Lázeňský zpravodaj č. 11

Vítejte.

V pondělí jsem byla požádána místním švihákem, zda bych mu neudělala pár fotek před jeho odjezdem v místním parku.

Vžila jsem se do role Sáry Saudkové a fotila jako divá. Chlap na lavičce, chlap u stromu, chlap na cestě, chlap kde se podíváš. Přišlo mi to sice trošku úchylné, že si dělá takové hezké osobní fotoalbum, ale odměna mě neminula a byla jsem pozvána na dvojku vína. V úterý fotomodel odfrčel na Hanácko a mám po přivýdělku.

Pondělí ještě pokračovalo již tradičními zpěvy u kytary. Blížily jsme se tiše, ať nerušíme kulturu, když tu od stolu vyběhl Kobylák a řval na celé kolo jako pominutý, ať si jdeme sednout k němu. Naprosto příšerný trapas, všichni se na nás dívali jako na úchyly. Usedly jsme asi 6 metrů od Kobyláka, ten do nás naléval nějaké své čučo a sám si přiťukával mlékem.

Nakonec jsme se přidružily k jiné skupině a vesele se bavily. Bábi po mém návratu už řezala dřevo. Hopsla jsem do postýlky a spala jako zabitá až do 1/2 čtvrté. Jak jistě všichni víte, následovalo křupavé tucové pochutnáníčko a záchodová procedura. O půl páté to vylepšila ještě tím, že začala na malé lampičce provozovat světelnou show ... vypínala, zapínala, vypínala, zapínala.... to byl trest za to, že jsem přišla tak pozdě.
Nemělo cenu předstírat spánek. V pět už tady na celé kolo ryčelo rádio a babrle byla ve svém živlu.

Už jen pět dnů a nocí a bába jede na západ. Nejraději bych ji přibalila na cestu i Kobyláka, ale to se mi asi nepovede.

Včera večer jsme byly na přednášce cestovatele a fotografa Jirky Kolbaby. Bábi ihned zorganizovala zasedací pořádek a s výmluvou, že já nevidím (já tam v té době vůbec nebyla) přesadila všechny v řadě před námi. Na konci přednášky rozdával Kolbaba vtipnou formou otázek a hádajících odpovědí své knihy a kalendáře. Babča hádala jako divá, ale když kalendář vyhrál někdo jiný, trucovala na pokoji jako pětileté dítě. Ona chce kalendář a basta.

Dnes jsme ji utekly do starých lázní. Má nejapné poznámky o tom, že já mám svou partu a ona ne. Tvářím se, že jsem hluchá a milé se na ní usmívám. Bohužel, už se začala zajímat i o techniku a dnes mi koukala přes rameno i na internet, cože je to za zázrak. Už ani lázeňské zpravodaje nemůžu psát v klidu, ale inkognito, když je někde mimo pokoj. Proto ten dnešní skluz.

K večeru chtěla pomoct zabalit své retro kufry jako balík na poštu. Ó jak ráda jsem je balila a lepila pásky a provázky, až mi srdce radostně plesalo. Teď už utíkala na večeři a já musím taky.

Mějte se krásně.