NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | Všehochuť

1634374863-nahled-dog-and-cat-free-gc045ecbd4-1280.png

Žili byli pes s kočičkou. Znali se od narození. Bydleli hned v sousedství a od dětství taky slyšeli o tom, jak jejich rodiny byli, co svět světem stojí znesvářené.

 

Rodina pejska Bojara vždy pronásledovala rodinné členy kočičky Mícy. Špitali si o tom i vrabci na střeše a věděla o tom celá zvířecí říše.

 

Pejskové štěkali a vrčeli sotva uviděli některou z koček. Ty vždy provokativně chodili kolem nich, někdy dokonce i drápky škrábly ubohé psy do čumáků a nakonec jim utekly až nahoru do korun stromů.

 

Bojar se rozhodl, že tohle rodinné prokletí zlomí a chtěl si Mícu ze sousedství vzít. Chodili spolu všude, kde to jen šlo. Dokonce i na vesničkou tancovačku. To byla teprve mela. Všechny feny žárlivě na Mícu vrčely a ani Bojar nebyl uchráněn před nenávistnými pohledy místních lačných kocourů. Pranic si z toho nedělali a tančili spolu jak o život.

 

Také doma v Bojarové boudě to vypadalo na idylu. Jednou spolu upekli i dort. Pravda, nebyl nic moc, a tak se o jídlo dělili. Bojar neodolal žádné masové pochoutce, ani kostmi nepohrdl a o zdravé výživě své milé Mícy nechtěl ani slyšet. Míca se snažila udržet svou linii, jedla jen vybrané dietní myšky a zapíjela je labužnicky mlíčkem, aby měla pevné kosti. Moc dobře věděla, že musí mít dost zdraví na všech sedm životů.

 

Domácí práce si taky rozdělili spravedlivě. Bojar hlídal dům od zlodějů a Míca sklep od myší. Páníčkové je měli rádi oba stejně a vypadalo to, že nic nemůže jejich idylku narušit.

 

První rozpor nastal v hygieně. Kočička se každé ráno vždy celá umyla a Bojar? Vletěl do první kaluže a lebedil si tam. Dokonce i když ho páníčkové voňavě okoupali, s odporem se otřepal a rychle odběhl vyválet se do té nejsmradlavější louže.

 

Míce se to vůbec nelíbilo, ale měla Bojara ráda a věřila, že ho té správné hygieně časem naučí. Bojar zase nechápal, proč se Míca neustálé nakrucuje i před ostatními kocoury, když má kolem sebe takového krásného psa.

 

Bylo potřeba postoupit ve vztahu dál, a tak se rozhodli mít spolu děti. Ale považte, ač se měli rádi čím dál víc, mláďata na svět nepřišla.

 

Bojar už byl z toho tak poblázněný, že když začala hárat sousedovic Běta, urval se z řetězu a běžel za ní. Ten večer přišel domů, jako zpráskaný pes. Tížilo ho svědomí, ale zároveň si uvědomil, že s Bětou si rozuměl tak nějak více.

 

Navíc – Míca už nebyla pár dnů doma a on nevěděl, co si má o tom všem myslet. A když přišla, řekla mu sladce…. „Bojare, budeme mít miminka“.

 

Bojar se radoval jako malý kluk, ale když se narodili samé koťátka a nebylo mezi nimi ani jedno štěně, začal tušit lotrovinu.

 

Nakonec se Míca přiznala, že toužila po miminkách tak moc, že neodolala místnímu Mourkovi. Bojar se rozhodl, že bude vždy čestný pes a přiznal se ke svému románku s Bětou.

 

Rozhodli se, že si nebudou stát v cestě a chtěli se rozejít jako přátelé.

Jenže, Bojar nemohl ztratit kredit u svých kámošů a tak se na Mícu zuřivě rozštěkal a Míca? Přece nedovolí, aby po ní štěkal kdejaký místní čokl. Škrábla Bojara na čumáku a utekla na strom.

 

Stálé platí, není zbytí.

Pes s kočkou – soužití je na zabití.

Od pradávna je známo jaksi

jen svůj ke svému patří.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.10.2021
1634308784-nahled-dragonfly-g84d7390d1-1280.jpg

V jedné stodole žili slepičky, prasátko, kravička, ovečka a pavouk.

Každý den se zvířátka naparovala, chválila, jak jsou užitečné a pavoukovi se jen smáli.

 

„Kokodák, my snášíme denně čerstvá vajíčka a Ty, co Ty pavouku, k čemu jsi Ty?“

 

„Bú, já dávám sedlákovi a jeho rodině každý den spoustu mléka, ale Ty, pavouku, nedáváš nic.“

 

„Já zužitkuji vše, co sedlákovi zůstane na stole“ chrochtalo prasátko „ale Ty, pavouku, žereš jen hloupé mouchy.“ Smálo se prasátko až se za břicho popadalo.

 

„Já spasu trávu, ať je louka krásná a dávám vlnu sedlákovi na vestu“ chválila se ovečka. „A Ty, pavouku si tady jen motáš své pavučiny, fuj" opovržlivě se tvářila ovečka.

 

Otevřely se dveře a do stoly vešel sedlák s pacholkem.

„Chystám svatbu pro mou jedinou dceru“ pronesl sedlák. Rozhlédl se po stodole a rozkázal pacholkovi:

 

„Zabij slepičky, ať je na svatebním stole vynikající slepičí polévka. A taky prasátko, kravičku i ovečku. Vepřové a hovězí se bude podávat k obědu, ovečku opečeme na večer.“

 

Sedlák se otočil a odcházel ze stoly, když najednou zahlédl na stěně pavouka.

 

Usmál se. „A toho pavoučka si tady nechám. Pro štěstí.“

 

Co z toho vyplývá za poučení?

„Kdo se směje naposledy, ten se směje nejvíce.“

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 15.10.2021
1631811859-nahled-wooden-cubes-473703-1280.jpg

Hádají se písmenka, které z nich je nejdůležitější.

 

„Vedu celou abecedu, jsem vůdce – chválilo se „A.“

Když řekneš „A“ musíš říct i „B“ a beze mě bys to nedokázal, chlubilo se „béčko“.

Nebýt mě, nikdy by nic necinklo, neexistoval by vitamín „C“ a nemohl by vzniknout

celek – celkem logicky oponovalo „céčko“.

 

A tak to pokračovalo dál.

 

Beze mě by nemohl být začátek ani zrod ani zázrak, zašeptalo skromné „Z“.

 

Poučení: i ten poslední v řadě může být často v čele.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.09.2021
1630617581-nahled-book-863418-1280.jpg

 

Čeká mě cestování. Miluji ho stejně jako ho obcházím. Od té doby, co jsem dospěla, tedy zestárla, a zároveň zmoudřela, chytla jsem jako lapka, horečku.

Cestovní.

 

Ta „mrška“ se projevuje stejně neprozřetelně jako každá jiná ženská. Nevyzná se v ní ani prase. Těší se na cestu už spoustu dní předem, a když už je nablízku svému cíli či spíše startu, začne vyvádět. Jak stará Blažková. Najednou se jí nikam nechce, psychosomaticky ji bolí vše, nač si vzpomene i šáhne, neví, co si vzít s sebou a vůbec. Nejraději by zůstala doma.

 

Něco Vám na ní prásknu.

Normálka se bojí. Bojí se změny.

 

Každopádně. Strach máme jen ve své hlavě a taky jen tam má své hranice. Zbavit se strachu není těžké. Musíme udělat dvě věci.

 

Dát ho z hlavy do kapsy u kalhot.

A pokud je to málo – stačí jednoduchá otázka – „a co se mi může stát? zastřelí mě?“

 

Věřte mi, že v kapse u kalhot se strach zmenší, neboť už není Vašim pánem a taky Vás nikdo nezastřelí. Proč by to dělal?

 

Balím se na „tour de B“.

Co je to tour zná každý, co je to „B“? Cokoliv.

 

Má cesta za „B“ právě započala.

Mé první „B“ je kombinace „Bytí“ a „Boha“.

Nebýt mého bytí.

Nemohla bych psát.

Není zbytí.

Vždy je důvod, proč se ptát.

Ptáš se „cože?“

Já ptám se „existuješ, Bože?“

Ano či ne? Je to sázka.

Samozřejmě, že ano. Existuje.

Neboť Bůh je Láska.

 

A pak se vypravují na další cestu.

„B“ je bar, beer, Beskydy, bláznovství, bájo, B. - mužské jméno, biceps, bomba, bobek, bikiny, bubák, blbec, bázlivost, Brno, bohémství, brána, bohatství, bydlení, báseň…

 

Rozprostírám před sebou itinerář mé cesty:

.. tehdy, v baru, u piva, nedaleko hor, které podobaly se Beskydám, jsem bláznivě tančila. Bylo to vážně bájo. Ptáte se s kým? No přeci s pánem B., který měl úžasné bicepsy. Byla to bomba. Měla jsem z toho všeho docela bobky a mé bikiny mi byly těsné. Ta situace vypadala dost strašidelně, skoro jako bubák. Cítila jsem se se svou bázlivostí jako blbec. A pak v hlavě zasvítil nápis jako Brno. Ozvalo se mé bohémství. Otevřela se brána. Veškeré duševní bohatství bylo na dosah. Zabydleli jsme se v sobě.

 

Život se stal básní dvou bláznů.

Jsem v klidu.

 

Dokud miluji. Nezestárnu.

Neboť i cesta, může být cíl.

 

Tour de B.

Narodil ses, abys žil.

 

 

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 02.09.2021
1629326123-nahled-cieszyn-poland-2746852-1280.jpg

„Co nám to děláš?“

Výtky nohou vrážejí dýku do mého mozku.

„Mlčte.“

Jsem na ně přísná.

Jasně, že jít po dlažebních kostkách v tanečních střevíčkách je hloupý nápad, ale přece to nepřiznám.

 

Těším se. Na svou skvělou kamarádku, na její oslavu narozenin, na vynikající jídlo a na slíbený zážitek. Literární kavárnu.

 

Klopýtám jako kobyla, co má malý bok a tvářím se, že výmoly na chodníku mi vůbec nevadí.

„Do háje. Jak je to ještě daleko?“

 

Kamarádka nadšeně ukazuje všechny krásy jejího oblíbeného města. Miluje to tady. Chápu ji, ale nejde se vcítit. Znám to. Když jsem ve Františkových Lázních taky toužím všem ukázat, vysvětlit a nakreslit srdcem tu neobyčejnost, originalitu a jedinečnost místa, ale…  Je prostě jen pár vyvolených, kteří to chápou. Vnímají a mají to stejně. Láska k danému místu je nepřenositelná. Musí se zažít a prožít.

 

Došli jsme. K Jelenu.

Jelene, jelene. Co je zde zelené?

Procházíme krásnou stylovou restaurací a pak usedáme na zahrádku.

 

Běžte do háje, vy všichni, kteří tvrdíte, jak polské jídlo je nezdravé, nevhodné, nekvalitní.

Polské jídlo, je vážení, božské.

 

Pak hledáme literární kavárnu. A já jsem se nevcítila. Občas se stane. Není to špatné. Hodně jsme přemýšlely proč. Našly jsme odpověď.

V kavárně se vznášel duch skvělého polského literáta.

Miluji Poláky. A polský Těšín.

Jenže jsem patriot. A já potřebovala sedět v kavárně Seiferta. Borovského. Hrubína.

 

A vůbec. Stejně bylo plno až po okraj. Odešly jsme hledat další zátiší.

 

A pak jsme došly.

Do tramvaje.

 

Kavárnička v jejím stylu. Včetně úchytu na horních tyčkách. Můžete si to splést se sadomasochistickým salonem, ale opak je pravdou.

Usedáme na retro dřevěné rádoby tramvajové lavičky a naše jízda může započít.

Dáváme si „herbatu na patyku“, „rumbabu“ a „sierniky“.

 

Něco Vám řeknu. Jsem „bitý“ Čech, ale tohle je vážně „niebo v gymbie“.

 

A co je rumbaba? Dle obsluhy drožďový koláč nasáklý v rumu nahoře ozdobený šlehačkou a čerstvým ovocem.

Upřímně? Vypadá to jako něco mezi malým atomovým hřibem, a ještě menším penisem. Každopádně. Jeho chuť vybuchuje přesně včas a chutná… Hříšně.

 

Teprve, když odcházíme z tramvajové kavárnické zastávky, zjišťujeme, že jsme jaksi nedodrželi aktuální jízdní řád. Do depa se mělo přijet v šest. Jenže, když dvě pasažérky opouštějí kabinu vozu o hodinu později, těžko nadehnat zpoždění. Nějak posunuli jsme se literárně na řádku.

Milá obsluha se tváří, že je vše v pořádku.

 

Tak ještě foto na rozhraní řeky,

která zde na hranicích teče snad už věky.

Na mostě blízko kavárničky AVIONU,

naprosto mimo veškerého shonu

NOIVA se občas připomene,

že život nelze žít bez historie.

Bez pramene.

 

Tak nějak „po sousedsku“

posloucháme obehranou desku,

že uzeniny jsou wendliny,

a to není problém jediný

Neboť szukać není žádná sprosťárna.

Cokoliv hledat je správná rošťárna.

 

Řeka, co mezi námi teče

už dávno ví, že rádi se máme přece.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 18.08.2021
1628971541-nahled-picadilly-circus-256501-1280.jpg

Pokud si myslíte, že už Vás nic nepřekvapí, budete překvapení. Co Vás nikdy nepřestane nudit, rozčilovat, vztekat, překvapovat, rozesmávat a přivádět k šíleností jsou právě ony.

 

Většinou je nevnímám. Vlastně dodnes jsem nepochopila, jak je možné, že mají takovou sílu. Za posledních třicet let nikdy netratily svou práci a za svou práci jsou většinou velmi, velmi dobře placené.

 

Bez hanby osloví muže, ženy, seniory, děti. Bohaté i chudé. Mají sílu pozlátka a výhodu, že to nemusí ani skrývat. Všichni je již dávno prokoukli, a přesto každý z nás jim občas sedne na pomyslný lep.

 

Nikdy neříkají celou pravdu a občas nepokrytě lžou. A přesto se najde spousta těch, kteří jim za jejich lež ještě dobrovolně zaplatí.

 

I přes svůj krátký monolog jsou schopné otrávit Vám celý večer. Nikdo je nemá rád, a přesto každý z nás nejednou cituje jejich mluvu v obyčejnosti každého dne.

 

Mají krásný obal a divný vnitřek. Občas je vnitřek pěkný, ale oblečený do stupidity.

 

Jsou skromné i bohaté, každopádně prostopášně laškující. Prodejné.

V jejich podání však prodejné není negativem, ale pozitivem.

 

Dokážou být chytré i hloupé. Zákeřné i upřímné. Veselé i smutné. Oblíbené i nenáviděné. Jsou s námi v kině, v nemocnici, ve městě, v domácím prostředí, na sportovních utkáních i na koncertech.

 

Myslíme si, že patří nám.

A přitom my patříme jim.

 

Jsou našimi věrnými společníky. A my? Namísto, abychom byli rádi, že máme v nich věrného, stabilního partnera, bychom je rádi poslali za jinými.

 

Občas jen tak jednoduše, máme chuť, dát jim do tlamy.

Jsou nedobrovolnými součástmi našich životů.

 

Všudypřítomné.

Reklamy.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.08.2021
1627417969-nahled-manipulation-3890373-1280.jpg

Noční koupání v moři se nevyplácí.

Já to riskla. Bylo to fajn.

Je nebezpečné se potápět.

Já to riskla a bylo to neuvěřitelně krásné.

Prý je nebezpečné letět v letadle, jet autem, sjíždět na kole, stěhovat se, měnit práci, rozčílit se, opít se, milovat se, spát v noci v horách.

Já to riskla a žiju.

 

Ano, život je nebezpečný.

 

Podle nebezpečí života jsou žraloci jedním z nejbezpečnějších setkání.

Teda ti mořští.

 

Ti suchozemští jsou draví, strhující a vycítí váš strach. Zároveň jsou velmi inspirativní.

 

Co z toho vyplývá za poučení?

Zbavte se strachu a sami se staňte žralokem. Svůj svému nikdy neublíží.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.07.2021
1618764187-nahled-living-room-497851-1280.jpg

Dřepím si tady nečinně už skoro rok.

 

Tehdy, když mě přivezli, cca před pěti léty, no tak to byla sláva. Dokonce i dveře mi otevřeli jako pravé dámě, nesli mě dva krásní silní chlapi, a když mě vysvlékali z igelitového kabátu, byli velmi opatrní, jen aby mě neumačkali a nezašpinili.

Než odešli pohladili mě. Dokonce jsem zaslechla,  jak říká jeden druhému „fakt příjemná na dotek“. Cítila jsem se skvělé.

 

Byla jsem uprostřed prosluněné haly, hned pod oknem, takže jsem cítila vůni přírody a slyšela zpěv ptactva. Ti, kteří chodili kolem mě rychle, většinou říkali „škoda, že si na ní nemůžeme chvíli odpočinou“ a spěchali dál, protože na ně čekala nějaká paní Práce. Já ji teda neznám osobně, ale zřejmě je dost přísná, protože všichni jsou z ní unavení. Zároveň musí být i zajímavá, občas ji oslovují křehce - Poslání.

 

Většinou však kolem chodí mnoho nohou pomalu. Někteří rozvážně, někteří se šourají a někteří mají  pomocníka. Ať už vycházkovou šviháckou hůlku, nebo berličky dvě, aby té jedné nebylo smutno. Už jsem si všimla, že opravdoví frajeři mají svůj zvláštní vozíček před sebou, pěkně se o něj opírají a ono to jde skoro samo. Někteří mě vůbec nepotřebují. Ti mají své vlastní křeslo na kolečkách. Jejich nohy jsou již unavené příliš. Každopádně bylo kolem mě plno vzruchu. Věděla jsem všechny novinky z našeho domova. Slyšela příběhy veselé i smutné, nové i staré. Byla to skvělá doba. Ale cca před rokem vše utichlo. Zřejmě se venku muselo něco stát. Otírají mě více než obvykle, sedí se na mě méně než obvykle a návštěv, kterým bych mohla posloužit je jako šafránů.

 

Až dnes. Představte si, smutně si dřepím na svém místě a najednou…

 

Otevírají se vchodové dveře a tam chlap. Vysoký, statný, usměvavý a rozhlíží se po okolí, jako by snad někoho hledal. Tiše mu nabízím, aby se posadil. Zaregistroval mě, ale cítím z něho takovou zvláštní nervozitu. Jako by snad byl na prvním rande. Zpozorním a čekám, co bude následovat.

 

Najednou z druhé strany přichází můj oblíbenec Jaroušek. Jejda, co ten se na mě naseděl. A jaká s ním byla legrace. A kolik toho ví a zná. Moc ráda jsem ho vždy poslouchala, jenže on si teď sedí na své židličce a pořád něco studuje a učí se. To jsem zvědavá, co nového mi bude vyprávět.

 

A pak si to sedlo.

 

Prvně na mě, dvakrát žuch žuch.

 

A pak mezi těmi dvěma.

 

Víte, dalo by se říci, že jsem jen obyčejná sedačka v domově pro seniory, ale až tak to není. Já jsem hlavně znalá věcí a taky velmi empatická. Okamžitě jsem vycítila, že tohle je to pravé ořechové. Přivítali a poplácali se, jako to umí jen opravdoví chlapi. A pak už se to rozjelo. Mluvilo se o všem. O ženských i o tabáku. Prý, že jsou rádi, že jsou v těch Pisálcích. Nevím, tedy přesně, co to je, ale musí to být asi fajn parta, klidně bych je ráda poznala všechny. Ten čas s nimi mi hrozně rychle utekl, ale tak nějak cítím, že to nebylo naposledy.

 

Trochu ráčkuji. Strašně se těším, že už nebude dlouho trvat a já znovu budu tiše šveholit všem kolemjdoucím svou oblíbenou větu:

 

„Dámy a pánové, rrrrračte se posadit.“

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 16.04.2021
Další stránky: 12345