Můj krásný Štědrý den

Je mi blaženě.

 

Salát okoštovaný, kapr snězený. Všude kolem kupy dárkového papíru. Na sedačce vzorně jako vojáci sedí mé nové milé dárky. Vrátila jsem se z výletu.

 

Nádherný podvečer. Kapr už byl nasmažený a vše připraveno. Můj milovaný syn přišel a tiše položil pod stromeček dárky. Prošel bytem a dospěle posadil se ke stolu. Chtěla jsem začít večeři, ale přeci jen bylo brzy. "Máme čas, mami" řekl, "nespěchej".

A tak jsme si povídali. Já jemu a on mě. Moc pěkné. Čočková polévka veselé chládla.

"Ohřeju ji" řekla jsem a při těch slovech jsme v jednu chvíli oba smočili malíčky dovnitř kastrůlku.

"Nic neohřívej, stejně to nemám rád moc horké".

"Já taky ne" odpověděla jsem. Čočkové malíčky vytáhli jsme na svět a labužnicky oblízli.

 

Najednou tak lehce svěřovala jsem se mu jako své nejlepší kamarádce a on se mnou mluvil jako s kámošem od vedle. Byli jsme v pohodě, smáli se a bylo nám tak nějak spokojeně hezky. Já ubrala ze své přísné výchovy a přestala dopodrobna dodržovat vánoční zvyky.

Zapálila jsem věnec čtyř svíček a teatrálně pronesla:

"tímto prohlašuji naše vánoce za zahájené".

"Toť" odpovědělo mé přerostlé dítě a pustili jsme se do chladnoucí čočkovky.

 

Nabírali salát a jedli ryby. Povídali si smutně i veselé. Smáli se a vyplivovali kosti. Vánoční cukroví oba ignorovali a kroutili hlavami nad nesmyslností jeho bytí. Ovoce neposkvrněně usmívalo se na nás ze svých mís.

 

Obřadně rozdali jsme si oplatky. Laskavě, upřímně a srdečně popřáli si to nejhezčí, co můžeme si přát. Zdraví, prací, lásku, štěstí, pohodu a ať jeden druhého má rád.

Má závěrečná modlitba byla tak "obyčejná" :

"Bože, děkujeme Ti za vše, co máme a přejeme si za rok to samé. Děkujeme. Ámen."

 

Dárečky dávali jsme si z ruky do ruky a těšili se z nich. Jeden hezčí než druhý. Laskavé byly i stuhy.

 

Nakonec přišel ten dárek ze všech největší. Mámino a synovo krásné objetí.

 

A co bylo dál? Jeli jsme navštívit rodinu jeho lásky. Pak prošli jsme se náměstím a dali si svařáček. Pak zvedli hlavu a uprostřed nádherného davu koukali na ohňostroj. A já v něm cítila neobyčejnou sílu. Neskutečnou víru. A věděla, že vše co příjde, zvládnu. A když kapesníkem dojetím otírala si oči, začala jsem se těšit na budoucnost.

 

Posezení v místní pizzerii dotvářelo scenérii. Všude svíčky, ozdoby, dobroty. Tři starší mezi zbytkem mladších a přitom nikdo nikomu nevadil ani neradil. Pohoda, klídek, tabáček..... v dáli svítil na cestu bezpečný majáček.

 

A tak teď nenůžu spát. Dávám si kávu. Ano, teď po jedné hodině ranní. Takhle už to mám. Dávám si, nač zrovna mám chuť a nedívám se na hodiny.

 

A mé dějiny tiše si zapisuji větu k dnešnímu dni..... "tak takhle vypadá štěstí".