poezie
Právě tato slovíčka má obsahovat básnička:
tulipán, držgrešle, alpa, obaly, risk, koloběžka, záclona.
Ani nevím jak, včera vyvolal jsem hádku.
Prý jsem držgrešle a lakomec a urazil jsem její matku.
Ani jsem si nevšiml v tom zmatku,
že zapomněl jsem popřát tchýni k svátku.
Jarmila je její jméno,
že zazdil jsem to, bylo mi vyčiněno.
Nejsem necita a ani hrdina.
Pochopil jsem, že čas omluv právě začíná.
Vešel jsem do obchodu a neměl žádné plány,
do očí mě ťukly dva vadnoucí tulipány.
Koupil jsem ji taky alpu na revmatické zábaly,
k tomu v akci přibral vánoční obaly.
Natěšený rozjel jsem svou koloběžku z kopce,
s velkým riskem dorazil jsem do tchýniny obce.
Zpozdil jsem se čtyři dny, tchýně byla nerada.
Prý co jsem to za zeťáka, vždyť dnes má svátek Milada.
Co Vám budu povídat, byla to pěkná pohroma.
Ze vzteku ji od cigára chytla celá záclona.
Dobrovolní hasiči zasáhli však včas.
Ještě za mnou volala, ať mě vezme ďas.
Poučení z toho plyne jediné:
Pište si vždy upomínky
pro klid v celé rodině.
Můžete si říkat, co jen chcete,
cítím se divně v dnešním světě.
Všichni známe, jak nás zocelí
setkávání s rodinou či přáteli.
Potkat se v kavárně, na horách, u vody.
Nabídnout šlehačku i jahody.
Poklábosit se sousedy.
Prolomit občas tuhé ledy.
Před dvěma roky přišel březen.
Chápali jsme, že za kamna vlezem.
Co je ovšem pecka,
sedíme tam ještě dneska.
Mě ovšem nejvíce chybí NOS – ten určitě nás zachrání.
NOS – Neotřelá Osobní Setkání.
Sedím spokojeně, a přesto nervózní jsem malinko,
neboť za chvíli zaklepe nový rok – ještě je to miminko.
Co přinesl nám ten, co právě odchází?
Spoustů radostí i nesnází.
Pláčeme občas ve svých snech,
po těch, co odešli na druhý břeh.
Zároveň ve svém okolí vítáme děti nové.
Nevíme, zda budou bojácní či hrdinové.
Mezi nemocemi a problémy hledáme padáky.
Přijdou vždy, když už je nečekáme - zázraky.
Přátelství, práce, koníčky, zázemí – pyšní se různými jmény.
Zdraví, láska, domov – potřebují je všichni. Muži i ženy.
A tak se loučím s rokem, co právě vrátka zavírá.
Budeme spolu než odbije dvanáctá hodina.
Pak utřu slzu poděkování
a vyslovím tiše vroucí přání.
Pro všechny mé blízké a přátelé,
ať každý sklidí to, co zaseje.
Ať vyklíčí Vám na Vaší srdeční zahrádce
vše co potřebujete, aby jste se cítili jako v pohádce.
Kytičky zdraví, štěstí, lásky a objetí.
Jak budou vonět zatím nemám ponětí.
Přejí Vám v krásné zítřky víru.
Každému z Vás vnitřní sílu.
A až potkáte lásku – krásnou vílu,
žijte spolu láskyplně v míru.
Veselé se objímejte.
Se všemi kolem se hodně smějte.
Chovejte se, jak se patří.
Jednoduše – buďte šťastní.
Dny, kdy listí sněží na pohádkovou zemi
jsou právě ty, kdy v horku zima je mi.
Dny, kdy sněhová peřina s tou listovou se mísí,
jsou chvíle, kdy radost se smutkem potkali se kdysi.
Dny, kdy sněží listí na Tvá holá ramena.
Dny, kdy víš, co tohle všechno znamená.
Tam, ohnutá v listové hromádce.
Tři kaštánky v dlaních jako v pohádce.
Hledáš kompas, který zavede Tě k majáku.
Tam, možná v oprýskaném baráku.
Tam, možná mezi vysokou trávou a vůni pečícího chleba.
Tam, kde slov, není třeba.
Spí ta, kterou každý hledá.
Láska, která voní kapradím.
Láska tam, kde ji zasadíš.
Mezi zavěšenými kolíčky
pozoruji tajně
Tvé kotníčky.
Ležím nedaleko v trávě s výhledem na tvou zahrádku.
S myšlenkou Amundsena na dobytí jižního pólu.
V duchu si kreslím odvážnou pohádku.
Pro případ, že bychom byli spolu.
V mých představách cítím, jak třeme si nohu o nohu.
Tiše Ti šeptám do ucha:
„Jsi lahodná jako lžička nejsladšího tvarohu“
Mezi zavěšenými kolíčky
výdech-nádech.
Pozoruji tajně
Tvůj pěkný zadek.
Třaskavina.
Sklo.
Žádná psina.
Výbuch jako v chemičce.
Stojím v epicentru.
Cítím se jak na myčce.
Umytá i rozervaná.
V noci.
Zrána.
Snad si vzpomene.
Poté, co ...
..hodila jsem srdce do plamene.
Výbuch.
Zůstaly krátery.
Sklízíme, co jsme zaseli.
Stojíme na spáleništi oba.
Nad námi – skoba.
Damoklův meč.
Buď nikdy.
Nebo…
TEĎ.
Na tvé hrudi rozprostřené vlasy.
Za oknem se blýská.
Na lepší časy.
Roj perseidů jen na obloze
vypadal by velmi stroze.
Znovu a znovu. Zas a zas.
Meteorický roj je v nás.
Tzv. noc maxima
připadla téměř na svatého Jáchyma.
Občas zhoupnu se v bocích.
Mezi záblesky smutku v hnědých očích.
Občas uhýbáme na stranu.
Žertovně hledáme obranu.
Za oknem se znovu blýská.
Zaburácí hrom.
Na potvrzení, že opět jsme v tom.
Lusknutím prstů uběhlo mé půlstoletí lásek.
Jako bonus obdržela jsem pár láskyplných vrásek.
Jako včera, co do sešitu psala jsem pár svých prvních rýmů.
Jako dnes, kdy píšu v houpacím křesle ve společnosti stínů.
Na rtech stálé mám svůj úsměv něžný.
Dnes však vím, jak vzácný je. Není běžný.
Mým bohatstvím je notýsek a psací tužka.
V srdci láska, ve vlasech stužka.
Slunečný západ i východ.
Každého rána tichý příchod.
Sklízíme, co jsme zasili.
Čtyřlístek v dlaní, kapka rosy, vůně obilí.
Měsíční svit.
Už vím, co říci mám.
Lásko, přijď.