NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595867445-nahled-office-583841-1280.jpg
Pět věcí, které nám dal kurs. Pět, jako prstů na ruce. Pět, jako známka ne zrovna dostatečná ve škole. Pět jako počet kamarádů Karla Poláčka. Pět - převrátí Tvůj svět.
 
Výběr je daný. Buď tam nebo zpět.
 
Po kurzu nikdo nechce již zpět. Chce tam - dál a dál, vlastně ani nevíme kam. Jen víme, že nechceme zůstat zaražení jako solné sloupy. Chceme dál psát. Je to jako droga. Naprosto nebezpečně bezpečná. Nic horšího než cvok v té nejkrásnější podobě se z nás nemůže stát. Ale to už všichni tak trochu jsme.
 
Jsme zamilovaní do svého jazyka a do své mateřštiny.
Jsme závislí na výzvě bílého nepopsaného listu.
Jsme naprosto nevhodně vzhůru, kdy ostatní spí a spíme tehdy, když oni bdí.
Jsme možná ve špatné době a špatném čase, ale určitě, zcela určitě jsme na nejlepším kurzu.
Jsme jako matky chránicí své děti. I my své prvorozené "psané dítě" chráníme zuby nehty.
 
Jsme tak trochu na palici.
Vzruší nás pohled na klávesnici.
 
Jsme tak trochu žongléři v cirkusu plného písmenek. Zachytáváme je v letu, tvoříme větu, odstavec, příběh. Kreslíme jako kouzelný malíř nové prostředí, stavíme jako architekti nové domy, jako lékaři léčíme nemocné duše, jako klauni kreslíme úsměvy a červenými nosy našich rým "nos-kos-bos"  nikdy nemáme dost.
 
Jsme strašně bohatí i s průvanem v kapsách. Protože naší touhu, fantazií, radost, nadšení nám nikdo nemůže vzít. Jsme v bezpečí svých duší. Máme dar být šťastní. Protože jsme v sobě našli své vnitřní dítě. Našli jsme sami sebe.
 
Milá Dany. Děkujeme.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.03.2018
1595776110-nahled-nature-3159111-1280.jpg
Malý mamut ležel schoulený pod stromem a díval se na noční oblohu. Byl ještě celý zděšený a rozhozený z dnešního dne. Vlastně byl celý mimo z celého svého ne dlouhého života. Nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Jediné, co cítil byla potřeba k někomu se schoulit a nechat se hladit a utěšovat. Ale nebylo ke komu. 
 
Ještě nedávno by běžel ke své mamince, která by ho objala a konejšila. Tátu už si skoro nepamatuje, ale podle máminých slov to byl opravdu mamut činu. Co řekl, to platilo. Uměl úplně všechno, co správný mamut má umět. Jeho nádherná mohutná postava dokázala ochránit celou rodinu. Maminku měl moc rád a jeho taky. Občas euforicky zamotal své kly s mámou, a to teda byla podívaná. Byli spolu moc šťastní. Táta umřel, ale nikdy mu nikdo nevysvětlil, co se vlastně stalo. Jen máma se na něho dívala těma svými hnědými očima tak strašně smutně.
 
S mámou byla velká legrace. Kolikrát ho okřikla, že si ve svém jeskynním pokojíčku neuklidí a tahá tam vše, co venku najde. Kolikrát ho požádala, aby ji pomohl s hledáním bylinek a rostlinek, aby si pak napapali bříška jako v pohádce. Kolikrát mu ta jeho báječná maminka vyprávěla krásné pohádky. Laskavě ho hladila svou velkou, ale něžnou tlapou po jeho chlupatém tělíčku a bylo jim spolu tak moc pěkně. Vyprávěla mu i o nebezpečí, které mamutům hrozí. O tom, aby si dal pozor na lovce bílých tváří. Tolik věděla o světě a teď tady leží a spinká. Jeho pláč pohnul by i samotným nebem. Nevěděl ještě hodně o životě, ale tušil, že z tohoto spánku se už maminka neprobudí. Bolelo ho jeho mamutí srdíčko. Byl tak bezbranný.
 
„Budu se o Tebe starat.“ Jako ve snu opět se mu vybavila slova toho malého kluka. Byl tak legračně maličký, pomyslel si mamutík. Takový malý bílý kluk a chce se starat o mamuta? Vzpomněl si, jak ho ten príma kluk objal a jak to bylo pěkné.
 
„Jakže se jmenoval? Sta…str….sto… stam … Stamích….To je něco jako „stálý smích“ pomyslel si mamutík. Tak takový veselý kamarád by se mi moc hodil. Navíc jsme na tom úplně stejně. Já nemám maminku, on tatínka. A to, že ho dneska pustil??? Ty jo, ten kluk je tedy frajer. Ten by mě určitě chránil a pečoval. A až vyrostu, tak mu to vrátím. A budu chránit a pečovat o něho já.“
 
Stamíček přece mluvil o nějakém výletě do budoucnosti.
Mamutík vůbec netušil, kde by ta budoucnost měla bydlet, co by měla jíst a jak by měla vypadat, ale po dnešku pochopil, že se Stamíkem se není čeho bát.
 
Schoulil se ještě blíž ke kmeni stromu. Nad hlavou na něho spiklenecky mrkala Jitřenka a na místo maminky mu začala pomalu vyprávět novou pohádku na dobrou noc …. „Byla-nebyla jedna kouzelná budoucnost…… „
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.03.2018
1595866869-nahled-heart-293186-1280.jpg
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže, vstane brzy ráno se mnou. Obejme mě a rozespale si spolu dáme ranní čaj. Bude tři hodiny ráno. Obleče se, vezme mou kabelu a odveze mě na nádraží. Počká tam gentlemanský se mnou až vlak přijede, kabelu uloží na odkládací polici nad hlavou, políbí mě a řekne "tak hodně štěstí, Lásko. Dobře dojeď a ať se Ti ten kurz líbí."
 
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže budeme si večer volat. Já jemu domů, on mě do hotelového pokoje. Budeme se spolu smát a vyprávět si, co jsme ten den zažili. Před usnutím pošeptáme si, jak moc si chybíme a co bychom právě teď chtěli. Bude to lechtivé, milé, romantické, naše.
 
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže, bude čekat na příjezd mého vlaku na perónu. Bude tam bezhlavě běhat tam a zpět, protože sice ví, ve kterém vagónu sedím, ale kdo má tušit, jak je pro tentokráte vlak řazen. Pak vystoupím. Budeme se líbat a objímat a bude úplně jedno, kolik bude hodin na nádražních hodinách i v našich životech. Vezme mi kabelu, lehce si ji přehodí přes své mužné rameno. Druhou volnou rukou mě obejme, zazubí se a řekne … "tak jedeme domů, Lásko."
 
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže na příští kurz řekne … "a co kdybych jel s Tebou?" V ranním vlaku schoulení k sobě dospíme brzké vstávání, dáme si nabízenou bagetu a vynikající lungo. V Praze vystoupíme oba stejnou nohou. Budeme jezdit metrem a busem. Najdeme místo určení. Já budu na kurzu a on mezitím najde vše, co budeme chtít vidět. Pak počká mě před "učebnou". Budu tak ráda, že ho vidím. Budeme si skákat do řečí. Já budu nadšeně říkat, co kdo napsal, četl, co kdo řekl, vymyslel a jak jsme se všemu všichni smáli. On řekne  "rychle pojď, musím Ti ukázat, co jsem tady našel…. A říct, co jsem zažil. A kde jsem se ztratil."
 
Večerní Praha bude jenom naše. Stejně jako pražská noc. Ten malý útulný pokojíček s decentním osvětlením. Roztomilými záclonky v okně. Teplým stropním obložením. Pruhovanými tapety na zdi. Nehrající televizi. Teplou sprchou. S malým obchůdkem na rohu ulice, kde můžeme si koupit víno, džus a oříšky. Víno bez zátky. Vývrtku jsme, my blázni, zapomněli doma.
 
Na druhý den po kurzu pojedeme společně domů. Budeme unavení, ale šťastní. Budeme vzpomínat, kdo co vyvedl a kreslit si pěnou od capuccina bílé fousy na obličej.
 
Až jednou budu mít po svém boku milujícího muže, dám Vám vědět.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.03.2018
1595866234-nahled-crystals-1567953-1280.jpg
To Vám byla noc. Jsem celá otlučená a nevyspalá. Málokdy si někoho tahám do postele, dneska jsem udělala výjimku.
 
Večer už jsem byla unavená a chtělo se mi spát. Užuž to vypadalo, že budu ulehat na manželskou postel sama. Ale díval se na mě tak, že jsem prostě neodolala. Vzala jsem ho do ruky. Vypadalo to, že je spokojený a že se mu to líbí. Poznala jsem to hned podle jeho barvy. Byl celý zrůžovělý od hlavy až k patě.
 
Zpočátku to vypadalo, že se nic nebude dít a noc bude klidná. Myslela jsem si, že bude rád, že taky nespí sám. Přece jen ve dvou se to lépe táhne. Jenže sotva jsem se ponořila do spánku, chytil se své příležitostí. Lezl, kde se dalo. Pode mně, na mně. I na místa, která snad ani nebudu popisovat. Ohmatal mě celou. Byl docela tvrdý a vůbec si nebral servítky. Nejhorší bylo,  když v noci dokonce vypadl z postele. To byla rána jako z děla. Dokonce se mu podařilo tou svou tvrdostí mě udeřit i do hlavy. Chápu, že tohle asi nechtěl.
 
Na druhou stranu musím říct, že byl krásně teplý a hřál. Takhle se pěkně v noci vyhřát taky není na škodu. Takže si vlastně vůbec nestěžuji, jen jsem měla potřebu Vám to sdělit.
 
Už jsem vzhůru.
Nedivte se, nad ránem opět jsem narazila na jeho tvrdost a probudila se.
 
Díváme se na sebe a usmíváme - já a můj kámen Růženín.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595865094-nahled-cherries-2275693-1280.jpg
Zdravím Vás, milé dívky různorodého věku. Je nejvyšší čas vytvořit si manuál nevhodného muže. Je zbytečné neustále zažívat zklamání a bolest. Dávat svou energií, lásku a dobro někomu, kdo si to nezaslouží. S nově vytvořeným manuálem rychleji vytřídíme nevhodné kousky jako obnošené šaty ze šatníku. Je jaro, čas udělat si pořádek nejen ve skříních.
 
Manuál nevhodného muže - dále jen MNM by každá z nás měla mít neustále u sebe. Stejně jako alergik svůj spray. Jako pepřák při cestě večerním městem. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdy nás některý z NM  (rozuměj nevhodných mužů) překvapí nebo zkříží cestu. Mějte na paměti, mé milé dámy, že i zde patří známé "kdo je připraven, není překvapen".
 
Co mě vadí? A Vám by mělo taky….
 
Když NM Vám (to znamená on Vám nikoliv obráceně) po velmi krátké chvíli  řekne - "můžeš mi tykat". Smějete se? Říkáte si, že jsem se spletla? Nikoliv, to se mi opravdu stalo. Naštěstí jsme se s tímto NM znali opravdu jen nanosekundu mého drahého života.
 
Když je muž sobec. Tady máme velký prostor, jak ho poznat. Odmítá se cokoliv naučit a změnit jen tak kvůli Vám, byť by to měla být jen naprostá maličkost. Odmítá kritiku. Vše, co dělá špatně, velmi rychle odhazuje jako smradlavé ponožky přímo na Vás a činí Vás zodpovědnou za jeho činy. Neuvěřitelné, viďte.
 
Když je muž lakomec. Pokud Vás nerozmazluje alespoň do výše jeho platu, nekoupí Vám občas něco pro radost, nepozve Vás na večeři, neudělá gesto - tak je to jasné. Nepočítá s Vámi do budoucna, nejste jeho investice. A podle toho, se k Vám chová. Tedy nechová.
 
Když Vás muž ponižuje. Stává se to ve chvíli, kdy mu v jeho hlavě dojde, že jste pomyslně nad ním. To je naprosto jedno v čem. Ve sportu, v komunikaci, v inteligenci, v samostatnosti, v posteli. V tu chvíli jste tlustá, blbá, neschopná a můžete být ráda, že se našel ON, který Vás se svou svatou trpělivostí trpí. Bože - to jsou bláboly.
 
Když Vás nepodporuje ve Vašich přáních a koníčcích. Jak pak může poznat Vaší opravdovou duši? Jak může poznat, jak tam vevnitř obzvláště Vám to sluší? Sám má asi duševně málo, takže není nic, co by v tomto případě za to stálo.
 
Když s Vámi neumí tančit a je pomlouvačný jak stará Blažková. Jak chcete protančit životem se dřevem? A pamatujte - jestli pomlouvá všechny okolo, jednou až i Vy nebudete s ním, ale v jeho okolí, vychutná si ten egoista i Vás.
 
Když se náš milý nadsamec domnívá, že k uspokojení ženy stačí jeho vydatný skok-sun-skok. Hop na krávu a je tele. No to teda… do pr….. však víte kde…. Takže jakmile zjistíte, že se svým partnerem provozujete pouze zaječí sex, není to Úďo vůbec v pořádku. Je čas, aby jste pro změnu prchla do zaječí Vy.
 
A borec na konec - děvčata. Jak tyto NM poznat rychle, bezpečně a pokud možno bezbolestně?
 
Pochopila jsem to sice za dlouho, ale najednou i na mě přišla chvíle osvícení.
 
Pokud jste báječná, skvělá a hlavně veselá holka - a to Vy stoprocentně jste - a partner z Vás jakýmkoliv způsobem vytvoří holku smutnou - tak prchejte, až se hory budou zelenat. V noci, v zimě, v mrazu, v dešti a klidně i na boso - hlavně pryč. A neotáčejte se. Stejně by jste za sebou nic pěkného neviděla.
 
Chlap, kvůli kterému pláčete, nikdy za Vaše slzy nestojí. To mi věřte. A když už slzy pro muže, tak jedině slzy smíchu, štěstí, překvapení a dojetí.
 
Takže děvčata, manuál máme.
Hurá na ně ...
Sdílet článek | Přidat komentář
1595863939-nahled-nature-3106213-1280.jpg
Divné, je to divné. Nechybí mi. Něco je špatně. Žiju si spokojeně, radostně a spokojeně. 
Dívám se kolem sebe, nad sebe, pod sebe a občas i do zastrčených kapes, protože.... co kdyby.
 
Poslouchám nádherné písničky, pozoruji dvojice - mladé, perspektivní i staré.
 
Skládám své dlaně k sobě a proplétám si prsty.
Úsměv je jako razítko potvrzení, že vše je přesně tak,  jak má být.
 
Přemýšlím, zda jsem neztratila kus svého já někde cestou. Nebudu se vracet, protože minulost je uzavřená na sedm západů. V objetí svých bláznivých nápadů nechci otáčet se dozadu. Jít se má dopředu.
 
Zmizíkem odstraňuji své vrásky na čele. Je všude kolem mě. Jsem ji plná.
Láska.
 
Ta parnerská dneska chybí. Je omluvena. Dostaví se příště.
Vchází do dveří vždy, když nikdo ji nečeká.
 
Zadávám do vyhledavače zvídavou otázku - co je to láska?
".. především akt vůle ....."
 
Nádherná odpověď - akt - takt - dává věci do pohybu. Vůle podává ruku a vede jí tou správnou cestou přímo k srdcí.
 
Jednou, až akt taktně aktivně taktovkou zaklepe,
vůle se uvolní, volně se otřepe.
Pak položím na Tvou mužnou hruď svou něžnou ženskou dlaň.
Jsem v přístavu Tvého bytí. Tak prosím, tiše mě chraň.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595785532-nahled-camping-2790968-1280.jpg
Je mě hodně málo let na rekapitulaci a málo více pro zkušenosti, tužby, přání a výzvy. Je mi přesně tolik, na kolik se cítím. A já se cítím na šťastno.
 
Uvolněně sedím v křesle, nohy volně položeny na blízké posteli. Za okny mráz, uvnitř domu teplo, uvnitř mě laskavo.
 
Jako růženec probírám si ve své mysli mé milníky. Něco je spojuje s omyly. Ty jsou od toho, aby nás omyly. Vzpamatovaly. Rozzářily. Pomohly otevřít oči, duši, srdce. Být s sebou a uvnitř sebe.
 
Procházím se po svých milnících jako po schodech. Každý z nich jinak vysoký, z jiného materiálu. Jeden pevný, druhý vrtkavý, třetí nebezpečný, čtvrtý hliněný. Co všechno dá se vložit do ženy? Tolik naděje, lásky, obětavosti, potupy, nedůvěry, ztráty sebevědomí. Co vše dokáže muž vnitřně rozhozený?
 
Rozhlížím se kolem sebe a cítím ji, jak krásně se rozprostírá a roste. Usmíváme se na sebe. My víme své. Jsme dvě nerozlučné přítelkyně. Já a ona. Já a SÍLA ženy. Cítím ji v každém kousku svého těla, své duše, svých myšlenek a v perličkách svého smíchu.
 
Tak odvážná a přitom pokorná. Hrdá a svá. Bezbranná. Pevně stojící. Něžně se choulící. Toužící.
 
V uších zní mi tóny kytary. Sedím uprostřed přírody, cítím vůní čerstvě pokosené trávy, koupu se ve svitu měsíce a opájím se koncertem cikád. Usmívám se, protože už vím, co si letos budu přát jako dárek k narozeninám.
 
Milý letní Ježíšku, přeji si zažít opravdické toulavé chvíle s večery u kytary a ohně. Žádný gril a vakuované marinované maso v akci. Přeji si vrátit se v čase. Opéct buřty na opravdickém klacku z lesa. Utřít si mastnou bradu do rukávu své oblíbené mikiny. Zažít noc pod širákem ve spacáku.
 
In nomine Patris et Filií Et Spiritus Sancti. Amen.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595782493-nahled-soap-2726394-1280.jpg
Stála jsem na místě určení, kabelu přes rameno a očekávala příjezd vozu. Holky už se blížily. Ještě přibrat nejmladší účastníci zájezdu a můžeme vyrazit.
První salvy smíchu začaly už na prvním rondelu a vypadalo to, že hned tak nepřestanou.
 
Z pohledu nejmladší účastníce zájezdu by název povídky mohl znít.... "Mé drahé tety a já".
Další obsazené hlavní role dnešního příběhu byly: maminka nejmladší účastníce, jinak vynikající lyžařka a angličtinářka v jednom. 

Teta č. 1 - pilot našeho vozu - velký malý muž v sukni - báječná odvážná kouzelná - vynikající v kung-fu - práci všeho druhu - degustatér vinného moku - trpělivá a ochotná kdykoliv a bez omezení sjíždět ve svém voze celou Bečvu - od Dolní po Horní a zase zpět.

Teta č. 2 - tak trošku ztracená bez svých brýlí - s horkostí vášnivého Itala a bláznivé menopauzy  a milující smích ve všech podobách.
 
Nevím, zda cesta kolem ski areálu v Bílé a Mezivodí vyprovokovala v naší mamince vzpomínky na báječnou lyžovačku v Rakouských Alpách, ale rozhodla se nám svěřit, jak vypadá lyžování po 10-tileté pauze. Naše drahá sjezdařka s hrdostí sobě vlastní sjížděla velmi nenápadně a zodpovědně kilometr za kilometrem nádherné zasněžené pláně. Cestou pravda objala nějaký ten smrček a málem zajela i do blízkého lesa nadýchat se čerstvého vzduchu. S noblesou sobě vlastní použila svou plynnou angličtinu a volala "help" na všechny projíždějící lyžaře, když nemohouce se zvednout ležela uprostřed lyžařské trasy. I v této pro ní těžké chvíli neváhala navazovat nová přátelství s rakouskou ženou, která ji pomáhala nezištně na nohy. S vděkem vzpomněla si i na němčinu a loučila se se svou novou zahraniční kamarádkou srdečným "danke und auf wiedersen".
Jak dojemný byl pak příběh její 8-leté dcerky, která pro záchranu své maminky dovedla k ní i naprosto cizího muže ... "das ist meine Mutter. Hilfe" zněla zoufalá slova dcery. Z dosud nezjištěných důvodů se cizinec jen smál a smál a odešel neznámo kam.
 
Jak vysvětlit nepochopitelnou záhadu velkých děr ve svahu směrem dolů do bezpečí nížin? Je snad nějaká spojitost s dírami v upraveném svahu a velikosti lyžařské boty naší hrdinky?Je snad možné připustit, že šla po svahu dolů pěšky a zádečkově, aby se pak radostně znovu vrátila vzhůru pro zapomenutou hůlku??? Věřte - nevěřte - možné je naprosto všechno.
 
Než jsme se nadály a byly schopny vstřebat tento napínavý příběh projížděly jsme přes Horní-Prostřední-Dolní Bečvu a kochaly se pohledem na vzdálenou budovu našeho hotelu. Maminka jemně pravila - "tak tam v dáli, děvčata - dnes budeme spát. Vidíte ten kouzelný červený baráček?" No, kdo by neviděl? Kdo by se netěšil? Kdo by ho snad byl schopen přehlédnout??
 
V pohodovém duchu blížily jsme se k parkovišti v Rožnově. S vidinou blížícího se obědu ani jsme si nevšimly, že vjíždíme na parkoviště pro autobusy. S vidinou blížícího se obědu ani jsme si nevšimly dvou červených zákazových značek. Plynně projely jsme na parkoviště osobních vozů a s klidem anglického lorda vystoupily ven. Pravda, parkoviště bylo od slibovaného Grill baru poněkud vzdálené, ale když si to rozumně vysvětlíte touhou po procházce zasněženou krajinou, hned máte jasno.
 
Žaludky a chuťové buňky v pohotovosti. Diety uloženy v domácím trezoru. Nosní funkce v plné polní už zdáli cítily vůni grilu. Kroky se zrychlovaly. Steaky tančily radostně před očima.... schody jsme braly po dvou. Ta rána o zavřené dveře s cedulkou "dnes zavřeno" byla brutální. Cože? Ptaly jsme se mlčky jedna druhé. Ale ženy jsou tvrdé. Nebojí se nových výzev. Prošly jsme náměstí a zjistily, že pravděpodobně probíhá nějaký rožnovský státní svátek a zavřeno mají i v dalších a dalších lokálech. Nicméně, nás nic nezastavilo a nakonec jsme usídlily v otevřeném podniku, kde naplnily jsme si bříška.
 
Naprosto spokojené, najezené, napité nasedly jsme do svého přibližovadla. "Tak jedem" zavelela teta jednička a rozjela se. "Dívejte se vpravo a řekněte, ať vím, kde odbočit". "To nebude žádný problém" s klidem pronesla maminka a zaměřily jsme všechny své oči na pravobok.
Vyjely jsme z Rožnova, projely Bečvu Dolní - Prostřední - Horní.....
"Holky, já nevím.... nemělo už to tady někde být?"
"Já nevím, teto, ale ještě chvíli a budeme na přehradě."
"To nevadí, tak já to tady otočím a jedeme zpátky."
 
Bečva Horní - Prostřední - Dolní ....
"To není možné. Vždyť ještě před chvíli tady ten baráček stal. Víte který? Ten červený. Malý. Milý. Náš."
"No jasně, že víme."
"Zapni navigačku"
"Nebudu zapínat navigačku. Přece se nemůže barák ztratit."
"Zavolám manželovi."
"Opovaž se, víš jakou by měl radost."
"Přece nejsme blbé."
"No to je přece jasné, že nejsme blbé. Vždyť ten barák tady stál."
"Dobře, není problém. Já to tedy otočím."
Bečva Dolní - Prostřední - Horní.....
 
"Holky, pilot už začíná být nervózní..."
"Vůbec nejsem nervózní. Jen Vám říkám, otočím už n-a-p-o-s-l-e-d-y."
"Dívejte se pořádně do boku. Já se musím dívat dopředu."
"To je přece jasné....
 
Bečva Horní - Prostřední - Dolní....
"Musíme se někoho zeptat."
"Dobrý nápad."
"Což takhle na pumpě?"
"Je na druhé straně."
"Což takhle nějakého domorodce?"
"Nikdo nejde."
"Jedeme do hospody."
"Myslíš tu hospodu tam nahoře?"
"No, kde jinde.
 
Bečva Dolní - Prostřední - Horní....
 
"Jdi se zeptat do hospody, ty máš vyřídilku."
"Vyřídilku mám, orientaci nikoliv. Umím se zeptat, neumím pochopit."
"Teto, neboj, jdu s Tebou...."
 
"Dobrý den, muži číšný, nezlobte se, že otravujeme ... hotel Sport Art.... kudy tudy do Bavorova????"
"Jó, tak to musíte ještě dál."
"Dál? Kde dál? Nahoru, dolů, doprostřed?"
"No - dál...."
"Jako směr Rožnov?"
"Samozřejmě, směr Rožnov. Dojedete na křižovatku - odbočka vlevo na Soláň - možná je tam napsáno Velké Karlovice.
"To NELZE minout…" pronesl ten naivní muž.
 
S úsměvem profesionálních cestovatelek jdeme do auta zachránit zbytek osazenstva.
 
"Tak jedem, holky. Je to úplně jasné. Pořád rovně a doleva. To NELZE minout...." pronášíme v záchvatech smíchu.
Pro Vás všechny…. Úplně jednoduché - to NELZE minout - doleva, pak doprava a jste na místě. Potlesk jako v letadle. Ufff… to je paráda. Nic není problém.
 
Všechny víme, že cestou je hospoda Valaška, Zavadilka, prodejna COOP, hasičská zbrojnice, hasičský dům - pěkné je to tady na té Bečvě. Trošku se bojíme, abychom neplatily "vzdušné" vícenásobně, protože ten několikaterý projezd horskou oblastí taky není zadarmo.
Přivítala nás milá paní recepční. Dala ubytovací karty a popřála pěkný pobyt.
 
Kde strčit kartu, když chybí dírka? Zkoušely jsme všechno. Možné i nemožné.
"Tak to je super. Našly jsme hotel a nedostaneme se na pokoj. Rozsvíť světlo, ať na to pořádně vidíme."
"Jak rozsvíť? Vždyť to nefunguje. Nic se neděje. Dívej…"
"Třeba je to na kartu. Zkus přiložit a bude světlo…"
Světlo nebylo. Otevřel se pokoj….. jupííííí - byly jsme doma.
Odložily jsme zavazadla. Uložily víno do lednice.
 
A přemístily se na báječný zákusek a kávu.
"Jakou kávu mohu nabídnout?" zněla nevinná otázka obsluhy.
"My si dáme kafe lungo. A ty, dcerko?"
"Dám si Le kafé….."
"Omlouvám se, ale …Lé kafé tady nemáme. To neznáme…."
"Jejda… Lé kafé - pizzerie v mé domovině… chybička se vloudí…. Tak tedy kafe Latte…"
"No to už je lepší, můžeme sloužit…"
Stresy vykonaly své. Pokoje jasně rozdělené. Maminka a dcera - 2D (rozuměj dvě dost dobré). Tety pokoj 2E (rozuměj 2x elita). Na elitním pokoji vytvořily jsme si malý vinný sklípek.
"tak na krásný pobyt, děvčata. Na nás" - sklo ťuklo o sklo.
"Zkusme zapnout nějakou kulisu. Třeba televizi."
"Dej tam očko gold"
"To tady nemají."
"To nevadí, tak tam dej očko gold…."
No nic. Přechod je fakt hnusný.
 
Jdeme do wellness. "Který chceš župan?"
"To je jedno."
"To není jedno. Jsi žena nebo chlap?"
"Jasně, že žena."
"OK, tady máš růžový. Pro dnešek jsem chlap já"…. Slyším ještě a dívám se, jak elegantně si obléká modrý župánek…
 
K dokreslení neuvěřitelné atmosféry staví se v horkostí lázní na stůl láhev šampusu. Nádherně vybublané, okoupané, vysauněné a báječné naladěné jdeme na večeři. Po ní nás čeká pan masér. Odvažuji se jít jako první. Vycházím ven. "Jaké to bylo?" Kroutím očima…. za mě šest z deseti… zůstala jsem v riflích, dýchala z posledních sil do neprodyšného prostěradla, šílela z hlasitého komerčního rádia a marně vyhlížela podepření nohou a duše - empatie na nule. "Děkuji Vám, na shledanou". Vlastně "sbohem" slušelo by se říci.
 
Děvčata byly spokojené. Jedna pochválená za malé tělíčko, druhá za neuvěřitelnou vizáž babičky, třetí vyzvěděla z maséra celý životní příběh. Nu holt, my dva jsme si energeticky nesedli. To se stává. Na druhý den všechny děvčata cítily se po masáži jako znovuzrozené, jen já jako voják vracející se z bojiště. Pomsta byla sladká.
 
Po večeři večírek u tří "bábinek" a jedné "holčinky-maminky". Nikdo nedíval se na hodinky. Padaly příběhy hříchů alkoholem počínaje a milostnými dobrodružstvími konče. V jedenáct už jsme jedna přes druhou poučovaly, kdo je nejlepší milenec.
"Býk, jasně býk...."
…."štír taky není špatný….
"Holky, víte úplné kulové. Nejlepší je rak. Rak a Vodnář. To si pište. Nebo vyzkoušejte příště. O tom vůbec není pochyb." Okouzlená svými vzpomínkami dívala jsem se do plápolajících plamínku čajových svíček, které jsem romanticky přivezla s sebou.
"Jdeme spát" zavelela unaveně maminka a zamířila s dcerkou do svého 2D. "A nezapomeňte zhasnout svíčky, ať nemusíme volat hasiče."
"Když hasiče, tak s hadicí. A pořádnou" řehtala se osádka elity a ulehala ke spánku.
Elita vydrží hodně. Pusu jsme nezavřely do 01.30. Pak padla únava i na nás. V 04.38 probudily mě zoufalé zvuky spolunocležnice. A sakra, má noční můry. Rozhodla jsem se ji zachránit. "Pšššt, to je dobré, to je jen zlý sen." S trhnutím se probudila…. "ty jo, to byl hnusný sen. Pořád se bavíme o těch znameních a nakonec se mi zdá o černém býku s černými rohami…. Fujjj….."
"Nic se neděje. Spinkáme."
"Drrrrrrrrrrrrrrrnnnnnn…… sakra sakra, ve vinném opojení nenašla jsem ty správné číslice na nachystání budíku. V 6.30 se omlouvám…. Promiň, fakt blbě vidím, příště si beru jednolůžkový pokoj…. Tak tedy ještě jednou pokračujeme a spinkáme."
V 8.00 bušení na dveře. Dost dobrá 2D už má hlad a bere nás sebou. Miluji švédské snídaně. Miluji výběr jídla a nápojů. Většinou chci vše. Trošku mi zapomněli říct, jak se obsluhuje čepovací přístroj. Výsledek je málo vody ve velké sklenici. Nevadí. Pionýři mohou dvakrát. Nenápadně číhám, až se některá zvedne a půjde si něco načepovat. Má chvíle přišla. Zkušeně vybíráme z pravé strany nabídky….. v angličtině to zní moc pěkně a my si volně překládáme. Do té doby než zjistíme, že vlevo je to česky.
 
Krásná a pohodová cesta zpět. Pro dotažení dokonalosti holčičího dne nákupy v nákupním centru. Nová trička a kosmetika. Ještě pořád máme dietní program zavřený pod pokličkou. Báječné domácí knedlíky plněné uzeninou se špenátem nebo zelím.
Obdivně chválím pilotní tetičku - "jsem celá popletená, kde to vůbec jsem. Buď ráda, že jedeš s nepopletenou a nestarej se. Bezpečně míříme k domovu. Borec na konec - maminka, chystá se vyslovit svou poslední anglickou větu….
"Jééé, tady to znám" říkám, tady jsem jezdila do školy.
"Ty jsi chodila do """""busnikovky"""""
"Do ČEHO????" válím se smíchy po zemi auta…..
"No do busnikovky…. Tam to píšou to je jasné" neoblomně mě přesvědčuje….
"Co to proboha je, busnikovka - to je něco mezi školou bláznů a buzíků…?"
"Psali to tam, teď už to tam není, no vážně… bussniss school
 
Zničeně vystupují z auta. Moje bránice je na pokraji zhroucení. Původně jsem chtěla žít do devadesáti jedna let. Po tomto víkendu chápu, že to musím dotáhnout do stovky. Takhle krásně si prodloužit smíchem život.
 
Jste báječné všechny.
Už teď se těším na opakováčku.
 
Sdílet článek | Přidat komentář