povídky | Všehochuť

„Góoool“ zařval radostně Karel a zašel si do lednice pro další pivo.

„Hrají dobře, kluci“ vlepil mi pusu a urychleně se vrátil před televizní obrazovku.

„Jak dlouho to ještě bude?“ zavolala jsem.

„Vydrž, Martičko, vydrž, za půl hoďky jsem jen Tvůj“.

To vypadalo dobře. Za prvé se zbavím toho nesmyslného pokřikování mého muže a za druhé konečně můžeme vyrazit na procházku. 

Opravdu. Za půl hodiny přišel Karel do kuchyně jako vyměněný a šťastný jako malé dítě.

„Teda, Martičko, to byl zápas. Paráda.“

„Zpočátku se na to nedalo koukat. To snad nebyl ani fotbal. Jako by na hřiště vypustili „mistry světa“. Všechno znám a vím, všude jsem byl, rady nepotřebuji a výsledek? Škoda mluvit“ mávl rukou. „Do šatny šli jak spráskaní psi. Soupeři jim to pěkně natřeli. 2:0. Vypadalo to špatně, moc špatně, Martičko.“

„V šatně je musel trenér pěkně postavit do latě, to si hoši za rámeček asi nedají“ mnul si Karel spokojeně ruce.

„Kdepak, jen co nastoupili v druhém poločase, byli jako vyměnění. Asi pochopili, že to není o nagelovaných vlasech. Opřeli se do toho plnou vervou. Ale klobouk dolů, hráli férově. Rvali se jako psi. A výsledek? Vyhráli jsme, Martičko, vyhráli 4:2!“. Karel si hladil spokojeně bříško, otevřel lednici a koukal dovnitř.

„To by chtělo ještě jedno pivo, na vítězství“ mrknul na mně.

„A co takhle společně si zajít při procházce na čepované?“ zeptala jsem se a usmála, jak nejlépe jsem dovedla.

„No to je nápad“ nadšeně mě objal Karel.

„To víš, Karlíku. Zpočátku mi taky spousta věcí vadila, ale po těch třiceti létech jsme se pěkně obrousili a já myslím, že v tom druhém poločase to dotáhneme do vítězného konce. Co myslíš?“

„Myslím, že je čas na procházku“ rozesmál se Karel a dokonce vzal s sebou bez řečí i pytel s odpady na vyhození.

Jojo, druhý poločas je fakt dobrý.

Oheň nám krásně osvětloval tváře, teskný zvuk kytary se rozléhal do noci, nadechovali jsme vůni letní noci a cítili jsme se opravdu šťastní.

Parta starých spolužáků ošlehaná životem, s pěti, vlastně skoro šesti křížky. V očích plamínky, na tvářích úsměv a v srdci radost ze života.

Mezi námi kolovala další láhev, od úst k ústům. Jako zamlada.

Kdysi jsme hráli flašku. Dnes jsme vytahovali z mysli naše nejzajímavější zážitky.

„Pamatuji, jak jsem se v padesáti poprvé potápěl“ vzpomínal Ruda.

„No, ty ses v padesáti poprvé potápěl a já poprvé letěla v letadle. Bála jsem se jako malá holka a nakonec to bylo super. Od té doby lítáme každý rok“ přispěla do diskuze Lída.

„Já jsem v padesáti poprvé přišel o panictví“ vzal si slovo playboy Radim. Rozesmáli jsme se.

A tak, posilnění alkoholem, jsme se začali hlásit jako malé děti ve školce, abychom se pochlubili, co byl pro nás ten největší zážitek.

„Vyhodnotíme to a ten nejlepší, největší zážitek vyhraje klobásu navíc.“

„Já jsem se kdysi na svatbě tak opil, že jsem skončil v posteli se svědky“ hlásil Kamil a rychle dodal „jasně, že všichni oblečení.“

„Hmm, to já skončila se dvěma neoblečenými a svědčit nám u toho nikdo nemusel“ hodila horkého kandidáta do placu místní kusanda Vanda.

„Největším zážitkem bylo, jak jsem kamarádovi poskytnul první pomoc, když dostal epileptický záchvat“ skromně poznamenal Milan.

„Pro mě byl teda zážitek, když jsem na prahu šedesátky změnil práci. Jako dinosaurus jsem si připadal, ale nakonec ničeho nelituji a bylo to skvělé. Co bylo, vlastně je. Teď jsem si vzpomněl, že vlastně ještě pořád pracuji“ rozesmál se srdečně Tonda.

„Já myslím“ řekl Karel „že můj největší zážitek je, že jsem se narodil“.

„To je pravda“ shodli jsme se všichni. „Vlastně jakákoliv změna je skvělý zážitek.“

Byli jsme tím filozofováním tak unešení, že jsme se rozhodli změnit frekvenci našich setkání. Ode dneška to nebude jednou ročně, ale jednou čtvrtletně.

Věřím, že ten pravý zážitek teprve přijde. Jen, co to doma oznámíme našim drahým polovičkám.

Tak tak.

Doma má být klid a pohoda.

Jak lehce se to píše, tak těžce se to vytváří.

Jo v mládí, to je paráda. Jakékoliv nedorozumění se vysvětlí a dořeší v posteli, neboť co se škádlívá, to se rádo mívá.

Jenže jak léta plynou, je jasné, že usmiřování více než v ložnici probíhá v kuchyni. Na řadu přichází další životní moudro, a to, že láska prochází žaludkem. Taky sklenička kvalitního vína může zlepšit náladu a vysvětlit nevysvětlitelné.

Občas pomáhají procházky. Samozřejmě, že ne společné. Pěkně každý sám. Jeden vlevo, druhý vpravo. Vydýchat a uklidnit. Však ono je na světě přece jen krásně.

Ženám občas pomůže koupit si nějaký pěkný hadřík na sebe, mužům zvedne náladu dobře odehraný zápas domácího klubu.

Zkrotit horké hlavy se někdy podaří i nečekané návštěvě, kde se z Vás v mžiku stává naprosto okouzlující pár stálé se milujících seniorů.

Chtělo by to něco fakt trvalého. Ale co, ale co?

Mám to.

Pokojíček. Pokojíček pro každého zvlášť. Osobní prostor, diskrétní zóna. S cedulkou na dveřích „Nerušit“.

Nádhera. Možnost svobodného úniku v kterékoliv chvíli je darem z nebes. Říkejte si tomu, jak chcete. Trucovna, odpočinková zóna, kamrlíček, to je úplně jedno. A jako bonus, sluchátka. Když vám v uších hraje vaše oblíbená hudba, není důvod se neusmívat.

Poté se znovu potkáte v kuchyni, kde si společně připravíte něco dobrého k snědku. Zklidnění sí  ťuknete dvojkou červeného a kdo ví? Možná, že to cinknutí skleniček ve Vás rozvibruje i jiné, lehce lechtivé pocity a s nenápadným pohledem do ložnice si připomenete, že přece, co se škádlivá, to se rádo mívá. 

Jojo.

Klid v domě, to je něco pro mě.

„Pojďte dál“ otevírám dveře do ordinace.

„Posaďte se, Olgo“ usměji se na mou klientku. „Jak se máte?“

„Nevím“ odpoví.

„Nevím je mnohem lepší než špatně“ povzbudím ji. „Tak povídejte, přišla jste na něco, kde máme zakopaného psa?“

Olga se pohodlně natáhne na pohovku v mé psychologické poradně.

Zavře oči a tiše začne vyprávět.

„Od dětství jsem měla pocit, že pokud se děje nějaká nespravedlnost nebo se někdo má špatně je mou povinnosti mu pomáhat. Díky mé silně vyvinuté empatií jsem vycítila nepohodu. A tak jsem pomáhala. Rozveselovat smutné tváře. Byla vrbou pro nešťastné. Pomáhala starším. Věnovala svůj čas a energií. Přizpůsobovala se. Chápala je. Neodmítala. Deset let, dvacet let, třicet let. Čtyřicet let. Slůvko „ne“ nebylo vůbec v mém slovníku. V mezičase jsem si řešila své bolesti, starosti, problémy."

„Kdo pomáhal Vám?“ zeptala jsem se.

„Nechtěla jsem nikoho obtěžovat“ odpoví tiše a zastydí se.

„Pokračujte“ vybídnu ji.

„Zvláštní, když jsem měla spoustu problémů, všem jsem přišla v pořádku. Ale pak se něco zlomilo. Ve mně a zřejmě i tam nahoře. Začala jsem se mít jednoduše hezky. Zároveň už jsem ale přestala mít sílu neustálé pomáhat ostatním.“

„Tak to okolí pochopilo a radovalo se s Vámi, předpokládám“ napověděla jsem ji a záměrně trochu zmátla.

„No právě, že vůbec ne. Najednou mou radost nikdo nechtěl sdílet. Z těch, kterým jsem pomáhala najednou vylézala závist. Jak je možné, že zrovna já se mám najednou dobře. Vždyť jsem se měla dobře vždycky, nikdy si  na nic nestěžovala. Jak k tomu přijdou oni, chudáci? Celý život těžký, nepochopený. A já – tolik štěstí.“

„Energetičtí upíři začali kopat, když jste jim přestala dávat svou energii“ podotkla jsem.

„Přesně. Já jim najednou dávala spíše své osobní zkušenosti. Dávala myšlenky, jak je možné žít pozitivně. Jak máme vždy volbu. Víte, co se říká - „Když dáte člověku rybu, nakrmíte ho pro tento den. Když ho naučíte ryby chytat, nasytíte ho na celý život.“ 

„Ale tohle přece nechtěli slyšet“ usmála jsem se.

„Nechtěli. A pak jsem se naučila říkat „NE“. Z počátku to bylo strašně těžké. Nejenže jsem se strašně styděla, ještě jsem navíc měla potřebu vysvětlovat, proč ne.“

„Nechtěli slyšet důvod ani to slůvko, viďte“ řekla jsem.

„Přesně. Byla jsem z toho hrozně špatná. Jednoho dne jsem seděla v zahradní restauraci a dávala si presso. Po cestě projelo houkající policejní auto.  Byl to okamžik. Hned byli pryč, jen v dáli ještě chvíli bylo slyšet sirénu policejního vozu. A já pochopila.“

„Povídejte ….“

„Pomáhat a chránit, to je oč tu běží. Siréna uvnitř mě už křičela dlouho. Dávat ostatním můžeme jedině, pokud my sami máme dostatek. Ať se jedná o peníze či o psychickou pomoc. Pokud máme dost, můžeme se podělit. Pokud ne, musíme prvně pomoci sobě.

Vše musí být vyváženo. Dávání i braní.

Pokud jen dáváte a nic nedostáváte zpět, je to špatně. Takže první, komu musím pomáhat a chránit jsem já. Teprve pak mohu pomáhat a chránit ostatní.“

„Ale ne“ usměju se.

„Ne - to je přesné. Už se nechci nechat vysávat."

„Ale ne“ zopakuji „to je mi ale krásný posun“.

„Copak máte v plánu dneska?“ optám se.

„Jedna kamarádka chtěla pohlídat dítě, druhá psa a třetí půjčit peníze.“

„Předpokládám, že peníze půjčíte a psa i dítě pohlídáte.“

„Kdepak“ zvedla se Olga z pohovky.

„Peníze nemám a čas už vůbec ne.“

„A co budete dělat?“ vyzvídám.

„Zalezu do peřin a budu číst knihu“ usměje se.

„Tak zase příští týden“ stačí ještě říct než zavře za sebou dveře.

Ing. Únor vešel do zasedací místností přes sekretariát paní Studené právě ve chvíli, kdy odbila půlnoc z 31. ledna na prvního února, aby se znovu setkal se svými podřízenými.

„Všichni už čekají“ řekla a otevřela mu dveře.

Kolem stolu sedělo 29 členů. Pravidelně jich v tomto čase sedělo 28, ale jednou za čtyři roky přibyl jeden člen navíc.

První Hynek seděl tiše, za to hned druhá Hromnice hlásila, že sebou nese hodinu navíc. Třetí Blažej se zahalil do šály a se slovy, že na Svatého Blažeje slunce ještě nehřeje si u kolegyně Studené objednal horký čaj.

Všichni na chvíli zmlkli, dokud se neozvala devátá Apolena, v mlze celá zahálená a cudně se optala, zda ji to sluší. Vedle sedící Mojmír ji pochválil, ale zároveň poradil, že přeci jen je potřeba o Svaté Scholastice navléct si rukavice.

Ob tři místa dále Valentík zamudroval, že na Svatého Valentýna může zamrznout i kolo mlýna a ať se zamilovaní zahřejí raději svým vřelým objetím.

„Pravdu máš bratře, do Petra není tepla“ zanotoval na dvacáté druhé židli jmenovec a pokýval moudře hlavou.

Dvacetčtyřka se slovy „Na svatého Matěje léta naděje“ se začala pomalu svlékat z huňatého svetru.

Dvacátý sedmý Sáša Alexandr, který moc dobře věděl, že dříve býval svatým Gabrielem ho hned zpražil. „Nikam nepospíchej, Matěji, zapomněl jsi, jak sis loni naběhnul? Dovol, abych Ti tedy znovu připomenul, že je-li mráz na Svatého Gabriela, bývají žně veselé. A kdo by si nepřál, veselé žně, že?“

Ing. Únor se ze zvědavostí podíval na člena navíc. „ A co Ty Horymíre? Máš pro nás nějakou moudrost?“

„Připadne-li na 29.února neděle, tak děti v tento den narozené budou mít štěstí ve všem, cokoliv podniknou“ řekl skromně Horymír a usmál se na přítomné dámy.

Seděli by rádi ještě dlouho a zamýšleli se nad moudrostí svých předků, jenže v tom zazvonil ing.Únorovi mobil.

„Tady Bedřich“ zaslechli jsme ve sluchátku. „Doufám, že tam nebudete tvrdnout a mrznout příliš dlouho. Rád bych za pár dnů se svým teamem přivítal jaro. Víš, že Radek si tohle vzít nenechá."

„Neboj se, když se na nás jde vřele, my radostí přímo roztajeme“ řekl náš předák a zavěsil.

„Tak přátelé, vše má svůj čas. Rád jsem Vás všechny viděl a zase za rok na shledanou."

Každý, kdo kdy měl domácího mazlíčka si do svých kontaktů dříve či později zapíše pár nových. Kontakt telefonicky, mailový, případně webový odkaz.

Na zverimex, e-shop se skvělými dárky pro Vaše mazlíčky, hotely, kde můžete přijet, případného hlídače, a hlavně veterinární kliniku.

Mezi jednotlivými kontakty je velký rozdíl. Ty první využíváte radostně s předem známým ceníkem, ten poslední s obavou.

Jak o zdraví vašeho mazla, tak o své vlastní při placení, které je do poslední chvíle opravdovým překvapením.

Vašim zvířecím přítelem může být rybička, křeček, pes, kanárek, papoušek, kočka, kůň. Srdci neporučíš a možností jsou téměř neomezené.

A tak i návštěva veterinární stanice může mít různé podoby.

S rybou se k veterináři tak často nevypravujete a její osud je většinou rychle zpečetěn. Němě zírá a většinou překvapením lekne rychleji, než stačíte naplnit přenosnou sklenici od okurek vodou.

Sem tam najdete v čekárně sedět s klíckou majitele morčete, křečka či králíčka. Ti se tlačí do koutku svého malého příbytku, klepou se strachy a zimou, na venčení nejsou zvyklí. Stejně tak se třepe zimou i jejich majitel, neboť ten ve své skříni kožich z králíka z pochopitelných důvodu nemá. Jsou to většinou nemluvní klienti ambulancí, poněkud introverti. Čím víc zvíře škrabe ve své klícce, tím dotěrněji škrabe majitel na dveře zvěrolékaře, aby ho vzal dovnitř.

Největší psina na veterině je jasně se psy. Ti největší se stávají zároveň největšími strašpytli. Nejeden retrívr, vlčák či berňák se zapře při vstupu do čekárny všemi čtyřmi tak vehementně, že vypadá, jako by se reinkarnoval do osla. Ti nejmenší – čivavy, maltezáčci a jim podobní miláčci naopak dostanou velkou odvahu a štěkají vydatně úplně na všechny a na všechno. Žádného psa nejste schopni zvážit na váze, neboť vám skáče zpět do náruče. Váhu Vašeho psa si tedy určujete sami. Pokud to ustojíte, je to většinou do deseti kilo. Ve chvíli, kdy se zvedáte se země je jasné, že Váš pes není žádné vyžle a má stejně jako minule svých krásných 40. Motají se po celé čekárně do svých vlastních obojků a radostně do nich zamotají vás i nohy ostatních čekajících lidí. Neustálé Vás tahají ven s jasným výrazem: „pojď už domů, já už fakt budu hodný.“

Pokud se vypravíte za veterinářem s koťátkem, je to na kočku. Nejenže ho nemůžete zvážit, neboť u kočky se váha přece neříká na veřejnosti, ale také ji nemůžete volně pustit. Ten pitbul vedle by mohl její zdravotní stav zhoršit natolik, že by již žádné lékařské pomoci nebylo potřeba.

Jestli je vedle kočky jediné volné místo a vy dorazíte s ptákem, řeknu Vám na rovinu, že je to pěkná ptákovina. Pták zběsile poletuje v přenosné klícce. Pokud je to papoušek a uvidí kočku, je možné, že se rozmluví.

„Do prrrrrdele … .“ není sice slušné, ale zase pobaví všechny přítomné.

Největší konina je ovšem dotáhnout do čekárny koně. Zaručuji, že si nesednete ani jeden z Vás a pokud ostatní čekající dostanou ránu kopytem, tak už se ani nezvednou a jediný, kdo si odfrkne bude ten kůň. 

V tu chvíli přenecháte všechny starosti jemu, neboť jak říká staré příslovi:

"nech to koňovi, ten má větší hlavu". 

Hlavně jednoduše.

Jednoduše se to řekne, hůře provádí.

Zajímavé je, že všichni takhle chceme žít. Hlavně jednoduše.

Bez složitých vět, nepochopených vztahů, problémů a frází. Bez komplikovaných situací. Bez bezesných nocí plných zamotaných myšlenek. Bez hádek, karambolů. Bez nesnází a bolů. S lehkostí. Nadhledem. S láskou. Pohledem.

Jak jednoduše se to říká a sakra hůř provádí.

V mládí, ve stáří.

A tak čtu.

Knihy osobnostního rozvoje.

Knihy o životě.

O smrti.

O radosti.

O bolesti.

No někdy taky ... o ničem.     

Žiju.

Žiju život. Snad bez boje.

I kůň občas přece shodí svého kovboje.

A přesto občas se každý z nás zamotá.

Do splínů, kopanců, falše, toxického prostředí.

Přátelé milí, tohle to mi nesedí.

Jsem v nestandartní situací. Sama sobě proti své vůli dostávám se do divného stavu, ve kterém býti nechci. Do stavu částečné zlosti, apatie, disharmonie, ale hlavně do stavu smutku.

No teda.

Ale proč?

Smu-tek – smu-tný příběh, který již dávno u-tek. Minulost. Vše, co proběhlo dříve než právě TEĎ, je přece minulost.

Jedna paní mi jednou řekla:

Víte, poslouchala jsem Vás, jak jste hovořila se svým šéfem. On se Vás mimoděk zeptal:

„Jak se máš?“

A vy jste mu odpověděla:

„Mám se hezky. Protože jsem se rozhodla, že se už vždycky budu mít jen hezky.“

„Víte“, řekla mi ta paní, „tohle jsem si zapamatovala. Tohle mě dostalo.“

Dívala jsem se na ní.

„Tohle zase dostalo mě. A… víte co? Děkuji Vám za připomenutí.“

Neboť, přátele – tak jednoduché to je – stačí se jen rozhodnout.

A já? Já už se přece rozhodla.

Mám se hezky. Moc hezky. 

Milovali jsme to.

Už více jak dvacet let.

Nádherné italské večery. Vynikající traviolly, pasty, spagetti zalité tím nejlepším olivovým olejem. Krevety. Melouny. Červené víno. Azzurová obloha. Vůně moře. Pohoda, klid, láska. Úžasní lidé. Blízkost nepoznaného. Poznání neznámého.

S mužem tady trávíme už více jak dvacet let každé léto. Vlastně trošku jara a trošku podzimu, snad proto, aby to léto bylo delší než by mělo být.

Poznali jsme se příliš pozdě na to, abychom se tady odstěhovali a začali nový život.

Bohudík, poznali jsme se ještě natolik včas, abychom stihli tady žít alespoň pár měsíců v roce.

Jsme u našich italských přátel v Lido di Classe,  malé vesničce nedaleko Ravenny.  Jezdíme tady každé léto od naší svatby. Je nám  75 let a cítíme se blaženě.

Pozoruji mladý pár před sebou.

„Na zdraví, Marco.“

„Na tvé, bellisima Caira, na naše výročí.“

Za těch dvacet let už docela rozumíme a trochu se domluvíme.

Mám na sebe šátek, který mi můj muž koupil na výletě ve Ferraře a upíjím kávu z hrníčku od vesnické dívky, která jej přímo pro mě vytočila na hrnčířském kruhu. Můj muž má stálé ten samý živý pohled moudrého muže. Pohled plný laskavostí a dobroty. Mužské moudrostí a chlapeckého uličnictví.

„Copak tady slavíte?“ zvídavě se zeptám.

„Naše výročí, siňorina“ odpovídá Marco a jeho tmavé oči se na mě zadívají.

„Povídejte“ vybídnu jej.

„Nebudete tomu věřit, madam, ale potkali jsme se s Cairou před třemi roky v Rimini na pracovním setkání. A první náš víkend byl zde. Povídali jsme si, poznávali se a pak promilovali všechny hodiny, které zde pro nás byly určeny. Jezdili jsme tady často, není to až tak daleko.“

„Já vím“ usmála jsem se.

„Každý další víkend byl skvělý, ale nešlo se jen milovat, museli jsme spolu začít i hovořit. O našich plánech, snech, touhách. O našich radostech a o našich bolestech. O našich životech, našem dětství.“

„Já vím“ pokývala jsem hlavou a vzala svého muže za ruku.

„Najednou ocitli jsme se v dětství a Caira, představte si to, madam, Caira řekla, že tady byla kdysi dávno na dovolené se svými dvěma babičkami. Bylo to v době, kdy se její rodiče rozváděli a babičky se dohodly, že chtějí, aby holčička měla krásné léto a vzaly ji tady…“

Pohladila jsem mimoděk hrníček z Ferrary.

„A víte, siňorina, nebudete tomu ani věřit, ale já tady byl s tátou, ten samý rok. Naši už dávno byli rozvedení. Zřejmě jsme byli ve stejném místě ve stejném čase. Jako děti. Věřila by jste tomu? Škoda, že nevíme, zda je to pravda. Není nikdo, kdo by nám to mohl potvrdit.“

Před očima mi začal běžet film….

S mužem jsme na svatební cestě.

Ležíme na lehátkách a věnujeme se nicnedělání a lehkostí bytí. Můj muž má zavřené oči a pluje si svým vesmírem. Já pod víčky, schovanými za slunečními brýlemi, pozorují mraky a taky trochu okolí.

Malá nádherná holčička s blonďatými vlásky v zelených plavkách poskakuje mezi dvěma staršími dámami. Ty ji zodpovědně hlídají a dělají vše pro to, aby děvčátko bylo šťastné. A ono opravdu je. Staví si hrad z písku, běhá po pláži, chodí bosou nohou po hladině moře, protože v době odlivu je možné úplně vše. Je tak kouzelná. A mimoděk několikrát bez zájmu obejde klučinu v modrých plavkách, který si právě vybírá své štěstí a tráví nádherné chvíle se svým tátou.

Ležím a dívám se na děti.

„Copak asi s Vámi bude za dvacet let?“ říkám si, a tak moc Vám přeji, ať jste šťastní jako my dva teď, až se mi mimoděk kutálí po tváří slza dojetí. 

„Cairo, jedna babička měla šedé krátké vlasy a druhá, trošku korpulentní zvláštní typ chůze? Jako by napadala na levou nohu? A Cairo, měla jste jako dítě zelené plavky? A blonďaté vlásky?“

Caira si pohladila své roztomilé, kulaté bříško.

„Si“ řekla tiše.

_A Marco, tatínek byl hodně hubený a i přes svůj mladý věk, plešatý? A vy jste po něm? Hubený klučina v modrých plavkách?“

„Siňorina, vy, chcete říci…. „ Marco se musel napít ze svého pohárku vína.

Můj muž se na mě díval.

„Ty je znáš?“ zeptal se mě.

„Ano, lásko. Znám jejich dětské duše. Znám jejich nádherný dětský smích. Znám její babičky a jeho tatínka. Znám lidí, kteří je milovali, milují a vždy budou. Znám jejich střípky šťastných chvil.“

„Jak se jmenujete, madam?“ zeptá se mě Caira.

„Zuzana“ odpovím s úsměvem

„Marco. Konečně vím jméno pro naše bambini“ usměje se na svého muže Caira.

„Má holčička se bude jmenovat…. Suzanna….

 Tak moc Vám přeji, ať jste šťastní jako my dva teď, až se mi mimoděk kutálí po tváří slza dojetí ...