NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | O mužích a ženách

1616228501-nahled-bridge-1038830-1280.jpg

Svět se dozajista zbláznil.

 

Ženy nosí kalhoty.

Opravují odpad, malují byt, nahazují omítku.

Řídí jako šílené auta, firmy i svou rodinu.

Odmítají nosit šaty, vysoké podpatky.

Neumějí přijímat květiny a pozornost.

Příjemné lichotky od mužů berou jako drzost.

Obracejí oči v sloup i půllitry piva.

Občas si odplivnou.

Dosáhnout vše, co chtějí.

Bohatství, moci, horských vrcholů i mořských hlubin.

Jen nějak se nemohou dostat na vrchol svého štěstí a do hlubin svých duší.

Bojí se ukázat svou ženskost, zranitelnost a něhu.

Ženy nosí pánské oblečení a boty.

Mají v sobě mužskou hrubost, agresi, vulgárnost.

A stěžují si, že se k nim muži neumějí chovat.

Ale to není pravda. Muži se k nim chovají tak, jak vidí. Vidí chlapa, tak se k nim chovají jako k chlapům.

 

Ženy hledají muže. Opravdového muže.

Ten, který je uspokojí, ochrání, bude je hýčkat, vzhlížet k nim a milovat.

Ale copak muž může chránit „muže“?

 

Svět se dozajista zbláznil.

 

I muži kupodivu ještě nosí kalhoty.

K tomu však chodí do kosmetických salónu, na nehty, k psychologovi.

Opravují si své oblečení, pečou dorty, vaří, perou, žehlí, nakupují, jsou na mateřské.

K dokonalostí už chybí jen kojení a porod.

Umí krásně vyšívat a neumí zatlouct hřebík.

Rozvážně nechávají pro svůj klid řídit ženy svůj život.

Odmítají nosit obleky, elegantní módu a vytříbené vůně.

Neumějí přijímat výzvy a porážky.

Odmítnutí ženy berou jako prohru namísto možnosti zahájení lovu.  

Zavírají oči a na uších mají klapky.

Občas pláčou.

 

Už dávno nedosahují všeho, co chtějí.

Jen o tom ještě neví. Nevidí, jak se dobrovolně vzdávají své mužské síly a chlapáctví.

Jejich zklamání a frustrace jim vzala smysl pro humor, lišácký pohled a chlapecký šarm.

Na místo, aby nebojácně zdolávali vrcholy svých životů, hýčkali svou mužnou sílou a odvahou své něžné polovičky, čím dál více se propadají do hlubin své nespokojenosti a usazují se v rolí obětí.

Bojí se ukázat svou mužnost, ochranitelskou sílu, humor a přirozený instinkt lovce a vůdce smečky.

Mají v sobě ženskou labilitu, ústupnost, poddajnost a potřebu být chráněn.

A stěžují si, že se k nim ženy neumějí chovat.

Ale to není pravda. Ženy se k nim chovají tak, jak vidí. Vidí „ženskou“, tak se k nim chovají jako k ženám.  

 

Muži hledají ženy. Opravdové ženy.

Ale copak „ženská“ může ochraňovat ženu?

 

Tak nějak dostali jsme se do extrému.

 

Je čas vzít kousek selského rozumu do dlaní.

A najít si každý z nás své pravé poslání.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1615036355-nahled-ocean-1867285-1280.jpg

„Tlačte, maminko, tlačte“ slyšela jsem lékaře jako by z dálky.

 

Tak znovu. Cítila jsem, jak jsem na pokraji svých sil. A když jsem si myslela, že už to nedám, najednou se ten nádherný človíček ve mně rozhodl mi pomoci a byl venku.

 

Slzy úlevy, dojetí, a především neskutečného lidského štěstí mi stékaly po tváří a poslouchala jsem právě hlášené míry mé dcery. Tři a půl kila a 51 cm. Povedla ses, lásko naše.

 

„Jak se bude jmenovat, maminko?“ zaslechla jsem sestřičku.

 

Mé myšlenky byly u Jadranu.

Ten den jsme se v rámci zájezdu nachomýtli u oslav vítězství chorvatských fotbalistů na Mistrovství světa. Loka, rakija, euforie. Všeho bylo dostatek.

Tančili jsme spolu omotaní touhou a vlajkou Tvé země. Té noci stála jsem se fotbalovou fanynkou.

Slunovrat. Moře je hebké a růžové.

 

„Ach Toni, ty něžný a vášnivý Toni“ mumlám si mezi rty. Usmívám se na svou nádhernou novorozenou dceru, kterou mám na břiše. Už vím, jak vypadá štěstí.

Má heboučkou, jižanskou pleť a Tvé oči.

 

„Jmenuje se po otci, pane doktore.“

„Antonia“.

 

To nejkrásnější z muže, z ženy.

Hřich s vůni mořské pěny.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1611952518-nahled-girl-3288623-1280.jpg

„Tak na zdraví.“

„Na Tvé, miláčku.“

„Na naše“ řekli jsme unisono a zasmáli se. 

Vášnivě jsme se políbili. Po dvaceti společných létech. V sedmdesáti.

 

Položila jsem sklenku portského na zem k posteli a svou hlavu položila na hruď svého muže. Jeho chloupky mě lechtaly do uší. Po milování jsme byli tak nádherně unavení.

 

„Na výročí“.

„Na naše výročí.“

„Řekni to, Dášo“, řekl můj muž a já se po dvacáté zasmála.

 

„Nech toho, Michale“ odpověděla jsem naučeně.

Něžně jsme se objali.

 

„Dobře. Potkali jsme se na seznamce.“

… „ a dál… „ řekl jsi jako nedočkavé dítě.

 

„Chvíli jsme si psali, pak volali. On byl tehdy na nemocenské a nemohli jsme se sejít.“

„Jo, vím, říkala jsi mi to.“

 

„Těšili jsme se na sebe.“

„Jo, vím, říkala jsi mi to.“

 

Říkal… „potkáme se v 16 hodin u divadla. Je zima a já jsem po nemoci. Nezlob se, ale budu mít čepici.“

 

„A Ty, co jsi tehdy řekla Ty?“ nedočkavě se ptal můj muž.

 

„Já? Ŕekla jsem: ..."

„Ano, Michale, vezmi si čepici, mě to přece vůbec nevadí.“

 

… „ a pak?“ .. skočil mi do řeči nedočkavě můj muž.

 

„Lásko, dál to přece znáš.“

… „řekni, řekni to…. „směješ se jako mladý kluk. Otočíme se na břicho, bereme každý své portské a ťukáme si. Hladíš mě po zadku a mě je laskavo.

 

„Přišla jsem o něco rychleji….“

„Ty nedočkavá…“

 

„A tam stal nějaký vysoký, cizí chlap. V čepici.“

….“To jsem byl přece já, lásko.“

„Já vím.“ říkám a beru si Tvou deku.

 

„Okamžitě mi ji vrať“ směješ se…

Vím, co mě čeká za trest. Budeš se chtít znovu milovat. A proč myslíš, že Ti tu deku beru?

Jsme oba vysílení. Už nám není dvacet.

Jsem propletená ve Tvém těle.

 

… „a dál..“ ptáš se?

„Co dělal ten cizí chlap?“

 

„Myslíš Ty?“ provokuji.

 

„Ano, co jsem dělal já?“

 

„Ty, který ses mi vůbec, ale vůbec nelíbil, jsi mě sledoval jako kořist. Jak jdu kolem Tebe, sleduji Tě a postavím se asi čtyři metry od Tebe.“

 

„Celý jsem se rozklepal. Nechápal jsem, co se děje. Věděl jsem, že Ty nejsi Ty, a přesto jsem okamžitě věděl, že Ty jsi právě ta, na kterou čekám. Celý život. Stál jsem tam jako hňup, čekal jsem na nějakou blondýnu. Jmenovala se, tuším … Dáša….. a najednou jde kolem naprosto cizí hnědovláska, netuším, jak se jmenuje, kdo je, ale vím, že tohle je ta pravá.“

 

„Blázinku“ … utírám si nenápadně slzu do polštáře. A nahlas říkám… „ty proutníku jeden“.

 

„No a ten cizí chlap, tedy dneska už vím, že jsi to byl Ty…“ dusím se smíchem….

 

„Ano? A co udělal, ten cizí chlap, kterým jsem byl já?“ směješ se a líbáš můj ušní lalůček.

 

„No… tak ten cizí chlap se mi vůbec nelíbil“ říkám a bojím se Tvé bláznivé reakce.

A je to tady. Liješ mi zbytek portského do pupku…. A piješ z něho jako z toho nejvzácnějšího poháru. Ach, Vodnáři… Ty bláznivý Vodnáři…..

 

„Tak co udělal ten cizí chlap, o kterém už všichni vědí, že jsem to byl já?“

„Ten, cizí chlap, ke mně přišel a řekl … jste paní Dáša…?“

 

Smějeme se, naše nejoblíbenější pasáž celého příběhu.

 

„Ne, nejsem“, řekla jsem. „Ale zjevně jsme tu ze stejného důvodu“…. A podívali jsme se na sebe. A pak jsme jednoduše šli pryč….

 

„A co se stálo s mou Dášou a Tvým Michalem, miláčku?“ ptáš se provokativně.

 

„To nevím, lásko, ale předpokládám, že pokud neumřeli, stojí tam do teď.. „

 

A nebo… miláčku…. mají zcela náhodou…. stejné výročí jako my…“

 

„Tak tedy – na Michala a na Dášu“.

„Ano, lásko. Na Dášu a Michala. Ať žijí.“

 


 

Sdílet článek | Přidat komentář
1606314384-nahled-light-1519784-1280.jpg

Kateřina se protáhla. Tělem i údivem. Měla svůj volný den. Na svých volných dnech nejvíce milovala, jak volně je nechávala plynout. Někdy byly akční, jindy lenivé, ale vždy ji něco přinesly zajímavého.

 

Mezi řádky právě čtené knihy nechávala protékat myšlenky na vztahy, které již dávno spaly v jejich vzpomínkách přikryté minulostí. Každý z nich byl protkaný počáteční zamilovaností a poté láskou. Ta po určité době vyprchala. Už dávno se naučila odpouštět. Sobě i jim. Snažila se pochopit, čeho se vyvarovat pro příště. Kde se stala chyba?

 

Skrze žaluzie ji příjemně objímaly studené sluneční paprsky. Odložila knihu a překvapeně se usmála. Pod lampou je vždy největší tma.

 

Chyba byla hledat chyby.

 

Znovu si v duchu prošla své osudové vztahy a nahlas si vyjmenovala, proč v nich byla šťastná. Vytáhla si z každého jen to nejlepší. Top seznam. V prvém společné vědomé prožívání dennodenní obyčejnosti. Ve druhém smysl pro humor v každém dni. Ve třetím gentlemanské chování a společné duchovní propojení.

 

Pro Kateřinu bylo vždy těžké odpovědět, co by si přála. Neuměla to jednoznačně pojmenovat Mnohem jednodušší bylo vždy říct, co by si nepřála.

 

Když sama neuměla vyjmenovat, co ji udělá šťastnou, jak to mohl vědět partner?

 

Teda, Káťo. To je dárek.

Tak krásné jmeniny přeji.

Sdílet článek | Přidat komentář
1606136025-nahled-blue-2705642-1280.jpg

Milý Františku.

 

Čas utíká rychle a nečekaně jako Faraonová pomsta. Dovol tedy, abych Ti při příležitostí blížících se vánočních svátků opožděně poděkovala za Tvůj minuloroční dárek k vánocům.

 

Pokud se domníváš, že je to za ty náušnice, které již delší dobu nenosím, neboť mě z nich rozbolely uši, či dokonce za ten řetízek, ze kterého jsem měla tlaky na hrudi, poněkud se mýlíš. Ale jak jistě víš, mýliti se je lidské a nic lidského nám není cizí. Tedy, Tobě jako muži dokonalému, možná ano. Mě, jako ženě díkybohu nedokonalé, za to však životem hýřící, určitě ne.

 

Již dávno vím, že zrak není to, co by bylo mou silnou stránkou. Díky tomu občas nevidím, co mám a naopak, co vidím se mi často zobrazuje v naprosto jiných barvách, než jaká je opravdická realita. Je to občas na hovno, milý Františku.

 

Pokud jsi teď pobouřený, mám radost.

 

Neboť bouře znamená emoci,

která není v tvé moci.

 

Tak nějak uznávám, že jsme se oba snažili se milovat. Snažit se milovat je stejně kvalitní činnost jako opít se z nealkoholického piva, líbat se přes roušku či potápět se v městském bazénu. Není to úplně blbě, ale taky to není úplně dobře.

 

Snaha se cení. Já se empaticky snažila věřit, že jednou přijde čas i tak nějak na mě. Uznávám, že je to hodně přes čáru. A tak jsem moc ráda, že jsi mi vše vysvětlil svým báječným dárkem, který jsi mi věnoval v pravý čas na pravém místě.

 

Štědře na Štědrý den.

Bez obalu, čert to vem.

 

Bylo to nádherné, opájet se na Vánoce horkým africkým sluncem, skvělým jídlem, mořskými dary pod vodou i na talíři i Tvým hříšně skvělým tělem.

Bylo to opojné, dotýkat se Tvé mužnosti, vážného pohledu i vlažného smyslu pro humor.

Bylo to s Tebou skoro jako v pohádce až jsem úplně zapomněla, že pohádky patří mezi sci-fi literaturu pro děti. Já už dávno nejsem dítě a sci-fi není můj žánr.

 

Co se mnou? Rozedraným snílkem, přikovaným v realitě, věřícím na opravdovost a koule u mužů?

 

Radostně radující se z přítomného okamžiku, teplé vody v moři, pohody v duši a skvělého alkoholického moku byla jsem té německý hovořící paní vděčná, že zachytila okamžik v čase. Fotka se tomu, tuším, říká. Fotka dvou lidí u vánočního stromku. Žádné porno. Žádná brutalita. Žádná vulgarita. Dokonce i strejda Facebook mi to schválil a nebyla jsem blokována. Jen jsem omylem, protože jsem ještě neměla ten tvůj skvělý dárek, sdílela tuto sympatickou fotku i s Tebou.

No do prdele.

 

Františku, lásko, ty umíš překvapit. I po roce a půl spolužití dvou svobodných lidí.

Tohle bylo hodné ženatého milence, kterým jsi jaksi nebyl.

 

Tvá vážná, vymodelovaná krásná tvář utrpěla nějaký postraumatický šok, nasranost najednou nešla skrýt. Ztratila se Tvá inteligentní mluva a stal se z Tebe had. Asi. Neboť jsi syčel. Kdybychom nebyli ten večer tak daleko od domova, práskla bych Tvými dveřmi, jenže ze Sinajského ostrova se jde pěšky docela dlouho a já hodlám svůj čas využít mnohem lépe.

Ten Štědrý den jsem hotelovými dveřmi nepráskla. Jen jsem věděla, že již neuléhám na posteli s Tebou, ale vedle Tebe.

 

Za Tvůj dárek jsem Ti velmi vděčná, i když jsme ho oba rozbalili až o tři měsíce později. Díky Tvému vánočnímu dárku vím, že s mužem bez humoru nejsem sama sebou. A také, že ve vztahu je místo jen pro dva.

 

Tebou darované brýle prozření nosím poctivě sebou. Po většinu času si je nesundávám, občas v nich také usínám, neboť kdo je připraven, není překvapen.

 

A tak nám oběma, milý Františku, kromě báječného odlesku těch barevných sklíček kaleidoskopu života přeji opět po roce mnohem krásnější Vánoce.

 

Zora

Sdílet článek | Přidat komentář
1606145564-nahled-ceo-3637288-1280.png

Laura chodila podél oken ve své prosklené kanceláři ve třináctém poschodí jako lvice v kleci.

Dnes si dala na sobě obzvlášť záležet. Úzká sukně, vysoké kozačky na ještě vyšších podpatcích

a zcela nová push-upka. Její prsa, stejně jako její život nabraly nový, přímý směr.

 

Hrdě se týčily vpřed. Zpupně vystrčila bradu, dala ruku v bok a …. rozesmála se.

 

„Dnes máte dopoledne dvě schůzky, Lauro“ připomněla ji její asistentka.

„Díky, Kamilo, vím.“

 

Důležité obchodní schůzky. Neboť, co jiného vztahy mezi muži a ženami jsou? Nutno číst dobře obchodní podmínky.

 

Obvykle se rozhodovala rychle a svých rozhodnutí nelitovala. Buď vedly k úspěchu nebo k poučení.

 

Otevřela připravené složky. Tyhle dvě transakce jsou ještě pořád na pořadu dne. Divné. Kolik dnů již prováděla analýzy, používala rozum i cit. Zbytečně. Až dnes přišlo řešení. Skoro jako z nebe. Nebo spíše ze samotného pekla.

 

Stejně jako zrození, vše velkolepé začíná sexem.

 

Ležela na posteli jako každé ráno spokojeně uspokojená. Šťastná, že ten slastný pocit ještě funguje. Dnes při tom nemyslela ani na jednoho z nich. Milenec p. Božský ani nový kolega  p. Skvostný do její fantazie nepřišli. Pochopila, že nejdůležitější je být uspokojený a spokojený sám sebou. To ostatní, co přijde je bonus. Třešnička na dortu. Horké maliny se šlehačkou.

 

Pochopila, že pokud ji chtějí mít ve svém životě, musí se snažit si ji získat a vybojovat. Pokud ne, nestojí je mít v jejím životě.

 

Zajímavých pekelníků je všude kolem dost.

 

„Pánové jsou tady, Lauro. Koho mohu uvést jako prvního?“  vytrhl ji z přemýšlení Kamilin hlas.

„Pozvěte je oba současně, Kamilo“ usmála se Laura.

 

Podívala se na volně položeného Parkera s gravírováním.

Její smlouva s ďáblem čekala na podpis.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1603185512-nahled-team-spirit-2447163-1280.jpg

„Jak dlouho už jste s Petrou spolu“ zeptal se mě u piva Pepík, můj nejlepší kámoš.

Cítil jsem zradu, a tak se opatrně zeptal.

„Skoro pět let. Proč?“

„A kdy bude svatba, princi?“ hodil na stůl Pepík tu obávanou otázku.

„Ještě ty začínej. A to si říkáš nejlepší kámoš?“ ohradil jsem se a snad abych to zamluvil objednal jsem další rundu.

 

Po více pivech se moudře filozofuje, a tak jsem se cestou domu opravdu zamyslel.

„Proč já se vlastně nežením? Petru miluji, je skvělá a nic nám spolu nechybí.“

„No právě, nic nám nechybí, tak nač se ženit?“ spokojeně jsem si pro sebe odpověděl.

 

Myslel jsem, že se z toho vyspím, ale opice již dávno byla v kleci a mě pořád napadaly ty divné věci.

 

Třeba, proč mi Petra neustálé ukazuje svatební fotografie svých kamarádek?

Třeba, proč přede mnou nenápadně vyskakují otevřené webové stránky půjčovny svatebních šatů?

Třeba, proč včera koupila ke kávě koláče a rozplývala se nad nimi, jako by snad byly svatební?

 

Něco Vám řeknu chlapi. Byl to boj. Nebál jsem se o Petru. Samo sebou, ta to měla jisté, že dostane skvělého chlapa. Ale co já? Ženské se prý po svatbě mění. Stávají se z nich dost věrné kopie jejich vlastních matek. Ufff, až jsem si z toho úleku málem cvrnknul.

 

A některé dokonce chtějí chlapa připravit o jeho svobodu. No to snad ani není možné. To už zavání trestným činem omezování osobní svobody.

 

„Každý správný chlap se alespoň jednou či dvakrát v životě ožení“ hučel do mě Pepík a já byl tak zblblý, až jsem zapomněl, že je nejen můj nejlepší kámoš, ale taky nejlepší brácha mé skvělé Petry.

 

„Jsem přece správný chlap“ mudroval jsem ten večer. Přece se nebudu bát ženské. Ráno, ještě s hlavou plnou permoníků jsem vyrazil.

„Je nás víc, nebudeme se bát vlka nic“ říkal jsem svým tlukoucím permoníkům v hlavě a zmáčknul kliku od blízkého zlatnictví.

 

„Ano, zásnubní prsten“ slyšel jsem se, jak říkám té kobře za pultem a pevně věřil, že se z toho bláznivého snu bez úhony probudím.

 

Za měsíc jsme měli výročí.

„Petro, lásko, vezmeš si mě za muže?“ klečel jsem před tou dojetím plačící křehkou vílou a věděl, že dělám vše, tak jak mám. Bo, tak je to správné, tak to musí být.

 

O pár měsíců později si má princezna brala svého prince a svatba byla vskutku pohádková.

 

 

 

 

Začal normální život.

 

Plný nákupů nikoliv ve sportovních, ale potravinářských řetězcích. Na místo fanouškovských pokřiků na stadionech, křičel ve dne v noci můj prvorozený syn. Ani druhorozená dcera se nenechala zahanbit a já nestačil v noci tlačit špunty do uší.

 

Má nově vyhlídnutá mikina a skvělé boty nepřišly na řadu nejen na jaře, ale ani v létě a na podzim. Mě prý stačí ta stará a noha už mi stejně neroste. Na rozdíl od dětí, které rostou snad rychlostí světla.

 

Na pivo jsem si s Pepíkem zašel. Musel jsem přece někomu říct, jak hrozně trpím, jak je Petra čím dál nesnesitelnější, s čím dál větší bolestí hlavy a jak je stejně protivná, jako její matka.

„Vlastně Vaše matka, promiň Pepo“ vyhrkl jsem.

 

Pepa se na mě chvíli díval.

„Hele, nevíš náhodou proč má Petra už několik let ty hnusné boty? Nevíš proč najednou odmítla jet s holkami na wellness, i přesto, že už se na něj tak dlouho těšila?“ Nevíš, proč zhubla a nenápadně zobe ty prášky od bolesti žaludku?“

„Nevíš, proč si k Tobě nejde odpočinout v deset večer a jako blázen uklízí, vaří, pere, chystá svačiny pro Tebe, pro děti a usíná vyčerpána v obýváku na sedačce s hadříkem na prach v ruce?“

 

Nechápavě jsem na něho díval.

„Tak já ti to kámo řeknu, proč“ začal moudře Pepík.

„Protože si vzala debila, proto“, zvedl se a odešel.

 

Už dlouho jsem nepil sám.

Ten večer jsem zase filozofoval. „Jak debila, snad vzala si mě?“ ptal jsem se a snažil se té záhadě přijít na kloub.

 

Nemusel jsem hledat dlouho.

Doma, kromě mě nikdo jiný nebyl. Jen strohý lístek na kuchyňském stole

„jsme s dětmi u rodičů“.

„Večeři najdeš ve třetím regálu vpravo, otevírací dobu najdeš na webu.“

Humor, zda se neztratila.

 

„Nevadí, však oni se vrátí. Budu jim chybět“ ulehal jsem do studené postele, hladový a pěkně naštvaný.

 

Po třech týdnech se náš útulný a vždy voňavý byt změnil v páchnoucí špeluňku. V zrcadle na mě koukal pěkně divný patron. A vůbec nevypadal spokojeně.

 

Chyběl mi ten neustálý cvrkot. To ticho v noci bylo k zešílení. Chyběly mi teplé večeře, chutné svačiny, voňavé povlečení a vypraná ta stará mikina. Ale hlavně chyběl mi vřískot a smích dětí. Chyběla mi má žena. Její nadávky i její zvonivý smích. Její poddajné hřejivé tělo i slzy únavy. Chyběla mi má báječná rodina.

 

 

Strašně jsem se sám se sebou pohádal.

 

Uklízel jsem dlouho. Zjistil, jaká je to dřina. Nakoupil jsem vše, co bylo třeba. Uvědomil si, jak je vše čím dál dražší. Koupil dětem nové oblečení a hračky. Ženě  šaty, parfém, kytku a objednal stůl pro romantickou večeři. Na večer šampus a svíčky.

 

„Promiň, jsem debil“ řekl jsem, když mi po zazvonění u tchýně přišla otevřít ta nádherná víla, která měla mé jméno.

Usmála se. „Prý se to dá už léčit“.

 

Ať oba, jak chtějí láteří.

V pohádkách vždy dobro nad zlém zvítězí.

 

Když jednou vezme si princ princeznu

bouřku zvládnou nejednu.

 

Teprve až po hádce

zjistíš, že už dávno žiješ v pohádce. 

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1600500700-nahled-couple-731890-1280.jpg

„Co to bylo?“

 

Stojíme opřeni o zamčené dveře, přerývaně dýcháme a díváme se na sebe s vytřeštěnými očima.

„Nevím“ odpověděl jsi. „Vůbec ty lidí neznám a nechápu, proč nás honili jako štvanou zvěř.“

 

Mačkáme se k sobě, ruce se potí, tvé i mé srdce chtějí vyskočit někam ven. Pomalu se začínáme ohlížet okolo sebe. Stojíme uprostřed vzdušné místnosti, někde v horních patrech budovy. Přes otevřené žaluzie zalévá přes okna celý prostor sluneční svit.

 

Obcházíme velký paraván stojící uprostřed místnosti a usedáme na rozlehlou pohovku, která je za ním.

Tiskneme se k sobě těsněji. Naše pohledy se vpíjejí do sebe. Tam, odkud již není cesty zpět. Šeptáš mi uklidňující věty, hladíš, líbáš. Milujeme se. Jako o život. Nebo opravdu o život? Tělo je v křeči, lapáme po dechu. Živočišné vzdýchání je slyšet snad všude.

 

Tak všude až mě probudilo...

 

Přerývaně dýchám, nemohu polykat, ležím v černočerné tmě probuzená ze živého snu. Už nespím.  A přesto mám pocit, jako by sen pokračoval bláznivě dál. Jsem vmáčknuta do peřin, po tváří mi nekontrolovaně stékají horké slzy a bolest na hrudi zdá se k zešílení.

 

Ve skutečnosti neviděli jsme se již několik let.

 

„Co to bylo?“ ptám se nahlas do ticha noci.

 

Nevím.

Jen tuším, že bolest na hrudi tentokráte nezpůsobily problémy s páteři.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
Další stránky: 123