NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595763598-nahled-mikado-1743593-1280.jpg
Sedí naproti sobě.
Ani jeden neuhne pohledem. Jsou dobří. Hrají svou společenskou hru.
 
Jeho dlaně svírají 41 barevných tyčinek a čekají na moment rozprostření. S třeskotem se pokládají na stůl mezi nimi.
 
Je na řadě. Musí je sebrat tak, aby se nepohnula žádná jiná.
Může si vypomoci bílou nevinností a zelenou naději. Pokud to nedokáže, bude na tahu on. 
 
Většinou se hraje na 5 kol. Oni porušili pravidla a dali si kolo šesté.
 
Na tahu je muž - už.
Sebevědomě sbírá jednu barvu za druhou, aniž se ostatní pohnuly. Aniž by pohnul brvou.  S největším součtem stává se vítězem.
Počítá body a tváří se spokojeně.
 
Žena zatím hraje si tiše s písmenky.
M jako milování s příchutí kávy
I jako ibišek, co po ránu tě zdraví
K jako kouzlo, co úsměv v lásku promění
A jako ámen na konci modlení
D jako dar života, fata morgána každý den
O jako oratorium s božským refrénem
 
Pak schová písmenka a zvedne se k odchodu. 
"Hrát se má s úsměvem a radosti" říká než za sebou zavře dveře.
 
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595755955-nahled-blue-blot-609635-1280.jpg
Bože můj. Ta rána snad probudila půku baráku, myslela si. Bylo tři hodiny ráno. Její čas. V minulosti se té doby bála, Byla i nebyla to ještě noc. Bylo i nebylo to ještě ráno. V současnosti se nebojí. Ale taky nespí. Vždy kolem třetí se probudí a cítí se čile. Stejně jako dnes. Vstala a šla do kuchyně pro vodu. Měla žízeň.
 
Uviděla uvařené jídlo, které včera neschovala do lednice. Vzala do jedné ruky talíř s masem, do druhé kastrůlek s bramborami. Udělala krok k lednici a otevřela ji. Najednou, v mikrosekundě zhoupl se jí celý svět. Nohy se podlomily, ruce vyletěly nahoru. Brambory stály se rázem žonglujícími míčky pana klauna. Bože, to byla rána.
 
Ležela na zemi a nemohla se ani pohnout. Svět se pořád bláznivě houpal. Přicházela pomalu k sobě, Dívala se na tu spoušť. Začala se ozývat bolest v rameni. Au, při pádu se bouchla o hranu kuchyňské desky. Při pádech občas je na nás spadeno.
 
Jak dlouho tam ležela? Minutu, dvě, deset? Neví. Zdá se, že na chvíli i usnula. Chladivá zem dělala ji dobře. Pak se pomalu sunula po podlaze a začala sbírat tu obědovou spoušť.
 
Pomalounku se postavila. Otevřela okno a natočila si z kohoutku studenou vodu. Konečně. Vždyť proto tady před čtvrt hodinou přišla. Už dlouho ji nepřišla tak lahodná. Polykala pomalu, rozvážně a s chutí. Vzala si pohárek vody sebou zpátky do ložnice.
 
Ráno, hladila si přes své spací triko rameno. Jejda, to bude modřina, pomyslela si. Opatrně odhrnula rukáv. Po modřině ani stopy. Jen to ukrutně bolelo.
 
Usmála se.
 
Stejné jako v životě. Její modřiny nejsou na ní vidět. Jen občas krutě bolí.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 02.12.2017
1595755299-nahled-wave-1913559-1280.jpg
Neměla je ráda jako většina z nás. Změny. A přesto, nebo možná právě proto byly jejím životním partnerem. Jediným jistým. Nikdy ji neopustily. I když občas si to moc přála. Jak běžel čas zjistila, že všechny tyhle jeji souputnice ji vždy pomohly. Díky ním odcházela od nesprávných mužů. Stěhovala se z místa na místo. Objevila se v zaměstnání vždy v naprosto jiném oboru. Prošla si několika zdravotnickými zařízeními.
 
Jednou za čas přišlo období klidu. Vždy si naivně znovu a znovu myslela, že takhle už to zůstane a spokojeně oddychovala. Osud za rohem se tiše usmíval. I kdepak. Klidné období dával ji k nabírání sil do dalších změn. Její tsunami. Přišly vždy cca za deset let a bouraly a braly naprosto vše, co do té doby zdálo se neměnitelné.
Nikdy nezůstalo u jediného. A vždy, byla to pánové jízda.
 
Zvykla si na ně, přijala je za své a když přišel čas, očekávala je. Naprosto neuvěřitelné, ale začala je mít ráda. Byly přece její. Pochopila, že je to dar od Života pro ní. Jsou to její zkoušky. Její výzvy. A její odměny.
 
Sjížděla celý svůj život na emoční vlně. Teď stojí na pláží a dívá se na rozbouřené moře. Nohy v horkém, bortícím se písku snaží se být pevné. Oči upírá do dáli. Přes vlny není vidět, co tam je. Ale ona ví, že je tam jiná pevnina.
 
Na stožáru vlaje černá vlajka. Zákaz koupání.
 
Stojí a ví, že jí se to netýká. Musí vstoupit. Její vlna se blíží. Pak na ní naskočí a sveze se na její mohutnosti a síle.  Není důvod se bát, její ochránci moří jsou vždy s ní a drží ji za ruku. Ukazují ji tu krásu, kterou v té rychlosti není možné vždy zachytit. To nevadí. Vždy je pak času dost pochopit, jaké to bylo neuvěřitelně dobrodružné a co za úchvatné věci sebou přineslo. Její surfařské srdce ví, že příjde.
 
Čekání na vlnu nebylo nikdy zbytečné.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 01.12.2017
1595769150-nahled-wild-horses-2239420-1280.jpg
Dívala se do jeho tmavých očí a pomalu se v nich utápěla. Ani o píď neuhnula pohledem a cítila, jak ji neznámá síla přitahuje blíž, blíž a blíž až se ocitla uvnitř jeho nádherné duše.
 
Cesta přes pohled byla ta nejkrásnější. Byla uprostřed jeho světa.
Stála na zelené louce a všude kolem vznášely se barevné koule. Poletovaly kolem její hlavy a ona mohla číst nápisy na každé zvlášť. Poletovaly vedle ní jako v dětském království. Bohatství různobarevných balónků. Kolem ní vesele poskakovala Odvaha. Skákala společně s Nadšením. Vedle nich skotačila Radost s Něhou. Vlevo seděl Údiv a Překvapení. Vpravo polehávala Volnost a Svoboda.
 
Najednou jako velká voda hrnula se koule obrovská jako pána Sněhuláka.
Láska válcovala s Něhou vše kolem čeho prolétla.
 
V rohu krčila se koule Bolesti s kamarádkou Smutkem.
U okna koukaly se Přátelství se Soucitem a rozhlížely se kolem sebe. Tolik nádherných podob duhy.
 
Dívala se do jeho tmavých očí.
 
"Děkuji Ti pestrobarevný snílku s vůni Vody a sílou Větru", řekla a šla si odpočinou do svého račího krunýře.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595753781-nahled-sad-girl-1382940-1280.jpg
Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
To pravé sršelo. Byla v něm energie, nadšení, láska, milování, sex-apell, chtíč, vztek, vzdor, hrdost, radost, bláznovství.
To levé pozorovalo. Byla v něm něha, bolest, empatie, pochopení, pokora, pohlazení, úsměv a láska.
 
Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
To pravé, čokoladově hnědé ve své síle zabíhávalo do každého koutu. Vnímalo okolí. Rozprostíralo se do dáli. Hladilo svou sílou rozkvetlou louku. Občas zaběhlo na diskotéku. Šlapalo do pedálu kola. Sjíždělo zasněženou pláň. Káralo své dítě. Mračilo se na své protivníky. Smálo se se svými kamarády. Užívalo se tryskajícího milování a nemělo ani zdání, co děje se v levo-boku.
 
To levé často plakalo. Možná tou solí ze slz tvořenou stálo se náhle spíše zelenou.
A pak hladilo. Východ i západ slunce. Měsíc v úplňku. Mužské tělo. Občas sebe. Začátek dne i konec týdne. Zrození i umírání. Lásku i lhostejnost. Barvu kávy v dlaních s vůní máty.
 
Dívala se do těch, tak rozdílných očí.
 
"Mám Tě ráda", řekla než zhasla světlo nad zrcadlem ve své vlastní koupelně.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595749182-nahled-nature-3165899-1280.jpg
Mám natažené nohy, na kterých odpočívá můj notebook. Vlastně nemá šanci odpočívat, protože ho používám. Brouzdám po internetu a čtu si přicházející články. Mám docela velký rozptyl. Skáču si mezi politiky, sportovce, modelky, nemocné, šťastné, zamilované, nešťastné, mrtvé.. To vše dává nám každý den ten neuvěřitelně ďábelský internet.
 
Nevím proč (nebo možná vím) uvízly mi v hlavě dvě zprávy. Zemřel mladý muž (24), který hrozně toužil žít a pak jedno mediálně známé parnerství ženy v létech a mladého kolouška. Smrt. Hlavní spojenec jich obou. Jak rozdílné a jak šílené.
Všimli jste si, že u mladého, toužícího po životě, dnes již zemřelého muže neudělala jsem křížek? Nemohu. Stejně starého (mladého) mám syna a to číslo s křížkem na konci mě porazilo a dorazilo. Slzy mi tečou. Přeji tomu mladému muži nádhernou cestu ke sv. Petru. Věřím, že až zaklepe na nebeskou bránu, bude vše tak, jak bylo ve vesmírném plánu. 
 
Druhé mrtvé je partnersví-milostný vztah-touha po moci-touha pomoci-vlastně je jedno, jak to všechno bylo, nicméně umřelo něco, co kdysi krásné bylo.
I to je smutné. Zapaluji  druhou svíčku jako poděkování za to, že je mi dneska krásně. Možná, je to sobecké.

Dneska byl krásný den. Začal mlhou, která "dala by se krájet", překlopil se ve slunečný den. V paprscích slunce odpočívaly i naše unavená těla po milování. Pozdější cesta autem byla provoněná proběhlou touhou tak silně, až jsme zabloudili. A skvělá lékářská zpráva, to že opravdu jsem zdravá, stala se pomyslenou třešničkou na dortu.
 
Každý den v sobě skrývá tolik protikladu.
Přeji Vám, ať Vaše sny kopírují Vaše touhy.

 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595709280-nahled-hands-437968-1280.jpg


Neuvěřitelný den.

I takové občas jsou. Plné znamení a náhod. Synchronizace. Opojná vůně obzvláště silné máty a lahodné kávy.
Voda v karafě, která chutná vyjímečně lahodně.

Slovíčka jsou jako křehká kuřátka. Něžná, na vratkých nohou, plná zrození a nevinnosti.

Jako kulisa hlasy lidí kolem dokola a příjemý úsměv slečny servírky. Geniální skleničky příjemně se držící.

Návrat v čase. Počasí i den jsou stejné. Věk nehraje roli.

Horkost střídá se se zimnicí.

V rukou držíš sklenici a zapomínáš dát si do kávy cukru kostku. Zatmění slunce se zatměním mozku.

Každý den má 24 hodin a každá hodina má 60 minut. Některé minuty jsou neuvěřitelně krátké. Hodina mění se v pětiminutové zastavení. Radostný smích obyčejný den v neuvěřitelný mění. Tak neskutečně přirozeně.

Dlažební kostky vypadají nějak méně šedivé, když uvnitř je ti hladivě.

 

Úsměv pro dnešek píše Ti studentský věk a jiskřičky v očích rozpustile razitkují červené ubrousky na stole.

 

Je krásné zůstat v každém věku romantikem do posledního dechu.

 

Plamen svíčky cestu vzhůru má jedinou. Já obklopená květinou čichám k jejch kráse.

 

Houpu se v tónech písně.

Netvařte se tak příšně. Zhoupněte se spolu se mnou. Jako dítě na houpačce přivazané mezi dva statné duby. Stoupněte na úzkou dřevěnou desku, rukama chytněte se bočních provazů a silou vlastního těla zhoupněte se až ke hvězdám. Je tam moc krásně. Věřte mi.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595748311-nahled-posy-of-violets-1716729-1280.jpg
S přítelem na telefonu rozbalujeme klubko vzpomínek. Nenápadně, jemně, něžně. Na své dětství, na své babičky a dědečky, na jejich dotek na naše duše.
 
A tak si sedíme, každý na jedné straně telefonního sluchátka. Já v mikině po babičce a s jejím šátkem v ruce, on v dědečkové vestě,  já jsem přenesena do stínu rozložitého ořechu, on do garáže s vůni benzínu.. Já žmoulám šátek a ten malý kluk zvědavé otáčí svým novým šroubovákem. I takový může být romantický večer ve dvou, vlastně ve čtyřech. Nádherná společnost.
 
Realita omotaná spiritualitou.
Slova jsou jak duhové kuličky, co jsme opatrovali jako ten největší poklad, jako oko v hlavě. Nedej bože, aby omylem vypadly z děravých kapes našich tepláčků a zatoulaly se na zaprášené cestě neznámo kam.
 
Já nahoře na první větvi rozložitého ořechu komitám nohami a je mi pěkně. On svými nohami kresli čísla a jejich kombinace.
 
Najednou, beru ten vzácný šátek a uvazuji si ho stejně jako babička. Jdu zvědavě k zrcadlu a přemýšlím, jestli ji v sobě najdu. Tu moudrou ženu s vůni vlasů po březovém šampónu, vlasy prokvetlými  léty,  propleteny moudrosti a srolované do pokorného drdůlku.
 
Ze zrcadla na mě kouká malá holka s rozzářenými očima a úsměvem od ucha k uchu. Spíše dítě, než žena. Malé vyplašené děvče, které už zase skáče přes kaluže. A najednou vidím záblesk. Záblesk babiččiného laskavého oka, které ví, že její malé děcko, i přese všechno je šťastné. Tím pádem, je tam nahoře,  v paprscích slunce a měsíce a větru, na obláčku šepotající tajemství do ucha sv. Petru, naprosto šťastná.
 
V náručí té krásné ženy houpu se šťastně. 
Je mi nádherně a krásně.
 
Miluji Tě, babičko. Mé celoživotní sluníčko. Můj přenádherný anděli.
S Tebou navždy jsme spojení a i ve všední den máme neděli.
 
S láskou Tvá milující vnučka Hanlen
Sdílet článek | Přidat komentář