poezie

Choulí se tiše.

Odhalená přítomnost.

Nahaté stromy.

Náhle přišel sníh.

Nevinně bílá barva

zakryla špínu.

Tváří se jinak.

Kožíškový sen stal se

skutečnou pravdou.

Pravda nebo klam?

Nic není černobílé.

Svět se točí dál.

Já s tímto pánem

chci tančit ránem.

Teď.

Tento pán ve své náruči

bezpečí mi zaručí.

Teď.

Ty, můj muž, dnešní noc

máš nade mnou kouzelnou moc.

Tady.

Já, tvá žena, konečně pochopená

cítím, že duše má před Tvou zcela je obnažená.

Tady.

Nám večer oporou jsou nám naše záda

ze dvou jednotných kusů stává se sada.

Tady a teď.

Tvé šeptání „se mnou buď“

na souhlas polibkem stvrdím na Tvou hruď.

Tady a teď.

Teď a tady.

Naše zápory a klady.

V propletenci dlaní

našich srdcí tání.

Rodina v klusu.

Každý na jinou stranu.

Poněkud zmatek.

Netvoříme kruh.

Roztříštěnost v prostoru.

Bolest v srdci.

Snaha o zázrak.

Naděje neumírá.

Je nové ráno.

Slunce vychází.

Osuší slzy noci.

Začínám znova.

Bezpečí

Dívám se jak spíš.

Přemýšlím nad tou krásou.

Ti praví jsou zde.

Duše se našly.

Hledaly se moc dlouho.

Stálo to za to.

Nevím, kde vzali se,

ale zahlédla jsem dva moly. 

Miluji protimluv a protipóly. 

Občas pocit mám, že topím se v kapce vody,

co zůstala na lžíci.

Tak nějak jsem zlobivá věřící. 

Má zodpovědnost s mou složitou povahou

jak tenisový míček lítá mi nad hlavou. 

Nešťastně šťastná, když zpívá Cohen.

V duši stálé jsem rozevlátý bohém.

Ne náhodou zrovna, když čtu Hovory s Bohem

překvapení číhá za každým rohem. 

Cítím, jak stačí jen odhrnout závoj.

V celé své síle spatřit svůj životní náboj.

Cítím, že stačí jen

s duší na dlaní vyjít ven.

Nejsilnější vjem? 

Já jsem. 

Jen tak galaxií letí

duše Tvá spojená s duší Tvých dětí.

Jen tak občas počítáš od deseti k pěti.

Jen tak život bere ti Tvou pýchu

prý, že tohle je přec k smíchu.

Jen tak.

Po schodech chvíli dolů, chvíli nahoru.

Jen tak. Nic neřeš. Přijmi pokoru.

Tiše se modli „buď vůle Tvá“.

Vždy přesně je vše tak, jak být má.

Bůh Popelce přikázal „hrách s čočkou přeber“.

Rozumím, co říká – „nikomu jeho zodpovědnost neber“.

Jen tak, různorodé světy galaxií letí.

Ze slov jsou věty vetkané do souvětí.

Stromy oblečou své nejlepší šaty.

Tráva se vytasí se zelenou stuhou.

Zvířata z domovů vytáhnou paty.

Blankytná obloha spojí se s barevnou duhou.

Kozačky uloží se k zimnímu spánku.

Rukavice s čepicí na ústup se dají.

Nastavíš tvář svěžímu vánku

do očí hledíš měsíci máji.

Pánové ležérně ukáží své svaly v tričkách

dámy pak nožky v šatech s délkou tak akorát.

První páry vyjedou si na lodičkách.

O voňavých dálkách necháváme si zdát. 

Ruka v dlani na jaře jinak hřeje

než když brouzdáš se zasněženou alejí.   

Opojný vzduch chutná skvělé.

Probouzí se život s novou nadějí.

První jarní den

posunul se jen

o den dříve než za mého mládí.

Tam v rohu vykvetla

ze zimou vymetla.

K něžnému hříchu svádí.

Za denní zpoždění 

prý může, vážení,

doba, co nazývá se rok tropický.

Těch let už uplynulo jako vody v řece.

My však těšíme se stále přece

a doufáme, že bude to navždycky.

Jarní probuzení kolem i v nás

prvosenka vyvolává zas

jarní třepotání křídel v nás.

Možná touhu, možná chtíč.

Nikdy neokoukaný petrklíč.

Pane prezidente.

Jsem Češka.

Bojím se.

Jen tak obyčejně.

Dneška.

Pane prezidente.

Vy mě pochopíte.

Já chci jen kousek štěstí.

Osobně nikdy jsem nezvonila na náměstí.

Nikdy neměla jsem své klíče.

Upřímně?

Nikdo už nechce slyšet více.

Pane prezidente.

Jsem Češka.

Zajímá to snad někoho?

Dneska?

Tak snad jediné, co mám, je jizva od anděla.

Jen tak odhodlaná.

Věřte mi.

Dneska mnohem více než včera.