NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595347047-nahled-wellness-1021131-1280.jpg

Přátele - dobré ráno.


Když jsem se včera začala připravovat na návštěvu kamarádky, bábi nenápadně kroužila kolem a pak začala vytahovat všechny modely, které měla ve skříni.

 

Její otázka „Myslíte, že by bylo vhodné v tom jít na dnešní taneční večer?“ mi tak trošku vyrazila dech a vzala vítr z plachet.

Poté akčně dodala:

„Půjdu tam dříve a budu Vám držet místo.“

 

Zrychlila jsem svou přípravu ven, abych mohla vypadnout co nejrychleji, když tu se babča začala oblékat taky.

„Pokud dovolíte, počkáme na tu Vaši kamarádku spolu“ usmála se na mě nevinně.

 

A tak jsme čekaly ve dvojici. Bábi si pro tuto slavnostní příležitost vzala i nový tralaláček na hlavu. Naštěstí má milá kamarádka je pohotová, vůbec nezajížděla autem k chodníku a zůstala stát uprostřed cesty. Já tak mohla rychle nastoupit a bezpečně zmizet.


Zpět na večeři jsem dorazila přesně. Bábi od vedlejšího stolu na mě radostně mávala, ládovala do sebe rychle kus žvance a pak spěchala chytit flek k tanci a poslechu.

 

Když jsme s Líbou vyšly po večeři na chodbu, naskytl se nám nezapomenutelný pohled. Před místní kavárnou se tlačily davy francouzských holí všech barev a velikosti a nedočkavě očekávaly otevření podniku.

Jejich majitelé a majitelky se tlačili a předbíhali jako by stáli ve frontě na banány. My, které jsme věděly, že máme v první linie svého špeha, jsme v klidu došly na konec řady a očekávaly, co se bude dít.

Okamžitě po otevření se místní sál naplnil do posledního místečka a mazáci jako smyslu zbavení začali nadšeně zdravit místní muzikanty. I chlapci od fochu byli vstřícní. Srdečně pozdravili jak všechny známé, tak i nás nováčky. Pak dokonce vyjmenovali i několik známých firem, jako pan Bohouš,  pan František, paní Maruška, Anička, Boženka …..


Ještě před nějakou chvíli skoro imobilní pacienti začali netrpělivě bouchat svými berličkami do země a dožadovali se prvních tónů. Parket se zaplnil v cuku letu. Bylo to jak z pohádky o zázracích. Ti, co téměř nechodili vůbec se čiperně dobelhali na parket. Ti, co chodili trošku lépe dokazovali, že v tanci nemají konkurenci a nemůže je předběhnout ani žádný z účastníků Star dance.

 

Největší hit místní smetánky byla píseň „Dárkovské lázně“, kterou všichni zúčastněni pěli jako hymnu, srdnatě se u toho plácali  a objímali a snažili se navázat nové kontakty mrkáním  všech svých očí a lišáckými úsměvy.


Po několika ploužácích započala hrát pravá diskotéková  hudba a svítící disco koule zavěšená u stropu měla co dělat, aby se stihla otáčet.


Do toho pár laserových efektů a nebylo možné rozeznat, zda se náhodou nenacházíme na známé Stodolní ulici.


V rychlých taktech jsme se připojily i my ženy bez partnerů a šťastně se usmívajíc jsme tančily zvesela i na polskou píseň „Jestesz Szalona“, což nebylo daleko od pravdy.

V této naprosto neopakovatelné atmosféře jsem zvládla vypít více vína než obvykle, neboť  uznejte sami, že za střízlivého stavu to prostě přežít nešlo.


Nejlepší hřeb nás teprve čekal. Když spustili sérií italských písní přiskočila i moje bábi a pustila se do tance s takovou vervou, až ji korále vlály u krku. Pak si šla chvíli odpočinou a chytily ji do taktu až skladby od Kabátu. To čiperně dorazila znova a ukázala nám všem, zač je toho loket.


Bábi odešla po deváté hodině, já dorazila po desáté a jestli si myslíte, že už spala, naprosto se pletete. Přece ještě musela následovat noční pohádka. Usnula jsem ani nevím kdy.

 

Začíná nový den. Občas mi to připadá jako sen. A nestačím se divit jen. No nic, volá mě snídaně – tak jdu ven.

 

Krásný den Vám všem.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595346616-nahled-lemon-906141-1280.jpg

Zdravím všechny a přeji příjemné nedělní dopoledne.

 

V sobotním dopoledni babička poctivě obíhávala všechny své procedury a já jsem si v klidu na pokoji představovala, jaké to je být majitelkou jednolůžkového pokoje.

Zašla jsem si na příjemnou procházku a rychle na oběd. Vyřídila jsem bábi vzkaz od kamarádky, že bude mít odpoledne telefon a v klidu se věnovala svým procedurám. Když jsem se vrátila, babička se už parádila na rande se svou kamarádkou. Požádala mě  o spolupráci při konečných úpravách šálu, kloboučku a dalších nezbytností a vydala se vstříc světlým zítřkům. Viděly jsme se až u večeře. Já si potom ještě zašla tradičně popovídat s Líbou u její cigaretky a šla jsem na pokoj. Tuto noc měla babička opravdu výdrž. Povídala do 23.30!!

Snažila jsem se její povídání ukončit varovnou větou:

„Někteří lázeňští hosté mají z minulosti špatné zkušenosti a objednávají si jednolůžkové pokoje.“

Babička se svou odpovědi dlouho nečekala.

"No, když jste onehda přišla z harmoniky tak pozdě, mě už se po Vás tak stýskalo, já bych teda jednolůžkový pokoj vůbec nechtěla.“  

A bylo vymalováno.
Ráno jsme neměly ani jedna žádnou proceduru a tak stačilo vstávat okolo půl osmé. Ještě dlouho před úsvitem se však náš pokoj z 50-ti procent začal probouzet. Úplně jsem se zapomněla zmínit, že babička si den předtím koupila Zaječici a mě odůvodněně přepadly velké obavy. Byla jsem ale neoblomná a i přes zatuhlý krk jsem se v posteli ani nehnula a předstírala hluboký spánek. Světe div se, mé oči spatřily světlo světa až v 7.15 hod.

Babička mě tahala na snídani už v půl osmé, takže jsem seděla v poloprázdné jídelně s nejstaršími obyvatelkami ústavu a pochutnávaly jsme si na tvarohové pomazánce. Před odchodem na snídaní si mě babička pojistila.

Lišáčky se zeptala: „Nešla by jste se mnou dopoledne na procházku do Kauflandu?“

Zkuste říci té dobré ženě NE.

Uvítala jsem to jako báječný nápad. A tak místní mohli zahlédnout dvojici děvčat, jak pěkně pochodují podél cesty do místního hypermarketu. Prvně jsme sháněly švestky. Neměli.

Vyšly jsme s vozíkem z obchodu ven.

Pak si Hanča vzpomněla na sušenky.

Měli. Takže zpět do obchodu a z obchodu ven.

Poté si vzpomněla na minerálku….

Nebudu se dále rozepisovat, ale je fakt, že v obchodním domě po nás zůstala malá oběžná dráha.

Spokojená s nákupem, který jsem ji gentlemansky nesla začala cestou zpět povídat o samých příjemných věcech, jako je sex po 80-tce, žárlení a nevěry sedmdesátníků, osmdesátníků a devadesátníků. Doktor Uzel by se nestačil divit.

Po návratu babička hodila do placu opět pár poutavých historek a hodinu napřed odfrčela  na oběd.

Za chvíli půjdu taky. Odpoledne mě čeká výlet s mou nejlepší kamarádkou, která mě přijede navštívit.  Pak večeře a tanečky. Co bude následovat, již asi všichni dobře tušíte a před několika hodinovou pohádkou na dobrou noc, zdá se, nebude úniku. Zítra nás čeká už od rána perný den, tak nám držte palce, ať nám to pěkně ubíhá.

Procedury, jídlo a kromě toho zážitku je tady pořád mnoho. Jen aby nekleplo mě z toho.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595346068-nahled-spa-4481538-1280.jpg

Zdravím všechny své fanoušky.

 

Volně navážu na svou zmrzlou proceduru. Musela jsem si sundat ponožku, sestřička vytáhla

přístroj podobný fénu, avšak namísto krásného teplého vzduchu na mě foukal ze všech stran jako divý vítr ze Sibiře o chladu -70 stupňů.

 

V duchu jsem si hrdinně zpívala spolu s Jardou Uhlířem „Severní vítr je krutý ….“ A než jsem došla na konec písně vypnul se ten bláznivý fén.

Tři minutky uběhly jako voda a můj kotník se tvářil, že patří dobře vymrzlé mrtvole. Pak jsem si ho šla dobrovolně odmrazit do fitcentra. Na rotopédu jsem zařadila rychlost a chystala se předjet všechny své lázeňské kamarády. Za 15 minut jsem ujela 7 kilometrů a celá uřícená se vypotácela ven.  


Odpoledne nás všechny nově příchozí nahnali do společenského sálu na informativní hovory. Nutriční sestra se svými 120 kg vypadala, že o nutriční problematice toho moc neví. Nicméně nám řekla něco málo hřejivých a povzbudivých slov do dalších dnů a mohli jsme se pokojně rozejít.

 

Moje bábi si mě odvedla do prostor u cukrárny, kde jsme pocucávaly dobrou vodu  a poslouchaly klavírní melodie. I ke zpěvu došlo. Mě se to moc líbilo už z jediného důvodu, že bábrlinka asi ctí kulturu a na hodinu se odmlčela. Poté za ní přijela kamarádka  a odporoučely se na pokoj probrat pár holčičích záležitostí.


Nastala doba večeře. Přemluvila jsem svou mladou šedesátiletou kamarádku Líbu od stolu v jídelně na posezení v kavárně. Je to jediné místo, kde se může oficiálně kouřit, takže se chytila jako rybka na návnadu a mohly jsme vyrazit. Ona si dávala čouda a já na uklidnění vinný střik. Na pokoj jsem dorazila okolo sedmé večerní.

 

Babička už na mě s úsměvem v pyžamku čekala, vypnula televizi a hopsla do postýlky. Bábi  v posteli, zuby ve sklenici a já v prd....li. Kolem deváté hodiny si Haňa vzpomněla, že by nebylo špatné něco pojíst. Rozsvítila a začala si krájet jablíčka a další pochutiny. Kolem desáté se vydala do koupelny. Chtěla jsem toho rychle využít a usnout. Chvíli se z koupelny ozýval šramot a hluk a pak nastalo ticho. Minutu, dvě, tři, pět.......

„Co je mi po tom, co bábi dělá?“ říkala jsem si v duchu.

Pak jsem trochu znervózněla.

„No jo, ale už taky není nejmladší a nerada bych ráno otevírala černému havranovi“

Nedalo mi to.

„Jste v pořádku?“ volám do koupelny.

„Jo, jo, já si tady tak jenom přemýšlím.“

 

Poté se přemístila přemýšlet do lůžka a asi do dvou byl opravdu klid. Pak začal již známý pochod postel – toaleta a zpět. . Od pěti rána začal pro mou kamarádku nový den a tudíž i pro mě.

 

Podle hesla „ranní ptáče dál doskáče“ jsem na masáži byla jako první. Statný pan masér si mě pohazoval jako princezna Droběna prince v legendární Popelce. Vypadalo to, že budu stažená z kůže a nechám ji ležet volně pohozenou na lehátku. Nicméně, síle chlapských rukou se nic nevyrovná a masáž byla báječná.


Den probíhal celkem hladce, ještě mi opět ve svěráku mávali nohou, tentokrát dopředu a dozadu. Následoval rašelinový zábal a oběd.  

 

Poté na mě dolehla únava z probdělých nocí a rehabilitací a v jednu jsem si zodpovědně schrupla až do 1/2 čtvrté. Pak jsem se vydala do města a na večeři. Celou dobu jsem svou starší kamarádku ani okem nezahlédla.

 

Má stravovací parťačka Líba mě opět následovala do kavárny. Okolo osmé jsme se ploužily k výtahům, když tu slyšíme odněkud hudbu. U cukrárny seděl frajer s kytarou  a foukací harmonikou a zpíval táborové písně. Bylo to perfektní, Líba ještě zaskočila na pokoj pro domácí višňovku a bavily jsme se až do čtvrt na jedenáct.

 

Na pokoj jsem šla v klidu. Doufala jsem, že bábi bude ponořená hluboko do spánku a i mě po zalehnutí čeká krásná noc.

 

Sotva jsem otevřela dveře, přivítala mě blikající obrazovka a bezzubými ústy se usmívající bábi.

„Ááááá, paní Hanička se nám vrátila, to je dobře. Dokoukám jenom na film.“               

„Jen klidně koukejte".

Převlekla jsem se do pyžama a zaujala polohu ležícího střelce.
Film dohrál. Televize se vypnula. Bylo ticho. Ale jen na chvíli.


"No", začala opatrně moje trýznitelka, "já vím, že už je sice hodně hodin, ale vy máte nadespáno za odpoledne, tak si ještě můžeme povídat"... a spustila. O tom, jak si zlomila před 1/2 stoletím ruku, o tom, jak ji manžel přivřel prsty ve dveřích, o tom, že tato příhoda má souvislost s jejich psem číslo jedna, takže mi musí taky povědět příběh o psovi. Když skončila, uvědomila si, že přivřené prsty měla kvůli psovi číslo dvě, takže mi ještě musí povědět i tuto příhodu. Pak jsme probraly všechny sousedy, doktory, řidiče autobusu a další a další a další..... v kolik jsem usnula, to opravdu nevím. Jediné, co vím, že poslední příběhy už babička vykládala jen do černočerné tmy.

 

Dnes jsme se ještě neviděly. Ráno jsem předstírala tvrdý spánek a zatím je tady klid.
Obávám se, že víkend bude náročný. Tak ať to alespoň Vám utíká v klidu a příjemně.


Zdraví lázeňský pacient.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595345772-nahled-wellness-589774-1280.jpg

Krásné deštivé lázeňské dopoledne všem mým příznivcům.


Pokud si myslíte, že jsme včera v pyžamku šly spát, jste na omylu. I já jsem se mýlila. Babička kolem půl osmé se slovy "už se asi nebudeme dívat, že?" vypnula nekompromisně televizi a ulehla.

 

Původně jsem to viděla na dobrý nápad - po náročném dni se do sytosti vyspat. Ale to jsem se pěkně spletla. Haňule chvíli huhňala s rukou před pusou, takže jsem ji moc nerozuměla. Vysvětlila mi, že už si vytáhla zuby. Ubezpečila jsem ji, že to nevadí, hlavně ať mluví normálně. Na tohle slyšela a šišlala až do 22.30!!! Přijela do lázní z Plzně a tak už znám všechny z okolí nejen Plzně, ale také Rokycan, Litoměřic, Německa a Rakousko-Uherska. Letem světem jsme probraly první republiku, založení skautského tábora v roce 1925 a další aktuality.


Ve 22,30 jsem si šla celá zpitomělá  s hlavou jako střep připravit tablety na ráno. Byla jsem tak popletená, že jsem si ranní tabletu na tlak zobla hned večer. Ještě jsem bábi upozornila, ať ráno klidně spí. Budík byl zodpovědně nachystaný na sedmou hodinu.


Poté zazněla kouzelná věta.... "tak už asi budeme spinkat, že?". Radostně jsem vylovila svá první slova po třech hodinách a zahulákala na celý pokoj "DOBROU NOC". Nicméně, trápení ještě nebyl konec. Asi dalších 45 minut se z vedlejší postele ozývaly věty typu ...“jé.. ještě jsem si vzpomněla, že Vám musím říct......“

 

Co Vám budu povídat. Okolo půlnoci už i na našem pokoji nastal boží klid. Ne nadlouho.

 

Když druhá hodina odbila, u nás již znovu lampa svítila. Babička pochodovala směr toaleta – postel, tam a zpět.. Chvíli trvalo než se vše uklidnilo a rozhostilo se opravdové ticho.

 

Nad ránem, kdy se spí ze všeho nejlépe mě probudil veselý hlas...

„Haničko, vstáváme je skoro půl sedmé.“

"Bože" říkala jsem si, ještě můžu spát 1/2 hodiny, ale což poděkovala jsem své opatrovnici a pomalu jsem se šla opláchnout, umýt zuby a obléct se do cvičebního. Mezitím už mi u ucha jel nekončící monolog. Vzala jsem do ruky telefon a nevěřícně koukala na hodiny.
Bylo 5.33!!!! Říkám - "paní Hanko - je asi teprve půl šesté". A ona na to - "jéééé, tak to promiňte, to jsem se asi spletla. Ale to nevadí, můžeme si ještě povídat."


Nebudu Vám lhát. Na proceduru jsem vyšla o půl hodiny rychleji a na ztichlé a temné chodbě                v klidu dospávala svou noční směnu. Pak si mě zavolala sestra cvičitelka. Změřila mé kotníky, lýtka a malíčky u nohou, a nabídla zatejpování lýtka. Horlivě jsem nabídku přijala, zaplatila a odešla. Moje půlhodinka byla vyčerpána a já taky.


Za chvíli jdu hledat další proceduru. Budou mi mrazit kotník na -70 st. Mě, které ne nadarmo se přezdívá „Zmrzlý nanuk?“. No uvidíme, snad to přežiji. Další informace na sebe určitě nenechají dlouho čekat. Krásný den všem.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595345510-nahled-massage-therapy-1612308-1280.jpg

Přátelé, kamarádi, rodino.

 

Jak víte, nastoupila jsem do lázní. Děkuji Vám za dotazy a telefonáty. Budu Vám pravidelně posílat lázeňské zpravodaje, ať jste v obraze.

 

Den první. Při nástupu jsem zamířila do přijímací kanceláře lázní, kde mi paní úřednice dala na ruku pevnou pásku zelené barvy. Moc mi sice neladí ke všem modelům zn. second-hand, ale s tím se budu muset nějak smířit.

 

Poté jsem byla odeslána do vedlejší budovy, kde mi svěřili klíče od pokoje. Při příchodu na svůj osudový pokoj na 6. patře jsem zjistila, že můj dočasný domov je již z poloviny obsazený. Podle léků a pohozené noční košile jsem začala tušit, že spací kolegyně bude jiný ročník než já. Poté, co jsem zahlédla retro kufřík z druhé světové války, začala jsem se obávat ještě více. Neměla jsem však čas na další úvahy, protože už na mě čekala sestra v akci a doktor z hor. Tudíž jsem sešla o poschodí níž a svěřila se do rukou odborníků.

 

Doktor mě prohlédl od hlavy k patě a na konci vyšetření chtěl, abych na něho vyplázla jazyk. Nu což, jeho přání bylo vyplněno.

Vypsal celý arch procedur a odešel spokojeně na oběd. Na svá bedra mě opět dostala sestřička, která i mě milosrdně uvolnila na kus žvance. Hned poté jsem zjistila, že už při startu mám dvě procedury.

 

Do zahájení první z nich jsem měla ještě chvíli času a tak jsem si šla na pokoj vybalit své kufry. Jaké  štěstí, že paní nocležnice už měla své věci bezpečně uložené, jinak bych obsadila i její poličky. Poté jsem šla na rehabilitaci. Mou nemocnou nožku mi dali do svěráku a hýbali mi s ní doleva a doprava. Na druhé proceduře mou končetinu vložili do skleněné trubice a technika ji opakovaně vtahovala a vytahovala, co to jen šlo.

 

Vrátila jsem se na pokoj. Otevřely se dveře a vešla moje nová kamarádka Hana. Hned jsme si padly do oka a téměř  nezaznamenaly věkový rozdíl 35-ti let. Babka je to čupr, vrátila se z bazénu a hned mě zvala na posezení u cimbálu. Natáhla si kalhoty až pod prsa, vyladila je slavnostní halenkou s jelenem a mohly jsme vyrazit.


Místo k sezení jsme našly vedle lázeňského páru, který ani netušil, že za chvíli má vypuknout cimbálové šílenství. Chtěli si užít intimní chvíle ve dvou. Prvně jsme jim to překazily my dvě, poté zbytek lázeňských hostů.

 

Nadešel první podvečer. Sedíme každá ve své postýlce ve slušivém pyžamku, vykládáme si příběhy ze života a těšíme se na první společnou noc. Tak snad to společně zvládneme.


Pěknou dobrou noc i Vám přeje lázeňská pacientka.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595518369-nahled-doctor-2722943-1280.jpg
Určitě znáte z filmu, jak kameraman zabírá stropní osvětlení, na které se upírají oči herce - pacienta, kterého přivážejí do nemocnice na nosítkách. Záběr to byl přesný, jen s tím rozdílem, že herec pak vyskočí a jde domů. Já zůstala ležet a tupě zírala na strop dál.
 
Smrad kolem byl nezvládatelný. Vzhledem k tomu, že nemocniční stropy nemají zrcadla netušila jsem, že ve velké chodbě nejsem sama. Známá firma místních bezdomovců pan Bohdan ležel ve svém zkráceném těle opodál. Nevím, co vše ve svém životě dokázal, ale nyní by klidně mohl troufnout kdejakou chemickou zbraň hromadného ničení.
 
Poté jsem jela na rentgen. Byli na mě milí, udělali pár foteček do nemocničního alba a poslali zpět.
 
Za chvíli si mě zavolala paní doktorka. Její pohled neustále přeskakoval z rentgenového snímku na mě a zpět. Pak na mně zůstala upřeně hledět s otazníkem v očích. Zdálo se, že potřebovala se mnou zkonzultovat mou situaci a tak jsem jen tiše pípla: "operace?". Paní doktorka radostně potvrdila - "řekla, jste to sama". Poté mě předala sestřičce.
To byla ta pravá žena na pravém místě. Zamilovala jsem si jí od první chvíle.
"Tak tady zůstáváte" pronesla nekompromisně. "Chcete vystavit nemocenskou?"
"Ano, prosím" pronesla jsem tak tiše, jako bych se za to měla stydět. Ale tušila jsem, že kotník se za pár dní eventuální dovolené asi nerozchodí.
"Věci do šatny nebo příbuzným?" štěkla na mě v poklusu.
"No já nevím."
Zmrazila mě pohledem - "Jak nevíte, není čas".
Můj strach pomalu stoupal. 
"Tak domů, prosím".
Sestřička přinesla černý pytel a mžikem ze mě udělala potencionálního nebožtíka.
"Svlékněte se."
Začala jsem si pomalu odepínat zip na bundě, suchý zip na levém rukávu, suchý zip na pravém rukávu, zkontrolovat kapsy….
"Rychle, není čas" pronesl ten kulomet v sesterských šatech a myslím, že ani zkušená striptérka by nedokázala v tak krátkém čase obnažit své tělo jako já. Hromada mého oblečení se neuvěřitelně rychle zvětšovala. Když mi pomáhala z riflí naprosto výhružně vyštěkla…"vy máte punčocháče???" Kdybych jen mohla, rozpárala bych je na jednotlivé očka….
 
"Na sádrovnu" zavelel generál v sukni a já nemohla pochopit, proč mi budou sádrovat nohu v pravém úhlu. Ó požehnaná buď, naivní nevědomosti. Díky ní jsem neměla čas se zbytečně stresovat nad slůvkem "repozice", která měla být záhy na mě vykonána.
Sádrová sestřička si měřila mou nohu,  náhle se objevující lékařka se zákeřně usmívala a tvrdá sestra v akci na mě neustále útočila svými dotazy typu, kde pracuji, kde bydlím a kdo je můj lékař. Za každou delší odpověď než dvouslovnou jsem dostávala co proto, takže jsem pomalu přecházela do bobříka mlčení.
 
A pak to přišlo.
"Tak zkusíme dát tu nožku do původního stavu" zašveholila sladce lékařka. Pro mě to na dalších pár sekund byly poslední slova, která jsem byla schopna vnímat. Připadala jsem si jako horská poma. Znáte to - uchytit, natáhnout, přetočit a jedeme…… Nu, člověk vydrží opravdu hodně.
Za odměnu jsem mohla ještě jednou pro tento večer ležet modelem na rentgenovém pracovišti.
 
Konec dobrý, všechno dobré. Všichni byli se svou práci zcela spokojení. A když se za mnou zavíraly dveře výtahu věděla jsem, že další dobrodružství je již za dveřmi.
Co je důležité při urgentním příjmu? No přece:
Správná sestra to je základ,
když není času se s ničím patlat.
I když je Ti proklatě.
Postaví Tě do latě.
Sdílet článek | Přidat komentář
1595265949-nahled-concert-984276-1280.jpg

Člověk míní a Majáles mění. Všechno začalo naprosto nevinně. Vlastně všechny věci, které nám nějak ovlivní život začínají velice nevinně. Ty, které vypadají vinně buď nebereme nebo jsme ostražití. Z vinných věcí je nejlepší vinný střik.


Jenže ten podvečer v hospůdce žádný vinný střik nebyl. Když jsme byli mezi řeči pozvání na Horkýže Slíže a Jiříka Macháčka z Mig 21 na studentský Majáles nic nenasvědčovalo tomu, proč bychom tuto akci měli vynechat.


Den předtím bylo počasí takové, že by ani psa nevyhnal. V den konání však nekonečné proudy deště ustály a schovaly se za mraky - snad aby nepozorovaně mohly přihlížet věci příštích. Navečer dokonce vysvitlo sluníčko a v nás svitla naděje, že se vůbec nic neděje a vše proběhne v klidu a pohodě. Těšili jsme se na pohodovou atmosféru venkovních párty s vůni klobásek a chuti místního piva. Ani svařáček by v případě dalšího ochlazení nebyl k zahození.


Auto uhánělo k městu, kamarádka spokojeně točila volantem. Věděla, že pouze cesta tam je v její režií. Na cestu zpět si vzala kamaráda, který se pasoval do role abstinenta. Jestli dobrovolně nebo pod pohrůžkou se už asi nedozvíme, nicméně volba to byla dost dobrá a jeho čas pomoci se pomalu blížil.


Místo konání akce jsme našli hned. A hned nám taky bylo jasné, že starší posádka našeho vozu je tady v blbém čase na blbém místě. Lidí jako máků, tedy hodně opojného a mladého máku. Marně jsem kolem sebe hledala někoho věkem blízkého.  Nedali jsme se odradit a v pološeru se vrhli na procházku industriální krásou kolem dokola a hledali náš vytoužený stage.

Pravda, stánky s občerstvením byly přítomný, ale místo vůni klobásek a špekáčků mě v očích a v nose štípala všudypřítomná vůně mariánky.

 

Vychutnávala jsem svobodnou atmosféru.

Ještě chvilku a je čas se přemístit k hlavní metě dnešního programu.


Vzhledem k věku a předpokládaným problémům se již nehrneme do kotle, ale skromně poskakujeme na konci masy. Jirka Macháčku začíná svou show a snaží se zjistit, kdo z jeho fanoušků navštěvuje jakou fakultu. Nadšenci se hlasitě a hrdě hlásí.
Každý ke své Alma mater.
To jsem ještě netušila, že za malou chvíli budu potřebovat zástupce všech fakult dohromady. Lékařské k zásahu, strojaře k zapůjčení šroubů a ekonomy k výpočtu ztrát.

 

Chvíli jsme se zaposlouchali do rytmického Migu. A pak to přišlo. "Jdu na toaletu", řekla kamarádka a já se radostně rozhodla připojit k ní. Otočily jsme se a zamířili směrem k toy-toy budkám.
Vyhýbala jsem se lidem kolem, udělala pár kroků a najednou jsem letěla k zemi. Byla to nanochvilka. Možná proto, aby mě tam nikdo neviděl se válet po zemi, jsem se prudce přetočila a sedla na zadek. Jenže to jsem nevěděla, že část mého těla zůstala zaklíněna o nohu občerstvovacího stanu RedBull. Nevěřte reklamám, žádná křídla mi jeho přítomnost nedala. Silné křupnutí v noze mi dalo jasně najevo, že v háji nejsou jen křídla, ale i kotník.


Nevěřicně jsem koukala, jak se prsty přemístily ze severu na jihovýchod a pak trošku zpět. Moje noha vypadala jak rozcestník u cesty, stačilo jen naklepat tabuli "Nemocnice" a bylo by to dokonalé.

Kamarádka reagovala bleskurychle. Prvně přivolala zbytek našeho osazenstva, kteří nevěřili vlastním očím, co jsem schopna dokázat za tu malou chvilku jejich nepozornosti. S vtipnou otázkou "můžeš se na tu nohu postavit?" mě chlapsky vyzvedli jako jeřáb a snažili se mě odtáhnou bokem.

 

Po chvilce se ke mně sklonila absolventka zdravotní fakulty a znalecky rozeznala, že se nejedná o otevřenou zlomeninu. První pozitivní zpráva byla na světě.

Místní záchranka tam opravdu byla v cukuletu. Informovali mě, že pojedu jen na začátek areálu a tam si mě převezme další posádka. No uznejte, komu se podaří povozit se dvěma sanitkami s jedním úrazem? A pak, že zdravotnictví stojí za starou belu.


Připadala jsem si jako Popelka. Tváře bledé, ruce od popela, střevíček mi byl sundán a můj kolektiv přišel o zbytek slov. Zatím jsem začala nenápadně přetáhovat Macháčkovy fanoušky na svou stranu a hle vyplatilo se. Při nakládání do první ze sanitek jsem již měla docela slušnou základnu svých příznivců, kteří se se mnou loučili potleskem a nadějným pokřikem "to zvládneš".


Na konci areálu už na mě číhala posádka druhého záchranného vozu. Asi očekávali zhulenou, opilou a hlavně mladou účastníci Majálesu, takže jsem pro ně byla takové malé překvapení. Zda dobré za to, že přivezli střízlivou, nebo špatné za to, že přivezli starou je těžké posoudit. Každopádně se ke mně chovali moc hezky.


Když se nad mou hlavou rozezněla siréna mé sanity a rychlé a zběsilé nebyl jen další ze série úspěšného filmu vytanulo mi na mysli poučení pro dny příští:

 

"Chceš-li na Majáles jíti, musíš mladým býti.
Když jsi starý snad, hrozí Ti tam pád."

Sdílet článek | Přidat komentář
1595519711-nahled-hand-1701971-1280.jpg
Ještě jsem se z toho závratného štěstí nedokázala tak úplně vzpamatovat a pořád si radostně pobrukovala. Je to tak, spravedlnost existuje a ne že ne.
 
Po zklamání z minulého vztahu, který mě naprosto vyčerpal a velmi poznamenal, jsem poznala kus obrovského štěstí. Nový partner byl prostě ú ž a s n ý .
 
Bylo to jasné od prvé chvíle. První setkání u kávy, které jsem odhadovala na maximální hodinku ztraceného času se naprosto přirozeně prodloužilo na 12 hodin. Opravdu. Při zavíračce nás musela paní čísnice o půlnoci taktně vypoklonkovat, jinak bychom okouzlení sebou navzájem zůstali asi až do ranních hodin.
 
Další a další schůzky už byly výsledkem společného chtění. Byl báječný, akční, zábavný a přítulný. Přitulil se tak, že než jsem se vzpamatovala, moje skříň obsahovala jeho košile a moje koupelna jeho vůni. Každý víkend jsme spolu absolvovali spoustu akcí, od kultury po sport. Slovo "nuda" neměla v našem slovníku místo a mě se to moc líbilo. Jsem aktivní a můj partner by měl být ještě aktivnější, aby mi stačil. A on teda stačil, jen co je pravda. Většího věkového rozdílu jsem si v tom fofru snad ani nestačila všimnout. Občas mě zarazilo jeho přání do budoucna o práci na zahrádce a péče o jeho osobu, touha po dennodenní zdravé domácí stravě a pečení koláčků, ale v koloritu růžových brýlí posazených na mých zamilovaných očích, kdo by si těchto drobností všimal.
 
Měl se mnou svatou trpělivost. Ukazoval mi zdravé potraviny, naučil mě oblékat do značkových věcí a já nestačila svou kreditku vytahovat a zase schovávat. Ta větrala. Sliboval hory doly, dokonce i stavba domu byla takřka na spadnutí a já už pomalu začala shánět pravé pracovní rukavice.  Miloval mě. Jak jinak si vysvětlit jeho téměř neustálou přítomnost u mě doma. Dokonce i v době, kdy měl 16-ti hodinovou pracovní směnu se obětoval a přijel před směnou ke mně, sbalil si domácí dobroty na posílení v pracovní době a zase se rád vracel, aby se unaven z práce posílil dalšími pokrmy připravenými mnou z lásky a z mých finančních prostředků. Snad jen stálé se zvětšující mé konto korent mě po dvou měsících tohoto štěstí poněkud zarazilo v mém naprosto přirozeném počínání.
 
Po urputném duševním boji jsem se jednoho romantickéoho večera dovolila položit otázku, zda by nebylo vhodné domluvit se nějak na chodu naší domácnosti. Omluvila jsem se za svou neschopnost, že jakožto samoživitelka nejsem schopna ze svého jednoho velmi průměrného platu uživit byt, auto, syna, sebe i jeho Veličenstvo. Obávala jsem se zbytečně. Chvíli se tvářil překvapeně, poté položil jemně otázku, kolk bych tedy jako chtěla? Na počátek jsem navrhla, že bychom se mohli střídat při placení velkých dvoutýdenních nákupů. Neprostestoval.
 
První nákup jsem byla na řadě já. Košík se prohýbal spoustou dobrot a zdravých pokrmů, u pokladny jsem se prohýbala já. Částečně v šoku, částečně těšením se, že příště se karta obrátí. Nemýlila jsem se. Obrátila se naprosto o 360 stupňů. Další nákup byl velmi strohý, všeho jsme údajně měli doma ještě dost, zdravé a drahé produkty jsme míjeli obloukem a dokonce v tu chvíli nebylo třeba ani tolik potřebného přísunu vitamínů a ovoce. Vynechali jsme všechny položky nad 20,- Kč za kus. Kaufland byl velmi milostiv. Na konci pokladního lístku se usmívala částka 2.000,- Kč a můj hrdina měl ke kolapsovému stavu snad už jen krůček. Přičítala jsem to prudkému poklesu tlaku a modlila se v rámci jeho zdraví o zlepšení počasí. Ten víkend jsem nemusela ani péct. Nebylo z čeho.
 
Co Vám budu říkat. Medové dny utíkaly jeden za druhým jako šílené a zdálo se, že naše štěstí nemůže nic pokazit. Až jsem to pokazila já.
 
Když jsem domlouvala nic netuše s kamarádkou na setkání, nenapadlo mě ani v tom nejdivočejším snu, že je to začátek konce mého tak perspektivního vztahu.
 
Oznámila jsem svému milému, že přijdu o cca 2 hodinky později, že si jdeme s kámoškou sednout na dvě deci vína a na kávu. Samozřejmě jsem jako správná žena správného muže již dopředu pro něj ze svých zásob, ve svém bytě a za své peníze připravila veškeré komfortní služby - teplou večeři počínaje, vyžehlenými košilemi pokračuje a sbalenou svačinkou na noční směnu konče.
 
Setkání bylo příjemné a já cválala poslušně autobusem domů za svým princem. Jako malá holka jsem ještě než se autobus rozjel do mého města napsala svému drahému sms, že již jedu a těším se. Při cestě domů jsem zavolala,  jestli ještě není třeba cestou koupit nějaké zdravé čerstvé pečivo. Očekávala jsem  že uslyším úsměvný hlas na druhém konci. Omyl. Jeho chladný hlas, že nic není třeba a kde jsem tak dlouho mě poněkud zarazil. No jo, chlapi .... i oni mají své dny. Nic netuše jsem svižným krokem vyrazila k domovu.
 
Víno je víno a ne vždy jsou ústa svěží, tak jsem si ještě cestou koupila žvýkačky a příjemně naláděna otáčela klíč v zámku.
 
Žádné radostné přivítání se nekonalo. Mrzutě mi oznámil, že čekal docela dlouho, je unaven a jde si ještě před noční práci lehnout. Chápala jsem ho. Chudáček. Rychle jsem se osprchovala a hopsla do postýlky za ním, třeba ho potěší má přítomnost. Asi potěšila. Usnul rychleji, než jsem se stačila zeptat, jak se měl. Po odchodu na noční mi při vlahém polibku tiše syknul do ucha ... "a příště mi nelži". Zavřela jsem dveře a nechápala. Cože??? No nic, nebudu si lámat hlavu, zítra to probereme. A taky jsme to probrali.
V práci jsem se ještě těšila, že miláček pochopí, jak ošklivě se mýlí, koupí nějakou malou kytičku a s omluvným úsměvem na tváří si uděláme pěkné odpoledne. Skutečnost byla poněkud jiná. Miláček sršel.
 
Seděl jako vždy naprosto dokonalé upraven a jemně navoněn, nožku přes nožku elegantně přehozenou přes sebe, srkal mnou uvařené horké kafe a měl se mnou řeč. On se mnou! Jaké štěstí, že jsem v té chvíli neměla na hlavě klobouček. Protože tohle všechno bych si za něj opravdu nedala. Takže, posuďte co já jsem to za ženu.
 
Příjdu domů pozdě -  sms jsem mu psala z autobusu v půl páté, nikoliv v půl šesté, jak tvrdím já a nechápe, kde jsem byla tu další hodinku a půl. Mé dotvrzení z mého mobilu, volání na operátora, který se mu marně snažil vysvětlit, že to ON má špatně nastavený vnitřní čas v mobilu ani pozdější písemný výpis z telefonních hovorů s jasným časem odeslání mé sms na jeho telefonní číslo  mi nebyl nic platný a lhářkou jsem byla a zůstávám dál.
 
Další prohřešek -  opilá a maskující to žvýkačkou!!! To jsem nezvládla a začala se docela nezřízeně smát. Opravdu si nemyslím, že ve svém věku 40-ti let jsem schopná se opít ze dvou deci vína a maskování žvýkačkou jsme s kamarádkami používaly snad naposledy před čtvrt stoletím při návratu z diskoték před rodiči.
 
Ale to ještě není vše. Byl nucen se zamýšlet i nad mých zdravotním stavem. Došel k závěru, že mé problémy s bolesti zad jsou nad slunce jasnější. Nejsou to záda,  jsou to poškozené ledviny!! A z čeho jiného než z nadměrného pití. Včera 2 dc, před týdnem jsme si dali sedmičku vína - tedy já si dala 2 dc, on zbytek.... a navíc mě ještě počastoval malou štamprličkou své domácí slivovičky a já bez hanby neodmítla a kopla to do sebe.
 
A když už pravda - tak se vším všudy. Když už jsem vlastně ani nic neočekávala, dozvěděla jsem se o sobě další krutou pravdu. Jsem závislá na lécích. Protože tohle, co vidí u mě, to ještě nikdy nikde neviděl. Otevřela jsem svou skříňku a nevěřícně koukala na krabičku tobolek s kanadskými brusinkami, antikoncepci, paralen a dva obvazy. Nu, pravda se občas těžko vstřebává.
 
A vrchol, ale naprosto vrchol všeho z mého včerejšího exempóre byl ten, že jsem si, přicházejíc domů pozdě, opilá, maskující se žvýkačkou dovolila jít si lehnout!!!
 
Pomalu, velmi pomalu a v klidu jsem si dovolila přerušit jeho monolog a zeptat se, jestli ho alespoň na vteřinu napadlo, že už mě asi hodinu  uráží. Nenapadlo.
 
Napadl on mě, že jsem opravdu úděsná a vztahovačná ženská. Nesmí se mi nic říct, všechno zapřu, nepřiznám, jsem tvrdohlavá a nepřizpůsobivá a je velmi těžké se mnou vyjít. Měl pravdu. A tak jsem vyšla já s ním.
 
 
Sdílet článek | Přidat komentář