Autobusový rituál

Cítím se mladě. Tedy cítila jsem se mladě. Do dnešního rána.

Jsem zvyklá, že do autobusu do práce nastupuji na jedné z prvních zastávek na trase. Sednu si, kde chci, neboť volných míst je spousta.

V klidu si odložím všechny tašky, pod sedadlo i na sedadlo vedle mě. Mám ráda svůj soukromý prostor.

Rozepnu si bundu. Schovám brýle na dálku. Vytáhnu brýle na čtení. Do mobilu si dám sluchátka, rozevřu knížku a cesta může pohodově utíkat. Zastávku před výstupem mám pak plné ruce práce. Schovat brýle na čtení, nasadit brýle do dálky, schovat sluchátka a před tím ještě pokud možno vypnout zvuk na mobilu. Uschovat knihu. Vytáhnout tašku zpod sedadla. Zapnout bundu, dát mobil do kapsy, vytáhnout klíče do práce. Postavit se, ale až za poslední zatáčkou. Letmo zkontrolovat, zda po mně nic nezůstalo a vystoupit.

Dnes jsem nastupovala ve školní den uprostřed autobusové trasy. Autobus byl obsazený k prasknutí.          O výběru místa nemohla být řeč. Řeč nemohla být o žádném místě k sezení. Spousta mladých lidí stálo.      V pohodě ve stoje, s bezdrátovými sluchátky v uších, ležérně opření o tyčku si dopisovali tu na instagramu, tu na facebooku. Používali aplikaci za aplikaci. Brýle nepotřebovali, rovnováhu udrželi a tvářili se na pohodu. Dokonce ti, kteří stáli v prostoru výstupních dveří občas byli při výstupu jiných vyhození chvíli ven, aby zase ladně nastoupili dovnitř. Necítili stres. Až na jednu.

Na mě.

Brýle jsem si nestačila nasadit ani jedny. Křečovitě jsem se držela a doufala, že vzhledem k mému špatnému zraku je to, čeho se držím opravdu tyč. V zatáčkách jsem lítala zleva doprava a občas při změně směru i dopředu a dozadu. Nohy mi komíhaly v rytmu nějakého nového latinsko-amerického tance. Kde se hrabe cha-cha. Sluchátka jsem ani nevytáhla, než bych ty své šňůrky rozmotala, už bych musela vystupovat. Mobil zůstal v bezpečí kabely. Číst knihu se nedalo, poslouchat hudbu se nedalo a po deseti minutách divoké jízdy se už nedálo ani křečovitě se udržet na místě. 

Při posledním smyku jsem si ladně sedla na nejbližší schod a ještě ladněji jsem z něho vyskočila. Mládež, zdá se,  si ničeho nevšimla, co to ta stará bába provádí. Byli v zajetí svých sociálních sítí. Bránila jsem se dostat do přední řady výstupních dveří, neboť pokud by mě na zastávce vyšoupli, určitě bych se nestačila vrátit zpět. A kdo ví, kdy by jel další spoj.

Mnozí vystupovali rychleji než já a vytvořili tímto další problém. V přeplněné uličce bylo potřeba uvolnit místo. Nezbývalo než postupně dosedat na právě uvolněná místa a znovu přeskakovat na jiná. Znáte to, taková ta zábavná hra na oslavách, kdy je méně židlí než zadků.

Když mi neprozřetelně zazvonil mobil, přitiskla jsem se k němu tak rychle až jsem spustila hovor nahlas.

Z posledních sil jsem vystoupila, tam kde jsem chtěla.

A pochopila, že jediná možnost, jak v klidu jezdit do práce dalších 15 let než nastane kýžený důchod je nastupovat na začátku trasy a pokud možno okolo pěti ráno. To mládež ještě spí a

my, co se doteď mladě cítili, můžeme v klidu zahájit svůj oblíbený ranní autobusový rituál. 

Vsedě.