povídky

Jaro bylo v rozpuku a já se chystala na sraz. Dívala se do skříně a uvažovala, ve kterých šatech vypadám nejštíhlejší. Nakonec jsem si vzala ty, které mě obepnuly kolem dokola a zatáhla břicho. "Zasunu se za stůl a budu v klidu" říkala jsem si zvesela a vyrazila. Nebyla jsem typická boubelka, spíše typická padesátka.

Špíček sem, špíček tam, slovanský typ. Vůbec mě nenapadlo, že jarní sraz bude "pokračovat" i na podzim. Jenže to by nesměl přijít spolužák Pavel.

Začali jsme si vyprávět, kdo co dělá. Pavel se lehce rozvykládal o výživovém poradenství a mě to začalo zajímat. "Ráda se ozvu" řekla jsem tehdy a vytušila, že mě shodou náhod bude čekat stejná cesta jako mou již štíhlou kamarádku, která se s Natur Housem setkala již více než rok přede mnou.

Léto uplynulo jako voda a začal nový školní rok. První zazvonění probudilo i mou paměť a já si vzpomněla na svůj slib ze školního srazu. Našla si kontakt na Pavla a domluvila si schůzku. A kde jinde než přímo v jámě lvové? Na nohy jsem si vzala tenisky a postavila se na pomyslnou startovní čáru. Tři, dva, jedna, start … a já vyrazila směr Havířov.

Poněvadž jsem děvče dochvilné, vstupovala jsem do dveří vedoucí k Natur House již o hodinu dříve. Co čert nechtěl, první dveře vedly do útulné kavárničky. Jako jasná provokace se na mě smály líbezné dortíky a další hříšné kousky. Psychika začala pracovat na plné obrátky a já, i přesto, že za normálních okolností mi zákusky a dorty neříkají zhola nic, začala v rámci pavlovova reflexu slintat jako pes před miskou plnou kostí. Byla jsem na sebe tvrdá, neboť jsem pochopila, že vojenský výcvik právě začíná a objednala si kávu bez cukru. A taky na dlouhou dobu dýňovou housku. A taky na dlouhou dobu vinný střik. To aby jste viděli, že zas tak ukázková vojanda nejsem.

Po chvíli přišel Pavel. Povídali jsme si a pak nastal čas podívat se pravdě do očí. To znamená seznámit se se svou výživovou poradkyní. Mladá slečna mi byla sympatická od první chvíle a snad to bylo oboustranné. Povídání, měření, vážení i seznámení proběhlo velmi příjemně a hodinka utekla jako nic. Vyšla jsem s plnou taškou chytrých produktů a s jedinou, zoufalou myšlenkou v hlavě… "proboha, co já budu večeřet????"

Pořád ještě v dobré náladě rozloučila se s odbornicí i spolužákem Pavlem a šla pokorně studovat do autobusu všechny nově získané informace.

Hned po příjezdu  jsem navštívila místní řetězec s potravinami a začala. Můj košík se naplňoval brokolicí, melounem, rajčaty, paprikou, bílými nízkotučnými jogurty a tvarohy, králíkem v akci i rybou bez akce. Doma jsem to všechno vybalila a málem se úplně zapomněla balit na svůj zítřejší výlet do Prahy. V kuchyni jsem se zdržela dlouho. Uvařila jsem si čaj. Moc dobrý. Chystala si různé "snídaně" ve tvaru 3 sušenky a 2 suchary. Levanat a Fibroki jsem lehce přejmenovala na Levču a Fibču, neboť jsem pochopila, že se budeme chvíli kamarádit. Ještě pořád jsem netušila, co bude k večeři. Nakonec jsem se rozhodla uvařit si v jemně osolené vodě rybí filé a kousek brokolice. Levču jsem si s veselým zvoláním "Na zdraví" dala místo aperitivu a těšila se na své jídlo. Přiznávám, že jsem se těšila opravdu hodně. Mezitím se ve vodě dusí králík na dny příští a již mám hotovou zeleninovou polévku. Bez mouky, sádla, másla, masoxu a jiných vražedných přísad.

Na stole mě ještě pro dnešek čeká seznamka s Fibčou, který mi zatím přijde bezpohlavní, neboť netuším, jestli je ta Fibroki či ten Fibroki a s jejím či jeho kamarádem panem Kefírem.

Do výletní kabely si s posvátnou úctou chystám Levčové ampulky a odsypanou porci Fibči. Samozřejmě nezapomínám na zítřejší vydatnou snídaní ve tvařu 3 + 2.

Na víkend jedu na výlet. Opět jsem se nezklamala a pro začátek úpravy jídelníčku si vybrala tu nejméně vhodnou dobu. Nu což, těžce na cvičišti, lehce na bojišti. Budu improvizovat a uvidíme, jak to dopadne. Každopádně Vás o tom budu ráda informovat.

Nedávno jsem našla zajímavou písničku…"školíš mě…." Byla jsem jí konsternovaná. Její jednoduchostí, její sílou, jejím neskutečně emotivním klipem. V bláznivém ohromném opojení poslala jsem ji jako vysvětlení svému bývalému příteli. O žádné vysvětlení nikdy nestál, takže nechápu, proč by se to teď mělo změnit. Vlastně ani já už nemám žádnou touhu a chuť něco vysvětlovat. Klik, blik a píseň je pryč. Vlastně je u adresáta, který stejně jinde chvátá a nemá čas zastavit se a zamyslet se.

Nedávno jsem se setkala se svým dětstvím. Se svým mládím, se svým životem. Prošla jsem si své myšlenky a vzorce chování. To, co kdysi zdálo se být špatné přetočilo se ve zkušenost. Dobré změnilo se v otazník. Černobílá stálá se barevnou. A barevná paleta náhlé změnila se v nevinně bílou. Šťastně se usmívám a jemně se zahaluji do přikrývky svých něžných myšlenek a láskyplných nových vzorečků ve svém domečku.

Dnes jsem byla na pohřbu. A já vím, že jediný, komu mohu říct "školíš mě" je můj každodenní život. Při vchodu do smuteční síně jsem měla stažený žaludek a bolelo mě na hrudi. Černý oděv zahalil mé tělo. Sluneční paprsky najednou přestala jsem vnímat. Zpěv ptactva ustal. Vůně léta nebyla cítit. Vytáhla jsem kapesník a začala do něj ukládat své slzy. Hořkost v ústech zdála se být nemožná k polknutí. Písničky jindy veselé zněly tak smutně.

Po dvaceti minutách byl konec. Lidé vycházeli ven. Pomalu se znovu začali usmívat. Nevěřícně se dívali kolem sebe. Slunce neustálé svítilo a ptáci se znovu dali do zpěvu. Léto nás objalo svou vůni. Kapesník znovu našel své uplatnění, když kýchla jsem jen tak "na zdraví".

Na parkovišti bavili jsme se, jak komu rostou rajčata či vnoučata. Jak proběhla dovolená. Nač se těšíme. A co nás mrzí. Nasadila jsem si sluneční brýle, nadýchla se vzduchu a zašeptala "školíš mě…- živote…"

Svět, točil se dál.

Dojela jsem domů a na parkovišti se setkala s kamarádem. Dal mi kytku a já ji radostně přijala. Muži mají dávat kytky ženám. Ženy je mají přijímat. A taky se z nich radovat.

Hýčkejte každou vteřinu, kterou nám život dává a my ji můžeme přijímat. Radujme se z kytek, dokud k nim můžeme přivonět. Opájejme se sluncem, dokud cítíme teplo slunečních paprsků, poslouchejme hudbu, dokud máme dar slyšet. Mějme oči otevřené dokořán, dokud můžeme vidět tu každodenní krásu kolem sebe. Dávejme a přijímejme lásku, dokud nám srdce tluče a dech vdechuje. Poslouchejte, co šeptá duše a řekněte svým blízkým jen tak …. "mám Tě rád".

Neřešte, kdo má kolik vad.

Pokud někdo křičí -má na to právo.
Svět patří všem, nu brávo. Brávo.
Něco říci mě nutí - co je to, nemám ponětí.
Své ruce použijte k hlazení a objetí.

Spojte ukazovačky a palce a utvořte si srdíčko.
Věřte, že ke štěstí stačí krůček, stačí maličko.

Ten hlad začal být nesnesitelný. Bylo teprve půl dvanácté, ale marná sláva, žaludek se hlásí o svůj příděl. Chtěla tu knihu dočíst, ale kručení v břiše ji rušilo. Protáhla se, vyměnila dioptrické brýle za sluneční a přemýšlela, do které restaurace si dnes zajde.

"Nebudu to řešit" řekla si Markéta a vyšla ze stínu rozlehlého stromu. Celé město bylo zalité sluncem a pohodou. Nezašla příliš daleko, když si všimla, že na letní vyvýšené terase, kolem níž zrovna procházela, je volné místo.

"Tady jsem ještě nebyla, nejvyšší čas to změnit" pomyslela si, když šlapala pár schodů nahoru. Šla jistě za svým cílem a když už byla téměř na dosah volnému stolu překvapeně hleděla na muže, který tam seděl. "Sakra, jak to, že ho nebylo ze spodu vidět?"

Ve vteřině vyměnila překvapení za suverenitu, jako by snad šla najisto.

"Promiňte, máte zde volno? Mohu si přisednout? Nebude Vám vadit má společnost?" zasypávala neznámého přívalem naprosto zbytečných otázek, neboť než dozněla poslední, již spokojeně seděla a rozhlížela se po jídelním lístku.

"Od Vás mi nebude vadit vůbec nic. I kdyby jste mě okuřovala" zněla prapodivná odpověď. Markéta, ještě celá zblblá z knihy o indiánech, kterou právě četla vlastně ani nepostřehla, že volně přešla od divochů do civilizace a změnila i století.

"Tedy chtěl jsem říci, že pokud by jste si chtěla zakouřit, nebude mi to vadit" neustále ji vnucoval kuřáctví neznámý a vlídně k ní popostrčil popelník.

"Nic takového vám ode mě nehrozí" řekla Markéta a oba se zasmáli.

Vzala si brýle na studium jídelního lístku a prohlédla si společníka. A sakra, takhle naslepo jsem šla a ono to docela pohledný chlap.

Vybrala si jídlo a nechala se volně vtáhnout do komunikace. Až neuvěřitelně ji připomínal Čivavu. Kdo byl Čivava? Zábavný, galantní, vtipný chlapík s velmi udržovanou a vypracovanou postavou. Nikdy by nevěřila, že takhle může vypadat zralý šedesátník. V minulosti s ním strávila zcela přátelských pár príma dnů. Pravda, poté, co se dozvěděl, že nechce postupovat z kamarádství do vyššího levelu, ještě ani nezazvonil zvonec a jedné pohádky byl konec. Nebyla z toho smutná. Takový je prostě život. Něco za něco. A pokud je to něco za nic, tak chlapec nechtěl dlouho zůstat panic a hledal si jiné povyražení. Přála mu to.

A najednou naproti ní, kde se vzal, tu se vzal Čivava II. Vypadal dobře. Možná na chlapa, až zbytečně dobře. První dojem - padesát plus. Její zkušenosti už však tušily, že nemusí to tak být. Začal ji povídat o tom, jak tady jezdí často (na Čivavku I. nemáš - pomyslela si v duchu, ten láme rekordy). Poté nenápadně začal povídat o své příjemné finanční situaci a jen tak mimochodem zmínil svou příjemnou manželku. To aby bylo jasno. Krmil ji tím, jak velmi rád sportuje (běžky, kolo, tenis) a jak nemůže přestat. Jistě, to chápala. Jednička taky každé ráno chodil do fitka, aby vypadal. Jenže oni opravdu nemohou přestat, je to závislost. Na sportu, na mladistvém chlapeckém vzhledu a na mladších lázeňských partnerkách. Nu, proč ne.

Smáli se spolu jako staří známí, takže tak nějak naprosto volně vyplynula otázka, co s načatým odpolednem. "A snad taky večerem" pomyslela si Markéta.
Než oba zvládli své povinnosti, to znamená Markéta sprchu, depilaci celého těla a mikrospánek v mikropokojíčku a Marek oběd a proceduru, bylo 15.30 hodin a nejvyšší čas vyrazit znovu směr kolonáda.

Seděl v lázeňské kavárně, ležérně nohu přes nohu. Zpod slunečních brýlí si ji prohlédl a vzhledem k jejímu nejistému kroku, způsobeného nikoliv alkoholem, ale ne zrovna orlím zrakem, pro jistotu i laškovně zamával. Přisedla si. Bavil ji. Než odešli na slibovanou procházku, smáli se všem historkám, které si navzájem vyprávěli. Jsou to právě ty typy historek, které oficiálním partnerům lezou zákonitě na nervy, zatímco novým objevům přijdou báječné, až výtečné.

Došli na přehradu a romanticky si půjčili šlapadlo. Bylo to príma. Vyprávěl ji o svém životě, ona o svém. Šlapali jako diví až překročili nejen povolenou rychlost, ale i vzdálenost. Než se nadáli, byli za bojkami a zoufali rybáři je hlasitě posílali zpět. Cestou si Marek ležérně shodil tričko. Tak za prvé, bylo opravdu teplo. A za druhé byl nejvyšší čas ukázat své pěkné tělo. Dojeli zpět. Pravda, vystoupit ze šlapadla není zrovna nejlepší počin, ale při gentlemanském podržení to zvládla. Došli zpět do města.

"Co s načatým večerem?" zeptal se Marek.
"No konečně" pomyslela si Markéta.

"Budeš chtít se někam projít, posedět nebo tančit?" zeptal se dvorně.

Na tanec čekala celý dlouhý týden.

…"Tak pokud by Ti to nevadilo, mohli bychom si jít zatančit?"
"Tak jo, promiň, že si v tom horkém počasí nevezmu sako."

"Nevadí", ležérně odpověděla. S hrůzou si vzpomněla, jak párkrát šla na zábavu slušně oblečená a její společník se dostavil ve vytahaném tričku značky "dobrénaspánek" a kraťasech. Neumíte si představit ten pohled pro bohy, který vždy nastal.

"Takže v sedm u kapličky?"
"Tak jo, v sedm u kapličky, zapálíme svíčku a můžeme jít do blízké vinárny". Ta je úžasná nejen svým příjemným prostorem, dobrým jídlem, skvělými víny, ale také nepřekonatelným Charliem, který co si budem.... hraje jako samotný ďábel….

Než došla do své komůrky pro trpaslíky a jiné pohádkové postavy, zjistila, že je po 18-té hodině. Takže další sprcha, vyzkoušet pár modelů. K té báječné erotické černé sukni si zapomněla vzít tu správnou halenku, takže ji s lítostí uložila zpět. No nic, vzala si růžovo-modrý model a byl nejvyšší čas vyrazit. U kapličky stál sexy chlap. Bílé tričko, džíny, polobotky s úchvatnými červenými tkaničkami. Wau, nu proč ne. Je příjemné jít a nestydět se za svého společníka. Svíčka zůstala nezapálená, neboť se pomalu ale jistě začaly zapalovat naprosto jiné části těla.

Když po příchodu do podniku zaslechla, jak si ležérně tyká i s obsluhou vinárny, opětovně si vzpomněla na jedničku. No jo, ty lázeňské návraty mají své kouzlo. Pochopila a byla zvědavá.

Nechal ji vybrat víno. Šla na jistotu.

"Rulandské šedé, Modré sklepy, prosím" poprosila příjemnou obsluhu.

"Rulandou snad nelze nic zkazit?" zeptala se nesměle.
Marek přitákal. Věděla, že by souhlasně kývnul, na kteroukoliv značku. Nicméně, víno ji opravdu chutnalo, jemu snad také. Bylo jemné, hladivé, chladivé.

Charlie se připravil a začal… své ruce odložil na klávesy značky "Duo Yamaha" nebo možná jen "Single Yamaha" a pustil se do zpěvu.

Ti dva do tance. Je to vždy sázka do lotérie. Jít s někým neznámým na parket. Je to snad ještě větší hrůza, než jít s ním do postele. V posteli je trapas jen ve dvou, na parketě to vidí celý podnik, někdy bohužel i tajně nainstalované web kamery.

Začali ploužákem, přes rychlejší skladby až k naprosto bláznivému rokenrolu. Bavili se, super. Tančili lehce, volně, radostně, skvělé. Smáli se a vymýšleli nové a nové taneční kreace.
Věděla, že jak skvělý a zábavný je společník a tanečník, stejně takový bude milenec.

"Ještě další láhev?" zeptala se obsluha.
"Samozřejmě" řekl Marek.
"A sakra" pomyslela si Markéta.

Večer uběhl neuvěřitelně rychle a příjemně. Byl čas. Tak… byl čas… ovšem čas na co?

Marek to viděl jednoznačně.
Markéta také.

Problém nastal, když jejich jednoznačně se najednou dostaly do roviny dvojznačné.

"Tak miláčku" řekl Marek… a pokračoval v další větě….
Zasekla se.

Věděla, co přijde. Tušila erekci, netušila reakci. Hlavně věděla, co přijde z její strany. I když by si mohla dělat kdykoliv, cokoliv a dokonce s kýmkoliv, věděla, že její NE je již téměř na jazyku. Moc dobře také věděla, proč. A to byl ten problém. Vždycky se královský bavila, smála, laškovala a možná opravdu těm chlapcům nevědomky dávala naději. Jenže i kdyby její tělo cokoliv chtělo (a jakože opravdu chtělo), její duše byla jiná. A její srdce patřilo někam jinde. No jo, ale zkuste to vysvětlit muži, který jaksi už tuží… nebo už je zcela ztužen jako domácí šlehačka.

Prvně pár slov daných do legrace. Pak, snad v bláznivé sebeobraně, slovo ne zcela vhodné pro dámu. Pak vystřízlivění. Jeho. Nechci popisovat, co cítí muž, když málem byl už…. Až jednou budu mužem, tak pochopím. Omluva za nepochopení. A cesta do pokojíčku o něco málo větší než lodní kufr. Skromnost versus luxus. Račí povaha versus skvělý sex. Něžná duše na křídlech.

Lehala na své lehátko a nemohla spát. Bylo půl čtvrté. Ve čtyři pochopila, jak moc je na sebe hrdá. Přesto, že venkovně nepochopená, vnitřně spokojená s úsměvem usnula na celé dvě hodiny.

Ranní pohled do zrcadla byl zvláštní. Dívala se do svých nevyspalých očí. Mohla se podívat sama sobě do očí. Byla spokojená. Hlas ne nepodobný Drupimu zněl v ranních telefonu možná divně, ale časem přešel do normální hladiny. Začala balit. Ještě zbývalo pár nezbytných kousků, když ji pípla smska. Marek. Domluvili se na dopoledním setkání.

Na stejném místě. U jednoho stolu. Řekl, jak ji to sluší. Poděkovala. Pár větami vyjasnili si situaci. Bylo to moc příjemné, přátelské. Stoupl v jejich očích. I když, záleží vůbec na tom? Jí ano. Po dvou hodinách se rozloučil a odešel. Markéta se ještě zdržela. Vepřová panenka s houbovou omáčkou se jen tak bezdůvodně neopouští.

Přemýšlela nad sebou.
Má dvě možnosti, aby nedocházelo k nepříjemným situacím.
Buď bude veselá, hravá, zábavná a free a dotáhne věci do konce. Neboť, žijeme jen jednou a oč vlastně jde? O nic. Jen o její zbídačenou duši - pěkná blbost, viďte?

Nebo nedopustí, aby k tomu vůbec došlo a stane se něčím, co není - nezábavnou, cudnou, téměř nekomunikativní ženou u své hubičky se vzteklou pěnou. Ještě větší blbost…. A to už snad ani neviďte.

"Markéto, ty blázne… ty přece musíš do lázní jen s tím, který má tak bláznivé srdce a vzdušnou duší… co ví, co tuší…. " říkala si, když nasedala do autobusu s nápisem "domů".

Nu nic, do dalších lázní ještě času dost. Její lásku k lázeňství ji stejně nikdo nemůže vzít. Neboť, zdraví máme jen jedno……

"Jáchyme, hoď ho do stroje", chtělo by se mi dnes říct. Takže dnes třetí den za sebou, třetí kniha. Konečně dorazil bestseller, čtu si ho a hýbu i ušima. Co je ze všeho nejhorší, ale opravdu nejhorší? Dostalo mě to do stavu, že sama sobě pokládám otázky, na jejichž odpovědi vůbec nejsem zvědavá. Opravdu nejsem?

Jedna z knih hovoří o tom, jak muž navštíví na ostrově Bali jednoho starého léčitelé… a začnou se dít věci….

Neříkám o čem je kniha, jen zkusila jsem si jeden z úkolů, který byl hlavní postavě dán.

Jednoduché…. Snít ve stavu bdělostí… jak by vypadal můj život, v případě, že VŠE je možné, neexistují žádná omezení, můžeme cokoliv, co chceme, co si přejeme…

Šílené….

Musím to říci nahlas? Wau… tak tedy… neohlížet se okolo. …. Jen pamatovat, že VŠE je možné ….

Dobře.. můj život by byl dvoumístný. Chtěla bych zůstat žít zde a přitom mít, řekněme letní sídlo. Někde u moře. Dům u moře. Francie, Itálie….

Pracovala bych až do své smrti. Pracovala bych tak, že bych psala. Každé ráno šla bych si nahá zaplavat do moře. Celá mokrá štěstím posnídala bych šťavnaté ovoce a dala si sklenku bílého vína. Chvíli bych tančila, jen tak pro radost a pro pohyb. V celém domě by zněla hudba a voněla jemná vůně. Kolem nohou protáhl by se můj pes. Celý svůj den bych byla jednoduše šťastná. Věnovala bych se sobě, psaní, tanci, moři, svému milovanému muži a milovanému psu. Můj milovaný syn by mohl kdykoliv přijet a pobýt.

Chodila a neustále se vzdělávala ve všech uměleckých směrech. Byla bych šťastná za nové zážitky. Neustále bych něco studovala. Byla vděčná za nová setkávání. Věnovala bych se charitě. A starým lidem. S láskou bych jim věnovala svůj čas. S láskou bych hladila jejich svraštělé tváře. A vymýšlela spoustu nádherných seniorských dnů, plnění přání, poslouchání jejich životů, ztvárnění jejich osudů v povídkách, v divadelních hrách, v básních…
A třeba bych byla natolik bohatá, že bych si založila dům pro seniory.

A pak bych měla milujícího a milovaného muže. Přemýšlela jsem dnes hodně o mužích. O mužích mého života. Je zbytečné hrabat se v minulosti, je zbytečné malovat si budoucnost. Je teď a tady. O svém teď a tady nechci psát a je to mé právo. Mohu psát o svých snech a přáních. Uvědomuji si, že neustálé mluvím o tom, ať už z legrace, cynicky, vážně nevážně… že "nechci chlapa". Co vysílám, to dostávám. Takže.. a je to tak v pořádku… žádný chlap.

Dnes, poprvé po dlouhé době jsem zeptala se sama sebe. Chceš chlapa? A najednou došla mi slova. Chci muže? Chci muže. Opravdického muže. Gentlemana. Přímého frajera. Takového, co si ho budu vážit. A on mě. Já, pro jeho mužnost a on mě, pro mou ženskost.

Proč odmítám muže a proč je nepotřebuji - otázka č. 1 (nebojte - otázka č. 2 bude následovat).

Jsem samostatná, sama se uživím. Sama si poradím. Čemu nerozumím se zeptám. Co neumím … najdu si toho, co to umí. OK. A dál….?

Nepotřebuji někoho, kdo mě bude vydírat. Někoho, kdo mě bude ponižovat. Někoho, kdo si mě nebude vážit. Někoho, kdo si bude na mě honit své ego. Nepotřebuji blbce. OK. A dál…? /což je otázka č. 2/.
Jsem žena. A již Bible hovoří jasně. K Evě patří Adam. K ženě muž. OK. A dál… ?

Jsem jemná a citlivá žena. Chci silného a citlivého muže. Chci ochránce svého těla, své duše, svého srdce. Chci toho, kdo ví, jaká jsem. Kdo respektuje mou svobodu. Kdo podrží mě v mých slabinách. Kdo mě bude podporovat v tom, v čem jsem dobrá. A bude mě rozvíjet a učit v tom, co mě baví. Chci parťáka pro život. Chci toho, s kým plácnu si dlaní a budu vědět, že zajiskření v očích dá mi úsměv pro příští ráno.

Proč potřebuji muže? Aby mě každé ráno pohladil. Aby mě několikrát za den objal. Abychom se spolu mohli bláznivě smát. Abychom se spolu bláznivě milovali. A kdyby to nevyšlo … tak jen tak se smáli. Potřebuji, aby mi někdo donesl snídaní do postele. Aby mi někdo vyměnil žárovku a nalil chladicí kapalinu do vozu. Ne že bych to neuměla, ale je to tak krásné, říci jen… "miláčku, prosím….." Potřebuji svého prince. Protože, protože jsem princezna … A pokud máte pocit, že už jsem trošku zestárla… ok… beru i krále… OK. A .. dále?

Takže chlapci, a vím, že je vás mnoho… hlaste se .

Tak už je to tady. Musela jsem se zbláznit. No uznejte sami. Je léto. Mám dovolenou. Mám svobodu. Volnost. Mohu cokoliv. S kýmkoliv. Nejsem stará, ani nemocná. Dokonce ani bezmocná. Mám dvě ruce, dvě nohy, díky push-up zázraku rovněž prsa, úsměv na líci a jiskru v oku. Je možné odolat? Jsem samostatné, dospělé děvče plné optimismu a radosti v životě. Jsem v lázních.

Dvaadvacáta hodina odbila a lampa ještě svítila.
V mém pokoji.

Sedím si tady naprosto spokojená, sama, ve vytahaném tričku a zapaluji si svíčku. Poslouchám písničky z notebooku a chrapot z přilehlého pokoje. Osvěžuji se vzduchem z otevřeného nano-okýnka, vinným střikem a čokoládovým jogurtem. Připadá Vám to jako zvláštní, ne-li přímo nebezpečná kombinace? Možná máte pravdu a já o tom ještě nevím.

Přehrávám si svůj život. Páska se občas zadrhne, ale pokračuje ve zpětném chodu. Byla jsem tady před téměř třiceti léty se svým mužem. Kdyby mu někdo tehdy řekl, jak budu trávit čas dnes, nevěřil by mu. Já taky ne.

Mezitím uběhlo spousty vody v řece, zakopla jsem o mnoho balvanů, párkrát se pořádně napila a taky si nabila. Nejkrásnější na řece je plynutí. Pokud v řece dojde i ke splynutí, dochází k nádhernému stavu bytí. Zbytek většinou není důležitý a mizí v zapomnění. Krásné je, jak vše se mění.

V každém z nás je mnoho krás i mnoho podob. Občas říkám, že jsem "kuře stokrát jinak". Upozorňuji, že odmítám dostat se do dospělého věku. V případě stárnutí okamžitě se měním v jiné zvíře a budu raději starým psem, co novým kouskům nenaučíš, než "starým kuřetem" - a křížovkáři moc dobře vědí, co mám na mysli.

Ti, co znají mě neustálé veselou, nechápou mé tiché dny. Ti, co znají mé tiché dny, což jsem vlastně především já sama, nechápou jak rychle se dostávám do dnů plných smíchů, bláznovství a hříchů.

Milující společnost, veselost, tanec, zpěv a zábavu,
jasně musela jsem upadnout na hlavu.
Chodím po parcích, chodím bosa, nadšená jak studí rosa.
Chodím sama a přesto necítím se osamělá.
Víc než kdykoliv dříve, cítím, že jsem žena.
Ve skleněné galérii stojím u všech obrázků.
Opojená vůni stromů, těšením se na lásku.

Pod nádherným baldachýnem v korunách tři stromů přičichávám k vůni nové knihy. Zítra jdu si pro další. Povezu si je domů jako lázeňský úlovek. Což vůbec není špatné. Jiný lázeňský úlovek při špatném výběru mohl by mi vnést do života zmatek. Obydlit mé obydlí. Svázat mou svobodu. Vyžrat lednici. Zneužít mou televizi pro fotbalové zápasy. Nechat prkýnko trapně zvednuté nahoře. Odhazovat smradlavé ponožky pod stůl. A zaneřádit mou pračku svým spodním prádlem. Jsem překvapená vývojem situace. Jsem bezstarostně svá. Což uznejte, že výhra je úžasná.

Den čtvrtý. Mám se výborně. Ráno se protahuji směr skříň a noční stolek. Pochopila jsem, že hned po probuzení je nutné uklidit ze země všechny popadané předměty. Za prvé, abych je nezničila a za druhé, abych o ně nezakopla.

Dnes mě čeká báječná masáž. Jakožto správný masochosista, vybrala jsem si masérku. Cestou z masáže se chystám navštívit Sluneční lázně. Je to taková dobová záležitost, kde přijdete, najdete si své lehátko a lázeňský načerpáváte sluneční paprsky. K tomu je vám podána studená minerální voda a teplá, ba přímo vařící voda ze sprchy. Nevadí, hlavně, že teče. No a já se těšila, že přímo z masáže dojdu na toto úchvatné místo a budu pokračovat ve čtení své nové knihy.

Jenže, masáž je prováděná třezalkovým olejem, který nikterak nekamarádí se sluncem a navíc je, díkybohu, pod mrakem. Takže přímo z luxusní masáže do restaurace. Dávám si hříšně dobrou palačinku s horkými malinami, domácí šlehačkou a zmrzlinou. Wau, tentokráte sex prohrál. Je to vážně vzrušující. Po odpoledni padá na mě únava. Nenápadně se natahují na svůj kavalec a propadám se do říše snů.

Odpoledne se chystám do terénu. Procházím s vyfoukanou hlavou a zataženým břichem okolo hlavní třídy. Mává na mě osmdesátiletý senior ne nepodobný smrtce, ukazuje mi volné místo vedle něho a tváří se, že jsem snad jeho spolužačka. S úsměvem pokračuji dále.

Sedám si do lázeňské restaurace a s Cubou libre v ruce dopřávám si nádherný západ slunce. Pozoruji panoptikum lidu lázeňského a přemýšlím, jestli opravdu jen já jsem ta divná. Tlusté ženy s vychrtlými muži. Lolitka s odepnutými šaty, vyčnívající podprsence, nesoucí se na o číslo větších botách, v mezičase kojící dítě, které zdá se, je její vlastní. Potetovaný bouchač se sebevědomím Miss World. Pomalu se smráká a do ulic se ženou i chlapci padesátiletí. Mnozí z nich, zdá se, nepostřehli, že uplynulo od jejich mládí neuvěřitelných třicet i více let. Vycházejí do lázeňských uliček neohroženě s vlasy a la Bon Jovi. Šedého přelivu, kudrnatého stylu a délky po krk. Předobrý bože, ty to vidíš. Na svých zocelených tělech mají rocková trička bez rukávů, které se napínají v místě pivního bříška. Tričko šílené, navíc pruhované. K tomu karo na kraťasech. Nožky ladně oděné v ponožkách a vložené do sandálů. Na intimních partiích houpe se líně kabelka, zvaná ledvinka. Či spíše, "pytlinka".

Je mi jasné, že s jedním Cubou Libretou tohle opravdu nedám. Objednávám si grilovaný steak a víno. Pokud možno, něco silnějšího, prosím.

Stejnou cestou vracím se zpět. Můj osmdesátiletý fanoušek už asi ulehl. Jeho místo vystřídaly již páry smíšeného pohlaví, tvaru i intelektu. Uznávám, že samotnému člověku občas může chybět společnost, ale když vidím, to co mé oko je schopné shlédnout a můj rozum pojmout, věřte nevěřte jsem ráda za svůj neuvěřitelný jednolůžkový luxus.

Nevzdávám se. Věřím, že i zítra je den….

PS: jedna dobrá a jedna špatná zpráva na závěr.

Dobrá - zlepšil se internetový signál,
špatná - kdo brzy šel spát - vyhrál.
Neboť .... a není to dobré pro mou pleť.
I nadále line se chrapot přes tenkou zeď.

Nikdy by mě nenapadlo, že začnu trpět klaustrofobii. Jsem asi hodinu ve svém příbytku a začínám mít problém. Lednička, která by měla jet tiše, vrčí, televize, která by měla hrát tiše, vrčí. Zapínám počítač, zbytečně. Signál mlčí. Já se připojují k ledničce a televizi a začínám vrčet taky.

Ve chvíli, kdy se svleču a odložím věci na postel, neboť jinde není kde, nemohu si již sednout, neboť má postelová sedačka je obsazená. Než se posadím, musím vše z postele uklidit do skříně a do polic. Nohy mám zabořené v kufru. Dokonce jsem se chvíli chtěla dívat na televizi, nicméně vsedě s hlavou vytočenou v levobok to nelze vydržet dlouho. Natáhnu se na svou pryčnu. Jediné místo k odložení hlavy je radiátor, což opravdu není příliš pohodlné. Když ji složím na polštář, spím.

Začala jsem psát s notebookem na kolenou. Pokrčených kolenou. Začíná mě bolet levý i pravý kloub, bederní páteř zároveň s krční. Přidává se hlava. Z veřejné kuchyňky jsem si vypůjčila skleničku a plním ji až po okraj růžovým vínem. Bílé došlo. Tedy ne mě, ale ve vínotece. Nedělám si legraci. Pomalu dochází i můj pověstný smysl pro humor.
Když jsem vyndávala víno z lednice, díky mé neopatrné manipulaci, vypadly i všechny ostatní potraviny. Chvíli se zabavím úklidem. Romanticky jsem si koupila svíčky, nikoliv však sirky. Svíčky jsou tak blbého tvaru, že je nemohu použít ani jako alternativu.

Z kabelky vytahuji i další část nákupu - zubní pastu. Že bych si dnes provedla v noci nějaký kanadský žertík a namazala kliku zubní pastou? Bavím se ve stylu Mistra Beana. Ještě chvíli a pošlu si sama sobě pozdrav z dovolené.

Dívám se jako vězeň ven ze své kobky na přilehlý dvůr. Pravda, vycházky zakázané nemám. Jenže venku pusto prázdno. Nikde ani živáčka. Možná, že jsem jediný turista ubytovaný v tomto penzionu. Začíná mě zajímat, jak vypadají ostatní pokoje. Sleva pana domácího za ubytování není jen tak sama sebou.

Včera jsem měla problém dostat se klíčem do vchodových dveří. Klíč se nedává do zámku kolmo, ale vodorovně. To mi nějak zapomněli říct, nebýt příchozích, stojím venku ještě dnes. Zítra si jdu koupit knihu, neboť hlásí večerní krupobití a bouřky. Ovšem pokud udeří blesk a zhasnou už tak slabé světýlka v mé komůrce vážně netuším, čím se zabavím. Pro jistotu ke knize dokoupím i zapalovač, abych mohla konečně uskutečnit večer při svíčkách. Vypadá to, že při takové atmosféře zplodím než psaný text, spíše nějakou báseň. Připravte se na to. Zítra vás čeká chvilka poezie, snad vás to nezabije.

Ráno, po vydatné snídaní v posteli, vydala jsem se navštívit svou příbuznou do opravdického lázeňského domu. Když jsem zjistila, že i paní recepční má svůj pracovní prostor asi třikrát větší než já svůj pokoj, posmutněla jsem. Jako Alenka v říši divů procházela jsem se po rozlehlých hotelových chodbách a rozpínala svá křídla, tedy ruce do všech světových stran.

Celý den jsem strávila v lázeňských parcích, restauracích, na promenádním koncertu a také v již zmíněné vinotéce. Při obědě si ke mně přisedli manželé ze Zlína a dvě hodiny jsme si povídali jako stáří známí. Potkávala jsem samé rozjařené rodinky s dětmi a zamilované seniorské páry. Teprve až navečer mi došla časová chybovost mých vycházek. Já domů a šviháci ven. No jasně, co by taky ti chlapci dělali odpoledne v cukrárně či na promenádním koncertě. Čas šakalů je mnohem pozdější. Poučená zítra měním svůj harmonogram. Odpoledne spánek a procházky nechám na večer. Jen se bojím, že můj plán bude hrubě narušen třesky plesky hromy blesky.
Chci dnešní příspěvek uložit a hledám signál. Otevírám dveře na chodbu. No to je nápad. Našla jsem signál a prostor. Dokonce je tady ještě spoustu židliček jako v ordinaci u zubaře. Prošli starší sousedé. Pan má pro mě pochopení a vůbec se nediví, že sedím venku.
"Málo místa" řekne a kývne hlavou k mému pokoji.
"Trošku" špitnu skromně.
"Vím, kdysi jsem tam bydlel" odvětí a zavře za sebou dveře do svého velkého království.
Mě nezbývá, než si zapamatovat, že ne vždy platí, že "číslo pět žije". Hádejte, jaké mám číslo na dveřích svého pokoje.