Štěstí v kapce deště
Vždycky mi bylo hrozně líto, že neumím malovat. A taky, že neumím fotit. Nemyslím fotit, jako fotit. Ale fotit tak, že jen koukáte na fotografií a víte, že mluví. Tak, že se díváte na obraz, a přesto, že nemáte patřičné vzdělání, tak ten obraz milujete, neboť vypráví a vy mu naprosto rozumíte. Vždycky mi to bylo líto, protože mám v sobě často spoustu emocí, které bych tak ráda nakreslila, vyfotila, vyzpívala, zahrála na hudební nástroj, vyšila na ubrus nebo třeba jen tak … napsala.
Dnes jsem byla venku. Tráva opojně voněla a sluníčko se mě snažilo přesvědčit, že je červenec. Málem jsem mu to uvěřila. Bylo neuvěřitelně přesvědčivé. Předpovědí bouřky a deště mě nechávaly klidnou. Příroda vytvářela scenérie, které jsou rok od roku krásnější. Ne proto, že by byly jiné, ale proto, že s přibývajícími léty si přejeme tu krásu vrýt navždy do paměti, obejmout ji, nacpat si ji do kapes a nechat se jí opít až k zbláznění.
Proto, že čas letí jako bláznivý a nikdo z nás neví. Nevíme. Je to úžasné. Jak si bláhově a pod vlivem ega často myslíme, že víme. Víme vše. Pravda je mnohem jednodušší. Nevíme naprosto nic.
Vše ví jen naše srdce a naše duše. A ty nejchytřejší v nás často umlčujeme, zakrýváme, tváříme se nejen, že je neslyšíme, ale že snad dokonce nejsou.
Tak.
Zavázané tkaničky daly povel k vykročení. Sluneční brýle důležitě plnily svou funkcí a ani v tom nejbláznivějším snu by je nenapadlo, že dnes zapadnou na úplné dno. Tak už to někdy bývá. Jo, jo. Na dno batohu.
Poseděly jsme s kamarádkou na venkovní terase a ve chvíli, kdy se slunce schovalo za mraky, zatáhlo se a začalo hřmít jsme naprosto nepochopitelně zaplatily a vydaly se domů. Deštník, spolu s brýlemi se krčil na dně. Nemůžu se mu divit, neboť do takové sloty se ani deštníku nechce.
A tak jsme šly, z jemného májového deště se stál liják s kroupami a naprostá průtrž mračen. Bylo to úžasné a osvobozující. Smály jsme se, skákaly do kaluží a když jsme se na sebe podívaly, vypadaly jsme jako vodnice. Teklo nám z uší, nosů, vlasů, kalhot a boty? Ty byly naprosto zbytečné. Nevím, kdy jsem naposledy takhle zmokla. Před 10-ti, 20-ti léty? Volaly jsme na sebe, jak je to super a ptaly se … zažijeme tohle ještě někdy?
Nevíme, nic nevíme. A tak jsme si to užily. Užily jsme si moc přítomného okamžiku. Sílu, štěstí a vědomí, že nejenže můžeme, ale ještě pořád umíme tančit v dešti a skákat přes kaluže. Smát se samy sobě a být jednoduše šťastné.
Není nač čekat. Právě teď je ten nejlepší čas vyběhnout ven a chytit si svou duhu.
Sakra, tohle by vážně mohl být docela pěkný obraz. Jen umět kreslit.