Zpalmovstání

Zavřela jsem akční leták a šla na jisto. Tu palmu jsem musela mít. Byla úžasná. Krásná. Velká. A v akci. Za uspořené peníze jsem ji koupila i nový obal.

Dala jsem ji do ložnice ke dvěma dalším květinovým kolegyním a spokojeně na tu krásu hleděla z postele.

Jako všechny začátky i mé soužití s palmou bylo pohodové a bezstarostné. Pak jsem zalévala a s láskou promlouvala a zpívala. Čas běžel a já stálé zalévala a promlouvala. I další dny jsem se občas kolem ní prošla s konvicí vody.

Za dva měsíce…..

Vzala jsem ji jako samozřejmost. Její krásu, její společnost, její naději zelenající se stonky.

Za čtyři měsíce palma začala opadat.

Uklidila jsem ten nepořádek.

Opadaných listí bylo více než těch zdravých.

Ani nevím, kdy a jak se to stalo.

Palma umřela.

A to byl ten moment, kdy jsem si ji znovu všimla.

Přišlo mi to strašně líto. Taková báječná společnice. Neměla jsem sílu ji vyhodit. Ostříhala jsem ji jako před odvodem na vojnu. Na ježka. Chodila jsem si k ní každý den sednou. Občas jsem ji podlévala. Dlouho se nic nedělo.

Najednou jsem zahlédla uprostřed suchého ježka malý zelený stonek. Příští týden další. Dnes už jsou čtyři. A já si opět uvědomila, že „my lidé si začínáme vážit toho, co máme rádi, až když o to příjdeme."

Opět se divám z postele na mou palmu. Dnes, zdá se, půjdu spát později.

Znovu potvrdilo se mé oblíbené rčení, že „s láskou má svět naději“.