poezie
Vnímám mezerou mezi žaluziemi zvuk deště.
A ke všemu tomu
i dunivý zvuk hromu.
Vnímám mezerou mezi přestávkami, jak říkáš ještě.
Zapadlé mezi polštáři.
Rodí se letošní předjaří.
Vnímám mezerou mezi víčky, položenou na střevíčky,
jak u Tebe ticho - neprší - na naší cestě.
Barva duhy vše završí.
Na vrcholcích mého návrší.
Voda na čaj je už dávno studená.
Hladíš mi ramena.
Hladíš mi ňadra,
ta co ještě nevychladla.
Díváš se, jak mé nohy
mají pro zlobení vlohy.
Jak ve tvaru typického „áčka“
z granátu odjištěna byla bezpečnostní páčka.
A pak nastává výbuch v čase, v prostoru.
Zasahuje pravou i levou srdeční komoru.
Roztříštěná orgasmem do všech světových stran.
Důmyslný plán.
Dokonalost řeči těla
z kousků štěstí zázrak dělá.
Zamotaní v sobě více než jen tělesnými schránkami.
Zamotaní vším, co je před námi.
Do kolébky každého z nás
sudičky vkládají něco z krás.
Někomu hlas, jinému zručné dlaně.
Je toho hodně, můj ty Pane.
Já tam měla taky dárky,
vložené volně, bez obálky.
Než mé sudičky zvedly se od stolu
darovaly mi lásku k psaní, komunikaci a humoru.
Přicházíš jednou tiše po špičkách,
jindy tančíš se mnou v baru v nových střevíčkách.
Žongluji s Tebou a Ty mi to vracíš,
jak rychle se zjevíš, tak rychle se ztrácíš.
Má tajná lásko, kterou znají všichni mí známí.
Múzo krásná, šťastná jsem v tvých horkých dlaních.
Já děkuji Ti.
Ty říkáš „není zač“.
Život je nádherná hra a já jsem jeho vděčný hráč.
Už vím, co mi sluší.
Jsem něžný labužník
s velkou rozervanou duší.
Mým zákuskem je pohár suchého vína.
Říkáš, že prý „jsem jiná“, když
leješ ho do mého klína.
Cítím, jak napsat by se mi chtělo,
že mým steakem stává se Tvé tělo.
Atmosféra tiše houstne.
Uprostřed peřinové pouště.
Na obloženém talíři tvé oříšky.
Na místo mých prsou mini koblížky.
Na místo mého pozadí?
Tvá fantazie si s tím už poradí.
V uších jeden z báječných darů.
Podtextová hudba z baru.
Jsem stopařem na Tvé životní cestě.
Projíždíš kolem.
„Zastavíš ještě?“
Zachycují Tvůj pohled do zpětného zrcátka.
Třeba se v cíli natáčí pohádka.
Zařazuješ zpátečku za zvuku kapek deště.
Otevíráš mi dveře v cizím městě.
A já opatrně vstupuji do tepla tvého vozidla.
Cítím, jak z náročné cesty chladná mám chodidla.
Jak pes z útulku choulím se v suchu.
Ostražitě koukám na tvou ruku.
Některá hladí, laská a hřeje.
Jiná však občas se chvěje.
Na váhách láska či beznaděje?
Tak nějak oba vystavujeme se hazardu.
Jsme lidská štěňata, opět na startu.
Uprostřed chodníku se zakloněnou hlavou
myšlenky mé volně si plavou.
Uprostřed města, uvnitř sebe.
Vločky mě líbají, sníh trochu zebe.
Cítím to tak nějak z vnitra.
Zvláštní to den bude zítra.
1202 2021 netypická zpráva.
Stejné zleva či zprava.
Zdá se, že zítra se něco přihodí.
Třeba se někdo narodí.
A jiný odejde tam, kde návratu není.
Život se občas … mění.
Uprostřed chodníku s hlavou mezi vločkami sněhu.
Stejně jako včera
i dnes hledám něhu.
Stejně jako včera i dnes obejmout chci Tě.
Mé vnitřní dítě.
V zájetí kouzla celá se klepu.
Sněhová vibrace topí se v plamenech
mého srdečního tepu.
Na chvíli, kdy se něha zmátoří.
spojili nás naši operátoři.
Zahajujeme společnou noc, snovou.
Fantazií omotaná do spletitosti
Tvých bosých nohou.
Propletená v copáncích Tvého hříšného objetí.
Sami spolu navždy prokletí.
Tvůj hlas zahájil svou plamennou dráhu.
A já přes veškerou svou snahu
nejsem schopná ukočírovat svou vláhu.
Oba zavlažení - vážně
nevíme, co vlastně
přinesou nám naše vášně.
Cinkot zvonku.
Cítím se jak nešťastný pes na obojku.
Z pětky přeřazuji – dávám dvojku
a jdu podívat se na nezvaného hosta.
Tam opilý soused.
Věc jednoduchá, prostá.
Tlačí se ke mně, prý na dvojku vína, lahodného moku.
Marnost Té chvíle přemohla mě trochu.
Odmítám a zavírám své dveře.
Dnes, jak zdá se – všichni jsme bez večeře.
Aniž bych tak nějak chtěla
mám blokádu celého těla.
V noci tiše řeklo mi nebe.
"Nemohu se postavit.
Za Tebe."
A tak chodím od čerta k ďáblu.
Zbytečné je připoutávat se k mádlu.
Dokud v sebe neuvěřím,
vždy znovu a znovu padnu.
Rok.
Přišla jsem na to brzy.
Rok chyběly mi slzy.
Zachumlaná v sobě, jak v chlupaté dece.
Uvolnilo se to ve mně, přece.
Kanou…
Jedna po druhé pleskají na hranu stolu.
Jsem šťastná, že jsme zase spolu.
Já a mé slzy, tak důležité pro mě.
Schované ve mě jako v rodném domě.
Budík hlásí hodin pět.
Vítejte, slzy, vítejte zpět.