Zítřejší přání

Protahuji se a otáčím zpět.  Zvláštní prazvláštní dny jsou na té cestě za mnou. A přitom tak nádherně stejné. Na jaře vše vonělo, v létě hřálo slunce, na podzim rozkvetl celý svět do neskutečných barev a v zimě se halíme do rukavic, čepic a šálů. Nic se nezměnilo.

Na jaře bez pozvání přišel strach, překvapení, naštvání, frustrace, zlost, pláč a bezmoc.

Na jaře lidé na místo kabátu shazovali své masky.

I přes zahalená ústa, vše opravdové prozradily oči a činy.

Jaro bylo očistné. Už nebylo možné se skrýt za nabubřelost, bohatství, sladké řeči a falešné úsměvy. To vše bylo přikryto.

Jen oči a činy mluvily. Mluvily hlasitě, jasně, bez obalu. Oči a činy nás všech.

Přešlo voňavé léto, okouzlující podzim a na trůn si sedla paní Zima.

Zítra máme Štědrý den. Lidé se spolu budou scházet nebo taky ne. Budou přemýšlet, nadávat, smát se, bát se, pomlouvat, radovat, nenávidět, milovat. Proč? Protože je Štědrý den?

Ne, protože jsme lidé. Pořád stálé stejní. Jen někdy je to vidět o něco více.

Přeji Vám všem, aby jste si uměli udělat štědrý každý den. Buďte štědří k sobě, ke svým blízkým i ke svým vzdáleným. Rozdávejte lásku, pohodu, úsměv a s radosti to samé přijímejte. Neboť to jsou ty nejkrásnější dárky.

A já Vám z celého srdce přeji, ať jich máte nejen plný dům, ale především ať těmito dary přetékají Vaše srdce a srdce lidí kolem Vás.