poezie | Ochutnávka z knihy "Zem(n)ědary aneb Snovořadí mého světa
V tureckém sedu na oblaku
dívám se na koncová světla vlaku
mého minulého života.
Jistota.
Minulost. Neměnná.
Budoucnost. Proměnná.
Přítomnost. Ve světle. Doma.
Tohle není kóma.
Relaxuji. Odpočívám.
Po kolikáté již
navlékám si svůj kříž?
Čeká mě tvrdá práce.
Rekapitulace
právě proběhlého vtělení.
Bez připojení k sítím dávám sdílení
se svou vesmírnou rodinou.
Co mohou, ať mi prominou.
Na dovolenou, pokud se nepletu,
zaletím si na jinou planetu
vybranou z katalogu
Bohů.
Pak v čase, který nemá hranice
vesmírný střípek u silnice
Mléčné dráhy
objeví se záhy
v procesu milostného vzplanutí.
Jako prsty lusknutí.
Má duše vrátí se zpět
do školních let.
S batohem zkušeností z minulého studia
vše znovu právě začíná.
Jsme jako dvě sušenky spojené k sobě
v této zvláštní době.
Pojítkem na místo sladkého krému
naplněné okamžiky plné vjemu.
Jsme jako dvě kolejnice lemující stejnou trasu.
Ve změti světa hledáme tóny svých hlasů.
Občas v tichu, v síle mlčení
vychutnáváme souznění.
Jsme jako žloutek a bílek v jednom vajíčku.
Třikrát denně kapeme si štěstí na lžičku.
V elixíru nachystaném pro denní užití
v radosti jsme ukrytí.
Jsme jako dva zdroje energeticky napojení.
Jeden pluje si ve svých snech, druhý zajistí bezpečné uzemnění.
Zády k sobě přisátí tvoříme pevnou zeď
v přítomném okamžiku, tady a teď.
Při východu slunce v době tání
má dlaň schoulená je ve tvé dlani.
Při západu slunce na mořském molu
shledání duší.
Jsme spolu.
Voda na čaj je už dávno studená.
Hladíš mi ramena.
Hladíš mi ňadra,
ta co ještě nevychladla.
Díváš se, jak mé nohy
mají pro zlobení vlohy.
Jak ve tvaru typického „áčka“
z granátu odjištěna byla bezpečnostní páčka.
A pak nastává výbuch v čase, v prostoru.
Zasahuje pravou i levou srdeční komoru.
Roztříštěná orgasmem do všech světových stran.
Důmyslný plán.
Dokonalost řeči těla
z kousků štěstí zázrak dělá.
Zamotaní v sobě více než jen tělesnými schránkami.
Zamotaní vším, co je před námi.
Už vím, co mi sluší.
Jsem něžný labužník
s velkou rozervanou duší.
Mým zákuskem je pohár suchého vína.
Říkáš, že prý „jsem jiná“, když
leješ ho do mého klína.
Cítím, jak napsat by se mi chtělo,
že mým steakem stává se Tvé tělo.
Atmosféra tiše houstne.
Uprostřed peřinové pouště.
Na obloženém talíři tvé oříšky.
Na místo mých prsou mini koblížky.
Na místo mého pozadí?
Tvá fantazie si s tím už poradí.
V uších jeden z báječných darů.
Podtextová hudba z baru.
Na chvíli, kdy se něha zmátoří.
spojili nás naši operátoři.
Zahajujeme společnou noc, snovou.
Fantazií omotaná do spletitosti
Tvých bosých nohou.
Propletená v copáncích Tvého hříšného objetí.
Sami spolu navždy prokletí.
Tvůj hlas zahájil svou plamennou dráhu.
A já přes veškerou svou snahu
nejsem schopná ukočírovat svou vláhu.
Oba zavlažení - vážně
nevíme, co vlastně
přinesou nám naše vášně.
Cinkot zvonku.
Cítím se jak nešťastný pes na obojku.
Z pětky přeřazuji – dávám dvojku
a jdu podívat se na nezvaného hosta.
Tam opilý soused.
Věc jednoduchá, prostá.
Tlačí se ke mně, prý na dvojku vína, lahodného moku.
Marnost Té chvíle přemohla mě trochu.
Odmítám a zavírám své dveře.
Dnes, jak zdá se – všichni jsme bez večeře.