povídky

„Jaký je dnes den?“ zeptal se Pú.

„Dnes je dnes,“ řeklo prasátko.

„Můj oblíbený den,“ řekl Pú.

Vítejte i v mém oblíbeném dni.

Sedím na zemi a v rukou svírám svazek klíčů.

Listopad je pro mě jedním ze zajímavých měsíců. Přiznám se Vám, že těch zajímavých mám ještě dalších jedenáct.

Zaslechla jsem, že listopad je hrozný měsíc plný chladu, tmy, spadaného listí, smutku, deprese, plískanic a přicházející zimy. Nemohu tomu uvěřit.

Listopad je nádherný měsíc večerů plných nicnedělání. Zachumlání se do teplých mikin a příjemných dek.

Vzpomínkově zapalujeme svíčky na hřbitovech, nostalgicky v obývácích a romanticky v ložnicích.

Při procházkách nám pod nohami spadané listí nádherně šustí a díky obnaženým korunám stromů můžeme vidět výš než kdykoliv předtím. Můžeme zahlédnout hejna ptáků, která se na jaře zase vrací a třepotání draků, které nám pro změnu vrací vzpomínky na dětství.

Plískanice a deště hrají svou jedinečnou skladbu na okenní tabule a střechy domů.  Celé nás to vede ke zklidnění a odpočinku. A my, věčně se honící a nestíhající, namísto „děkuji“ říkáme „hnus“.

Bez listopadu bych byla ztracená.

S mou milovanou babičkou jsme sice v dennodenním láskyplném kontaktu, ale přece jen  2. listopadu spolu slavíme tak nějak oficiálně. Dívám se na její zarámovanou fotku na mramorové desce. Neměla jsem možnost poznat osobně její mladickou krásu, za to s její vnitřní krásou, laskavostí a moudrostí obyčejné vesnické ženy žijí každý den. Díky ní vím, jak moudré je „se nad nikoho nepovyšovat a před nikým neponižovat“ a také „nedělat druhému, co nám samotným je nemilo“.

Díky listopadu jsem na světě. Neboť v listopadu se narodila má maminka. A nebýt jí, není ani mne.

Díky listopadu jsem poznala všechny své osudové muže. A nebýt jich a jejich lekcí, nejsem dnes tam, kde jsem a jaká jsem.

V listopadu budu slavit své druhé jméno, Kateřina.

A dnes? Dnes je to opravdická sláva. 

Tak především je Mezinárodní den předčasně narozených dětí, a na to já, co by sedmiměsíční inkubátorský dorostenec fakt slyším.

A taky slavím svobodu a demokracii.

Doufám, že si na mě dnes udělá čas. Ráda bych ji totiž poděkovala. Za vše hezké, co nám dala. A taky bych ji ráda poprosila, zda by nám postupně mohla vrátit vše hezké, co nám vzala. Slušnost, morálku, úctu, hodnoty, respekt, důvěru.

Sedím na zemi a v rukou svírám svazek klíčů.  

Klíče v mých dlaních jsou příjemně teplé.

Možná proto, že jsou to klíče od mého domova.

Krásný sváteční den nám všem, přátelé.

Mám nového přítele.

Můj nový přítel je ode mě o něco málo starší. O hodně moudřejší. A především nedosažitelně vtipný. Jeho šarm, vitalitu a životní nadhled mu zcela nepokrytě závidím. O hyperaktivitě u malých dětí již bylo napsáno hodně. U hyperaktivity u zralých mužů se zcela jistě nepodařilo ani zdaleka prozkoumat všechno.

S mým novým přítelem jsme se setkali zcela náhodně. Ten únorový den ještě ani jeden z nás netušil, jaký z nás bude pár. Vzhledem k tomu, že jsme oba velmi společenští, nebráníme se ani rozšíření našeho svazku o další ženy a muže. Čím nás je více, tím lépe si to užíváme   Nebráníme se dalšímu setkávání i seznamování s novými lidmi, kteří mají stejně úchylného koníčka jako my.

Svým chováním i myšlením nám jasně dokazuje, že věk je jenom číslo. Byť ten jeho neuvěřitelně začíná sedmičkou. Já osobně bych tu druhou, nepodstatnou číslovku smazala. Sedm stačí. Na jeho klukoviny, lotroviny, bláznoviny. A také i statečných přece bylo sedm. Myslím, že ani se „sedmičkou“ nemá problém. Poradí si hbitě, či spíše střelhbitě se vším. Upřímně vážení, jsem ráda, že jsme se s mým novým přítelem seznámili až teď. Být to o pár let dříve, nebyla bych schopná dohonit ho ani raketou nízkého doletu.

Je velmi romantický a již nejednou mě zval na malebné listopadové koupání, klus místním parkem, radostný výběh na horu Lysou či in-linové krasobruslení. On ve všem IN, já ve všem OFF. Což je v pořádku, neboť protipóly se prý přitahují.

Má v sobě přirozenou autoritu, a tak vše co řekne je jak zapsáno zlatým písmem v Bibli. Díky němu jsem se dozvěděla, že kromě přehršle nezapomenutelných svátků se blíží HALLO DAY – Světový den pozdravů.

Přirozenou autoritou mi připomněl, že kdo zapomene, bude mu do žákovské knížky udělena důtka s výstrahou.

Jsem hujer, a tak dělám vše, co mohu, abych se ji vyhnula.

Ptáte se, proč žákovská knížka? No a kde jinde by měl mé úspěchy i pády psát ten, jenž je jedním z mých báječných, životních učitelů.

Díky, za našeho společného koníčka – psaní - a především za Vaše vzácné přátelství.

Jo a ještě ten úkol…

Srdečně Vás zdravím, velevážený Dědku Beskydský!!!

Tak nevím. Jestli mám děkovat Bohu, Vesmíru, lékařské vědě, přátelům nebo sama sobě, ale každopádně jsem vstala z mrtvých.

Rychlost z jara na podzim dala by se přirovnat z nuly na sto, a to vůbec není špatné.

Byl květen. Máj. Lásky čas. A já byla chcíplá jako ta poslední myš. Nemyslím tu u počítače, ta pořád skáče, jak jen ji to slaboproud povolí. Myslím tu obyčejnou myšku polní.

Sťalo mě všechno. Partnerský rozchod. Blázinec v práci. A pak nádherná směs koronaviru a menopauzy.

Teoreticky bych řekla, že jsem to nedala.

Prakticky ovšem jsem se z toho nepokrytě posr……

Bylo to strašné. Nebylo to jako slušná obyčejná střevní chřipka, trvající tři dny a tři noci. Tato akce byla jednorázová, trvala chvíli a zabila mě na měsíc dopředu. Tehdy jsem to ještě nevěděla, dnes si myslím, že mám tu věc, o které se skoro nikde nemluví, už díkybohu úspěšně za sebou.

Po naprosto šílené noci nastalo o něco šílenější ráno. Když jsem viděla tu spoušť, po čtyřech jsem se snažila dát vše do pohody. Neboť představa, že mou mrtvolu najdou nádherní chlapci hasiči, kteří budou nucení vyrazit dveře mého bytu, v ne zrovna líbivém stavu, bylo to jediné, co zaměstnávalo mou třeštící hlavu. Podařilo se.

Byt jsem vyvětrala, navoněla.

Jen já pořád nějak nebyla jsem celá.

Mrtvá, ač žijící.

Mezi návaly horka a zimnicí.

Dny rychle plynuly

pod taktovkou profesora Prymuly.

Šlo to pomalu, ale šlo to. Síla a energie nenápadně dostávala se do mých žil, do mých myšlenek, do mého srdce, do mého života.

Ač obklopovala mě samota,

cítila jsem v sobě vnitřní sílu a vůni každodenního okamžiku.

Dnes jsem se protáhla a jako obvykle vyskočila z postele s radostným pokřikem „Dobré ráno, živote. Miluji Tě.“

Pokaždé, když na Vás život vystrčí svou prdel, neznamená to, že je něco špatně.

Znamená to jen, že je třeba mu to oplatit.

Spoustu věcí nemůžeme. Hmmm…….

Ale spoustu věcí můžeme.

Jsou cesty možné a nemožné.

A já jdu – pokud mohu

tou, na kterou pokládám svou nohu.

Zpočátku možná neznámo kam.

Já vím, živote, já vím.

Dobře si to spočítám.

A tak jsem si dnes udělila výsostně svůj radostný den.

Udělat si radostný den znamená, že jako cíl si stanovíte udělat někomu jen tak radost.

Po nádherném probuzení, vodou voňavé sprše, bláznivém tanci a zcela nezdravé snídaní jsem pochopila, že pokud je Vám něco zakázáno, v tu chvíli Vám život ukáže, co je Vám povoleno.

Není vhodné se setkávat? Dobře. Ale je možné si napsat. Kdy jste naposledy dostali dopis, pohled, pozdrav? Jen tak? Nepamatujete si? To je v pořádku. Já taky ne. A to už v pořádku není.

Oblékám se do sportovního, beru batoh, brýle, tužku, podložku a strašně se těším. Neboť mám nápad.

Neuvěříte, jak těžké je koupit pohlednici vlastního města. Ale já se nevzdávám. Mezi narozeninovými přáními našla jsem pár veselých pohlednic.

Venku před hypermarketem se šťastným úsměvem nešťastně ukrytým pod rouškou píšu svá přání…. pro milovanou tetu, rodiče, sestru, přátele…

A jdu na to. Rychlou chůzi opájím se podzimní krásou a jako pošťák tiše vkládám do schránek své pohledy … „krásný pozdrav z procházky“ … vždyť … „copak „dá si žití bez lásky?“ …..

Nádherný den ten dnešní.

Kdyby máj byl, stála bych pod třešní.

Ale je podzim, předzvěst zimy, vloček sněhu.

Posílám Vám úsměv, naději a něhu.

Možná, že doba opravdu je zlá, ale copak zlost něco změní?

„Dáme to“ říkám Vám.

„Láska, síla a přátelství“ to je to, co opravdu se cení.

Známe to všichni. Pořád něco musíme. Někde se honíme.

Divná doba.

V divné době musíme divně žít.

V práci už dávno neděláme za jednoho nebo dva. Spíše za tři, za čtyři. Večer jsme podráždění a v noci nespíme, neboť nám v hlavě naskakují všechny pracovní povinnosti a problémy, které se dalšího rána zhmotní. Autem jezdíme tak, že většinou nevíme, jak jsme se dostali z bodu A do bodu B. Trpíme dlouhodobými bolestmi hlavy, páteře, žaludku, chodíme od lékaře k lékaři a na místo radostí jsme překvapení, když máme negativní výsledky. Vždyť je nám přece tak zlé. Jsme na smrt unavení. Když se sejdeme s přáteli, povídáme si o tom, kdo má více starostí a jak šílené to je. Nemáme čas na děti, na rodiče, na přátelé.

Nemáme čas na sebe.

Nemáme čas, sílu a energii na život.

Divná doba plodí nás – divné lidí, podivíny.

Jako každý den jsem vyřídila spoustu mailů. V rámci spolupráce s ostatními firmami mám v každé z nich určitého zaměstnance, se kterým řeším danou problematiku. V jedné z firem je takovým člověkem p. Karel. Nevíme navzájem, jak vypadáme, kolik máme let, kolik dětí. Vůbec netušíme, jaké máme starosti nebo radosti. Také koho by to zajímalo? Na takové věci není ani prostor ani čas. Za to máme dobrou spolupráci a na pracovní maily odpovídáme rychle a zodpovědně. Jsme totiž rychlí a zodpovědní zaměstnanci.

Jako každý den mi z firmy pana Karla přišla pracovní odpověď. Psala nová paní. Vyřídili jsme pracovní záležitostí. Oznámila mi, že tuto agendu teď bude řešit ona, neboť jaksi pan Karel je náhle opustil.

„Jak opustil? Proč? Kde šel?“ kladu si nepodstatné otázky mezi podstatnými papíry.

Nedá mi to a v odpovědi pokládám pokud možno empaticky obávanou otázku. Odpověď je jasná, stručná, šokující, smutná, skutečná. Konečná.

Nevím, jak p. Karel vypadal, kolik měl let nebo dětí. Každopádně vím, že to by Člověk. Všiml si toho prosím někdo?

Člověk Karel náhle nedodělal svou práci a zcela nezodpovědně odešel. Jeho práci v mžiku přebral jiný zodpovědný kolega. Kdo ví, zda bude vůbec čas, aby jeho kolegové šli na poslední rozloučení, neboť termíny hoří.

Včera bylo 7.10. Když toto datum otočím, mám svůj den narozenin. Náhoda? Nemyslím. Spíš znamení. Nechci náhle opustit svou práci, své kolegy, své přátelé, a především svůj život.

Kromě života totiž počká úplně všechno.

Otevřel jste mi oči, až poté, co ty své jste zavřel.

Do zapáleného plamenu svíčky tiše šeptám „je mi to líto“.

Odpočívejte v pokoji, pane Karle. Teď už, bohužel, můžete.

Na jaře jsem si porodila své první knižní dítě. Je to takové malé nedochůdče, porodní váha je těžce pod průměrem a ani výška není nic moc. Jsem prvorodička, a tak nemám s čím ani s kým srovnávat.

Každopádně se narodilo s láskou.

Jaro bylo v rozpuku a já celá nadšená jsem se těšila, jak vyjedu s kočárem taženým poetickými oři, budu se rozhlížet krajinou a ukazovat své prvorozené světu. Všem mým nejbližším jsem ho samozřejmě ukázala, nechala přivonět, a dokonce i ponosit. A těšila se, jak taky jinak, na křest.

Mezitím svět se zvláštně uzavřel. S mým maličkým jsme si z toho pranic nedělali a ve chvílích smutku, veselí i obyčejného žití pracovali a také i nadále pracujeme na dalším knižním dítěti, neboť jednomu přeci jen je na světě tak nějak smutno.

Proběhlo léto. Podzim pomalu ťukal na dveře a my se spolu s celou čtenářskou rodinou těšili na opravdický křest. Měl se konat za přítomností strejdy ilustrátora i s jeho tvorbou. Obrazy, jak v rámech, tak otištěné v modelech autorských oděvů. A také se spoustou tetiček v roli modelek. Měl se konat možná i za přítomnosti kouzelníka Čáryfuka. Těšili se kmotři a kmotřičky, rodiče, přátele i dětičky. Jenže přátele milí - člověk míní a doba mění.  Nebuďte smutní, vždyť nic zlého se přece nestalo.

Jste zdraví? Máte, co jíst? Máte, co pít? Máte, koho obejmout? Už jste se dneska zasmáli? Božínku, tak to jste nádherně bohatí. Stejně jako já.

Spousta z Vás je zklamaná, smutná, naštvaná a ptáte se mě, zda jsem zklamaná, smutná, naštvaná také já.

Ne, přátele, budete se divit, ale nejsem.

Neboť, život mě naučil, že to, co nemohu změnit, mohu jedině přijmout. A jít s pokorou, láskou a radostí dál.

Dál se mohu věnovat tomu, co mě naplňuje a co mám ráda. Skládat básničky, psát povídky, tvořit a uchopovat myšlenky. Dále mohu každé ráno vítat slunce a večer při jeho západu a voňavé svíčce Vám všem popřát dobrou noc, krásné sny, pevné zdraví a lásku v každé podobě.

Takže všem mým blízkým, známým i neznámým na vědomí se dává:

neuvidíme se sice na křtu mé básnické prvotiny „Zavolej mi včera aneb 1.PADesát“ v pondělí 5.10.2020 v orlovské knihovně, ale uvidíme se určitě někdy jindy.

Neboť vážení. Já se jen tak nevzdávám. A Vám – přeji z celého srdce – to samé.

S láskou Vaše Hanlen.

Je brzké ráno.

Jako každý pracovní den můj budík zvoní ve tři. Doby, kdy jsem vstávala až v půl páté jsou již nenávratně pryč. Potřebuji více času, než si do své pracovní kabelky zabalím několikery brýle, lupu, lepidlo na zubní protézu, náhradní spodní prádlo, tena plínu, hůlku, naslouchadlo a složím mobilní chodítko.

Nestěžuji si, staří lidé již tolik spánku stejně nepotřebuji.

Vytahuji z lednice namletou svačinku, kterou si vždy připravuji již den předem a vyrážím na autobus. Ještě štěstí, že jezdí pořád ten stejný šofér, co se mi kdysi v padesáti tak líbil. Ani on se za posledních dvacet let nezměnil a stálé si drží své pracovní místo.

V autobuse je jako vždy pěkná legrace. Se svými postaršími kumpány trošku křičíme, ale jak jinak bychom se dozvěděli, jak jsme se měli o víkendu a zda už naše pravnoučata chodí na vysokou školu?

Je občas těžké vzpomenout si na všechno, co chceme říct, ale nám to nevadí. Stejně si prd pamatujeme a zítra si to všechno zopakujeme.

Naštěstí ještě netrpím špatnou orientaci v prostoru, a tak svou kancelář najdu vždy na první dobrou. Jsem na to hrdá a moc dobře vím, kolik mých spolužáků mi to závidí.

Jako každé ráno, zakleknu dolů k počítači, abych ho zapnula. A pak počkám na mladší kolegy, kteří mě hned po svém příchodu do práce laskavě zvedají ze země. Chodí až na devátou. Minule jsem tak ležela tři hodiny a pěkně jsem od země prochladla. Tak už si sebou vždy beru i termofor a teplé ponožky. Už i naše babičky věděly, že nejhorší je prochladnout od noh.

Můj téměř bystrý rozum se pomalu probouzí, a tak mohu svými revmatickými prsty lehce zpracovávat veškerou elektronickou korespondenci. Obdivuji svého šéfa, který i ve svých 82 létech dokáže dělat tak pěkné excelovské tabulky. Bohužel už mi na jejich prostudování nestačí brýle a lupa, jako v dobách minulých. Naštěstí si v rámci fasování kancelářských potřeb mohu v rámci výjimky objednat i mikroskop, dalekohled a další pracovní potřeby.

Mám moc ráda přestávku na oběd. Vycházím se svým chodítkem poněkud dříve před svými mladšími kolegy. Většinou mě doženou, předběhnout, snědí vše, nač jsem původně měla chuť a znovu již pracuji.

Já se šourám sice pomalu, ale zato zodpovědně ke svému zdraví. Neboť zdraví, stejně jako zubní protézu, máme jen jedno.

Po vydatném obědě a nedobrovolném spánku se probouzím. Je pozdní odpoledne a už jsem tady opět sama. Má slina na úředních lejstrech mi bude jako obvykle vytknuta v rámci vytýkacího řízení. Musím vymyslet, jak obelstít svou únavu tak, aby se mi podařilo usnout mimo nové metodické pokyny. Ještě chvíli pracuji a těším se na zítřek. Zítra mám totiž narozeniny.

Kolegové mě dovezou na mé židli doprostřed kanceláře. Už nemusím ani vstávat. Těším se, až dostanu spoustu nových báječných dárků z nedaleké lékárny a zdravotních potřeb.

A víte, co miluji ze všeho nejvíce? Jak mi každý rok ze srdce přejí hodně zdraví a pracovních úspěchů. Vidím na nich, jak moc je jim líto, že už mi do důchodu zbývá posledních pět let.

Jojo. Život vážně utíká jak splašený kůň. Tak zítra máš, holka zlatá, sedmdesát. A to sis myslela, že se toho důchodu snad ani nedožiješ.

„Co to bylo?“

Stojíme opřeni o zamčené dveře, přerývaně dýcháme a díváme se na sebe s vytřeštěnými očima.

„Nevím“ odpověděl jsi. „Vůbec ty lidí neznám a nechápu, proč nás honili jako štvanou zvěř.“

Mačkáme se k sobě, ruce se potí, tvé i mé srdce chtějí vyskočit někam ven. Pomalu se začínáme ohlížet okolo sebe. Stojíme uprostřed vzdušné místnosti, někde v horních patrech budovy. Přes otevřené žaluzie zalévá přes okna celý prostor sluneční svit.

Obcházíme velký paraván stojící uprostřed místnosti a usedáme na rozlehlou pohovku, která je za ním.

Tiskneme se k sobě těsněji. Naše pohledy se vpíjejí do sebe. Tam, odkud již není cesty zpět. Šeptáš mi uklidňující věty, hladíš, líbáš. Milujeme se. Jako o život. Nebo opravdu o život? Tělo je v křeči, lapáme po dechu. Živočišné vzdýchání je slyšet snad všude.

Tak všude až mě probudilo...

Přerývaně dýchám, nemohu polykat, ležím v černočerné tmě probuzená ze živého snu. Už nespím.  A přesto mám pocit, jako by sen pokračoval bláznivě dál. Jsem vmáčknuta do peřin, po tváří mi nekontrolovaně stékají horké slzy a bolest na hrudi zdá se k zešílení.

Ve skutečnosti neviděli jsme se již několik let.

„Co to bylo?“ ptám se nahlas do ticha noci.

Nevím.

Jen tuším, že bolest na hrudi tentokráte nezpůsobily problémy s páteři.

1983 – září 2017 – mám velkou kliku.

Píšu do šuplíku.

Říjen 2017.

Stojím na bohumínském vlakovém nádraží. V jedné ruce cestovní kabelu, v druhé toaletní papír. Důvod je zřejmý. Mám průjem, neboť jsem nervózní jako prvnička. Ještě nikdy jsem nejela sama vlakem. Ještě nikdy jsem nebyla sama v Praze. Ještě nikdy jsem nejela přečíst své bláboly ze šuplíku cizím a pro mě velmi inteligentním, zkušeným a skvělým lidem.

Mé emoce dostupuji vrcholu. Je to něco jako K2. Prostě nějaká ženská Kavalová a kabela.

Mám v sobě strach. Těšení. Zvědavost. A konečně chápu, že jsem opravdu regulérní blázen.

Neuvěřitelné. Našla jsem místo kurzu - Divadlo Dobešku. Našla jsem vůdčí osobnost kurzu Tvůrčího psaní dle Lustiga paní Danu Emingerovou. Našla jsem partu skvělých lidí. A dokonce jsem našla i heslo na wifi. První čtení, první kritika, první poznatky a první „aha“ efekty.

Jakože „aha“ – tohle je holka, pro Tebe, to pravé ořechové.

Večer ležím na svém hotelovém pokoji a jsem neskutečně unavená. Ale neskutečně šťastná. Neboť jsem se konečně našla.

Říjen 2018.

Praha. Kurz Tvůrčího psaní. Kamarádka Dana. Noví lidé, nové povídky, nové poznatky. Toaletní papír už nepotřebuji. Pendolino poznám a v metru už jezdím jako rodilá Pražanda. Jsem neskutečně unavená. Cítím, že jsem na správném místě ve správné době.

Prosinec 2019.

Praha. Divadlo Dobeška. Autorské čtení. Bomba. Užívám si každou chvíli. Líbí se mi Praha. Líbí se mi můj bohémský svět. Cestovní kabela je príma. Po Praze jezdím taxíkem, neboť peníze budou a my ne.

Líbí se mi žít.

Miluji lidí, které potkávám.

Všechny, kteří mě překvapují, učí, mučí, a hlavně posouvají dál a dále.

Jaro 2020.

Zcela suverénně s modlitbou a pokorou, s opětovným malým průjmem, ale především s láskou k sobě a ke svým čtenářům zahajují druhé autorské čtení. A víte co? Pláču. Ale jen tak, doma tajně. Neboť, plnit si své sny je vážně skvělé.

Pozdní jaro 2020.

Vydávám si svou prvotinu básní. Obklopují se skvělými lidmi, kteří miluji to, co já. Milují to, co dělají. Malují, kreslí, tancují, zpívají. Nezajímají je majetky, pomluvy a hrůzy světa. Stačí totiž jediná věta – a to, že „život je přece báječný“. Stačí jen pozitivní myšlení, pozitivní přístup a pozitivní test – na to, že umím žít fakt „fest“. 

Léto 2020.

Další sen kreslí tečku. Mám své webové stránky.

Pomalu kreslím si malé životní plánky.

Toužím jít svou cestičkou bytí. Není cesty zpět.

Pro štěstí stačí napsat si pár svých vět.

Podzim 2020.

Obklopují se nádhernými lidmi. Těším se na křest své prvotiny. Jo, doufám, že přijdete. Bude tam totiž autorské čtení, výstava obrazů, malá módní přehlídka a možná… přijde i Kouzelník.

Pracuji na své druhé knize. Tentokráte veselé povídky.

A chci své vlastní štěstí a radost z bytí rozdělit mezi ostatní.

Neboť sdílený smutek je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná.

A tak vítejte na mém dalším bláznivém projektu – Pisálci sami sobě.

Pojďme žít a radovat se v každé době.

Budoucnost I.

Píšu. Pevně věřím, že jednou budu moci říct, že mé psaní je mým povoláním v jakékoliv podobě, který mi přinese můj život. Budu sedět na břehu moře, v jedné ruce sklenici vychlazeného vína, ve druhé tužku a papír a celým svým srdcem objímat ten bláznivý svět.

Budoucnost II. – r. 2061

… ještě … prosím dopíšu poslední větu.

Dopiji poslední sklenku báječného sektu a zatančím poslední tanec.

A pak řeknu světu

 …. „Bella Ciao…..“