povídky

V ospalých ulicích lázní bylo otevření divadla a uvedení prvních představení něco jako rána po výbuchu dynamitu či vlna tsunami. Ohlušilo mě to natolik, že jsem úplně zapomněla, že nejsem odborník na vážnou hudbu a už vůbec ne fanynka opery a než jsem se nadála, stála jsem ve frontě na Tři tenory.

Hned u vchodu jsem je potkala. Byli tři a poněkud mě zmátlo, že měli kola a cyklodresy. Pánové byli vtipní a ptali se mě, zda jdu na pohádku Lotrando a Zubajda.

Zpražila jsem je pohledem.

„Jdu na Vás, tři tenory“ odvětila jsem rádoby vtipně.

Chlapci, zřejmě znalí situace, se povinně zasmáli a řekli, že oni tři tenoři opravdu nejsou, za to mě můžou pomoci a ochránit mě.

Můj důvtip se nenechal zahanbit.

„Jste na rekondicích? Takže policie, vojsko nebo hasiči?“ zeptala jsem se nevinně.

„Jsme zástupci všech vyjmenovaných složek“ odpověděli.

Pak už ovšem nastal čas vybrat si své místo v divadle. Paní zjevně zděšená mými všetečnými otázkami ohledně covidu, na mě prosebně zvedla oči a odpověděla „hlavně si vezměte respirátor“.

A chlapci složek slíbili, že v případě, že nebudu vpuštěna, přehrají mi skladby osobně na kytaře. Jak říkám, dobré lidí, najdeš všude.

Den ubíhal svým poklidným tempem a já se rozhodla využít jednoho z nejhezčích aquaparků u nás. Tak samozřejmě, do vody nelezu, neboť smočit své tělo a vystoupit se zánětem není nic, o čem bych v bezesných nocích snila.

Nasoukala jsem své tělo do jednodílných plavek a frajerský zalehla jedno z lehátek u bazénu. Ve sluchátkách mi zněla Elánovská pecka „Jsi kočka, jsi kočka, jsi kočka“ tak dlouho, až jsem tomu málem uvěřila.

Natáhla jsem se na přinesený mini ručník, zodpovědně namazala své bledé tělo faktorem číslo 30 a chvíli se grilovala na pravoboku. Popíjela jsem svou zteplalou vodu, pravidelně se otáčela vlevo i vpravo, na břicho i na záda a pravidelně mazala a mazala. Bez ochrany ani ťuk.

Popovídala jsem si s ležícím manželským párem a důležitě odplula na pokoj. Při odstrojení a zhlédnutí svého těla na pokoji mě chtělo klepnout. Byly tam. Skvrny, mapy, fleky. Říkejte tomu jak chcete, ale správný název je sluneční alergie. Pravda, to jsem ještě neměla.

Se slzou v oku jsem zahodila své do divadla připravené sexy šaty a vytáhla černou sukni až na zem a bílou halenu upnutou až ke krku. Jeptiška by nevypadala hůř. Obávala jsem se cestou potkat otce představeného z nedalekého kostela. Mohl by mě chtít za svou hospodyni. Až tak pobožně jsem působila.

Nicméně divadlo jsem si utéct nenechala.

Po zasednutí, jsme všichni přítomní měli na ústech respirátory. Trochu sice nechápu, koho – my očkování, testování, pocovidoví a s protilátkami – nasazením respirátoru chráníme, ale což, není nutno chápat všecko – to dávno ví už i malé děcko.

A pak jsem pochopila.

Na podium přišli ti praví Tři tenoři a spustili. A nebýt respirátoru zíráme na ně s otevřenými ústy, což by dozajisté nebylo slušné.

A také jsem pochopila, že mám nového koníčka. Bylo to natolik silné, že jsem dojetím uronila i slzu. A pochopila, že tato duchovní potrava se neodmyslitelně stává součástí mého života.

Zaposlouchala jsem se do těch nejkrásnějších operních melodií tak, až jsem zapomněla nejen na čas, ale i na mé sluneční skvrny. Bylo to nádherné.

Druhý den jsem se lékaře zeptala, zda mohu coby novodobý dalmatin chodit na všechny procedury a zda není u některé z nich nějaká kontraindikace.

Nevím, jak moc to myslel pan doktor vážně.

"Na procedury můžete. A před sluníčkem se chraňte deštníčkem."

V kufru hledám svůj skládací deštník.

Lékaře se poslouchat musí a bontón je bontón.

Jsem přeci jen Dáma v lázních.

Za slunečními brýlemi je vidím.

Mnohomužoženy.  Poznáte je podle toho, že všeho mají mnoho. Mnoho kil, mnoho siláckých řečí, a především mnoho sebevědomí.

Výběr je rozmanitý, pestrý, bohatý.

Jsou všude a cítí se neohroženě. Mají zvláštní postavy, kde hranice mezi ženskými ňadry a bříškem je nenávratně pryč. Neupravené ucourané vlasy zdobí jejich dvojité brady. Naducané tváře by rády snědly a vypily vše, co je jim servírováno, včetně přídavku. Jejich původní bříška dnes připomínají pracně vypěstované mužské pivní mozoly. Ty zahalují buď do triček nejméně o dva čísla menších, kde nápisy se stávají zvláštně nečitelnými a obrázky jsou čím dále více surrealistické. Druhou variantou je naopak rozevlátá halena, kde velikost již dávno ztratila svůj původní smysl a která by klidně mohla sloužit jako plachta na plachetnici. Od neexistujícího pasu dolů jsou pak kypré boky nasoukané do legín, které postrádají veškeré fyzikální zákony a kupodivu drží veškerou hmotu uvnitř. Pokud váha dotyčné již překročila únosnou mez legín, přicházejí na řadu džíny zařezané či džíny podřezané. Jedny končí pod prsy, druhé se nedostaly ani na hranici kostře. Oba tyto typy spojuje tragičnost pohledu a odvaha majitelky.

Na svých nohou mívají buď ponožky v sandálech či gumových nazouvacích botách, nejvíce však vedou tenisky všech barev a provedení.

Při příchodu ani odchodu nezdraví, překážky na cestě odhazují volně svými boky a v jejich blízkostí marně nasávám vůni decentního ženského parfému. Výrazy ve tváři jsou většinou buldočí a čárka mezi obočím evokuje naštvanost, nespokojenost a životní frustrací.

Lázeňské švihačky.

Lázeňští šviháci vyměnili svou původní vycházkou hůl a společenský oděv za více variant. Nejlepší z nich je kolo a cyklodres. Tam alespoň hned víte, jak se věcí mají. Bohužel, i zde je to občas v háji.

Pokud nejste sportovní typ, vynecháváte projíždějící cyklisty a pouliční běžce a zaměříte svou pozornost na pěší turisty. Na místo klobouku kšiltovka. Na místo elegantních kalhot a bot, lesknoucích se svou čistotou do dáli jako psí kulky jejich nohy zdobí hrůzostrašné kraťasy s kapsami, stačí jen po stranách zastrčit šroubovák či kleště. Další variantou jsou pak tepláky a šusťáky, kde čím víc pruhu, tím lépe. A samozřejmě všudypřítomné tenisky. Jejich trička končící nad pupkem hrdě oznamují, že pivní těhotenství se blíží ke zdárnému konci. Vůně, stejně jako u žen došly. Zároveň došel šarm, vtipnost, gentlemanství a jiskra v oku.

Na lázeňské promenádě jako na přehlídkovém molu.

Hvězdná módní pěchota. Ženy i muži spolu.

A tak největším borcem i nadále zůstává František.

Je to ještě dítě držící v rukou rybičku. Jeho baculaté nožičky, ručičky a roztomilý pindík dávají všem ženám šanci doufat, že pokud by František jednou dospěl,  jeho mužná postava, příjemná vůně, gentlemanské chování, šibalský úsměv a šarm ho předurčil být tím největším lázeňským švihákem ve svém rodném městě.

Neboť už teď platí, že být v blízkosti Františka a nešáhnout si, byla by vážně chyba.

Zdá se, že někdo otočil prstenem princezny Arabely. Zmizeli všichni, se kterými jsem se stačila během prvního pobytu v lázních seznámit. Odjely obě děvčata, se kterými jsem sdílela společný stůl v jídelně i všichni, kteří byli dočasně umístnění v pokojích v těsné blízkosti mého. Odluka od stolu i od lože.

Sedím v recepci hotelu u okna jako ve výkladní skříni a pozoruji cvrkot nově příchozích hostů. Jsem jako myslivec na čekané. Tvářím se netečně a nezúčastněně. Opak je však pravdou. Mé smysly jsou v pohotovosti. Nasadila jsem poker face a číhám.

Je to jiné než v minulých létech. Doba, kdy jsme se, my zůstavší lázeňáčky, nenápadně procházely kolem nádraží a obhlížely oku lahodící nový závoz chlapů, kteří přijížděli na rekondice, je v háji. Spoustů rekondic je pozastavených. Vojáci jsou uzavřeni ve svých kasárnách, policisté na svých obvodech a hasiči smutně sjíždějí po tyči na své domovské stanici. Své oči zaměřuji do uklidňující zeleně nádherných parků a mrkám do slunečních paprsků. Trénovat se musí.

Zatím to vypadá jako v pečovatelském domě. Také zde i pro mě platí ono obligátní „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“  Snad s malou úpravou – „co ve zralém věku odkoukáš, ve stáří snad Tě mine“.

Jediným zvukem, který ve mně v oblasti žaludku vyvolává jemné lechtání, se tak stává cinkot příborů z jídelny za mými zády. Na místo decentní vůně dámských a mužských parfému nasávám vůni lososa, což bude asi jediný mužský kousek, který dnes bude stát za hřích.

Blíží se dvanáctá hodina a vypadá to, že kromě personálu tady žádní nováčci nejsou.

Nevzdávám to a věřím v sílu mého rodného kraje. Neboť kvalitní kousky ne zřídka jezdí právě z východu na západ. Přivírám oči a představuji se trasu. Pendolíno je již za Prahou, ještě Plzeň, Mariánské Lázně, Cheb a je to tady. Je nejvyšší čas jít se na tu krásu posilnit.

Uvidíme, zda kromě lososa připlavou i jiné ryby.

Spánkový deficit z reálného světa je částečně dohnaný. Postel i po dobrém obědě vypadá lákavě, ale dnes už mám sílu hlasitěji zavelet „ne“.

S odhodláním a myšlenkou „při chůzi snad neusnu“ vycházím z pokoje na krátkou odpolední procházku.

Při otáčení klíče v zámku mě zarazí hlas souseda z vedlejšího pokoje:

„Kdepak jdete? Nechcete jet se mnou a mámou do nedaleké přírodní rezervace?“

Z pokoje vychází šarmantní dáma.

Než stačíme prohodit pár společenských slov, už sedíme v autě a jedeme na výlet. Shlédneme přírodní rezervaci zevnitř i zavřenou záchrannou stanice zvenku. Vracíme se zpět. Procházíme kolem vinotéky. Byl by hřích ji minout. Zůstáváme holky sobě. Víno je lahodné a tak nezůstává u jednoho pohárku.

Lázeňský řád i pitný režim je nutno dodržovat. Vracíme se na večeři. Tam se dozvídáme o další hudební produkci ve venkovním altánku. Kdo by odolal? Hlad po normálním životě ještě dlouho nebude ukojen. Stojíme a zpíváme, pohupujeme se do rytmu. Po větru k nám přivane další informace. Opékání buřtů u muzea. Není nač čekat. Jdeme za davem. Vůně táboráku evokuje návrat do dětských let. A jako dítě si připadám, když zoufale dávám nohy křížem.

Paní vedle mě pobízí k návštěva muzea.

„Tam nemohu, budou si myslet, že jsem exemplář a už se nikdy nedostanu ven.“

„Je tam toaleta“ pošeptá mi spasnou větu.

Strach z vyraženého inventárního čísla se okamžitě rozplynul a neohroženě beru schody po dvou. Zachovávám dekorum a obdivně si prohlížím vystavené exponáty. Pohled na obrovskou lázeňskou vanu zhoršuje mou mikční situaci. O patro výš již rozrážím dveře s tím správným nápisem. Opět na „last minute“. Nikdy mě nenapadlo, že mohu být po návštěvě muzea tak šťastná.

Večer před usnutím čtu nové zprávy. Rozvolňujeme se. Máme před sebou otevírání vnitřních prostor restaurací, barů i tančíren. Tančírny ovšem bez možností tance.

Před očima mi přelétne dnešní den.

Svět, zdá se být v pořádku. Pokud se znovu začínají opékat buřty a tančit v ulicích, není důvod neponořit se v klidu do spánku. „Nás niedogoňat“.

Jedna věc je jasná. Něco se muselo stát. Buď jsem se zbláznila nebo zestárla. Upřímně netuším, která z variant je lepší. Jsem v lázních a spím. Spím sama, spím dopoledne, odpoledne, před večeři i před samotným oficiálním spaním. Jsem, jak medvídek Mr. Beana. Stačí lusknout prsty a hlava uvolněně odpadá neznámo kam. Něco mě doběhlo a já netuším, co by to mohlo být. Snažím se to přičíst procedurám a chladnému počasí, ale to mě nijak neomlouvá a už vůbec netěší. Jestli to bude trvat celý pobyt, tak je to ten nejdražší spánek mého života. Nu což, pro mě jen to nejlepší.

Po včerejší večeři jsem se donutila obléknout nejteplejší oblečení z mých dovezených letních modelů a vydala se do města. Na teploměru bylo celých sedm stupňů a na obloze se kapky deště chystaly dopadnout na mou hlavu. Klepala jsem se zimou, ale hrdinně jsem si naordinovala půlhodinku na čerstvém vzduchu. V lázeňském altánku se chystala produkce živého hudebního vystoupení.

„Blázni“ pomyslela jsem si, když jsem kráčela kolem.

Jenže pak jsem šla zpátky. Začali se objevovat další a další lidé. Hudebníci začali hrát. Sinatru, Bobka. Gotta, Matušku, písničky ze Semaforu. Přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Lidé se pohupovali v rytmu, někteří začali tančit na chodníku, jiní se jen spokojeně usmívali. Potlesk nebyl vzhledem k počtu posluchačů ohlušující, ale o to více upřímnější a radostnější. Bylo vidět, jak všem neskutečně moc chybí obyčejné lidské setkávání a radost. Hudba a dobrá nálada. Úsměv a tanec. Najednou byl těch „nádherných bláznů“ plný chodník. Někdy skončit na chodníku nemusí být tak úplně špatně.

Doba přispívá improvizaci. Včera „hudba v ulici“, dnes pocit jako na divadle.

Ležím si ve vaně, bublinky se na mě slétávají jako vosy na med. Patnáct minut relaxu. Upadám do příjemného polospánku, když zařinčí první zvonění. Nechápu, co se děje. Beru to jako omyl sestřičky při natažení časomíry. Bezelstně se opět ponořují, minuty ubíhají a už to opět řinčí. Tentokrát dvakrát za sebou. Druhé zvonění, za chvíli se asi otevře opona. Jako bych to neříkala.

Za plentou se objevuje hlava sestřičky. „Vše v pořádku?“ ptá se.

„Samozřejmě“ usmívám se. V tom jemnocitném kraválu se nedá ani ponořit do svých myšlenek, natož do vody. Opět zvonění. Třikrát. Plenta se jako správná opona otevírá dokořán. Odpočinek skončil. Další představení může začít.

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se na místo relaxační hudby v reproduktoru ozval samotný Freddie Mercury. Neboť „the show must go on“, ať se děje, co se děje.

Budíček zazvonil v šest. Povinnosti volají. Dávám se do kupy. V praxi to znamená prostudovat spícími očima rozpis procedur a vydat se na první z nich.

Slatinný zábal. Nemohla jsem se dočkat, jak se krásně vyhřeji. Svlékám se do císařových nových šatů a chystám se ulehat do slatiny. Představuji si, jak se rochním a nádherně vyhřívám po celém těle. Blaženě zavírám oči.

Přeruší mě hlas sestřičky: „Chcete chladič srdce?“

Chladič srdce? Bože, co je to? Chladit srdce v lázních, je to dobrý nápad? Snad nějaký typ psychoterapie? Něco proti depresím, úzkostí, panické atace? Tak rychle mi po ránu mozek už dlouho nefungoval.

„Nevím“ odpovím po pravdě.

„Když nevíte, tak ho dostanete“ odpoví sestra a bez dalšího upozornění mi „něco“ přiloží na mou obnaženou hruď.

Doteď nevím, co to bylo. Ale už naprosto přesně vím, jak se cítí zteplalá whisky, když se do ní hodí kostka ledu.

„Uáááá“ stačila jsem zaúpět těsně před tím, než se za sestřičkou zavřely dveře z druhé strany. Respirátor spolehlivě utlumil můj hlas i můj smích. Než uplynula čtvrthodinka se má přehřáta záda promíchaly se zmrzlým hrudníkem a cítila jsem se slastně.

Po bahenním rochnění jsem se šla nakrmit a uložit. Podle tukových polštářků se pomalu začínám měnit ve veselé zvíře, které prý občas i štěstí přinese.

Neuvěřitelné, co vše jsem dnes dostala do těla. Od plynu v injekcích, přes elektriku v ultrazvuku po kvalitní zmasírování na masérském stole. Postel na pokoji se na mě hříšně usmívala a zvala mě do své náruče. Usnula jsem mnohem rychleji, než jsem stačila vyslovit své protestní „ne“.

Předvečerní procházkou v parcích míjím smutné lavičky bez milenců, prázdné zahrádky bez štamgastů a pusté bary bez rozevlátých tanečníků. Největší šanci na oživení mají lavičky. Stačí navýšit venkovní teplotu a lýtka se budou zapalovat samy. O tom není pochyb.

Zatím mi nezbývá nic jiného než tiše závidět již zapáleným kuřákům. Nejenže se mohou v chladném počasí zahřívat od plamínku své cigarety, ale zároveň se mohou i seznámit s dalšími lázeňskými hosty.

Stačí jen vyměnit gentlemanské „smím prosit“ na „dáme cígo“.

Inovaci nezastavíš.

Zdravím Vás, všechny – lásky moje.

Myslím, že jsem si uměla vybrat. Sedím na padesát jedničce. Tedy není to žádný chlap, jak by jste snad očekávali. Je to sedadlo. Padesát jednička je fajn a jedu ve směru jízdy, což je ještě lepší. Jsem dojatá. Přemýšlím, čím to může být, než mi dojde, že je to jeden ze symptomů menopauzy.

Jedu vstříc novým zítřkům, teplému počasí, skvělým procedurám a neuvěřitelným zážitkům. Jasně, že netuším, jakým. Ale je mi jasné, že budou, neboť nevidím jediný důvod, aby se mi vyhnuly.

V Pardubicích přistupuje skupina důchodců. Vysvětluji mi, že jediná diagnóza, se kterou se léčí je stáří a že v dešti nechodí ven, neboť jim kapky pleskají na přibývající pleš. Decentně se ptají svých právoplatných žen, kdy tedy mají mít hlad a na co mají chuť. Marná sláva, ženy vždy vědí vše. Smějeme se až do cílové stanice.

V Praze nastupuje můj soused na protějším sedadle. Zřejmě jasná padesátka. Má kufr mnohem větší než já, což jsem vůbec netušila, že je to technicky možné. Odhaduji ho na minimálně tři společenské obleky. Snažím se mu vysvětlit, že s lázeňskými tanečky je v této době utrum. Uklidňuje mě, že jede tančit do Německa. Prý je tam tolik práce, že bude v jednom kole. V Chebu se s pracantem loučíme.

Já zaklekávám na zem a vytahuji svůj lodní kufr. Nechápu, jak může být deset párů bot, osmero šatů, dvacet triček, patery kalhoty, tři kabelky a šest sukní tak neskutečně těžkých. No jasně, mám tam ještě notebook, tím to bude. Pak se natahuji pro menší kabelu nad mou hlavou. Taky kde jinde bych dala svůj malý kosmetický balíček a tablety na tlak? Důchodci ke mně obdivně vzhlížejí a ptají se, zda mám domluvenou na nádraží stěhovací firmu.

Přede mnou náhle stojí muž.

„Pokud Vám nevadí, že jsem Ukrajinec, rád Vám s kufrem pomůžu“ říká.

No copak jsem nějaký rasista?

Kufr je venku i s chlapem, já decentně s kabelou vystupuji hned v závěsu. Před nádraží se dostávám zkratkou kolem nádražní budovy, neboť vím, jak důležité je chytit si svého taxíka.

Ani se nestačím rozhlédnout a už stojím na recepci hotelu. Předložím negativní test a pozitivně dostávám klíč od pokoje. Jsem opět tam, kde patřím.

V lázních.

Ahoj bábinko.

Chtěla jsem ti napsat mail, ale nikde jsem nenašla Tvou mailovou adresu. Dokonce ani Google si nevěděl rady. Možná by stačilo babi@nebe.cz, ale nechtěla jsem riskovat, že by si můj dopis adresovaný Tobě přečetl někdo jiný.

Vždyť právě Ty jsi mě učila, že cizí dopisy se neotevírají a nečtou.

Dneska je venku pěkná zima, lidí jsou z toho celí nesví. Určitě by ses divila:

„Tohle, že je nějaká zima?“

„To my jsme měli sněhu až po pás a teploty pod mínus dvacet byly úplně normální. A jaké byly rampouchy.“

Jo, rampouchy. To si myslím, bábi, že už dnešní dětí ani nevědí, co to znamená.

Pamatuješ, jak jsme si každý den, když jsem přišla ze školy nebo později z práce, povídaly o všem? Tak to už dneska taky není. Všichni koukají do telefonu nebo do počítače.

Ne do sluchátka. Dnes jsou telefony jiné. Je to taková malá krabička, vůbec to nemá kabely, strčíš si to do kapsy a můžeš volat nebo psát kdykoliv komukoliv na celém světě.

Vážně, do telefonu už se může psát. Dokonce s ním můžeš i platit. Můžeš s ním fotit. Můžeš na něm hrát hry. Poslouchat hudbu a spoustu jiných věcí.

Ne, babičko, vážně si z Tebe nedělám srandu.

A počítač? Jak jen Ti to mám vysvětlit? Dnes mají skoro všichni notebook. Otevřeš ho jako velkou bonboniéru. Na místo bonbonů jsou tam písmena na klávesnici a na místo horního víčka je tam taková legrační malá televize. Je v ní moc chytrých věcí, ale někdy ještě více hloupostí. Můžeš tak číst, poslouchat, sledovat.

Proč lidí čtou hloupostí?

To nevím. Možná proto, že jim chybí moudrost jejich předků.

Musím Ti říct, co se u mě všechno změnilo, od té doby, co jsi odešla.

Asi Tě trošku zklamu, protože s Petrem jsme se rozvedli. Já vím, že jsi ho měla moc ráda, ale neboj, už je to za mnou a všechno jsem to v pohodě zvládla. A pamatuješ na malého rozumbradu Patrika? Ano, ten, co měl ty malé kulaté brýle. Takový klučík roztomilý, desetiletý. Tak ten by teď za Tebou sám přijel autem. Nediv se, už je to velký chlap a na místo kulatých brýlí má na ruce kulatý prstýnek.

„No to snad ani není možné“ slyším, jak se směješ.

Je to pravda, pravdoucí. Zatím nemají miminko, ale mají báječného psa.

Ne babi, to není ten malý chlupatý veselý Rexík. Ten už je kousíček od Tebe. V nebi pro pejsky. Určitě jsi ho někde na obláčku zahlédla. Ale Patrik má taky skvělého psíka, je s ním legrace, určitě by se Ti líbil. A hlavně má bezvadnou manželku. Ta by se Ti líbila ještě více než ten pejsek.

To je co, jak ten život utíká? Když Ti bylo asi osmdesát a mě kolem dvaceti, říkala jsi:

„Ten život Ti, holka, uteče mezi prsty, ani nebudeš vědět jak“ a já se tehdy na Tebe nechápavě dívala.

Dnes si tuto větu říkám každý den. A každý den si na Tebe s láskou vzpomenu.

Jak se mám?

Mám se moc dobře, bábinko.

Jsem zdravá, mám práci, své bydlení, spoustu skvělých lidí kolem sebe. Ráda se směji jako tehdy. A někdy taky pláču, ale to přece nevadí.

„I poplakat si člověk někdy musí“ říkávala jsi.

Když je mi smutno, obleču se do Tvé mikiny a pod polštář si dám Tvůj šátek. Hned vím, že zase bude lépe a vše se zvládne.

Někteří si myslí, že jsem moudrá. Ale já vím, že to nejsem já, ale že jsi to Ty ve mně. To, co jsi mě učila.

„Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.“

„Z pěkné misky se nenajíš.“

„Pan Bůh chce mít na světě všechny lidí“.

A tak díky Tobě nejsem domýšlivá, snažím se nad nikoho nepovyšovat, ale jsem svá a hrdá. Lidí si nevybírám podle tváře, ale podle charakteru. A snažím se být tolerantní a nesoudit. Taky mám v sobě pokoru a lásku.

Ten dopis Ti nechám na okně, takže až zase za mnou někdy přijdeš, tak jak mě občas chodíš zkontrolovat, obejmout a ochránit od té doby, co jsi tak daleko, a přitom tak strašně blízko, vím, že si ho všimneš a přečteš.

Brýle ani světlo potřebovat nebudeš.

Neboť už vše vidíš úplně jinak a světlem jsi Ty sama.

Chtěla jsem Ti moc poděkovat, za to, že vždy přijdeš v ten pravý čas. Bdíš nade mnou a mými blízkými, opatruješ nás a vnukneš ty nejbáječnější rady.

Dívám se do plamene svíčky, myslím na Tebe, znovu cítím teplo Tvých upracovaných rukou a vnímám ten nejlaskavější pohled na celém světě.

Chtěla jsem Ti napsat o tom, jaké to je od doby Tvého odchodu před 16-ti léty, jenže to nejde.

Protože Ty, bábi, jsi nikdy neodešla.