povídky

Odkud jinud bych mohla zasílat srdečné pozdravy než z lázní. Vypadá to, že moje diagnóza bude znít něco jako NZNLP - nebezpečná závislost na lázeňském prostředí. Tentokráte ode mě neuslyšíte nic z rehabilitačních chodeb Lázní Darkov, dokonce ani vyleštěného Františka nebudu rozesílat na dojemných fotkách svým známým. Nyní přišla na řadu Vincentka a její okolí. Ano, chápete naprosto správně a já Vás zdravím z bodrého Slovácka.

Ve tři hodiny ráno, ještě v bezpečí své domácí postele a své obrovské ložnice mě probudilo šumění deště. Překvapilo mě to. Po třech týdnech tropických veder, kdo by to byl čekal. Představila jsem si hromádku svého cestovního oblečení skládající se z krátkých kalhot, lehkých prázdných botiček a trička a pochopila, že budu muset vstávat o něco rychleji a přehodnotit svůj outfit na cesty.

Ráno bylo chladné, ale milostivé. Ze zlověstně mračící se oblohy nespadla kupodivu ani kapka a já tak mohla suchou nohou nastoupit na první spoj své cesty. Řidič, zřejmě dobře naladěný mi  odpusti  i zavazadlo a nepožadoval žádný příplatek. Ve městě H. jsem hravě vystoupila i se svým lodním kufrem a přešla na druhou stranu silnice, abych mohla pokračovat svým druhým a posledním spojem.

Vše klaplo naprosto dokonalé a déšť se spustil až po nástupu do vozidla hromadné přepravy. Usadila jsem se na své již dříve rezervované místo, které bylo nad kolem autobusu a tudíž jsem si hověla výše než ostatní. Měla jsem přehled a radostně se rozhlížela po deštěm zmáčeném ubíhajícím okolí.

Jediné, co by snad zasloužilo pozornost byl mladík smrdící mariánkou a sedící za mnou. Tudíž jsem byla i já v rauši rychle a zběsilé a navíc zadarmo.

Vystoupila jsem úderem desáté hodiny na místě určení a táhla svůj objemný kufr vzhůru k objednanému penziónu. Pan domácí se zrovna objevil ve vstupních dveřích, oslovil mě jménem a pozval dál. Připomněla jsem se mu, že mám jednolůžkový pokoj a nic netuše šla za ním. Byla jsem moc ráda, že pokoj je hned v přízemí, neboť netuším, jak bych si se svým zavazadlem poradila na schodech. Už tak jsem měla nohy ve vzduchu a kufr stál na místě jako zalitý betonem.

Otevřel dveře a já zůstala stát jako přikovaná. Pak jsem se začala smát a ještě mě to nepřešlo. Tak nádherně malý, útulný a mini-nano-mikro-krychlo pokojíček jsem ještě nikdy, ale opravdu nikdy neviděla. Dovolím si říct, že už ani neuvidím. Udělám to pro vás a večer ho zkusím změřit, ale odhadem více než čtyři metry čtvereční včetně sprchového koutu a toalety to vážně není. Ač je to nepochopitelné, já si ho zamilovala. Naprosto neuvěřitelně je v něm tolik věcí, že už se tam skoro nevlezu ani já. Když jsem doprostřed prostoru postavila můj lodní kufr, bylo přeplněno. Musela jsem zatáhnout břicho, abych se dostala dovnitř a mohla bezpečně zavřít a zamknout. To proto, aby už nikdo nechtěl dovnitř.

V "obývací" části se nachází postel. Nad ní se týčí okýnko, které nemá ventilačku, tudíž je buď zavřeno na sedm západů nebo otevřeno dokořán. V případě, že ho chci otevřít, musím naskočit na postel, chytit se stropu a otevřít. Vzhledem k tomu, že spím nahá, trochu se bojím, ať mi nevypadnou prsa ven na přilehlou terasu a nevyděsím svými vnady eventuální sousedy. V mini prostoru je za posteli vklíněná vysoká úzká skříň, která bravurně lehce spolkla vše, co bylo v kufru. Je to jedna z mála možností, kde bych se eventuálně mohla vtlačit a svobodně se protáhnout. V této vysoce intimní zóně se u nohou postele nachází noční stolek s lampičkou a policová skříň, kde jsem si vystavila všechny své kosmetické zázraky, které mají za úkol udělat mě mnohem mladší než jsem. Na kosmetické skříni se týči televize. Hned vedle je mini lednička a mini stoleček. Do mini ledničky, kterou nebylo těžké naplnit až po okraj jsem vyložila svůj dnešní odpolední nákup. Dala jsem do ní i dvě plechovky piva Kozel. Pochopila jsem, že toto zvíře je jediný chlap, který se mi zde vejde. Tudíž naprosto postrádá smysl nahánět lázeňské šviháky, protože jaksi není, kde hlavu složit.

Okolo mé hlavy, tedy celé postele - vlastně v celé mé nové ložnici je také jedno živé kvítí a čtyřři obrazy.
Na volné "stěničce" je i malé umývadýlko s malou baterií a malým mýdlíčkem.

Na stoleček dala jsem notebook a uvedla ho i s heslem do provozu. Signál je příliš slabý, takový mini. Překvapí to snad někoho? Mě tedy ne, alespoň funguje word, protože tolik zážitků za tak krátkou chvíli bych nestihla psát ručně na papír.

Byla jsem zvědavá, co za skříň se skrývá za "divnými" dvířky a ejhle - ono to sprchovací kout i s baterií a teplou vodou. Zarazily mě další dveře. Že by třináctá komnata? I kdepak, to jen místnost, kde chodí i císař pan sám, ale pozor, pozor…. luxusně velké okno, nejméně třikrát větší než to první. I zde ovšem číhá nástraha. Pokud ho otevřu tak všichni odvážní, kteří budou zrovna na terase budou mít zážitek.

Poté, co jsem si vybalila svůj kufr a zaplnila tak svůj prostor až na půdu, okoupala jsem se, na jedné, té zdravé noze jsem se vyfoukala, namalovala a vyrazila do terénu.

Po vydatném obědě jsem vyrazila na obhlídku a poctivě se obhlížela na všechny světové strany čtyři hodiny. Pak mě mé staré nohy odnesly k mikro domovince. Jaké bylo mé překvapení, když jsem nemohla otevřít hlavní vchodové dveře. Nejen, že nešly otevřít, vůbec jsem nebyla schopná strefit se klíčem, což bylo pro mě docela smutné zjištění, že se ještě ve svém věku neumím strefovat. Zachránili mě přicházející sousedé a já pak tajně, nanečisto, s otevřenými dveřmi a tělem uvnitř domu trénovala odemykání a zamykání.

Uvařila jsem si kafe a než jsem ho stačila vypít, pod vlivem prvním zážitků jsem v okamžiku usnula. Rozhodla jsem se využít i venkovní terasy. Vzala jsem notebook a vyrazila i s kozlem tzv. velkopopovickým tmavým vpřed, tedy vzad domu. Jen ať není obsazeno, přála jsem si v duchu. To se mi taky splnilo a již druhou hodinu tady sedím sama.

Ve vedlejším domě zrovna probíhá láska. Je to tak hlasité a vše říkající, že už se ani nesnažím namluvit, že paní bolí břicho z hladu nebo trpí žlučníkovou kolikou. Trvá to dlouho. Muže nejen nevidím (ještě to tak), ale ani neslyším. Je možné, že jsem se stala nedobrovolnou účastníci samoobslužných erotických hrátek paní sousedky. Nu což, měla by být protivná a frustrovaná, tak raději ať se činí. Než jsem se rozloučila se svým kozlem v plechovce, vedle skončil erotický program a oba (aha, takže opravdický muž) se spokojeně vyklonili z okna a kouří do okolí. Tedy na mě. Veselé se na mě smějí a já na ně. Já vím, oni ví, je hezky, když je mezi lidmi jasno.

Mě je třeba taky úplně jasno, že z mého ložnicového okýnka by se dva určitě nemohli vyklonit, neboť i jedno tělo v okně je ažaž a hrozí nebezpečí zaklínění s nutností volat místní hasičský záchranný sbor.

Když už se pomalu loučím s terasou a myšlenkou, že už asi dnes nic nezažiji, spadne mi na hlavu jablko ze stromu poznání a já chápu, že je nejvyšší čas pro dnešek ukončit svůj psací monolog. Tak takové novoluní se hned tak nevidí. A to ještě neodbila půlnoc.