NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky | O mužích a ženách

1615036355-nahled-ocean-1867285-1280.jpg

„Tlačte, maminko, tlačte“ slyšela jsem lékaře jako by z dálky.

 

Tak znovu. Cítila jsem, jak jsem na pokraji svých sil. A když jsem si myslela, že už to nedám, najednou se ten nádherný človíček ve mně rozhodl mi pomoci a byl venku.

 

Slzy úlevy, dojetí, a především neskutečného lidského štěstí mi stékaly po tváří a poslouchala jsem právě hlášené míry mé dcery. Tři a půl kila a 51 cm. Povedla ses, lásko naše.

 

„Jak se bude jmenovat, maminko?“ zaslechla jsem sestřičku.

 

Mé myšlenky byly u Jadranu.

Ten den jsme se v rámci zájezdu nachomýtli u oslav vítězství chorvatských fotbalistů na Mistrovství světa. Loka, rakija, euforie. Všeho bylo dostatek.

Tančili jsme spolu omotaní touhou a vlajkou Tvé země. Té noci stála jsem se fotbalovou fanynkou.

Slunovrat. Moře je hebké a růžové.

 

„Ach Toni, ty něžný a vášnivý Toni“ mumlám si mezi rty. Usmívám se na svou nádhernou novorozenou dceru, kterou mám na břiše. Už vím, jak vypadá štěstí.

Má heboučkou, jižanskou pleť a Tvé oči.

 

„Jmenuje se po otci, pane doktore.“

„Antonia“.

 

To nejkrásnější z muže, z ženy.

Hřich s vůni mořské pěny.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1606314384-nahled-light-1519784-1280.jpg

Kateřina se protáhla. Tělem i údivem. Měla svůj volný den. Na svých volných dnech nejvíce milovala, jak volně je nechávala plynout. Někdy byly akční, jindy lenivé, ale vždy ji něco přinesly zajímavého.

 

Mezi řádky právě čtené knihy nechávala protékat myšlenky na vztahy, které již dávno spaly v jejich vzpomínkách přikryté minulostí. Každý z nich byl protkaný počáteční zamilovaností a poté láskou. Ta po určité době vyprchala. Už dávno se naučila odpouštět. Sobě i jim. Snažila se pochopit, čeho se vyvarovat pro příště. Kde se stala chyba?

 

Skrze žaluzie ji příjemně objímaly studené sluneční paprsky. Odložila knihu a překvapeně se usmála. Pod lampou je vždy největší tma.

 

Chyba byla hledat chyby.

 

Znovu si v duchu prošla své osudové vztahy a nahlas si vyjmenovala, proč v nich byla šťastná. Vytáhla si z každého jen to nejlepší. Top seznam. V prvém společné vědomé prožívání dennodenní obyčejnosti. Ve druhém smysl pro humor v každém dni. Ve třetím gentlemanské chování a společné duchovní propojení.

 

Pro Kateřinu bylo vždy těžké odpovědět, co by si přála. Neuměla to jednoznačně pojmenovat Mnohem jednodušší bylo vždy říct, co by si nepřála.

 

Když sama neuměla vyjmenovat, co ji udělá šťastnou, jak to mohl vědět partner?

 

Teda, Káťo. To je dárek.

Tak krásné jmeniny přeji.

Sdílet článek | Přidat komentář
1606136025-nahled-blue-2705642-1280.jpg

Milý Františku.

 

Čas utíká rychle a nečekaně jako Faraonová pomsta. Dovol tedy, abych Ti při příležitostí blížících se vánočních svátků opožděně poděkovala za Tvůj minuloroční dárek k vánocům.

 

Pokud se domníváš, že je to za ty náušnice, které již delší dobu nenosím, neboť mě z nich rozbolely uši, či dokonce za ten řetízek, ze kterého jsem měla tlaky na hrudi, poněkud se mýlíš. Ale jak jistě víš, mýliti se je lidské a nic lidského nám není cizí. Tedy, Tobě jako muži dokonalému, možná ano. Mě, jako ženě díkybohu nedokonalé, za to však životem hýřící, určitě ne.

 

Již dávno vím, že zrak není to, co by bylo mou silnou stránkou. Díky tomu občas nevidím, co mám a naopak, co vidím se mi často zobrazuje v naprosto jiných barvách, než jaká je opravdická realita. Je to občas na hovno, milý Františku.

 

Pokud jsi teď pobouřený, mám radost.

 

Neboť bouře znamená emoci,

která není v tvé moci.

 

Tak nějak uznávám, že jsme se oba snažili se milovat. Snažit se milovat je stejně kvalitní činnost jako opít se z nealkoholického piva, líbat se přes roušku či potápět se v městském bazénu. Není to úplně blbě, ale taky to není úplně dobře.

 

Snaha se cení. Já se empaticky snažila věřit, že jednou přijde čas i tak nějak na mě. Uznávám, že je to hodně přes čáru. A tak jsem moc ráda, že jsi mi vše vysvětlil svým báječným dárkem, který jsi mi věnoval v pravý čas na pravém místě.

 

Štědře na Štědrý den.

Bez obalu, čert to vem.

 

Bylo to nádherné, opájet se na Vánoce horkým africkým sluncem, skvělým jídlem, mořskými dary pod vodou i na talíři i Tvým hříšně skvělým tělem.

Bylo to opojné, dotýkat se Tvé mužnosti, vážného pohledu i vlažného smyslu pro humor.

Bylo to s Tebou skoro jako v pohádce až jsem úplně zapomněla, že pohádky patří mezi sci-fi literaturu pro děti. Já už dávno nejsem dítě a sci-fi není můj žánr.

 

Co se mnou? Rozedraným snílkem, přikovaným v realitě, věřícím na opravdovost a koule u mužů?

 

Radostně radující se z přítomného okamžiku, teplé vody v moři, pohody v duši a skvělého alkoholického moku byla jsem té německý hovořící paní vděčná, že zachytila okamžik v čase. Fotka se tomu, tuším, říká. Fotka dvou lidí u vánočního stromku. Žádné porno. Žádná brutalita. Žádná vulgarita. Dokonce i strejda Facebook mi to schválil a nebyla jsem blokována. Jen jsem omylem, protože jsem ještě neměla ten tvůj skvělý dárek, sdílela tuto sympatickou fotku i s Tebou.

No do prdele.

 

Františku, lásko, ty umíš překvapit. I po roce a půl spolužití dvou svobodných lidí.

Tohle bylo hodné ženatého milence, kterým jsi jaksi nebyl.

 

Tvá vážná, vymodelovaná krásná tvář utrpěla nějaký postraumatický šok, nasranost najednou nešla skrýt. Ztratila se Tvá inteligentní mluva a stal se z Tebe had. Asi. Neboť jsi syčel. Kdybychom nebyli ten večer tak daleko od domova, práskla bych Tvými dveřmi, jenže ze Sinajského ostrova se jde pěšky docela dlouho a já hodlám svůj čas využít mnohem lépe.

Ten Štědrý den jsem hotelovými dveřmi nepráskla. Jen jsem věděla, že již neuléhám na posteli s Tebou, ale vedle Tebe.

 

Za Tvůj dárek jsem Ti velmi vděčná, i když jsme ho oba rozbalili až o tři měsíce později. Díky Tvému vánočnímu dárku vím, že s mužem bez humoru nejsem sama sebou. A také, že ve vztahu je místo jen pro dva.

 

Tebou darované brýle prozření nosím poctivě sebou. Po většinu času si je nesundávám, občas v nich také usínám, neboť kdo je připraven, není překvapen.

 

A tak nám oběma, milý Františku, kromě báječného odlesku těch barevných sklíček kaleidoskopu života přeji opět po roce mnohem krásnější Vánoce.

 

Zora

Sdílet článek | Přidat komentář
1606145564-nahled-ceo-3637288-1280.png

Laura chodila podél oken ve své prosklené kanceláři ve třináctém poschodí jako lvice v kleci.

Dnes si dala na sobě obzvlášť záležet. Úzká sukně, vysoké kozačky na ještě vyšších podpatcích

a zcela nová push-upka. Její prsa, stejně jako její život nabraly nový, přímý směr.

 

Hrdě se týčily vpřed. Zpupně vystrčila bradu, dala ruku v bok a …. rozesmála se.

 

„Dnes máte dopoledne dvě schůzky, Lauro“ připomněla ji její asistentka.

„Díky, Kamilo, vím.“

 

Důležité obchodní schůzky. Neboť, co jiného vztahy mezi muži a ženami jsou? Nutno číst dobře obchodní podmínky.

 

Obvykle se rozhodovala rychle a svých rozhodnutí nelitovala. Buď vedly k úspěchu nebo k poučení.

 

Otevřela připravené složky. Tyhle dvě transakce jsou ještě pořád na pořadu dne. Divné. Kolik dnů již prováděla analýzy, používala rozum i cit. Zbytečně. Až dnes přišlo řešení. Skoro jako z nebe. Nebo spíše ze samotného pekla.

 

Stejně jako zrození, vše velkolepé začíná sexem.

 

Ležela na posteli jako každé ráno spokojeně uspokojená. Šťastná, že ten slastný pocit ještě funguje. Dnes při tom nemyslela ani na jednoho z nich. Milenec p. Božský ani nový kolega  p. Skvostný do její fantazie nepřišli. Pochopila, že nejdůležitější je být uspokojený a spokojený sám sebou. To ostatní, co přijde je bonus. Třešnička na dortu. Horké maliny se šlehačkou.

 

Pochopila, že pokud ji chtějí mít ve svém životě, musí se snažit si ji získat a vybojovat. Pokud ne, nestojí je mít v jejím životě.

 

Zajímavých pekelníků je všude kolem dost.

 

„Pánové jsou tady, Lauro. Koho mohu uvést jako prvního?“  vytrhl ji z přemýšlení Kamilin hlas.

„Pozvěte je oba současně, Kamilo“ usmála se Laura.

 

Podívala se na volně položeného Parkera s gravírováním.

Její smlouva s ďáblem čekala na podpis.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1600500700-nahled-couple-731890-1280.jpg

„Co to bylo?“

 

Stojíme opřeni o zamčené dveře, přerývaně dýcháme a díváme se na sebe s vytřeštěnými očima.

„Nevím“ odpověděl jsi. „Vůbec ty lidí neznám a nechápu, proč nás honili jako štvanou zvěř.“

 

Mačkáme se k sobě, ruce se potí, tvé i mé srdce chtějí vyskočit někam ven. Pomalu se začínáme ohlížet okolo sebe. Stojíme uprostřed vzdušné místnosti, někde v horních patrech budovy. Přes otevřené žaluzie zalévá přes okna celý prostor sluneční svit.

 

Obcházíme velký paraván stojící uprostřed místnosti a usedáme na rozlehlou pohovku, která je za ním.

Tiskneme se k sobě těsněji. Naše pohledy se vpíjejí do sebe. Tam, odkud již není cesty zpět. Šeptáš mi uklidňující věty, hladíš, líbáš. Milujeme se. Jako o život. Nebo opravdu o život? Tělo je v křeči, lapáme po dechu. Živočišné vzdýchání je slyšet snad všude.

 

Tak všude až mě probudilo...

 

Přerývaně dýchám, nemohu polykat, ležím v černočerné tmě probuzená ze živého snu. Už nespím.  A přesto mám pocit, jako by sen pokračoval bláznivě dál. Jsem vmáčknuta do peřin, po tváří mi nekontrolovaně stékají horké slzy a bolest na hrudi zdá se k zešílení.

 

Ve skutečnosti neviděli jsme se již několik let.

 

„Co to bylo?“ ptám se nahlas do ticha noci.

 

Nevím.

Jen tuším, že bolest na hrudi tentokráte nezpůsobily problémy s páteři.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1596133724-nahled-blond-1837062-1280.jpg
Otevřel jsem šuplík v kuchyni.
V levé ruce držím vychlazené pivo, pravá popaměti sahá po otvíráku.
„Au!“ Řízl jsem se o nůž.

„Dobře ti tak,“ naskočí mi v hlavě hlas mé bývalky.

 

Nikdy bych nevěřil, že po deseti letech manželství dám za pravdu své protivné matce.
„Ano, neměl jsem si Dianu brát, máš pravdu, mami,“ opakoval jsem jako kolovrátek pokaždé, když jsem byl u ní.

 

Ani ve snu by mě nenapadlo, co se může z té krásné okouzlující dlouhonohé blondýny se jménem bohyně stát.
Začátky byly fantastické. Tělo modelky, tvář anděla. Sex – ach, Bože můj…!!!
První facku jsem obdržel právě při něm.
Já blázen se domníval, že to bylo v zajetí vášně. Dokonce i první žárlivé scény mi přišly roztomilé. Mé ego dotýkalo se hvězd. Jenže když někdo dostává hysterické scény pokaždé, jakmile se přiblížíte k jakékoliv jiné ženě, začíná vám to být divné.
Prodavačky, lékařky, spolupracovnice i uklízečky v mé firmě již dávno věděly, kdo je má žena. Její stav se zhoršoval. Nebo spíše můj stav? Upřímně – neznám chlapa, který by se chtěl přiznat, že je obětí domácího násilí.

 

Svůj poslední počin přehnala. U soudu bylo jasně prokázáno, že bych po Dianiném zásahu své auto s tak dobře upravenými brzdami fakt neubrzdil.
Válka Roseových po česku. Rozvod byl šílený, ale rychlý. Dianin odchod za mříže na sebe naštěstí taky nenechával dlouho čekat.

 

„Sakra, přemýšlím nad hloupostmi a pivo pořád není otevřené. Kde je ten otvírák?“

Nechápu proč, ale nemůžu ho najít a láhev otevřu nožem.

 

Jdu do ložnice ustlat peřiny, co jsem ráno nestihl. Ve dveřích zůstávám překvapeně stát.
„Copak už jsem se vážně zbláznil?!“ Dívám se na ustlanou postel.
Kroutím hlavou.

 

Na toaletu jdu automaticky potmě.
„Proboha. Co se to děje?“
Slyším, jak mé tělesné kapky padají k zemi. Prkýnko je vzorně zavřené.
Do nosu mě udeří nenáviděná vůně dámského Dioru.

 

Pak už jen tma.

 

Jako z šílené dálky vnímám nad svou hlavou sirénu sanity a útržky z poledních zpráv z puštěného radia…
„…uprchlá Diana K. je 180 cm vysoká, štíhlá blondýna…

Sdílet článek | Přidat komentář
1595713082-nahled-girl-863686-1280.jpg

Její kotníky se topily v jejich slzách. Tak moc jich bylo. Až po okraj.

 

Portské víno pomalu vysychalo a ona věděla, že dnes je ten den, kdy musí zapít žal. Zabít lásku. Utopit se v slzách. Padnout na dno a vstát z popela. Na jednu noc nebylo toho málo.

 

Plakala a křičela bolestí jako poraněná srna. Přesto věděla, že má sílu jít dál. Vlastně to vůbec nechápala. Nechápala, kde se v ní ta neuvěřitelná síla bere. Přicházela vždy ve chvíli, kdy už si myslela, že není schopná jít dál. Ve chvíli, kdy už nemohla. Ve chvíli, kdy se zavíraly staré dveře a otevíraly ty nové,  o kterých ještě nevěděla, jen povědomě tušila.

 

Pochopila.

 

Pokorně sklonila hlavu. A plakala.

Dokázala mnohé, ale zabít v sobě lásku?

 

 

Žena miluje tam, kde nemůže.

Muž miluje tam, kde pomoci není.

Pak se žena a muž setkají kdesi.

 

Žena najednou dívá se na muže.

Muž na chvíli oddává se snění.

Oba dva bez adresy.

 

Dnes nevíme, co bude se psát zítra.

Dnes víme jen, že občas chladná jsou jitra.

 

Dnes pomalu ve včerejšek se mění.

Dnes zůstává všem jen přání a tužby a bláznivé snění.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1596050133-nahled-heart-1192662-1280.jpg
Na zastávku jsem přiběhla na poslední chvíli.
Hlavu jsem měla jako střep. Smlouvy, tabulky, faktury, čísla, opatrnost, preciznost, šílenost. Prostě práce. Ještě se mi honilo hlavou, co jsem udělala, co jsem neudělala, co udělat musím. Všude shon.
Na ulici šum, směs hlasů, rachot odpoledních minut, cinkajících tramvají a nadávajících řidičů.

Na zastávku jsem přiběhla v poslední chvíli.
Celá udýchaná s hlavou v kabelce hledala jsem svou kartu na autobus, zmateně jsem se koukala po okolí a najednou jsem zůstala zkoprněle koukat: přede mnou gestikulující pár, kluk a holka. Holka a kluk.
Hluchoněmí, krásní, zamilovaní. Neuvěřitelní.
 
A najednou slyším zvonivý smích. A znovu a znovu, pak pár „obyčejných“ slov, znaková řeč, zaklonění hlavy a znovu ten smích, tak nádherný, osvobozující, milující.
 
Nastoupili přede mnou a seděli vedle. Hluchoněmý kluk a naprosto „zdravé“ nádherné děvče se smíchem jako voda z té nejkrásnější lesní studánky. Tak osvěžující, čistá a léčivá.

Seděli vedle a nebylo třeba slov. Nebylo třeba umět či rozumět znakové řeči. Stačilo se jen dívat a děkovat.
 
Zázraky kolem občas se protáhnout i uličkou v příměstském autobusu.
Stačilo tak málo. Obejmout svou lásku a dát jí pusu.
Stačilo tak málo, pohladit a zaklonit hlavu v upřímném smíchu.
Milovat se jen tak, v tichu.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
Další stránky: 123