povídky

Den čtvrtý. Mám se výborně. Ráno se protahuji směr skříň a noční stolek. Pochopila jsem, že hned po probuzení je nutné uklidit ze země všechny popadané předměty. Za prvé, abych je nezničila a za druhé, abych o ně nezakopla.

Dnes mě čeká báječná masáž. Jakožto správný masochosista, vybrala jsem si masérku. Cestou z masáže se chystám navštívit Sluneční lázně. Je to taková dobová záležitost, kde přijdete, najdete si své lehátko a lázeňský načerpáváte sluneční paprsky. K tomu je vám podána studená minerální voda a teplá, ba přímo vařící voda ze sprchy. Nevadí, hlavně, že teče. No a já se těšila, že přímo z masáže dojdu na toto úchvatné místo a budu pokračovat ve čtení své nové knihy.

Jenže, masáž je prováděná třezalkovým olejem, který nikterak nekamarádí se sluncem a navíc je, díkybohu, pod mrakem. Takže přímo z luxusní masáže do restaurace. Dávám si hříšně dobrou palačinku s horkými malinami, domácí šlehačkou a zmrzlinou. Wau, tentokráte sex prohrál. Je to vážně vzrušující. Po odpoledni padá na mě únava. Nenápadně se natahují na svůj kavalec a propadám se do říše snů.

Odpoledne se chystám do terénu. Procházím s vyfoukanou hlavou a zataženým břichem okolo hlavní třídy. Mává na mě osmdesátiletý senior ne nepodobný smrtce, ukazuje mi volné místo vedle něho a tváří se, že jsem snad jeho spolužačka. S úsměvem pokračuji dále.

Sedám si do lázeňské restaurace a s Cubou libre v ruce dopřávám si nádherný západ slunce. Pozoruji panoptikum lidu lázeňského a přemýšlím, jestli opravdu jen já jsem ta divná. Tlusté ženy s vychrtlými muži. Lolitka s odepnutými šaty, vyčnívající podprsence, nesoucí se na o číslo větších botách, v mezičase kojící dítě, které zdá se, je její vlastní. Potetovaný bouchač se sebevědomím Miss World. Pomalu se smráká a do ulic se ženou i chlapci padesátiletí. Mnozí z nich, zdá se, nepostřehli, že uplynulo od jejich mládí neuvěřitelných třicet i více let. Vycházejí do lázeňských uliček neohroženě s vlasy a la Bon Jovi. Šedého přelivu, kudrnatého stylu a délky po krk. Předobrý bože, ty to vidíš. Na svých zocelených tělech mají rocková trička bez rukávů, které se napínají v místě pivního bříška. Tričko šílené, navíc pruhované. K tomu karo na kraťasech. Nožky ladně oděné v ponožkách a vložené do sandálů. Na intimních partiích houpe se líně kabelka, zvaná ledvinka. Či spíše, "pytlinka".

Je mi jasné, že s jedním Cubou Libretou tohle opravdu nedám. Objednávám si grilovaný steak a víno. Pokud možno, něco silnějšího, prosím.

Stejnou cestou vracím se zpět. Můj osmdesátiletý fanoušek už asi ulehl. Jeho místo vystřídaly již páry smíšeného pohlaví, tvaru i intelektu. Uznávám, že samotnému člověku občas může chybět společnost, ale když vidím, to co mé oko je schopné shlédnout a můj rozum pojmout, věřte nevěřte jsem ráda za svůj neuvěřitelný jednolůžkový luxus.

Nevzdávám se. Věřím, že i zítra je den….

PS: jedna dobrá a jedna špatná zpráva na závěr.

Dobrá - zlepšil se internetový signál,
špatná - kdo brzy šel spát - vyhrál.
Neboť .... a není to dobré pro mou pleť.
I nadále line se chrapot přes tenkou zeď.

Nikdy by mě nenapadlo, že začnu trpět klaustrofobii. Jsem asi hodinu ve svém příbytku a začínám mít problém. Lednička, která by měla jet tiše, vrčí, televize, která by měla hrát tiše, vrčí. Zapínám počítač, zbytečně. Signál mlčí. Já se připojují k ledničce a televizi a začínám vrčet taky.

Ve chvíli, kdy se svleču a odložím věci na postel, neboť jinde není kde, nemohu si již sednout, neboť má postelová sedačka je obsazená. Než se posadím, musím vše z postele uklidit do skříně a do polic. Nohy mám zabořené v kufru. Dokonce jsem se chvíli chtěla dívat na televizi, nicméně vsedě s hlavou vytočenou v levobok to nelze vydržet dlouho. Natáhnu se na svou pryčnu. Jediné místo k odložení hlavy je radiátor, což opravdu není příliš pohodlné. Když ji složím na polštář, spím.

Začala jsem psát s notebookem na kolenou. Pokrčených kolenou. Začíná mě bolet levý i pravý kloub, bederní páteř zároveň s krční. Přidává se hlava. Z veřejné kuchyňky jsem si vypůjčila skleničku a plním ji až po okraj růžovým vínem. Bílé došlo. Tedy ne mě, ale ve vínotece. Nedělám si legraci. Pomalu dochází i můj pověstný smysl pro humor.
Když jsem vyndávala víno z lednice, díky mé neopatrné manipulaci, vypadly i všechny ostatní potraviny. Chvíli se zabavím úklidem. Romanticky jsem si koupila svíčky, nikoliv však sirky. Svíčky jsou tak blbého tvaru, že je nemohu použít ani jako alternativu.

Z kabelky vytahuji i další část nákupu - zubní pastu. Že bych si dnes provedla v noci nějaký kanadský žertík a namazala kliku zubní pastou? Bavím se ve stylu Mistra Beana. Ještě chvíli a pošlu si sama sobě pozdrav z dovolené.

Dívám se jako vězeň ven ze své kobky na přilehlý dvůr. Pravda, vycházky zakázané nemám. Jenže venku pusto prázdno. Nikde ani živáčka. Možná, že jsem jediný turista ubytovaný v tomto penzionu. Začíná mě zajímat, jak vypadají ostatní pokoje. Sleva pana domácího za ubytování není jen tak sama sebou.

Včera jsem měla problém dostat se klíčem do vchodových dveří. Klíč se nedává do zámku kolmo, ale vodorovně. To mi nějak zapomněli říct, nebýt příchozích, stojím venku ještě dnes. Zítra si jdu koupit knihu, neboť hlásí večerní krupobití a bouřky. Ovšem pokud udeří blesk a zhasnou už tak slabé světýlka v mé komůrce vážně netuším, čím se zabavím. Pro jistotu ke knize dokoupím i zapalovač, abych mohla konečně uskutečnit večer při svíčkách. Vypadá to, že při takové atmosféře zplodím než psaný text, spíše nějakou báseň. Připravte se na to. Zítra vás čeká chvilka poezie, snad vás to nezabije.

Ráno, po vydatné snídaní v posteli, vydala jsem se navštívit svou příbuznou do opravdického lázeňského domu. Když jsem zjistila, že i paní recepční má svůj pracovní prostor asi třikrát větší než já svůj pokoj, posmutněla jsem. Jako Alenka v říši divů procházela jsem se po rozlehlých hotelových chodbách a rozpínala svá křídla, tedy ruce do všech světových stran.

Celý den jsem strávila v lázeňských parcích, restauracích, na promenádním koncertu a také v již zmíněné vinotéce. Při obědě si ke mně přisedli manželé ze Zlína a dvě hodiny jsme si povídali jako stáří známí. Potkávala jsem samé rozjařené rodinky s dětmi a zamilované seniorské páry. Teprve až navečer mi došla časová chybovost mých vycházek. Já domů a šviháci ven. No jasně, co by taky ti chlapci dělali odpoledne v cukrárně či na promenádním koncertě. Čas šakalů je mnohem pozdější. Poučená zítra měním svůj harmonogram. Odpoledne spánek a procházky nechám na večer. Jen se bojím, že můj plán bude hrubě narušen třesky plesky hromy blesky.
Chci dnešní příspěvek uložit a hledám signál. Otevírám dveře na chodbu. No to je nápad. Našla jsem signál a prostor. Dokonce je tady ještě spoustu židliček jako v ordinaci u zubaře. Prošli starší sousedé. Pan má pro mě pochopení a vůbec se nediví, že sedím venku.
"Málo místa" řekne a kývne hlavou k mému pokoji.
"Trošku" špitnu skromně.
"Vím, kdysi jsem tam bydlel" odvětí a zavře za sebou dveře do svého velkého království.
Mě nezbývá, než si zapamatovat, že ne vždy platí, že "číslo pět žije". Hádejte, jaké mám číslo na dveřích svého pokoje.

Odkud jinud bych mohla zasílat srdečné pozdravy než z lázní. Vypadá to, že moje diagnóza bude znít něco jako NZNLP - nebezpečná závislost na lázeňském prostředí. Tentokráte ode mě neuslyšíte nic z rehabilitačních chodeb Lázní Darkov, dokonce ani vyleštěného Františka nebudu rozesílat na dojemných fotkách svým známým. Nyní přišla na řadu Vincentka a její okolí. Ano, chápete naprosto správně a já Vás zdravím z bodrého Slovácka.

Ve tři hodiny ráno, ještě v bezpečí své domácí postele a své obrovské ložnice mě probudilo šumění deště. Překvapilo mě to. Po třech týdnech tropických veder, kdo by to byl čekal. Představila jsem si hromádku svého cestovního oblečení skládající se z krátkých kalhot, lehkých prázdných botiček a trička a pochopila, že budu muset vstávat o něco rychleji a přehodnotit svůj outfit na cesty.

Ráno bylo chladné, ale milostivé. Ze zlověstně mračící se oblohy nespadla kupodivu ani kapka a já tak mohla suchou nohou nastoupit na první spoj své cesty. Řidič, zřejmě dobře naladěný mi  odpusti  i zavazadlo a nepožadoval žádný příplatek. Ve městě H. jsem hravě vystoupila i se svým lodním kufrem a přešla na druhou stranu silnice, abych mohla pokračovat svým druhým a posledním spojem.

Vše klaplo naprosto dokonalé a déšť se spustil až po nástupu do vozidla hromadné přepravy. Usadila jsem se na své již dříve rezervované místo, které bylo nad kolem autobusu a tudíž jsem si hověla výše než ostatní. Měla jsem přehled a radostně se rozhlížela po deštěm zmáčeném ubíhajícím okolí.

Jediné, co by snad zasloužilo pozornost byl mladík smrdící mariánkou a sedící za mnou. Tudíž jsem byla i já v rauši rychle a zběsilé a navíc zadarmo.

Vystoupila jsem úderem desáté hodiny na místě určení a táhla svůj objemný kufr vzhůru k objednanému penziónu. Pan domácí se zrovna objevil ve vstupních dveřích, oslovil mě jménem a pozval dál. Připomněla jsem se mu, že mám jednolůžkový pokoj a nic netuše šla za ním. Byla jsem moc ráda, že pokoj je hned v přízemí, neboť netuším, jak bych si se svým zavazadlem poradila na schodech. Už tak jsem měla nohy ve vzduchu a kufr stál na místě jako zalitý betonem.

Otevřel dveře a já zůstala stát jako přikovaná. Pak jsem se začala smát a ještě mě to nepřešlo. Tak nádherně malý, útulný a mini-nano-mikro-krychlo pokojíček jsem ještě nikdy, ale opravdu nikdy neviděla. Dovolím si říct, že už ani neuvidím. Udělám to pro vás a večer ho zkusím změřit, ale odhadem více než čtyři metry čtvereční včetně sprchového koutu a toalety to vážně není. Ač je to nepochopitelné, já si ho zamilovala. Naprosto neuvěřitelně je v něm tolik věcí, že už se tam skoro nevlezu ani já. Když jsem doprostřed prostoru postavila můj lodní kufr, bylo přeplněno. Musela jsem zatáhnout břicho, abych se dostala dovnitř a mohla bezpečně zavřít a zamknout. To proto, aby už nikdo nechtěl dovnitř.

V "obývací" části se nachází postel. Nad ní se týčí okýnko, které nemá ventilačku, tudíž je buď zavřeno na sedm západů nebo otevřeno dokořán. V případě, že ho chci otevřít, musím naskočit na postel, chytit se stropu a otevřít. Vzhledem k tomu, že spím nahá, trochu se bojím, ať mi nevypadnou prsa ven na přilehlou terasu a nevyděsím svými vnady eventuální sousedy. V mini prostoru je za posteli vklíněná vysoká úzká skříň, která bravurně lehce spolkla vše, co bylo v kufru. Je to jedna z mála možností, kde bych se eventuálně mohla vtlačit a svobodně se protáhnout. V této vysoce intimní zóně se u nohou postele nachází noční stolek s lampičkou a policová skříň, kde jsem si vystavila všechny své kosmetické zázraky, které mají za úkol udělat mě mnohem mladší než jsem. Na kosmetické skříni se týči televize. Hned vedle je mini lednička a mini stoleček. Do mini ledničky, kterou nebylo těžké naplnit až po okraj jsem vyložila svůj dnešní odpolední nákup. Dala jsem do ní i dvě plechovky piva Kozel. Pochopila jsem, že toto zvíře je jediný chlap, který se mi zde vejde. Tudíž naprosto postrádá smysl nahánět lázeňské šviháky, protože jaksi není, kde hlavu složit.

Okolo mé hlavy, tedy celé postele - vlastně v celé mé nové ložnici je také jedno živé kvítí a čtyřři obrazy.
Na volné "stěničce" je i malé umývadýlko s malou baterií a malým mýdlíčkem.

Na stoleček dala jsem notebook a uvedla ho i s heslem do provozu. Signál je příliš slabý, takový mini. Překvapí to snad někoho? Mě tedy ne, alespoň funguje word, protože tolik zážitků za tak krátkou chvíli bych nestihla psát ručně na papír.

Byla jsem zvědavá, co za skříň se skrývá za "divnými" dvířky a ejhle - ono to sprchovací kout i s baterií a teplou vodou. Zarazily mě další dveře. Že by třináctá komnata? I kdepak, to jen místnost, kde chodí i císař pan sám, ale pozor, pozor…. luxusně velké okno, nejméně třikrát větší než to první. I zde ovšem číhá nástraha. Pokud ho otevřu tak všichni odvážní, kteří budou zrovna na terase budou mít zážitek.

Poté, co jsem si vybalila svůj kufr a zaplnila tak svůj prostor až na půdu, okoupala jsem se, na jedné, té zdravé noze jsem se vyfoukala, namalovala a vyrazila do terénu.

Po vydatném obědě jsem vyrazila na obhlídku a poctivě se obhlížela na všechny světové strany čtyři hodiny. Pak mě mé staré nohy odnesly k mikro domovince. Jaké bylo mé překvapení, když jsem nemohla otevřít hlavní vchodové dveře. Nejen, že nešly otevřít, vůbec jsem nebyla schopná strefit se klíčem, což bylo pro mě docela smutné zjištění, že se ještě ve svém věku neumím strefovat. Zachránili mě přicházející sousedé a já pak tajně, nanečisto, s otevřenými dveřmi a tělem uvnitř domu trénovala odemykání a zamykání.

Uvařila jsem si kafe a než jsem ho stačila vypít, pod vlivem prvním zážitků jsem v okamžiku usnula. Rozhodla jsem se využít i venkovní terasy. Vzala jsem notebook a vyrazila i s kozlem tzv. velkopopovickým tmavým vpřed, tedy vzad domu. Jen ať není obsazeno, přála jsem si v duchu. To se mi taky splnilo a již druhou hodinu tady sedím sama.

Ve vedlejším domě zrovna probíhá láska. Je to tak hlasité a vše říkající, že už se ani nesnažím namluvit, že paní bolí břicho z hladu nebo trpí žlučníkovou kolikou. Trvá to dlouho. Muže nejen nevidím (ještě to tak), ale ani neslyším. Je možné, že jsem se stala nedobrovolnou účastníci samoobslužných erotických hrátek paní sousedky. Nu což, měla by být protivná a frustrovaná, tak raději ať se činí. Než jsem se rozloučila se svým kozlem v plechovce, vedle skončil erotický program a oba (aha, takže opravdický muž) se spokojeně vyklonili z okna a kouří do okolí. Tedy na mě. Veselé se na mě smějí a já na ně. Já vím, oni ví, je hezky, když je mezi lidmi jasno.

Mě je třeba taky úplně jasno, že z mého ložnicového okýnka by se dva určitě nemohli vyklonit, neboť i jedno tělo v okně je ažaž a hrozí nebezpečí zaklínění s nutností volat místní hasičský záchranný sbor.

Když už se pomalu loučím s terasou a myšlenkou, že už asi dnes nic nezažiji, spadne mi na hlavu jablko ze stromu poznání a já chápu, že je nejvyšší čas pro dnešek ukončit svůj psací monolog. Tak takové novoluní se hned tak nevidí. A to ještě neodbila půlnoc.