NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1599389070-nahled-outhouse-1411137-1280.jpg

Výšlap nahoru byl super. Parta skvělých lidí, slunce nad hlavou, bezvadná nálada. Nastal čas sejít dolů do vesnice, na vlak a domů.

Uprostřed vesničky malý obchůdek. Konzum. Hladoví a žízniví jsme vtrhli dovnitř. Majitel obchodu chtěl zřejmě uspokojit každého ze svých blízkých sousedů. Na několika čtverečních metrech bylo vše od hřebíčků, piva, pečiva, zeleniny, ručníků. Dokonce i pár kousků oblečení. Život na malé vesničce není jednoduchý.

Nakupovali jsme jako diví. Markéta se, nevím proč, zhlédla i v jednom ze tří nabízených ručníků a nutně ho potřebovala jako suvenýr domů.

„Neblbni. Tohle není ručník, ale osuška. Nevleze se Ti do batohu.“

„Je skvělá, já ji chci. Nádraží je za rohem. Tak snad tady mají nějakou igelitku.“

Nebylo, koho se zeptat.

Zůstali jsme zaraženě stát a rozhlíželi se po krámku. Opravdu tady žádný prodávající či majitel nebyl.

„Co budeme dělat?“ ptali jsme se jeden druhého.

„Vlak jede za chvíli, nemáme už čas. Necháme peníze na pultě a jdeme“ nekompromisně rozhodl náš „horský vůdce“ Pepa.

Jeden po druhém jsme nechávali poctivě peníze na pultě a odcházeli. Šla jsem poslední a zavírala dveře krámku, když jsem zaslechla ránu.

Na nic jsem nečekala a vrátila se dovnitř. Nikde nikdo. Pak jsem si všimla pootevřených dveří do nějakého kumbálu. Tam celý schvácený seděl na zemi chlap jako hora.

„Proboha, co je Vám?“ snažím se mu pomoci na nohy.

„Slyšel jsem Vás“ usměje se z posledních sil muž „jenže střevní chřipka to je prevít. Musel jsem …. „ chabě se omlouvá.

„A jako na potvoru nemám doma ani nic, co by zastavilo, však víte co….“

Klečíme na zemi a smějeme se. Jen chvíli.

Pak Karel, jak se můj nový známý jmenuje, opět musí. Však víte, kde ….

Než se vrátil, došla jsem si pro batoh a vytáhla z něho plato černých tablet.

„To je ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostal“ usmívá se Karel a zapíjí hned dvě najednou.

Dovedla jsem ho nahoru do jeho bytu. Podala suchary a černý čaj.

Ráno, když jsem vstávala celá rozlámaná ze sedačky pro hosty jsem skočila dolů pro piškoty. Nastrouhala mrkev a zavolala do práce.

„Ano, klidně si vezmi ještě dva dny dovolené“ slyšela jsem šéfku ve sluchátku.

Druhý den bylo Karlovi o trochu lépe. Třetí den jsme si nabídli tykání.

 

 

 

 

….. o rok později ….

Je osm hodin ráno. Jdu otevřít krámek a slyším manžela Karla, jak schází ze schodů dolů. Na tácku pro nás nese voňavou ranní kávu.

Jsme skromní. Na vesnici život není jednoduchý.

Ale přiznejme, že docela dobře nám sype ta reklama pro farmaceutickou firmu.

V jednu chvíli podívali jsme se s mužem nad vchodové dveře do obchůdku.

„Docela se jim ta reklama povedla, co myslíš?“ mrkl na mě Karel.

Rozesmála jsem se.

„Ano, docela ano“.

 

Nikdy nevíš dne ani hodiny.

Živočišné uhlí do každé rodiny.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1598700767-nahled-light-506120-1280.jpg

Být matkou ženicha není žádná legrace.

Musíte vypadat svěže a na pohodu.

Musíte mít elegantní oblečení, úsměv na rtu, upravený účes a sportovní kabelu plnou modelů k převlečení a bot k přezutí. Nejlépe i zimní sadu.

Musíte být cool.

„Tak tohle je Tvůj pokoj“ řekli mi hned při příjezdu na svatební hostinu.

„Skvělé. V přízemí a v bezprostřední blízkosti tanečního parketu. Zde trefím.“ Zcela nepokrytě jsem se radovala. Pokoj – vlastně malý apartmán – byl velmi příjemný. Chodbička, sociální zařízení, malý obývací pokoj včetně sedací soupravy a dveře do ložnice pro dva. Sundávám z ramene sportovní kabelu a hlásím všem, kteří se v mém dosavadním obydlí vyskytují, že si zabírám na spaní sedačku. V prostoru se pohybuje příliš mnoho družiček, svatebčanů a jiných lidiček. Příliš mnoho na počítání. Taky na co. Sedačku jsem si již obsadila.

Příjezd svatebních hostů. Příprava nevěsty. Mírná nervozita. Lehké úsměvy. Šáňo na přivítání. Snídaně a bezinková minerálka.

Nástup na obřad. 2x jasné ANO. Je dokonáno.

Máme hlad. Předkrm, polévka, hlavní chod. S plnými bříšky ženeme se do dalších prožitků. Dojetí, objetí, nezapomenutelné chvíle.

Objednané slunce maká na sto dvacet procent. Vše je dokonalé, krásné, báječné. Foto na tisíc a jednu noc. Tanec novomanželů v zajetí láskyplných mandal. Hod kytici, krájení dortu a jde se soutěžit. Vše utíká jako lusknutí prstů. Jako mžik.

V mezičase skáčeme z rautu na raut a už je tady hudba a první odvážní vcházejí na taneční parket. Pak taky druzí, třetí, čtyřicátí. Parket naplněn až po strop.

Mezi hudbou a chytáním dechu dozvídám se, že spím v tom správném pokoji s nevěstinou kamarádkou Maruškou. Nevadí? No jasně, že nevadí.

Desátá hodina náhle odbila. Místo žárovky nahazujeme plamen svíčky na moře prskavek a novomanželům vytváříme privátní nebe.

Srpnová tráva trochu zebe. Takže zpět na disco scénu. Tančíme tak trochu do extrému. Panáky, víno, pivo i voda s mátou teče ze všech stran. Najednou i přesto, že discokoule ještě svítila, třetí hodina ranní odbila. Hlásí se konec svatebního veselí.

Ano, opravdu ano, platí to i pro maminku ženicha.

Jsem chvíli tiše, nic neříkám. Pak beru si z parketu své protančené boty a jdu poslušně do svého pokoje.

Boty v jedné ruce, mobil nahrazující baterku v druhé. Otevírám dveře. Zapomínám na dvoulůžko s Maruškou a v paměti mám jen původní plán – sedačku. Tiše odložím mobil. Ze sportovní kabely vytahuji již předem připravený pléd k přikrytí a zcela oblečená – ó jaké to božské štěstí – ulehám na sedačku a zahajuji spánek spravedlivých.

Ze všech sil ještě odsouvám ležící tělo vedle mě.

Poslední myšlenka před usnutím patří Marušce.

„Sakra, sakra, ta holka se nějak roztahuje…..“

Kýchnutí způsobené šimráním ranního slunce hlásí nový den.

Otevírám oči a přetáčím se na stranu. Ve chvíli sedím na zemi. Sedačka, zdá se, není příliš veliká. Vedle mě hromada oblečení. Nevěřícně beru do rukou cizí, pánské, riflové kraťasy.

Zděšení dostupuje bodu varu.

„Nene“ kroutím v šoku hlavou. „Co jsem to provedla? Vždyť všichni svatební hosté byli o půlstoletí mladší než já. Jsem snad pedofil???“

S vytřeštěnými očima hledím na svou původní spolunocležnicí Marušku, která stojí ve dveřích ložnice a vesele se směje.

„Ach bože, návrat v čase. Jsem snad na vysokoškolských kolejích v době svého ztraceného mládí?“

S velkým strachem otáčím hlavu za sebe na sedačku.

Tam sedí kamarád ženicha a slušně zdraví „Dobré ráno“.

A když už to vypadá, že nic dalšího nemůže přijít, za kamarádem se probouzí ještě jedno mladé děvče.

„Mladý muži“ říkám opatrně. „Vypadá, to, že máte nejvíce traumatizující zážitek z této svatby. Hlavně nikomu neříkejte, že jste strávil noc s matkou ženicha. Jinak jste neprodejný.“

„Neřeknu“ usmívá se gentlemanský ten mladý muž.

„Vypadá to, že vy máte za sebou švédskou trojku“ směje se a já slibuji, že rovněž budu mlčet jako hrob.

No jo no, slíbit není hřích.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1597988926-nahled-heart-529607-1280.jpg

Největším počinem lásky je nechat žít své milované

jejich vlastní životy.

 

Dovolit si nechat procítit v každé vteřině svého života

moc přítomného okamžiku.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1597906572-nahled-miami-967985-1280.jpg

Eustres, to je to co mě zaměstnává poslední dny. Hlava si jede svou, tělo a duše neposlouchá. Jsem jako ten pověstný lev v kleci. Nejsem schopná se pochopit ani uchopit. Vztek, smutek, zlost, rozjitřelost, něha, tíseň, rozladěnost. Truc. Ano, truc je to správné slovo. Pod vlivem eustresu jsem v zajetí trusu, tedy trucu.

 

Jeden z nejkrásnějších dnů v životě se blíží.

 

Dívám se z okna na krajinu nádherně zabalenou v mlze, kterou zatím jemně tam někde v dáli osvětluje vycházející slunce. I přesto, že nic nevidím, přesto vím, že bude nádherný den.

 

Snídám vajíčka.

 

Zpozorním. Je tady. Jasně ji cítím.

 

Nezklamala. Přišla.

 

Jako vždy, když jsem ji nejvíce potřebovala. Jako vždy ve chvíli, kdy nikdo nebyl schopen mě pochopit. Ani příliš brzy. Ani příliš pozdě. Přišla právě teď. V pravý čas. Cítila jsem ten nádherný pohled, úsměv, obejmutí. Slyšela jsem tu nádhernou nejobyčejnější větu a ono to sedlo.

 

Spustilo se to ve mně. Vše, co muselo ven. Z nejhlubšího nitra jako vodotrysk vyběhl na povrch neuvěřitelnou sílou několikasekundový osvobozující pláč.

 

Lusknutí prstů. Zalila jsem slzami celý svůj prostor. Zalknutí v každém vzdechu. Tolik nádherných slz. Pak chvíli poseděly jsem u jednoho stolu a já opět cítila nezapomenutelnou dobrotu tvých dlaní.

 

Slíbila jsi, že se zítra na tem mumraj přijdeš podívat.

 

„Promiň, málem jsem zapomněla Tě pozvat“ omlouvám se zamotaná v závoji osvobozujících slz.

„Ale nezapomněla. Copak bych jinak byla tady?“ řekla jsi a byla jsi pryč.

 

Venku mezitím tam nahoře kulisáci vytáhli tu mlžnou oponu a ukázali o kousek krásy více.

 

Od jídla se neodchází, já vím – můj anděli. Má babičko.

Jdu dojíst to své vajíčko.

Sdílet článek | Přidat komentář
1597602478-nahled-woman-3271589-1280.jpg

Báječný večer dnes.

Vlastně celý víkend byl báječný.

 

V pátek sraz se spolužáky ze základky, v sobotu večerní letní posezení na zahrádce s přáteli, v neděli lenošení v postelí a pak návštěva super přítelkyně.

Sedám k počítači a z bulvárního tisku na mě vykukuje článek o tom, co dělají skutečné ženy, když se nikdo nedívá.

 

Neodolám a čtu.

 

Ano, také já si občas hrozně ráda udělám postelový den. Naložím si do postele jídlo, pití, víno, notebook, knížky, fotky, mobil. Kromě cigaret. Ty mi nechutnají. A doutník sama kouřit se mi nechce. Pak samozřejmě uklidím tu spoušť a tvářím se, že nikdy nic takového v mé ložnici neproběhlo.

 

Ano, také občas chodím nahá. Nejenže takhle uklízím, tančím, vařím, peru, žehlím, věším prádlo na balkóně (ach Bože), ale především je mi báječně. Dokonce i přesto, že se občas zahlédnu v zrcadle.

„No a“ říkám si a pokračuji ve spanilé jízdě. Pak si obléknu ty decentní šaty, střevíce, nasadím sluneční brýle a jdu do světa.

 

Ano, zpívám si a tancuji. Tolik báječných choreografií, které vytvářím a nádherných pohybů v roli zpěvačky. Nechápu, jak je možné, že mě ještě nikdo neobjevil. Že neumím zpívat? Copak to snad někomu vadí? Po bláznivé jízdě vypínám sebe samu a zapínám rádio a hudební kanál v TV.

OK, jsou o něco málo lepší než já. Ale užívají si to stejně radostně?

 

Ano, mluvím nahlas. Je na tom snad něco nenormálního? Už dávno někdo moudrý řekl, že samomluva není nemoc. Občas je to jediná možnost, jak si promluvit s rozumným člověkem.

Chválím se. Neboť, když to neudělám já, tak to za mě nikdo neudělá.

Burcuji se k dalším výkonům.

Nadávám jako špaček.

Pak si na svou prořízlou pusu namalují srdce, úsměv a jdu Vám všem říct, jak moc se mám báječně.

 

Ano, šmírují ex.

Ale jen na chvíli. První chvíle od rozchodu se jako bláznivá matka bojím o jeho další vývoj. Později, až začne fungovat rozum, přeji mu vše dobré a odpouštím. Ve chvíli, kdy už se jen uvolněně směji a děkuji osudu, že zařídil vše, tak jak měl, vím, že mám vyhráno. Další lekce zvládnuta, bingo.

Mohu opět vykročit do života. Pravou, jak taky jinak než pravou.

 

A co ještě dělají skutečné ženy?

 

Ano, také já masturbuji.

Od svých jedenácti let. Tehdy jsem ovšem nevěděla, jak se ta skvělá činnost jmenuje. Dnes neřeším její název, ale spíše to, aby nedošly baterky. Nicméně dámy, v případě krize, je možné použít baterky z ovládače na televizi. Funguje to, věřte mi.

 

Jsem ráda, že jsem skutečnou ženou. Neboť jen ta si zaslouží skutečného muže. Nic, co je neskutečné nemůže fungovat skutečně dlouho a opravdově.

 

Důležitá je vždy poslední věta.

Takže, skutečné dámy, vítejte do mého světa.

Sdílet článek | Přidat komentář
1597258098-nahled-naked-3703853-1280.png

Horko bylo už několik dnů.  Všechny letní modely již byly obměněné.

 

„Co si obleču dnes?" honilo se ji v hlavě.

„Opět nemám, co na sebe“ pronesla a zoufale hleděla do přeplněné skříně.

 

Pak ji padly do oka ty elegantní světle béžové pouzdrové šaty.

„Bingo, to je ono“ rozradostnila se Laura.

„Sice jsem si je chtěla vzít příští týden na oslavu, ale nakonec jsem si koupila jiné, takže tyhle je nejvyšší čas provětrat do práce.“

 

Ke světle béžové barvě se hodily téměř všechny doplňky. Chvíli se rozhodovala mezi červenými a zelenými korálky. Pak si vybrala dřevěné a přizpůsobila náramek. Spokojeně vklouzla do bot.

 

„Tak ještě šaty a můžu vyrazit“ pomyslela si.

 

Odepnula dlouhý zip vzadu, který dosahoval až k sedícím místům.

Horko letního rána se prudce zvýšilo.

 

Věřte, že nasoukat se do šatů, které nějak omylem mají spodničku,  v tom letním horkém ránu opravdu nebylo jednoduché.

 

Došlo k prvnímu zamotání.

Délka šatů původně ke kolenům, zůstala záhadně v půli stehen.

 

Kapičky potu byly naprosto všude. Laura přiskákala uvězněna v krásném modelu k balkónovým dveřím a prudce je otevřela. Osvěžující vánek se nekonal. Vzduch by se dal krájet.

 

Zvláštním přískokem se dostala zpět do chodby. Levou rukou nahmatala zip na zadnici, pravou natáhla ruku za krk a snažila se vypnout látku.

 

Zip se ani nehnul.

 

Pot se vesele řinul jako prudká horská řeka. Čas neúprosně pokročil a řidiči autobusu nikdo neoznámil, že má dnes přijet alespoň s desetiminutovým zpožděním.

 

Další škubnutí.

Zip se dostal do toho nejhoršího možného místa v půli zad.

Opravdová past byla na světě.

 

„Ani nahá, ani oblečená. Kdo je tahle žena?“ ptala se Laura zoufale svého vlastního odrazu v nemilosrdném zrcadle.

 

„Chytrá horákyně“ začala neúprosně bojovat. Se zipem, horkem, přechodem, vztekem, záchvaty smíchu, s časem.

 

Jak ráda by se převlékla, ale bohužel, zip se ani nehnul.

 

Ruka šátrající shora do půli zad hrozila vážným vykloubením v ramenním kloubu. Druhá se odmítala přidat.

Nebyla možnost se doobléci, bohužel nebylo možné se ani svléci. Její fantazie běžela na plné obrátky.

 

Přemýšlela, který soused by si zasloužil brzké ranní probuzení s nevinnou žádostí o pomoc při zapnutí, eventuálním odepnutí toho proklatého zipu.

„Nikdo“ křičel na ní vnitřní hlas. Laura cítila, že tentokráte by bylo vhodné ho poslechnout.

 

S dalšími přískoky hledala mobil. Zavolá do práce a nahlásí dovolenku. Snad se jí nikdo nebude ptát na důvod.

„Škoda dovolené“ říkala si při tanci hadí ženy, když v kuchyni hledala nůž a rozhodla se ten báječný model sprovodit nejen ze svého utýraného těla, ale nejlépe z povrchu zemského.

 

„Na vyprošťování se má volat hasiče“ smála se sama sobě, neboť jiné řešení už nevymyslela ani její jindy bujná fantazie.

 

Snad se nad ní smilovalo samotné nebe a zip povolil. Z posledních sil sjela zpět dolů a téměř volně spustila šaty na zem.

 

Zavděk vzala jedním ze svých starých modelů a s velkou dávkou sportovního nadšení proměnila svou ranní cestu na autobus v těžce popsatelný sprint. Řidič autobusu byl velmi milostiv. Počkal.

 

Cestou z práce se musí stavit do butiku, kde šaty koupila.

Teď už ví, že k šatům potřebuje osobního asistenta a chladné počasí.

 

Jen nechápe, proč ji ten manuál „Jak lehce a bezpečně obléci pouzdrové šaty“ nedali hned při nákupu.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1596824473-nahled-green-1072828-1280.jpg

„Máš čas?“

„Jasně“ řekla jsem, netušíc,  co mě čeká.

„Můžeme se spolu projít po lesoparku?" řekl můj nový kamarád a já neviděla jediný důvod, proč říci ne.

Chvíli jsme se procházeli a ukazovali si místa našeho mládí.

„Víš, kde je tady jezdící strom?“

„Nevím“ odpověděla jsem bezelstně a ani moje divoká fantazie nereagovala na tento pokyn.

„Jezdící strom“ …. Chvíli jsem přemítala, co to jen může být.

"Asi blbost“ odpověděla jsem si záhy a netušila, že za chvíli mě čeká jeden z nezapomenutelných zážitků.

 

Lesopark je docela príma. Prošli jsme vyznačené cesty a došli jsme do místa „M“.

„Podrž mi to, prosím tě“ s těmito slovy mi podával své doklady.

 

Stála jsem na malém můstku, držela v ruce zodpovědně jeho doklady a peněženku a vesele se usmívala na svět.

Vlastně jsem si toho stromu, který vyrostl z malé doliny a vyrůstal do výše můstku, na kterém jsme stáli, téměř nevšimla.

 

Muž vedle mě věděl naprosto přesně, co činí.

 

Bez jediného slova upozornění vyskočil na můstek, skočil na inkriminovaný strom a jako profesionální hasič sjel dolů, do doliny.

 

Má slovní zásoba došla.

 

Zcela konsternovaně jsem nestačila říct ani pověstné „aha“ a dívala se dolů, kde zmizel můj původní doprovod.

 

Chlapec mrštně vyběhl výše zmiňovanou dolinu, začal si oprašovat své naprosto zelené kraťasy i nohy a bezelstně prohlásil:

„A sakra. Jsem asi celý zelený. Je to vidět?“

„Neeee“ řekla jsem a pochopila, co znamená milosrdná lež.

„Vypadá to, že tady letos ještě nikdo nejel“ prohlásil můj doprovod a mě konečně povolily všechny svěrače.

Záchvat smíchu přišel náhle a nečekán.

 

Teď tady sedím a přemýšlím.

 

Jsem tak dobrá, že zcela nezávisle noví muži mého života mají potřebu předvést své tetřeví číslo a ukázat, co vše se v nich skrývá?

Nebo jsem na tom už tak špatně, že novým mužům mého života nezbývá nic jiného než utéct přede mnou na strom?

 

Nevím, nicméně, těším se na Vaše odpovědi.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1595534112-nahled-barley-field-1684052-1280.jpg

Je časné ráno.

S opětovným úžasem i dnes hledím na nově vyvěšené dílo.

V jeho galerií obrazů je vše tak originální a neopakovatelné. Nemůžu se vynadívat.

 

V ruce držím svou permanentku s neznámou dobou platností pro každodenní vstup.

Tiše stojím před dechberoucí krásou. Tajně doufám, že má permanentka bude platná ještě spoustu let. 

 

Odcházím od okna vedoucího na východ a šťastně nastupuji do nového dne.

 

Nad galérií se klene duhový nápis: tady vystavuje Bůh.

Sdílet článek | Přidat komentář