Deset minut zázraku

Oko do srdce okno, říká se. Něco na tom bude. Pokud tedy neuhýbáte pohledem, nekoukáte do země, do strany nebo nedej bože, doblba.

Můj oční kontakt je omezen výši dioptrií, což vysvětluje udivené pohledy mých kamarádek, jací muži se mi líbí. Nevadí, stejně, jak říkávala babička, z pěkné misky se nenajíš. Raději v otřískané misce dobré žrádlo, než naopak.

Můj pohled se občas zaměří a myslí si, že s objektem zájmu se navzájem známe. Není to pravidlem. Již několikrát jsem důležitě oslovila „dobrým dnem“ mé kamarády a veselým „ahoj“ častovala naprosto neznámé lidí. Ano, i já již objímala cizí a tvářila se bez zájmů na vlastní. Již jako malé dítě jsem mžourajíc do slunečních paprsků omylem vletěla do náruče jiné maminky, než té mé, která stála těsně vedle. V dospělosti jsem dokonce i do cizího auta bez uzardění sedla a nebohého řidiče plácala po nohou, domnívajíc se, že se jedná o kamaráda Lojzu.

Vtipné a odhalující byly pohledy, kdy tváře zakrývaly roušky.

Mé oči se již setkaly s radostí i smutkem, narozením i smrtí, dobrosrdečností i zradou. Neboť i zrádci jsou schopní zcela bezostyšně dívat se Vám do očí.

A pak ten oční kontakt, když uvidíte JEHO. Ten oční záblesk, kdy se Vám podlomí kolena, zrychlí tep, vyschne v ústech a cítíte vnitřní třes a venkovní zrudnutí. V 15-ti si myslíte, že tohle je poprvé a napořád, v padesáti už dávno víte, že napořád to už mnohokrát nebylo a doufáte, že snad to nebylo ani naposled.

Poslední dobou mám oční kontakt se sluncem. Zamilovala jsem se do jeho východu. Oba rozespalí hledíme na sebe a nestačíme se divit. Já nikdy neopakovatelnou krásou okamžiku a slunce, no….. nezávidím mu ten jeho pohled.

Ranní budík jsem posunula o deset minut rychleji. Těch deset minut sedím u otevřeného okna, v rukou objímám hrníček s čajem nebo ranní kávou, vdechuji osvěžující vzduch a dívám se na oblohu. Pokaždé, opravdu na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, opravdu pokaždé je scéna naprosto jiná. A když už je vše připravené, začne pomalounku prosvítat. Někdy do růžové nebo jemně žlutě, jindy do neuvěřitelně rudé barvy. A pak se vyhoupne v celé své kráse.

Ten přítomný okamžik má neuvěřitelnou sílu. Dává nám nový den. Novou šanci něco udělat lépe nebo naopak něco už nedělat vůbec. Někoho potěšit, obejmout, rozesmát. Udělat dobrý skutek. Provést bláznivé i vážné věci. Dává nám šanci být zase o něco lepším člověkem. Poděkovat za dnešek a poprosit o přídavek - deset minut zázraku i pro zítřek.