NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

povídky

1625543974-nahled-ice-cream-1274894-1280.jpg

Vždycky to začíná stejně. Snídani.

 

Je sedm ráno. Sedím za kuchyňským stolem, snídám a k tomu si otevřu okno dokořán.

„A sakra“ pomyslím si „musím Tě umýt“.

Nemyslím sebe, myslím jeho.

To okno. Je malé a jde to rychle. Otázka 15-ti minut.

 

Jenže když už je umyté to kuchyňské, najednou mi přijde hloupé nechat ty ostatní jako by snad byly v tovární hale. Takhle je zasklít nemohu.

A tak pokračuji z pokoje do pokoje. Přes lesknoucí se okna prosvítají sluneční paprsky. Je to úžasný pocit, dokud si nevezmu brýle.

Pak prozřu. Zajímalo by mě, kdo mi ten prach snad v kyblících po nocích tajně rozhazuje. Nebudu Vás zdržovat. Tak ještě umýt dveře, otřít skříně, utřít prach, vyluxovat, převléct lůžkoviny, vytřít podlahy, osprchovat a přesadit kytky. Osprchovat a usadit sebe. Z patnácti minut je rázem patnáctá hodina.

 

Je nejvyšší čas vyrazit ven. Dneska mají svátek kluci. Myslím tím Cyrdu a Metudka. Díky ním mohu o pár století později mít ve svém životě jednoho krásného koníčka. Neboť na Moravu nepřinesli slivovici, ale hlaholici, nejstarší slovanské písmo. Ona se nám ta hlaholice rozdvojila na latinku a cyrilici. Ale základní kámen byl položen. Dneska by asi ani jeden z bratrů nevěřil svým středověkým očím, na čem to píšu. Zřejmě by si mysleli, že je to nějaká „tabulka“ a že se svět vlastně až tolik nezměnil.

 

Při této slavnostní příležitostí jsem si venku koupila zmrzlinu, jenže jak zjistit, zda je na počest Cyrdy či Méti? A tak jsem si pro jistotu na zpáteční cestě koupila ještě jednu.

 

V čistém voňavém bytě jsem se pustila do vytváření dekorací v barvě mých nových obrazů. Nevěřili byste, jak Vám takový obraz změní život. Co život? Celý pokoj. Najednou zjistíte, že se k nim nehodí původní koberec, původní keramika a ani původní obývací stěna. Ne, vůbec si nemyslím, že by to byl nějaký ženský výmysl. Cítím, že obrazy si žádají své. A já nemám sílu jim to odepřít.

 

Je další, brzké ráno. Díky čistému oknu, kouzelnému východu a hlaholici již nespím a píšu. Od samotného rána se zvenku ozývá kdákání slepice. Vzhledem k mé ornitofobií, mi to nedělá dobře.

 

Najednou je venku ticho. Nevím sice, jaký oběd se bude podávat u Vás, ale tuším, že v blízkém sousedství se dnes bude podávat vynikající slepičí vývar.

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1625382830-nahled-watch-828848-1280.jpg

Vyběhla jsem se sebou poměrně brzy.

Hned ráno, ještě před snídaní. Oblékla jsem si tričko, legíny a tenisky. Mé nohy se údivem kroutily.

„Co nám to dáváš?“ ptaly se mě. „Kde máme naší oblíbenou sukni a lodičky. Jak budeme vypadat?“

„Nechte toho, holky“ už jsem dost nervózní i bez vašich hloupých poznámek.

I všechny klouby zapomněly, co je jich úkolem, ale po pár uběhnutých metrech se snažily zapojit.

„Znáte to, vždyť jste se mnou před třiceti léty na základce taky běhaly“ snažila jsem se je povzbudit.

„Stejně ti nerozumíme, co říkáš“ naštvaně mě odpověděly. „Funíš jak lokomotiva“.

Po návratu domů po půl hodině jsem hrdě koukala na splavenou tvář v zrcadle.

„Dobrá jsi“ pochválila jsem se a šla si dát zaslouženou snídaní.

 

Pak byl čas vyrazit do města.

Už jsem pomalu zavírala dveře bytu, když jsem ho zaslechla.

„Haló, zbláznila ses, zapomněla jsi na mě“ křičel z pokoje můj mobil, jako by ho na nože brali.“

„Máš volno, užívej, chlape“ odpověděla jsem a rychle zamkla dveře z druhé strany.

 

Dveře do klenotnictví jsem otevírala bez punčochy na hlavě. Však v létě se punčochy nenosí.

„Co to bude“?

„Hodinky“.

Majitelka se usmála a začala mi nabízet modely „chytrých hodinek“.

Pak jsem se usmála já.

„Nechci vědět, jaké maily mi přišly, kolik kroků jsem ušla a jaký mám tep. Maily jsou buď pracovní a ty se řeší v práci nebo osobní a na ty se najde vždy vhodný čas. Kroky jsou důležité v trávě, když bosá noha druhou bosou nohu míjí, na počtu nezáleží. A od tepu jsou tady lékaři. Mě bohatě postačí, že tepu.“

Vybrala jsem si hodinky „hloupé“. Hodinky, které jen ukazují čas. Dokonce ani do vody nemůžou. Hodinkám ani mě to nevadí.  Nepotřebují vědět, kolik času jsem ve vodě. Čas strávený ve vodě je buď příjemný, nebo nepříjemný. Prd na tom záleží, kolik to trvá minut.

 

„Voda, čo má drží nad vodou“ pobrukují si a vcházím do místního relaxačního centra navštívit nově vybudovaný mini wellnes.

Vyřívky, sauny, Kneippův chodník, odpočívárna. Lidí málo, času dosti vyhřát si své staré kosti. Paráda.

 

Odpočatá vyrazila jsem podívat se do obchodu s nábytkem. Oblíbené kousky nefotím. Nemám čím. Píšu si název a míry na papír. Ještě dříve, než jsem stačila vybrat si své komody do pokoje, dostala jsem nabídku od jiného zákazníka k její montáži.

„Napište si můj telefon“ říká a já znovu beru papír a tužku. Jako v prvobytně pospolné.

Dívá se na mě s úsměvem. „Já myslel, že si to zapíšete přímo do mobilu.“

Zvedám hlavu od papíru. „Je doma. Tam je mu dobře“ odpovídám.

Dlouho se na mě nikdo z mužů nedíval s tak zvláštním výrazem.

Zastavím se na oběd. Ze zvyku šahám do batohu, abych si vyfotila jídlo a zaslala ho známým s nějakým duchaplným dovětkem.

Ruka se vrací prázdná zpátky a já se směji nad bláznovstvím toho, co děláme tak automaticky a připadá nám to normální.

 

Je letní podvečer. Sedím na balkoně, popíjím vodu s mátou a citronem, kochám se výhledem na přírodu a svými hodinkami. Těmi, které vůbec nejsou hloupé.

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1625276585-nahled-music-1813100-1280.png

Moje dovolená začala netradičně.

Svatbou.

 

Ale pěkně od začátku.

Poslední den před dovolenou v práci je vždy divoký, známe to všichni. Všechno dodělat, předpřipravit, předat, na nic nezapomenout. Proč? Protože tak nějak musíme.

„Tak příjemnou dovolenou“ přejí mi kolegyně. „Kde jedeš?“

„Nikam“ odpovídám. „Budu doma.“

„Tak si to užij“ přeji mi.

A já jim slibuji, že si to užiji.

Budu si dovolovat.

Budu si dovolovat dělat co chci, jak chci, kde chci a s kým chci.

Hlavně budu dělat vše úplně jinak, než jsem zvyklá.

Proč? Protože mám dovolenou. Nemusím nic a můžu všechno.

 

Podvědomí to tuší asi rychleji než já samotná. A tak na cestě z práce si v autobuse vytahuji jako puberťák sluchátka, pohodlně se usadím, pustím taneční hudbu a užívám si. Je to o úhlu pohledu. Někdo by mohl říct, že jedu z práce domů, ale já vím, že jedu na dovolenou.

 

Doma si pouštím televizi. Možná si myslíte, že na tom není nic divného, ale ono je. Já si totiž televizi nepouštím. Nepouštím si ji na zprávy, na filmy a dokonce jsem si ji ještě nepustila ani na špacír ani na nohu.

Dnes u televize kamarádím s melounem. Je k sežrání. A do toho ta svatba. Televizní. Pořad o splněných přáních. Paní, která je onkologický nemocná, splnil televizní štáb přání a udělal ji svatbu.

 

Největší bohatství je zdraví.

Život je hra. A je o zážitcích.

 

V noci se vzbudím. Dívám se na svůj mobil, který nabíjím a mám ho pohozený v posteli. Být neustále na příjmu, a hlavně nevybít baterku. Zvykli jsme si, že je to normální. Jenže není. Spíše než na příjmu, jsme čím dál častěji na výdaji. Vydáváme se všanc. Namísto baterky jsme vybití my sami. Dávám ho daleko od své postele a otevírám okno dokořán. Telefon není nutný, čerstvý vzduch ano.

 

V mé skupině Pisálků máme zpracovat téma „Jak jsem se naučil plavat“. Tak nějak cítím, že možná na konci dovolené budu mít námět na to, jak toto téma uchopit.

 

Pokud byste se mi nedovolali, nebojte se. Nic se neděje. Jsem v pořádku. A mám dovolenou.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
1624568382-nahled-letter-2484500-1280.png

Jenkote. Jaký já jsem Janek!

Jsem jiná.

Je jinotaj, jakmile jdu jinam.

 

Jenže. Já jsem Já.

Jinotajná. Jmenovitě jednoznačně jiskrná.

Jakmile juknu, Jan jásá.

 

Jisto jistě - jdu jihozápadně, jezdím jihovýchodně.

 

Jemine.

Jak jednou jeknu, je jasno.

 

Ještě jednou juknu.

Jak jinak.

Sdílet článek | Přidat komentář
1623876334-nahled-trip-3348658-1280.jpg

Vzdávám to. Ten kufr na nádraží vážně neodtáhnu. To zase byl nápad. Sbalit si do lázní vše potřebné. Doma zůstaly jen zimní bundy a kozačky. Vytahuji vizitku a objednávám si odvoz taxíkem od lázeňského domu na nádraží.

 

V mezičase ještě projdu všechna známá místa, poobědvám v oblíbené kavárničce. V odlesku vínové skleničky zalesknou se i mé utajované slzy. Hrdinně se loučím „tak zase za rok“ a pevně tomu věřím.

 

Před lázeňským domem si ještě povídám s paní od jídelního stolu.

Najednou přijíždí taxi.

„Ten už je asi pro Vás“ upozorní mě.

„Kdepak, já mám ještě 15 minut čas“ sedím v klidu dál.

„Dívá se na Vás, myslím, že je to opravdu Vaše taxi“ přesvědčuje mě ta hodná paní.

„Pokud si mě chce odvézt, ať si pro mě dojde“ odpovídám se smíchem.

Dveře taxíku se otevírají, řidič se blíží.

„Taxi na nádraží objednané na 13.15?“ ptá se.

„No vidíte, přišel“ loučím se a opravdu odjíždím.

 

Na nádraží jsem první. Přicházejí další a další odjíždějící hosté. Můj lodní kufr mi pomáhá naložit do vagónu manžel mé kamarádky. Lidé se cpou všemi směry. Už jsem neměla ani šanci znovu vystoupit na peron, poděkovat a rozloučit se.

 

Sedám si ve čtvrtém vagónu na své sedadlo číslo 42, připravená sluchátka i hudba v mobilu. Dělám si pohodlí na příštích šest hodin jízdy.

„Promiňte, tady sedím já“ ozve se mi nad hlavou.

Starší paní se tváří, že to myslí zcela vážně.

„To určitě ne. Je to mé místo“ nedám se.

„Já mám čtyřicet dvojku“ oponuje mi.

„Já mám taky čtyřicet dvojku“.

„A sedíte v dobrém vagónu?“ zkouší mě zviklat.

„Určitě ano“.

„Kupovala jsem si jízdenku přes internet“ vytahuje další trumf.

„Já také“ odpovím a chystám se hledat průvodčího, ať vyřeší naší situaci. Procestovat dvě na jednom sedadle přes celou republiku nevyznívá příliš lákavě.

Navzájem si ukazujeme jízdenku. Paní si kupovala jízdenku na cestu tam i zpět zároveň, u toho zpět bohužel nezměnila datum.

Zůstávám sedět na svém správném sedadle, ale je mi ji líto. Naštěstí je ještě volné místo a můžeme vyrazit na cestu.

 

Zjišťuji, že v Pendolínu je nutná jízdenka jen na trase Bohumín-Praha. Praha-Františkovy Lázně není místenka nutná. To samé platí i ve zpátečním směru.

V praxi to vypadá tak, že vlak je nacpaný k prasknutí, v uličkách se válí kufry a děti. Děti řvou. Pohádky pro děti řvou a  řve i průvodčí, neboť lid cestovatelský není příliš ukázněný. Zmatek nad zmatek. Tiše sedím na svém těžce vybojovaném sedadle, vyhlížím Prahu a doufám, že všichni vypadnou. Ze sluchátek mi zní Kornova píseň „Každá trampota má svou mez“.

 

Z Prahy již vše probíhá v klidu a míříme směr Olomouc – Ostrava – Bohumín.

Z oken se dívám na ubíhající krajinu.

„Ach Čechy krásné, Čechy mé“ mumlám si tiše. A taky notuji „Morava, krásná zem“.

 

Máme to ale krásnou zemi.

U srdce nějak teskno je mi.

 

Doma si musím koupit pokladničku – prasátko.

Možná raději mamuta či jiného velkého slona.

Na další lázně šetřit musím drobátko.

Tak vítej holka, do reality. Vítej zpátky doma.

1623871921-nahled-buxus-4160115-1280.jpg

Dny plynou jeden za druhým čím dál rychleji. Je nádherný podvečer. Sedíme s kamarádkou na hlavní třídě, za námi lázeňský dům plný vojáků z povolání.

 

„Mám bublinky“ říká má kamarádka.

„Já taky. V kolik to zítra máš?“ ptám se.

„Já je mám už dneska. Na pokoji.“

Nechápavě se na ní dívám. „Dneska? Já mám perličkovou zítra na balneo provozu. A Ty ještě dneska a na pokoji?“

„Šáňo“ odpoví.

 

Stačil jeden jediný pohled a jako jeden muž se zvedáme a jdeme pro něj. Však my se za chvíli vrátíme. Šampus v batohu, na místo skleniček stylově kelímky s nápisem léčivého pramene. Tiché bouchnutí v batohu nikdo nepostřehl.

 

Ťukáme si kelímky, jak jinak než „na zdraví“.

V nedalekém altánku zní živá hudba, pod nohami chlazené šampíčko, počasí jako vymalované. Nálada se zlepšuje, vidíme po dlouhé době první pěkné chlapy. Nenápadně otáčím hlavu vpravo než zapadnou do vojenského lázeňského domu.

„Ale dobře nás tady léčí“ pochvaluji si. Pravá blokáda krční páteře zdá se vyléčena“.

 

Přemýšlíme, kde odložíme prázdnou láhev.

„Třídíme odpad. A sklo patří do zeleného“  uličnicky pokukujeme po blízkém buksusu.

Slušnost zvítězila a odnášíme prázdnou láhev zpátky v batohu. Ještě s naplněnými kelímky jdeme blíže k altánku a vychutnáváme si obdivné pohledy okolo stojících. Oni v ruce kelímky s pivem a vínem, my s „léčivým“ pramenem. Je to na něm jasně napsané.

 

Přicházíme právě včas. Kapela srdečně blahopřeje přítomnému místnímu fyzioterapeutovi k jeho abrahámovinám a hraje písničku na přání. Koho by udivilo, že stojíme zrovna v jeho těsné blízkostí?  Než se nadějeme jsme vtažené do děje. To víte, oslavenec se vytančit musí. Veselý večer to byl.

 

Následující ráno jdu vstříc dalším procedurám. Čeká mě opravdická bublinková koupel. Z blížícího konce pobytu jsem nějaká nervózní a odkládám si věci na židli na místo toho, abych je pověsila na otáčivé dveře.

„Teda takový zkušený lázeňák a takové začátečnické chyby“ hudruje sestřička.

„Jsem nervózní z odjezdu“ omlouvám se.

„To se nedivím, já ne. Já jsem totiž v lázních celoročně“.

„Budete si přát zarážku na nohy?“ ptá se sestřička.

„Určitě, raději mě zaražte, já když se rozjedu, nevím, kdy skončit“.

„No právě“ směje se sestra. „Aby jste nám nakonec neodplavala až do Hamburku“.  Nechává mě svému osudu ve vaně a zavírá dveře. Příjemná čtvrthodinka je za chvíli u konce a mě čeká zábal a desetiminutový odpočinek.

Jak říká sestřička „ještě pohádku o deseti minutách“ a můžete jít.

 

Já vím, že pravda je jiná. Já jít musím.

Neboť každá legrace jednou končí.

 

Seznam naordinovaných procedur, stejně jako já, zdá se vyčerpán.

 

 

1623418675-nahled-girl-3402351-1280.jpg

V lázeňském prostředí mám možnost vyslechnout si mnoho povídání nás maminek o svých dětech, jejich dětech a vše, co s tím souvisí.

 

Vyprávějící ženy jsou většinou unavené, vyčerpané, frustrované. V dobrém duchu si stěžuji na děti, vnuky, snachy, zetě, muže, život. Musí přece celý život vařit, prát, žehlit, zařizovat, plánovat. Pořád všechno a za všechny. Také se musí o všechny bát.

Oči zapomněly zářit, ústa se smát.

Jsou uštvané, vyčerpané.

 

„A proč to děláte?“ ptám se.

„No to já musím“ slyším většinou odpověď.

„Nemusíte. Když nechcete, tak to nedělejte. Jsou to všechno dospělí lidé. A vnuci? Ti mají své rodiče.“ odpovídám s úsměvem.

 

Odpovědí je mi nesouhlasné mručení.

„Já to ale dělám ráda“ tvrdí mi.

„Jsem šťastná, mě to nevadí“ lžou nejen mi, ale především sobě.

 

Matky bojovnice slepě přesvědčené o své jediné pravdě se vypovídají, vypláčou, vyvztekají, ale sotva přijedou domů budou pokračovat ve své šílené jízdě  

Poslouchám, přemýšlím, vyhodnocuji.

 

To nejskvělejší, co můžete udělat pro své milované dítě, pokud je dospělé, fyzický i mentálně zdravé, nechat ho jít žít si svůj život. A pokud dlouho nechce sám, vzít ho za pačesy a vyhodit ho z hnízda.

 

Dát mu možnost letu i pádů. Jak jinak má pochopit Vámi tisíckrát omílané dobře míněné rady, když mu nedovolíte jeho vlastní pády a chráníte mu nejen záda, ale i pusu?

 

Neberte mu jeho vlastní zodpovědnost.

 

To nejlepší, co můžete udělat je přestříhnout pupeční šňůru a s láskou dát možnost volně dýchat, snít a žít.

Podle svého.

Věřte, že se uleví Vám i jemu.

 

A časem, po létech, až bude otlučený životem, ošlehaný ohněm vlastních zkušeností, svých výher, proher a nejednou nabitých úst, sám pochopí.

 

My mámy nemůžeme vědět, co je nejlepší pro naše děti.

Protože naše děti nejsme my.

Možná jsou nám v něčem podobné, ale v něčem jsou diametrálně jiné.

 

A především - jsou to svobodné bytosti.

 

Daly jsme jim možnost prvního nádechu, tak mu ten nádherný pocit volného dýchání v průběhu života pod záštitou mateřské lásky, strachu, obav a bláznivé myšlenky, že my přece „víme“ – neberme.

 

Nemusí se nám líbit účes a oblečení, jaké naše dospělé „dítě“ nosí, nemusí se nám líbit jejich partneři a kamarádi. Nemusíme souhlasit s jejich názory. Nemusíme chápat jejich činy a pohnutky.

Ale je to náš problém.

Ne jejich.

 

A hlavně. Nic z toho nám nebrání je dál dál volně milovat tou nejčistější láskou mámy.

Dejte jim možnost být tím, kým opravdu jsou.

Sámi sebou.

 

Děti jsou dar. Sami si nás vybrali.

Ne my pro ně, ale naše děti jsou pro nás jedním z největších životních učitelů.

 

Maminky vždy ví, že mají to nejbáječnější dítě na světě.

A Vaše dítě? Vaše dítě tak získá třeba docela príma mámu.

1623144582-nahled-oxygen-502887-1280.jpg

Pokud si myslíte, že jen tak sedět s hadičkou v nose nic neznamená, ošklivě se pletete. Je to procedura naprosto skvělá. Oxygenoterapie.

 

Zpomaluje proces stárnutí, zlepšuje psychický stav, posiluje imunitní systém, zvyšuje fyzickou kondici, buňky produkují více energie (snad i mozkové), působí proti infekcím, migréně, cukrovce, hypertenzi. Má léčivé účinky v případě pohybového aparátu, trávicí soustavy a mnoho a mnoho dalšího.

 

Vždy je to o úhlu pohledu a pochopení. Já se snažím chápat vše správně.

Mou „the best“ písní se ode dneška nově stává „Jsem stálé mlád“.

Mé nové heslo zní „no stress“.

Mohu zahodit respirátor a přidat do klusu.

Výhodně prodat kanadské brusinky spolu s brufenem, akce dva v jednom. Neboť hlava bolet nebude. Mohu si dát zákusek a natlakovaná jsem tak akorát.

 

Jsem tak nadšená, že při odchodu tohle vše říkám nové příchozí. Vysvětluji, vyprávím, své zahřáté křeslo nabízím.

 

Bába nereaguje. Ani se neusměje. Nepoděkuje. Nadšení nesdílí. Dívá se na mě s despektem.

No dobrá, dobrá. Lidí jsou fakt divní.

 

Odcházím a říkám „na shledanou“.

Tak snad mi alespoň odpoví na pozdrav.

Odpověděla.

„Auf Wiedersehen“.