poezie
Ženo.
Tebou zasažen jako by do srdce někdo vpálil mi kulku.
Dvě mandle vložené do Tvých očních důlku.
Tak rád říkal bych Ti jediný:
Tvé rty chutnají jak horké maliny.
Ještě dnes cítím otisk včerejšího tance.
Ve výši mé hrudi Tvé pevné pomeranče.
Zcela jistě není to má vina.
Tak rád piju božský lektvar z Tvého klína.
Muži.
Nemusím navštívit svatostánek vědmy,
abych zjistila, že Tvůj zadek jako meloun je pevný.
Tvé oči uhrančivé jako uhlíky.
Tvá ústa spalují jako chilli papriky.
Mé srdce dá se do klusu,
při Tvém objetí, co má sílu citrusu.
Tvůj další plod tropického ovoce podložený je dvěma datlemi.
Tvé paže jsou dvě pevné větve, mé tiché zázemí.
Je půlnoc.
Chvíle, kdy včerejšek se v dnešek mění.
Uplynulo pár hodin po setmění.
Tak nějak bezhlavě
stojím oblečená v lyžařské výbavě.
Chvíle zastavení v životním běhu.
Pode mnou není ani vločka sněhu.
Namísto v přilbě a lyžácích
hlavu mám v oblacích.
Zahalené v tmavé noci.
ptají se mě stromy „a Ty, kdo jsi?“
Přemýšlím nad odpovědí. Mám čas.
Obklopená množstvím prazvláštních krás.
Jak cirkusový drezér krotím svou lidskou pýchu.
Na horách. V noci. Ve tmě. V tichu.
Mám zakloněnou hlavu.
Jako námořník si tiše plavu.
V době, kdy čas neúprosně se blíží k ránu
v nekonečném hvězdném oceánu.
Starlink smutně protne mé snění.
Vím, že odpovídat otázkou slušné není.
„Člověče, kdo si myslíš, že jsi?“ ptám se na místo stromů.
Tak ptát se Tě budou až jednou vracet se budeš domů.
Někdy málo je více.
Není třeba hrát si na Bohy.
Bohatství v nás. Zhoupnout se v srpku půlměsíce.
Focení noční oblohy.
Sedím v křesle se zavřenýma očima.
Už dávno vím, že jsem Jiná.
Nohu přes nohu, pohybuji v rytmu tónu saxofonu.
Okouzlená silou Tvého barytonu.
Pod víčky tančí mi malé víly.
Zachycují radosti i stíny.
Neboť vím,
že i ty jsi zcela Jiný.
Malá, schovaná pod víčky, na svět se kutálí
slza štěstí, tam někde zpovzdálí.
Ten sen nekončí, co včera se mi zdál.
Hudba do rytmu hraje dál.
Jsem Tvou Královnou
a Ty můj Král.
Vnímám mezerou mezi žaluziemi zvuk deště.
A ke všemu tomu
i dunivý zvuk hromu.
Vnímám mezerou mezi přestávkami, jak říkáš ještě.
Zapadlé mezi polštáři.
Rodí se letošní předjaří.
Vnímám mezerou mezi víčky, položenou na střevíčky,
jak u Tebe ticho - neprší - na naší cestě.
Barva duhy vše završí.
Na vrcholcích mého návrší.
Voda na čaj je už dávno studená.
Hladíš mi ramena.
Hladíš mi ňadra,
ta co ještě nevychladla.
Díváš se, jak mé nohy
mají pro zlobení vlohy.
Jak ve tvaru typického „áčka“
z granátu odjištěna byla bezpečnostní páčka.
A pak nastává výbuch v čase, v prostoru.
Zasahuje pravou i levou srdeční komoru.
Roztříštěná orgasmem do všech světových stran.
Důmyslný plán.
Dokonalost řeči těla
z kousků štěstí zázrak dělá.
Zamotaní v sobě více než jen tělesnými schránkami.
Zamotaní vším, co je před námi.
Do kolébky každého z nás
sudičky vkládají něco z krás.
Někomu hlas, jinému zručné dlaně.
Je toho hodně, můj ty Pane.
Já tam měla taky dárky,
vložené volně, bez obálky.
Než mé sudičky zvedly se od stolu
darovaly mi lásku k psaní, komunikaci a humoru.
Přicházíš jednou tiše po špičkách,
jindy tančíš se mnou v baru v nových střevíčkách.
Žongluji s Tebou a Ty mi to vracíš,
jak rychle se zjevíš, tak rychle se ztrácíš.
Má tajná lásko, kterou znají všichni mí známí.
Múzo krásná, šťastná jsem v tvých horkých dlaních.
Já děkuji Ti.
Ty říkáš „není zač“.
Život je nádherná hra a já jsem jeho vděčný hráč.
Už vím, co mi sluší.
Jsem něžný labužník
s velkou rozervanou duší.
Mým zákuskem je pohár suchého vína.
Říkáš, že prý „jsem jiná“, když
leješ ho do mého klína.
Cítím, jak napsat by se mi chtělo,
že mým steakem stává se Tvé tělo.
Atmosféra tiše houstne.
Uprostřed peřinové pouště.
Na obloženém talíři tvé oříšky.
Na místo mých prsou mini koblížky.
Na místo mého pozadí?
Tvá fantazie si s tím už poradí.
V uších jeden z báječných darů.
Podtextová hudba z baru.
Jsem stopařem na Tvé životní cestě.
Projíždíš kolem.
„Zastavíš ještě?“
Zachycují Tvůj pohled do zpětného zrcátka.
Třeba se v cíli natáčí pohádka.
Zařazuješ zpátečku za zvuku kapek deště.
Otevíráš mi dveře v cizím městě.
A já opatrně vstupuji do tepla tvého vozidla.
Cítím, jak z náročné cesty chladná mám chodidla.
Jak pes z útulku choulím se v suchu.
Ostražitě koukám na tvou ruku.
Některá hladí, laská a hřeje.
Jiná však občas se chvěje.
Na váhách láska či beznaděje?
Tak nějak oba vystavujeme se hazardu.
Jsme lidská štěňata, opět na startu.