povídky

Přátele - dobré ráno.

Když jsem se včera začala připravovat na návštěvu kamarádky, bábi nenápadně kroužila kolem a pak začala vytahovat všechny modely, které měla ve skříni.

Její otázka „Myslíte, že by bylo vhodné v tom jít na dnešní taneční večer?“ mi tak trošku vyrazila dech a vzala vítr z plachet.

Poté akčně dodala:

„Půjdu tam dříve a budu Vám držet místo.“

Zrychlila jsem svou přípravu ven, abych mohla vypadnout co nejrychleji, když tu se babča začala oblékat taky.

„Pokud dovolíte, počkáme na tu Vaši kamarádku spolu“ usmála se na mě nevinně.

A tak jsme čekaly ve dvojici. Bábi si pro tuto slavnostní příležitost vzala i nový tralaláček na hlavu. Naštěstí má milá kamarádka je pohotová, vůbec nezajížděla autem k chodníku a zůstala stát uprostřed cesty. Já tak mohla rychle nastoupit a bezpečně zmizet.

Zpět na večeři jsem dorazila přesně. Bábi od vedlejšího stolu na mě radostně mávala, ládovala do sebe rychle kus žvance a pak spěchala chytit flek k tanci a poslechu.

Když jsme s Líbou vyšly po večeři na chodbu, naskytl se nám nezapomenutelný pohled. Před místní kavárnou se tlačily davy francouzských holí všech barev a velikosti a nedočkavě očekávaly otevření podniku.

Jejich majitelé a majitelky se tlačili a předbíhali jako by stáli ve frontě na banány. My, které jsme věděly, že máme v první linie svého špeha, jsme v klidu došly na konec řady a očekávaly, co se bude dít.

Okamžitě po otevření se místní sál naplnil do posledního místečka a mazáci jako smyslu zbavení začali nadšeně zdravit místní muzikanty. I chlapci od fochu byli vstřícní. Srdečně pozdravili jak všechny známé, tak i nás nováčky. Pak dokonce vyjmenovali i několik známých firem, jako pan Bohouš,  pan František, paní Maruška, Anička, Boženka …..

Ještě před nějakou chvíli skoro imobilní pacienti začali netrpělivě bouchat svými berličkami do země a dožadovali se prvních tónů. Parket se zaplnil v cuku letu. Bylo to jak z pohádky o zázracích. Ti, co téměř nechodili vůbec se čiperně dobelhali na parket. Ti, co chodili trošku lépe dokazovali, že v tanci nemají konkurenci a nemůže je předběhnout ani žádný z účastníků Star dance.

Největší hit místní smetánky byla píseň „Dárkovské lázně“, kterou všichni zúčastněni pěli jako hymnu, srdnatě se u toho plácali  a objímali a snažili se navázat nové kontakty mrkáním  všech svých očí a lišáckými úsměvy.

Po několika ploužácích započala hrát pravá diskotéková  hudba a svítící disco koule zavěšená u stropu měla co dělat, aby se stihla otáčet.

Do toho pár laserových efektů a nebylo možné rozeznat, zda se náhodou nenacházíme na známé Stodolní ulici.

V rychlých taktech jsme se připojily i my ženy bez partnerů a šťastně se usmívajíc jsme tančily zvesela i na polskou píseň „Jestesz Szalona“, což nebylo daleko od pravdy.

V této naprosto neopakovatelné atmosféře jsem zvládla vypít více vína než obvykle, neboť  uznejte sami, že za střízlivého stavu to prostě přežít nešlo.

Nejlepší hřeb nás teprve čekal. Když spustili sérií italských písní přiskočila i moje bábi a pustila se do tance s takovou vervou, až ji korále vlály u krku. Pak si šla chvíli odpočinou a chytily ji do taktu až skladby od Kabátu. To čiperně dorazila znova a ukázala nám všem, zač je toho loket.

Bábi odešla po deváté hodině, já dorazila po desáté a jestli si myslíte, že už spala, naprosto se pletete. Přece ještě musela následovat noční pohádka. Usnula jsem ani nevím kdy.

Začíná nový den. Občas mi to připadá jako sen. A nestačím se divit jen. No nic, volá mě snídaně – tak jdu ven.

Krásný den Vám všem.

Zdravím všechny a přeji příjemné nedělní dopoledne.

V sobotním dopoledni babička poctivě obíhávala všechny své procedury a já jsem si v klidu na pokoji představovala, jaké to je být majitelkou jednolůžkového pokoje.

Zašla jsem si na příjemnou procházku a rychle na oběd. Vyřídila jsem bábi vzkaz od kamarádky, že bude mít odpoledne telefon a v klidu se věnovala svým procedurám. Když jsem se vrátila, babička se už parádila na rande se svou kamarádkou. Požádala mě  o spolupráci při konečných úpravách šálu, kloboučku a dalších nezbytností a vydala se vstříc světlým zítřkům. Viděly jsme se až u večeře. Já si potom ještě zašla tradičně popovídat s Líbou u její cigaretky a šla jsem na pokoj. Tuto noc měla babička opravdu výdrž. Povídala do 23.30!!

Snažila jsem se její povídání ukončit varovnou větou:

„Někteří lázeňští hosté mají z minulosti špatné zkušenosti a objednávají si jednolůžkové pokoje.“

Babička se svou odpovědi dlouho nečekala.

"No, když jste onehda přišla z harmoniky tak pozdě, mě už se po Vás tak stýskalo, já bych teda jednolůžkový pokoj vůbec nechtěla.“  

A bylo vymalováno.
Ráno jsme neměly ani jedna žádnou proceduru a tak stačilo vstávat okolo půl osmé. Ještě dlouho před úsvitem se však náš pokoj z 50-ti procent začal probouzet. Úplně jsem se zapomněla zmínit, že babička si den předtím koupila Zaječici a mě odůvodněně přepadly velké obavy. Byla jsem ale neoblomná a i přes zatuhlý krk jsem se v posteli ani nehnula a předstírala hluboký spánek. Světe div se, mé oči spatřily světlo světa až v 7.15 hod.

Babička mě tahala na snídani už v půl osmé, takže jsem seděla v poloprázdné jídelně s nejstaršími obyvatelkami ústavu a pochutnávaly jsme si na tvarohové pomazánce. Před odchodem na snídaní si mě babička pojistila.

Lišáčky se zeptala: „Nešla by jste se mnou dopoledne na procházku do Kauflandu?“

Zkuste říci té dobré ženě NE.

Uvítala jsem to jako báječný nápad. A tak místní mohli zahlédnout dvojici děvčat, jak pěkně pochodují podél cesty do místního hypermarketu. Prvně jsme sháněly švestky. Neměli.

Vyšly jsme s vozíkem z obchodu ven.

Pak si Hanča vzpomněla na sušenky.

Měli. Takže zpět do obchodu a z obchodu ven.

Poté si vzpomněla na minerálku….

Nebudu se dále rozepisovat, ale je fakt, že v obchodním domě po nás zůstala malá oběžná dráha.

Spokojená s nákupem, který jsem ji gentlemansky nesla začala cestou zpět povídat o samých příjemných věcech, jako je sex po 80-tce, žárlení a nevěry sedmdesátníků, osmdesátníků a devadesátníků. Doktor Uzel by se nestačil divit.

Po návratu babička hodila do placu opět pár poutavých historek a hodinu napřed odfrčela  na oběd.

Za chvíli půjdu taky. Odpoledne mě čeká výlet s mou nejlepší kamarádkou, která mě přijede navštívit.  Pak večeře a tanečky. Co bude následovat, již asi všichni dobře tušíte a před několika hodinovou pohádkou na dobrou noc, zdá se, nebude úniku. Zítra nás čeká už od rána perný den, tak nám držte palce, ať nám to pěkně ubíhá.

Procedury, jídlo a kromě toho zážitku je tady pořád mnoho. Jen aby nekleplo mě z toho.

Zdravím všechny své fanoušky.

Volně navážu na svou zmrzlou proceduru. Musela jsem si sundat ponožku, sestřička vytáhla

přístroj podobný fénu, avšak namísto krásného teplého vzduchu na mě foukal ze všech stran jako divý vítr ze Sibiře o chladu -70 stupňů.

V duchu jsem si hrdinně zpívala spolu s Jardou Uhlířem „Severní vítr je krutý ….“ A než jsem došla na konec písně vypnul se ten bláznivý fén.

Tři minutky uběhly jako voda a můj kotník se tvářil, že patří dobře vymrzlé mrtvole. Pak jsem si ho šla dobrovolně odmrazit do fitcentra. Na rotopédu jsem zařadila rychlost a chystala se předjet všechny své lázeňské kamarády. Za 15 minut jsem ujela 7 kilometrů a celá uřícená se vypotácela ven.  

Odpoledne nás všechny nově příchozí nahnali do společenského sálu na informativní hovory. Nutriční sestra se svými 120 kg vypadala, že o nutriční problematice toho moc neví. Nicméně nám řekla něco málo hřejivých a povzbudivých slov do dalších dnů a mohli jsme se pokojně rozejít.

Moje bábi si mě odvedla do prostor u cukrárny, kde jsme pocucávaly dobrou vodu  a poslouchaly klavírní melodie. I ke zpěvu došlo. Mě se to moc líbilo už z jediného důvodu, že bábrlinka asi ctí kulturu a na hodinu se odmlčela. Poté za ní přijela kamarádka  a odporoučely se na pokoj probrat pár holčičích záležitostí.

Nastala doba večeře. Přemluvila jsem svou mladou šedesátiletou kamarádku Líbu od stolu v jídelně na posezení v kavárně. Je to jediné místo, kde se může oficiálně kouřit, takže se chytila jako rybka na návnadu a mohly jsme vyrazit. Ona si dávala čouda a já na uklidnění vinný střik. Na pokoj jsem dorazila okolo sedmé večerní.

Babička už na mě s úsměvem v pyžamku čekala, vypnula televizi a hopsla do postýlky. Bábi  v posteli, zuby ve sklenici a já v prd....li. Kolem deváté hodiny si Haňa vzpomněla, že by nebylo špatné něco pojíst. Rozsvítila a začala si krájet jablíčka a další pochutiny. Kolem desáté se vydala do koupelny. Chtěla jsem toho rychle využít a usnout. Chvíli se z koupelny ozýval šramot a hluk a pak nastalo ticho. Minutu, dvě, tři, pět.......

„Co je mi po tom, co bábi dělá?“ říkala jsem si v duchu.

Pak jsem trochu znervózněla.

„No jo, ale už taky není nejmladší a nerada bych ráno otevírala černému havranovi“

Nedalo mi to.

„Jste v pořádku?“ volám do koupelny.

„Jo, jo, já si tady tak jenom přemýšlím.“

Poté se přemístila přemýšlet do lůžka a asi do dvou byl opravdu klid. Pak začal již známý pochod postel – toaleta a zpět. . Od pěti rána začal pro mou kamarádku nový den a tudíž i pro mě.

Podle hesla „ranní ptáče dál doskáče“ jsem na masáži byla jako první. Statný pan masér si mě pohazoval jako princezna Droběna prince v legendární Popelce. Vypadalo to, že budu stažená z kůže a nechám ji ležet volně pohozenou na lehátku. Nicméně, síle chlapských rukou se nic nevyrovná a masáž byla báječná.

Den probíhal celkem hladce, ještě mi opět ve svěráku mávali nohou, tentokrát dopředu a dozadu. Následoval rašelinový zábal a oběd.  

Poté na mě dolehla únava z probdělých nocí a rehabilitací a v jednu jsem si zodpovědně schrupla až do 1/2 čtvrté. Pak jsem se vydala do města a na večeři. Celou dobu jsem svou starší kamarádku ani okem nezahlédla.

Má stravovací parťačka Líba mě opět následovala do kavárny. Okolo osmé jsme se ploužily k výtahům, když tu slyšíme odněkud hudbu. U cukrárny seděl frajer s kytarou  a foukací harmonikou a zpíval táborové písně. Bylo to perfektní, Líba ještě zaskočila na pokoj pro domácí višňovku a bavily jsme se až do čtvrt na jedenáct.

Na pokoj jsem šla v klidu. Doufala jsem, že bábi bude ponořená hluboko do spánku a i mě po zalehnutí čeká krásná noc.

Sotva jsem otevřela dveře, přivítala mě blikající obrazovka a bezzubými ústy se usmívající bábi.

„Ááááá, paní Hanička se nám vrátila, to je dobře. Dokoukám jenom na film.“               

„Jen klidně koukejte".

Převlekla jsem se do pyžama a zaujala polohu ležícího střelce.
Film dohrál. Televize se vypnula. Bylo ticho. Ale jen na chvíli.

"No", začala opatrně moje trýznitelka, "já vím, že už je sice hodně hodin, ale vy máte nadespáno za odpoledne, tak si ještě můžeme povídat"... a spustila. O tom, jak si zlomila před 1/2 stoletím ruku, o tom, jak ji manžel přivřel prsty ve dveřích, o tom, že tato příhoda má souvislost s jejich psem číslo jedna, takže mi musí taky povědět příběh o psovi. Když skončila, uvědomila si, že přivřené prsty měla kvůli psovi číslo dvě, takže mi ještě musí povědět i tuto příhodu. Pak jsme probraly všechny sousedy, doktory, řidiče autobusu a další a další a další..... v kolik jsem usnula, to opravdu nevím. Jediné, co vím, že poslední příběhy už babička vykládala jen do černočerné tmy.

Dnes jsme se ještě neviděly. Ráno jsem předstírala tvrdý spánek a zatím je tady klid.
Obávám se, že víkend bude náročný. Tak ať to alespoň Vám utíká v klidu a příjemně.

Zdraví lázeňský pacient.

Krásné deštivé lázeňské dopoledne všem mým příznivcům.

Pokud si myslíte, že jsme včera v pyžamku šly spát, jste na omylu. I já jsem se mýlila. Babička kolem půl osmé se slovy "už se asi nebudeme dívat, že?" vypnula nekompromisně televizi a ulehla.

Původně jsem to viděla na dobrý nápad - po náročném dni se do sytosti vyspat. Ale to jsem se pěkně spletla. Haňule chvíli huhňala s rukou před pusou, takže jsem ji moc nerozuměla. Vysvětlila mi, že už si vytáhla zuby. Ubezpečila jsem ji, že to nevadí, hlavně ať mluví normálně. Na tohle slyšela a šišlala až do 22.30!!! Přijela do lázní z Plzně a tak už znám všechny z okolí nejen Plzně, ale také Rokycan, Litoměřic, Německa a Rakousko-Uherska. Letem světem jsme probraly první republiku, založení skautského tábora v roce 1925 a další aktuality.

Ve 22,30 jsem si šla celá zpitomělá  s hlavou jako střep připravit tablety na ráno. Byla jsem tak popletená, že jsem si ranní tabletu na tlak zobla hned večer. Ještě jsem bábi upozornila, ať ráno klidně spí. Budík byl zodpovědně nachystaný na sedmou hodinu.

Poté zazněla kouzelná věta.... "tak už asi budeme spinkat, že?". Radostně jsem vylovila svá první slova po třech hodinách a zahulákala na celý pokoj "DOBROU NOC". Nicméně, trápení ještě nebyl konec. Asi dalších 45 minut se z vedlejší postele ozývaly věty typu ...“jé.. ještě jsem si vzpomněla, že Vám musím říct......“

Co Vám budu povídat. Okolo půlnoci už i na našem pokoji nastal boží klid. Ne nadlouho.

Když druhá hodina odbila, u nás již znovu lampa svítila. Babička pochodovala směr toaleta – postel, tam a zpět.. Chvíli trvalo než se vše uklidnilo a rozhostilo se opravdové ticho.

Nad ránem, kdy se spí ze všeho nejlépe mě probudil veselý hlas...

„Haničko, vstáváme je skoro půl sedmé.“

"Bože" říkala jsem si, ještě můžu spát 1/2 hodiny, ale což poděkovala jsem své opatrovnici a pomalu jsem se šla opláchnout, umýt zuby a obléct se do cvičebního. Mezitím už mi u ucha jel nekončící monolog. Vzala jsem do ruky telefon a nevěřícně koukala na hodiny.
Bylo 5.33!!!! Říkám - "paní Hanko - je asi teprve půl šesté". A ona na to - "jéééé, tak to promiňte, to jsem se asi spletla. Ale to nevadí, můžeme si ještě povídat."

Nebudu Vám lhát. Na proceduru jsem vyšla o půl hodiny rychleji a na ztichlé a temné chodbě                v klidu dospávala svou noční směnu. Pak si mě zavolala sestra cvičitelka. Změřila mé kotníky, lýtka a malíčky u nohou, a nabídla zatejpování lýtka. Horlivě jsem nabídku přijala, zaplatila a odešla. Moje půlhodinka byla vyčerpána a já taky.

Za chvíli jdu hledat další proceduru. Budou mi mrazit kotník na -70 st. Mě, které ne nadarmo se přezdívá „Zmrzlý nanuk?“. No uvidíme, snad to přežiji. Další informace na sebe určitě nenechají dlouho čekat. Krásný den všem.

Přátelé, kamarádi, rodino.

Jak víte, nastoupila jsem do lázní. Děkuji Vám za dotazy a telefonáty. Budu Vám pravidelně posílat lázeňské zpravodaje, ať jste v obraze.

Den první. Při nástupu jsem zamířila do přijímací kanceláře lázní, kde mi paní úřednice dala na ruku pevnou pásku zelené barvy. Moc mi sice neladí ke všem modelům zn. second-hand, ale s tím se budu muset nějak smířit.

Poté jsem byla odeslána do vedlejší budovy, kde mi svěřili klíče od pokoje. Při příchodu na svůj osudový pokoj na 6. patře jsem zjistila, že můj dočasný domov je již z poloviny obsazený. Podle léků a pohozené noční košile jsem začala tušit, že spací kolegyně bude jiný ročník než já. Poté, co jsem zahlédla retro kufřík z druhé světové války, začala jsem se obávat ještě více. Neměla jsem však čas na další úvahy, protože už na mě čekala sestra v akci a doktor z hor. Tudíž jsem sešla o poschodí níž a svěřila se do rukou odborníků.

Doktor mě prohlédl od hlavy k patě a na konci vyšetření chtěl, abych na něho vyplázla jazyk. Nu což, jeho přání bylo vyplněno.

Vypsal celý arch procedur a odešel spokojeně na oběd. Na svá bedra mě opět dostala sestřička, která i mě milosrdně uvolnila na kus žvance. Hned poté jsem zjistila, že už při startu mám dvě procedury.

Do zahájení první z nich jsem měla ještě chvíli času a tak jsem si šla na pokoj vybalit své kufry. Jaké  štěstí, že paní nocležnice už měla své věci bezpečně uložené, jinak bych obsadila i její poličky. Poté jsem šla na rehabilitaci. Mou nemocnou nožku mi dali do svěráku a hýbali mi s ní doleva a doprava. Na druhé proceduře mou končetinu vložili do skleněné trubice a technika ji opakovaně vtahovala a vytahovala, co to jen šlo.

Vrátila jsem se na pokoj. Otevřely se dveře a vešla moje nová kamarádka Hana. Hned jsme si padly do oka a téměř  nezaznamenaly věkový rozdíl 35-ti let. Babka je to čupr, vrátila se z bazénu a hned mě zvala na posezení u cimbálu. Natáhla si kalhoty až pod prsa, vyladila je slavnostní halenkou s jelenem a mohly jsme vyrazit.

Místo k sezení jsme našly vedle lázeňského páru, který ani netušil, že za chvíli má vypuknout cimbálové šílenství. Chtěli si užít intimní chvíle ve dvou. Prvně jsme jim to překazily my dvě, poté zbytek lázeňských hostů.

Nadešel první podvečer. Sedíme každá ve své postýlce ve slušivém pyžamku, vykládáme si příběhy ze života a těšíme se na první společnou noc. Tak snad to společně zvládneme.

Pěknou dobrou noc i Vám přeje lázeňská pacientka.