Uzené

Uzené je zvláštní slovo.

Voňavé, slané, lahodné, chutné, přátelské a taky nezdravé.

Co takhle uzené k čočce, křenové omáčce, k zelí nebo třeba bramborové knedlíky s uzeným?

No jo, jenže to už tak na světě chodí, co je dobré, není zdravé.

Jenže toho, kdo jednou poznal kouzlo domácí udírny, těžko přesvědčím. Taková uzená krkovička, klobáska či špek je velkou konkurenci pro zdravou debatu.

Ta krása, když sedíte u udírny v zimním kabátě, celí očouzení, zahříváte se domácí slivovicí a filozofujete s kamarády, kteří Vám rádi přišli pomoci s tou nadlidskou dřinou. Když tu nádheru večer konečně vytáhnete, málokdo odolá neokusit první vzorek. V té době už je Vám většinou celkem příjemné teplo a ostražitost není taková, jaká by měla být. A tak se nejednou stalo, že když se ráno mistr udíř probudil z opice, zjistil, že mu jeho vychladlé dílo zpracoval jeho věrný přítel pes.

Ale není uzené jako uzené. Tady se zdravější varianta najde.

Kromě uzeného bůčku si můžeme dát uzený sýr nebo uzené tofu.

Horší je to však, pokud se někdo po vás vozí jako po uzeném.  Tady je každá rada drahá. Buď mu fakt voníte, nebo by se do Vás s chutí zakousl. Jestli je to vždy z lásky, to si nejsem úplně jistá. Ovšem pozor. I vozitel si může vylámat zuby – třeba právě na uzených kostech.

Opravdový horor ovšem nastává, pokud jste žena, vaše dospělé dítě se ožení nebo vdá a vy tak dostanete funkci ne zcela populární.

Říká se: „Tchýně a uzené nejlepší je studené.“

Schválně se tvářím nejapně a domnívám se, že se zřejmě jedná o nějaký zhýralý druh otužování ubohé ženy. Říkám si, že když budu podávat uzené se zmrzlými rukami, chladnými nohami a ledovým klidem, že bude pořekadlu učiněno zadost.

Ale člověk nikdy neví.

Tak raději je být vegetariánem a nabídnout zeleninou mísu, sýry, čočku, fazole, květák či brokolici. 

I zde číhá nebezpečí, neboť nějaký vtipálek by klidně mohl říci „Tchýně a brokolice – tu už nikdy nechci vidět více.“

Já však pevně doufám, že se uchytí: „Tchýně a květák smažený – z těch jsem vždy nadšený.“