NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595767131-nahled-kitchen-2565105-1280.jpg
Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.
Kuchyně je místnost, kde se odpradávna rádi všichni setkávali. Znáte to. Máte krásný obývací pokoj, nádhernou prostornou halu, rozkvetlou terasu a pak k Vám příjde návštěva a Vy řeknete "tak kde se posadíme?" a ona řekne "no přece v kuchyni, tady je to nejlepší".
A tak se většinou tísníme v té malé místnosti velkého domu a je nám tam jednoduše pěkně. Klábosíme o obyčejných věcech, sdělujeme si důvěrnosti, pláčeme nad smutkem a radujeme se z kouzelných životních okamžiků. Ve vzduchu je vůně kávy, čaje, jídla, dobroty, laskavosti, péče a někde uvnitř nás i pocit bezpečí dětství. Vždyť i malé dítě, které má svůj dětský pokojíček plný hraček se nejraději batolí pod nohami mámy v kuchyni a krásně si hraje s vařečkou a hrníčkem.
 
Stojím na prahu své úplně nové kuchyně.
Přede mnou na poličkách je 12 hrnců vonících novotou. Kolem 52 talířků a příborů a 365 kořenek různých chůtí a vůni.
 
Už zítra vezmu do ruky jeden ze svých hrnců a začnu v něm vařit, to nač právě budu mít chuť. Někdy to bude neslané nemastné, jindy hříšně sladké a občas se vaření nepovede, takže budu muset snít i nějakou tu hořkost. Vyberu si první čtyři talířky, na každý týden jeden a rozhodnu se pro skladbu 31 kořenek. V duchu nasávám tu vůni. Hrnec Leden už staví se do popředí.
 
Zavírám oči a představuji si tu pohádkovou alchymií kouzelníka Života. Stojí tam uprostřed kuchyně ve své mohutnosti a v obrovském kotli míchá ty nejrozmanitější nápoje a many pro každý příští den.
 
Kuchyňská linka voní novotou. Míchá se ve mě radost z nových příležitostí a obava, zda budu umět se všemi těmi novými vydobytky správně zacházet, zda se občas nespálím a zda bude chutnat nejenom mě, ale i mým spolustolovníkům. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
 
Takže nám všem, co stojíme na prahu přeji šťastnou ruku. Ať je vše tak, jak má být. Správně osolené, jemně sladké, trošku pikantní. Ať ve vzduchu se mísí vůně domova i dálek, vůně těšení a setkávání.
 
Pokud se nám občas nepodaří vytvořit přímo kulinářský zážitek, nebuďme smutní. Vezměme si pro ten den chleba se solí a pochutnejte si i na něm.
 
Ať nám všem chutná.
Báječný nový rok 2018.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 31.12.2017
1595766649-nahled-christmas-2971961-1280.jpg
Je mi blaženě.
 
Salát okoštovaný, kapr snězený. Všude kolem kupy dárkového papíru. Na sedačce vzorně jako vojáci sedí mé nové milé dárky. Vrátila jsem se z výletu.
 
Nádherný podvečer. Kapr už byl nasmažený a vše připraveno. Můj milovaný syn přišel a tiše položil pod stromeček dárky. Prošel bytem a dospěle posadil se ke stolu. Chtěla jsem začít večeři, ale přeci jen bylo brzy. "Máme čas, mami" řekl, "nespěchej".
A tak jsme si povídali. Já jemu a on mě. Moc pěkné. Čočková polévka veselé chládla.
"Ohřeju ji" řekla jsem a při těch slovech jsme v jednu chvíli oba smočili malíčky dovnitř kastrůlku.
"Nic neohřívej, stejně to nemám rád moc horké".
"Já taky ne" odpověděla jsem. Čočkové malíčky vytáhli jsme na svět a labužnicky oblízli.
 
Najednou tak lehce svěřovala jsem se mu jako své nejlepší kamarádce a on se mnou mluvil jako s kámošem od vedle. Byli jsme v pohodě, smáli se a bylo nám tak nějak spokojeně hezky. Já ubrala ze své přísné výchovy a přestala dopodrobna dodržovat vánoční zvyky.
Zapálila jsem věnec čtyř svíček a teatrálně pronesla:
"tímto prohlašuji naše vánoce za zahájené".
"Toť" odpovědělo mé přerostlé dítě a pustili jsme se do chladnoucí čočkovky.
 
Nabírali salát a jedli ryby. Povídali si smutně i veselé. Smáli se a vyplivovali kosti. Vánoční cukroví oba ignorovali a kroutili hlavami nad nesmyslností jeho bytí. Ovoce neposkvrněně usmívalo se na nás ze svých mís.
 
Obřadně rozdali jsme si oplatky. Laskavě, upřímně a srdečně popřáli si to nejhezčí, co můžeme si přát. Zdraví, prací, lásku, štěstí, pohodu a ať jeden druhého má rád.
Má závěrečná modlitba byla tak "obyčejná" :
"Bože, děkujeme Ti za vše, co máme a přejeme si za rok to samé. Děkujeme. Ámen."
 
Dárečky dávali jsme si z ruky do ruky a těšili se z nich. Jeden hezčí než druhý. Laskavé byly i stuhy.
 
Nakonec přišel ten dárek ze všech největší. Mámino a synovo krásné objetí.
 
A co bylo dál? Jeli jsme navštívit rodinu jeho lásky. Pak prošli jsme se náměstím a dali si svařáček. Pak zvedli hlavu a uprostřed nádherného davu koukali na ohňostroj. A já v něm cítila neobyčejnou sílu. Neskutečnou víru. A věděla, že vše co příjde, zvládnu. A když kapesníkem dojetím otírala si oči, začala jsem se těšit na budoucnost.
 
Posezení v místní pizzerii dotvářelo scenérii. Všude svíčky, ozdoby, dobroty. Tři starší mezi zbytkem mladších a přitom nikdo nikomu nevadil ani neradil. Pohoda, klídek, tabáček..... v dáli svítil na cestu bezpečný majáček.
 
A tak teď nenůžu spát. Dávám si kávu. Ano, teď po jedné hodině ranní. Takhle už to mám. Dávám si, nač zrovna mám chuť a nedívám se na hodiny.
 
A mé dějiny tiše si zapisuji větu k dnešnímu dni..... "tak takhle vypadá štěstí".
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 24.12.2017
1595768159-nahled-university-105709-1280.jpg

Dívala se na červené desky svého diplomu. S vyznamenáním. Tak to přece nemůže být hloupá. Studium by mělo přinést své ovoce. Dostat teorii do praxe.
Trochu ekonomie snad nikoho nezabije.
 
"Studenti. Dnes si řekneme něco o krizovém managementu. Ten řídí firmu v době krize, vyhodnocuje tuto situaci a snaží se vytvořit preventivní opatření, aby ke krizím nedocházelo. Přednáška se koná tady a teď.
Rozume, Srdce a Duše, posaďte se. Omluven není nikdo."
 
"Pojďme analyticky vytvořit krizový plán. Využít Winterlingovou krizovou matici, Paterovo pravidlo. Prognózování. Zajímavý, ano studenti - velmi zajímavý bude návrh cílů - SMART, o technice scénářů snad ani nemluvě."
 
"V našem ukázkovém příkladě  krizový plán nebyl vytvořen. Chyba. Nebyli jsme připraveni na to, co a jak dělat v případě krize. Přitom jsme se několikrát ocitli v typických krizových situacích - provozní nehodě nemocí, povodní slz, požáru lásky, úniku nebezpečných myšlenek, znečišťujících slov, výpadku dodávek pochopení a pozitivní energie."
 
"Krizová matice, studenti,  nám ukazuje pravděpodobnost rizika v daném čase a účinky rizika na organizaci."
 
"Pravděpodobnost byla dost velká" odpověděl po pravdě Rozum. Teď to vidím. Dopady jsou pak negativní, ohrožující a zničující.
"A tak se taky stalo" řeklo tiše Srdce.
 
"Paterovo pravidlo platí nejen v organizaci, ale i v běžném životě, "20% příčin způsobuje 80% výsledků". Studenti, je potřeba soustředit se na podstatné věci - kritických 20%, které způsobují 80% možných efektů."
 
Duše se snažila zalézt až do zadních lavic.
"Teď to přijde" říkala si zoufale. Podle skript bychom měli probírat Prognózování. Zabývat se budoucím vývojem Života založeným na racionálních způsobu předvídání.
 
"Ach jo, copak já Duše dokážu uvažovat racionálně?" Teda to bude fuška.
"Cvičit, cvičit, cvičit" hřímal před katedrou pan profesor. "Nezapomeňte, těžko na cvičišti, lehko na bojišti".
 
A tak si Duše poslušně kreslila svou SWOT analýzu svých slabých a silných stránek, hrozeb i příležitostí. Profesorova slova nešla přeslechnout "Neopisovat, prosím. Vidím Vás".
 
A nyní, milí studenti. Malá přestávka. Po ní bude následovat SMART. Vytýčení cílů.
 
Na univerzitní chodbě bylo rušno.
Rozum, Srdce a Cit usrkovali svou kávu z automatu.
"Ty jo, to je dneska nářez, co? A profesor do nás pěkně jede. Jestli on si na nás nezasedl."
"Třeba ne" uvažovalo nahlas Srdce. "Prý je jeden z nejlepších. Asi nás fakt chce něco naučit i do praxe."
"Jdeme dovnitř" řekla Duše. "Už na nás čeká".
 
"SMART, milí studenti hovoří jasně. Cíl musí být specifický, měřitelný, dosažitelný, realistický a časově sledovatelný."
 
"Nemůžeme chtít být hned zítra zpěvákem ve vyprodané hale. Prvně zkusme zpívat si doma. Nemůžeme chtít všechno a hned. Stačí pomalu a postupně. Pokud měříme metr padesát těžko budeme nejlepším hráčem ve volejbalu. Neplánujme nereálně a na celý život. Pojďme si říct, jaký cíl máme na zítřek."
 
Rozum, Srdce a Duše se postavili.
"Zítra je, pane profesore Štědrý den. Náš cíl je jasný. Být spolu. Připravit si krásnou atmosféru a náladu. Nachystat stůl a pozvat k němu imaginárně celou rodinu i všechny přátele. A také všechny duše, které jsme měli rádi a jsou pořád s námi. Pak budeme rozsvěcovat to kouzelné světlo v nás všech. A jako dárek každý z našich blízkých dostane slavnostně zabaleno naší Lásku a Úsměv. Naše Odpuštění. A Pohlazení.A budeme se těšit všichni spolu na další Zítřky.
 
"Hmmm, moc pěkné. Je vidět, že spolu je Vám dobře" podrbal se pan profesor na hlavě.
 
"Nyní je potřeba probrat Techniku scénářů pro případ krizové situace nebo dalšího vývoje.A toto milý studenti, je Váš domácí úkol.
Děkuji za pozornost a přeji hezké svátky."
 
Než se nadáli, byli před školou.
"Zajdeme ještě posedět do naší oblíbené hospůdky?" zeptal se Rozum.
"Jasně, kámo, jdeme všichni". Šli na jisto.
Netrvalo dlouho a Rozum jako správný gentleman otevíral dveře a pouštěl dovnitř své Srdce a Duši.
 
A protože se setmělo, kouzelný název kavárničky "Tvůj zítřek" svítil do širokého okolí.
 
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 23.12.2017
1595766438-nahled-online-shopping-1082727-1280.jpg
Laura stála uprostřed ovoce a zeleniny v supermarketu a královský se bavila. Ti lidí jsou fakt blázni. Byl 21. prosinec a do Štědrého dne zbývaly 3 dny. Tři, dva, jedna....start...... Vpadalo to, že místo startu se blíží konec světa.
 
Ženy s více či méně mastnými vlasy, navlečeny jako do arktické zimy, celé zpocené a schvácené ve jménu rodiny razily své nákupní vozíky přímo vpřed. Dýchaly, kýchaly a vypadaly všelijak, jen ne jako ženy. Marně by v nich někdo hledal to něžné stvoření, ty kouzelné víly, které vytvářejí teplo domova a dělají svět krásnější a lepší. Některé s  sebou a za sebou táhly jako kačera na provázku svého pravoplatného muže, jiné své dospělé děti. Pokyny jako na cvičáku. Podej, nahoď, zvaž, nestůj jak hňup, dělej něco, panebože, co děláš........ taškařice v přímém přenosu.
 
Laura, pečlivě upravená a navoněná, s kožešinkou kolem krku stála na svých vysokých kozačkách a vychutnávala své kouzlo vánoc. Vypadalo to, že je snad jediná, která vnímá příjemně hrající hudbu. Vypadalo, to že je jediná, která při hlášení ..."vážení zákazníci, oznamujeme Vám, že 25. a 26. prosince bude zavřeno" řekla své "díky Bohu". Všude kolem nikdo nic nevnímal.
 
Nebyl čas se zastavit, vždyť byl přece "čas adventní".
 
Zrovna si čichala ke své mandarince a hladila nádherná jablka, když tu jako z kulometu vedle stojící korpulentní dáma dostávala se do ráže...."pocem" švihla jako bičem svým hlasem "no dělej, ti říkám"....."pojď s tím vozíkem ke mně, přece nebudu běhat já za Tebou"..... a dál vesele peskovala svého nemocného manžela o dvou francouzských holích. Ten snad sílou vůle, nebo možná svým bříškem posouval poslušně vozík blíž a blíž ke své milující ženě. Neuvěřitelné.
 
Laura tuhle dvojici potkala ještě párkrát a když uviděla v regálu veselé "espezetky" okamžitě dostala nápad dohnat tu milou dámu a na záda ji přilepit SPZ s nápisem "šílenec na palubě".
 
Dav houstnul, uličky stávaly se čím dál užší a lidé čím dál šílenější. Laura v klidu pokládala do svého košíku své ovoce,
pro radost ručníky a pro slavnostní chvíli šampus. Voněla k těm všem dobrotám a hladila vyzdobené regály. Usmívala se na prodavačky a íkala jim "děkuji".
 
Děkovala životu za to, jak se všichni máme dobře a přála si, aby to ti běžci vedle ní pochopili. Aby pochopili, jak mají šťastný život a že kouzlo vánoc je jenom o prožitcích. O pocitech. O odpuštění. O radosti. O znovuzrození. O víře v dobro. O lásce ve všech podobenstvích.
 
U pokladen byl boj. Kdo bude první venku a komu nejrychleji nastartuje auto .... a hrrrr prrr drnc bum bác rychle pokračoval v šílenství i na domácí půdě.
 
U pokladny v klidu pustila před sebou jinou dvojici, kteří nechápavě kroutili hlavou a nechtěli uvěřit Lauřiné větě... "běžte v klidu přede mně, já mám času dost".
 
Slavnostně vyšla ven z toho mumraje. Začalo nádherně sněžit. Umocňovalo to láskyplně blížící se vánoční čas. Za sebou zaslechla rozhovor dvou rádoby žen ...."ty jo, lidí jak sraček a navíc takový humus tady venku". Otočila se a a s úsměvem jim přitákala
"Hrůza,. v prosinci a navíc před vánocemi sníh,  kdopak by to čekal?"
 
Nechala je překvapeně stát na chodníku a v klidu nasedla do svého vozu a pustila si koledy.
 
Tak tedy - "klidné a veselé, přátele."
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 21.12.2017
1595758899-nahled-christmas-2984210-1280.jpg

Před ní, na kuchyňském stole stála dřevěná ošatka. Tedy, ta kdyby mohla vyprávět.
 
Vzpomněla si, na to mladé děvčátko, které celé vyplašené chodilo s ošatkou větší než její dětská náruč ke slepicím pro vajíčka. Neměla je ráda. Slepice, ne vajíčka. Bála se jich a vyhýbala, jak to jen šlo. Ale když ty vajíčka byly tak dobré. Bylo třeba jen překonat strach a odměna pak byla zářivě žlutá.
 
Seděla za kuchyňským stolem a před očima viděla dospívající slečnu, jak ukládá na ošatku ovoce - mandarinky, pomeranče, jablíčka a banány. A taky ořechy. Byly přece vánoce. Neměla je ráda. Vánoce. Ne, ořechy. Bála se, že i přes vůni jehličí a smaženého kapra bude slyšet hádky. Bylo třeba jen na chvíli vypnout uši a poslouchat cinkot rolničky uvnitř sebe.
 
Jak dlouho seděla za kuchyňským stolem, nevěděla. Viděla před sebou mladou ženu, jak nadšeně do ošatky ukládá všechny své sny. Hodně děti, báječnou rodinu, chápajícího muže, útulný dům. Měla ho ráda, toho muže i ten dům. Milovala své dítě. A přesto se jednoho mrazivého dne na chodníku před okresním soudem ošatka vysypala. Stačilo se však jen podívat, jak její syn zvedá ošatku ze země. Usmála se se a přestala se bát. Nemusela mít strach. Ta nádherná odměna měla 13 let a její geny.
 
Ošatka nezůstala dlouho prázdná. Jako duhové kuličky začaly se v ní skládat mužská jména. Kuličky žárlivé, sobecké, vylhané i vypočítavé. Poslední kulička zdála se dlouho být tou, co nosíme si pro štěstí v kapsičce svého kabátu. Chvíli zoufale prohledávala prázdné kapsy, než pochopila, že kulička se cestou zatoulala. Ošatka vypadala na první pohled prázdná.
 
Byla adventní neděle. Pátá hodina ranní. Den úplňku. Její ošatka čekala. Pohladila ji a přivinula k sobě. Ucítila vůni těch desítek let. Už beze strachu pomalu do ní začala ukládat vajíčka, mandarinky, banány a ořechy. Nahoru posadila synův úsměv a štěstí. Kolem s láskou srdíčka celé rodiny. Na ně opatrně rolničky svých snů. Věděla, že i duhová kulička se zase přikutálí, aby radostně rozezněla její duši.
 
Seděla u přeplněné ošatky ve svém milovaném domově a byla šťastná.
 
Bodejť by ne, vždyť byl přece advent.
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 19.12.2017
1595767706-nahled-daisy-712892-1280.jpg
V pokoji bylo teplo a přítmí.
 
Karla seděla na sedačce v tureckém posedu a naproti ní seděl její nejlepší přítel. Dalo by se říct, nejsrdečnější. Tmu prozařovalo teplé světlo svíček a hrála jemně hudba. Romantcký večer. Konečně udělali si na sebe čas.
I on seděl v tureckém sedu a díval se na ní.
 
"Co budeme dělat?" zeptal se.
Smutně se usmála "nevím. Je mi to líto, příteli, fakt se snažím a přesto, neustále Ti ubližuji".
"Ty ne", odpověděl, "to spíš já jsem pořád stejně naivní. Jdu do všeho upřímně a naplno a pak se někdy divím".
 
Soustředěně se na sebe dívali a láskyplně usmívali.
"Jsem fakt hrozná, neupoučitelná" řekla mu.
"A což teprve bych měl říct já. Podívej, kolikrát už jsem se spálil. Měl bych Tě gentlemansky chránit a přitom, však znáš mě, jakmile mám ten krásný hřejivý pocit, nedívám se vlevo vpravo a důvěřivě jdu vpřed."
"Náhodou" odpověděla ona "jeden velký výkřičník už máš. Jsi dobrý".
 
"To je fakt. Alespoň jeden výkřičník už mám", odpověděl přítel, "ale jak se zdá, jeden nestačí". Jsem Tvůj velký přítel, měl bych Tě chránit víc, vlastně pořád. Vidím, a hlavně cítím, že když Já udělám špatnou volbu, tak Ty trpíš. A to přece není spravedlivé."
 
Začala se smát. "Hele, příteli, a není to náhodou se mnou úplně stejné. Já se prostě blbě rozhodnu a Ty přitom trpíš jako zvíře. Jsi tak křehký a tolikrát už sis natloukl. Jsi celý pomlácený a rozbolavělý. A přesto, vždy vstaneš a pohladíš mě. Máš mě pořád moc rád a odpouštíš mi všechny mé přešlapy".
 
"Hmmmm" zamyslel se nejlepší přítel na chvíli. "Když mě se s Tebou všude líbí a co si budeme nalhávat? Jeden bez druhého neuděláme ani ránu. Patříme k sobě. Ty a já. Na věky věků".
 
"Mám Tě moc ráda, můj věrný příteli", odpověděla tiše a vtiskla něžný polibek svému Srdci.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 18.12.2017
1595760231-nahled-table-football-167869-1280.jpg
"Tak chlapi, dneska jsem si Vás pozvala na kobereček. Je čas udělat si inventuru. Najít ten bludný kámen, o který pořád zakopávám".
Nepáře se s tím. Pozvala je všechny najednou, v jednom čase na jedno místo.  Konfrontace.
 
"Jestli chcete, můžete se k tomu vyjádřit, ale až domluvím. Jasné? Kritika se musí umět přijímat mlčky a nereagovat hned, jinak se okamžitě dostanete do role oponenta a brániče svých myšlenek" říkavá jedna moudrá dáma.
 
Otočila se k Němu.
"Prosím Tě, netvař se tak vražedně. Byli jsme ještě hloupé děti, když jsme se poznali. Naše láska byla šíleně krásná. Než mi došlo, co za devítihlavou saň se dostala mezi nás". Žárlivost s citovým vydíráním. Tolik let žárlivých scén s výhružkami sebevražd. Jedinou sebevraždu provedla má duše. Musela jsem ji zachránit. A odešla jsem. "Promiň". Jedno z nejbolestivějších a přitom nejlepších rozhodnutí mého života.
 
Zamračila se.
"Tebe jsem nepozvala. Co tu děláš? Proč jsi přijel přes celou republiku? Nikdo Tě tady nezval. Prosím Tě, mlč. Nevěřím Ti už ani slovo. Tvá pohádka stála mé srdce málem život. Odpouštím Ti. Ale jdi pryč."
Nechápavě kroutí hlavou nad tou drzostí.
 
"Kdopak nám tady chybí? A pán Lev. Jeho Ego nedovolí mu zúčastnit se společného potlachu.
"Je dobře, že jsi nepřišel. Přece jen, měli jsme se 6 let rádi". Zkušenost k nezaplacení, když jsem zlomená na lázeňském chodníčku sbírala se země svou hrdost, ženskost a sebevědomí.
"Děkují všem,  kteří jste tam klečeli se mnou a z bolestných slz vytvářeli slzy smíchů".
 

"Tak pánové a teď, prosím Vaše připomínky."

 

Rozhlédla se po prázdném pokoji. Vstala ze svého křesílka, protáhla se a vyšla spokojeně ven.
No jo, chlapi. Ti na řeči nikdy moc nebyli.
 
 
 
 
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595756952-nahled-leaf-55859-1280.jpg
Schoulená v klubíčku myšlenek chránila si své krvácející srdce. Navenek vypadala spokojeně. Dávno však věděla, že každá mince má dvě strany. Feng-šuej, harmonie v prostoru. Nastolení rovnováhy.
 
Roh místnosti zdál se být báječným místem. Tedy alespoň teď. Zvířata to dělají stejně. Zalezou si do kouta a lížou si rány. Sebeobrana, sebeochrana, hrana, studená rána, slza slaná - to vše bylo v rohu naskládané jako knihy v antikvariátu. Stejně důvěrně jako ohmatané knihy,  znala všechny ty pocity.
 
Zvyk je železná košile. Tak jak je možné, že si ještě nezvykla? Byla překvapená jako každoročně silničáři s příchodem prvního sněhu. Kdo by to byl čekal, že v prosinci nasněží? Kdo by to byl čekal, že po divné době přijde ještě divnější?
 
V té studené řece myšlenek rozbolela ji hlava. Říční kameny při nárazu ještě nikomu nepřidaly. Nebyla hloupá, a přesto některé věci docházely ji pozdě. Pozdě, ale přece. Pozdě bycha honit, říká se. Jak to jen ti předkové všechno věděli, že po nich zůstalo tolik pravdivých přísloví?
 
Nemohla pochopit, proč až teď otevírá oči, když si je poctivě každé ráno myla studenou vodou? "Zrak nikdy nebyl mou silnou stránkou" pomyslela si. Uvažovala, kolik dioptrií je potřeba, aby příště lépe viděla a lépe slyšela. Jako vlk v pohádce o červené Karkulce.
 
Přemýšlela, jak jen nasadit srdci brýle, když nemá uši. Ač bezušák, velmi dobrý je posluchač ten náš orgán ve tvaru lístku z lípy.
První zaklepání nebylo v rohu místnosti moc slyšet. To druhé bylo silnější.
 
Šla překvapeně otevřít. Její život tam stál s úsměvem a taškou. V jedné ruce měl nádherně zabalený dárek.
 
Druhou rukou, aniž o tom věděla, sebral ji část jejího bolavého světa a položil na dno kabely. Moc dobře věděl, co už nebude potřebovat. Zprvu si toho ani nevšimla.
 
Ta mašle na dárkové krabici byla příliš velká. Těšila se až ho rozbalí, protože tušila, že by něm v hedvábném papíru mohl být zabalen její sen.
 
Mezitím pan Život, poněkud nachýlen pod tíhou kabely tiše odcházel po schodišti dolů. Nebál se o ní. Věděl o ní tak hodně. Jednou mu opětovně poděkuje, že ji pomohl odnést tu těžkou tašku.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 13.12.2017