NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1595956174-nahled-woman-28740-1280.png
Každý z nás neustálé po něčem touží.

 

Mou první tužbou bylo narodit se. Velmi záhy - už v sedmi prenatálních měsících jsem zjistila, že je to jediná možnost, jak se dostat, tam kde chci. Vůbec jsem netušila, co to slovo znamená, ale pudově cítila, že bych z toho malého, i když teplého a bezpečného prostoru ráda pryč. Dál do světa. Vrhám se bezhlavě po hlavě ven a své rodičce způsobuji první bolesti a tlaky, nejen na prsou. Najednou jsem tady.
 
Ovanul mě první vzduch, až jsem se úlekem rozbrečela. Ohlušila rána způsobená pádem mého otce a omráčil pot porodníka, který je rád, že je to za ním. Koneckonců, kámo, jsme na tom stejně. I já mám radost z prvního úspěchu.
 
Ten pomatený zdravotník zcela bez uzardění do éteru hlásí mou míru a váhu. "No dovolte, pane, jsem dáma, jakpak k tomu přijdu, aby celý sál věděl kolik vážím??"
 
Jako každé malé dítě toužím po matčiným prsu. Po tom, co z něj můžu vysát. Doslova a do písmene. Aniž by se mě kdokoliv ptal na můj názor, hodili mě do skleněné klece inkubátoru spolu s přítomností hadiček udržující mé malé štíhlé tělo v sytosti, teplotě a těšení se na opravdový domov.
 
Stávala jsem se čím dál náročnější. Víte jak to je, podáte prst a urvou vám celou ruku. Už ani mě nestačil prs, toužila jsem po mámě celé. Po její lásce, přítomností a péči. Toto období trvá dost dlouho. Většinou do vaši smrti. U některých mamánků řídících se heslem "dokud funí budu u ní" je to docela návykové a nebezpečnější pro jejich další vývoj než leckterá droga.
 
Vzhledem k mé nezávislosti, vymanila jsem se z rodného hnízda. Má touha po svatbě s šampiónem mého srdce byla vyslyšena. Netušila jsem tehdy, že šampiónů může být v životě ženy více. Radostně nadechla jsem své plíce a řekla to kouzlené slůvko "Ano". A bylo dokonáno. Toužebně jsem jako vlaštovka začala slepovat své vlastní hnízdo a chystala se vysedět mláďata. Nakonec podařil se husarský kousek. Tentokráte jsem to byla já, co tlačila jako o život.  Tlačila jsem pro život a dostala ze sebe, to nejlepší co jsem mohla.
 
Svému dítěti jsem radostně nabízela nejen můj prs, ale také bezesné noci, hravé dny, veškerou lásku, radost, strachy a nervy. Záměrně nepíšu "pevné nervy" poněvadž jakmile vaše dítě dospěje do puberty, zjistí téměř každá matka, že žádné nervy nejsou dostatečně pevné a velmi často povolí.
 
I svému toužícímu muži jsem nabízela, co jen dům dal. Jídlo, pití, přikrývku hlavy i těla, domácí práce všeho druhu, legraci, hádky, pivo v akci a sebe. Stála jsem se multifunkční ženou - manželkou, milenkou, kamarádkou, kuchařkou, uklízečkou, stavebním dozorem i pomocným dělníkem, organizační a kulturní referentkou, správkyni bankovního účtu, zpovědnici a hlavní podezřelou v jeho žárlivých scénách. Po téměř dvaceti létech pohár mé trpělivosti přetekl, což dotvrzuje louže vody před okresním soudem.
 
Mé další tužby na sebe nenechaly dlouho čekat. Toužila jsem se stát platícím občanem a tak mi nezbývalo nic jiného než změnit práci. V té bývalé by mi číslo na výplatní pásce nestačilo pokryt ani náklady na bydlení. O jídle ani nemluvě. V létě snad uživil by nás les a sady, ale co bychom si počali s příchodem prvního sněhu, to opravdu nevím.
 
Toužila jsem přežít pubertu mého syna. Pevně jsou doufala, že přijde čas, kdy oba ve zdraví a bez úhony vyjdeme z toho hnusného snu a společně se tomu zasmějeme. Neuběhlo ani deset let a my se opravdu královsky bavíme o zážitcích, které mému synovi přinesly neustálé protáčení oči jako Hurvínkovi, syčení "tssss" jako nebezpečnému plazi a mě první bolesti na hrudi.
 
V té době toužila jsem po novém, perspektivním muži. Měl být vysoký, štíhlý, sympatický, empatický, inteligentní, romantický, pracující i pracovitý, nekuřák, báječný společník i milenec, nesobecký, nežárlivý, solventní, gentlemanský, milující. Prostě takový normální obyčejný chlap. Halóoooo, halóoooooo…. Probuďte mě.
 
Probudili mě samotní účastníci mých výběrových řízení. Pravda, někdy to probuzení bylo hodně prudké. Rozsvítily se reflektory, bouchaly dělbuchy a třásla se zem, to vše jen proto, abych se konečně probudila z toho růžového snu. Trvalo to pár let. Dobře, kápnu božskou. Trvalo to desetiletku. Konečně jsem probuzená, oči i uši dokořán a růžové brýle bezpečně uschované na dně mého soukromého archivu.
 
Na místo toho mám brýle dioptrické - to abych lépe viděla. Více poslouchám, to abych lépe slyšela. A více vrčím, to proto, že jsem pes. Alespoň podle čínského horoskopu.
 
Stojím mezi bílými pruhy a nevěřícně koukám kolem sebe. Tak tohle je ten přechod. Ani nevím, kdy jsem k němu došla. Život mi přináší další dary a výhody.
 
Možnosti jak ušetřit je náhle více. V mém nákupním košíku nenajdete vložky ani hrubé ponožky. Nebojím se potratů ani zimy. V lékárně na místo antikoncepce požadují lubrikační gel. "Ty a já" opravdu není název nové písně. Je mi čím dál tepleji a já si to užívám. Nemusím na dovolenou pod egyptské slunce. Je mi horko a navíc zadarmo. V masně jsem nebyla pěkně dlouho a vyhýbám se opuštěným králíkárnám. Obávám se, aby mě do některé z nich nezavřeli vzhledem k množství zeleniny, které chroupu každý den. K veselé opici mi stačí mnohem méně alkoholu než v minulosti a mnohem více spánku následující den.
 
Mé sportovní výkony již taky nejsou co bývaly. Přesto pořád toužím. Při jízdě na kole už nejde o sto ujetých kilometrů denně, ale o zvládnutí kola na ergometrii. Má dětská touha po kurzech latinsko-amerických tanců je ukojená jedním až dvěma rychlejšími tanci u domácí televize. Můj zrychlený dech z posledních sil píská konec kurzu. Naposledy, když zaslechla jsem pozvání na lyže - přitulila jsem se … slyšela jsem totiž - zda chci jít blíže.
 
Moc se mi líbí ten můj svět a mé touhy.
A v očích mi stálé svítí toužebné jiskřičky do dalších dnů.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595955235-nahled-girls-417897-1280.png
Jana stála na zastávce, čekala na autobus do školy a zvědavě se točila doleva. Už včera si ji všimla. Taková veselá holčina, přiběhla na poslední chvíli a sotva do autobusu nastoupila, bylo ji všude plno. Jo, už jde. Zdálky vypadá jako kluk. Jako rozverný kluk. Byly obě bezelstné a dětské, radostné "ahoj" vzniklo tak nějak spontánně a vlastně ani jedna si nepamatuje ten den, kdy vzniklo jedno z nejkrásnějších věcí - přátelství na celý život.
 
Ten den Dana vystupovala na zastávce spolu s Janou. Obě měly aktovky jako velké holky, přes rameno. Jejich malá, útlá těla se lomila na jednu stranu pod váhou chytrých knížek, ale ony na nic nedbaly a připadaly si ve svých deseti létech velmi dospělé.
"Ty jo" pomyslela si Jana, "ona mluví jako moje bábinka, po našimu. To je divné. Já tak mluvím jen doma se staršími lidmi, jinak mluvím česky." Když se s chichotáním představily a zjistily, že jsou stejně staré, Jana hned pátrala: "Dani, já chodím do "áčka", takže ty jsi z "béčka"? Dana netušila, o čem ta praštěná holka mluví. "Jaki aczko czy beczko, my sum jedno klasa, nas je tak malo, my mumy děcka i z Bogumina a Orlove". Janu to úplně ohromilo. "Tolik zahraničních spolužáků, to je super" a tak došly k tomu, že ač stejně staré, každá chodí do jiné školy místní vesnice. Jedna do české a druhá do polské třídy.
 
Jak šel čas, nikdo nikdy už neviděl ty dvě zvlášť. Jana seznámila Danu se svými spolužáky, kterým se moc líbila a ona zase po očku pokukovala po nich. Dana na oplátku vtáhla Janu do "své" malé třídy, kde si Jana i v tom malém počtu taky našla svůj objekt zájmů. Byly tak krásně spjaté, že aby si udělaly radost Jana se snažila s Danou mluvit "po našimu" a Dana s Janou hovořila plynně česky jako paní profesorka.
Bydlely na jedné ulici rodinných domů, každá na jednom konci a vážně se poznaly až v deseti. Do té doby každá chodila do jiné školky i prvního stupně základní školy. Až pátá třída rozhodla. Vlastně autobusová zastávka.
 
Nádherná doba malin nezralých mohla začít. Neuměly si představit prázdniny bez návštěv místního koupaliště. Měly vždy oblíbené místo, takže i bez mobilu se jednoduše našly, vždy ve stejnou dobu na stejném místě. Třináctiletá Jana zrovna Daně líčila s očima navrch hlavy, jak úúúúžasný je ten kluk v modrých plavkách, když se Dana na dece pokoušela zkušeně kouřit poctivě ukradenou marsku. "Hele Jani, dívej, jak se ta ženská v brýlích pod námi na nás blbě dívá" stačila ještě podotknout a naposledy vyfoukla dým. "Já Ti dám blbě se dívá" řítila se na ní vlastní máma, když sundala sluneční brýle a Jana měla co dělat, aby ji uchránila před každou ránou, která padne vedle.
 
Jezdily spolu na svých nezapomenutelných "skládačkách zn. Eska" po celém okrese, což samozřejmě neměly dovolené. Na zvídavé otázky svých rodiček, kde že se tak dlouho zdržely, bez uzardění tvrdily, že přece "byla jsem u Dany" a naopak "byla jsem u Jany". Ještě štěstí, že se mamky až tak společně nekamarádily. Dana byla v té době "divočejší", i nadále odvážně chodila do místní hospůdky kupovat jako pro tátu "marsky" za pět korun, které pak společně pokuřovaly v místním lesíku. Tímto se pokorně zpětně omlouvají všem příslušníkům hasičských sborů. Když jim bylo dostatečně špatně, rozhodly se tajně namalovat zbytky kosmetických přípravků, které Dana hrdě vytáhla doma z odpadkového koše. Takový zbytek rtěnky či téměř zaschlá řasenka, to byl ten pravý dívčí poklad.
 
Dana už dokonce jezdila i na koncerty polských skupin, když se do vlaku nedostala dveřmi, rádi ji pomohli dostat se do kupé přes okno. Jednoho zimního dne stála se svou mámou na zastávce v čepici, což bylo velmi podezřelé. Jenže jak jinak zamaskovat nový účes "na pankáče", aby z toho mámu netrefil šlak. Byla moc hezká, ale její účes způsobil, že si jí starší sousedka spletla s klukem a žalovala Janině babičce, že se ta "jejich holka toulá s takovým divným klukem a pořád se něčemu smějí".
 
Puberta byla super. Oběma se zapalovaly lýtka a koukaly po klucích, ale měly tak rozdílný vkus, že si nikdy nelezly do zelí. Jana v té době začala jezdit na ekonomku a Dana na polský gympl, obě naštěstí do jednoho města. Kvůli klukům z průmyslovky jezdily pro jistotu autobusem o hodinku rychleji. To chichotavé "ahoj kluci" jim stálo za to. A pak po škole, rychle do dětských holčičích pokojíků a hodiny a hodiny probírat, kdo se na koho jak díval, usmíval a co určitě brzy přijde.
 
Chodily spolu do kina, se vstupenkami do třinácté řady doprostřed. Když v té době běžel kultovní "E.T. mimozemšťan" a celé kino slzelo dojetím, ony se jako správné puberťačky svíjely smíchem až je málem vyvedli za rušení klidu.
 
Střídaly české i polské diskotéky, špitaly si všechna tajemství a nenápadně zosnovaly jedna druhé rande s objektem svých snů. Odprovázely se vzájemně domů, jenže bylo pořád tolik co říct, že sotva došly k Daně, obrátily se a šly nazpátek. Od Jany to samé v druhém směru. Někdy se tak vyprovázely hodiny a hodiny, až si našly místo uprostřed ulice, kde si za svitu měsíce, řekly, že už fakt musí domů, smutně se loučily a volaly na sebe…. "tak zase zítra". To už většinou máma od Jany stála na balkóně a máma od Dany na konci ulice a nevěřícně kroutily hlavou, kdy se ty jejich holky konečně dostanou domů.
 
Psal se rok 1990 a Jana se vdávala. Dana dojetím plakala. O rok později si to holky vyměnily. Dana byla krásná nevěsta a Jana plačící svatební host.
Jana se přestěhovala s manželem do města a než se rok s rokem sešel už tam byla i vdaná Dana.
O tři roky později přišla Dana se svým synkem navštívit čerstvou maminku Janu a jejího syna a taky ji říct, že už znovu je "v tom". A tak kluci dostali mezi sebe ještě holčinu. To aby je trošku usměrňovala v jejich lumpačinkách.
 
Svět nabral na obrátkách. Jejich mobily zazvonily vždy, když jedna druhou zrovna co nejvíce potřebovala. Jejich rozhovory pravidelně začínaly slovy…. "ty jo, zrovna jsem na Tebe myslela….." a samozřejmě končily po dlouhých předlouhých minutách až hodinách. Navštěvovaly se navzájem ve svých domácnostech. Přišly radosti, které si tak moc navzájem přály, starosti, kde se podporovaly.
 
Jedno z nejhorších období přišlo, když Dana se synem byla dlouho v nemocnici a asi rok se neviděly. Po návratu se objímaly a brečely, protože pochopily, jak šílené a nemožné je být bez sebe. Ač každá naprosto jiná, bez sebe byly jako by umřela půlka jejich vlastního já. Víc než sestry, spíše prazvláštní druh dvojčat.
 
Dnes už na místo autobusu jezdí v autech. Dávají si "rande" u kafe a na dobré večeři. Na místo kluků probírají radosti i starosti svých dětí, rodičů, přátel, svých životů. Povídají si vážně i nevážně a vždy jsou si tady pro sebe.
 
"Hele, musíme se domluvit" řekla Dana. "Ať víme, jak se poznáme v příštím životě."
"No to je přece jasné" odpověděla Jana. "V kině. Třináctá řada uprostřed."
"Jo, třeba budou hrát E.T. mimozemšťan."
"To je jedno, co budou hrát. Tvůj smích přece nikdy nemůžu minout." A bylo domluveno.
 
Díky za to, že jsi ….
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 1 | povídky / Všehochuť | publikováno: 01.04.2018
1595954360-nahled-post-1168634-1280.png
"Dobrý den, milí televizní diváci, dovolte, abych Vás přivítala v dalším díle Pošty pro Tebe. Přivítejme mezi námi paní Kateřinu."
 
"Dobrý den."
"Dobrý den, paní Kateřino. Můžu prozradit, že Vy jste přišla pozvat svou přítelkyni."
"Ano, je to přesně, jak říkáte."
 
"Můžete nám povědět o Vaší přítelkyni něco více? Kdy a jak jste se seznámily? Co jste spolu zažily?"
"Ano, ráda. První seznámení si vlastně ani moc nepamatuji, ale je mi jasné, že muselo proběhnout, když jsem byla ještě dítě. Pak uplynulo trochu času a já si ji našla sama. Mohlo mi být tak 6-7 let. Byla báječná. Zamilovala jsem si jí od první chvíle."
 
"Je vidět, že toto přátelství Vás ovlivnilo na celý život."
"Máte pravdu. Od chvíle, kdy jsem si začala uvědomovat její přítomnost pochopila jsem, že o ní nechci nikdy přijít. Přiznávám, bylo období, kdy jsem se ji nevěnovala tak, jak by si zasloužila. Dokonce se stalo, že jsem ji nenavštívila i několik dnů či měsíců. Ale opravdové přátelství nikdy nezmizí. Začne Vám jednoduše chybět. Chtěla bych ji moc poděkovat, že nikdy na mě nezanevřela. Vždy, kdykoliv jsem ji potřebovala byla tak říkajíc po ruce."
 
"To zní moc hezky, paní Kateřino. Řekněte nám, jaká Vaše přítelkyně je?"
"Známe se více než 40 let. Je neuvěřitelně proměnlivá v tom nejlepším slova smyslu. Je milá, šokující, smutná, veselá, tajemná i bojovná. Především je velmi moudrá."
 
"Milí diváci, pojďme se zeptat, zda ji pošťák Ondra našel."
"Ano, nebudu nalhávat, že jsem s touto výjimečnou dámou měl tu čest se setkat a musím říct, že i mě uhranula. Prosím, pozvěme ji dále."
 
Následuje rozhovor s pozvaným hostem….
 
"Velmi mě těší, že Vás poznávám. Napadlo Vás, kdo si Vás mohl pozvat?"
"Víte" odpověděla spisovně "těch možností je obrovská spousta. Mám velmi mnoho přátel a věřte, že všechny je mám ráda. Ať si mě pozval kdokoliv z nich, udělá mi to setkání neskutečnou radost."
"Jste opravdu moc milá, jak jsme již slyšeli. Takže chápu to dobře, že mohu odstranit zeď?"
"Ano, odstraňme ji prosím."
 
Dívaly se jedna na druhou a usmívaly se na sebe….
 
"Pozvala jsem si Tě, drahá přítelkyně, abych Ti poděkovala za vše, co pro mě celý život děláš. Jak nádherně mě umíš rozesmát, dojmout, kolik dobrodružství jsme spolu zažily. Vždy jsi mi dobře poradila a nikdy nezklamala. Mám se pořád od Tebe tolik co učit. Děkuji Ti."
 
"Není vůbec zač. Taky jsem moc ráda, že jsme se našly" řekla Kniha a šla mi v ústrety ….
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 25.03.2018
1595879561-nahled-woman-2003647-1280.jpg
"Dobrý den. Mohu dál?"
Vstal jsem od stolu a šel ji přivítat.
"Dobrý den. Jsem Nováček, doktor Karel Nováček."
Usmála se. Její jméno bylo ne nepodobné mému.
"Novicková. Kristýna."
 
Kdyby na stůl nepoložila žádanku z kardiologické ambulance, myslel bych si, že si jen spletla dveře. Z pootevřeného okna foukal ještě studený vítr, ale Kristýna přinesla jaro. Teplo svého úsměvu. Veselé jiskřičky v očích. Spiklenecké mrknutí.
 
"Tak jsem tady. Mohu se posadit?"
"Posaďte se, prosím, Kristýno. Mohu Vás tak oslovovat?"
"Samozřejmě, pane doktore."
Nechápal jsem, co tady s touto veselou osůbkou budeme řešit. Vypadala tak spokojeně. Neohroženě. Silně. Radostně.
 
Posadila se a já ji zahlédl. Byla dobře schovaná. Tam, hluboko za prvotním pohledem byla ukrytá. Rozervaná bolest. Zcela neprofesionálně mě píchlo u srdce.
 
"Kde ji mám, sakra, zařadit? Odkud ji znám?" přemítal jsem v duchu a aniž bych si to uvědomil, slyšel jsem, se jak se nahlas ptám stupidně jako sňatkový podvodník… "neznáme se náhodou odněkud?"
 
Pohodlně se opřela v křesle, přeložila nohu přes nohu a dala svou hlavu na bok. Červené šaty ji slušely. Vypadala žensky bezbranně.
 
"Byla jsem tady před více než deseti léty, pane doktore. Snaha o záchranu manželství. Poslední pokus. Měl jste tehdy pravdu. Každý už jsme měli svou cestu, mezi těmi našimi cestami obrovská propast. Dvě cesty, které jdou podél sebe, ale nikdy se už nespojí v jednu" bez škobrtnutí citovala má slova z minulosti.
"Říkal jste, že spojit naše cesty bude hrozně těžké až nemožné. Ale odpoutat se bude možná ještě těžší a bolestnější. A přesně tak to bylo. U rozvodového soudu jsme plakali oba. Já na tom byla lépe. Věděla jsem, že je to jediné správné rozhodnutí."
"Takže teď s odstupem času to vidíte tak, že jste se rozhodla správně?" zeptal jsem se tiše.
"To mi jde, pane doktore. Vždycky se rozhoduji správně. Možná později než by se slušelo. Ale vždy to přijde. Odpouštím, opouštím a dělám správná rozhodnutí. Jen tak strašně bolí."
 
"Jste statečná. Někteří se rozhodují špatně a jiní se nejsou schopní za celý život rozhodnout vůbec."
"No vidíte, pane doktore. Filozoficky vzato. Kdo je na tom lépe? Já, bolestně šťastná a svobodná nebo oni? Bolestně nešťastní pevně zavření v kleci svého vlastního života?"
 
Nalil jsem nám z dózy čerstvou vodu. "Odpověď přece znáte, Kristýno."
 
Vzpomněl jsem si okamžitě. Jak tehdy před mnoha léty její manžel odmítal spolupráci, dělal mi tam občas zábavné žárlivé scény a odcházel vždy trucovitě jako malé dítě. Bouchal dveřmi, mračil se na mě jako ten největší škarohlíd a křičel… "já nejsem žádný žárlivec".

 

Pak přišla ona. První hodinu povídala, plakala a dívala se do budoucnosti. Pošlapaná citlivost. Psycho vydírání na druhou. Odmocniny se nekonaly. Pochopili jsme oba, že je na konci jedné z kapitol života. Poté jsem ji vyprávěl své cestovatelské zážitky. Byla vděčný a nadšený posluchač. Pak už nepřišla. Až dnes.
 
Nepatřila mezi ty krásné ženy, z kterých se vám podlomí kolena a přestáváte dýchat. Měla spoustu nedokonalostí. A přesto mě "něčím" od první chvíle dostala. Jasně, veselá povaha a smysl pro humor - to je fajn. Hraná bezstarostnost. Radost ze života. Něžná živočišnost. Dobře schovaná impulsivnost, která vybuchla vždy v nejméně očekávaném okamžiku jako láva a celého mě vzala s sebou. Uměla se zdravě rozčílit. No zdravě…. Její ekg křivka se mnou odmítala souhlasit. Měla v sobě odzbrojující upřímnost. V jedné větě naprosto bez uzardění řekla "láska, něha, hovno, šílenost…." A vše to tak nějak patřilo k sobě. Znělo to uvěřitelně a opravdově. A pak, jedno sezení, jsem to pojmenoval. Přede mnou seděla obnažená její Duše.
 
Povídali jsme si hodiny a hodiny. Bylo to fajn.
 
"Máte přítele, Kristýno?" odvážil jsem se ji dnes zeptat.
"Nemám" odpověděla lehce. Neznělo to ani smutně, ani veselé. Ani nešťastně ani šťastně. Znělo to "prostě".
 
"Nechcete hledat nebo nemůžete nalézt?"
"Vůbec nevím, co odpovědět. Víte, ta představa, že znovu a znovu se s někým seznamuji, pouštím ho nejen do svého domova, ale do svého života, do svého nitra a pak znovu budu odnášet své city, důvěru, pohlazení v odpadkovém pytli ke kontejneru a čekat, až přijedou popeláři a vyhodí kus mě na skládku… pane doktore, nevím, jestli to ještě chci."
"Když jsem sama, je to možná smutné, ale bezpečné. Nikdo mi neubližuje. Podívejte se na mé srdce. Je tak rozlomené, že když jsem k Vám přišla poprvé, bylo mi na hrudi tak těžce. Bodejť by ne, mé srdce bylo v sádře. Tak jako každá zlomenina. Šup s ní do sádry, pak ortéza a pak pomalounku znovu začít používat.  Jsem ráda, že sádra je pryč, ale ortézu si ještě chvíli nechám, necítím se jistě" pousmála se.
 
"Myslíte, že by jste už chtěla zůstat sama" odvážil jsem se.
"To ne. Je přirozené, žít ve dvou. Dualita. Bůh věděl, co dělá. Proto tady nenechal Adama se všemi žebrami jen tak samotného běhat pod jabloní."
A pokračovala…..
"Myslím, že každá žena přeje si být princeznou. Možná, to je hlavní důvod, proč se dívky chtějí vdávat. Být alespoň chvíli princeznou. Některé dívky jsou princeznami v dětství a jejich otcové jich tak berou a chrání. Jsou to jejich malé holčičky, kterým nikdo nesmí ublížit. Jiné se vdají a jejich muži jich chrání. Pomáhají jim a chápou jejich slabost. Někteří to mají v dalších vztazích….."
 
"Jak to máte Vy, Kristýno?"
"Já to mám, pane doktore, pěkně postavené na hlavu" smála se vesele. Naposledy mě chránil můj inkubátor, ještě že alespoň ten byl mužského rodu. Pak pro mě muži jako ochránci nejenom zmizeli, ale naprosto nepochopitelně jsem začala chránit já je. Rozumíte tomu?
 
Dokonce jsem byla tak empatická, že mě těch divných tvorů bylo občas i líto." Vesele se plácala do hlavy a tvářila se, že vymyslela ten nejbáječnější vtip. Vtip za stovku. Pak posmutněla.
Rozuměl jsem ji.
 
"Jste schopná mi říct, jak se cítíte a co by jste si přála?"
"Jsem malé slůně, pane doktore. Plácám se v těch vztazích tak nějak nešikovně jako slon v porcelánu. Jsem malé porcelánové slůně. Cítím se jako dítě, jako mládě a navíc tak křehce, že stačí málo a střepy budou všude kolem. Přeji si muže-ochránce, který mi nechá mou svobodu a sílu. Muže, který pochopí, že má síla a hrdost mu nikdy nevezme jeho mužnost a jeho ochranu. Přeji si ulehat v náručí svého ochránce, který nebude nic dbát na mé silácké řeči, protože moc dobře bude vědět, jak křehká a bezbranná žena usíná v jeho náručí. Přeji si, otevřít po ránu své rozespalé oči a říct si navzájem "díky za Tebe a za další den".
 
Krabice papírových kapesníků se pomalu tenčila. Podal jsem ji ten hedvábný papír a přiložil k jejím rtům …. "pšššt….
 
Dnešní sezení bylo u konce. Slyšel jsem, jak pomalu slábne klapot jejich podpatků.  Opřel jsem hlavu do křesla a zavřel oči. Představoval jsem si, jaké by to bylo, mít ji ve své náručí.
 
Přede mnou na pracovním stole byly dvě fotky, kterým se to nelíbilo. Hippokrates z Kósu a žena.
Moje žena.
Jsem totiž lékař. Ženatý lékař.
 
Sdílet článek | Přidat komentář
1595776825-nahled-together-1869438-1280.jpg

„Franto, dělej, už vážně musíme.“
„Jen se rozloučím a už jdu.“
„Už se loučíš celý týden. Jestli nepohneš, tak nám ten vlak vážně ujede. A to fakt nevím, jak bychom to vysvětlili doma.“


Vyjeli z nástupní stanice. Byl tak zblázněný, že si pro tentokrát ani neuvědomil typický pach nádraží. Byl rád, že sedí. Vlastně, vůbec nebyl rád, že sedí. Raději by ještě zůstal tam, odkud před malou chvíli musel odjet.
Za okny ubíhala krajina, kterou začal vidět nějak rozmazaně. Proboha, takový mazák a jemu jdou slzy do očí.

 

Nikdy by ho nenapadlo, že mu nebude vadit počmáraný vagón. Teď bylo všechno jinak. Když viděl na stěně vagónu to namalované srdce, měl okamžitě chuť vstát a dopsat tam jeho i její iniciály.
Začalo mu být horko. Otevřel okno. Nádherná jarní vůně provoněla celý interiér. V tu chvíli se přenesl v čase.

 

Seděl se svou láskou Líbou pod rozkvetlým stromem a bylo mu blaženě.
Byl v takovém tranzu, že si vůbec nestačil všimnout, že bezmyšlenkovitě hladí vybledlý potah sedadla vedle sebe. Jak rád by ji pohladil po stehně v té sametové sukni, kterou měla při posledním setkání.
Namísto věšáků naproti sobě viděl věšáky v její předsíňce. Odkládací prostor pro zavazadla se najednou v jeho očích proměnil v poličku, kde odkládal svou kšiltovku. Slabá lampička v kupé neposkytovala příliš světla, ale Frantovi to okamžitě připomnělo začátek jejich vztahu.

 

Jak seděli s Líbou v přítmí kavárny, a jejich pohledy umocňoval plamínek svíčky. A když zjistil, že dveře kupé se dají i zamknout zevnitř, bezděčně vzdychl. Vzpomínky byly příliš silné a živé.

 

„Copak, dýchá se ti špatně?“ starostlivě se ho optal jeho kamarád Jirka.
„To bude dobré“ odpověděl, i když sám tomu příliš nevěřil.

 

Natáhl před sebe své dlouhé nohy. Zadíval se na podlahu pokrytou neidentifikovatelnými skvrnami. Hmm, i Líba si domů poveze halenku se skvrnou po červeném vínu, které na ní nechtíc v zajetí vášně převrhl.

 

Zasněně se díval mimo. Z myšlenek ho vytrhl až hlas průvodčí „kontrola jízdenek, prosím“.
Podal ji lístek a jakoby mimoděk dodal…. „krásná vůně. Tu moc dobře znám.“

 

Minulý týden slavil narozeniny. Šedesát. To snad není ani možné.
Cítil se vážně jako mladý zamilovaný kluk. Jo lázně, ty dokážou divy.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595878214-nahled-girl-2171052-1280.jpg

 

V Praze jsem včera nastupovala do vlaku plná síly, nápadů, nadšení a těšení se domů do postele. Stačí si přát. Někde u Pardubic začalo se mé přání nenápadně plnit. První zakašlání ještě nic nevěstilo. Mírnou bolest hlavy přikládala jsem nedostatku spánku a bolest kloubů malému množství pohybu.

 

"Já Ti dám náročný víkend a málo pohybu. To jsem přeci já, Chřipka. A nedělej, že mě nechceš znát" sípala mi zákeřně do ucha, když jsem po rychlém příjezdu z práce ulehala do postele. Vypnula jsem mobil. Probudila jsem se večer. Bylo mi hůř než po tom nejhorším mejdanu za dob mého mládí. A to už je co říct.

 

Doplazila jsem se do ordinace.

Lékařka mě přivítala slovy "á, nová chřipka“.

Ťukla tam a sem.

"Jo, tak to nebude jen tak obyčejná chřipka. Je tam i něco více. Za odměnu píšu antibiotika."

"Co berete na ten kašel?"

Sdělila jsem ji název.

"Dobře, borče" pochválila mě ta veselá osoba.

Podala mi recept a se slovy "tady máte jedy, můžete jít" mě optimisticky vypoklonkovala se svého bílého království.

Tak jo. Nemocenská. Ať je po Tvém, bacile nikým nezvaný, otravný a pro tuto chvíli vítězný.

 

Svlékla jsem se do trička. Dál už to nešlo. Vypnula mobil. Nezapnula počítač. Nepustila hudbu. Přestala mluvit, což u mě je stav nejvyššího nebezpečí. Tři dny a tři noci spala a spala a spala. Každý den je trochu jiný. Odchází horečka, přichází rýma. Méně spím, hůře dýchám.

Začínám se pomalounku mezi vzdechy smát.

 

…. O pár dnů později

 

Jsem pořád v zajetí bacilu.

Po prvních dnech, které jsem vymazala ze svého života, nastoupily ty další. Lepší. Projevily se neuvěřitelnou odvahou. Zajít se osprchovat, umýt si vlasy.

 

Už voním a vlasy mi čerstvě lemují mé pohublé líce, co přát bych si mohla více? Potichu začínám si zpívat "prožít si vrcholky i pády".  Při posledních slovech padám zpět do bezpečí postele.

 

Zase spím. Nevím, který je den.. Zda je noc, či ráno. Venku se prý vrátila zima. Nostalgicky koukám na novou sněhovou přikrývku a marně se snažím vzpomenout, který měsíc zrovna aktuálně běží v normálním životě.

 

Mému kuchařskému umění vévodí namáčené piškoty v čaji.

 

Jeden sen střídá druhý. Když vstanu, před očima i pod očima mám kruhy a připadám si jako olympionik. Však, kde jinde bych byla? Samé kruhy a neuvěřitelné sportovní výkony. Je to přece olympiáda, no ne? Když vynesla jsem k popelnici svůj první odpadkový koš, cítím se na bednu.

 

Na takové vítězství je potřeba si připít. Průduškový čaj chutná skvělé a já opět plazím se do postele.

 

Pijí litry čajů denně a tím pádem nepotřebuji ani sedačku. Neboť je jasné, kde pořád sedím.

Však já Tě bacile z těla někudy dostanu.

 

V ruce objevila se mi kniha. Kdo mi ji tam dal? Zkusím číst. První dvě stránky byly moc pěkné. Kniha v měkkém obalu je příjemná, ani moc netlačí do žeber.

 

Po týdnu mi volá kámoš, který nikdy nevolá. No, tak to vypadá, že je to se mnou asi vážné.

Prý to mám za to, že lítám po Praze. No jo, Pražáci u nás na Moravě taky můžou za všechno. A hlavně:

Víš, z čeho to máš?"

"No???"

"Z auta."

„Nejela jsem autem už čtrnáct dnů. Z auta?“

"Jo. Z klimatizace."

"Z klimatizace??? Nepouštím klimatizaci v březnu. V březnu v autě topím."

"To je jedno. To je z klimatizace. V televizi říkali, že je to pěkně svinstvo."

"Tak jo. Je fajn vědět, z čeho to mám. Tak tedy z Prahy a klimatizace".

"Jo."

Když víte, na čem jste, hned je vám lépe.

 

Chřipka se u mě zdržela ještě měsíc.

Zavřela jsem za ní dveře a šla se balit.

Byl nejvyšší čas.

Zítra totiž jedu do Prahy.

Sdílet článek | Přidat komentář
1595871218-nahled-iron-gate-1623303-1280.jpg
Věděla o tom, jak ji ženy pomlouvaly. Dívaly se skrz prsty a přitom nic nevěděly. Ty největší drbny si dokonce vymyslely, že se spustila s místním farářem.
 
Sbírala jako obvykle kytici lučních květů a s láskou se dívala na jejich malého Františka, jak kolem ní bezstarostně pobíhá. Byl bystrý, zvídavý a měl jeho oči. Frantovy oči, kterým nešlo odolat. Znala je již od dětství. Jejich oči se poprvé potkal ve dveřích jednotřídky. Tehdy ji zlobivě tahal za copánky a chtěl ji předběhnout a vběhnout do třídy jako první. Když byl větší chodil nenápadně kolem jejich domů a tvářil se, že jí vůbec nevidí. Dělala totéž. Oba ale věděli, že ty růměnce na tvářích nejsou jen tak.
 
Její táta byl přísný, ale brácha ho tehdy umluvil.
"Táto, tak ji na tu tancovačku pusť. Vždyť je to hodná holka."
"Hodná, to zas je" řekl táta. "Zastane práci jako dospělá ženská."
"Je to přece jen ale holka krev a mléko a znáš chlapy."
"Ale, táto" řekl brácha "co by se mohlo stát?"
 
A táta ji pustil. Když si zavazovala šněrovačku, usmívala se. "Tak, tak. Co by se mohlo stát?" Místní muzikanti hráli vesele a Jarmila se točila v kole. Vzduch omamně voněl. František ji zahlédl hned, jak vešla do sálu. Tančila s ním a točil se s ní celý svět. Tolik si toho měli co říct. Začali se spolu tajně scházet. Nikdo o tom neměl ani ponětí.
Plánovali si, jak se jednou vezmou a budou spolu žít.
 
Byl pátek. Hnusný, černý pátek. Chlapi z vesnice byli odveleni někde k italským hranicím. Bůh ví, kde to vůbec je. Její František taky. Loučili se už večer, aby o tom nikdo nevěděl. Vzpomínku na nádhernou vůni sena už ji nikdy nikdo nevezme. Líbal ji do vlasů. "Neboj se, já se vrátím." Nebyl důvod mu nevěřit. František nikdy nelhal.
 
Neuplynul ještě ani měsíc po odvelení, když byla nakoupit mouku v místním konzumu. Stála zrovna ve frontě, když slyšela tu nejstrašnější větu ve svém životě.
Sousedky stály kousek od ní.
"Božka, slyšela jsi tu hroznou zprávu. Marušce Sirákové zabili syna. František je mrtvý. V pevnosti u italských hranic."
 
Mouka zůstala stát na pultě.
 
Potoky slz, které nikdo neviděl. Bezesné noci, o kterých nikdo nevěděl. Únava a nevolnost po ránu. Nadávky a křik táty, který už nemohl nic změnit. Pomlouvačné řeči, které vždy ustály, když vešla kamkoliv. S panem farářem ji viděli často, to je pravda. Ten věděl vše. Lhát při zpovědi je přece smrtelný hřích. "Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Dítě je dar, sestro", říkal jí.
 
Děti dokážou zázraky. Obměkčí i srdce starého muže.
 
Dnes ráno se ji táta ptal: "Slyšela jsi, jak se po vesnici šušká, že Maruška Siráková najde na hrobě syna vždy čerstvé květiny a neví, kdo je tam dává?"
Jejich pohledy se střetly. Ten nepatrný úsměv na jeho tváři nešel přehlédnout. Pochopila, jak moudrý je její otec.
"Ano, slyšela."
Sbírala jako obvykle kytici lučních květů.
 
Tu dnešní už měla připravenou v pravé ruce. Levou držela drobnou ručku svého nejkrásnějšího dárku. Pomalu se spolu vydali směrem k hřbitovu. Na rozbahněné cestičky po nich zůstaly jen otisky jejich bosých nohou……
 
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.03.2018
1595877071-nahled-hamster-1772742-1280.jpg
Dívala se do otevřené dveře lednice a přemýšlela, co si dá na snídani. To je tak těžké. Rybičky nebo chleba s marmeládou. Dobrá, dá si rybičky. S máslem a chlebem. Začala jíst a v tu ránu ji napadlo, jestli nebylo lepší dát si tu marmeládu. Rádio na okně vyhrávalo zrovna písničky na přání.
 
"To by bylo super, kdyby mi tak někdo nechal zahrát" pomyslela si. "Ale co já vím, jakou oblíbenou píseň bych si přála. To je jedno, stejně mi to nikdo nezahraje. To ne, jak Jiřce. Té minulý týden nechal zahrát ten nový kolík, co ho poznala na seznamce. Jakže se jmenuje? Pavel? Pavel nebo Petr? Pak mi to tady líčila celou návštěvu, jako by mě to snad zajímalo.
Jo, Jiřka. Klidně si odjede na dovolenou a ještě ji zaúkoluje, ať ji chodí do bytu zalévat kytky. No nic, zajde tam hned. Ať má klid."
Venku se ochladilo. Vzala si kabát. "Má si vzít kabelku? Ale ne, není třeba. No jo, ale kde dá mobil, klíče a kapesník? Vezme si tu novou, co si nedávno koupila".
Málem už vyšla z domu, když zjistila, že ta modrá kabelka ji k hnědému kabátu nejde. Už tak má malé neforemné tělo a v té šílené kombinaci bude vypadat fakt blbě. Kabelku schovala zpátky do skříně. Mobil a klíče dala do kapsy a konečně vyšla.
 
Tak nerada chodila k někomu domů bez jeho přítomnosti. Bez zájmu otevírala dveře do bytu. "Pane Bože, ta Jiřka se fakt zbláznila. Copak je normální nechat tady takový nepořádek a odjet pryč? A to ještě říkala, že tu občas zajde její máma, no tak ta z toho asi taky musí mít radost. No nic, mám tady zalít kytky a o ostatní se starat nebudu."
 
Sotva naplnila konvičku vodou, zazvonil ji v kapse telefon. Máma od Jiřky. Co asi chce?
 
"Nooo" odpověděla svým monotónním hlasem.
"Jejda, Markétko. Prosím Tě, až zase někdy půjdeš k Jiřince…."
"Už jsem tady."
.… "no právě, trochu jsem to tam překopala"……
"Vy, paní Mrázková?"
"Hlavně to neříkej, Jiřce. Ten její nový přítel ji koupil z recese křečka. Šla jsem ho nakrmit a jakmile jsem otevřela klícku, stačila jsem se na chvíli jen vzdálit a křeček nikde. Prohledala jsem co se dalo, prostě není."
"To nic, paní Mrázková. Já zaleju ty kytky a půjdu domů."
"Jsi hodná, Markétko, tak se měj."
 
Začala zalévat kytky.
" Jiřka, má všechno, co chce. Byt, přítele, príma mámu, křečka…. I tu halenku, kterou jsem původně chtěla já. Já se pořád nemohla rozhodnout, až mi Jiřka vzala poslední kousek."
 
Naklonila se, že ji zvedne ze země. Dívala se do vyhaslých očí křečka Jerryho, kterému se jeho útěk ošklivě vymstil. Položila halenku zpátky na místo.
 
Když zamykala dveře bytu bručela si pro sebe ….. "dobře ji tak".
Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | povídky / Všehochuť | publikováno: 14.03.2018