povídky | Všehochuť

Lázně. Ba co víc, Františkovy Lázně. Něco, co se mnou vibruje již několik let. Pocit, že jedu tam, kde jsem doma. Vždy je průběh naprosto jiný, nikoliv však nudný. Letos do poslední chvíle bylo vše velmi adrenalinové. Když se mi v srpnu zanítil aterom, který si na mých bedrech žil v klidu již několik měsíců, nebyl to příjemný pocit. Lékaři se prvotně snažili zapálený aterom přemluvit a domluvit mu antibiotiky, ale on se obelhat nedal. Byl tvrdohlavý. Ne nadarmo se říká - na hrubý pytel, hrubá záplata. A tak došlo k řezu. Nikoliv punčovému, ale chirurgickému. Následovaly tři týdny převazů a výměny drenů a když už to vypadalo, že nebezpečí je zažehnáno, ozval se následek léčby antibiotiky a mé kroky vedly na gynekologii. Rozhodla jsem se nevzdát. Vybavena půlkou lékárny jsem hrdinně nastupovala v 6.58 v Bohumíně do vlaku směr Františkovy Lázně. 

Tentokrát osud rozhodl, že nebudeme ztrácet čas, hledáním kvalitní kamarádky až v lázních, ale již ve Svinově mi přidělil parťačku. Když se vlak rozjel, neustále padal k zemi těžký kufr. Majitel-muž ho neustále zvedal a my měli dost abstraktní pohled na půlku jeho holého zadku. 

"To bude pokoukaníčko, pokud jede až do Frantovek" řekla jsem tiše. 

Paní vedle mě se usmála - "to teda". 

Komunikační zábrana byla překonána. Když jsem zjistila, že paní jede tam, kde já a navíc má stejný termín a úplně nejvíc má více než několikaleté lázeňské zkušenosti, byla ruka v rukávě. 

Vyprávěly jsme si historky a cesta příjemně utíkala. Vzhledem k tomu, že v lázních existují naprosto jiné zákonitostí a také informační kanály jsou naprosto unikátní, ani nevím jak se zjistilo, že přijedu, ale na nádraží již na mě jako milé překvapení čekal kamarád z let minulých. Ještě jsme si na nádraží dali kafe z další známou, která bohužel již odjížděla a mohla jsem se jít ubytovat. 

První hodiny se jevily více než dobře a já si naivně myslela, že mě již nic nemůže překvapit. 

Po vybalení mých kufrů a zabydlení jsme si večer dali sraz s vlakovou kolegyní Blaženkou. 

Nakoukli jsme do Gruzie, ale protože tam bylo ticho jako v kostele, přemístili jsme se do Royalu, jediné živě fungující tančírny. Zavolala jsem svému gentlemanskému kamarádovi, ať se za námi zastaví, neboť jsem mu chtěla poděkovat za nezištnou pomoc s kufry a počastovat ho štamprličkou. 

Nepil. Takhle jsem ho nikdy neviděla, ale antibiotika udělají abstinenta i z kdejakého frajera Došel k našemu stolu: 

"prosím Tě, pojď na chvíli ven, chtěl bych Ti něco ukázat" řekl. 

"Vezmu si bundu". 

"To snad nebude ani potřeba". 

Požádala jsem Blaženku, ať mě omluví, že jsem za chvíli zpátky. 

Udělala jsem pár kroků ... a zůstala nevěřícně stát Deja vu. 

Naproti mě se jako zjevení smáli další dva ze staré party. Trvalo mi přesně 0,75 sekund než mi došlo, že tohle se opravdu může stát jen tady a teď. 

Když vyjíždíte ráno v sedm jako samostatná jednotka a o pár hodin již sedíte jako spřátelená skupina pěti lidí, není to vlastně nic, co by někoho mohlo překvapit. Teda pokud zrovna nejste lázeňská panna či panic. 

Ale to nikdo z nás již dlouho není. 

Jak říká má kamarádka - i já použijí slova klasika "Tohle jsem opravdu nečekala". 

Takový start jsem v lázních ještě neměla. Naprosto střízlivá, nebot i já ještě byla pod práškami, jsem euforicky tančila jako zamlada a na pokoj jsem došla přesně 4 minuty po půlnoci. 

V pondělí již začal klasický lázeňský kolotoč - lékař - časování procedur - hledání jednotlivých místností a sledování hodin. 

Snídaně-obědy-večeře se podávají formou švédských stolů, což mi umožňuje naprosto bez problému pokračovat v mé již doma započaté hubnoucí strategií, a to vynechání pečiva a příloh. Jídelna je natolik velka, že téměř každý sedí sám a tudíž možnost dalšího seznámení poněkud odpadá. 

Teda, až na malou vyjímku. Přisedl si ke mně chlapík, veselé se usmíval a chtěl započít diskuzi. Byl to Angličan.  Zřejmě jediný v celých lázních a chudák si přisedl právě ke mně, která jsem byla schopná vydolovat při odchodu pouze suverenní "Buy and nice day". Byl potěšen a už už se chtěl pustit do diskuze, ale to už jsem na nic nečekala a urychleně opustila prostor jídelny. 

Odpoledne jsme s Blaženkou měli namířeno na poštu, ale cesta vedla okolo známé vinárničky, takže pracovní dobu pošty jsme pro tentokráte nestihly. Pro mě šlo o novou raritu. Neboť sedět ve vinárně a pít citronovou limonádu se mi do dnešních dnů ještě nepoštěstilo. Holt všechno je jednou poprvé. 

Večery jsou zde dlouhé. Původní plán zajít si sednout do kavárny nevyšel, neboť kavárníčky se zavírají okolo 17 hodiny. Takže sami proti své vůli jsme se ocitli kde? No nebudu Vás dlouho napínat. V Royalu. A opět ve svaté pětici. Tentokráte jsem odešla, jak se na starší ženu sluší a patří a ve 23.50 jsem již usínala ve své posteli. 

V úterý se nám s Blaženkou podařilo dokončit úkol z pondělí a dorazily jsme nejen na poštu, ale i na nádraží, kde si Blaženka kupovala lístek. Osud tomu opět pomohl a volné místo bylo vedle mně, která jsem jízdenku kupovala již před dvěma měsíci. Ve vinárničce jsme se zastavili raději až na zpáteční cestě. 

Dnes od rána běhám zodpovědně po procedurách. Nenapadlo mně, že by mně ještě mohlo něco překvapit. Avšak, stalo se. Došla jsem na procedůru vířivá koupel nohou. Předpokládala jsem, že se vysvleču do trička a spodního prádla, sednu na židli a smočím své nohy do připravené vířivky. Chyba lávky. Ocitla jsem se před hlubokou vanou se schůdkami. Chvíli jsem přemýšlela, jak budu sedět na schodech a močit nohy, když mě vyrušila sestřička. 

"Tak se svlékněte..."

"Jako ... všechno?"

Podívala se na mě jako na malomocnou - "máte pocit, že tady pereme prádlo?"

"Nemám plavky" namítla jsem. 

Opět jen tiše protočila panenky - "do naha" zavelela a já hbitě poslechla. 

Na poslední chvíli jsem si vzpomněla na svůj aterom a požádala generálku o spolupráci při nalepení voduvzdorné náplasti. Zřejmě něco takového viděla poprvé, neboť odlepila pouze jednu vrstvu a ne zcela připravenou mě posadila bez řeči do vany. 

Co Vám budu říkat. Snažila jsem se chránit své ateromové místo na bederní páteři a nenápadně se vyhýbala tryskám, mířící na bederní páteř. Můj postoj ve vaně odpovídal spíše posedu na veřejných záchodcích a tryska si vybrala naprosto nevhodnou nechráněnou část těla, do kterého ustavičně chrlila vodu. Z nožní koupele se záhy stál poněkud netradiční klystýr. 

Původně jsem nechtěla lázeňský zpravodaj psát, dokonce nemám sebou ani notebook, ale vzhledem k tomu, že během třech dnů je toho čím dál víc, odkládám si tady vzpomínky, na které snad nikdy nezapomenu. 

A tak si teď tady již hodinu sedím na recepci, okupuji veřejný počítač a klepu do klávesnice.

Pán z jídelny, který šel zrovna kolem se mě zúčastněně zeptal:

"Pracujete?"

"I kdepak to je jen koníček" odpověděla jsem. 

Usmál se - "to je krásné, když je pro Vás práce koníčkem" pronesl moudře. 

Ano, ano ... lázně a psaní jsou opravdu tím nejbáječnějším koníčkem, který si umím představit. 

Otevřela jsem oči přesně v 04.58.

„Zvláštní východ Slunce“ pomyslela jsem si.

Růžovo, oranžovo, náchovo, červený. Nedalo mi to.

Vstala jsem, otevřela okno dokořán a začala fotit. Nešlo to. Tak nádherný na obloze, vůbec nešel vyfotit. Na fotce neviditelný. Očividně dělal drahoty.

Teprve pak mi došlo, že to není východ Slunce, ale Měsíc.

V úplňku. V jahodovém úplňku.

Pravda. To nejkrásnější a nejvzácnější není vidět na povrchu. Není uchopitelné.

To nejkrásnější vidíme jen srdcem.

Chtěla jsem to pro Vás zachytit, ale nešlo to.

To nevadí. Stejně vím, že Ti, co mají srdce, viděli stejné, to, co já.

Neboť, co vysíláme, to si přitahujeme.

Úkol v našem spolku Pisálků zněl jasně - vymyslet příběh z těchto slov:

zlato, zuby, hokej, pes, vtip, Pepa, sex, strach, trolejbus - a výsledek ... 

ZLATO. 

Nasaď ZUBY. 

Vypni HOKEJ.

Zavři PSA.

Ne - není to VTIP.

Rozbal PEPU

a jdeme na SEX.

Neměj STRACH.

TROLEJBUS domů stihneš. 

Myslela jsem si, že jsem nikdy neviděla žádný sci-fi film a nečetla žádnou knihu se sci-fi žánrem. Prostě se navzájem sobě vyhýbáme obloukem.

Pak jsem si vzpomněla, jak jsem ve třinácti seděla v kině a brečela nad E. T. Mimozemšťanem. Na tu dobu to byla pecka.

Možná ani nesleduji a nečtu, ale každopádně žiji. A tak si myslím, že sci-fi scénám nelze uniknout. Možná to nejsou výplody fantazie, ale jen generační rozdíly. Nevím. Každopádně vidět dnes někoho, kdo není oblečený do šedých tepláků nebo narvaných legín, někoho, z koho nečoudí elektronická cigareta či nesmrdí marjánka, někoho, kdo nemá v ruce mobil, v uších sluchátka a na hlavě kapuci je opravdu sci-fi. Potkat někoho, kdo Vás pozdraví, poděkuje, požádá, není frustrovaný, v depresí a dokonce, nedej bože, se usmívá je sci-fi – díl druhý.

Nestěžuji si. Tak jako si naši dědové mysleli, že generace naších rodičů je nemožná, naší rodiče si to mysleli o nás, my si to myslíme také o těch dalších, co přijdou za námi. Zřejmě se tak generačně všichni pleteme. Neboť i přesto, že je to vše v našich očích strašné, přesto i další generace žijí, plodí dětí, pracují, budují nové projekty a nadávají na ty mladší, kteří jsou oproti nim, jak jinak než naprosto otřesní.

Včera jsem cestou z ambulance lékaře navštívila nemocniční toaletu pro pacienty. Šla jsem tak nějak na last minute. Moje chyba. Vletěla jsem dovnitř jako neřízená střela. Vypínač jsem našla, ale bohužel „budíž světlo“ se nekonalo. Doskákala jsem v kabátě a batohu do první kabinky a znovu zoufale mačkala vypínač. I tentokráte bezúspěšně. Říká se, že když nejde o život, jde o ho…. Naštěstí v mém případě nešlo ani o to, nicméně jsem vůbec netušila, kde mám v té černočerné tmě odložit batoh, o kabátu už ani nemluvím. Zda jsem se strefila do správného otvoru mohu jen doufat. Toaletní papír jsem nenahmatala, takže jsem využila svých papírových kapesníčků v levé kapse a při té příležitostí do tmy vysypala obsah kapsy na zem. Sbírala jsem to v kleče při romantickém světýlku mého mobilu. Nemít možnost si rozsvítit a poněkud kulturně si ulevit mi přijde poněkud sci-fi, i když to byl vlastně takový malý horor. Ale to už je jiný literární žánr.

Možná nesleduji sci-fi a ani tento žánr nečtu. Každopádně si velmi často připadám jako E.T.Mimozemšťan.

Už jde – můj člověk.

Mé dřevěné srdce bije jako o závod. Jsem za něj tak ráda. Dává mým rukám něhu a nohám pohyb. Mé hlavě myšlení a sílu hlasu. Pod jeho vedením doslova ožívám. Jsem vším čím jen mohu být a jsem za to moc ráda. 
Sedíme v šatně před představením a slaďujeme se. Známe se už dlouho. Vlastně celý můj život.

Hovoří se mnou. Zachycuje empaticky mé tiché odpovědi. Usměje se vždy, když souhlasně poklepávám nohou. Ano, mohlo by se zdát, že mě snad trochu manipuluje, ale nenechte se mýlit. Mám svou hlavu. Dřevěnou a prý občas pěkně tvrdohlavou. Nasávám svým ostře vyřezaným nosem jeho vůni. Voní dřevitě. I on se snaží přizpůsobit mně. Když mě roztančí, jsem šťastná. Tak ráda bych tančila někdy s ním, ale prý je na tanec úplné dřevo.

 „To mi ale nevadí“ zvolám šťastně. Usměje se a vezme si mě do svých teplých dlaní. Je mi v nich tak dobře a bezpečně. Složím své ruce do klína a naprosto a s důvěrou se mu odevzdávám. 

Mám obrovské štěstí. Jsem loutka v rukou dobrého člověka. 

Moc tomu sice nerozumím, ale slyšela jsem, že občas se prý stávají opravdu špatné věci. To, když dobří lidé se dostanou do rukou bezcitných loutek. 

Ale to už je zřejmě jiný příběh.