povídky

V pokoji bylo teplo a přítmí.

 

Karla seděla na sedačce v tureckém posedu a naproti ní seděl její nejlepší přítel. Dalo by se říct, nejsrdečnější. Tmu prozařovalo teplé světlo svíček a hrála jemně hudba. Romantcký večer. Konečně udělali si na sebe čas.

I on seděl v tureckém sedu a díval se na ní.

 

"Co budeme dělat?" zeptal se.

Smutně se usmála "nevím. Je mi to líto, příteli, fakt se snažím a přesto, neustále Ti ubližuji".

"Ty ne", odpověděl, "to spíš já jsem pořád stejně naivní. Jdu do všeho upřímně a naplno a pak se někdy divím".

 

Soustředěně se na sebe dívali a láskyplně usmívali.

"Jsem fakt hrozná, neupoučitelná" řekla mu.

"A což teprve bych měl říct já. Podívej, kolikrát už jsem se spálil. Měl bych Tě gentlemansky chránit a přitom, však znáš mě, jakmile mám ten krásný hřejivý pocit, nedívám se vlevo vpravo a důvěřivě jdu vpřed."

"Náhodou" odpověděla ona "jeden velký výkřičník už máš. Jsi dobrý".

 

"To je fakt. Alespoň jeden výkřičník už mám", odpověděl přítel, "ale jak se zdá, jeden nestačí". Jsem Tvůj velký přítel, měl bych Tě chránit víc, vlastně pořád. Vidím, a hlavně cítím, že když Já udělám špatnou volbu, tak Ty trpíš. A to přece není spravedlivé."

 

Začala se smát. "Hele, příteli, a není to náhodou se mnou úplně stejné. Já se prostě blbě rozhodnu a Ty přitom trpíš jako zvíře. Jsi tak křehký a tolikrát už sis natloukl. Jsi celý pomlácený a rozbolavělý. A přesto, vždy vstaneš a pohladíš mě. Máš mě pořád moc rád a odpouštíš mi všechny mé přešlapy".

 

"Hmmmm" zamyslel se nejlepší přítel na chvíli. "Když mě se s Tebou všude líbí a co si budeme nalhávat? Jeden bez druhého neuděláme ani ránu. Patříme k sobě. Ty a já. Na věky věků".

 

"Mám Tě moc ráda, můj věrný příteli", odpověděla tiše a vtiskla něžný polibek svému Srdci.

Anděl seděl jako obvykle na zídce blízko letiště a pozoroval cvrkot. Bylo to jeho oblíbené místo. Přílety a odlety letadel měl v malíčku lépe než dispečer.

 

Ten den bylo hezky. Malý Jakub se mu líbil už od první chvíle, co vstoupil s rodiči do letištní haly. Táta byl takový mlčoch, ale maminka se k němu chovala pěkně. Co chtěl vidět, to mu ukazovala a nač se zeptal, tak mu odpověděla. Vypadali šťastně a spokojeně. Kuba byl typicky neposedné dítě. Bavilo ho běhat kolem kufrů, smát se na lidí a ukazovat jim, co všechno už umí. Byl nebojácný a milý. Jak mu to vždycky říkala máma? "Když budeš na lidí milý, oni budou milí k Tobě a budou Tě mít rádi". Miloval od malička letadla, takže každá příležitost byla pro něho svátkem. Znal dokonce už i jejich názvy. Zajímal se, jak rychle a vysoko létají. S tátou doma sedávali nad mapou a ukazovali si, kde všude vedou letecké trasy.

 

"Mami, mě se chce čůrat". Maminka se zvedla že půjde s ním.

"Ne, ne, já sám. Vždyť už jsem velký. Já vím, že jsou to ty dveře na konci haly. Je tam nakreslený ten pán".

Maminka se usmála.

"Ty už jsi vážně velký. Tak utíkej a dávej pozor. My Tě s tatínkem počkáme tady na těch sedačkách."

 

Jakub se na toaletách zdržel. Bylo tam přece tolik zajímavých věcí. Vesele strkal ručičky do otvoru pro osušení rukou, líbilo se mu, jak na záchodě zhasínalo a rozsvěcovalo se světlo a dokonce,  když dal ručičky pod kohoutek, tak sama, ale úplně sama začala téct voda.

Už se chystal utíkat pochlubit se mámě....

 

"Co je to, že by ohňostroj jako na Silvestra?" nechápavě zůstal stát. Začal mít strach. Máma mu vždy říkala, ať nechodí někam, kde má pocit strachu. Zašel zpátky do kabinky.

"Počkám tady, však maminka si pro mě příjde" pomyslel si.

Sedl si na zem na bobek, hlavičku schoval do dlaní a tiše čekal.

 

Anděl pochopil. Věděl, že přišel jeho čas. Objal svými mohutnými křídly malého chlapce a tiše mu šeptal do ucha, že je v bezpečí. V bezpečí nebes.

 

Kulometná palba šíleného teroristy vykonala své.

 

Až po dlouhé době našla zachranářka Marta na záchodě vyděšeného třepajícího se chlapce, který se neustále ptal, kdy příjde máma a zda už ten ohňostroj skončil.

 

V nemocnice ho milovali. I v dětském domově, kde byl miláčkem všech tet. Každý obdivoval, že i přesto, co zažil, letadla miluje nadále. Byl neuvěřitelně chytrý a vnímavý. Uběhlo několik let a Gaudeamus Igitur zněl hlavně pro Jakuba.

 

Jako obvykle seděl anděl na známé zídce. Dnes se kolem něho linula slavnostní barva. Jeho milovaný pilot Jakub má dnes svůj první let. Na trávník pod zídkou se jako klřištálky leskly andělské slzy štěstí .......

Z okna kuchyně mám nádherný výhled na dveře nového dne. Každé ráno po probuzení běžím jako malá holka a okouzleně a zvídavě šahám na imaginární kliku. Je strašně dobrodružné otevírat nový den, zvídavost ze mě jen číší. Na nebi klene se nádherný východ. Každý den je jinak zbarvený, stejně tak jako každý den je jinak zbarvená naše duše. Někdy je žlutě veselá, jindy šedě úzkostná, kreativně oranžová nebo červeně zamilovaná.

 

Ráno voní překvapením. Netušíme, co nás čeká a proto je naprosto zbytečné zkazit si překvapení spěchem, nadávkami nebo zatrpklostí. Stačí jen dýchat a dívat se. Často je to taková krása, že dýchat ani nelze. Jen okouzleně děkovat za možnost být součástí toho všeho.

 

Nastoluji si ranní klid a pohodu. Uvařím si čaj a taky kávu. Sednu si o poslouchám zvuky a zpoza otevřeného okna dostávám do plic první závan sněhových vloček. Zavřu oči a vidím celé sněhové království. Zasněžené kopce plné lyžařů, zasypané silnice bez silničářů. Novou rodinku sněhuláků. Pan Sněhulda Nový nedávno vytvořen byl zkřehlými dětskými dlaněmi a rozvážně dýchá do svého kulatého bříška. Pozoruje svými černými uhlíky okolí a hlídá si svůj mrkváček, aby mu ho někdo nesnědl. Na zábradlí tvoří se jako vidličky první rampouchy. Pod nohami křupe sníh. A někdy technická sůl. Na nos padají mi vločky sněhu a hladí mě, co nejněžněji jsou toho svým studeným pohlazením schopny. To všechno skrývá se za víčky. Vdechuji vůni zázvorového čaje a černé kávy. Film běží dál. Stačí jen dýchat zimní vzduch. Běžkař projel kolem ve své pečlivě vyjeté koleji a už vidím jen jeho záda. Přivírám oči a snažím se přečíst nápis na jeho mikině "jsem Tvůj nový den, nenechávej si mě jen tak proklouznout mezi prsty," hlásá do okolí hlasem dědy Mrazíka.

 

Otevírám oči. Čaj je ještě příjemně teplý a káva zdá se dopitá. Po lungu není kávová sedlina, tak není z čeho věštit věci příštích. Nezbývá než se obout a jít dohnat svého běžkaře.

 

V předsíní z věšáku sundávám bundu s kuličkami smíchu po kapsách. Obouvám si boty do nepohody a na hlavu nasazuji ušanku plnou veselých myšlenek. Na ruce rukavice s deseti prsty, které připomínají desatero. Desatero dobrých úmyslů.

 

Sjíždím dolů výtahem a je mi líto, že není to paternoster. Byl byl mnohem svobodnější, kouzelnější, nebepečnější, byl by tak nějak životně svůj.  "Stůj", řeklo mi to tlačítko jménem "nula". A tak poslušně stojím a možná trošku se bojím udělat ten první krok.

 

Pak si ale vzpomenu na svého běžkaře. S úsměvem vkráčím do náruče dalšího svítání a volám do korun stromů "počkej na mě,  už s láskou běžím za Tebou, můj běžkaři pane Živote."