NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | Všehochuť

1709412587-nahled-winter-3087060-1280.jpg

 

Ing. Únor vešel do zasedací místností přes sekretariát paní Studené právě ve chvíli, kdy odbila půlnoc z 31. ledna na prvního února, aby se znovu setkal se svými podřízenými.

 

„Všichni už čekají“ řekla a otevřela mu dveře.

 

Kolem stolu sedělo 29 členů. Pravidelně jich v tomto čase sedělo 28, ale jednou za čtyři roky přibyl jeden člen navíc.

 

První Hynek seděl tiše, za to hned druhá Hromnice hlásila, že sebou nese hodinu navíc. Třetí Blažej se zahalil do šály a se slovy, že na Svatého Blažeje slunce ještě nehřeje si u kolegyně Studené objednal horký čaj.

Všichni na chvíli zmlkli, dokud se neozvala devátá Apolena, v mlze celá zahálená a cudně se optala, zda ji to sluší. Vedle sedící Mojmír ji pochválil, ale zároveň poradil, že přeci jen je potřeba o Svaté Scholastice navléct si rukavice.

 

Ob tři místa dále Valentík zamudroval, že na Svatého Valentýna může zamrznout i kolo mlýna a ať se zamilovaní zahřejí raději svým vřelým objetím.

„Pravdu máš bratře, do Petra není tepla“ zanotoval na dvacáté druhé židli jmenovec a pokýval moudře hlavou.

Dvacetčtyřka se slovy „Na svatého Matěje léta naděje“ se začala pomalu svlékat z huňatého svetru.

 

Dvacátý sedmý Sáša Alexandr, který moc dobře věděl, že dříve býval svatým Gabrielem ho hned zpražil. „Nikam nepospíchej, Matěji, zapomněl jsi, jak sis loni naběhnul? Dovol, abych Ti tedy znovu připomenul, že je-li mráz na Svatého Gabriela, bývají žně veselé. A kdo by si nepřál, veselé žně, že?“

 

Ing. Únor se ze zvědavostí podíval na člena navíc. „ A co Ty Horymíre? Máš pro nás nějakou moudrost?“

„Připadne-li na 29.února neděle, tak děti v tento den narozené budou mít štěstí ve všem, cokoliv podniknou“ řekl skromně Horymír a usmál se na přítomné dámy.

 

Seděli by rádi ještě dlouho a zamýšleli se nad moudrostí svých předků, jenže v tom zazvonil ing.Únorovi mobil.

„Tady Bedřich“ zaslechli jsme ve sluchátku. „Doufám, že tam nebudete tvrdnout a mrznout příliš dlouho. Rád bych za pár dnů se svým teamem přivítal jaro. Víš, že Radek si tohle vzít nenechá."

 

„Neboj se, když se na nás jde vřele, my radostí přímo roztajeme“ řekl náš předák a zavěsil.

„Tak přátelé, vše má svůj čas. Rád jsem Vás všechny viděl a zase za rok na shledanou."

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 23.02.2024
1697794602-nahled-dog-91765-1280.jpg

Každý, kdo kdy měl domácího mazlíčka si do svých kontaktů dříve či později zapíše pár nových. Kontakt telefonicky, mailový, případně webový odkaz.

Na zverimex, e-shop se skvělými dárky pro Vaše mazlíčky, hotely, kde můžete přijet, případného hlídače, a hlavně veterinární kliniku.

 

Mezi jednotlivými kontakty je velký rozdíl. Ty první využíváte radostně s předem známým ceníkem, ten poslední s obavou.

Jak o zdraví vašeho mazla, tak o své vlastní při placení, které je do poslední chvíle opravdovým překvapením.

 

Vašim zvířecím přítelem může být rybička, křeček, pes, kanárek, papoušek, kočka, kůň. Srdci neporučíš a možností jsou téměř neomezené.

A tak i návštěva veterinární stanice může mít různé podoby.

 

S rybou se k veterináři tak často nevypravujete a její osud je většinou rychle zpečetěn. Němě zírá a většinou překvapením lekne rychleji, než stačíte naplnit přenosnou sklenici od okurek vodou.

 

Sem tam najdete v čekárně sedět s klíckou majitele morčete, křečka či králíčka. Ti se tlačí do koutku svého malého příbytku, klepou se strachy a zimou, na venčení nejsou zvyklí. Stejně tak se třepe zimou i jejich majitel, neboť ten ve své skříni kožich z králíka z pochopitelných důvodu nemá. Jsou to většinou nemluvní klienti ambulancí, poněkud introverti. Čím víc zvíře škrabe ve své klícce, tím dotěrněji škrabe majitel na dveře zvěrolékaře, aby ho vzal dovnitř.

 

Největší psina na veterině je jasně se psy. Ti největší se stávají zároveň největšími strašpytli. Nejeden retrívr, vlčák či berňák se zapře při vstupu do čekárny všemi čtyřmi tak vehementně, že vypadá, jako by se reinkarnoval do osla. Ti nejmenší – čivavy, maltezáčci a jim podobní miláčci naopak dostanou velkou odvahu a štěkají vydatně úplně na všechny a na všechno. Žádného psa nejste schopni zvážit na váze, neboť vám skáče zpět do náruče. Váhu Vašeho psa si tedy určujete sami. Pokud to ustojíte, je to většinou do deseti kilo. Ve chvíli, kdy se zvedáte se země je jasné, že Váš pes není žádné vyžle a má stejně jako minule svých krásných 40. Motají se po celé čekárně do svých vlastních obojků a radostně do nich zamotají vás i nohy ostatních čekajících lidí. Neustálé Vás tahají ven s jasným výrazem: „pojď už domů, já už fakt budu hodný.“

 

Pokud se vypravíte za veterinářem s koťátkem, je to na kočku. Nejenže ho nemůžete zvážit, neboť u kočky se váha přece neříká na veřejnosti, ale také ji nemůžete volně pustit. Ten pitbul vedle by mohl její zdravotní stav zhoršit natolik, že by již žádné lékařské pomoci nebylo potřeba.

 

Jestli je vedle kočky jediné volné místo a vy dorazíte s ptákem, řeknu Vám na rovinu, že je to pěkná ptákovina. Pták zběsile poletuje v přenosné klícce. Pokud je to papoušek a uvidí kočku, je možné, že se rozmluví.

„Do prrrrrdele … .“ není sice slušné, ale zase pobaví všechny přítomné.

 

Největší konina je ovšem dotáhnout do čekárny koně. Zaručuji, že si nesednete ani jeden z Vás a pokud ostatní čekající dostanou ránu kopytem, tak už se ani nezvednou a jediný, kdo si odfrkne bude ten kůň. 

 

V tu chvíli přenecháte všechny starosti jemu, neboť jak říká staré příslovi:

"nech to koňovi, ten má větší hlavu". 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 20.10.2023
1696621518-nahled-flowers-7709738-1280.jpg

Hlavně jednoduše.

 

Jednoduše se to řekne, hůře provádí.

Zajímavé je, že všichni takhle chceme žít. Hlavně jednoduše.

 

Bez složitých vět, nepochopených vztahů, problémů a frází. Bez komplikovaných situací. Bez bezesných nocí plných zamotaných myšlenek. Bez hádek, karambolů. Bez nesnází a bolů. S lehkostí. Nadhledem. S láskou. Pohledem.

 

Jak jednoduše se to říká a sakra hůř provádí.

V mládí, ve stáří.

 

A tak čtu.

Knihy osobnostního rozvoje.

Knihy o životě.

O smrti.

O radosti.

O bolesti.

No někdy taky ... o ničem.     

           

Žiju.

Žiju život. Snad bez boje.

I kůň občas přece shodí svého kovboje.

 

A přesto občas se každý z nás zamotá.

Do splínů, kopanců, falše, toxického prostředí.

Přátelé milí, tohle to mi nesedí.

 

Jsem v nestandartní situací. Sama sobě proti své vůli dostávám se do divného stavu, ve kterém býti nechci. Do stavu částečné zlosti, apatie, disharmonie, ale hlavně do stavu smutku.

No teda.

Ale proč?

 

Smu-tek – smu-tný příběh, který již dávno u-tek. Minulost. Vše, co proběhlo dříve než právě TEĎ, je přece minulost.

 

Jedna paní mi jednou řekla:

Víte, poslouchala jsem Vás, jak jste hovořila se svým šéfem. On se Vás mimoděk zeptal:

„Jak se máš?“

A vy jste mu odpověděla:

„Mám se hezky. Protože jsem se rozhodla, že se už vždycky budu mít jen hezky.“

„Víte“, řekla mi ta paní, „tohle jsem si zapamatovala. Tohle mě dostalo.“

 

Dívala jsem se na ní.

„Tohle zase dostalo mě. A… víte co? Děkuji Vám za připomenutí.“

 

Neboť, přátele – tak jednoduché to je – stačí se jen rozhodnout.

A já? Já už se přece rozhodla.

 

Mám se hezky. Moc hezky. 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 06.10.2023
1694729384-nahled-beach-1868672-1280.jpg

Milovali jsme to.

Už více jak dvacet let.

Nádherné italské večery. Vynikající traviolly, pasty, spagetti zalité tím nejlepším olivovým olejem. Krevety. Melouny. Červené víno. Azzurová obloha. Vůně moře. Pohoda, klid, láska. Úžasní lidé. Blízkost nepoznaného. Poznání neznámého.

 

S mužem tady trávíme už více jak dvacet let každé léto. Vlastně trošku jara a trošku podzimu, snad proto, aby to léto bylo delší než by mělo být.

 

Poznali jsme se příliš pozdě na to, abychom se tady odstěhovali a začali nový život.

Bohudík, poznali jsme se ještě natolik včas, abychom stihli tady žít alespoň pár měsíců v roce.

 

Jsme u našich italských přátel v Lido di Classe,  malé vesničce nedaleko Ravenny.  Jezdíme tady každé léto od naší svatby. Je nám  75 let a cítíme se blaženě.

 

Pozoruji mladý pár před sebou.

„Na zdraví, Marco.“

„Na tvé, bellisima Caira, na naše výročí.“

 

Za těch dvacet let už docela rozumíme a trochu se domluvíme.

 

Mám na sebe šátek, který mi můj muž koupil na výletě ve Ferraře a upíjím kávu z hrníčku od vesnické dívky, která jej přímo pro mě vytočila na hrnčířském kruhu. Můj muž má stálé ten samý živý pohled moudrého muže. Pohled plný laskavostí a dobroty. Mužské moudrostí a chlapeckého uličnictví.

 

„Copak tady slavíte?“ zvídavě se zeptám.

„Naše výročí, siňorina“ odpovídá Marco a jeho tmavé oči se na mě zadívají.

„Povídejte“ vybídnu jej.

„Nebudete tomu věřit, madam, ale potkali jsme se s Cairou před třemi roky v Rimini na pracovním setkání. A první náš víkend byl zde. Povídali jsme si, poznávali se a pak promilovali všechny hodiny, které zde pro nás byly určeny. Jezdili jsme tady často, není to až tak daleko.“

 

„Já vím“ usmála jsem se.

 

„Každý další víkend byl skvělý, ale nešlo se jen milovat, museli jsme spolu začít i hovořit. O našich plánech, snech, touhách. O našich radostech a o našich bolestech. O našich životech, našem dětství.“

 

„Já vím“ pokývala jsem hlavou a vzala svého muže za ruku.

 

„Najednou ocitli jsme se v dětství a Caira, představte si to, madam, Caira řekla, že tady byla kdysi dávno na dovolené se svými dvěma babičkami. Bylo to v době, kdy se její rodiče rozváděli a babičky se dohodly, že chtějí, aby holčička měla krásné léto a vzaly ji tady…“

 

Pohladila jsem mimoděk hrníček z Ferrary.

 

„A víte, siňorina, nebudete tomu ani věřit, ale já tady byl s tátou, ten samý rok. Naši už dávno byli rozvedení. Zřejmě jsme byli ve stejném místě ve stejném čase. Jako děti. Věřila by jste tomu? Škoda, že nevíme, zda je to pravda. Není nikdo, kdo by nám to mohl potvrdit.“

 

Před očima mi začal běžet film….

 

S mužem jsme na svatební cestě.

Ležíme na lehátkách a věnujeme se nicnedělání a lehkostí bytí. Můj muž má zavřené oči a pluje si svým vesmírem. Já pod víčky, schovanými za slunečními brýlemi, pozorují mraky a taky trochu okolí.

 

Malá nádherná holčička s blonďatými vlásky v zelených plavkách poskakuje mezi dvěma staršími dámami. Ty ji zodpovědně hlídají a dělají vše pro to, aby děvčátko bylo šťastné. A ono opravdu je. Staví si hrad z písku, běhá po pláži, chodí bosou nohou po hladině moře, protože v době odlivu je možné úplně vše. Je tak kouzelná. A mimoděk několikrát bez zájmu obejde klučinu v modrých plavkách, který si právě vybírá své štěstí a tráví nádherné chvíle se svým tátou.

Ležím a dívám se na děti.

„Copak asi s Vámi bude za dvacet let?“ říkám si, a tak moc Vám přeji, ať jste šťastní jako my dva teď, až se mi mimoděk kutálí po tváří slza dojetí. 

 

„Cairo, jedna babička měla šedé krátké vlasy a druhá, trošku korpulentní zvláštní typ chůze? Jako by napadala na levou nohu? A Cairo, měla jste jako dítě zelené plavky? A blonďaté vlásky?“

Caira si pohladila své roztomilé, kulaté bříško.

„Si“ řekla tiše.

_A Marco, tatínek byl hodně hubený a i přes svůj mladý věk, plešatý? A vy jste po něm? Hubený klučina v modrých plavkách?“

„Siňorina, vy, chcete říci…. „ Marco se musel napít ze svého pohárku vína.

 

Můj muž se na mě díval.

„Ty je znáš?“ zeptal se mě.

„Ano, lásko. Znám jejich dětské duše. Znám jejich nádherný dětský smích. Znám její babičky a jeho tatínka. Znám lidí, kteří je milovali, milují a vždy budou. Znám jejich střípky šťastných chvil.“

 

„Jak se jmenujete, madam?“ zeptá se mě Caira.

„Zuzana“ odpovím s úsměvem

„Marco. Konečně vím jméno pro naše bambini“ usměje se na svého muže Caira.

„Má holčička se bude jmenovat…. Suzanna….

 

 Tak moc Vám přeji, ať jste šťastní jako my dva teď, až se mi mimoděk kutálí po tváří slza dojetí ... 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 15.09.2023
1686949203-nahled-alexas-fotos-cznlns3cj0u-unsplash.jpg

Pauza - prostor mezi něčím, ničím nebo vším. 

Pauza na oběd, na cigaretu, na odpočinek. Pauza ve vztahu. Menopauza.

Veskrze pozitivní slovo tahle pauza.

Je to příchod, odchod nebo přechod.

 

Přemýšlím, kdy jsem si dala svou první pauzu. V dětství to byly zřejmě bezpečnostní pauzy na jídlo, které nás jako děti odtrhly od hraní a pak taky neoblíbená pauza na spaní trvající celou noc. V pubertě se k tomu přidaly tajné pauzy na cigaretu a víno. Tajné líbání se většinou obešlo bez pauz, čím delší tím lepší. Pauzy na sex byly kratší,  ale o to divočejší a vášnivější.

 

Časem se obliba pauz mění. Nyní je spací pauza mou nejoblíbenější a pauzy na jídlo nejvíc nebezpečné.  Pauzy na cigarety a víno nám již vzal zdravotní stav, díky němuž se z nás stávají nekuřáci a abstinenti. Z pauzy na odpočinek se stal nejoblíbenější koníček.

 

Po rozvodu jsem si dala pauzu od mužů. Po přehodnocení jsem se k mužům vrátila, neboť s nimi je to těžké, ale bez nich ještě těžší. Dala jsem si pauzu od nesmyslných povinností v domácnosti a relaxuji bez pauz.

 

Teď se těším na pracovní pauzu a balím kufry na dovolenou. Tam mě čekají pauzy na benzínce, na odpočívadle a taky pauzy na namazání bolavých nohou na lavičkách. Pauza na hledání místa určení v mapách a pauza na vydýchání hádek, když místo v mapách jako obvykle nenajdu. Neboť mapa a žena k sobě nejde.

 

Za to jde žena ve mně vstříc své meno-pauze. Ruku v ruce kráčíme spolu. Občas se díky ní orosím, dostanu záchvaty vzteku, padne na mě únava a stává se ze mě saň. Jsem v klidu, neboť vím, že to nejsem já, že mám jen chvilkové pauzy od té úžasné, skvělé, milé a pohodové ženské, kterou opravdu jsem. Pro muže jsou tyto pauzy těžké a rád si dá pauzu ode mě, aniž tuší, jak moc je tato pauza nebezpečná. 

 

Do háje s pauzami, čas letí jako bláznivý.

 

Zařaďme rychlost a projeďme životem radostně, lehce a s větrem ve vlasech.

Dříve než přijde pauza poslední.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.06.2023
1684975417-nahled-vw-bus-g9f19e8fbc-1280.jpg

Jako obvykle jsem vyšla pozdě.

 

Na ranní běh na autobus to již dávno nevypadá. Nedovolí to nejen boty na podpatku a ztížený dech, ale ani strach o zakopnutí a případný držkopád.

 

Kdysi dávno jsem při pozdním odchodu z domu na ranní autobus utíkala. Jako bych snad chtěla dohnat čas. Jak pošetilé. Stejně tak pošetilé bylo i mé jednání. Udýchaná, vystresovaná, v poklusu sledující hodiny. A pak naštvaná, když jsem i přes veškerou snahu zahlédla jen koncová světla autobusu. Ujel vždy o fous. Já pak celá zpocená stála v zimě další půlhodinu a čekala na další spoj. Většinou jsem se třásla zimou, nervozitou a strachem z důsledku.

 

Dnes už neutíkám a nespěchám. Ani na autobus ani v životě. Není kam spěchat. A není důvod se třást a bát.

Věci, na které je pozdě, již stejně nedoženu. Nemá cenu honit se za koncovými světly.

 

Jdu svým tempem a nedívám se na hodiny. Ukrajují čas pořád stejným tempem. Není důvod je neustálé kontrolovat.

 

Už vím, že pokud něco stihnout mám, tak to stihnu. Nemusím kvůli tomu běžet nebo dokonce předbíhat. A pokud mi něco ujede, je zřejmě k tomu důvod.

 

Každému z nás v životě ujelo tolik věcí.

Pozdním příchodem jsme možná přišli o hodně skvělých příležitostí, zajímavých setkání, krásných chvil. Pozdním příchodem jsme si ovšem možná ušetřili spoustu zklamání, frustrace, peněz nebo možná zachránili zdraví či dokonce život.

 

Říká se, že kdo pozdě chodí sám sobě škodí. Ale také, co se vleče, neuteče. A pak si vyberte.

 

Jako obvykle jsem vyšla pozdě.

Kdysi jsem se při spěchu na autobus neustálé otáčela dozadu, zda mě již nedohání.

Dnes se dozadu neotáčím a nedívám.

Dívám se vpřed.

A také kolem.

Neboť jsem ve středu, i když je třeba čtvrtek nebo pátek. Ve svém středu.

 

Na poslední rovince před zastávkou jsem věděla, že pokud autobus bude přijíždět, pan řidič na mě počká. Protože ví, že jsem jeho stálý pasažér. Neboť mě zná.

 

Už nespěchám. Neboť, co mám stihnout, stihnu. Co mám potkat, potkám. Co nestihnu a nepotkám není zřejmě určeno pro mě.

 

Můj život už ví. Neboť jsem jeho stálý pasažér.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 2 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.05.2023
1684051761-nahled-potatoes-g638ea1d5b-1280.jpg

 

Chudý muž toho moc neměl.

Vodu k pití, skývu chleba k žití.

A malé políčko, kde sadil brambory.

 

Občas byl ze své chudoby nešťastný.

Obzvláště tehdy, když mu to vyčítala jeho žena.

To pak byly velké hádky, které končily

křikem a vztekem.

 

Po jedné takové hádce muž šel na pole,

vykopal ještě nezralé brambory ze země

a vzteky je celé rozsekal na malé kousky.

 

Co z toho vyplývá za poučení:

Nevylívej si zlost z jiných, na těch, kteří

Ti chtějí pomoci.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.05.2023
1684063463-nahled-cup-g5cdcaae15-1920.jpg

Hrníčky seděli zavěšené na hrotech dřevěného plotu a hovořili:

 

„Já jsem za celý život tak pomlácený, že tak tak tady visím.

Nacestoval jsem se s ní, kde se dalo, a to víte, občas se mnou někdo nešetrně hodil, ale viděl jsem toho hodně a mé ouško slyšelo tolik zajímavých věcí.“

 

„To já jsem občas zůstal stát jako opařený“ připojil se bucláček. "Hlavně, když do mě lila horkou vodu a říkala něco o vyluhování bylinkové směsi."

 

„Já jsem celý černý“ ozvalo se zleva, "ale neberu si to nijak osobně. To víte, to bylo litrů a litrů voňavé kávy, které jsem v sobě měl. Už to prý nejde ani umýt."

 

Dvouškáč vzadu se usmál. „Já jsem polívkový. Mě držela svými slabými rukami v době nemoci a když ji nebylo dobře po duši. Lil jsem do ní silné vývary, co jen mi síly stačily, aby zesílila a postavila se zpátky na nohy.“

 

„Já se ještě teď červenám“ poznamenal srdíčkový. "Když pila ze mě, byla to rozkoš a láska. Občas mě podala i jiným ústům a pak ze mě pili společně. Ještě teď slyším jejich smích."

 

„Já jsem pracovní“ ozvalo se o kousek dál. „Teda těch přesčasů, pánové, ještě teď mě z toho bolí hlava. Ale taky jsem se toho hodně naučil a nasmál se. Jsem docela zodpovědný, víte.“

 

„Já jsem babiččin“ přihlásil se o slovo hnědásek vzadu. Už jsem sloužil u její babičky, jsem hodně starý a přesto, vždy když si mě přivinula do dlaní, slyšel jsem moc dobře, jak šeptá „ty moje lásko milovaná“.

 

Najednou se otevřely dveře chaloupky za plůtkem.

„Tak babičko, nebojte se, v domově se Vám bude líbit. Chaloupka se prodá. Penízky Vám pošleme na účet“ pronesl mladý muž v kravatě. „A co máme dělat s těmi hrníčky na plotě? Vyhodit?“ zeptal se mimoděk.

 

Babička zvedla svou prošedivělou hlavu.

„Ty hrníčky, mi pane, zabalte do toho nejjemnějšího papíru a velmi opatrně mi je přivezte ke mně do mého nového pokojíčku. Už mám připravenou pro ně nádhernou novou poličku.“

 

„Ale babičko – vždyť jsou to staré, otlučené hrníčky.“

 

„Mýlíš se, chlapče. Tohle - je můj život. A já nedovolím nikomu, aby ho zahodil.“

 

Jemný cinkot hrníčků způsobený náhlým větrem jako by babičce zvonil do uší pokorné „děkujeme“.

 

„Vidíte“ zašeptal vítězoslavně „ten babiččin“, já Vám přece říkal, že nás tady nenechá.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.05.2023
Další stránky: 1234567