NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1596651837-nahled-woman-4210008-1280.jpg
  1. červenec 1970

Je pátek. Čekám s mamkou na autobus do práce. Spokojeně se protahuji v bříšku a užívám si příjemného prostředí v plodové vodě. Asi jsem se protáhla více, neboť najednou voda mizí neznámo kam.

Ještě nevím nic o tom, jak mamka v zoufalství stopuje náklaďák, který jede kolem, a tak uvnitř udiveně kroutím hlavou, proč to se mnou tak divně drkotá.

Měníme směr. Na místo do práce jedeme urychleně do porodnice.

Cítím, jak odněkud zvenku voní oběd.

„Teda mami, kde mě to tlačíš? Jsem na Tebe zvědavá, ale není ještě brzy?“

Vypadá to, že už se neudržím.

Žuch.

Tolik světla a lidí a všichni na mě koukají,  jako by snad nikdy neviděli mimino.

Rádio hlásí čas. Je právě 13.30 hod. A ten prapodivný chlap v bílém plášti mě odnáší jako dvoukilový chleba k dopečení do inkubátoru.

Je tady vzrůšo a legrace. Myslím, že se mi tady bude líbit.

  1. červenec 1980

Dnešní narozky jsou docela fajn. Tak za prvé už nejsem žádné malé dítě a za druhé mám konečně kluka. Taky nejvyšší čas. Je mi deset. Jmenuje se Petr. Je nejlepší na celém světě. Chodí do 9.A třídy a už se na mě dvakrát usmál. Myslím, že si ho jednou vezmu za manžela a budeme mít spolu děti a psa a rybičky. Miluji ho úplně moc a až do konce svého života. Čestné pionýrské.

Jako správná ženská jsem dostala opravdický zlatý prstýnek. A co je snad ještě lepší, od tety jsem dostala fakt suprový sprej - Impuls. Vůbec nechápu, kde ho sehnala.

  1. červenec 1990

Před měsícem jsem se na kole málem přizabila. Rozbila bradu, odřela obličej.  V září se vdávám. Můj budoucí muž mě miluje a já jeho. Říká, že mu to vůbec nevadí a že to skoro není ani vidět. Věřím mu. Bodejť by ne, vždyť za dva měsíce to bude můj manžel. Nikdy, nikdy, nikdy nebudeme žít jako ostatní. Budeme spolu šťastní až do smrti.

Budeme mít tři syny.

Už teď se těším, až spolu oslavíme zlatou a diamantovou svatbu.

  1. červenec 2000

Dnešní oslava je báječná. Slavíme společně s manželem. Ten čas tak strašně utíká. Pěkně jsme zestárli. Už je nám třicet. Náš vymodlený syn je už velký kluk. Je mu sedm a za týden jedeme všichni spolu poprvé k moři. Nemůžu se dočkat. S mužem držíme pořád za jeden provaz a nikdy nás nic nerozdělí. Sice jsme každý úplně jiný, tak nějak diametrálně, ale komu by to vadilo?

  1. červenec 2010

Ten čas tak letí. Tak už jsem tři roky šťastně rozvedená. Vůbec nechápu, jak jsme si mohli tak báječně rozumět. Jsme tak rozdílní. Ale samozřejmě mu přeji vše dobré. Čtyřicítka je skvělý věk. Cítím se mladě a svobodně.

Mé milované vymodlené dítě mě pěkně vytáčí. Já jeho ještě víc. Je to boj. Ale stejně ho miluji.

Začala jsem znovu chodit do školy. A na badminton. Učím se lyžovat. Koupila jsem si kolo. A takové ty kalhoty s plínou. Vypadají příšerně. Výšlapy na Lysou jsem bezvadné. Jezdím na motorce. Těším se až si jednou skočím padákem. Mám nekonečně moc energie a začala jsem znovu psát. Život vážně začíná až po čtyřicítce.

  1. červenec 2020

Je pátek. Čekám, až se konečně posadím. Jsem pořád unavená a všechno mě bolí. Do důchodu už mi zbývá jen posledních 15 let. Po zlomenině kotníku před pěti léty lyže obcházím. Na kole se mi začalo těžce dýchat. Skákat z padáku mi přijde jako pěkná blbost. Na Lysou mě nedostanete ani heverem. Badminton jsem už zabalila, stejně nevidím na míček. Moc ráda se něco nového učím, jen škoda, že si nepamatuji co. Ráda čtu, ale na třetí stránce ještě raději spím. Vůbec nechápu, kdo mi pořád krade energii.

Naučila jsem se šnorchlovat v moři, potápěla jsem se v Egyptě a plavala v noci v Jadranu.

Jezdím na kurzy do Prahy opravdickým vlakem a sama.

 

Plním si své sny.

Mám svůj rozum. Svou hrdost a své srdce.

 

Je tady vzrůšo a legrace. A já vím, že se mi tady pořád moc líbí. Jako nenapravitelný romantik už vím, že když nejde o život, jde o ho…. holuba.

Neumím a nechci žít bez lásky a humoru. Žiji teď a tady. A vím, že vždy mám dvě možnosti.

 

Řeknu Vám to na rovinu a zkrátka.

Je ze mě prostě padesátka.

Sdílet článek | Přidat komentář
1596131074-nahled-number-170404-1280.jpg
Zamyslela jsem se. To samo už o sobě nevěstí nic dobrého. Zamýšlím se často. Zda je to přínosem i pro mé okolí se raději neptám, neboť nemám ráda negativní reakce.
Hned po výskoku z postele jsem se zamyslela nad tím, proč ten výskok není vyšší a hbitější. Odpověď přišla rychleji než bych čekala a přímo z úst samotného Mistra. Z rádia se na mě linula krásná melodie a pravdivá slova "To stárnutí zrádné…..".
Uspokojená odpovědi dávám si snídani. Ulomuji si čokoládu a zajídám kouskem masa připraveného na oběd. Pro dokreslení báječného jitra mažu své ztuhlé tělo dárcovskou dárkovskou soli a zálibně se dívám na lázeňské oplatky.
 
Ráda dělám to, co mě baví
Mě baví psaní. Začalo to někdy v první třídě. Jenže ouha, začala jsem psát intuitivně. To znamená levou rukou. Prý píše se pravou. Poslouchat se musí. Píšu pravou, ale intuitivní to, co cítím. Pak jsem začala psát na stroji. Rychle a zběsilé. Jak jsem žila, tak jsem psala. Občas s překlepy. Oprava je vždy možná. Čistých listů zatím je dost.
 
Mezitím stroj časů odvál i můj stroj psací a přivál nízkoprahovou klávesnici notebookovou. Prsty kloužou jemněji a pomaleji. S rozvahou a pohodou. Jak žiji, tak píši. Občas s překlepem. Čistých listůna hromádce ubylo, ale zatím ještě jsou. Však naučila jsem se šetřit s papírem.
 
Je 22.02.2020 10.00. To je inspirace. 22 let v jednom zaměstnání s malou přestávkou. Únorová dvojka napovídá, že dva jsou ideální počet - na radost, na bolest, na sdílení a milování. 20+20+10 je můj věk. Čas mezitím poskočil. Je 10.07. a vy tím pádem víte, kdy mi máte donést kytici.
 
Přes repro retro bedny Mistr dnes hýří vtipem -"Je jaká je….." Ano. Jsem. Jsem jaká jsem a dokonce ani já, občas nevím, stejně jako hlavní hrdinka, jak se zachovám. A přesto každý den "Stokrát chválím čas". Neúnavně padám dolů, jak podzimní listí. Znovu a znovu vstávám, protože i když jste občas dole, věřte, že je to to nejlepší místo na odraz nahoru.
 
Co pro dnešek pro mě chystá život, to zatím nevím.
Dnešek jsem věnovala svým dvojkám.
Kupodivu nebrouzdám na stránkách plastické chirurgie ani spodního prádla.
Přesto - cítím, že je to výzva.
 
Neboť uznejte, že tolik dvojek v kalendáři není jen tak.
Sdílet článek | Přidat komentář
1596133724-nahled-blond-1837062-1280.jpg
Otevřel jsem šuplík v kuchyni.
V levé ruce držím vychlazené pivo, pravá popaměti sahá po otvíráku.
„Au!“ Řízl jsem se o nůž.

„Dobře ti tak,“ naskočí mi v hlavě hlas mé bývalky.

 

Nikdy bych nevěřil, že po deseti letech manželství dám za pravdu své protivné matce.
„Ano, neměl jsem si Dianu brát, máš pravdu, mami,“ opakoval jsem jako kolovrátek pokaždé, když jsem byl u ní.

 

Ani ve snu by mě nenapadlo, co se může z té krásné okouzlující dlouhonohé blondýny se jménem bohyně stát.
Začátky byly fantastické. Tělo modelky, tvář anděla. Sex – ach, Bože můj…!!!
První facku jsem obdržel právě při něm.
Já blázen se domníval, že to bylo v zajetí vášně. Dokonce i první žárlivé scény mi přišly roztomilé. Mé ego dotýkalo se hvězd. Jenže když někdo dostává hysterické scény pokaždé, jakmile se přiblížíte k jakékoliv jiné ženě, začíná vám to být divné.
Prodavačky, lékařky, spolupracovnice i uklízečky v mé firmě již dávno věděly, kdo je má žena. Její stav se zhoršoval. Nebo spíše můj stav? Upřímně – neznám chlapa, který by se chtěl přiznat, že je obětí domácího násilí.

 

Svůj poslední počin přehnala. U soudu bylo jasně prokázáno, že bych po Dianiném zásahu své auto s tak dobře upravenými brzdami fakt neubrzdil.
Válka Roseových po česku. Rozvod byl šílený, ale rychlý. Dianin odchod za mříže na sebe naštěstí taky nenechával dlouho čekat.

 

„Sakra, přemýšlím nad hloupostmi a pivo pořád není otevřené. Kde je ten otvírák?“

Nechápu proč, ale nemůžu ho najít a láhev otevřu nožem.

 

Jdu do ložnice ustlat peřiny, co jsem ráno nestihl. Ve dveřích zůstávám překvapeně stát.
„Copak už jsem se vážně zbláznil?!“ Dívám se na ustlanou postel.
Kroutím hlavou.

 

Na toaletu jdu automaticky potmě.
„Proboha. Co se to děje?“
Slyším, jak mé tělesné kapky padají k zemi. Prkýnko je vzorně zavřené.
Do nosu mě udeří nenáviděná vůně dámského Dioru.

 

Pak už jen tma.

 

Jako z šílené dálky vnímám nad svou hlavou sirénu sanity a útržky z poledních zpráv z puštěného radia…
„…uprchlá Diana K. je 180 cm vysoká, štíhlá blondýna…

Sdílet článek | Přidat komentář
1596134210-nahled-beautiful-2315-1280.jpg
"Wau, no to byla teda šupa!“
Jsem divoká. Nedívám se vpravo, vlevo a přehlídla jsem nedovřené dveře. Rána to byla parádní. Což potvrzovala i boule na čele. Rázem jsem se stala jednorožcem.

A o tři týdny později....

 

"Katko, už jsi to někdy měla?“ ptám se mé kamarádky.
„A co jako?“
„Lítající mušky před očima a stříbrné záblesky.“
„No občas se přede mnou blýskne můj muž,“ zasměje se kamarádka a pak zvážní.
„A nemůžeš to mít po té ráně do hlavy?“
„Můžu,“ odpovím a není mi přímo do zpěvu.

 

Lékař Google mi bere poslední zbytky mého úsměvu, když si v klidu píše: „Plovoucí mušky doprovázené záblesky v očích patří mezi příznaky odchlípení sítnice,“ a jako by se nechumelilo, pokračuje dále. „Odchlípení sítnice je léčitelný stav. Musí však být rychle ošetřeno, jinak může nastat zhoršení zraku a v nejhorších případech i oslepnutí.“

 

Na nic nečekám a vytáčím číslo oční ambulance.
„Ano, sestřičko, ráno tam budu.“

 

Jenže mezi večerem a ránem je ještě noc. Neprospalá noc. A já si najednou uvědomuji, co by se dělo, kdyby se život obrátil vzhůru nohama. Ponořil ze světla do tmy. Lusknutím prstů. Malým odchlípnutím…

 

Tu noc chodím po bytě a uvědomuji si, jak strašně jsem bohatá. Zkouším zavírat oči.
Svůj byt znám. Vůně cítím. Zvuky slyším. Dotýkám se všeho.  Najednou se mi z rukou stává metr. Proměřuji si, jak širokou mám chodbu. Předpažím je před sebou a jsou mou ochranou. Zkouším se v naprosto známém prostoru svléci, obléci, vykoupat, najíst, napít, pustit hudbu. Zkuste to. Svlékání jde. Oblékání taky. Jen ta kombinace nevyšla a vypadám jako šašek. Při vstupu do sprchového kouta si ukopávám palec. Vlasy si vysouším fénem, ale jak vypadám, to je záhadou. Namalovat se nemám šanci. Čistím si zuby. Pasta je všude, kam se podíváš. Vlastně nepodíváš.


Pouštím si hudbu. Volume je na maximu. Chudáci sousedé. Ráda bych to ubrala, ale které tlačítko je to správné? Cítím vůní ohřívaného jídla, ale který hořák mám vypnout? Jdu si ustlat peřiny a houpu se. Samozřejmě nedobrovolně. Kdo mi dal do cesty to houpací křeslo? ptám se pro sebe. Chci vyťukat číslo na mobilu. Bohužel. 

Chce se mi brečet. Ale nemůžu se strefit do krabičky s papírovými ubrousky.

 

Těch bláznivých věcí, které by se šmahem staly zoufalými, je tisíc a jedna. Tisíc a jeden problém. A to jsem ještě ani nevyšla před dveře mého bytu. Na společnou chodbu. Do výtahu. Na chodník. Na silnici. Do autobusu. Obchodu. Do života.


Tu noc jsem nespala.

 

„Tak paní Mocková, zkontrolovala jsem vám oko ze všech stran. Vše je v pořádku. Ale každopádně je dobře, že jste přišla. Váš problém může být způsoben poklesem tlaku, bouchnutím do hlavy, problémy s krční páteří,“ hovoří má oční lékařka a já mám pocit, že slyším andělskou hudbu. „Pro jistotu se zastavte na kontrolu za čtrnáct dnů,“ zní mi ještě v uších.

 

Vycházím ven. Nikdy v životě jsem neviděla tak nádherný podzim. Míjím lidí a usmívám se. Jsem jednoduše šťastná.

 

Neboť ke štěstí, k opravdovému štěstí potřebujeme opravdu tak bláznivě málo.

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.12.2019
1596133288-nahled-ascension-1568162-1280.jpg

"Ahoj.“
„Ahoj.“

 

„Jak se máš? Já jsem dneska docela unavená. Ale šťastná. Promiň,“ řekla jsem v rozpacích. Usmála ses.
„Tak to jsme na tom stejně. Lítala jsem celý den. Taky už jsem pěkně unavená. Jsi šťastná? To já přece vím.“
Nikdy jsem neviděla krásnější úsměv.

 

"Uhni" řekla jsi a sedla jsi si ke mně na postel. Zasmála jsem se.
„Jsi neuvěřitelná. Přijdeš si, kdy chceš, odejdeš, kdy chceš, posadíš se, kde chceš a já tě navzdory všemu vždy ráda vidím.“
„Je fajn, že máme za sebou ty trapné formality a konečně si tykáme,“ řekla jsi a rozesmály jsme se obě. „Byl to fičák. Dneska jsem proletěla snad celou galaxii. Mám práce až nad hlavu, ale zvládám to v pohodě. Je to tady zvláštní, víš?“

Tentokráte jsi Ty nestačila ukrýt rozpaky.

 

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě a opět jsme se rozesmály.

 

„Jak mu je?“ zeptala ses zbytečně.
„Smutno,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Je náš, viď?“
„Ano, je náš.“

 

Turecký sed vyhovoval nám oběma. Nějak jsme se obě kroutily. Mně bolely záda a Tobě se špatně sedělo, od doby, kdy Ti chybělo tělo.
„Hele, já se jen tak proletím a protáhnu křídla, nevadí?“ Na chvíli ses vzdálila a láskyplně jsi mi věnovala nádherný vánek.
„Jsi nádherná, víš?“ řekla jsem upřímně. Usmála ses…
„Jsem přece anděl.“
Podívala ses na své nebeské hodiny bez ručiček.
„Už musím. Tak zase někdy příště.“
Spočinutí v objetí Tvých andělských křídel.
Tak neuvěřitelné.
Tak opravdové.
„S Bohem…“ loučí se pro dnešek se mnou Tvá ozvěna.
S Bohem buď, anděli, s pánem Bohem…

Sdílet článek | Přidat komentář
1596130328-nahled-roses-1417263-1280.jpg
Kateřina zrovna vázala kytice do váz dle objednávek zákazníků, když ho zahlédla, jak se blíží k jejímu květinářství. Krásný, prošedivělý chlap v nejlepších létech.
"Tak jsem tady zase" usmál se na ní.
Květinová vůně se smíchala s jeho vůni Armani.
"Co to bude tenkrát? Narozeniny, jmeniny či snad jiné výročí?" oplatila mu úsměv.
"Jmeniny" odvětil a ukázal na tabuli před prodejničkou, kde bylo křídou napsané pro něj tak vzácné ženské jméno - Karla.
"Tentokráte bych rád 30 rudých růži v černém tubusu. Samozřejmě Vás poprosím o malý lísteček. Propisovačku mám" vytáhl z náprsní kapsy elegantního Parkera.
"Kurýrem na stejné místo i pro stejnou dámu jako obvykle?" zeptala se Kateřina zbytečně. Věděla již dopředu, jaká bude odpověď.
"Ano, prosím. A stejnou kytici ještě jednou".
"Tu si budete brát sebou, předpokládám".
"Jak Vy to všechno víte?" nepřímo ji pochválil.
 
Zaplatil jako obvykle vysoce nad rámec prodejní ceny. Z kbelíku neuvázaných růži vytáhl jednu a podal ji Kateřině - "ta je jen pro Vás. Děkuji Vám za vstřícnost a ochotu" rozloučil se a odcházel se zabalenou kytkou.
"Určitě je to pro nějakou krásnou mladou milenku." vzdychla Kateřina tiše pro sebe po jeho odchodu. "Ale nač kupuje vždy dvě stejné kytice?" A proč k tomu přání nechce přidat nějaké srdce a nikdy se nepodepíše? Tuhle záhadu snad nikdy nerozluštím." Naštěstí ji z přemítání vytrhl další zákazník. V zápalu práce na něj pomalu zapomínala přímoúměrně se ztrácející se vůni Armaniho.
 
Karel mezitím očistil hrob své milované ženy. Doprostřed postavil právě donesenou kytku. "Promiň, lásko" omluvil se snad již posté. "Snad se Ti budou líbit, růže si vždy milovala. Ještě se cestou zastavím do naší oblíbené kavárny na lungo" rozloučil se s Eliškou a setřel si slzu. Ta na rozdíl od trýznivého tlaku na hrudi setřít šla.
Osud občas dokáže schválnosti. Třeba když jejich oblíbenou kavárnu postaví naproti květinářství, ze kterého před hodinou odešel. Navíc téměř na dosah od bytu Karliny mámy. Upil z právě doneseného lunga a vrátil se zpět o téměř 35 let.
 
Viděl se jako mladý vyplašený kluk a ještě teď slyšel své jasné "ano", které říkal své ženě Elišce. Tolik se milovali již od patnácti. Plánovali svou báječnou budoucnost se spoustou dětí. Jako téměř všude ani jemu s Eliškou se nevyhnula krize ve vztahu. Tehdy se zapletl se svou kolegyni z práce. Bydlí pořád stejně, na dosah od kavárny. I po létech se za své tehdejší selhání styděl. Byl moc rád, že to neprasklo a kolegyně se záhy velmi rychle zasnoubila a vdala.
 
Viděl ji občas i s jejím manželem a malou narozenou dcerkou Karlou. Docela ji záviděl. I když krizi s Eliškou ustáli a měli krásné manželství bohužel zůstalo bezdětné. A když si myslel, že už nic horšího je nemůže potkat, osud znovu zasáhl. Na preventivní kontroly Eliška nikdy moc nechodila a když pak přišla, bylo už pozdě. Příliš pozdě na léčbu, příliš brzy na umírání.
 
Osud občas dokáže schválnosti. Seděl tehdy před 5-ti léty na pracovní schůzce v kavárně. Jeho obchodní partner se na chvíli vzdálil a on nechtěně vyslechl důvěrný rozhovor dvou žen u vedlejšího stolu.
"Myslíš, že to ví?" zeptala se ta mladší
"Myslím, že tuší" odpověděl pro něho povědomý hlas. "Ale nikdy mi nic neřekl. Tu lékařskou zprávu, že je neplodný jsem vlastně nikdy neměla najít."
"Nech to plavat" řekla mladší. "Je to dobrý muž, má Vás rád a vy jeho. Užívejte krásných chvil. On Ti dal jistotu, kterou by jsi nikdy neměla a Ty jemu dítě, které by nikdy neměl on. Vše je tak, jak má být."
"Asi ano" vzdychla ta starší s povědomým hlasem. Hlasem jeho bývalé milenky.
 
Karel dopil své lungo.
"Zaplatím" zavolal na servírku a vyšel z kavárny.
Právě včas, aby ještě zahlédl, jak kurýr na druhé straně ulice přebírá od prodavačky kytici, aby ji odvezl na tu správnou adresu. Adresu jeho dcery Karly.
 
Najednou věděl, co má udělat.
"Moment pane" zavolal na kurýra. "Já, já tu kytici předám osobně".
Byla to poslední myšlenka vyslaná k jeho dceři, než se ze zatáčky vyřítil ten šílený mercedes.
 
Osud občas dokáže schválnosti.
Hlášení ve večerních regionálních zprávách, na které se vždy díval o tom, že tragická nehoda byla zapříčiněna nepřizpůsobením rychlosti vozu, již Karel neslyšel.
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 30.11.2019
1596129565-nahled-ring-3987492-1280.jpg
Ten den byl bláznivý od prvního zazvonění budíku v pět.
 
Do pěti, do pěti u maminky v doupěti. Já z doupěte v pět vstávala i se svou pochroumanou krční páteři. Byla jsem ráda, že ji mám, neboť jen díky ní jsem věděla, že žiji. Motala jsem se částečně ospalé, částečně unaveně a částečně praštěně po svém bytě plném nástrah, které jsem si sama dala do cesty v rámci malování. Na autobus jsem doběhla na last minute, jak je v poslední době mým zvykem.
 
V práci jsem naběhla jako mladice a tím pádem pracovní doba uběhla mi velice. Zase hopky do busu a přidat do klusu. Nějak jsem nestihla setkání přátel spisovatelů. Navštívila obchod a utíkala domů. Malujeme, milujeme, do světlých zítřků s láskou jdeme. Přítel-láska na štaflích, já-láska u plotny. Společný úklid - no není zlatý? Pak rozlučka, pac a pusu, už zase jsem v klusu. Syn jen tak chodem mimo píše, zda jsem doma? No, kde asi? Uklízím, myji, stěhuji, jako blázen se raduji. A on? Že prý se staví… Copak vypovědělo mu zdraví? A kdy, moje dítě zlaté? Ráno vstávám o půl páté. Dnes po směně mami, věř, že přejde Tě spaní.
 
Nebudu Vám lhát, zrovna vypadl mi z ruky hadr, zdá se, že jsem vážně kádr, uklizeno, čisto, s láskou milou - vítám syna s poslední silou. Za ním přítelkyně a samozřejmě pejsek-kluk, zatím jediný můj vnuk.
 
Nevypadá to, že přišli pro špetku soli - čekám cokoli.
 
Kecáme nesmysly až běda, dobrat se pravdy občas je věda.
"Mami, potřebuji rodný list" říká ten chlap, co vždy bude mým malým klukem.
Hraje se mnou schovku, schovaný za bukem.
A pak dozvídám se zprávu, kterou vnitřně máma tuší.
Něco, co skrývá se uvnitř všech citlivých duší.
 
Tak svatba, no to je ale krása.
Mé srdce se směje a jásá.
Bavíme se, spřádáme plány a já se těším.
Svou vlastní mladost na hřebík věším.
 
Už chvíli jsou pryč, jeli domů.
A já nějak nemohu uvěřit tomu.
 
Sedím a přešel mě spánek.
V duchu převracím spoustu životních stránek.
Jsem mimo a přitom jsem vážně šťastná.
Vždyť svatba dítěte věc je krásná.
 
A přesto, že před sebou vodu mám, ne víno.
Jsem celá dojatá a mimo.
 
Chvíli je mi horko, chvíli zima.
Jo… je to "príma, prímasíma…."
Sdílet článek | Přidat komentář
1596134847-nahled-magic-cube-1976725-1280.jpg

Jsem Husákovo dítě. Nestydím se za to. Neboť nemohu se stydět za něco, co jsem nezpůsobila. Pokud to někomu pomůže, jsem malé Husákovo dítě. Uznejte, že porodní váha necelé dvě kila není nijak závratná. Šedesátý osmý jsem nestihla a na ten mumraj dole jsem se dívala pěkně shora, z oblaků.

 

Do prenatálního života mě stihli zapojit taktak na konci šedesátého devátého. Bylo to na poslední chvíli, jak by se dnes řeklo na „last minute“. Snad oslava Silvestra. Mí stvořitelé spěchali a ten spěch při výrobě se přenesl i do mých buněk. Netrpělivě jsem na svět vyběhla již v sedmém měsíci.


Nebylo s čím srovnávat, a tak mi přišlo zcela přirozené, že máme bez rozdílu pohlaví všichni stejné dupačky, kamaše i pletené čepice. Rozdíl mezi chlapeckým a dívčím oblečením byl zřejmý. Kluci už tehdy věděli, že modrá je dobrá a holky zdaleka zářily ve svých červených modelech.

 

My se špatným zrakem jsme byli kouzelní se svými brýlovými obroučkami většími než samotný obličej a skly silnějšími než dno sklenice té nejrůžovější limonády.

 

Kdo neměl ve výbavě hraček magnetickou tabulku byl mnohem větší outsider než dnešní prvňáček bez mobilu. A pokud jste neměli vrchol všech hlavolamů - Rubikovou kostku, byli jste zcela společensky znemožnění. Místo smailíků v SMS zprávách, čmárali jsme ve vyučování zvrhlé přímo na lavici a vyměňovali si papírky tichou poštou mezi uličkami ve třídě. Kdo koho miluje jsme nezjistili na facebooku, ale bylo to zřejmé ze školní tabule, na které bylo velké srdce a uprostřed jasné iniciály ve tvaru HŠ+MV=VL.

 

Verzatilkou, která měla sloužit ke psaní, jsme frajersky přetáčeli magnetofonové pásky s oblíbenou hudbou a v mezičase plívali na spolužáky pomerančovou kůru. Holky navíc přetáčely i oči, to když jejich idol s vybraným účesem hodil patkou dozadu a nabídl jim céčka. Dlouze přemýšlet, jak vysvětlit pojem „céčka“ je zbytečné. Tento plastový výlisek nebyl ničím jiným než jednoduše kýčem.

 

Sportovní či jiné kroužky ve škole byly zdarma a dobrovolně povinné. A tak se stalo, že i já bez naprosté schopnosti zvládnout hudební stupnici jsem několik let zdobila vystoupení školního sborového zpěvu jakožto nejlépe vystupující playbackový umělec a využívala výhod ve formě chlebíčků a bezkonkurenční citrokoly.

 

Cigarety jsme kradli tatínkům, neboť „moderní bylo kouřit“. Kosmetiku maminkám a po jejich pečlivém nánosu nám ji většinou profesoři smyli ve školním umývadle. První opileckou „opičku“ jsme zažili okolo patnáctého roku věku z vynikajícího vinného moku zvaného „jablečné výtečné“.

 

Lásky jsme prožívali vášnivě a vůbec jsme si neuvědomovali, jak velký morální prohřešek je pusa na veřejnosti těsně před plánovanou svatbou. Budoucí ženich neměl ani ponětí o tom, že by u své vyvolené mohl přespat a pěkně po každé schůzce odjížděl do svého vlastního pokojíčku, kde mu nad hlavou visel portrét zpěvačky Sandry či Madonny. Než usnul vzpomínal na své děvče a žárlil na plakát dvou krasavců ze skupiny Modern Talking visící nad její posteli.

 

Svatba nás mladých probíhala v přísné režii těch starých. Počet svatebních hostů, jejich složení i hudební žánr byl pod přísnou taktovkou pánu rodičů. Nevěsta a ženich mohli jediné. Říct si své „ano“.

 

Někteří z nás začali ještě v té černobílé době pracovat. Žádné poslední prázdniny neexistovaly. Bez vytáček nás hned po zvládnutí školy čekala první práce. Vstávali jsme ve čtyři ráno a nebyl nikdo, kdo by nahlásil naše týrání. O dovolené v letních měsících mohli jsme si nechat zdát, neboť jsme neměli ani zásluhu ve formě odpracovaných let ani jsme doma neměli malé děti. Drbali nás a sekýrovali jako psy a my jim byli jako psi vděční. Štěkat jsme se naučili až mnohem později.

 

A pak nás probudil cinkot klíčů. Vše je jinak.

 

Schválně se nedotýkám drátů elektřinou nabitých, které by mohly vyvolávat jiskřivé emoce a politické tření. O tom tento vzpomínkový příběh není.
Byla jsem dítě. Teď jsem žena. Dobře vím, že život je jedna velká změna. S úsměvem vzpomínám na tyto retro chvíle. Nikdy nic není černobílé.

 

Pár slz občas zaleskne se zpod víček. Svět je barevný jako hromada duhových kuliček.

Sdílet článek | Přidat komentář