poezie
Voda na čaj je už dávno studená.
Hladíš mi ramena.
Hladíš mi ňadra,
ta co ještě nevychladla.
Díváš se, jak mé nohy
mají pro zlobení vlohy.
Jak ve tvaru typického „áčka“
z granátu odjištěna byla bezpečnostní páčka.
A pak nastává výbuch v čase, v prostoru.
Zasahuje pravou i levou srdeční komoru.
Roztříštěná orgasmem do všech světových stran.
Důmyslný plán.
Dokonalost řeči těla
z kousků štěstí zázrak dělá.
Zamotaní v sobě více než jen tělesnými schránkami.
Zamotaní vším, co je před námi.
Už vím, co mi sluší.
Jsem něžný labužník
s velkou rozervanou duší.
Mým zákuskem je pohár suchého vína.
Říkáš, že prý „jsem jiná“, když
leješ ho do mého klína.
Cítím, jak napsat by se mi chtělo,
že mým steakem stává se Tvé tělo.
Atmosféra tiše houstne.
Uprostřed peřinové pouště.
Na obloženém talíři tvé oříšky.
Na místo mých prsou mini koblížky.
Na místo mého pozadí?
Tvá fantazie si s tím už poradí.
V uších jeden z báječných darů.
Podtextová hudba z baru.
Na chvíli, kdy se něha zmátoří.
spojili nás naši operátoři.
Zahajujeme společnou noc, snovou.
Fantazií omotaná do spletitosti
Tvých bosých nohou.
Propletená v copáncích Tvého hříšného objetí.
Sami spolu navždy prokletí.
Tvůj hlas zahájil svou plamennou dráhu.
A já přes veškerou svou snahu
nejsem schopná ukočírovat svou vláhu.
Oba zavlažení - vážně
nevíme, co vlastně
přinesou nám naše vášně.
Cinkot zvonku.
Cítím se jak nešťastný pes na obojku.
Z pětky přeřazuji – dávám dvojku
a jdu podívat se na nezvaného hosta.
Tam opilý soused.
Věc jednoduchá, prostá.
Tlačí se ke mně, prý na dvojku vína, lahodného moku.
Marnost Té chvíle přemohla mě trochu.
Odmítám a zavírám své dveře.
Dnes, jak zdá se – všichni jsme bez večeře.
Vzpomínka v přítomností.
Rok se sešel s rokem.
Pomalu, krok za krokem.
Je zpátky.
Stojí u vrátek do zahrádky.
Uspořádává své neklidné myšlenky.
Milenci a milenky.
Takový je život
v lázeňském dění.
Touha vyniknout, touha po pohlazení.
Tuční, malí i plešatí.
Jet do lázní se vyplatí.
Češi, Rusi i Poláci.
Všichni najednou lázeňští jsou šviháci.
Tak nějak bráníme se stáří.
Jako v pohádce všichni šťastně se tváří.
Fantazii meze se nekladou.
Jak se to děje, je záhadou.
Krásně svobodná.
Žena s notýskem.
S vůni lunga,
slzou pod víčkem.
Zalito svitem toho nejkrásnějšího úplňku.
Její rozbité srdce na malém kamínku.
Trochu mě bolí kolena.
To, když celá schoulená
utírám potoky slz.
Dívám se do dálky, dívám se skrz.
Trochu dnes v tom plavu,
neboť mám plnou hlavu
něžných vzpomínek.
Kdysi dávno, balila jsi mě do plínek.
Je mi dnes zvláštně a přitom hezky.
Občas jsi živote více než těžký.
Nejvíce ve chvílích loučení.
Vidím nás, jak společně každý den jsme zažily.
Povídaly jsme si, smály se, rády se měly, hladily.
Nic už se nezmění.
V životě, ve smrti pořád jsme spolu.
Každý den sedáme u jednoho stolu.
Tak osud náš byl nám daný.
Ty moje laskavá babičko více než stoletá.
Nad hlavou tvou nyní je duhová paleta.
Můj anděli strážný, milovaný.
Jsem ráda, že není Ti smutno a nejsi sama.
V tvém světě je další milá dáma.
Tak nějak jsme se minuly.
Naše osudy byly nám dány. Naše osudy, zdá se prolnuly.
Jednou, až také dojdu k těm správným dveřím
naprosto pevně věřím,
že obejmeme se všichni znovu.
Jsou dny, kdy srdce bolestí Ti puká a praská.
Věřím, že v každé dimenzi existuje LÁSKA.
Více síly není v žádném jiném slovu.
Vy všichni naší anděle.
Tiše nás strážící v rohu naší postele.
Vím, že přejete si, ať žijeme šťastně a vesele.
Na peřinách k ránu po Vás zůstává …. Naděje.
Přišel jsi jako César. Ach Bože.
S bederní rouškou omotanou kolem pasu.
Už neptám se "cože?".
Jsem bez kompasu.
Vdechuji Tvou vůni. Líbáš mě na víčka.
Pod svými schováváš svá křídla motýlí.
Cítím se bezbranná. Cítím se maličká.
Vím, že ztracená jsem již za chvíli.
Zákony platí v každé zemi.
Muži s duší. Moc Ti to sluší.
My ve hvězdách jsme uzemnění.
Vášeň vyvěrající z největší hloubky lůna ženy.
Ty tiché věty navždy mám uloženy.
Čas plyne. A já i po roce
vím, že jsi mé zakázané ovoce.
