NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1596046851-nahled-poster-1702636-1280.jpg
V pět hodin jsem skákala radostně z postele. Ranní ptáče dál doskáče. Protáhla jsem se, přivítala východ slunce i sebe, uvařila si kávu a promnula si oči. Bodavá bolest mi připomněla mou první ranní zastávku - místní oční ambulanci. Již v šest hodin  jsem seděla na jedné ze dvou židliček před zavřenou čekárnou. Spokojená se svým pořadovým číslem, vytáhla jsem knihu a začetla se do příběhů mých kolegů z kurzů tvůrčího psaní. Zrovna jsem se bavila u jedné z nemocničních povídek - jak stylové - když mé místo obsadil starší muž. Slušně jsme se pozdravili a já naivně chtěla pokračovat ve čtení. Můj nový oční známý byl jiného názoru. Začal si povídat a nic nedbal na to, že mé oči se vpíjejí mezi řádky. Nebyl protivný, jen ukecaný.
 
Byla jsem slušná a dokonce jsem přidala i úsměv, ale nezapojovala jsem se. Zdálo se, že muži pojem "samomluva" nebyl cizí a neohroženě pokračoval dál. Dokonce nebyl ani naštvaný, že jsem neodložila knihu, ani brýle. Po chvíli - vyhrál. Brýle šly do pouzdra a moje snaha o čtení do pryč. I přes perfektní češtinu, jsem vycítila ruský přízvuk a jak jsem se později dozvěděla, nebyla jsem tak daleko od pravdy. Samomluva volně přešla do vzájemné komunikace. Další příchozí začali mít pocit, že patříme k sobě. Jako otec a dcera, soused a sousedka, dva staří dobří známí. Měl v sobě kouzlo dobrého člověka.
 
Čas se zrychlil, sestřička dorazila a my se přemístili na židličky v čekárně. Jako sehraná dvojka jsme si opětovně sedli kolem sebe. Když mě sestřička zavolala do svého království, začala jsem mít pocit, že mě ruší. Nicméně po kontrole mého zraku, který proběhl rychle a úderně, jsem byla vrácena zpět do čekárny. Ono taky přečíst první dva řádky netrvá tak dlouho. Ty ostatní jsou pro mě zbytečné, všechny písmena vypadají stejně jako nečitelné tečky.
 
Pan se tvářil potěšeně, že jsem zpět.
 
"Víte, byl jsem již jednou ženatý a má první žena nebyla dobrá. Nejen ke mně, ale ke všem. A tak se taky stalo, že mi zakázala styk se synem. Nechtěl jsem dělat problémy, tak jsem to akceptoval. Pak jsem se oženil podruhé se svou nynější paní."
 
"V prosinci jsem měl narozeniny. Zvonil telefon a má žena mě zavolala. Vzal jsem sluchátko a vyslechl jsem přání z druhé strany. Děkuji pěkně, řekl jsem, ale nevím, kdo volá."
 
"To jsem já, tati. Krásné narozeniny. Chtěl jsem se zeptat - mohl bych za Tebou přijet?"
 
"Byl jsem překvapený, šťastný, natěšený."
"Jasně, řekl jsem, nadiktuji Ti adresu. A kdy myslíš, že by jsi mohl přijet."
"Pokud stihnu letadlo, tak ještě dneska."
"Letadlo? A odkud voláš?"
"Jsem už 22 let britským občanem, tati."
 
Letadlo stihl. Dokonce linku do Mošnova, kde pro něho jel jeho brácha, se kterým se nikdy neviděli. Než dojeli z letiště, už o sobě věděli všechno.
 
Dívala jsem se na svého vyprávěče a zahlédla v jeho laskavých očích odlesk slz.
"A tak jsem se dozvěděl, že mám další tři velké vnuky."
Některé narozeninové dárky mohou předčít veškeré vaše očekávání.

 

"Tak další, prosím" zašveholila sestřička. Vstala jsem a šla do ordinace. Na cestě zpět jsem se ve dveřích minula se starým mužem. Usmáli jsme se na sebe.
 
Když k lékaři jdete s očima,
nikdy nevíte, jaký příběh právě začíná.
Mějme otevřené nejen oči,
když jiný o vyslechnutí tiše prosí.
S otevřeným srdcem a pozorným vyslechnutím.
Pro zdraví všech kýchnout musím.
Slza v oku starého pána
krásným dárkem i pro mě byla zrána.
 
Jednou i mě bude stejně jako jemu více let.
…. A ta stará dáma jiným bude vyprávět ……
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.08.2018
1595960489-nahled-train-3169964-1280.jpg
Nasedám do vlaku. Jsem unavený. Zavazadlo mi pomohli dát na horní poličku a příjemný průvodčí mi slibuje, že při vystupování pomůže dát mi ho zase dolů.
Usazuji se u okna a rozmázávám zamlžené okno. Za okny je ponuro, deštivo a chladno. Počasí veselé kopíruje smutný stav mé duše. Cítím se hluše.
 
Zdravě naštvaný na život. Přesto ho milující. Bojovníkem se člověk nerodí. Bojovníkem se stává. Marná sláva. Ukolébán jako malé dítě pomalu upadám do spánku. Mám rád ten stav mezi realitou a sněním. Ponořuji se,  jak do měkké peřiny, je mi příjemně a bezpečně jako v náručí mámy.
 
Někomu zvoní mobil. Proboha, copak si to ti lidé nemohou vypnout alespoň ve vlaku? Volající je zřejmě neodbytný. Začínám být vážně naštvaný. Zrovna jsem vstupoval do svého snového světa, a do toho ten protivný randál. Navíc má stejný vyzváněcí tón jako já. Sakra, tak to alespoň zvedni. Dochází mi, že je to můj mobil. Sakra, tak to alespoň zvedni, Petře.
 
"Prosím" štěknu nevrlé, když zahlédnu na displeji rozmazaně cizí číslo. Preventivně, aniž chci cokoliv poslouchat, vše odmítám. "Šmejdi", říkám si, "zasraní šmejdi."
 
"Ne, opravdu nic nechci, všechno mám, nic nepotřebuji prosím už nevolejte" říkám naučenou frázi a těším se, až uslyším známé a osvobozující -ty-ty-ty-ty-ty…..
 
"Promiňte", ženský hlas zapichuje se mi přímo do srdce. "To bude asi omyl. Omlouvám se."
 
"Ne, to vy promiňte", cítím, že o spánku už nemůže být ani řeč. Ten lahodný ženský hlas ve mně v mžiku probudil všechny mužské smysly až to bolí.
 
"Nezlobte se, že jsem byl nevrlý." Snažím se ze všech sil udržet ten nečekaný hovor, neztratit ho v éteru. "Domníval jsem se, že jsou to ty otravné společnosti, která tak bezelstně a láskyplně nabízejí všechny nezbytné věci pro život, bez kterých nemůže normální člověk existovat. Jsem rád, že nejsem normální" pokusil jsem se o špetku humoru.
 
Nikdy bych nevěřil, jak může být cesta do Ostravy tak krátká.
 
S telefonem u ucha smějí se jako pubescent na plné kolo, dokonce se přistihují, jak laškovně měním hlas a vůbec se chovám jako tichý blázen. Jako tichý, starý blázen.
 
"Kde vystupujete?" ptá se ONA, poté co se dozvěděla, že jedu vlakem.
 
"V Ostravě. Přesně za 32 minuty bez zpoždění".
"No to je neuvěřitelné. Já zrovna čekám na nádraží na tento spoj a budu vyzvedávat kamarádku."
 
"Prosím, počkejte tam na mě" žadoním jako mladý kluk o první pusu a nechápu, co se to děje. "Jak Vás poznám?"
 
"Budu mít zvednutou ruku a budu mávat do okolí" říká má neznámá a já v opojení dokážu úplně sám sundat zavazadlo na zem.
 
"Ostrava, hlavní nádraží".
Vystupují a zoufalé hledím na plný peron zvednutých mávajících rukou. Jsem zmatený. Chytám se okraje. Okraje postele….
 
"Prosím, prosím, neodcházejte….. " slyším ještě svůj výkřik ze spánku než se úplně probudím ze svého snu.
 
Odpovědí je mi jen černočerná tma a ticho všude kolem mě.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.05.2018
1595960077-nahled-drink-1870139-1280.jpg
Zase jedno zajímavé "poprvé". Sedím v lázeňském "lobby baru".
 
Kamarádka již unavená letním sluncem a procedurami odešla odpočívat do pokoje. Zůstala jsem sedět sama u rohového stolečku s dvojkou Rulandy. Najednou vypnutá elektřina.
 
Okna otevřené dokořán, nikdo neodchází. Na všechny dýchla krásná atmosféra.
Jen servírka je mírně nervózní a nezvládá nastalou situaci. Celá nesvá se bojí, že hosté odejdou bez zaplacení. Nikdo nechce odejít a je nám všem príma.
Nemůže pochopit, že lidé si i nadále objednávají a zůstávají. Se vším má problém a najednou nic nejde. Dokonce nalít ani další víno. Bez elektřiny nemožné.
 
A přitom stačilo by tak málo. Třeba zapálit svíčky, co jsou na stolech.
Třeba z mínusu udělat plusy. Zapnout na notebooku hudbu.
Třeba vymyslet hru na tajná přání.
Třeba zahájit seznámení naslepo.
Třeba začít "pějme píseň dokola….".
 
Světlo se znovu rozsvítilo.
Všichni jsou zklamání.
 
Hosté, protože zmizelo kouzlo.
Servírka, že hosté ještě nezmizeli….
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.05.2018
1595958738-nahled-candle-2905395-1280.jpg
Bylo mi sedmnáct a Tobě osmnáct.
Byla jsem vychrtlá, stydlivá. Brýle větší než obličej. Sebevědomí na bodu mrazu. Ty jsi byl nádherný mladý kluk. Viděli jsme se ve svém životě poprvé a naposled před 31 léty. Byl jsi tak krásný. Vlastně ani netuším, zda jsi mě tehdy ve svém nádherném mladém světě zaregistroval. Co na tom záleží.
 
Život šel dál.
Jen útržkovitě jsem se dozvídala, že ses oženil a narodila se Ti dcera.
Já se vdala a narodil se mi syn.
S úsměvem vzpomněla jsem si na to, jaký jsi byl tehdy fešák.
 
Život šel dál.
Dozvídala jsem se, kolik máš problémů a jak je řešíš, neřešíš.
Já se rozvedla, přestěhovala, změnila práci, řešila každodenní starostí.
Říkala jsem si, jak asi vypadáš a že z Tebe bude pěkný chlap.
 
Život šel dál.
Dozvěděla jsem se, jak jsi onemocněl a že to není zrovna dobré.
Já řešila vztahové problémy, své zdraví, pubertu syna, stresové situace.
Bylo mi líto, že jsi nemocný a nedaří se Ti tak, jak bych Ti to přála.
 
Život šel dál.
Je to špatné. Dávají Ti pár dnů, pár hodin, pár neuchopitelných chvíl.
Řeším stálé něco, stejně jako každý z nás a uvědomuji si, jak malicherné jsou naše strasti s porovnáním s Tvými.
 
Je krásné májové odpoledne a já se procházím rozkvetlými uličkami a jsem omámená nádhernou vůni rozkvétajících šeříků. Miluji život a moc se mi líbí. Jsem šťastná, že mohu vychutnávat dar života a s pokorou za něj děkuji.
 
Poprvé jsme se viděli před 31 léty. Dnes už vím, že tehdy to bylo i naposled.
 
Je první máj.
 
Zapaluji svíčku a přeji Tvé duši pokoj a šťastnou cestu domů, za světlem…..
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 01.05.2018
1595958166-nahled-hands-2906458-1280.jpg
Lauřin smích se rozléhal po rozlehlé chodbě domova. Seděla uprostřed své "party" a královský se bavila. Eliška úžasně vyprávěla své cestovatelské zážitky, Boženka byla jako vždy zdravě protivná, takže si jí ostatní dobírali. Josífek se na svém vozíčku pohyboval bravurně a rychleji než někteří po svých vlastních nohou. A hlavně radostněji. Vyprávěl své neuvěřitelné životní příběhy, kdy se narodil poprvé, podruhé, potřetí. Mezitím stihnul  uličnicky mrkat na sestřičky a bylo vidět, že by si ještě rád i plácnul. Na svém "mládeneckém pokoji" měl zařízení jako hrom a tak přítomné dámy místo na motýly zval na wifi a písničky z youtube. A taky na malou štamprličku fernetu.
 
Laura pracovala ve velkém podniku. Na firemním večírku měla příležitost zkusit si zahrát hry, kdy musíte splnit nebo vyřešit nějaký nelehký úkol a posune Vás to dál. A pak znovu a znovu. Máte dvě možnosti. Nevzdát se a neúprosně a namáhavě postupovat krůček po krůčku, něco nového se naučit, pochopit a dostat se do dalšího kola. A tak dál až dojdete na konec a výhra je pak Vaše. Je opojná, radostná a Vás hřeje pocit vítězství.
Nebo taky po prvním problému či nezdaru být naštvaný, vzteklý a bez boje odejít. Výhra v nedohlednu, pocit vítězství taky a zůstává jen zmar a frustrace.
Vlastně je ještě jedna možnost. Vůbec neotevřít dveře herní místnosti. Nic neriskovat, nic nezměnit, nic nezkusit. Nepohnout se z místa. Dívat se na přicházející i odcházející, na naštvané poražené i radostné vítěze. A nepatřit nikam. Nezažít extremní zklamání, ale ani radost k zalknutí.
Jen stát ve hře i v životě bez hnutí.
 
"A jak to máte z výši důchodu vy?" vytrhl z myšlenek Lauru veselý Josífkův hlas a všichni kolem se tomu srdečně zasmáli. Bodejť, čas Lauřiného důchodu nebyl vidět ani dalekohledem.
 
Cítila se mezi nimi príma. Poslouchala jejich příběhy, pozorovala kolikrát museli zavírat staré dveře, aby mohli otevřít nové. Kolikrát prohráli a pak se tomu zasmáli. Jaké byly jejich vítězství a pocity, když stáli na místě vítězů. Nejlepší injekcí pro nabití energie byl jejich životní optimismus, přijímání výzev a plánování budoucnosti. Moudrost, pokora a živé jiskřičky v očích, které jako rám obrazu lemovaly vrásky. Vrásky z bolesti i lásky.
 
Čas se zastavil a nebylo, kde spěchat.
 
Když se vracela zpátky do hektického světa měla tu nejlepší náladu. Byla v pohodě a klidu, nenechala se nikým vytočit a se vším byla spokojená.Svět je přece to nejlepší místo pro život. Moc ráda měla ta společná setkávání.
 
Těšila se jako malá holka na své další životní hry. Na nové dveře, před kterými stála. Otevírala je s trochou bázní a nedůvěry, ale taky s obrovskou zvědavostí, těšením se a nadšením, co na ní čeká.
 
Život je báječná hra. Tak pojďme si hrát. Kdo si hraje, nezlobí. Zdolá i to nejvyšší poschodí.
Až jednou dojde na vrchol rozhledny, celý svět bude mít jako na dlaní.
To je ta síla, co dál nás pohání.
Víra v lepší zítřky a tiché pokání.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 08.04.2018
1595955235-nahled-girls-417897-1280.png
Jana stála na zastávce, čekala na autobus do školy a zvědavě se točila doleva. Už včera si ji všimla. Taková veselá holčina, přiběhla na poslední chvíli a sotva do autobusu nastoupila, bylo ji všude plno. Jo, už jde. Zdálky vypadá jako kluk. Jako rozverný kluk. Byly obě bezelstné a dětské, radostné "ahoj" vzniklo tak nějak spontánně a vlastně ani jedna si nepamatuje ten den, kdy vzniklo jedno z nejkrásnějších věcí - přátelství na celý život.
 
Ten den Dana vystupovala na zastávce spolu s Janou. Obě měly aktovky jako velké holky, přes rameno. Jejich malá, útlá těla se lomila na jednu stranu pod váhou chytrých knížek, ale ony na nic nedbaly a připadaly si ve svých deseti létech velmi dospělé.
"Ty jo" pomyslela si Jana, "ona mluví jako moje bábinka, po našimu. To je divné. Já tak mluvím jen doma se staršími lidmi, jinak mluvím česky." Když se s chichotáním představily a zjistily, že jsou stejně staré, Jana hned pátrala: "Dani, já chodím do "áčka", takže ty jsi z "béčka"? Dana netušila, o čem ta praštěná holka mluví. "Jaki aczko czy beczko, my sum jedno klasa, nas je tak malo, my mumy děcka i z Bogumina a Orlove". Janu to úplně ohromilo. "Tolik zahraničních spolužáků, to je super" a tak došly k tomu, že ač stejně staré, každá chodí do jiné školy místní vesnice. Jedna do české a druhá do polské třídy.
 
Jak šel čas, nikdo nikdy už neviděl ty dvě zvlášť. Jana seznámila Danu se svými spolužáky, kterým se moc líbila a ona zase po očku pokukovala po nich. Dana na oplátku vtáhla Janu do "své" malé třídy, kde si Jana i v tom malém počtu taky našla svůj objekt zájmů. Byly tak krásně spjaté, že aby si udělaly radost Jana se snažila s Danou mluvit "po našimu" a Dana s Janou hovořila plynně česky jako paní profesorka.
Bydlely na jedné ulici rodinných domů, každá na jednom konci a vážně se poznaly až v deseti. Do té doby každá chodila do jiné školky i prvního stupně základní školy. Až pátá třída rozhodla. Vlastně autobusová zastávka.
 
Nádherná doba malin nezralých mohla začít. Neuměly si představit prázdniny bez návštěv místního koupaliště. Měly vždy oblíbené místo, takže i bez mobilu se jednoduše našly, vždy ve stejnou dobu na stejném místě. Třináctiletá Jana zrovna Daně líčila s očima navrch hlavy, jak úúúúžasný je ten kluk v modrých plavkách, když se Dana na dece pokoušela zkušeně kouřit poctivě ukradenou marsku. "Hele Jani, dívej, jak se ta ženská v brýlích pod námi na nás blbě dívá" stačila ještě podotknout a naposledy vyfoukla dým. "Já Ti dám blbě se dívá" řítila se na ní vlastní máma, když sundala sluneční brýle a Jana měla co dělat, aby ji uchránila před každou ránou, která padne vedle.
 
Jezdily spolu na svých nezapomenutelných "skládačkách zn. Eska" po celém okrese, což samozřejmě neměly dovolené. Na zvídavé otázky svých rodiček, kde že se tak dlouho zdržely, bez uzardění tvrdily, že přece "byla jsem u Dany" a naopak "byla jsem u Jany". Ještě štěstí, že se mamky až tak společně nekamarádily. Dana byla v té době "divočejší", i nadále odvážně chodila do místní hospůdky kupovat jako pro tátu "marsky" za pět korun, které pak společně pokuřovaly v místním lesíku. Tímto se pokorně zpětně omlouvají všem příslušníkům hasičských sborů. Když jim bylo dostatečně špatně, rozhodly se tajně namalovat zbytky kosmetických přípravků, které Dana hrdě vytáhla doma z odpadkového koše. Takový zbytek rtěnky či téměř zaschlá řasenka, to byl ten pravý dívčí poklad.
 
Dana už dokonce jezdila i na koncerty polských skupin, když se do vlaku nedostala dveřmi, rádi ji pomohli dostat se do kupé přes okno. Jednoho zimního dne stála se svou mámou na zastávce v čepici, což bylo velmi podezřelé. Jenže jak jinak zamaskovat nový účes "na pankáče", aby z toho mámu netrefil šlak. Byla moc hezká, ale její účes způsobil, že si jí starší sousedka spletla s klukem a žalovala Janině babičce, že se ta "jejich holka toulá s takovým divným klukem a pořád se něčemu smějí".
 
Puberta byla super. Oběma se zapalovaly lýtka a koukaly po klucích, ale měly tak rozdílný vkus, že si nikdy nelezly do zelí. Jana v té době začala jezdit na ekonomku a Dana na polský gympl, obě naštěstí do jednoho města. Kvůli klukům z průmyslovky jezdily pro jistotu autobusem o hodinku rychleji. To chichotavé "ahoj kluci" jim stálo za to. A pak po škole, rychle do dětských holčičích pokojíků a hodiny a hodiny probírat, kdo se na koho jak díval, usmíval a co určitě brzy přijde.
 
Chodily spolu do kina, se vstupenkami do třinácté řady doprostřed. Když v té době běžel kultovní "E.T. mimozemšťan" a celé kino slzelo dojetím, ony se jako správné puberťačky svíjely smíchem až je málem vyvedli za rušení klidu.
 
Střídaly české i polské diskotéky, špitaly si všechna tajemství a nenápadně zosnovaly jedna druhé rande s objektem svých snů. Odprovázely se vzájemně domů, jenže bylo pořád tolik co říct, že sotva došly k Daně, obrátily se a šly nazpátek. Od Jany to samé v druhém směru. Někdy se tak vyprovázely hodiny a hodiny, až si našly místo uprostřed ulice, kde si za svitu měsíce, řekly, že už fakt musí domů, smutně se loučily a volaly na sebe…. "tak zase zítra". To už většinou máma od Jany stála na balkóně a máma od Dany na konci ulice a nevěřícně kroutily hlavou, kdy se ty jejich holky konečně dostanou domů.
 
Psal se rok 1990 a Jana se vdávala. Dana dojetím plakala. O rok později si to holky vyměnily. Dana byla krásná nevěsta a Jana plačící svatební host.
Jana se přestěhovala s manželem do města a než se rok s rokem sešel už tam byla i vdaná Dana.
O tři roky později přišla Dana se svým synkem navštívit čerstvou maminku Janu a jejího syna a taky ji říct, že už znovu je "v tom". A tak kluci dostali mezi sebe ještě holčinu. To aby je trošku usměrňovala v jejich lumpačinkách.
 
Svět nabral na obrátkách. Jejich mobily zazvonily vždy, když jedna druhou zrovna co nejvíce potřebovala. Jejich rozhovory pravidelně začínaly slovy…. "ty jo, zrovna jsem na Tebe myslela….." a samozřejmě končily po dlouhých předlouhých minutách až hodinách. Navštěvovaly se navzájem ve svých domácnostech. Přišly radosti, které si tak moc navzájem přály, starosti, kde se podporovaly.
 
Jedno z nejhorších období přišlo, když Dana se synem byla dlouho v nemocnici a asi rok se neviděly. Po návratu se objímaly a brečely, protože pochopily, jak šílené a nemožné je být bez sebe. Ač každá naprosto jiná, bez sebe byly jako by umřela půlka jejich vlastního já. Víc než sestry, spíše prazvláštní druh dvojčat.
 
Dnes už na místo autobusu jezdí v autech. Dávají si "rande" u kafe a na dobré večeři. Na místo kluků probírají radosti i starosti svých dětí, rodičů, přátel, svých životů. Povídají si vážně i nevážně a vždy jsou si tady pro sebe.
 
"Hele, musíme se domluvit" řekla Dana. "Ať víme, jak se poznáme v příštím životě."
"No to je přece jasné" odpověděla Jana. "V kině. Třináctá řada uprostřed."
"Jo, třeba budou hrát E.T. mimozemšťan."
"To je jedno, co budou hrát. Tvůj smích přece nikdy nemůžu minout." A bylo domluveno.
 
Díky za to, že jsi ….
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 01.04.2018
1595954360-nahled-post-1168634-1280.png
"Dobrý den, milí televizní diváci, dovolte, abych Vás přivítala v dalším díle Pošty pro Tebe. Přivítejme mezi námi paní Kateřinu."
 
"Dobrý den."
"Dobrý den, paní Kateřino. Můžu prozradit, že Vy jste přišla pozvat svou přítelkyni."
"Ano, je to přesně, jak říkáte."
 
"Můžete nám povědět o Vaší přítelkyni něco více? Kdy a jak jste se seznámily? Co jste spolu zažily?"
"Ano, ráda. První seznámení si vlastně ani moc nepamatuji, ale je mi jasné, že muselo proběhnout, když jsem byla ještě dítě. Pak uplynulo trochu času a já si ji našla sama. Mohlo mi být tak 6-7 let. Byla báječná. Zamilovala jsem si jí od první chvíle."
 
"Je vidět, že toto přátelství Vás ovlivnilo na celý život."
"Máte pravdu. Od chvíle, kdy jsem si začala uvědomovat její přítomnost pochopila jsem, že o ní nechci nikdy přijít. Přiznávám, bylo období, kdy jsem se ji nevěnovala tak, jak by si zasloužila. Dokonce se stalo, že jsem ji nenavštívila i několik dnů či měsíců. Ale opravdové přátelství nikdy nezmizí. Začne Vám jednoduše chybět. Chtěla bych ji moc poděkovat, že nikdy na mě nezanevřela. Vždy, kdykoliv jsem ji potřebovala byla tak říkajíc po ruce."
 
"To zní moc hezky, paní Kateřino. Řekněte nám, jaká Vaše přítelkyně je?"
"Známe se více než 40 let. Je neuvěřitelně proměnlivá v tom nejlepším slova smyslu. Je milá, šokující, smutná, veselá, tajemná i bojovná. Především je velmi moudrá."
 
"Milí diváci, pojďme se zeptat, zda ji pošťák Ondra našel."
"Ano, nebudu nalhávat, že jsem s touto výjimečnou dámou měl tu čest se setkat a musím říct, že i mě uhranula. Prosím, pozvěme ji dále."
 
Následuje rozhovor s pozvaným hostem….
 
"Velmi mě těší, že Vás poznávám. Napadlo Vás, kdo si Vás mohl pozvat?"
"Víte" odpověděla spisovně "těch možností je obrovská spousta. Mám velmi mnoho přátel a věřte, že všechny je mám ráda. Ať si mě pozval kdokoliv z nich, udělá mi to setkání neskutečnou radost."
"Jste opravdu moc milá, jak jsme již slyšeli. Takže chápu to dobře, že mohu odstranit zeď?"
"Ano, odstraňme ji prosím."
 
Dívaly se jedna na druhou a usmívaly se na sebe….
 
"Pozvala jsem si Tě, drahá přítelkyně, abych Ti poděkovala za vše, co pro mě celý život děláš. Jak nádherně mě umíš rozesmát, dojmout, kolik dobrodružství jsme spolu zažily. Vždy jsi mi dobře poradila a nikdy nezklamala. Mám se pořád od Tebe tolik co učit. Děkuji Ti."
 
"Není vůbec zač. Taky jsem moc ráda, že jsme se našly" řekla Kniha a šla mi v ústrety ….
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.03.2018
1595879561-nahled-woman-2003647-1280.jpg
"Dobrý den. Mohu dál?"
Vstal jsem od stolu a šel ji přivítat.
"Dobrý den. Jsem Nováček, doktor Karel Nováček."
Usmála se. Její jméno bylo ne nepodobné mému.
"Novicková. Kristýna."
 
Kdyby na stůl nepoložila žádanku z kardiologické ambulance, myslel bych si, že si jen spletla dveře. Z pootevřeného okna foukal ještě studený vítr, ale Kristýna přinesla jaro. Teplo svého úsměvu. Veselé jiskřičky v očích. Spiklenecké mrknutí.
 
"Tak jsem tady. Mohu se posadit?"
"Posaďte se, prosím, Kristýno. Mohu Vás tak oslovovat?"
"Samozřejmě, pane doktore."
Nechápal jsem, co tady s touto veselou osůbkou budeme řešit. Vypadala tak spokojeně. Neohroženě. Silně. Radostně.
 
Posadila se a já ji zahlédl. Byla dobře schovaná. Tam, hluboko za prvotním pohledem byla ukrytá. Rozervaná bolest. Zcela neprofesionálně mě píchlo u srdce.
 
"Kde ji mám, sakra, zařadit? Odkud ji znám?" přemítal jsem v duchu a aniž bych si to uvědomil, slyšel jsem, se jak se nahlas ptám stupidně jako sňatkový podvodník… "neznáme se náhodou odněkud?"
 
Pohodlně se opřela v křesle, přeložila nohu přes nohu a dala svou hlavu na bok. Červené šaty ji slušely. Vypadala žensky bezbranně.
 
"Byla jsem tady před více než deseti léty, pane doktore. Snaha o záchranu manželství. Poslední pokus. Měl jste tehdy pravdu. Každý už jsme měli svou cestu, mezi těmi našimi cestami obrovská propast. Dvě cesty, které jdou podél sebe, ale nikdy se už nespojí v jednu" bez škobrtnutí citovala má slova z minulosti.
"Říkal jste, že spojit naše cesty bude hrozně těžké až nemožné. Ale odpoutat se bude možná ještě těžší a bolestnější. A přesně tak to bylo. U rozvodového soudu jsme plakali oba. Já na tom byla lépe. Věděla jsem, že je to jediné správné rozhodnutí."
"Takže teď s odstupem času to vidíte tak, že jste se rozhodla správně?" zeptal jsem se tiše.
"To mi jde, pane doktore. Vždycky se rozhoduji správně. Možná později než by se slušelo. Ale vždy to přijde. Odpouštím, opouštím a dělám správná rozhodnutí. Jen tak strašně bolí."
 
"Jste statečná. Někteří se rozhodují špatně a jiní se nejsou schopní za celý život rozhodnout vůbec."
"No vidíte, pane doktore. Filozoficky vzato. Kdo je na tom lépe? Já, bolestně šťastná a svobodná nebo oni? Bolestně nešťastní pevně zavření v kleci svého vlastního života?"
 
Nalil jsem nám z dózy čerstvou vodu. "Odpověď přece znáte, Kristýno."
 
Vzpomněl jsem si okamžitě. Jak tehdy před mnoha léty její manžel odmítal spolupráci, dělal mi tam občas zábavné žárlivé scény a odcházel vždy trucovitě jako malé dítě. Bouchal dveřmi, mračil se na mě jako ten největší škarohlíd a křičel… "já nejsem žádný žárlivec".

 

Pak přišla ona. První hodinu povídala, plakala a dívala se do budoucnosti. Pošlapaná citlivost. Psycho vydírání na druhou. Odmocniny se nekonaly. Pochopili jsme oba, že je na konci jedné z kapitol života. Poté jsem ji vyprávěl své cestovatelské zážitky. Byla vděčný a nadšený posluchač. Pak už nepřišla. Až dnes.
 
Nepatřila mezi ty krásné ženy, z kterých se vám podlomí kolena a přestáváte dýchat. Měla spoustu nedokonalostí. A přesto mě "něčím" od první chvíle dostala. Jasně, veselá povaha a smysl pro humor - to je fajn. Hraná bezstarostnost. Radost ze života. Něžná živočišnost. Dobře schovaná impulsivnost, která vybuchla vždy v nejméně očekávaném okamžiku jako láva a celého mě vzala s sebou. Uměla se zdravě rozčílit. No zdravě…. Její ekg křivka se mnou odmítala souhlasit. Měla v sobě odzbrojující upřímnost. V jedné větě naprosto bez uzardění řekla "láska, něha, hovno, šílenost…." A vše to tak nějak patřilo k sobě. Znělo to uvěřitelně a opravdově. A pak, jedno sezení, jsem to pojmenoval. Přede mnou seděla obnažená její Duše.
 
Povídali jsme si hodiny a hodiny. Bylo to fajn.
 
"Máte přítele, Kristýno?" odvážil jsem se ji dnes zeptat.
"Nemám" odpověděla lehce. Neznělo to ani smutně, ani veselé. Ani nešťastně ani šťastně. Znělo to "prostě".
 
"Nechcete hledat nebo nemůžete nalézt?"
"Vůbec nevím, co odpovědět. Víte, ta představa, že znovu a znovu se s někým seznamuji, pouštím ho nejen do svého domova, ale do svého života, do svého nitra a pak znovu budu odnášet své city, důvěru, pohlazení v odpadkovém pytli ke kontejneru a čekat, až přijedou popeláři a vyhodí kus mě na skládku… pane doktore, nevím, jestli to ještě chci."
"Když jsem sama, je to možná smutné, ale bezpečné. Nikdo mi neubližuje. Podívejte se na mé srdce. Je tak rozlomené, že když jsem k Vám přišla poprvé, bylo mi na hrudi tak těžce. Bodejť by ne, mé srdce bylo v sádře. Tak jako každá zlomenina. Šup s ní do sádry, pak ortéza a pak pomalounku znovu začít používat.  Jsem ráda, že sádra je pryč, ale ortézu si ještě chvíli nechám, necítím se jistě" pousmála se.
 
"Myslíte, že by jste už chtěla zůstat sama" odvážil jsem se.
"To ne. Je přirozené, žít ve dvou. Dualita. Bůh věděl, co dělá. Proto tady nenechal Adama se všemi žebrami jen tak samotného běhat pod jabloní."
A pokračovala…..
"Myslím, že každá žena přeje si být princeznou. Možná, to je hlavní důvod, proč se dívky chtějí vdávat. Být alespoň chvíli princeznou. Některé dívky jsou princeznami v dětství a jejich otcové jich tak berou a chrání. Jsou to jejich malé holčičky, kterým nikdo nesmí ublížit. Jiné se vdají a jejich muži jich chrání. Pomáhají jim a chápou jejich slabost. Někteří to mají v dalších vztazích….."
 
"Jak to máte Vy, Kristýno?"
"Já to mám, pane doktore, pěkně postavené na hlavu" smála se vesele. Naposledy mě chránil můj inkubátor, ještě že alespoň ten byl mužského rodu. Pak pro mě muži jako ochránci nejenom zmizeli, ale naprosto nepochopitelně jsem začala chránit já je. Rozumíte tomu?
 
Dokonce jsem byla tak empatická, že mě těch divných tvorů bylo občas i líto." Vesele se plácala do hlavy a tvářila se, že vymyslela ten nejbáječnější vtip. Vtip za stovku. Pak posmutněla.
Rozuměl jsem ji.
 
"Jste schopná mi říct, jak se cítíte a co by jste si přála?"
"Jsem malé slůně, pane doktore. Plácám se v těch vztazích tak nějak nešikovně jako slon v porcelánu. Jsem malé porcelánové slůně. Cítím se jako dítě, jako mládě a navíc tak křehce, že stačí málo a střepy budou všude kolem. Přeji si muže-ochránce, který mi nechá mou svobodu a sílu. Muže, který pochopí, že má síla a hrdost mu nikdy nevezme jeho mužnost a jeho ochranu. Přeji si ulehat v náručí svého ochránce, který nebude nic dbát na mé silácké řeči, protože moc dobře bude vědět, jak křehká a bezbranná žena usíná v jeho náručí. Přeji si, otevřít po ránu své rozespalé oči a říct si navzájem "díky za Tebe a za další den".
 
Krabice papírových kapesníků se pomalu tenčila. Podal jsem ji ten hedvábný papír a přiložil k jejím rtům …. "pšššt….
 
Dnešní sezení bylo u konce. Slyšel jsem, jak pomalu slábne klapot jejich podpatků.  Opřel jsem hlavu do křesla a zavřel oči. Představoval jsem si, jaké by to bylo, mít ji ve své náručí.
 
Přede mnou na pracovním stole byly dvě fotky, kterým se to nelíbilo. Hippokrates z Kósu a žena.
Moje žena.
Jsem totiž lékař. Ženatý lékař.
 
Sdílet článek | Přidat komentář