povídky

Dřepím si tady nečinně už skoro rok.

Tehdy, když mě přivezli, cca před pěti léty, no tak to byla sláva. Dokonce i dveře mi otevřeli jako pravé dámě, nesli mě dva krásní silní chlapi, a když mě vysvlékali z igelitového kabátu, byli velmi opatrní, jen aby mě neumačkali a nezašpinili.

Než odešli pohladili mě. Dokonce jsem zaslechla,  jak říká jeden druhému „fakt příjemná na dotek“. Cítila jsem se skvělé.

Byla jsem uprostřed prosluněné haly, hned pod oknem, takže jsem cítila vůni přírody a slyšela zpěv ptactva. Ti, kteří chodili kolem mě rychle, většinou říkali „škoda, že si na ní nemůžeme chvíli odpočinou“ a spěchali dál, protože na ně čekala nějaká paní Práce. Já ji teda neznám osobně, ale zřejmě je dost přísná, protože všichni jsou z ní unavení. Zároveň musí být i zajímavá, občas ji oslovují křehce - Poslání.

Většinou však kolem chodí mnoho nohou pomalu. Někteří rozvážně, někteří se šourají a někteří mají  pomocníka. Ať už vycházkovou šviháckou hůlku, nebo berličky dvě, aby té jedné nebylo smutno. Už jsem si všimla, že opravdoví frajeři mají svůj zvláštní vozíček před sebou, pěkně se o něj opírají a ono to jde skoro samo. Někteří mě vůbec nepotřebují. Ti mají své vlastní křeslo na kolečkách. Jejich nohy jsou již unavené příliš. Každopádně bylo kolem mě plno vzruchu. Věděla jsem všechny novinky z našeho domova. Slyšela příběhy veselé i smutné, nové i staré. Byla to skvělá doba. Ale cca před rokem vše utichlo. Zřejmě se venku muselo něco stát. Otírají mě více než obvykle, sedí se na mě méně než obvykle a návštěv, kterým bych mohla posloužit je jako šafránů.

Až dnes. Představte si, smutně si dřepím na svém místě a najednou…

Otevírají se vchodové dveře a tam chlap. Vysoký, statný, usměvavý a rozhlíží se po okolí, jako by snad někoho hledal. Tiše mu nabízím, aby se posadil. Zaregistroval mě, ale cítím z něho takovou zvláštní nervozitu. Jako by snad byl na prvním rande. Zpozorním a čekám, co bude následovat.

Najednou z druhé strany přichází můj oblíbenec Jaroušek. Jejda, co ten se na mě naseděl. A jaká s ním byla legrace. A kolik toho ví a zná. Moc ráda jsem ho vždy poslouchala, jenže on si teď sedí na své židličce a pořád něco studuje a učí se. To jsem zvědavá, co nového mi bude vyprávět.

A pak si to sedlo.

Prvně na mě, dvakrát žuch žuch.

A pak mezi těmi dvěma.

Víte, dalo by se říci, že jsem jen obyčejná sedačka v domově pro seniory, ale až tak to není. Já jsem hlavně znalá věcí a taky velmi empatická. Okamžitě jsem vycítila, že tohle je to pravé ořechové. Přivítali a poplácali se, jako to umí jen opravdoví chlapi. A pak už se to rozjelo. Mluvilo se o všem. O ženských i o tabáku. Prý, že jsou rádi, že jsou v těch Pisálcích. Nevím, tedy přesně, co to je, ale musí to být asi fajn parta, klidně bych je ráda poznala všechny. Ten čas s nimi mi hrozně rychle utekl, ale tak nějak cítím, že to nebylo naposledy.

Trochu ráčkuji. Strašně se těším, že už nebude dlouho trvat a já znovu budu tiše šveholit všem kolemjdoucím svou oblíbenou větu:

„Dámy a pánové, rrrrračte se posadit.“

Dnes jsem si vzala své oblíbené černé tričko. Své oblíbené bílé ponožky. A svou oblíbenou dobrou náladu. Tančím a raduji se ze života. Mám spoustu energie, spoustu báječných přátel a spoustu krásných chvil v každém dni.

Dnes vzala jsem si své oblíbené brýle a v tanci jsem dotančila až ke svému zrcadlu. A tam jsem je uviděla. Své nádherné vrásky. Pod očima plnými jiskřiček. Pod dioptrickými skly se zvětšily ještě více než obvykle. A já se na ně dívala s veškerou svou láskou. Na své vrásky od smíchu, od pláče i od bolesti. Vrásky kreslené prohrami i nadějí.

Dnes jsem znovu pocítila v nose neobyčejnou vůni. Na jazyku delikatní chuť. V oku omamnou krásu. V uších perlivý zvuk. A v dlaních nádherný pocit. Dnes jsem znovu vzala svůj život do svých vlastních rukou.

Přijala jsem svou ženskou křehkost i kreativního bohéma. Svou dětskou hravost i dospělou odvahu. Přijala jsem sebe samu. Tu křehce něžnou, hrdou dámu.

Dnes vím, že dokáži mnohem více než jen mám v plánu.

Byla jsem připravená a dnes naskočila zelená.

Jak taky jinak, v tom dnešním „neobyčejném“ čtvrtečním podvečeru.

Přijala jsem v sobě - ženu.

Můj muž má styl.

Obklopuje se pěknými auty, pěknými domy, pěknými zážitky a pěknými ženami. Tak jistě, ne nadarmo mě pojal před třiceti léty za svou ženu.

Můj muž se vždy o nás královský postaral. A tak máme velký dům, velký bazén  a velký smysl pro legraci.

Můj muž má v životě mnoho opravdických starostí a taky filozofických myšlenek, a tak ho jako správná empatická žena většinou neobtěžuji žádnou z přízemních domácích prací.

Vyšlo první jarní slunce a já s rýčem v jedné ruce a lopatou ve druhé vyšla odvážně na zahradu. Díky své pracovitostí už dávno vím, že práce šlechtí, a tak jsem šlechetná až až. Ale taky už vím, že práce neuteče, neboť není zajíc. A když to přeženu, tak už pak mé dost vyšlechtěné tělo prosebně volá, že už by s práci přestat chtělo. Dnes jsem mu slíbila, že budu dělat jen do té doby, abych se uměla o sebe postarat i tam, kde císař pán chodí pěšky.

Svého muže jsem požádala, zda by nemohl obstarat domácí nákup. Neprotestoval. Nastartoval své sportovní auto nemalé hodnoty a odjel.

Po dvou hodinách jsem nechala práce na zahradě a vrátila se dovnitř domu. Muž se už také vrátil z nákupu a tašky nechal volně na kuchyňské lince. Snažíme se jíst a žít zdravě, a tak ani moc neholdujeme alkoholu. Tedy já vůbec a můj muž sporadicky. A v tom případě si vybírá spíše kvalitnější pití.

V jedné z nákupních tašek – Bůh mi buď svědkem – na mě vykukovalo víko toho nejobyčejnějšího rumu. Vzpomněla jsem si na reklamu a začala se smát ….takže asi … „popoplujem“

Jsem snílek, žiju neustálé myšlenkou na vytvoření kanálu a  splavení Odry již kousek od mého domova. Miluji vodu, námořnickou modř, hausbóty, jachty, Pepka námořníka a potažmo i špenát.

Můj muž mě občas překvapí neobvyklými dárky a taky i jejich originálním předáním. Blížil se večer a mě to došlo. No jasně, blíží se velikonoce. Blíží se doba, kdy hledáme „velikonočního zajíčka“ s nějakou tou sladkostí.

A můj muž? Je přece dobrák od kosti. On mi koupil JACHTU. A ten rum mě měl ťuknout. Wau. Jsem v transu. Pobíhám domem. On mi, já jemu. Jdu do extrému a rozhoduji se pro nádherný romantický večer. Však co. Vždyť, si to ten můj chlap, zaslouží.

Zasněně vytahuji ze skříně brazilky a mířím do koupelny. Malovat se nebudu, stejně by se mi štěstím rozmazala řasenka. Rafinovaně zhasnu světla, zapaluji svíčky a připravuji hudbu … a tiše si společně zpívám v češtině .. „vzhůru na palubu ….“.

Představuji si tu krásu, jak si s mým mužem romanticky ťukneme skleničkami rumu za zvuku irských tónů a do dlaně mi vklouznout klíčky mé nové jachty. Pane Bože, ten svět ale umí překvapit. Vím, že manžel není troškař a tak má fantazie se ubírá dál. Bude večer, budeme spolu stát na prahu domu a dívat se na nádherný ohňostroj, který pro tuto slavnostní chvíli určitě zařídil.

Už je tady….

Dívá se na mě a nechápe, co se děje.

Laškovně se usmívám a jen tak lehce pohladím láhev rumu.

Začínám nenápadně nahlas vyslovovat myšlenky.

„Teda ten rum…..“

„Jo, ten rum“ opáčí můj muž „není rum. Nechci tě zklamat, je to šťáva z aronie od našich, stavil jsem se k nim, když jsem jel z obchodu.“

Pak na mě spiklenecky mrkne … „ale ty plány na večer jsou super“.

Směji se na celé kolo.

A k dovršení všeho kousek od mého bydliště začal na obloze krásný ohňostroj.

Nenechám se zviklat.

„Hele, Tomku, stejně jsi frajer. Takový krásný ohňostroj, a to vše kvůli šťávě z aronie. Kdo by to byl do Tebe řekl.“

Žiji v nádherném domě.

V mém domě je vše naprosto dokonalé. Neustálé tam hraje hudba, zpívá se v něm po celý den, zní smích a tančí se tam. Je tam spousta lidí. Dalo by se říci, takový nikdy nekončící večírek.

Je zde vše, co nesmí na správném večírku chybět.

Sluneční paprsky ve dne, měsíční svit v noci. Slzy smíchu se míchají se slzami pláče, mezitím sem tam slzička dojetí, štěstí, překvapení.

Je zde spousta božské many a taky vody. Někdy živé a někdy mrtvé.

Můj dům je na tom nejkrásnějším místě na světě. Je nádherně situován. V jeho zahradách najdete místo k lenošení i k práci. Ke slunění i k ukrytí ve stínu.  Najdete v něm vůni květin, zpěv ptáků i štěkot psů.

Na zahradě rostou okrasné květiny, léčivé byliny a taky kopřivy. Co občas popálí, ale dají sílu do dalších dnů.

V mých místnostech to voní člověčenstvím. Není tam nikdy dokonalý pořádek, neboť dokonalost je tou nejméně dokonalou věcí na světě. Navíc je velmi nudná, zkostnatělá a konzervativní. Dokonalost si je sama sebou natolik jistá, že úplně zapomíná na životní proud a pohyb. Stojí a obdivuje sebe samu. U mě tato dáma místo nemá. U mě panuje neustálé paní Změna. Ta je tak skvělá. Neustálé vše mění. Své nálady, své potřeby i své touhy. Vypadá kouzelně a má všechny barvy duhy. A je s ní velká legrace.

V mé kuchyni se vaří jen ty nejlepší jídla. Chutě jsou zde mezinárodní. Občas sladkost medu střídá hořkost pelyňku. Slané slzy  jsou opepřený tím, co šeptá se v ložnici. Plané řeči střídají se plamennými náměty. Někdy nevím, zda budu hasit požár nebo zalévat suchý troud. A přesto vím, že není zbytí. Je třeba dnes a denně dále plout.

Jsem plavec. Ne olympionik. La Manche nepřeplavu. Občas se trochu potopím a občas polykám „andělíčky“. Ale zatím jsem vždy vyplavala na hladinu. Vždy jsem milovala opájet se vodou, ať už mořskou nebo ve sprše. Nebo jen tím, že jí hltám stejně vášnivě jako Tebe, můj příteli Živote.

Hosté na mém večírku jsou různorodí. Laskaví i protivní. Ti s pomocnou rukou i dýkou za zády. Smutní poutníci i veselí klauni. A já? Já jsem jen jejich zrcadlem uprostřed lesního jezera.

A kdeže je ten můj nejkrásnější dům?

Přece, tam, kde i vy máte dům Váš, přátele.

Přesně uprostřed mého srdce.

Každý z nás má v sobě Muzeum své rodiny. Jak se to pozná? Jednoduše. Vejdete do vzpomínek a jste tam. Vstupenky netřeba.

Najednou vidíte nejenom portrét svého dědečka s fousem a babičku s šátkem na hlavě. Vidíte a slyšíte jejich hlasy. Ne, nezbláznili jste se. Jednoduše jste na správném místě ve správném čase.

Slyšíte nejen jejich hlasy, ale i šustot jejich oděvů. Vůni jejich doby. A hlavně odkaz, který zde zanechali. Ten odkaz Vám buší někde mezi srdcem a solárem. Je ve Vaší duši.

Vejdete dovnitř Muzea a jste tam, kde jste se nikdy nechtěli vrátit, a přitom tajně doufali, že z něj nikdy neodejdete.

Ve vašem dětství.

Cítíte všechno. Pocity, pláč, smích, bezpečí, strach, bezmoc, úzkost, hrdost, pokoru. Jste uvnitř sami sebe. Díváte se na galérie všech obrazů, které naskakují a bráníte se. Čím více se jim bráníte, tím více získávají obrysy a jsou zřetelné. Čím více stárnete, tím více jim rozumíte. Mlha ustupuje a v popředí se dostává to, co jste nikdy nechtěli vědět, a přesto vždy cítili. Vaši propojenost. Sounáležitost. Geny. Lásku. Lásku ke svým předkům a lásku Vašich předků k Vám. Ten nejhezčí a nejtěžší dar.

Odkaz.

Najednou uprostřed galerijní haly stojí Vaší rodiče a Vy.

Sotva jim saháte po kolena, milé děti.

Jsou tam.

Jejich rysy, zvyky, zlozvyky a otisky. Jako kopie dobových fotografií Vašich předků. Rodová dogmata. Rodové prokletí i přání. Přání tří kmotříček nad kolébkou každého z nás.

Ta tři kouzelná slůvka. Tak dojemná a silná, která všichni známe.  Občas se tváříme jako hlupáci. To ve chvílích, kdy je zakopáváme, stydíme se za ně, nebo je nechceme slyšet. Slova nejlaskavější a v těch nejtěžších chvílích nejvíce pomáhající. Tři slova: „síla mého rodu“.

….

……….. dnes ráno jsem zůstala při cestě do práce stát na přechodu pro chodce. Dívala se vlevo a pozorovala blížící se kamion. Stála jsem a čekala až zabrzdí. Chodci přece mají přednost. Řidič mě viděl již dávno před přechodem a jak mu velela nejen zákonitá, ale především lidská povinnost, sešlápl vší svou mužnou silou pedál a začal brzdit. Dělal vše, tak jak měl. A já… stála.

Kamión zastavil asi metr za přechodem.

Občas chcete brzdit, ale nepodaří se to.

Občas chcete jít, ale zůstanete stát.

Občas je vše přesně, tak jak má být.

I přesto, že tomu v tu danou chvíli ještě nerozumíte.

Usměji se a zamávám zkoprnělému řidiči kamiónu.

Vím, že ta zvláštní síla, mě vždy ochrání.

Neboť vím, že síla mého rodu je vždy se mnou.

Jsem Čech jak poleno.

Miluji český jazyk a nad jeho krásou a kouzelností dojetím pláču.

Miluji Českou republiku. Když se vracím z ciziny a překračuji hranice své země, pláču.

Miluji chvíle, kdy naší sportovci vyhrávají soutěže, závody, mistrovství. A když stojí na bedně, pláču.

Miluji české vepřo-knedlo-zelo a k tomu pivo jako křen. Když dojde, taky pláču.

Jako malá holka jsem se školou často chodila na válečné filmy nebo filmy z novodobé historie. Doteď mám v paměti, když v rámci filmového děje zahrála naše hymna a herci, kteří hráli své postavy u ní plakali. V kině jsem plakala já dojetím, ale neuměla jsem ten pocit prožít.

Dnes jsem na počítači na ní narazila. Na kanále Českého rozhlasu. Na tu, mému srdci, nejkrásnější píseň. Naší českou hymnu. Poslouchala jsem všechny čtyři sloky. Plakala jsem nahlas a pochopila. Pochopila to, to tehdy v kině pochopit nešlo. TEN pocit. Proč? Protože zkušeností jsou nepřenositelné.

Ach Čechy krásné, Čechy mé.

Nejsem ani slepá, ani hluchá, ani naivní a už ani úplně mladá. Přesto si stojím za mým českým národem.

Jsme skvělý, hrdý a úžasný národ.

A já jsem Čech jak poleno.

Hrdý Čech.

„Tlačte, maminko, tlačte“ slyšela jsem lékaře jako by z dálky.

Tak znovu. Cítila jsem, jak jsem na pokraji svých sil. A když jsem si myslela, že už to nedám, najednou se ten nádherný človíček ve mně rozhodl mi pomoci a byl venku.

Slzy úlevy, dojetí, a především neskutečného lidského štěstí mi stékaly po tváří a poslouchala jsem právě hlášené míry mé dcery. Tři a půl kila a 51 cm. Povedla ses, lásko naše.

„Jak se bude jmenovat, maminko?“ zaslechla jsem sestřičku.

Mé myšlenky byly u Jadranu.

Ten den jsme se v rámci zájezdu nachomýtli u oslav vítězství chorvatských fotbalistů na Mistrovství světa. Loka, rakija, euforie. Všeho bylo dostatek.

Tančili jsme spolu omotaní touhou a vlajkou Tvé země. Té noci stála jsem se fotbalovou fanynkou.

Slunovrat. Moře je hebké a růžové.

„Ach Toni, ty něžný a vášnivý Toni“ mumlám si mezi rty. Usmívám se na svou nádhernou novorozenou dceru, kterou mám na břiše. Už vím, jak vypadá štěstí.

Má heboučkou, jižanskou pleť a Tvé oči.

„Jmenuje se po otci, pane doktore.“

„Antonia“.

To nejkrásnější z muže, z ženy.

Hřich s vůni mořské pěny.

... z cyklu "Hrátky se slovy" - v textu musí být použitá tato slova:

Osel - cyklista - kadibudka - aslfalt - kalhotky - vášeň - popelář

Na dnešní výlet do lepší společnosti jsem se zodpovědně připravovala již od oběda.  Je fakt, že skladbu poledního menu jsem nezvolila příliš šťastně. Fazolovou polévku a fazolový salát pod tajuplným názvem Dva v jednom aneb jak se najíst a bránit, by snad nevymyslel ani osel.

Osprchovala jsem se, navoněla, namalovala a načechrala svůj vlas. Pro tuto příležitost oblékla i nejnovější kalhotky, model zima 2019 a jedny náhradní vzala pro jistotu do kabelky. Nikdy nevíte, zda v době, kdy to nejvíce budete potřebovat, narazíte na nějakou kadibudku.

Přišel čas se pěkně obléknout, neboť dostat se v dnešní době do společnosti příjemných, většinou neznámých lidí není jen tak. Nic jsem nenechala náhodě. Pečlivě jsem si ke svému sytě oranžovému respirátoru vybrala stejně sytou oranžovou šálu a nákupní tašku téže barvy. Tón v tónu se tomu tuším říká.

Neušla jsem z domu ani pár metrů a už jsem v tašce měla odhozený obal z čokolády od právě projíždějícího cyklisty, který si mě díky typické barvě asi spletl s popelářem na home office. Snažila jsem se.  Ke svým černým punčocháčům jsem zvolila i mini šaty stejné barvy. Buď jsem za poslední dobu vyrostla, nebo se šaty sepraly v pračce, neboť se pod mými nohami a za zvuku podpatků mých kozaček topil i poslední zbytek sněhu na asfaltu.

Prošla jsem se a obešla celé sídliště. Venku svítilo nádherné jarní slunce a vše vybízelo k nádherné romantické procházce mezi paneláky města. Míjela jsem všechny známé zkratky a vybírala jen tu nejdelší cestu k cíli. Desetikoruna v kapse hřála a těšila se na svou příležitost seznámit se se svým novým nákupním vozíkem. Seznamky všeho druhu jsou teď prý v kurzu.

Vešla jsem do potravinového řetězce a šťastně se usmívala respirátorem do jiného respirátoru. Člověk si zvykne na všechno. Jak vypadá opravdový úsměv již dávno nevíme, což v době, kdy se zubaři stali nedostatkovým zbožím, vlastně není až tak špatné.

Hned u pokladny potkávám známou. Vím, že má dneska narozeniny. Nač oslavy, chlebíčky, dárky, objímání? Stačí pod respirátorem zasyčet srdečně své přání. Všeho nejlepšího. Ještě se Vám ani nestačí orosit brýle hanbou nad vyslovenou stupiditou a vcházíte dovnitř.

Hned u vchodu si stylově kladu do košíku primulky. Tedy ony za nic nemohou. I když jedna z nich se očividně stydí, neboť je celá červená. „Ale no tak holky, rodinu ani jméno si přece nikdo nevybírá“ chlácholím je a jsem šťastná, že jsem ve společnosti lidí.

Je sobotní podvečer.

Za normálního stavu pěkný večer ve dvou. Ovšem jak chcete vyvolat vášeň, když jste v jednom? Beru si klasiku. Celer je známým afrodisiakem. Kladu bulvu do košíku a cestou přidávám i kytičku narcisů. Blíží se MDŽ a zasloužím si předat si kytku. Kdysi jsme dostávaly jako ženy z práce i ručníky či osušky. V pondělí 8.března se do jedné z nich zamotám. Na mě si jen tak nepřijdou. Jo a šampus. Mezinárodní den, milé ženy, je jen jednou v roce.

Nechtěla jsem utrácet, ale když jsem v úseku ovoce zahlédla kubánské pomeranče a pochopila, že letos se k nim domů nedostanu, už byly usazeny mezi afrocelerem a bublinkami.

Hned za zatáčkou k dalšímu regálu jsem potkala dalšího známého. Nádherný den. Byl překvapen, kdo mu vložil do košíku tu láhev whisky a dožadoval se, ať o tom napíšu.

Ráda plním přání na počkání

a tvářím se, že nemám ani zdání,

jak velkým vtipálkem kdysi býval.

Ale to bylo dávno tomu.

V době, kdy vzduch brali  jsme si z korun stromů.

Pokud si chcete opravdu popovídat, není problém. Zastavuji se u uzeninového pultu a zapáleně s paní prodávající hovoříme o procentuálním složení masa v právě slevněné šunce.

Potkávám opravdové přátele. Můj Bože. A pak, že prý v dnešním světě, není veselé. Nadšeně se zveme k sobě. Jasně, že jsme provokatéři, ale to už dávno víme.

Virtuálně si nabízíme, co si dáme, až se potkáme v obývacím pokoji.

Třeba o několik měsíců později.

Najednou se blíží konec společenské akce. Pokladna je na dosah. Přátele jsou již vyhození z párty. Čekají na mě. Já ještě chvíli zdržuji. Ono stačí zapomenout zvážit celer.

Vycházíme společně z obchodu.

Neseme si v nákupních taškách skvělé potraviny, lahodné nápoje,

smutek i naději. Přijímání pod oboje.

I s plnými taškami mě jdou odprovodit až před můj dům.

Cítíte tu nádhernou lidskost jako já?

Otáčí se kolem lampy veřejného osvětlení a přichází nádherné pozvání….

„Hele, co děláš příští týden v sobotu?“

„V sobotu třináctého?“ ptám se. „A nepřinese to smůlu“ přemýšlím, jak je hezké, že mě zvou na návštěvu.

„Nepřinese, není to pátek“ dostávám odpovědi a upřesnění… „takže příští sobotu třináctého, v 16 hodin zase u košíku..“.

Jak moudře řekl Jan Werich: "Kdo chce hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod."

Sedím ve svých černých šatech, černých punčocháčích a černých kozačkách. Pouštím si z počítače barovou hudbu, vychutnávám bublinky, mám nakrájený pomeranč.

Mám zavřené oči.

A vím, že zrovna teď jsem v nádherném kubánském baru, vychutnávám si vůní místa a kouzlo bublinek na jazyku. Jsem Ti vděčná, živote, za to, že jsi.

Neboť, jaké si to uděláš, takové to máš.

Já se zlomit nenechám.

A vy, mi přátele, taky ne. Silní přitahují silné.

Jo, a propó.

Na celer je vždy času dost.

Neboť v době lockdownové,

stálé se učíme věcí nové.