduše odpovědět? Copak život je černobílý?
A tak stejně jako je svět barevný, i ten minulý rok byl neuvěřitelný, nečekaný, neskutečný. A přes všechny radosti, bolesti, kotrmelce, ztráty i nálezy mu děkuji. Za vše co mi dal i vzal. Ukládám si ho do svých vzpomínek a posílám mu pusu na rozloučenou. Byl můj. Teď už je minulostí.
 
Jeho nástupce je jako malé narozené dítě. Všichni ho pro tuto chvíli oslavujeme. I přesto, že vůbec netušíme, jaké toto dítko bude. Zda z něho vyroste inteligent, vědec, profesor, prodavač, uklizeč, popelář. Netušíme, jestli bude hodný či zlobivý. Krásný nebo ošklivý. Částečně můžeme ho ovlivnit. Částečně ovlivní on nás. Nový rok. Nepopsaný list papíru. Čichám k jeho vůni. Voní novotou a neposkvrností. Nadějí a přáním.
 
Každý z nás si upřímně přeje hodně zdraví, mnoho štěstí, lásky, pohody. I přesto, že víme, že občas onemocníme, budeme mít pech, v lásce to zaskřípe a do pohody bude daleko. Po bujaré noci přijde vystřízlivění. Ale já si přesto přeji, ať v srdci každého z nás zůstane ta kouzelná skořápka dnešní noci.
Ať v nás zůstane naděje. Přání všeho nejlepšího všem okolo. Touha a síla. Radost a veselí.
 
Dovolte mi použít dva citáty: "K pochopení všeho je nutno vše odpustit." a druhý..."Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě".
 
Přejí Vám z celého srdce, aby Váš nepopsaný list začal pochopením a láskou.
 
S pokorou k nádherným zítřkům Vaše Hanlen.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 01.01.2018
1595767131-nahled-kitchen-2565105-1280.jpg
Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.
Kuchyně je místnost, kde se odpradávna rádi všichni setkávali. Znáte to. Máte krásný obývací pokoj, nádhernou prostornou halu, rozkvetlou terasu a pak k Vám příjde návštěva a Vy řeknete "tak kde se posadíme?" a ona řekne "no přece v kuchyni, tady je to nejlepší".
A tak se většinou tísníme v té malé místnosti velkého domu a je nám tam jednoduše pěkně. Klábosíme o obyčejných věcech, sdělujeme si důvěrnosti, pláčeme nad smutkem a radujeme se z kouzelných životních okamžiků. Ve vzduchu je vůně kávy, čaje, jídla, dobroty, laskavosti, péče a někde uvnitř nás i pocit bezpečí dětství. Vždyť i malé dítě, které má svůj dětský pokojíček plný hraček se nejraději batolí pod nohami mámy v kuchyni a krásně si hraje s vařečkou a hrníčkem.
 
Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.
Přede mnou na poličkách je 12 hrnců vonících novotou. Kolem 52 talířků a příborů a 365 kořenek různých chůtí a vůni.
 
Už zítra vezmu do ruky jeden ze svých hrnců a začnu v něm vařit, to nač právě budu mít chuť. Někdy to bude neslané nemastné, jindy hříšně sladké a občas se vaření nepovede, takže budu muset snít i nějakou tu hořkost. Vyberu si první čtyři talířky, na každý týden jeden a rozhodnu se pro skladbu 31 kořenek. V duchu nasávám tu vůni. Hrnec Leden už staví se do popředí.
 
Zavírám oči a představuji si tu pohádkovou alchymií kouzelníka Života. Stojí tam uprostřed kuchyně ve své mohutnosti a v obrovském kotli míchá ty nejrozmanitější nápoje a many pro každý příští den.
 
Kuchyňská linka voní novotou. Míchá se ve mě radost z nových příležitostí a obava, zda budu umět se všemi těmi novými vydobytky správně zacházet, zda se občas nespálím a zda bude chutnat nejenom mě, ale i mým spolustolovníkům. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
 
Takže nám všem, co stojíme na prahu přeji šťastnou ruku. Ať je vše tak, jak má být. Správně osolené, jemně sladké, trošku pikantní. Ať ve vzduchu se mísí vůně domova i dálek, vůně těšení a setkávání.
 
Pokud se nám občas nepodaří vytvořit přímo kulinářský zážitek, nebuďme smutní. Vezměme si pro ten den chleba se solí a pochutnejte si i na něm.
 
Ať nám všem chutná.
Báječný nový rok 2018.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 31.12.2017
1595766649-nahled-christmas-2971961-1280.jpg
Je mi blaženě.
 
Salát okoštovaný, kapr snězený. Všude kolem kupy dárkového papíru. Na sedačce vzorně jako vojáci sedí mé nové milé dárky. Vrátila jsem se z výletu.
 
Nádherný podvečer. Kapr už byl nasmažený a vše připraveno. Můj milovaný syn přišel a tiše položil pod stromeček dárky. Prošel bytem a dospěle posadil se ke stolu. Chtěla jsem začít večeři, ale přeci jen bylo brzy. "Máme čas, mami" řekl, "nespěchej".
A tak jsme si povídali. Já jemu a on mě. Moc pěkné. Čočková polévka veselé chládla.
"Ohřeju ji" řekla jsem a při těch slovech jsme v jednu chvíli oba smočili malíčky dovnitř kastrůlku.
"Nic neohřívej, stejně to nemám rád moc horké".
"Já taky ne" odpověděla jsem. Čočkové malíčky vytáhli jsme na svět a labužnicky oblízli.
 
Najednou tak lehce svěřovala jsem se mu jako své nejlepší kamarádce a on se mnou mluvil jako s kámošem od vedle. Byli jsme v pohodě, smáli se a bylo nám tak nějak spokojeně hezky. Já ubrala ze své přísné výchovy a přestala dopodrobna dodržovat vánoční zvyky.
Zapálila jsem věnec čtyř svíček a teatrálně pronesla:
"tímto prohlašuji naše vánoce za zahájené".
"Toť" odpovědělo mé přerostlé dítě a pustili jsme se do chladnoucí čočkovky.
 
Nabírali salát a jedli ryby. Povídali si smutně i veselé. Smáli se a vyplivovali kosti. Vánoční cukroví oba ignorovali a kroutili hlavami nad nesmyslností jeho bytí. Ovoce neposkvrněně usmívalo se na nás ze svých mís.
 
Obřadně rozdali jsme si oplatky. Laskavě, upřímně a srdečně popřáli si to nejhezčí, co můžeme si přát. Zdraví, prací, lásku, štěstí, pohodu a ať jeden druhého má rád.
Má závěrečná modlitba byla tak "obyčejná" :
"Bože, děkujeme Ti za vše, co máme a přejeme si za rok to samé. Děkujeme. Ámen."
 
Dárečky dávali jsme si z ruky do ruky a těšili se z nich. Jeden hezčí než druhý. Laskavé byly i stuhy.
 
Nakonec přišel ten dárek ze všech největší. Mámino a synovo krásné objetí.
 
A co bylo dál? Jeli jsme navštívit rodinu jeho lásky. Pak prošli jsme se náměstím a dali si svařáček. Pak zvedli hlavu a uprostřed nádherného davu koukali na ohňostroj. A já v něm cítila neobyčejnou sílu. Neskutečnou víru. A věděla, že vše co příjde, zvládnu. A když kapesníkem dojetím otírala si oči, začala jsem se těšit na budoucnost.
 
Posezení v místní pizzerii dotvářelo scenérii. Všude svíčky, ozdoby, dobroty. Tři starší mezi zbytkem mladších a přitom nikdo nikomu nevadil ani neradil. Pohoda, klídek, tabáček..... v dáli svítil na cestu bezpečný majáček.
 
A tak teď nenůžu spát. Dávám si kávu. Ano, teď po jedné hodině ranní. Takhle už to mám. Dávám si, nač zrovna mám chuť a nedívám se na hodiny.
 
A mé dějiny tiše si zapisuji větu k dnešnímu dni..... "tak takhle vypadá štěstí".
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 24.12.2017
1595766438-nahled-online-shopping-1082727-1280.jpg
Laura stála uprostřed ovoce a zeleniny v supermarketu a královský se bavila. Ti lidí jsou fakt blázni. Byl 21. prosinec a do Štědrého dne zbývaly 3 dny. Tři, dva, jedna....start...... Vpadalo to, že místo startu se blíží konec světa.
 
Ženy s více či méně mastnými vlasy, navlečeny jako do arktické zimy, celé zpocené a schvácené ve jménu rodiny razily své nákupní vozíky přímo vpřed. Dýchaly, kýchaly a vypadaly všelijak, jen ne jako ženy. Marně by v nich někdo hledal to něžné stvoření, ty kouzelné víly, které vytvářejí teplo domova a dělají svět krásnější a lepší. Některé s  sebou a za sebou táhly jako kačera na provázku svého pravoplatného muže, jiné své dospělé děti. Pokyny jako na cvičáku. Podej, nahoď, zvaž, nestůj jak hňup, dělej něco, panebože, co děláš........ taškařice v přímém přenosu.
 
Laura, pečlivě upravená a navoněná, s kožešinkou kolem krku stála na svých vysokých kozačkách a vychutnávala své kouzlo vánoc. Vypadalo to, že je snad jediná, která vnímá příjemně hrající hudbu. Vypadalo, to že je jediná, která při hlášení ..."vážení zákazníci, oznamujeme Vám, že 25. a 26. prosince bude zavřeno" řekla své "díky Bohu". Všude kolem nikdo nic nevnímal.
 
Nebyl čas se zastavit, vždyť byl přece "čas adventní".
 
Zrovna si čichala ke své mandarince a hladila nádherná jablka, když tu jako z kulometu vedle stojící korpulentní dáma dostávala se do ráže...."pocem" švihla jako bičem svým hlasem "no dělej, ti říkám"....."pojď s tím vozíkem ke mně, přece nebudu běhat já za Tebou"..... a dál vesele peskovala svého nemocného manžela o dvou francouzských holích. Ten snad sílou vůle, nebo možná svým bříškem posouval poslušně vozík blíž a blíž ke své milující ženě. Neuvěřitelné.
 
Laura tuhle dvojici potkala ještě párkrát a když uviděla v regálu veselé "espezetky" okamžitě dostala nápad dohnat tu milou dámu a na záda ji přilepit SPZ s nápisem "šílenec na palubě".
 
Dav houstnul, uličky stávaly se čím dál užší a lidé čím dál šílenější. Laura v klidu pokládala do svého košíku své ovoce,
pro radost ručníky a pro slavnostní chvíli šampus. Voněla k těm všem dobrotám a hladila vyzdobené regály. Usmívala se na prodavačky a íkala jim "děkuji".
 
Děkovala životu za to, jak se všichni máme dobře a přála si, aby to ti běžci vedle ní pochopili. Aby pochopili, jak mají šťastný život a že kouzlo vánoc je jenom o prožitcích. O pocitech. O odpuštění. O radosti. O znovuzrození. O víře v dobro. O lásce ve všech podobenstvích.
 
U pokladen byl boj. Kdo bude první venku a komu nejrychleji nastartuje auto .... a hrrrr prrr drnc bum bác rychle pokračoval v šílenství i na domácí půdě.
 
U pokladny v klidu pustila před sebou jinou dvojici, kteří nechápavě kroutili hlavou a nechtěli uvěřit Lauřiné větě... "běžte v klidu přede mně, já mám času dost".
 
Slavnostně vyšla ven z toho mumraje. Začalo nádherně sněžit. Umocňovalo to láskyplně blížící se vánoční čas. Za sebou zaslechla rozhovor dvou rádoby žen ...."ty jo, lidí jak sraček a navíc takový humus tady venku". Otočila se a a s úsměvem jim přitákala
"Hrůza,. v prosinci a navíc před vánocemi sníh,  kdopak by to čekal?"
 
Nechala je překvapeně stát na chodníku a v klidu nasedla do svého vozu a pustila si koledy.
 
Tak tedy - "klidné a veselé, přátele."
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 21.12.2017
1595758899-nahled-christmas-2984210-1280.jpg

Před ní, na kuchyňském stole stála dřevěná ošatka. Tedy, ta kdyby mohla vyprávět.
 
Vzpomněla si, na to mladé děvčátko, které celé vyplašené chodilo s ošatkou větší než její dětská náruč ke slepicím pro vajíčka. Neměla je ráda. Slepice, ne vajíčka. Bála se jich a vyhýbala, jak to jen šlo. Ale když ty vajíčka byly tak dobré. Bylo třeba jen překonat strach a odměna pak byla zářivě žlutá.
 
Seděla za kuchyňským stolem a před očima viděla dospívající slečnu, jak ukládá na ošatku ovoce - mandarinky, pomeranče, jablíčka a banány. A taky ořechy. Byly přece vánoce. Neměla je ráda. Vánoce. Ne, ořechy. Bála se, že i přes vůni jehličí a smaženého kapra bude slyšet hádky. Bylo třeba jen na chvíli vypnout uši a poslouchat cinkot rolničky uvnitř sebe.
 
Jak dlouho seděla za kuchyňským stolem, nevěděla. Viděla před sebou mladou ženu, jak nadšeně do ošatky ukládá všechny své sny. Hodně děti, báječnou rodinu, chápajícího muže, útulný dům. Měla ho ráda, toho muže i ten dům. Milovala své dítě. A přesto se jednoho mrazivého dne na chodníku před okresním soudem ošatka vysypala. Stačilo se však jen podívat, jak její syn zvedá ošatku ze země. Usmála se se a přestala se bát. Nemusela mít strach. Ta nádherná odměna měla 13 let a její geny.
 
Ošatka nezůstala dlouho prázdná. Jako duhové kuličky začaly se v ní skládat mužská jména. Kuličky žárlivé, sobecké, vylhané i vypočítavé. Poslední kulička zdála se dlouho být tou, co nosíme si pro štěstí v kapsičce svého kabátu. Chvíli zoufale prohledávala prázdné kapsy, než pochopila, že kulička se cestou zatoulala. Ošatka vypadala na první pohled prázdná.
 
Byla adventní neděle. Pátá hodina ranní. Den úplňku. Její ošatka čekala. Pohladila ji a přivinula k sobě. Ucítila vůni těch desítek let. Už beze strachu pomalu do ní začala ukládat vajíčka, mandarinky, banány a ořechy. Nahoru posadila synův úsměv a štěstí. Kolem s láskou srdíčka celé rodiny. Na ně opatrně rolničky svých snů. Věděla, že i duhová kulička se zase přikutálí, aby radostně rozezněla její duši.
 
Seděla u přeplněné ošatky ve svém milovaném domově a byla šťastná.
 
Bodejť by ne, vždyť byl přece advent.
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 19.12.2017
Další stránky: 12