NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | Všehochuť

1655489416-nahled-beer-g8387b5f5d-1280.jpg

Sedím a čekám až přijde má chvíle.

 

Každý by si mohl myslet, že jsem tvrdá nátura, protože nejeden chlap už se mnou udeřil o stůl, ale věřte mi, že jsem i docela křehký. Kolik mých příbuzných už bylo rozbito na maděru, stačilo, když nějaký agresivní blbec se neudržel a prásknul s nimi o zem.

 

Přiznávám, že jsem docela promiskuitní, neboť jsem už prošel tolika rukami, že se to ani nedá spočítat. Na druhou stranu nejsem až tak přelétavý, neboť kde mě postaví, tam stojím.

Mí kámoši skončili různorodě.

Někteří si hoví na  hogo fogo policích, ale já jsem byl vždy skromný a lidový a jsem rád, že jsem obklopen normálními lidmi.

 

Zkusím Vám popsat svůj normální pracovní den, aby jste věděli, že jsem dalo by se říci, v jednom kole.

 

Vstávám docela pozdě, kolem desáté. To je ještě docela klid. Většinou se kolem mě točí jen ta prsatá blondýna, na kterou večer všichni volají jeden přes druhého:

„Maruno, dej sem ještě jedno“.

Tak Maruna je zgruntu hodná ženská. Po ránu si dá kafe a cigárko a pak nás všechny :zkontroluje, zda jsme dost čistí a vymydlení na směnu. Je to taková naše předačka.

 

V klidu se rozhlížím po celém našem lokále. Nemáme to tady špatné. Místa je dost. Na oknem visí záclony, na stolech jsou z té samé látky ubrusy a podtácky. Ty znám všechny. Vždy si na ně sednu plnou vervou. U pípy to znám jako své staré boty, tam jsem vařený pečený po celý den. Než mě Maruna přemístí, tak občas slyším i pěknou písničku, když se se mnou nese kolem juboxu. Trochu je mi líto, že jsem nikdy ještě nebyl za těmi dveřmi vpravo, ale prý není čeho litovat. Ptal jsem se Maruny, co tam je a ona, že prý „hajzl“, tak nevím, co jí ten chlap udělal, že o něm tak ošklivě mluví.

 

Dopoledne se toho moc neděje, většinou se zastaví na jedno Franta Mrázek, který už je v důchodu a nechtěl jít ze starou do marketu na výprodeje v akci. Dává si desítku, protože nikdy neví, jestli ho ta jeho nepožene autem ještě někde do vedlejší vesnice, kde prý jsou levnější sýry než tady. A pak se to trochu rozjede okolo třetí odpoledne. To víte, chlapi z fabriky už potřebují zchladit žáhu a nic lepšího než pivo na to nefunguje.

 

Můj čas přichází hlavně večer. To Vám řeknu, to se dějí věcí. Jdu doslova z ruky do huby. Jednou jsou to ruce jak od dřevorubce, podruhé cítím ještě vůni oleje a včera si mě k sobě přivinula i křehká ženská. Jo, tak to se mi líbilo snad nejvíce. Hladila mě nahoru a dolu, až jsem celý zteplal.

 

Když už jsem na konci směny docela unavený z toho neustálého bouchání o stůl a o své kámoše, rád bych se usadil na své místo na polici a usnul. Jenže Maruna to neodbývá. Přichází na řadu noční očista. Teda musím vám říct, že ty kartáče mě nejen škrábou, ale taky pěkně lechtají, Pak na mě naleje pěnu z jaru, jako bych snad byl nějaká primadona a nakonec mě dlouze opláchne pod studenou vodou. No jo, otužování je zdravé. Jako by to nestačilo, nakonec mě postaví ještě vzhůru nohami a prý „dobrou noc“.

 

Někteří si myslí, že to jako krygl nemám na světě lehké, ale já mám jiný názor.

Vždyť kdo z Vás může říci, že se mu práce stala koníčkem?

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 10.05.2022
1649881404-nahled-czech-budejovice-g804cee48c-1280.jpg

Budík zařinčel v 3.00. Možná si myslíte, že mě to naštvalo, ale opak byl pravdou. Vyletěla jsem jako ranní ptáče a radostně letěla do koupelny. Dovolená!!!!

Můj muž mezitím zalil čaj a kávu a udělal snídaní a postlal lůžka a pochopil, že jsem žena, tudíž potřebuji o 150 procent více času než on, abychom mohli  vyrazit z domu. 

Já si sebou nesla malinký kufřík s hadříky na pět dnů a kabelu s botičkami, make-upem a příruční lékárnou. Myslela jsem si, že menší kufřík už neexistuje, ale jak se později ukázalo, mýlila jsem se. 
Těsně před pátou hodinou jsme vyrazili směr jižní Čechy. 
Do Budějovic jsme dorazili nádherně po desáté hodině. Zaparkovali a vyrazili na prohlídku. Byla nám doporučena Černá věž, Solnice, hausbóty, procházka historickým centrem a hlavně .... Masné krámy. 
Na náměstí jsme se zastavili pro další informace do místního informačního centra. Byli jsme zahrnutí spoustou informací a upozorněním "nezapomeňte navštívit Masné krámy". 
"Jsme vegeteriáni" špitli jsme tiše a nechali stát udivenou informační paní s otevřenou pusou a dovětkem "aha" na svém místě. 
"Tak si tam dejte alespoň pivo" snažila se zachránit situaci.  
 
Než jsme na náměstí stačili sníst oběd, úslužná obsluha nám donesla účet. 
"My jsme nechtěli platit" divili jsme se. 
"Tak to jsem si spletla stůl" kála se servírka. Pro jistotu jsme zaplatili hned, A pak, že prý Čecháčci jsou pomalí. 
Vydali jsme se na obhlídku. 
 
Když jsme došli ke kostelu a chtěli ho shlédnout byl zavřený. Vedle byla restaurace Solnice - otevřená.  A tak nám nezbývalo než ukojit původní duševní potřebu dobrým pivem. 
Donesli ho v cukuletu. Ještě jsme si ani neťukli a dorazila místní obsluha. V ruce zabalenou krabičku s jídlem. 
"Nechcete alespoň oběd na doma?" zeptala se soucitně.
Nechápavě jsme odmítli a pochopili, že jižní Čechy jsou opravdu pohostinný kraj. 
 
Vyšli jsme ven. Zapnuli navigaci a vydali se k národnímu pivovaru Budvar na prohlídku. Můj muž s klidem Angličana pronesl:
"V pohodě, jsme tam za 4 minuty". 
Vyvalila jsem oči. 
"Dva a půl kilometrů za 4 minuty nedá ani Bolt, natož naše dvojice". 
Pozorně zkontroloval navigaci.
"Jo, tak to je autem, pěšky to bude trochu déle". 
Bylo. 
Přišli jsme akorát včas, prohlídka začínala za deset minut. 
Pan průvodce nám oznámil, že pivovar je jako jediný státní, což neměl dělat, neboť můj drahý hned poznamenal:
"Lásko, tady nic neplať. Tohle je naše.". 
Prohlídka byla zajímavá a mě jen potvrdila, že mám správného koníčka. 
 
Konečně byl čas se ubytovat. 
Z auta můj drahý vytáhl svůj opravdu malý kufr. Cca 30 x  30 cm. 
V něm jsem na pokoji objevila tři trička, mikinu, dvoje kalhot, košili, spodní prádlo a kosmetickou taštičku. Neuvěřitelné. 
Dámy, mám se ještě opravdu, ale opravdu co učit. 
Pokoj máme v rustikálním stylu i s balkónem. Balkón je přes celé patro, takže se volně můžeme seznamovat se sousedy nejen z pokoje vlevo a vpravo, ale přes celé naše poschodí. Uvidíme, kolik nezapomenutelných přátelství se tímto balkónovým experimentem do konce pobytu vytvoří. 
"Snad nebude v příštích dnech pršivo" pronesla moje polovička. Přeložila jsem si to do češtiny a také doufám, že nás nezastihne  déšť. 
 
Večerní procházkou jsme došli k Vltavě. Nechali se hýčkat pohodovou atmosférou u vody a zašli do kavárny na Hausbótu na podvečerní kafe. Při zapadajícím slunci jsme vytvářeli fotky na fackabuk a pochopili, že od určitého věku vytvořit alespoň jedno normální foto je docela nadlidský úkol. 
 
No a pak nadešel čas popasovat se z úkolem dne:
Masné krámy. 
 
S odvážným pokřikem "přece nejsme srabi" jsme bojácně otevírali dveře hospůdky. Užuž to vypadalo, že na štěstí nebude volný stůl, když zastrčen vzadu se jeden přece jen našel. 
"Co si dáte prozatím k pití?" optala se sladce obsluha "než budete jíst? dodala a podala nám jídelní lístek plný masožravých dobrot. 
Výběr byl lehký. 
"Červené suché a bílé suché". 
"A k jídlu?" 
Zatvářili jsme se, že jsme si v nabídce vůbec nevšimli grilovaných steaků, vynikajících kolen, guláše, burgerů, svíčkové a jiných šíleností a bezelstně špitli:
"Jednou vega zeleninový salát a jednou pstruh z udírny". 
No.... donesli nám to. 
Vypadalo to, že paní servírka pořád nemůže uvěřit tomu, že bychom si přeci jen nedali něco z gruntu normálního a co pět minut se chodila ptát "zda je vše v pořádku". 
Raději jsme zaplatili a v pořádku došli na pokoj. Je čas popřát si dobrou noc.
Zítra nás čeká Český Krumlov. 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 13.04.2022
1642711036-nahled-bloom-g61aeea415-1280.jpg

„Hele, Karle, neblbni. Napij se a nepiš tady pořád něco“ strčil Valy do kámoše a šel si ubalit další cígo.

 

„Neruš“ nerudně odpověděl Karel. Napil se vinného moku a přemýšlel … „co by se hodilo k verši o tom, že byl pozdní večer, první máj?“

 

Zatím ho nic o hrdličce nenapadalo, tak vyšel ven se projít.

 

Zítra ho čekala cesta do Litoměřic. Těšil se na studia a napadaly ho jak filozofické, tak právnické otázky. Nejen o tom, zda je vhodné být či nebýt, ale také, zda to může být klasifikováno jako trestný čin.

 

Kromě češtiny, němčiny a latiny se zamiloval do polštiny. A tak když slyšel, že jeho kámoš Valy prý „szuka“, ani chvíli nelenil, a rozhodl se kamarádovi pomoct v hledání. Ať je to, co je to.

 

Našel ho hned vedle, v hostinském pokoji.

 

Valy vůbec nevypadal, že by snad něco hledal. Tedy pokud něco hledal, už to určitě našel. Karel ve své romantické povaze nemohl pochopit Valyho zájmy, které byly tak rozdílné od jeho. Každopádně to, co viděl, mu jeho zálibu v zámcích, hradech či spíše zříceninách něco málo připomínalo.

 

Karel nebyl žádný hlupák a tušil, že Valy už není to, co se o něm od pradávna tradovalo.

Věděl, že ten s kým se kamarádi je Valentýnův vnuk, pravnuk či nejspíše prapraprapravnuk… nicméně geny nezapřete, ať děláte, co děláte.

 

Valy byl stejně jako jeho prapraprapraděd velmi urozený a oddával taky tajně koho mohl. Nejraději však oddával se ženám.

 

A protože byl pěkný chlap, ženy se oddávaly jemu.

Možná bychom mohli v příběhu jít až do extrému.

 

Nicméně od dob svatého Valentýna přes Karla Máchů stálé platí:

Láska – to je věc křehká – milí zlatí.

 

Potřebujete do ní vložit romantiku Hynka.

Také však trochu lumpačin svatého Valentýnka.

 

Každý rok je pozdní večer, 1.máj.

Muži se modlí, aby stál….

 

… jako májka uprostřed vesnice.

To přály si i ženy. Velice.
 

Hrdlička zdálky vypraví,

jak smutno je, když srdce churaví.

 

A copak Vy?

 

Co Vám by se líbilo?

 

Hynku! Viléme! Jarmilo!

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 20.01.2022
1634374863-nahled-dog-and-cat-free-gc045ecbd4-1280.png

Žili byli pes s kočičkou. Znali se od narození. Bydleli hned v sousedství a od dětství taky slyšeli o tom, jak jejich rodiny byli, co svět světem stojí znesvářené.

 

Rodina pejska Bojara vždy pronásledovala rodinné členy kočičky Mícy. Špitali si o tom i vrabci na střeše a věděla o tom celá zvířecí říše.

 

Pejskové štěkali a vrčeli sotva uviděli některou z koček. Ty vždy provokativně chodili kolem nich, někdy dokonce i drápky škrábly ubohé psy do čumáků a nakonec jim utekly až nahoru do korun stromů.

 

Bojar se rozhodl, že tohle rodinné prokletí zlomí a chtěl si Mícu ze sousedství vzít. Chodili spolu všude, kde to jen šlo. Dokonce i na vesničkou tancovačku. To byla teprve mela. Všechny feny žárlivě na Mícu vrčely a ani Bojar nebyl uchráněn před nenávistnými pohledy místních lačných kocourů. Pranic si z toho nedělali a tančili spolu jak o život.

 

Také doma v Bojarové boudě to vypadalo na idylu. Jednou spolu upekli i dort. Pravda, nebyl nic moc, a tak se o jídlo dělili. Bojar neodolal žádné masové pochoutce, ani kostmi nepohrdl a o zdravé výživě své milé Mícy nechtěl ani slyšet. Míca se snažila udržet svou linii, jedla jen vybrané dietní myšky a zapíjela je labužnicky mlíčkem, aby měla pevné kosti. Moc dobře věděla, že musí mít dost zdraví na všech sedm životů.

 

Domácí práce si taky rozdělili spravedlivě. Bojar hlídal dům od zlodějů a Míca sklep od myší. Páníčkové je měli rádi oba stejně a vypadalo to, že nic nemůže jejich idylku narušit.

 

První rozpor nastal v hygieně. Kočička se každé ráno vždy celá umyla a Bojar? Vletěl do první kaluže a lebedil si tam. Dokonce i když ho páníčkové voňavě okoupali, s odporem se otřepal a rychle odběhl vyválet se do té nejsmradlavější louže.

 

Míce se to vůbec nelíbilo, ale měla Bojara ráda a věřila, že ho té správné hygieně časem naučí. Bojar zase nechápal, proč se Míca neustálé nakrucuje i před ostatními kocoury, když má kolem sebe takového krásného psa.

 

Bylo potřeba postoupit ve vztahu dál, a tak se rozhodli mít spolu děti. Ale považte, ač se měli rádi čím dál víc, mláďata na svět nepřišla.

 

Bojar už byl z toho tak poblázněný, že když začala hárat sousedovic Běta, urval se z řetězu a běžel za ní. Ten večer přišel domů, jako zpráskaný pes. Tížilo ho svědomí, ale zároveň si uvědomil, že s Bětou si rozuměl tak nějak více.

 

Navíc – Míca už nebyla pár dnů doma a on nevěděl, co si má o tom všem myslet. A když přišla, řekla mu sladce…. „Bojare, budeme mít miminka“.

 

Bojar se radoval jako malý kluk, ale když se narodili samé koťátka a nebylo mezi nimi ani jedno štěně, začal tušit lotrovinu.

 

Nakonec se Míca přiznala, že toužila po miminkách tak moc, že neodolala místnímu Mourkovi. Bojar se rozhodl, že bude vždy čestný pes a přiznal se ke svému románku s Bětou.

 

Rozhodli se, že si nebudou stát v cestě a chtěli se rozejít jako přátelé.

Jenže, Bojar nemohl ztratit kredit u svých kámošů a tak se na Mícu zuřivě rozštěkal a Míca? Přece nedovolí, aby po ní štěkal kdejaký místní čokl. Škrábla Bojara na čumáku a utekla na strom.

 

Stálé platí, není zbytí.

Pes s kočkou – soužití je na zabití.

Od pradávna je známo jaksi

jen svůj ke svému patří.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.10.2021
1634308784-nahled-dragonfly-g84d7390d1-1280.jpg

V jedné stodole žili slepičky, prasátko, kravička, ovečka a pavouk.

Každý den se zvířátka naparovala, chválila, jak jsou užitečné a pavoukovi se jen smáli.

 

„Kokodák, my snášíme denně čerstvá vajíčka a Ty, co Ty pavouku, k čemu jsi Ty?“

 

„Bú, já dávám sedlákovi a jeho rodině každý den spoustu mléka, ale Ty, pavouku, nedáváš nic.“

 

„Já zužitkuji vše, co sedlákovi zůstane na stole“ chrochtalo prasátko „ale Ty, pavouku, žereš jen hloupé mouchy.“ Smálo se prasátko až se za břicho popadalo.

 

„Já spasu trávu, ať je louka krásná a dávám vlnu sedlákovi na vestu“ chválila se ovečka. „A Ty, pavouku si tady jen motáš své pavučiny, fuj" opovržlivě se tvářila ovečka.

 

Otevřely se dveře a do stoly vešel sedlák s pacholkem.

„Chystám svatbu pro mou jedinou dceru“ pronesl sedlák. Rozhlédl se po stodole a rozkázal pacholkovi:

 

„Zabij slepičky, ať je na svatebním stole vynikající slepičí polévka. A taky prasátko, kravičku i ovečku. Vepřové a hovězí se bude podávat k obědu, ovečku opečeme na večer.“

 

Sedlák se otočil a odcházel ze stoly, když najednou zahlédl na stěně pavouka.

 

Usmál se. „A toho pavoučka si tady nechám. Pro štěstí.“

 

Co z toho vyplývá za poučení?

„Kdo se směje naposledy, ten se směje nejvíce.“

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 15.10.2021
1631811859-nahled-wooden-cubes-473703-1280.jpg

Hádají se písmenka, které z nich je nejdůležitější.

 

„Vedu celou abecedu, jsem vůdce – chválilo se „A.“

Když řekneš „A“ musíš říct i „B“ a beze mě bys to nedokázal, chlubilo se „béčko“.

Nebýt mě, nikdy by nic necinklo, neexistoval by vitamín „C“ a nemohl by vzniknout

celek – celkem logicky oponovalo „céčko“.

 

A tak to pokračovalo dál.

 

Beze mě by nemohl být začátek ani zrod ani zázrak, zašeptalo skromné „Z“.

 

Poučení: i ten poslední v řadě může být často v čele.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.09.2021
1630617581-nahled-book-863418-1280.jpg

 

Čeká mě cestování. Miluji ho stejně jako ho obcházím. Od té doby, co jsem dospěla, tedy zestárla, a zároveň zmoudřela, chytla jsem jako lapka, horečku.

Cestovní.

 

Ta „mrška“ se projevuje stejně neprozřetelně jako každá jiná ženská. Nevyzná se v ní ani prase. Těší se na cestu už spoustu dní předem, a když už je nablízku svému cíli či spíše startu, začne vyvádět. Jak stará Blažková. Najednou se jí nikam nechce, psychosomaticky ji bolí vše, nač si vzpomene i šáhne, neví, co si vzít s sebou a vůbec. Nejraději by zůstala doma.

 

Něco Vám na ní prásknu.

Normálka se bojí. Bojí se změny.

 

Každopádně. Strach máme jen ve své hlavě a taky jen tam má své hranice. Zbavit se strachu není těžké. Musíme udělat dvě věci.

 

Dát ho z hlavy do kapsy u kalhot.

A pokud je to málo – stačí jednoduchá otázka – „a co se mi může stát? zastřelí mě?“

 

Věřte mi, že v kapse u kalhot se strach zmenší, neboť už není Vašim pánem a taky Vás nikdo nezastřelí. Proč by to dělal?

 

Balím se na „tour de B“.

Co je to tour zná každý, co je to „B“? Cokoliv.

 

Má cesta za „B“ právě započala.

Mé první „B“ je kombinace „Bytí“ a „Boha“.

Nebýt mého bytí.

Nemohla bych psát.

Není zbytí.

Vždy je důvod, proč se ptát.

Ptáš se „cože?“

Já ptám se „existuješ, Bože?“

Ano či ne? Je to sázka.

Samozřejmě, že ano. Existuje.

Neboť Bůh je Láska.

 

A pak se vypravují na další cestu.

„B“ je bar, beer, Beskydy, bláznovství, bájo, B. - mužské jméno, biceps, bomba, bobek, bikiny, bubák, blbec, bázlivost, Brno, bohémství, brána, bohatství, bydlení, báseň…

 

Rozprostírám před sebou itinerář mé cesty:

.. tehdy, v baru, u piva, nedaleko hor, které podobaly se Beskydám, jsem bláznivě tančila. Bylo to vážně bájo. Ptáte se s kým? No přeci s pánem B., který měl úžasné bicepsy. Byla to bomba. Měla jsem z toho všeho docela bobky a mé bikiny mi byly těsné. Ta situace vypadala dost strašidelně, skoro jako bubák. Cítila jsem se se svou bázlivostí jako blbec. A pak v hlavě zasvítil nápis jako Brno. Ozvalo se mé bohémství. Otevřela se brána. Veškeré duševní bohatství bylo na dosah. Zabydleli jsme se v sobě.

 

Život se stal básní dvou bláznů.

Jsem v klidu.

 

Dokud miluji. Nezestárnu.

Neboť i cesta, může být cíl.

 

Tour de B.

Narodil ses, abys žil.

 

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 02.09.2021
1629326123-nahled-cieszyn-poland-2746852-1280.jpg

„Co nám to děláš?“

Výtky nohou vrážejí dýku do mého mozku.

„Mlčte.“

Jsem na ně přísná.

Jasně, že jít po dlažebních kostkách v tanečních střevíčkách je hloupý nápad, ale přece to nepřiznám.

 

Těším se. Na svou skvělou kamarádku, na její oslavu narozenin, na vynikající jídlo a na slíbený zážitek. Literární kavárnu.

 

Klopýtám jako kobyla, co má malý bok a tvářím se, že výmoly na chodníku mi vůbec nevadí.

„Do háje. Jak je to ještě daleko?“

 

Kamarádka nadšeně ukazuje všechny krásy jejího oblíbeného města. Miluje to tady. Chápu ji, ale nejde se vcítit. Znám to. Když jsem ve Františkových Lázních taky toužím všem ukázat, vysvětlit a nakreslit srdcem tu neobyčejnost, originalitu a jedinečnost místa, ale…  Je prostě jen pár vyvolených, kteří to chápou. Vnímají a mají to stejně. Láska k danému místu je nepřenositelná. Musí se zažít a prožít.

 

Došli jsme. K Jelenu.

Jelene, jelene. Co je zde zelené?

Procházíme krásnou stylovou restaurací a pak usedáme na zahrádku.

 

Běžte do háje, vy všichni, kteří tvrdíte, jak polské jídlo je nezdravé, nevhodné, nekvalitní.

Polské jídlo, je vážení, božské.

 

Pak hledáme literární kavárnu. A já jsem se nevcítila. Občas se stane. Není to špatné. Hodně jsme přemýšlely proč. Našly jsme odpověď.

V kavárně se vznášel duch skvělého polského literáta.

Miluji Poláky. A polský Těšín.

Jenže jsem patriot. A já potřebovala sedět v kavárně Seiferta. Borovského. Hrubína.

 

A vůbec. Stejně bylo plno až po okraj. Odešly jsme hledat další zátiší.

 

A pak jsme došly.

Do tramvaje.

 

Kavárnička v jejím stylu. Včetně úchytu na horních tyčkách. Můžete si to splést se sadomasochistickým salonem, ale opak je pravdou.

Usedáme na retro dřevěné rádoby tramvajové lavičky a naše jízda může započít.

Dáváme si „herbatu na patyku“, „rumbabu“ a „sierniky“.

 

Něco Vám řeknu. Jsem „bitý“ Čech, ale tohle je vážně „niebo v gymbie“.

 

A co je rumbaba? Dle obsluhy drožďový koláč nasáklý v rumu nahoře ozdobený šlehačkou a čerstvým ovocem.

Upřímně? Vypadá to jako něco mezi malým atomovým hřibem, a ještě menším penisem. Každopádně. Jeho chuť vybuchuje přesně včas a chutná… Hříšně.

 

Teprve, když odcházíme z tramvajové kavárnické zastávky, zjišťujeme, že jsme jaksi nedodrželi aktuální jízdní řád. Do depa se mělo přijet v šest. Jenže, když dvě pasažérky opouštějí kabinu vozu o hodinu později, těžko nadehnat zpoždění. Nějak posunuli jsme se literárně na řádku.

Milá obsluha se tváří, že je vše v pořádku.

 

Tak ještě foto na rozhraní řeky,

která zde na hranicích teče snad už věky.

Na mostě blízko kavárničky AVIONU,

naprosto mimo veškerého shonu

NOIVA se občas připomene,

že život nelze žít bez historie.

Bez pramene.

 

Tak nějak „po sousedsku“

posloucháme obehranou desku,

že uzeniny jsou wendliny,

a to není problém jediný

Neboť szukać není žádná sprosťárna.

Cokoliv hledat je správná rošťárna.

 

Řeka, co mezi námi teče

už dávno ví, že rádi se máme přece.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 18.08.2021
Další stránky: 12345