NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595710362-nahled-spring-3347189-1280.jpg

Někdy opouštíme to, co milujeme.

Někdy opouštíme  ty, co milujeme.

 

Ti, které milujeme a to, co milujeme občas opouští nás.

 

Proč, proč, proč?  ptáme se jako malé, umíněné děti. Inu proto, že takhle to chtěl sám život.

Právo silnějšího není vždy spravedlivé. Nezná pochopení ani soucit. Bere a nechává.

Zamává s námi jako vlna tsunami s ubohou chaloupkou na pobřeží.

 

Když přežijeme, musíme chvíli zůstat ležet na pláži, jako by nás vyvrhlo samotné moře. Se zavřenými očima, aby se nerozkutálely všechny slzy a nezpůsobily potopu. Se zavřeným srdcem, aby nikdo nemohl ani dovnitř, ani ven. Se zavřenými ústy, neboť slova došla.

 

Každý z nás to zažil, zažívá a bude zažívat. V těch chvílích křehkých jako skořápka vajíčka, v těch chvílích těžkých jako ten největší balvan, v těch chvílích tak bolestných, až se bojíme,  že žádné další nadechnutí už nezvládneme, právě tehdy se stáváme silnějšími než kdykoliv předtím. Ještě to nevíme, ale je to přesně tak. Znovu se rodíme, v bolestech, ale s novou životní silou.

 

Občas musíme zemřít, abychom se mohli znovu zrodit.

 

Může a nemusí se nám to líbit.

Můžeme kolem sebe kopat, plakat, vztekat se, zoufat si nebo se hysterický smát. Můžeme se snažit utéct, podlézt nebo se schovat, jenže „ono“ nás to stejně chytí, předběhne, zastaví nebo najde i v té nejtajnější skrýši. Stojíme uprostřed filmu a slyšíme jak běží kamera ….

 

Někdy se díváme  na desky svého scénáře a bojíme se ho otevřít. Čeho se bojíme? Že se nám nebude líbit? Že v něm budou hrát nesympatičtí herci? Co když budeme mít roli, která  nám nebude sedět? Toho, že budeme obsazení do „štěku“ nebo že dostaneme „hlavní“ roli? Budeme v tom filmu vůbec hrát?

 

Beru do dlaní ty tvrdé desky nadepsané mým jménem. Ano, je tam napsáno JÁ, takže komu jinému by měly patřit než mě? Než ho otevřu, přičichnu k němu. Voní novotou. Voní dálkou. Voní zvědavostí a nadějí. Voní životem.

 

Pohodlně se usazuji a chci být na chvíli opět dítětem. To proto, abych při otevírání měla v sobě všechna kouzla, která jsme cestou života už většinou poztráceli. Kouzlo zvědavostí, překvapení, těšení se, důvěry, naděje, bezelstnosti, touhy poznávat, učit se a smát se.

 

Mé voňavé desky jdou špatně zavřít, protože uvnitř se rozpíná zvědavost. 

Je načase je pohladit, nadechnout se a otevřít…. tři, dva, jedna …. teď…..

 

…. Ta rozkvetlá alej přede mnou mě zve na první jarní procházku…..

Sdílet článek | Přidat komentář
1595711293-nahled-champagne-glasses-4731532-1280.jpg

„Ťuky, ťuky,  ťuk…..“

 

Ubírám zvuk v televizi, rychle na sebe oblékám sukni a jdu se podívat, kdo to klepe. Na prahu mého bytu stojí malý chlapeček v roztomilé čepici a zvědavými očima si mě prohlíží. Tváře má krásně červené od venkovního chladu a ve svých drobných ručičkách drží tři krabičky. Nesmělé se usmívá.

 

„Dobrý den, paní.“

„Dobrý den, chlapče.“

 

„Tak jsem tady“ říká dospěle a najednou vůbec nevypadá nesměle ani dětsky. Působí na mě ochranitelsky, silně, nadějně a tak nějak nově.

 

„Copak mi neseš?“ usmívám se na něho a zvědavě si ho prohlížím. Moc dobře už vím, jak bude každým dnem růst, vyspívat, moudřet až z něho vyroste další silný parťák do mé životní sbírky.

 

„Jako každoročně tři krabičky. Nakládejte s nimi, milá paní, jak nejlépe dovedete. Mějte se krásně a těším se na příště. Mám toho ještě hodně, nebudu už dále zdržovat, co jsem měl, to jsem dal",  zamává a odchází. Ještě zaslechnu známé „ťuky ťuky ťuk“ o patro výš. Pomalu zavírám dveře a opatrně si jdu prohlédnout obsah krabiček.

 

Sedám si na zem do tureckého sedu, opírám se o stěnu a na chvíli zavřu oči. Ještě než je otevřu, v duchu se loučím s těmi, které jsou již zabalené a připravené k uložení. Volně nechávám stéct slzy po tváří a kreslím si na tváří nový úsměv…. Výdech, nádech… teď… otevírám.

 

V první je krásná Aeskulapova hůl obtočená hadem jakožto symbol životní síly a zdraví, ve druhé něžný čtyřlístek a ve třetí kouzelné srdíčko.

 

Beru si je do dlaní a tiše a s pokorou šeptám „budu Vás chránit mé vzácné dary“. Vtisknu jim polibek a zakápnu slzou. To proto, aby u mě měly živnou půdu, rostly a nabíraly síly.

 

Podívám se z okna a vidím, jak stojí dole na chodníku a uličnicky na mě mává – ten roztomilý chlapec – nový – v pořadí dvoutisícídevatenáctý ….

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Vánoce | publikováno: 31.12.2018
1596049509-nahled-island-3542290-1280.jpg
Láska je potůček slz dojetí při tvém zrození
a moře slz při tvém odchodu.
 
Láska bez života možná není.
Život bez lásky jako by nebyl.
Oba bez sebe nejsou nic.
Společně jsou vše.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595710877-nahled-woman-5405866-1280.jpg

Uvnitř měla jasno.

 

Všude kolem ní venku poletoval sníh, do uši štípal mráz, lidí byli protivní a nevlídní a navíc ji bolelo úplně všechno, co se dalo pojmenovat. Blázinec, kde se podíváš. V rodině, v práci, na ulicích, v obchodech.

 

Kolem dokola byl chaos. V životě všech kolem.

 

Kámen na kameni nezůstal, jak měl. Co bylo včera, dnes už není. Co včera neexistovalo, dnes vyplňuje každou minutu. Kdyby ji někdo před měsícem řekl, co bude teď, vysmála by se mu. Vlastně se poslední dobou smála všemu, co ji život přinášel. Plakat už neměla sílu. Slzy došly. Jediné, co zůstalo v kbelíku na dně schované, byly slzy štěstí. Ty na svou příležitost čekaly. Věděly, že jednou přijde jejich čas a tak trpělivě vyčkávaly.

 

Byla zvyklá na své změny, které ji provázely životem stejně jako každodenní nadechnutí. Už dávno se jich nebála, přijímala je a jen se občas ještě pořád divila nad jejich podobou a rozmanitostí.

 

Jedna změna ji přece jen překvapila. Tou změnou byl klid. Tam někde uvnitř sebe sama, v tom nejniternějším koutku jejího já seděl, pozoroval, volně dýchal a rozhlížel se po okolí. Chápal minulost, přítomnost i budoucnost. Jen tak … byl. Její klid. Nikde ji netahal, na nic se neptal, nic nechtěl vědět. Jen byl s ní.

 

…. A ona věděla, že díky němu je tak silná…. Neboť největší síla je schovaná v něze….

 

Tam uvnitř měla jasno.

Tam uvnitř měla lásku.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 13.12.2018
1596051081-nahled-boat-164989-1280-1-.jpg
Někdy dvacet čtyři hodin přemění se v celý svět.
 
Jsem.
Nikým jiným než sebou a žiji si svůj život.
 
Dnes zavřela jsem dveře a otevřela nové.
Prožila jsem krásný den.
 
Našlapovala po špičkách, neboť vše nové je křehké a neznámé.
Našlapovala jsem silně a něžně.
 
Dnes setkala jsem se se zrozením a se smrtí.
Někdy dvacet čtyři hodin přemění se v celý svět.
 
Život Ti občas projede před očima ve chvíli,
kdy to nejméně čekáš.
 
Přesto stálé hledám cesty k blankytně modrým zítřkům.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595713082-nahled-girl-863686-1280.jpg

Její kotníky se topily v jejich slzách. Tak moc jich bylo. Až po okraj.

 

Portské víno pomalu vysychalo a ona věděla, že dnes je ten den, kdy musí zapít žal. Zabít lásku. Utopit se v slzách. Padnout na dno a vstát z popela. Na jednu noc nebylo toho málo.

 

Plakala a křičela bolestí jako poraněná srna. Přesto věděla, že má sílu jít dál. Vlastně to vůbec nechápala. Nechápala, kde se v ní ta neuvěřitelná síla bere. Přicházela vždy ve chvíli, kdy už si myslela, že není schopná jít dál. Ve chvíli, kdy už nemohla. Ve chvíli, kdy se zavíraly staré dveře a otevíraly ty nové,  o kterých ještě nevěděla, jen povědomě tušila.

 

Pochopila.

 

Pokorně sklonila hlavu. A plakala.

Dokázala mnohé, ale zabít v sobě lásku?

 

 

Žena miluje tam, kde nemůže.

Muž miluje tam, kde pomoci není.

Pak se žena a muž setkají kdesi.

 

Žena najednou dívá se na muže.

Muž na chvíli oddává se snění.

Oba dva bez adresy.

 

Dnes nevíme, co bude se psát zítra.

Dnes víme jen, že občas chladná jsou jitra.

 

Dnes pomalu ve včerejšek se mění.

Dnes zůstává všem jen přání a tužby a bláznivé snění.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1596050133-nahled-heart-1192662-1280.jpg
Na zastávku jsem přiběhla na poslední chvíli.
Hlavu jsem měla jako střep. Smlouvy, tabulky, faktury, čísla, opatrnost, preciznost, šílenost. Prostě práce. Ještě se mi honilo hlavou, co jsem udělala, co jsem neudělala, co udělat musím. Všude shon.
Na ulici šum, směs hlasů, rachot odpoledních minut, cinkajících tramvají a nadávajících řidičů.

Na zastávku jsem přiběhla v poslední chvíli.
Celá udýchaná s hlavou v kabelce hledala jsem svou kartu na autobus, zmateně jsem se koukala po okolí a najednou jsem zůstala zkoprněle koukat: přede mnou gestikulující pár, kluk a holka. Holka a kluk.
Hluchoněmí, krásní, zamilovaní. Neuvěřitelní.
 
A najednou slyším zvonivý smích. A znovu a znovu, pak pár „obyčejných“ slov, znaková řeč, zaklonění hlavy a znovu ten smích, tak nádherný, osvobozující, milující.
 
Nastoupili přede mnou a seděli vedle. Hluchoněmý kluk a naprosto „zdravé“ nádherné děvče se smíchem jako voda z té nejkrásnější lesní studánky. Tak osvěžující, čistá a léčivá.

Seděli vedle a nebylo třeba slov. Nebylo třeba umět či rozumět znakové řeči. Stačilo se jen dívat a děkovat.
 
Zázraky kolem občas se protáhnout i uličkou v příměstském autobusu.
Stačilo tak málo. Obejmout svou lásku a dát jí pusu.
Stačilo tak málo, pohladit a zaklonit hlavu v upřímném smíchu.
Milovat se jen tak, v tichu.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1596135546-nahled-daisies-3439573-1280.jpg

Jsem pohodlně opřený v sametové sedačce v kruhu blízkých přátel. Jsem s nimi rád, a přesto mé myšlenky utíkají mimo tento prostor i čas. Ven z místností, do přírody, na louku. Za dobrodružstvím. Za vůní začínajícího léta.


V duchu před sebou vidím nevinný dětský pohled, v uších jako zvonkohra zní dětský smích a opětovně slyším roztomilé „dědo….“
Myšlenky samy začaly zpětně kreslit živé obrazy.

 

Klečíme na sedmikráskovém koberci s mým vnukem a čekáme, až má žena odstartuje závod. Tři, dva, jedna, start! Vyrazíme po čtyřech vpřed a někdy taky vzad. Jednoduše se tomu říká pád.
Takový parťák o půlstoletí mladší, to je výhra.
Slunce nad hlavou, slunce v duši. Úkol zní jasně. Natrhat kytici sedmikrásek.
„No tak, Petře, to dáš.“ Žena je skvělá. Fandí jako mladé děvče, chybí jen kostým veselé roztleskávačky a barevné třásně. Pravý keep smiling doplním sám. Tedy pokud opět nepadnu na hubu. Přemýšlím, zda to její veselé „Petře“ patří mně nebo vnukovi. Mladý to dá určitě. Musím se smát jeho neohrabaným dětským ručkám, které ještě nejsou schopné uchytit ten něžný stonek a utrhnout kytičku. Pro maminku a babičku.

 

„No jen se směj,“ říkám si, „ale prvně si zameť před vlastním prahem.“ Úsměv mi šmahem mizí. Moje ruce jsou o něco málo starší, o něco málo zkušenější, ale naprosto stejně neohrabané jako jeho. Sakra, a čeho všeho už byly schopné. Kolik krásných věcí již držely, mazlily, tvarovaly, hladily. No tak holky, pravá, levá, to přece dáte. Je to tak jednoduché – palec a ukazováček kolem jemného stonku a trhnu. Trhám sebou celý, sedmikrásky - ty svůdné krásky - smutně se mi smějí. Mám slzy v očích. Do prdele, do prdele, do prdele!

 

„Co si to tam pro sebe mumláš?“ je zvědavá manželka. Ženské vždy slyší a vidí to, co nemají. Mám chuť říct jí, ať se stará sama o sebe. Mám chuť poslat ji pryč. Mám obrovskou chuť povalit ji na zem a nádherně ji pomilovat. Najednou vím, že dokud je pro co žít, budu ty proklaté sedmikrásky trhat tak dlouho, až se mi podaří ten kouzelný pohyb a budu je mít pokořené v dlaních. Budu to s mým malým parťákem zkoušet tak dlouho, až se to oba naučíme. Vůbec o tom nepochybuji, že to dokážeme.

 

Na chvíli se vracím zase zpátky do reálu. Zrovna jsem zaslechl konec vtipu… „Muž říká ženě: mám tě tak rád, že na svůj dům napíšu tvé jméno. To je krásné, je dojatá žena. Ale co kdybys na mé jméno napsal tvůj dům?“ Všichni se smějí a já se toulám zpátky myšlenkami.

 

Trvalo to dlouho, hodně dlouho. Jednoho dne přišla Zuzka unavená z práce. Spiklenecky jsem se na ní zazubil. „Ne, ne…. Dneska se mi fakt nechce.“
„No tak, nekaž mi radost. Pojď, projedeme ten velký okruh. Mám pro tebe překvapení.“
Ženská zvědavost je silná zbraň.
„Překvapení?! Tak jo, jedeme.“

 

Milovali jsme oba naše malé i velké okruhy autem. Dívali se po krajině, povídali si. Byli jsme tak nádherně spjatí malým prostorem a velkým životem. Donekonečna jsme si přes sklo vozu ukazovali nové a nové obrazy, které tam ještě včera, předevčírem, loni ani před deseti lety nebyly. Vážně, přísahám na holý pupek.
Jeden z nás začal větu a druhý ji dokončil. Neuvěřitelně mě štvala, když dokončovala mé jasné myšlenky úplně nesmyslně. To víte, po tolika letech manželství se milujete tak nějak na zabití. Její ukončení vyvrcholilo mým němým orgasmem. V praxi to vypadalo tak, že vzrušila můj už tak vysoký tlak, až jsem raději zmlknul. Mlčeti zlato. Občas pochopila a já byl ochoten jí odpustit. Horší bylo, když já mlčel, jako bych se snad narodil hluchoněmý, a má milá žena neohroženě pokračovala ve svém monologu. Ztratila snad pud sebezáchovy?

 

Ten den byl příliš sváteční na to, aby mě to vadilo. Byl jsem tak šťastný, že mi její povídání přišlo roztomilé.
Za další zatáčkou už na nás čekala.

Benzínka. Radost pro všechny přítomné. Nádrž našeho vozu již sama otevírala svou nenažranou železnou hubu a my dva se těšili na chvilku naší tradice.

 

Objednali jsme si kávu do kelímku a vyšli si jí vypít ven mezi sluneční paprsky.
„Nejsi zvědavá na to překvapení?“ zeptal jsem se.
„To víš, že ano.“
„Takže – tady a teď?“
„Ano“ odpověděla, „tady a teď.“

 

Na malou chvíli jsem se vrátil k autu a otevřel kufr. Vzal jsem tu vzácnost a vrátil se slavnostně s rukou za zády k horkému kelímku a nádherné ženě.

 

„Važ si toho, má drahá ženo. Mám odřená kolena i lokty a vyčerpanou roční zásobu sprostých slov.“

 

Pomalu jsem vytahoval ruku a podal – kytička malá, jen tak z lásky – usmívaly se na ní sedmikrásky.

 

Ten romantický okamžik vidím pořád před sebou. Objala mé ruce, ve kterých jsem neforemně, ale pevně držel kytičku. Do našich kelímků pomalu padaly slané slzy štěstí a radostně ředily kávovou pochoutku.

 

Přiťukli jsme si a v jednom okamžiku oba dali palec nahoru. Jo, v boji s mrtvicí i ten malinkatý krok přenese váš život do nádherných nebeských výšek.

 

Už dlouho jsme nepili tak lahodnou kávu.

Sdílet článek | Přidat komentář