NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | Všehochuť

1627417969-nahled-manipulation-3890373-1280.jpg

Noční koupání v moři se nevyplácí.

Já to riskla. Bylo to fajn.

Je nebezpečné se potápět.

Já to riskla a bylo to neuvěřitelně krásné.

Prý je nebezpečné letět v letadle, jet autem, sjíždět na kole, stěhovat se, měnit práci, rozčílit se, opít se, milovat se, spát v noci v horách.

Já to riskla a žiju.

 

Ano, život je nebezpečný.

 

Podle nebezpečí života jsou žraloci jedním z nejbezpečnějších setkání.

Teda ti mořští.

 

Ti suchozemští jsou draví, strhující a vycítí váš strach. Zároveň jsou velmi inspirativní.

 

Co z toho vyplývá za poučení?

Zbavte se strachu a sami se staňte žralokem. Svůj svému nikdy neublíží.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.07.2021
1618764187-nahled-living-room-497851-1280.jpg

Dřepím si tady nečinně už skoro rok.

 

Tehdy, když mě přivezli, cca před pěti léty, no tak to byla sláva. Dokonce i dveře mi otevřeli jako pravé dámě, nesli mě dva krásní silní chlapi, a když mě vysvlékali z igelitového kabátu, byli velmi opatrní, jen aby mě neumačkali a nezašpinili.

Než odešli pohladili mě. Dokonce jsem zaslechla,  jak říká jeden druhému „fakt příjemná na dotek“. Cítila jsem se skvělé.

 

Byla jsem uprostřed prosluněné haly, hned pod oknem, takže jsem cítila vůni přírody a slyšela zpěv ptactva. Ti, kteří chodili kolem mě rychle, většinou říkali „škoda, že si na ní nemůžeme chvíli odpočinou“ a spěchali dál, protože na ně čekala nějaká paní Práce. Já ji teda neznám osobně, ale zřejmě je dost přísná, protože všichni jsou z ní unavení. Zároveň musí být i zajímavá, občas ji oslovují křehce - Poslání.

 

Většinou však kolem chodí mnoho nohou pomalu. Někteří rozvážně, někteří se šourají a někteří mají  pomocníka. Ať už vycházkovou šviháckou hůlku, nebo berličky dvě, aby té jedné nebylo smutno. Už jsem si všimla, že opravdoví frajeři mají svůj zvláštní vozíček před sebou, pěkně se o něj opírají a ono to jde skoro samo. Někteří mě vůbec nepotřebují. Ti mají své vlastní křeslo na kolečkách. Jejich nohy jsou již unavené příliš. Každopádně bylo kolem mě plno vzruchu. Věděla jsem všechny novinky z našeho domova. Slyšela příběhy veselé i smutné, nové i staré. Byla to skvělá doba. Ale cca před rokem vše utichlo. Zřejmě se venku muselo něco stát. Otírají mě více než obvykle, sedí se na mě méně než obvykle a návštěv, kterým bych mohla posloužit je jako šafránů.

 

Až dnes. Představte si, smutně si dřepím na svém místě a najednou…

 

Otevírají se vchodové dveře a tam chlap. Vysoký, statný, usměvavý a rozhlíží se po okolí, jako by snad někoho hledal. Tiše mu nabízím, aby se posadil. Zaregistroval mě, ale cítím z něho takovou zvláštní nervozitu. Jako by snad byl na prvním rande. Zpozorním a čekám, co bude následovat.

 

Najednou z druhé strany přichází můj oblíbenec Jaroušek. Jejda, co ten se na mě naseděl. A jaká s ním byla legrace. A kolik toho ví a zná. Moc ráda jsem ho vždy poslouchala, jenže on si teď sedí na své židličce a pořád něco studuje a učí se. To jsem zvědavá, co nového mi bude vyprávět.

 

A pak si to sedlo.

 

Prvně na mě, dvakrát žuch žuch.

 

A pak mezi těmi dvěma.

 

Víte, dalo by se říci, že jsem jen obyčejná sedačka v domově pro seniory, ale až tak to není. Já jsem hlavně znalá věcí a taky velmi empatická. Okamžitě jsem vycítila, že tohle je to pravé ořechové. Přivítali a poplácali se, jako to umí jen opravdoví chlapi. A pak už se to rozjelo. Mluvilo se o všem. O ženských i o tabáku. Prý, že jsou rádi, že jsou v těch Pisálcích. Nevím, tedy přesně, co to je, ale musí to být asi fajn parta, klidně bych je ráda poznala všechny. Ten čas s nimi mi hrozně rychle utekl, ale tak nějak cítím, že to nebylo naposledy.

 

Trochu ráčkuji. Strašně se těším, že už nebude dlouho trvat a já znovu budu tiše šveholit všem kolemjdoucím svou oblíbenou větu:

 

„Dámy a pánové, rrrrračte se posadit.“

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.04.2021
1615577043-nahled-hands-2906458-1280-1-.jpg

Každý z nás má v sobě Muzeum své rodiny. Jak se to pozná? Jednoduše. Vejdete do vzpomínek a jste tam. Vstupenky netřeba.

 

Najednou vidíte nejenom portrét svého dědečka s fousem a babičku s šátkem na hlavě. Vidíte a slyšíte jejich hlasy. Ne, nezbláznili jste se. Jednoduše jste na správném místě ve správném čase.

Slyšíte nejen jejich hlasy, ale i šustot jejich oděvů. Vůni jejich doby. A hlavně odkaz, který zde zanechali. Ten odkaz Vám buší někde mezi srdcem a solárem. Je ve Vaší duši.

 

Vejdete dovnitř Muzea a jste tam, kde jste se nikdy nechtěli vrátit, a přitom tajně doufali, že z něj nikdy neodejdete.

Ve vašem dětství.

Cítíte všechno. Pocity, pláč, smích, bezpečí, strach, bezmoc, úzkost, hrdost, pokoru. Jste uvnitř sami sebe. Díváte se na galérie všech obrazů, které naskakují a bráníte se. Čím více se jim bráníte, tím více získávají obrysy a jsou zřetelné. Čím více stárnete, tím více jim rozumíte. Mlha ustupuje a v popředí se dostává to, co jste nikdy nechtěli vědět, a přesto vždy cítili. Vaši propojenost. Sounáležitost. Geny. Lásku. Lásku ke svým předkům a lásku Vašich předků k Vám. Ten nejhezčí a nejtěžší dar.

 

Odkaz.

 

Najednou uprostřed galerijní haly stojí Vaší rodiče a Vy.

Sotva jim saháte po kolena, milé děti.

 

Jsou tam.

 

Jejich rysy, zvyky, zlozvyky a otisky. Jako kopie dobových fotografií Vašich předků. Rodová dogmata. Rodové prokletí i přání. Přání tří kmotříček nad kolébkou každého z nás.

Ta tři kouzelná slůvka. Tak dojemná a silná, která všichni známe.  Občas se tváříme jako hlupáci. To ve chvílích, kdy je zakopáváme, stydíme se za ně, nebo je nechceme slyšet. Slova nejlaskavější a v těch nejtěžších chvílích nejvíce pomáhající. Tři slova: „síla mého rodu“.

 

….

 

……….. dnes ráno jsem zůstala při cestě do práce stát na přechodu pro chodce. Dívala se vlevo a pozorovala blížící se kamion. Stála jsem a čekala až zabrzdí. Chodci přece mají přednost. Řidič mě viděl již dávno před přechodem a jak mu velela nejen zákonitá, ale především lidská povinnost, sešlápl vší svou mužnou silou pedál a začal brzdit. Dělal vše, tak jak měl. A já… stála.

 

Kamión zastavil asi metr za přechodem.

 

Občas chcete brzdit, ale nepodaří se to.

Občas chcete jít, ale zůstanete stát.

 

Občas je vše přesně, tak jak má být.

I přesto, že tomu v tu danou chvíli ještě nerozumíte.

 

Usměji se a zamávám zkoprnělému řidiči kamiónu.

 

Vím, že ta zvláštní síla, mě vždy ochrání.

Neboť vím, že síla mého rodu je vždy se mnou.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 3 | povídky / Všehochuť | publikováno: 12.03.2021
1596134210-nahled-beautiful-2315-1280.jpg
"Wau, no to byla teda šupa!“
Jsem divoká. Nedívám se vpravo, vlevo a přehlídla jsem nedovřené dveře. Rána to byla parádní. Což potvrzovala i boule na čele. Rázem jsem se stala jednorožcem.

A o tři týdny později....

 

"Katko, už jsi to někdy měla?“ ptám se mé kamarádky.
„A co jako?“
„Lítající mušky před očima a stříbrné záblesky.“
„No občas se přede mnou blýskne můj muž,“ zasměje se kamarádka a pak zvážní.
„A nemůžeš to mít po té ráně do hlavy?“
„Můžu,“ odpovím a není mi přímo do zpěvu.

 

Lékař Google mi bere poslední zbytky mého úsměvu, když si v klidu píše: „Plovoucí mušky doprovázené záblesky v očích patří mezi příznaky odchlípení sítnice,“ a jako by se nechumelilo, pokračuje dále. „Odchlípení sítnice je léčitelný stav. Musí však být rychle ošetřeno, jinak může nastat zhoršení zraku a v nejhorších případech i oslepnutí.“

 

Na nic nečekám a vytáčím číslo oční ambulance.
„Ano, sestřičko, ráno tam budu.“

 

Jenže mezi večerem a ránem je ještě noc. Neprospalá noc. A já si najednou uvědomuji, co by se dělo, kdyby se život obrátil vzhůru nohama. Ponořil ze světla do tmy. Lusknutím prstů. Malým odchlípnutím…

 

Tu noc chodím po bytě a uvědomuji si, jak strašně jsem bohatá. Zkouším zavírat oči.
Svůj byt znám. Vůně cítím. Zvuky slyším. Dotýkám se všeho.  Najednou se mi z rukou stává metr. Proměřuji si, jak širokou mám chodbu. Předpažím je před sebou a jsou mou ochranou. Zkouším se v naprosto známém prostoru svléci, obléci, vykoupat, najíst, napít, pustit hudbu. Zkuste to. Svlékání jde. Oblékání taky. Jen ta kombinace nevyšla a vypadám jako šašek. Při vstupu do sprchového kouta si ukopávám palec. Vlasy si vysouším fénem, ale jak vypadám, to je záhadou. Namalovat se nemám šanci. Čistím si zuby. Pasta je všude, kam se podíváš. Vlastně nepodíváš.


Pouštím si hudbu. Volume je na maximu. Chudáci sousedé. Ráda bych to ubrala, ale které tlačítko je to správné? Cítím vůní ohřívaného jídla, ale který hořák mám vypnout? Jdu si ustlat peřiny a houpu se. Samozřejmě nedobrovolně. Kdo mi dal do cesty to houpací křeslo? ptám se pro sebe. Chci vyťukat číslo na mobilu. Bohužel. 

Chce se mi brečet. Ale nemůžu se strefit do krabičky s papírovými ubrousky.

 

Těch bláznivých věcí, které by se šmahem staly zoufalými, je tisíc a jedna. Tisíc a jeden problém. A to jsem ještě ani nevyšla před dveře mého bytu. Na společnou chodbu. Do výtahu. Na chodník. Na silnici. Do autobusu. Obchodu. Do života.


Tu noc jsem nespala.

 

„Tak paní Mocková, zkontrolovala jsem vám oko ze všech stran. Vše je v pořádku. Ale každopádně je dobře, že jste přišla. Váš problém může být způsoben poklesem tlaku, bouchnutím do hlavy, problémy s krční páteří,“ hovoří má oční lékařka a já mám pocit, že slyším andělskou hudbu. „Pro jistotu se zastavte na kontrolu za čtrnáct dnů,“ zní mi ještě v uších.

 

Vycházím ven. Nikdy v životě jsem neviděla tak nádherný podzim. Míjím lidí a usmívám se. Jsem jednoduše šťastná.

 

Neboť ke štěstí, k opravdovému štěstí potřebujeme opravdu tak bláznivě málo.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.12.2019
1596130328-nahled-roses-1417263-1280.jpg
Kateřina zrovna vázala kytice do váz dle objednávek zákazníků, když ho zahlédla, jak se blíží k jejímu květinářství. Krásný, prošedivělý chlap v nejlepších létech.
"Tak jsem tady zase" usmál se na ní.
Květinová vůně se smíchala s jeho vůni Armani.
"Co to bude tenkrát? Narozeniny, jmeniny či snad jiné výročí?" oplatila mu úsměv.
"Jmeniny" odvětil a ukázal na tabuli před prodejničkou, kde bylo křídou napsané pro něj tak vzácné ženské jméno - Karla.
"Tentokráte bych rád 30 rudých růži v černém tubusu. Samozřejmě Vás poprosím o malý lísteček. Propisovačku mám" vytáhl z náprsní kapsy elegantního Parkera.
"Kurýrem na stejné místo i pro stejnou dámu jako obvykle?" zeptala se Kateřina zbytečně. Věděla již dopředu, jaká bude odpověď.
"Ano, prosím. A stejnou kytici ještě jednou".
"Tu si budete brát sebou, předpokládám".
"Jak Vy to všechno víte?" nepřímo ji pochválil.
 
Zaplatil jako obvykle vysoce nad rámec prodejní ceny. Z kbelíku neuvázaných růži vytáhl jednu a podal ji Kateřině - "ta je jen pro Vás. Děkuji Vám za vstřícnost a ochotu" rozloučil se a odcházel se zabalenou kytkou.
"Určitě je to pro nějakou krásnou mladou milenku." vzdychla Kateřina tiše pro sebe po jeho odchodu. "Ale nač kupuje vždy dvě stejné kytice?" A proč k tomu přání nechce přidat nějaké srdce a nikdy se nepodepíše? Tuhle záhadu snad nikdy nerozluštím." Naštěstí ji z přemítání vytrhl další zákazník. V zápalu práce na něj pomalu zapomínala přímoúměrně se ztrácející se vůni Armaniho.
 
Karel mezitím očistil hrob své milované ženy. Doprostřed postavil právě donesenou kytku. "Promiň, lásko" omluvil se snad již posté. "Snad se Ti budou líbit, růže si vždy milovala. Ještě se cestou zastavím do naší oblíbené kavárny na lungo" rozloučil se s Eliškou a setřel si slzu. Ta na rozdíl od trýznivého tlaku na hrudi setřít šla.
Osud občas dokáže schválnosti. Třeba když jejich oblíbenou kavárnu postaví naproti květinářství, ze kterého před hodinou odešel. Navíc téměř na dosah od bytu Karliny mámy. Upil z právě doneseného lunga a vrátil se zpět o téměř 35 let.
 
Viděl se jako mladý vyplašený kluk a ještě teď slyšel své jasné "ano", které říkal své ženě Elišce. Tolik se milovali již od patnácti. Plánovali svou báječnou budoucnost se spoustou dětí. Jako téměř všude ani jemu s Eliškou se nevyhnula krize ve vztahu. Tehdy se zapletl se svou kolegyni z práce. Bydlí pořád stejně, na dosah od kavárny. I po létech se za své tehdejší selhání styděl. Byl moc rád, že to neprasklo a kolegyně se záhy velmi rychle zasnoubila a vdala.
 
Viděl ji občas i s jejím manželem a malou narozenou dcerkou Karlou. Docela ji záviděl. I když krizi s Eliškou ustáli a měli krásné manželství bohužel zůstalo bezdětné. A když si myslel, že už nic horšího je nemůže potkat, osud znovu zasáhl. Na preventivní kontroly Eliška nikdy moc nechodila a když pak přišla, bylo už pozdě. Příliš pozdě na léčbu, příliš brzy na umírání.
 
Osud občas dokáže schválnosti. Seděl tehdy před 5-ti léty na pracovní schůzce v kavárně. Jeho obchodní partner se na chvíli vzdálil a on nechtěně vyslechl důvěrný rozhovor dvou žen u vedlejšího stolu.
"Myslíš, že to ví?" zeptala se ta mladší
"Myslím, že tuší" odpověděl pro něho povědomý hlas. "Ale nikdy mi nic neřekl. Tu lékařskou zprávu, že je neplodný jsem vlastně nikdy neměla najít."
"Nech to plavat" řekla mladší. "Je to dobrý muž, má Vás rád a vy jeho. Užívejte krásných chvil. On Ti dal jistotu, kterou by jsi nikdy neměla a Ty jemu dítě, které by nikdy neměl on. Vše je tak, jak má být."
"Asi ano" vzdychla ta starší s povědomým hlasem. Hlasem jeho bývalé milenky.
 
Karel dopil své lungo.
"Zaplatím" zavolal na servírku a vyšel z kavárny.
Právě včas, aby ještě zahlédl, jak kurýr na druhé straně ulice přebírá od prodavačky kytici, aby ji odvezl na tu správnou adresu. Adresu jeho dcery Karly.
 
Najednou věděl, co má udělat.
"Moment pane" zavolal na kurýra. "Já, já tu kytici předám osobně".
Byla to poslední myšlenka vyslaná k jeho dceři, než se ze zatáčky vyřítil ten šílený mercedes.
 
Osud občas dokáže schválnosti.
Hlášení ve večerních regionálních zprávách, na které se vždy díval o tom, že tragická nehoda byla zapříčiněna nepřizpůsobením rychlosti vozu, již Karel neslyšel.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 30.11.2019
1596128504-nahled-pay-2662758-1280.jpg
Úkol přátel zněl jasně,
napsat příběh nebo básně.
Musí obsahovat co nejvíce číselek a čísel,
shromáždit je na stránku máme jako sysel.
Tak tedy zkouším zas a znova, jak kouzelná dokážou být slova.
 
Jako první bych Vás ráda seznámila o mém druhém vztahu, který vyšel na třetí pokus. Do té doby jsem nosila v kapse tři kaštany. Ten den jsem našla čtvrtý a vytvořila si v kapse kaštánkový čtyřlístek pro štěstí.
V danou chvíli se nás tam sešlo pět - jeho už asi desáté auto, mé třetí auto, můj jediný syn, on bez žádné číslice a já bez žádného čísla. Pokud by Vás zajímal věk nás dvou, tak si vynásobte dvakrát 48.
Zprvu mi nabídl své auto. Pro jistotu vyměnili jsme si každý po devíti číslech - samozřejmě telefonních. Já ho nechtěla, neboť jeho barva mi připomínala barvu mou. Tedy, bavíme se o autech. A jak víte, barva auta je jeden z nejdůležitějších požadavků při výběru vozu u žen. Musí nám přeci ladit k nejedním šatům.
Pravda líbil se mi on. Ladil mému oku.
 
Zpočátku to vypadalo na pouhý bezcitný obchod v bazaru plného aut i čísel. Padaly otázky jako na burze, bohužel se více ubíralo než přidávalo. Mé auto nikdo nechtěl. Nedivím se. Ani já sama jsem ho již nechtěla. Ovšem odhadnutá cena prodejce 9 tisíc korun mi vyrazila dech a způsobila docela dlouhý záchvat smíchu.
"Mám dražší kolo na balkóně, milý pane" odpověděla jsem se slzami v očích od smíchu.
Přidávali po tisícovce a já se nepřestávala smát.
Když už těch čísel bylo hodně a cena neustálé malá, rozhodla jsem se o obrat o 360 stupňů a řekla… "nechte si své peníze, já své auto a jedu domů".
Teda, ti si rychle spočítali všechny drobné dohromady a vsadili na výhodný obchod pro všechny zúčastněné. Trochu navýšili číslo u výkupu a pár čísel ubrali při mé koupi a mohli jsme si plácnout.
Na druhé straně - pán a jeho auto - dopadli stejně dobře a obchod mohl být uzavřen.
 
Tohle vše se událo dvacátého pátého dne desátého měsíce roku 2018. Dva plus pět je sedm. Což už samo o sobě je šťastné číslo. Oba jsme v sedmém měsíci. Já navíc jako bónus sedmiměsíční a narodila jsem se desátého. Když sečteme čísla roku 2+0+1+8 vyjde 11. A sčítáme dále 1+1 - no pro pána krále … vychází nám dvojka - dvojice.
 
Uběhlo několik dnů a já najednou viděla jeho devět čísel na mém mobilu. A pak jsme šli na první kafe, pro milovníky čísel připomínám, že to bylo v devatenáct hodin, osmého dne a jedenáctého měsíce.
 
Vytvořili jsme si svou vlastní číselnou soustavu, ve které nikdo z nás nechce hrát prim, ale ani se nechce cítit jako ten druhý. Jsme oba v první řadě a učíme se společným prvním krokům.
 
Myslíme na sebe dvacet čtyři hodin denně a těšíme se až se uvidíme alespoň jednou za sedm dní na víkend. Přejeme si, aby každý z nás byl šťastný všech 365 dnů v roce a těšíme se z každé minuty našeho bytí.  A doufáme, že nás jich čeká ještě nekonečně mnoho.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.07.2019
1596127003-nahled-stop-473914-1280.jpg
"Dvakrát lungo a cheescake" objednala Stará s úsměvem.
 
"Myslíš, že můžu?" optala se Nová.
 
"Můžeš, všechno, co chceš. Je to Tvůj život. A pamatuj, že všichni se k Tobě budou chovat přesně tak, jak jim dovolíš." řekla Stará moudře.
 
"Nechápu to" zavrtěla hlavou Nová. "Znám Tě jako své boty. Tak dobře a tak dlouho. Tolik toho znáš, z knížek načteno, ze života odžito. Všem umíš poradit. Můžeš mi, laskavě vysvětlit, proč se s tím už konečně taky sama neřídíš?"
 
Stará zůstala sedět s otevřenou pusou. Začala se cítit dotčeně. "Aha, tak nové koště dobře mete. Podívejme na ní, jak se chová. Nová je tady a drzá jak opice. Přirozená, otevřená, ale …" pomyslela si v duchu.
 
A najednou ji to došlo.
Naposledy se svým starým hodným uplakaným pohledem podívala do tváře své Nové. Ta seděla pohodlně, spokojeně, klidně a s úsměvem a jen tak se radovala ze života. Byla sebou.
Stará v ní na poslední chvíli přehodila výhybku a místo bolestného úšklebku se rozesmála.
"Dobře, ty", řekla. "Ty mi dáváš".

Obě věděly, že takhle spolu sedí naposled. Užívaly si spolu celý večer. Nasmály se, poplakaly, zavzpomínaly a na rozloučenou se srdečně objaly.
 
"Děkuji Ti za vše, co jsi mě naučila" řekla Nová vážně.
"Rádo se stalo a děkuji, že jsi mě přišla vystřídat" odpověděla Stará laskavě a s pokorou.
"Mám Tě moc ráda" odpověděly unisono a znovu se rozesmály.
 
Byl čas jít domů. Na autobusovou zastávku šly spolu.
"Jé, tady je nějaké oznámení."
"Výluka na trase z důvodu transformace" četly společně.
Staré znovu přijížděla "čtyricetosmička" s nápisem Minulost a Nové "čtyřicetdevítka" s nápisem Přítomnost. Naposledy si zamávaly.
 
Znáte to. Stará s Novou žít zároveň nemohou. Generační rozdíly jsou generační rozdíly.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 04.07.2019
1596051760-nahled-lighthouse-1150061-1280.jpg
Kamila přišla domů něco po čtvrté hodině. Zítra do práce nemusí, je volno. Spokojeně si natáhla nohy a uvařila kafe. Samozřejmě v opačném pořadí. Byla spokojená.
 
Pustila si co nejvíce nahlas svého Enriqua Iglesia a zavřela oči.
 
Nechala plynout myšlenky posledních dvou let. Hlouběji do minulosti si netroufla zabloudit, taky by se pro dnešek nemusela vymotat ze spleti svého života.
 
Vrátila se zpátky o pouhé dva roky.
Viděla se, jak žije v místech, které nikdy nebyly jejím domovem, jak žije s člověkem, který nikdy nebyl jejím přístavem, jak dovolí, co nikdo dovolit si nesmí, jak všechno, co žije je špatně.
 
Viděla se, jak stojí v té nemocniční chodbě.
Viděla, jak ztrácí přátele, domov, rodinu, sebe a pak spatřila se v zrcadle a zeptala se "a Ty jsi kdo?"
Pracovala, usmívala se a přitom bylo ji všelijak, jen ne do smíchu.
 
Viděla, jak někdo pláče u kašny.
 
"Ahoj, proč pláčeš?" zeptala se.
"Protože už nemůžu" odpověděla si.
"To dáš, vždyť víš" řekla si.
"To víš, že dám" odpověděla té zlomené ženě v sobě a pomalu, pomalounku vstávala ze zaprášené cesty. Ještě, že kašna s vodou byla tak blízko.
 
Jako z velké dálky vracela se zpátky a po dlouhé době se usmála.
 
"Jedu domů" řekla lehce, když balila si od partnera své kufry.
"Jestli chceš, přijeď za mnou".
Přijel ještě dvakrát. Pravda, není to málo po šestiletém vztahu.
A najednou znovu začala zvedat hlavu.
 
Doma byla šťastná. Sama, ale opravdová. Každý den na obloze kreslila si své snové mraky. Jeden byl naplněný psaním, druhý cestováním, třetí tancem, čtvrtý dobrovolnictvím, pátý přátelstvím. Když máte oblohu plnou snů začnete věřit v zázraky, píšete dopisy andělům a smějete se v dešti.
 
Když napíšete dopis andělům, musíte přijmout fakt, že zázraky prostě jsou.
 
Najednou jste tehdy a tam, kde jste vlastně vůbec neměli být, čtete knihy náhodně vypadlé z knihovničky, posloucháte písně, které zastaví váš uspěchaný krok a občas v letu zachytíte letící pírko i přesto, že nad vámi žádné ptáče široko daleko neproletělo.
 
Kamila přehodila své nohy do pohodlnější podoby a lahodně vychutnávala další doušky kávy.
 
Vrátila se zpátky jen o pár měsíců.
Do chvil, kdy se pomalu zvedáte, začnete si všímat dřívek, které Vám život klade pod nohy, ale vy víte, že jsou tu proto, aby jste přemýšleli, po jaké cestě se dáte.
Do chvil těžkých začátků, které když překonáte, to ostatní už bude o něco lehčí.
 
Vrátila se zpátky o dva dny.
Do chvil štěstí ve svém domově, do chvil štěstí, kdy dívala se do očí, které byly jejím přístavem, do chvil, kdy sdílení dobrého i zlého patří k životu tak přirozeně jako den s nocí a slunce s měsícem.
 
V místech, kde skrývala se její duše ucítila laskavý klid.
 
Vrátila se zpátky k včerejšímu dni, kdy ji při utírání prachu z nočního stolku vypadl na zem ten kouzelný andělský dopis psaný její vlastní rukou. "Děkuji" zašeptala tiše, když vracela ho zpátky na místo.
 
Procítěně dopila studenou kávu.
Svět je báječný kout zaslechla z rádia Gottův hlas.
Máte pravdu, Karle, to teda je.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 07.05.2019
Další stránky: 1234