poezie
Já vím, Bože, že jsme u zkušební komise.
Pane předsedo. Sluší Vám to. Velice.
Já vím, Anděli strážný můj.
Já vím. A proto prosím – při nás stůj.
Není Ti teď veselo – já vím, můj příteli.
Sklízíme, co jsme zaseli.
Vidím a vím.
Za námi, za všemi
…. stojí stín.
Myšlenka v mé hlavě probleskla.
Stín nikdy nevznikl by bez světla.
Kde je stín už dávno světlo je.
Říká se tomu – naděje.
Jsou dny, kdy ticho noci protíná můj pláč.
Slyším Tě, Bože, jak říkáš „není zač.“
Jsou dny, kdy ticho noci protíná můj smích.
Slyším Tě, Bože, jak říkáš „dík“.
Neprospané. Unavené.
Promilované. Zatracené.
Jednou, dvakrát, po páté.
Zamýšlené, zasněné, vysmáté.
Noci, dny, myšlenky i činy.
Hoď kamenem Ty, kdo jsi jiný.
Cítím, jak objímáš mě za to, že jsem svá.
Dnes v noci říkám Ti, Bože, „buď vůle Tvá“.
Kombajny zavřely své světelné oči. Mlčí.
V mých představách tančí máky vlčí.
Kapkami touhy poblázněná.
Na nástěnce dnešní noci přišpendlená.
Vůně sklízeného obilí.
Vláčně láskou opilí.
Na strništi života našlapujeme po špičkách.
Skrytí tajně v něžných uličkách.
Na špičce jazyka cítím mango.
Tančím s Tebou hříšné tango.
V záklonu
jemně
nadzvedávám oponu.
Bílá stěna do běla mlčela.
Den chýlil se do šera.
Najednou uprostřed místností
rozlila se jako „nivelačka“
…… h r a č k a …..
……. něco hravého – pěkného - milého……
Ach, Bože
Zase se směješ.
Dobrá tedy.
Zkusím napsat to jinak. Znova.
Volit jiná slova.
Najednou uprostřed místnosti
někdo rozlil nivelační hmotu
bez bonmotu.
……… samotu ……
Milovali se něžně,
jak jen stává se to dvěma cizím lidem.
„Děláš se to tak běžně?“
zeptala se s nostalgickým klidem.
Smáli se tak bláznivě,
jak jen dokáži dvě nespoutané duše.
Zalití mořským přílivem
sledovali život, jak kolem tiše kluše.
Milovali se tak vášnivě,
jak dovolila jim mořská pěna.
K tomu svítil zářivě
úplněk, v němž zahálená byla scéna.
V písku tiší svědkové – otisky nahých těl.
Zbytek tvé věty…. „Tak moc jsem tě chtěl“
nad ránem někam do dáli spolu s rackem uletěl.
Cítím, že dnes provětrám své emoce.
Jsou zavřené, zasklené.
Venčím je občas. Po roce.
Vzala jsem je do slunečního svitu.
Jako bych tušila, že láska ve mně spí tu.
Nádherný den. Chodím pěšky.
Nostalgicky pouštím si vinylové desky.
V tichém šepotu J t´aime.
šansony dnes mají sněm.
Pořád se usmívám. Neboť vůbec o nic nejde.
Sejde z očí. Z myslí sejde.
… říká se.
V čase-mezi koukám na trpké ovoce.
„Není důvod býti zoufalá“
šeptá má touha, co nikdy nelhala.
Šeptá má touha, co stálé je bdělá.
Usměji se a vše je jako včera.
Budeme se brouzdat na pláži
a dívat se, jak ve tváři
znovu se zračí vráska uprostřed tvého čela.
Neboť vím, že lepší než viset na kříži
je tančit spolu noční Paříži.
Síla úplňku a Vodnáře
vepíše mi do tváře
na malém kamínku
něžnou vzpomínku.
Bubnující kapky deště.
Tiše šeptáš "zůstaň ještě".
I cesta někdy může být cíl.
Za zavřenými víčky
zapalují svíčky
nezapomenutelných chvíl.
Na balkóně dnes ležela mi mrtvá včela.
Nedoletěla.
Celá zblblá z toho, co se kolem děje
zemřela sama. Bez naděje.
Je jaro.
Nám mnohým se zdálo, že snad letos ani není.
Je ovšem tady. To je překvapení.
Celá zblblá z toho, co se kolem děje.
Nechci být bez naděje.
Vysílám lásku ke všem dobrým lidem.
Jsem sama v sobě se svým vnitřním klidem.
Přijměte ode mě jako malý dárek
na dálku s kávou roztomilý šálek.
Přání klidných dnů, obyčejného lidského bytí.
Sílu zatnout zuby, když není zbytí.
Znovu zasednout u jednoho stolu.
Vím, že zvládneme to spolu.