povídky

Ahoj, ahoj, ahoj ..... tak už jsem zase mezi Vámi.

Sobota byla krásná, sluníčková, tak jsem hned po ranní proceduře utekla své babce tajně  z pokoje a šla se projít. Vyčistila jsem si hlavu od šílených keců a nadýchala čerstvého lázeňského vzduchu.

Sobota a neděle utekly skoro jako voda a už tady byl opět hřeb nedělního večera - taneční chvíle.

Myslela jsem, že už jsem dost otrlá a nemůže mě nic překvapit, ale co se dělo tentokrát před ještě zavřeným tanečním sálem začalo hraničit s invazí uprchlíků. Všichni hůlkoví senioři se začali postrkovat, nadávat si, kopat a plivat, a to vše jen z jednoho důvodu - zachránit pár míst k sezení u tanečního parketu.

V mezičase jsme zjistily, že pacienti udělali škatule škatule hejbejte se. Náš známý Pionýr již asi odjel nenávratně do své domoviny, další tanečnice z Lučnice byla odtažena násilím. To Vám byla ženská, kterou jsem odhadovala na cca 60 let, ale jak jsem se později dozvěděla bylo ji 71. Byla docela hezká, štíhlá postava, elegantní oblečení, vlasy černé, ruce i nohy bez jakýchkoliv holí. No a tato štramanda, která nastoupila asi tři dny po mně,  si tady tak náramně užívala, že denně byla jako motýl. Motýl bohužel spadl a v opojení si rozbil hlavu. Musel být tedy dovlečen na ošetřovnu a tam ji vyčistili nejen ránu, ale i peněženku. Okamžitě ji byl zrušen lázeňský pobyt, vyměřena pokuta ve výši 25 tisíc Kč a tanečnice mohla odtančit v kvapíkovém rytmu na adresu svého trvalého pobytu. Plakala jako želva a bála se svého domácího pantáty, s jak otevřenou náručí ji přivítá. No holt to měla takový malý lázeňský rychlokurs.

A tak místo těchto nezapomenutelných postaviček se objevily další a další naprosto unikátní postavičky. Co osoba, to naprostý originál.

Obávám se, že jsem díky jodobromovým koupelím zestárla alespoň na 75 let. Jinak si neumím vysvětlit zájem o mou osobu chlapců nejen 70-ti, ale i 80 - 90-ti letých. Začala jsem mít obavu, že pro mě dorazí i smrťák s kosou, jeden se mu totiž nápadně podobal. Skotačil kolem mně jako malé dítě kolem svého prvního jízdního kola a vypadalo to, že se mi snaží hopsnout na záda. Nevím, zda bych dědulu byla schopna odtáhnout vzhledem ke svým bederním bolestem, tak jsem se raději rychle vymluvila na náhlou bolest svého nemocného kotníku a odkráčela si zmučeně sednout.

Zbytek zábavy jsem při plouživých tónech strávila vždy na místní toaletě a teprve při tónech italské divočiny se bezpečně vracela na své místo u stolu.

 
Když pro naší 21letou holčinu dorazil sedmdesátiletý  děda a požádal ji o tanec, zeptala se tato dívka s udivujícím pohledem nevinně „a s kým?“..

Muži ztrácejí soudnost, starší ženy nás úspěšně nenávidí čím dál víc a já se musím dopátrat, co jim všem dávají ráno a večer do čaje. Ať je to co je to, vypadá to, že je to pěkně silný dryák.

Jediným pozitivem včerejšího večera bylo, že náš stůl byl obsazený k prasknutí, takže když suverénně dorazil Kobylák, mohly jsme mu s úsměvem říct, že už je obsazeno. Nasadil výraz koně převalského a opustil místní stáj. Asi se šel urazit do svého pokoje, popíjet své mléko a léčit si své neduhy s vyprazdňováním.

Kapela dobrnkala poslední tóny a my se ploužily na pokoj. Mě už tady čekala bábrle, která se místního tanečního šílenství zúčastnila spolu se svou kamarádkou, která za ní přijela.
Tak, jak jsem dancing akci pojmenovala jako volné pokračování filmu Tanec s vlky, netušila jsem, že mě čeká i další pokračování thrilleru Noci s nepřítelem.

Neustálé si opakuji páté přikázání "Nezabiješ", ale upřímně nejsem si jistá, zda mi je to k něčemu platné.

Babča do půl dvanácté vesele žvatlala, když zjistila, že nereaguji, rozhodla se pro pozdní večeři. Sedla na postel, rozbalila svoje už asi sté balení sušenek Tuc a zvesela křupala, srkala vodu, šoupala nohami a vrávorala na záchod a zpátky do půl jedné. Pak zalehla a upadla do kómatu. Chrápala jako dřevorubec Nonstop.

Snad kolem jedné se podařilo usnout i mě. Ve tři hodiny následoval další záchod, a tak jsem skoro do pěti počítala ovečky, ale že jich bylo - stádo jako bejk. Když jsem se v pět propadala totálně znavená do dalšího pokusu o spánek, bábina noc jasně naznačovala konec. Když zjistila, že nijak nereaguji, směle si rozsvítila lampičku, zívala a zívala jako by zpívala, stlala postel, srdnatě se oblékala, bouchala všemi třemi dveřmi, které máme k dispozici, opětovně chroupala ty zpropadené Tuc, tuc, tuc, tuc a já jen čekala, kdy se mi vrhne na postel a zapne nade mnou místní rozhlas po drátě.

Tvářila jsem se, že jsem naprosto v hlubokém spánku, zlostí dýchala jako lokomotiva a bořila svou bolavou hlavu a štípavé oči marně do dvou polštářů. V šest jsem vzteklá jako čert vyletěla z postele. To měla bábi radost, že "Hanička už nespinká". Uááááá, bála jsem se, že ji pokoušu i se svým čtvrt stoletím starým zubním můstkem.

Považte, i na proceduru se ke mě zvesela přidala a vypadalo to, že naše pouto již nic nerozpojí.

V sedm jsem totálně vyčerpaná s očima červenými jako angorák a povadlou fasádou seděla v příjmové kanceláři, a dožadovala se, koho dostanu příští týden. Snažila jsem se paní vysvětlit, že moje empatie má ještě životnost posledních sedm dní do odjezdu bábrle a dalšího seniora již moje těžce nalomená psychika nezvládne.

Prý dostanu paní 41. Snad ta dobrá příjmová žena myslela věk a nikoliv ročník!!! Ale stejně  bych si polepšila, tady toto neuvěřitelné stvoření je ročník 1935.

No nic, moji milí. Rašelina čeká. Mizím dát si chrupec.

Krásný den všem.

Už nikdy, nikdy, nikdy dvoulůžkáč.

Všichni moji blízcí - vezměte si tuto radu k srdci a kdyby se Vám někdy poštěstilo navštívit jako pacient lázně, opravdu nelitujte peněz ani nevýhodných půjček a vezměte si jednolůžkový pokoj. Dnešní noc byla naprosto hororová

Vrátím se ještě k včerejšímu odpoledni. S Líbou a ještě jednou, trošku cáklou tetinou z jižní Moravy jsme navštívily místní vietnamské butiky. Tetina (tak si na Moravě říkají) tady nakoupila tolik nesmyslů, že jí chybí zavazadlo a tak si šla koupit další kufr. Zajímavostí je, že tato prostá žena jela do lázní původně s rukama – plastika na jedné ruce, tenisový loket na druhé. Nicméně, 14 dnů před nástupem spadla tak šikovně, že si poranila koleno a frajeří tady s francouzskými holemi. Vzhledem ke svým vlastním zkušenostem, že v tomto případě opravdu ruce hojně potřebuje, tak moc nechápu, jak se vlastně léčí.

Když jsme se navracely z nákupu zpátky do ústavu, venku už stála bábi s tralaláčkem na hlavě a čekala na svou nóbl kamarádku. Říkala sice, že je unavená ale holt kamarádka byla ochotná přijet, tak se babi hecla.

My nákupčí jsme zatím dorazily na pokoj a v klidu očekávaly večeři. Klavírní melodie jsme samozřejmě nestihly, ale myslím, že jsme o moc nepřišly.

Večer, při cestě z večeře, jsme viděly na chodbě Kobyláka, jak stojí u výtahu a nedočkavě nás vyhlíží. Jakmile jsme ho shlédly, otočily jsme  se jako jeden muž na podpatku (já teda na klínku) čelem vzad a prchaly pryč. Asi mu to došlo, protože pak jsme ho už neviděly.

Přišla jsem na pokoj netušíc, co mě čeká. Myslím, že lidé by měli do lázní jezdit do určitého věku. Nejsou schopni si připustit, že je to pro ně již fyzicky náročné. Celé dopoledne běhat tam a zpátky na procedury, které jsou pro ně naprosto vysilující. No, a když pak ještě někteří nevyužívají odpoledne ke klidu na lůžku a k odpočinku, tak pak je to šílené.

Bábi se slovy, že jí bolí oči vypnula televizi. Mluvila do 21.50. Pak usnula. Bere si vždycky prášek na spaní. Probudil mě šramot okolo 23 hodiny. Babrle seděla celá zfetovaná na posteli (asi z té tablety na spaní), tlačila do hlavy nějaké keksy, zapíjela je hrníčkem, ve kterém neměla žádnou vodu. Asi chytla nějaké arabské manýry, protože vše odhazovala na zem a bezvládně se kymácela na posteli. Do toho občas něco nesmyslně zamumlala. Tlačila do sebe nějaké další tablety a chystala se vypít oční kapky. Já na to koukala jako blázen. Nakonec  jsem rázně zakročila.

Totálně motající bábi jsem odvedla na záchod, připravila ji postel, dala ji napít, vzala ji  z dosahu všechny léky, uklidila bordel na podlaze, dovedla ji zpátky ze záchodu, sundala boty, uložila do postele, přikryla, zhasla, ulehla.

Do minuty se od 23.30 ozývalo šílené chrápání. Ještě  v 01,30 jsem vesele čuměla do stropu.

V pět ráno spící krasavice už šmátrala, byla teda méně oblouzněná než v noci, ale  na samotnou chůzi to nevypadalo. Stěžovala si, jak celou noc nespala. Takže jsem ji opět posadila na záchod, kde si zodpovědně počurala noční košili. Říkala, jak je to pro ní náročné, ale domluva, že by měla vypustit kamarádku a odpoledne odpočívat zjevně nezabírala. Ani doporučení, ať ji lékař změní procedury a třeba vynechá bazén. Ne, to ne, protože si to zaplatila, tak to musí všechno absolvovat, i kdyby měla vypustit duši. To už si neumím představit příští týden, kdy už se bude pomalu balit a chystat na dálný západ.

Nyní již nespící babička hodinu v klidu spinká a já jak vidíte v neklidu píšu brzký ranní zpravodaj.

Teď mi zazvonil budík, já si totiž naivně myslela, že ho tady budu potřebovat. Jsem skoro čilá jako rybička a jdu se dát do gala na další proceduru.

Jednolůžkové pokoje  jsou obsazené. Myslela jsem si, že bych si po jejím odjezdu doplatila neobsazené lůžko, ale stojí to 480,- Kč na den, což se nelíbí mé šetřivé povaze.

Chystám se na výzvědy, kdo má na starosti rozdělování pokojů a uplatit kompetentního pracovníka, ať mi do další části pobytu dají někoho   n o r m á l n í h o .

Babrle odjíždí 2.11. a já už se nemůžu dočkat. Co bude dál a kdo obsadí její postýlku raději nechci domyslet. To mám za to, že jsem nechtěla platit za jednolůžkový pokoj. Jak praví přísloví „vysr…ný platí dvakrát“.

Krásný den všem. Mě bolí hlava jako střep, zobnu brufík a vyrážím do terénu.

Váš nevyspalec.

Vážení a milí.
Dnešní lázeňský zpravodaj byl v ohrožení, protože nám tady blbne wifi připojení, takže jsem se chytla až teď. Včerejší procedury proběhly v pohodě, odpoledne jsem byla jako Hujer v akci. Měla jsem velkou rodinnou návštěvu. Zbytek odpoledne jsme si s Hančou na pokoji povídaly a chystal se k večeři.

U večeře jsme se s kolegyní Líbou bezva bavily a poté se pomalu přesunuly do kavárny. V tu ránu, kde se vzal tu se vzal náš známý starý mládenec, který neustálé omílá svá tři témata.

Poučil nás, že na Moravě se burčáku říká „kobylák“ a tudíž jeho nové indiánské jméno bylo na světě. Kobylák byl naprosto neodbytný. Opětovně nás krmil svými historkami v pořadí víno-vojna-síla zvuku a tak pořád dokola.

Přemístili jsme se pak do místní cukrárny, kde opětovně jako již v pátek zněla hudba jak u táborového ohně a kytara střídala harmoniku. Kobylák byl na zabití. Nepomáhaly domluvy a výstražně zvednuté prsty a obočí, žádosti o chvíli ticha, neustále mlel až dostal žlutou výstražnou kartu od kytaristy. Ale Kobylák byl jako hluchý a slepý. Zároveň byl také bez hany a studu a nebyl k zastavení. Byl nudný a trapný zároveň. Nakonec jsme to my holky zabalily, nechaly ho v zajetí své samomluvy a odešly znechuceně na pokoj. Dnes musíme  vymyslet nějaký ďábelský plán, jak se urpuťáka Kobyláka zbavit. Obávám se, že to nebude jednoduché. Možná by nebylo špatné půjčit si od bábi pár prášků na spaní.

Babička se mezitím umravnila, doběhla ji únava z rehabilitací a z věku a kolem deváté večerní už je pravidelně uložená v postýlce, prášek na spaní připravený ke spolknutí a spinká do pěti jako miminko. Krásný to stav.

Dnešní dopoledne probíhá v poklidu. Dnes by nás měly rozveselit odpolední klavírní melodie, tak uvidíme, jestli nás to nezabije. Čeká mě mražení kotníku a jízda na kole, tak se Vám poroučím.

Krásný den.

Dobré ráno přátele, kamarádi.

Včera jsem byla na individuálním tělocviku. Má milá sestřička, které tajně říkám „Paní krotitelka“ zjistila, že má ve své péči i mou kámošku z pokoje. Minule babičce zatejpovala břicho kvůli správnému dýchání. Slíbila mi, že ji zkusí říct, že u tejpování břicha se nesmí mluvit, může se jen zhluboka dýchat. Tak uvidíme.

Poté jsem si opět byla zmrazit kotník a šlapala jako drak na rotopedu.

Skromně podotýkám, že základna mých fanoušků a místních obdivovatelů roste přímo úměrně jejich věku. V závěru dne se situace prudce zhoršila. Ani nevíme jak, opětovně ocitly jsme se na taneční zábavě. Přiznávám, že jsme nenápadně prošly davem tancechtivých lázeňáků a dokonce nezaplatily ani vstupní poplatek.

Umíte si představit, co to se mnou, bláznem  poctivým dělalo. Trpěla jsem a celou dobu očekávala, kdy mě chytí ruka zákona a za všeobecné hanby budu vyvedena ven. Naštěstí nic takového se nestalo.

V klidu jsme si s Libuškou vychutnávaly své neřesti, ona cigaretu, já deci vína. Další lázeňský švihák na sebe nenechal dlouho čekat. Přisedl k nám starý mládenec, ročník 1949 a snažil se nás tři a půl hodiny bavit třemi tématy: 1) výroba vína na jižní Moravě. 2) zážitky z vojenské základní služby z roku 1968. 3) odbornými elektro informacemi a počtem Hz u kdejakého zvuku.

Upřímně, po hodině Líbě přestala chutnat cigareta a mě vínko. Hlavy jsme měly jako střep, tak jsme utekly na taneční parket, ale zdatný jinoch přiskotačil v mžiku za námi a pokračoval za tónu písně „Holky z naší školky“ v dalším odborném výkladu.

Po další hodině Líbu vysvobodil pozváním k tanci chlapec, kterému jsme daly přezdívku Pionýr. Je to hoch menšího vzrůstu a většího pupíku, nicméně nožky mu kmitají do rytmu hudby ze všech přítomných mužů nejlépe. On sám si říká Tanečník. Pojmenování Pionýr nás napadlo při prvním setkání, když dorazil s barevným šátkem kolem krku a vedle něho měl několik povadlých, za to však oddaných Jiskřiček. Pionýr se na taneční večery vždy zodpovědně "vystajluje", vezme si triko moderního vzhledu a ozdobí ho zlatým, asi 3 kg řetězem na krku. Je opravdu boží. Tak s tímto chlapcem to Líba vytáčela v kole, až se ji málem rozpadly její balarinky, které si tak složila lepila celé odpoledne sekundovým lepidlem.

Když jsem zůstala opuštěně sedět u stolu (elektromontér mezitím odskákal se svou prostatou na toaletu), tu zjevil se u našeho stolu stařík a jal se mě vyzvat k tanci. Při tónech teskné písně jsem vyslechla celou jeho zdravotní dokumentaci, meniskem počínaje a artrózou kolene konče. A taneční večer končil naštěstí taky.

Při cestě na pokoj (mimochodem Hanča byla na tanečkách taky a vzala si na to naprosto úchvatný model připomínající hornickou vlajku) nás dohonil náš starý mládenec, ovíněn zcela zapomněl na počty všech Hz světa a sedm pater nám zpíval moravské písně. No Sodoma Gomora.

Při vstupu do pokoje mě již vítala babičky slovy..."ááááááá moje záchrana je tady". Zamotala se chuděra do svého společenského modelu a nebyla schopná se odmotat. Knoflíček byl tak zapeklitě zapnut, že připomínal hlavolam ježek v kleci. Kdybych nedorazila, tak by se ze společenských šatů rázem stála noční košilka.

Málem bych zapomněla na hlavní hřeb dne.

Bábi kolem oběda celá nešťastná začala vytahovat svou zubní protézu a otvírat ústa.

„Vidíte, mám tady ještě jeden původní zub na vrchním patře. Ještě drží a mám ho vždy omotáno drátkem. Jenže… drátek jaksi není:“

„Já jsem tak nešťastná. Určitě jsem ho snědla a teď putuje v krevním oběhu a ohrožuje mě na životě.“

„Prosím Vás, vezměte si tu protézu a zajděte si na ošetřovnu“ poradila jsem ji jak nejlépe odborně jsem dokázala.

Pan doktor byl zběhlý.

„Nic se nebojte, to nic není. Drátek se jistě přirozenou cestou dostane ven.“

Jistota je jistota.

A tak babi řešila svůj problém i s dalšími obyvatelkami jejího věku v ústavu.

Jedna z nich se vesele smála „Opravdu se ničeho nebojte. Já sama svůj drátek spolkla už třikrát“.

Noc proběhla kupodivu v klidu.

Za chvíli mě čeká teplý rašelinový obklad a tudíž Vás, ač nerada musím opustit.

Mějte se, jak chcete, pokud možno pěkně. Klidně mi můžete taky napsat nějaký zpravodaj z domácích luhů a hájů.

Zdař bůh.

Dobré ráno milí a věrní čtenáři.

Zdravím Vás z ranního vysílání Svobodného Darkova.

Jedna velmi pozitivní zpráva. Včera večer jsem bábi pustila kriminálku. Ta ji však moc nebavila a úderem 21. hodiny se z vedlejšího lože ozývalo pravidelné chrápání. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem pro jistotu vypnula zvuk na mobilu a vůbec se ani nehýbala, aby náhodou tato vzácná chvilka nebyla narušená.

Včera odpoledne jsme s kámoškou Hanďou shlédly divadelní představení „Šest žen Jindřicha VIII.“ Bylo to super. Až na to, že herci do své hry občas vtahovali i diváky a nebudu Vás dále napínat, kdo asi byl do hry taky vtažen. Ano, máte pravdu, moje maličkost. Začínám se cítím jako malý herec velkých rolí. Či velký herec malých rolí???

Krásně se zde uchytil název „neurčitý věk“. Je to takové gentlemanské, takže když někdo o někom povídá, říká, že se jedná o ženu či muže neurčeného věku. Všichni tito věkem neurčení senioři se zbláznili. Téměř všude řeší své partnerské vztahy a sexuální problémy.  I včera mezi cigaretkou paní Líby a mou kávičkou  k nám přisedl muž neurčitého věku a po chvíli nás vesele zásoboval svými problémy s erekci.

Morálka se prudce a nekontrolovatelně uvolňuje. Je to tady mnohem mnohem horší než na pionýrských či jiných mládežnických táborech. I přesto, že jsem zde ač neurčitého věku benjamínek, občas mám pocit, že jim dělám tátu i mámu a musím je krotit.

Za chvíli jdu na individuální tělocvik, pro tuto chvíli se s Vámi loučím, povinnosti volají.

Váš terénní zpravodajce.

Přátele - dobré ráno.

Když jsem se včera začala připravovat na návštěvu kamarádky, bábi nenápadně kroužila kolem a pak začala vytahovat všechny modely, které měla ve skříni.

Její otázka „Myslíte, že by bylo vhodné v tom jít na dnešní taneční večer?“ mi tak trošku vyrazila dech a vzala vítr z plachet.

Poté akčně dodala:

„Půjdu tam dříve a budu Vám držet místo.“

Zrychlila jsem svou přípravu ven, abych mohla vypadnout co nejrychleji, když tu se babča začala oblékat taky.

„Pokud dovolíte, počkáme na tu Vaši kamarádku spolu“ usmála se na mě nevinně.

A tak jsme čekaly ve dvojici. Bábi si pro tuto slavnostní příležitost vzala i nový tralaláček na hlavu. Naštěstí má milá kamarádka je pohotová, vůbec nezajížděla autem k chodníku a zůstala stát uprostřed cesty. Já tak mohla rychle nastoupit a bezpečně zmizet.

Zpět na večeři jsem dorazila přesně. Bábi od vedlejšího stolu na mě radostně mávala, ládovala do sebe rychle kus žvance a pak spěchala chytit flek k tanci a poslechu.

Když jsme s Líbou vyšly po večeři na chodbu, naskytl se nám nezapomenutelný pohled. Před místní kavárnou se tlačily davy francouzských holí všech barev a velikosti a nedočkavě očekávaly otevření podniku.

Jejich majitelé a majitelky se tlačili a předbíhali jako by stáli ve frontě na banány. My, které jsme věděly, že máme v první linie svého špeha, jsme v klidu došly na konec řady a očekávaly, co se bude dít.

Okamžitě po otevření se místní sál naplnil do posledního místečka a mazáci jako smyslu zbavení začali nadšeně zdravit místní muzikanty. I chlapci od fochu byli vstřícní. Srdečně pozdravili jak všechny známé, tak i nás nováčky. Pak dokonce vyjmenovali i několik známých firem, jako pan Bohouš,  pan František, paní Maruška, Anička, Boženka …..

Ještě před nějakou chvíli skoro imobilní pacienti začali netrpělivě bouchat svými berličkami do země a dožadovali se prvních tónů. Parket se zaplnil v cuku letu. Bylo to jak z pohádky o zázracích. Ti, co téměř nechodili vůbec se čiperně dobelhali na parket. Ti, co chodili trošku lépe dokazovali, že v tanci nemají konkurenci a nemůže je předběhnout ani žádný z účastníků Star dance.

Největší hit místní smetánky byla píseň „Dárkovské lázně“, kterou všichni zúčastněni pěli jako hymnu, srdnatě se u toho plácali  a objímali a snažili se navázat nové kontakty mrkáním  všech svých očí a lišáckými úsměvy.

Po několika ploužácích započala hrát pravá diskotéková  hudba a svítící disco koule zavěšená u stropu měla co dělat, aby se stihla otáčet.

Do toho pár laserových efektů a nebylo možné rozeznat, zda se náhodou nenacházíme na známé Stodolní ulici.

V rychlých taktech jsme se připojily i my ženy bez partnerů a šťastně se usmívajíc jsme tančily zvesela i na polskou píseň „Jestesz Szalona“, což nebylo daleko od pravdy.

V této naprosto neopakovatelné atmosféře jsem zvládla vypít více vína než obvykle, neboť  uznejte sami, že za střízlivého stavu to prostě přežít nešlo.

Nejlepší hřeb nás teprve čekal. Když spustili sérií italských písní přiskočila i moje bábi a pustila se do tance s takovou vervou, až ji korále vlály u krku. Pak si šla chvíli odpočinou a chytily ji do taktu až skladby od Kabátu. To čiperně dorazila znova a ukázala nám všem, zač je toho loket.

Bábi odešla po deváté hodině, já dorazila po desáté a jestli si myslíte, že už spala, naprosto se pletete. Přece ještě musela následovat noční pohádka. Usnula jsem ani nevím kdy.

Začíná nový den. Občas mi to připadá jako sen. A nestačím se divit jen. No nic, volá mě snídaně – tak jdu ven.

Krásný den Vám všem.

Zdravím všechny a přeji příjemné nedělní dopoledne.

V sobotním dopoledni babička poctivě obíhávala všechny své procedury a já jsem si v klidu na pokoji představovala, jaké to je být majitelkou jednolůžkového pokoje.

Zašla jsem si na příjemnou procházku a rychle na oběd. Vyřídila jsem bábi vzkaz od kamarádky, že bude mít odpoledne telefon a v klidu se věnovala svým procedurám. Když jsem se vrátila, babička se už parádila na rande se svou kamarádkou. Požádala mě  o spolupráci při konečných úpravách šálu, kloboučku a dalších nezbytností a vydala se vstříc světlým zítřkům. Viděly jsme se až u večeře. Já si potom ještě zašla tradičně popovídat s Líbou u její cigaretky a šla jsem na pokoj. Tuto noc měla babička opravdu výdrž. Povídala do 23.30!!

Snažila jsem se její povídání ukončit varovnou větou:

„Někteří lázeňští hosté mají z minulosti špatné zkušenosti a objednávají si jednolůžkové pokoje.“

Babička se svou odpovědi dlouho nečekala.

"No, když jste onehda přišla z harmoniky tak pozdě, mě už se po Vás tak stýskalo, já bych teda jednolůžkový pokoj vůbec nechtěla.“  

A bylo vymalováno.
Ráno jsme neměly ani jedna žádnou proceduru a tak stačilo vstávat okolo půl osmé. Ještě dlouho před úsvitem se však náš pokoj z 50-ti procent začal probouzet. Úplně jsem se zapomněla zmínit, že babička si den předtím koupila Zaječici a mě odůvodněně přepadly velké obavy. Byla jsem ale neoblomná a i přes zatuhlý krk jsem se v posteli ani nehnula a předstírala hluboký spánek. Světe div se, mé oči spatřily světlo světa až v 7.15 hod.

Babička mě tahala na snídani už v půl osmé, takže jsem seděla v poloprázdné jídelně s nejstaršími obyvatelkami ústavu a pochutnávaly jsme si na tvarohové pomazánce. Před odchodem na snídaní si mě babička pojistila.

Lišáčky se zeptala: „Nešla by jste se mnou dopoledne na procházku do Kauflandu?“

Zkuste říci té dobré ženě NE.

Uvítala jsem to jako báječný nápad. A tak místní mohli zahlédnout dvojici děvčat, jak pěkně pochodují podél cesty do místního hypermarketu. Prvně jsme sháněly švestky. Neměli.

Vyšly jsme s vozíkem z obchodu ven.

Pak si Hanča vzpomněla na sušenky.

Měli. Takže zpět do obchodu a z obchodu ven.

Poté si vzpomněla na minerálku….

Nebudu se dále rozepisovat, ale je fakt, že v obchodním domě po nás zůstala malá oběžná dráha.

Spokojená s nákupem, který jsem ji gentlemansky nesla začala cestou zpět povídat o samých příjemných věcech, jako je sex po 80-tce, žárlení a nevěry sedmdesátníků, osmdesátníků a devadesátníků. Doktor Uzel by se nestačil divit.

Po návratu babička hodila do placu opět pár poutavých historek a hodinu napřed odfrčela  na oběd.

Za chvíli půjdu taky. Odpoledne mě čeká výlet s mou nejlepší kamarádkou, která mě přijede navštívit.  Pak večeře a tanečky. Co bude následovat, již asi všichni dobře tušíte a před několika hodinovou pohádkou na dobrou noc, zdá se, nebude úniku. Zítra nás čeká už od rána perný den, tak nám držte palce, ať nám to pěkně ubíhá.

Procedury, jídlo a kromě toho zážitku je tady pořád mnoho. Jen aby nekleplo mě z toho.

Zdravím všechny své fanoušky.

Volně navážu na svou zmrzlou proceduru. Musela jsem si sundat ponožku, sestřička vytáhla

přístroj podobný fénu, avšak namísto krásného teplého vzduchu na mě foukal ze všech stran jako divý vítr ze Sibiře o chladu -70 stupňů.

V duchu jsem si hrdinně zpívala spolu s Jardou Uhlířem „Severní vítr je krutý ….“ A než jsem došla na konec písně vypnul se ten bláznivý fén.

Tři minutky uběhly jako voda a můj kotník se tvářil, že patří dobře vymrzlé mrtvole. Pak jsem si ho šla dobrovolně odmrazit do fitcentra. Na rotopédu jsem zařadila rychlost a chystala se předjet všechny své lázeňské kamarády. Za 15 minut jsem ujela 7 kilometrů a celá uřícená se vypotácela ven.  

Odpoledne nás všechny nově příchozí nahnali do společenského sálu na informativní hovory. Nutriční sestra se svými 120 kg vypadala, že o nutriční problematice toho moc neví. Nicméně nám řekla něco málo hřejivých a povzbudivých slov do dalších dnů a mohli jsme se pokojně rozejít.

Moje bábi si mě odvedla do prostor u cukrárny, kde jsme pocucávaly dobrou vodu  a poslouchaly klavírní melodie. I ke zpěvu došlo. Mě se to moc líbilo už z jediného důvodu, že bábrlinka asi ctí kulturu a na hodinu se odmlčela. Poté za ní přijela kamarádka  a odporoučely se na pokoj probrat pár holčičích záležitostí.

Nastala doba večeře. Přemluvila jsem svou mladou šedesátiletou kamarádku Líbu od stolu v jídelně na posezení v kavárně. Je to jediné místo, kde se může oficiálně kouřit, takže se chytila jako rybka na návnadu a mohly jsme vyrazit. Ona si dávala čouda a já na uklidnění vinný střik. Na pokoj jsem dorazila okolo sedmé večerní.

Babička už na mě s úsměvem v pyžamku čekala, vypnula televizi a hopsla do postýlky. Bábi  v posteli, zuby ve sklenici a já v prd....li. Kolem deváté hodiny si Haňa vzpomněla, že by nebylo špatné něco pojíst. Rozsvítila a začala si krájet jablíčka a další pochutiny. Kolem desáté se vydala do koupelny. Chtěla jsem toho rychle využít a usnout. Chvíli se z koupelny ozýval šramot a hluk a pak nastalo ticho. Minutu, dvě, tři, pět.......

„Co je mi po tom, co bábi dělá?“ říkala jsem si v duchu.

Pak jsem trochu znervózněla.

„No jo, ale už taky není nejmladší a nerada bych ráno otevírala černému havranovi“

Nedalo mi to.

„Jste v pořádku?“ volám do koupelny.

„Jo, jo, já si tady tak jenom přemýšlím.“

Poté se přemístila přemýšlet do lůžka a asi do dvou byl opravdu klid. Pak začal již známý pochod postel – toaleta a zpět. . Od pěti rána začal pro mou kamarádku nový den a tudíž i pro mě.

Podle hesla „ranní ptáče dál doskáče“ jsem na masáži byla jako první. Statný pan masér si mě pohazoval jako princezna Droběna prince v legendární Popelce. Vypadalo to, že budu stažená z kůže a nechám ji ležet volně pohozenou na lehátku. Nicméně, síle chlapských rukou se nic nevyrovná a masáž byla báječná.

Den probíhal celkem hladce, ještě mi opět ve svěráku mávali nohou, tentokrát dopředu a dozadu. Následoval rašelinový zábal a oběd.  

Poté na mě dolehla únava z probdělých nocí a rehabilitací a v jednu jsem si zodpovědně schrupla až do 1/2 čtvrté. Pak jsem se vydala do města a na večeři. Celou dobu jsem svou starší kamarádku ani okem nezahlédla.

Má stravovací parťačka Líba mě opět následovala do kavárny. Okolo osmé jsme se ploužily k výtahům, když tu slyšíme odněkud hudbu. U cukrárny seděl frajer s kytarou  a foukací harmonikou a zpíval táborové písně. Bylo to perfektní, Líba ještě zaskočila na pokoj pro domácí višňovku a bavily jsme se až do čtvrt na jedenáct.

Na pokoj jsem šla v klidu. Doufala jsem, že bábi bude ponořená hluboko do spánku a i mě po zalehnutí čeká krásná noc.

Sotva jsem otevřela dveře, přivítala mě blikající obrazovka a bezzubými ústy se usmívající bábi.

„Ááááá, paní Hanička se nám vrátila, to je dobře. Dokoukám jenom na film.“               

„Jen klidně koukejte".

Převlekla jsem se do pyžama a zaujala polohu ležícího střelce.
Film dohrál. Televize se vypnula. Bylo ticho. Ale jen na chvíli.

"No", začala opatrně moje trýznitelka, "já vím, že už je sice hodně hodin, ale vy máte nadespáno za odpoledne, tak si ještě můžeme povídat"... a spustila. O tom, jak si zlomila před 1/2 stoletím ruku, o tom, jak ji manžel přivřel prsty ve dveřích, o tom, že tato příhoda má souvislost s jejich psem číslo jedna, takže mi musí taky povědět příběh o psovi. Když skončila, uvědomila si, že přivřené prsty měla kvůli psovi číslo dvě, takže mi ještě musí povědět i tuto příhodu. Pak jsme probraly všechny sousedy, doktory, řidiče autobusu a další a další a další..... v kolik jsem usnula, to opravdu nevím. Jediné, co vím, že poslední příběhy už babička vykládala jen do černočerné tmy.

Dnes jsme se ještě neviděly. Ráno jsem předstírala tvrdý spánek a zatím je tady klid.
Obávám se, že víkend bude náročný. Tak ať to alespoň Vám utíká v klidu a příjemně.

Zdraví lázeňský pacient.