Lázeňský zpravodaj č. 10
Ahoj, ahoj, ahoj ..... tak už jsem zase mezi Vámi.
Sobota byla krásná, sluníčková, tak jsem hned po ranní proceduře utekla své babce tajně z pokoje a šla se projít. Vyčistila jsem si hlavu od šílených keců a nadýchala čerstvého lázeňského vzduchu.
Sobota a neděle utekly skoro jako voda a už tady byl opět hřeb nedělního večera - taneční chvíle.
Myslela jsem, že už jsem dost otrlá a nemůže mě nic překvapit, ale co se dělo tentokrát před ještě zavřeným tanečním sálem začalo hraničit s invazí uprchlíků. Všichni hůlkoví senioři se začali postrkovat, nadávat si, kopat a plivat, a to vše jen z jednoho důvodu - zachránit pár míst k sezení u tanečního parketu.
V mezičase jsme zjistily, že pacienti udělali škatule škatule hejbejte se. Náš známý Pionýr již asi odjel nenávratně do své domoviny, další tanečnice z Lučnice byla odtažena násilím. To Vám byla ženská, kterou jsem odhadovala na cca 60 let, ale jak jsem se později dozvěděla bylo ji 71. Byla docela hezká, štíhlá postava, elegantní oblečení, vlasy černé, ruce i nohy bez jakýchkoliv holí. No a tato štramanda, která nastoupila asi tři dny po mně, si tady tak náramně užívala, že denně byla jako motýl. Motýl bohužel spadl a v opojení si rozbil hlavu. Musel být tedy dovlečen na ošetřovnu a tam ji vyčistili nejen ránu, ale i peněženku. Okamžitě ji byl zrušen lázeňský pobyt, vyměřena pokuta ve výši 25 tisíc Kč a tanečnice mohla odtančit v kvapíkovém rytmu na adresu svého trvalého pobytu. Plakala jako želva a bála se svého domácího pantáty, s jak otevřenou náručí ji přivítá. No holt to měla takový malý lázeňský rychlokurs.
A tak místo těchto nezapomenutelných postaviček se objevily další a další naprosto unikátní postavičky. Co osoba, to naprostý originál.
Obávám se, že jsem díky jodobromovým koupelím zestárla alespoň na 75 let. Jinak si neumím vysvětlit zájem o mou osobu chlapců nejen 70-ti, ale i 80 - 90-ti letých. Začala jsem mít obavu, že pro mě dorazí i smrťák s kosou, jeden se mu totiž nápadně podobal. Skotačil kolem mně jako malé dítě kolem svého prvního jízdního kola a vypadalo to, že se mi snaží hopsnout na záda. Nevím, zda bych dědulu byla schopna odtáhnout vzhledem ke svým bederním bolestem, tak jsem se raději rychle vymluvila na náhlou bolest svého nemocného kotníku a odkráčela si zmučeně sednout.
Zbytek zábavy jsem při plouživých tónech strávila vždy na místní toaletě a teprve při tónech italské divočiny se bezpečně vracela na své místo u stolu.
Když pro naší 21letou holčinu dorazil sedmdesátiletý děda a požádal ji o tanec, zeptala se tato dívka s udivujícím pohledem nevinně „a s kým?“..
Muži ztrácejí soudnost, starší ženy nás úspěšně nenávidí čím dál víc a já se musím dopátrat, co jim všem dávají ráno a večer do čaje. Ať je to co je to, vypadá to, že je to pěkně silný dryák.
Jediným pozitivem včerejšího večera bylo, že náš stůl byl obsazený k prasknutí, takže když suverénně dorazil Kobylák, mohly jsme mu s úsměvem říct, že už je obsazeno. Nasadil výraz koně převalského a opustil místní stáj. Asi se šel urazit do svého pokoje, popíjet své mléko a léčit si své neduhy s vyprazdňováním.
Kapela dobrnkala poslední tóny a my se ploužily na pokoj. Mě už tady čekala bábrle, která se místního tanečního šílenství zúčastnila spolu se svou kamarádkou, která za ní přijela.
Tak, jak jsem dancing akci pojmenovala jako volné pokračování filmu Tanec s vlky, netušila jsem, že mě čeká i další pokračování thrilleru Noci s nepřítelem.
Neustálé si opakuji páté přikázání "Nezabiješ", ale upřímně nejsem si jistá, zda mi je to k něčemu platné.
Babča do půl dvanácté vesele žvatlala, když zjistila, že nereaguji, rozhodla se pro pozdní večeři. Sedla na postel, rozbalila svoje už asi sté balení sušenek Tuc a zvesela křupala, srkala vodu, šoupala nohami a vrávorala na záchod a zpátky do půl jedné. Pak zalehla a upadla do kómatu. Chrápala jako dřevorubec Nonstop.
Snad kolem jedné se podařilo usnout i mě. Ve tři hodiny následoval další záchod, a tak jsem skoro do pěti počítala ovečky, ale že jich bylo - stádo jako bejk. Když jsem se v pět propadala totálně znavená do dalšího pokusu o spánek, bábina noc jasně naznačovala konec. Když zjistila, že nijak nereaguji, směle si rozsvítila lampičku, zívala a zívala jako by zpívala, stlala postel, srdnatě se oblékala, bouchala všemi třemi dveřmi, které máme k dispozici, opětovně chroupala ty zpropadené Tuc, tuc, tuc, tuc a já jen čekala, kdy se mi vrhne na postel a zapne nade mnou místní rozhlas po drátě.
Tvářila jsem se, že jsem naprosto v hlubokém spánku, zlostí dýchala jako lokomotiva a bořila svou bolavou hlavu a štípavé oči marně do dvou polštářů. V šest jsem vzteklá jako čert vyletěla z postele. To měla bábi radost, že "Hanička už nespinká". Uááááá, bála jsem se, že ji pokoušu i se svým čtvrt stoletím starým zubním můstkem.
Považte, i na proceduru se ke mě zvesela přidala a vypadalo to, že naše pouto již nic nerozpojí.
V sedm jsem totálně vyčerpaná s očima červenými jako angorák a povadlou fasádou seděla v příjmové kanceláři, a dožadovala se, koho dostanu příští týden. Snažila jsem se paní vysvětlit, že moje empatie má ještě životnost posledních sedm dní do odjezdu bábrle a dalšího seniora již moje těžce nalomená psychika nezvládne.
Prý dostanu paní 41. Snad ta dobrá příjmová žena myslela věk a nikoliv ročník!!! Ale stejně bych si polepšila, tady toto neuvěřitelné stvoření je ročník 1935.
No nic, moji milí. Rašelina čeká. Mizím dát si chrupec.
Krásný den všem.