Lázeňský zpravodaj č. 12
Baf - a už jsem zase mezi Vámi.
Klidně se můžete přestat stydět a přiznejte, že jsem Vám chyběla. Vy mi samozřejmě taky. Nelze se s Vámi podělit o všechny zážitky, protože některé jsem ještě nestačila zpracovat ani já sama, ale snad některé budou publikovatelné.
Náš život ve dvojici s plzeňskou rodačkou se pomalu chýlil ke konečné fázi a dostával se do stálé větších obrátek. Babča kolem sebe kopala jako divá a její příběhy ze života jí a jejich kamarádek a sousedů nabývaly nezvykle bajkářských rozměrů. Jeden z večerů mi zcela vážně vykládala příběh své kamarádky, která prodělala gynekologickou operaci a pozbyla při ní všechny možné i nemožné pánevní orgány. Její manžel s ní přestal intimně žít a tak tato ubohá žena měla lékařem předepsané rehabilitace. Při těch se tyto jí podobné ženy učily sebe uspokojovat a navíc dostaly od zdravotní pojišťovny vibrátor. Je Vám jasné, že jsem se zahrabávala do polštáře čím dál víc a nevěřila vlastním uším.
Poslední noc se babča rozhodla zpestřit mi krásu nočního běsnění na maximum a tak vyváděla jako divá. Její chrápání chtělo dosáhnout co nejvíce decibelů. Od půl páté již byla vzhůru a protože nechtěla pochopit, že já ne, tak nenápadně kopala svými bosými nohama do zdi, pak vzteky shodila na zem své léky, šustila všemi 30-ti igelitovými pytlíky najednou a neúnavně rozsvěcovala a zhasínala světlo. Poté se co nejhlasitěji rozhodla obléknout, párkrát sebou bouchla do skříně a když viděla, že pořád nereaguji, opustila náš pokoj.
Jupíííí, výhra byla sladká. Hned po jejím odchodu jsem čile vyskočila, aniž bych poznala, že jsem spala pouze necelé dvě hodiny. Pustila jsem si místní rozhlas po drátě a tančila radostně po pokoji.
V pondělí ráno (odjezdový den) se se mnou dojatě loučila, věnovala mi neznámý a již dávno prošlý prášek na praní a lžíci na boty, kdo ví odkud a od koho. Přála si, abych si na ní při každém obutí vzpomněla. Slíbila jsem jí, že to bude mnohem častěji a že určitě na ní nezapomenu.
Na snídani ke mě přiběhla s neuvěřitelnou historkou, že po ní požadují další tisícovku za to, že měla na pokoji sprchu. Ona jim ale výhružně dala co proto, že nám nešlo na pokoji otevírat okno. A tak se slitovali a úhradu přestali požadovat. Spíš si myslím, že chtěla, abych ji dala imaginární půlku. A možná i celou částku, protože já se sprchovala několikrát za den a babče to za tři týdny nevyšlo ani jednou.
S hrůzou jsem očekávala novou spolunocležnici. Prvně dorazil kufr a vysoké berle, paní nikde. Asi za tři hodiny přišla šarmantní šedesátnice s veselým humorem. Je pouze týden po operaci, takže je něco mezi nemocničním pacientem, rehabilitačním pacientem a lázeňským hostem.
Je příjemná a milá. Již čtvrtou noc jsem celou spala, na pokoji opravdu svítíme a hraje nám i televize. Tolik komfortu jsem si už dlouho neužila. Jediný problém je naše velmi malá toaleta, takže když se tam paní poprvé dostala s berlemi, nebylo možné vytáhnout ji nazpátek. Pro větší bezpečí jsme se dohodly, že dveře raději vůbec nebudeme zavírat. V noci dokonce máme rozsvíceno v chodbičce, takže odpadá nebezpečí pádu našich těl o skříně či podlahu.
Čtvrtek byl ve znamení smutného loučení s holkami od jídelního stolu – holky nám udělaly pápá a ujely se smutně koukat do prázdných hrnců domů. S mladinkou dvacetiletou Ivetkou jsme osiřely. Ne nadlouho. Máme novou starší paní Marušku a pána Toníčka. Jsou to starší, slušní lidé.
Ploužím se tady sama po rozlehlých chodbách a vlastně už ani nemám chuť se s někým seznamovat a sdílet jeho životy. Je mi to ale houby platné, protože tady asi působím jako magnet - vypadám jako mobilní zpovědnice a k mé osamělé osobě si neustále někdo přisedá. Marně se maskuji novinami či knihou a předstírám, že doháním povinnou školní četbu. Nedají mi pokoj. Snaha si povídat je silná.
Paní Miladka - to je ta nová bojovnice na pokoji - mě občas zásobuje vtipnými slogany typu "na každého jednou v životě čert vypne řiť" a nebo že každá choroba se dá vyléčit třídenním tahem - první den se pije a další dva léčí. Je to ženská veselá, takže věřím tomu, že ještě pár dnů a bude tady pobíhat jako srnec a ještě nějakou legraci spolu zažijeme.
Procedury jsou tady bezvadné, i když já se trochu trápím ve vanách. Za prvé je mi tam teplo. Za druhé nesnáším varhánky na rukou, takže neustále sedím s rukama vzhůru a vypadám, jako by na mě někdo mířil pistoli. Po dalších pěti minutách usínám a mé stařecké tělo ujíždí ke dnu. Pak se obracím na bok a ruce mi bezvládně visí z vany, což již několikrát vylekalo nebohou sestřičku. A když se po dvaceti minutách konečně uvelebím, přijde personál a vytahují mě ven. Pak mě zabalí do deky (asi vědí, že se neumím utírat) a nechají mě odpočívat. Prý deset minut. No jo, ale to já se teprve dostávám do limbu a když konečně začnu sladce chrápat, tak mě zase jemně postrkují o proceduru dál. Je to náročné.
Blíží se doma obědu, tak to si nemohu nechat ujít. Krásný den Váš vyspalý lázeňáček.
PS: dostala jsem poštu - bábi z Plzně mi posílá srdečný pozdrav i s podpisem jejího přítele fešného pana Standy. Uááá, tak to je bomba.
Mějte se báječně.