NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595621997-nahled-beauty-355157-1280.jpg


Nikdy by mě nenapadlo, že začnu trpět klaustrofobii. Jsem asi hodinu ve svém příbytku a začínám mít problém. Lednička, která by měla jet tiše, vrčí, televize, která by měla hrát tiše, vrčí. Zapínám počítač, zbytečně. Signál mlčí. Já se připojují k ledničce a televizi a začínám vrčet taky.

Ve chvíli, kdy se svleču a odložím věci na postel, neboť jinde není kde, nemohu si již sednout, neboť má postelová sedačka je obsazená. Než se posadím, musím vše z postele uklidit do skříně a do polic. Nohy mám zabořené v kufru. Dokonce jsem se chvíli chtěla dívat na televizi, nicméně vsedě s hlavou vytočenou v levobok to nelze vydržet dlouho. Natáhnu se na svou pryčnu. Jediné místo k odložení hlavy je radiátor, což opravdu není příliš pohodlné. Když ji složím na polštář, spím.

Začala jsem psát s notebookem na kolenou. Pokrčených kolenou. Začíná mě bolet levý i pravý kloub, bederní páteř zároveň s krční. Přidává se hlava. Z veřejné kuchyňky jsem si vypůjčila skleničku a plním ji až po okraj růžovým vínem. Bílé došlo. Tedy ne mě, ale ve vínotece. Nedělám si legraci. Pomalu dochází i můj pověstný smysl pro humor.
Když jsem vyndávala víno z lednice, díky mé neopatrné manipulaci, vypadly i všechny ostatní potraviny. Chvíli se zabavím úklidem. Romanticky jsem si koupila svíčky, nikoliv však sirky. Svíčky jsou tak blbého tvaru, že je nemohu použít ani jako alternativu.

Z kabelky vytahuji i další část nákupu - zubní pastu. Že bych si dnes provedla v noci nějaký kanadský žertík a namazala kliku zubní pastou? Bavím se ve stylu Mistra Beana. Ještě chvíli a pošlu si sama sobě pozdrav z dovolené.

Dívám se jako vězeň ven ze své kobky na přilehlý dvůr. Pravda, vycházky zakázané nemám. Jenže venku pusto prázdno. Nikde ani živáčka. Možná, že jsem jediný turista ubytovaný v tomto penzionu. Začíná mě zajímat, jak vypadají ostatní pokoje. Sleva pana domácího za ubytování není jen tak sama sebou.

Včera jsem měla problém dostat se klíčem do vchodových dveří. Klíč se nedává do zámku kolmo, ale vodorovně. To mi nějak zapomněli říct, nebýt příchozích, stojím venku ještě dnes. Zítra si jdu koupit knihu, neboť hlásí večerní krupobití a bouřky. Ovšem pokud udeří blesk a zhasnou už tak slabé světýlka v mé komůrce vážně netuším, čím se zabavím. Pro jistotu ke knize dokoupím i zapalovač, abych mohla konečně uskutečnit večer při svíčkách. Vypadá to, že při takové atmosféře zplodím než psaný text, spíše nějakou báseň. Připravte se na to. Zítra vás čeká chvilka poezie, snad vás to nezabije.

Ráno, po vydatné snídaní v posteli, vydala jsem se navštívit svou příbuznou do opravdického lázeňského domu. Když jsem zjistila, že i paní recepční má svůj pracovní prostor asi třikrát větší než já svůj pokoj, posmutněla jsem. Jako Alenka v říši divů procházela jsem se po rozlehlých hotelových chodbách a rozpínala svá křídla, tedy ruce do všech světových stran.

Celý den jsem strávila v lázeňských parcích, restauracích, na promenádním koncertu a také v již zmíněné vinotéce. Při obědě si ke mně přisedli manželé ze Zlína a dvě hodiny jsme si povídali jako stáří známí. Potkávala jsem samé rozjařené rodinky s dětmi a zamilované seniorské páry. Teprve až navečer mi došla časová chybovost mých vycházek. Já domů a šviháci ven. No jasně, co by taky ti chlapci dělali odpoledne v cukrárně či na promenádním koncertě. Čas šakalů je mnohem pozdější. Poučená zítra měním svůj harmonogram. Odpoledne spánek a procházky nechám na večer. Jen se bojím, že můj plán bude hrubě narušen třesky plesky hromy blesky.
Chci dnešní příspěvek uložit a hledám signál. Otevírám dveře na chodbu. No to je nápad. Našla jsem signál a prostor. Dokonce je tady ještě spoustu židliček jako v ordinaci u zubaře. Prošli starší sousedé. Pan má pro mě pochopení a vůbec se nediví, že sedím venku.
"Málo místa" řekne a kývne hlavou k mému pokoji.
"Trošku" špitnu skromně.
"Vím, kdysi jsem tam bydlel" odvětí a zavře za sebou dveře do svého velkého království.
Mě nezbývá, než si zapamatovat, že ne vždy platí, že "číslo pět žije". Hádejte, jaké mám číslo na dveřích svého pokoje.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Luhačovice | publikováno: 14.08.2018
1595621707-nahled-water-1487304-1280.jpg
První noc nezklamala. Ještě než jsem ulehla, uslyšela jsem zvláštní zvuky, které mě doprovázely všude, kde jsem se po svém příbytku hnula. Chvíli jsem přemýšlela, co by to mohlo být než mi došlo, že to někdo ze sousedů usnul rychleji než já spánkem spravedlivých a chrápe jako dřevorubec. Na chrápání ve své posteli jsem docela zvyklá, ať už z osobního či lázeňského života. Naivně jsem si myslela, že když mám jednolůžkový pokoj o tuto zkušenost jednoduše budu ochuzená. I kdepak. Ležící spící sama chrapotem cizích stejně jsem uspávána.
 
Jak jsem se již zmínila o slabém signálu místní sítě, i tato záležitost je mi požehnaně kompenzována sítí jinou, pavoučí. Dívám se na ty nádherné díla v rozích svého apartmánu, cítím se být ve společnosti těch, co štěstí přináší spokojená a před usnutím si zpívám veselou píseň "máme rádi zvířata". Sloku o tom, že je to z důvodu, že jsou chlupatá raději ani nevyslovuji, protože jak vidíte, tady se plní přání na počkání.
 
Před zalehnutím pár bezpečnostních záležitostí - zavřít obrovské okno na toaletě /tudy by se volně mohl někdo protáhnout/. Uložím brýle do pouzdra a tím ušetřím místo na nočním stolečku. Vytahuji minerálku a dávám si ji na zem kolem postele. Ukládám si zde taky mobil. Kdyby náhodou někdo zazvonil, tak abych se ve tmě nepřerazila o vše, co mi stojí v cestě. Než zavřu oči, připomínám si, co vše mám pod nohami a nabádám se k tomu, že ve tmě nesmím jen tak vstát a jít. Mohl by nastat pád a pak absolutní klid.
 
Usínám. Mé nahé tělo pokrývá husí kůže, takže v polospánku si oblékám jedno z mnoha triček. Ptáte se, jak jsem ho našla? Jednoduše, stačilo natáhnout ruku nad sebe. Po necelé hodině spánku navštívila mě má kamarádka menopauza, orosila celé mé tělo i s tričkem a mě nezbylo, než ladně vyskočit na postel a otevřít okno dokořán. Skládám se na postel a pokračuji ve spánku. Po hodině se opět probouzím. Zima se mnou klepe jako matka s puberťákem, ruce mám zaseknuté v žebrech topného tělesa a nohy volně spočívají na nočním stolku. No nejsem já labužník? Takže opět, hoplá na postel, okno k vesmíru dokořán zavřít, shozené věci ze stolečku nahodit, pohladit zaseklé a odřené ruce a pokračuji ve spanilé jízdě. Probudila mě rána. Oči si pomalu znovu zvykají na tmu. To jen trochu visím z postele, nohou jsem shodila minerálku, která vydala ten hlasitý zvuk a ruku mám pro změnu zaseklou ve skříni, v části kterou jsem pracovně nazvala botník. Tudíž zcela nepochopitelně držím ve své dlani střevíček a občas se bouchnu podpatkem do hlavy. Volná ruka hledá po zemi mobil, abych si posvítila na tu legraci kolem dokola. Kufr frajersky kolmo stojí a tváří se, že se ho to netýká. No jen počkej, kamaráde, do rána daleko. Znovu menoška-kámoška. S botou v ruce tančím na posteli a otevírám okno. Pak už spím jako miminko až do rána. Jen občas bouchnu v rytmu samby končetinou do stěny. Takže pokud za ní někdo spí, asi jsem ho trochu rušila, což uznávám, že věc je nemilá.
 
Ranní zpěv ptactva a bouchnutí hlavy do okenního rámu otevřeného okna mi přeje krásný dobrý den. Je neděle. S úsměvem na líci třu si palici a pouštím si rádio v místní televizi. Stačí dva kroky a jsem v koupelně. Sprchuji se a doufám, že jsem nezaspala na snídaní. Po návratu ze sprchy a pohledu na svůj kuchyňský kout ve tvaru ledničky vím, že tady pozdě přijít nemohu. Oblékám se a jdu si do přízemí penzionu zalít kávu a čaj. V euforii nádherného rána si uvědomuji, že jsem úplně zapomněla obléknout si kalhotky. No nebojte, sukni mám. S horkými nápoji vracím se zpět. Nachystám si pečivo, zeleninu a plátky salámu k snídaní. Vzhledem k absenci stolu a stolku to vypadá, že mě čeká snídaně v posteli. Ó jak romantické. Jsem vážně svůj vlastní skvělý společník.
 
Teď jsem si vzpomněla, že v každých lázních je kromě léčících se seniorů a bujarých rodinek s malými dětmi i čas od času nájezd chlapců věku přiměřeného na dodatkové dovolené. Jejda, kdypak to tady asi vypukne? V pondělí, v úterý….. ????
 
Dnešní den plný tajemství je přede mnou. Odcházím neohroženě do terénu a pokud by, snad náhodou, stalo se něco zajímavého, samozřejmě vás budu ráda a barvitě informovat.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Luhačovice | publikováno: 12.08.2018
1595270523-nahled-woman-865021-1280.jpg

Odkud jinud bych mohla zasílat srdečné pozdravy než z lázní. Vypadá to, že moje diagnóza bude znít něco jako NZNLP - nebezpečná závislost na lázeňském prostředí. Tentokráte ode mě neuslyšíte nic z rehabilitačních chodeb Lázní Darkov, dokonce ani vyleštěného Františka nebudu rozesílat na dojemných fotkách svým známým. Nyní přišla na řadu Vincentka a její okolí. Ano, chápete naprosto správně a já Vás zdravím z bodrého Slovácka.


Ve tři hodiny ráno, ještě v bezpečí své domácí postele a své obrovské ložnice mě probudilo šumění deště. Překvapilo mě to. Po třech týdnech tropických veder, kdo by to byl čekal. Představila jsem si hromádku svého cestovního oblečení skládající se z krátkých kalhot, lehkých prázdných botiček a trička a pochopila, že budu muset vstávat o něco rychleji a přehodnotit svůj outfit na cesty.


Ráno bylo chladné, ale milostivé. Ze zlověstně mračící se oblohy nespadla kupodivu ani kapka a já tak mohla suchou nohou nastoupit na první spoj své cesty. Řidič, zřejmě dobře naladěný mi  odpusti  i zavazadlo a nepožadoval žádný příplatek. Ve městě H. jsem hravě vystoupila i se svým lodním kufrem a přešla na druhou stranu silnice, abych mohla pokračovat svým druhým a posledním spojem.


Vše klaplo naprosto dokonalé a déšť se spustil až po nástupu do vozidla hromadné přepravy. Usadila jsem se na své již dříve rezervované místo, které bylo nad kolem autobusu a tudíž jsem si hověla výše než ostatní. Měla jsem přehled a radostně se rozhlížela po deštěm zmáčeném ubíhajícím okolí.


Jediné, co by snad zasloužilo pozornost byl mladík smrdící mariánkou a sedící za mnou. Tudíž jsem byla i já v rauši rychle a zběsilé a navíc zadarmo.


Vystoupila jsem úderem desáté hodiny na místě určení a táhla svůj objemný kufr vzhůru k objednanému penziónu. Pan domácí se zrovna objevil ve vstupních dveřích, oslovil mě jménem a pozval dál. Připomněla jsem se mu, že mám jednolůžkový pokoj a nic netuše šla za ním. Byla jsem moc ráda, že pokoj je hned v přízemí, neboť netuším, jak bych si se svým zavazadlem poradila na schodech. Už tak jsem měla nohy ve vzduchu a kufr stál na místě jako zalitý betonem.


Otevřel dveře a já zůstala stát jako přikovaná. Pak jsem se začala smát a ještě mě to nepřešlo. Tak nádherně malý, útulný a mini-nano-mikro-krychlo pokojíček jsem ještě nikdy, ale opravdu nikdy neviděla. Dovolím si říct, že už ani neuvidím. Udělám to pro vás a večer ho zkusím změřit, ale odhadem více než čtyři metry čtvereční včetně sprchového koutu a toalety to vážně není. Ač je to nepochopitelné, já si ho zamilovala. Naprosto neuvěřitelně je v něm tolik věcí, že už se tam skoro nevlezu ani já. Když jsem doprostřed prostoru postavila můj lodní kufr, bylo přeplněno. Musela jsem zatáhnout břicho, abych se dostala dovnitř a mohla bezpečně zavřít a zamknout. To proto, aby už nikdo nechtěl dovnitř.


V "obývací" části se nachází postel. Nad ní se týčí okýnko, které nemá ventilačku, tudíž je buď zavřeno na sedm západů nebo otevřeno dokořán. V případě, že ho chci otevřít, musím naskočit na postel, chytit se stropu a otevřít. Vzhledem k tomu, že spím nahá, trochu se bojím, ať mi nevypadnou prsa ven na přilehlou terasu a nevyděsím svými vnady eventuální sousedy. V mini prostoru je za posteli vklíněná vysoká úzká skříň, která bravurně lehce spolkla vše, co bylo v kufru. Je to jedna z mála možností, kde bych se eventuálně mohla vtlačit a svobodně se protáhnout. V této vysoce intimní zóně se u nohou postele nachází noční stolek s lampičkou a policová skříň, kde jsem si vystavila všechny své kosmetické zázraky, které mají za úkol udělat mě mnohem mladší než jsem. Na kosmetické skříni se týči televize. Hned vedle je mini lednička a mini stoleček. Do mini ledničky, kterou nebylo těžké naplnit až po okraj jsem vyložila svůj dnešní odpolední nákup. Dala jsem do ní i dvě plechovky piva Kozel. Pochopila jsem, že toto zvíře je jediný chlap, který se mi zde vejde. Tudíž naprosto postrádá smysl nahánět lázeňské šviháky, protože jaksi není, kde hlavu složit.


Okolo mé hlavy, tedy celé postele - vlastně v celé mé nové ložnici je také jedno živé kvítí a čtyřři obrazy.
Na volné "stěničce" je i malé umývadýlko s malou baterií a malým mýdlíčkem.


Na stoleček dala jsem notebook a uvedla ho i s heslem do provozu. Signál je příliš slabý, takový mini. Překvapí to snad někoho? Mě tedy ne, alespoň funguje word, protože tolik zážitků za tak krátkou chvíli bych nestihla psát ručně na papír.


Byla jsem zvědavá, co za skříň se skrývá za "divnými" dvířky a ejhle - ono to sprchovací kout i s baterií a teplou vodou. Zarazily mě další dveře. Že by třináctá komnata? I kdepak, to jen místnost, kde chodí i císař pan sám, ale pozor, pozor…. luxusně velké okno, nejméně třikrát větší než to první. I zde ovšem číhá nástraha. Pokud ho otevřu tak všichni odvážní, kteří budou zrovna na terase budou mít zážitek.

Poté, co jsem si vybalila svůj kufr a zaplnila tak svůj prostor až na půdu, okoupala jsem se, na jedné, té zdravé noze jsem se vyfoukala, namalovala a vyrazila do terénu.


Po vydatném obědě jsem vyrazila na obhlídku a poctivě se obhlížela na všechny světové strany čtyři hodiny. Pak mě mé staré nohy odnesly k mikro domovince. Jaké bylo mé překvapení, když jsem nemohla otevřít hlavní vchodové dveře. Nejen, že nešly otevřít, vůbec jsem nebyla schopná strefit se klíčem, což bylo pro mě docela smutné zjištění, že se ještě ve svém věku neumím strefovat. Zachránili mě přicházející sousedé a já pak tajně, nanečisto, s otevřenými dveřmi a tělem uvnitř domu trénovala odemykání a zamykání.


Uvařila jsem si kafe a než jsem ho stačila vypít, pod vlivem prvním zážitků jsem v okamžiku usnula. Rozhodla jsem se využít i venkovní terasy. Vzala jsem notebook a vyrazila i s kozlem tzv. velkopopovickým tmavým vpřed, tedy vzad domu. Jen ať není obsazeno, přála jsem si v duchu. To se mi taky splnilo a již druhou hodinu tady sedím sama.


Ve vedlejším domě zrovna probíhá láska. Je to tak hlasité a vše říkající, že už se ani nesnažím namluvit, že paní bolí břicho z hladu nebo trpí žlučníkovou kolikou. Trvá to dlouho. Muže nejen nevidím (ještě to tak), ale ani neslyším. Je možné, že jsem se stala nedobrovolnou účastníci samoobslužných erotických hrátek paní sousedky. Nu což, měla by být protivná a frustrovaná, tak raději ať se činí. Než jsem se rozloučila se svým kozlem v plechovce, vedle skončil erotický program a oba (aha, takže opravdický muž) se spokojeně vyklonili z okna a kouří do okolí. Tedy na mě. Veselé se na mě smějí a já na ně. Já vím, oni ví, je hezky, když je mezi lidmi jasno.


Mě je třeba taky úplně jasno, že z mého ložnicového okýnka by se dva určitě nemohli vyklonit, neboť i jedno tělo v okně je ažaž a hrozí nebezpečí zaklínění s nutností volat místní hasičský záchranný sbor.


Když už se pomalu loučím s terasou a myšlenkou, že už asi dnes nic nezažiji, spadne mi na hlavu jablko ze stromu poznání a já chápu, že je nejvyšší čas pro dnešek ukončit svůj psací monolog. Tak takové novoluní se hned tak nevidí. A to ještě neodbila půlnoc.



Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Luhačovice | publikováno: 11.08.2018
1596046851-nahled-poster-1702636-1280.jpg
V pět hodin jsem skákala radostně z postele. Ranní ptáče dál doskáče. Protáhla jsem se, přivítala východ slunce i sebe, uvařila si kávu a promnula si oči. Bodavá bolest mi připomněla mou první ranní zastávku - místní oční ambulanci. Již v šest hodin  jsem seděla na jedné ze dvou židliček před zavřenou čekárnou. Spokojená se svým pořadovým číslem, vytáhla jsem knihu a začetla se do příběhů mých kolegů z kurzů tvůrčího psaní. Zrovna jsem se bavila u jedné z nemocničních povídek - jak stylové - když mé místo obsadil starší muž. Slušně jsme se pozdravili a já naivně chtěla pokračovat ve čtení. Můj nový oční známý byl jiného názoru. Začal si povídat a nic nedbal na to, že mé oči se vpíjejí mezi řádky. Nebyl protivný, jen ukecaný.
 
Byla jsem slušná a dokonce jsem přidala i úsměv, ale nezapojovala jsem se. Zdálo se, že muži pojem "samomluva" nebyl cizí a neohroženě pokračoval dál. Dokonce nebyl ani naštvaný, že jsem neodložila knihu, ani brýle. Po chvíli - vyhrál. Brýle šly do pouzdra a moje snaha o čtení do pryč. I přes perfektní češtinu, jsem vycítila ruský přízvuk a jak jsem se později dozvěděla, nebyla jsem tak daleko od pravdy. Samomluva volně přešla do vzájemné komunikace. Další příchozí začali mít pocit, že patříme k sobě. Jako otec a dcera, soused a sousedka, dva staří dobří známí. Měl v sobě kouzlo dobrého člověka.
 
Čas se zrychlil, sestřička dorazila a my se přemístili na židličky v čekárně. Jako sehraná dvojka jsme si opětovně sedli kolem sebe. Když mě sestřička zavolala do svého království, začala jsem mít pocit, že mě ruší. Nicméně po kontrole mého zraku, který proběhl rychle a úderně, jsem byla vrácena zpět do čekárny. Ono taky přečíst první dva řádky netrvá tak dlouho. Ty ostatní jsou pro mě zbytečné, všechny písmena vypadají stejně jako nečitelné tečky.
 
Pan se tvářil potěšeně, že jsem zpět.
 
"Víte, byl jsem již jednou ženatý a má první žena nebyla dobrá. Nejen ke mně, ale ke všem. A tak se taky stalo, že mi zakázala styk se synem. Nechtěl jsem dělat problémy, tak jsem to akceptoval. Pak jsem se oženil podruhé se svou nynější paní."
 
"V prosinci jsem měl narozeniny. Zvonil telefon a má žena mě zavolala. Vzal jsem sluchátko a vyslechl jsem přání z druhé strany. Děkuji pěkně, řekl jsem, ale nevím, kdo volá."
 
"To jsem já, tati. Krásné narozeniny. Chtěl jsem se zeptat - mohl bych za Tebou přijet?"
 
"Byl jsem překvapený, šťastný, natěšený."
"Jasně, řekl jsem, nadiktuji Ti adresu. A kdy myslíš, že by jsi mohl přijet."
"Pokud stihnu letadlo, tak ještě dneska."
"Letadlo? A odkud voláš?"
"Jsem už 22 let britským občanem, tati."
 
Letadlo stihl. Dokonce linku do Mošnova, kde pro něho jel jeho brácha, se kterým se nikdy neviděli. Než dojeli z letiště, už o sobě věděli všechno.
 
Dívala jsem se na svého vyprávěče a zahlédla v jeho laskavých očích odlesk slz.
"A tak jsem se dozvěděl, že mám další tři velké vnuky."
Některé narozeninové dárky mohou předčít veškeré vaše očekávání.

 

"Tak další, prosím" zašveholila sestřička. Vstala jsem a šla do ordinace. Na cestě zpět jsem se ve dveřích minula se starým mužem. Usmáli jsme se na sebe.
 
Když k lékaři jdete s očima,
nikdy nevíte, jaký příběh právě začíná.
Mějme otevřené nejen oči,
když jiný o vyslechnutí tiše prosí.
S otevřeným srdcem a pozorným vyslechnutím.
Pro zdraví všech kýchnout musím.
Slza v oku starého pána
krásným dárkem i pro mě byla zrána.
 
Jednou i mě bude stejně jako jemu více let.
…. A ta stará dáma jiným bude vyprávět ……
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.08.2018
1595960489-nahled-train-3169964-1280.jpg
Nasedám do vlaku. Jsem unavený. Zavazadlo mi pomohli dát na horní poličku a příjemný průvodčí mi slibuje, že při vystupování pomůže dát mi ho zase dolů.
Usazuji se u okna a rozmázávám zamlžené okno. Za okny je ponuro, deštivo a chladno. Počasí veselé kopíruje smutný stav mé duše. Cítím se hluše.
 
Zdravě naštvaný na život. Přesto ho milující. Bojovníkem se člověk nerodí. Bojovníkem se stává. Marná sláva. Ukolébán jako malé dítě pomalu upadám do spánku. Mám rád ten stav mezi realitou a sněním. Ponořuji se,  jak do měkké peřiny, je mi příjemně a bezpečně jako v náručí mámy.
 
Někomu zvoní mobil. Proboha, copak si to ti lidé nemohou vypnout alespoň ve vlaku? Volající je zřejmě neodbytný. Začínám být vážně naštvaný. Zrovna jsem vstupoval do svého snového světa, a do toho ten protivný randál. Navíc má stejný vyzváněcí tón jako já. Sakra, tak to alespoň zvedni. Dochází mi, že je to můj mobil. Sakra, tak to alespoň zvedni, Petře.
 
"Prosím" štěknu nevrlé, když zahlédnu na displeji rozmazaně cizí číslo. Preventivně, aniž chci cokoliv poslouchat, vše odmítám. "Šmejdi", říkám si, "zasraní šmejdi."
 
"Ne, opravdu nic nechci, všechno mám, nic nepotřebuji prosím už nevolejte" říkám naučenou frázi a těším se, až uslyším známé a osvobozující -ty-ty-ty-ty-ty…..
 
"Promiňte", ženský hlas zapichuje se mi přímo do srdce. "To bude asi omyl. Omlouvám se."
 
"Ne, to vy promiňte", cítím, že o spánku už nemůže být ani řeč. Ten lahodný ženský hlas ve mně v mžiku probudil všechny mužské smysly až to bolí.
 
"Nezlobte se, že jsem byl nevrlý." Snažím se ze všech sil udržet ten nečekaný hovor, neztratit ho v éteru. "Domníval jsem se, že jsou to ty otravné společnosti, která tak bezelstně a láskyplně nabízejí všechny nezbytné věci pro život, bez kterých nemůže normální člověk existovat. Jsem rád, že nejsem normální" pokusil jsem se o špetku humoru.
 
Nikdy bych nevěřil, jak může být cesta do Ostravy tak krátká.
 
S telefonem u ucha smějí se jako pubescent na plné kolo, dokonce se přistihují, jak laškovně měním hlas a vůbec se chovám jako tichý blázen. Jako tichý, starý blázen.
 
"Kde vystupujete?" ptá se ONA, poté co se dozvěděla, že jedu vlakem.
 
"V Ostravě. Přesně za 32 minuty bez zpoždění".
"No to je neuvěřitelné. Já zrovna čekám na nádraží na tento spoj a budu vyzvedávat kamarádku."
 
"Prosím, počkejte tam na mě" žadoním jako mladý kluk o první pusu a nechápu, co se to děje. "Jak Vás poznám?"
 
"Budu mít zvednutou ruku a budu mávat do okolí" říká má neznámá a já v opojení dokážu úplně sám sundat zavazadlo na zem.
 
"Ostrava, hlavní nádraží".
Vystupují a zoufalé hledím na plný peron zvednutých mávajících rukou. Jsem zmatený. Chytám se okraje. Okraje postele….
 
"Prosím, prosím, neodcházejte….. " slyším ještě svůj výkřik ze spánku než se úplně probudím ze svého snu.
 
Odpovědí je mi jen černočerná tma a ticho všude kolem mě.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.05.2018
1595960077-nahled-drink-1870139-1280.jpg
Zase jedno zajímavé "poprvé". Sedím v lázeňském "lobby baru".
 
Kamarádka již unavená letním sluncem a procedurami odešla odpočívat do pokoje. Zůstala jsem sedět sama u rohového stolečku s dvojkou Rulandy. Najednou vypnutá elektřina.
 
Okna otevřené dokořán, nikdo neodchází. Na všechny dýchla krásná atmosféra.
Jen servírka je mírně nervózní a nezvládá nastalou situaci. Celá nesvá se bojí, že hosté odejdou bez zaplacení. Nikdo nechce odejít a je nám všem príma.
Nemůže pochopit, že lidé si i nadále objednávají a zůstávají. Se vším má problém a najednou nic nejde. Dokonce nalít ani další víno. Bez elektřiny nemožné.
 
A přitom stačilo by tak málo. Třeba zapálit svíčky, co jsou na stolech.
Třeba z mínusu udělat plusy. Zapnout na notebooku hudbu.
Třeba vymyslet hru na tajná přání.
Třeba zahájit seznámení naslepo.
Třeba začít "pějme píseň dokola….".
 
Světlo se znovu rozsvítilo.
Všichni jsou zklamání.
 
Hosté, protože zmizelo kouzlo.
Servírka, že hosté ještě nezmizeli….
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.05.2018
1595958738-nahled-candle-2905395-1280.jpg
Bylo mi sedmnáct a Tobě osmnáct.
Byla jsem vychrtlá, stydlivá. Brýle větší než obličej. Sebevědomí na bodu mrazu. Ty jsi byl nádherný mladý kluk. Viděli jsme se ve svém životě poprvé a naposled před 31 léty. Byl jsi tak krásný. Vlastně ani netuším, zda jsi mě tehdy ve svém nádherném mladém světě zaregistroval. Co na tom záleží.
 
Život šel dál.
Jen útržkovitě jsem se dozvídala, že ses oženil a narodila se Ti dcera.
Já se vdala a narodil se mi syn.
S úsměvem vzpomněla jsem si na to, jaký jsi byl tehdy fešák.
 
Život šel dál.
Dozvídala jsem se, kolik máš problémů a jak je řešíš, neřešíš.
Já se rozvedla, přestěhovala, změnila práci, řešila každodenní starostí.
Říkala jsem si, jak asi vypadáš a že z Tebe bude pěkný chlap.
 
Život šel dál.
Dozvěděla jsem se, jak jsi onemocněl a že to není zrovna dobré.
Já řešila vztahové problémy, své zdraví, pubertu syna, stresové situace.
Bylo mi líto, že jsi nemocný a nedaří se Ti tak, jak bych Ti to přála.
 
Život šel dál.
Je to špatné. Dávají Ti pár dnů, pár hodin, pár neuchopitelných chvíl.
Řeším stálé něco, stejně jako každý z nás a uvědomuji si, jak malicherné jsou naše strasti s porovnáním s Tvými.
 
Je krásné májové odpoledne a já se procházím rozkvetlými uličkami a jsem omámená nádhernou vůni rozkvétajících šeříků. Miluji život a moc se mi líbí. Jsem šťastná, že mohu vychutnávat dar života a s pokorou za něj děkuji.
 
Poprvé jsme se viděli před 31 léty. Dnes už vím, že tehdy to bylo i naposled.
 
Je první máj.
 
Zapaluji svíčku a přeji Tvé duši pokoj a šťastnou cestu domů, za světlem…..
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 01.05.2018
1595958166-nahled-hands-2906458-1280.jpg
Lauřin smích se rozléhal po rozlehlé chodbě domova. Seděla uprostřed své "party" a královský se bavila. Eliška úžasně vyprávěla své cestovatelské zážitky, Boženka byla jako vždy zdravě protivná, takže si jí ostatní dobírali. Josífek se na svém vozíčku pohyboval bravurně a rychleji než někteří po svých vlastních nohou. A hlavně radostněji. Vyprávěl své neuvěřitelné životní příběhy, kdy se narodil poprvé, podruhé, potřetí. Mezitím stihnul  uličnicky mrkat na sestřičky a bylo vidět, že by si ještě rád i plácnul. Na svém "mládeneckém pokoji" měl zařízení jako hrom a tak přítomné dámy místo na motýly zval na wifi a písničky z youtube. A taky na malou štamprličku fernetu.
 
Laura pracovala ve velkém podniku. Na firemním večírku měla příležitost zkusit si zahrát hry, kdy musíte splnit nebo vyřešit nějaký nelehký úkol a posune Vás to dál. A pak znovu a znovu. Máte dvě možnosti. Nevzdát se a neúprosně a namáhavě postupovat krůček po krůčku, něco nového se naučit, pochopit a dostat se do dalšího kola. A tak dál až dojdete na konec a výhra je pak Vaše. Je opojná, radostná a Vás hřeje pocit vítězství.
Nebo taky po prvním problému či nezdaru být naštvaný, vzteklý a bez boje odejít. Výhra v nedohlednu, pocit vítězství taky a zůstává jen zmar a frustrace.
Vlastně je ještě jedna možnost. Vůbec neotevřít dveře herní místnosti. Nic neriskovat, nic nezměnit, nic nezkusit. Nepohnout se z místa. Dívat se na přicházející i odcházející, na naštvané poražené i radostné vítěze. A nepatřit nikam. Nezažít extremní zklamání, ale ani radost k zalknutí.
Jen stát ve hře i v životě bez hnutí.
 
"A jak to máte z výši důchodu vy?" vytrhl z myšlenek Lauru veselý Josífkův hlas a všichni kolem se tomu srdečně zasmáli. Bodejť, čas Lauřiného důchodu nebyl vidět ani dalekohledem.
 
Cítila se mezi nimi príma. Poslouchala jejich příběhy, pozorovala kolikrát museli zavírat staré dveře, aby mohli otevřít nové. Kolikrát prohráli a pak se tomu zasmáli. Jaké byly jejich vítězství a pocity, když stáli na místě vítězů. Nejlepší injekcí pro nabití energie byl jejich životní optimismus, přijímání výzev a plánování budoucnosti. Moudrost, pokora a živé jiskřičky v očích, které jako rám obrazu lemovaly vrásky. Vrásky z bolesti i lásky.
 
Čas se zastavil a nebylo, kde spěchat.
 
Když se vracela zpátky do hektického světa měla tu nejlepší náladu. Byla v pohodě a klidu, nenechala se nikým vytočit a se vším byla spokojená.Svět je přece to nejlepší místo pro život. Moc ráda měla ta společná setkávání.
 
Těšila se jako malá holka na své další životní hry. Na nové dveře, před kterými stála. Otevírala je s trochou bázní a nedůvěry, ale taky s obrovskou zvědavostí, těšením se a nadšením, co na ní čeká.
 
Život je báječná hra. Tak pojďme si hrát. Kdo si hraje, nezlobí. Zdolá i to nejvyšší poschodí.
Až jednou dojde na vrchol rozhledny, celý svět bude mít jako na dlaní.
To je ta síla, co dál nás pohání.
Víra v lepší zítřky a tiché pokání.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 08.04.2018