Zkrotlý Casanova
Zadání - povídka na téma "Jak jsem poznal své nejoblíbenější zvíře" s použitím těchto slov:
PROSTOPÁŠNOST, EVŽEN, BLBOST, SMUTEK, FAZOLE, PRD, DOBROTA, ŽUŽLAT, ÚTĚK, TRPASLÍK
„Casanova přišel“ řekla Erika a rozesmála se.
„Nech toho“ ohradil se Evžen, objal ji a dal ji pusu.
Narozeniny Eričiných dvojčat byly jako každoročně vždy možností, jak se sejít celá rodina, včetně přátel.
Tomáš, Eričin manžel, se zodpovědně staral o krb, venku řádilo kromě dvojčat snad ještě dalších deset rozesmátých malých dětí. Slunce hřálo a venkovní bazén byl skvělým místem k ochlazení.
„Čau, ty zvíře“ poplácal Tomáš Evžena po rameni. „Tak jak jde život?“.
„Je to na prd, kámo“ mrknul Evžen přátelsky na Toma.
„Další holka, co Tě odhalila?“
Tomáš měl Evžena rád. Znali se od dětství. Věděl, jak je Evžen fajn kluk. Chytrý, inteligentní, pohledný, sportovní typ. A to možná byla ta chyba. Holky mu samotné padaly k nohám a on jim neuměl odolat. Měl charisma, šarm.
„Linda, no jak bych to řekl…“ začal Evžen.
„Viděla Tě?“
„Jen jsem v obchodě pomáhal hledat fazole“ rozesmál se.
„A úplně náhodou to byla mladá, krásná, prsatá blondýna v minisukni, viď?“
„Ty Kláru znáš?“
„Znám Tebe, ty prostopášníku, a to mi opravdu stačí“ usmál se Tom a zavolal na děti „dávejte pozor v tom bazénu.“
S Erikou to probírali už mnohokrát. Evženovi táhlo na čtyřicet. Věděli, že by byl úžasný otec, jenže jaký by byl s těmi svými zálety manžel?
„Jedna ženská je blbost“ říkal vždy rozšafně u piva Tomovi, ale nešlo přehlédnout v jeho očích smutek.
„Co ten Tvůj útěk před láskou, jak dlouho ještě bude trvat?“ zeptal se ho Tom a otočil panenku na grilu.
„Copak jsem Bolt, abych někde utíkal? Hmmm, to je dobrota“ žužlal s horkou panenkou v ústech a snažil se odklonit pozornost od ožehavého tématu.
Tomáš se něj zamyšleně zadíval.
„Petra je pryč už 10 let“ zašeptal.
„Petra nikdy nebude pryč“ zlostně zasyčel Evžen. Petra umřela měsíc před svatbou, nehoda na D1. Evžen skončil na antidepresivech. Chtěl jít dokonce studovat na faráře, ale pak se začal chovat naprosto naopak. Užíval si života, byl pořád s někým jiným a snažil se vypadat šťastně. Až na ten hluboký smutek v očích.
„Evžene, mně….“ nestačil doříct Tom, když najednou viděl, jak Evžen zblednul a vyřítil se směrem k bazénu.
„Mamííííí, tatíííí, Lukášek dělá kotouly“ vřískalo jedno z dvojčat.
To už Evžen v bazénu vytahoval kašlajícího se Lukáška, který vyplivoval vodu.
„Pane bože, pane bože“ plakala Lukášova maminka, která se zrovna vracela z útrob domů. „Byla jsem jen umýt ovoce a jasně jsem mu řekla, že do bazénu sám nemůže. Co se stalo, ty můj trpaslíčku?“ nemohla se nadechnout.
„Myslím, že příště už Vás poslechne“ řekl Evžen a předal zděšené mamince malého klučinu. „Počkej, počkej, kluku, až to zjistí táta, ten Ti pěkně naplácá.“
Lukášek se vytřeštěně zadíval na Evžena.
„Máma říkala, že můj táta mě vždycky a všude bude chránit, jako opravdový hrdina. To jsi ty? Ty jsi můj táta?“
Lukášova maminka celá vyklepaná zašeptala. „Odešel, syčák, dříve než se Lukášek narodil. A tak jsem mu vymyslela příběh o tátovi hrdinovi“ omluvně zvedla uplakané oči.
Nebyla ani blondýna, ani prsatá, dokonce neměla ani minisukní. Za to však měla v očích tolik síly, lásky, něhy a odhodlání až se mu z toho koktejlu podlomily nohy.
„No to nevím, trpaslíčku, to se musíš zeptat maminky“ rozesmál se Evžen.
Byl 17. srpen. Nebylo možné zapomenout na toto setkání. V kalendáři měl jako každý rok zaškrtnuto jméno svého strážného anděla – Petry.
O rok později.
Narozeniny Eričiných dvojčat byly jako každoročně vždy možností, jak se sejít celá rodina, včetně přátel.
„Kde je Casanova?“ dobírala si jej tiše Erika, když uviděla malého Lukáška, jak si Evžena drží za ruku a ten druhou rukou objímá jeho maminku.
„Z Casanovy zůstalo jen zvíře“ smála se Lukáškova maminka. „To nejkrásnější zvíře domácí, které chrání svou rodinu až do roztrhání těla“.